Jak každý, kdo na Lovce kryptidů pamatuje, dobře ví, jejich úhlavním nepřítelem byl Deylin Nieto, muž malého vzrůstu s knírem vyholeným tak, že mu zůstávaly jen části nad koutky rtů; muž, který po značnou část svého života operoval z podvodní budovy na dně jezera Nikaragua. Když se odtamtud v červnu roku 2018 pokusil ovládnout svět, skupina akčních hrdinů oděných v černém spandexu jej zastavila. O dva roky později, v roce 2020, jim pomohl porazit Shai'ri, jen aby poté ovládl mysli Lovců kryptidů, zkazil jim pověst, učinil z nich masové vrahy, a pak se jimi nechal zabít. V roce 2022 se znovu vynořil, odhalil jim, že za vším, co ve svých životech podnikli, stál on, a že tedy byli jeho loutkami, a pak s nimi opět bojoval, než počátkem 30. let zahynul na jakousi genetickou nemoc. Jeho společnost, Nieto Industries, ale v roce 2056 stále existuje, a má obrovský profit z kontraktů s armádami různých zemí světa, Spojenými státy americkými počínaje a Švédskem konče. Vede ji Pauline Watson, mladší sestřenice tajemně zmizelé Pauline Jetkins, jež se spolu s ostatními členy Lovců kryptidů vytratila ze světa někdy okolo poloviny 40. let. Nový tým Lovců kryptidů, vedený Wren Riverou a kráčející ve šlépějích původního týmu, nyní zavítal ke břehům jezera Nikaragua, aby pátral po stopách, které zde jeho předchůdci mohli zanechat. Wren, o pár let starší student Armando Villalon a spojenec nových Lovců kryptidů, člen finanční rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a také starý kolega Jacka Owena, Terrence Zedler se pomocí teleportačního přístroje Keiry Kendrick ocitli v blízkosti průmyslového komplexu, kterým byli následně provedeni právě samotnou Pauline Watson. Zjištění, že Nieto Industries již léta vede někdo z příbuzenstva jednoho z jejích hrdinů, bylo pro Wren překvapující, a dokázalo jí, že stále o Lovcích kryptidů neví vše. Ke vší smůle zrovna v době příchodu trojice průzkumníků mělo v jezeře dojít k neštěstí. Dva zaměstnanci firmy, kteří cosi převáželi na člunu, byli totiž zabiti nějakou příšerou. Wren a její přátelé netuší, že zatímco hovoří s Paulininou sekretářkou Shantel Salazar, jsou sledováni třemi Marťany a agentkou Marillou Kent-Lyons, jež z nějakého důvodu chce vůdkyni nových Lovců kryptidů odchytit. Mezitím je Keira s Winnem Wilkinsonem přítomna v Londýně na terapii doktorky Rajendar, jedné z údajně nejlepších psycholožek ve městě. Keira zaplatila velkou částku za terapeutické posezení, které se jí však vůbec nelíbí. Po krátkém rozhovoru, při němž se snažila konfrontovat trauma z prosincové noci s démonem Luciusem i smrt vlastních rodičů, k níž došlo o dva roky dříve, musela odejít. Z doktorky Rajendar se pak před osamoceným Winnem vyklubal sám Lucius, opět mladíkovi nabízející, že ho zbaví neustálých halucinací plných Chupacaber. Keira se na balkoně doktorčina bytu setkala s Nkosim, záchranářem, s nímž se seznámila právě oné osudné prosincové noci. Nemůže zatím tušit, v čí službách Nkosi je.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DÉMONI JEZERA NIKARAGUA, ČÁST DRUHÁ:
"Co tím myslíte? Co... tajemnějšího?" zeptala se Wren.
Shantel pohlédla na Pauline. "¿Puedo?" vyřkla nejistě, a opět bázlivě přistála očima na Terrencovi.
"Toto jsou noví Lovci kryptidů, Shantel," odpověděla jí ředitelka Nieto Industries, "právě ty by to mohlo zajímat nejvíce."
"Si," pokynula nesměle Shantel, "když byl Deylin Nieto naživu, proháněli se vodami jezera jeho vodní dráčci, geneticky upravení plazi, kteří útočili na lidi."
"V té knize, o které jsem ti říkala," šeptla Wren do ucha Armandovi, který otráveně obrátil oči v sloup, "Cryptid Hunters: The Legend Never Ends... tam jsou jejich prvotřídní fotky. Většina z nich od Jacka, ale pár taky od Pierra. Půlka z nich je z roku 2017, z jejich první výpravy k jezeru Nikaragua."
"Poté, co Nieto zahynul, byly veškeré jeho experimenty... veškeré jeho criaturas zlikvidovány. Ale občas se vynoří zpráva o nějakém přeživším," povídala dále Shantel, opět učinila pauzu a s vykulenýma očima pohlédla na Terrence, "a toto není poprvé, co naši zaměstnanci měli... problemas... s něčím, co mohlo, ale také nemuselo být jedním z mála přežívajících Nietových dráčků."
"Otázka, slečno Salazar," řekl rázně Terrence, "jak dlouho už tyto problémy nastávají? A z jakého důvodu to dosud není známo? Coby členovi Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a tedy člověku s jistými odbornými znalostmi kryptidů a rizik, které představují, mi jen samotná hypotéza přežití některých z Nietových biologických zbraní připadá jako velice závažná věc!"
"Prosím, pane Zedlere," řekla Pauline, "není třeba se rozčilovat. Už vůbec ne na Shantel. Pravda je taková, že zkazek o zahlédnutí nějakého zvláštního, tajemného tvora v jezeře Nikaragua se za dobu, kdy naši společnost vedu, objevily desítky. Nikdy však žádný vodní dráček nebyl zahlédnut. Je to čistá spekulace."
"Klid," řekl Armando Terrencovi, "není třeba zvyšovat hlas, ne?"
