Správce dinosauřího parku - Poslední vzdor na Isle of Die

Se začátkem září 2019 se Správce dinosauřího parku opět na čas loučí... Ale ještě předtím, než na Dana se slzami zvoláme naše zatím poslední "Goodbye", je čas na "Last Stand on Isle of Die"!

Poslední vzdor na Isle of Die

Během víkendu pátrali Oliver a Tim po Scrapperech snad ve všech odlišných habitatech na většině území jižní části Isle of Die. Teprve v neděli večer se jim uprostřed pralesa, v tuně bláta, a při zapadajícím slunku, podařilo najít pár čerstvých lidských stop. A nebyly to pochopitelně jejich stopy. Pak nasedli s týmem do dvou helikoptér a vrátili se na Tedův ostrov se dvěma novými přírůstky; pravěkou pandou druhu Kretzoiarctos beatrix a čtyřmi ornitopodními dinosaury Echinodony. Prapanda se má stát brzy maminkou, narodí se jí dvě mláďátka, o která se chystáme v parku po vzoru čínských chovatelů pand hezky postarat. Vychováme obě mláďátka, přestože maminka bude mít mléko jen pro jedno z nich. Vždycky necháme jedno z mláďat, aby se od mámy napilo, pobylo s ní, pak ho odneseme pryč, obměníme za druhé, a takhle to půjde pořád dokola... Už se moc těším. Konečně Oliver přivezl něco parádního, roztomilého, milého... Tedy, skoro. Samice Kretzoiarctose byla pořádně vyděšená, když vylezla z bedny, a zaútočila na nás, milé pracovníky Dinosauřího parku. Naštěstí jsme stáli za plotem, a ona jej nedokázala prorazit. Ale jak na nás syčela! Teď už je v pořádku. Její výběh je skoro hotový. Strávil jsem většinu týdne tím, že jsem pracoval na jeho výstavbě. Jde-li o Echinodony, ti si na svou ohradu ještě pár týdnů počkají. My sami totiž čekáme na stavební materiál, který nám bude přivezen až někdy v polovině příštího týdne... V úterý jsem řešil problém s Dinem. Můj mladý Leptoceratops totiž vyzvrátil snídani. Nebylo příjemné do toho šlápnout, to Vám teda řeknu. Zvedá se mi žaludek, když o tom píšu. Chudáku malému ceratopsíkovi jsem dal na snídani salát s prošlou tabletkou vitamínů. Byla to moje chyba, a mu z toho nebylo dobře. Veterinář Rick, který zrovna sloužil směnu, mi pěkně vynadal. Musel jsem si to nechat líbit, i když jsem jeho nadřízený. Ještě štěstí, že jsme to utajili před Charlesem. Ředitel parku by mě klidně vyhodil! Dino je technicky jeho, ne můj. Já se o něj jenom starám. Dino je každopádně od úterního večera v naprostém pořádku, ale pokaždé, když se jde nasnídat, salátek pěkně očichá. A když je v něm tabletka, vykutálí ji z misky na koberec. Musím přijít na to, jak mu tyto potravinové doplňky podávat tak, aby si toho nevšiml... Každopádně se tento týden stalo ještě něco. Něco opravdu velkého. Ve středu jsem měl tu čest přidat se k Oliverovi a Timovi na další cestě na Isle of Die. Cílem bylo opět najít Scrappery, a konečně je chytit, zavřít, vyslechnout... Ehm, to už vlastně není naše práce... Po celé středeční odpoledne jsme v týmu čtrnácti lidí procházeli pralesem jižní části ostrova, až jsme náhle uslyšeli křik. Spolu s Oliverem jsem vyběhl na malou planinku, a k našemu překvapení jsme zjistili, že jsme dorazili přímo do tábora Scrapperů.

Vůdkyně Scrapperů ze sebe vydala bojový ryk, a její podřízení nás obklopili se samopaly. Ten řev však něco přilákal. Naši chlapi náhle vyběhli z džungle, a něco na nás nesrozumitelně hulákali. Přímo za nimi vyběhlo z pralesa stádo Triceratopsů! Jak se v pralese objevili? Tahle zvířata přece žijí na pláních! Nevím, jak k tomu došlo. Prostě zamířili do tábora Scrapperů, obrátili ho vzhůru nohama, a my měli šanci utéci. Nějak jsme se přidali k ostatním a ocitli se přímo ve středu Triceratopsího stáda. To vyděsilo celé smíšené stádo Hypacrosaurů, Hadrosaurů, Lambeosaurů a Parasaurolophů, a náhle se planiny proměnily v jedno velké ztělesnění chaosu. Ten nakonec probudil podřimujícího T-Rexe, který se do toho všeho vrhl. Poté, co zařval, nastalo ticho. Naše nervy si s námi začaly pěkně hrát. Třeba mě se najednou klepala kolena. Nepamatuju si, že by se mi kdy předtím klepala kolena! A právě v tu chvíli, kdy všichni zírali na dvanáctimetrového krále dinosaurů, líně putujícího k táboru, praštil Oliver vůdkyni Scrapperů do hlavy. Omráčil ji tak. Její podřízení se na něho otočili, a dali se do rychlého pohybu. Přiběhli k Oliverovi. Ale to byla chyba. Pohybem na sebe T-Rexe upozornili, a on se na ně hladově vrhl. Tim zavelel našim chlapům, ať se rychle stáhnou. T-Rex všechny Scrappery pozabíjel. Byla to odporná podívaná, kterou nebudu popisovat... Vůdkyně Scrapperů se pak probudila v naší helikoptéře. Nebyla příliš nadšena z toho, že za své činy bude vsazena do žaláře. Dnes ráno se konal soud na území Spojených států. Samantha Stewartová, to je její jméno, ale odmítla vysvětlit, proč Scrappeři dinosaury na Isle of Die lovili... Oliver se ze soudu vrátil dnes odpoledne ve tři. Řekl mi jen jedno; když byla Stewartová v bezvědomí, ukradl její mobilní telefon - pěkný kus techniky. Mezi jmény, která se objevovala v kontaktech, bylo jedno vskutku nezapomenutelné - L. C. Clark. Chlap, který nás léta financoval, a nakonec v únoru 2017 navrhl, aby byl Dinosauří park zavřen! To on stojí za vším, co Scrappeři dělali? Kdo ví. Možná ano, možná ne. Ale stále jsou tu záhady, které nebyly vyřešeny...

Danova pošta: To je letos v létě vše, vážení přátelé! Jenom doufám, že jste si mé zápisky z Dinosauřího parku užili. S editorem, autorem tohoto blogu, právě vyjednávám o novém kontraktu, který mi s největší pravděpodobností umožní se zase vrátit. Kdy? To zatím nevím. Ale jednou se to zase stane, a až k tomu dojde, sdělím Vám, na co jsme přišli! Zda L. C. Clark skutečně má prsty v problémech se Scrappery - pokud na to samozřejmě přijdeme! Toto léto bylo naprosto úžasné. Pro mne bylo i bláznivé. Vždyť si přečtěte všechny ty poslední části mého pátečníku! Ale nehodlám přestat... Děkuju za Vaší pozornost.

Správce dinosauřího parku se vrátí... Od příštího týdne tu ale budou zase Obrázky týdne!

Užovka pardálí-Nejdelší had Evropy

Dnes, 5. září, přináším další hadí popisek... Seznamte se s užovkou pardálí!

Latinský název: Elaphe quatuorlineata,

Rozšíření: jihovýchodní Evropa (Itálie, Sicílie, Řecko a ostrovy v Egejském moři), jihozápadní Asie, Rusko,

Velikost: 150 až 250 centimetrů.

S maximální délkou až 2,5 metru je užovka pardálí nejen největším původním evropským hadem, ale také jedním z největších zástupců čeledi užovkovitých. Takovou velikostí se klidně může měřit s menšími jedinci americké užovky indigové. Její druhové jméno v latině, "quatuorlineata", odkazuje na čtyři výrazné, tmavé pruhy táhnoucí se po bocích (na každém boku jsou dva) mladým jedincům. Tento vzor s rostoucím věkem mizí, ale i dospělcům po nich zůstávají jakési stopy. Zbytek kůže je tmahohnědý. Břicho je světlejší, bledší, žlutě olivové barvy. Hlava je dlouhá, trochu zašpičatělá, což ji dává onen typický "dravčí vzhled". To ještě umocňuje přítomnost černých proužků táhnoucích se od očí ke koutkům úst a značně velkých preokulárních šupin, nacházejících se přímo před očima. Ty jsou velké a kulaté; poukazují na převážnou denní aktivitu. V noci tento had většinou spí, skryt mezi křovisky nebo ve skalních štěrbinách. Většina šupin na těle užovky pardálí je vybavena výstupkem ve středu; jinými slovy, tento had má kýlnaté šupiny. Dotkneme-li se ho, bude jeho kůže hrubá na dotyk... Užovka pardálí se vyskytuje nejčastěji poblíž vody v poměrně vlhkých oblastech. Také se jí líbí skalní stěny, typické středomořské křoviny, řídké lesy anebo opuštěné budovy. Výtečně šplhá, a může být často zastižena při zdolávání stromů nebo opuštěných lidských obydlí. Stejně jako všichni hadi také skvěle plave. Její kořistí se stávají obvykle malí savci, ptáci, jejich vejce a ptáčata, ještěrky a malé, sotva vylíhlé želvy. Herpetologové při terénních výzkumech zjistili, že samice užovek pardálích požírají více ptáků než samci... Tento druh považuje IUCN za téměř ohrožený. V Bulharsku je kvůli pytlačení a odchytu hadů, ale i kvůli rozšiřování zemědělské krajiny a následné ztrátě jeho přirozeného prostředí, což přirozeně vede ke snížení populace, považován přímo za ohrožený. Užovka pardálí je vejcorodá. V jedné snůšce je okolo 20 vajíček.

Příště užovka tenkoocasá!

Lovci kryptidů 4: Odlet černého motýla (2/5)

Lovci kryptidů se právě vydali na své nejnebezpečnější dobrodružství... Něco přistálo na naší planetě, a život zde už možná nikdy nebude stejný... Otázkou je, proč? Vyřešení této záhady si vynese velkou daň...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST DRUHÁ:

