Staří Lovci kryptidů jsou pryč. Zmizeli neznámo kam, zem se po nich slehla, a již mnoho let nebyli viděni. Ve šlépějích proslulého týmu vedeného britským přírodovědcem Jackem Owenem však nyní kráčí nový tým, vedený Wren Riverou, teenagerkou z amerického Creek City, který se zrodil v březnu 2055. A v prosinci téhož roku byl na Konferenci o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat, jež se konala na Portorické univerzitě v Río Pedras, oficiálně představen světu zatím posledním členem týmu, Armandem Villalonem, dvacetiletým bakalářským studentem zoologie, který se s Wren, Winnem Wilkinsonem a Keirou Kendrick seznámil o čtyři měsíce dříve v souvislosti se studiem Chupacaber. Během Armandovy přednášky před stovkami odborníků z celého světa se na promítacím plátnu na pár vteřin objevil varovný nápis, který mu v prezentaci museli zanechat někteří z rostoucího počtu nepřátel nových Lovců kryptidů. Ani profesorka Alondra Pietri, která je vedoucí Armandovy rozpracované bakalářské práce, ani Terrence Zedler z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a zoolog Eldred Canady studující středoamerické kryptidy - tedy trojice lidí, která Armanda přesvědčila, aby si přednášku připravil - tím nebyli překvapeni. Nyní, když má však Armando oficiální představení nového týmu za sebou, může se dále věnovat svému studiu a svým zájmům. Doktor Canady mu nabídl stáž v Hondurasu, kde se prý již tři roky šíří zkazky o jakési nestvůře, jež zatím nebyla nikým zkoumána. Když se s ním Armando setkal v univerzitním bistru, zmiňoval Eldred, že by mohlo jít o letní stáž. Je však možné, že se původní plány změnily, a Armando ji stačí absolvovat ještě do konce zimního semestru. Anebo ne? Je možné, že neochvějného mladíka na cestách po pevninské Střední Americe stihne nečekaný osud? Či osud, před kterým byl varován?
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
STÁŽ V HONDURASU, ČÁST PRVNÍ:
Na vodní hladině se objevilo několik bublin. Jedna se přidržovala druhé, shlukovaly se k sobě, a pak mizely, stejně náhle, jako se objevily, aniž by jim krátký společný pobyt mezi nebem a vodou jakkoliv pomohl oddálit nevyhnutelný konec. Hladina se začala pohybovat ve vlnkách rostoucí intenzity. Původce bublin vyplouval k hladině.
Nejprve se nad ní objevily jeho vlasy. Byly obarveny tmavě modře, směřovaly dozadu od sotva patrného vdovského kšiltu nad čelem, a podél nejasné přirozené pěšiny zhruba uprostřed jeho skalpu se jemně rozpínaly na obě strany, dosahujíce podholených boků. Zpod hladiny se postupně vynořil celý jeho obličej, mírně protáhlý s pevnou bradou, hladce oholenou, ze které voda skapávala v tenounkém přerušovaném proudu. Jeho velké, tmavě hnědé oči pohlédly na okolí, a poté zamířily ke břehu.
Dvacetiletý mladík se postavil na dně mělkého jezera, v němž se potápěl předchozí půlhodinu. Vypadal odpočatě, klidně, uvolněně. Ve tváři měl bezstarostný výraz. Pousmál se, když si všiml, že se mu na pažích zachytilo několik zelených listů vodních rostlin, postupně je sesbíral, sbalil do kuličky, a tu hodil daleko za sebe. Ohlédl se, kam dopadla, a byl překvapen, z jaké dálky se malá vlnka vyvolaná nárazem předmětu nesla.
Kapky vody stékaly po jeho svalnatém těle. Jen nerady opouštěly jeho prsa, silná a vypracovaná. Některé si našly cestu pozoruhodným bludištěm mezi jeho břišními svaly, vystupujícími ve vší geometrické přesnosti a nepopsatelné dokonalosti. Jiné se držely jeho mohutných bicepsů, objemných, masitých zdrojů obrovité síly. Byly tak perfektní, že by i ten nejvíce heterosexuální muž toužil olízat každý jejich milimetr, a každou nanosekundu onoho naschvál prodlužovaného, takřka nekonečného procesu by si vychutnával s opakovaným láskyplným potvrzováním nadřazenosti těch podivuhodných chvil nade všemi nepodstatnostmi běžného každodenního života.
