DIREPARK BRUTUS, část desátá
Padal jsem a otevřené čelisti Andrewsarcha mně nikoliv rozporcovaly nebo obyčejně spolkly, ale odhodily na druhou stranu. Musím přiznat, že takovou bolest v zádech jsem v životě necítil. Nicméně, začal jsem hájem utíkat jak jen nejdále jsem mohl. Andrewsarchus se hnal za mnou. Otočil jsem se, abych odhadl vzdálenost, jak daleko ode mně je, a náhle mně něco zatáhlo za nohu a já spadl do hluboké rokle. Byl to onen jediný dinosauroid, kterého vzal Peter s sebou.
"Ty jsi mně zachránil?" ptal jsem se ho nechápavě.
Dinosauroid začal mávat rukama se strany na stranu. Tvora, kterého uviděl, se příšerně vylekal. Bylo to neškodné, býložravé Brontotherium, podle starých Indiánů "hromový kůň". Andrewsarchus se dal raději na ústup.
"Nazdárek, hoši! Tak dělat, dělat, máme málo času, za pár minut sem v minulosti přijdeme, musíme se zahnat a zachránit tak celý náš svět..." řekl Peter, jenž mi ani nepomohl svým výstřelem z raketové pistole.
Byl jsem poněkud zmatený. Jednou jsme měli udělat to, a podruhé zase něco jiného. Brzy jsme našli lagunu, kam jsme se vypravili i na minulé výpravě, která se stala tak neúspěšnou.
"Za pár minut se tady objeví plátno a z něj vyleze pár lidí - to budeme my v minulosti... Zaženeme je a..." nedořekl celou větu Peter.
Za asi třicet sekund se tak vážně stalo. Plátnem se sem dostala nějaká noha, která hmatala v půdě kolem. Ano, přesně to samé jsem udělal před pár dny takhle já. Ten, kdo vyšel, byl ale někdo úplně jiný. Byl to ten ranger, co mi zachránil život v místnosti a poté jsem se s ním bil.
"Co to... Jak to... To... Ne... nechápu tohle!" vyhrkl Peter. Vrhl se na rangera. Ten si ho ani nevšiml a Peter jej svalil do hluboké vody.
"Peter?!" vylekal se onen muž.
"Thomas? Thomas Lensher?!" zvolal mu před obličej Peter. "Jak je to možný?"
"Thomas Lensher? Ten veterinář z ostrovního parku?" podivil jsem se.
"Nazdárek, chlapi..." řekl ranger, aby jaksi svou situaci zachránil.
"Tohle nám vysvětli. Co se tady vlastně děje?" začal znovu Peter.
"Jde o jedinou věc," hovořil ranger, "dozvěděl jsem se o Vašem plánu. Nikdy nepotkáte sami sebe v minulosti. Zařídil jsem to. Nikdy jste se totiž neviděli ani v té době! A víte proč? Díky mně! Ah ha ha ha ha ha há!"
Peter rangera asi desetkrát skolil svalnatou pěstí na zem a já jsem se musel přidat. Shodil jsem svou brašnu a zipem udělal krvavou ránu na obličej. Nemohli jsme se ani ovládnout. Peter začal beznadějně běhat po laguně.
"Máme ještě šanci. Kdysi jsme přeci rozbili tábor! Najdeme ten tábor!" začal vítězoslavně křičet Peter. Měl jsem pocit, že se zbláznil. Zmizel v lesíku. Omráčil jsem dlouhým klackem rangera Thomase a hnal se za ním, ale bylo to beznadějné. Bloudil jsem asi dvě hodiny. Ztratil jsem i Petera. Udělali jsme něco, co bylo tím nejhorším, nejhorším, co kdy svět mohl poznat. Náhle jsem si vzpomněl na otevřené plátno rangera.
"Můj bože!" řekl jsem, když jsem jím prostoupil. Tak takové bylo současné město. Prostoupil jsem úplně. Občas tudy proběhla nějaká myška, krysa, nebo maličký šváb, za zříceninami zdemolovaných mrakodrapů se občas mihl nějaký Dromaeosaurus, všudypřítomný řev nějakého gigantického Tyrannosaura člověka až děsil. A dováděl k šílenství.
"Tak takhle skončil svět! Kvůli nám! Kvůli mně," řekl jsem si hlasitě pro sebe. Nemohl jsem ani poznat, kde stála naše základna, kudy vedla silnice, všude jen trosky a trosky.
