Časté evropské fosilie-Trilobiti

První část seriálu Časté evropské fosilie pojednávala o ježovkách, zajímavých ostnokožcích žijících na naší planetě od Ordoviku. Ve druhé části se podíváme do světa evropských trilobitů. Ukážeme si některé takřka speciálně evropské druhy, na které sběratelé zkamenělin občas mohou při svém bádání narazit...

Trilobiti byli raní členovci, dokonce jedni z prvních, kteří se kdy na naší planetě objevili. Představovali velmi úspěšnou skupinu bezobratlých, členovců pohybujících se převážně po mořském dně, a to po stovky milionů let. Vlastně by se dalo uvést, že po celé prvohory. Neboť trilobiti se řadí mezi nejúspěšnější živočišné skupiny vůbec. Žili bezmála 300 milionů let. Objevili se už v období Kambria, kdy se moře zcela náhle začala překypovat životem. Sloužili jako potrava pro první velké dravce, jako byl Anomalocaris a jeho příbuzní. Po celou prvohorní etapu byli trilobiti důležitou součástí moří a oceánů. Jsou s touto částí prehistorie naší planety neodmyslitelně spjati. Vyhynuli až s koncem Permu. Tehdy na Zemi došlo k prudkým změnám: nastalo největší vymírání druhů, které kdy naše planeta pocítila. Celých 90 % všech živočichů i rostlin zmizelo a trilobiti byli překvapivě mezi nimi. Ti, kteří přežili předchozí velká vymírání, jako to Ordovicko-Silurské, tu náhle padli za oběť. Druhohorní dinosauři ani tehdejší mořští plazi už éru trilobitů nezažili. Ani my je samozřejmě neznáme jako živá zvířata, ale studium jejich zkamenělin poskytlo paleontologům tolik informací, že nyní víme o trilobitech tolik, jako o málo dalších skupinách pravěkých, vymřelých členovců. Nedávno byl dokonce učiněn nález trilobita se stopami po vajíčkách uvnitř těla. Sběratelé zkamenělin měli trilobity vždy rádi. V geologických formacích, jejich horniny vznikaly při mořském dně, bylo vždy k nalezení mnoho jejich pozůstatků...

Tělo trilobitů se dělí na tři části: hlavový štít (cephalon), trup (thorax) a ocasní štít (pygidium). Prostřední část je ještě rozdělena na další tři části, na tři laloky: střední lalok (střed těla) je lalok vyvýšený nebo-li vřeteno, dva postanní se nazývají pleury. Podle počtu jednotlivých článků těchto laloků nebo podle velikostních rozměrů tří hlavních částí těla lze určit, o jaký druh trilobita jde. Nyní si představíme v Evropě často nalézané trilobity...

Ogyginus

Období: Ordovik.

Tento čistě evropský trilobit, žijící na naší planetě v Ordovickém období, mohl měřit až 3,8 centimetru na délku. Patří k často nalézaným druhům. Bohužel se jejich těla často ulamují, takže je poměrně vzácné nalézt kompletní exeplář. Pokud jej budete chtít zakoupit, pak bude určitě dražší než nekompletní zkameněliny. Vřeteno z trupu pokračuje až na pygidium, kde je dobře vidět a pomalu se v pygidiu zužuje (viz. obrázek). Cephalon a pygidium mají stejnou velikost a na obou stranách hlavy jsou dobře viditelné oči. Lícní trny, vycházející z hlavy trilobita, jsou krátké...

Peronopsis

Období: Kambrium.

Fosilie tohoto trilobita jsou mimo Evropu nacházeny i v Severní Americe a na Sibiři. Byl to rod velmi malých trilobitů, měřili jen asi 6 milimetrů! Měli jen dva trupové články mezi pygidiem a cephalonem, jež jsou naopak veliké. Tento rod prakticky nelze s žádným jiným zaměnit, podobný je mu jen Agnostus, ale ten má na pygidiu dva trny.

Paradoxides

Období: Kambrium.

Zkušeným sběratelům fosilií nebo zájemců o trilobity asi netřeba tento rod představovat. Přesto pro ty nezasvěcené, jedná se o snad nejpopulárnější rod trilobitů vůbec, jehož pozůstatky pocházejí z Evropy, Turecka, ale v menším množství i z Ameriky. Měl až 510 milimetrů, žebra se často zužovala do špičky, mohly z něj vybíhat trny, po stranách hlavy se nacházely půlměsícovité oči.

Ogygiocarella

Období: Ordovik.

S délkou až 82 milimetrů patří k větším sbíraným trilobitům. Občas se mu říká i Ogigia nebo Ogigiocaris, bývá tak i vystavován v muzejích. Cephalon je široký s dlouhými lícními trny. Na trupu se vřeteno mírně zužuje, na pygidiu se zase zužuje velmi rychle a výrazně. Na glabele se nacházejí půlměsícovité oči.

Na závěr menší zajímavost: trilobiti se dokázali stáčet, tedy alespoň většina jejich druhů. Byl to zřejmě způsob obrany, podobný tomu užívanému dnešními stínkami, které možná máte na zahradě. Občas takový stočený trilobit zkameněl a pak se zachoval ve velmi neobvyklém tvaru. I na stočené trilobity můžete při koupi zkamenělin, případně jejich odlitků, narazit... Tak zase u další části Častých evropských fosilií!