Nové přírodovědné dokumenty ze srpna 2024

S posledním srpnovým dnem tohoto roku přináším další příspěvek do rubriky Dokumentární novinky! Předchozí článek vám představil dokumenty jako byly Jaws vs. Leviathan, Shark Beach with Anthony Mackie nebo Sea Change: The Gulf of Maine. Od skončení července toho opět bylo vydáno vskutku nemálo; mám pro vás nyní sedm dalších novinek, se kterými můžete strávit nejen sobotní a nedělní večery. Není důvod, proč se dále zdržovat u úvodu, podívejme se na ně!

Brian May: The Badgers, The Farmers and Me

V pátek 23. srpna 2024 uvedl britský kanál BBC Two nový 59 minut dlouhý dokumentární snímek s názvem Brian May: The Badgers, The Farmers and Me (Brian May: Jezevci, farmáři a já). V něm si frontman rockové kapely Queen a zároveň vášnivý ochránce přírody Brian May, který před pěti lety (spolu se Stevem Backshallem) provázel i dokumentem o ježcích Saving Britain's Hedgehogs, dává za cíl seznámit diváky s problematikou vybíjení jezevců na britském venkově. Je to už více než desetiletí, co britská vláda vedená Konzervativci (tehdy ještě za Davida Camerona) v roce 2013 schválila vydávání licencí na zabíjení jezevců, jež měli údajně přenášet tuberkulózu na dobytek. Vědecké výzkumy prokázaly, že jezevci při přenosu této nemoci na skot nemají žádnou výraznou roli; dokumentaristé a popularizátoři jako Chris Packham, Nigel Marven, Steve Backshall, Anneka Svenska a mnozí další se v médiích stavěli proti tomuto vybíjení... a přesto bylo dodnes legálně zabito na 230 000 britských jezevců! Brutální hony, při nichž bývají do jezevčích nor vpuštěni honící psi, jsou něčím tak ohavným, že by jen cynik nezakroutil hlavou nad blbostí a nelidskostí všech zodpovědných za tuto masovou vraždu nádherných černobílých lasicovitých šelem. Brian May se s výše uvedenými též stavěl proti schválení vybíjení jezevců, už od roku 2011, a v boji neustal po celé desetiletí. Snímek Brian May: The Badgers, The Farmers and Me byl natáčen po dobu čtyř roků, a představuje divákům praktický vědecký výzkum učiněný za posledních dvanáct roků. Zabývá se kontroverzemi Defry (vládního departmentu životního prostředí, potravin a venkovského dění) spojenými s nedostatečnou pozorností ke skutečným zdrojům bovinní tuberkulózy, a vrhá diváky do tragédie vybíjení jezevců, ale také nakažených krav, kterým by se přece jen dalo pomoci, kdyby je britští farmáři brali jako sobě rovná zvířata a ne jako cosi podřadného, co má jen produkovat maso a mléko. Neuvěřitelné je, že za celých jedenáct let od schválení jezevčího vybíjení se na britských televizních obrazovkách neobjevil jediný dokument tohoto stylu; téma bylo pouze předmětem nezávislých filmařů jako již výše zmíněné Anneky Svensky (v roce 2015). Zajímavé je, že v některých oblastech vybíjení se po prořídnutí jezevčích populací výskyt bovinní tuberkulózy ještě zvýšil. Režiséry snímku jsou Tim Jones, který pracoval i na snímku Tenet od Christophera Nolana, a Phillip Moss (Snowdonia 1890). Záběry jezevců v dokumentu jsou dílem Richarda Hopkinse (The Earthshot Prize: Repairing Our Planet, Winterwatch 2020). Za grafiku filmu je zodpovědná společnost Kiss My Pixel (Deadly 60). Na produkci se podílely Sarah Davies a Karen Townsend. Celý film můžete zhlédnout na tomto odkazu.

Secret Lives of Orangutans

Nový celovečerní dokumentární film vyprávěný Davidem Attenboroughem a tentokrát zaměřený na orangutany, naše blízké příbuzné z džunglí ostrovní jihovýchodní Asie, byl vydán 22. srpna 2024 na streamovací službě Netflix. Nese název Secret Lives of Orangutans (Tajemné životy orangutanů), má stopáž 1 hodiny a 18 minut, a režíroval ho Huw Cordey, producent mj. dvou z pěti epizod dokumentu A Perfect Planet (2021), též vyprávěného Davidem Attenboroughem, či všech šesti epizod série Deadly Islands (2014) s Davem Salmonim. Secret Lives of Orangutans je snímkem sledujícím skupinu orangutanů v lesích Sumatry. Ve filmu vystupuje osmiletá samice Eden, která je odehnána svou matkou vítající nového potomka, a nyní se tedy musí naučit žít v lese sama. Diváci zjistí, jak si orangutani staví svá večerní hnízda z větví; jak orangutani coby teritoriální a samotářští lidoopi dávají svým vzdáleným druhům vědět o svých budoucích cestách; jak se páří a jak bojují. Orangutaní životy, definované individuální svobodou a milými občasnými setkáními, jsou jako sen každého z nás. Daisy Jones z The Guardian ve své recenzi filmu napsala: "Žili bychom si takto bez nekonečných požadavků kapitalistické společnosti? Těžko říci." Nejde o akční dokument; scény zobrazující bojující samce jsou vlastně krátké, a důležitější je v nich vzájemné zastrašování ukazováním špičáků než údery pěstí. Tento poklidný snímek o orangutanech ze sumaterské džungle se zalíbí každému, kdo má k našim ohroženým, zrzavou srstí pokrytým příbuzným úctu. Jeho kameramanem byli mj. Yuzuru Masuda (America the Beautiful) a Tom Rowland (The Secret Life of Owls), sestříhali ho Charles Dyer (The Hunt) a Khara Stibbons (Okavango: A Flood of Life), a hudbu k němu složil David Mitcham (Dancing with the Birds). Výkonným producentem je Keith Scholey (David Attenborough: A Life on Our Planet). Secret Lives of Orangutans je dílem společnosti Silverback Films. Oficiální trailer můžete zhlédnout zde. 

Inside the Mind of a Dog

Další velkou dokumentární novinkou na Netflixu je pětasedmdesátiminutový film Inside the Mind of a Dog (V psí mysli), který na streamovací službě vyšel 9. srpna 2024. Jde o počin režiséra a kameramana Andyho Knighta Mitchella, známého například pro jeho práci na dokumentech Secrets of the Whales (2021), Untamed Americas (2012) či Great Migrations (2010). Před dvěma lety vydal Netflix obdobně strukturovaný dokument Inside the Mind of a Cat (V kočičí mysli), který Mitchell pochopitelně také režíroval. V tomto navazujícím snímku se diváci dozví o tom, jak funguje psí mozek; dokument se snaží se zodpovědět na otázky, které jsme si - ať už máme doma psí kamarády či ne - určitě položili. Proč si malí psi myslí, že jsou velcí, a agresivně štěkají na obří zástupce svého druhu, pro které snad ani neexistují? Proč mají psi tak rádi míčky a ženou se za nimi, kdykoliv jim jeden hodíte? Hlavními hvězdami Inside the Mind of a Dog jsou kolie, mops a jistý zachráněný voříšek. Poselstvím snímku je, že psi opravdu milují lidi, ostatně k tomu byli vyšlechtěni. Jedním z expertů vystupujících v Inside the Mind of a Dog je doktorka Vanessa Woods z Puppy Kindergarten na Duke University v Severní Karolíně. Ta ve filmu vysvětluje, co je za tím typickým psím pohledem, který všichni známe (spoiler: když se na vás pes dívá a vy se díváte na něj, oběma se vám v mozku zvyšuje obsah "hormonu lásky" oxytocinu). Dokument se okamžitě vyšplhal na seznam 10 nejsledovanějších pořadů Netflixu ve 49 státech už v prvním týdnu po vydání. Asi není, proč se tomu divit. Producenty Inside the Mind of a Dog jsou mj. Amy Hobby (Eat the Rich: The GameStop Saga), Ashley Hoppin (Terra Matter) či Laura Thomas (Yellowstone LIVE). Vypravěčem je v anglickém originále herec Rob Lowe (Unstable). Hudbu k filmu složil Giancarlo Vulcano (A History of Violence). Pro Netflix vyrobila film společnost Red Rock Films. 

OceanXplorers

Nový velký šestidílný dokumentární cyklus OceanXplorers od BBC Studios a National Geographic nazvaný OceanXplorers (Průzkumníci oceánů) začal vycházet na National Geographic Channel v USA 18. srpna 2024. Nevypráví jej nikdo jiný, než James Cameron, režisér amerických blockbusterových snímků Avatar (2009), Avatar: The Way of Water (2022), Titanic (1997) a Aliens (1986). V minulosti se coby režisér podílel na dokumentární tvorbě; spolu s Garym Johnstonem režíroval celovečerní snímek Expedition: Bismarck z roku 2002, a také v něm vystupoval před kamerou. Seriál byl vyroben v asociaci s průzkumnou iniciativou OceanX, která se podílela i na výrobě Blue Planet II (2017) vyprávěné Davidem Attenboroughem. V tomto ambiciózním dokumentu se různí vědci a dobrodruzi vydávají prozkoumat mořské hlubiny s pomocí nejnovějších technologií. Z hlavní, světový oceán brázdící lodě OceanXplorer se v moderních průzkumných ponorkách se potápějí hlouběji, než kdokoliv před nimi; umisťují kamery na těla velryb; a využívají také podvodní drony. Není již problémem získat z temných hlubin záběry v UHD kvalitě. 18. srpna měly na Nat Geo premiéru první dva díly - Realm of the Humpbacks (Království keporkaků) a Giants of the Deep (Giganti z hlubin), jež byly zaměřeny na hluboko potápějící se druhy planktivorních velryb, a jež byly natočeny v Karibiku a u Azorských ostrovů. 24. srpna měl premiéru třetí díl, Jurassic Shark (Jurský žralok), natáčený též na Azorách; o den později se odvysílala epizoda Hammerhead Highway (Dálnice kladivounů) natočená ve vodách u bahamského distriktu Bimini; a dnes, 31. srpna, budou mít premiéru poslední dva díly, Kingdom of the Polar Bear (Království ledního medvěda) a Ice Giants (Ledoví obři), přičemž poslední epizoda bude věnována výzkumu velryb grónských. Ve zkratce tedy můžeme říci, že první dva díly patří velrybám z tropů a subtropů, další dva pak žralokům, a poslední dva fauně Severního ledového oceánu. OceanXploreres je epickým projektem, který bychom si neměli nechat ujít. Jeho hlavní producentkou byla Jennifer Hile (Vanishing Giants), dále se na výrobě podílely například Stephanie Stoltzfus (Life Below Zero) či Martha Jeffires (Dynamic Planet). Hudbu k seriálu složila Nainita Desai (Nautilus, Something in the Water). Střih je dílem mj. Roba Goubeauxe (History's Mysteries) a Phila Ashleyho (Countryfile). Trailer můžete zhlédnout zde.