Oba tajemní tvorové stáli v dáli, ozářeni spalujícím coloradským sluncem, jako solné sloupy. Vůbec se nehýbali. Jen upřeně hleděli na skupinu lidí, která jim pohled vracela s obavami a zděšením. Byli vysocí asi 1,9 metru, téměř nazí, jen na sobě měli krátké, černé kalhoty. Jejich těla byla pokryta nesčetnými vráskami. Nebyla důsledkem dlouhého věku, šlo zkrátka o součást jejich kůže. Když začal foukat vítr a zahalil oba mimozemšťany mrakem písečných zrnek, tyto vrásky nebo kožní záhyby se jednoduše stáhly, aby si do nich nějaké to zrníčko nenašlo cestu. Bylo dost možné, že tato mimozemská stvoření s pomocí kůže dýchala, a právě v těchto vrásčitých strukturách se nacházely drobné otvory, které umožňovaly výměnu plynů. Velké kulaté hlavy s malými očky se pomalu pohybovaly ze strany na stranu. Oba tvorové díky tomu vypadali poněkud zvědavě. "Začínají hvězdné války," poznamenal Pierre, "všichni se doběhněte pro takové ty svítivé mečíky..." "Nech toho," sykla na něj Kate. Náhle se oba mimozemšťané dali do pohybu. "Dejte mi někdo kameru," vykřikl Arik, a zvedl svůj tablet. Jenže přístroj nefungoval. "Pane, úplně nám odešel systém! Teď tady nic nefunguje!" zvolala Amanda, hledíce na mobilní telefon. "Myslím, že moje kamera postačí," řekl Jack, a začal ty hnědé, vrásčité dvounožce natáčet. Teprve teď si Jack všiml, že v rukou obou tvorů se nacházejí pistolím podobné zbraně. Jedna šleha, a Jack těžce dopadl na záda. Rána spálila jeho rukavici i kameru. Pak se ozvala hlasitá rána. Všichni se otočili k jejímu zdroji, k velkému vesmírnému modulu. A tady setkání s mimozemšťany skončilo... Všichni se probrali o dvě hodiny později, přesně tam, kde se to celé událo. Modul zde již nebyl. Pauline si jako první sáhla na krk. Malá dírka v kůži značila, že dostala zásah, stejně jako všichni ostatní. Usnuli, a vzpomínky na jejich setkání s mimozemskou rasou se staly velice mlhavými. Zprvu bylo těžké vzpomenout si na detaily, ale když si Lovci kryptidů spolu s agentkami Kentovou a Lyonsovou a s Arikem Thomsonem sedli do kruhu, a začali o setkání hovořit, vše se jim vybavilo. "Tihle mimozemšťani, jestli tomu tak můžu říkat, se tedy nezdají zrovna přátelští," řekl Arik, "a proto si myslím, že to jejich 'Shai'-ri!' bylo prostě válečné svolávání." "Huh, vy toho najednou o mimozemských civilizacích víte nějak moc," zasmál se Akihiko. "Teorizujeme. Nic víc," bránil se Arik. "Rozhodně se s námi nechtěli domluvit," řekl Fahad. "Byli jsme jasně v přesile. Možná se báli, že bychom je napadli a zneškodnili," promluvila Pauline, "a podívejte se, nikomu z nás neublížili. Jen do nás něco vystřelili, my usnuli, a oni odletěli." "Něco vystřelili," pousmál se Arik, "třeba to uspávadlo zabíjí. Třeba je v tom jed, který účinkuje až po dvou týdnech, během nichž člověka neovlivní. A pak - bang!" "Takhle bych to nedramatizoval," řekl Jack. "Třeba to byla jen výzkumná mise," poznamenala Kate. "Jo, při výzkumných misích se normálně do vesmírných lodí unášejí amazonské ochránkyně zvířat," pokusil se o sarkastickou poznámku Akihiko. "Jak víte, že ti v Amazonii byli ti stejní, jako ti tady? Nikoho neunesli," řekla Kate. "Hele, já začínám souhlasit s Arikem," pousmál se hrubě Akihiko, "nechovali se přátelsky. Vzpomínáte na to, co jsme viděli na Aljašce?" Jack pleskl rukama o obličej. "Co je? Snažíš se, aby ti kůže na ksichtu co nejrychleji zčervenala?" rozchechtal se Pierre. "Ta podoba, kterou na sebe Rushtaka vzala... To, co jsi vyfotil," řekl Jack hlasem, který značil, že si až teď všechno uvědomil. "No právě. Tihle tvorové, které jsme viděli, byli přesně tím, co spatřila i Rushtaka. Takže tohle, Kate a všichni, jsou ti stejní mimozemšťani, co způsobili chaos v té výzkumně na Aljašce, vypustili Bloodslurpera, v Amazonii unesli Curupiru, a servali se se zeleným slizounem v Gabonu. Jsou tady, a chtějí všechno rozvrátit. A teď začali," rozpovídal se Akihiko. Pak nastalo ticho. Všichni na něj hleděli a mrkali. "Při tom měla hrát dramatická hudba," poznamenal opět Pierre. "Má pravdu," řekla Pauline. "Já?" zeptal se Pierre. "Ne, on," odpověděla Pauline a ukázala na Akihika. "To ale pořád nemění nic na tom, že tenhle modul přistál v Coloradu jen z výzkumných účelů. Zamyslete se nad tím; Aljaška - tam způsobili pěkný problém, Amazonie - unesli Curupiru, Afrika... Ale tady nic neudělali. Spíš jsme je tu překvapili," řekla Kate. Ostatní zakývali hlavou. Pak byla diskuse přerušena. Promluvila Kentová: "Teď mi ze CIA poslali data ohledně toho modulu. Nemyslete si, že ho nikdo nesleduje. Naše atmosféra je plná družic... Jenže on ji brzy opustí. Míří zpátky do kosmu. Kdo ví, kam letí. Možná se vrací zpátky tam, odkud přiletěl." "Měli bychom zjistit víc. Pokud náhodou téhle planetě hrozí nebezpečí ze strany těch příšerek, musíme toho o nich vědět co nejvíc to jen jde," rozpovídal se Jack. "Právě na to CIA myslela..." usmála se Kentová a Arik pokýval hlavou.

Uběhl jeden den... Lovci kryptidů a agenti CIA změnili prostředí. Blížili se k rampě futuristicky vypadajícího raketoplánu, kdesi na Floridě. "Jmenuje se Černý motýl," řekla Kentová, když na něj ukázala. "Černý motýl? Horší název nemohli vymyslet?" zachechtal se Pierre. "Byl to tajný projekt, který NASA a armáda Spojených států amerických budovali po minulá tři desetiletí..." dodala Kentová. "Agentko, vy mě nepřestáváte překvapovat. Na co všechno už Vaši krajani pomýšleli?" řekl na to Jack. Barbara se mu ostře podívala do očí. "Jacku, přijde mi zvláštní, že se mimozemšťané z nějakého vzdáleného solárního systému, vlastně bůhvíodkud, vydali jen tak na Zemi, zřejmě s cílem zkoumat ji nebo snad i kolonizovat, pár měsíců poté, co jste zničil The Fathera," řekla Barbara. "Neměl jsem na vybranou. Dělal jsem to pro své přátele," odpověděl Jack a pak ztuhl. Celý ten vesmírný zážitek se mu znovu přehrál v hlavě. Všechna ta sláva, hrůza, krev, pád... Pak k Lovcům kryptidů promluvil Arik: "Černý motýl je stavěný podobně jako Váš Cryptid Swift. Konečný design vytvořili stejní lidi. Nemusíte vědět, jak ovládat raketoplán. Řiďte to stejně jako Váš letoun... Začněte modul sledovat, vyhněte se těm tisícům, které se blíží k naší planetě, a prostě zjistěte, kam míří. Máte zásoby na celé měsíce ve vesmíru." Jack, Pauline, Pierre, Kate, Akihiko, Fahad a Roger, oblečeni v černých skafandrech, pak zamířili přímo do "Černého motýla" a do několika hodin opustili Zemi.

Lovci kryptidů poprvé zamířili do vesmíru.

Pokračování příště...

Velké kočky z pravěku: Cejlonský lev

Zase je tu úterý, a to letos v létě na mém blogu patří projektu Velké kočky z pravěku! Ten bude zřejmě pokračovat i v září... Chcete-li se dozvědět něco o vyhynulém cejlonském lvu, o němž pojednává dnešní, v pořadí již pátá část, pak se rychle pusťte do čtení!

Vědecký název: Panthera leo sinhaleyus,

obecný název: Cejlonský lev, případně srílanský lev,

vyhynutí: Pleistocén, před 37 000 lety.

Lev (Panthera leo) měl za svou existenci celou řadu poddruhů, tím nejznámějším vyhynulým poddruhem je nejspíše lev jeskynní (Panthera leo spelaea). Ten bohužel zastiňuje mnoho dalších, neméně zajímavých, byť málo prozkoumaných poddruhů, a mezi nimi je zcela jistě i cejlonský lev (Panthera leo singaleyus). Jedinou velkou kočkou z rodu Panthera, která dnes Srí Lanku obývá, je levhart. Ještě před 37 000 lety tomu bylo jinak. Na vrcholu potravního řetězce zde byl tento poddruh lva... Ve 30. letech 20. století byly na Cejlonu objeveny dva fosilní zuby (levá stolička ze spodní čelisti a pravý špičák ze spodní čelisti), které musely patřit velké kočce. Roku 1939 se jejich popisu ujal srílanský paleontolog a zoolog Paulus Edward Pieris Deraniyagala, který zhruba ve stejné době popsal na základě fosilních pozůstatků i vyhynulého srílanského nosorožce a hrocha, a o něco později i kanibalský poddruh člověka Homo sapiens balangodensis. Všichni tito tvorové žili spolu s cejlonským lvem na jednom a tom samém území zhruba ve stejné době. Srí Lanka byla před oněmi zhruba 40 000 lety mnohem více podobná Africe, než Indii. Na druhou stranu asi není úplně překvapivé, že lvi kdysi žili i na Cejlonu. Vždyť Indie je ještě dnes domovem lvů, ač jsou velmi vzácní, a žijí pouze v Národním parku Gir ve státě Gudžarát... Každopádně oba fosilní zuby cejlonského lva, včetně stoličky vyobrazené pod tímto textem, byly nalezeny poblíž srílanského městečka Kuruwita na jihozápadě země, ve vnitrozemí... Jediným problémem je, že Deraniyagala nikdy pořádně nevysvětlil, jak přišel na to, že zuby opravdu patřily lvu. Nemohlo jít třeba o jiný poddruh tygra? Byl přesvědčen, že ne, proto zařadil tento poddruh ke lvu. Ale budoucím generacím vědců toho moc nezanechal...

Podle Deraniyagaly byly zuby jen "užší a delší" než zuby lvů, které se mu dostalo studovat v Přírodovědném muzeu v Londýně. Jinak nelze určit, jak moc se cejlonský lev od svých dnešních příbuzných lišil. Nedá se říci, zda dorůstal větší velikosti, nebo zda byl naopak menší. Jisté je jen to, že svět, v němž žil, se velice lišil od toho, kterým dnes divočina Srí Lanky je. Byl schopen lovit pravěké slony? Zaútočil někdy na jednoho z těch vyhynulých cejlonských hrochů? To jsou otázky, které zůstávají nezodpovězeny. A pak je tu ještě jedna otázka: Proč cejlonský lev vyhynul? Zvláštní je, že stáří nalezených zubů se zhruba shoduje s dobou, kdy na Srí Lanku dorazili vyspělejší lidé. Právě Homo sapiens balangdoensis se s cejlonským lvem nejspíše setkal - stáří koster těchto lidí odpovídá době před 38 000 lety - a možná přispěl k jeho vyhynutí. Lovil zvěř, jež se stávala kořistí této šelmy. To mohlo mít na populace cejlonských lvů velký vliv. Po příchodu člověka na Cejlon se začala měnit také krajina ostrova. Přinejmenším částečně kvůli lidem byla nakonec tato velká kočka odsouzena k zániku...

Obrázky z:

https://roar.media/english/life/environment-wildlife/sri-lankas-extinct-big-cats/

Doufám, že se Vám tato část líbila... Pokud ano, budu rád za Vaše hodnocení nebo případné komentáře!

Dvouhlavý chřestýš lesní nalezen v New Jersey

Občas se stává, že se v zajetí narodí či vylíhne had se dvěma hlavami. Takoví jedinci vždy přitahují mnoho pozornosti. Je to vzácné, ale dochází k tomu. Ovšem najít hada ve volné přírodě, který má dvě hlavy, je už skutečná rarita. Jenže právě to se ke konci srpna povedlo americkým herpetologům Davidu Schneiderovi a Daveu Burkettovi při pátrání po chřestýších lesních v borovicových lesích New Jersey. Schneider, který se hady zabýval 19 let, prý nikdy předtím nic takového v divočině neviděl. Nalezli dvouhlavého chřestýše lesního! Je to malý hádek, starý pouze asi týden. Schneider a Burkett se vydali do oblasti, která byla vždy známá jako rodiště chřestýšů (tito hadi rodí živá mláďata, ostatně jako většina chřestýšovitých z Nového světa). A právě tam byl drobný dvouhlavec nalezen... Muži dostali od New Jersey Department of Environmental Protection povolení malého chřestýše chytit a odnést do své pracovny. Podle nich by neměl příliš velkou šanci na přežití. Přestože obě hlavy dobře fungují, z obou vylézají rozeklané jazyky, a had normálně vnímá své okolí, je tu jeden problém; každá hlava myslí jinak. Podle Schneidera se může stát, že jedna hlava bude chtít lézt jinam než ta druhá. Bylo by to v podstatě jako kdyby had sám se sebou bojoval. Nemůže se přetrhnout, ale mohl by si trochu ublížit. Zatím se neví, v jakém stavu je jícen tohoto jedince. Nebude se to vědět do té doby, než malý chřestýš poprvé svlékne kůži, načež se na konci jeho ocásku objeví nový segment, a bude již schopen chřestit - právě v této době, tedy po prvním svléknutí, začne žrát. V případě, že by měl jícen porušený, degenerovaný, způsobovalo by mu to značné obtíže... Takoví mutanti jsou opravdu velice vzácní, ale k podobným věcem v přírodě dochází. Není to nic špatného (rozhodně zde nehraje roli znečištění životního prostředí či podobné problémy způsobené člověkem) prostě jen něco výjimečného...

Chřestýš lesní byl prvním druhem chřestýše, se kterým se na severoamerickém kontinentu evropští kolonizátoři setkali. Nazvali ho Crotalus horridus, tedy "strašný chřestýš". Toto jméno se k němu vůbec nehodí; je to klidný had, který uštkne jen v sebeobraně. Od roku 2008 je státním plazem státu Západní Virginie. Ačkoliv patří mezi chřestýše s největším areálem rozšíření, byl již v některých státech USA i ve dvou provinciích Kanady zcela vyhuben. I tak jej ale IUCN klasifikuje jako málo dotčený druh. V současnosti mu ze strany člověka nehrozí velké nebezpečí. V New Jersey je chřestýš lesní velmi vzácný, a vyskytuje se v poněkud odlehlých oblastech, daleko od lidí. Jelikož je tento druh v New Jersey zastoupen tak málo exempláři, neuvedli Schneider a Burkett lokaci rodiště chřestýšů, a tedy ani místo, kde dvouhlavé mládě objevili...

Pozoruhodný objev, že? Jen doufám, že ten malý had bude v pořádku!