Armando Villalon, hýčkán slabým tropickým vánkem, kráčel pomalu k bahnitému břehu, na němž bylo na malé hromádce poskládáno jeho oblečení. Na jejím vrcholu se nacházely spodky. Koupal se nahý, a když odhalil spodní část svého těla, svět zrudnul studem. Kdyby ho v této soukromé chvíli někdo pozoroval zpoza hustých křovin, kterými byl celý břeh porostlý, musel by povzdychnout. Paměti na sochy řeckých bohů a hrdinů by musely být navždy přepsány, jejich těla by musela být vnímána jako překonané vývojové stádium. Snad i učebnice hovořící o vrcholcích mužské anatomie potřebovaly by revizi.
Svalnatý atlet zakryl své nahé půle spodním prádlem, kolem silného krku si umístil suchý šedý ručník, a pak z kapsy složených kalhot vytáhl svůj mobilní telefon. Pořídil si u jezera dvě selfíčka. Poté ručníkem přejel po svých pekáčích, usušené je zakryl trikem tmavě zelené barvy, a na něj si navlékl světle modrou košili s dlouhými rukávy. Nezapínal knoflíky. Nasadil si také béžové šortky, jež snad ještě více posilovaly silný dojem vytvářený jeho lýtky. Poslední kapky vody z jezera se na nich vzájemně naháněly, v pomalu končícím závodu o to, které z nich zůstanou nejdéle.
Svá zabahněná chodidla umístil Armando do otlučených sandálů. Vydal se na pochod skrze křoviska. Vsunul ruku mezi jejich větve, hbitě je odhrnul, a vrazil mezi ně, nevšímaje si dále bičování všelijakých malých větviček, jež patrně netušily, s kým měly tu čest. Jak by mohly, když už byly jeho neobyčejné bicepsy zakryty jednou a půl vrstvou textilie. Vždyť neviděným bohům těžko lze se klanět.
Mezi hustými křovisky se Armando pohyboval jen několik minut. Jejich divokost postupně nahrazovala zkrocenost, rozestupy mezi nimi byly čím dál větší a větve udržovanější. Když mladík dosáhl prašné cesty, lemující křoviska v podobném tvaru, jako bahnitý břeh na opačné, zarostlejší straně, působily již jako rostlinní mazlíci znající své místo ve světě. Armando dorazil do nejzazší části zahrady nacházející se za třípatrovou budovou, ve které byl ubytován. Rychlým krokem se po pěšině dopravil až k ní, pozdravil starší paní, která zametala před vchodem, ta se na něj usmála, a on vstoupil dovnitř.
V prostorné hale domu se nacházela mladá recepční, stojící za dřevěným pultem a znuděně hledící na bílou zeď vzdálenou dost možná dvacet metrů. Nedaleko od ní byl v křesle u nízkého stolku usazen jeden z hostů, urostlý starší chlapík se světle hnědými, lehce našedlými vlasy učesanými do strany od boční pěšinky a se čtecími brýlemi na nose. Byl oděn v expediční khaki košili a hnědých kalhotech s dlouhými nohavicemi. Noha přes nohu, ukazuje své brilantní terénní boty, hleděl do svého tabletu, zaměstnán čtením. Byl to doktor Eldred Canady.
"Pane doktore?" oslovil ho Armando. Eldred sebou trhl, a zadíval se na Armanda. V lících se mu objevila trocha červené. "Půjdeme?"
"Ach, ano," vyhrkl s pozvednutým obočím Eldred, "trošku jsem se začetl. Déle, než jsem tušil! Kolegové z Mexika teď vydali parádní článek o rozmnožování jednoho druhu vosy. Musel jsem ho studoval celé hodiny. Nejste znuděný?"
"Ne, šel jsem si zaplavat. Ani nevím, jak dlouho jsem v tom jezírku byl, ale viděl jsem tam pěkné rybky. A taky nějakou užovku," usmál se Armando, načež pohlédl na tablet doktora Canadyho, "o čem konkrétně vlastně ten článek vašich kolegů byl? Něco... krypto?"
"Ne, oni se kryptidy rozhodně nezabývají," uchechtl se Eldred, "ne, studovali stejnopohlavní přitažlivost u vos." Začervenal se ještě více, když se před urostlým studentem postavil.
