Ace Week 2026: Co znamená kriminalizace asexuality v Nigeru?

V rámci Ace Weeku 2026, mezinárodní kampaně cílící zvýšit povědomí o asexualitě a asexuálním spektru, jsem již pro vás napsal články Pár rad do života od ace člověka, Vychází nová kniha Ace Theory!, Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce II a Asexualita na YouTube IV. Předposlední článek tvořící tento týdenní projekt má velice vážné téma, kterému však je třeba věnovat pozornost. Pro začátek chci všechny čtenáře varovat, že v tomto příspěvku budu hovořit o sexuálním násilí, které s tématem zmíněným v titulku článku velmi úzce souvisí. 

Pro některé může být zaskočující, že existují státy, které kriminalizují asexualitu. První otázkou, kterou si položí, bude jistě: "Jak lze vůbec kriminalizovat skupinu lidí, která necítí sexuální přitažlivost?" Když se zamyslíme nad tím, které země kriminalizují zástupce ostatních identit v rámci LGBTQ+, napadnou nás ihned teokratické státy Blízkého východu; Rusko, které legislativně vede LGBTQ+ komunitu jako "teroristickou organizaci"; evropské státy, v nichž dosud nebylo legalizováno manželství pro gay páry nebo adopce dětí gay a lesbickými páry... Můžeme vzpomenout na legislativy, které ubližují trans lidem a intersex lidem nebo na legislativy, které odsuzují gaye k popravám. Svět, ve kterém žijeme, je prorostlý útlakem a násilím, a v mnoha zemích světa je LGBTQ+ lidem prováděno to nejhorší. Je to příšerné. Avšak na otázku, zda jsou podobně legislativou utlačováni i ace lidé, zřejmě většina lidí nezná odpověď. Faktem je, že od roku 2015 platí v Rusku zákon, podle něhož je komukoli, kdo je asexuál, odebrán řidičský průkaz - jako by snad něčí řidičské schopnosti měly co do činění s tím, že daný jedinec necítí sexuální přitažlivost k ostatním lidem. Jaký to má v praxi důsledek? Že ace lidé mající řidičský průkaz v Rusku neprovádějí veřejný coming out; tím je omezován hlas další skupiny queer lidí. Stejný zákon je v té zemi namířen i proti trans a nebinárním lidem. 

Letos v červnu se po internetu vynořilo mnoho článků, které informovaly o dalším, šokujícím legislativním kroku proti ace lidem. Niger, hluboce zkorumpovaná země mající od července 2023 vojenskou vládu, se stal totiž první zemí světa, ve které můžete jít jako ace člověk opravdu do vězení, a za to, kým jste, musíte zaplatit vysokou pokutu. Podle nového trestního zákona od června 2026 v Nigeru platí, že kdo provádí tzv. "asexuální praktiky", půjde do vězení na 5 až 10 let a bude muset zaplatit pokutu o 10 až 100 milionech západoafrických franků; což je totéž jako 17 700 až 177 000 amerických dolarů. Takto je kriminalizace "asexuálních praktik" zakotvena v článku 390 onoho trestního zákoníku. Pokud je pro vás tato informace nová, pak se možná ptáte, co je myšleno spojením "asexuální praktiky"? Ačkoliv existují ace lidé, kteří mají sexuální vztahy se svými partnery, faktem je, že spousta asexuálů buď o sex nemá zájem anebo, v případě apothisexuálů, je jím přímo odpuzena. Takže co si máte představit pod termínem "asexuální praktiky"? Jde tu snad o legální kriminalizaci singl lidí, kteří nemají sex? Ne, to by opravdu bylo zvláštní a těžko dosažitelné. "Asexuálními praktikami" je ve skutečnosti myšleno odmítnutí sexu. Nový zákon kriminalizuje nejen ace lidi, kteří odmítnou mít s někým sex, ale také všechny ostatní lidi v Nigeru, zvláště pak ženy všech sexuálních orientací. Přeloženo, jde o státní legalizaci znásilnění. Je to eroze konsentu. Každý člověk, který není zvrhlým pervertem, ví, že neexistuje nic jako sex bez souhlasu - nebyl-li kýmkoli z dotyčných dán souhlas, jde o sexuální násilí. A to je nyní v Nigeru legalizováno.

Aktivisté bojující za práva LGBTQ+ lidí v Nigeru. Zdroj: International Viewpoint

Niger je zemí s nejvyšší mírou tzv. dětských manželství na světě. Ví se, že 76 % dívek v oné zemi je donuceno vstoupit do manželského svazku před 18. rokem života; tento problém se týká především venkovského jihu země, kde je do dětského manželství nuceno až 88 % dívek (v hlavním městě Nigeru je do těchto svazků před 18. rokem života nuceno vstoupit 33 % dívek). Představte si, že nyní nezletilá dívka, jež bez vlastního souhlasu skončila v manželském svazku s dospělým mužem třeba o desítky let starším, řekne ne jím požadovaného sexuálního styku. Kromě sexuálního, fyzického a psychického násilí se, pokud ji její trýznitel udá, bude potýkat také s odsouzením za mříže a bude muset zaplatit neuvěřitelně vysokou pokutu. V praxi kriminalizace "asexuálních praktik", tedy nesouhlasu se zneužitím vlastního těla, znamená to, že nigerské ženy a dívky nemohou odmítnout sexuální násilí ze strany mužů. To je neuvěřitelně ohavná záležitost, je to státem legalizované sexuální násilí na ženách a dívkách, povinná sexualita dovedená do extrému, zákonem vynucované sexuální násilí. Naprostá zvrhlost, legalizovaný patriarchální extremismus. Zákaz "asexuálních praktik" v Nigeru znamená, že ženy nemají zákonem dána žádná práva.

Stejný zákon v novém trestním zákoníku kriminalizuje také to, co nazývá "LGBTQ+ praktikami" a "intersexuálními praktikami". V podstatě to znamená, že pokud jste otevřeně LGBTQ+, nebo i pokud skrýváte před světem svůj intimní vztah s někým, kdo je stejného genderu, budete za to potrestáni. "Intersexuálními praktikami" se myslí to, že někdo je intersex - v Nigeru není legální mít znaky, které nezapadají do úzké pohlavní binarity, což znamená, že kterékoli dítě, kteří se narodí s intersex znaky, musí být "přeoperováno" na muže či ženu. Lidská práva nigerské vládě nic neříkají. Tito fašisté chtějí mít nad lidem své země plnou moc, a chtějí mu vládnout tvrdě, autoritářsky a násilně. Jen anti-demokrat, člověk nevážící si lidských práv a lidské diverzity, by něco takového chválil. Patriarchální, anti-LGBT a anti-genderoví extremisté se i zde na evropském kontinentu najdou; a my nesmíme nikdy dopustit, aby nám provedli něco podobného. Snažme se činit vše proto, abychom si udrželi vydobyté osobní svobody a rovná práva, a snažme se je rozšiřovat. Najdou se totiž tací, kteří by je nám velmi rádi vzali!

Práva LGBTQ+ lidí jsou pod útokem v mnoha zemích globálního jihu. Koloniální velmoci do nich zanesly škodlivou, homofobní, sexistickou a jinou diskriminační legislativu, a i poté, co po skončení staré koloniální éry napravily některé nerovnosti ve svých domovinách, zůstaly tyto zákony platnými v jimi kdysi podmaněných koutech světa. Uganda má od roku 2023 anti-gay zákon, v Zimbabwe je také nelegální být gay, a trans a intersex lidé nemají v zemi žádná práva, v Indii jsou stejnopohlavní vztahy legální teprve od roku 2018... Tento výčet by mohl pokračovat. Niger představuje jeden z nejextrémnějších případů omezování lidských práv státní legislativou, a zvláště nehumánně se chová ke svým LGBTQ+ obyvatelům, včetně ace lidí, a k ženám kterékoli sexuální orientace a kteréhokoli věku. Všem lidem, kteří v Nigeru za lidská práva bojují, přeji vše nejlepší v jejich nelehké snaze. Je otřesné, čemu jsou vystaveni a s jakými nebezpečími a omezeními lidské důstojnosti se potýkají.

Ačkoliv je dnešní den oficiálně posledním dnem Ace Weeku 2026, mám pro vás přichystán ještě jeden článek, který v jeho rámci vyjde zítra, v neděli 1. listopadu. Půjde o 46. část projektu Kniha týdne... Dnešní článek byl velmi vážný a týkal se záležitostí, před kterými někteří zavírají oči. Prosím, nečiňte tak. Neignorujte sexuální násilí a diskriminaci vůči kterékoli skupině lidí. Stavte se proti čemukoli, co lidem ubližuje!

Obrázek týdne 30. 10. 2026

Nastal poslední pátek letošního října, a na můj blog tedy míří Obrázek týdne. Chtěl jsem, aby se nesl alespoň trochu v halloweenském, děsivém duchu, a už na začátku tohoto týdne jsem narazil na dílo, které podle mě té představě odpovídalo. Přiznám se vám však, že v posledním dnu jsem uvažoval o tom, že bych se tentokrát Obrázkem týdne vzdálil hlavnímu tématu tohoto blogu, a poctil jím velikána herectví Patricka Stewarta, jehož nečekané úmrtí mne včera večer skutečně šokovalo... Příští týden bych o něm rád napsal článek, který jeho památku uctí lépe... Dílo, které vám tentokrát prezentuji, vytvořil starrfalkonnz pro komiks Son of Mars, v němž se utkávají marťanští kovbojové s dinosaury. Hrozivé, že?

Popisek k obrázku: Existují místa, kde zkrátka nechcete narazit na agresivního gigantoraptora. Úzká soutěska, po jejíchž hladkých stěnách se nedá šplhat a ve které se lze sotva elegantně otočit, je jedním z nich. V takovéto situaci nezáleží na tom, kolik hodin denně zvedáte činky. Záleží jen na tom, jak účinné jsou kulky nacházející se v pistoli, kterou v jedné z těch vypracovaných rukou držíte. A ještě na jednom záleží - na vaší pohotovosti. Osmimetrový gigant, jakým je Gigantoraptor erlianensis, může v rychlosti učinit jeden či dva kroky, a vaše hlava je rázem na dosah jeho úděsného zobáku. Jedno klovnutí, a máte v lebce prasklinu. Všude stříká krev, a klování neustává. Vaše vypracované ruce možná objímají ohromné drápy, jimiž jsou zakončeny ty impozantně opeřené přední končetiny útočníka, zatímco jste v bezmoci škubáni zaživa. Není radno zahrávat si s obrovskými caenagnathidy a vůbec s teropody obecně. Co z dálky vypadalo jako neškodný ptáček, kvíkající radostí z toho, že vás v tom nekonečném tunelu uviděl, se zkrátka stalo nebezpečím číslo jedna pro váš život. Neváhejte tedy, a mačkejte spoušť. Jinak spoušť zůstane na tomto místě po vás. A až s ní bude Gigantoraptor spokojený, přijdou do ni zabořit zuby další, řekněme, obědové etikety méně znalí živočichové, kteří s radostí zhltají to, co "gigantickému lupiči" nezachutnalo. Na co tedy čekáte? Což není tato věštba vaší budoucnosti v předvečer nejstrašidelnějšího dne roku dosti děsivá?

