Po letech zvěstí a mlhavých důkazů podivných událostí se z hlubin lesa jižně od Creek City v americkém státě Illinois vynořil zkrvavený, pořezaný muž. Chyběly mu nos a jazyk, ve tvářích měl otvory, a pod očima měl vřezány složité znaky. Objevil se na pozemku chovatele koní Spencera Abramse, ten mu zavolal záchranku, a následujícího dne ráno se u Abramsova ranče shromáždily stovky zájemců o tuto zatím nevysvětlenou událost. Mezi nimi jsou i Wren Rivera a Winn Wilkinson, dva teenageři, kteří se zajímají o záhady. Setkali se v lese, a zvláště díky Winnově zájmu se rozhodli pátrat po vodítkách společně. Po neúspěšném pokusu o odebrání vzorku podivné modré tekutiny, která byla zanechána na místě, kterým zraněný muž utíkal, se Winn své nové kamarádce zmínil o legendární bestii s názvem Wendigo. Ta by podle něj mohla za útokem stát. Nedlouho poté museli Wren s Winnem utíkat před dvaceti ozbrojenci, kteří do lesa pronikli se stejným cílem, jako dvojice mladých záhadologů. Na skupinu pronásledovatelů pak cosi zaútočilo - několik jich to zabilo a další to donutilo k ústupu. Wren a Winn se nyní nacházejí doslova centimetry od jakéhosi funícího netvora.
PŘÍZRAK, ČÁST TŘETÍ:
Ozvalo se hlasité dupnutí, a k vodě začal seshora klesat prach. Třpytil se ve slunečním svitu. S dalším dupnutím se z výstupku půdy nad hlavami průzkumníků snesl suchý list. Následovalo nové, již ne tak intenzivní zafunění, po něm však přišel hlasitý nádech. Něco ostrého hráblo do půdy, a po další vteřiny se ozývalo suché tažení. Do potůčku spadlo z výstupku několik kusů hlíny.
Wren se třásla. Jednu ruku měla stále na srdci, druhou si zakrývala ústa. Winn před sebe pohlížel s přivřenýma očima. S každou další sekundou očekávali, že na ně něco koukne. Představovali si, jak se před nimi objeví nějaká příšerně vypadající hlava, a pak se dočkají již jen svých konců. Šílený strach je nutil řvát. Potlačování toho nutkání je uvádělo do stavu jakési odevzdané paralýzy.
Nechtěli se hýbat. Nechtěli vykřiknout. Oběma jim po tvářích stékaly slzy. Ona paralýza byla bolestivá. Ve chvíli, kdy se začínalo ozývat další hrabání, doplněné vrčivým vydechnutím, se Wren již neudržela, a v hrůze zaúpěla. Winn se celý roztřásl, spěšně na ni pohlédl a zvedl ukazováček levé ruky, připraven umístit ho před své rty jako znak pro ztichnutí. Bylo však pozdě. Wrenin pláč byl vyslyšen. Seshora se ozvalo ještě hlasitější zavrčení.
A pak to, co se dosud nacházelo na výstupku půdy nad skrývajícími se teenagery, skočilo do potůčku. Bylo to velké. Voda vystříkla, zvlnila se. Wren s Winnem zavřeli oči a takřka vnořili svá záda do mokré zeminy, k níž se už tak horlivě tiskli. Nepřáli si vidět, co je přišlo zabít.
Uběhla vteřina, pak dvě, a stále se nic nedělo. Wren jako první pomalu otevřela oči, a v roztřesení vydechla. To, co viděla, jí nepřipadalo tak neznámé.
"Tady jste!" uslyšela. Uslyšel to i Winn, a též otevřel oči. Nacházel se před nimi postarší, šedivý muž. Pěšinka ve vlasech, knírek pod nosem, špinavá zelená košile, vystouplé bříško, béžové kalhoty, gumovky. V rukou držel brokovnici.
