Springwatch 2025 - Zlatí zajíci z ostrova Rathlin

Zlatí zajíci z ostrova Rathlin. Iolo Williams nám představí dost možná nejvýraznějšího savčího obyvatele malého ostrova Rathlin, domova největší severoirské kolonie mořských ptáků. Zajíce běláka poddruhu Lepus timidus hibernicus, vyskytujícího se pouze v Irsku, možná spousta lidí na první pohled nevnímá jako zvíře jaksi výjimečné. Velikostně se zástupci této subspecie pohybují mezi běžnými zajíci polními a králíky, jsou však jedinými původními zástupci řádu zajícovců (Lagomorpha) na irském ostrově; králíci na něj byli zavlečeni lidmi. Rathlinská populace má, čím se pochlubit, a to ji rozhodně činí zajímavou. Zaprvé, tento ostrov s třicetikilometrovým pobřežím a zhruba třináctapůlkilometrovou rozlohou obývá více zajíců běláků irského poddruhu, než lidí; žije jich na něm asi 500 oproti 150 lidským rezidentům. V Irsku počty těchto savců klesají, ale na Rathlinu se jim docela daří. Především je však tato populace lákavá svým zbarvením - mají zlatou srst! Iolo nás s užitím fotografií Neila Rolpha naučí, jak od sebe rozlišit zajíce polního, zajíce běláka irského poddruhu a králíka. Vysvětlí nám také fenomén "zaječího šílenství v březnu" (anglicky jde o hru na idiom "mad as a March hare") u tohoto poddruhu. Samci zajíců z jiných populací jsou v březnu často velmi aktivní při boji s konkurenty, pronásledují samice, a ty, otráveny jejich pokusy, se s nimi boxují. Místní fotograf přírody Tom McDonnell si jako první povšiml, že samci zajíců z Rathlinu dělají na jaře ještě něco jiného - jeden do druhého vrážejí hlavami. Na závěr uvidíme záběry těchto zvířat pořízené štábem ze Springwatch při týdenním pobytu na ostrově. Jejich unikátní zlatavá (nebo podle Iola dokonce jahodová blond) srst v kombinaci s modrýma očima je takovou genetickou anomálií, a nevyskytuje se u žádné jiné populace zajíců běláků. Může za ni vzácný recesivní gen.

Klip z osmé epizody naučného pořadu Springwatch 2025 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Obrázek týdne 15. 8. 2025

Srpen se nám už v podstatě zlomil, čemuž pořád nemohu uvěřit, ale čas zkrátka plyne, a nemálo jej uplynulo od dob, kdy scéna, kterou uvidíte na dalším Obrázku týdne, byla zcela jistě pozorovatelná. Tentokrát tu mám pro vás výtečné dílo českého paleoumělce AtakDraws, jehož tvorbu zajisté doporučuji sledovat. Před pěti dny sdílel tento svůj nový obraz, zobrazující dva z nejznámějších severoamerických jurských dinosaurů. Výtečný, že ano?

Popisek k obrázku: Sedmačtyřicetitunový, patnáct metrů vážící samec sauropoda druhu Camarasaurus supremus je konfrontován takřka šest metrů dlouhým dravým teropodem druhu Ceratosaurus nasicornis. Camarasauří býk natahuje krk, staví se do agresivní obranné pozice, masitou levou přední končetinou poráží nevysoký strom, a z dlouhého hrdla se mu táhne vyzývavé bučení, jež prochází morkem kostí rozvášněného lovce. Ten otevírá svou zubatou tlamu, a jeho oči se střetávají s těmi sauropodími, jen aby byl imponován velikostí své potenciální kořisti. Je možné, že si začíná rozmýšlet, zda vstupovat do osobního prostoru tohoto titána vůbec byl dobrý nápad. Camarasaurus se nebude muset příliš snažit, aby se ceratosaurovi ubránil. Má velikostní převahu. Pokud si predátor rychle nepřivede svou smečku, je-li tedy nějaké součástí, asi se s vizí večeře tvořené camarasauřím masem bude muset rozloučit. Oba tito dinosauři jsou známi z pozůstatků nalezených v souvrství Morrison, které dále vydalo světu tak známé taxony, jako Stegosaurus armatus, Diplodocus longus, Dryosaurus altus, Camptosaurus dispar či Allosaurus fragilis. Žili v pestrém světě náplavových plání porostlých cykasy, jinany a rozličnými jehličnany. Tato scéna se odehrává v době začátku svrchnojurského stupně tith před 149 miliony lety v místech, z nichž jednoho dne bude americký stát Colorado.

Velcí jurští dinosauři nikdy nezklamou. Myslím, že Atakův obraz dokáže člověka opravdu vrátit o oněch stodevětačtyřicet milionů roků zpátky v čase, a ještě více v něm vzbudit zájem o tato úžasná zvířata.

Co můžete v brzké době čekat na mém blogu? Rád bych napsal druhou část 6 vybraných druhů adelophtalmidů, určitě se dočkáte dalšího úryvku ze Springwatch 2025, v neděli čekejte sedmou část projektu Kniha týdne, a snad bude pokračovat i 6. kapitola Nových Lovců kryptidů, nazvaná Chupacabry se vrací! Blogorgonopsid bude nadále aktivní.

Noví Lovci kryptidů: Chupacabry se vrací (1/4)

Noví Lovci kryptidů - teenageři Wren Rivera a Winn Wilkinson z Creek City v Illinois a Keira Kendrick z londýnského Greenwich - začali odhalovat tajemství zmizení původního týmu hledačů tajemných zvířat a akčních hrdinů. Pronikli do staré základny Lovců kryptidů v jižním Londýně, a našli v ní deník Rogera Neilla s textem značícím, že muselo dojít k nějakému neštěstí, o které si skupina dobrodruhů vedená Jackem Owenem dlouho říkala. V jednotlivých pokojích nalezli Wren, Winn a Keira zaschlou krev na zdi či na podlaze, ještě více znepokojivým byl však nález uřezané lidské hlavy ve stále funkční lednici. Šlo o hlavu jakéhosi hybrida mezi člověkem a Chupacabrou, portorickým kryptidem, se kterým Jack Owen experimentoval v únoru 2019. Je možné, že se v posledních letech či desetiletích Lovci kryptidů vrátili k tomuto experimentování? Na trojici průzkumníků nedlouho poté zaútočily Chupacabry držené v hermeticky uzavřené základně - nejspíše byla opuštěna proto, že v ní měly vyhladovět. Vyzáblé, pohublé příšery se snažily lidské vetřelce pozabíjet, ti si však pomohli nalezeným samopalem, řetězy a především laserovou pistolí. Jak se ukázalo, základnu musí střežit nějaký systém, který znemožňuje, aby z ní Chupacabry unikly; otvor v okně, který vytvořila s pomocí amuletu z meteokolosia Wren, byl zacelen nanočásticemi, a otvor vedoucí do kanalizace z prázdného, mrtvými Chupacabrami pokrytého hangáru se Wren přímo před nosem zavřel s pomocí kovové desky. Trojice fanoušků Lovců kryptidů si ze základny odnesla více zážitků, než čekala. A odnesla si také několik vzorků, které jim mohou poskytnout více informací o zániku původního týmu. Celou dobu však trojici někdo sledoval - někdo, podle něhož "obstáli".

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

CHUPACABRY SE VRACÍ, ČÁST PRVNÍ:

Z hloubi černočerné tmy se ozvalo zaskřípání. Přerušilo noční klid, definovaný monotónním bzučením tropického hmyzu. Tomu se dále dařilo zakrývat spěšné dusání s občasným výdechem. K malé chajdě obehnané ostnatým plotem se něco blížilo. 

Za oknem se zjevil vyděšený obličej. Muž, kolem čtyřiceti let starý, s hustým černým plnovousem a propocenou patkou, vyhlížel ze svého příbytku ven, zděšeně přejížděl očima po ostnatém plotu a mlžil svým dechem sklo. Uslyšel zabučení svých krav, a to ho zvedlo z postele. Pro sebe si něco španělsky mumlal, a v pyžamu se podél okna blížil ke klice dveří. V obou rukou svíral hlaveň brokovnice.

Odemkl dveře a zatlačil na kliku. Otevřel je do šesticentimetrové škvíry, dále mu s nimi již neumožnil pohnout silný řetěz, jímž byly dveře spojeny s rámem. Pozorně poslouchal. Z dálky se ozýval štěkot sousedova psa. Krávy byly ztichlé. Poslouchal minutu, a pak se usmál. Prsty pravé ruky si setřel pot z čela.

Náhle se mu před tváří cosi zjevilo. Muž se vylekal, dvakrát po sobě vykřikl, a prostrčil škvírou mezi dveřmi a rámem hlaveň pušky. Byl připraven vystřelit, a bránit nejen svůj dobytek, ale hlavně svůj vlastní život. 

"Dobrý večer," ozvalo se zpoza dveří. Byl to klidný ženský hlas s americkým přízvukem.

Muž dvakrát po sobě nevěřícně vydechl, sklopil pušku, svěsil řetízek a dveře dokořán otevřel. Nyní před ním stála žena oblečená v černém, s opaskem nesoucím snad tucet různých zbraní, od elektrických vidlí po několik pistolí. Vlasy měla staženy do culíku, a tvářila se, jako by nic. "Marilla Kent-Lyons," představila se nonšalantně, "budu potřebovat přístup do vaší kravské ohrady."

"¿Qué carajo? Paní... slečno... tohle je soukromý pozemek!" vznítil se muž. 

"Já vím. Právě proto jsem se přišla zeptat, jestli mám povolení vstoupit do vaší kravské ohrady."

"Tak znova, slečno," řekl naštvaně skrze zuby muž, a přistoupil k ní, "tohle je soukromý pozemek! Už tady, před mýma dveřma, nemáte, co dělat! Před brankou mám zvonek. Jestli jste se chtěla domlouvat na nějakém povolení, měla jste ze všeho nejdřív zmáčknout tlačítko na něm!"

"Ach, bože," řekla nervózně Marilla, "podívejte se, jsem tady uprostřed... něčeho. Můžu tam vstoupit? Nemám čas se moc vybavovat, pane Narvaezi."

Muž přivřel oči. "Co se děje? Kdo jste? Co jako ode mně chcete?!"

"Ty jo, musím se pořád opakovat?" řekla Marilla, a nevěřícně zavrtěla hlavou. Rázným krokem se vydala směrem ke kravské ohradě, nacházející se vedle prostorné stáje asi dvacet metrů od Narvaezovy chajdy.

"Počkat, počkat! Já vám vůbec nedal povolení trádovat se po mojem soukromým pozemku! Co si o sobě myslíte?! A ven!" řval Narvaez.

"Ticho, vyplašíte je," řekla mu Marilla, aniž by se na něj otočila. 

Narvaez na ni zamířil puškou. "Už ani krok. Vaše jméno mi vůbec nic neříká. Nejste z Americký inspekce farmaření. Nejste ani z Portorickýho zemědělskýho pracoviště s domestikovanejma zvířatama! To je mi jasný, od nich mi sem lezou jiný charaktery!"

"Sakra... že jsem se vůbec ptala," řekla Marilla a obrátila oči v sloup. Otočila se, a rychle přikročila k Narvaezovi, jenž na ni stále mířil puškou. "Seš pěknej blbec."

"Prosím?" vyhrkl s vykulenýma očima a znechuceným výrazem v tváři Narvaez. Nato dostal takovou ránu pěstí do tváře, že pušku upustil a svalil se k zemi. Křičel, a zakrýval si zkrvavený obličej. Pokusil se ve tmě nahmatat pušku, Marilla mu však dupla na ruku, on opět zařval, a následný kopanec do obličeje jej už úplně odrovnal. Zůstal ležet na místě, jako zabitý. Marilla se zblízka podívala na jeho nos. S každým výdechem mu z nosních dírek vyráželo několik kapének krve. Agentka se zvedla, spokojeně si oplácala ruce, a otočila se směrem k ohradě. Sama v tu chvíli skoro vykřikla. Musela se dost držet, aby úlek potlačila.

Přímo před očima se jí nacházela tvář stejně černá, jako noc sama, se dvěma velkýma rudýma očima, jež ji se zájmem sledovaly. Působily mimozemsky.

"Agente R'onne! Teď jste mi vážně nahnal..." vydechla přidušeně Marilla.

"Omlouvám se, agentko Kent-Lyons. Nebylo mým cílem vás vyděsit," řekl tajemný agent R'onn, a své rudé zraky sklopil k zemi, "dlužím vám také omluvu za to, že jsem nebyl příliš rychlý, a dostal jsem se sem až teď. Zdržely mě."

