Archaeobatrachia (4/5)

Archaeobatrachia, dříve též Discoglossidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udržuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.

Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Alytidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.

Čeleď Alytidae

Dříve byla známá též jako Discoglossidae, název Alytidae měl ovšem prioritu. Jako taková byla popsána Leopoldem Fitzingerem v roce 1843. V roce 2014 se nicméně objevily názory, že se od sebe dva hlavní rody této čeledi, Alytes a Discoglossus, liší natolik, že by mohly být zařazeny do svých vlastních čeledí - v tom případě by se od čeledi Alytidae oddělila platná čeleď Discoglossidae, popsaná Albertem Güntherem v roce 1859. Dosud však platí, že oba tyto taxony spolu s rodem Latonia patří do čeledi Alytidae. Zatímco Latonia, rod donedávna považovaný za vyhynulý, zahrnuje jediný druh (též znovuobjevený teprve nedávno), do rodu Alytes patří pět druhů a do rodu Discoglossus šest druhů. Kromě těchto rodů se do čeledi Alytidae řadí také vyhynulí Enneabatrachus, Callobatrachus (sporný taxon), Eodiscoglossus, Bakonybatrachus a Aralobatrachus; jsou pozdně jurského až pozdně křídového stáří. Čeleď se ve fosilním záznamu objevuje na konci jury, asi před 150 miliony let.

Druh: Alytes muletensis,

české pojmenování: ropuška baleárská,

výskyt: Mallorca.

Majorský endemit, preferující vysoko položené strže a horské řeky v pohoří Serra de Tramuntana v severozápadní až severní části ostrova. Ráda se ukrývá pod kameny v tamních vápencových jeskyních. S průměrnou délkou 3 až 4,5 centimetru je trochu menší, než ostatní ropušky z evropské či africké pevniny. Samice je větší než samec. Obě pohlaví se v období rozmnožování ozývají charakteristickou sérií zvuků. Na rozdíl od mnoha jiných druhů žab jsou to u ropušky baleárské samice, kdo bojuje o partnera. Vybraného samce si před ostatními samičkami chrání a mohou se s nimi pustit i do boje. K páření dochází v květnu a červnu. Jakmile sameček oplodní vajíčka, samička mu je předá (snůšku tvoří 7 až 12 vajíček) a on je pak nosí nalepeny mezi zadními končetinami. Těsně před vylíhnutím je pak odnese do vodní nádrže. Pulci jsou v průměru 5,4 až 7 milimetrů dlouzí a metamorfují po několika týdnech, většinou ještě v červnu. Metamorfované žabky jsou jen o málo menší než dospělci. Ropuška baleárská byla nejprve popsána pod názvem Baleaphryne muletensis na základě fosilních pozůstatků, objevených v roce 1977. Až o dva roky později byla nalezena také živoucí zvířata! Pochopitelně jde o druh ohrožený, a v roce 1997 zbývalo v Serra de Tramuntana jen nějakých 500 až 1500 jedinců, v roce 2016 pak zřejmě jen 300 až 700. Jde o jednu z nejvzácnějších žab na světě. V minulosti se programu rozmnožování ropušek baleárských v zajetí věnoval Durrell Wildlife Park na ostrově Jersey, a úspěšně vypustil řádku těchto žab do volné přírody. Velkým problémem je pro tento druh nedostatek vody. Lidská populace se na Mallorce v posledních desetiletích zvětšila, a potřebuje vodu, které je na ostrově poměrně málo - musí se brát zvláště z hor na severu, tedy z jediné domoviny této unikátní žáby.

Druh: Alytes obstetricans,

české pojmenování: ropuška starostlivá,

výskyt: Portugalsko, Španělsko, Francie, jižní Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, západní Německo, severní až západní Švýcarsko.

Kromě výše zmíněných zemí se vyskytuje také ve Spojeném království, kam byla však introdukována. Měří 3 až 5,5 centimetru, samice jsou větší než samci. Podobně jako její příbuzné je nočním druhem, a většinou se vyskytuje nedaleko vodních toků, i když výjimečně se od nich může vzdálit až na 500 metrů. Občas se tak zatoulá i do zahrad. V Pyrenejích je k nalezení i v nadmořské výšce 2400 metrů. Na krku má drobné parotidní žlázy, další kožní žlázy vylučující nepříjemný sekret se pak nacházejí také na předních končetinách a na kotnících. Přední končetiny jsou silně stavěné. Zbarvení je většinou šedé, olivové až hnědé se zelenými či nahnědlými skvrnkami. Loví bezobratlé, od brouků, pavouků a svinek přes plzáky a slimáky až po mnohonožky. Ropuška starostlivá dostala své druhové jméno jako odkaz na samcovu péči o vajíčka, jež mu po páření samice předává. Před pářením samotným láká samec samici výrazným, 1 až 3 vteřiny trvajícím voláním, většinou ze skalní rozsedliny nebo z nory. Pulci se líhnou po 3 až 6 týdnech, jsou býložraví a požírají vodní rostliny. Ropuška starostlivá je druhem málo dotčeným, ale její přirozené prostředí, totiž lesy mírného pásma, sladkovodní jezera, řeky či oblasti s křovinnou vegetací, mizí. 

Druh: Alytes cisternasii,

české pojmenování: ropuška iberská (též ropuška portugalská),

výskyt: Portugalsko a Španělsko.

Španělsky se jí říká sapo partero ibérico. Je to málo dotčený druh ropušky, vyskytující se v křovinatých oblastech středomořského typu a dubových lesích na východě a jihu Portugalska a v západní až střední části Španělska v nadmořské výšce až 1300 metrů. V dospělosti měří průměrně 4 centimetry, ovšem pulci mají až 7 centimetrů. Ropuška iberská je jedním z menšího množství druhů žab, u nichž jsou pulci větší než dospělci, a při metamorfóze se zmenšují. K té dochází asi čtyři měsíce po vylíhnutí z vajíčka. Stejně jako v případě všech ostatních druhů rodu Alytes, i u ropušky iberské jsou to samci, kdo se stará o vajíčka; nosí je přilepené mezi zadními končetinami, a odnášejí je do vody těsně před vylíhnutím potomstva. Jeden sameček je schopen unést až 180 vajíček ze čtyřech odlišných snůšek nakladených několika partnerkami. Pohlavní dospělosti dosahují metamorfované ropušky až ve 2 letech života. Přestože je ropuška iberská, jak již bylo uvedeno, málo dotčeným druhem, a na území Portugalska jí velké nebezpečí nehrozí (na jih od řeky Tagus jde dokonce o nejběžnější druh obojživelníka), v okolí španělského Madridu její počty trvale klesají. Může za to ničení jejího přirozeného prostředí. 

Druh: Discoglossus jeanneae,

české pojmenování: diskoglosus španělský,

výskyt: Španělsko.

Endemit jižního, východního a severovýchodního Španělska. O životě diskoglosa španělského se toho moc neví, ale předpokládá se, že v zimě nehibernuje, a že je tedy aktivní po celý rok. Žije v otevřené krajině, v borových hájích a v křovinatých oblastech v nadmořské výšce až 2000 metrů. Loví hmyz a nejrůznější červy, rád si pochutná ale i na mladých žábách jiných druhů. Pulci jsou, nepříliš překvapivě, býložraví. Zbarvení dospělců je obvykle světle hnědé s tmavě hnědými skvrnami a proužky. Spodní část těla je žlutá nebo bílá. Pozoruhodné je, že dospělí samci jsou vybaveni plovacími blánami; u adolescentních samců chybí, a postrádají je také samice. Samcům se v období páření vytvářejí na předních končetinách, na krku a na břiše výrazné černé mozoly, jež jim pomáhají přidržet se při amplexu samičky. Diskoglosus španělský je téměř ohroženým druhem, nejvíce jej ohrožují sucha. Dle informací z roku 2009 již pravděpodobně několik jeho izolovaných populací na pobřeží Středozemního moře vyhynulo. D. jeanneae byl prve popsán jako poddruh žabky iberské.

Druh: Discoglossus galganoi,

české pojmenování: žabka iberská (též diskoglosus portugalský),

výskyt: Portugalsko a Španělsko.

Obývá celé Portugalsko a západní část Španělska. Je možné, že se její počty snižují, ale dosud nebylo získáno dost dat na to, aby byla přeřazena z kategorie málo dotčeného taxonu na zranitelný. Existují tři barevné a vzorové variace; žabky uniformně zbarvené, žabky s tmavými skvrnami a žabky se dvěma dlouhými podélnými, tmavými pruhy, jedním na zádech a ještě dalšími dvěma na bocích. Dříve byl k tomuto druhu řazen také D. jeanneae, obě žáby se od sebe však liší, což dokazuje například výzkum jejich mitochondriálních sekvencí. Přirozeným prostředím žabky iberské jsou lesy, bažiny a otevřená travnatá krajina. Málokdy se vzdaluje od vody. Období rozmnožování nastává v říjnu a končí v prosinci, samice se během této doby páří několikrát a kladou i 4900 až 5600 vajíček v několika snůškách (jednu snůšku přitom tvoří jen 20 až 50 vajíček). Ta mají průměr 1,5 až 2 milimetry. Pulci mají po vylíhnutí 3 milimetry na délku, a na rozdíl od dospělců jsou diurnální. Metamorfují po 22 až 60 dnech. Pohlavní dospělosti dosahují samci žabky iberské ve 3 až 5 letech života, samice pak zhruba ve 4 letech. Žijí až 9 let. Aktivní je tento druh už při teplotách vyšších než 9°C, nejradši má však teplotu 21°C až 30°C. Klesne-li relativní vlhkost vzduchu na méně než 45 %, upadají žabky iberské do stavu strnulosti. 

S posledními čtyřmi zástupci podřádu Archaeobatrachia, konkrétně se čtyřmi zbývajícími druhy rodu Discoglossus, se seznámíme v příští, poslední části, která vyjde ve středu 31. března.

X-Frogs Origins: Wolverinova žába

V tom, co dělá, je nejlepší. Ale na tom, co dělá, není nic pěkného.

V pralesích střední a západní Afriky nežije jen největší žába světa, ale také žába s vysunovacími drápy. Řeč je o vlasatici třásnité s kouzelným vědeckým jménem Trichobatrachus robustus. V angličtině se jí říká "hairy frog" nebo "horror frog", ovšem v posledních zhruba deseti až třinácti letech se ujalo také obecné jméno "Wolverine frog". Proč? Právě proto, že je v nebezpečí schopna protáhnout skrze kůži na svých prstech drápy, jež útočníka poraní. A podobně jako v případě komiksového Wolverina (James Howlett Logan nebo Weapon X), nejpopulárnějšího z X-Menů, jsou tyto drápy kostěnného původu. Ale zatímco Loganovy drápy (a kostra) byly později v životě potaženy nezničitelným kovem adamantiem, a drápy většiny zvířat jsou zase keratinové, vlasatice třásnitá si kostěnné drápy ponechala. Mimoto patří tento druh k nejchlupatějším ze všech žab. Že by se inspirovala Wolverinovými kotletami?

Možná se nezdají být příliš podobní... ale zdání může klamat (Hugh Jackman jako Logan/Wolverine ve snímku X-Men: Poslední vzdor; Trichobatrachus robustus z Přírodovědného muzea v Londýně)

Vlasatice třásnitá je jediným zástupcem rodu Trichobatrachus, patřícího do čeledi kvikuňkovitých (Arthroleptidae), kladu Afrobatrachia a podřádu Neobatrachia. Byla popsána Georgem Albertem Boulengerem v roce 1900. Ačkoliv její pralesní domovina mizí, není zatím na Červeném seznamu IUCN vedena jako ohrožená, ba naopak, dosud jde o málo dotčený druh. Vyskytuje se v tropických a subtropických vlhkých nížinných lesích v Demokratické republice Kongo, Kamerunu, Rovníkové Guineji, Gabunu a Nigérii, přičemž její areál rozšíření zasahuje až na východ této země. Může se vyskytovat i v severní části Angoly. Podobně jako například veleskokan goliáší (Conraua goliath) je i vlasatice třásnitá jedním z poměrně malého množství druhů žab, u nichž jsou samci větší než samice. Měří totiž 10 až 13 centimetrů na délku, zatímco samice jsou průměrně 8 až 11 centimetrů dlouhé. Zvláštní "vlasy", které pokrývají boky a stehna, se objevují pouze u samců, a to v období rozmnožování. Tyto kožní výrůstky, dermální papillae, jim umožňují zůstávat pod hladinou se snůškou, kterou po spáření hlídají, neboť zadržují vzduchové bubliny. Samec se tak nemusí vynořovat na hladinu a riskovat, že během té krátké chvíle na jeho nevylíhnuté potomstvo zaútočí nějaká masožravá ryba. Tyto kožní výrůstky obsahují tepny, nejedná se tedy přímo o ekvivalent savčího chlupu či vlasu. Zvětšují povrch těla, a mohly by být přirovnány k vnějším žábrám. Mimo období rozmnožování je Trichobatrachus robustus žábou terestrickou, ve vodě se příliš nezdržuje. Pulci samotní jsou také poměrně zajímaví - ačkoliv pulci většiny druhů žab jsou býložraví, larvální stádium vlasatice třásnité je masožravé. Draví pulci spořádají vše, co je menší, než oni sami. Několika řadami nepravých zubů uchopují vodní hmyz a červy. Dospělci požírají různé plže, pavouky, brouky a rovnokřídlé. Bohužel je i přes svůj unikátní a možná pro některé děsivý vzhled tato žába lovena pro maso, a to především na území Kamerunu. Většinou jsou vlasatice zabíjeny pomocí mačety nebo oštěpu.

