Spletitá cesta za poznáním původu člověka

Napsání tohoto článku jsem si naplánoval teprve včera večer, ale rozhodně se jedná o téma, které mne velmi zajímá. Jak víte, na počátku paleontologického výzkumu byla spousta omylů a samotná věda měla i spoustu odpůrců. Jak to bylo se zkoumáním historie lidského rodu? Tento článek bych nenapsal nebýt knihy Od trilobita k člověku od Oldřicha Fejfara... Snad Vám článek přinese i něco nového...

O původu člověka existuje celá řada teorií. Ať už však jde o jakákoliv "stvoření", na povrch jasně vyplývá fakt, že lidský rod je starý několik milionů let. Dnes se s dokumentací vývoje lidí setkáte úplně kdekoliv, a to především díky pečlivému vědeckému výzkumu. Ten ale trval několik století a na počátku bádání se nacházela spousta překážek. Co odborníkům překáželo v těchto zjištěních? Proč byla cesta za poznáním původu člověka tak enormně spletitá? Vše začalo v 18. století, kdy Carl Linnaeus založil botanickou a zoologickou systematickou nomenklaturu. Tento velký muž, původem ze Švédska, zařadil člověka do řádu primátů. Už nějakou dobu předtím se přírodovědci domnívali, že opice a lidé si musejí být nutně příbuzní. Sdílí totiž spolu více znaků, než kteříkoliv jiní živočichové. Linnaeus vytvořil pro dnešního člověka název Homo sapiens. Na svou dobu bylo Linnéovo třídění organismů velmi dokonalé a stalo se jedním ze základů moderní biologie. Jenže Linnaeus nevěděl vše, domníval se, že se druhy nemění ani se nevyvíjejí z nějakých společných předků. Strastiplná cesta za poznáním lidského původu však začala až později. Na počátku byl zřejmě Georges Cuvier, francouzský zoolog a spoluzakladatel paleontologie, se svými studenty. Cuvierovi bylo jasné jedno: v dnešní době nelze najít zbytky lidí spolu s velkými savci, jako jsou například mamuti. To ale znamená, že se lidský rod zrodil v nedávné minulosti, před několika tisíci anebo miliony let. Tehdy se věřilo, že se tak stalo po "potopě světa". Ale i tak Cuvier věřil tomu, že fosilní člověk prostě neexistuje. Podle něj jsme tak mladým druhem, že zbytky našich předků nemůže fosilní systém obsahovat. Domněnky o dávné lidské existenci se začaly objevovat až dlouho po Cuvierově smrti, ale lidstvo odmítalo jim věřit. Fancouzští a němečtí výzkumníci se pouštěli do popisů hromady lidských kostí pohřbených hluboko v zemi, opracovaých kamenů a nálezů toho všeho poblíž koster mamutů, sobů a dalších zvířat doby ledové. V letech 1837 a 1856 objevil francouzský paleontolog Édouard Lartet v uhelném dole St. Gaudens zkamenělé pozůstatky primáta, jenž byl zřejmě příbuzný s gibonem. Nazval ho Dryopithecus. Tento živočich vykazoval také určitou příbuznost s člověkem. Roku 1856 byl v Německu objeven také fosilní člověk z údolí Neanderthal, šlo o první nález člověka neandrtálského. Mnozí však tehdy věřili, že kostra patří nějakému nemocnému člověku, který v údolí zemřel relativně nedávno. Univerzitní profesor medicíny Rudolf Virchow si všiml, že kostra se však příliš nepodobá naší kostře, ačkoliv se již jednalo o člověka. Přišel na to, že jedinec měl křivici, pak žil delší dobu zdravě a nakonec jedna z jeho rukou trvale schromla. To, že však jedinec žil velmi dlouho, nasvědčovalo jedinému: musel být součástí nějakého kmene, který se o něj dobře postaral. Byla to velmi dobrá myšlenka, ale přijata nebyla. Geolog de Beaumont z pařížské Akademie v roce 1863 prohlásil provokativní názor: "Nevěřím, že člověk žil současně s mamutem. Názor Cuvierův je geniální a nebyl nikdy překonán!" Brzy nato všase však prokázalo, že je tento názor jen jedním velkým nesmyslem. Angličtí badatelé z Královské geologické společnosti byli posláni do Francie, aby prozkoumali místní naleziště lidských ostatků. Zde bylo potvrzeno, že opracované nástroje se nacházejí v jedné vrstvě půdy společně s kostmi vyhynulách savců! Tato zpráva byla vyslyšena především dvěma velkými vědci své doby: Thomasem H. Huxleyem a Charlesem Darwinem. Výzkumník Charles Lyell tehdy prozkoumal ostatky neandrtálského člověka a také Lartetova Dryopitheca. Prohlásil: "Kolik se máme ještě učit o minulosti člověka-to se pozná z těchto skutečností, zvláště když si uvědomíme, že o geologii tropických krajin víme dosud nejméně. Tam by se mohly nejhojněji vyskytovat zbytky zvířat podobných člověku."