"Promiňte, ale... já si pamatuji, co ta zvířata byla zač," řekl Terrence, "pracoval jsem pro Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu v době, kdy se jezero Nikaragua vyklízelo. A vzpomínám si na ta zmražená těla vodních dráčků a všelijakých dalších zotročených zvířat, která byla po Nietově smrti vytažena z jeho podvodní základny a odeslána naší unii do Washingtonu. Pamatuji si, jak má vedoucí, výtečná fyzioložka a odbornice na biologické zbraně profesorka Sandra Hayes nařídila, aby veškerý materiál byl spálen. Tak destruktivní byl potenciál těch tvorů. Kdyby se dostaly do špatných rukou, někdo získal jejich DNA... kdo ví, co by mohlo nastat. Proto mě velice znepokojuje, že nějaké z těch zvířat může být naživu!"
"Co kdybychom se na to podívali? Co kdybychom zjistili, jestli ti lidé opravdu byli zabiti nějakým monstrem?" napadlo Wren.
"Dobrej nápad," přitakal Armando, a pohlédl na Shantel, "somos un poco expertas en toda esta mierda criptída, ¿sabes?"
"Jo, když už tu jsme," zazubila se Wren, a okamžitě na svém mobilním telefonu vyhledala odborný článek, v němž s Winnem popsala medvědí lišku, "podívejte se, tenhle článek nám byl otištěn prestižním vědeckým časopisem! Umíme hledat kryptidy..."
"Já teď měl s pár pěknýma dvoudrápýma harpyjema, který zatím nejsou vědecky popsaný, docela horký chvilky v Hondurasu," uchechtl se Armando.
Pauline pohlédla na Terrence. "Nepůjdeme tedy nakonec do mé pracovny?"
"Slečno Rivero, pane Villalone," oslovil Terrence své mladší přátele, "jestli chcete, a jestli vám v tom tady paní Watson nebude bránit... běžte o tom útoku něco zjistit. Já bych se k ní přidal v její pracovně, a rád bych si popovídal... už nejen o důvodech naší návštěvy."
"Jistě," usmála se Pauline, "a věřte mi, pane Zedlere, nemusíte se ničeho obávat. A nemusíte nás z ničeho podezřívat. Nieto Industries je přes dvě desítky roků společností s dobrou reputací. A je hlavně v dobrých rukách. To vy víte. Třeba se nakonec ukáže, že... mé dva zaměstnance zabil skutečně krokodýl." Pohlédla na Wren, Armanda a Shantel. "V každém případě, prosím, začněte investigaci. Shantel, běž s nimi."
Shantel pokývala hlavou, a začala dvojici Lovců kryptidů odvádět k jezeru. Pauline s Terrencem zamířila do vnitřku prosklené budovy na břehu jezera.
"Definitivně změna plánu," šeptla do své vysílačky agentka Kent-Lyons, stále se tisknoucí k okraji střechy, "vyslechla jsem celý jejich rozhovor. V tuto chvíli bude dávat smysl pouze Wren Riveru pozorovat. Toto je příležitost zjistit něco o tom, co je zde prováděno... a možná se noví Lovci kryptidů sami naučí, že tu něco nefunuje tak, jak má."
"Máme být nadále připraveni na telepatický útok?"
"Máme změnit pozici? Nebo zůstat na této střeše?"
"Je konfrontace Terrence Zedlera stále plánována?"
Trojice marťanských agentů vysílala k agentce Kent-Lyons jednu otázku za druhou, a ta je telepaticky přijímala. Bez jediného slova ležela na okraji střechy tak dlouho, dokud Terrence s Pauline zcela nezmizeli, a pak se z leže přemístila do kleku. "Rozdělte se. Agent T'orr bude sledovat Pauline Watson. Agent L'yrr bude v záloze, s případným kanónem pro Zedlera. Agentka Jer'r půjde se mnou za Wren Riverou. Opatrně se rozpusťte."
Wren, Armando a Shantel se ocitli na písčitém břehu jezera Nikaragua. Do vlasů jim foukal slabý tropický vítr. Na horizontu, pořádný kus od břehu, se nacházelo několik člunů, jezdících okolo jiného, zčásti potopeného plavidla.
"Entonces, ¿qué pasó?" zeptal se Armando.
"Ambos murieron en el barco," odpověděla Shantel, "teď vytahují jejich mrtvoly."
"Je tu nějaký člun, na který bychom mohli skočit?" zeptala se Wren. Nato vytáhla z kapsy Keiřin teleportační přístroj. "Nebo stačí normální teleportace?"
"Sakra, to je nápad," uchechtl se Armando, "Shantel, přines nám šnorchly a brýle na potápění."
"Nieto Industries vyrábí i věci pro potápěče," řekla tiše Shantel, "ale v budovách, kde se pracuje s plastovými výrobky. Ty jsou támhle, kus na východ. Musela bych pro ně zajet." Nato jí oči spočinuly na bugině zaparkované na pískem pokryté asfaltové cestě za pláží.
"Prosím," řekla jí Wren, a Shantel se rozběhla pryč.
Armando si okamžitě poklekl. "Jsou tu vidět nějaký stopy?"
"Tady to vypadá na racka," řekla mu Wren.
"Jo, tak něco takovýho jsem neměl na mysli. Nějaký... opravdový stopy."
Chvíli zkoumali břeh. Armando se po chvíli zarazil, a zatímco Wren zkoumala jakýsi nepatrný otisk v písku, a nahlas přemítala, zda šlo o stopu leguána či možnou stopu vodního dráčka, strhl ze sebe svalnatý mladík triko, a skočil do vody. Něco ho tam totiž zaujalo.
"Armando!" vykřikla Wren. "Ta holka ještě nepřijela! Když jsi tak nedočkavý, už jsme se mohli teleportovat k tomu člunu a plavat tam bez výstroje!"
Mladík se vynořil z vody s ukousnutou rukou. Wren vyhrkla šokem: "No ty sračko!"