Jestli někdy v životě půjdu trick or treatovat, vyrobím si masku gigantoraptora se svítivýma očima a půjdu v ní strašit od domu k domu. Anebo... to možná není tak dobrý nápad? Co když by mi otevřel někdo, kdo si přečetl popisek tohoto obrázku, a rozhodl by se jednat tak, jak jsem radil?

Ve zbytku týdne dokončím projekt Ace Week 2026, v rámci něhož vyjdou ještě dva příspěvky, včetně 46. části Knihy týdne v neděli. Jak už jsem zmínil výše, v příštím týdnu bych rád napsal vzpomínkový článek na Patricka Stewarta, brilantního herce, který zesnul ve středu 28. října. Poté bych rád nasměroval svůj blog čistě paleontologickým směrem na pěkně dlouhou dobu; především chci oživit popiskové rubriky, a během listopadu napsat co nejvíce článků o nově popsaných fosilních druzích. 

Přeji vám pěkný konec října a zrovna tak pěkný začátek listopadu!

Ace Week 2026: Asexualita na YouTube IV

Ace Week 2026, letošní Týden povědomí o asexualitě, pokračuje, a jak již víte, můj blog je do něj zapojen osmým rokem! Zatím jsem v rámci něj napsal články Pár rad do života od ace člověka, Vychází nová kniha Ace Theory! a Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce II. Podobně jako včerejší článek o ace postavách z popkultury, i dnešní příspěvek byl určitě očekávatelný. Počínaje rokem 2023 totiž vždy v rámci Ace Weeku vydávám článek s videi, které se týkají asexuality. Tomuto příspěvku tedy předcházejí Asexualita na YouTube (2023), Asexualita na YouTube II (2024) a Asexualita na YouTube III (2025). Nyní si dáme čtvrté kolo!

Díky rostoucí viditelnosti asexuality, sexuální orientace definované žádnou nebo nízkou sexuální přitažlivostí pociťovanou vůči jiným lidem, a širšího asexuálního spektra, zahrnujícího gray-asexualitu a demisexualitu, narůstá počet lidí, kteří otevřeně na internetu hovoří o svých zkušenostech. Když do vyhledávače na síti YouTube napíšete "asexual coming out" nebo "ace coming out", nebo zkrátka slovo "asexuality", vyletí na vás obrovské množství videí - což znamená, že mám pro tyto články o asexualitě na YouTube vážně, z čeho vybírat! V prvním příspěvku na toto téma jsem vás seznámil s YouTube kanály Ace Dad Advice, Spacey Aces, Slice of Ace, Rowan Ellis, Jessie Paege a HeyoDamo; ve druhém pak s kanály Meghan Sandor, Marshalla Johna Blounta, Jenny Clarek, Embly, Tr(ace)y Asexuality Media a Yasmin Benoit; a ve třetím, loňském příspěvku, to byly kanály Fluently Acespec, sym, echoisweird, Lynn Sagy, Jessicy Kellgren-Fozard a Queers of the world. Každý z nich stojí za sledování!

V příspěvku Asexualita na YouTube IV vás seznámím s další šesticí YouTube kanálů a tvůrců, kteří se buď věnují učení ostatních o asexualitě nebo přinejmenším provedli na své platformě coming out jako ace lidé. Jejich videa a osobní příběhy vám mohou pomoci lépe pochopit, co je asexualita a širší asexuální spektrum zač, což je nesmírně důležité - ať už se na ace spektru sami hledáte nebo pokud máte ace přátele, známé a rodinné příslušníky, anebo pokud se chcete vzdělat o různorodosti lidského bytí.

1. extra virgin

Kanál extra virgin tvoří australská YouTuberka Allie Daisy King, která začala natáčet videa původně se týkající módy a populární kultury v srpnu 2019, šest let poté, co se na YouTube zaregistrovala. Téměř výhradně se však zaměřuje na queer témata a především pak na asexualitu od února 2025, kdy natočila 19 minut dlouhé video o televizních ztvárněních asexuality v dramatických seriálech a o problémovosti některých z nich. Zastavila se v něm u takových ace postav, jakými jsou Todd Chavez z BoJack Horseman, Jughead Jones z Archie Comics (a u jeho ne-asexuální a tedy špatně adaptované televizní verze v seriálu Riverdale) či u Isaaca Hendersona ze seriálu Srdcerváči (Heartstopper). Na toto video navázala další kritikou o špatné ace reprezentaci v médiích, vydaném v červenci 2025. Dále letos v březnu vydala video, v němž vyložila důkazy pro asexualitu postavy Eloise Bridgerton z netflixovského seriálu Bridgertonovi (Bridgerton), a v červnu zase natočila video o tom, proč zatím neexistuje mnoho asexuálních celebrit (byť pár se jich najde!). Dále na jejím kanálu najdete videa jako je Buffy the Incel Slayer (Buffy, přemožitelka incelů) nebo video o prvním asexuálním rom-comu, The Love Hypothesis. Nejnovějším videem na jejím kanálu je rozhovor s proslulou autorkou románů a komiksů pro mládež Alice Oseman, která nám dala příběhy jako Bez lásky (Loveless) či již zmíněné Srdcerváče; tento rozhovor pro vás uvádím níže. Rozhodně stojí za to extra virgin sledovat.

2. Abbie Elizabeth

YouTube kanál nebinární biromantické ace tvůrkyně Abbie Elizabeth, mileniálky milující cestování po světě, není zaměřen jen na asexualitu a další queer témata. Mnoho videí, které Abbie natáčí, se týká právě cestování, ale též mentálního zdraví, zpěvu a hudby. V současné době obsahuje 616 videí a má přes 2 450 odběratelů. Abbie provedla coming out jako ace a demi v lednu 2016, a od té doby natočila o asexualitě celou řadu videí. Mezi nimi je například video o tom, co asexuálové dělají; o tom, co asexualita není; o tom, s jakými obtížemi se při randění ace lidé setkávají; o tom, co byste neměli říkat ace lidem (tedy o všech těch toxických předpojatostech, s nimiž se bohužel setkáváme od arogantních a nevzdělaných, a které nás vážně jen unavují); o tom, s jakým tlakem ze strany okolí se ace lidé setkávají; o internalizované acefobii; nebo o biromantičnosti a bisexualitě. Níže vám ještě prezentuji video, které Abbie natočila o své ace cestě, o poznávání své ace identity. Dále na jejím kanálu najdete třeba její vlog z návštěvy Rhode Island nebo její video o depresi. Určitě doporučuji tvorbu Abbie sledovat.

3. Causing Chaos

YouTube kanál Causing Chaos není zaměřen na asexualitu, nicméně jeho autorka provedla coming out jako ace ve videu publikovaném 13. června 2023 v rámci tehdejšího Duhového měsíce. Její kanál, založený v roce 2022, má v tuto chvíli 470 odběratelů a 259 videí na různorodá témata. Ve svém prvním videu jeho autorka uvedla, že má ADHD; nepříliš dlouho poté natočila video What is Asexuality?, v němž hovořila o asexualitě a o tom, že se o ní bohužel neučí ve školách; natočila také video o aromantičnosti; dále video o pansexualitě; za zmínku stojí i její devítidílná videosérie Asexual Tries the 100 Baby Challenge (ano, Sims 4); ale natočila také video s tipy pro self-care, když na self-care máte bolestně málo času; video o tom, jak zvýšit své sebevědomí; a video na téma jak kapitalismus ruinuje náš pocit radosti. Jako někdo, kdo se celý život kamarádí s malými bílými pejsky musím také ocenit její videa, v nichž vystupuje se svým čtyřnohým společníkem - před rokem to bylo video Types of Small Dog Parents. Určitě stojí za to Causing Chaos sledovat!

4. ria dms

S více než 13 200 odběrateli a k dnešnímu dni 668 videi na svém YouTube kanálu je tvůrkyně obsahu Ria vzhůru mířící ace legendou. Se svou platformou začala v roce 2013, a převážně se na ní věnuje asexualitě, romantičnosti a aromantičnosti, dalším queer tématům, vztahům a lidské psychologii. Před jedenácti hodinami na její kanál zamířilo video, v němž v 110 sekundách hovoří o tom, že během vyrůstání nevěděla, že se od ostatních lidí liší, a myslela si, že všichni jen předstírají zájem o sex. Čtyři dny zpět zase natočila výborné video na téma knih o asexualitě. Další videa s asexuální tématikou, která na jejím kanálu najdete, se týkají otázek ohledně asexuality a represe; jak ji její asexualita naučila, proč si allosexuálové vybírají špatné partnery; natočila video o 5 typech intimity; video čistě o intelektuální atrakci; video o mýtech, které o asexualitě panují; jak v asexuálních vztazích funguje intimita; 5 znaků, podle nichž poznáte, že jste ace; či video o problémové ace reprezentaci v médiích. Kromě toho na svém YouTube kanálu Ria kritizovala umělou inteligenci nebo sdílela svou působivou uměleckou tvorbu. Také tento YouTube kanál doporučuji sledovat!

5. AmeliaAce

Dalším velmi dobře známým YouTube kanálem zaměřeným z velké části na asexualitu a ace spektrum je platforma YouTuberky Amelie. Ta vloguje o aceness, dalších LGBTQ+ tématech a také o tématech z nerd kultury. Její kanál má v současné době přes 13 300 odběratelů a 33 videí. První video, které Amelia natočila o asexualitě, bylo vydáno v lednu 2015, a týkalo se všech těch předsudečných blbostí, jež nevzdělanci říkají ace lidem. Svůj coming out jako ace provedla v březnu 2015. V následujících letech Amelia natočila videa na téma jak poznat, že jste ace; s jakými předsudky se setkávají ace ženy; dále například video na téma demisexuality; na téma mýtů o asexualitě; vysvětlení split attraction modelu; a sdílela také svůj osobní příběh, jaké to pro ni bylo vyrůstat jako ace. Velice přínosné je také její video o historii asexuality. Mimoto natočila video o tom, proč používá slovo queer, či video o často ignorovaných sexuálních orientacích - kromě asexuality v něm mluvila také o pansexualitě. Ačkoliv Amelia již posledních osm let nová videa nenatáčí, stojí za to se k její tvorbě vracet!