Lovci kryptidů 4: Odlet černého motýla (1/5)

Aniž by to Lovci kryptidů tušili, právě se vydali na své nejnebezpečnější dobrodružství... Horor s Bloodslurperem v utajené výzkumně na Aljašce byl jen začátek... Vyřešení záhad, které na ně čekají, bude vyžadovat velkou daň...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST PRVNÍ:

Nad pouštní krajinou, řídce posetou kaktusy, padla noc. Měsíc zbarvil písek do bíla. Sluneční záře jím odrážená znemožnila čemukoliv, co se v písku kradmě plazilo, aby nebylo vidět. Vládlo zde hrobové ticho. Vítr nefoukal, nenarážel hlučně do skalních stěn. Zavládl zde klid, o kterém si většina lidí nechává jen snít. Ale pouštní hadi a ještěrky vycítili, že se blíží nebezpečí. Odběhli, odplazili se do svých nor. Zalezli co nejhlouběji. V malém jeepu, stojícím uprostřed noční pouště, se u baterek objevily tři hlavy. Agentka Barbara Kentová, její přítelkyně Amanda Lyonsová a jejich velitel Arik Thomson. Barbara se pozorně dívala na monitor drobného přístroje, který držela v levé ruce, a letmo pohlížela ven z okna. "Každou chvíli se tu objeví," okomentovala to. "Jak je blízko?" zeptal se Arik a nahnul se přes sedátko, aby také pohlédl do přístroje. Barbara by byla odpověděla, ale Amanda ji přerušila: "Vletělo to do atmosféry." Z výšky se ozval hučivý zvuk. Během několika vteřin z nebes spadla obrovská věc. Její několik desítek metrů vysoké, sloupovité výrůstky, se s uši rvoucí ranou zanořily do země, až vytvořily malé písečné tsunami, jež se rozletělo po všech stranách. Ve velké hlavici ožila červená světla, a celým krajem se začal ozývat pulzu podobný zvuk. Amanda to celé natáčela na kameru. "Takže přece jen existují," řekl Arik a zakroutil hlavou. Barbara vytáhla telefon a vytočila číslo Jacka Owena. Pokud se měl o této podivnosti někdo dozvědět, tak právě Lovci kryptidů.

Na druhém konci světa uslyšel Jack pípání telefonu. V poslední době ani neměl čas zvolit si nový ringtone. Mrzutě vyšel z koupelny v županu, popadl telefon a ozval se: "Co se děje, agentko? Nejsem po tom fiasku na Aljašce zrovna ve formě... Jestli je to zase nějaký kryptid, nezvěte nás tam. Ať už je to kdekoliv. Chci si dát pohov." "Tak se vraťte do formy, a to rychle, Jacku. Jsem se svými kolegy v Coloradu, pětadvacet kiláků severně od Grand Junction. Tady v poušti přistál objekt, který je s největší pravděpodobností mimozemského původu," řekla Barbara. Jack přišel k oknu a otevřel ho. Musel se vydýchat. "UFO? To není možné," řekl na to. "Poslyšte, Jacku," sdělila mu ještě Barbara, "tady v Coloradu se objevila energetická stopa, kterou CIA ještě nikdy nezaznamenala. Nepodobá se to ničemu, co jsme dosud viděli. Co dosud lidstvo vidělo. Podobné energetické stopy byly zaznamenány i v brazilské Amazonii, v Gabonu a na Aljašce." "Chcete říct, že na Zemi přilétají mimozemšťané? Ne, to ne!" zasmál se Jack. "Další, podobné energetické stopy už byly zaznamenány ve vzdálenosti desetitisíců kilometrů od Země... Něco se sem blíží. Zvláštní, že se to děje právě teď. Jen dva a půl měsíce po Vaší bitce s nejmocnější kosmickou entitou," pokračovala Barbara. Jack si utřel pot z čela a vyšel z koupelny. "Seberu tým a odletíme za Vámi, do Colorada," vydechl Jack. Ale z telefonu se už ozývalo jen chraptivé hučení. Agentka ztratila signál. Teprve teď Jack opravdu ožil. Vtrhl do hlavní místnosti, kde u televize seděli Pauline, Roger a malý Tatzelwurm, zrovna hltající oběd v podobě cvrčka. Jack chtěl říci, co se stalo, ale zezdola se náhle ozval zvonek. "Půjdu otevřít," nabídla se Pauline a okamžitě vstala. Jack jí byl v patách. Řekl jí něco málo z toho, co mu sdělila Barbara. Pauline mu věnovala pozornost, a v jejím obličeji se objevilo zděšení. Jakmile seběhli po schodech z přízemí, otevřela dveře. Čekal je další šok.

Stáli za nimi pomlácená Curupira, nehezky odkašlávající kompsognátek Lil a Claude Ngoy. Pohled na poraněnou ochránkyni Amazonie, dvounohého dinosaurka a slizkého humanoida z Gabonu způsobil v ulicích jižního Londýna pozdvižení. Jack a Pauline je bez jediné otázky zavedli do kuchyně. "Šla jsem jim naproti, jako každému, kdo se chystá ublížit pralesu," vysvětlovala všechno krátce Curupira, "a pak jsem se probudila v té obrovské místnosti, uvnitř té věci, která přistála z nebe. Pořád jsem cítila, že jsem byla doma v Amazonii. Když jsem se probudila podruhé, byla jsem s Lilem v Gabonu. Claude Ngoy mě osvobodil." "Přeměnil jsem je oba na sliz. Vypadli jsme z pralesa, v podobě slizké kuličky jsme se dostali na nějaké letiště, a o pár desítek hodin jsme tady... Nevěděl jsem, kam jinam ji přivést. I můj domov je v ohrožení," dodal Ngoy. "Musíme zjistit, o co tu jde. Pokud na naší planetě opravdu přistálo UFO, a chová se nepřátelsky, nebude to jen tak," řekla Pauline. Jack vypadal provinile. Promluvil však rozhodně: "Teď bych opravdu navrhoval dát dohromady náš tým, odletět za Kentovou do Colorada - zřejmě nás budou potřebovat - a třeba se právě tam dozvíme víc. Podle Kentové se sem blíží další vesmírné moduly, či jak to mohu nazvat." "To zní jako invaze," vložila se mu do řeči Pauline. "Na všechno přijdeme," řekl teď s úsměvem Jack. "Tak fajn, svolám všechny do hlavní místnosti," vyhrkla Pauline, "vy tři zůstanete tady, v základně. Je perfektně chráněná. Odpočinete si tu. Sedm Lovců kryptidů se vydá do Colorada, a pak... pak možná bude čas na to zjistit, jak zachránit Vaše domovy."

Když Cryptid Swift přistál v coloradské poušti, svítalo. "Propánakrále," zalapal po dechu Pierre. Slunce právě ozařovalo přibližně třicet metrů vysoký vesmírný modul, jehož hlavice byla pokryta nejrůznějšími rytinami. Kolem něj již stálo několik desítek aut, a stovky pracovníků CIA. Jack v té hromadě lidí nalezl Barbaru, Amandu a Arika Thomsona. Byli naprosto v pořádku. "V okolí modulu není telefonické spojení. Je to zvláštní, ale je to tak," řekla Barbara, "tento fenomén nastal jen chvíli poté, co přistál." "Co je uvnitř?" zeptal se Jack. "Nevíme," odpověděla agentka, "zatím tam nechceme proniknout." "Tahle je věc je na chlup stejná jako ty, které popsali Curupira s Ngoyem," řekla Pauline. "Takže uvnitř se nacházejí nějaké místnosti a jejich obyvatelé," dořekl to Jack. Kentová se pousmála. Pak se otočila na Arika a ukázala mu nějaká data na tabletu. "Kde jste vyfasovala tu dírku v krku?" zeptal se hrubým hlasem Akihiko. Barbara na něj vrhla pohled jako na chuligána, a neodpověděla. "Agentko?" zeptala se Pauline. Teprve teď si Barbara sáhla na zadní část krku. "Jak se to tam vzalo?!" vykřikla překvapeně. Thomson i Amanda, stojící opodál, měli na krku to samé. "Agentko, co se stalo, když vypadlo spojení?" zeptal se Jack. Barbara vytřeštila oči: "Já nevím... Je to mlhavé... Volali jsme ostatní agenty CIA, a pak..." Pohlédla na coloradskou poušť. "Jsou tam," řekla tiše. "Uspali vás," poznamenala Kate. "Pamatuju si, že... opustili modul... takové... takové dvounohé... bytosti," vydechovala agentka, šokovaná náhlou vzpomínkou. Amanda jen pokývala hlavou. V hlavě se jí vybavily úplně stejné, avšak mlhavé vzpomínky. "Tak proč je neunesli dovnitř, stejně jako Curupiru v Am
azonii?" zašeptal Jack Pauline do ucha. V tu chvíli se od svých kolegů vrátil Arik. "Nejsou v modulu. Jsou v poušti," konstatoval. "Už víme," zasmál se Pierre, "ale... počkat... jak jste na to přišli vy?!" "Zpoza té skály kilometr odsud vyšly silné rádiové vlny. Obletěly v podstatě celou zeměkouli. Volají své druhy. Poslechněte si tu nahrávku." Z tabletu se začaly ozývat podivné, kručivé zvuky. "Asi tam někomu kručí v břiše," chechtal se Pierre. Fahad mu gestem naznačil, aby přestal vtipkovat. To, co se v nahrávce ozývalo, byl skutečně hlas! Ztenčoval se, až v ní bylo slyšet něco, co by se dalo napsat pomocí písmen... Jack popadl tužku a napsal to na papír.

"Shai'-ri!"

Co to mělo znamenat? Bylo to volání o pomoc? Nebo skutečně, jak předpovídal Arik, svolávání? Na obzoru se náhle objevily dvě vysoké, vrásčité příšery s obrovskou hlavou. Kate vykřikla úděsem. "Proboha, ne! Ne, tohle je z cirkusu, že jo?!" vyhrkl hystericky Pierre. Lovci kryptidů a agenti CIA se poprvé setkali s mimozemšťany.

Pokračování příště...

Na výpravě s Jeffem Corwinem - Yettiho skalp

Yettiho skalp. Dalo by se říci, že Yetti je symbolem Nepálu. Je však samozřejmě znám po celém světě. Píše se o něm v knížkách, dokonce se objevuje v zábavních atrakcích... Ale žije v Himálaji skutečně velký chlupatý lidoop, dost možná přežívající Gigantopithecus? Jeffovi se nyní splnil celoživotní sen. Dostalo se mu totiž prohlédnout si slavný Yettiho skalp, o kterém četl už jako malý kluk v 70. letech (v knížce z 50. let). Bohužel, jak už to často s důkazy o existenci kryptidů bývá, nebylo mu povoleno jej vyjmout ze skříňky, tudíž nemůže odnést pro genetickou analýzu jediný chlup. Zřejmě se jedná o podvrh, srst tvořící skalp by podle Jeffa mohla pocházet z kabara. Pozoruhodné je ovšem to, že by se mohlo jednat o repliku skutečného Yettiho skalpu. Přesně to si myslí Joe Rohde z Disney's Animal Kingdom, který se legendou o Yettim léta zabýval.

Klip ze speciální epizody "Realm of the Yeti" ze seriálu Na výpravě s Jeffem Corwinem (Corwin's Quest) z roku 2006.

Slavné expedice: Výpravy do Gladysvale Cave

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY DO GLADYSVALE CAVE

Někdy se jí říká "kolébka lidstva" (anglicky "Cradle of Humankind"). Gladysvale Cave, jeskyně nacházející se přibližně 45 kilometrů na sever až severozápad od jihoafrického hlavního města Johannesburgu, je bohatým nalezištěm pozůstatků předchůdců lidského rodu. Proslula zvláště díky objevům ostatků našeho pravěkého bratránka druhu Australopithecus africanus. Během 20. století ji navštívila řada předních světových odborníků na hominidy; někteří byli na svých výpravách a vykopávkách úspěšní, jiní se odtamtud vrátili s prázdnýma rukama - ale pravdou zůstává, že Gladysvale Cave skutečně odhalila mnohé o prehistorii našich předků, a rozšířila naše znalosti o těchto zdánlivě divokých "opolidech".

Gladysvale Cave je tvořena brekcií, tedy sedimentární horninou, jež vzniká suchozemským či případně ledovcovým způsobem. Od 30. let 20. století, kdy byla poprvé navštívena vědeckými odborníky, vynesla na světlo světa mnoho fosilních pozůstatků pozdně třetihorních a raně čtvrtohorních savců. Kromě již zvýšených hominidů, převážně australopitéků, to byly i fosilie antilop, obrovských zeber, různých druhů opic a také vyhynulých psovitých šelem, velmi se podobajících vlkům. Mimoto byla v Gladysvale nalezena i acheluleénská ruční sekera stará 1 milion let, pravděpodobně vyrobená buď lidmi druhu Homo habilis nebo jejich současníky jiného druhu... Gladysvale Cave nese název po dívce jménem Gladys z rodiny Nortonů, která žila v blízkosti naleziště...