Animal Park: Season 19

Již devatenáctá řada oblíbeného naučného pořadu Animal Park (Zvířecí park), sledujícího životy zvířat chovaných v Longleat Safari Park - a též práci jejich ošetřovatelů - v anglickém hrabství Wiltshire, se premiérově vysílala na BBC One od 12. do 23. srpna 2024, každý všední den v 9:30. Dohromady se odvysílalo 10 nových epizod, tedy o pět méně ve většině předchozích sérií z posledního desetiletí. Do rolí moderátorů se vrátili Ben Fogle (Our Everest Challenge), Kate Humble (Springwatch), Megan McCubbin (Planet Defenders) a Hamza Yassin (Scotland: My Life in the Wild). V první epizodě seznámili Ben a Kate diváky s novými přírůstky v safari parku, včetně psa hyenového. Druhý díl se částečně zabýval porodem fenčí samice Zuri, jež přivedla na svět tři mláďata, jenže ta se okamžitě ocitla v kritickém stavu, a ošetřovatelé se museli vynasnažit, aby je udrželi při životě (zda se jim to podařilo či nikoliv, to vám neprozradím, neboť jsem z této série Animal Park neviděl jediný díl). Ve třetím díle se Megan setkala s místními ochránci, jež se snaží o návrat divokých kun lesních na území parku. Další díly se věnovaly novým tygřím mláďatům, problémům tygřice Yany, jež se zdála být podezřele neaktivní, jako by sama začínala čekat potomstvo, či seznámení dikobrazů, kteří k sobě byli dohozeni ošetřovateli s cílem páření. Hamza v šesté epizodě prováděl průzkum volně žijících ptáků na území safari parku, a v desátém dílu se do něj vrátili i divocí bobři, teprve nedávno reintrodukovaní do jižní části Anglie. Producentem seriálu je Alastair Bazeley-Bell (Gardener's World), výkonným producentem je Joff Wilson (Restoration Home), dále se na výrobě podílela i Charlotte Hanbury. Animal Park natáčí pro BBC společnost Darlow Smithson Productions Ltd.

Chimp Crazy

18. srpna 2024 měl na televizním kanále HBO premiéru první díl nového amerického dokumentu Chimp Crazy (Šílení šimpanzi). Pojednává o Tonie Haddix, chovatelce šimpanze jménem Tonka, z města Festus v americkém státě Missouri. V posledních dnech se o sérii dosti píše v tisku, a to nejen proto, že subjekt, kterým se dokument zabývá, je kontroverzní. Tonia Haddix nařkla tvůrce seriálu z toho, že upozornili autority na to, že stále žila s Tonkou, byť předtím všechny přesvědčila, že její šimpanzí společník zahynul. Příběh Tonie a Tonky je protkán problémy se společností PETA, advokující za práva zvířat, jež v minulosti hojně kritizovala i Steva Irwina. Samotná Tonia označuje seriál za nepravdivé vykreslení jejího vztahu s šimpanzem, a upozornila již na to, že konec posledního dílu byl upraven tak, aby bylo vytvořeno drama, a tvůrci získali publikum a tím pádem vydělali více peněz. Chov šimpanzů coby mazlíčků je problémová záležitost, osobně se k ní však dále nebudu vyjadřovat, neboť o tom moc nevím. Seriál Chimp Crazy je režírován a produkován Ericem Goodem, jehož nejznámějším dílem je krimidokument Tiger King (2020-21). Sám v tomto novém seriálu vystupuje před kamerou. Dále se v Chimp Crazy objevuje i skotský herec Alan Cumming, kterého si můžete pamatovat jako Kurta Wagnera/Nightcrawlera z filmu X2: X-Men United. Skladatelem hudby pro seriál byl Jonathan Sadoff (The Peanut Butter Falcon). Kameramany byli například Benji Lanpher (Life Below Zero) či Gabe Mayhan (Lazy Eye). Zítra, 1. září, vyjde na HBO (a zrovna tak na streamovací službě Max) již 3. díl, poslední pak bude premiérově uveden 8. září. Oficiální ukázku můžete zhlédnout zde.

Bhigwan - A Tale of Wolves, Flamingos and Village People

Jednačtyřicetiminutový nezávislý dokument Bhigwan - A Tale of Wolves, Flamingos and Village People (Bhigwan - Příběh vlků, plameňáků a vesničanů) byl 14. srpna 2024 uveden na YouTube kanálu indického filmaře Gunthera Machu. Zabývá se unikátním ekosystémem v okolí města Bhigwan v západoindickém státě Maharashtra, který se nachází ve stínu přehrady Ujani. Jedná se o místo, jež je domovem plameňáků, vlků indických, koček bažinných, strnadů chocholatých a mnoha dalších pozoruhodných zvířat, která se Gunther rozhodl prostřednictvím tohoto filmu divákům představit. Dokument je několikrát protnut segmenty, v nichž Sandip Nagare z Agnipankha Flamingo Birding Point hovoří o svém životě v oblasti a o svém vyrůstání s místním ptactvem. Mottem snímku je "Když se vlk dotkne naší země, znamená to pro nás štěstí." Celý dokument byl natočen na kameře Panasonic Lumix G9 II a S1. Zhlédnout jej můžete zde.

V brzké době nás čeká vydání velkolepého šestidílného dokumentu BBC s názvem Big Cat 24/7, kterým bude provázet mj. Gordon Buchanan, jehož dobře známe z dokumentů jako Expedition Borneo či The Bear Family and Me. V první polovině září vyjde také novinka od National Geographic s názvem Animal Genius. Na září 2024 byla původně stanovena premiéra osmidílého paleontologického dokumentu Surviving Earth od Tima Hainese, hlavního tvůrce Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), nicméně streamovací služba Peacock nedávno uvedla, že dokument vyjde později. Uvidíme, zda se ho dočkáme ještě letos. Ve čtvrtek tohoto týdne jsem vás již informoval o novém snímku South Africa: A Wildlife Adventure provázeném Alecem a Tabithou McGrathovými a vyprávěném Nigelem Marvenem, který vyjde na začátku října tohoto roku. Stále čekám na další informace ohledně Nigelovy Divoké Arábie (Wild Arabia), jejíž vydání bylo zpožděno, a také ohledně 5. řady Deadly 60 se Stevem Backshallem, jenž v současné době pracuje na dokumentech o hroších a včelách. 

Další várku dokumentárních novinek očekávejte s koncem září!

Obrázek týdne 30. 8. 2024

Osmý měsíc tohoto roku se rychle blíží ke svému konci. Ale ještě předtím, než se rozloučíme s letošním srpnem, ukáži vám další výtečný paleoart, na který jsem v posledních dnech narazil na Paleotwitteru. Na první pohled působí jako screenshot z nějakého nového animovaného dokumentu ve stylu The Dinosauria Series, autorce se totiž dokonale podařilo vykreslit pohyb vyobrazených zvířat! Tento nádherný obraz je dílem studentky paleontologie a geologie vystupující pod přezdívkou Blu. Sledovat ji můžete jak na Twitteru, tak na Instagramu. Působivé dílo, že?

Popisek k obrázku: Dvanáctimetrový dravý Tyrannosaurus rex a devítimetrový rohatý herbivor Triceratops horridus spolu bojují na život a na smrt na okraji hořícího lesa kdesi v hlubinách ostrova Laramidie. Jejich násilná potyčka začala už před nějakou dobou, a ohromný predátor při ní stačil vyfasovat krvavý šrám na hrudi, mezi svýma drobnýma ručkama. S levou ručkou mávající divoce ze strany na stranu, zbaven části té pravé, a s plně rozevřenými zubatými čelistmi, z nichž se dere ten nejděsivější řev v historii naší planety, pokouší se hladový Tyrannosaurus ještě o jeden výpad. Triceratops je připraven otočit proti jeho čelistem své dlouhé, na koncích lehce zahnuté rohy, a ukončit dravcův mučivý pokus o ukojení sžíravého hladu. Pokud se tak stane, a T. rex přijde o svůj život, blížící se plameny nejspíše spálí jeho obrovské tělo na uhel. Triceratops se pak bude muset snažit, co to půjde, aby požáru unikl. Tato klasická bojová scéna se odehrává před 67 miliony let v místech, z nichž bude jednou souvrství Hell Creek na severozápadě Spojených států amerických, konkrétně ve státech Montana, Severní Dakota, Jižní Dakota a Wyoming. Ceratopsidé, mezi něž náš rohatý hrdina patřil, tvoří celých 40 procent nálezů fosilií neptačích dinosaurů z tohoto souvrství; tyrannosauridé pak 24 procent. Svět dinosaurů nebyl na konci křídy tak smutný, jak se dříve myslelo. Území Hell Creeku bylo co do počtu jejich druhů velmi rozmanité. Aktéři této scény nezažijí dopady děsivé katastrofy, jež pak před 66 miliony let srovnala neptačí dinosaury se zemí, a ukončila jejich éru.

Zastavme se na chvíli u této kresby. Podívejte se na ty pruhy na triceratopsových rozích! Na ty skvrny pokrývající tyrannosaurovy zadní končetiny i boky! Atmosféra tohoto díla je vskutku nezapomenutelná. Blu za něj patří velká chvála - určitě sledujte její tvorbu.

Zítra konečně vyjdou srpnové dokumentární novinky, a že toho v nich zase bude dost! Chcete být trošičku navnazeni? Průzkumy oceánů, vhled do životů našich blízkých bratránků ze sumaterských džunglí, ale i vážné otázky spojené s vybíjením jezevců na britském venkově... Dokumenty řešící tato a další témata vám budou představeny v zítřejším příspěvku. Dále mám pro vás vybraný úryvek z posledního dílu Springwatch 2024, a doufám, že si ho nenecháte ujít. Čeká vás dojemný příběh kameramanky divoké přírody a její babičky.

Užijte si poslední srpnové dny, a nezapomeňte zanechat pod tímto příspěvkem komentář s názorem na toto dílo!

Trailer k novému dokumentu South Africa: A Wildlife Adventure vyprávěnému Nigelem Marvenem!

Před třemi dny, 26. srpna, vyšel na YouTube kanálu kanadského filmaře Aleca McGratha trailer k novému nezávislému přírodovědnému snímku South Africa: A Wildlife Adventure. Jaké to bylo překvapení, když se v něm již s první sekundou ozval hlas britského dokumentaristy Nigela Marvena, kterého všichni dobře známe, ať už z Prehistorického parku (Prehistoric Park) či z Deseti nejnebezpečnějších hadů (Ten Deadliest Snakes), z Dobrodružství s jaguáry (Jaguar Adventure) či letos vydaného Divokého Slovenska (Wild Slovakia). Musím říci, že se na tento film velice těším. Pokud jste trailer k filmu ještě neviděli, anebo jste vlastně do začátku čtení tohoto příspěvku o South Africa: A Wildlife Adventure vůbec nevěděli, pak nezbývá, než sjet trošičku dolů pod tento odstavec, a vychutnat si ho.