"Wow, super," zazubil se Armando, "a co zjistili?"
"Je to vážně zajímavá studie. Prováděli ji s šedesáti samci vosy druhu Trogus triptus, z nichž třicet byli staří páprdové, jako já, a dalších třicet čerstvě dospělí siláci, jako ty. Ve dvaceti případech z každé grupy se spolu spárovali, aby se společně starali o vajíčka nakladená samicemi," povídal Eldred, a stále více se červenal, když pohlížel do Armandových očí, "a přitom se frekventně pářili. Kopulovali spolu v desetiminutových intervalech, poté se vzájemně krmili, a také - a to je opravdu pozoruhodné - vždy starší samec v páru přejížděl kusadly po končetinách mladšího samce."
"Jak říkala zatracená Generace Z," pozvedl jeden koutek úst Armando, "based."
Doktor Canady zvedl ze země svou tašku, a hodil si ji přes rameno. "Budete si brát batoh?"
"Mám ho připravený ve svém pokoji. Ráno jsem si napustil i vodu do lahví. Za minutu jsem zpátky," řekl Armando, a vyběhl po schodech do prvního patra. Bral je po třech, a byl neuvěřitelně rychlý.
"Phew, být zas mlád," řekl si pro sebe Eldred, a svraštil čelo. Nato si všiml, že ho recepční se zábavou pozorovala. Výraz v obličeji již neměla znuděný, oči jí blyštily, a když pozorovala, jak se doktor čím dál více červenal při Armandově návratu, musela se usmívat.
"Tak tedy vyražme," řekl Eldred mladíkovi, a přátelsky ho poplácal po rameni, "páni, to je osvalení."
"Začínáte nějak brzo, pane doktore," řekl mu Armando, "ale tak pořád jste ještě nepoužil ta kusadla."
"Ehm... promiňte?" snažil se co nejpřekvapeněji říci Eldred.
"Nejdřív si spolu dejme to rande v pralese, a já vám pak řeknu, jestli si můžete dovolit ojíždět mi bicáky," reagoval laškovně Armando.
Recepční se rozchechtala. Byla skutečně velmi pobavena.
"Ale... ale... propána, Armando!" zasmál se poděšeně Eldred.
"Pohoda, pane doktore," usmál se Armando, "občas na sebe kouknu do zrcadla, takže vím, proč na mě lidi reagujou tak, jak reagujou. Je to krásný. Za nic se nestyďte."
Dvojice vkročila do lesa. Kráčela, jak jen nejtišeji to šlo. Armando svíral prsty pravé ruky popruh svého tmavě hnědého batohu, nasazeného pouze na jedno rameno, a rozhlížel se po okolí. Vnímal každý zvuk, každé ptačí zavolání a hmyzí zabzučení, a vytvářel si v hlavě jakousi mapu porostu, který prozkoumával. Doktor Canady však tolik z udržovaného lesa nadšen nebyl, a jen si dával pozor, aby nezakopl o občasnou kládu.
Nacházeli se v Hondurasu, malé středoamerické zemi, která si v posledních dvou desetiletích prošla smrští pekel a nebí, dvěma fašistickými režimy, jedním předčasně ukončeným pokusem o deregulaci trhu, jež vyustíla v masivní oligarchizaci a právě druhý fašistický režim, a obdobími vlády levicových liberálů, kteří v krátkých obdobích stabilizace a prospěšné progresivní politiky neoponovali dostatečně nejmocnějším lidem v zemi. Prošla si deforestační krizí, zásahem kanadských, amerických a evropských ochránců přírody, kteří se pokusili zachránit z jejích lesů to, co se ještě zachránit dalo, a pandemií viru krátce po skončení 3. světové války, jež během jediného roku zabila dva miliony Hondurasanů. Poté, co byla v závěru roku 2055 sestavena nová vláda, otevřel se Honduras po letech totality opět světu. Pro doktora Canadyho a jeho stážistu to byla náramná příležitost.
"Šetři si trochu energii," poradil Eldred mladíkovi, "tohle ještě není pořádná džungle. Až do ní dorazíme, tam se teprve nabažíš všech těch zvuků."
Les náhle ztichl. Armando obrátil oči v sloup. "No, a všichni vopeřenci přestali zpívat. Díky moc, doktore."