Kostěnné drápy vlasatice třásnité, obrázek z webu EDGE of Existence

Vraťme se však zpět k výjimečným schopnostem Wolverinovy žáby. Přestože její obranný mechanismus není výsledkem působení genu X, jako v případě našeho kanadského drsňáka, je nepochybně také výsledkem mutace. Její drápy však samozřejmě nevycházejí z kůže mezi klouby! Jsou lokalizovány na každém z prstů zadních končetin (nikoliv předních), a jsou zanořeny pod kůží. S kostmi je spojuje kolagenová tkáň. Když na žábu zaútočí predátor, drápy se vztyčí, vysunou se z "uzlíku" na kosti a prorazí kůži na konečcích prstů. První, kdo tuto malou superschopnost vlasatice třásnité objevil, nebo alespoň první, kdo o ní ve vědecké literatuře napsal, byl G. Kingsley Noble. V knize The Biology of Amphibia z roku 1931 spekuloval, že drápy sloužily k uchycení na zemi před skokem. Tím, kdo jako první zjistil, že slouží jen a pouze k obraně, nebyl nikdo jiný, než legendární Gerald Durrell. Své setkání s vlasaticí třásnitou popsal v knize Bafutští chrti (The Bafut Beagles), pojednávající o jeho výpravě do Kamerunu spolu s Kennethem Smithem v roce 1949. Kniha vyšla roku 1954, a obsahovala mnoho informací o tom, jak kamerunští lovci vlasatice chytají. Durrell vylíčil, jak hluboké tržné rány mohou na lidské kůži drápy této žáby způsobit. To je také důvod, proč kamerunští lovci používají k jejich zabíjení mačety či oštěpy; držet zmítající se žábu s ostrými vysouvacími drápy může být nebezpečné, a otevřená rána ve vlhku pralesa není ničím, o co běžný smrtelník stojí. 

Vysouvací kostěnný dráp vlasatice třásnité, obrázek z New Scientist

Tady ale podobnost s kanadským mutantem a v pořadí druhým marveláckým antihrdinou vzniklým v roce 1974 (prvním byl Punisher, a vznikl ve stejném roce!) nekončí. Podobně jako on je totiž vlasatice třásnitá schopná se regenerovat! Možná její regenerační schopnosti nejsou tak úžasné, jako ty Loganovy; popálení tlakovou vlnou atomové bomby, která dopadla do Nagasaki, nebo roztržení těla velkým zeleným chlapíkem na dvě půlky by sice nepřežila, ale rány způsobené vysunutými drápy se zahojit mohou. Jak přesně k tomu dochází, to však není známo. Také se přesně neví, jak se vlastně drápy zatahují. Podle jedné z hypotéz k tomu dochází pasivně. Žába tedy nemůže vlastní vůlí tyto kostěnné výrůstky stáhnout zpět pod kůži. Ať už je to jakkoliv, jasné je, že tento obranný mechanismus a zřejmě i následná regenerace ran způsobenými těmito drápy, činí vlasatici třásnitou mezi žábami unikátní. Zatím byl popsán jen jeden další druh žáby, který má podobnou zbraň - je jím skokan druhu Babina subaspera z ostrovů Kakeromajima a Amami Ōshima v souostroví Rjúkjú v Japonsku. Někdy se i jí říká "Wolverine frog", pravdou však je, že má kostěnné výrůstky pouze na palcích. U samců jsou delší než u samic. Používají je při zápasech s ostatními samci v období páření a zřejmě také k uchycení na samici. Nemají tedy tak dramatické využití jako v případě Trichobatrachus robustus. Wolverine je zkrátka jen jeden.

"It's cool but it's disgusting" (slova Petera Maximoffa jako reakce na tento záběr v X-Men: Budoucí minulost)

Informace použité pro tento článek pocházejí z knihy Plazi a obojživelníci od Marka O'Shea a Tima Hallidaye a z webu EDGE of Existence. Musím přiznat, že když jsem se o tomto druhu žáby poprvé doslechl před téměř čtyřmi roky, okamžitě se stala mým nejoblíbenějším druhem z celého řádu. Možná je to i proto, že jsem prostě velkým fanouškem X-Menů, a když už je jedním z mých oblíbených savců rosomák (anglicky wolverine), proč by mým oblíbeným obojživelníkem nemohla být Wolverinova žába?

Veleskokan goliáší - Největší žába současnosti

Zatímco Paedophryne amauensis je nejmenší známou současnou žábou, veleskokan goliáší (Conraua goliath) je zase tou největší. Je to gigant - od špičky hlavy po kloaku měří až 32 centimetrů (některé zdroje ovšem uvádějí až 40 centimetrů), i se zadními končetinami pak může dosáhnout úctyhodné délky 96 centimetrů. Vážit může 600 až 3250 gramů. Jeho oči mají průměr 2,5 centimetru, nápadné tympanum půl centimetru. Veleskokan goliáší je jedním ze šesti druhů rodu Conraua, patřícího do čeledi Conrauidae a kladu Ranoidea v rámci podřádu Neobatrachia. Typový druh tohoto rodu, C. robusta, odchytil na západě Afriky na počátku minulého století německý obchodník Gustav Conrau, a zoolog Fritz Nieden, který zvíře popsal, pojmenoval rod na jeho počest. C. robusta je C. goliath velmi podobný, jedná se o kongenerický druh, ačkoliv dorůstá maximální délky 14 centimetrů. Takový kriticky ohrožený C. derooi měří maximálně dokonce jen 8,4 centimetru. Veleskokan goliáší je tedy i mezi svými nejbližšími příbuznými obrem, který nemá obdoby. Je pochopitelně schopen skákat, a uvádí se, že dokáže přeskočit vzdálenost až 6 metrů. Zatímco zadní končetiny má velice dlouhé, ty přední jsou robustní a nepříliš překvapivě kratší. Na všech čtyřech končetinách se mezi prsty nachází plovací blány. Veleskokan goliáší je dobrým plavcem a často se potápí. Jeho biotopem jsou rychle tekoucí řeky s písečným dnem na území středoafrických (či západoafrických, záleží na pojetí) států Kamerun a Rovníková Guinea. Nevyskytuje se nikde jinde na světě - jeho areál rozšíření je poměrně malý. Od té doby, co jej George Albert Boulenger popsal v roce 1906, se jeho počty výrazně snížily. Za poslední tři až pět generací zaznamenaly pokles o více než 50 %. Není pochyb, že největší žába naší planety je druhem ohroženým. Může za to znečištění vod v podobě sedimentace a ovlivnění chemickými látkami, kácení pralesů a lov pro maso či pro obchod s domácími mazlíčky. Před více než deseti lety rozhodla vláda Rovníkové Guineje, že mohou být ze země každoročně exportovány jen tři stovky veleskokanů goliáších. Ani to však ochraně těchto žab příliš nepomáhá. Naštěstí jsou některá území, na kterých se tento druh vyskytuje, chráněna, kupříkladu Monte Alen National Park v Rovníkové Guineji či tři přírodní rezervace v provincii Littoral na území Kamerunu. Export zvířat mimo země jejich výskytu je pochopitelně kontroverzní, zvláště uvážíme-li, že veleskokani se v zajetí rozmnožují jen obtížně. Proto však není snadné zvýšit jejich počty například v zoologických zahradách. Mimoto jsou veleskokani v zajetí obvykle nervózní, uzavřené podmínky jim nesvědčí. S dostatkem potravy sice mohou žít v zajetí déle (21 let) než ve volné přírodě (15 let), nechovají se však uvolněně.

Fotografie veleskokana goliášího z webu New Scientist

Pozoruhodné je, že na rozdíl od většiny žab jsou u veleskokanů goliáších větší samci, nikoliv samice. Mají také větší ušní bubínek. O rozmnožování těchto veležab se toho ví docela málo, už jen proto, že žádná dostatečná pozorování nemohla být provedena v zajetí, a ani se neví, kdy konkrétně se veleskokani ve volné přírodě shromažďují. Rozmnožují-li se sezónně nebo po celý rok, to zkrátka není známo. K námluvám však jistě dochází v noci. Jelikož tento druh není vybaven vzdušnými vaky, tudíž není schopen produkovat zvuky takovým způsobem, jako mnoho jiných žab, vyvinul se u samců docela jiný systém vokalizace. Otevírají tlamu a vydávají zvláštní pískavý zvuk. Tím lákají menší samice, se kterými se poté páří, přičemž samice kladou vajíčka do vody. Jsou schopny naklást několik stovek vajíček, překvapivě stejné velikosti, jako vajíčka jiných, menších druhů žab. Mají v průměru asi 3,5 milimetru. Oplozená vajíčka se lepí na vodní vegetaci na dně řeky, poté se z nich líhnou pulci, a ti za nějakých 76 až 90 dní dorostou délky 5 centimetrů. Je pravděpodobné, že samec také vytváří speciální nádrž, u které se pak se samicí páří. Někdy dokonce může nádrž oddělit od vodního toku tím, že vytvoří hráz z velkých kamenů. Někteří se odborníci se domnívají, že právě proto jsou veleskokani goliáší, zvláště tedy samci tohoto druhu, tak velcí - aby byli schopni pohybovat velkými předměty při vytváření nádrže pro rozmnožování. Kdy u pulců probíhá metamorfóza a jak dlouho po ní pohlavně dospívají, to bohužel není známo. Velmi zajímavé je však to, že býložraví pulci se živí pouze jedním druhem vodní rostliny, a tou je Leiothylax warmingii (dříve Dicraea warmingii) z čeledi Podostemaceae a řádu malpígiotvarých (Malphigiales). Těmto rostlinám se obvykle daří v blízkosti vodopádů nebo peřejí, takže se pulci vyvíjejí tam. Velmi specifické požadavky na stanoviště, které tato rostlina má, by mohly také vysvětlit, proč je areál rozšíření veleskokana goliášího tak malý. Je-li totiž jeho larvální stádium plně závislé na jednom typu rostliny vyskytující se ve vodě s proudem o určité síle a rychlosti, pak se není třeba divit, že nejsou tyto obrovské žáby mnohem rozšířenější a početnější. Dospělí veleskokani jsou masožravci, ostatně jako všechny žáby. Loví vážky, rovnokřídlý hmyz, pavouky, všelijaké červy, ryby, menší druhy žab a ocasatých, kraby a další korýše, mláďata želv anebo dokonce malé hady a savce. 

Kamerunský lovec s veleskokanem goliáším a afričkou (Afrixalus), obrázek z ARKive stažený z Pinterestu

Veleskokan goliáší je noční. Žije v extrémně vlhkých džunglích, a vody, ve kterých se vyvíjí a v dospělosti potápí, mají teplotu alespoň 19,4 °C. Od vody se vzdaluje jen málokdy, a je plachý. Hned jakmile registruje nebezpečí, skáče zpět k vodnímu toku. Ačkoliv je dnes stále loven, najdou se v Kamerunu a Rovníkové Guineji i tací, kteří jej uctívají. Mbové z Kamerunu věří, že jsou tyto obrovské žáby převtělenými kouzelníky, jež žijí u posvátných vodopádů. Je důležité si uvědomit, že si tento překrásný gigantický obojživelník zaslouží úctu. Zhruba stejně velká nebo jen o trochu větší pozdně křídová Beelzebufo ampinga z Madagaskaru je už 70 milionů let pryč, takže obřích žab skutečně mnoho nezbývá. Kdybychom tohoto obojživelníka vyhubili, přišli bychom o jeden z největších studenokrevných pokladů naší planety. Zachránit jej lze tak, že bude omezen jeho lov, a bude chráněno více jeho pralesní domoviny. To se však lehce řekne. Veleskokan goliáší, největší žába současnosti a jedna z největších žab, která kdy na naší planetě existovala, je jedním z mnoha, mnoha živočichů z afrických pralesů, jejichž počty zatím nenávratně klesají.