Tímto nezávislým dokumentem budou provázet Alec a Tabitha McGrathovi, kteří se vydali na cestu po národních parcích Jihoafrické republiky. Jejich cílem bylo natočit celou řadu známých i méně známých afrických zvířat, především pak savců a ptáků. Můžeme se těšit na jejich setkání se slony, lvy, nosorožci, buvolci stepními, impalami či skálolezy skákavými! Bude toho ale určitě mnohem, mnohem více. Nigel Marven je sice rezidentem Velké Británie, nicméně v prvním desetiletí tohoto století měl trvalé bydliště v Jihoafrické republice (jste-li fanoušky jeho děl, možná si vzpomínáte, že to psal i na svém starém webu); svou zahradu v JAR vlastně zmiňoval ještě ve scéně se zmijí útočnou v epizodě 3. série Deseti nejnebezpečnějších hadů, věnované jedovatým potvůrkám z Arábie (Ten Deadliest Snakes: Arabia). Nejde o jediný nadcházející dokument, který Nigel bude vyprávět - příští rok se můžeme těšit na nadšeně očekávanou trilogii patnáctiminutových filmečků o miocénní fauně Nebrasky, Forgotten Bloodlines: Agate, ke kterým nahrál mluvený komentář ještě v covidovém lockdownu. 

Není mi zatím známo, zda bude South Africa: A Wildlife Adventure pouze jedním filmem nebo celou sérií. Rovněž mi není známa jeho stopáž; může jít o hodinový nebo třeba jen půlhodinový snímek, nebo to bude řada kratších dílů o kratší stopáži. Více informací s vámi budu určitě ještě sdílet, pokud se mi dostanou do rukou. V tuto chvíli vám však mohu prozradit, kdy dokument vyjde - světovou premiéru bude mít 1. října 2024 v budově the artsPlace ve městě Canmore, jež se nachází v kanadské provincii Alberta. Hned následujícího dne, 2. října, pak bude dokument uveden na Alecově YouTube kanálu!

Co se Nigelovy tvorby týče, je možné, že do konce roku vyjde ještě Divoká Arábie (Wild Arabia), kterou natáčel loni. V současné době pracuje na pokračování Divokého Slovenska, jež vyjde nejspíše v prosinci 2025.

Líbil se vám trailer k South Africa: A Wildlife Adventure? Těšíte se na tento film vyprávěný jedním z nejznámějších britských tvůrců přírodovědných dokumentů? Podělte se o své pocity a názory v komentářích.

6 vybraných druhů ceratosaurů: Genyodectes serus

Vědecký název: Genyodectes serus,

Místo nálezu: Argentina,

Velikost: délka 6,25 metru, hmotnost 790 kg.

Do čeledi Ceratosauridae v rámci kladu Ceratosauria patří pouze dva druhy, a to Ceratosaurus nasicornis (ač je možné, že jsou platné ještě další dva druhy tohoto rodu) a Genyodectes serus. Druhý jmenovaný byl popsán v roce 1901 na základě fragmentů horní a spodní čelisti s dozadu zahnutými zuby, jež byly nalezeny ve spodnokřídových horninách souvrství Cerro Barcino v argentinské provincii Chubut. Datují se do doby před 112 miliony roky, tedy do křídového stupně apt. Po dlouhou dobu byl Genyodectes považován za nomen dubium, protože byl znám opravdu jen z pár úlomků čelistí a zubů, a nejisté to bylo i se stratigrafickým původem těchto fosilií. V roce 2004 ho ale na základě typového exempláře znovu popsal německý paleontolog Oliver Rauhut, který se v podstatě stal zodpovědným za současnou taxonomickou platnost tohoto druhu, 103 let po původním popsání učiněném anglickým paleontologem Arthurem Woodwardem. Zajímavostí je, že Genyodectes byl teprve druhým dinosaurem popsaným na základě fosilií z Jižní Ameriky; předběhl jej pouze tajemný svrchnokřídový Loncosaurus argentinus. Není toho mnoho, co se dá o genyodectovi prohlásit. Rozhodně to byl masožravec, zřejmě měl poněkud prodlouženou hlavu, podobnou ceratosaurově, snad měl na nose a nad očima i typické ceratosauří růžky. To ale pochopitelně nelze vyčíst z předního kusu čelistí. Jeho rodové jméno znamená v češtině "kousající čelist"; otázkou je, co vlastně kousal. Ze souvrství Cerro Barcino pocházejí fosilie obřích sazropodů; osmnáctimetrového chubutisaura a ještě většího, až sedmatřicetimetrového patagotitana. Ti se na genyodectově jídelníčku přinejmenším v dospělosti neocitali, to je jisté, ale kdo ví, třeba se tento dravý dinosaurus občas přiživil na jejich mláďatech či vejcích. Svou domovinu sdílel také s tyrannotitanem, až třináct metrů dlouhým carcharodontosauridem.

Zdroj obrázku:

Wikimedia Commons

Zdroje informací:

Wikipedia

Smithsonian Magazine

Darwinismus a marxismus: Podobnosti a odlišnosti

Je to již nějaký čas, co jsem na webu Marxists.org narazil na článek dánského astronoma, filozofa a socialistického revolucionáře Antona Pannekoeka s názvem Marxism and Darwinism z roku 1912. Přestože se s Pannekoekovými politickými názory neshoduji (byl totiž ostrým kritikem anarchismu), oceňuji jeho výstupy proti jím nazývaným "buržoazním darwinistům" jako byl Herbert Spencer, zakladatel sociálního lamarckismu (poněkud nesprávně označovaného za sociální darwinismus), jehož kritikem byl i mnou preferovaný darwinista, geolog, geograf a anarchistický teoretik Petr Kropotkin. Pannekoek ve svém článku popisuje darwinismus a marxismus tak, jak jim bylo rozuměno v době napsání, a řeší jejich podobnosti a rozdíly ve vztahu k třídnímu boji, nástrojům a orgánům a sociální nátuře lidského druhu. Myslím si, že jde o článek obstojný a informativní, a vnuknul mi myšlenku shrnout i na mém blogu podobnosti a odlišnosti těchto dvou nejvlivnějších vědeckých teorií posledních méně než dvou stovek let.

V české kotlině má marxismus špatnou reputaci. Pokroucení marxistické teorie bolševiky, leninisty, sovětskými dogmatiky a těmi, jež jim byli poplatní, bohužel mnohým z našich starších přátel vštěpilo do hlavy neúplný, ale hlavně špatný pohled na tuto metodu socioekonomické analýzy. Německý filozof a ekonom Karl Marx se možná dodnes v hrobě obrací, že jeho myšlenky a závěry byly na evropském poli aplikovány v té nejvíce zpátečnické zemi, totiž v Rusku. V západním světě marxismus též mnohé utrpěl, avšak méně, neboť kritika Sovětského svazu byla mezi západními marxisty v průběhu minulého století takřka neustálá (vzpomenu alespoň zakladatele strukturálního marxismu, francouzského akademika a politika Louise Althussera, který mimochodem krátce před svou smrtí v roce 1990 přešel k sociálnímu anarchismu). Marxismus, osvobozený od všelijakých pozdějších verzí typu pochybného leninismu či trockismu, je zkrátka filozofie a metoda vědecké analýzy vývoje ekonomických tříd, sociálního konfliktu a třídního boje, a v neposlední řadě také společenské transformace. Vycházejí z něj různé politické směry, ale místo má také pro svou vědeckost v akademickém prostředí (například marxistická neboli kritická geografie). Z Marxovy kritiky politické ekonomie vycházejí anarchisté a další libertariánští socialisté, kteří se však s marxisty neshodují na roli státu v možném budoucím ekonomickém systému. Marxistická teorie se v průběhu času samozřejmě vyvíjela a dodnes vyvíjí.

Darwinismus, kterému navzdory názvu článku věnuji až třetí odstavec, je samozřejmě šíře přijímanou vědeckou teorií. I s ním jsou žel spjaty ideologie, které si jej pokroutily k obrazu svému, například již zmíněný sociální darwinismus (či správněji sociální lamarckismus), který s opravdovým darwinismem nemá nic společného (jakkoliv by si to kreacionisté a další evoluci nerozumějící "kritici" darwinismu přáli). Evoluční teorie vysvětlující vývoj organismů prostřednictvím přírodního výběru je však i v dnešní době některými lidmi nepochopena. Od té doby, co byl zcela zdiskreditován lamarckismus ve 20. letech minulého století (byť se ho třeba takový Lysenko držel i v letech třicátých), a od té doby, co došlo k neo-darwinistické syntéze a objevům na poli genetiky počínaje zvláště v 50. letech, evoluční biologové kráčející ve stopách největšího přírodovědce všech dob, právem uznávaného Charlese Darwina, se dosti rozrůznili. Došlo k rozdělení darwinistických škol myšlení; objevili se biologičtí deterministé typu Richarda Dawkinse, ve fundamentalistickém duchu pokrucující Darwinův odkaz, a na druhé straně dialektičtí biologové, mezi něž bychom mohli zahrnout marxistického biologa Richarda Lewontina či ve své době nejslavnějšího severoamerického paleontologa Stephena Jaye Goulda, jehož práci (nejen na esejistickém poli) osobně obdivuji. Od Darwinových časů bylo naše chápání vývoje života skutečně prohloubeno.

Můžete si klást otázku, proč darwinismus a marxismus vlastně srovnávat? Je pro to snad jiný důvod, než ten, že jde o dvě vědecké teorie, jež nepochybně ovlivnily naši společnost a její vývoj, myšlení, umění, politiku a ekonomiku v oněch posledních méně než dvou stovkách let? Je třeba si uvědomit, že darwinismus a marxismus, jakkoliv se od sebe liší, mají jedno společné: jsou to vědecké teorie umožňující pochopit vývoj světa. Darwinismus nám umožňuje pochopit vývoj života, kdežto marxismus nám umožňuje pochopit vývoj společnosti a ekonomiky. A toto je zásadní bod, od kterého bych se rád odrazil.

Intelektuální giganti 19. století: anglický přírodovědec Charles Darwin (vlevo) a německý filozof Karl Marx (vpravo). Obrázek z webu Fundação Maurício Grabois

Podobnosti darwinismu a marxismu

Pannekoek ve svém článku uvádí: "Vědecký význam marxismu i darwinismu spočívá v tom, že navazují na evoluční teorii, jeden v doméně organického světa, věcí živých; druhý v doméně společnosti. Tato evoluční teorie však nebyla nikterak nová, měla své zastánce již před Darwinem a Marxem; filozof Hegel z ní dokonce učinil ústřední bod své filozofie. Je proto nutné pozorně sledovat, jaké byly úspěchy Darwina a Marxe v této oblasti."