"Vy... vy jste..." pokoušel se rozpovídat Winn.
"Propána, děcka," zakýval muž nevěřícně hlavou, "polezte ven!" Sklopil pušku, natáhl k nim levou ruku a dvakrát pohnul prsty k sobě. Wren s Winnem se k němu začali blížit.
"Vy jste majitel toho pozemku, kde..." pokračoval Winn. Větu nedořekl, musel se pořádně nadechnout.
"Spencer Abrams. To jsem," odpověděl muž, "co vás to proboha napadlo sem lézt? Teď, když se tady vyšetřuje ten případ ze včerejší noci? Vy jste fakt blázni!"
"Kde je... kde je to...?" vyhrkla Wren.
"Ta potvora? Viděl jsem ji," odpověděl Spencer, "před chvílí byla tady. Zabila tady na svahu šest chlápků. Ani se tím směrem nedívejte, vypadá to tam všude jak na jatkách."
"Co... co tu děláte? Vy jste šel za náma? Nebo za nima?" ptala se dále Wren.
"Za váma, děcka. Mám na kraji lesa pár CCTV kamer. Skrytejch kamer... nejsou tam úplně legálně, ale chci vědět, kdo se mi pohybuje u pozemku. Mám zkušenost, že je lepší mít oči i tam, kde vám to nepatří," řekl Spencer, "viděl jsem, jak tam lezete pod pásku... blbečci! Víte, co by vám hrozilo, kdyby vás ti chlápci chytli? Mohli do vás taky střílet! To je neuvěřitelná blbost, tohleto..."
Mladí průzkumníci se na sebe vzájemně podívali. Winn se sípavě rozesmál.
"Sranda, co?" reagoval na to naštvaně Spencer, a rychle se kolem sebe rozhlédl. "Ta potvora odběhla. Utíkala za nima, nahoru. Nemůžem se vrátit!"
"Co byla zač? Jak vypadala?" vyhrkla Wren.
"Strašně vysoká kreatura. Měla drápy, víc očí... já nevím, jak ji popsat. Nechtěli byste ji vidět!" odpověděl nervózně Spencer. "Hýbalo se to, jak... jak kdyby to nebylo z tohohle světa. Může se klidně vrátit. Takže jestli jste trošku vydýchaní, doporučil bych vám utíkat za mnou."
Vedeni mužem s brokovnicí, Wren s Winnem běželi po proudu potůčku do hlubin rokličky. Stále se třásli, sem tam sjeli po kluzkém kameni nebo zakopli o spadlou, hnijící větev. V lese bylo hrobové ticho. Neozývali se žádní ptáci, nebzučel žádný jarní hmyz. Mladé průzkumníky znervózňovalo, že jediné, co se rokličkou ozývalo, bylo dusání jejich chodidel.
Minuty ubíhaly. Sluneční světlo, prosvítající korunami stromů, sláblo. Wren pohlédla na oblohu, a povšimla si velkého černého mračna, přicházejícího od jihovýchodu. Pomalinku zahalovalo slunko.
"Jak dlouho ještě půjdeme?" zeptala se. "Přijde mi, že se moc vzdalujeme."
"To je v tuhle chvíli asi nejlepší možnost, ne? Vzdálit se co nejvíc od toho, co nás ohrožovalo," řekl Winn.
"Ve tři musím být doma. Nepůjdeme takhle hodiny dál do lesa, že ne, pane Abramsi?" směřovala Wren dotaz přímo ke Spencerovi.
"Nebojte, už je to jenom kousek," řekl znaveně Spencer, natáhl ruku k vyčnívajícímu kusu skály na kraji rokliny, a vyhoupl se na velký, mechem porostlý balvan ve středu potůčku. Chvíli oddechoval a pohlížel na své společníky. "Budeme muset vylézt po opačném svahu, a ten je teď za mýma zádama. Nahoře se schováme. Věřte mi, že... že je to tam v celém lese nejbezpečnější."