Prvním paleontologem, který Gladysvale Cave navštívil s výzkumnými účely, byl Robert Broom. Stalo se tak v polovině 30. let minulého století. Tehdy mu jeho kolega, lepidopterista z Muzea v Transvaalu, doporučil, aby se do Gladysvale vydal a zkusil tam štěstí při hledání zkamenělin. Onen lepidopterista totiž nalezl na určeném území spodní čelist hominida, neměl však prostředky k její exktrakci z horniny, a tak ji jen tak nechal "viset ve stěně jeskyně". Jenže když Broom, uznávaný jihoafrický paleontolog a doktor skotského původu, dorazil do Gladysvale, čelist už byla pryč. Někdo si pro ní přišel a vydobil ji z horniny sám. Kdo ví, kde tato zkamenělina skončila... Zhruba pět kilometrů na jihovýchod od Gladysvale se nachází ještě větší jeskyně, proslulá svými paleoantropologickými nálezy, a to sice Sterkfontein. Naděje, že by Broom mohl nalézt ostatky předchůdců člověka právě tam, jej nakonec odlákala z Gladysvale, a nikdy se tam již nevrátil. Zbytek své kariéry pak zasvětil studiu parantropů a australopitéků z lokalit Swartkrans a Kromdraai. Ale Gladysvale neměla být zapomenuta...

Psal se rok 1946, když tehdejší pětadvacetiletý student a později uznávaný jihoafrický paleoantropolog Phillip V. Tobias vedl další expedici do Gladysvale Cave. Zaznamenala úspěch; jeho tým nalezl v jeskyni fosilní ostatky vyhynulého druhu paviána. Bohužel to nebylo zrovna to, v co členové expedice doufali. Tobias později v životě zaznamenal mnohem větší úspěchy, a to nejen v rámci oboru paleoantropologie, ale také v rámci aktivismu proti apartheidu.

Rok 1948 zaznamenal nechvalně proslulou a neúspěšnou výpravu, které se říkalo Campova-Peabodyho expedice. Bylo to poprvé, co se kdy do Gladysvale vydali Američané. Zvláště Frank Peabody se po několik týdnů snažil nalézt pozůstatky hominidů, avšak nepodařilo se mu to. Od té doby neměl o Gladysvale Cave nikdo velký zájem... Změnilo se to až na začátku 90. let...

Na obrázku vidíte Lee Bergera, americko-jihoafrického paleoantropologa z National Geographic, který společně s Andre Keserem, pretorijským expertem na paleontologii a geologii, naleziště znovuotevřel vědeckému světu v roce 1991. Oba muži věřili, že Gladysvale Cave přece jen skrývá nějaká ta tajemství, a díky svému neutuchajícímu zapálení překonali nesnáze svých vědeckých předchůdců, zde neúspěšných. Během vykopávek nalezli dva zuby australopitéka druhu A. africanus, popsaného Dartem v roce 1925. Jak se ukázalo, tito štíhlí opolidé s lebeční kapacitou okolo 490 kubických centimetrů, byli na území tohoto naleziště před přibližně 2,5 milionu let poměrně hojní. Dva zuby se nemusí zdát něčím velkým, ale šlo o první objev hominida na území Jihoafrické republiky od roku 1948 (právě tehdy Broom nalezl parantropa ve Swartkrans).

Později se Gladysvale stala jedním z prvních jihoafrických nalezišť fosilií, jež byla zmapována ve 3D. Za tento počin můžeme vděčit Peteru Schmidovi z Univerzity v Curychu.

Gladysvale byla domovem i našich lidských předchůdců z rodu Homo; před několika lety tam byly nalezeny lidské kosti datující se do doby před 257 000 lety. Zároveň byl v jeskyni objeven i hyení trus, opět starý 257 000 let, který obsahoval zachovalé lidské vlasy a chlupy. Obrovské jihoafrické hyeny tedy buďto lovily lidi, nebo požíraly jejich mrtvoly.

V Gladysvale se od doby Keyserovy a Bergerovy expedice nalezly i kosti parantropů. Právě zde nalezené pozůstatky těchto hominidů konečně jasně dokázaly, že samci a samice parantropů se od sebe velikostně lišili více, než se dříve předpokládalo (alespoň tak to řekl Colin Menster z Univerzity v Johannesburgu). Nyní si díky objevům, jež byly v Gladysvale zvláště v posledních desetiletích učiněny, dokážeme představit, jak Jižní Afrika vypadala v době před 2,5 až asi 250 000 let. Australopitékové, parantropové, pak lidé... A po jejich bocích žili obrovité hyeny, které je mohly, ale také nemusely lovit. A první lidé obývající onu část naší planety zase s pomocí primitivních nástrojů lovili obrovské zebry.

Existují i slavnější a větší naleziště pravěkých lidí a jejich předků v Jihoafrické republice. Přesto je Gladysvale Cave nalezištěm velmi důležitým. A kdyby nic jiného, dokázalo, že
i po letech neúspěchů může člověk najít to, co hledá. Celá desetiletí snili ti, kteří se do jeskyně a jejího okolí vydali, o objevení pozůstatků hominidů. Nakonec to byli jiní, kdo je odkryli. To ale vůbec nevadí. Nebýt Brooma nebo Campa a Peabodyho, možná by si Berger a Keyser této lokace ani nevšimli. A my bychom byli ochuzeni o všechny ty poznatky, která díky nim a ostatním, kteří přišli po nich, tato jeskyně přinesla...

Správce dinosauřího parku - Záhada portálů vyřešena

Po celou dobu, co nám Dan posílal své zápisky z Dinosauřího ostrova, museli jsme se ptát: Proč se na Isle of Die vyskytuje tolik pravěkých živočichů z různých období? Jak se všichni dostali na jeden ostrov v Pacifiku, a nezměněni tak přežili do jednadvacátého století? Minulý týden se ukázalo, že v okolí ostrova se nachází několik neviditelných průchodů do jiných světů... Ale co přesně to znamená? Bude již největší tajemství Isle of Die odhaleno?

Záhada portálů vyřešena

V pondělí přiletěl na Tedův ostrov proslulý americký vědec Daniel Gavin, zkušený fyzik a geolog. Nemohl se dočkat objasnit dost možná největší tajemství naší planety... Spolu s Oliverem, Timem, mnou a Charlesem nasedl na člun, a my ho odvezli přesně na místo, kde se minulý týden dočasně ztratila Jasonova loď. Obloha byla čistá, žádné mraky, moře bylo klidné... A ve vteřině se to všechno změnilo. Vpluli jsme do mlhy, která se zničehonic vyrýsovala všude kolem nás. Bylo nám jasné, že jsme tak pronikli do úplně jiného světa... Slyšeli jsme krákání ptakoještěrů, jeden dokonce proletěl přímo nad námi. V parku už od roku 2013 chováme Rhamphorhyncha; poznat ho i v mlze mi nedělalo problém. Oliver si myslel, že jsme neviditelným portálem, jakousi trhlinou v čase, propluli na pobřeží Anglie před 150 miliony let. Pro jistotu jsme zastavili člun. Nechtěli jsme se příliš vzdálit od místa, přes které jsme se tam dostali. A všude kolem nás byla jen mlha a ptakoještěři. Daniel vytáhl kompas. Nefungoval. Přesněji řečeno, ručička sebou házela ze strany na stranu. GPS systém totálně selhal. Zdálo se, že jsme opravdu nebyli nikde na Zemi v roce 2019... Daniel přemýšlel, čím je to způsobeno. Seděl na kraji člunu a nadšeně hleděl do šedavých vod jurského moře. Jeho přemýšlení však nemělo dlouhého trvání. Náhle jsem se ve člunu nečekaně postavil, abych se protáhl. Oliver na mě řval, ať si sednu, že to prý není bezpečné. Ale já si ho nevšímal, a nahlas zíval, a protahoval si ruce a nohy, stál chvíli jako čáp, pak jsem začal trochu tancovat, pak mě napadlo dát si do uší sluchátka, abych Olivera opravdu neslyšel, tak jsem to udělal, a pustil jsem si nějaký dobrý nový rap song (nikdy jsem tento styl neposlouchal, ale pořád je to lepší, než Oliverovo "Sedni si, ty pitomo jeden!"). A pak se to stalo. Do hlavy mi narazil další Rhamphorhynchus. Ani jsem si toho nevšiml, a pokračoval v tanci. "Tada, tada, ta ta dada, tada, da..." řval jsem údajně velmi nahlas, zatímco ptakoještěr... proletěl mou hlavou. Ano, bylo to tak. Nic jsem necítil. Žádný náraz, prostě nic. A zvíře se bez jediného zařvání ztratilo v mlze. V tu chvíli ke mě Oliver přiskočil a vytrhl mi sluchátka z uší. "Co blbneš, šišoune?!" vyhrkl jsem naň pln hněvu. "Padáme odsud! Je to past!" odpověděl ještě horším řevem můj přírodovědný přítel. Nahodil motor člunu, a přes Danielovy protesty nás odtamtud dostal. Jakmile jsme se ocitli na průzračné pacifické vodě s čistým nebem nad hlavami, nastala ve člunu hádka. "Chtěl jsem to tam prozkoumat! Zjistit, jak je možné, že jsme cestovali časem!" křičel Daniel. "Souhlasím! Chci zjistit, jaká senzace se to v okolí Tedova ostrova a Isle of Die nachází!" přidal se k němu Charles. "Vy nemožní grázlové!" řval do toho Tim. "Copak jste neviděli, že Rhamphorhynchus proletěl tomu popletovi hlavou, zatímco si tak falešně zpíval?!" vykřikl Oliver. Tak to jsem se ale fakt urazil! Já že falešně zpívám? Práskl jsem zatnutou pěstí o okraj člunu, abych všem ukázal své strašlivé naštvání; strašlivý berzerk, který ve mne Oliver svými neváženými slovy probudil. Ale místo toho jsem se v loďce svalil; byla to ohromná bolest, měl jsem pocit, že jsem si zlomil všechny prsty naráz. Nikdo si mě nevšímal. Mí kolegové na sebe hekali, že jim člověk ani nemohl rozumět. Když už jsem skoro natahoval, rozhodl jsem se loďku opustit, aby mne neviděli brečet. Skočil jsem šipku do vody, načež jsem se z ní vynořil a něco nesrozumitelného zařval. "Co je zas?!" vykřikl Oliver, jako by to byl můj táta. Držel jsem v ruce malou kostičku, ze které vycházel tenký, avšak rozšiřující se paprsek. "Záhada portálů vyřešena!" řekl jsem nadšeně, a zapomněl na bolest v prstech...

Někdo si z nás nejen střílel, ale chtěl nás i oklamat! Někdo vyvinul technologii, která se rovná té Mysteriově (mám rád pop culture references). Vody v okolí Tedova ostrova byly doslova posety podobnými krychličkami, plovoucími těsně pod vodním povrchem. Jak se tam udržely? Co já vím, nějakými zvláštními vrtulkami? Vytvářely však trojrozměrné, nebo co já vím, možná i čtyřrozměrné, možná i dvaapadesátirozměrné či stotisícpadesátjednarozměrné iluze. V době, kdy Scrappeři zaútočili na pobřeží našeho ostrova - už je to pár týdnů - vyhodili do oceánu řadu těchhle krychliček, a díky nim pak zmizeli. Díky nim jsme je nikdy nenalezli! Projeli za pár z těch krychliček, a zneviditelněli se - ne doopravdy, protože je prostě jen kryl "jiný obraz". Ech... můj nevědecký jazyk to zkrátka nedokáže dobře popsat. Ale chápete to, ne? Žádné portály, jen iluze! Takže záhada Isle of Die není vyřešena... To naštve. Tyto iluzionistické triky na úrovni však Scrapperům umožnily skrývat se před zákonem. A kdo ví, co teď dělají! Možná zase loví dinosaury na Isle of Die, a my o tom ani nevíme! Ale Oliver má v plánu si je pěkně podat! Najde je, to nám všem slíbil... Dnes ráno mi poslal dárek. Velice mi děkuje za to, že jsem tak důmyslně vyřešil celou záhadu portálů. Otevřel jsem dárek, a co tam nebylo! Vaječný koláč! Podivné, nikdy jsem nic takového nejedl. Když jsem do toho rýpl prstem, zůstal v tom. Jo, a já se pak třicet minut před snídaní snažil s pomocí nože svůj prst z té plastelíny, či co to bylo, vytrhnout. K výběhu Troodonů jsem přiběhl až moc pozdě, a s neklidem jsem zjistil, že už velmi hladověli. Jak jsem jim tak házel fláky masa, kvíkali na mě, jako kdybych měl být jejich příští obětí. Představte si, že by se nějak dostali z toho výběhu... Hladoví, nenažraní, zabili by mě! To Ti nedaruju, Olivere! Každopádně on a Tim jsou zpátky na Isle of Die. Včera večer prý z tábora odehnali šavlozubou kočku, jež jej navštívila nedorozuměním, a dnes chtějí začít pátrat po lidských stopách. Oliver je přesvědčen, že naši nepřátelé na ostrově skutečně jsou... Uvidíme, co z toho bude!