"Pokud se obrátíme k marxismu, okamžitě vidíme velkou shodu s darwinismem. Stejně jako u Darwina spočívá vědecký význam Marxova díla v tom, že objevil hnací sílu, příčinu společenského rozvoje. Nemusel dokazovat, že k takovému vývoji dochází; každý věděl, že od těch nejprimitivnějších dob nové společenské formy vytlačily starší, ale příčiny a cíle tohoto vývoje nebyly známy."

Evoluční teorie působením přírodního výběru a marxistická socioekonomická analýza mají společnou vědeckost, založenou ve filozofickém materialismu. Odmítají metafyzičnost, působení jakýchsi nadpřirozených sil na vývoj světa, a analyzují materiální vývoj. Z darwinismu samozřejmě vychází, že vývoj organického života je závislý na variabilitě jedinců určitého druhu, na změnách prostředí, v němž druhy žijí, a na náhodách. Marxismus umožňuje zkoumat vývoj společnosti ve vztahu k výrobě, třídním konfliktům (přičemž ekonomická třída by neměla být brána jako cosi v čase neměnného!) a celkovým nerovnostem mezi lidmi. K hojným rozdílům těchto dvou vědeckých teorií se dostaneme později.

Pannekoekova slova o podobnosti darwinismu s marxismem v ohledu na identifikaci "hnací síly", jež pohání vývoj, jsou v tomto ohledu dosti důležitá. Přírodní výběr a třídní boj absolutně nejsou to samé, o tom opět více v části o odlišnostech těchto vědeckých teorií; nenechte se oklamat pravicově orientovanými influencery či politiky, kteří nerovnost omlouvají svými pokroucenými pohledy na přírodní výběr. Materiální hnací síly vývoje života na naší planetě a vývoje lidské společnosti se od sebe totiž velice, velice odlišují! Podobnost těchto vědeckých teorií tkví v tom, že jsou založeny v analyzování evoluce - ovšem evoluce v jiných doménách, v jiných oblastech. 

Změna je neustálá. Již zmíněný geolog, darwinista a anarchista Petr Kropotkin napsal v pamfletu Revolutionary Studies (ve francouzském originále Étude sur la Révolution in La Révolte) z roku 1891: "Člověk dokázal pochopit své místo v přírodě. Byl schopen vnímat, že on sám vytvořil své instituce a že on jediný je může znovu vytvořit. Kromě toho je myšlenka stability, která byla dosud spojena se vším, co člověk v přírodě viděl, rozbita, zničena a zlikvidována! Všechno se v přírodě mění, vše se neustále obměňuje: systémy, mzdy, planety, podnebí, odrůdy rostlin a zvířat, lidský druh. Proč by se lidské instituce měly zvěčňovat? Nic nezůstává, vše se samo modifikuje, od skály, která se nám jeví jako nehybná a kontinentu, kterému říkáme "terra firma", až po obyvatele, jejich způsoby, jejich zvyky, jejich myšlenky. To, co kolem sebe vidíme, je jen pomíjivý jev, který by se měl sám změnit, protože nehybnost by byla smrtí. To jsou koncepce, na které nás moderní věda přizpůsobuje."

Jsem kropotkinistou, nikoliv marxistou, ale takto jednoduchý popis neustálého vývoje našeho světa, ať už světa flóry a fauny nebo lidské společnosti v rámci něj, rozhodně nepovažuji za anti-marxistický (Kropotkin se ale s Marxem ideově rozhodně neshodoval; moc dobře si uvědomoval, že třeba nemůže existovat socialistický stát, ale že socialismus může fungovat pouze v libertariánské, bezstátní formě, tedy jako anarchismus). Co víc, Kropotkin jako obdivovatel Darwina a dle mého i jako nejlepší darwinista 19. století krásně svými poetickými slovy shrnuje to, s čím se lidská společnost musela na konci předminulého století chtě nechtě poprat - s uvědoměním si toho, že svět není stálý a neměnný. Když v roce 1873 zemřel Louis Agassiz, Darwinův největší oponent a poslední vědecký kreacionista všech dob, padl na obraz konzervativnosti světa černý závoj, a evoluce vyhrála. Naštěstí.

Náš velký rodinný strom; příjemně působící diagramové ztvárnění příbuznosti veškerého života na naší planetě z popularizačního webu Evogeneao

Darwinova teorie přírodního výběru měla zásadní vliv na dílo Karla Marxe a Friedricha Engelse. Stephen Jay Gould ve své první sbírce esejí s názvem Ever Since Darwin (Trvá to už od Darwina; bohužel kniha v češtině nikdy nevyšla, anglicky nehovořícím doporučuji však alespoň jeho druhou sbírku Pandin palec) uvádí následující: "Nejvášnivější materialisté devatenáctého století, Marx a Engels, si rychle uvědomili, čeho Darwin dosáhl, a mohli tak využít radikální obsah jeho díla." Podle Goulda lze o Darwinovi říci, že byl sociálně liberální a intelektuálně radikální (takto jej popisuje například v úvodu do díla Charles Darwin's Letters: A Selection), a jeho intelektuální radikalismus (jak se dočtete v Ever Since Darwin) spočíval právě ve filozofickém materialismu. Darwin, který krátce před opuštěním Anglie na cestu kolem světa ve 30. letech 19. století studoval bohoslovectví, se stal nakonec agnostikem, neboť si uvědomil, že procesy vývoje živočichů, rostlin a dalšího života jsou zkrátka čistě materiální. 

Deset let po vydání Darwinova veledíla O původu druhů (On the Origin of Species), konkrétně tedy v roce 1869, napsal Marx svému příteli Engelsovi: "Ačkoliv je kniha napsána v hrubém anglickém stylu, obsahuje bázi přírodní historie našeho pohledu na svět." Engels později rozpracoval celou knihu o přírodě, Dialektik der Natur (anglicky Dialectics of Nature), jež je považována za klasiku v žánru marxistické literatury. Snad je škoda, že ji nikdy nedokončil; Albert Einstein, sám chovající sympatie k principům socialismu, si později Engelsovy manuskripty přečetl a shledal jeho pasáže mj. o matematice a fyzice poněkud zmatenými, ale dílo jako celek považoval za hodnotné čtení. 

Jak Pannekoek uvádí ve výše uvedeném citátu, vývoj světa samozřejmě nebyl v 19. století novým konceptem. Stephen Jay Gould v Ever Since Darwin krásně zmiňuje, že v Darwinových časech "byla evoluce běžnou herezí", a Lamarckovy pohledy na vývoj vlastně samotného Darwina ovlivnily. Zrovna tak ho ovlivnil Charles Lyell, jeho dobrý přítel, se svými Principles of Geology, vydanými ve třech svazcích na počátku 30. let 19. století. Za Lyella, geologického uniformitarianistu (tuto tradici započal už v 18. století skotský geolog James Hutton), se kreacionistický katastrofismus, jaký zastával třeba Georges Cuvier, začínal vytrácet, byť pomalinku. Bylo to však odmítnutí role jakési nadpřirozené síly, co dalo Darwinově vědecké teorii sílu. A dalo to sílu i Marxově a Engelsově práci. 

Darwin nás naučil, že život se vyvíjí v závislosti na měnícím se prostředí. Americký ekonom Leon C. Megginson uvádí ve svém článku Lessons from Europe and American Business z roku 1963: "Podle Darwinova O původu druhů to není ten nejintelektuálnější z druhů, který přežívá; není to nejsilnější, co přežívá; ale druh, který přežije, je ten, který se dokáže nejlépe adaptovat a přizpůsobit se měnícímu se prostředí, ve kterém se nachází." Darwinismus je podle mě neslučitelný s představami o tom, že by vývoj života řídila jakási inteligentní bytost či bytosti. Darwinův věrný následovník S. J. Gould argumentoval proti existenci benevolentního křesťanského Boha coby stvořitele tím, že v přírodě je vše příliš chaotické; ostatně díky Gouldovi si dnes všichni dobře uvědomujeme, že v evoluci není žádný směr, žádný účel. Filozofický materialismus, ke kterému Darwin dospěl, byl vlastně hlavním důvodem, proč se dlouho zdráhal svou teorii světu představit. Nepochyboval o tom, že přírodní výběr je zodpovědný za diverzitu života na Zemi, ale obával se útoků ze stran nábožensky mocných, pro něž jeho teorie představovala velký problém - erodovala totiž spirituální moc, kterou nad společností měli.

Marx byl obdivovatelem Darwina. Dokonce chtěl jeho jménu věnovat 2. svazek Das Kapital - veledíla německého filozofa, jež mělo na naši společnost obdobný vliv, jako O původu druhů (totiž jako kniha, před kterou se klanějí i autorovi odpůrci). Nakonec se tak nestalo, ale Das Kapital podepsaný Marxem si přece jen našel cestu do Darwinovy knihovny. Významný přírodovědec jej zřejmě nikdy nečetl, ale ne proto, že by neměl o Marxovo dílo zájem; důvodem bylo, že mu Marx poslal německou verzi, a Darwin nikdy nehovořil německy!

Ekonomický vývoj je něčím odlišným, nicméně evoluce společnosti a ekonomiky byla Marxem a jeho následovníky vnímána též na čistě materiálné rovině. Marxistická neboli kritická geografie tak například umožňuje zkoumat a pochopit vzory nerovného geografického vývoje vycházející z ekonomiky. Materiální základ Marxovy teorie tkví v následujícím: pilířem kapitalistické akumulace je napětí mezi kapitálem (zaměstnavateli) a pracujícími (zaměstnanci) ve výrobních procesech. Tato napětí či rozpory jsou základem pro pochopení dialektického materialismu (a historického materialismu, což je vlastně dialektický materialismus aplikovaný na historický vývoj společnosti), což je teorie zdůrazňující důležitost skutečných, materiálních podmínek ve vývoji sociálních vztahů. 

Gouldova teorie přerušovaných rovnováh, představená v roce 1972 v článku, který napsal spolu s Nilesem Eldredgem, jedním z největších světových expertů na trilobity, bývala mnohými přirovnávána k marxistické teorii ve smyslu toho, že speciace (vývoj nových druhů) podle Goulda a Eldredge nastává v obdobích zrychlených změn prostředí, obdobně jako napětí mezi zaměstnavateli a vykořisťovanými v marxistické teorii nakonec vede k povstání (speciace je tedy analogická k revoluci). Jde jen o analogii, nicméně dnes díky Gouldovi a Eldredgovi málo z nás pochybuje o tom, že k makroevolučním skokům dochází v krátkých geologických obdobích (třeba 1 či 2 miliony let, v závislosti na té které větvi evolučního stromu a rapiditě změn prostředí). Ačkoliv Gould nebyl marxista, přátelil se s anarchistou Noamem Chomskym, a David Prindle ho označil za levicového liberála, je možné, že vyrůstání s marxistickým otcem mu umožnilo pochopit vývoj života komplexněji, než většině západních, gradualistických evolučních biologů ochuzených o marxistické vzdělání.