"Nezapomeň, proč tu jsme, Armando. Hledáme něco, co je s největší pravděpodobností kryptidem. Dost možná tu na nás číhá nepopsaný druh... ale tady ho nezaslechneme. A neuvidíme. Musíme hlouběji do lesa. Tam teprve máme šanci," řekl doktor Canady.
"Fajn," uchechtl se Armando, "to kochání přírodou pevninské Střední Ameriky si nechám na cestu zpátky."
"Musím říct, že to byla opravdu fantastická věc, celé to vyřízení našeho pobytu. Nová vláda Hondurasu se snaží napravit chyby, které v zemi udělala krajní pravice, a hodlá dost podpořit vědecký výzkum, kvůli čemuž sem potřebuje naimportovat výzkumníky z jiných částí světa. Vezmi si, že už jen tím, že tu máš stáž... výzkumnou stáž... se dostáváš do popředí téhle nové fronty současných nebo budoucích odborníků. Takže se sem možná budeš vracet. Možná se Honduras stane takovou tvou druhou základnou mimo Portoriko," povídal mu doktor Canady.
"To by bylo náhodou super," usmíval se Armando.
"Opravdu jsem přesvědčený, že to, k čemu ses přihlásil na konferenci, má nyní budoucnost. Nemáš, doufám, zpětně nějaké second thoughts?"
"Vůbec. Sice jsem dost čuměl na to, co se objevilo na všech těch fotkách... ten rudej text... ale jsem s tím tak nějak smířenej. Ti původní pošuci taky měli spoustu nepřátel, že jo?"
"Jack Owen mi o nich vyprávěl. Možná mi o nich neřekl tolik, jako o nich řekl třeba našemu společnému dobrému příteli Terrencovi, ale... vyložil mi toho dost. Jak se ve druhém desetiletí tohoto století dostali do boje s tím... jak on se jmenoval, ten trpaslík z jezera Nikaragua... Nietem! Tak! Nebo s tou sliznatou příšerou..."
"Se sliznatou příšerou se už potýkali i noví Lovci kryptidů," uchechtl se Armando, "věřte mi, pane doktore, jsem rád, že jsem v prosinci nebyl s ostatníma v Londýně. Ta potvora by mi nahnala husí kůži."
"Hmm," zamyslel se nahlas doktor Canady, "tobě a husí kůži?" Opět se začervenal.
"I Armando Villalon má občas strach," odpověděl Armando, aniž by na něj pohlédl, a vyhnul se větvi, která zamířila k jeho obličeji, "Wren, Winn a Keira se setkali s nějakým čertiskem pokrytým slizem, které s nima dost hnusně zacházelo. Ale to bylo něco jiného, než ten Ngoy... tak se jmenoval ten slizoun, se kterým bojovali pošuci Jacka Owena, že jo?"
"Myslím, že ano," odpověděl Eldred, "no, nepřátele nakonec máme všichni. Já prvního našel ještě za svých studentských let... byl to oponent mé diplomové práce. Téměř jsem ji kvůli němu neobhájil. Snažil jsem se v ní prokázat existenci nepopsaného druhu tapíra na základě vzorků chlupů, které se ocitly ve sbírkách Přírodovědného muzea v San Diegu. Byl to můj náběh na tyto kryptozoologické záležitosti, ale pan profesor Erwin nebyl příliš nadšený, a nazval mou práci 'sračkoidní zpatlaninou'. Dost jsem se u obhajoby zapotil, a nenechal mě suchého ani, když jsem pracoval na své dizertačce. Potkávat ho na chodbě katedry zoologie Unierzity v San Diegu bylo vždy nepříjemné."
"Asi vás měl radši mokrého," řekl Armando, a koutkem oka pohlédl na Eldreda.
"Kdo vůbec má rád studenty suché? I já sám je občas trochu potrápím. Pořád přece jen učím, víš," řekl doktor Canady, "a někteří výrostci mě docela štvou. Ale nikdy bych se k nim nezachoval, jako ten starý grázl, který dělal, co šlo, aby mi zkazil mé sny."
"Co se mu vůbec stalo, profesoru Erwinovi? Skončil někdy jeho boj s vámi?"