Danova pošta: Doufám, že jsem se v tomto pátečníku trochu moc nerozjel, ale víte, prostě jsem se snažil co nejvěrněji a nejrealističtěji popsat vše, co se nám přihodilo. Bylo to opravdu bláznivé... Ale můj pátečník snad ještě bude pokračovat - aspoň doufám, protože jsem editorovi zaplatit sto babek, což je dle mého ještě pořád dost prachů - a já budu ve svých bláznivých vypravováních pokračovat...

Neboj Dane, Správce tu bude jistě ještě příští týden! A děkuju za peníze, ale sto dolarů není moc... Vyřešíme to soukromě přes e-mail, ano? Ozvi se mi. Ehm... Tohle ignorujte. Prostě další Správce dinosauřího parku zase za týden!

Evropští lacertidi: Řecko

Další část projektu Evropští lacertidi přichází po více než měsíci... Pokud Vám tento projekt v průběhu srpna chyběl, pak se moc omlouvám. V tomto měsíci jsem se věnoval spíše pravěkým živočichům (projekty Vyhynulí tvorové z Karibiku, Ztracená fauna Nového Zélandu a Velké kočky z pravěku), a napsání třetího dílu Evropských lacertidů jsem tak trochu (byť nechtěně) odsouval... Tak, už stačilo povídání o tom, proč je tu třetí část tak pozdě... Pojďme se seznámit s některými vybranými řeckými lacertidy!

Lacertidae - ještěrkovití. Čeleď šupinatých plazů (Squamata), která zahrnuje přes 300 druhů zařazených do 39 rodů. Vyskytují se pouze ve Starém světě; v Asii, Africe a Evropě. Mnozí z nich žijí na zemi, jen pár jich žije na stromech. Živí se většinou hmyzem. Jsou malí; většina druhů měří méně než 9 centimetrů, ale nalezneme mezi nimi i skutečné obry, takřka půl metru dlouhé. Snad ti nejmenší lacertidi i ti největší žijí právě na evropském světadílu. Jaká tajemství tito "obyčejní" plazi, jež existují už od období oligocénu, skrývají?

ŘECKO

Řecko je zemí, která se může pyšnit mnoha zajímavými plazy. Na jeho území se můžeme setkat s vůbec největším evropskou zmijí, jeho ostrovy obývá jediný hroznýšovitý had, jehož areál rozšíření zasahuje do Evropy, a žije v něm také celá řada pozoruhodných lacertidů. Poněvadž je jich opravdu hodně, nebudou v tomto článku uvedeni všichni...

JEŠTĚRKA BALKÁNSKÁ

(Lacerta trilineata)

Tento druh obývá zvláště typické středomořské křoviny, písečné pláže, zemědělskou krajinu i zahrady. Jde o druhý největší evropský druh ještěrky, dosahuje délky 50 až 60 centimetrů. Její hlava je mohutná, ostatně asi jako zbytek těla. Většinou je zářivě zeleně zbarvená, ale setkáme se i s nahnědlými jedinci s výraznými nazelenalými pruhy na bocích. Loví velký hmyz, pavoukovce, z obratlovců třeba jiné ještěrky, možná i drobné savce. Kde najdeme jednu, tam obvykle nebudou další; vyskytuje se poněkud samotářsky. Rozmnožuje se v červnu, kdy samičky kladou asi 15 vajec. Dosti se podobá ještěrce zelené, se kterou se setkáme i na území ČR, ale od ní ji snadno můžeme odlišit přítomností žlutého hrdla. Podle IUCN se jedná o málo dotčený druh, je nicméně pravdou, že jí do budoucna hrozí nebezpečí v podobě ztrátě přirozeného prostředí, které už obývá. Naštěstí je značně adaptabilní (viz výčet některých míst, která obývá, výše), což je výhodou... Na Krétě je některými neznalci považována za jedovatou, což však není pravda - stejně jako ostatní lacertidi, není vybavena jedovými žlázami.

JEŠTĚRKA KRÉTSKÁ

(Podarcis cretensis)

Na rozdíl od výše uvedeného druhu, tato ještěrka je klasifikována jako ohrožená. Může za to ztráta přirozeného prostředí. To se na Krétě mění i z důvodu rostoucího cestovního ruchu. A to vede k pomalému mizení křovinatých oblastí, na nichž je její život závislý. Ještěrka krétská je druhem endemicky se vyskytujícím na Krétě, nesetkáme se s ní nikde jinde na světě. Je to drobný druh, většinou nazelenalý nebo nahnědlý, s bílými proužky a černými tečkami po celých zádech a bocích. Byla popsána rakouským zoologem Ottem von Wettsteinem v roce 1952. Do roku 2008 však byla považována za poddruh ještěrky Erhardovy, což nakonec vyvrátila genetická analýza; zcela jistě je to samostatný druh.

JEŠTĚRKA ERHARDOVA

(Podarcis erhardii)

Druh značně rozšířený po celé jihovýchodní Evropě; kromě Řecka se s ním lze setkat i v Bulharsku nebo v Albánii. V angličtině se mu říká "Aegean wall lizard", a je pravdou, že se nevyskytuje jinde, než v oblasti Egejského moře a jeho okolí. Druhový název ctí doktora D. Erharda, německého přírodovědce, který v roce 1858 zpracoval publikaci Fauna Kyklád (Fauna der Cycladen). I s ocasem měří ještěrka Erhardova asi 14 centimetrů (tělíčko od špičky hlavy po kloaku 7 centimetrů, ocas je tedy tolik dlouhý, co tělo), a její zbarvení se značně liší v různých regionech jejího výskytu. Samci však obvykle bývají šedí či zelení, samice jsou více vzorované; na zádech mají většinou dva bílé a dva černé proužky. Vajíčka kladou na konci léta. Malá ještěrčata se líhnou už v září, a po vylíhnutí měří pouze 3 centimetry. Dospělci loví hmyz...

JEŠTĚRKA PELOPONÉSKÁ

(Podarcis peloponnesiacus)

Druh popsaný Bironem a Borym v roce 1833, vyskytující se jen a pouze na Peloponésu. Opět obývá křovinaté oblasti, zemědělskou krajinu, a setkáme se s ním i v zahradách, a od špičky hlavy po kloaku měří v průměru 8,3 centimetru. Ještěrku peloponéskou zajímá opět hlavně hmyz, pavoukovci a další členovci. Při hledání kořisti hbitě šplhá po kamenech, na kterých se i sluní. Samičky kladou snůšku o šesti vejcích, po šesti týdnech se z nich líhnou mláďata dlouhá 3,5 centimetru. V období rozmnožování jsou samci teritoriální, a vůči sobě projevují agresi. Někdy se při soubojích o samičky či teritorium zuřivě koušou... Většina druhů s omezeným areálem rozšíření patří mezi ohrožené, ale ještěrka peloponéská tvoří výjimku. Přestože se jako druh vyskytuje jen asi na 2000 čtverečních kilometrech, je na Peloponésu poměrně hojná, a proto ji IUCN klasifikuje jako málo dotčenou.

JEŠTĚRKA ŘECKÁ
(Hellenolacerta graeca)

Endemický druh, vyskytující se jen v Řecku, a pojmenovaný po Heleně, dceři nejvyššího boha Dia. Z vědeckého hlediska je ještěrka řecká tak odlišná, a to zvláště po genetické stránce, že opravdu patří do svého vlastního rodu, jenž je monotypický (tzn. zahrnuje pouze jediný, a to sice tento, druh). Obývá pouze Peloponés, a může se vyskytnout v nadmořské výšce až 1600 metrů nad mořem. Obvykle však obývá oblasti v nadmořské výšce od 300 do 700 metrů nad mořem. Většino
u je k nalezení v okolí vodních zdrojů; potůčků či řek. Jinak se vyskytuje převážně v křovinatých oblastech středomořského typu. Ještěrka řecká je velice rychlá, a chce-li ji člověk chytit, musí se pořádně vynasnažit. Obvykle utíká už když zahlédne potenciálního predátora ze vzdálenosti více než pěti metrů. Dobře šplhá i po stromech. Jejím největším nepřítelem jsou požáry. Také vysazování eukalyptů na Peloponésu ji zbavuje jejího přirozeného habitatu, a přestože je místy hojná, vyskytuje se jen na území o 20 000 čtverečních kilometrech (Peloponés má rozlohu více než 21 000 kilometrů čtverečních). Její areál rozšíření není tak omezený, jako u ještěrky peloponéské, ale na rozdíl od ní má velice specifické požadavky pro přirozené prostředí, a to je důvod, proč ji IUCN klasifikuje jako téměř ohroženou. Tento drobný, šestnácticentimetrový plaz, však rozhodně není v nebezpečí vyhynutí.

JEŠTĚRKA SKYROSSKÁ

(Podarcis gaigeae)

Žije jen na Skyrosu a přilehlých malých ostrůvcích. Mezi skyrosskými jedinci a jedinci z ostrůvků je však jeden velký rozdíl; a to sice ve velikosti. Zatímco na Skyrosu měří tato ještěrka okolo 16 centimetrů, na menších ostrůvcích může dorůst délky až 25 centimetrů. Říká se tomu ostrovní gigantismus; v tomto výjimečnějším případě je zkrátka druh z jednoho ostrova mnohem větší na ostrovech, které jsou menší. Jakožto druh, který se vyskytuje jen na území o 20 kilometrech čtverečních, je ještěrka skyrosská klasifikována jako zranitelná... Je poměrně variabilní; může být olivově zbarvená, zelená nebo nahnědlá. Krk jí zdobí několik černých skvrn. Žije v křovinách, mezi kameny a na kamenitých plážích.

V Řecku žije opravdu velké množství různých druhů lacertidů (já sám se před sedmi lety na Kosu setkal s klasickou ještěrkou zední, ale tu jsem už popsal v rámci dílu o ještěrkách ČR). Vypisování informací o všech by však zabralo až příliš mnoho místa, a také mého času... Vynechal-li jsem Váš oblíbený druh, který mj. obývá i Řecko, pak se moc omlouvám! Tento projekt však rozhodně bude pokračovat...

Coccosteus

Coccosteus byl placoderm (pancířnatý) z čeledi Coccosteidae, a byl popsán Millerem ex Agassizem v roce 1841. Tento drobný, ale robustně stavěný rybovitý obratlovec žil v období středního a pozdního devonu přinejmenším v mořích a oceánech severní polokoule; jeho fosilie se našly ve Skotsku a na několika lokacích v bývalém Sovětském svazu, a dále také v americkém Ohiu. Když se řekne pojem placoderm, většina lidí zajímajících se o pravěk si většinou představí gigantického Dunkleostea, dosahujícího délky alespoň 3,5 metrů, ale pravdou je, že většina pancířnatců nedosahovala příliš úctyhodných velikostí. Coccosteus měřil jen 40 centimetrů na délku, a to byla maximální velikost. Průměrně dorůstal délky okolo 20 centimetrů. Nejspíš šlo o částečně mrchožrouta, který se přiživoval na zbytcích živočichů při mořském dně. Zároveň ale také aktivně lovil; jeho tělo mělo hydrodynamický tvar, což z něj činilo rychlého plavce, a navíc byl vybaven nahoru ohnutým ocasem i stabilizační hřbetní ploutví, které mu při rychlém manévrování ve vodě též pomáhaly. A to nebylo všechno. Coccosteus měl delší čelisti než kupříkladu Groenlandaspis, mnohem menší, avšak jemu blízce příbuzný placoderm. S jejich pomoucí mohl rozštípnout v podstatě cokoliv, co se mu do nich vešlo... Hlavový a tělní štít měl spojeny vnějšími klouby. Podobné kloubní struktury spojovaly i jeho krční obratle s týlem lebky, a umožňovaly mu lépe pohybovat hlavou dopředu a tím pádem více rozevřít čelisti. Kloubní systém měl ještě jednu výhodu; jelikož mohl Coccosteus snadno pohybovat hlavou nahoru a dolů, proudilo do jeho žaber více vody; to zvýšilo množství kyslíku, který potřeboval k rychlému pohybu... Jsou známy čtyři druhy.

Popisek tohoto pancířnatce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Drepanaspis!

Velké kočky z pravěku: Panthera blytheae

Úterý se tak trochu stalo dnem Velkých koček z pravěku, a v této nové tradici hodlám rozhodně pokračovat! Bez dalšího oddalování je tu tedy další, již čtvrtá část tohoto projektu. Chcete-li se dozvědět něco o vyhynulé kočce druhu Panthera blytheae, pak se okamžitě pusťte do čtení!

Vědecký název: Panthera blytheae,

obecný název: není,

vyhynutí: Pliocén, před zhruba 5 až 4 miliony let.