6. Queer Kiwi

Novozélandská YouTuberka a zpěvačka Savannah, žijící dlouhodobě v Londýně a vystupující na internetu pod přezdívkou Queer Kiwi, sice natáčí videa o různých LGBTQ+ tématech, stejně jako reakce na směšná videa konzervativců a patriarchálních extremistů, ale v její tvorbě rozhodně nalezneme i nemálo videí o asexualitě. Dva měsíce zpět natočila Queer Kiwi video o ace memech, na jehož začátku mimochodem tvrdila, že ace lidí je určitě více, než si někteří myslí. Podobně na další ace memy reagovala také před čtyřmi roky, a jiné reakce zase natočila zhruba před rokem; před dvěma roky zase natočila video o LGBT exkluzionistech, kteří nechtějí ve svých kruzích uvítat asexuály; a před půl rokem natočila video What's so confusing about asexuality, v němž vysvětlila, co některé lidi na aceness mate, když o něm moc nevědí. Stojí za to se na její videa podívat.

Upřímně doufám, že čtvrtý výčet YouTube kanálů obsahujících videa o asexualitě a ace spektru vás zaujal a inspiroval vás některým z nich (nebo nejlépe všem) věnovat pozornost. Je skvělé, že je asexualitě věnováno čím dál více pozornosti, a lidé, jejichž videa jsem v tomto článku sdílel a na jejichž YouTube kanály jsem vás odkázal, se o to rozhodně velmi zasloužili! Věřte mi však, že tvůrců ace videí je na YouTube více; i těmito čtyřmi šesticemi, které jsem dal v posledních čtyřech letech dohromady, jsem jen škrábal po povrchu. Pokud jsem sdílením tvorby těchto lidí někomu z vás pomohl nebo jsem vás správně nasměroval, pak mé příspěvky rozhodně splnily svůj účel.

Ace Week 2026 bude pokračovat! Čekají vás ještě dva články, jež budou následovat po zítřejším Obrázku týdne, kterým se tématu tohoto projektu na chvíli vzdálím. Rozhodně doufám, že je pro vás tento týden přínosný!

Ace Week 2026: Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce II

Ace Week 2026 je v plném proudu. Blogorgonopsid je letos do osvětové kampaně, jejímž cílem je vzdělávat o nejčastěji přehlížené sexuální orientaci, tedy asexualitě, zapojen již poosmé. V pondělí 26. října jsem pro vás napsal Pár rad do života od ace člověka, a včera, v úterý 27. října, jsem vás informoval o nové knize Ace Theory od Raye Fitzpatricka. Dnes, když se nám týden láme, tu mám pro vás příspěvek, na jehož napsání jsem se těšil téměř rok - od skončení Ace Weeku 2025! V rámci něj jsem totiž publikoval článek Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce, který mě opravdu bavilo psát! A na jeho závěr jsem tehdy napsal: "Šest ace postav z populární fikce je opravdu málo, ale jak jsem již uvedl výše, třeba se příští rok k tomuto tématu vrátil a představím vám nějaké další!" Nemohl jsem toto téma znovu nenavštívit! Nyní vám tedy s radostí prezentuji várku dalších šesti ace postav z popkultury.

Pro první článek o šesti dobře známých ace postavách z populární fikce jsem vybral Doktora z britského sci-fi seriálu Pán času (Doctor Who), Batmana z různých verzí DC vesmíru, Roshannu Chatterji neboli Tremor z komiksové série The Movement od DC Comics, Jugheada Jonese z komiksového univerza Archie Comics, Lilith Clawthorne z ohromně úspěšného animovaného seriálu Soví dům (The Owl House) a Nadiu van Dyne neboli Wasp ze světa Marvel Comics. Myslím si, že to byl vskutku dobrý výběr, ale tato šestice v kaleidoskopu fikčních světů, do kterých jsme všichni nerdi, není nikterak osamělá. Je čas představit vám další šestku. Pokud by se náhodou ani v ní neobjevila vaše oblíbená ace postava... můžeme to napravit třeba zase příští rok!

Connor Hawke

Connor Hawke, který jednu dobu operoval jako druhý Green Arrow, je nejstarším synem Olivera Queena, prvního Green Arrowa, a lukostřeleckým samozvancem bojujícím proti zločinu v komiksech od vydavatelství DC Comics. Vytvořili ho komiksový scénárista Kelley Puckett a kreslíř Jim Aparo, a poprvé jej uvedli v 0. čísle druhé řady komiksového titulu Green Arrow v roce 1994. Divoká 90. léta byla v amerických superhrdinských komiksech definována dočasnými odchody klasických postav; Superman byl na nějakou dobu mrtvý po bitvě s Doomsdayem, Bruce Wayne měl zlomená záda po konfliktu s Banem a jeho kápi tak přebral Azrael, a Oliver Queen zahynul při výbuchu bomby coby člen povstalecké revolucionářské skupiny Eden Corps. Nejslavnější levicovou postavu mainstreamového DC univerza pak v její zelené barvě nahradil právě Connor, jednu dobu bojoval na straně Batmana, Nightwinga a třetího Robina (Tima Drakea), stal se součástí Ligy spravedlnosti a bojoval proti Injustice Gangu oligarchy Lexe Luthora.

Poté, co byl DC vesmír restartován prostřednictvím The New 52 v roce 2011, Connor Hawke se z komiksů vytratil. V novém univerzu byl Green Arrow opět jeho otec, Oliver Queen, který se navíc tehdy těšil velké popularitě díky televiznímu seriálu (Arrow), jenž ho ovšem ztvárnil opravdu nepřesně. Connor se konečně vrátil až v roce 2021 během události Infinite Frontier, jakožto syn Olivera Queena narozený mimo manželský svazek a muž s evropskými, africkými a korejskými kořeny. Následně byl v komiksové antologii DC Pride 2022 vyoutován jako ace. Stal se tak jednou z nejdůležitějších postav DC vesmíru nacházejících se na asexuálním spektru. V DC Pride 2022 figuroval v příběhu nazvaném Think of Me, který byl napsán a nakreslen čistě asexuálním týmem tvůrců z DC Comics, sestávajícím z kreslíře a scénáristy Ro Steina, kreslíře a scénáristy Teda Brandta a písmaře Franka Cvetkovice. Jak se můžete dočíst na oficiálním webu DC, Connorův vztah k sexualitě byl vždy něčím, co jej vzdalovalo jeho velmi heterosexuálnímu otci, který měl vždy vztahy s mnoha různými ženami. Protože je Connor pohledným mladým mužem, často se setkává s flirtováním ze strany ženských postav, kterému ovšem nerozumí; když zajdou příliš daleko, nemá strach je rázně odmítnout. Cítí k ženám romantickou přitažlivost, nikoliv však přitažlivost sexuální.

Skvělá věc na Connoru Hawkeovi je, že je to silný, hbitý člověk s dobrým srdcem, který pomáhá lidem a má skutečné hrdinské kvality, a zároveň je to ace muž. To jasně ukazuje, že ace muži nejsou nějak zlomení nebo nepřirození; máme tu samozvaného bojovníka se zločinem, který je upřímně řečeno stejně skvělý jako Batman (a to je mimochodem velmi ace-coded postava, jak už jsem na tomto blogu několikrát psal!), jen je o dost milejší a přátelštější. Jeho asexualita jej navíc mně osobně činí dosti sympatičtějším, než z řetězu utržená heterosexualita Olivera Queena. Connor se léta před vyoutováním v komiksech objevil v seriálech Legends of Tomorrow a Arrow, které byly součástí Arrowverse. Vždy se jednalo o verze postavy z alternativních časových linií; obě ztvárnil Joseph-David Jones, který v Arrow jinak ztvárňoval Johna Diggla. V seriálu The Flash se navíc krátce objevila postava Williama Claytona, modelovaná podle Connora Hawkea.

Todd Chavez

Todd Chavez je jednou z hlavních postav velice oblíbeného animovaného seriálu BoJack Horseman, který byl vydáván na streamovací službě Netflix v letech 2014 a 2020, a odehrávajícího se v alternativním světě, v němž bok po boku žijí lidé a antropomorfní zvířata. Do života hlavní postavy, BoJacka F. Horsemana, majícího lidské tělo a koní hlavu, se Todd dostal skrze párty, po které už nikdy neopustil jeho dům. BoJackovým spolubydlícím byl již po dobu pěti let před začátkem první epizody, a mezi oběma postavami vznikl velmi silný přátelský vztah. BoJack, dříve úspěšný herec, drží Todda finančně na hladině a snaží se podkopat jeho snahu o získání vlastní nezávislosti. V anglickém originále propůjčil Toddovi svůj hlas herec Aaron Paul, kterého samozřejmě všichni známe pro jeho ztvárnění Jesseho Pinkmana v seriálu Breaking Bad a jeho spin-offech.

Na konci 3. série BoJack Horseman se Todd nechá znát své romantické lásce Emily, kterou dabovala Abbi Jacobson, že se nepovažuje ani za heterosexuála, ani za gaye. Doslova o sobě tehdy říká, že "možná není nic". Emily o něj přestane mít zájem a započne intimní vztah s BoJackem. Teprve později zjišťuje, že Todd je asexuál, a když vytvoří vlastní dating aplikaci pro hasiče, aby se s ní mohli seznámit, rozhodne se vytvořit ještě druhou dating aplikaci, čistě pro asexuály - nazve ji All About Ace. Todd svou asexuální identitu prozkoumává ve 4. řadě seriálu, a po strastiplné cestě nakonec svou asexualitu zcela akceptuje. K tomu mu pomůže i setkání s dalšími asexuály. Todd je nejen asexuál, ale také apothisexuál, tedy "sex-repulsed ace" (ace člověk odpuzený sexem). Později v seriálu začne chodit s Maude, asexuální postavou s lidským tělem a králičí hlavou. 

Todd je velice sympatickou postavou, znalou japonského jazyka, a je bývalým závislákem na videohrách. Je to inteligentní mladý muž, pracující na vlastní rock opeře, ale občas se dostává do velice nebezpečných situací, když kolem sebe nemá své přátele. V době, kdy BoJack Horseman vycházel, představoval jeho coming out velký krok vpřed. V roce 2018 mediální společnost GLAAD identifikovala Todda jako jedinou asexuální postavu na kterékoli ze streamovacích služeb! Od té doby viditelnost asexuality poněkud vzrostla, a to právě díky Toddovi a několika dalším ace postavám z BoJack Horseman. 