"Kam vlastně jdeme?" zeptal se Winn.
"Mám tu chatu," odpověděl Spencer, "je nahoře. Půjdem do ní."
Wren se na něj zadívala s jasným neklidem v očích. "Na jak dlouho se tam máme schovat?"
"Nebojte se, děcka," řekl trochu naštvaně Spencer, "mám tam telefon. Zavoláme si pro pomoc." Nato gestem Winnovi a Wren naznačil, aby jej následovali, a z balvanu skočil na příkrý okraj svahu. Jednou rukou se ho přidržoval, ve druhé měl stále brokovnici. Teenageři lezli po svahu za ním. Zabořovali prsty do hlíny a po všech čtyřech se sunuli nahoru.
Jakmile trojice dosáhla asi čtvrtiny délky svahu, bylo možné se zvednout a pokračovat ve výstupu rychle bez nutnosti použití rukou. Netrvalo dlouho, a druhá strana rokle byla dobyta. Třicet metrů od horního okraje svahu se nacházela dřevěná chajda s trojúhelníkovou, taškovou střechou. Díky svým lesklým, čistým oknům působila jako přítulná skrýš.
Spencer projel špinavou rukou svým knírem, zápěstím si utřel pot z čela, a chraplavým hlasem pozval Wren a Winna dovnitř. Přiběhl k dubovým dveřím, z levé kapsy kalhot vytáhl svazek klíčů, ten největší zarazil do klíčového otvoru pod klikou, dveře otevřel, a jakmile byli všichni uvnitř, zase zamknul. Všichni si oddechli.
Zvenčí se ozvalo zahřmění. Černé mračno zcela zahalilo slunce, a počasí se začínalo kazit. Zvedal se vítr. Z jihovýchodu přicházela smršť.
Spencer byl usazen na pohovce, v jedné ruce stále svíral brokovnici, a ve druhé držel lahev s vodou. Popíjel a vydýchával se. "Nechcete se taky napít?" zeptal se obou teenagerů. "Mám tu dost pro všechny."
Wren a Winn se nacházeli u okna nalevo od dveří a vyhlíželi ven. Sledovali, jak se po zatemnělé obloze objevovaly blesky. Pořád byli roztřeseni, a ačkoliv jim chajda poskytovala relativně bezpečný úkryt, nedokázali uvěřit tomu, že by neznámé monstrum zcela setřásli. Čekali, zda se neobjeví někde na obzoru.
"Děcka, můžu vám něco říct?" prohlásil po chvíli mlčení Spencer, a lahev s vodou odložil na nízký dřevěný stolek před pohovkou. "Vážím si toho, jak jste odvážní. Nevím o vás prakticky nic a nechci, abyste si mysleli, že vás nějak soudím. Ale potom, co se včera stalo... prostě nedokážu pochopit, jak by někdo se zdravým rozumem chtěl vstoupit do lesa, ze kterého přiběhl ten chudák. Viděl jsem ho... volal jsem mu sanitku... Byl ve strašném stavu. Vystavili jste se tu hroznému nebezpečí."
Wren se otočila a zadívala se na něj. Spencer ukázal na lahev s vodou a zvedl obočí. Wren nato reagovala zatřesením hlavy. Necítila, že by měla příliš velkou žízeň. "Jak dlouho tuhle chalupu vlastníte, pane Abramsi?" zeptala se opatrně.
"Postavil jsem ji asi dva roky potom, co jsem odkoupil ranč. To znamená od osmačtyřicátého. Stojí tady dobrých sedm let. Není to úplně barabizna," odpověděl Spencer. Poprvé se usmál.
"A za tu dobu, co sem do lesa chodíte, jste nic neviděl? Spoustu let se tu mluvilo o těch levitujících objektech, o zmizení Deana Richardse atakdál," řekla Wren.