V roce 2010 nalezl Jack Tseng spolu se svým týmem z Amerického přírodovědného muzea fosilizované kosti vyhynulé velké kočky v pánvi Zanda na Tibetské náhorní plošině, na hranicích Pákistánu a Číny. Popsal jej o tři roky později, v roce 2013, jako druh Panthera blytheae, a jak se ukázalo, šlo o jednu z nejmenších z velkých koček. Tento predátor byl údajně zhruba stejně velký jako dnešní levhart obláčkový, který ovšem není jednou z velkých koček rodu Panthera, ale tvoří vlastní rod Neofelis. Z hlediska velikosti to znamená, že P. blytheae byl o 10 % menší než levhart sněžný, pravděpodobně jediný současný kočkovitý obyvatel Tibetské náhorní plošiny (i když již léta se ví, že v bhútánském Himálaji žijí také tygři). Tato kočka byla zároveň levhartu sněžnému blízce příbuzná; není pochyb, že s ním měla společného předka. Bohužel jediné, co se ze zvířete dosud našlo, je zachovalá lebka, kterou právě v roce 2010 nalezl Tseng. I tak je to ale důležitý objev. P. blytheae je zřejmě nejstarším známým zástupcem rodu Panthera - žil před přibližně 5 až 4 miliony let, tedy během pliocénní epochy - a dokazuje, že velké kočky jako takové zřejmě pocházejí z Asie.

Nejstarší předtím nalezené pozůstatky rodu Panthera pocházely z Afriky, konkrétně z Tanzanie, a datovaly se do období před 3,6 milionu let. P. blyethae jasně dokazuje, že velké kočky však z Afriky nepocházejí. Dnes se odborníci domnívají, že místem jejich zrodu byla spíše severní Asie, a že předkové P. blyethae pocházeli odněkud ze Sibiře. Je pravděpodobné, že pantherinini se od felinů odtrhli někdy před 16,4 miliony let, a nejstarší "velká kočka" tedy ještě stále čeká na své objevení, respektive tedy její fosilie... P. blyethae byl jistě agilní, aktivní predátor. Lovil předky kamzíků a další kopytníky. Podobně jako levhart sněžný, i on byl samotář. Zvířata se spolu setkávala jen velmi zřídka, a zřejmě se jinak vzájemně vyhýbala...

Obrázky z:

http://www.sci-news.com/paleontology/science-panthera-blytheae-fossil-tibet-01544.html

https://prehistoric-fauna.com/Panthera-blytheae

Snad se Vám tento článek líbil - pokud ano, nezapomeňte ohodnotit hvězdičkami, popřípadě napsat komentář! Tento projekt bude rozhodně pokračovat...

Problémy želv s plastem na Aldabře

Zatímco jsem dnes, během hezkého, slunného prázdninového dopoledne hlídal našeho pejska, zhlédl jsem na televizním kanálu Sky News reportáž o problémech, se kterými se musejí aldabranské želvy potýkat kvůli, řekněme, invazi plastu. Rozhodl jsem se o tomto tématu napsat článek, a tady je...

Aldabra - ostrov, který je součástí souostroví Seychely v Indickém oceánu. Jedná se o druhý největší korálový atol na světě - jeho rozloha činí 155,4 kilometrů čtverečních. V roce 2016 na něm trvale žilo 12 lidí a zhruba 100 000 želv obrovských (Aldabrachelys gigantea), jež IUCN klasifikuje jako zranitelný taxon. Předtím, než na ostrovy v Indickém oceánu dorazili evropští mořeplavci, žilo na nich více druhů gigantických suchozemských želv. Všechny byly ovšem vyhubeny do roku 1840, a příhodně nazývaná želva obrovská je tak poslední. Nedá se říci, že by jim v současnosti hrozilo nějaké velké nebezpečí vyhynutí. Aldabra je totiž součástí Světového dědictví UNESCO, a díky IUCN jde od roku 1981 o striktně chráněnou přírodní rezervaci. V současné době již zkrátka není možné, aby na ostrov přijelo několik hladových námořníků a vystřílelo značnou část populace těchto želv. I tak se ale v posledních letech stává Aldabra, skutečný ráj, donedávna téměř neporušený ostrov, dějištěm tragédie. Celým Indickým oceánem se totiž klikatí mořské proudy, mířící k Aldabře z pobřeží východní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie, a ty přinášejí zkázu v podobě plastu. Plasty v oceánech jsou problémem, o kterém dnes slyšíme denně. Ale ne všechna místa jím byla postižena tolik, jako právě Aldabra. Na jejích plážích se ho nashromáždilo tak moc, že britští ochránci přírody založili Eden Project. Nyní, v srpnu 2019, se jeho členové, pocházející z Oxfordu, Cornwallu, ale samozřejmě také ze samotných Seychel, vydali na Aldabru "uklidit" její pobřeží. To, s čím se setkali, zděsilo nejen je, ale celý svět. Na jednom kusu pláže napočítali 50 000 plastových žabek. Je až zvláštní, kolik obuvi z plastu se nashromáždilo právě zde! Plastový odpad samozřejmě tvoří všelijaké PET lahve, víčka, obaly... Zkrátka vše, co patří do našich každodenních životů. Když se však taková masa odpadu nahromadí na pobřeží jedné z nejpřísněji chráněných rezervací v celém indickooceánském regionu, nutně to ovlivní její zvířecí obyvatele. Byť se to může zdát nepravděpodobné a zároveň neuvěřitelné, želvy obrovské si pletou plastové láhve a jejich víčka se svou převážně rostlinnou potravou. Dostat do sebe jen kousek plastu pro ně znamená jistou smrt...

Přestože je jejich tlama bezzubá, okraje jejich čelistí jsou velice ostré, a mají silný zkus - v případě, že by náhodou želva obrovská kousla člověka do prstu, bez problému by ho zlomila. To ale znamená, že "sežvýkat" plastová víčka jim nedělá problém. V posledních týdnech byly na Aldabře dokonce natočeny želvy, jak se pasou na rostlinách na pobřeží, a jen několik centimetrů od stonků těchto rostlin se povalují kusy plastových obalů. Je to jednoduše risk... Pláže Aldabry jsou ale také jedním z nejdůležitějších hnízdišť karet obrovských, snad nejproslulejších mořských želv, v celém Indickém oceánu. Tito prehistoricky vypadající mořští plazi musejí při plazení se přes pláž překonávat hromádky plastu, což jejich úkol, totiž naklást vejce, značně ztěžuje. Vždy záleží na tom, kolik plastu se v cestě dané želvy nachází. Jejich přední ploutve jsou dost silné, mohou s jejich pomocí odpad odhrnout na stranu, ale když je ho moc, želva může být zmatena, příliš se při přelézání odpadu vysílí anebo dokonce zraní. Stejnou cestu musí pak absolvovat po nakladení snůšky... Můžeme jen doufat, že členové Eden Project udělají pro pobřeží Aldabry vše, co můžou... Otázkou však je, zda při současné "plastové invazi" existuje na naší planetě ještě nějaké skutečně nedotčené, divoké místo? Když jí byla postižena i tak přísně střežená přírodní rezervace, jakou je tento korálový atol, jak horší může situace ještě být? Na druhou stranu je skvělé, že jsou tu lidé, kteří se tomuto problému postavili...

Březnovou reportáž o karetách a plastu na Aldabře můžete zhlédnout na stránkách Sky News. Nejde ale o mnohem delší a detailnější reportáž, kterou jsem viděl dnes dopoledne... Do komentářů můžete napsat, co si o této situaci myslíte...

Krajta zakrslá-Noční lovec z Bismarckova souostroví

Po jednadvaceti dnech je rozhodně na čase napsat další popis hada, konkrétněji tedy slíbené krajty zakrslé!

Latinský název: Bothrochilus boa,

Rozšíření: Bismarckovo souostroví (včetně Nové Británie a Nového Irska), Papua Nová Guinea,

Velikost: 0,9 až 1,8 metru.

Bothrochilus boa, nejedovatý škrtič z čeledi krajtovitých (Pythonidae), známý dříve pod vědeckým názvem Liasis boa - v češtině se mu říká krajta zakrslá, v angličtině "Bismarck ringed python". A to z dobrého důvodu; přestože má několik odlišných barevných forem, tou nejznámější je černě a oranžově pruhovaná verze s černou hlavou. Tito hadi si v podstatě ponechávají juvenilní zbarvení. Jiné krajty zakrslé, zdobené černými a oranžovými prstenci, v dospělosti zhnědnou. V každém případě jsou mláďata výraznější než dospělí jedinci... Krajta zakrslá je poněkud tajemným hadem, o kterém se toho až zase tak moc neví. Předpokládá se, že část života tráví v podzemních norách. Zastihneme-li ji venku, pak je to obvykle v noci. Jde o nokturnálního hada, tedy aktivního po setmění. Od většiny krajt se liší tím, že nečeká na svou kořist v záloze. Ba naopak; aktivně ji vyhledává. Tak se často dostává i do lidských obydlí, kde ovšem není vždy vítána (ostatně jako každý divoký had). Slídí po ještěrech, hadech a malých savcích, zvláště hlodavcích. Kromě tropických deštných pralesů a okolí lidských obydlí obývá samozřejmě také plantáže, a to právě z důvodu hojnosti hlodavců a hadů jich lovících, jež se na takových místech vyskytují. Údajně se také často skrývá v hromadách kokosových ořechů... Není to velký had, nejdelší naměřený jedinec měl snad "pouze" 183 centimetrů na délku, což je však výška člověka, tudíž nešlo o malého hada... Krajta zakrslá je vejcorodá. Samice snáší deset až dvanáct jemných, pergamenových vajec. Je známo, že některé samice se kolem nich obtočí a cukáním svalů je zahřívají po dobu dvou až tří měsíců, než se mláďata vylíhnou. Ukazuje se však, že ne každá krajtí matka z tohoto druhu tak činí. Některé prý vejce prostě nakladou a odplazí se pryč, aniž by o ně jevily další zájem... Rod Bothrochilus, do kterého krajta zakrslá patří, zahrnuje šest dalších druhů, včetně krajty Albertisovy, hada s retními šupinami, které zbarvením mohou připomínat klávesy klavíru.

Příště užovka pardálí!

Zážitky Jeffa Corwina - Gigantická anakonda

Gigantická anakonda. Jeff navštívil proslulé mokřady Llanos ve Venezuele, aby s pomocí odbornice na velké hady, Marie Munoz, nalezl obrovskou anakondu - přinejmenším nejtěžšího hada na světě. Zatímco tým pátrá po slavném obru přezdívaném "Monstra", vystraší je pohyb pod vodní vegetací. Zdá se, že je to kajman, a pěkně velký. Později se jim podaří v bahně nalézt samici anakondy dlouhou 4 metry a 56 centimetrů. Je to nový had, kterého Maria dosud neměla možnost studovat. Avšak odchytit ji rozhodně nebude jednoduché - budou potřebovat pomoc!

Klip z epizody "Venezuela - Operation Anaconda" ze 3. série Zážitků Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2003.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Caracara creightoni

Před devíti dny byly na internetu zveřejněny nově získané informace o dalším pozoruhodném karibském tvorovi, kterého již zavál písek času... A tak, podobně jako jsem v rámci projektu Ztracená fauna Nového Zélandu popsal nový, v roce 2019 objevený druh (konkrétně novozélandského megapapouška druhu Heracles inexpectatus), přináším teď článek s nově získanými poznatky o dravém ptáku z karibských ostrovů jako část tohoto projektu!

Jméno: Caracara creightoni,

Zařazení: Ptáci (Aves), řád sokoli (Falconiformes), čeleď sokolovití (Falconidae),

Vyhynutí: pozdní Pleistocén/Holocén,

Příbuzní? Existují.

Rodu Caracara se v češtině říká karančo. Dnes žijí na americkém kontinentu už jen dva druhy, je ale známo dalších pět vyhynulých druhů. Mnohé z nich žily na karibských ostrovech, a vyhynuly teprve na konci pleistocénní epochy, respektive na počátku Holocénu. Některé z těchto druhů dosahovaly značných velikostí, a kdyby žili dodnes, řadili by se rozhodně mezi větší dravé ptáky. Nemůžeme však tvrdit, že by se řadili přímo mezi dravce (řád Accipitriformes), neboť karanča patří mezi sokoly, a ti podle výzkumů z let 2006 a 2008 tvoří samostatný ptačí řád... Bahamské karančo (anglicky Bahaman caracara), vědecky Caracara creightoni, je vyhynulý druh, jehož fosilie byly nalezeny na Bahamách a také na Kubě. Z nalezených pozůstatků odborníci odvodili, že měřil na výšku 58 centimetrů. Byl tedy rozhodně vyšší než současný karančo chocholatý, dosahující výšky 40 centimetrů. Na Kubě se s ním můžeme setkat dodnes... Choval-li se C. creightoni podobně jako dnešní karanča, pak si zřejmě stavil hnízda ve výšce od 3 do 14 metrů nad zemí. Mohlo jít o rychlého lovce, ale karanča jsou nechvalně proslulá především jako mrchožrouti. Tento vyhynulý druh asi nebyl velkou výjimkou. Jeho kořistí se stávali menší i větší plazi, včetně leguánů a hadů, jiní ptáci, od pěvců třeba i po volavky, ale živil se také korýši, savci, obojživelníky, rybami či hmyzem, a samozřejmě si rád pochutnal i na mršinách mnohých z těchto tvorů. Karanča zkrátka nepohrdnou téměř ničím.