Věřte nebo ne, měl pravdu. Jeho doslova prorocká slova se ukázala být skutečností, když holandský lékař Eugéne Dubois nalezl na Jávě, indonéském "ostrově pokladů", zub Pithecanthropa. Konečně se ukázalo, že historie lidského rodu sahá do minulosti vzdálené minimálně milion let, a možná i více. Ironií osudu však je, že právě tehdy se vědci rozdělili na dva tábory: Zoologům Duboisův nález připadal příliš lidský, antropologům zase příliš zvířecí na to, aby mohl být přijat. Do sporů z holandského sjezdu, kterému předsedal již zmíněný Rudolf Virchow, se nakonec vložili Ernst Haeckel a také slavný lovec dinosaurů z USA, Othniel Charles Marsh. Oba potvrdili, že Pithecanthropus musel podle fosilních pozůstatků spadat do vývojového stromu společně s člověkem. Objevil se však další problém, na samotného Duboise to bylo trochu moc. Ke konci svého života tvrdil, že nalezl pouze velký, vyhynulý druh gibona. To byla škoda, protože se mýlil. Jeho nález byl cennější než zlato. Na řadu přišel později také Charles Darwin, jeden z největších přírodovědců, kteří kdy žili. Díky jeho evoluční teorii bylo zjištěno, že předky lidského rodu musejí být primáti, jež slezli ze stromů a začali chodit po zadních a vzpřímeně. Darwin se však ve své knize jakékoliv zmínce o lidské evoluci vyhnul, ze slušnosti k církvi. Kreacionisté tehdy však pochopili, co má Charles na mysli a striktně jeho teorii odmítali. To se bohužel děje i dodnes, jediný rozdíl mezi starými a dnešními odpůrci jeho práce je ten, že v minulosti ještě nehrála roli logika. A tu Darwinova teorie rozhodně nepostrádá, ba naopak, je ukázkou velikosti lidského přemýšlení. Bylo to ale až ve 20. století, kdy došlo k objevů lidích vzpřímených i lidí dělných, a nakonec i k nálezu jednoho z nám nejpříbuznějších primátů, Australopitheca, který žil v Africe před 3 miliony let... Tyto skutečnosti brzy začaly naplňovat knihy a učebnice a zastaralé názory o původu člověka se ukázaly být mylnými. I dnes je vyvracejí nové nálezy. Nedávno například došlo k objevu naprosto nového typu opočlověka v Africe, i to poukazuje na druhovou rozmanitost, jež v období vývoje člověka nepochybně existovala. Dnes je vývoj člověka jedním z nejlépe zdokumentovaných vůbec...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, jak jsem již napsal, nebyl by zde nebýt zmiňované knihy. Podle mě jde o velmi důležité téma, nad kterým bychom se měli všichni zamyslet, protože pochopení minulosti se přece nutně odrazí i na pochopení přítomnosti...