Peridot

Peridot (celým jménem Peridot Facet-2F5L Cut-5XG) je mimozemšťanka patřící k druhu Gems (Drakokamů) a členka skupiny Crystal Gems, známé též jako Rebelové, která vystupuje v animovaném seriálu Steven Universe. Poprvé se objevila v epizodě Warp Tour odvysílané premiérově 8. ledna 2015 na americké televizní stanici Cartoon Network coby 36. epizody 1. série Steven Universe, a poté, co uvízla na Zemi po událostech epizody Jail Break v seriálu figurovala jako anti-hrdinka a pseudo-antagonistka. Do skupiny Crystal Gems se přidala poté, co jí pomohla zachránit Zemi před Clusterem, a stala se regulérní postavou Steven Universe. Peridot je schopna regenerace a fotokineze, a má nadlidskou sílu a odolnost. V anglickém originále ji dabovala herečka Shelby Rabara, nyní známá propůjčením svého hlasu Snappymu v letošním Toy Story 5.

Drahokamy ve Steven Universe jsou schopny tzv. fúze, kdy se spojují s jinými Drahokamy v jednotné entity. Peridot ovšem o fúzi neboli spojování nemá zájem. Je ráda sama sebou, a necítí potřebu dávat se dohromady s nějakým jiným zástupcem svého druhu. Maya Petersen, autorka storyboardů pro seriál, odhalila, že tato část Peridotina charakteru je metaforou pro asexualitu a aromanticismus. Ačkoliv fanoušci seriálu rádi shipovali Peridot s jinými postavami, konkrétně s Amethyst a Lapis Lazuli, dvěma dalšími ženskými postavami patřícími k Drahokamům, a ačkoliv aromantická orientace Peridot nebyla v seriálu nikdy důkladně prozkoumána, není na škodu smýšlet o Peridot jako o aromantické asexuálce. Předtím, než Maya Petersen odhalila, že Peridot reprezentuje v seriálu asexualitu a aromanticismus, poukázala na identitu postavy samotná autorka Steven Universe, Rebecca Sugar, ve čtyřiašedesátistránkové doplňkové knize Fusion for Beginners and Experts, vydané v roce 2017.

Je pravdou, že Peridot patří k druhu, který má naprosto odlišnou koncepci vztahů a sexuality, a lidské vztahy a lidská sexualita zkrátka fungují jinak, než u těchto mimozemšťanů. Nicméně Peridotin nezájem nebo dokonce odpor k fúzi je jasnou paralelou toho, jak se cítí ace lidé. Rebecca Sugar ještě v roce 2023 v rozhovoru pro Variety potvrdila, že Peridot je kanonicky aro ace. Nutno podotknout, že Steven Universe má spoustu LGBTQ+ postav, od Harolda Smileyho přes Obsidiana, Rose Quartz a Rainbow Quartz 2.0 po Sunstone a Pearl. Peridotina asexualita by v tak diverzním univerzu rozhodně neměla nikoho překvapit.

Isaac Henderson

Isaac Henderson je aro ace kluk vystupující v hraném dramatickém seriálu Heartstopper (Srdcerváči), vydávaném v letech 2022 až 2026 na streamovací službě Netflix a natočeném na motivy komiksové knihy stejného názvu od velice oblíbené autorky fikce pro mládež Alice Oseman, proslavené zejména její komiksovou sérií Loveless (Bez lásky). Jde o teenagera, který je studentem fiktivní střední školy Truham Grammar School for Boys, 180 centimetrů vysokého mladého muže postupně objevujícího svou asexualitu a aromanticismus. Ztvárnil jej anglický herec a vlogger Tobie Donovan.

V 1. sérii Heartstopper je Isaac přesvědčen, že má romantické city vůči Jamesi McEwanovi, kterého ztvárnil herec Bradley Riches. James byl otevřeně gay, a poté, co se dal krátce s Isaacem dohromady, oba chlapci se vzájemně políbili. Nato si Isaac uvědomil, že vůči němu romantické city ve skutečnosti nemá, ale zatím nerozumí tomu, kým je a proč s Jamesem nechce jít do vztahu. Ve 2. sérii se pak Isaac na výstavě queer umění zcela poprvé setkává s termínem "aromantický asexuál". V průběhu této řady je často vidět s knihou v ruce; setkání s tímto termínem jej totiž motivuje začíst se do literatury o asexualitě a aromanticismu. Ve školní knihovně nachází naučnou knihu Ace: What Asexuality Reveals About Desire, Society, and the Meaning of Sex od Angely Chen, vydanou v roce 2020 (jde o skutečnou knihu, předloni jsem o ní psal tady na blogu). Ve 3. sérii se pak Isaac nechává nahlas znát, že je aro ace. Předtím ale jeho sexuální a romantickou orientaci potvrdila na Twitteru samotná Alice Oseman.

Isaac je jednou ze dvou postav seriálu Heartstopper, která byla vytvořena čistě pro něj a která nebyla adaptována z původní knihy od Alice Oseman, vyplňuje v příběhu nicméně roli postavy Aleda Lasta, která se v seriálu vůbec neobjevila. Skvělou věcí na Isaacovi je, že je v podstatě reprezentací ace komunity a zvláště pak aro ace mužů - a to v hraném a velice kvalitním dramatickém seriálu na Netflixu, gigantovi streamingu. Je to navíc teenager, který svou identitu postupně objevuje; sám si pamatuji, jaké to bylo zjišťovat postupně informace o asexualitě a aromanticismu, když jsem byl zhruba v jeho věku. Tvůrcům Srdcerváčů tedy patří velký palec nahoru a poklona za to, že se rozhodli vytvořit tuto postavu.

Poppy

Poppy je postava z hraného dramatického seriálu Huge, odehrávajícího se v letním táboře pro teenage dívky pokoušející se snížit svou tělesnou váhu, který se v létě 2010 vysílal na americké televizní stanici ABC Family. Je to radostná dívka, která v táboře působí jako poradkyně, a sama si tímto táborem prošla, když potřebovala snížit ze zdravotních důvodů svou váhu. Ztvárnila ji americká herečka Zoe Jarman, známá také jako Betsy Putch z romantického komického seriálu The Mindy Project z let 2012 až 2014.

Je docela dost možné, že Poppy byla jednou z prvních otevřeně ace ženských postav na amerických televizních obrazovkách. Vždy radostná a také vždy bránící dívky, které má v táboře na starosti, vyoutovala se Poppy v 5. epizodě Huge, nazvané Movie Night, když s ostatními postavami sleduje jednoho večera film. Přitom jen tak pronese, že dlouho čekala na to, že bude mít stejné pocity (myšleny jsou pocity romantické a sexuální), o kterých prý mluvili všichni kolem ní. Nikdy však takové pocity sama neměla. Spousta ace lidí jistě ví, o čem je řeč - když vyrůstáte ve světě, který vám říká, že od určité doby máte během svého vyrůstání takové záležitosti pociťovat, ptáte se, kde ty pocity jsou, a zda se nakonec objeví. Poppy je asexuálka; nikdy necítila sexuální přitažlivost. 

Svého času byla dokonce některými ace lidmi Poppy považována za revoluční postavu; to ale bylo dávno předtím, než se otevřeně ace postava objevila v populárním seriálu Sex Education na Netflixu nebo než začal vycházet Heartstopper. Cenili si samozřejmě toho, že přímo prohlásila, že se identifikuje jako asexuálka; kolik postav v hraných dramatických seriálech něco takového učinilo dříve? Velmi, velmi málo, pokud vůbec. Poppy byla nejen radostná, ale také docela sociálně nemotorná - znak introverze. Spousta ace lidí, kteří jsou introverti, se s ní tak mohla ztotožnit.

Yelena Belova

Yelena Belova, druhá postava z univerza komiksového vydavatelství Marvel Comics používající přezdívku Black Widow, je ruská špionka vycvičená v Rudé komnatě, v minulosti pracující pro ruskou GRU a později členka týmu Thunderbolts, která proslula v posledních pěti letech díky ztvárnění herečkou Florence Pugh ve filmové sérii Marvel Cinematic Universe. Ta ji zatím hrála ve filmu Black Widow (2021), v hraném seriálu Hawkeye (2021), ve snínku Thunderbolts*/The New Avengers (2025), v animovaném seriálu Marvel Zombies (2025) a v letošním filmu Spider-Man: Zbrusu nový den (Spider-Man: Brand New Day). Následně má být Yelena v podání Florence Pugh jednou z hlavních postav nadcházejícího filmu Avengers: Doomsday. Postava byla vytvořena komiksovou scénáristkou Devin Grayson, komiksovým kreslířem J. G. Jonesem, scénáristou Paulem Jenkinsem a kreslířem Jaem Leem pro komiksové tituly Marvel Knights a Inhumans na konci 90. let minulého století.

Tvůrkyně postavy, výtečná komiksová scénáristka Devin Greyson (která mimochodem napsala doplňkový komiks k animovanému seriálu X-Men: Evolution, který od dětství miluji a díky kterému jsem propadl zájmu o marvelovské mutanty), sama prohlásila, že Yelena je s největší pravděpodobností asexuálka. Kanonicky je postava v komiksech aro ace. Ačkoliv ve filmové sérii Marvel Cinematic Universe zatím neprovedla explicitní coming out, její asexualita a aromanticismus byly nastíněny již v prvním filmu, v němž se objevila, a to sice ve snímku Black Widow z roku 2021 (pamatujete na to, jak Natashe řekla, že místo nějakých vztahů s muži chce mít psa?). Sama Florence Pugh v jednom rozhovoru také nastínila, že Yelena "může" být asexuálka (aniž by ji zatím přímo vyoutovala). Mnoho allosexuálních lidí interpretovalo scény, které Yelena měla v seriálu Hawkeye s Kate Bishop (kterou hrála Hailee Steinfeld), jako lesbian-coded; spousta fanoušků MCU právě tyto dvě ženy shipuje. Je možné, že filmová Yelena není aro; možná je lesbická asexuálka. Jen čas ukáže, zda o ní bude odhaleno více.

Ve 2. čísle komiksu Black Widow: Pale Little Spider od komiksového scénáristy Grega Rucky z roku 2002 odpověděla Yelena na otázku "Jsi lesba?" následujícími slovy: "Nejsem... nic." Podobně jako v případě Todda Chaveze to mohlo zkrátka znamenat, že se nevnímá jako člověk spadající do nesmírně reduktivní a heteropatriarchální ideologií diktované binarity "gay-heterosexuál", s ničím mezi ani kolem těchto identit. V říjnu 2026 započala Yelena v komiksech komplikovaný, zřejmě romantický vztah s Eddiem Brockem neboli Venomem - tato verze je zřejmě heteroromantická asexuálka.

Máme za sebou seznámení s šesti dalšími asexuálními postavami z populární fikce. Faktem ovšem je, že v popkultuře se vyskytuje mnohem více ace postav! V tomto článku i v příspěvku z loňského roku jsem opravdu jen škrábal po povrchu, a myslím si, že by nebylo na škodu, kdybych v rámci Ace Weeku 2027 napsal třetí část této série, a seznámil vás s další šesticí! Prozatím vám mohu potvrdit jedno: Ace Week 2026 bude pokračovat. Čekají na vás v rámci něj ještě další tři články.