Když byl C. creightoni v roce 1959 popsán, bylo mu uděleno jméno Polyborus creightoni. Jak se ukázalo, mohlo jít o synonymum již dříve popsaného vyhynulého druhu Polyborus latebrosus, který byl vědeckému světu představen už v roce 1920. Aby se situace ještě zkomplikovala, obdržel rod Polyborus o něco později název Caracara. Stále jde však o stejný rod ptáků, o karanča... V roce 2019 dostali odborníci z Florida Museum of Natural History úžasnou příležitost zjistit něco více o původu karanča druhu C. creightoni. Posloužily jim k tomu skvěle zachovalé, nedávno odkryté kosti tohoto ptáka, pocházející z třicet metrů hluboké zatopené propasti Sawmill Sink Blue Hole na Bahamách. Zvláště skvěle zachovalý byl 2500 let starý femur, který poskytl 98,7 % ptákova mitochondriálního genomu. Jinak jednoduše, podařilo se najít takřka kompletní DNA prehistorického karanča. Tak se zjistilo, že C. creightoni byl velice blízce příbuzný oběma současným druhům karanča, karanču jižnímu a již zmíněnému karanču chocholatému. Tyto tři druhy měly společného předka, od něhož se jejich vývojová větev, řekněme, odtrhla, v době před 1,2 až 0,4 milionu let... Ukazuje se, že Caracara creightoni vyhynul později, než se dříve předpokládalo, tedy nikoliv na konci Pleistocénu, ale skutečně Holocénu (což ostatně stáří femuru potvrzuje), pouhý tisíc let předtím, než na karibské ostrovy dorazili lidé. Vyhynutí tohoto a dalších gigantických dravých ptáků karibské oblasti zřejmě způsobila změna klimatu a následně i habitatu; v době před 15 000 lety začala hladina moří vlivem tání ledovců na konci doby ledové stoupat. Části některých ostrovů byly zaplaveny, jiné ostrovy byly zaplaveny úplně. To způsobilo i úbytek velkých karibských živočichů, jež se stávali kořistí tohoto a dalších dravých ptáků. Tento proces trval tisíce a tisíce let, než byl zřejmě v době okolo 2500 nebo 2000 lety osud bahamského karanča zpečetěn...

Obrázky z:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Caracara_latebrosus.jpg

https://www.inaturalist.org/taxa/4712-Caracara

Doufám, že Vám tento článek přinesl nové informace, a že se Vám líbil... Pokud ano, budu rád za komentář nebo za hodnocení hvězdičkami...

Lovec krokodýlů - Noční safari na Madagaskaru

Noční safari na Madagaskaru. Steve se vydává prozkoumat jeden z posledních relativně neporušených kusů madagaskarského trnitého suchého lesa po setmění. Setká se zde se svým vůbec prvním ježkem, s krásnou pavoučicí, která by ho nejradši pokousala, s obrovskou jedovatou stonohou Scolopendrou, spícím chameleonem druhu Furcifer verrucosus a nakonec i se středně velkým lemurem z rodu Lepilemus. Je to skutečně úžasný zážitek!

Klip z epizody "Last Primates of Madagascar" ze seriálu Lovec krokodýlů se Stevem a Terri Irwinovými (The Crocodile Hunter with Steve and Terri Irwin) z roku 2001.

Správce dinosauřího parku - Portály

Něco Vám řeknu, milí přátelé... Tohle bude část Správce dinosauřího parku jako žádná jiná předtím! A možná, že se plně zasadí o změnu všeho, co dosud v tomto příběhu platilo... Nebudu Vás již dále napínat - Dan Jameson pro Vás má k přečtení další ze svých zápisků!

Portály

Oliver a Tim se konečně vrátili. První jmenovaný teď zastupuje v hlavní budově ředitele parku Charlese, a věnuje se vyřizování všelijakých věcí. Hned ve středu se musel potýkat s prvním velkým problémem tohoto týdne - s problémem, který, jak se ukázalo, je mnohem větší, než by si člověk zprvu přiznal. Loď, která měla na Tedův ostrov dopravit několik tun čerstvého vepřového, se ztratila. Kapitán Jason volal Oliverovi, že pouhých pětadvacet kilometrů na východ od Tedova ostrova jeho loď "vplula do mlhy" a ztratila se v ní. Od té doby měla posádka pocit, že loď se nepohybuje. Zdálo se jim, že zamrzli uprostřed tropického oceánu na jednom místě, nemohli se otočit, nemohli prostě nikam. Oliver zavolal Timovi, právě se věnujícímu krmení Abrictosaura, a mě, zrovna se věnujícímu snídani s Dinem. Jedli jsme tři týdny starý salát, už jsem se těšil, až do něj zabodnu vidličku, když tu náhle jsem byl vyrušen, a musel jsem do akce. Mladý Leptoceratops si aspoň dal do nosu. Spolu s Oliverem a Timem jsem pak v malém letadle zamířil na východ od ostrova. Žádná mlha tu nebyla! Kontaktovali jsme kapitána, který s námi stále mohl komunikovat přes vysílačku. Jeho loď tu nikde nebyla. A on tvrdil, že se loď musí nacházet pětadvacet kilometrů východně od ostrova. Bylo to zvláštní. Nic takového jsme ještě nezažili. A pak mne napadlo to, co Oliver řekl krátce po útoku Scrapperů. Co když jsou v okolí ostrova nějaké... zní to šíleně... průchody do jiných světů? Jak jinak Scrappeři opustili pobřeží, a úplně se ztratili? A možná ještě důležitější je otázka, jak se na Isle of Die, na jeden jediný ostrov uprostřed Pacifiku, dostalo tolik pravěkých zvířat z různých časových period? Přežili tam nezměněni, nebo se tam snad dostali, řekněme, trochu jiným způsobem? Létali jsme nad oceánem tak dlouho, dokud nám téměř nedošla šťáva. Pak jsme zamířili zpátky na Tedův ostrov, a stále jsme nevěděli, jak posádce lodi pomoci, a jak dostat to vepřové... A pak to přišlo. Naše letadlo se ztratilo v temnotě. Oliver s Timem na mě řvali, co jako s tím kniplem dělám. Odpověděl jsem, že na něm není tlačítko na setmění. Byla to prostě trapná chvíle... Ne, ve skutečnosti jsme opět vlétli do temnoty. Všude byla tma. Žádné hvězdy, neměli jsme ponětí o tom, kde je nebe a kde zem, zda jsme proletěli nějakou bránou do světa, ve kterém je právě noc, nebo zda je to něco jiného. V letadle bylo docela ticho. Všichni jsme byli vyděšeni, ale nechtěli jsme to dát úplně najevo. Oliver usedl za druhý knipl, a pomohl mi letoun otočit. A co nestalo?! Zase jsme se ocitli nad Pacifickým oceánem uprostřed dne! "Je to jasné," řekl Oliver, "portál. Neviditelný. Ale je tu."

Takže v okolí našeho ostrova se nachází jedna nebo více bran do jiného světa! Ale vždyť to je naprosto šílené! Kolik takových bran do jiných světů se pak nachází okolo Isle of Die? A není jich víc i v jiných částech světa? Otevírá se tu tolik možností! Po vysílačce jsme se pokusili Jasona a jeho loď nasměrovat zpět, už z bezpečí hlavní budovy. Ačkoliv se zdálo, že jeho loď nikam nepluje, nakonec pěkně opustila ten bizarní, nepohyblivý, zamlžený svět, a ocitla se zpět ve vodách Pacifiku. Chlapík, který si to celou dobu na palubě natáčel, pak zahlédl pterodaktyla, jenž vyletěl z portálu, a ztratil se rychle v dáli. Letěl přímo proti slunci... Že by se tedy všechna ta zvířata na Isle of Die dostala takhle? Z jiných světů? Zdá se, že ano! Ale záhada rozhodně není vyřešena. Proč v jednom z těch světů byla jen temnota, a nic jiného. Proč byl ten druhý nepohyblivý? Zatím nikdo neví. Oliver pozval na příští týden do parku uznávaného amerického vědce Daniela Gavina, který se nám to pokusí objasnit. Sám je již zcela nadšen ze všeho, co jej zde čeká... Pokud však tyto portály vedou do jiných světů, znamená to, že se v jednom z nich skrývají Scrappeři? Mám takový pocit, že to již brzy zjistíme... Od středy jsme o protálech neslyšeli. Jason se svou posádkou opustili naše vody a nyní se již nacházejí ve vodách Fidži. Takže odpluli bezpečně, to je dobře... Zatímco dumáme nad celou touhle záhadou, chodím krmit naše Othnielie, zvířata v akváriích (zase budeme přemisťovat mladé belemnity, narozené letos na jaře, do nového akvária - rostou a rostou, a za chvíli už v akváriu nebude dostatek místa) a Giganotosaura, který sežere všechno, na co přijde...

Více se o portálech dozvíme příští týden! Mohu Vám to garantovat!

Lovci kryptidů 4: Brzy se přihodí něco strašného (5/5)

Přináším poslední část první kapitoly 4. série Lovců kryptidů. Brzy se stane něco hrozivého... Naši přátelé budou muset čelit většímu nebezpečí, než kdykoliv předtím...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: BRZY SE PŘIHODÍ NĚCO STRAŠNÉHO, ČÁST PÁTÁ:

Jack byl celý zachmuřený. Podíval se na Pauline, zuby měl zaťaté, jeho brada ve světle baterky vystupovala z obličeje, oči měl plné obav. Neřekl ale nic. Namířil na vrata laserovou pistolí, nastavil ji na paprsek nejvyššího stupně. Vystřelil. Byla to řacha jako z děla. Vrata se rozletěla na několik velkých kusů, některé z nich proletěly polovinou koridoru. Jen zázrakem na nikoho nespadly. Bloodslurper se polekal, a divoce se přimknul ke zdi. První, kdo reagoval, byl Gregson. "Promiň, chlape, nikdy jsem Ti nechtěl ublížit... Ale tohle už bylo příliš," řekl pomalu, a hned nato naopak velice rychle vystřelil ze samopalu. Bloodslurper, celý poděšený tím, co zde prováděl, jen taktak uskočil za velkou dřevěnou bednu. Ke Gregsonovi okamžitě přiběhl další voják. "Přestaňte! Ta bedna je plná výbušnin, copak si nepamatujete?!" zařval. Poručík zbledl. Kdyby bednu trefil, celým koridorem by proletěla gigantická ohnivá vlna a všichni, i Jack a Pauline, by se uškvařili. To by za dopadení Bloodslurpera byla příliš velká cena. "Co se stalo?! Co... se... stalo?!" zvolal modrý netvor, pořád se skrývající za bednou. Sám ale moc dobře znal odpověď. Zabil zde dalšího člověka. Pierre neotálel a přiblížil se k bedně s velkou puškou, ze které vystřelil síť. Bloodslurperova rychlá reakce jej však velice překvapila. Vyskočil na bednu zrovna ve chvíli, kdy síť dopadla přímo za ní. "Nechci nikomu ublížit!" zvolal Bloodslurper nakřáplým lidským hlasem. Všichni na něj hleděli. Stál zde, shrbený, vyděšený, ukazující svou lidskou stránku plnou utrpení a lítosti. A pak se ve vteřině jeho mysl proměnila, a stejně tak jeho fyzická stránka. Z jeho krku vyšel nelidský, odporný skřek, obočí mu vystouplo jako zlovolnému skřetu, a z jeho krku se začal soukat aparát k sání krve. Mířilo na něj mnoho světel, a v té záři bylo rostrum, postupující krkem směrem nahoru, do úst, skvěle vidět. Byl to nechutný pohled. Bloodslurper se dávil, z jeho nosu vytékaly sople, popadal dech. To, co mu bylo provedeno, to, čím se stal, jeho tělo velmi těžce snášelo. Bojoval však sám se sebou. Snažil se potlačit instinkt zabíjet. Ve chvíli, kdy se schoulil do klubíčka a třásl se jako myška, a neustále si nahlas opakoval, že už nikomu nechce ublížit, přistoupila k němu Pauline. "Co to děláš?! Zešílelas?! Zraní tě, stejně jako mě!" vykřikla na ni Kate. "Ticho!" okřikl ji Roger. "Pokusí se s ním promluvit," dodal Fahad, "v tom je Pauline dobrá. Ke každému, ať si jakýmkoliv člověkem, nebo třeba i příšerou, se chová stejně." Možná to Pauline takto nebrala; na rozdíl od Fahada, který si vždycky na toleranci stavěl. Možná byla Pauline prostě jen vybavena empatií, jež šla za hranice soucitu ostatních. "Oskare," oslovila ho jménem, "jsi v pořádku?" "Prosím, nechte mě být..." zašeptal hlasitě Bloodslurper. Pak se jeho oči střetly s Paulininými. Byl by ji uvedl do transu, cítil, jak se jeho hlas mění, jak se má proměnit v tu rajskou hudbu, která člověka uchvátí. Pauline vyděšeně vydechla, když pohlédla do jeho bílých, zářivých bulv. "Ne!!!" zařval Bloodslurper svým lidským hlasem. Opravdu se sebou bojoval. Vyskočil, ale ne na Pauline. Zamířil ke vchodu do budovy. "Fajn, zaženeme ho do rohu! Odtamtud už neunikne!" řekl Gregson a začal se hnát za ním, následován ostatními vojáky a Lovci kryptidů. Jack na Bloodslurpera namířil laserovou pistolí, a při běhu vystřelil. Laser však nedorazil ke krvelačnému netvorovi, nýbrž ke vchodu, a prorazil ho. Od té chvíle se všechno zdálo zpomalené. Bloodslurper proskočil otvorem ve vratech, a mizel v dáli, ve sněhobílém údolí. Gregson se otáčel na Jacka a něco na něj křičel. Jackovy oči jen upřeně hleděly na unikající cíl. Schytával mnoho nechápajících pohledů od svých Lovců kryptidů. Slow motion show skončila v momentu, kdy ho Gregson popadl za uniformu a přitiskl ke zdi. "Co jste to udělal?! Nechal jste ho utéci!!! A tam venku, tam venku teď číhá další potvora, která..." řval mu Gregson do obličeje a pak přestal. "Promiňte, poručíku," řekl Jack. Takřka vždy měl sklony k tajemným výrazům v tváři. Ale tentokrát to byl extrém. Tolik temnoty, tolik pochyb, nejistoty, otázek... To vše a mnohem víc byla teď jeho tvář. Udělal to Jack naschvál? Chtěl, aby Bloodslurper dostal druhou šanci a unikl ven, do světa, v němž již kdysi řádil a ublížil nesčetnému množství jeho obyvatel? Anebo to byla jen další z mnoha a mnoha chyb, které v posledních měsících učinil? Opět pohlédl na Pauline. Jejich mysl se vrátila o několik měsíců zpět, co Cryptid Swiftu, jenž mířil s ošetřovanou Chupacabrou z Londýna zpět na Portoriko. Vzpomněli si na to, co Jack řekl Pauline. "Ne, ještě ne, Jacku," řekla mu klidně Pauline a dotkla se jemně prsty jeho ramena. Jack na to nic neřekl. Bylo zde ticho.

