Ptačí řády a jejich evoluce: Lelkové

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Lelkové

Stratigrafický výskyt: raný Eocén (48 ma) až současnost

Areál rozšíření: Všechny kontinenty kromě Antarktidy.

CO TO VLASTNĚ JSOU TI LELKOVÉ?

Zástupci řádu lelků jsou typičtí tím, že vedou noční způsob života stejně jako sovy a proto jsou považováni za jejich vzdálené příbuzné. Tito ptáci se rozšířili po všech kontinentech vyjma Antarktidy, v současnosti existuje více než 110 rozličných druhů. Mezi lelky jsou řazeny čeledi gvačarovitých, potuovitých, lelkovitých, lelkounovitých a lelčíkovitých. Typickým znakem všech lelků je rozměrná hlava, oči jsou veliké a jsou posazeny více po stranách, narozdíl třeba od sov, jež mají oči hned vpředu. Dalším charakteristickým znakem lelků je výborný sluch, to koneckonců potvrzují i důkladné průzkumy jejich smyslových laloků v mozku. Všichni lelci jsou zároveň hmyzožravci, kladou malé množství vajec a jsou důkladně maskováni, i když to nemůžeme tvrdit s jistotou u vyhynulých druhů, jelikož z fosílií barvu uhynulého živočicha vyčíst nelze...

Lelek lesní z Evropy

EVOLUCE ŘÁDU CAPRIMULGIFORMES:

Podobně jako u většiny ptačích řádů, i v případě lelků nemohou paleontologové ani ornitologové s jistotou tvrdit, kdy se objevili nejstarší zástupci řádu. Ze severozápadní Evropy pocházejí fosílie rodu Eocypselus, který představoval něco mezi lelkem a sovou, případně se u něj mohly objevovat znaky i jiných ptačích řádů. Někteří experti se domnívají, že tento rod by mohl být kandidátem na nejstaršího z lelků, nicméně nelze stoprocentně tvrdit, že tomu tak je. Eocypselus žil v pozdním Paleocénu a na začátku Eocénu, tedy ve starších třetihorách (Paleogénu). Je však možné, že tento pták mohl být společným předkem všech lelků. Opravdu doloženým nálezem nejstaršího dosud objeveného lelka je Paraprefica kelleri z raného Eocénu. Žila před 48 miliony let ve střední až středozápadní Evropě. Její fosilní pozůstatky byly nalezeny v proslulém německém nalezišti Messel, odkud kromě toho pochází i celá řada velice zajímavých nálezů a jedná se o největší evropské třetihorní fosilní ložisko. Paraprefica byla popsána roku 1999 G. Mayrem a původně byla považována za druh rodu Prefica, severoamerického ptáka příbuzného dnešním gvačarům. Později se však přišlo na to, že by mohla být prehistorickým potuem. Potuové jsou v jednadvacátém století rozšířeni pouze v Novém světě, ve střední a Jižní Americe. Paraprefica je tedy důkazem toho, že patrně vzešli z Evropy, tedy ze Starého světa. Paraprefica je poměrně dobře prozkoumaným pravěkým lelkem, byly objeveny dva druhy-k již zmiňovanému P. kelleri se přidává ještě P. major. Jak dokazují fosilní nálezy, byl tento rod vybaven všemi základními znaky lelků, včetně široké tlamy, krátkého zobáku a očí posazených po stranách hlavy. Ostatní lelkové se začali vyvíjet před 40 miliony let a později...

Fosílie druhu Paraprefica kelleri z Messelu v Německu

DNEŠNÍ LELKOVÉ:

"Některá zvířata v tomto lese jsou tak dobře maskována, že musíte být přímo nad nimi, abyste je uviděli." Nigel Marven

Všichni dnešní lelkové jsou dokonalými mistry v maskování. Opravdu byste se k nim často museli přiblížit na krátkou vzdálenost, abyste je rozeznali od okolního prostředí. Například jihoameričtí potové vysedávají během dne na špičky bambusových výhonků a vůbec se nehýbou. Lelkoun soví je také k nerozeznání od svého prostředí, hnízda si staví ve větvích stromů a když na nich nehnutě sedí, jeho křídla vypadají jako dřevo porostlé lišejníkem. To samé platí i o lelku lesním, který obývá většinu Evropy. Někteří lelkové, kteří hnízdí při zemi a ne na stromech, jsou kamuflováni ještě lépe. Dalším zajímavým znakem moderních lelků je jejich zobák, který je sice široký a plochý, ale je krátký a téměř celý je ukryt v peří. Gvačaro jeskynní, jediný zástupce čeledi gvačarovitých, má vějířovitý ocas a jeho křídla jsou velmi široká. Žije v jeskyních Jižní Ameriky (včetně ostrovů Trinidad a Tobago) a orientuje se pomocí echolokace, stejně jako netopýři. Dříve se vědci domnívali, že tito ptáci jeskynní prostředí nikdy neopouštějí, nicméně v noci se často vydávají hledat ovoce do okolních pralesů. Gvačaro je jediným lelkem, který nežere hmyz. Spousta lelků je také typická svou rozšířeností. Například lelkoun soví obývá prakticky celou Austrálii i Tasmánii. Loví často z posedu a nehybně vyčekává na kořist, kterou uchvátí ze zálohy. V současnosti žije na Zemi 22 rodů lelků. Lelkové v minulosti inspirovali celou řadu zvláštních pověr. Tak například zvuky vydávané potuy byly dříve považovány za zvuky lenochodů. Dodnes byste v Latinské Americe našli spoustu lidí, kteří tomu věří, jelikož samotného ptáka díky perfektnímu maskování nikdy nezahlédli. V češtině se zase ujalo sousloví "chytat lelky", tedy lenošení a nic nedělání. Ovšem opravdu bizarní pověrou bylo, že lelkové v noci, zatímco rychle a neslyšně létají, upíjejí kozám mléko. Z toho důvodu byl lelek lesní původně nazýván "kozodoj". Samozřejmě se jedná o naprostý nesmysl, jelikož tento lelek chytá hmyz, mýtus každopádně vznikl kvůli tomu, že se lelčí kořist pohybuje poblíž domácích zvířat a lovci ji samozřejmě následují...

Pár gvačarů jeskynních