Ace Week 2026: Vychází nová kniha Ace Theory!

Asexualitě, tedy sexuální přitažlivosti definované žádnou nebo nízkou přitažlivostí pociťovanou k ostatním lidem, je v posledních letech věnováno čím dál více akademických publikací. V rámci Ace Weeku 2024 jsem pro vás napsal článek článek Knihy o asexualitě, v němž jsem vás seznámil se čtyřmi knihami o této sexuální orientaci, vydanými za předchozí čtyři roky. O jedné z nich, sociologické práci queer anarchistky Sherrondy J. Brown s názvem Refusing Compulsory Sexuality (Odmítnutí povinné sexuality), jsem pak v rámci Ace Weeku 2025 napsal 17. část Knihy týdne. A zcela jistě to nebyla poslední hodnotná publikace, které jsme se o asexualitě a asexuálním spektru měli dočkat. Nejnovějším přírůstkem na rostoucí seznam literatury o asexualitě je nyní akademická publikace Ace Theory: An Essay in Fragments About Asexuality (Ace teorie: Esej ve fragmentech o asexualitě) od oceněného básníka a kritika Ryana Fitzpatricka, která vychází právě dnes, tedy v úterý 27. října 2026 - v rámci letošního Týdne povědomí o asexualitě. Je to naučná kniha, ve které se vzájemně prolínají intelektuální analýza a kritika kultury s osobní reflexí, a poskytuje kritický pohled na povinnou sexualitu, onen nástroj kapitalismu a patriarchátu diktující lidem, že sex je pro ně potřebou. Autor v ní čtenářstvu kterékoli sexuální orientace poskytuje tolik důležitou představu toho, jaké to je být asexuál v sexuálním světě - jaké to je být jako on, anebo jaké to je být jako autor tohoto blogu. Nepochybně půjde o zásadní četbu pro všechny, kteří opravdu chtějí pochopit, jak se v námi všemi obývaném sexuálním a sexualizovaném světě cítí ti, jež sexuální přitažlivost nepociťují a/nebo nemají o sex zájem. Poskytuje informace o tom, jak sociální a ekonomické tlaky vytvářejí představu o tom, jak vypadá dobrý, naplno žitý život - a jak cisheteropatriarchát vytváří představu, podle níž je takový dobrý život spjat se sexem. Ace Theory je kniha o 372 stranách, která má čtenářstvo přesvědčit, že asexualita je mnohem radikálnější, než byste čekali. Mě osobně to nepřekvapuje, ostatně píši na svůj blog již nějakou dobu, že situovanost nás ace lidí nám poskytuje intelektuální a dekonstrukční schopnosti, jež jsou nutné pro odstranění povinné sexuality a rozboření patriarchátu jako takového - což pomůže všem lidem, ať už jsou jakékoli sexuální orientace a jakéhokoli genderu. Ryan Fitzpatrick prezentuje portrét asexuality, který je v sexualizovaném, násilném a nerovnostářském světě opravdu potřeba. Dále se má v knize dotýkat i témat, se kterými rádi operují patriarchální extremisté - témat jako jsou manosféra, incelové, epidemie samoty a podobných nebezpečných záležitostí, které můžeme z naší společnosti odstranit právě díky tomu, že začneme naslouchat ace lidem a jejich kritice povinné sexuality. Knihu dnes vydalo nakladatelství Book*hug Press.

Přední obálka nové knihy Ace Theory: An Essay in Fragments About Asexuality, vydané 27. října 2026 nakladatelstvím Book*hug Press. Zdroj: Book*hug Press

První recenze na tuto knihu jsou velice pozitivní a ohromně navnazující. Ela Przybylo, pomocná profesorka na Katedře anglického jazyka na Jádrové fakultě ženských, genderových a sexualitních studií na Illinoiské státní univerzitě, která v roce 2019 proslula svou akademickou knihou Asexual Erotics: Intimate Readings of Compulsory Sexuality (Asexuální erotiky: Intimní čtení povinné sexuality), a která loni napsala knihu Ungendering Menstruation (Odgenderování menstruace), ve své recenzi uvádí: "Ace Theory přináší soubor kritik, tezí a ztělesnění hnutí, jež zpochybňují všudypřítomnost toho, jak silně je současná západní společnost uspořádána kolem příslibů a nadějí spojených se sexem a romantikou. Zároveň poukazuje na to, jak hluboce tím jsou znevýhodněni ti, kteří se nedokáží ztotožnit s tímto neúprosným tikotem hodin allonormativity. Ace Theory - napůl teorie, napůl poezie - vás přiměje k zamyšlení, zda snad neexistují i ​​jiné způsoby, jak co nejlépe prožít naši vzájemnou blízkost." Básnička Danielle La France, která píše především o osvobození a rezistenci, a jež proslula například letos v květnu vydanou knihou Verbal Violence (Slovní násilí), uvedla: "Musím se přiznat, že Ace Theory mě přivedla k novému pojetí naší sdílené existence. JE TO Ryan Fitzpatrick, tak trochu sestavený, 'sami sebou' v šálku čaje bez zlatého okraje, aby se podrobil riziku popíjení odhalení normativních standardů, které jsou pro touhu příliš nudné + rozlévání perverzních změn uspořádání nesexuální intimity po celém food courtu. Trvám na tom, abychom TO neuklízeli. Přijměte toto pozvání a proklouzněte kolem sexuálního esencialismu minulosti a přibližte se k chaoticky modelované zkušenosti, která zkrátka může být asexualitou." Sarah Brouillette, profesorka angličtiny na Katedře anglického jazyka a literatury Carletonské univerzity v kanadské Ottawě, jež je autorkou publikací Underdevelopment and African Literature: Emerging Forms of Reading (Podrozvoj africké literatury: Objevující se formy čtení) z roku 2020 či Literature and the Creative Economy (Literatura a kreativní ekonomika) z roku 2014, napsala následující: "Ace Theory není ani úvodním přehledem, ani inspirativním memoárem o asexualitě. Ryan Fitzpatrick v ní namísto toho poukazuje na radosti i frustrace, které pramení ze snahy pojmenovat určitou 'identitu', 'zkušenost' či 'dispozici' (jak to vlastně nazvat?) - něco, co nikdy není zcela čitelné. Prostřednictvím formálně experimentální kombinace osobních úvah, kulturní kritiky a poezie se Ace Theory brání tomu, aby se omezila na jediný přístup ke svému tématu. Přesto nás však vede k jedné zásadní myšlence: asexualita představuje 'problém' pouze tehdy, pokud za měřítko zdravého života považujete sexuální výkonnost, úzce spjatou s partnerským soužitím a reprodukcí. Pokud se cítíte 'rozbití' - tedy v rozporu s tímto normativním narativem dospělosti - a hledáte spřízněnou duši ve svém tvrdošíjném odmítání nechat se 'opravit', přečtěte si tuto knihu."

Jak dnes informoval Xtra Magazine, Ryan Fitzpatrick se k zájmu o asexualitu dostal na začátku pandemie Covidu-19, tedy na jaře 2020, když mu už pomalu táhlo ke čtyřicítce. Začal si o této sexuální orientaci hodně číst na Twitteru a na Redditu, začal věnovat pozornost televizním pořadům a literatuře s asexuálními postavami, sledoval videa o asexualitě na YouTube a ponořil se do asexuální poezie a akademické literatury o ní. Rozhodl se napsat o asexualitě velmi komplexní knihu, která vyzývá to, jak dominantní kultura diktuje, co je péče, láska, romantika, přitažlivost a blízký vztah. Ryan je autorem čtyř knih poezie, mezi nimiž jsou Fake Math (2007) či Sunny Ways (2023). Spolu s Jonathanem Ballem byl editorem publikace Why Poetry Sucks: An Anthology of Humorous Experimental Canadian Poetry (Proč je poezie na nic: Antologie humorné experimentální kanadské poezie) z roku 2014. Když nepíše básně, věnuje se kulturní kritice; jeho odborné články publikovaly časopisy Studies in Canadian Literature nebo British Journal of Canadian Studies.

Knihu Ace Theory: An Essay in Fragments About Asexuality si můžete objednat na webu nakladatelství Book*hug Press v hardcoveru za cenu 24,95 amerických dolarů (tj. 545 českých korun) nebo jako e-knihu v epubu za 14,99 dolarů (tj. 328 korun). Kanadský Amazon ji jako e-knihu v edici Kindle nabízí za 9,99 dolaru (tj. 218 korun). Zaujala vás? Pořídíte si ji?

Ace Week 2026: Pár rad do života od ace člověka

Ve dnech 25. až 31. října 2026 probíhá Týden povědomí o asexualitě (Asexual Awareness Week neboli Ace Week), další ročník kampaně, jež započala v roce 2010 a jež má za cíl přispět ke zvýšení povědomí o nejčastěji přehlížené sexuální orientaci - asexualitě. Blogorgonopsid, třebaže je to blog o pravěké přírodě a často i o přírodě současné, je do této kampaně zapojen již od roku 2019. Tehdy jsem zde provedl veřejný coming out (pokud vám to nějak uniklo, zdarec, jsem taky ace), a od té doby jsem napsal nemálo článků o asexualitě a asexuálním spektru. V rámci loňského ročníku to byly příspěvky Proč je důležité učit o asexualitě, Asexualita na YouTube III, Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?, Acefobie, singlismus a chrononormativita, Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce a 17. část projektu Kniha týdne o publikaci Refusing Compulsory Sexuality. Letos se do této kampaně zapojuji znovu, již poosmé, a rovněž vám přinesu šest článků na téma aceness. 