"To je v pořádku, agente," řekla Marilla, "můžeme jít. Ohrada je před námi."

"Se vším respektem, agentko," pokračoval v rozhovoru R'onn, "mohl jsem vniknout do jeho hlavy a uspat ho. V tuto chvíli mu již odstraňuji recentní vzpomínky. Jistě se to však mohlo obejít bez násilí. Zlomila jste mu nos."

"Tady jde o něco mnohem víc, než o něčí nos," odsekla Marilla, a přeskočila ohradu.

"No, vy jste tu velitelka," řekl R'onn, a následoval ji.

Agentka se rozběhla mezi skot. Všechny krávy byly na nohou, a zvláštně se třásly. Něco je muselo k smrti vyděsit. Pohled na Marillu je trochu zklidnil, jedna kráva se od ní dokonce nechala pohladit. Zato R'onnova přítomnost v nich opět vzbuzovala bázeň. Mladá stračena dokonce před agentem utekla až na druhý okraj ohrady.

"Támhle, podívejte, agente!" šeptla Marilla, a ukázala na zraněnou krávu pokládající hlavu na ohradu přímo u stáje. "Ta rána na krku... jedna jí kousla!"

R'onn zavřel své rudé zraky. "Cítím tu její přítomnost... je blízko... slyším její vnitřní smích, tak... zlý. Škodolibý!"

"Kde je?!" šeptla nervózně Marilla. Vytasila pistoli s dlouhou hlavní, a zamířila jí na střechu stáje. "Čekala bych, že nás sleduje seshora."

"Ne, nachází se... nachází se zpět... dobrý Ra'vanne!" vyhrkl zděšeně R'onn. "Nachází se u onoho spícího farmáře!"

Marilla vykulila oči, a dala se do pohybu. Přeskočila ohradu, a dostalo se jí přihlížet skutečně ohavnému výjevu. Nad Narvaezem zbaveným vědomí se skláněla velká, robustní, hustě osrstěná příšera s kulatou hlavou a dlouhými špičáky, a zrovna mu je zarývala do hlavy. Jeho krk tiskla mohutnýma, dlouhýma rukama vyzbrojenýma břitvovitými drápy. 

"Maž, potvoro!" zařvala Marilla, a dvakrát po příšeře vystřelila. 

Portorický krvežíznivec oběma kulkám uhnul, zatočil se ve vzduchu, a pak s pomocí jakýchsi blan napjatých mezi rukama a nohama začal rychle plachtit směrem k agentce.

"R'onne! Potřebuju pomoc! Nutně!" vykřikla agentka, než jí jeden z oněch strašných pařátů zamířil k obličeji.

Wren se přikrčila k noze stolu. Zděšeně oddychovala, a téměř vzlykala hrůzou. Otevřenými dveřmi do jejího pokoje vstupovala vyzáblá Chupacabra. Byla jen kost a kůže, srsti měla na těle málo, a svýma rudýma očima se snažila vystopovat třeba ten nejméně patrný pohyb v místnosti. Z otevřené huby plné ostrých zubů jí tekla krev.

"Mami, mami..." vzdychla Wren, když na sytě červenou tekutinu vykapávající ze zubaté tlamy pohlížela. Z očí jí tekly slzy.

Náhle za sebou Wren uslyšela šelest. Zadržela dech, pomalinku se otočila, a roztřásla se. Chtěla vypísknout zděšením. Žaluzií na jejím okně se dotýkala druhá, chlupatější Chupacabra, její oči však byly mnohem více lidské. I výraz v jejím obličeji byl lidštější, ač nepozbýval brutální zlověstnosti a sadistického potěšení, jaké se vyskytovaly na tváři té vyzáblé potvory. Po Wren bez zaváhání sekla drápem, a zasáhla ji přímo do očí.

Wren vykřikla. Rukama zamáchala před sebou, a skulila se na zem. Teprve nyní si uvědomila, co se vlastně stalo.

"Propána, Wren! Seš v pohodě?! Spadla jsi ze židle!" vykřikl Winn. Zanechal činnosti, kterou dosud prováděl, a ke své kamarádce přiběhl, aby jí pomohl vstát.

"Byl to sen," zašeptala Wren, "byl to jenom sen... ty vole... uff."

S bolestivým oddechováním položila Wren obě ruce na Winnův pracovní stůl, a pak jednu přiložila na naražený levý bok.

"Usnula jsi? To chápu... sedíš před tím kódem DNA už čtyři hodiny! Měla sis dát přestávku, jak jsem ti navrhoval," usmíval se Winn.

Wren se na něj zadívala zhrozeně. "Asi mám PTSD. Pořád se mi zdá o těch Chupacabrách. Každou noc se mi vrací ten jejich skřekot, to, jak slintaly, a ty jejich skoky... jsou mi v patách. Vidím, jak se zlověstně usmívají..."

"Pro nás všechny to bylo traumatizující, to jo," řekl jí na to Winn, "nemysli si, že se mi o nich taky nezdá. Ale jsme před nima v bezpečí. Tady, v tátově domě... i u tebe doma... a v Creek City vůbec! Možná... možná nás tu zase někdy proženou ty potvory, u kterých to pro nás začalo, i když už se měsíce neukázaly... ale ty vyhladovělé mazlíky našich hrdinů můžeš pustit z hlavy. Jsou v Londýně, daleko odsud. Zavření... nemůžou ven, vždyť to víme. Nemusíš se bát."

Winn působil tak ustaraně. Dlouze se díval Wren do očí, jako by se pod těmi všemi slovy skrývalo ještě něco, co by jí rád sdělil. Wren náhle sklopila oči, a zvláštně se pousmála.

"Co je? Čemu se směješ? Smrdím zas?" zděsil se Winn.

"V pohodě, Winne," řekla Wren, "můžeš se vrátit k psaní toho článku o jávském vlkovi."

"Ten už je dopsaný," usmál se trochu vychloubačně Winn, "čtyři hodiny dobře využité. A ani jedno zachrápání, na rozdíl tady od někoho."

"Hele, nebuď pichlavej!" vyhrkla překvapeně Wren. "Jsem v poslední době hodně unavená. Mám novou brigádu, chodím doplňovat zboží do Marcel Kelly's Store u nás v Mott. Chodím tam i na devítihodinovky a desetihodinovky. To víš, jsou letní prázdniny."

"Zrovna teď v srpnu si má člověk nejvíc užívat," pousmál se Winn.

"To se ti lehce řekneš, když seš..."

"Jo, jo! Vyšší střední třída, já vím. Promiň, Wren," řekl upřímně Winn, a opět se jí poněkud něžně zadíval do očí, "začínám hodně reflektovat svůj classismus. Měl bych víc přemýšlet o tom, jak se mají lidi, jejichž tátové nepodnikají."

"Nějaké výsledky?" přerušila jejich rozhovor Keira, která vstoupila do Winnova pokoje s mísou plnou popcornu. Chroupala ho o sto šest.

"Kód je skoro načtený," odpověděla Wren, a konečně se zase usadila na židli, načež ukázala prstem na obrazovku Winnova počítače, "vypadá to, že budeme brzy znát totožnost toho, kdo krvácel na matraci v tom druhém pokoji v londýnské základně."

"Hmm, uasně," řekla s ústy plnými popcornu Keira, a natáhla ruku přes Wrenino rameno k myši od počítače, "teď to tuady zmáškneme, a nové uozšížení InfoPuobe zjiští, jestli v buitských kuimi databázích ten čuověk, pokud to čuověk je, ehm, je..."

"Keiro, na to, že jsi extra posh, by sis mohla vzpomenout třeba na to, že člověk nemá mluvit, když jí," napomenul ji Winn.

"Hele, privilegovanej, nech si ty kecy," řekla na to Wren.

"Co?! Je to nepříjemný!" bránil se Winn. "Navíc Keira je privilegovanější, než... ahh, nevermind."

"Lovci kryptidů by měli být v kriminálních databázích britské policie, do kterých mám přístup," pokračovala Keira, a do úst si narvala hrst popcornu, "tuakže pokud je to kuev jednoho z nich, měli bychom být infoumováni."

Počítači chvíli trvalo, než vyhodnotil data. Keira mezitím stačila popcorn dojíst, zapít ho jablečným džusem, a Winn začal cumlat mentolku. 

"A je to," zašeptala tajemně Wren, když otevřela složku s výsledkem výzkumu.

"Sražená krev, odhadované stáří: jeden až pět let, stav vzorku: silně nekvalitní, by měl náležet osobě jménem Pauline Jetkins, člence Lovců kryptidů, organizátorce expedic a akademičce," ozval se z počítače příjemný, monotónní mužský hlas, "vzhledem ke kontaminaci vzorku je výsledek tohoto testu přesný na 67,89 %. Vzorek dále obsahuje malé množství přidané krve živočicha obecně nazývaného Chupacabra."

"Díky, Percy," odpověděla Keira, "proveď znovu diagnostiku. Opakuj test, parametry stejné."

"Pořád nevěřím tomu, že jsi mi do mého kompu nainstalovala ten svůj... hlas," řekl Winn, "je to fakt bizarní, slyšet mojeho miláčka, jak mluví."

"To nemluví tvůj počítač. Percy do něj jenom... vlezl," odpověděla Keira. Winn se zamračil.

"Tohle je důležité zjištění. Pauline Jetkins mohla zemřít. Všechno zatím nasvědčuje tomu, že ji jedna z Chupacaber zabila na té posteli," řekla Wren.

"Ale tělo v té místnosti nebylo," zamyslel se Winn.

"Mohlo být mezi těmi těly Chupacaber v hangáru. Viděla jsem tam lidské kosti. Mohli Pauline roztrhat zaživa a pak ji roznést po základně, včetně právě hangáru," řekla Keira. 

"Nechutné potvory," řekl Winn, a dotkl se Wrenina ramena, "nedivím se, že tě... nás... pronásledují ve snech."

"Když je řeč o Chupacabrách, možná by slečnu Kendrick mohlo zajímat, že počet zahlédnutí Chupacaber v posledních dvou dnech na Portoriku, ostrově původu tohoto kryptida, vzrostl o 500 %. Hlášení pozorování průměrně každé 1.28 hodiny v univerzálním trendu postupují od východu Portorika k jeho středu. Probabilita existence Chupacabří smečky v pohybu: 92 %. Stahuji potřebné mapy," ozvalo se z počítače.

"Tohle on dělá?!" zarazil se Winn.

"Percy je umělá inteligence. Ale... dobrá umělá inteligence. Vysvětlím později," řekla Keira, "teď bychom se měli připravit na další výpravu."

"Moment, moment! Já myslel, že vyhodnotíme všechny ty vzorky ze základny, ne? Domluvili jsme se, že se sem teleportuješ v den, kdy Wren nemá práci, a kdy i já můžu... Nepadla řeč o nějaké další expedici," řekl jí Winn.

"Copak se nechceš podívat na Portoriko? Vykoupat se v moři..." usmála se Keira.

"... nechat se skoro znova sežrat..." doplnila ji Wren.

"Já, ehm... wait, to, jak se mnou... to je... to je nějaké holčičí spiknutí proti mě, nebo co?"

Slunko zapadalo, obloha rudla a žloutla, a nad mořským horizontem se začal zjevovat Měsíc. Vzduch na portorickém pobřeží chládl, vítr od silně zvlněného moře sílil, a večerní ptactvo živořilo, že by jeden po jeho poslechu už ani jednou nechtěl okusit lidskou hudbu. Byl to ráj.

Na vysokých skaliskách nad bouřlivým předělem mezi vodou a zemí se krčili dva lidé. Skryti za výstupky prastaré horniny, směřovali své zraky k příštímu, ne tolik vysokému útesu napojujícímu se na prašný, kamenitý hřeben. Po něm na vrcholek útesu kráčela koza. Opuštěný zdomácnělý sudokopytník se jen tak rozhlížel po krajině, snad obdivoval přechod mezi dnem a nocí, a přenádhernou mořskou scenérii. Lidé na něj pohlíželi skrze dalekohledy, a něco si mezi sebou šeptali.

"Vy si myslíte, že opravdu přijdou? Ta koza vůbec není nervózní. Kdyby se nacházely poblíž, už by mečela. Ucítila by je," řekl mladý Portoričan, jednadvacetiletý mladík s tmavě modrým undercutem. Vlasy měl vpředu načesány až do očí, v obou uších měl náušnice, na sobě měl černé triko s krátkým rukávem, ozdobené logem moderní rockové kapely Psyched, a na každé ruce měl tři pestrobarevné náramky. Jeden z nich na pravé ruce byl duhový. V prstech držel kvalitní dalekohled značky Nikon.