Za informace pro tento článek vděčím knize Plazi a obojživelníci (DK Handbooks - Reptiles and Amphibians) od Marka O'Shea a Tima Hallidaye, vydané v roce 2001 nakladatelstvím Dorling Kindersley (v ČR uvedené v roce 2005 firmou Euromedia) a také Animal Diversity Web.

Evoluce žab

Nejstarší zástupci řádu Anura se ve fosilním záznamu objevují před asi 200 miliony let. Kde bychom však hledali jejich původ? Kteří obojživelníci byli předky žab? Odpovědi na tyto otázky nemusí být jednoznačné, jelikož fosilií žabích předchůdců se nedochovalo žádné závratné množství. Některé taxony příbuzné řádu Anura jsou nicméně známy z období triasu. Ale abychom pochopili, jak to s evolucí obojživelníků a tedy i žab bylo celkově, musíme se podívat ještě hlouběji do minulosti. Často se uvádí, že skupina Lissamphibia, jež zahrnuje všechny moderní obojživelníky - žáby, ocasaté a červory - existuje asi 250 milionů let, ovšem některé molekulární fylogenetické analýzy odhalily, že může být až 330 milionů let stará. V tom případě by se zřejmě moderní typy obojživelníků vyvinuly z temnospondylů (řád Temnospondyli), skupiny dosahující největší rozmanitosti v obdobích karbonu, permu a triasu, a přežívající, ač v menším zastoupení, až do křídového období. Ačkoliv svým vzhledem připomínali temnospondylové plazy, a proto za ně byli v 19. století považováni (uvědomme si však, že plazi jsou parafyletickou skupinou!), jejich životní cyklus je dobře zmapován. A nelišili se jím příliš od dnešních obojživelníků, zvláště pak od žab. Také totiž procházeli larválním stádiem, načež prodělali metamorfózu a dospěli. Někteří žili jen na souši, ale celá řada druhů měla adaptace k částečně vodnímu způsobu života. Existuje také názor, že k diverzifikaci skupiny Lissamphibia došlo asi před 300 miliony let, zhruba někde na rozhraní karbonského a permského období. Tato hypotéza jde ruku v ruce s domněnkou, že předky moderních obojživelníků byli právě temnospondylové. Ovšem ne všechny výzkumy z posledních deseti či patnácti let hypotézu o vzniku lissamphibianů z temnospondylů potvrzují. Například v roce 2011 byla biologem R. Alexanderem Pyronem z Columbian College of Arts and Sciences ve Washingtonu provedena studie, jejímž výsledkem bylo, že Lissamphibia je monofyletickou skupinou vycházející z podtřídy Lepospondyli. Tito obojživelníci, žijící přinejmenším od začátku karbonu po konec permu, byli také nesmírně rozmanití. Některým chyběli končetiny, jiní vypadali jako ještěři, někteří žili ve vodě, a jiní zase pouze na souši. Podle Pyronovy studie vznikla Lissamphibia někdy před 303 až 290 miliony let, a k oddělení žab a ocasatých (Caudata) došlo před 292 miliony let. Červoři (klad Apoda) se pak konečně oddělili před 239 miliony let. Různé další vědecké výzkumy pak vedly také k domněnkám, že červoři jsou potomky lepospondylů a žáby a ocasatí se vyvinuli z temnospondylů. To však nemusí být pravda, neboť výzkum rDNA obojživelníků, provedený v roce 2005 Diegem San Maurem a jeho kolegy, naznačuje, že červoři a ocasatí jsou si navzájem fylogeneticky blíže, než žábám. Podle více či méně novějších výzkumů jsou temnospondylové z čeledi Amphibamidae a zástupci čeledi Branchiosauridae nejbližšími vyhynulými příbuznými moderních obojživelníků. 

Gerobatrachus hottoni, obrázek z Reuters

Ze všech temnospondylů se žábám a ocasatým podobá nejvíce Gerobatrachus hottoni z kladu Amphibamiformes. V době, kdy byl popsán, tedy v roce 2008, byl označen za nejbližšího příbuzného skupiny Batrachia (zahrnující právě žáby a ocasaté, nikoliv však červory). Tisk mu dal přezdívku "frogamander" (frog + salamander). Žil před 290 miliony let, tedy v období permu a oddělení cisural. Holotyp byl nalezen v roce 1995 v Baylor County v americkém Texasu. Lebka gerobatracha byla vybavena tzv. "otic notch" za každou očnicí; u žab je tento znak základem tympana, vnější sluchové struktury. Zvíře mělo ještě několik dalších typicky žabích znaků, ačkoliv bylo mnohem primitivnější. Asi nejvíce viditelným znakem ocasatých byl u gerobatracha jeho dlouhý ocas. Pochopitelně se však v roce 2009 díky výzkumu D. Marjanovice objevila také možnost, že Gerobatrachus patřil do skupiny temnospondylů zvané Dissorophoidea, jež nebyla s moderními obojživelníky nikterak příbuzná.

Dosud nejstarším nalezeným zástupcem žabí vývojové linie je Triadobatrachus massinoti, popsaný Jeanem Piveteauem v roce 1936. Jedná se o dobrý příklad přechodné fosilie, nesoucí znaky jak předchůdců, tak potomků, v tomto případě tedy pravých žab. Triadobatrachus však do samotného řádu Anura nepatřil, nicméně byl zástupcem kladu Batrachia, vlastně ještě spolu s jedním taxonem (viz níže) patří mezi jeho nejstarší "členy". Žil před 250 miliony let, na samém počátku geologické periody triasu a tedy i druhohor. Na rozdíl od současných žab, vybavených čtyřmi až devíti obratly, měl Triadobatrachus obratlů šestadvacet. Minimálně deset tvořilo ocas, vznikající samozřejmě prve u pulců, ale zachovaný i u dospělých jedinců. Zadní končetiny triadobatracha byly sice delší než přední, ale skákat zřejmě nedokázal. Trávil část života ve vodě, a byl dobrým plavcem, jinak byl ovšem přizpůsoben i k životu na souši, a nepochybně dýchal vzduch. Jeho lebka se výrazně podobala lebce současných žab. Fosilie triadobatracha byly nalezeny v mořských sedimentech, je však nepravděpodobné, že by se jednalo o jakousi "mořskou protožábu". Měl-li takovou kůži, jako dnešní obojživelníci, pak nedokázal slanou vodu vystát. Ostatky zvířat byly pravděpodobně do moře odplaveny řekou. To potvrzují zkamenělé ostatky suchozemských rostlin z vnitrozemí, které se v blízkosti triadobatrachových fosilií našly. 

 

Triadobatrachus massinoti, obrázek z The Amphiterra Project

Druhým z nejstarších zástupců kladu Batrachia je Czatkobatrachus polonicus, pojmenovaný podle Czatkowic v Polsku, kde byly jeho zkameněliny nalezeny. Tato pražába se triadobatrachovi výrazně podobala, její ocas byl však redukován, a měla méně obratlů, ovšem jejich přesný počet není kvůli neúplnosti ostatků znám. Fosilie je stáří 251 až 247 milionů let. 

Czatkobatrachus polonicus, obrázek z webu Dinozaury

Jak již bylo zmíněno, první praví zástupci řádu Anura se objevili asi před 200 miliony let. Zřejmě nejstarším z nich je Vieraella herbsti ze souvrství Roca Blanca na jihu Argentiny. Tato třícentimetrová žabka žila právě na samém počátku jury, a anatomicky se současným žábám velmi výrazně podobala. Patřila do čeledi Vieraellidae. Mezi pravé žáby už mohl patřit také Prosalirus bitis, popsaný v roce 1995. Žil před 190 miliony let, a jeho fosilie byla nalezena v souvrství Kayenta v americké Arizoně. Měl sice v dospělosti poněkud výrazný krátký ocásek, ale už byl schopen skákat - alespoň to tedy naznačuje struktura jeho zadních končetin. 

Kyčelní kost žáby druhu Prosalirus bitis, fotografie z Research Gate

Z rané až střední jury, z doby před 180 až 165 miliony let, je znám Notobatrachus. Byly popsány dva druhy, a to sice N. degiustoi (v roce 1956) a N. reigi (v roce 2008). S délkou 9 až 15 centimetrů se jedná o jednu z největších dosud nalezených primitivních jurských žab. Několik fosilií notobatracha bylo nalezeno v souvrstvích La Matilde a Cañadón Asfalto v argentinské Patagonii. 

Zkamenělina Notobatrachus degiustoi, obrázek od macn.pv

Z křídového období je pak známo již více druhů žab, mezi nimi například Liaobatrachus, Shomronella nebo Electrorana (viz série Prehistorické žáby). Od té doby, co pravé žáby v jurském období vznikly, zaznamenaly nesmírně rychlou speciaci. K evolučním změnám v počtu chromozomů u nich docházelo dvacetkrát rychleji než u savců! Proto se pak zvláště v křídě tolik rozrůznily. Přečkaly vymírání na hranici K-T a daří se jim v podstatě dodnes. Osídlily všech sedm kontinentů - včetně Antarktidy! Dnes se na ní pochopitelně nevyskytují, jelikož je na nejjižnějším kontinentu světa pro ektotermy příliš chladno. Ovšem jak potvrdily nálezy z minulého roku, před 40 miliony let, v eocénu, žáby na Antarktidě (fosilie byly nalezeny na ostrově Seymour blízko Antarktického poloostrova) skutečně žily. 

Pokud Vás vývoj žab zajímá, pak doufám, že tento článek postačil. Máte-li jakékoliv připomínky, napište je do komentářů!

Světový den žab 2021

Dnes je 20. března, což znamená, že je Světový den žab (World Frog Day)! Tento svátek všech bezocasých obojživelníků se začal slavit v roce 2009, a podobně jako třeba český Národní den žab (12. březen) a Den záchrany žab (Save The Frog Day, 24. duben) má za cíl rozšířit povědomí o ohrožení těchto poměrně zranitelných živočichů, ale také lidem celého světa připomenout, jak úžasné žáby vlastně jsou. Ať už je to Paedophryne amauensis, nejmenší žába světa, nebo veleskokan goliáší, ten největší druh, ať už jsou to extrémně jedovaté pralesničky ze Střední a Jižní Ameriky nebo roztomilé kuňky z našich lesů a kamenolomů, jsou žáby zkrátka neodmyslitelnou součástí přírody, a potřebují naši ochranu. Jsou druhy, které jsou skutečně na pokraji vyhynutí. Patří mezi ně třeba Lithobates sevosus z čeledi Ranidae, který zastupují už jen dvě populace o asi stovce jedinců, žijící v Harrison County v Mississippi. Proslulý atelopus panamský (Atelopus zeteki) z čeledi Bufonidae je už v přírodě nejspíše vyhynulý, a to minimálně od roku 2007. Přežívá jen v zajetí, a řadí se mezi nejslavnější z kriticky ohrožených žab. Dobře na tom není ani létavka Williamsova (Boopsi williamsi) z čeledi Mantellidae, vyskytující se na Madagaskaru. Tato dlouhoprstá žába přišla již o většinu své domoviny v podobě horských pralesů. Listovnice přízračná (Agalychnis lemur) z čeledi Phyllomedusidae, žijící v Kostarice, Panamě a Kolumbii, je také kriticky ohroženým druhem, a patří mezi jednu z nespočtu obětí chytridiomykózy. Podobně jako výše zmíněné druhy je na tom celá řada žab. Chytridiomykóza, ranaviry, ničení přirozeného prostředí žab v podobě znečištění, kácení pralesů, predace zavlečenými predátory... To je jen několik málo z celé řady problémů, se kterými se potýkají. Potřebují naši ochranu.

Listovnice přízračná v bristolské zoo, foto z jejího webu

Pomáhat ochraně žab není za současné situace jednoduché, můžete však třeba darovat peníze některé z neziskových organizací, které jsou na ni zaměřeny. Každý z nás může učinit změnu!