Materialistický základ darwinismu a marxismu a jejich zaměření na evoluci je tím, co mají společné. Podívejme se nyní na jejich odlišnosti (vyberu jen některé).

Anglie 19. století; kapitalismus v plném proudu a čoudící komíny jako symbol údajného pokroku. Obrázek z webu HistoryExtra

Odlišnosti darwinismu a marxismu

Hledat podobnosti a odlišnosti dvou vědeckých teorií zaměřených na vývoj v jiných sférách - ve sférách vývoje druhů a vývoje lidské společnosti - není zase tak lehké. Odlišností je totiž z toho důvodu mezi darwinismem a marxismem opravdu hodně. Sem tam můžeme nalézt nějakou zajímavou analogii, například teorii přerušovaných rovnováh, pro níž existuje řada fosilních důkazů, nicméně stále hovoříme o jiných doménách, jak to napsal Pannekoek, a ačkoliv lidská společnost je součástí rozmanitého přírodního světa - není v žádné hierarchii nad ním, ani pod ním, zkrátka je součástí diverzní "komunity planety Země" - řídí ji jiné materiální procesy, než které řídí miliony a miliony let trvající vývoj druhů. Lidská společnost se mění ve stovkách let, v dekádách, v rocích, někdy i ve dnech. Speciace může nastat během milionu let, což je v geologickém čase sekunda, a zrovna tak revolta nespokojených obyvatel proti jednomu procentu nejbohatších může nastat během pár dnů, kdy se lidé zorganizují (nejsou-li potlačeni policií a jinými represivními složkami), ale to je pořád jen analogie. Rozdíl mezi darwinismem a marxismem tedy pochopitelně tkví v odlišnostech procesů, jež vývoj té které domény ovlivňují.

Rozpory mezi zaměstnanci a zaměstnávanými, nebo mezi kapitalisty a vykořisťovanými, totiž nejsou to samé, co přírodní výběr. To absolutně ne! Přírodní výběr by se dal připodobnit k oné pochybné myšlence neviditelné ruky trhu představené v knihách Theory of Moral Sentiments a Wealth of Nations klasického politického ekonoma Adama Smithe, jehož dílem byl Darwin ovlivněn. Opět je to ale jen analogie - uvědomme si prosím, že "neviditelná ruka trhu" se nikdy neprokázala jako skutečně existující mechanismus; ostatně S. J. Gould ve své přednášce z roku 2000 uvádí, že i v těch nejvíce kapitalistických, vykořisťovatelských společnostech lidská solidarita hrála svou roli při přežití chudých, vykořisťovaných a nezaměstnaných, byť třeba prostřednictvím charity (kterou tolik kritizoval můj oblíbenec Petr Kropotkin, neboť charita implementovaná církví či státem někdy i násilně nahradila přirozené instituce vzájemné pomoci, vznikající mezi lidmi zkrátka proto, že máme sociální cítění). Velkým problémem je, že teorii přírodního výběru už ve druhé polovině 19. století někteří filozofové, ekonomové, politici a další uchopovali naprosto nesprávně, a omlouvali jí nerovnosti ve společnosti.

Pannekoek v roce 1912 píše: "Že marxismus vděčí za svůj význam a postavení pouze roli, kterou zaujímá v proletářském třídním boji, je všem známo. S darwinismem se však povrchnímu pozorovateli zdají věci jiné, neboť darwinismus se zabývá novou vědeckou pravdou, která se musí potýkat s náboženskými předsudky a nevědomostí. Přesto není těžké vidět, že ve skutečnosti musel darwinismus podstoupit stejné zkušenosti jako marxismus. Darwinismus není pouhou abstraktní teorií, která byla přijata vědeckým světem poté, co ji prodiskutoval a otestoval pouhým objektivním způsobem. Ne, hned poté, co se darwinismus objevil, měl své nadšené zastánce a vášnivé odpůrce; také Darwinovo jméno bylo buď velmi ctěné lidmi, kteří rozuměli něčemu z jeho teorie, nebo opovrhováno lidmi, kteří o jeho teorii nevěděli nic víc než to, že "člověk pochází z opice" a rozhodně nebyli způsobilí soudit z vědeckého hlediska správnost či nepravdivost Darwinovy ​​teorie. Darwinismus také hrál roli v třídním boji a právě díky této roli se tak rychle rozšířil, a měl nadšené zastánce a jedovaté odpůrce."

Základem teorie přírodního výběru je v podstatě boj o existenci, "the struggle for existence", který však nelze aplikovat na lidskou společnost. Jakmile se o to někteří pokusili, jmenovitě lidé jako Herbert Spencer či Thomas Henry Huxley, začal se darwinismus stávat prostředkem politické pravice k omluvě vykořisťování, nerovností a bídy. Charles Darwin něco takového rozhodně nechtěl. Coby sociální liberál ostatně jednou uvedl: "Nezaviňují-li utrpení naší chudiny zákony přírody, nýbrž naše vlastní zřízení, leží i na nás těžký hřích." Kdysi mi jeden amatérský paleobloger napsal, že nedokáže pochopit mé levicové založení, neboť v evoluci prý musí hrát roli "ukousnutí si většího kusu masa." Toto hrubé nepochopení přírodního výběru vychází právě ze Spencerových myšlenek; Herbert Spencer, autor omílaného a v akademickém světě již dávno nepoužívaného termínu "přežití nejzdatnějšího" (jenž se díky svému nevědeckému superlativu stal nástrojem sociálních lamarckistů, včetně nacistů), se pokoušel zákony přírody aplikovat na lidskou společnost. Byl tak v podstatě zakladatelem kapitalistického realismu, tedy sady myšlenek, jež omlouvají vykořisťování a ohromnou nerovnost, co se týče vlastnictví a příjmů, ale jež omlouvají také diskriminaci - například diskriminaci rasistickou, sexistickou, ableistickou či queerfobní. Pro buržoazii, tedy pro kapitalisty, se pokroucené sociálně lamarckistické (v žádném případě nikoliv darwinistické) žmolky Darwinovy geniální teorie staly vhodným nástrojem pro uchování nerovného statu quo.

Spencer byl spíše dogmatik, než vědec. Ekonomicky privilegovaný všeuměl do roku 1888 dogmaticky popíral, že mezi ostatními zvířecími druhy mimo ten náš existuje altruismus; a to, prosím, ani nebyl zoolog, ale sociolog. Petr Kropotkin ho dosti kritizoval, například ve svém nejvýznamnějším díle Vzájemná pomoc: Faktor evoluce (Mutual Aid: A Factor of Evolution), což byla sbírka esejí napsaných v 90. letech 19. století pro vědeckopopularizační časopis Nineteenth Century, v němž zdědil přírodovědnou sekci po Thomasi H. Huxleym. Rovněž ho kritizoval i v eseji Anarchism and Modern Science z roku 1901 či ve své poněkud dřívější přednášce Spravedlnost a mravnost, v níž mj. hovořil o biologických základech solidarity, altruismu a zájmu o druhé. Huxley vnímal svět přírody až hobbesiánsky, jako "válku všech proti všem"; Darwin samotný takové vykreslování přírody odmítal, ostatně na začátku 4. kapitoly O původu druhů uvádí: "Je obtížné vyhnout se zosobnění slova příroda, ale já považuji za přírodu jenom soubor činností a výsledek mnoha přírodních zákonů a za zákony považuji sled událostí, který jsme vědecky zjistili."

Pro ekonomicky mocné a v rámci kapitalistického systému progresivně smýšlející osoby 19. století byl darwinismus nástrojem boje nejen proti aristokracii, jež ztrácela své postavení, ale také proti náboženským představitelům. Rovněž tak ale ekonomicky mocní využili své pokroucené závěry z Darwinova veledíla k potlačení vykořisťovaných. Ernst Haeckel, jeden z prvních zastánců Charlese Darwina, ale zároveň též polygenní rasista a eugenik, dokonce stavěl své argumenty proti socialismu na darwinismu. V roce 1892 napsal: "Darwinismus neboli teorie výběru je veskrze aristokratická; je založena na přežití těch nejlepších. Dělba práce vyvolaná rozvojem způsobuje stále větší variabilitu charakteru, stále větší nerovnost mezi jednotlivci, v jejich aktivitě, vzdělání a stavu. Čím vyšší je pokrok lidské kultury, tím větší je rozdíl a propast mezi různými existujícími třídami. Komunismus a požadavky kladené socialisty požadujícími rovnost podmínek a činnosti jsou synonymem návratu do primitivních stádií barbarství." Jak se jen Haeckel mýlil. Dnes si stačí přečíst knihu A Brief History of Equality od ekonoma Thomase Pickettyho nebo se alespoň vrátit k citátu Leona C. Megginsona uvedenému výše, a Haeckelovým eugenickým žvástům o "přežití těch nejlepších" se můžeme hlasitě zasmát. Ne, toto není darwinismus. Toto je jen další omlouvání vykořisťování a sociální nerovnosti údajně darwinistickými myšlenkami, jež jsou ve skutečnosti sociálně lamarckistické.

Pannekoek na anti-socialistické myšlenky neomalených pseudodarwinistů Spencera a Haeckela reaguje bystře: "Marxismus nás naučil, že neexistuje nic takového jako přirozený a trvalý sociální systém a že žádný nemůže existovat, nebo, jinak řečeno, každý společenský systém je přirozený, protože každý společenský systém je nutný a přirozený za daných okolností. Neexistuje jediný určitý společenský systém, který by bylo možné přijmout jako přirozený; různé společenské systémy nahrazují jeden druhý v důsledku vývoje výrobních prostředků. Každý systém je tedy přirozený pro určitou dobu. Kapitalismus není jediným přirozeným řádem, jak věří buržoazie, a žádný socialistický systém není jediným přirozeným systémem, jak se někteří socialisté snaží dokázat. Kapitalismus byl v podmínkách devatenáctého století přirozený, stejně jako byl feudalismus ve středověku a jako socialismus bude v nadcházejícím věku." Kapitalistický realismus omlouvaný pokroucenými zjištěními o mechanismech vedoucích k vývoji druhů v přírodě nemá žádný vědecký základ. Neexistuje vlastně žádný vědecký základ pro omluvu sociálních nerovností a existence vykořisťování. Historický materialismus umožňuje pochopit, jak se ekonomické systémy založené na vykořisťování vyvíjely, a odkud vykořisťování pramení. Ovšem žádné přírodní zákony nevysvětlují vykořisťování člověka člověkem; ve sféře lidské společnosti nelze darwinismus aplikovat. Proč? Protože vývoj lidské společnosti je spjat s technologickým rozvojem, s kulturním rozvojem, a s rozpory mezi výše a níže postavenými. Tyto rozpory jsou výsledkem historického vývoje. Nelze je pochopit ani omluvit darwinismem, lze je pochopit (ale nelze je omluvit, ba naopak) marxismem. 