"Na to bych nesázela. Můžou přijít proti větru zezdola, Armando," řekla mu starší paní ve věku asi padesáti let, s prošedivělými vlasy vpletenými v dlouhý cop a s černou kšiltovkou na hlavě. Na očích měla stylové černé brýle s výraznými obroučky, od očí jí k uším směřovaly podlouhlé vrásky či snad dokonce jizvy. Nehty měla dlouhé, černě nalakované, a ostříhané tak, že působily jako Chupacabří drápy. Zvláštní světle modré znaky na jejích rukou, připomínající vystouplé, avšak mnohem více větvené žíly, jí dodávaly neobvyklý vzhled. Oblečena byla v tmavě šedém tílku.

"Myslíte, že by vylezly po útesu od moře nahoru? O tom jsem ještě neslyšel, paní profesorko," řekl Armando, a sklopil dalekohled. Zlatavýma očkama pohlédl na osamocenou kozu bez přibližovacího aparátu. Na útesu byl klid.

"Pamatuj si, Armando, Chupacabry jsou go-anywhere dravci. Vylezou třeba na střechu domu, nebo po skále, když jim to dá možnost zaútočit ze zálohy na kořist. Doktorka Callaghan o tom psala článek, než... než bylo zakázáno na nich dělat pokusy," odpověděla mu profesorka, stále sledující kozu skrze dalekohled.

Armando na ni dlouze pohlédl. "Vy jste ji znala osobně, co? Sem tam ji zmíníte, jako byste opravdu věděla, o kom je řeč. Já si mohl akorát přečíst, že je to... padlá vědkyně. Ale vy jste s ní komunikovala, že jo?"

"Někdy jindy, Armando," odpověděla profesorka, "teď zapni nahrávání v dalekohledu. A podívej se dolů k bázi útesu. O deset metrů níž a tak tři metry napravo."

"Proboha," zašeptal mladík. U báze útesu poskakovala hustě osrstěná, tmavě zbarvená humanoidní potvora s dlouhými trny na zádech a krku, podivně se celá třásla, a žhavě rudýma očima přejížděla po okolí.

"Tvoje první?" zeptala se šeptavým hlasem profesorka.

"Přesně tak," odpověděl Armando, "nikdy jsem je neviděl naživo. Fakt jsem si myslel, že vyhynuly."

"A možná, že ano. Mé původní tvrzení platí, milý kolego. Chupacabra má být vyhubený druh. Minimálně ve volné přírodě. Teď se něco stalo, a najednou se jich po Portoriku vyrojily desítky."

Krvelačná potvora začala po prašném svahu šplhat nahoru. Byla neuvěřitelně hbitá. Natahovala dlouhé paže, zanořovala ostré drápy do půdy, hopsala po balvanech, a glumovsky se plížila nahoru, přičemž neustále sledovala své bezprostřední okolí. Když už byla skoro nahoře, prudce se zastavila a vrhla pohled na protější skalisko. 

"Profesorko Pietri!" vypískl tiše Armando. "Dívá se na mě... je v mojí hlavě! Proboha, ona je v mojí hlavě! Slyším, jak se chichotá... zlověstně... jako čert!"

"Vydrž. Nepanikař," zašeptala profesorka, "a nesklopuj dalekohled. Zachovej klid. Dýchej. Snaží se tě vyprovokovat. Tohle ony umějí."

"Nikdy... nikdy jsem nezažil telepatickou komunikaci... já to nevydržím!" řekl trochu hlasitěji Armando. "Mám pocit, že mi... rýpe do mozku. Začíná to bolet."

"Drž se. Kořist má na dosah. Pohraje si s tebou, a pak zaútočí na kozu. Nechá nás být, a my zmizíme."

Chupacabra se ještě chvíli šklebila na svého pozorovatele, a pak zcela náhle vyskočila na kozu, sevřela jí ostrými drápy krk a několikrát za sebou jej prokousla. Zaskřekala, rozmazala si kozí krev po tváři, a z ran v krku začala drahocennou tekutinu hltat. 

"Fajn, jdeme," zašeptala profesorka Pietri. Spolu s Armandem se opatrně zvedla. Dvojice výzkumníků zamířila na okraji skaliska, a po přírodních schodech sestupovala rychle dolů.

"Jestli na nás zaútočí... bože, já zrovna svojemu tátovi řekl něco hodně hnusného, když jsem odcházel z domu. Nechci, aby to měl být ten poslední rozhovor mezi náma," povídal Armando.

"A já bych ráda pokračovala v tomhle výzkumu. Taky nechci umřít. Neboj, do ničeho nebezpečného nás nedostanu," zasmála se profesorka.

"A ta bakalářka teda bude? Oživíme portorickou kryptozoologii?"

"Žádné oživování kryptozoologie, Armando. Tohle, co provádíme, je skutečný zoologický výzkum. Zoologie je věda. Kryptozoologie je nic než pavěda. Už jsem ti říkala, že koncept kryptidů je vlastně nesmysl."

"Já si na to nějak pořád nedokážu zvyknout... že budu mít závěrečnou práci o Chupacabrách. O Chupacabrách! Krvelačných telepatech, jejichž původ vlastně ani nikdo nezná!" zaradoval se Armando. Na nepříjemnou zkušenost s chupacabří telepatií už zapomněl, cítil se dobře.

Zcela neočekávaně se na bázi skaliska, k němuž dvojice směřovala, objevila další humanoidní příšera. Skřekala, usmívala se, a vyplazovala na ně jazyk. Profesorka Pietri a Armando se zarazili. 

Seshora začaly padat kameny. Armando spěšně namířil pohled k vrcholku útesu, a spatřil Chupacabru se zakrvácenou tlamou, jak se na ně pitvořila.

"Proboha! Jsou tu dvě!" vykřikl zděšeně mladík. 

Obě příšery se k němu a k profesorce začaly velmi rychle plížit. Dvojice si ani nemohla povšimnout tajemné figury stojící na dalším skalisku. Nacházela se na velkém balvanu, a pozorovala dění tam dole, v sevření monster.

"Vypadá to, že se někdo začíná zajímat o Chupacabří útoky," řekla si pro sebe, "tak jim jeden zvlášť povedený dáme."

Pokračování příště...

Popsán nový velkodrápý druh dromaeosaurida rodu Shri

Fanoušky karnivorních dinosaurů jistě máloco potěší tolik, jako další popsaný druh dromaeosaurida čili raptora, a 13. července 2025 na dlouhý seznam srpodrápých dinosaurů přibyl Shri rapax, nově identifikovaný zástupce podčeledi Velociraptorinae. Je druhým druhem rodu Shri, který byl zaveden v roce 2021; o typovém druhu Shri devi jsem v poslední únorový den roku 2021 napsal část již dlouho odmlčeného Projektu Velociraptorinae (ano, byla to ta část, která začínala slovy "Nikoliv Shai'ri, tohle není nový spin-off Lovců kryptidů"). Autory popisu tohoto nového raptora, vydaného ve vědeckém časopise Historical Biology, jsou Léa Moutrille z Univerzity v Poitiers a Univerzity v Montpellier, nezávislý italský paleontolog Andrea Cau, Tsogtbaatar Chinzorig ze Severokarolínské univerzity a Institutu paleontologie Mongolské akademie věd a jejich kolegové, kterým se dostalo studovat téměř úplnou kostru pocházející ze souvrství Djadochta v mongolské poušti Gobi, nejspíše z lokality Ukhaa Tolgod (ač přesné místo nálezu není známo). Ta byla někdy před rokem 2010 ilegálně extraktována, poté se ocitla v soukromých sbírkách v Japonsku, a později ji odkoupila francouzská společnost Eldonia, jež v roce 2016 umožnila výzkum lebky prvních čtyř krčních obratlů zvířete v Královském belgickém institutu věd v Bruselu, než se celý exemplář vrátil do Mongolska a byl umístěn v Institutu paleontologie Mongolské akademie věd. Lebka s prvními čtyřmi obratly je dnes bohužel ztracena. Na druhu Shri rapax jsou zvláště zajímavé jeho robustní přední končetiny. V rozhovoru pro web Sci.News o nich prohlásil Andrea Cau následující: "Zejména při zvětšení na stejnou délku jsou všechny prvky palce přibližně o 150 % příčně robustnější než homologní prvky u jiných dromaeosauridů ze souvrství Djadochta, a proporcionálně silnější než u kterýkoli jiného známého dromaeosaurida." Dráp na palci měl Shri rapax proporcionálně větší, než ostatní raptoři - měl na délku 9 centimetrů (dodatečný keratin, který se nefosilizoval, ho mohl činit ještě o 20 až 50 % delším za života zvířete). Autoři článku také mají za to, že oba zástupci rodu Shri měli silnější čelistní skus než Velociraptor a ostatní velociraptorini. Jejich čelisti byly kratší a robustnější. Vypadá to, že vyplňovali jinou ekologickou niku v djadochtském ekosystému před 75 až 72 miliony let, než jejich slavnější bratránci. 

Překvapivě velké drápy nově popsaného velociraptorina druhu Shri rapax. Rekonstrukce od paleoartisty Kmonvishe Lawana

Velikostně na tom byl tento velkosrpodrápec podobně, jako Velociraptor, ale nejspíše lovil úplně jinou kořist. Robustní přední končetiny, obrovité drápy na palcích zadních končetin a krátké, avšak silné čelisti mu mohly pomáhat skolit větší kořist, než na jakou se vrhali velociraptoři. Shri rapax poskytuje skutečně podivuhodný vhled do onoho dávno ztraceného ekosystému. Doufejme, že časem jej uvidíme v akci v nějakém paleodokumentárním filmu nebo seriálu, který představí diverzitu djadochtských dromaeosauridů! Dalšími zvířaty, se kterými Shri rapax sdílel svou domovinu, byli bezrohý ceratopsián Protoceratops nebo drobný savec Kryptobaatar, jakož i ankylosaurid Pinacosaurus. Mohl tento dravý opeřenec útočit třeba na mladé pinacosaury? Mohl jim být třeba schopen prokousnout ještě nedovyvinutý krunýř na krku a zádech? Co když v tom byl lepší, než velociraptoři ve druhé epizodě dokumentu BBC Pravda o dinosaurech zabijácích (The Truth About Killer Dinosaurs)? Určitě se dá spekulovat. 

Zdroje informací pro tento článek:

A new bird-like dinosaur from the Upper Cretaceous of Mongolia with extremely robust hands supports niche partitioning among velociraptorines (Historical Biology)

New Bird-Like Dinosaur from Mongolia Had Extremely Robust Hands (Sci.News)

Shri (genus) (Wikipedia)

Noví Lovci kryptidů: Stará základna (3/3)

Wren Rivera, Winn Wilkinson a Keira Kendrick jsou velkými fanoušky Lovců kryptidů, týmu vedeného britským zoologem Jackem Owenem, po kterém se slehla zem. Nikdo se už v roce 2055 o Lovce kryptidů nezajímá, svět se potýká s problémy znečištění a přelidnění, a záhad je na objevování již málo. Jednou z nich však je, co se s Lovci kryptidů vlastně stalo. Keira pomocí teleportačního zařízení, které při práci pro britskou vládu sestrojili její dnes již zesnulí rodiče, přemístila Wren s Winnem z Creek City do Londýna, aby se společně vydali ke staré základně Lovců kryptidů na jihu města. Za nepříjemného počasí dorazili k ohradě postavené kolem domu, jenž byl slavným hledačům tajemných zvířat a akčním hrdinům po dlouhou dobu domovem. Jakmile ho přelezli, museli se uniknout palbě bezpočtu laserových pušek, jež se vynořovaly z půdy. Po nějakém čase však zbraním nejspíše došly náboje, střelba ustala, a Wren s pomocí svého amuletu z nejtvrdšího kovu na světě učinila otvor v jednom z oken budovy, aby jím mohla prostrčit ruku, otevřít ho, a s přáteli se pak dostat dovnitř. Vnitřek staré, očividně nikým dlouho nenavštívené základny skýtal nejedno překvapení. Zaschlá krev na kobercích v jednotlivých pokojích, děs nahánějící poslední záznam v deníku Rogera Neilla, a něco ještě otřesnějšího v lednici. K čemu tu došlo? Co se Lovcům kryptidů stalo? Najdou Wren, Winn a Keira odpovědi na tyto otázky? Noví Lovci kryptidů netuší, že je při nervy drásajícím průzkumu budovy někdo nebo něco sleduje...