Cryptid Hunters: PhantomZone (5/10)

Při cestě z Montevidea do Mar del Platy se v argentinském Chascomúsu Fahad Ghazalli a Harvey Lindo spolu se svými adoptovanými dcerami Nicholle a Marilyn setkali s podivným návštěvníkem z jiného světa. Původně jej sice považovali za nepřítele, neboť jakýmsi způsobem jejich mladší dceru omámil, ale poté, co je ochránil před nesnášenlivým Argentincem Nicolasem Martinezem, uvědomili si, že přišel v míru. Marilyn nic zlého neudělal, jen s ní navázal telepatický kontakt, a dovedl ji s její rodinou na opuštěnou skládku, nad kterou se nacházel portál do jeho domovské dimenze. Bizarní bytost s velkým rudým okem na hlavě byla jakýmsi způsobem uvězněna v našem vesmíru, a přestože se chtěla vrátit domů - jak to řekla Marilyn, chtěla za svými kamarády - nebyla schopna portálem projít kvůli podivné cloně kolem něj. Fahad slíbil, že se "duchovi" vynasnaží pomoci. Přítomnost nehmotného tvora z jiného světa přilákala do Chascomúsu také Sloane Walker, neslyšící adoptovanou dceru Alessandra Velázqueze. Nabídla Fahadovi a jeho rodině, že je vezme do otcovy tvrzi na jihovýchodních březích Jižní Ameriky, a starý Lovec kryptidů s kovovou páteří na to kývl. Velázquez mu vysvětlil, že se spolu se Sloane "duchy" zabývá, a že sestrojil jakýsi přístroj pro Tým B. Pak do Argentiny pro Velázqueze přiletěl Marvin Grayson, a spolu s Fahadovou rodinou ho vzal na Špicberky, do velkého podzemního komplexu u Nordfjorden, odkoupeného kdysi Jackem Owenem a nyní darového novému týmu dobrodruhů. Do ní se nedlouho předtím přemístili i Vilhelm Van Vais, Tien Tang a ke zděšení Pierra Leroye také Kate Henshall. A nechybí ani Briddimský drahokam, který američtí agenti pod vedením Arika Thomsona týmu darovali. Velázquezův příjezd byl posledním dílem skládačky - teď, když je tým utvořen, a má veškeré vybavení, může se konečně pokusit odhalit ta největší tajemství ze všech. Tajemství mnohovesmíru. Velázquezův přístroj, odčerpávající energii z modrého démantu, jim totiž umožní cestovat dimenzemi, o kterých se jim ani nesnilo. Dimenzemi, ze kterých tajemní "duchové" pocházejí. Zjistí však tým, jak se do našeho světa dostávají? A proč? Co když se jim v tom někdo pokusí zabránit? Co když někdo nechce, aby strkali nos, kam nepatří?

CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST PÁTÁ:

Vlnící se fialová půda. Růžová obloha, rudnoucí na horizontu. Klikatý horský pás barev, které člověk nedokáže popsat, natožpak pojmenovat. Intenzivní záře, jako by vycházela z patnácti, ba dokonce dvaceti Sluncí. Pierrův mozek nedokázal ten výjev pojmout. Cítil se, jako by měl halucinace. Krajina za portálem nepřipomínala nic ze světa, který znal. Svou samotnou existencí Pierra děsila, byl z ní v úzkých. Hrdlo se mu stahovalo. Nedokázal ani zamrkat. Nechtěl. A přesto bylo těch vjemů tak moc, že by sebou nejradši sekl a usnul na zbytek dne, možná i týdne. Ne však tady, tady by si klidného spánku neužil. Vzduch, kterého se nadechl, byl odporný. Pálil jeho nosní sliznici, až se mu chtělo řvát. Bylo to, jako by mu někdo vrazil zapálenou dřevěnou tyč do nosu, a pomalu ji sunul výš, aniž by se Pierre mohl bránit. Chtěl se rozkašlat, ale neměl na to sílu. Hořelo mu v krku. V obličeji rudnul bolestí. Kdyby portálem prostrčil hlavu obyčejný člověk, neznámý svět by ho zabil. Očividně neměl v oblibě vetřelce. Pierre byl schopen rychlé regenerace, takže se na výjev za bránou díval celých deset vteřin. Pak sebou trhl, a zase spatřil monotónně šedé stěny hangáru. "Tak co? Co jste viděl?" zeptal se nadšeně Velázquez. "Já nevím," zahrčel Pierre a promnul si krk. "V tom případě se podívám sám," usmál se Velázquez, a učinil několik kroků k portálu. "Ne!" zařval Pierre a chytil ho za krku, div mu ji svou nadlidskou silou neutrhl. Velázquez ale zasyčel bolestí, to se muselo nechat. "Nedá se tam dýchat. I síra voní a pálí líp, než tenhle vzduch. Je to odporné, bolí to. Jestli tam jenom strčíte nos, spokojte se s okamžitou smrtí," řekl Pierre, a hlas se mu při těchto slovech zlepšoval, jak se mu dýchací cesty uvolňovaly. "No jistě, jedovatý vzduch jakési dimenze, která nikdy neměla spatřit zemského tvora. Co zemského! Tvora z tohoto vesmíru! Pravděpodobně jste se tam nadýchal látek, které ani nejsou v Mendělejevově tabulce prvků," pousmál se Alessandro. "Nemůže se ten vzduch dostat sem? Abychom se tu nezadusili," poznamenal Fahad. "Kdepak," mávl rukou Velázquez, "molekuly vzduchu by měly být příliš malé na to, aby portálem prošly. Něco většího se jím protlačit dá, ale něco tak nepatrného, byť nahromaděného, jako je plyn, portálem samo od sebe neproletí." "A jak to můžete vědět?" zeptal se Harvey. "Protože jsem ten přístroj sestrojil," zasmál se Alessandro, "neriskoval bych přece, aby se otevřením brány do jiného světa přemístil do naší dimenze plyn, který by zabíjel. Ovšem kdyby teď portálem prošla nějaká příšera z toho světa, asi bychom jí v tom zabránit nemohli." "Fajn, ale co teď? Přinesl jste nám tuhle divnou krabici, abychom mohli cestovat dimenzemi. A přitom v jedné z nich nevydržím ani já. Na co tohle je?!" vyhrkl Pierre. "Chtělo by to asi nějaký dýchací přístroj. A nejlépe také oblek, který by chránil kůži obyčejného člověka. Jen tak pro bezpečnost," zamyslel se Velázquez. "Přesně něco takového by tady bylo," usmál se lišácky Marvin, a ztratil se z hangáru. Když se vrátil, nesl v rukou uniformu stejné šedé barvy, jako vnitřek základny samotný. "A co má být tohle? Spandex? Guma? Bavlna?" řekl otráveně Pierre. "Je to z mikrovláken," pousmál se Marvin, "mělo by to chránit lidskou pokožku, ať se ocitnete kdekoliv. Plus to má ještě pár dalších věciček." Stiskl tlačítko na rukavici obleku, a z krytu krku se vysunula průhledná přilba. Destičky, které ji tvořily, nakonec utvořily velkou kouli, do které se vešla lidská hlava prakticky jakékoliv velikosti. "Dá se to napojit na kyslíkovou bombu. Jako u potápěčů. V podstatě je to takový skafandr, jenže neváží půl tuny. Je dělaný tak, aby svého nositele neomezoval. Neubere Vám na rychlosti ani na hbitosti. Je to prostě vymoženost," vysvětloval Marvin, "vytvořil jsem jeho design, když jsem ještě pracoval pro Jamaica Technology & Innovation, kterou podporovala naše předchozí premiérka." "Kolik takových obleků tady ještě je?" ozval se otrávený Pierre. "Těchhle? No, pár jich tady bude. Na uskutečnění expedice do téhle tramtárie to postačí. Co se jiných obleků týče... řekněte mi, až si budete chtít prohlédnout skříň, pane Leroyi," odpověděl Marvin. Nedlouho poté přivolal do hangáru Tien, Vilhelma a Kate. Když byl portál otevřen, a bylo, do čeho se před vstupem do jiné dimenze obléci, zbývalo už jen sehnat dobrovolníky na malou expedici. Hlásit se nemohli nadšeněji. Vilhelmovi a Tien stačilo o přístroji říci jen pár informací, a hned se chopili šance do jiného vesmíru vkročit. Tien popadla oblek jako první a rovnou se do něj navlékla. Nebylo nutné si nic sundat, dokonce ani hodinky. Fahad a Harvey se na sebe podívali a kývli na sebe. "Taky do toho jdem," řekl Harvey, "tohle teda bude dost zajímavé. Zajímavější, než cokoliv, co jsme dosud zažili." "Já chci jít taky!" vykřikla Nicholle. "A já taky!" zakřičela Marilyn. "Ne, vy ne," zasmál se Fahad, a sklonil se ke svým dcerám, "vy radši zůstaňte tady. Obleky vaší velikosti tady očividně nemají, slečny. A navíc bych byl nerad, kdyby se vám tam něco stalo." "Ale co když se něco stane vám dvěma? Kdo vás bude chránit, tati?" namítla Marilyn. "Myslím, že tohle by mohlo stačit," ozval se Marvin, a vrazil Fahadovi i Harveymu do rukou robustní pistole s objemnou rukojetí. "Předpokládejme, že elektrická rána, kterou to vytvoří, bude moci nějakého potenciálního útočníka na čas odstavit," dodal. Pierre si všiml, že Kate se také začala oblékat na cestu. Zatímco spolu ostatní hovořili, jako myška se k ní připlížil. "Ty... jdeš taky?" zeptal se. "Víš, že mám být součástí týmu? Jo, jdu taky," řekla naštvaně Kate. "No, Vilhelm a Tien mi řekli, že prý ti Jack řekl, že prý... že řekl, že chce, aby jsi v něm byla," odpověděl neobratně Pierre. "Jo, protože na tebe někdo furt musí dohlížet," řekla Kate, aniž by se na Pierra podívala. "Cože?! Já teda dohled určitě nepotřebuju," bránil se Pierre. "Ale potřebuješ. Jsi jako děcko." "To teda nejsem! A ty to víš moc dobře!" "Já moc dobře vím, že jako děcko jsi!" "Proč na mě pořád řveš?!" "Proč na mě pořád řveš ty, Leroyi?! Neumíš normálně konverzovat?!" "To spíš neumíš ty! Najednou se s tebou ani nedá bavit, Kate! Už jenom čekám, kdy mě kopneš mezi nohy! Taková agresivita, tohleto..." "Asi to brzo udělám, ufňukanče," odpověděla Kate. Podívali se na ostatní v hangáru. Byli zticha, a očividně se jejich hádkou dobře bavili. Ostatně jako každý, kdo je v posledních hodinách