Spencer se zhluboka nadechl a pozvedl bradu. "Já tomu, má milá, nikdy nevěřil. Žiju tady u lesa skoro desetiletí, spoustu let tu mám chalupu, se svou partnerkou do ní chodíme spát v létě, když se vrací moje dcera po zkouškách z univerzity, takže se o koně může starat někdo jiný, než jenom my. Všechny tyhle příběhy, pohádky... proč bych tomu měl věřit?"
"Ale viděl jste to," řekl Winn, "to zvíře nebo co to bylo. Nemyslíte si, že to byl Wendigo?"
Spencer se mu dlouze zadíval do očí. "Dobře, děcka, možná trošku lžu. Není to tak, že bych nevěřil úplně na všechno. Wendigo existuje."
"Samozřejmě," řekla Wren a podívala se na Winna. Ten si odkašlal. "Existuje spousta důkazů jeho existence. Mám doma knížku jednoho britského přírodovědce, který měl s Wendigem tu čest..."
"Hele, tu knížku mám taky," usmál se Winn, "je to nejlepší kryptozoopříručka, co kdy vyšla."
"Vím, o čem mluvíte," řekl Spencer, "některé věci, co se zdají být nereálné, jsou ve skutečnosti reálné. Příběhy o Wendigovi jsem mockrát slyšel. Jenže jsem si je nespojoval s těma pohádkama o zmizelém fotografovi nějakého UFO nebo čeho..."
"A vy sám jste tu nikdy nic neviděl? Až dodneška?" zeptala se Wren.
"Ne. Až dodneška," odpověděl Spencer, "podívejte, děcka, nic za můj život mě nemohlo připravit na zahlédnutí té potvory. Když ty chlapy kosila, když se k nim blížila... a trhala je... nebylo to jako scéna z filmu. Bylo to... úplně něco jiného. Já to prostě nedokážu popsat slovy. Nejde to. Byl to nějaký... přízrak."
"Jako duch?" zeptal se Winn.
"Já nevím," odpověděl poděšeně Spencer, "možná. Ale možná taky ne."
"A co když to je Wendigo? To je přece zlý duch. Zlý duch, který má chuť na lidské maso," řekla Wren.
"No právě!" vyhrkl Winn. "Není to jen 'monstrum', jak tady pan Abrams říká. Je to zlý duch."
"Viděl jsem, jak zohavený byl ten chlapík, co se mi ocitl na ranči. Nedokážete si to představit," pronesl tiše Spencer, "jak krvácel, jak hučel... jestli ho napadlo to, co jsem viděl, tak je to hnusná zkurvená zrůda, absolutně bez soucitu. Jak měl odřezanej jazyk..." Spencer zavřel oči a promnul si je prsty obou rukou.
Ve chvíli, kdy nedržel brokovnici, ozvalo se z lesa táhlé zapištění. Wren s Winnem se zhrozili, div nevykřikli. Spencer se otřásl, a okamžitě po pušce znovu sáhl. Ozvalo se další zahřmění. Venku se spustil déšť.
"Co to sakra bylo?" zašeptala Wren.
"Znělo to trošku jako to pištění... když jsme utíkali," odpověděl Winn, "ale tentokrát vyšší."
"Víte co, děcka? Budeme radši potichu," řekl Spencer, "jestli si chcete odskočit, koupelna je za těmi dveřmi pod schody. Kdybyste chtěli nahoru na půdu, třeba pro větší pocit bezpečí, můžete. Je tam velké okno, ze kterého je dobrý výhled na okolí."
"Říkal jste, že tu máte telefon," vzpomněla si Wren, "nebylo by lepší někomu zavolat, ať nás tu vyzvedne?"
"Oh, jistě," pousmál se Spencer, "mám tu sateliťák. Držet vás tu samozřejmě nechci... vlastně bych odsud docela rád taky zmizel."
Po jeho slovech následoval dlouhý, patnáctisekundový hrom.