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST TŘETÍ:

Uprostřed prvního z pěti pater lednice se nacházela utržená hlava. Lidská hlava! Keira pohlížela na její temeno, pokryté krátkými hnědými vlasy znečištěnými množstvím zaschlé krve. Na obličej nebylo vidět, ale od pravé tváře se až za ucho táhla široká řezná rána. Na jejím konci se nacházely jakési nechutné, žlutočervené bubliny, které byly zmraženy. Keira si zakryla dlaněmi obou rukou ústa, v panice oddechovala a pomalu kráčela vzad.

Její vypísknutí přilákalo k ledničce Winna a Wren. Reagovali podobně, jako ona. Udělalo se jim zle. Oběma jim slzely oči.

"Proboha... proboha, co se tady stalo?" zašeptal Winn.

"Keiro, zavři to," řekla skrze zuby Wren, a zavřela oči, "na tohle se nedokážu dívat."

Keira opět ledničku zavřela, a celá se zkroutila. Těžce si sedla na zem, a rukama se ovívala před obličejem.

Wren k ní přistoupila, a opatrně se dotkla jejího ramene. "Seš v pohodě? Vypadáš, že potřebuješ na vzduch," řekla tiše.

Keira zakývala hlavou. Wren jí pomohla vstát, a začala ji odvádět ven z kuchyně. Přitom pohlédla na Winna, a mírně pokynula.

"Budu to tu zkoumat dál, vy se normálně vydýchejte," řekl, stále docela bledý.

"Do ničeho se tu nenuť," odpověděla mu Wren. Keiřino hluboké dýchání se za chvíli ozývalo celou chodbou.

Winn pohlédl znovu na ledničku. Pozvedl obočí, přivřel oči a otřásl se. Dvakrát se zhluboka nadechl, a pak horlivě sáhl na kliku. Nebylo mu tak špatně, jako Keiře, a chtěl za každou cenu zjistit, komu ta hlava patřila.

Pomalinku ledničku otevřel, a sípavě se přitom nadechoval a vydechoval. Očima po hlavě přejížděl, a po chvilce do ní šťouchl hlavní laserové pistole. Byla tvrdá, zmražená na kost. "No jasně, do ledničky jde pořád proud. Je tu, kdo ví, kolik let... ale že by shnila, to nikdy nehrozilo," zašeptal si pro sebe.

Laserovou pistoli položil na podlahu, a znovu do hlavy šťouchl mnohem delší hlavní samopalu. Pokusil se ji pootočit. Zatímco ji přetáčel tak, aby spadla na levé ucho, všímal si chirurgické preciznosti, se kterou byla odřezána od krku. Krční obratle, maso a svaly musely být přeřezány jediným seknutím. 

Jakmile se hlava ocitla v pozici, do jaké ji Winn chtěl dostat, uslyšel nějaký zvuk. Příšerně se vylekal, hlaveň samopalu z lednice vytáhl, hlavu tak rychle vysoukal ven, takže spadla na podlahu, a v další vteřince zamířil hlaveň ke zdroji toho zvuku.

"Nestřílej, ty pitomče!" zařvala Wren. Teprve nyní si Winn uvědomil, že ten zvuk, který ho vyděsil, byl Wrenin šepot. 

"Ty kráso," zasmál se Winn, "ty jo, já myslel... já si představoval... tfuj, tys mě tak vyděsila, Wren."

"Říkala jsem, že Keira zůstane na chvíli u okna v jedné místnosti v patře nad náma. Je to další sklad, nejsou tam zbraně, a hlavně," odpověděla Wren, a pohlédla na uřezanou hlavu ležící na podlaze, "tam nejsou žádné pozůstatky lidí tohohle typu."

Winn spadlou hlavu obešel, a konečně pohlédl do její tváře. Wren si stoupla za něj, a také si ji prohlédla. Nato se na sebe podívali.

"To je strašný, Wren," řekl pološeptem Winn, "strašný!"

"Myslím, že budu brečet, Winne."

"Proč... jak... z jaké příčiny... a proč do lednice? Kdo to udělal?!"

Keira v těchto chvílích stála u otevřeného okna a pohlížela na Londýn zahalený bronzovým závojem toxických látek. Nervózně si přitom prsty pročesávala své vlasy, a snažila se přijít na jiné myšlenky. Měla pocit, že zápach, který z lednice vycházel, se kolem ní ovinul, a ne a ne ji nechat být. Pohled na ty zmrzlé bublinky a řeznou ránu se jí tak zaryl do paměti, že kdykoliv, když mrkla očima, znovu se jí jasně vybavoval. A děsil ji. Břicho se jí však alespoň již tolik nestahovalo hrůzným znechucením, jako před pár chvílemi.

Uslyšela pár kroků. Dřevěná podlaha v této místnosti se prohýbala, když po ní někdo šel. Keira dlouze vydechla, a promnula si oči. "Neboj, Wren. Budu v pohodě."

Ozvalo se pár dalších kroků. Keira se otočila k jejich zdroji, a odkašlala si. Naklonila hlavu, a zamračila se. Dveře od místnosti byly otevřeny stále ve stejném úhlu, jako když ji tu Wren opustila. 

"Fajn," řekla si pro sebe Keira, "je pěkné, že ses na mě takhle rychle přišla podívat."

Zase se obrátila k oknu, a vyhlížela ven. Po tomto malém rozptýlení jí náhle bylo o dost lépe.

"Podívej se, Wren," řekl Winn své kamarádce, a šťouchl do dalšího objektu v ledničce, tentokrát v jejím druhém patře, "ruka. Nejspíš pravá."

"A hlavně ne úplná," reagovala na jeho slova Wren, "podívej se na konečky prstů. No ty vole."

"Výsledek stejného experimentu. Nepochybně," řekl Winn.

Keira po minutě uslyšela zase pár kroků. "Nemusíš sem chodit tak často, Wren. Jsem v pohodě. Už je mi mnohem líp," řekla s úsměvem, aniž by oči odtrhla od deštěm sužovaného města.

"Otevři mrazák!" vyhrkla Wren. Winn s pomocí hlavně samopalu odkutálel hlavu za kraj lednice, a oběma rukama pak vytáhl mrazící box, umístěný pod samotnou pětipodlažní ledničkou. 

"Sakra..." šeptla Wren, jakmile spatřila jeho obsah.

Ozvaly se další dva kroky. "Ne, vážně, Wren. Běž zpátky za Winnem, prozkoumejte to tu. Já se k vám po chvíli zase přidám," usmívala se Keira. Zaklonila hlavu, a koutkem oka zachytila odraz jakési figury ve skle otevřeného okna. 

"Není to jasné?" zeptala se Wren svého kamaráda, hledícího na obsah mrazáku stejně zděšeně, jako ona. "Podle všeho, co o Lovcích kryptidů víme... to dává smysl!"

"Propána," řekl Winn se slzami v očích, "já tomu nechci věřit. Nechci tomu věřit!"

Keira zpozorněla. "Wren? Mohla bys aspoň něco říct, když už se za mnou takhle plížíš."

"Tuhle budovu dlouho nikdo nenavštívil," řekla Wren Winnovi, "nebylo, jak se do ní dostat. Byla v podstatě léta hermeticky uzavřená. Víš, co to znamená?"

"Co?!" vyhrkl zděšeně Winn.

"Že pořád můžou být uvnitř!"

"Vážně, Wren. Když už se na mě chodíš co minutu dívat, mohla by ses aspoň zeptat, jak mi je. Začínám si připadat, jako zvíře v kleci, které má být jenom pozorováno," řekla Keira. Otočila se, a čelist jí poklesla. S dalším zavrzáním podlahy se k ní připlížil ohyzdný, vyhublý tvor s rudýma, pohaslýma očima, staženýma ušima, a z tlamy mu tekly provazce polotekutých slin. Dívka zařvala.

"Keira!" vykřikla Wren. Winn bez jediného slova vyběhl ven z kuchyně, a utíkal po schodech nahoru za Keiřiným křikem. Wren si všimla laserové pistole, odložené Winnem před lednicí, zvedla ji, a vydala se za ním. "Páni," řekla si pro sebe, když ji oběma rukama mačkala, "tohle fakt je čest držet v ruce."

Winn bral schody po třech. Ke dveřím místnosti, z níž Keira křičela, přímo doskákal. Kopl do dveří, vběhl dovnitř, a dostal ránu do ramene. Zasáhla ho menší dřevěná krabice.

"Au! Keiro, tohle fakt bolelo!" vykřikl, a dotčeně pohlédl na Keiru skrývající se za dvěma velkými bednami plnými řetězů. 

"Skoro jsem ho trefila, kdyby ses tu nezjevil!" zařvala na něj. 

"Cože?!" vyhrkl Winn. Uvědomil si, že Keira nemohla mířit na něj. Rychle pohlédl napravo od sebe. V rohu místnosti se nacházela ta příšera, cenila na něj zuby a syčela. 

Winn vykulil oči, a bezmyšlenkovitě začal střílet. Byl překvapený tím, jak se samopal v jeho rukou otřásal. Zvíře bylo hbité, skákalo po stěnách a po stropě, a nedalo se zasáhnout. Ne, když na něj mířil nezkušený střelec.

"Pozor na okno!" ozval se zpoza Winna Wrenin hlas. 

Winn poskočil hrůzou. "Ty jo, můžeš si to svoje povídání někomu za zády nechat?! Fakt už mě s tím začínáš srát!"

Wren do něj strčila, vběhla do místnosti, a zhodnotila situaci. "Okno je pořád otevřené! Nesmí se dostat ven, rozumíš?!"

Jakmile si všimla, že se zvíře nacházelo blíže Winnovi, než oknu, rozběhla se směrem ke Keiře. Přeskočila obě bedny s řetězy, přistála vedle své kamarádky, na zemi se překulila, a pak zamířila k oknu s cílem zavřít ho. 

"Pozor, Wren, jde za tebou!" vykřikl Winn. Opět po zvířeti několikrát vypálil, ale ani jednou jej nezasáhl. Netvor přeskočil přes jeho hlavu, přistál na jedné z beden, a nato dostal ránu řetězem od Keiry. Zasyčel, a odskočil k Wren. 

Té se zrovna podařilo zavřít okno. Monstrum přilepilo svůj obličej ke sklu, a pak se na ni nenávistně zadívalo.

"Chce ven! Nepochybně chce ven!" poznamenala Wren. 

Z toho ďábelského úsměvu a podlitých rudých oček ji mrazilo. Natáhla ke zvířeti ruku s laserovou pistolí, a zmáčkla spoušť. Netvor vyskočil. Laser mu propálil hrudník vteřinu předtím, než mohl břitvovitými drápy roztrhnout Wren obličej.

Vláčně spadl na dřevěnou podlahu, vykašlal lepivý hlen a skonal. Wren stála nad jeho tělem, ruka s pistolí stále natažena. Hlavou jí probíhala zvláštní směsice myšlenek. Cítila hrdost na to, že vystřelila z laserové pistole svých hrdinů, a úzkost z toho, že se opět ocitla kousíček od zubaté.

"Tys to dokázala, Wren," řekl uznale Winn, a utřel si sliny z úst, "zabilas ji."

"Co... co to bylo?!" vypískla Keira, třesoucí se hrůzou.

"Chupacabra," odpověděla Wren, "stará, pohublá, hladová Chupacabra."

Pohlédla na své přátele. "Roger psal, že si o to říkali strašně dlouho... chápete? Jack Owen začal první pokusy s Chupacabrami v únoru 2019. Dobře známá část historie Lovců kryptidů. Vyústilo to tehdy v incident v londýnských ulicích, během něhož... ále, však vy víte."

"Nemůžeš vědět jistě, zda dělali experimenty s chupacabrami po takové spoustě let," řekl na to Winn, "taky ji za nimi někdo mohl poslat."

"Winne, co jsme právě viděli dole?"

Winn zavřel ústa. Keira se na ně podívala se znepokojením. "Co jste tam našli?" šeptla.

"Ta hlava v lednici... nepatřila nikomu, koho bychom znali. Nikomu z Lovců kryptidů. Byl to hybrid mezi člověkem a chupacabrou. Našli jsme tam taky ruku... lidskou, ale s chupacabřími drápy," odpověděla Wren, "a v mrazáku něco, co vypadalo jako lidská mimina s chupacabří srstí a očima."

"Můj bože," šeptala Keira, "co tady prováděli?"