"Říkal jsem si... co to tu plave?" smál se Armando, a mával ukousnutou rukou nad svou hlavou. "A on je to normálně kus lidský ruky! Tady dole z ní furt vytýká krev! Což znamená, že to je ruka jednoho z těch dvou chlapů, co byli zabitý!"
"Poplav s tím sem!" zvolala na něj Wren, a přiblížila se k samému okraji břehu, kde jí už voda sem tam dosáhla na špičky bot.
"Člověk by se tím chtěl někde poškrabat," řekl Armando, "koukni na ty nehty. Týpek si je asi moc nezastřihoval." Zamáchal ukousnutou rukou před Wreniným obličejem.
"Nech si ty vtipy, vole," řekla mu vážně, "je to hrozná tragédie. Nesmíš ji takhle zlehčovat."
Armando se otráveně zamračil. "No, máš asi pravdu. Teď jsem chtěl říct něco o tom, že bysme si tu ruku měli dát na rožeň... má na to dokonalej tvar... ale OK, OK, fajn! Už přestanu!"
Wren na něj byla chvíli naštvaná, ale když začala pozůstatek jedné z obětí blíže zkoumat, na Armandovy nevkusné vtípky zapomněla. "Koukni na to, jak vypadá rána na konci paže. Je to jako by... jako by ta ruka byla silou odtržena od zbytku těla. Tohle není nějaký chirurgický oddělení, není to jedno velký kousnutí."
Armando vnořil do rány prsty, přičemž Wren nahlas zalapala po dechu. Obnažil poslední centimetry pažní kosti. "Čum na tohle," řekl se zájmem, a přiblížil k ráně oči, "v polovině pažní kosti je to rozervaný. Podle mě to byly dvě zvířata. Jedno chytlo ruku u zápěstí, a druhý táhlo z druhý strany, od humeru, a takhle urvaly skoro celou ruku od těla."
"Zranění na zápěstí jsou ale minimální," namítla Wren, a velmi opatrně se ruky oběti dotkla svými prsty, "je tu pár ranek, ale... žádné velké kousnutí. Žádné drápnutí. Co tě k téhle hypotéze vede?"
"No, důkazy tam na druhým konci asi nenajdeš, ale když se koukneš na to, jak byla kost přerušená... nemůžeš tvrdit, že ji něco ukouslo. V tom máš naprostou pravdu, Wren. Tohle není jedno velký kousnutí. Ta ruka byla vytržená. Ale ne z kloubu, samozřejmě."
Asi třicet metrů za dvojicí se náhle objevila bugina. Vyskočila z ní Shantel s páry potápěčských brýlí a šnorchlů v jedné ruce, a se čtveřicí potápěčských ploutví v ruce druhé. Přispěchala k Wren a Armandovi, a pak div neomdlela hrůzou. Při pohledu na ukousnutou ruku, kterou Armando držel na svých dlaních, jako by nic, a které se Wren se zájmem dotýkala po celé její délce, se jí udělalo nevolno. Celá zbledla.
"Oye, ¿qué pasa? ¡Parece que acabas de ver un fantasma!" chechtal se Armando.
"Vidím, že... váš čas o samotě na pláži byl... productivo," řekla tiše Shantel, a silou zavřela oči. Nechtěla dále na ruku pohlížet.
Armando položil pozůstatek oběti na písek, a převzal od dívky své potápěčské brýle se šnorchlem a ploutvemi. Wren si ruku nejdříve vyfotografovala na svůj mobilní telefon ze tří úhlů, a poté také převzala od Shantel svou plaveckou výstroj. Svlékla se do podprsenky a kalhotek, a kromě nich si ponechala ještě Keiřino teleportační zařízení.
"Dávej nám na ty věci pozor," poručila Paulinině sekretářce, pak položila svou ruku na Armandův masitý biceps, "wow. Wow, vole. Wow! To je teda maso!"
"Vo dost lepší, než Winnova máčička, co?"
"Seš připravenej?"
"Do nekonečna a ještě dál, vole," řekl na to Armando.
Wren zmáčkla tlačítko na teleportačním zařízení, a než se naděli, ocitli se oba mladí dobrodruzi na hladině jezera Nikaragua o několik kilometrů dále. Na Shantel odtamtud oba zamávali.
V okolí zčásti potopeného člunu se nacházely čtyři další. Na scéně bylo celkem devět zaměstnanců Nieto Industries, opět oblečených ve světle modrých uniformách. Dva z nich právě vytahovaly z vody harpuně podobné zařízení, na němž byl přichycen utržený kus uniformy jednoho ze dvou zabitých mužů. Dvojice mladých výzkumníků si ani nevšimli. Záblesk vydávaný teleportačním přístrojem se totiž objevil pod prosluněnou vodní hladinou.
"Psst," šeptla Wren na Armanda, "jako bychom tu nebyli. Šnorchl nahoru, jdeme pod vodu. Znáš trošku gesta, jakými se dorozumívají potápěči?"
"Jasan," odpověděl tiše Armando, "nějak se domluvíme."
Nadechli se, a pak už z nich na hladině zbývali jen šnorchly. Chvíli od sebe plavali, co nejdále to jen šlo. Armando se držel vodní hladiny, a tentokrát to byla Wren, u koho se projevila dobrodružnější povaha. Po dvou minutách se rozhodla potopit, co nejhlouběji to jen šlo. A právě tehdy zahlédla jakýsi oranžový tvar, který k ní počínal vyplouvat z hlubiny. Netrvalo dlouho, a rozpoznala žlutá očka, a pak tlamu plnou groteskně velikých zubů. Velmi rychle se k ní blížila!
Keira vydechla, utřela si oči a zahleděla se Nkosimu do očí. Byla opravdu ráda, že se s ním znovu mohla setkat. A stále nedokázala uvěřit tomu, že se u doktorky Rajendar objevil nyní. Ve městě tak velkém, jako byl Londýn, to působilo jako příliš velká náhoda.