"Paradoxně ho zabil kryptid," odpověděl chladně Eldred, "jeho manželka ho našla ve vaně, pokousaného, a po břiše mu lezlo něco podobného kočce, ale kočka to nebyla. Ani kočko-pso-opičák, oblíbený středoamerický kryptid každého z nás. Ne, profesor Erwin zemřel u sebe doma, ve svém bytě v San Franciscu. I tam žijí podivní tvorové, kteří mají chuť na lidské maso."
"Co se týče chuti na lidské maso..." řekl Armando.
Eldred se opět začervenal. Vzpomněl si na ty vosy, o kterých studentovi vyprávěl, a na to, jak ti starší přejíždějí kusadly po končetinách svých mladších partnerů.
"... ta opeřená potvora, kterou hledáme, je taky lidožrout, že?"
Doktor Canady mírně zaklonil hlavu. "Četl jsem, že jeden muž, který to zvíře potkal, skončil s rozklovanou hlavou. Ta opeřená bestie se podle očitého svědka útoku, jeho kamaráda, měla na oběť snést z koruny stromu, zasadit jí tři rány zobákem a pak vysát obsah lebky dlouhým jazykem."
"Trochu jako Chupacabra," napadlo Armanda.
"Asi. Až na to, že tohle byl pták. Nebo... něco co jako pták vypadalo. Více či méně."
"V letadle jste mi ještě říkal, že to mělo čtyři končetiny a čtyři křídla. Zobák zatočený, jaký ho mají draví ptáci, a výraznou chocholku. Ale taky jste mi říkal, že pár lidí to zvíře vidělo úplně bez křídel, jenom hustě opeřené a s různým počtem nohou, někdy se třema, někdy i se šesti."
"Nebral bych to všechno tak moc vážně," odpověděl Eldred, "přece jsou to jenom zkazky. Ale ten jeden případ, kdy zvíře zabilo člověka, by mohl být pravdivý. Došlo k němu v této oblasti."
"Tak to bych radši měl začít zase hledět po svojem okolí," řekl Armando, "aby se to na nás náhodou nevynořilo úplně znenadání, bez naší připravenosti."
"Jak jsem říkal, Armando, tady to žít nebude. Musíme hlouběji do lesa," řekl Eldred, a vytáhl ze své tašky tablet, "čeká nás ještě minimálně sedmihodinová chůze, než dosáhneme cílových souřadnic."
"Pokud teda to zvíře žije, jak se mu budeme bránit? Protože jestli opravdu zabíjí lidi..."
Doktor Canady opět sáhl do své tašky, a vyjmul z ní dvě pistole. "Myslím, že je pravý čas ti jednu svěřit," řekl.
Armando zbraň převzal, a pořádně si ji prohlédl. "Ne, ty vole! Laserovka?"
Eldred pokynul.
"No ty krávo, vole! Wren už není jediná, kdo má laserovku!" zasmál se Armando.
"Pamatuj si, určitě není mým cílem dostat tě do nějakého nebezpečí. Je to jen stáž. V rámci svého studia a tohoto předmětu, který sis dodatečně zapsal na začátku ledna, jen asistuješ vědeckému pracovníkovi. Neočekává se od tebe, že by ses měl vrhat do nějaké akce. A vlastně ani ode mně. Nejsem Lovec kryptidů," uchechtl se Eldred.
"Ale já jo," odpověděl Armando, a vsunul si pistoli za opasek, "žádný second thoughts ohledně toho nemám. A jsem připravenej na cokoliv. Bude to zábava."
Čím dále byli Armando a doktor Canady od své ubikace, tím náročnější se stával terén, ve kterém se pohybovali. Rovný udržovaný lesní porost se měnil v divokou džungli, mnohem divočejší, než křoviska, kterými mladík musel prolézat po koupání v jezeře. Svěží pocit, jaký ho tehdy zaplavoval, nyní vystřídala rostoucí únava. Všude samí komáři, větvičky snažící se zapíchnout člověku do očí snad na každém kroku, hřebenovitá úbočí, prudké svahy a nepříjemná vlhkost si vybíraly svou daň.
Po čtyřech hodinách chůze Eldred takřka zakopl o křovináře němého, největšího jedovatého hada západní polokoule, stočeného mezi kusy tlejícího dřeva. Had po něm ze země vyletěl, natáhl dobré dva metry délky přední poloviny těla, a ukázal odvážnému zoologovi své masivní jedové zuby, natočené při útoku vpřed. Kdyby Armando včas vedoucího své stáže nestáhl k sobě, mohlo dojít k vážné nehodě.