"Všechno to dává smysl. Ta zaschlá krev na stěnách, stav jejich pokojů... a to, že základna byla tak dlouho ponechána ladem... chtěli to tu udržet. Uzavřeli ji, aby se ti tvorové nedostali ven!" pokračovala Wren.

"Znamená to, že můžou být pořád naživu?" vyhrkla Keira.

Ozvaly se další dva kroky. Keira se instinktivně vsoukala mezi Winna a Wren.

"Je jich tu víc!" zaúpěl Winn, a zalapal po dechu.

"Nikde nic nevidím," šeptla Keira, "neozývá se to z téhle místnosti!"

Winn rázným krokem zamířil ke dveřím, a vykoukl z nich. Těsně za nimi stál další pohublý netvor, a krvelačně na něj civěl. Winn zařval, a začal po něm pálit. 

"Drž si ten řetěz!" poručila Wren Keiře, a rozběhla se za Winnem. 

Další vyhublá Chupacabra skákala z jedné stěny na druhou, vyhýbala se sérii kulek, které po ní Winn pálil, a syčela snad ještě hůř, než ta první. Wren po ní dvakrát vystřelila laserové paprsky, ale minula. Tato potvora byla hbitější.

"Krucinál, zhebni už!" zařval Winn. Jako naschvál mu v tu chvíli došly náboje. 

Chupacabra toho využila, a z protější stěny na něj skočila. Wren opět vystřelila, jen aby paprskem nejvyššího stupně trefila zeď, a vytvořila v ní velkou prohlubeň.

Winn sekl po zvířeti pažbou samopalu, a svalil ho k zemi. Chupacabra skončila na zádech, ďábelsky se uchechtla, a kdyby jí pažbou nedal dvě další rány do břicha, už by po něm skočila znovu. Winnův útok ji imobilizoval na další dvě vteřiny, dost na to, aby ji Wren mohla zasáhnout. S pekelným řevem se Chupacabra zmítala na podlaze, když jí hlavou procházel mocný laserový paprsek. 

"Fuj! Tohle vůbec nevoní!" řekl Winn, když se nadechl kouře směřujícího ven z upečené chupacabří hlavy. 

"Souhlas," řekla Wren a praštila ho do ramene, "zlatý trus toho našeho dráčka na tvém obličeji."

"Hej!" naštval se Winn.

Po vzoru Keiry si Winn ke svému vybitému samopalu vzal řetěz, a společně se svými dvěma kamarádkami pak vyklouzl ven z místnosti. Opatrně sešli dolů po schodech, a zastavili před kuchyní. Spěšně ji naposledy prohlédli.

"Hlava tam pořád leží," řekl Winn, "ještě ji nesežraly."

"Možná čekají, až se rozmrazí," odpověděla Wren.

"Anebo tu byly jenom ty dvě," řekla Keira, "teď jsou mrtvé, a žádné další kroky se neozývají."

"Před pár minutami jsme nevěděli ani o těch dvou," reagovala na její slova Wren, "takže bych spíš sázela na to, že je jich tu víc. Mnohem víc."

Winn se dlouze zadíval Wren do očí. "Ty jo, teď mě napadlo... jak jsi v tom okně udělala otvor... zavřela jsi ho?"

"To okno? Ano," odpověděla Wren, "myslíš, že by mohly protáhnout ruku tím kruhem, a otevřít si ho samy?"

"Chápeš, co by se stalo, kdyby se dostaly ven? A že... bychom za to mohli my?!" povídal v panice Winn.

"Jestli jsou ty zbraně kolem základny vybité, nebylo by nic, co by je mohlo včas zastřelit," řekla Keira.

"Brzo zjistíme, jak to je," řekla rozvážně Wren, "pojďte za mnou. Jdeme do přízemí, zpátky do té místnosti, ve které jsme se prve ocitli... a pak ven. Tady pro nás fakt není bezpečno."

Cesta ke skladu v přízemí byla poklidná. Neozývaly se žádné zvláštní zvuky, v základně panovalo hrobové ticho. Jakmile za sebou však trojice dobrodruhů zavřela dveře místnosti, čekalo je překvapení. Wren nevěřícně přistoupila k oknu, a celé si ho zblízka prohlédla.

"Otvor je zacelený!" vyhrkla. 

"Nanočástice? Díra se mohla automaticky zaplnit nanočásticemi," řekl Winn, "co když budovu pořád řídí nějaký systém? Umělá inteligence? Jakmile vyhodnotí, že došlo k nějakým škodám, prostě je... odstraní?"

"To by pak asi sama doplňovala náboje do těch laserových zbraní venku, ne?" zakývala nevěřícně hlavou Wren. "Nejspíš by taky nedovolila otevřít ve druhém patře okno."

"Hele, možné je všechno. Třeba je nějak porouchaná nebo... já nevím."

"Zkus vytvořit ten otvor znovu," řekla nervózně Keira. 

Wren si z krku sundala řetízek s amuletem z meteokolosia, a přiložila ho k oknu. V tu chvíli měla pocit, že cosi venku zahlédla. Něco tmavě zbarveného se mihlo mezi křovisky. Dívka na chvíli civěla ven, a snažila se to znovu zachytit.

Za dveřmi se náhle ozval nový zvuk. Cosi dopadlo na podlahu. Keira i Winn poskočili hrůzou.

"Hele, spěchej," řekl Winn, a přiběhl ke dveřím. Přiložil k nim ucho, a poslouchal. "Nic dalšího se neozývá."

Opatrně zmáčkl kliku.

"Winne, to nedělej!" šeptla naštvaně Keira.

Mladík dveře pootevřel, a uviděl před nimi položenou onu hlavu, kterou předtím s Wren studoval v kuchyni. Působila více rozmraženě, a na čele měla dva hluboké, ale nekrvavé otvory. Musela být ke dveřím přinesena v něčí tlamě.

Náhle se před Winnovýma očima objevily ostré drápy, a zaklesly se do dveří. Netvor zatlačil, plně dveře otevřel, a Winn spadl na záda. V místnosti se objevila třetí Chupacabra. Vypadala však docela jinak, než předchozí dvě. Byla takřka neosrstěná, vyzáblé tělo měla pokryto jen šedavou kůží, a z hlavy jí sem tam trčel nějaký ten chomáček černých chlupů. Oči měla šedé, nikoliv rudé. Winn ji přetáhl přes hlavu řetězem, a ona se svalila na bok.

Wren jí hlavu propálila laserovou pistolí, a spolu s Keirou pak pomohla Winnovi vstát. 

"Už mě to fakt přestává bavit, holky!" zakřičel Winn. "Musíme ven!"

"Tak si budeme muset najít cestu," řekla Wren.

"Jo! Začni už rýpat do toho podělanýho skla, ať můžeme vypadnout!"

"Ne, Winne, budeme muset jít jinudy," řekla tajemně Wren.

Náhlý skřek vycházející ze stropu přesvědčil mladíka o tom, že trávit více času v tomto skladu by asi nebyl dobrý nápad. Držely se ho další tři vyzáblé, takřka bezsrsté chupacabry.

"To sem prolezly otevřenýma dveřma teď? Nic ani nebylo slyšet," šeptl Winn.

"To je teď úplně jedno, pojďte!" vykřikla Keira, a vyrazila ven z místnosti. Winn ji následoval, Wren po netvorech několikrát vystřelila, ale minula, a pak zavřela dveře. Ke vší hrůze však zjistila, že si chupacabry dveře velice lehce otevřely. Tato budova patřila jim. Mohly se v ní trádovat, kam se jim zachtělo.

Keira přiběhla k největším dveřím na konci chodby, otevřela je, a pak za nimi zmrzla hrůzou. Winn se vedle ní také zastavil. Wren vběhla dovnitř jako poslední. "Jednu jsem teď trefila, další dvě se plíži hrozně pomalu... musí být slabé, vyhladovělé... Hele, nepostávejte tu! Musíme..."

Noví Lovci kryptidů se ocitli v hangáru. Byl prázdný, nebylo v něm ani stopy po některém z dopravních prostředků starého týmu. Podlaha hangáru však byla poseta kostrami a tlejícími těly. Nejspíše patřily chupacabrám, ale mnohé byly v takovém stavu, že pouhým pohledem nešlo ani určit, čemu mohly patřit.

"Ty vole... to je strašný! Tohle místo je hrobka!" zařval Winn.

Keira se zadívala na bílou kost čnící z masy rozkládajících osrstěných těl. Nepotřebovala ani potvrzení toho, že šlo o lidskou kost. Povědomě tušila, že mezi těly chupacaber se nacházely ostatky minimálně jednoho člověka.

"Běžte po okrajích! Ke zdi, napravo! Je tam nějaký malý vchod do šachty, vzduchového tunelu nebo tak něco!" vykřikla Wren. 

Vypálila laserový paprsek k otvoru, k němuž Winn a Keira směřovali, a ti okamžitě vlezli dovnitř. Wren je následovala, naháněna dvěma chupacabrami, které už stihly proskočit dveřmi. Jedné z nich propálila laserem břicho, druhá jí ale zmizela někde na stropě hangáru. V běhu ji Wren nebyla schopna zaměřit. Vlezla nohama do tunelu, natěsnala se tam ke Keiře, a pak vykřikla. Otvor byl okamžitě zakryt řinčivým kusem kovu, který k němu sjel z vnitřku zdi. 

"Asi jsi měl pravdu, Winne," řekla Wren, "opravdu to tu asi řídí nějaký systém! Nechce chupacabrám umožnit, aby se dostaly ven!"

Úzký, klaustrofobní tunel, kterým trojice prolezla, je zavedl ke kanalizačnímu vývodu jen pár desítek metrů od části plotu, jíž překonali při cestě k budově. Neotáleli, vystoupili na povrch, plot znovu přelezli, a teprve, když se nacházeli na druhé straně, mohli si konečně oddechnout. Keira odhodila řetěz, a rozevřela nad sebou a svými kamarády deštník. Déšť totiž neustal.

"Hele, tys našla svůj deštník," zasmála se Wren.

"Ležel přesně tam, kde jsem ho nechala," řekla Keira, "hele, nebude vám vadit, když se dáme do pohybu? Ať tady nejsme moc vidět."

"Kecáš? Právě jsme skoro umřeli, ty jo! Seděl bych tu třeba do konce dne, i v téhle špinavé sračce, co prší z nebes," chechtal se Winn.

"To, co jsme viděli... to neviděl dosud jistě nikdo," řekla Wren, "máme představu, co se Lovcům kryptidů stalo..."

"Fakt? Co když odletěli Cryptid Swiftem? Hangár byl prázdný," přerušil ji Winn.

"Provedeme analýzu vzorků, co jsem sebrala," řekla Wren, "ale to až doma. Teď udělejme, co říkala Keira. Vraťme se zpátky do Greenwich."

Keira zakývala hlavou, a s deštníkem se začala pohybovat vpřed. Trojice traumatizovaných, hlasitě oddechujících teenagerů, kteří ve staré základně svých hrdinů zažili mnohem víc, než čekali, se brzy ztratila v londýnských uličkách.

Zpoza křovisek je však nepřestávala sledovat ona tajemná figura. Oči na ně měla upřeny, dokud opravdu nezmizeli. Po něčem sáhla a přiložila si to k hlavě. A tiše pronesla jediné slovo: "Obstáli."

Pokračování příště...