poslouchal. "Jestli jdeš ty, tak půjdu taky," řekl Pierre, "tak konečně vidíš, že se ti nechci vyhýbat." Nemyslel to ale úplně vážně, a sám sebe se v hlavě ptal, zda byla ta slova pravdivá. Měl Kate rád, ale o co se tu snažil? Byla k němu čím dál chladnější. Trošku se k ní obličejem přiblížil, a jí se kolem hlavy vytvořil kulovitý kryt, a Pierre o něj čelem narazil. Při jeho následném hlasovém projevu se už všichni mohli potrhat smíchy. Pierre se jen napřímil, popotáhl nosem, a přiběhl k poslední uniformě, kterou Marvin přinesl. Možná si nalhával, že bude součástí výpravy kvůli Kate. Koneckonců se stal součástí týmu proto, že ho zajímala ta záhadná stvoření z jiných světů, a tím, že se do toho promítl vychladlý vztah s jeho přítelkyní, se už dále nechtěl nechat otrávit. Marvin dodal všem kyslíkové bomby. "Máte tam dost vzduchu asi na tři hodiny. Doporučil bych vám, abyste se vrátili tak za dvě a půl. Nic neriskujte. A držte se v blízkosti portálu. Při jakémkoliv nebezpečí jím hned proběhněte zpátky!" řekl. "To je pravda," dodal Velázquez, "portál jsem schopen kdykoliv uzavřít! Stačí, abyste jím proběhli, a on se ztratí. Určitě nechceme, aby sem prošla nějaká příšerka z jiného světa. Ale pokud na nějakou narazíte, natočte ji, prosím. Sám bych ji rád viděl aspoň na záznamu." Harvey jen tak formálně poprosil Marvina a Alessandra, aby pohlídali Nicholle a Marilyn, než se jejich tátové vrátí. Děvčátka nebyla nespokojená, jen je lákalo další dobrodružství, a pořád nedokázaly pochopit, proč nemohou jít také, byť už jim to bylo vysvětleno. Vilhelm, Tien, Kate, Fahad a Harvey se postavili před portál, odzkoušeli si dýchání v kulovém krytu, a byli připraveni vyrazit. Přípravy konečně dokončil také Pierre. "Musím říct, že jste nějakou dobu vypadal hodně nespokojeně," řekl mu Marvin, když kyslíkovou bombu upevnil k uniformě i jemu a napojil ji na hadici vedoucí do hlavového krytu. "Vy máte postřeh, Boy Wonder," odfrkl Pierre. "Proč jste se po tom všem rozhodl zůstat, pane Leroyi?" Pierre se pousmál. "Zaprvé, docela mě ti duchové zajímají," odpověděl, a pak ještě zvýšil hlas, "zadruhé, beze mně byste nemohli používat jméno našeho starého týmu." "Lovci kryptidů - Tým B," řekl nadšeně Vilhelm. "Tady se normálně vytváří historie. Už tenhle moment měl někdo natočit," pronesl Marvin. Velázquez ještě Pierrovi podal ovladač, kterým by mohl portál obnovit v případě, že by se na druhé straně, v hangáru, něco stalo, ač to bylo nepravděpodobné. Ovladač by se napojil na stejnou frekvenci, jako hlavní zařízení odsávající energii z démantu. To bylo vše. Nová šestka, tvořená nováčky i týmovými starouši, prošla svítivou modrou bránou, a ztratila se za hranicemi toho, co dosud lidstvo znalo. Vkročila v místa, která lidskou nohu nikdy neucítila. A podobně jako prvně Pierre, i ostatní měli chvíli problém porozumět tomu, co vnímaly jejich oči. Neznámá dimenze, do které energie z Briddimského drahokamu zcela náhodně vytvořila vstup, hýřila všemi možnými barvami. Terén byl nezvykle měkký. Tien zanořila do fialového koberce nohu. Chodidlo se v něm ztratilo jako v husté vlně. "To jsou mi věci," řekl Vilhelm, "něco takového jsem si v životě nepředstavoval. Ani jsem nemohl." "Lidská představivost by s tímhle nikdy nepřišla," reagoval na to Harvey. "Já si myslím, že pár dobrých drog by dokázalo takové obrazy vytvořit," poznamenal Pierre, "co víte, lidi. Třeba tenhle svět neexistuje. Třeba neexistuje svět, ze kterého jsme přišli. Třeba nikdy neexistovali ani Lovci kryptidů. Ani tenhle nový tým Lovců kryptidů. Třeba jenom někde sedíme, hulíme marijánku a představujeme si to." V dáli se něco pohnulo. Byl to jakýsi záblesk sytě fialové. "Co to bylo?!" vykřikla Tien, a rozběhla se k tomu. "Utíká jak antilopa. Jak se jí od pat práší! Ty obleky jsou fakt super," řekl Pierre a schytal další naštvaný pohled od Kate. Vilhelm se rozběhl za Tien. "Co tam máš, Tien?!" zakřičela Kate. Také se dala do pohybu. "Neříkali nám, ať zůstaneme poblíž portálu?" zeptal se nejistě Harvey. "Takhle bychom nic neviděli. Jenom nějaké divné obrazce a vlnící se půdu. Pojď!" zvolal na něj Fahad. Tien vyběhla na nízký kopeček, ze kterého se jí naskytl pohled na ohromné údolí, nad nímž se růžová obloha měnila na žlutou, a ve kterém se pohybovaly jakési fialové chuchvalce, tentokráte na béžovém až šedém podloží. A sem tam zablesklo něco zeleného, či něco oranžového. "Jsou tam nějací tvorové," řekla Vilhelmovi, který ji dohnal jako první. "Podivné. Natočím je," řekl Vilhelm, sáhl do kapsy uniformy a vytáhl malou kameru. "Být tebou, Tien, tak už takhle neběhám," poznamenala Kate, "jen si tím rychleji vyčerpáme kyslík." "Co to kruci je? Nějací fialoví pidižvíci levitující nad zemí? Jestli se to dá zemí nazvat," řekl Harvey a nevěřícně vydechl. "Něco mi připomínají," zašeptal tajemně Fahad a pohlédl na ostatní. "Kate," oslovil Pierrovu přítelkyni, "tobě se nezdají povědomí?" "Něco je na nich takového... familiárního," odpověděla. Fahad vyděšeně vydechl. Nebylo o tom pochyb. Ať už se stalo cokoliv, ať už portál do této dimenze vytvořilo Velázquezovo zařízení jakkoliv náhodně, právě hleděli na tvory, jež jim do značné míry byli známí. Ale přitom o nich nevěděli dosud nic. Pierre šel pomaleji než ostatní, a než se naděl, dělilo jej od nich více než sto padesát metrů. Nezdálo se to jako moc, ale na té vlnící se půdě měl pocit, jako by se od svých kolegů s každým krokem vzdaloval, a jako by byl o chvíli později o dvě stě metrů dál, pak tři sta, pak půl kilometru. Musel se zastavit. Začínal se cítit špatně. Otočil se k portálu. Byl tak daleko! Nezdálo se mu to, dělo se tu něco moc divného. Pak zařval. Ocitl se najednou ve vzduchu. Zatočil se v něm, a dopadl těžce na břicho. Něco jej napadlo, něco jej vrhlo vzhůru. A za chvilinku to spatřil. Zezadu se k němu připlížil fialový tvor, skutečně působící jako duch. Byl fialové barvy, a byl v podstatě jen nesouměrnou hlavou, levitující nad vlnícím se kobercem, o něco světlejším, než byl on sám. Pierre už kdysi viděl něco takového, jako byl on. Vypadal jako The Father, mocná kosmická entita, která ovládala mnohovesmír, než ji Jack Owen zničil, čímž nevědomky připravil o domov Shai'ri a C'riely, a měl tak na svědomí invazi mimozemšťanů na Zemi. Jenže tato bytost byla mnohem menší. Ucítil v hlavě její myšlenky. Nedaly se však nijak konkrétně interpretovat. Bodaly ho v mysli. Pierre vyskočil, a počal se od bytosti vzdalovat. Stále se k němu přibližovala, a její děsuplný pohled, to vzezření s očima bez víček, trhal Pierra na kusy. Doslova měl pocit, jako by byl rozkrájen. Vytáhl z opasku pistoli. Zmáčkl spoušť, a bytostí projela elektrická vlna. A ani jí neublížila. "Kecy, kecy, samý kecy, Marvine," zašeptal si pro sebe Pierre a dal se na útěk. Mezitím se vlna fialových hlav začala blížit i ke zbytku týmu. Nesmírně rychle se nesly nad svahy údolí až k vetřelcům, a ti raději také začali utíkat. "K čemu jsi nás to jenom přivedla?!" zvolala na Tien při běhu Kate. "Třeba po nás nejdou. Můžou být jenom zvědaví," odpověděla Tien. "Jo? Tak mi řekni, proč mýho manžela právě obklíčili!" zařval Fahad. Levitující bytosti obklopily Harveyho. Ten najednou vyletěl do výše, a zase s řevem padal k zemi. Fahad po nich začal šít z pistole. "Tenhle krám nefunguje! Který idiot...!" zařval Fahad. "Zrovna jsem si říkal to samý," ozval se Pierrův hlas. Sám nedokázal uvěřit tomu, že najednou své kolegy dohnal. Možná od nich byl pořádně vzdálen, ale tu dálku překonal několika dlouhými skoky. A včas se vrhl po Harveym, chytil ho za levou nohu, a vcelku bezpečně s ním dopadl na půdu. Zachránil ho. "Nechte toho!" zařvala na bytosti Kate. "Co si myslíš, že tím řevem dokážeš?! Ani ti nerozumí!" vyhrkl na ni Pierre. "A co jiného chceš, sakra, dělat?!" zněla její odpověď. Nebylo úniku. Obyvatelé tohoto světa šestku výzkumníků sevřeli v těsném kruhu. Byli nehmotní, elektřina jim neubližovala. A jejich myšlenky bodaly. "Zkuste jim nějak v mysli sdělit, že nejsme nepřátelé," zasyčel Pierre. Tien začala skučet. Padla na záda, rukama mlátila o hlavový kryt, chovala se jako šílená. Vilhelm jí podal ruku a pokusil se ji pomoci postavit, ale pak také vykřikl. Pocítil hrozný strach. Pustil Tien, narazil zády o Fahada, ten ho popadl za rameno a zeptal se ho, zda se cítil dobře, a pak Vilhelm propadl skrze tělo jednoho z předáků skupiny. Když se ocitl na zemi, rozbrečel se. Telekineticky byl uvržen do vzduchu, a spadl na své přátele. Pierre se lekl, že mu jeho loket rozbije hlavový kryt, ovšem to se nestalo. Vilhelm plakal jako dítě. Mezitím přicházela o rozum i Kate. Posadila se, zavrávorala, a celá se roztřásla. Horší kolektivní paniku jediný z členů nového týmu Lovců kryptidů v životě nezažil. A brzy to mělo být ještě děsivější.