Otroctví bylo nejprve v západním světě omlouváno prostřednictvím Bible, později však též otřesnými smyšlenkami privilegovaných evolucionistů, jež přijali biblické narativy, ale pozměnili bázi svých argumentů. Obrázek z webu The Scotsman

Nebudu se zabývat Pannekoekovým dělením živočichů na "lidi" a "zvířata" a na údajné odlišnosti těchto dvou velmi jednoduše sestavených kategorií, co se týče jejich vnímání okolního světa. Nesouhlasím s tím totiž, a coby darwinista si moc dobře uvědomuji, že lidský druh není nikterak pozoruhodnější, než druhy ostatní. Vyhýbejme se hierarchizaci, nestavme jeden druh nad ostatní, vždyť tento trapný antropocentrismus nás mělo pochopení vývoje života na naší planetě už dávno odnaučit. K nějaké hierarchizaci života nevede ani marxismus. 

Také nesouhlasím s tímto Pannekoekovým odstavcem: "Darwinismus nás učí, že každé zvíře je stejně přizpůsobené a stejně dokonalé ve formě, aby vyhovovalo jeho zvláštnímu prostředí, a marxismus nás učí, že každý společenský systém je zvláště přizpůsoben svým podmínkám a že v tomto smyslu může být nazýván dobrým a dokonalým." Nehovořil bych o nějaké dokonalosti. Žádné zvíře není dokonalé v určité formě, protože... co je vlastně dokonalost? Pannekoek neslyšel o principu trade-off v ekologii, nebo o rudimentárních znacích, jež nemají žádný význam, a přesto u některého živočicha existují, byť mu mohou znesnadnit uniknout predátorovi. Evoluce je kontinuální proces, a žádná dokonalost v tomto procesu neexistuje. A zrovna tak neexistuje žádný dobrý a dokonalý sociální systém. Sociální systémy jsou totiž výsledkem kontinuálního vývoje, a nikdy nedosahují dokonalosti. Dokonalý nebude ani anarchismus, pokud se k němu - k nevoli autoritářských levičáků, ale hlavně k rozčilení kapitalistů a fašistů - někdy dostaneme, protože i v něm se budou věci stále měnit, s čímž Petr Kropotkin samozřejmě počítal, když pokládal základy pro anarchistický komunismus. Tyto citově zabarvené věty mě na Pannekoekově textu provokují nejvíce, přitom jimi zakončuje odstavec, se kterým se dá jinak docela souhlasit (argumentuje právě proti vyzvedávání třeba jediného druhu jako dokonalého).

V darwinismu se evoluce týká genů, buněk, orgánů, populací sestávajících z jedinců, druhů i vyšších taxonomických jednotek (zapomeňme už na redukcionistu a biologického deterministu Richarda Dawkinse, který argumentuje primárně pro vývoj na úrovni genů; osobně stojím na straně jeho rivala S. J. Goulda). V marxismu se zase evoluce týká sociálních vztahů, rozporů mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými, výrobních prostředků... A pak tu máme speciaci a revoluci, kterými jsem se zabýval už výše; jsou tu podobnosti, ale pochopitelně jsou zde také velké rozdíly. Speciace dává vzniknout novému živočišnému druhu, revoluce zase novému ekonomickému a sociálnímu systému. Dějí se v krátkém časovém období, jeden proces ale trvá miliony let, druhý může trvat klidně i pár dnů. 

Ošetřovatelka Aucklandské zoo na Novém Zélandu dělá společnost galapážské želvě sloní (Chelonoidis niger). Obrázek z Wikimedia Commons

Na závěr tohoto článku o podobnostech a rozdílech těchto dvou významných vědeckých teorií si dovolím zmínit, co kritik darwinismu (ovšem ne kreacionista) Tom Bethell napsal ve svém pochybném článku Darwinova chyba (Darwin's Mistake) v roce 1976: "Věřím, že Darwinova teorie je na pokraji kolapsu. Přírodní výběr byl tiše opuštěn, i svými nejhorlivějšími zastánci, před několika lety." Ach, jak se chudák pan Bethell mýlil. Základy, jež pro naše porozumění živému a vyvíjejícímu se přírodnímu světu Charles Darwin (a zrovna tak nezávisle na něm Alfred Russell Wallace!) položil na začátku druhé poloviny 19. století, rozhodně z našeho světa nezmizely. Ba naopak, náš svět je na nich postaven. A pořád se dozvídáme více o evolučních procesech! Darwinismus rozhodně nezmizí. A dovolím si uvést, že nezmizí ani marxismus. Jsou tací, jež jej zvláště zde, ve střední Evropě, považují za cosi hodného pohřbení v propadlišti dějin, ale Marxova kritika politické ekonomie s námi též zůstane navždy. A bude se také nadále vyvíjet. Darwinismus a marxismus, dvě teorie vysvětlující vývoj v jiných sférách života, tu s námi zůstanou.

Springwatch 2024 - Glasgowské poštolky

Glasgowské poštolky. Tentokrát se Megan McCubbin nachází v Botanických zahradách uprostřed Glasgow, založených roku 1817, jejichž okolí je domovem velké řady dravých ptáků - sov pálených, jestřábů, poštolek... A právě poštolkám obecným (Falco tinnunculus) bude tento segment věnován. Megan se před jeho natáčením setkala se Stevenem McGrathem ze Central Scotland Raptor Study Group (jež je součástí Scottish Raptor Study Group), aby se dozvěděla více o jedné z největších poštolčích studií v současnosti probíhajících na území Spojeného království. Steven vytváří hnízdní boxy pro tyto dravce, a rozmisťuje je po stromech v Glasgow. Souhlasil s tím, že Megs a tým ze Springwatch vezme do terénu, aby mohli natočit kroužkování ptáků, kteří jeho hnízdní box obývají. Mark a Jackie ze Scottish Raptor Study Group vytáhli z hnízda tři zdravá poštolčí mláďata, kterým připnuli na nožky kroužky od British Trust for Ornithology (BTO) a změřili jejich tělesné rozměry. Problémem, se kterým se glasgowské poštolky setkávají, je nedostatek míst k hnízdění; méně otvorů v kmenech stromů pro ně znamená více hnízdních neúspěchů. Padesát Stevenových boxů jim nyní přináší jistou naději. A on sám je rád za to, že jim může trochu pomoci. Bohužel se od roku 1995 snížily počty poštolek obecných ve Velké Británii o 67 procent! A ve Skotsku je zaznamenáván jejich nejrychlejší úbytek. Prostřednictvím živého přenosu nahlédneme do dalšího hnízda ve Stevenově boxu; uvidíme čtyři ochmýřená mláďata, z nichž jedno dokonce před kamerou sežere jakéhosi malého savce, snad myš či rejska! Nejčastější kořistí těchto dravců jsou hlodavci. Vědecké výzkumy ale ukázaly, že poštolky žijící v městském prostředí mají trochu flexibilnější jídelníček, a nepohrdají ptačí kořistí jako jsou například holubi. Rádi se přižíví na nemocných ptácích, a neloví je tím způsobem, který bychom u poštolek čekali; nenalétají na ně seshora střemhlav, ale spíše na ně útočí ze zálohy, třeba z větve stromu. Flexibilnější jsou také, co se týče hnízdění. V závislosti na početnosti kořisti, včetně ptáků, si městské poštolky vybírají období, kdy se budou pářit a vyvádět mláďata. V Glasgow se mohou zahnízdit už na konci března, ale také si mohou počkat až na polovinu května. Nenechte se však zmást. Flexibilita a adaptitivnost neřeší problémy městských poštolek, a Megan zmiňuje výzkum učiněný ve Vídni, jenž se zabýval urbánními poštolkami napříč Evropou; kvůli zvýšenému počtu disturbancí, zvýšené predaci a menším snůškám na tom zkrátka tito ptáci ani v "městských džuglích" nejsou zase tak dobře. 

Klip z jedenácté epizody naučného pořadu Springwatch 2024 od BBC Studios Natural History Unit, který byl živě vysílán v květnu a červnu tohoto roku na BBC Two.

6 vybraných druhů ceratosaurů: Fosterovenator churei

Vědecký název: Fosterovenator churei,

Místo nálezu: Wyoming, USA,

Velikost: délka 3 metry, hmotnost 85 kg.

Fosterovenator churei, jehož název bychom mohli do češtiny přeložit jako "Chureho a Fosterův lovec", byl zástupce skupiny Ceratosauria žijící na území dnešního západu Spojených států amerických před 155 až 147 miliony lety, tedy ve svrchní juře stupňů oxford až tith. Jednalo se o menšího až středně velkého teropoda. Byl popsán v roce 2014 paleontologem Sebastianem G. Dalmanem na základě jedné téměř úplné kosti holenní s částečně osifikovanou kostí hlezenní, zřejmě patřící nedospělému jedinci. Exemplář byl nalezen už v roce 1879 v oblasti Como Bluff americkým geologem a učitelem Arthurem Lakesem, objevitelem mj. stegosaura, camptosaura a allosaura, tedy nejznámějších dinosaurů ze svrchnojurského Morrisonského souvrství. Později byl nalezen ještě jeden exemplář, paratyp sestávající z pravé lýtkové kosti dlouhé 27,5 centimetru, se kterou Dalman v minulém desetiletí též pracoval. Název zvířete ctí amerického paleontology Johna Fostera, který se po desetiletí hodně zabýval burgesskými břidlicemi z kambria, a Daniela Chureho, jenž se věnuje západoamerickým dinosaurům. Kosti končetin fosterovenatora jsou docela podobné kostem elaphrosaura, noasaurida z Tanzanie, který také žil v pozdní juře (noasauridé patří mezi abelisaury, jež tvoří klad v rámci ceratosaurů). Como Bluff vydal kromě kostí fosterovenatora také ostatky allosaura, camarasaura, diplodoka či drobného savce priacodona. S těmi a mnohými dalšími se masožravý Fosterovenator setkával.