Springwatch 2025 - Svět rostlin s Maxem Moorcroftem

Svět rostlin s Maxem Moorcroftem. Max Moorcroft je studentem bakalářského botanického oboru Plant Science na Bristolské univerzitě. Poslední tři roky svého života se intenzivně zabývá rostlinami, které žijí kolem nás, a jejich ochranou, díky čemuž se stal prezidentem Ochranářské skupiny Bristolské univerzity (Bristol University Conservation Group). Rostliny však nejsou pro Maxe jen slibnou kariérou. Má k nim velmi blízký vztah, proto se o ně ostatně začal zajímat. Během studia na střední škole si rád sedal vedle vzrostlé lípy, a tak se mohl odreagovat od těžké reality každého teenagera. A tak se zrodila Maxova láska k rostlinstvu. Dnes už tuto lásku předává dalším lidem prostřednictvím sociálních sítí, na které vkládá krátká videa o různých druzích, se kterými se setkal třeba na výletu na kole nebo při procházce podél živého plotu. V tomto segmentu nám Max ukáže, co bychom všichni mohli ocenit na lípách. Uvidíme hálky vlnovníků lipových (Eriophyes tiliae), pavoukovců z řádu sametkovců, jež přezimovávají v pupenech líp a poté se živí jejich mízou. Co se týče líp samotných, dosti zajímavé jsou jejich načervenalé pupeny. Za jejich barvu mohou antokyaniny, flavonoidy vyskytující se u rostlin ve formě glykosidů, a chrání pupeny před škodlivým slunečním zářením - je to takový "rudý opalovací krém". Další běžnou rostlinou, u které se nikdo z nás asi moc nezastavuje, a o níž nám Max chce říci pár zajímavých informací, je břečťan (Hedera). Trochu tmavší zelenou barvu listů mají břečťany proto, že preferují stín. Tyto aralkovité rostliny se šíří po stinných stranách stromů, a poté, co naleznou světlé místo, tvar jejich listů se začne měnit. Říká se tomu heteroblastie; je to náhlá změna formy a funkce určitého rostlinného orgánu. Listy břečťanů vystavené slunečnímu záření jsou mnohem oválnější, aby maximalizovaly množství přijatého světla, a mají světlejší zbarvení; nepotřebují totiž pro fotosyntézu tolik chloroplastů, jako listy rostoucí ve stínu. Poslední často přehlíženou rostlinou, se kterou nás chce Max seznámit, je úrazník položený (Sagina procumbens), bylina z čeledi hvozdílkovitých často rostoucí na chodnících. Lidé si ani neuvědomují, jak moc úrazníkům pomáhají v šíření se urbánní krajinou; stačí, když na rostlinu šlápnete, a hned se vám na botu nalepí jedno z jejích černých semínek. Rostliny nejsou nudné. I těm nejobyčejnějším z nich stojí za to věnovat pozornost. Max si uvědomuje, kolik toho mají co nabídnout, a jeho láska k nim se stává silnější.

Klip ze sedmé epizody naučného pořadu Springwatch 2025 (nebo Springwatch at 20) z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Stezkami lovců mamutů | Kniha týdne

Přináším šestou část projektu Kniha týdne, ve kterém vás každou neděli seznamuji s knížkou, kterou jsem přečetl v posledním týdnu nebo jsem se k ní vrátil po jejím přečtení dříve. První část této série článků byla věnována knize Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá publikaci Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, třetí knize Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, čtvrtá knížce Planeta dinosaurů od Cavana Scotta a pátá publikaci Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera. Tentokrát vás seznámím se zatím nejkratší knížkou, kterou jsem zatím v tomto projektu pokryl, ovšem neméně zajímavou.

Stezkami lovců mamutů s podtitulem Ilustrované dějiny starých stezek od pradávna po současnost je čtyřiašedesátistránková knížka sloužící jako úvod do české stribologie. Jejím autorem je Ing. Radan Květ, CsC., významný geograf, geolog a chemik, známý asi nejlépe jako autor knih Duše krajiny - Staré stezky v proměnách věků a Historie Brna. Rodák z Opavy a držitel Ceny města Brna, jež mu byla udělena v roce 2012, se ve své kariéře zabýval mj. stezkami, po nichž obyvatelé území pozdější České republiky chodili, a napsal o nich několik knih, například Staré stezky v České republice (1997) a Atlas starých stezek a cest na území České republiky (2011). Tuto publikaci se rozhodl dát dohromady poté, co mu jeho přítel lesník Slávka Lacina poradil, aby napsal knihu o starých stezkách pro mladé čtenáře s množstvím ilustrací. Výsledek jeho práce, vydaný v roce 2011 nakladatelstvím Computer Press, a. s. a protkaný velice sympatickými barevnými ilustracemi ilustrátora a paleoartisty Pavla Dvorského, je velice příjemné číst, a zaujmout může nejen děti, ale také starší čtenáře. Zároveň může sloužit jako dobrý stručný úvod do studia starých stezek na území České republiky.

Přední obálka knihy Stezkami lovců mamutů, vydané nakladatelstvím Computer Press, a. s. v roce 2011. Zdroj: Albatrosmedia.cz

Tato kniha se mi dostala do rukou jako dárek v roce 2014, a již tehdy jsem ji několikrát pročetl. Je to opravdu jednohubka, jejíž textová část začíná na straně 4 a končí na straně 62, a obsahuje řadu ilustrací, z nichž některé zabírají celé dvoustrany. Pan doktor Květ se podle rady Slávky Laciny rozhodl učinit vyprávění co nejstručnější, a ponechat co nejvíce místa v knize obrazovým materiálům, které čtenář rychle očima přejede a získá z nich základní informace, které by si měl z této publikace odnést. I mladí čtenáři, kteří mají třeba se čtením nebo s udržením pozornosti na delší dobu problém, si tak pročítání této knihy mohou užít a něčemu se přiučit. Pro nás postarší může být kniha Stezkami lovců mamutů hezkým zopakováním toho, co už víme z hodin vlastivědy z dob dávno minulých, kdy jsme se třásli za školními lavicemi, ale zároveň nám může poskytnout nové informace o starých stezkách a navnadit nás na výlety k místům, která autor v knize představuje a popisuje. Osobně jsem v tomto týdnu navštívil okolí řeky Dyje, jež je samozřejmě v této knize několikrát zmíněna, a po všem tom běhání za vlhami, užovkami podplamatými a ještěrkami zelenými bych se strašně rád do oné části této země vrátil a věnoval více pozornosti těm místům, po nichž naši pleistocénní předchůdci chodili. Stezkami lovců mamutů je knihou, která snad každého člověka jakéhokoli věku přesvědčí, že historie pohybu lidí v krajině, kterou se vědní obor stribologie zabývá, je velice zajímavá a hodná pozornosti.

Ve formátu A5 a s vizuálně zajímavým zpracováním je tato knížka opravdu navnazující, slibující rychlou četbu a zábavné učení. Je přehledná, nezahlcená textem; text a obrázky správně balancují a dobře se doplňují. Kniha má navíc fiktivního průvodce, sotva desetiletého chlapce jménem Záviš, který v podstatě autorovi pokládá otázky ohledně témat, jež by nejen mladé čtenáře mohla zajímat, v části o pazourkových dolech například "Co se dělo s vyhrabaným odpadem?" nebo u textu o objevu železa "Proč je objev železa pro člověka tak důležitý?" Pan doktor Květ představuje knihou Stezkami lovců mamutů chronologický vývoj stezek na území České republiky, od pěšinek, po nichž chodili skuteční lovci mamutů až po cesty vytvořené Kelty, Germány a Římany ve starověku. Pojednává o příchodu lidí na české území i o změnách v jejich životě po skončení poslední ledové doby, seznamuje je s faunou, se kterou se prehistoričtí lovci a sběrači setkávali, a se změnami v krajině, jež byly v posledních pár tisícících letech učiněny, z nichž některé vedly k zániku starých stezek. 

Kniha má celkem 8 kapitol. Po dvoustránkovém úvodu (jednu z těchto stránek vyplňuje pouze obrázek našeho průvodce Záviše) následuje krátká, ani ne půl stránky dlouhá kapitola Představy o dávném cestování. Po ní přichází nejrozsáhlejší kapitola knihy, patnáct stran dlouhý Příchod člověka se třemi podkapitolami, První lidé na našem území; Vznik stezek na Moravě; a Život lovců kryptidů. Třetí kapitola nese název Lidé z jeskyní, a má dvě podkapitoly, Pazourky a Přechod stezky přes řeku. Čtvrtá kapitola nese název První zemědělci, a má dvě další podkapitoly, Rondel u sídliště a Dálkové stezky. Pátá kapitola je už zaměřena na vztah člověka s mědí, bronzem a železem po skončení doby kamenné, a nese název Člověk a kov, přičemž je doplněna podkapitolami Počátky práce s kovy a Objev železa. Šestá kapitola se jmenuje První známé národy u nás, a je tvořena podkapitolami Keltové a Příchod nových obyvatel - Germáni a Římané. Předposlední kapitola, Slované, je tvořena podkapitolami Stěhování národů a Chodníky Slovanů. Poslední kapitolou je pak Zánik sítě starých stezek. 

V první kapitole, Představy o dávném cestování, je čtenář seznámen s pojmy "archeologové", "staré stezky", "stribologové" a "stribologie". Dozvídá se ve stručnosti, jak se lidé nejen ve střední Evropě pohybovali z místa na místo před příchodem vymožeností moderní doby. Území, kterými neprotékají velké řeky, musela být lidmi procházena pěšky, a právě tak vznikaly staré stezky. V první podkapitole druhé kapitoly, Příchod člověka, nazvané První lidé na našem území, pan doktor Květ nejprve odpovídá na Závišovy otázky ohledně toho, kdy se naši předkové vyvinuli a jak vypadaly jejich životy a cestování. Nutno podotknout, že představení našeho druhu, Homo sapiens, je zde velmi stručné. Autor píše: "Zatím se totiž přesně neví, kdy se to stalo. Jedno je jisté, totiž že člověk z rodu nejvyspělejších lidí zvaných Homo sapiens (česky "člověk moudrý") byl naším přímým předkem. Jak badatelé v posledních letech zjistili, uplynulo mnoho času, než náš lidský předek doputoval z Afriky do Asie, do Eropy, Austrálie a nakonec do Ameriky." Dovolil bych si uvést, že zvláště za poslední desetiletí byly v určení stáří našeho druhu učiněny velké kroky kupředu. V září 2019 poukázala studie mitochondriální DNA na možný botswanský původ našeho druhu před 200 000 lety, dnes však víme, že nejstarší dosud identifikovaní zástupci našeho druhu žili už před 315 000 lety (hovořím o kostrách z Jebel Irhoud v Maroku, které byly dříve považovány za ostatky neandrtálců). Je škoda, že autor zaměnil taxonomické kategorie rod a druh, a také bych namítl, že používat slovo "nejvyspělejší" pro náš druh je vlastně diskriminující vůči ostatním lidským druhům, z nichž některé existovaly i po našem boku (a od některých, jako byli neandrtálci a denisované, máme v sobě i genetické dědictví). Co se týče cest z afrického kontinentu, nejspíše jich zástupci našeho druhu učinili několik, zvláště kvůli klimatickým změnám. Rozhodně má však autor pravdu v dalších odstavcích o životě našich předchůdců: "Dávní lidé žili v kraji, který nikdo neupravoval. Déšť naplnil koryta řek vodou, rostliny rostly, jak se jim zachtělo, a zvířata se krmila tím, co vyrostlo. Touhle divokou krajinou kráčeli naši předci naprosto spolehlivě a nikdy nezabloudili. Chytrost jim určitě nechyběla."

Je skvělé, že se mladí čtenáři mohou v této knížce seznámit s důležitým faktem o pravěkých zástupcích našeho druhu, totiž že byli stejně inteligentní, jako my, a vzhledem se od nás také obecně nelišili: "... kdybychom pradávného člověka ostříhali podle současných zvyklostí a oblékli podle nynější módy, jeho přítomnost na ulici by nevzbudila žádnou pozornost. V davu lidí by se nepoznán ztratil." V podkapitole Vznik stezek na Moravě autor popisuje, jak lidé přišli na Moravu a jaké pozůstatky tam po nich zbyly. Podél Dunaje dorazili na jih Moravy, k řece Dyji, a pod Pavlovskými kopci po nich zbyly ostatky pravěkého sídliště. Někteří postupovali dále na sever, až do Mladečských jeskyní na olomoucku. První mapa od Pavla Dvorského na stranách 12 a 13 představuje právě tato místa, plus ještě Moravský kras, a staré stezky směřující k nim. Autor připomíná domněnku B. Klímy, podle něhož si lovci mamutů vybudovali první sídliště na území pozdější České republiky mnohem dříve, než neolitičtí zemědělci; mohli to vlastně být první zdejší usedlíci. Čtenář se dále dozví o roli šamana v těchto prvotně pospolných společnostech, o slavné Věstonické venuši, o domestikaci psů (ač ta je v reakci na Závišův dotaz popsána nesmírně stručně, jen dvěma větami), a o způsobu stavby stanů lovců mamutů.