Jakmile jim pukly mozky, jakmile nedokázali nic jiného, než s úpěním hledět před sebe, přenesli se do úplně jiného světa. Najednou seděli v rušném městě. Byla noc. A ti fialoví tvorové byli pryč. Lovci kryptidů vydechovali, pomalu si prohlíželi své okolí, a zmateně si navzájem hleděli do obličejů. Tien vstala. V týmu nebyl nikdo, kdo by znal toto místo lépe. Hanoj. Z dálky se ozývala střelba. Tlumená, nepříjemná, nevěstící nic dobrého. Tien se rozběhla. Běžela na západ, do temné ulice za tržištěm. A znovu viděla největší hrůzu svého života. Znovu viděla to, co se jí stalo, když jí bylo dvanáct. V té temné uličce ležel na zemi její otec, obličej měl rozstřílený, jeho hlava se koupala v krvi. Nad ním stál zloděj s pistolí v jedné ruce, s otcovou peněženkou v ruce druhé. Přicházel k ní, zubil se na ni. Dvanáctiletá Tien křičela. Uhodil ji do hlavy, dvakrát ji kopl do břicha, a dal se do běhu. Z dálky se ozývalo houkání policejních sirén. Tien zvedala obličej z krvavé kaluže. Nebyla to její krev, ale ta otcova. Brečela, dotýkala se jeho ramena, a po ráně do břicha zvracela. Dvaadvacetileté Tien proudily z očí slzy. Teď to celé pozorovala z úplně jiné perspektivy. Ucítila, že ostatní členové týmu stáli za ní. "Tohle se stalo před deseti roky. Proč to vidím? Proč jsem tu? Co jsem komu udělala, že se na to musím dívat?" řekla. Padla na kolena a propukla v trýznivý pláč. Řvala tak dlouho, než se scéna úplně změnila. Trhla sebou, a uvědomila si, že se ocitla na půdě deštného pralesa. Tady to ale vůbec neznala. Ne, tady se něco strašného přihodilo jinému členu týmu. Do vesničky Pisigu v Ghaně vnikala skupina ozbrojenců. Vilhelm stál jako přibytý. Právě viděl to, co zažil jako malý. To, co jej navždy změnilo. Jeden z teroristů z Toga ho vytáhl z domu i s jeho rodinou. Malý Vilhelm plakal strachem. Spolu s ostatními vesničany byl postaven do kruhu. Museli si kleknout. A mohutný drsný chlap, který vykládal něco o spravedlnosti v Atakpame, o pomstě Tamalců byrokratům z Accry, o prašivcích z parlamentu Pobřeží slonoviny a o osvobození z moci těch, jež střádají obrovský majetek a rozhodují za všechny ostatní, vrazil Vilhelmově matce sekeru do obličeje. Sekal, dokud nevykašlala úlomky vlastní lebky. Ostatním ženám hrozili teroristé stejným způsobem. Máchali jim sekerami a noži před obličeji. A na všechny dospělé muže zamířili samopaly. Vystříleli je. Do jednoho. Malý Vilhelm řval. Matka se zmítala na zemi s rozpůlenou hlavou, otec padal k zemi poté, co tři kulky projely jeho krkem. Jeho hlava bezvládně dopadla na Vilhelmovo rameno. Plačící chlapec neměl ani dost síly na to, aby otcovo nehybné tělo odtlačil. Zůstal jím zalehnut na další desítky minut. A padali na něj další. Zmrzačené vesničanky a rozstřílení vesničané, a děti vyly, a prosily o milost. Teroristé je kopali, vytahovali biče, práskali je jimi, a některým vyřezávali do čel všelijaká písmena, slova či znaky. Vilhelm ležel pod mrtvolami, dokud teroristé nezmizeli se svou lidskou kořistí. Byli to vrahové a otrokáři. Pak se chlapec vyhrabal, a brečel nad nehybnými těly svých rodičů. Jediný způsob, jak se toho ohavného zážitku zbavit, bylo stát se někým jiným. Když dospělý Vilhelm promluvil na své kolegy, pozorující ten otřesný výjev se slzami v očích a s husí kůží, mluvil jako dítě. Měl vysoký hlásek. Byl to malý Villie. Jeho mozek se s tím traumatem nedokázal vypořádat, a tak se vracel do doby před incidentem. "Nevím, co se tu stalo," řekl Vilhelm dětským hlasem, "ale nelíbí se mi tu. Vezmete mě, prosím, pryč?" Objevilo se zvláštní světlo, a scéna skončila. Zatímco se další výjev teprve rýsoval, Vilhelm se opět změnil. "Byl tu... Byl tu, že ano? Villie," vydechl, a vyděšeně se podíval na své přátele, "nedokázal jsem to unést... Disocioval jsem se. I když jsem si před chvílí bral léky." "Vilhelme, to je v pořádku. Nic se neděje, je to pryč," řekl mu Pierre. "Jak se to stalo? Proč jsme byli tam? Proč jsem to zase viděl? V ten den jsem zažil takové trauma, že se ve mně vytvořil alter. Villie. Villie z doby předtím, než se to přihodilo... Mám disociativní poruchu osobnosti, kvůli tomuhle, kvůli těm hnusným vrahounům. Nevím, jestli... jestli se teď udržím... potřeboval bych se uklidnit... a nemůžu!" brečel Vilhelm. "Ne! Tady ne!" zařval Fahad. Najednou se objevili uprostřed arabské vesničky. Třináctiletý chlapec utíkal před radikálními muslimy, jež po něm házeli kameny. A na náměstíčku ležela mrtvola jakési stejně staré dívky. Fahad byl roztřesený. Znovu viděl, jak zabili jeho jedinou kamarádku, jež ho akceptovala takového, jakým byl. Znovu spatřoval, jak byl jako mladý teenager pronásledován, jen proto, že ve škole přišli na to, že se mu líbil jeden kluk. Pak ta hrozivá scéna zmizela, a tým se ocitl v jiné poušti. Teď se zapotácel Pierre. Uprostřed té pustiny seděl on - zarostlý, mírně prošedivělý, v cárech oblečení. Společnost mu v té pustině dělal jen Tatz, starý mazlíček Lovců kryptidů. A byl také zestárlý. Toto nebyla Pierrova minulost, ale přesto věděl, oč se jednalo. Pohlížel na budoucnost, o které mu pověděl Dean Owen. Vhlížel s ostatními do roku 2039, jaký měl nastat, kdyby Lovci kryptidů neodrazili invazi Shai'ri a nezměnili tak dění ve své domovské dimenzi. Dean se nevracel, Pierre byl s Tatzem ztracený, osamělý, v malém moravském údolíčku, jež bylo pusté, s minimem zeleně. Pierre se otočil a vykřikl na ostatní: "Pozor!" Za zády jim stáli tři Shai'ri, mimozemšťané s trubicovitými puškami. Přišli si pro Pierra za to, že zabil jejich Vládce. A nastala tma. Tma, kterou cítili Kate a Harvey, když umírali. Nekonečná, nedozírná, nepochopitelná temnota, ve které už na ničem nezáleží. Protože všechno je minulostí. A z té temnoty jim bylo úzko. Neměla však dlouhého trvání - ani teď, ani tehdy, když na čas přestali existovat. Zase se objevilo světlo. Všechny pálily oči. Ovšem když je otevřeli, ocitli se zase ve fialovo-růžové krajině dimenze, do které vstoupili před pár minutami. Seděli na zemi, obklopeni purpurovými bytostmi, a třásli se. "Chtěli jsme jen vědět, co jste zač," ozvalo se jim náhle v hlavách, ačkoliv se jednalo jen o myšlenky, nikoliv slova. "Při zkoumání vašich myslí jsme bohužel narazili na zážitky, které byly příliš silné. A protože jsme schopni vázat multiverzní energii, přemístili jste se do dimenzí, v nichž jsou tyto chvíle zaznamenány, v nichž se donekonečna přehrávají," pokračovala jedna z bytostí. "Za to se omlouváme," dodala. První, kdo se postavil, byl Harvey. "Tohle jste jim neměli dělat. Ani jednomu z nich," řekl nahlas. Předák skupiny jeho myšlenky pochytil, a odpověděl mu: "Není nutné namáhat si hlasivky. Vašemu jazyku nerozumíme, vašim myšlenkám však ano. Věříme, že se vašim přátelům uleví. Pohled to nebyl nikterak krásný ani pro nás, tím si buďte jisti. Jste velmi emocionální tvorové, a my vaše emoce cítíme." "Pocházíte z jiného vesmíru," sdělil jim myšlenkami jiný, "co tu pohledáváte? Tento vesmír je pro vás nebezpečný, tento konkrétní svět je pln bytostí, jež by vás mohly zničit. Riskujete, tím, že tu jste. Vraťte se raději domů." "Přišli jsme tuto dimenzi prozkoumat," ucítili náhle Pierrovy myšlenky, "nic víc. Jen nás zajímá, jak to tu chodí, a jak to chodí v celém mnohovesmíru." "Tak malí, bezvýznamní tvorové s pevným tělem a drobným, směšným mozečkem," zahuhlal myšlenkami předák skupiny, "vy nepochopíte ani podstatu fungování celého mnohovesmíru, natožpak detaily! Přijít do jedné z dimenzí, jejichž počet je pro Vaše mysli neuchopitelný, a myslet si, že tak odhalíte tajemství propojenosti různých typů reality, to je bláhové." "Vaše životy se točí kolem jiných věcí, jak jsme díky vám viděli," dodal jiný z tvorů, "věcí závažných, smutných, a nesmírně krutých. Tvorové z vašeho vesmíru, ať už ti, kteří patří k vašemu druhu, či tvorové druhů jiných, však mnohovesmír pochopit skutečně nedokáží." "Co jste zač? Kdo kčertu jste?!" vyhrkl v myšlenkách Pierre. "Jsme An'bové. A toto je vesmír Ru'vv, pojmenovaný podle naší planety - první planety, která v něm vznikla," zněla odpověď, "cítíme, že jsme vám povědomí. Nedivíme se tomu. Znali jste kdysi jednoho z nás, nejmocnějšího An'ba všech dob." "The Father. On skutečně patřil k vám," reagoval na to Fahad, "já to věděl." "Patřil se nedá říci. Byl vyhnán. Vy jste ho znali jako otce mnohovesmíru, my ho znali jako Ph'era, zrádce z Království v hlubinách," sdělil jim myšlenkami jiný z An'bů. Rázem se Lovci kryptidů přenesli kamsi jinam, do temných, těžko popsatelných hlubin, snad patřících jakémusi oceánu tvořenému inkoustově černou kapalinou. Příběh, který jim byl vyprávěn, se jim odehrával před očima. "Ph'er se učil u Mistra, An'ba, který jako první zjistil, jak ohýbat realitu. Ale toužil po moci, a zradil ho. Parazitoval na multiverzní energii, rostl a sílil. Celý Ru'vv šel kvůli němu do války. Planety mizely, druhy vymíraly, ale nakonec se An'bům ve spojenectví s tvory z opačných koutů vesmíru podařilo jej vyhnat. Náš vesmír se tak stal jedním z mála, jež jím nebyly ovlivňovány. Ph'er získal moc nad téměř celým mnohovesmírem, a pohrával si s ním. Jak ale vstřebával multiverzní energii, tvořil alternativní reality a dělal pokusy s vybranými subjekty, slábl. A pokud víme, byla to samotná multiverzní energie, co jej zničilo. Jako každý An'b totiž dokázal pojmout jen určité množství. Pro An'by nekonečno neexistuje." "Byl zničen v našem vesmíru," pronesl Fahad. "Jistě. A vidíme, že Ph'er se zajímal o tebe, a o tebe," poukázal myšlenkami vůdce skupiny na Fahada a Pierra. "Nejsme úplně obyčejní zástupci svého druhu," řekl Pierre. "Jsme oba nadprůměrní samci," dodal Fahad. Harvey ho praštil loktem. Tu myšlenku díky propojenosti myslí s An'by a ostatními členy týmu vnímal taky. "Už jsme společně viděli, co zničení Ph'era způsobilo vašemu vesmíru. Co způsobilo vaší planetě! Někteří z vás jsou velmi zvláštní. Cítíme, že nepocházejí ze stejné dimenze. Možná jsme se přece jen zmýlili, možná přece jen nejste obyčejnými tvory, kteří nedokáží nic pochopit. Čím více zkoumáme obsahy vašich myslí, tím víc se divíme," pokračoval hlavní An'b, "především by svět, ze kterého pocházíte, měl vypadat tak, jako v poslední dimenzi, do které jste nyní nahlédli." "To je budoucnost, jakou mi vyložil Dean Owen," řekl Pierre svým přátelům, "ta, která měla nastat, kdybychom náš svět nezachránili." "A to se nestalo," zahlučely An'bovy myšlenky. "Právě, že ano. A jsou tací, kteří si teď myslí, že to způsobilo velice zvláštní věci. Jako že nám domů, do naší dimenze, lezou tvorové z jiných vesmírů," odpověděl Pierre. "Ne. Váš vesmír jako takový, který měl být, existuje. To, co jste viděli - osamoceného muže v pustém údolí, je realita. Jediná realita, která kdy měla nastat," reagoval na to An'b. "Ty jo! Tys měl pravdu, Pierre. Asi sedíš někde v pustině, hulíš marijánku, a všechno si představuješ!" hlodla si do svého přítele Kate. "Dimenze, ze které přicházíte, je skutečná, to ano. Ale vznikla násilným porušením pravidel mnohovesmíru." "Jak to víte?!" vykřikl Pierre, jak nahlas, tak v mysli. "Procházíme vaší myslí. Analyzujeme i energii, kterou vydáváte. A nikdy jsme nic podobného necítili," odpověděl An'b. "Váš vesmír se teprve vytváří. Má danou minulost, a má danou budoucnost. Ta začíná příchodem jednoho zástupce vašeho druhu do změněného světa o mnoho let později! Období mezi tím je však nezmapované," pokračoval, "může se v něm stát cokoliv, mohou se nyní vytvářet dimenze zcela nové, a již k tomu dochází." "Co to znamená? Začínám se v tom úplně ztrácet. Ale úplně!" řekla konečně něco Tien. Hlavami šestky prošlo několik zvláštních scénářů. Nedokázali je ani vnímat, zapamatovali si jen útržky. "V nebezpečí kvůli tomu není jen Váš vesmír, ale všechny! Nesete energii zástupců vašeho druhu, kteří se pokoušejí mnohovesmír změnit. Více se tvrdit nedá," sdělil jim An'b. "Zasvěcení?!" vyhrkl Pierre. "Kdo jsou Zasvěcení?" zeptal se Harvey. "To je na dlouhé povídání," odpověděl trochu uklidněný Vilhelm. "Měli byste se vrátit, přátelé," informoval je hlavní An'b, "musíte se pokusit vytvořit takovou realitu, kterou mnohovesmír unese. Ne takovou, kterou několik zástupců vašeho druhu může vytvořit." "Hrozí, že se vesmíry srazí. Už k tomu dochází. Zastavte to!" vštípil jim do paměti další z An'bů. Najednou se to všechno zase ztratilo. An'bové byli pryč, všude jen vlnící se fialová půda, růžová obloha, zase to samé. "To se nám... jenom podívali do myslí, ohnuli... svým vnímáním reality, či co... a řekli nám, že musíme zachránit mnohovesmír. Jen tak? Zničehonic? Bum, a věděli, že jsme ze světa, ze kterého pochází nebezpečí, o kterém... jako předtím nevěděli?" zeptala se zmateně Tien. "Už to tak vypadá," odpověděla jí Kate. "Divné. Strašně divné. Asi se z toho zhroutím," řekla Tien, "vidím smrt svého táty, pak poslouchám pohádku o jakési bytosti, kterou tady... někteří z Vás znali? A která... ovládala mnohovesmír? Cože?! A pak mi něco projde myslí, něco analyzuje energii kolem mě a vás ostatních, a najednou ti... An'bové... ví, že musíme něco... provést? Abychom...?" "Jo, taky to tak nějak chápu," řekl Harvey. "Myslím, že jsem toho dnes zažil víc, než má mysl dokáže pobrat. Takže vím, jak se cítíš, Tien," zamumlal Vilhelm. "Nakonec jsme toho tady zjistili víc než dost, ne? Dobrý průzkum. Tak teď pojďme zpátky. Portál je na pár kroků od nás!" řekl Pierre. A jen, co se pohnuli, portál se zavřel. Jako by někdo luskl prstem, byl pryč. Vypnul se jako starý televizor. "Lidi? Tohle udělal někdo z vás?" zeptal se Pierre a pomalu se na své kolegy otočil. "Jediný, kdo tu má nadpřirozené schopnosti, jsi ty, Pierre. A ovladač máš taky ty," řekla otráveně Kate. Pierre sejmul z opasku ovládací zařízení, a stiskl na něm velké zelené tlačítko. Portál se nenahodil. "Tak to je úžasný," vydechl, a na čele se mu vyrazil pot, "a to už si člověk říkal, že ho v těch jiných světech nic dalšího nepřekvapí."