Vrátil jsem se plátnem do doby před 36 miliony lety. Ten, koho jsem uviděl, mi přivolal záchranu. Byl jsem to vlastně já. James Lond na procházce toho večera, den před incidentem v základně. Když mně uviděl, strašlivě se lekl. Začal utíkat do základního tábora. Celý tým včetně Petera tam byli ze mně tak zděšení, že ihned otevřeli plátno a stanuli v jejich současnosti. Vběhl jsem tam za nimi těsně před uzavřením plátna. Dům byl v chaosu. Jakmile jsem je uklidnil, snažil jsem se jim to všechno vysvětlit. Nakonec došlo až na demolici domu, pouhé dvě hodiny od té chvíle. Já se pak vrátil plátnem zpátky do pozdního eocénu.
Potkal jsem našeho dinosauroida. Pohyboval se velice kulhavě. Když jsem se k němu přiblížil, všiml jsem si něčeho strašného. Chyběla mu jedna ruka, z otvoru mu stále tekla krev a podivně pískal.
"Chudák, ale proč?" řekl jsem si.
Než jsem o tom stačil zapřemýšlet, vrhl se na mně znovu ten samý Andrewsarchus, kopl jsem ho do břicha, ale nepomohlo to. Chránil jsem si rukou obličej. Dravec mi čelistmi stiskl všech pět prstů na levé ruce. Silně trhl a já zařval bolestí. Nato se vrhl na mou nohu, ale já začal utíkat.
"Tu máš," zvolal Peter od pobřeží, "ty hnusná potvoro!!!" - a následně vystřelil z pořádné pušky.
Dravec klesl k zemi, se zakrváceným tělem už neměl šanci na výhru.
"Musíš se mnou. I když jsi raněn. Musíme do současnosti, něco jsi v naší pravé minulosti udělal, a celé jsi to zachránil!" řekl nadšeně Peter.
"Páni!" řekl jsem, když jsme se dostali zpět do současnosti. Město vzkvétalo. Byl opět slunný den, staré babičky zalévaly své květiny, uřvaný chlapec si při brigádě vydělával prodáváním novin na ulici.
"Měj se. Nikdy se už nepotkáme, nikdy. Rád jsem tě poznal," řekl nevysvětlitelně Peter.
Všude kolem mně se objevila podivná záře. Než jsem se naděl, stanul jsem, naprosto zdráv, dokonce i se svými prsty, zpátky ve svém pokoji, četl jsem si noviny, byl naprosto normální den, tak, jak tomu bylo před celým incidentem. Celé dny jsem se pak vyptával lidí, co se tu dělo mezitím, co jsem byl pryč, ale ti jen kývali hlavou, jakoby si o mně mysleli, že jsem blázen. Oni na to zapomněli. A jedinému mně to zůstalo v hlavě. Nevím, proč se tohle všechno děje vždy mně...
Ohlédl jsem se dozadu, protože mně znepokojil podivný zvuk. Stále se přibližoval. Něco mi skočilo na hlavu odrazilo se to ode mně a přehouplo přes zeď. Sáhl jsem si na čelo - ten tvor mi na něm udělal škrábanec. Přelezl jsem zeď. To, co jsem spatřil, bylo dosti podivné. Byli to Dromaeosauři, hodující na mrtvole člověka. Vylekal jsem se, co se vlastně stalo, že tu zase jsou, když jsem svět již zachránili. Odehnal jsem je ostrými kameny, které jsem po nich začal házet z blízkosti.
Raptoři nejdříve řvali. Chtěl jsem už zavolat policii, aby mi pomohli. Dromaeosauři ale najednou zmizeli za nejbližší skupinou popelnic. Šel jsem za nimi a něco se mi zablesklo do očí. Byla to tak intenzivní záře, že jsem to ani nevnímal, náhle objekt rychle zmizel. Hledal jsem všude okolo, ale po malých a dotěrných dravcích ani stopy. Vrátil jsem se k mrtvole člověka. Zjištění, o koho šlo, bylo šokující. Byl to Peter! V hlavě se mi začaly honit myšlenky o tom, že
musel i před tím na nějakém projektu pracovat. Bylo to dost divné. A proto jsem začal pátrat. Pak mně však opět něco vyděsilo.
Objevil se jiskřivý předmět, z něj vylezla lidská ruka, a stáhla mně do objektu... Žádné pokračování příště.
Jestli-že se Vám poslední část nové řady DireParku líbila, komentujte. Děj se zdá být na pokračování a já ještě jedno, o jednom jediném díle přinesu, ovšem, nebude to pokračování, které by jste zrovna k tomuto ději čekali... Příští týden Vám vyhlásím soutěž Dinosauří poznávačka...