Zdroj obrázku:

Prehistoric Wiki

Zdroje informací:

Wikipedia

A Dinosaur A Day

DinoAnimals.com

Qianzhousaurus

Qianzhousaurus ("ještěr z Kan-čou") byl rod tyrannosaurida, zahrnující jediný druh, Q. sinensis, vyskytující se na samém konci křídového období v oblasti pozdější jižní Číny. V roce 2014 ho se svými kolegy popsal čínský paleontolog Lü Junchang, též autor popisů gannansaura, yunnanosaura nebo darwinoptera, a to na základě neúplné kostry sub-adulta (v podstatě téměř dospělého jedince) sestávající z téměř kompletní lebky (ovšem bez jediného zubu), devíti krčních obratlů, tří zádových obratlů, osmnácti obratlů ocasních a několika kostí předních i zadních končetin (včetně dvou nártních kostí). Tato kostra byla odkryta v roce 2010 během konstrukce průmyslového parku u města Longling v městské prefektuře Kan-čou, jež se nachází v jihovýchodočínské provincii Ťiang-si. Qianzhousaura vydalo souvrství Nan-siung (anglicky Nanxiong), jehož horniny se datují do maastrichtu, tedy posledního (nejsvrchnějšího) stupně svrchní křídy, a konkrétně do doby před 66,7 miliony roky. Qianzhousaurus patřil k posledním neptačím dinosaurům, jež na naší planetě žili; je možné, že tento rod vymizel v právě v důsledku kataklyzmatu spuštěného pádem desetikilometrového asteroidu do oblasti Mexického zálivu, v důsledku čehož neptačí dinosauři jako takoví - spolu s ptakoještěry, mosasaury a dalšími mořskými plazy, ale také amonity - zcela vymřeli. Co vlastně o qianzhousaurovi víme? Jak byl velký a jak žil? Šlo vlastně o středně velkého zástupce čeledi Tyrannosauridae, dosahujícího délky až 6,3 metru a hmotnosti okolo 750 kilogramů. Na úrovni beder byl vysoký asi 2 metry. Pozdější odhady z roku 2019 jej činí dokonce větším, a počítají dokonce s délkou asi 7,5 až 9 metrů v dospělosti. Délka tohoto teropoda byla dlouhá 90 centimetrů, a zajímavé je, že byla vybavena prodlouženým čenichem. Do značné míry se podobala lebkám jeho menších sesterských taxonů z tribu Alioramini, konkrétně tedy druhů Alioramus altai a Alioramus remotus. S fylogenetickou analýzou qianzhousaura a jeho příbuzných to bylo ještě trochu složitější, ale tím se nemusíme zabývat. V roce 2017 byl bohužel nezávislý statut tohoto dinosaura ohrožen, neboť paleontolog Thomas D. Carr a jeho kolegové ve svém článku ze Scientific Reports uvedli, že Qianzhousaurus by mohl být mladším synonymem pro rod Alioramus. Pokud by se prokázalo, že se jedná o druh aliorama, pak by byl zřejmě jeho posledním druhem - ostatní dva žili nicméně trochu dříve, asi před 70 miliony let - a pochopitelně by o své rodové jméno přišel. V roce 2022 byl nicméně učiněn jiný výzkum Williamem Fosterem a jeho spolupracovníky, a ti zase přišli na to, že Alioramus a Qianzhousaurus jsou odlišné rody. Vypadá to tedy, že "ještěr z Kan-čou" jen tak neodejde! Podobně jako další alioramini, i tento tyrannosaurid byl zřejmě hbitým lovcem a preferoval menší kořist. Na území pozdějšího souvrství Nan-siung se před oněmi 66 až 67 miliony roky vyskytovali například kachnozobí dinosauři Microhadrosaurus nebo Hadrosauropodus; první jmenovaný dosahoval délky asi 2,6 metru, a mohl se tedy stávat kořistí qianzhousaura. Dále se na území vyskytovali i dlouhokrcí sauropodi Jiangxititan a Gannansaurus, ale ti byli na našeho alioramina možná až moc velcí. Menším predátorem z rodiny tyrannosauridů, se kterým se Qianzhousaurus zajisté potkával, byl Asiatyrannus xui, popsaný teprve v létě roku 2024 (viz můj nedávný příspěvek). Kromě něj se ještě tento dravec mohl setkat s nanshiungosaurem, což byl zástupce "dinosaurů s kosou", therizinosaurů. Qianzhousaurus sinensis se objevil v epizodě Lesy (Forests) z 1. série dokumentu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet), vyprávěného Davidem Attenboroughem.

Popisy qianzhousaura, z nichž bylo čerpáno pro napsání tohoto článku, najdete na anglické Wikipedii a na Prehistoric Planet Wiki. Popis rodu z časopisu Nature Communications najdete zde.

Příště Pectinodon!

Obrázek týdne 23. 8. 2024

Uběhlo sedm dnů, a přišel čas sdílet s vámi další Obrázek týdne! Říkal jsem si, pořád je ještě ten srpen, léto nekončí... a léto si často asociujeme s mořem! Kdo by se v těchto dnech nechtěl válet na pláži... Shodou okolností jsem pro vás měl připraven paleoart, který tu touhu prozkoumávat mořské pobřeží ještě posiluje. Toto výtečné dílo od brazilského ilustrátora pravěkého života vystupujícího pod přezdívkou Heitoresco se k tomuto období skvěle hodí, nemám pravdu?

Popisek k obrázku: Miocénní moře vyvrhlo obřího žraloka druhu Otodus megalodon, a k jeho slábnoucímu, zmírajícímu tělu přicházejí dva zvědaví tučňáci druhu Spheniscus megaramphus. Desetitunový karnivor jim nemůže nijak ublížit, a dva drobní, jen něco málo přes sedmdesát centimetrů vysocí opeřenci jsou si toho dobře vědomi. Jeden z nich pohlíží na děsivé trojúhelníkovité zuby trčící z megalodonových rozevřených čelistí. Král moře se na souši změnil v bezmocnou rybku, jen o dost větší, než většina ploutvemi vybavených zvířat, jež temné hlubiny sem tam vyvrhnou na pobřeží. Včera v noci se spustila silná bouřka, obloha duněla a zvedaly se vlny. Tučňáci strávili bouři v relativním bezpečí jeskyně, z jejíhož vchodu se na scénu díváme. Kdesi dále za skalisky se snad skrývají jejich druzi, jež budou časem též k mrtvole obřího pražraloka přilákáni. Pro černobílé, semiakvatické ptáky znamená ráno, jako je toto, jediné - mohou si naplnit břicha vyplavenými rybkami. Z této si ale nejspíše ani neuždibnou, na megalodoní maso totiž rozhodně nejsou zvyklí. Mořský král nese na hlavě stopu po kousnutí některým ze svých hlubinných nepřátel. Snad jsou to stopy po zubech livyatana, obří hyperkanivorní velryby! Spheniscus megaramphus je znám na základě fosilií z pozdního miocénu Peru, Otodus megalodon se zase vyskytoval od začátku miocénu až po raný pliocén po celém světě, což dokládají fosilizované zuby nalezené v Severní i Jižní Americe, na Novém Zélandu, v Japonsku, Evropě a v západní a jižní Africe. Tato scéna se odehrává před 7 miliony let na západních březích Jižní Ameriky.

Heitoresco je opravdu výtečný paleoartista. Člověk ani nepotřebuje stroj času, aby mohl přihlížet takové ohromující scéně... Možná prostě stačí dobrá rekonstrukce s nádhernými živými barvami - byť tedy přiznávám, že ten stroj času bych taky rád! A pokud bych se měl válet na pláži, proč ne u vyplaveného megalodona?

Na příští dny chystám dokumentární novinky z letošního srpna, o nichž jsem se zmínil už před týdnem, a také mám pro vás další klip z letošního Springwatch. Mimoto bych se po dlouhých měsících rád vrátil k rubrice vyplněné popisky dinosaurů, a představil vám slíbeného qianzhousaura!

Užívejte si srpnové dny, a pozor na žraloky!

Springwatch 2024 - Hryzci vodní v Glasgow

Hryzci vodní v Glasgow. Megan McCubbin se vydala do ikonického skotského města Glasgow za celou plejádou zvířat, která by v něm člověk zrovna nečekal. Jedním z nich je hryzec vodní (Arvicola amphibius), hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae), který je na Červeném seznamu Velké Británie veden jako ohrožený. Od začátku 20. století se jejich počty v zemi snížily o šílených 98,3 %! Tito zčásti vodní savci se v Glasgow vyskytují překvapivě na travnatých loukách! Zrovna tak překvapivé je, že Glasgow se může chlubit jejich nejvyšší denzitou (počtem jedinců na omezené ploše) ze všech jimi obývaných území Spojeného království. Existují vlastně dva hlavní britské ekotypy; hryzci vodní žijící u vody a pak právě ti hryzci vodní z luk, zahrad a blízkosti lidských obydlí, jež u vody mnoho času netráví. Glasgowští hryzci žijí v podstatě hrabavým způsobem života. Megan navštívila jednu ze základních škol ve městě a hovořila s dětmi z prvních několika ročníků o důležitosti těchto zvířat pro urbánní ekosystém. Amelia, Joshua a Hollie si uvědomují, jaké štěstí vlastně jejich škola má, že se u ní hryzci vyskytují. Megan nám také ukáže model hryzce z plastelíny, který děti vytvořili na základě jejich pozorování. Pochopitelně to nejsou jen děti, ale také vědci, kdo je z hryzců v Glasgow nadšený - výzkumníci z Glasgow Water Vole Project používají k jejich studiu georadar (GPR), aby zmapovali sítě podzemních chodeb, jež tito hlodavci vytvářejí. Zjistili, že hryzci vodní "dolují" jen v oblastech s vysokou, neposečenou trávou. S pomocí dalších plastových modelů nám Megs ukáže, jak se podzemní chodby travního ekotypu liší od podzemních chodeb vodního ekotypu. Vodní hryzci si vytvářejí spící komory vedoucí k vodnímu toku, a dále při břehu pak mají další chodbu vedoucí ke komoře s nahromaděnou potravou. Travní hryzci vodní vytvářejí mnohem spletitější tunely; komory pro spaní jsou chodbami přímo spojeny s komorami pro konzumaci potravy. Jsou také mnohem komunálnější, než zástupci vodního ekotypu - ti jsou více teritoriální, a hůře se vzájemně snáší. Stejný druh, jiné způsoby životů. Fascinující. Jen škoda, že hryzec vodní je nejrychleji vymírajícím savčím druhem v Británii - přitom podle Megan stačí málo k tomu, aby byl zachráněn.

Klip z desáté epizody vzdělávacího pořadu Springwatch 2024 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu tohoto roku na BBC Two.

6 vybraných druhů ceratosaurů: Saltriovenator zanellai

Vědecký název: Saltriovenator zanellai,

Místo nálezu: Itálie,

Velikost: délka 7,3 až 7,5 metru, hmotnost 1,3 až 1,6 tuny.