"War in the east, war in the west, war up north, war down south, war, war!" ozývalo se hangárem podzemní základny na Špicberkách. Marvin zesiloval zvuk na bedýnkách, které do něj přinesl ze skladu. "Je to dobrá písnička. Vidím, že máte Boba Marleyho rád," poznamenal Alessandro, a napil se horkého čaje. "Byl to génius. Spojil elementy reggae, ska a rocksteady! Můj táta ho ještě zažil. Marley zemřel, když mu bylo jedenáct," odpověděl Marvin. Najednou ho zaujaly něčí kroky. Byly hlasité, někdo pochodoval po schodech. Po schodech ke vstupu do Cryptodactylu! "Holky, nelezte tam!" vykřikl Marvin, a ke schodům přiběhl. Nicholle a Marilyn se totiž chtěly vplížit dovnitř. "Do letounu ani náhodou. Zmáčknete tam špatné tlačítko, nastartujete ho, a přejedete nás!" "Ale my si chceme hrát! Tady je hrozná nuda," řekla Marilyn. "Pojď," zašeptala jí Nicholle, "zkusíme pozlobit toho dědu." Seběhly ze schodů, a Nicholle se začala plížit k Alessandrovi. "Už jsou tam skoro hodinu," řekl docela klidně, a zase usrkl trochu horkého čaje, "co tam asi vidí? Jaké to tam asi je? Kdybych mohl jít, šel bych, ale někdo musí dávat pozor na ten přístroj." Nicholle už byla skoro za ním, a chtěla ho vylekat tak, že by ho najednou plácla po zádech. Vyčítavě se podívala na Marilyn, jež zůstala stát jen tak v půli cesty k argentinskému vynálezci. Ukázala jí rukou, aby šla za ní, ale Marilyn se nehýbala. Její zrak směřoval ke dveřím do chodby. Něco jimi prolezlo. Marilyn cítila přítomnost té bytosti ve své hlavě, ačkoliv s ní tvor nechtěl navazovat kontakt. Ba naopak, jeho samotného vyděsilo, že byla schopna proniknout do jeho mysli, aniž by chtěla! "Tak vy jste sestrojil stroj času, jo? To musela být mašina," řekl Marvin Velázquezovi. "No, technicky ho navrhl jeden americký vědec, Larry Brickell, ale já pomohl jej dát dohro..." odpovídal Velázquez, ovšem přerušilo jej Marilynino vykřiknutí. Ležela najednou na zemi, a z nosu jí tekla krev. "Je tu! Něco je tu! Přišlo to sem!" zakřičela. "Moment, co?!" vyhrkl Marvin. Najednou se uzavřel portál. U přístroje se objevila průhledná bytost, připomínající v zásadě lidskou postavu, a vytrhla z něj Briddimský drahokam. Marvin nemeškal, a vytasil z kapsy stejnou pistoli, jakými vybavil tým cestující do jiné dimenze. Dvakrát po neznámém útočníkovi vystřelil, ovšem zbytečně. Elektrické rány prošly jeho tělem, a neublížily mu. Alessandro se na něj vrhl překvapivě rychle, a podařilo se mu zachytit rukou démant. Pokoušel se ho stáhnout k sobě, jenže nehmotná bytost mu dokázala dát ránu pěstí do obličeje, a Velázquez spadl na podlahu. Když se při pádu pokusil praštit útočníka, ruka jeho tělem prošla. Očividně byl nedotknutelný, ale když chtěl, dokázal pohybovat hmotnými předměty. Prošel dveřmi, jako by nic. Marvin nemeškal, dveře otevřel, a utíkal za ním. Útočník se hnal chodbou, utíkal jako člověk, a přesto byl průhledným "duchem". Ani se nevznášel! A Marvin byl schopen jej dohnat. "Cryptocomp... totiž, Gabrielle! Sejmi ho! Nehmotná bytost, třída 2!" zařval na počítač, a zcela náhle dostal útočník šok. Briddimský drahokam vypadl z jeho hrsti, a skutálel se k Marvinovým nohám. "Příkaz splněn. Vyhodnotila jsem útok odvrácením energie z přenášeného předmětu na vetřelce," řekl počítač. Podlaha v chodbě, ostatně jako kdekoliv jinde v komplexu, byla tvořena drobnými destičkami, jež vnímaly energii čehokoliv, co se po nich pohybovalo. Stačil kontakt s nimi, a vetřelec mohl dostat šlehu - v tomto případě šlehu energie z Briddimského drahokamu, který počítač dokázal nastimulovat tak moc, že vetřelci bouchl v ruce. Jak ale nehmotný tvor mohl být v kontaktu s obyčejnou podlahou, to nebylo Marvinovi jasné. Rozhodně to nebyl obyčejný "duch". Velmi se nad útočníkem podivoval. Ležel na podlaze nikoliv jako trojrozměrná bytost, ale jako dvourozměrný stín. Marvin zvedl Briddimský drahokam, a zůstal stát, zcela paralyzován. "Ty sis nemyslel, že by mě nějaký počítač dokázal zastavit, že ne?" ozval se polotichý hlas. Stín se náhle zvedl, až s podlahou svíral pravý úhel. "Démant je na tebe trochu moc. Nejspíše strávíš dalších pár hodin tím, že budeš přemítat o tom, co právě jeho prostřednictvím vidíš. A já už s ním budu v bezpečí," dodal stín. Natáhl k démantu ruku. "Zas tě mám," usmál se Marvin. A z démantu vyšlehla taková rána, že jinak nehmotný stín proletěl dalšími dveřmi. "Nevím, co seš zač, kamaráde," řekl Marvin, a pomalu kráčel vpřed, "ale jestli se domníváš, že víš o téhle cetce víc, než já, pak se mýlíš. Jsem reggae man. I když amatérovi jako seš ty asi ta přezdívka nic neříká, co? Ono to není o jménu, ale o činech, blbečku." Do chodby vběhl Alessandro. "Máte drahokam? Výtečné! Kde je teď ta potvora?!" řekl udýchaně. "Leží tady, mezi kusy dveří. Jen vstaň, ty naivko! Nebudeš se tam, doufám, válet celý den!" řekl Marvin. "Naivko! Haha, ty jsi vtipný, hochu. Ale já nejsem mezi kusy dveří," ozvalo se zase z hangáru. Marvin vyděšeně poskočil. A spolu s Velázquezem spatřili, jak placatý stín stojí u dvou holčiček, a tiskne je k sobě hlavami. "Dones mi ten drahokam, nebo se tady těm dvěma dětem zatočí hlava. Chtěly byste se svést na takovém pomyslném kolotoči, dámy? Zjistit, kam je mozek lidského dítěte schopen zajít, než to na něj bude moc? Tak honem, hochu, čekám na ten drahokam," vykládal stín. Marvin spěšně pohlédl na Velázqueze. Neměl na vybranou. Prošel otevřenými dveřmi do hangáru a užuž démant útočníkovi předal, když ten najednou obě holky pustil a padl na zem. "Ty jsi nějaká moc silná. Čím to asi bude?!" ozval se drzým hlasem. Jeho slova mířila k Marilyn, jež zaútočila na jeho mysl. "Jdi odsud pryč," řekla mu nahlas. "Rád, stejně mi vaše společnost moc nesvědčí. Ale ten diamant tady nenechám!" Odstrčil obě děti tak, že těžce padly na zem, a vytrhl Marvinovi z ruky Briddimský drahokam. "Gabriellle! Další útok!" zařval Marvin. Stín se dal na útěk. Vytvořil démantem malý, jen nějakých dvacet centimetrů široký modrý portál, a proskočil jím. Počítač Marvinův příkaz pochopil, ale až o vteřinu později, a to byl již démant na druhé straně nového portálu. A ten se zavřel. "Sakra práce!" naštval se Alessandro. "Já se tu bojím!" křičela Nicholle. "Neboj se, už je pryč," řekla jí o rok mladší Marilyn a chytila ji za ručku. Marvin zavřel oči, a zatřásl hlavou. "Proč ho systém nezaregistroval? Jak se tu vůbec objevil? Celá oblast je monitorovaná. Nedokázal létat, nedokázal se zneviditelnit, aspoň pokud víme... Tak jak se sem ten idiot dostal?!" rozčiloval se Marvin. "Byl to stín. Nikoliv... el tonto," řekl Alessandro. "Stín," zamyslel se, "to mi něco připomíná. Jenom bych se musel uklidnit dostatečně na to, abych si vzpomněl, co to... bylo... Je to podezřelé." Musel se znovu napít čaje. "Kde jsou naši tátové? Kde je ta svítivá věc?" zeptala se Nicholle. "No, to je taky problém," vydechl Velázquez, a přejel prsty po svém obočí, "jsou teď uvěznění v té neznámé dimenzi." "Uvěznění?!" vykřikl Marvin. "Už to tak bude." "Vždyť už jim zbývají jen dvě hodiny, co budou mít vzduch. A my ani nevíme, kam ten útočník... kruci," pokračoval tiše Marvin, a pak zahulákal na počítač, "Gabrielle, zkus zjistit, jestli se někde ve světě neobjevil úkaz související s energií Briddimského drahokamu!" Zadíval se na Velázqueze. "Musíme ho najít! Jinak je po nich," řekl tiše, tak, aby ho Nicholle a Marilyn neslyšely. Alessandro pokýval hlavou. "A asi bychom také měli zjistit, proč ten vetřelec po démantu šel, a jak, maldita sea, věděl, kde ho hledat."