Říkal jsem si, jak letošní ročník začít. Ačkoliv témata dalších pěti článků, které hodlám v rámci Ace Weeku 2026 napsat, jsem měl již dlouho naplánována, zaměření úvodního příspěvku mi nebylo dodnes jasné. Ale nemusel jsem nad tím, o čem bych chtěl pro začátek napsat, přemýšlet příliš dlouho. Rád bych navázal na vše, co jsem už o asexualitě ve svém malém přírodopisném internetovém koutečku s více než 700 000 návštěvami (měřeno od února 2020!) napsal dříve, ale chtěl bych to tentokrát učinit trochu osobnější. Chtěl bych vám, ať jste kdokoliv, předat pár rad do života. Víte, nejsem tady, na téhle modré planetě, o které mimochodem příští měsíc vyjde parádní dokument vyprávěný Davidem Attenboroughem (a bude pojednávat o těch místech, která ji činí modrou), krátkou chvíli. Nenarodil jsem se včera. Jsem propána zástupcem generace, která vyrostla na Putování s dinosaury - na tom legendárním paleodokumentu z konce 90. let. Když se po Zemi pohybujete sečteno odečteno podtrženo zaokrouhleno zhruběno třetinu století, nabydete určitých životních mouder. A tato moudra nejsou podmíněna jakousi univerzalitou, nýbrž vaší konkrétní zkušeností. Vaší identitou, třídou, genderem, sexuální orientací, zájmy, kulturou, subkulturou, znalostmi, filozofiemi, jimž jste byli vystaveni... zkrátka koktejlem toho, co činí vaši zkušenost odlišnou od zkušenosti jiných lidí. Ne, že by to z vás dělalo mimozemšťana; mnoho máme jako lidské bytosti společného. Ale faktem je, že jsme také velice diverzní, velice variabilní, různorodí. To je ostatně případ zástupců každého druhu na planetě. V té diverzitě je síla, a je dobré být vystaven zkušenostem každého kousku té veliké různorodosti. A zvláště lidé z minorit, z menšin - a že do nějaké menšiny, třeba i modrookých, patříme nakonec všichni - mohou mít co říci k tomu, jak svět funguje a co se v něm dá zlepšit. 

Chtěl bych vám v tomto článku předat pár informací o tom, co můžeme změnit, aby lidská společnost fungovala lépe - aby se lidé cítili bezpečněji, aby vůči sobě byli ohleduplnější, aby se vzájemně akceptovali takoví, jací jsou, a aby zbytečně nepodceňovali zkušenosti těch druhých. A samozřejmě, jak slibuje titulek tohoto článku, bych vám také chtěl předat pár rad, jak žít vaše životy naplno, bez omezení a bez mentálních mantinelů, o kterých jsem přesvědčen, že část společnosti nenacházející se na asexuálním spektru - a zvláště pak naše všudypřítomné kamarády heterosexuály - svazují a berou jim radost. Nebude to žádná přednáška, a už vůbec ne deset přikázání, podle nichž se každý loajální subjekt tajuplného božstva píšícího tato slova musí řídit. Jen vám chci něco vzkázat jako ace muž, nepociťující sexuální přitažlivost k osobám jakéhokoli genderu, který žije ve světě plném sexualizace, objektifikace, sexuálního násilí a ideologických omluv pro jeho páchání. Myslím si, že lidé jako já mají, co k tomu všemu kriticky říci, a mohou pomoci naší společnost od těchto neduhů osvobodit.

Velaceraptor - ace Velociraptor, hrdě v mých barvách i s pride vlaječkou! Zdroj: Amazon

Co si budeme namlouvat, žijeme všichni v hypersexualizovaném světě. Hercům ve filmech dávají producenti, studia i běžní konzumenti hodnotu na základě toho, jak moc "sexy" neboli přitažlivá jsou jejich těla, jejich tváře nebo jejich charisma. Do hlav lidí je ve školách, prostřednictvím médií, knižní, filmové, televizní i streamingové fikce, ale i různými ideologiemi, filozofiemi a náboženstvími vtloukáno, že potřebují mít sex. Existuje bezpočet omluv pro sexuální násilí, a dostali jsme se do bodu, kdy ani vypuštění Epsteinových dokumentů a odhalení toho, kdo všechno patřil do elitního klubu notorického zneužívače nezletilých dívek Jeffreyho Epsteina, se značnou částí společnosti nehnulo. Náš společenský systém má obsesi s nerovnostářskou tělesností, s využíváním lidských těl coby objektů sexuální touhy, s jejich vykořisťováním. Nahá ženská těla na předních obálkách časopisů pro heterosexuální muže, která jim mají způsobit kdovíjakou reakci v mezinoží, a sexistická pornografie, založená na dehonestaci těl prezentovaných jako objekty sexuální touhy - to vše a mnohem víc prorůstá celou naší společností. Dominantní kultura předpokládá, že všichni lidé chtějí mít sex a intimní vztahy, a že bez nich jsou zlomení, depresivní nebo dokonce nemocní. A zvláště mladým ženám nemajícím zájem o sexuální vztahy mohou být jejich doktory diagnostikovány takové záležitosti, jako "frigidita", "hyposexualita" a kdo ví, jaké další takzvané "poruchy". Toto je svět, ve kterém žijeme - vy i já. Děsné, co?

Nerovnost. Vykořisťování. Ponižování. Zneužívání. Takový je ten systém sociálních vazeb, v němž všichni fungujeme. Sexualita je v něm nástrojem, který jej pomáhá reprodukovat. Existují o ní určité představy, hlásané institucemi a jedinci, kteří mají zájem o to, aby byl tento systém sociálních vazeb reprodukován i nadále. Za jakou cenu? O tom jsem už psal výše. Za cenu lidské cti, za cenu svobody každého jednotlivce. Běžným nástrojem, který kapitalismus a patriarchát používají, je povinná sexualita (anglicky compulsory sexuality). Ta sestává z onoho již výše uvedeného předpokladu, že každý člověk potřebuje sex. Pokud to tak někdo necítí, je prý s ním něco špatně. A pokud se mu nelíbí objektifikovaná, sexualizovaná lidská těla, musí prý být v lepším případě stydlivý, v horším případě nemocný. Povinná sexualita má tragické následky. A nejsou jimi jen ty výše zmíněné diagnózy, které jsou ve velké míře dávány pochybnými psychiatry, psychology a jinými lekajícími lékaři mladým ženám. Asi nejtragičtějším důsledkem povinné sexuality je manosféra - incelové. Pravicoví extremisti, bílí heterosexuální muži, věřící v dogma cisheteropatriarchální ideologie, podle něhož jako správní muži potřebují sex se ženami - a pokud se jim ho nedostává, mají cítit právo za to společnost ztrestat. To už v minulém desetiletí vedlo k několika teroristickým útokům, motivovaným misogynií, ale také homofobií a rasismem. Možná si říkáte, že incel musí být nějaký smrdutý, bazálních mravů pozbylý chlap starý více než čtyřicet let, který žije ve vlhkém sklepě a radikalizuje se v náckovských koutech Twitteru a na podivných fórech plných odpudivých výplodů chorobných pornomozků. Jenže to tak úplně není; spousta sebeoznačených incelů jsou vlastně mladí muži, které bychom dokonce mohli označit za pohledné. Incelové jsou patriarchální extremisti - jejich pohled na svět je extrémní formou už tak vykořisťovatelské cisheteropatriarchální ideologie, jež je tou dominantní ideologií, z níž vycházejí všechny ty standardy binárního genderu, heteronormativita a právě též povinná sexualita.

Nežijeme v přívětivém světě. A přitom jsem přesvědčen, že každý člověk, ať už je jakékoli sexuální orientace - ať jste hetero, gay, bi, pan nebo ace - tak nějak povědomě cítí, že diktum povinné sexuality není správné. Že dospělý člověk nepotřebuje mít sex, aby se cítil dobře a aby žil svůj život naplno. Představy o sexualitě jsou v dominantní kultuře, v cisheteropatriarchální ideologii, neodmyslitelně spjaty s mocí. S mocí nad druhým. V onom cisheteronormativním pohledu na svět jde tedy o nerovný intimní vztah mezi mužem a ženou - o sexistickou heterosexualitu. A tu kážou jak morálně prohnilí náboženští lídři a konzervativní a jiní pravicoví politici, tak producenti sexistického porna. Sexualita jako nástroj pro zachování nerovnostářskosti, se všemi nerovnostářskými a povinnostními dogmaty a doktrínami o ní - to je, jak si zástupci reakčních tříd velmi dobře uvědomují, mocný nástroj pro další reprodukci útlaku. Lidem ubližuje. Ubližuje všem, bez rozdílu. Rozděluje naši společnost. Umožňuje vykořisťovatelům, aby měli kontrolu nad lidskými těly - nad námi samotnými! Nejste-li morálně shnilí, pak chápete, že to je špatně. Možná vám, podobně jako mě, přímo vře srdce vztekem. V tom případě vás vítám na straně - jak to říkávají ti, kteří povinnou sexualitu rádi diktují - netolerantní levice. Jistě, netolerantní vůči ubližování lidem!

Asexual Pride v australském Perthu - ace lidé hrdí na svou identitu procházejí s ace a aro vlajkami ulicemi. Zdroj: Instagram

To vše, čemu byly věnovány odstavce výše, je třeba změnit. Což chceme, aby lidé trpěli kvůli povinné sexualitě? Aby byli nuceni do intimních vztahů, které rozhodně nepotřebují a které jim dokonce ubližují? Každý člověk se srdcem přece nemůže chtít, aby nadále byla reprodukována kultura znásilnění. Je potřeba opravdu změnit to, jak naše společnost nahlíží na sexualitu, a jaká s ní má spojená očekávání. Na první místo bychom měli vždy klást emancipaci každého jednotlivce. Cokoliv, co lidem diktuje, jak mají žít své životy, ke komu mají cítit sexuální přitažlivost a jak mají vypadat jejich vztahy k ostatním lidem, je prostě špatné. Bere to každému člověku svobodu, nezávislost, čest. Kruci, už samotná očekávání, že se lidé budou chovat podle toho, jak to diktují pochybné ideologie operující s povinnou sexualitou, nám všem berou čest. Lidé nejsou roboti, nejsou to stroje, a nepatří do nějakých standardizovaných škatulek, do zvěcňovaných středních hodnot z grafu Bellovy křivky či něčeho podobného, a už vůbec nespadají do nějakých vykonstruovaných představ o "normálnosti"! Lidé jsou různorodí, a jejich životy patří jen jim samým. Nerovné vztahy jim škodí. Dikce jim škodí. Dogmata jim škodí. Cisheteropatriarchální ideologie jim škodí. Je třeba činit vše pro to, aby si lidé mohli rozhodovat, jak chtějí žít své životy - a aby si mohli rozhodovat, zda vůbec nějaké sexuální vztahy chtějí mít. Vše by mělo být čistě na každém jednotlivci, který skrze všechny ty odpudivé lži o tom, jaký má být, prohlédl.