Tento teropodní dinosaurus z kladu Ceratosauria žil před zhruba 199 až 197,5 miliony let v místech, z nichž je dnes Itálie. Byl to velký dravec, zřejmě dosti podobný známějšímu severoamerickému ceratosaurovi, se zadními končetinami až dvoumetrové délky. Dosti se od něj odlišoval svou velikostí, byl vlastně až o 25 % větší. Fylogeneticky nejblíže mu byl Berberosaurus liassicus, který žil minimálně o nějakých čtrnáct milionů let později. Předtím, než byl v roce 2018 formálně popsán, byly jeho pozůstatky řazeny k tetanurám, konkrétněji k allosauroidům, nebo k coelophysoidům. Hlavním autorem článku, ve kterém byl Saltriovenator představen světu, byl italský paleontolog Cristiano Dal Sasso, proslulý také popsáním malého spodnokřídového teropoda scipionyxe. Druhové přízvisko zanellai bylo zvířeti dáno na počest amatérského paleontologa Angela Zanelly, který 4. srpna 1996 zavítal do lomu Salnova v severoitalské komuně Saltrio hledat amonity. V lokalitě známé jen pro jejich fosilie, ale také pro pozůstatky lilijic, ramenonožců, gastropodů a dalších mořských živočichů, nalezl Zanella zhruba 10 % kostry tohoto dinosaura, sestávající mj. z krčního žebra, kostí přední a zadní končetiny a také z úlomků spodní čelisti. Fosilie byly vystaveny v milánském přírodovědném muzeu už v roce 2000, osmnáct let předtím, než bylo zvíře formálně popsáno a pojmenováno. Exemplář, na základě něhož je Saltriovenator znám, zřejmě zahynul někde na pobřeží či u řeky, a poté byl vodou smeten do mořského prostředí, kde jeho kosti fosilizovaly.

Zdroj obrázku:

Wikimedia Commons (autorem je Lucas Attwell)

Zdroj informací:

The oldest ceratosaurian (Dinosauria: Theropoda), from the Lower Jurassic of Italy, sheds light on the evolution of the three-fingered hand of birds (PeerJ)

Wikipedia

Random Bird #24: Papoušek žlutoramenný

Vědecký název: Psephotellus chrysopterygius,

Rozšíření: poloostrov Cape York, Austrálie,

Velikost: délka 23 až 27  cm, hmotnost 54 až 56 g.

Tento vzácný opeřenec, jenž je na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody veden jako ohrožený, byl dříve řazen do rodu Psephotus. Nyní je jedním ze čtyř druhů papoušků rodu Psephotellus, přičemž Psephotus je rodem monotypickým (zahrnujícím jediný druh), a jedna z těchto čtyř specií "psefotelů" je již vyhynulá (konkrétně P. pulcherrimus, který byl ve východní Austrálii naposledy viděn roku 1927). Papoušek žlutoramenný (a anglicky "golden-shouldered parrot", tedy "zlatoramenný papoušek") žije pouze v lesích jižní části Yorského poloostrova v australském Queenslandu. V roce 2021 zbývalo jen nějakých 700 až 1100 jedinců. Velkým problémem je pro tento druh změna přirozeného prostředí kvůli pastvě skotem a zdivočelými prasaty. Kvůli nekontrolované pastvě a úbytku "trav" jako je Alloteropsis semialata dochází k houstnutí lesů, a v těch se pak více daří predátorům těchto papoušků - predátorům jako je flétňák černohrdlý (Cracticus nigrogularis), dravý teropod z čeledi lesoletovitých (Artamidae) lovící vše možné od hmyzu a housenek motýlů po pávíky černobílé (Rhipidura leucophrys) nebo právě papoušky žlutoramenné. Výzkum poukazuje na to, že predátoři se méně pohybují v otevřenějších lesích. V současné době běží v Austrálii projekt na stanici Artemis, jehož cílem je mj. odstranit potulující se skot a prasata z lesů obývaných papoušky. Tito ptáci mají nádhernou zlatou skvrnu na svrchní části křídel, jejich dlouhá ocasní pera jsou zčásti tyrkysová, kolem kloaky pak světle růžová. Svrchní část hlavy je černá, stejně jako bezprostřední okolí očí, záda jsou v podstatě šedo-hnědá. Hnízda si tito ptáci staví v až dvoumetrových termitištích na zemi nebo ve stojaté vodě; samice do komůrky uvnitř naklade 3 až 6 vajec, a termiti pak obnoví narušené stěny v okolí vajec. Inkubační doba činí 20 dnů, kdy teplota v hnízdě kolísá mezi 13 a 35°C. Zajímavé je, že tento pták má symbiotický vztah s nočním motýlem Trisyntopa scatophaga, který klade vajíčka do jeho hnízd; housenky těchto můr pak požírají trus papouščích mláďat. Zdá se, že se líhne více samců než samic papoušků žlutoramenných; samci se však stávají častější kořistí predátorů. Potravou papoušků žlutoramenných jsou drobná semena rostlin, zvláště travin.

Zdroj obrázku:

BirdsEye Photography

Zdroj informací:

Ptáci (Birds of the World) od Colina Harrisona a Alana Greensmithe; v ČR vydala Euroedia Group, k. s. - Knižní klub v roce 2006

Wikipedia

Dva nedávno popsané druhy angolských scinků z rodu Panaspis

Do parafyletické (tedy umělé, fylogenetice neodpovídající) skupiny ještěrů patří sedm tisíc rozličných, v současnosti žijících druhů. Herpetologové takřka neustále popisují další a další, zvláště na základě exemplářů z tropických oblastí naší planety. Mnohé nové druhy patří mezi gekony (infratřída Gekkota), nicméně sem tam se na dlouhý seznam ještěrů jednadvacátého století dostane třeba i nějaký ten scink. 24. července tohoto roku vyšel ve vědeckém časopise Evolutionary Systematics článek Mariany P. Marques, která pracuje v Carnegie Museum of Natural History v pensylvánském Pittsburghu, a jejích kolegů, jež v něm představili dva nové druhy scinků z rodu Panaspis. Ten nyní zahrnuje již 24 specií, přičemž všichni se vyskytují v subsaharské Africe. Tito scinkovití z podčeledi Eugongylinae se vyskytují v různorodých prostředích, od afrických savan až po horské lesy. Oba nově popsaní panaspisové pocházejí z Angoly; díky práci Mariany P. Marques a jejích kolegů se nyní počet známých angolských panaspisů zvýšil ze čtyř na šest. Jaké jsou tedy jejich jména, a co si o nich můžeme říci? Jmenují se Panaspis ericae a P. mundavambo. Cílem Marques a jejích spolupracovníků bylo prozkoumat taxonomickou diverzitu panaspisů na základě exemplářů z oblasti Serra da Neve Inselberg na jihozápadě Angoly; je to lokalita docela dobře známá, ostatně z ní k nebesům vystupuje druhý nejvyšší vrchol Angoly, a to Serra da Neve s nadmořskou výškou 2489 metrů. Vědce zajímala jak morfologie, tak genetika nasbíraných a usmrcených scinků, jejichž těla byla prezervována v 70% etanolu, a získaná data srovnali s exempláři z různých jiných institucí, například z Natural History Museum of Los Angeles County nebo z Iziko South African Museum. Jak zjistili, ve sbírce se nacházeli čtyři exempláře P. ericae a jeden exemplář P. mundavambo. Oba jsou samozřejmě známi pouze z oblasti Serra de Neve Inselberg, a je možné, že jsou jejími endemity - tedy že se nevyskytují nikde jinde v jihozápadní Africe, ale jejich výskyt je zcela vázán na tuto lokalitu. P. ericae pochází jak z hustých miomboských lesů ve výšinách asi 1600 metrů nad úrovní moře, tak z níže položeného vyschlého řečiště asi 720 metrů nad mořem. Všechny exempláře tohoto ještěra se vyskytovaly na lesní hrabance a skrývali se mezi spadlými a usychajícími listy. Marques se rozhodla dát zvířeti druhové přízvisko ericae na počest Erice Tavares, významné angolské ochránkyni přírody, bioložce a zakladatelce projektu EcoAngola, narozené v roce 1997. Typový exemplář je od čenichu po kloaku dlouhý 3,26 centimetru, jeho ocásek pak měří 4,48 centimetru. Tento scink rozhodně není žádným obrem.

Paratyp (nikoliv typový exemplář) druhu Panaspis ericae. Fotografie Arthura Tiutenka z článku v Evolutionary Systematics (pro odkaz viz níže)

P. mundavambo také není gigant. Jde o malého ještěra, měřícího v případě jediného, a to sice typového exempláře, od čenichu po kloaku 3,56 centimetru, přičemž neúplný ocásek má 5,17 centimetru. Výzkumníkům se nepodařilo zjistit, jakého pohlaví exemplář je. Fylogeneticky je mu nejblíže druh P. annettesabinae, etiopský endemit formálně popsaný v roce 2020. Na rozdíl od P. ericae a dvou dalších angolských scinků nemá P. mundavambo supranasální šupiny (to jsou šupiny vyskytující se nad nebo za nosními). Nemá také tzv. ablefarinové oko, jež se u P. ericae vyskytuje a jež vzniklo částečným či úplným spojením očních víček a vyvinutím průhledného "okénka" ve spodním víčku; tento znak se konvergentně vyvinul u několika různých a fylogeneticky blízce nespjatých skupin scinkovitých (Scincidae). Jen pro úplnost, P. ericae má podle autorů popisu tzv. pre-ablefarinové oko. Tento příspěvek se nezabývá vývojem očních víček u scinků, tudíž snad prominete, že se od tohoto tématu vzdálím. Oba nově popsané druhy mají robustní, válcové tělíčko s krátkými končetinami, z nichž každá pochopitelně nese pět prstů. U přední část hlavy (rostrum) převažuje, co se rozměrů týče, šířka nad délkou. Marques a její kolegové v závěru článku poukazují na to, že objev těchto dvou ještěrů byl nečekaný; Serra da Neve Inselberg je nyní domovem čtyř z šesti angolských panaspisů, včetně těchto "nováčků". Jejich objev nutí k zamyšlení se nad evolucí této skupiny ještěrů - proč za posledních několik milionů let nabyli v této relativně malé oblasti o rozloze 630 čtverečních kilometrů takové rozmanitosti? Skrývají se na tomto území třeba i další, dosud nepopsaní scinkové z rodu Panaspis? Pro úplnost uvedu, že v Sierra da Neve Inselberg žijí i jiní scinkové objevení relativně nedávno, třeba Acontias mukwando, který je docela velkého vzrůstu - měří okolo 17 centimetrů. Popsán byl přitom teprve minulý rok! Tato oblast tedy určitě ještě nějakou herpetofaunu světu vydá, a kdo ví, třeba se mezi ní další panaspisové najdou.

Typový exemplář druhu Panaspis mundavambo. Fotografie Diega Parrinhy z článku v Evolutionary Systematics (pro odkaz viz níže)

Zdroje informací pro tento článek:

A treasure trove of endemics: two new species of snake-eyed skinks of the genus Panaspis Cope, 1868 (Squamata, Scincidae) from the Serra da Neve Inselberg, southwestern Angola (Evolutionary Systematics)

A new ancient lineage of ablepharine skinks (Sauria: Scincidae) from eastern Himalayas with notes on origin and systematics of the group (PeerJ)

A new species of African legless skink, genus Acontias Cuvier, 1816 “1817” (Squamata: Scincidae) from Serra da Neve inselberg, south-western Angola (African Journal of Herpetology)

Panaspis (Wikipedia)