DirePark Brutus (3/6)

DIREPARK BRUTUS, část třetí

Aucasaurus vyrušil celý tábor a rozeběhli jsme se každý nějakým úplně opačným směrem. Joe, poněkud rozčilený, mu vběhl málem do huby a sotva, co se jí vyhnul, z houštiny vyběhli další dva, mladší, Aucasauři, a začali jej honit.

Samým strachem se mi rozdrkotaly zuby, začaly se mi třást ruce i nohy a měl jsem pocit, že musím omdlít. Pak mě ale zraněný ranger chytil za ruku a táhl mě k nejbližšímu stromu na mýtině. Doslova mě hodil na větev a vyskočil na druhý strom. Aucasauří dorost na nás chvíli zíral, protože snad ještě nikdy v životě neviděl takové chování, pak otíral hlavu o kůru, snad proto, aby nás dostal dolů, a nakonec strašlivě zařval. Vypadal docela naštvaně a teprve až mu ranger zamířil raketovou pistolí na hlavu a světlo jej zmátlo, nechal nás být. Případ, že nás malý Aucasaurus nedostal, možná jen proto, že jsme byli na jeho výšku dál, než čekal, ale nebyl tím pravým pro Aucasauří mámu. Bez otálení vyběhla po stromu, na kterém seděl ranger, a strašlivě do něj narazila. Ranger se jen tak tak držel, ale napodruhé už spadl.

"Safra! Moje noha!" ozvalo se ještě zpoza stromu a pak jsem slyšel to ohavné křupání kostí. Neměl jsem pochyb o tom, že se stalo.

Když Aucasauři měli hostinu, Joe mně pomalu přivolal k sobě. Ostražitě jsem se odplazil k padlému stromu na západě mýtiny. Afričan vypadal jako leklá ryba, zakrýval si oči a jen, co se podíval na místo, kde byl ranger zabit, vrávoral tak dlouho, až nakonec omdlel.

"Z toho se dostane, ale je to hrůza. Nejmíň třicet obětí si to už vyžádalo..." řekl Joe, ale nevypadal nijak smutně, což mi dělalo jakési obavy.

Ve strachu a zimě jsme přespali v malé vyhrabané jamce. Druhý den ráno jsem měl obrovský hlad, a aniž bych si něco uvědomil, vyrazil jsem ke stromům. Byla tam Aucasauří mrtvola. Jedno z těch dvou mláďat. Po rangerovi zůstalo pár kostí, ohlodaná lebka a ještě hnijící maso na ní. Šel jsem kousek dál a natrhal si pár sladkých plodů, které se v Jižní Africe vyskytovaly typicky. Sobecky jsem se jich najedl, aniž bych o tom řekl někomu jinému.

"Héj!" ozvalo se z dálky.

Zamířil jsem za křikem a zjistil, že to byl Joe, kdo na mě volal.

"Kde se touláš, Jamesi?!" vyhrkl rychle, a to až tak, že jsem musel pár minut přemýšlet, co to vlastně řekl, protože jsem mu skoro nerozumněl.

"Co se stalo?" odvětil jsem.

"Pojď, budeme se muset dostat k přístavu. Neříkej, že se odtud nechceš dostat."

Cesta lesem byla dokonce víc než strašidelná. Všude to houkalo, vrzalo a ozýval se dinosauří řev. Cítil jsem se tak, jakoby mě někdo neustále sledoval. Sotva, co jsem se ohlédl dozadu, vyběhl z roští houkající Troodon, skočil mi na rameno a drápem poranil. Za ním vyběhla hned celá smečka, honěná Deinonychy. Pokud bych to měl srovnat, Troodon byl mnohem lepší soupeř, než Deinonychus, který je mnohonásobně větší, zavalitější a mrštnější. Jeden Raptor po mě už skočil a nedopadlo to nijak příjemně. Afričan a další přeživští se bránili klacky, takže jsem to chtěl taky zkusit. Popadl jsem ten nejsilnější, který jsem viděl, a doslova jsem ho omlátil jednomu z Deinonychů o hlavu.

Jen, co jsem se nadál, skočili po mně dva Troodoni, jednoho z nich jsem musel zabít a druhého svým "strašným" řevem odehnal. Byl jsem tak polekán, že jsem se zvedl, a sám utíkal, kam mě vedl mozek...

Utíkal jsem asi hodinu, tak, jak jsem mohl nejrychleji, až jsem dorazil na pobřeží. Proskočil jsem houštinami, několikrát se ohlédl po krajině, zahladil své stopy v písku, a pak jsem vyrazil do vody. Utíkal jsem jí raději, protože jsem zvířil ve vodě písek a mé stopy nebyly vidět. Po chvíli jsem narazil na nějakého muže. Měl brýle a měl jsem pocit, že už jsem ho viděl.

"Hej, kdo jste?!" zvolal jsem. Muž vstal a zamával na mně, zároveň zvolal něco španěsky. Byl to jeden z našich pomocníků, kterého jsem ale ani neznal. Takže jsme nebyli poslední lidé na ostrově. Po chvíli však řekl něco anglicky:

"Vy utéct, já omdlel na minutu, rychle, rychle! Mám tady člun, nafukovací člun. V ruce svíral jedno pádlo.

Co nejrychleji jsem člun nafoukl, muže nadzvedl a tak ho posadil do lodi. Pak jsem si do ní sedl též a začal pádlovat. Náhlý zvuk mě však vyrušil. Ohlédl jsem se a všiml si tří Troodonů, kteří po člunu náhle skočili. Mohl to být náš konec... Pokračování příště.

Pokud se Vám již třetí část mého příběhu líbila, komentujte. Nezapomeňte, že uváděných šest částí nebude jediných a další později přibudou, takže nesmutněte, že polovina je již pryč. Příští týden se dočkáte dalšího dílu...