"Jdu si odskočit," řekla Wren, a odešla do koupelny.
"Voda, co jde z kohoutku, je normálně pitná," upozornil ji Spencer předtím, než zavřela dveře.
Winn ukázal palcem za sebe, na schody. "Můžu?"
"Jistě. Na půdě je útulno. Klidně si tam, mladý muži, sedněte nebo lehněte na postel, pokud jste tím během unavený."
Wren natlačila prstem na spínač vedle dveří koupelny, které následně zamkla zevnitř. Ničím nechráněná žárovka, visící za několik barevných kabelů z dřevěného stropu, ožila slabounkým světlem. "Nic moc," šeptla si pro sebe Wren.
Přejela očima po interiéru koupelny. Nervózně vydechla a přistoupila k umyvadlu. Pustila vodu, nechala si ji natéci do dlaní, a omyla si obličej. Z kolébky utvořené z dlaní se poté napila. Zvláštní, voda měla takovou kovovou pachuť. Docela silnou.
Podívala se na sebe do lehce znečištěného zrcadla nad umyvadlem. Strnula. Za jejím pravým ramenem se nacházel kostlivec! Vypískla hrůzou, a otočila se. Vedle toalety byla na zeď zavěšena umělá lidská kostra držící svými hnáty nápis "May these moments of terror be only temporary. So don't forget to use the nice-smellin' spray!"
Winn vyšel po schodech na půdu, a na chvíli se zarazil. Vůkol byla tma. "Říkal jste, že je tu velké okno! Jenže já tady žádné okno nevidím!" zvolal. Nato se pleskl dlaní do čela. "Jo, máme být zticha... ty seš zapomětlivec, Winne," řekl si pro sebe.
"Normálně běžte nalevo od schodů, ke zdi. Okno musí být za záclonou, teď si vzpomínám, že jsme ho při odchodu z chaty loni na podzim neodkrývali," ozval se zezdola Spencerův hlas.
"Fajn," usmál se Winn, a učinil několik kroků vpřed. Ve tmě se něčeho dotkl, a vylekal se. Neviděl, co to bylo, ale přišlo mu, že to na čemsi viselo. "Žárovka?"
Wren se rozchechtala. Po tom všem, co za dnešek zažila, ji musel k náhlému vypísknutí strachy donutit umělý kostlivec. Zakroutila hlavou, a přistoupila k toaletě. Otevřela mísu, a z ní rázem vypadla uřezaná lidská ruka. Pleskla sebou o podlahu. Wren se chytila za srdce. V hnijící kůži na té ruce byly vyrýsovány zvláštní geometrické znaky - čtverce a kruhy, tvořící komplexnější obrazce. Snad šlo o nějaké písmo.
Winn pevně uchopil předmět, o který zavadil, a přitáhl ho k sobě. Skutečně se jednalo o něco, co bylo zavěšeno za strop. Ozvalo se řinčení, a nato si Winn uvědomil, že drží studenou, zkrvavenou lidskou hlavu. Chyběly jí nos a horní ret. Mladík v šoku zařval, a hlavu připoutanou na řetězu pustil. Ztratila se ve tmě.
Wren vyběhla ven z koupelny. Dveře od ní nechala dokořán otevřeny. Spencer se na ni vyděšeně podíval. "Co se děje?!" vykřikl s vykulenýma očima.
"Je tam... ruka! Uřezaná... ruka!" vyhrkla Wren. Znovu se celá třásla.
"Cože?!" vykřikl Spencer, a rychle k ní přiběhl. Brokovnici však nechal na pohovce.
Wren ukázala na zmasakrovanou končetinu ležící na podlaze koupelny. "Jak se... jak se tam dostala?!"
"Kruci," řekl poděšeně Spencer, "mělo nám to dojít!"
"Co nám mělo dojít?!" vyhrkla Wren, a otočila svou tvář zpět na Spencera. Začala vřískat.