"Jak se vám jinak pracovně daří, Nkosi? Co nemocnice? Pořád to stejné, jako před dvěma měsíci?" usmála se.
"Věci už nejsou stejné," odpověděl upřímně Nkosi, "a já jsem za to rád."
"Jak to myslíte? Změnil jste pracovní pozici?" usmála se překvapeně Keira. "Zachraňovat lidi vás už nenaplňovalo?"
"Popravdě," zatvářil se trochu zklamaně Nkosi, "ne. Nenaplňovalo. Našel jsem totiž... lepší náplň svého života."
"A to?" umála se s drobným zamračením Keira.
"Byla mi nabídnuta lepší práce," odpověděl Nkosi, "lépe placená, více potěšující... a já ji nemohl odmítnout. Doslova jsem nemohl."
"Tak člověk má vždycky na výběr, že?" smála se Keira. "Ale když si má vybrat mezi nižším a vyšším platem, asi je to docela lehký výběr. Čemu se tedy nyní věnujete?"
"Potřeboval, abych nasbíral, co po sobě zanechal," odpověděl tajemně Nkosi, a zahleděl se na Londýn, "a potřeboval nového kamaráda."
"Cože?" uchechtla se Keira.
"Nemohl jsem na to nic říct," povídal dále Nkosi, "provinil jsem se, a musel jsem mu sloužit."
Plazivě pohlédl na Keiru. Ta učinila krok vzad. Nkosi se zazubil. "Musel? Heh. Stále musím."
Popadl ji za ramena, a silou je sevřel. Keira vypískla. Nkosi jí vší silou natlačil zpět do bytu, a zavřel dveře od balkonu.
"Co to děláš, Nkosi? Co to, proboha, děláš?!" zařvala na něj.
"Je zase čas na malé posezení, Keiro," zubil se plazivě Nkosi, "je čas, aby sis popovídala s paní doktorkou. Není ti dobře, Keiro. Nejsi zdravá! Ale brzy... můžeš být! A budeš! Až se odevzdáš!"
"Ne! Ne, to nemůže být pravda!" zařvala Keira, a pokusila se o útěk. Jakmile přiblížila své ruce dveřím bytu doktorky Rajendar, Nkosi ji od nich odtrhl, zvedl ji ze země, a přehodil si ji přes rameno. Keira ho kopala a bila pěstmi, ale se Nkosim to nic nedělalo. Působilo to, jako by byl imunní vůči jejím ranám. Otevřel prudce dveře vedoucí do místnosti s kulatým stromem. Když Keira otočila hlavu, spatřila na místě, kde předtím seděla doktorka Rajendar, čertíka Luciuse. Vykřikla bázní.
"Posaď ji zpátky na její křeslo, Nkosi, kamaráde," zubil se Lucius, a hladil si přitom své tváře, "a snaž se o to, aby vůbec neutíkala."
"Co tady děláš? Máš být... máš být pryč! Porazili jsme tě!" křičela Keira, zatímco ji Nkosi usazoval.
"Keiro! Neurážej mě! Myslíš si, že stoupnutí na mé tělo, pár kopanců nebo vůbec malicherné, nicotné lidské násilí mě jen tak zaženou? Jak říkáte vy lidé... prdlajs!"
Keira se podívala na Winna, který tiše plakal na vedlejším křesle. Občas zasténal. Celé jeho tělo se třáslo. Kroutil se, jako by se k němu lísalo cosi neviditelného, a on předtím nemohl utéci.
"Tohle sezení dopadlo pro pacienta ještě drastičtěji, než pro tebe, Keiro," smál se Lucius, "Winn je celý bez sebe! To je, panečku, případ! Jak pro psychiatra!" Nato se mohutně rozchechtal, a na sedadle kopal nožkama.
"Já je nechci slyšet... nechci... nechci! Ale... ale ty... ty jsi horší..." šeptal zděšeně Winn. Jakmile tato slova vyřkl, celý se na křesle zkroutil. "Ne! Prosím! Nesahej mi tam! Nesahej! Ne!"
"Co mu to děláš, ty zrůdo?!" zařvala Keira. Pokusila se z křesla vstát, ale Nkosi ji celou silou strhl zády k opěradlu.
"Já?!" vyhrkl dotčeně Lucius. "Já mu nedělám nic! To ty jeho zatracené halucinace! Kdyby je nevyužil k tomu, aby mě zahnal... mohl jsem to pořád ovládat! Winn mohl být zbavený Chupacaber, a sloužil by mě! Byl by odezvdán mě! Jen a jen mě! Ne těm hnusným potvorám, které... které stejně nepatří jemu! Ale někomu jinému! Ale to my dobře víme, že, Winne? Že jsi oběť... oběť hnusné machinace, která ti nakonec promění mysl v pudink!"
Winn zavřískal. "Prosím, prosím ne! Prosím! Prosím, nesahej mi tam! Není mi to příjemné! Bolí to... ten jazyk, kterým saješ krev... je hrozně ostrý... ne, nedávej ho tam! Prosím, já udělám cokoliv! Ne!"
"Kruci, Luciusi! Ty ho nějak psychicky mučíš?! Co mu promítáš do hlavy?! To zní, jak... jak kdyby ho někdo znásilňoval nebo něco! Vždyť to je ohavné!" řvala Keira.
"Jak jsem říkal, Keirinko," usmíval se Lucius, "já mu nic nedělám! To ty Chupacabry v jeho hlavě! Ale popravdě... když mu do mysli nahlédnu..." Lucius zavřel svá svítivá žlutá očka, a nato se zazubil. "No páni, to je ale síla! Tvrdit, že Winn právě trpí, by bylo... podhodnocením celé situace! Ne, vážně, kdybych chtěl někoho telepaticky pomučit... toto by byl nejspíše vrchol celého procesu. Nejlépe potom, co by mi vyložil vše, co jsem od něj chtěl, ale pořád bych ho nepustil, a zvýšil bych nápor..."