Pokračování příště...

Obrázek týdne 19. 3. 2021

Včera jsem chtěl dát na blog video s Nigelem Marvenem, Conanem O'Brianem a hrabatkou drsnou, které mi YouTube zablokoval (furious!), takže jsem se musel spokojit s neméně zajímavým a vlastně i mnohem více poučným (a ne tolik rozesmátým) klipem z dokumentu Davida Attenborougha, a nakonec se stejným druhem žáby! Dnes jsem chtěl do Obrázků týdne zařadit dle mého překrásnou rekonstrukci paleobatracha od Zdeňka Buriana, kterou jste již určitě viděli (já ji třeba prvně spatřil ve Špinarově Velké knize o pravěku). Jenže ta malba na internetu není! Takže jsem se znovu musel spokojit s něčím jiným, ale neméně krásným. Na webu Fine Art America jsem našel tuto rekonstrukci největší žáby všech dob, o které jsem už v rámci Žabího měsíce psal. Kouzelná, že?

Popisek k obrázku: Obrovská žába Beelzebufo ampinga odpočívá na mechem zarostlém kameni v potůčku uprostřed hustého deštného pralesa. Sedí zcela nehnutě, upřeně hledí jen před sebe, ale to neznamená, že se v jediné vteřině nepromění v děsivého zabijáka. Pokud se na blízku objeví nějaká ještěrka, malý savec nebo dokonce mládě dinosaura, nebude Beelzebufo dál okounět, a vrhne se na ně. Její čelisti mají patnáctimetrovou šířku, a dokáží vyvolat sílu 500 až 2200 Newtonů. Jakýkoli nezkušený živočich, který se k této asi 40 centimetrů dlouhé (bez zadních končetin) pravěké "ropuše" přiblíží, riskuje, že mu bude přelomena páteř, a naráz bude zhltnut v celku. Tato scéna se odehrává na území dnešního Madagaskaru, v místech, z nichž se jednou stane souvrství Maeverano na severozápadě ostrova, v pozdní křídě před 70 miliony let.

Autorem obrázku je Masato Hattori, který ho shodou okolností webu Fine Art America poskytl přesně před měsícem, 19. února 2021. Dalo by se tedy říci, že je to obrázek docela nový.

Dnes je to také už jeden rok, co Chris Packham, Megan McCubbin, Cate Crocker a Fabian Harrison vytvořili Self-Isolating Bird Club, který od té doby inspiruje nadšence do světa přírody nejen ve Spojeném království, ale i po celém světě, za současné, nesnadné situace. Musím se pochlubit, že jsem SIBC sledoval od samého začátku... Jak ty časy letí, vždyť mám pocit, jako by nám Chris a Megs poprvé ukázali "slow motion poodles" (což už hodně dlouho neudělali!) teprve včera.

Nevím, zda máte zájem o připomínku, že včera vyšel slavný Snyder Cut (Zack Snyder's Justice League) a dnes vychází první díl The Falcon and The Winter Soldier, takže to na svém blogu o přírodě nebudu nijak rozvádět, a jen uvedu, že zítra se tu dočkáte páté části Cryptid Hunters: PhantomZone a poté bych rád napsal o evoluci žab, a zmínil některé nepravé žáby, třeba z triasu!

David Attenborough: Úžasné žáby - Oddaný hrabatčí otec

Oddaný hrabatčí otec. David Attenborough vypráví příběh o nesmírně odhodlaném samci hrabatky drsné (Pyxicephalus adspersus). Jakmile se tyto žáby, žijící ve východní, střední a jižní Africe, spáří, zůstává s potomstvem jeden z otců. V období sucha však omezené vodní zdroje nemohou vydržet dlouho, a jak se voda odpařuje, hrozí pulcům, že zemřou. Zbývá už jen jedna hodina. Hrabatčí otec je ale nehodlá ponechat nešťastnému osudu. Mohutnými zadními končetinami proto vytvoří kanál, kterým spojí pulčí nádrž s hlavní kaluží. Pulci pak mohou přeplavat do bezpečí!

Oblíbený klip z dokumentárního filmu David Attenborough: Úžasné žáby (Attenborough's Fabulous Frogs) ze série Svět přírody (The Natural World) od BBC Studios Natural History Unit z roku 2014. Film byl koprodukován americkou televizní stanicí PBS a ve Spojených státech vysílán jako součást pořadu Nature.

Archaeobatrachia (3/5)

Archaeobatrachia, dříve též Discogglosidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udržuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.

Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Discoglossidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.

Čeleď Bombinatoridae

Mezi kuňkovité řadíme dva recentní rody, Barbourula a Bombina. Kromě toho do ní patří také vyhynulé rody Hatzegobatrachus (nejstarší známý zástupce čeledi, z pozdní křídy Rumunska) a Eobarbourula (z eocénu indického Gudžarátu). Zatímco rod Bombina je tvořen šesti žijícími druhy, mezi kuňky rodu Barbourula patří pouze dva druhy, vyskytující se na Borneu a na Filipínách. Dříve byl tento rod považován za jakýsi článek mezi rody Bombina a Discoglossus. Poté byly čeledi Bombinatoridae a Discoglossidae (dnes Alytidae) rozděleny, a Barbourula byla přiřazena ke kuňkovitým.

Druh: Barbourula kalimantanensis,

české pojmenování: kuňka bornejská,

výskyt: Kapuas, indonéské Borneo.

Popsal ji indonéský zoolog Djoko Iskandar, a to podle jediného exempláře, nalezeného v říční pánvi Kapuas ve středozápadní části indonéského Bornea. Ačkoliv zhotovil popis v roce 1978, nevěděl vůbec o jedné anatomické pozoruhodnosti tohoto obojživelníka. Dozvěděl se o ní až mnohem později, když pracoval v terénu s Davidem Bickfordem. Společně rozpitvali několik mrtvých kuněk bornejských, a zjistili, že jim chyběly plíce. Tento druh kuňky skutečně plíce postrádá, a dýchá jen kůží a vnitřními orgány - slezinou, žaludkem a játry. Ty jsou schopny pobrat stejné množství kyslíku, jaké by za "normálních" okolností pobraly žabí plíce. Nepřítomnost plic v těle má pochopitelně za následek drastickou změnu celkového vzhledu žáby; je poněkud plochá. Placaté tělo pomáhá absorbovat kyslík, a zároveň znemožňuje, aby si s kuňkou pohrávaly vodní proudy. Celková velikost dospělé samice kuňky bornejské činí 7,7 centimetru; samci jsou o něco menší (asi 6,6 centimetru). Kůži na zádech mají tito obojživelníci velmi tenkou. Jsou dobrými plavci, a jsou vybaveni blánami mezi prsty jak na předních, tak na zadních končetinách. Jedná se o ohrožený druh, vyskytující se pouze na dvou lokalitách v Kapuasu. Vody obou z nich jsou bohužel kontaminovány toxickými kovy, a samozřejmě zde dochází také ke kácení pralesa. Ve špinavé vodě kuňka bornejská nedokáže přežít. Žije pouze v potůčcích s mírným až středním proudem v hloubce 50 centimetrů až 5 metrů. 

Druh: Barbourula busuangensis,

české pojmenování: kuňka pralesní,

výskyt: Busuanga, Culion, Balabac a Palawan; Filipíny.

Téměř ohrožený endemit čtyř různě velkých filipínských ostrovů. Kuňka pralesní postrádá vnější tympani (vnější membrány za očima, které jsou u ostatních žab součástí sluchového ústrojí) a její tělo je poněkud zploštělé. Je vybavena robustními končetinami s blánami mezi prsty, a často je k vidění na hladině potoků, kterými se nechává volně unášet. Jde o velice plachou žábu - ponořuje se hned, jak zaregistruje nějaké nebezpečí. Potoky, které obývá, vždy protékají nížinnými deštnými lesy o nadmořské výšce nižší, než 800 metrů. Jinak je toho o ní známo velmi málo. Nikdy nebyli pozorováni pulci, a o páření kuněk pralesních také neexistují žádné informace. Byly nicméně nalezeny samice, v jejichž těle se nacházela velká vajíčka bez pigmentu, což některé odborníky vedlo k domněnce, že by snad kuňka pralesní mohla přeskakovat larvální stádium, a že by se po jejich nakladení mohly líhnout malí žabáčci. Nelze však tvrdit s jistotou, že tomu tak skutečně je. Jakékoliv pokusy o rozmnožování druhu v zajetí selhaly. Nejvíce ohrožené jsou tyto kuňky zřejmě na Busuanze.

Čeleď Alytidae

Dříve byla známá též jako Discoglossidae; změna byla provedena na základě přednosti pojmenování - Alytidae byla popsána Leopoldem Fitzingerem v roce 1843, Discoglossidae Albertem Güntherem v roce 1859. V roce 2014 se nicméně objevily názory, že se od sebe dva hlavní rody této čeledi, Alytes a Discoglossus, liší natolik, že by mohly být řazeny do svých vlastních čeledí, a rázem by pak parafyletický podřád Archaeobatrachia zahrnoval ne čtyři, ale pět čeledí žab. Otázkou však je, kam by pak patřil další zástupce čeledi Alytidae, a to sice Latonia. Dosud bylo popsáno pět druhů tohoto taxonu, ovšem jen jeden z nich je živoucí. Kromě zmíněných rodů patří do čeledi také vyhynulí Enneabatrachus, Callobatrachus (sporný taxon), Eodiscoglossus, Bakonybatrachus a Aralobatrachus; jsou pozdně jurského až pozdně křídového stáří. Čeleď se ve fosilním záznamu objevuje na konci jury, asi před 150 miliony let.

Druh: Latonia nigriventer,

české pojmenování: žabka černobřichá (dříve též diskoglosus černobřichý),

výskyt: Chulské údolí, Izrael.

V roce 1943 ji popsali Heinrich Mendelssohn a Heinz Steinitz pod názvem Discoglossus nigriventer. V 50. letech pak tato žába náhle vymizela. Roku 1996 byla v Červeném seznamu IUCN překlasifikována z kriticky ohrožené na vyhynulou v přírodě, ačkoliv Izrael ji stále ve svých seznamech ohrožené zvěře klasifikoval jako druh žijící a potřebující ochranu. Pak přišla v roce 2011 skvělá zpráva - reliktní populace žabky černobřiché byla nalezena v Chulském údolí. První exemplář našel v Hula Nature Reserve strážce Yoram Malka. Pak bylo v bažinách na tomto chráněném území nalezeno minimálně dalších deset exemplářů. Podle výzkumu profesora Sariga Gafniho, uskutečněného v roce 2016, je populace žabky černobřiché tvořena ne více než několika stovkami jedinců. Není překvapivé, že je nyní tento druh klasifikován jako kriticky ohrožený, a v podstatě se řadí mezi nejohroženější obojživelníky na naší planetě. V roce 2013 byl název druhu změněn na Latonia nigriventer; od ostatních zástupců tohoto rodu, jinak známých pouze z fosilního záznamu, ji dělí asi milion let. Vypadá to, že Latonia a Discoglossus se od sebe oddělily už před nějakými 32 miliony let. Žabka černobřichá je nepochybně živoucí fosilií, naprosto výjimečným a posledním zástupcem vzácné vývojové linie žab, která již téměř zanikla. Její záda jsou okrová až olivově šedá, boky jsou šedavě černé barvy. Má poněkud dlouhé přední končetiny a měří asi 4 centimetry na délku (taková byla délka typového exempláře). V hebrejštině se jí říká agulashon shehor-ganon, což znamená "černobřichá s kulatým jazykem". Obdobně jako kuňky z rodu Bombina, žabka černobřichá nepoužívá při lovu bezobratlých jazyk - není schopna jej vysunout z tlamy.

Druh: Alytes maurus,

české pojmenování: neexistuje,

výskyt: Maroko.

Marocká specialita, známá jen z regionů Fez-Meknès a Tangier-Tétouan v této severoafrické zemi. Jde o téměř ohrožený druh, ohrožený zvláště znečištěním vod. Vyskytuje se v lesích, křovinatých oblastech středomořského typu, ve skalnatých oblastech, zahradách a poblíž vodních toků v nadmořské výšce 200 až 2050 metrů. Její areál rozšíření má plochu menší než 5000 čtverečních kilometrů. Jedná se o jediný africký druh rodu Alytes. Ačkoliv byla tato žába popsána v roce 1962, příliš mnoho se toho o jejím životě neví.

Druh: Alytes dickhilleni,

české pojmenování: ropuška Hilleniova,

výskyt: jihovýchodní Španělsko.

Ropuška Hilleniova je zranitelným druhem žáby, vyskytujícím se pouze na jihovýchodě Španělska v pohoří Sierra Nevada v nadmořské výšce 700 až 2000 metrů. Měří jen asi 3,5 centimetru na délku. Vypadá poněkud roztomile, protože má velké vypouklé oči s vertikálními zorničkami, jež se rozšiřují ve tmě. Aktivní je v noci, přes den se skrývá pod kameny a ve skalních štěrbinách. Líbí se jí v temperátních lesích, ve sladkovodních bažinách, u rybníků a také na obdělávané půdě. K páření těchto ropušek dochází na zemi; poté, co samička naklade vajíčka, sameček je oplodní a přilepí si je k zadním končetinám, načež je nosí, než jsou pulci připraveni se vylíhnout. Jakmile tato doba nastane, donese vajíčka k vodě, aby se v ní jeho potomci mohli dále vyvíjet. Metamorfóza často probíhá až několik měsíců po vylíhnutí, takže pulci musí přezimovat. Neplatí to však ve všech případech. V roce 2008 byla ropuška Hilleniova zařazena mezi 10 nejohroženějších obojživelníků naší planety programem EDGE (Evolutionarily Distinct and Globally Endangered).

Seznámení s dalšími zástupci podřádu Archaeobatrachia, včetně se třemi zbývajícími druhy rodu Alytes, se dočkáte příští středu!