"No, možná ne tolik nám, jako... vám. Vám dvěma," usmál se zlověstně Spencer, "tohle místo ve skutečnosti není bezpečné."
Wren neměla, kam jinam utíkat, než po schodech nahoru. Tam se střetla s Winnem, jehož oči si zatím více navykly na tmu. Hlava, kterou předtím držel, nebyla jedinou částí lidského těla, která se na půdě nacházela. Byly jich tam hromady.
"Wren? By-byla to past..." zašeptal Winn.
Spencer Abrams též vyběhl schody, a v troše světla pronikající na půdu z přízemí se začal měnit ve funící, vrčící zrůdu. Rostl jim před očima, jeho oblečení mizelo ve změti pulzující hmoty nabývající na objemu, a ďábelsky se smál.
"Jako Jeníček s Mařenkou," vyšlo chraplavým, hrubnoucím hlasem z úst měnící se zrůdy, "jmenují se tak ty postavy? Čím déle tohle dělám, tím více toho o vás vím. O vás všech a o vašich kulturách. Vše je již dovedeno k dokonalosti."
Winn chytil Wren za ruku. Snad tak učinil z vlastního strachu, snad se ji pokoušel trochu uklidnit. Třásla se tak moc, že sebou div nesekla z vyčerpání.
"Jeníček s Mařenkou. A já," chraptila zrůda, "já jsem ježibaba. A tohle je perníková chaloupka. Nechcete si se mnou zobnout?"
Po dokončení procesu přeměny měla ta kreatura dobrých dvě stě třicet centimetrů na výšku. Do tváře jí Wrenn s Winnem pořádně neviděli, její podlité oči však co nevidět začaly světélkovat. Z úst jí cosi vylézalo, nějaké zvláštní, složité ústrojí, které co chvíli vydávalo ten známý, klapavý zvuk.
Winn zpozoroval, že se k němu a jeho společnici začínala blížit ostnatá pařáta netvora. "Wren, poběž!" vykřikl, stáhl ji za ruku a zamířil k opačné straně půdy.
Museli si klestit cestu skrze rozsekaná lidská těla, hlavy a uřezané končetiny obalené řinčivými řetězy. Co chvíli jim ve tmě přistála na obličeji studená, krví zalitá dlaň nebo bez přípravy hrábli do rozevřeného břicha. Oba nemohli, než řvát v hrůze. Zezadu stále slyšeli přidušený zlověstný smích prolínaný klapáním.
Wren se zamotala v řetězech. Na rameno jí dosedla lidská noha, odřezaná nad kotníkem a obalená v řetězu. Až na malíček postrádala všechny prsty. Wren cítila studené kapénky krve, které se jí dostávaly na obličej. Myslela, že omdlí. Bylo jí strašně zle.
Winn se ji pokoušel z řetězů vymotat. Po tvářích mu stékaly proudy slz. Jeho oči již byly zcela navyklé na tmu, a tak kolem sebe viděl bezpočet zohavených lidských těl. Byla všude kolem. Celá půda byla jednou velkou hrobkou.
Před Winnem se náhle objevila ostnatá pařáta, a sevřela své drápy. Netvor bzučivě zapištěl, odhrnul záclonu lidských těl a sevřel Winnův krk. "Wren, utíkej! Prosím tě, utíkej!"
Nějakým zázrakem se Wren podařilo vymotat se z řetězu. Odhodila lidskou nohu a skutálela se k zemi. Plazila se pod visícími umrlci. Mířila ke zdi, dokud se před ní neobjevily neharmonicky se pohybující pařáty spodních končetin. "Do hajzlu!" zařvala v breku Wren, a mezi umrlce byla zdvižena dalším netvorem.
Na půdě se nacházely dvě kreatury. Každá z nich měla ve svých spárech živou lidskou oběť. Setkaly se u zdi, a komunikovaly spolu bublavým jazykem. Tvor držící Winna občas zapískal, jako by se uchechtl.