Jaké jsou tedy mé rady do života? Nenechte se ovlivnit povinnou sexualitou. Nenechte ji, aby vám nadiktovala, jak máte vnímat ostatní lidi kolem sebe. Ba naopak, stavte se proti ní. Nestačí ji ignorovat, je třeba ji vyzývat. Ukazovat na ni všude, kde se projevuje. Není to můj příkaz - je to rada, jak zajistit, že se lidem bude dařit lépe. Kolik toxicity tím můžeme z naší společnosti odstranit... Každému bych rád poradil, aby si všímal heterosexismu, sexismu a projevů povinné sexuality a kultury znásilnění - v ulicích, v hospodách, na školách, v zaměstnání, v hromadné dopravě, na internetu, v televizi, na nějaké streamovací službě, v kině... zkrátka všude. A myslím si, že nejlepší je ozvat se proti těmto ošklivým věcem - být slyšet. Nebát se křičet přes hluk (ano, to je odkaz na píseň punkrockové kapely Penetration). Když někde uslyšíte něčí oplzlé kecy, dehonestující tělo někoho jiného, dejte najevo svůj nesouhlas. A najevo jej můžete dát různými způsoby. Mou radou je také angažovat se v hnutích nebo skupinách, které se snaží naši společnost učinit rovnostářštější a svobodnější. Zanést do nich kritiku povinné sexuality ze strany ace lidí bude jistě velmi přínosné. Ace lidé opravdu mají, co říci; naše situovanost v této sexualizované společnosti nám dává intelektuální a dekonstrukční schopnosti, které můžeme využít k učinění našeho světa lepším, méně násilným a svobodnějším.

Mou hlavní radou je: žijte si svůj život. Nežijte ho tak, jak vám někdo nebo něco diktuje. Nenechte se něčím svázat nebo omezit. A nenechte se povinnou sexualitou a amatonormativitou (předpokladem, že všichni lidé potřebují romantické vztahy) přesvědčit, že potřebujete ve svých životech nějaké typy vztahů, které ve skutečnosti nechcete. Spousta lidí totiž vytváří intimní, sexuální a romantické vztahy proto, že mají pocit, že je vytvářet musí - a tyto vztahy jsou pak toxické, škodí jim, a v nejhorších případech v nich mohou být i psychicky, fyzicky nebo sexuálně zneužiti. Naslouchejte jen sami sobě, svým vlastním představám o tom, jak nejlépe můžete žít své životy - pokud nejste totální psychopati, kteří chtějí ubližovat ostatním (emočně, psychicky, fyzicky nebo sexuálně), pak zcela jistě žádná omezení nepotřebujete. A chtěl bych vám poradit také to, že je důležité být autentický. Jděte za svými zájmy, věnujte se tomu, čemu se věnovat chcete... i když vám celý svět říká, že byste autentičtí být neměli. Pokud se chcete stát experty na nějaký obskurní britský seriál ze sedmdesátých let, pokud chcete celý svůj život strávit jako kameraman divoké přírody zalezlý ve stanu mezi křovisky nebo pokud chcete být asexuálními aktivisty, pak za tím zkrátka jděte. Život je krátký, a více než jednu příležitost užít si jej nikdo nikdy mít nebude. 

Na závěr bych jako ace člověk chtěl říci ještě jedno. Je dobré ctít život ve všech jeho formách. Je dobré akceptovat lidi ve všech barvách duhy. Být akceptující znamená být pro-sociální. A když jste pro-sociální, nikdy se neztratíte. Vždy budete mít spoustu možností, a to je pro to, abyste si své životy užili, opravdu základ.

Napsat bych mohl jistě mnoho dalších slov, ale nechám si je pro další příspěvky, které vydám v rámci Ace Weeku 2026! Doufám, že vás tento příspěvek oslovil. Pokud jsem vám jím něco předal, pak splnil svůj účel!

A Walk to London | Kniha týdne

Máme poslední říjnovou neděli letošního roku, a já vám v její večer přináším 45. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás v poslední den každého týdne seznamuji s publikací, které jsem ve dnech předchozích věnoval pozornost. Tentokrát do této sbírky poprvé přináším deník významného přírodovědce. Protože jde o knihu pojednávající o britské krajině a rostlinách a ptácích, jež ji obývají, můžete se před jejím čtením odrazit od publikace Transient Landscapes od Ellen E. Wohl, ve které se nacházejí eseje o krajině Skotska a Anglie. Některé živočichy a rostliny, jež jsou v knize, se kterou vás dnes seznámím, zmíněni, lépe poznáte prostřednictvím knihy Doteky přírody od Václava Chaloupka. Co se cest významných britských přírodovědců týče, rád vás odkáži na knihy Zoo Quest to Guiana od Davida Attenborougha, My Friends the Wild Chimpanzees a Ve stínu člověka od Jane Goodall. Jde-li o důležité osobnosti britské vědy 19. století, nemohu opomenout zmínit knihu The Fossil Hunter pojednávající o Mary Anning, kterou napsala Shelley Emling. Nyní vám představím deník z cesty jednoho významného skotského ornitologa.

A Walk to London (česky Pěší cesta do Londýna) je kniha skotského přírodovědce, botanika a ornitologa Williama MacGillivraye, vydaná v roce 1998 skotským nakladatelstvím Acair. Jedná se o deník z jeho pěší cesty z Aberdeenu ve Skotsku do hlavního města Spojeného království, Londýna, v roce 1819, když mu bylo teprve 23 let - tedy z doby předcházející jeho akademické kariéře na Aberdeenské univerzitě. Coby milovník ptáků se William MacGillivray rozhodl opustit své rodné a domovské město, a navštívit ornitologické expozice Britského muzea, tehdy jediného muzea v Londýně částečně věnovaného přírodovědným exponátům. Vybaven nevelkou zásobou oblečení, papírů a inkoustu, a rovněž tak nevelkým množstvím peněz, prožil záviděníhodné dvouměsíční dobrodružství, které detailně zaznamenal ve svém deníku, psaném s vědomím toho, že jej jednoho dne budou číst jiní. A Walk to London je tím pádem nedocenitelným zdrojem informací o podobě skotské a anglické krajiny v roce 1819, o rozšíření rostlinných a ptačích druhů, ale i plemen dobytka po oblastech, kterými prošel, a o tehdejší kultuře, zvycích, mravech a jazyku. William MacGillivray zemřel v roce 1852 ve věku 56 let; tento deník na vydání čekal dobrých 146 let po jeho zesnutí. Osobou za jeho publikaci zodpovědnou je zoolog Robert Ralph z Aberdeenské univerzity, který byl znepokojen tím, že je MacGillivray ve Skotsku téměř neznámý, ačkoliv byl brilantním přírodovědcem. Jeho rukopis upravil jen minimálně; nanejvýše z textu odstranil dlouhé seznamy MacGillivrayem viděných druhů rostlin, a ty umístil až na konec knihy, nebo některé vědecké názvy ptáků nahradil obecnými anglickými jmény, aby se text lépe četl. Kromě detailních popisů krajiny, vzpomínek na zahlédnuté rostlinstvo a ptactvo a pojednáních o lidech, kteří jej během cesty ubytovávali nebo mu poskytovali jídlo, uvádí mladý přírodovědec i své názory na lidi, kteří se vysmívají ostatním; na jeho oblíbeného básníka Roberta Burnse; na spiritualitu, náboženství a ty, jež jsou mu oddáni; a nešetří úsudky, pozitivními i negativními, o různých osobách, s nimiž se na cestě seznámil. A Walk to London není jediným MacGillivrayovým deníkem, který byl publikován; nakladatelství Acair v roce 1996 a znovu v roce 2017 vydalo také titul William MacGillivray: A Hebridean Naturalist's Journal 1817-1818 (William MacGillivray: Zápisky hebridského přírodovědce z let 1817 a 1818). Mezi jeho další publikace patří například A History of British Quadrupeds (Historie britských čtvernožců) z roku 1838 či A Manual of British Ornithology (Manuál britské ornitologie) z let 1840 až 1842, stejně jako kniha o Alexanderu von Humboldtovi, vydaná v roce 1832. Pro pochopení toho, co tvarovalo MacGillivrayův zájem o přírodní svět, určitě doporučuji A Walk to London k přečtení.

Přední obálka knihy A Walk to London, vydané nakladatelstvím Acair v roce 1998. Snímek autora blogu

Se jménem Williama MacGillivraye jsem se poprvé seznámil zhruba před třemi a půl týdny na 32. straně knihy Urban Aviary od Stephena Mosse. Ten v závěru svého popisku křepele vysokohorského z Guatemaly zmínil jako jednoho ze zástupců avifauny Parque Ecológico Cayalá lesňáčka křovištního (Geothlypis tolmiei), který je v angličtině označován jako MacGillivray's warbler. Aby objasnil původ tohoto názvu, napsal Stephen Moss krátce, že tento opeřenec je pojmenován "po skotském ornitologovi z 19. století." A to bylo vše, co jsem potřeboval k tomu, abych si toho mě do té doby neznámého pana MacGillivraye vygooglil. Britští přírodovědci 19. století jsou mým ne zrovna utajovaným zájmem. Kdo nezná životní příběhy Charlese Darwina, Alfreda Russella Wallace, Charlese Lyella nebo Thomase Henryho Huxleyho? Jistě, tou fází jsem si prošel tak před deseti lety. Ovšem obskurnější figury britské přírodovědy onoho století, během něhož se náš celospolečenský pohled na svět tak radikálně změnil a množství informací o přírodním světě nabylo více, než za celá předchozí tisíciletí od časů starých Řeků, to je rozhodně něco, co mě dokáže velmi zaujmout. William MacGillivray není někým neznámým a zapomenutým, a zvláště seriózní zájemci o ptáky o něm určitě slyšeli, ale na druhou stranu se jeho jméno v běžných knihách o britských přírodovědcích 19. století nebo v článcích na internetu často neobjevuje. Přitom byl přítelem francouzsko-amerického přírodovědce Johna Jamese Audubona (to právě on pojmenoval lesňáčka křovištního na MacGillivrayovu počest) a také správně rozpoznal rozdíly mezi vránou šedou (Corvus cornix) a vránou černou (Corvus corone), které byly ještě dlouho po jeho zesnutí považovány za poddruhy jednoho jediného druhu; za pravdu dala Williamu MacGillivreyovi až analýza jejich DNA, provedená v roce 2002. Také jeho dva synové měli značný vliv na britskou přírodovědu; nejstarší z nich se dokonce ve 40. letech 19. století plavil kolem světa na lodi HMS Rattlesnake nepříliš jinak, než jak o desetiletí dříve po světě cestoval Charles Darwin.