"Přestaň!" vykřikla Keira. "Přestaň se vším!"
"Pomoc! Prosím, prosím, pomoc! Někdo mi pomožte!" úpěl Winn.
"Winne! Řekni, co víš!" slyšel ve své hlavě.
"Vybal to, Winne! Tvá tajemství nesmí zůstat neodhalena! Musíš nakonec sdílet, co jsi zjistil!"
"K čemu jsi došel, Winne?"
"Co se s nimi stalo?!"
"Co se stalo s Lovci kryptidů?!"
"Jen ty to víš, Winne! Ty víš všechno!"
"Víš to! Víš to!!! Řekni!"
Winn celý roztál. Zkroutil se na křesle, dlaněmi svých rukou zakryl svůj obličej, a ustavičně naříkal.
"Winne!" oslovil ho Lucius, a opět zakopal svýma nožkama. "Winne, ty víš, jak se jich můžeš zbavit! Odevzdej se mi, a tentokrát slib, že už se Chupacabry nevrátí! Slib mi, že je nepřivoláš zpět! A já tě zachráním! Tvá mysl bude patřit mě, navěky věků... ale přežiješ!"
"Neodpověděl jsi mi, co tady děláš, Luciusi," přerušila ho Keira, "chci vědět, proč jsi se vrátil. Proč nás chceš zase trápit!"
"Já nikdy nezmizel, Keirinko," uchechtl se Lucius, a z křesla doktorky Rajendar skočil na stůl, kde se pohodlně uložil na boček, a hlavu si opřel pravou rukou, "sledoval jsem vás od té doby, co jsme se rozešli. Hlavně na tebe jsem se chodil dívat každý den! Máš ve svém domě takovou malou místnůstku, kde je malé okýnko... Párkrát za den tam přijdeš, a děláš tam zvláštní, zvláštní zvuky, Keirinko! A já byl vždycky za tím okýnkem, a sledoval jsem tě, každý den... o ho ho ho ho ho ho!"
"Cože?! Ty hnusná svině!" zařvala Keira, a pokusila se z křesla vstát. Nkosi, ovládaný Luciusem, ji však opět strhl zády k opěradlu. Tentokrát silněji, než poprvé. Keira musela šokem z nárazu vydechnout.
"No dobře, dobře! Jenom tě provokuji!" usmál se nevinně Lucius, a zazíval. "Ne, takhle jsem kdysi sledoval jednoho pána. Bylo to už dávno. Myslím, že to byl starý Říman! Ano, bylo to v Římě... Chodíval hodně na latrínu. Měl nějakou nemoc, něco z něj teklo. Fuj, nebylo to příjemné! Byl jsem tím strašně fascinován, ale to jsem byl ještě mladý. To mě ještě tělesné výtoky všech různých typů připadaly sympatické. Dnes, když sám produkuji svá vajíčka, a už jsem na to zvyklý... na to, že mi z těla občas něco málo odleze... nepotřebuji zástupce lidského druhu sledovat, jak odhazují kapalné i hmotné odpady ze svých těl!"
"Páni, tohle je konverzace na úrovni," řekla naštvaně Keira, "jsi si jistý, že jsi v pořádku, Luciusi? Něco takového by vtipným shledal, já nevím, druhák na základní škole. Vtípky o záchodech a..."
"Ale Keiro! Nepřirovnávej mě k nicotným mláďatům lidí!" uchechtl se Lucius. "No, změňme raději téma. Od šmírování na latríně přejděme k tomu, že by ses mi měla odevzdat!" Několikrát po sobě roztomile zamrkal.
"Nikdy! Ať už to má znamenat cokoliv!" zařvala Keira.
"Takže... nechceš, abych maminku a tatínka vyměnil za tebe?" zazubil se čertík.
"Keiro," ozvalo se zpoza dívky a Nkosiho, "jsi opravdu zklamání. Velké zklamání. Copak v sobě nemáš špetku důstojnosti?"
Byl to hlas Keiřiny matky. Hlas Nneky Kendrick. Keira zamrzla na místě. Zavřela oči, ze kterých jí vytekly slzy, a vycenila zuby. "Dost! Přestaň s tím, Luciusi!"
Ucítila, jak se matčina ruka dotkla jejího ramene. Když oči otevřela, a natočila hlavu vlevo, uviděla svou milovanou matku, jak se na ní usmívá.
"Přestaň, Luciusi! Dost!"
"Jsem tady, Keiro," řekla Nneka Kendrick, "a můžu tu být i nadále. Pokud odčiníš to, co jsi provedla. Můžu zůstat!"
"PŘESTAŇ!!!" řvala Keira.
"A já také, má milá dcero," ozval se z rohu místnosti mužský hlas, "i já se můžu vrátit."
Na pravé Keiřino rameno položil ruku její otec, Michael. Dívka začala nahlas usedavě plakat.
"I já můžu být opět mezi živými," řekl pan Kendrick, s krvavou ranou v hlavě a se třemi zlomenými, plandajícími prsty na zdvižené ruce.
"Vše, co musíš Luciusovi říci, je, že přijímáš," řekla Keiřina matka, "že s ním půjdeš. My se pak vrátíme... objevíme se v tomto bytě, a najdeme si cestu zpět do domu, který jsi pro nás po více než dva roky střežila! A odpustíme ti, Keiro."
"Přesně tak," řekl Michael Kendrick, "konečně odpuštění. To snad nechceš, dcero? Potom, co jsi provedla?"
"Potom, co jsi nás zabila?" ozval se matčin hlas.
"PŘESTAŇ!!! DOST!!!" řvala Keira, a celou silou se vytrhla z Nkosiho sevření.
"Hmm," zazubil se s posměšným tónem Lucius, "to malé zlobidlo má docela kuráž. Nkosi, ukaž jí tu specialitu, co jsem tě naučil!"