Eldred, přitisklý k Armandově hrudi, v šoku vydechl. "Můj ty bože," zašeptal.
"Chléb váš vezdejší dal jsem vám dnes, a zbavil jsem vás od zlého," řekl na to Armando.
Eldred se rozchechtal. Ohlédl se na křovináře, stáčejícího se opět do klubka, ale majícího krk stále v útočné pozici ve tvaru písmene S. Nacházel se dobré čtyři kroky od jeho nohou.
"To bylo velice pohotové, Armando," řekl Eldred, dotkl se studentových prsů a odrazil se od nich, aby učinil krok zpět, "ani nevíš, jak moc vděčný ti jsem."
"Hele, cítil jsem vaši vděčnost, jak stoupá vzhůru," usmál se samolibě Armando.
"Co tím myslíš?" zeptal se bezradně Eldred.
Armando se zubil od ucha k uchu.
Další hodiny kráčeli lesem takřka mlčky. Odpoledne se měnilo ve večer, modrá obloha se proměňovala ve zlatavou, pak v oranžovou a nakonec růžovou, a horko ustávalo. Doktor Canady krátce před sedmou hodinou večerní navrhl vystoupat po příkrém, velice hustě zarostlém svahu na místečko, které podle něj bylo vhodné pro tábor.
"Jsme v podstatě na místě. Místo, kde údajně k útoku tím opeřeným zvířetem došlo, je nedaleko odsud. Podíváme se tam zítra ráno," řekl studentovi. Armando jen pokýval hlavou.
Při výstupu po svahu musel mladík vedoucímu stáže dosti pomáhat. Eldred byl zcela vyčerpán, co chvíli mu nohy a ruce sjížděly po vlhké půdě, a lámaly se pod ním větve. Armando ho nejednou musel tahat z pěkné šlamastyky, a zachránil ho před pádem na ostrý kus skály. V těchto chvílích se nijak neostýchal, ani se nesmál, spíše byl rád, že mu byl student tolik nápomocný. Vnímal, že Armando už toho měl také po celém dnu chůze dost, a rád by si odpočinul.
Jakmile stanuli na vrcholku svahu, rozprostřelo se před nimi asi čtyřicet metrů čtverečních nepříliš hustého lesa. Okraj vrcholku poskytoval krásný výhled na okolní les. Armando se usadil na padlém kmeni stromu, vydýchal se, a okolí si prohlédl. Byl zklamán, když si uvědomil, jak moc fragmentovaný ten porost byl.
"Žádná divočina to není, jak vidíš," usmíval se Eldred, a celý uřícený si sedl dva metry nalevo od něj, "teď se díváš směrem, kterým zítra půjdeme. Tam za okrajem lesa je město. Juticalpa. Má 120 000 obyvatel, je to hlavní město departementu Olancho, a právě odtamtud pocházela oběť útoku toho kryptida."
"Nemohli jsme... letět tam, a pak prostě přijít na tu lokalitu z Juticalpy? Trvalo by to... já nevím, hoďku, ty jo?" řekl vyjeveně Armando.
"Nemysli si, že mě to nenapadlo," usmál se Eldred, a utřel si pot z čela, "problém je, že v okolí Juticalpy se za třetí světové pokládaly miny. Když jsem organizoval tuto cestu, zjistil jsem si, že cesta, po které měl jít ten člověk, co byl kryptidem zabit... se stala hrobem tří jiných lidí, co tam došlápli na miny. Mám takový pocit, že tvá univerzita by ti nedovolila jít na stáž s takovým rizikem... s rizikem, že doslova vyletíš do vzduchu."
"To dává smysl," řekl trochu vyděšeně Armando, "ale jste si jistý, že je bezpečná i ta lokalita, kam jdeme?"
"To už je moc hluboko v lese, tam se miny nedávaly," odpověděl Eldred, "podívej, začíná se stmívat. Co kdybychom si postavili stan? Hlavně mi teď neřekni, že jsi ho zapomněl."
Armando se uchechtl. "Ne, mám v batohu všechno," řekl, a nabídl doktoru Canadymu lahev s vodou.