Když jsem se na anglické Wikipedii dočetl, že posledním titulem na bibliografickém seznamu děl Williama MacGillivraye byl jeho deník o pěší cestě, kterou ve svých třiadvaceti letech podnikl z Aberdeenu do Londýna, zachtělo se mi začíst se do něj. Mládí, zvláště v době od dvacátého zhruba po pětadvacátý rok, má určitě spousta lidí spjata s levným cestováním; dnes by ovšem i ten nejchudší student s cílem projet Skotsko i Anglii zkrátka nasedl do autobusu na M6, nejdelší britské dálnici, a i se zastávkami a přespáními v jednotlivých městech, které MacGillivray navštívil, by mu taková cesta zabrala o dost méně času. Jako někdo, kdo už nějakou dobu plánuje podniknout velkou pěší túru (byť ne po Británii, ale spíše po střední Evropě), jsem byl příslibem toho, o čem se v A Walk to London dočtu, opravdu fascinován; navíc mám vztah k Británii a její historii. A jsem velmi rád za to, že jsem si tuto knihu přečetl. Učinil jsem tak v době od úterý 20. října do neděle 25. října 2026. Zaujalo mě, jak detailní William MacGillivray své zápisky činil, zvláště pak ve svém rodném Skotsku; jakmile se přesunul do Anglie, psal toho již méně (jen nějakých zhruba třicet stran). Zvláště zajímavé mi pak přijde to, že některé odstavce byl schopen táhnout i po dvou nebo třech stranách! Do doby, než jsem se začetl do této knihy, jsem znal jen jednoho autora, shodou okolností též z 19. století, který dokázal napsat tři strany dlouhý odstavec - Karla Marxe. Je mi to sympatické; i já na svém blogu občas píši odstavce tak dlouhé, že na druhém konci vesmíru kvůli nim vypětím a únavou z nekonečně souvislého textu vybuchují supernovy. Nacházím se ale v dobré společnosti - Karel Marx, William McGillivray a já. Hvězdná trojka. Pisatelé dlouhých odstavců, které od toho nikdy nic neodradilo - něco takového chci mít, prosím, jednou vytesáno na hrobě. 

Kniha A Walk to London má celkem 158 stran, z nichž 125 stran zabírá samotný deník Williama MacGillivraye z pěší cesty z Aberdeenu do Londýna. Obsah publikace tvoří také dvoustránková předmluva a jednostránková editoriální poznámka od Roberta Ralpha, po nichž následuje jediný obrazový doplněk celé knihy, jímž je mapa Velké Británie s vyznačenou cestou MacGillivrayovy cesty; přerušovaná linie vychází z Aberdeenu a prochází městy Braemar, Fortwilliam, Inverary, Glasgow, Ayr, Dumfries, Carlisle, Keswick, Kendal, Manchester, Derby a Northampton, a končí samozřejmě v Londýně. Na stranách 136 a 137 se nachází seznam jednotlivých částí MacGillivrayovy pěší cesty s údaji o tom, kolik mil (jedna britská míle je rovna zhruba 1,61 kilometru; hodnoty v knize nejsou přepočteny na kilometry!) mezi jednotlivými městy nebo vesnicemi ušel. Strana 136 je věnována čistě uraženým vzdálenostem mezi jednotlivými obcemi ve Skotsku, strana 137 je pak čistě věnována uraženým vzdýlenostem mezi jednotlivými obcemi v Anglii. Následuje jednostránkový postskript, napsaný opět Robertem Ralphem, a na stranách 140 až 158 se nachází kompletní seznam všech druhů rostlin, které William MacGillivray viděl, zmínil nebo nasbíral během této pěší cesty; vždy je uveden nejprve vědecký název rostliny a poté nejčastěji pro ni užívané anglické obecné jméno. Jednotlivé zápisky z cesty jsou vždy nadepsány názvem města nebo vesnice, ve které MacGillivray text napsal (často tak činil po setmění, ubytován v hostinci, a psal, dokud nedohasla svíčka, u které seděl), s datem a s údajem o tom, který den v týdnu právě byl, případně někdy i s údajem o čase vytvoření zápisku (často - ale ne vždy - šlo o večerní hodiny). Nakladatelství Acair knihu vydalo se souhlasem Aberdeenské univerzity. Designérkou výše prezentované přední obálky knihy byla Margaret Anne Macleod.

Předmluva knihy je do jisté míry lepším zdrojem informací o Williamově vyrůstání, než již zmíněná anglická Wikipedie. Doktor Ralph v ní upozorňuje na to, že Williamův otec, nositel stejného jména, byl zabit během Španělské války za nezávislost, v níž sloužily skotské pluky. Mladý William vyrůstal na ostrově Harris, největším v souostroví Hebridy, a právě tam "si rozvinul zájem ve všech aspektech přírodopisu, v geologii, botanice a zoologii, zájem, který byl zvýšen tím, co vídal na dlouhých procházkách mezi Harrisem a univerzitou v Aberdeenu na začátcích a koncích akademických roků." V denících, které o svých pozorováních psal, se projevovaly jeho ambice stát se ornitologem. Doktor Ralph také upozorňuje na to, že ačkoliv William MacGillivray nikdy nenapsal autobiografii, měl na svém kontě několik takových deníků a souborů zápisků. Ty nabízejí vhled do jeho vyrůstání a jeho intelektuálního rozvoje; je jen velká škoda, že "většina z nich byla zničena během požáru knihovny v Austrálii na konci minulého století" (tedy na konci 19. století). Zbyly prý jen dva deníky, a to jsou právě ty, které byly knižně vydány jako William MacGillivray: A Hebridean Naturalist's Journal 1817-1818 a A Walk to London. Robert Ralph napsal biografickou knihu William MacGillivray o 140 stranách, vydanou v roce 1993 londýnským Přírodovědným muzeem; v editoriální poznámce se od něj dočtete, že právě při práci na oné knize si uvědomil, že knihovna Aberdeenské univerzity byla domovem těch dvou zbylých deníků z ornitologových raných let. Nelze pochybovat o tom, že doktor Ralph byl hlavní silou pohánějící jejich vydání pro veřejnost; nejprve tedy vyšla jeho biografická kniha o Williamovi, tři roky nato jeho deníky z Hebridů a o dva roky později tato kniha o cestě do Londýna. Je skvělé vědět, že něčí práce a život mohou být i o sto padesát roků později předmětem akademického zájmu; tehdejší děkan Aberdeenské univerzity, Duncan Rice, prý také dosti pomohl na cestě k vydání A Walk to London.

Poté již na čtenáře čeká obsah samotného deníku, který William MacGillivray nazval Notes taken in the course of a journey from Aberdeen to London by Braemar, Fort William, Inverary, Glasgow, Ayr, Dumfries, Carlisle, Keswick, Kendal, Manchester, Derby and Northampton, in 1819. První zápisek je z úterý 7. září 1819, z Old Aberdeen, tedy baronské čtvrti Aberdeenu. Začíná jej úvahami o svobodě a nezávislosti: "Jsem již dlouho svobodný - avšak nikoliv nezávislý. Nezávislost v nejstriktnějším smyslu slova není kompatibilní s jakoukoli modifikací lidské přirozenosti - a zrovna tak není ani svoboda. Ale v omezeném smyslu může být nezávislost, nemýlím-li se, získána téměř jakoukoli osobou, která má k volnému užívání své mentální a tělesné orgány, a samozřejmě mnou." Jasně uvádí, proč hodlá podniknoiut svou pěší cestu do Londýna: "V městě Londýně se nachází, jak mi bylo řečeno, veliká sbírka zvířat a ryb, ptáků a dalších létajících tvorů, plazů a hmyzu - zkrátka všech tvorů, které byly nalezeny na povrchu zemském. Tam tedy hodlám směřovat své kroky - protože toužím rozšířit své poznání těchto záležitostí." Zmiňuje však také, že jej láká krajina, kterou při takové pěší cestě bude muset projít; krajina, kde "se hora kupí na horu", tedy Skotská vysočina. Dále se čtenáři představuje jako racionalista, který zamítl jakékoli náboženství, ale udržel si svou vlastní víru v jakési mocné božstvo (doslova jej uvádí jako "Deity" se začínajícím velkým písmenem). O svém zavržení náboženství, ve kterém vyrůstal, uvádí: "Tedy žádný muž, který není zlomyslně inklinován, nemůže zavrhnout křesťanské náboženství, aniž by ucítil hořké trýznění. Tato trýznění nyní v mém hrudníku ustala, ale následovalo nepochopitelné zmatení idejí. Toto též v čase zmizí. V tuto chvíli nicméně stěží shledávám, že mám ohledně jakéhokoli objektu morální existence jasné myšlenky." William byl v této době poněkud čerstvě osvobozen od náboženské víry. Později se v jeho deníku dočtete jeho obhajobu ateismu, přesto se však coby kulturní křesťan (a stále spiritualista) držel přesvědčení toho, že neděle měla být jakýmsi dnem odpočinku. Zda takové myšlenky později v životě opustil, to sám jako někdo začínající se o něj zajímat netuším. Kritizuje Goetheho názory na radost a vzpomíná na slova Samuela Johnsona o cestování, se kterými ale také nesouhlasí. 

První zápisek, který nenapsal v Aberdeenu, pochází z městečka Charlestown of Aboyne. Cesta tam mu zabrala jeden den. Kuriózní je, že právě zde William uvádí, kolik peněz si s sebou na celou cestu vzal - pouhých deset liber. Zmiňuje také, že si s sebou na cestu vzal Compendium Flora Britannica, rozsáhlou botanickou encyklopedii Jamese Edwarda Smithe publikovanou v roce 1816, jež mu pomáhala identifikovat různorodé rostliny, s nimiž se na svém dobrodružství setkal. Za jediný den cesty viděl nemálo ptáků, od zvonků zelených přes lindušky luční a bělořity až po strnady obecné. Další zápisek napsal 9. září v Castletown of Braemar, nacházejícím se 30 mil od Aberdeenu. V něm zmiňuje změny v terénu, které při cestě pozoroval - nárůst kopců. Noc ze čtvrtku 9. září na pátek 10. září strávil v blízkosti vodopádů, jejichž bouřlivý rachot slyšel z místnosti hostince, v němž byl ubytován. Páteční zápisek je především botanický, a obsahuje mnoho názvů bylin i dřevin, na které v ten den narazil. Další den se mu při pohybu v horách poštěstilo spatřit tetřeva hlušce a laně jelena evropského. Píše o tom, že ho při pohybu ve skotské divočině žádný zvířecí zvuk není schopen vyděsit, ani zvuk, který nebyl schopen identifikovat: "Věděl jsem, že ve Skotsku nejsou žádná divoká zvířata, kterých bych se měl bát. S myšlenkou toho, že by zvuk vydávala nějaká nadpřirozená entita, jsem si ani na chvíli nepohrával. Věděl jsem, že jeleni se ozývají v určité roční období, ale tou dobou je konec podzimu." Se zdrojem podivného zvuku se vůbec nesetkal. Ať už to bylo cokoliv, určitě to nebyl nějaký kryptid! Další bohatý botanický zápisek učinil William v Kingussie upon Spey na začátku následujícího týdne; při cestě tam také viděl tzv. Ďáblův výběžek, který označil za "tu nejnádhernější horu." Terén, kterým kráčel, se stával čím dál skalnatějším a hůře zdolatelným. Píše také, že očekával, že místní lidé budou velice tvrdí, a byl překvapen jejich pohostinností.

William McGillivray pravděpodobně v roce 1841 - malba ze sbírek vlastněných Aberdeenskou univerzitou. Zdroj: Wikimedia Commons