Nkosi skočil na Keiru, prsty pravé ruky jí sevřel krk, podkopl jí obě nohy, a levou rukou ji shodil na kulatý stůl. Keira žuchla obličejem do něj, a v bolesti vykřikla.
"Zůstaň, Nkosi! Drž!" usmíval se Lucius, vyskočil a přihopsal ke Keiřině hlavě. Položil svou sliznatou ručku na její husté růžové vlasy, ačkoliv Keira hlasitě protestovala. "Víš ty co, Keiro? Už mě to nebaví. Vezmu si tě, ať to chceš nebo ne!"
Keira vřískala. Když se Lucius dotýkal její hlavy, něco se s ní dělo. Něco jí prostupovalo lebkou, mozkem, myslí. Cítila, že nad sebou ztrácí kontrolu. Stávala se bezvládnou, a Nkosi ji nadále nemusel držet. Stál tedy u stolu jako solný sloup, jako vlastní mysli zbavený, a němě hleděl před sebe.
"Jup-jup-jupí! Do Luciusovy armády přijde další človíček!" chechtal se čertík.
Náhle ucítil úder do hlavy. Přeletěl přes celou místnost, a flákl se celý o sklo okna. Sjel po něm, jako kus slizu. Bylo to až komické.
Na stole stál Winn. Hrbil se, třásl se, a prsty pravé ruky měl pokroucené jako Chupacabra při útoku. Chyběly mu jen ty dlouhé drápy, které by jeho ruce dodaly děsivý vzhled. V očích měl neskutečnou ďábelskost.
"Hej, to není fér! To není fér!" vykřikl Lucius, a komicky několikrát zadupal na místě.
"Toto tělo je naše," ozvalo se z Winnových úst, "jen naše! A to samé platí o tělech všech jeho blízkých. A o jejich myslích. Žádná z nich nebude dále zneužívána. Žádná schránka nebude ukradena. Jsou pod naší ochranou."
"Vy... divoši! Zlí a hnusní divoši!" rozčiloval se Lucius, a opět si dupl na místě.
Winn natočil hlavu na stranu. Působil přitom, jako by již nebyl člověkem. "Ty víš, jaké informace Winn má. My se k nim nemůžeme dostat. Zatím ne. A dokud je nevydolujeme, dokud je nám nevydá... nepřiblížíš se k němu ani na tisíc metrů. Nepřiblížíš se k nikomu z nich. K té dívce, k jejich dalším přátelům... nikoho z nich neohrozíš."
"Ach, jistě. Vás se totiž strašně bojím," uchechtl se Lucius.
"Zapomněl jsi, jak to minule skončilo?" uslyšel ve své hlavě čertík.
"Ne, to si znova nedám," chichotal se Lucius, "to, jak jste mě mučily. A proto..."
Nkosi náhle ožil, zvedl křeslo, a hodil ho po Winnovi. Ten dostal přímý zásah, a sletěl ze stolu na podlahu.
"... jsem si tentokrát přivedl pomocníka."
Keira zvedla hlavu. Rychle se poohlédla po svém okolí. Její rodiče byli pryč. Viděla, jak nyní Nkosi přikročil k nehybnému Winnově tělu. Hrábl mu prsty pravé ruky do vlasů, a násilně ho zvedl z podlahy.
Winn v tu chvíli otevřel oči. Z hrdla se mu vydral ďábelský skřek, a bývalému záchranáři se zakousl do krku. Sevřel mu ho mezi čelistmi, jako Chupacabra. Prsty svých rukou mu vtlačil do rukou.
"Winne! Winne, co se to s tebou děje?!" vykřikla Keira. Kroutila nad tím hlavou.
Nkosi mladíka uhodil pěstí do hlavy, nato ho dvakrát kopl do hrudníku, a poté mu zasadil ránu loktem do temene. Winn sebou sekl o zem. Bývalý záchranář si pak přiložil na krk prsty své ruky, a prohlédl s je před očima.
"Luciusi," řekl tiše, "nevím, jak dlouho ti ještě budu moci sloužit."
Natočil se ke Keiře. Té poskočilo srdce, když viděla tu ránu v jeho krku. Vůbec nevypadala, jako pozůstatek lidského kousnutí. Dívka opět pohlédla na Winna, v mdlobách ležícího na podlaze a stále se podivně otřásajícího.
"To je ale srandička, co, Keiro?" smál se Lucius. "Ještě před chvílí s námi v tomto pokoji bylo nula Chupacaber. Ale za pár vteřin... už tu jedna bude!"
Winn sebou náhle trhl, opět se probral, a z hrdla mu vyšel ten nejdivočejší, nejméně lidský ryk. Vyl, vřískal, supěl a syčel zároveň. Měnil se. Měnil se ve svou nejhorší noční můru. A Keira tomu byla nucena přihlížet.
Netvor otevřel tlamu, a vrhl se po Wrenině ruce. Dříve, než se dívka naděla, svíral jí ruku ve svých čelistech. Byl to asi metr dlouhý plaz s šupinatou kůží oranžového zbarvení, a když se nyní nacházel Wren přímo před obličejem, povšimla si fialového hřebínku na jeho hlavě. Vypadal právě jako vodní dráček z knih Lovců kryptidů. Biologická zbraň Deylina Nieta navracející se z hlubiny, aby takříkajíc kousla zpátky!
Wren s dráčkem zápasila, kopala ho a snažila se jej odstrčit druhou rukou, ve které svírala teleportační zařízení. Jeho ostré zuby pronikaly měkkým masem na její paži. Cítila velkou bolest. Dráček se k ní sápal svými předními končetinami, obdařenými drobnými, ale ostrými drápy. Jednou tlapkou přejel po jejím rameni, a zanechal v něm tři táhlé, ale nepříliš široké rýhy. Kolem dívky se po chvilce zápasení nacházelo nemalé množství krve.
