Život v divočině: Buvol pralesní

Život v divočině

Buvol pralesní

Husté pralesy v Africe jsou domovem nejednoho překrásného tvora. Avšak jeden z nejoblíbenějších je buvol pralesní. Tito fascinující živočichové nemají v tomto prostředí žádné nepřátele, až na jednoho... Lesy ve Středoafrické republice. Ačkoliv nejsou zrovna veliké a občas zde dochází k velkým kácením, jedna část je zde národním parkem. Právě zde přežívá jediná skupina buvolů pralesních ve Středoafrické republice. Dlouho zde neměli žádné nepřátele a deštný, přitom však i suchý les jim poskytoval bezpečné útočiště. Do té doby, než přišel člověk. Naštěstí se počet těchto zvířat ve střední Africe růzrůstá. Nejnovějším přírůstkem tohoto stádečka je maličká samička, nyní sotva týden stará. Bude kojena po dobu dalších 6 měsíců, ale v současné době není větší, než přerostlý labrador. Až vyroste, bude však měřit 1 či 1,5 metru. Stádo se chodí každým dnem napít k malému jezírku. Ve vysoké strávě nejsou takřka vidět a proto bylo natočit je opravdu těžké. Denně nemusí buvoli přijmout velké množství tekutin, vlastně je v pralese mají všude kolem sebe. Jde o poddruh buvola afrického, který je o něco větší a také více váží...

Zmiňovali jsme se sice o tom, že kromě člověka buvolům velké nebezpečí nehrozí. Až na mláďata. Naše malá samička se pomalu stává terčem nejznámějšího afrického predátora, nebo alespoň mezi ně matří. Levhart skvrnitý. Samička se nesmí ztratit a na terči tohoto predátora bude ještě po dobu půl roku, kdy bude kojencem. Silně se tiskne k vůdci stáda, jejímu otci. Levhart si tady na mládě netroufne, riskoval by totiž jistá poranění, ale zkusí to později. První dny ubíhají rychle. Buvoli nemusí dlouho spát. A zdá se, že při takovém teple i v noci to ani moc dobře nejde. Koloběh se opakuje každý den. Ráno se jde stádečko opět napít, a poledne ztráví na pláních u pralesa. Odpoledne se vydá dát si něco k snědku do lesa a zůstane v něm přes noc. Buvoli pralesní mohou chodit mezi stromy, protože jejich rohy jsou natočeny dozadu, a tak se nezapletou do větví, narozdíl od buvola afrického. Uběhly zhruba tři měsíce. Na pokraji s Konžským deštným pralesem však nikdy nenastává období sucha. Planiny sice mohou být občas dosti neúrodné, ale les nabízí vlhko. Celý květen i příští měsíce v něm buvoli pralesní budou shánět potravu a neodváží se ven, na holé pláně. Když se jde ale vůdčí samec napít dál, k potůčku v džungli, samička se ztratí. Neví přesně co dělat. Nicméně její pach zachytil někdo jiný...

Levhart zaútočil. Samička utíká, jak nejlépe může. Na chvíli se šelmě ztratí mezi hustým porostem. Na kopečku to už ale nevydrží a začne volat. Levhartovi ukáže cestu. Přesto, že utíká, jak nejlépe může, nejde to dál. Neví však, že otec je konečně na blízku - levhart je zahnán. Toto byla pro maličkou samičku, starou sotva 3 měsíce, pořádná lekce... Měsíce ubíhají. Samička si zvykla na život na pokraji deštného lesa, a nyní je otázkou, co se stane dál. Právě je jí 6 měsíců a doba kojence je pryč. Je už taky pořádně velká. Na žraní trávy je však již zvyklá, opakovala to od matky, když jí bylo sotva pár týdnů. Zvykne si i na všechny roční období, která jí, ještě v budoucnu čekají. Levhartům se začala vyhýbat a ví dokonce, kde mají doupata a že se vyplatí být ostražitým zvířetem. Do dospělosti jí však zbývá ještě víc, než dva roky. Až se tak stane, je pravděpodobné, že se jí narodí vlastní mládě. A až se tak stane, možná se do Středoafrické republiky dostanou další stáda buvolů pralesních a začnou zde žít svůj život. Lidé mají buvoly pralesní v oblibě, a pokud tomu bude tak i nadále, je dost možné, že jako druh budou zachráněni...

Snad se Vám osmá část mého dokumentu líbila... Další díl už bude na konci září, ale o kterém tvorovi, to Vám opět neprozradím... Nezapomeňte také komentovat...