Na co bych chtěl u první kapitoly ještě poukázat je jedna zásadní problematika. Autor na stranách 10 a 11 uvádí: "Objev nového domova sliboval dostatek potravy pro všechny. Předně šlo o maso, které mohli muži jednou za čas získat při lovu velkých zvířat nebo odchytu ryb v řece. Kromě toho se jednalo o denně obstarávané potraviny, které byly nejdůležitější. O ty se staraly ženy. Sbíraly různé části rostlin a drobné živočichy." Zde je třeba si dávat velký pozor. Narativ, podle něhož muži v prehistorických společnostech byli lovci a ženy byly sběračky, jež lov zvěře vůbec neprováděly, se ukázal být ničím, než mylnou konstrukcí prehistorie na základě genderových nerovností panujících v současném světě. Už jsem to krátce zmínil ve včerejším článku o inherentní političnosti vědy. Tento text vypovídá o dělbě práce v našich současných podmínkách; muži jsou prý ti aktivní (lovci), ženy jsou prý pasivní (sběračky). Je to čistě patriarchální, mužský gender privilegující narativ. Jde o konstrukci životů našich pravěkých předků podle ideologie, která činí a v různých verzích v posledních tisících let činila náš svět nerovnostářským. Vědecké výzkumy dokazují, že lidé různých genderů lovili. Nejen ženy a muži se účastnili lovů pravěké zvěře. Abigail Anderson a její kolegové v roce 2023 publikovali článek s názvem Mýtus muže lovce, shrnující jejich výzkum, podle jehož závěru ženy lovily v 80 % loveckosběračských společnostech (souhrn na webu Science.org). Mýtus muže coby lovce a ženy jako sběračky nebo osoby provádějící reprodukční práci vzešel pouze z heteropatriarchální ideologie. Jak víme, po většinu existence našeho druhu byly lidské společnosti rovnostářské, a jen někdy po skončení poslední doby ledové to s námi začalo být špatné, až jsme se ocitli ve světě, v němž existují nejen genderové, ale také jiné, například vlastnické, nerovnosti. Mýtus muže coby lovce odráží to, že po dlouhou dobu dělali vědu muži, a konstruovali mužské identity pravěkých lovců podle svých předsudků ovlivněných současnými společenskými normami a předsudky.

Archeopark Pavlov. Zdroj: Radio Prague International (autor fotografie: Ondřej Tomšů)

V druhé kapitole, Lidé z jeskyní, se čtenář dozví něco o pravěkých obyvatelích Moravského krasu. Pár vět o dělbě práce v ohledu na výrobu oděvů bych opět nebral vážně, jsou reduktivní a spekulativní. Dále autor popisuje, jak pravěcí lidé žijící v jeskyních rozdělávali oheň, a jak prováděli posvátné obřady. Jako odpověď na Závišovu otázku "Co dalšího dnes víme o šamanech?" uvádí pan doktor Květ následující: "Šaman měl zajisté právo přesně určovat pravidla, jak se v životě chovat, a také zaříkávat leckteré děje. On také do kostí i dřeva vyrýval obrysy zvířat, zvláště těch, co měla být lovena. Staral se také o vzdělávání mladých, aby posvátné informace zůstávaly pod ochranou nejen šamana samotného, ale všech příslušníků rodiny." Opět si dávejme pozor. Šamani v různých společnostech nebyli a nejsou lídry v tradičním slova smyslu. Měli a mají spíše roli umělců, učitelů, přírodovědců; zda ale mají a měli "právo přesně určovat pravidla, jak se v životě chovat", tím bych si nebyl úplně jistý. Není toto překreslování šamana na jakéhosi vůdce či dokonce tvarovače morálky jen omluvou nějaké nerovnostářskosti ve společnosti? Není to spíše tak, že šamani vykonávají a vykonávali určité speciální úkoly ve společnosti, a pokud něco vedli, pak ceremonie? Také mě zaráží prezentace šamana zájmenem "on". Nové archeologické nálezy a výzkum starobylé DNA (aDNA) dokazují, že v mnoha prehistorických společnostech byly šamany samozřejmě také ženy. Je třeba dávat si pozor na to, abychom nereprodukovali naše současná očekávání a současné předsudky související s různě omlouvanými a ideologicky ospravedlňovanými genderovými nerovnostmi, a nevrhali je na pravěké lidi.

Dále se ve druhé kapitole čtenář dozví něco o vztahu pravěkých lidí s medvědy, ať už medvědy jeskynními či medvědy hnědými, a o hledání kamenných surovin, zvláště pak pazourků. Pan doktor Květ zmiňuje řezadla, škrabky nebo hroty do vrhacích zbraní, které si pravěcí lidé z těchto kamenných surovin vyráběli, a představuje čtenáři, jak kopali jámy s cílem vytěžit je. Důležitým tématem, které kapitola řeší, je samozřejmě také přenášení těchto surovin, například mezi pozdějším Řeznem v Německu a Domažlicemi nebo Plzní v západních Čechách. Dále se čtenář dozví, jak pravěcí lidé překonávali vodní toky - od přecházení řek po sestavení prámu z několika kmenů stromů, propletených větvemi. 

I čtvrtá kapitola, První zemědělci, hraje na začátku na dělbu práce podle již překonaných spekulací ("Ženy zjistily, že z odložených zbytků plodů rostlin vyrostly nové plodiny přímo u jejich domova."). Čtenáři je dále představeno, jaká zvířata lidé žijící usedlým způsobem života u prvních polí domestikovali; kozy, ovce, pak koně a krávy. Velice zajímavým tématem spojeným s obdobím prvních zemědělců a usedlíků je Jantarová stezka, po které se vydávali staří obchodníci (jen bych byl opět opatrný u pasáže, v níž autor zmiňuje jantar v souvislosti s výrobou šperků pouze pro ženy). Dále tato kapitola řeší téma zemnic, příbytků zčásti se nacházejících pod zemským povrchem a se schůdky vedoucími ke vchodu. Při čtení těchto vět si nemohu než představit, jak odlišný od našich životů v bytech a domech asi celoživotní pobyt v zemnicích mohl být. Pan doktor Květ zmiňuje, že stezky tehdejších lidí propojovaly nejen sousední domy, ale také vzdálenější místa. Píše také o keramických nádobách a keramických pecích. V podkapitolce Rondel u sídliště představuje čtenáři onen známý typ kruhové stavby z doby kamenné, se kterým se setkáme v různých částech Evropy. Na druhé dvoustranné mapce od Pavla Dvorského uvidíte vyznačených osm rondelů na území České republiky, nacházejících se v blízkosti Dyje, Svratky a Svitavy. Poslední podkapitola, Dálkové stezky, odpovídá na Závišův dotaz, jak dálkové spojení souvisí s rondely, a popisuje, v jakém prostředí se stezky umožňující dálkové cestování nacházely (hlavně v nížinách a podél řek). 

Pátá kapitola, Člověk a kov, již čtenáře zavádí do doby bronzové a železné. Po starých stezkách se tehdy pohybovali první znalci kovů. Autor stručně představuje chronologii objevů mědi, cínu a bronzu, a zmiňuje nález bronzových tyčinek nalezených u Českého Krumlova v roce 2005, jež byly zřejmě zahrabaným pokladem u stezky vedoucí od Alp přes Dunaj směrem k Vltavě. Tato informace je podle mě velmi zajímavá, ač podrobnosti jsem si o tomto nálezu zatím nehledal. Čtenáři je dále představeno, jak probíhalo osidlování pozdější České republiky během doby bronzové, včetně jižních Čech, kam noví příchozí mířili od Dunaje, a po březích Vltavy mířili k pozdějšímu Vyššímu Brodu. Popsány jsou také stezky, které nově příchozí dováděly na Moravu; jedna podél Svratky a druhá ze západní části Moravy. Na konci doby bronzové pak počet lidí v této části Evropy poklesl, a některé stezky zanikly. Než se tak stalo, rozšířily se některé stezky i do horských oblastí. Pan doktor Květ představuje čtenářům nejznámějšího pravěkého člověka z hor, Ötziho z Jižního Tyrolska v Itálii, který zahynul (nejspíše byl zabit) před 5 300 roky. Zmiňuje, že Ötzi mohl být pastevcem koz a ovcí, a po takových horských stezkách se spolu se svými stády nejspíše pohyboval. Podkapitola Objev železa je věnována začátkům práce se železem, vyrábění železných srpů a čtyřkolových vozů. 

Právě šestá kapitola, První známé národy u nás, je takovým tím opakováním vlastivědy ze 4. ročníku základní školy. Čtenáři jsou představeni Keltové, kteří několik staletí před začátkem našeho letopočtu žili na všech nížinách Česka, vyráběli keramiku a těžili sapropelit, stavěli oppida (včetně Závisti u Prahy) a na březích Otavy rýžovali zlato. Autor připomíná, že třeba název řeky Olše má základ v keltském slovu Eger. Popisuje stezky, kterými za keltských časů mohli procházet obchodníci. Dále se zmiňuje o Germánech a Římanech; druzí jmenovaní si zapochodovali až k Olomouci, a na jihu Moravy, u Mušova u Dyje, si dokonce zřídili vyhřívané lázně. U Mušova se také našel hrob jakéhosi významného Germána, který pan doktor Květ též zmiňuje.

Poslední kapitola, Slované, je věnována tzv. stěhování národů a příchodu Slovanů na území pozdějších českých zemí v 6. století. Dozvíte se, kterými stezkami se dostali na Moravu a do Česka. Roli v jejich postupu hrála místa, na nichž později vyrostla města Náchod, Moravská Třebová nebo Litomyšl. Autor zmiňuje také první křesťanské kostely, válcové rotundy, a představuje čtenářům Velkou Moravu, za jejíž existence v 9. století bylo zbudováno slavné Hradisko nad řekou Dyjí, které jsem viděl při výletu do Znojma před několika dny. Dále čtenáře seznamuje i s Mikulčickými valy a s hradištěm Pohansko u Břeclavi. Důležitá poznámka - slovo "pohanství" je urážlivým termínem, který si vymysleli křesťané perzekuující původní polyteistická náboženství v oblastech, jež si podmaňovali; nemyslíte, že by bylo dobré toto hradiště přejmenovat? Nebuďme kulturně necitliví. To samé platí pro Pohansko u Nejdku. Je třeba reflektovat utlačovatelskou minulost křesťanství na našem území. Nejhustští síť stezek v českých zemích existovala podle pana doktora Květa v 12. století. Poslední mapka od ilustrátora knihy na stranách 58 a 59 zobrazuje všechny dálkové stezky na území České republiky od pravěku po začátek středověku.

Staré úvozy v úseku Bílsko-Starý Ješov na Olomoucku. Zdroj: Historické cesty

Poslední kapitola, Zánik sítě starých stezek, zabírá jedinou stranu. Se začátkem 14. století začalo ubývat nových osad na území českých zemí, během 13. a 14. století se začala zakládat města, stezky stále hrály velkou roli při pohybu lidí z jednoho sídla do druhého, ale zánik oněch menších osad znamenal, že zanikaly i menší stezky mezi nimi, a v 18. století už byly stezky nahrazeny silnicemi, které byly na rozdíl od stezek rovné a lemované vysázenými stromy, poskytujícím stín a zábranu závějím. Později vznikaly železnice a ve 20. století také dálnice. Autor zmiňuje úvozy, poslední pozůstatky sítě starých stezek vedoucích českými lesy; tyto cesty vzniklé jízdami vozů tažených koňmi jsou takovým posledním okénkem do pohybu našich předchůdců po krajině. Čtenáři je představeno, jak se může o starých stezkách vlastně dozvědět - například ze starých map nebo ze stribologických knih. 

Závěr je velice hezky napsán, a pan doktor Květ v něm zmiňuje, že by staré stezky mohly někoho zaujmout natolik, že se jim jednoho dne bude profesně věnovat, což je nepochybně intelektuálně naplňující a společensky přínosná činnost: "A hlavně se může stát, že některého z vás čtenářů zaujmou staré stezky a jejich historie natolik, že až dospějete, budete se jimi zabývat a rozšiřovat poznatky, které jsou dosud málo známy. Dokonce se z vás mohou stát noví odborníci - stribologové." 

Stezkami lovců mamutů je opravdu hezká, příjemně působící, lákavá a vizuálně dobře zpracovaná knížka poskytující stručný vhled do české stribologie a postupného vzniku stezek na území České republiky v průběhu tisíců a tisíců let, od lovců mamutů až po středověk. Mohu ji doporučit každému, koho historie pohybu lidí po střední Evropě zajímá.

Věda může pomoci nastolit fašistickou budoucnost: Pár slov k novému článku Ambiky Kamath a Meliny Packer

V sobotu 2. srpna, krátce před účastněním se duhového pochodu Prahou, jsem si přečetl tehdy pět dnů starý článek s titulkem Science could enable a fascist future: Especially if we don't learn from the past ("Věda může umožnit fašistickou budoucnost: Zvláště, pokud se neponaučíme z minulosti") od evoluční bioložky Ambiky Kamath a humanitní vědkyně Meliny Packer, vydaný na webu The Guardian. Čtenářům mého blogu jistě jména těchto dvou odbornic nejsou neznámé, v březnu jsem totiž psal o jejich nové knize Feminism in the Wild, a článek Meliny Packer o queerfobii ve vědě vydaný v YES! Magazine mi také posloužil jako námět a jeden ze zdrojů informací pro článek na toto téma vydaný v rámci letošního Žabího týdne. Rád si přečtu cokoliv od těchto autorek, a to rozhodně nejen kvůli politickým sympatiím, které k jejich práci chovám. Jejich nový článek řeší téma, kterému bychom všichni měli věnovat zvýšenou pozornost v současném čase rostoucí fašizace společnosti a mnoha lidských aktivit, včetně vědy.