Na scéně se náhle objevil Armando. Přilákán krvavou lázní, připlul k dráčkovi, a oběma rukama popadl jeho rozevřené čelisti, a silou je odtáhl od Wreniny ruky. Plaz sebou ve vodě zatřepal, švihl mladíka zploštělým ocasem do jeho vypracovaných, silných břišních svalů, a se zřejmým pocitem prohry v boji se svou vybranou kořistí se dal na ústup. Mrskl s sebou, a jeho ocas jej počal pohánět na cestu zpět ho hlubiny.
Wren se potřebovala nadechnout. Mířila k hladině. Armando se k ní však nepřidal. Dal se do pronásledování jejího útočníka. Jeho svalnaté tělo se prohánělo vodou v přímém závěsu za dráčkem. S každým tempem se mu dostával blíže. Jen po asi deseti vteřinách nonšalantně popadl dráčkův ocas, opět k tomu použil obě ruce, a zvíře stáhl k sobě.
Dráček se celý zkroutil, a své rozevřené čelisti nasměroval k Armandovým prsům. V tu chvíli mladík pustil jeho ocas, a sevřel plazův krk. Podebral ho levou rukou, pravou pak zakryl dráčkovy oči, a takto zpacifikovaného jej přitáhl ke svému svalnatému trupu. Tiskl jej k němu, zatímco se dráček zmítal, a šlehal ho ocasem.
Wren připlula k hladině, a vynořila z ní svůj šnorchl. Vydechla to poslední, co jí v plicích zůstávalo, a několikrát se znovu nadechla. Všude kolem byla krev. Slyšela, jak se jeden z člunů zaměstnanců Nieto Industries blíží. Nechtěla však žádnou pozornost. Zmáčkla tedy tlačítko na teleportačním přístroji, v chuchvalci krve se objevil záblesk, a dívka se rázem objevila na písečné pláži.
Shantel vykřikla. Nečekala, že Wren uvidí tak brzy a navíc s poraněnou rukou.
"¿Necesitas... ayuda? Potřebuješ nějakou pomoc? Lékárničku?" ptala se Paulinina sekretářka.
"Zatím potřebuju jen tohle," odpověděla Wren, a vsunula ruku mezi své oblečení, odložené na písku. Vytáhla z něj laserovou pistoli. Nato pohlédla na Armandovo triko. "No jasně," šeptla. Uvědomila si, že Armando na rozdíl od ní nesvlékal žádné oblečení ze spodní poloviny svého těla. A to platilo také o jeho dalším vybavení.
Ohlédla se zpět k jezeru. Jeho vodní hladinou náhle prolétl silný červený laserový paprsek. Voda tam cákala na všechny strany.
Posádka člunu, který před chvílí mířil k Wren, byla pokryta vodou. Ten výstřel působil jako náhlý výron gejzíru. Laser navíc vodu dosti ohřál. Nebyla tak horká, aby někomu způsobila opařeniny, ale působila spíše jako nepříjemně horká sprcha za nepříjemně horkého tropického dne.
"¡¿Qué carajo fue eso?!" vykřikl jeden ze zaměstnanců Nieto Industries.
"¡Mierda! ¿Hay un maldito volcán bajo la superficie o algo así?" zařval druhý.
Zděšený křik se ozýval i z dalších tří člunů nacházejících se v okolí člunu potopeného.
"¡Mierda, hombre!"
"¡Mierda, joder!"
"¡Mierda! ¡Cuando estalló, pensé que me iba a cagar encima!"
"¡Mierda! ¡Mierda, mierda, mierda!"
V místě, z něhož laserový paprsek vyšlehl, se následně objevil svalnatý mladík s potápěčskými brýlemi a šnorchlem. V jedné ruce svíral svou laserovou pistoli, ve druhé pak krk oranžového plaza. Dráčkův bok byl doslova prorván velkým kruhem, z něhož se táhl černý kouř.
"Creo que este bastardo mató a sus colegas, señores," řekl jim Armando.
"¡Joder, tíos! ¿Es esto un fantasma del lago Nicaragua?" vyhrkl jeden z mužů na člunech.
"¡Demonio!"
"¡El diablo!"
"¿Cuál es el demonio? ¿El bicho raro o el jovencito guapísimo con esos músculos tan tiernos y apetitosos, sobre todo en la barriga? ¡Amigos, les digo que si tuviera la más mínima oportunidad, los lamería hasta dejarlos limpios y gratis! Este joven es la personificación de las mejores cualidades del sexo masculino. Sabía que Diablo sería guapo, pero ¡Dios mío, esto? ¡Esto es la perfección! ¡Apúntame!"
"¡Cállate, Manuel! ¡Si alguien le va a lamer la barriga, seré yo!"
"¡No, Xavier! ¡Seré yo! ¡Merezco esa belleza!"
Armando se jen usmíval. Po chvíli se k němu teleportovala Wren, které si dohadující se muži na loďkách ani nevšimli. Pohlédli na ni až ve chvíli, kdy mladíkovi položila ruku na biceps. Všichni působili znepokojeně.
"¡No, no lo haces!" zařval jeden z mužů.
"¡¿Cómo te atreves, bruja?!" vyhrkl další.
"¡Se suponía que este jovencito me pertenecía, y solo a mí! ¡Debería ser ilegal que alguien más tocara sus hermosos, enormes, descomunales y carnosos músculos!"
Jakmile se dvojice Lovců kryptidů ocitla na pláži, Shantel opět vykřikla. Nehybné tělo zabitého vodního dráčka, ze kterého stále vycházel černý kouř, ji opět viditelně zděsilo.
"Tak co, Wren? Je to ta potvora, kterou staří páprdové znali?" optal se s úsměškem Armando.
"Nepochybně," odpověděla tajemně Wren, a pohlédla na Shantel, "nějaké nápady, jak to mohlo přežít likvidaci? Měli být všichni vyloveni? Jak se vůbec ti, kteří to měli na starosti, přesvědčili, že byli všichni odchyceni? Nepochybuju teď, že je jich tam v jezeře na jeho okolí víc."