Když oblohu ozdobily červánky, vrátila se skvadra vojáků zpět do výzkumny. "Vítr z hor musel zakrýt jeho stopy," řekl jejich velitel Gregsonovi, "nemůžeme ho najít. Určitě je někde v horách, a mrzne tam. Je dost možné, že za pár dnů někde najdeme jeho mrtvolu." "Ne... Nenajdeme. Je to hubeňour, ale má tuhej kořínek," odpověděl Gregson, s úsměvem odfrkl a napil se teplého kafé. Ostatní Lovci kryptidů byli také v horách. Místo Bloodslurpera však nalezli někoho jiného. Akihika! Teprve teď se Jack probral ze svého nezvykle hlubokého přemítání. "Kdes celou dobu byl?! Potřebovali jsme tě!" zakřičel na něj. "Jacku, klídek. Klídek, kámo," vložil se do toho Fahad a naštvaného Jacka odstrčil od Akihika. "Dostal jsem se ven z budovy..." začal Akihiko. "Jak?! Proč?! Proč jsi to udělal?" přerušil ho Jack. Akihiko si všiml, že s Jackem něco není v pořádku. V jeho přivřených očích to bylo vidět. "... otvorem v laboratoři. Něco ho tam propálilo. Něco lepšího, než naše lasery," pokračoval Akihiko. Pak ostatním ukázal několik fotografií, které pořídil. "To je ten kryptid, kterého jsme viděli před budovou, když jsme sem přiletěli," reagovala na to Pauline. "Kushtaka," řekl poněkud klidněji Jack. "Dokáže se měnit. Podívejte se, jakmile jsem se k němu přiblížil, změnil se z masivního, Bigfootovi podobného lidoopa v cosi... zvláštního," sdělil jim Akihiko. Kate při prohlížení fotografií jaksi zabodalo v ráně v krku. Nebyl to příjemný pohled. "Co to je?!" řekla poděšeně. "Myslím, že se Rushtaka mění podle toho, co vidí. Když tě spatří, zapamatuje si, jak vypadáš, a pak se v tebe po nějaké době promění... Vím to, stopoval jsem ji celé odpoledne. Spatřila mne, když jsem ji fotil, a později odpoledne, při našem dalším setkání, se na chvíli proměnila ve mne. Zdá se, že je to obranný mechanismus. Parádní způsob, jak nepřítele vyděsit tím, že se změníš v něco jiného. A třeba potenciálně nebezpečného, jako jsem já, nebo ten... tvor," odpověděl Akihiko. Hnědý, vrásčitý živočich, jehož podobu Rushtaka na čas přebrala, se nepodobal ničemu, co kdy Lovci kryptidů viděli. Jack s Pauline se na sebe opět tajemně podívali. Jackovi totiž něco problesklo hlavou. Na něco si vzpomněl. Ale zatím opět nic neříkal. "Mám pro všechno vysvětlení," spustil zase Akihiko, "tady v horách se objevil jeden nebo víc těchto tvorů, kdoví,
odkud přišli, a nepozorovaně se dostali na střechu komplexu. Pak si s pomocí nějaké nám neznámé technologie propálili cestičku do budovy a vypojili její systém." "A otevřeli Bloodslurperovi dveře od cely, vědomi si toho, co dokáže napáchat," dodala Pauline. "Souvisí to nějak s mrtvolami vojáků v laboratoři, když patrně zemřeli na chodbě?" ozval se konečně Jack. "Ten tvor či tvorové mohli odtáhnout jejich těla zpět do laboratoře. Jako by na něco chtěli upozornit," odpověděl Pierre. "Anebo Bloodslurper ty dva vůbec nezabil. Možná jejich krky neprojelo jeho rostrum, ale zbraň tohoto... hnědáka," řekl nadšeně Roger. "Navíc právě v laboratoři byl, přímo za skříní, ten propálený otvor. A nikdo o něm nevěděl," mrkl na něj Akihiko. "Bylo to plánované. Někdo chtěl, aby Bloodslurper unikl, a způsobil zmatek. Povedlo se," dodal ještě Fahad, "pěkná konspirace, co?" "Na seznamu aljašských kryptidů tahle vrásčitá potvora není," promluvil znovu Jack, "takže co to vlastně bylo?" "Ať to bylo cokoliv, chtělo to způsobit zmatek, a povedlo se mu to. Máme tu něco velmi inteligentního," odpověděl Akihiko. Jack se nakonec usmířil s Gregsonem, který se mu omluvil za svou nepřívětivou, děs nahánějící reakci. Také vyjádřil obavu ohledně toho, jak svému nadřízenému, Conroyovi, oznámí, že Lovci kryptidů Bloodslurpera neodchytili, ale naopak, dle jeho slov nechtěně, netvora vypustili zpět do světa... Cryptid Swift z Aljašských hor zamířil přímo zpět do Londýna. Na palubě letounu nikdo nic moc neříkal. Fahad, Roger a Akihiko - bojová trojka - se spolu bavili spíše o cvičení a tréninku, Pierre a Kate si vykládali něco málo o svých plánech, ale Jack a Pauline prostě jen mlčeli... Každý si toho všiml, avšak nikdo pořád nechápal, proč...

Curupira unaveně, pomalinku otevřela oči. Zprvu nepřítomně hleděla před sebe. Viděla rozmazaně, ale dobře rozpoznala světle hnědé stěny svého vězení, pokryté překrásnými rytinami. Jakmile otevřela oči pořádně a rozhlédla se kolem sebe, uvědomila si, že pořád visí hlavou dolů. Lil stále spal v průhledné trubce. Curupira tu nikoho neviděla. Pamatovala si na to, co se stalo. Nevěděla, jak dlouho spala, ale bylo jisté, že její únosci ji nějak omámili. Ze stěn místnosti, či co to bylo, vycházely kruhovité předměty. Zcela jistě sem vypouštěly uspávací plyn. Tak tedy Curupiru omámili! Náhle se za ní ozval podivný, skřehotavý zvuk. Rychle vrhla pohled za své levé rameno, což v její pozici, hlavou dolů, nebylo zase tak lehké. Spatřila toho ohyzdného, vrásčitého tvora, se dvěma malýma, oranžovýma očkama. Vyfrkl vzduch s nozder, otočil se, kus stěny před ním se najednou otevřel, a on zmizel v nějaké zářivě žluté chodbě. Curupiru zachvátil strach. Začala chápat, že jí zde nedrží jen jako rukojmí. Uspali ji, počkali, až se probudí, a teď možná přijde to nejhorší! Zakřičela na Lila. Pořád spal. V trubce zřejmě pořád dýchal uspávací plyn. Jak tak Curupira házela hlavou ze strany na stranu, povšimla si, že některé rytiny ve zdech se dosti liší od těch, ve kterých se probudila "před chvílí". Museli ji přemístit do jiné, i když podobné místnosti.

Obrovitý, několik desítek metrů vysoký objekt s masivní hlavicí a končetinám podobnými výrůstky, dopadl doprostřed Konžského deštného pralesa na území Gabonu. Hlasitá rána, zvuk podobný motorové pile, a strachu plné ječení ptáků přilákalo na scénu nejpodivnějšího z místních obyvatel. Jediného žijícího zástupce svého druhu, který se před dvěma měsíci skryl ve své pralesní domovině, a neopustil ji. Z malé vápencové jeskyně vystoupil dva metry vysoký slizký humanoid, nesoucí mezi lidmi jméno Claude Ngoy. Netušil, co je zač ten obrovitý objekt, který se právě usadil na jeho území, ale pochopil, že je s jeho pomocí chce někdo kolonizovat. Rozpustil se na tisíce slizových praménků, a v několika minutách se ocitl u té obrovité, hlavici připomínající konstrukce. I nyní se před ní ocitlo několik dvounohých, takřka nahých, vrásčitých tvorů, nesoucích futuristicky vypadající zbraně. Slizové praménky se stabilizovaly v křovinách nedaleko od nich. Ngoy drobnými otvory v nich zaznamenal chemické složení okolí. Tito tvorové byli zcela jistě organičtí, ovšem složením se nepodobali ničemu, s čím kdy Ngoy předtím přišel do styku. Ovšem jeho citlivý chemický smysl zaznamenal také osobu, kterou znal. Její "pach" vycházel z té hlavice tam nahoře. Byla to osoba, se kterou měl mnoho společného. Poslední zástupce jejího druhu - a bytost, kterou kdysi zachránil před zánikem. Slizové praménky se proměnily v sérii ostrých střel, jež projely těly hlídek. Pak neuvěřitelnou rychlostí vylezly po několik desítek metrů vysokých stožárech do hlavice. Tady se Ngoy proměnil zpět ve slizkého humanoida, a stanul tváří v tvář velké, dvounohé, hnědé potvoře s obrovskou hlavou a tenkými končetinami. Z jejího hrdla se ozval chraptivý zvuk. Ngoy mu jej probodl svou vlastní končetinou, přeměněnou v obrovitý hrot. Pak pomocí chemického smyslu nalezl Curupiru, drženou v jakési cele, a rozbil všechny ty kulovité předměty, do kterých byly umístěny její ruce a nohy. Rozmlátil tubu, ze které Curupira vytáhla ke smrti vyděšeného Lila. Do cely následně vniklo asi deset dalších vrásčitých bytostí. Ve stejnou chvíli na Ngoye vystřelily z těch futuristických zbraní. Ngoyovo tělo poprvé po dlouhé době poznalo agonii, byť jen krátkou. Zdál se být uvězněn v sérii modrých paprsků, zničehonic ale ze svého těla odlepil řadu zvrdlých, slizových kulek, a zkosil jimi své nepřátele. Do cely ovšem přiběhli další. Teď už Ngoye, Curupiru a Lila obklíčilo možná dvacet z těchto příšer. "Jak jsi mě našel? Kde jsme? Co tu děláš? A co jsou zač oni?" zeptala se Curupira. "To všechno bych taky rád věděl. Promluvíme si o tom později. Teď se drž," odpověděl rychle Ngoy svou bravurní lidštinou, vlastně angličtinou. Obalil Curupiru s Lilem, a dočasně je proměnil ve sliz. Obrovská slizová koule proletěla hlavicí a spadla do pralesa. Tam se přeměnila v jakýsi zelený, kráčející hlen, a odplazila se co nejdál to jen šlo...

Toto byl teprve začátek. Brzy se přihodí něco strašného!

Konec první kapitoly. Pokračování již brzy...