Po půl hodině dokončila dvojice stavbu stanu. Byl to veliký stan, ideální pro dva cestovatele. Eldred prohrábl své zpocené vlasy, hodil na své místo uvnitř tašku, rozepnul si svou expediční košili, a těžce padl na záda. Oddechoval, zcela znaven celodenním pochodem, a urovnával přitom zpocené chlupy na své hrudi a na břiše.
Armando stál venku, chvíli ho přitom pozoroval a hrál si se svými vlasy, které též potřebovaly vysušit. Náhle jej však vyrušil zvláštní ryk. Táhl se z koruny stromu vzdáleného jen deset kroků.
"Zase je čas věnovat trochu pozornost obyvatelům džungle, že jo," řekl si tiše pro sebe, a přiběhl ke stromu.
Eldred těžce zvedl hlavu. "Armando, nevyváděj blbosti! Brzy se úplně setmí!"
Mladík zamířil ke kmeni stromu, a bezmyšlenkovitě po něm začal šplhat nahoru. Byl jako Tarzan, silný a hbitý, a šplhal, jako by se ke šplhání narodil. Postupoval výše a výše, až nakonec podivný ryk utichl. Armando měl za to, že se na stromě nachází nějaký pták, a umanul si stanout mu tváří v tvář. Nemohl však tušit, čemu se ve skutečnosti blížil.
Náhle nad sebou uslyšel zvláštní ťukání. Bylo slabé, ale vibrace z něj se přenášely kůrou lesního giganta k Armandovým prstům. Mladík vykoukl zpod silné větve, a spatřil ochmýřenou hlavu s širokým zobákem, zakončeným dravčím háčkem. Dva velké černé zraky se střetly se zraky nového Lovce kryptidů.
"Harpyje?" zašeptal Armando. Opravdu už byla tma, a sotva na toho ptáka viděl. Ale jeho hlava nebyla nikterak malá.
Z hrdla opeřence se ozvalo táhlé zaječení. Zvíře prudce pohnulo hlavou, a než se Armando naděl, cítil, že byl klovnut do prstů, kterými se větve držel. Nahlas vykřikl, a pustil se.
Sletěl na větev nacházející se o celé tři metry níže. Jen taktak se jí zachytil levou rukou, zatímco druhou bezvládně flákl na kmen. I to bolelo, a tak znovu vykřikl. Viděl, jak se nad ním nacházejí velikánská křídla. Zvíře jimi mávalo neskutečně rychle, jako by útočilo. Nebo jako kdyby něco bránilo, a snažilo se přitom vypadat co nejimpozantněji.
"Fajn, jdu pryč!" vykřikl Armando, a nohou nahmatal nižší větev. Ale opeřenec ho nenechával být. Než stačil mladík ruku stáhnout z větve, které se nyní držel, dostal další klovanec. Tentokrát přímo do paže.
Na čelo mu vystříkla vlastní krev. Zasyčel, pohlédl nad sebe, a uviděl otevřený zoban, blížící se mu k očím.
"Sakra!" zařval, a zcela se pustil. Sletěl o další tři metry níže, a oběma rukama stiskl nepříliš silnou větev. Okamžitě se nalomila.
Nato ucítil, že ho pařáty útočníka sekly do hlavy. Vnímal, jak mu drápy vbíhají mezi vlasy.
"Běž pryč, potvoro!" zakřičel. K ničemu to však nebylo. V rostoucím strachu o život z téměř neviděného, ale stále útočícího tvora sáhl na opasek, a vytáhl zpoza něj laserovou pistoli. Nepřemýšlel o síle laserového paprsku, nenastavoval jej, prostě jen zamířil hlavní nad sebe, a zmáčkl spoušť.
Ozvalo se zakvílení, mladíkovi na hlavu spadlo pár menších větviček, a když opět pohlédl nad sebe, opeřený útočník byl pryč. Vytratil se.
"Tohle nebyla harpyje," zašeptal si pro sebe, "tohle určitě nebyla harpyje!"
Eldred se zhrozil, když uviděl Armanda vstupovat do stanu. Měl uvnitř rozsvícenou lampičku, a tak dobře rozpoznal mladíkova zranění.
"Co se, propána, stalo?!" vyhrkl.
Armando se opět pousmál, jako by nic. "Myslím, že jsem našel to, co hledáme, pane doktore."
Pokračování příště...