Při čtení úvodních slov jejich textu člověku oprávněně mrazí po zádech: "Věda je v krizi. Financování infrastruktur pro základní i aplikovaný výzkum je systematicky decimováno, zatímco v místech s velkou mocí vliv vědy na rozhodování slábne. Dlouhodobé a dalekosáhlé studie jsou rušeny a živobytí tisíců vědců je nejisté, nemluvě o nevyčíslitelných obětech vyplývajících z náhlého ukončení život zachraňujících lékařských a environmentálních intervencí. Vědecká komunita pochopitelně usilovně pracuje na tom, aby tuto bouři překonala a v co největší míře obnovila financování." Od té doby, co se do Bílého domu ve Washingtonu vrátil Donald Trump, vypadá to pro vědu bledě. Evoluční biologové se bojí publikovat. Americkým vědeckým časopisům není dovoleno vydávat články obsahujících jazyk z genderových a queer studií. Nemálo amerických akademiků už vyrazilo pokračovat ve své výzkumné kariéře do Kanady nebo do evropských zemí. Eroze posledních zbytků takzvané liberální demokracie ve Spojených státech amerických je patrná každému, kdo vnímá realitu. Nevinní lidé jsou posíláni do násilné věznice v Salvadoru, agenti ICE loví každého, kdo se jim nějak znelíbí, a posiluje náboženský extremismus v podobě křesťanského nacionalismu, ke kterému se hlásí někteří velmi vlivní lidé z Trumpovy administrace. Co se děje za hranicemi jedné země, to má samozřejmě dopad na zbytek světa. Má to dopad na vědu. Naštěstí si někteří vědci, kteří dosud zavírali oči před politickým děním ve světě (což je to nejhorší, co lze dělat), začínají uvědomovat, jak hrůzostrašná současná situace je.

Ambika Kamath a Melina Packer ve svém článku píší, že v nejhorším může věda hrát roli v akceleraci naší společnosti k fašistické budoucnosti s posedlostí technologemi, během níž nakonec takový svět, jaký známe, zanikne. Naopak v nejlepším pak věda může zvětšit svou moc jako pozitivní síla sloužící k blahobytu nejen lidí, ale celého přírodního světa. Velice se mi líbí, že autorky připomínají jednu zásadní věc. Věda není apolitická. Není neovlivněná kulturou, normami, hodnotami, kapitálem, a vlastně celým ekonomickým systémem. Jak to napsal slavný evoluční biolog a paleontolog Stephen Jay Gould, "věda není bezcitné hledání objektivních informací; je to tvůrčí lidská činnost." Britský moderátor přírodopisných dokumentů a environmentální aktivista Chris Packham v několika rozhovorech prohlásil, že věda je v podstatě jako umění, a že vědci a umělci, třebaže pracují odlišně, mají společnou svou kreativitu. Pokud jste četli alespoň první kapitolu knihy The Dialectical Biologist od evolučního biologa a genetika Richarda Lewontina a ekologa Richarda Levinse, pak si jistě vzpomenete na to, že už jen naše poznání evoluce života souviselo s vývojem společnosti a jejího myšlení v době postupných ekonomických změn v 18. a 19. století. Nikdo jistě nenamítne, že čínská vertebrátní paleontologie se nerozvíjí bez příhodných podmínek pro ní, či že zájem o vertebrátní paleontologii je ovlivněn posledními dekádami dinoentuziasmu pramenícího z filmů a dokumentárních seriálů o dinosaurech. Věda neexistuje ve vakuu, není přísnou aktivitou šedivých stařešinů krčících se v koutě nad devítisetstránkovou akademickou publikací o vakuolách v buňkách té které skupiny rostlin. Ovlivňuje a rozvíjí naši společnost, kulturu, ekonomiku, ale ty zase ovlivňují a rozvíjejí vědu samotnou. A ne vždy zrovna demokraticky.

Podívejme se na rostoucí zájem o technologie a technologické obory na univerzitách. Podívejme se na rostoucí vliv zeleného kapitalismu na akademické prostředí. Podívejme se na to, jak je i samotná debata o klimatické změně na univerzitách zlehčována, a jak vědci hájící určité hodnoty a s financemi od určitých sponzorů na svůj výzkum nazývají osoby varující před zhoršující se klimatickou krizí "alarmisty". Podívejme se na to, jak se jednu dobu rozvíjely vědecké obory, jež dodnes politickou pravici zásobují ospravedlněními útlaku a nerovností; kupříkladu sociobiologie nebo evoluční psychologie, zapuštěné v překonaném biologickém determinismu, stále jde však o živé obory. Těch příkladů, které bych mohl již několikrát opakovanými slovy "podívejme se na..." představit, je celá řada. Věda není osvobozená lidská činnost. Není jí ani umění. A práce, ať už je jakákoliv, není nikterak osvobozená. Věda, umění a práce jsou ve spárech ostatních podmínek panujících v naší společnosti. Pokud jsou tyto podmínky explicitně nerovnostářské a nedemokratické, pak tyto činnosti mohou lehce napomáhat je reprodukovat. Věda pomáhala, pomáhá a i do budoucna může pomáhat reprodukovat útlak a ospravedlnění nerovností.

Ambika Kamath a Melina Packer dále ve svém článku uvádějí následující: "Popření inherentní provázanosti vědy a politiky nechává vědce bez kapacity a nástrojů k efektivní obraně proti nekalým politickým útokům. Toto popření také umožňuje, aby věda zůstala nezpochybňována, když podkopává potřeby a práva marginalizovaných bytostí a míst." Proto je důležité činit vědu kritickou, demokratickou, feministickou, tedy rovnostářskou. Není to apolitická lidská činnost, a jak psali Lewontin a Levins v The Dialectical Biologist, ti lidé, kteří prezentují vědu jako nepolitickou a objektivní, často jejím prostřednictvím nejvíce reprodukují rasistický, ableistický, sexistický a jiný útlak. Za údajnou objektivitu a jakousi abstraktní apolitičnost se může lehce schovat výzkumník starobylé DNA se svými rasistickými předsudky, jež pak lehce ovlivňují závěry jeho výzkumů (i o tom píše interdisciplinární výzkumnice Anna Källén v letos vydané knize The Trouble with Ancient DNA). Dokud vědu dělali jen privilegovaní bílí heterosexuální muži se "zdravými těly", velmi lehce jejím prostřednictvím omlouvali patriarchát. Staří archeologové konstruovali prehistorii našeho druhu jako patriarchální; dnes víme, že binární rozdělení dělby práce u mužů a žen mezi pravěkými lovci a sběrači na základě heteropatriarchální ideologie operující s pouhými dvěma gendery je nesmysl. A jaké škody byly napáchány, když se s neúctou, nenávistnými pohnutkami či dokonce eugenickým založením přistupovalo k výzkumu lidí na autistickém spektru nebo k lidem tou či onou společností neakceptovaných sexuálních orientací. Jak to či ono dogma v té či oné době a té či oné společnosti ovlivnilo vědu... Jak to napsal Stephen Jay Gould, "nic není nebezpečnější než dogmatický světonázor - nic omezujícího, zaslepujícího vůči inovacím, ničivějšího pro otevřenost novosti." Když vědec přijme dogmatický světonázor, že autismus je "porucha"; že stejnopohlavní páření žab je jen výsledek toxického znečištění vody; nebo že nejvýhodnější je pro jedince každého druhu být nejvíce agresivní a individualistický; viděli jsme, kam je takový vědec schopen zajít.

Možná, že než se mnozí z nás začali zajímat o svět přírody, měli jsme si projít nějakým kurzem filozofie vědy. Kdyby se na základních a středních školách neučily blbosti, a studentům se dostalo zevrubného antropologického vzdělání s přesahem k filozofii vědy, uvědomovali by si mnozí vědecky založení lidé lépe, jak se to vlastně s touto lidskou činností má. Autorky článku píší: "Oblast vědeckých studií zkoumá inherentně lidské procesy vědy - kdo definuje, co věda je, kdo má právo provádět vědecký výzkum, kdo za něj platí, kdo z něj těží, komu škodí - a jak tato lidská dynamika formuje vědecké poznání. Feministické vědecké studie zejména dokumentují, jak moc a útlak formují vědecké poznatky a aplikace, a dokazují, že i 'věda v té nejzákladnější podobě' je ve skutečnosti neoddělitelná od politiky." Až se příště setkáte s termínem "přežití nejzdatnějšího" vymyšleným Herbertem Spencerem, zamyslete se nad jeho významem, a především si dohledejte vše o okolnostech jeho vzniku. Z vlastní zkušenosti vás varuji, že to bude několikaletá cesta literaturou o evolucionismu 19. století. Eugenická implikace onoho pseudodarwinistického termínu (Spencer nebyl žádný správný darwinista, byl to sociální lamarckista), který je neustále omílán všude kolem nás, měla obrovský vliv na biologii. Doktorky Kamath a Packer píší: "Eugenické perspektivy, zakořeněné v rasismu, třídním aristokratismu a ableismu, mezitím omezují chápání pohlaví, inteligence, výkonnosti a dalších faktorů u lidí i zvířat. Například dnešní vědce stále poněkud šokují ještěrky, které se úspěšně pohybují po kmenech a větvích stromů s chybějícími končetinami, protože tyto hbité ještěrky podkopávají předpokládanou korelaci mezi vzhledem, výkonností a přežitím zvířete, která je vyjádřena frází 'přežití nejzdatnějších'."

Výše jsem zmínil obsesi technologiemi, která souvisí s přicházejícím technofašismem. Zatímco miliony patnáctiletých výrostků míří do IT oborů, mohou si technobráchové, jako je Elon Musk nebo Sam Altman, mnout ruce (jen ne vzájemně, tihle dva se totiž v poslední době nesnášejí). Rozvoj AI, do kterého jdou obrovské peníze naakumulované mocichtivými boháči, kterým vůbec nezáleží na prudce se měnícím klimatu a znečištění životního prostředí, jež jsou s výrobou energie pro fungování umělé inteligence spjaty, je dobrým důkazem toho, že věda se ubírá vskutku dystopickým směrem. To samé platí o rozvoji genového inženýrství v privátní sféře, vždyť si vzpomeňme na podvodníky z Colossal Biosciences. Každý z nich vám řekne, že dělají vědu, když přece geneticky modifikují vlky a kdo ví co. A asi mají pravdu, věda to je. Je v zájmu společnosti? Je v zájmu zachování současné biodiverzity? Ne. Colossal nemá nic co do činění s ochranou přírody. Žádný vymizelý druh nikdy nenavrátí, a ani k tomu necílí. Generativní AI rozvíjejí studovaní technici a ajťáci, a kdo z něj těží? Nejen antiumělci, kteří se rozčílí, když ty příšernosti, které jim umělá inteligence vyplivla, zkritizujete, ale také krajní pravice, jejíž zástupci s oblibou generují dehumanizující obrázky lidí, ke kterým chovají nenávist. Kdo vlastně z těch rozvíjejících se technologií nejvíce těží? Úplně každý z nás? Ne, z rozvoje zachytávačů uhlíku na zmírnění emisí nemá benefity každý člověk v naší společnosti. Mohl bych zde uvádět miliony příkladů, ale zabraly by příliš mnoho místa.

Potřebujeme zodpovědnou vědu. Kritickou, demokratickou, akceptující a participativní. Na závěr uvedu slova doktorek Kamath a Packer, se kterými se nemohu než shodovat: "Vědci se musí poctivě a explicitně zabývat tím, jak jsou znalosti, které produkují, a procesy, kterými je produkují, již nevyhnutelně politické. Tímto jednáním mohou vědci ztratit povrchní autoritu, kterou si uchovali tím, že předstírali, že jsou nad politickými spory. Místo toho se budou muset neustále potýkat s vlastními politickými perspektivami jako součástí vědeckého procesu - cesta je nepochybně náročnější, ale taková, která nás dovede k silnější vědě, empiricky přísnější a politicky odolnější."