Teenageři ztratili pojem o čase. Připadalo jim, že spolu ti dva netvoři komunikovali celou věčnost. Wren se dívala na Winna se strachem v očích, a tento pohled jí byl opětován. Ani jeden z nich nevěděl, co dělat. Byli na kraji svých sil, na hranici bezvědomí, vyčerpáni, chyceni. Věděli, že je potká to nejhorší.
První netvor sebou trhl, a přimáčkl Winna na tmavou plošinku vystupující z podlahy. Winn vypískl bolestí. Nejprve měl pocit, že mu náraz o plošinku zlomil páteř. Z posledních sil přetrhl popruh své kabely, a uhodíl jí svého trýznitele do hlavy. S úpěním nevěřícně vydechl, když brašna hlavou prošla. Nebyla snad hmotná?
"Co jste zač? Jste vážně zlí duchové?!" vyhrkl Winn.
První kreatura pohlédla na druhou a zapískala. Druhý tvor, držící ve spárech Wren, se k plošince přiblížil pomocí levitace či letu. Když se jeho drápaté nohy ocitly na podlaze, podobně hrubě umístil Wren vedle Winna.
"Tohle má snad být nějaký rituál nebo co," pronesl Winn, "budou nám řezat do obličejů, uvidíš. Uřežou nám nosy, vdrápou nám něco do ksichtů!"
"Fuj," řekla na to Wren, "to je hnusný. Já chci odsud pryč, Winne..."
"Není jak!" rozplakal se Winn.
"Řezání," vyhrkla Wren, "nějak je... pořezat..."
Vybavilo se jí, jak se před chvílí Winn pokusil svého trýznitele uhodit do hlavy. Wren na svou obranu nic nenesla, ale uvědomila si, že měla na krku svůj řetízek s amuletem. Nahmatala ho prsty pravé ruky.
"Nemusíte se bát, děcka," prohlásila chraplavě první kreatura, "nejste první ani poslední, co si tím prošli."
"První v takovéhle situaci nejsme, to je pravda," zašeptala Wren, a silou strhla amulet z krku. Vrazila jeho okraj do pařáty tvora, který ji tiskl k plošince. Tomu ze okamžitě začal z hrdla drát bolestný pískot. A Wren nepřestávala amulet vtlačovat do jeho ohyzdné ruky.
Sekundy nato byla Wren na svobodě. Postavila se na plošince, a amuletem zaútočila na Winnova netvora. Vrazila mu do pařáty. Účinek byl stejný.
"Musíme odsud zmizet! Ven!" zařvala Wren. Nyní to byla ona, kdo svého společníka popadl za ruku. Co nejrychleji podlézali mrtvoly, a sunuli se ke schodišti. Dolů to brali po třech schodech.
Winn popadl kliku dubových dveří. Byly zamčeny. "Bastard jeden! No jasně, on zamkl... Musíme ven oknem!"
"Hajzl tu nechal klíč, ne?" reagovala na to Wren, zvedla z pohovky za hlaveň brokovnici, namířila na kliku, a několikrát vystřelila.
"Ty umíš střílet?!" vykřikl Winn. Odpovědi se mu nedostalo. Na vybavování se nebyl čas.
Pocit možné svobody trval u obou snad dvě vteřiny. Když se teenageři ocitli venku, před chajdou, čekalo je nemilé překvapení. Kolem domu postávaly desítky těch kreatur, chrněly se, a upínaly na ně své podlité zraky. Wren na nejbližší z nich zamířila brokovnicí a pokusila se o výstřel. Ozvalo se však jen cvaknutí. Puška jí už neměla být k ničemu dobrá. Obloha hřměla a blýskala, z nebes se srážely kroupy, a netvoři byli připraveni na masakr. Wrenn s Winnem byli obklíčeni ze všech stran.
Pokračování příště...