"To vám asi bude muset vysvětlit pan Zedler," odpověděla Shantel, "když, jak říkal, se na té likvidaci podílel."
V prostorné pracovně Pauline Watson, v nejvyšším patře prosklené budovy kus za břehem jezera, to mezitím vřelo. Terrence byl rozčilen. Stál u okna a přehrával si v hlavě to, co právě viděl - velký laserový záblesk, který vytryskl z jezera Nikaragua, a který značil, že jeho dva přátelé museli použít laserovou pistoli v sebeobraně.
Ředitelka Nieto Industries seděla klidně za svým plastovým stolem světle modré barvy, a cinkala lžičkou v hrníčku kávy. "Opravdu si také nedáte?" usmívala se, aniž by Terrence pohlédla.
"Prosím, Pauline," zasupěl Terrence, "skončeme tuhle hru."
"Jak si přejete," zazubila se Pauline, a usrkla si trochu kávy z hrníčku, "jen si pořád myslím, že je slušné se zeptat. Ostatně jsem tomu byla naučena."
"A dávat si pozor," vyhrkl Terrence, a prudce se na ni otočil, "to jste naučena nebyla?"
"Pořád nemáte důkaz, že by tam něco našli..."
"Právě jsem viděl laserový paprsek nejvyššího stupně, jak vyletěl do výšky kilometr nad jezerem! Kdybych teď vyběhl na pláž, vsadím se, že je tam oba najdu u mrtvoly něčeho, co... co prostě nemělo být!"
Pauline se mu podívala do očí, a opět se napila kávy. "Skončeme tuhle hru," řekla mu, "nebaví mě to."
"Mě už taky ne," pozvedl obočí Terrence, a usmál se, "mě už taky ne, proboha!"
"Co se stalo, stalo se," řekla mu Pauline, a zašustila papíry na svém stolu, "poslouchejte, mám tu připraveno vše, co by slečnu Riveru a pana Villalona mohlo zajímat. Transkript posledního rozhovoru předchozího ředitele Nieto Industries s Pierrem Leroyem z roku 2039, nahraného v Managui. Dokonce i transkript osobního rozhovoru mezi Deylinem Nietem a Jackem Owenem učiněného pár dnů předtím, než Nieto podlehl své nemoci. Jistě je to bude velmi zajímat."
"O tom teď vůbec nemluvíme," řekl naštvaně Terrence, a přistoupil ke stolu.
"Dělám, co můžu. Nic nezatajuji. Nemůžu za to, že... že jste svou práci udělali špatně, a... a moje lidi... teď... teď ohrožuje nějaká z těch... Nietových ohavností."
Terrence opět pozvedl obočí, a natočil hlavu na stranu. "Oh?"
Pauline se objevil v očích strach. Děsilo ji, jak na ni Terrence pohlížel. Její chování vůči němu nyní připomínala Shantelinu.
"Chápu, že to je nehoda," řekl Terrence, "ale její načasování... to vám sakra nepomohlo."
"Pojďme se podívat na břeh, a přesvědčit se, že... že pro tuto hádku opravdu existuje opodstatnění," řekla tiše Pauline. Roztřásly se jí ruce. Pomalu se zvedla. "Pane Zedlere," oslovila ho, "no tak. Nedělejme si zbytečně problémy."
Terrence se pousmál. "No dobrá," reagoval, "zatím jste v suchu. Zatím."
Pauline se chystala něco říci. Otevřela ústa, ale místo vyřčení jediného slova jen zaječela. Sekla sebou o plastový stůl. Chytila se za hlavu, a neustále křičela něco nesrozumitelného.
"Paní Watson?" zeptal se nechápavě Terrence. "Pauline? Pauline! Co je?!"
Ředitelce Nieto Industries prolétaly hlavou podivné obrazy. Cítila, jak se kolem ní vše uzavírá. Jak se kolem ní rozšiřuje temnota. A tou temnotou procházel podivný černý humanoid se svítivýma rudýma očima. Blížil se, smál se, a napřahoval k ní ruku.
"Marťan," řekla náhle zcela klidným hlasem Pauline, a pak začala vřískat. Smetla rukou hrnek s kávou ze stolu, a sama spadla na podlahu, bojujíc s neviditelným nepřítelem v rozlité horké kávě.
Terrence se zhrozil. Prudce otevřel dveře její pracovny, a na druhém konci chodby spatřil marťanského telepata. Vycenil na mimozemšťana zuby.
"Zdravím, pane Zedlere," řekl mu perfektní angličtinou Marťan, a co nejlidštěji se usmál, "já jsem agent L'yrr. Pozdrav od vaší známé agentky Marilly Kent-Lyons."
Vysoký svalouš se nerozmýšlel. Rozběhl se proti němu. L'yrr stál klidně na místě. "Vaše kolegyně tam uvnitř není napadána mnou. Čestné slovo."
Terrence stále mířil vpřed. Od Marťana byl vzdálen už jen dva metry.
"To je práce agenta T'orra. Já jsem tu z jiného důvodu. Jsem tu čistě pro vás," usmíval se L'yrr, a zavřel své svítivé rudé oči. "Jsem na to totiž dostatečně vybaven."
Terrence vykřikl, a padl na kolena. Vykulil na Marťana oči. "Jak... jak je to možné?"
"Myslel jste si, že jste nějak... neporazitelný, pane Zedlere? Ach, jistě... proč byste si to vlastně nemyslel. Někdo, jako vy... velmi lehce sklouzne do jámy arogance a neopatrnosti. Ale agentka Kent-Lyons ví... a vyrobila na vás zbraň, která zničí i vás."
Terrence se na kolenou zaklonil, a následně spadl na záda. Stále řval bolestí, a pokládal přitom ruce na své čelo. Byl v úzkých. Cítil, že se blíží jeho konec.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat