Obrázek týdne 26. 12. 2025

Štědrý den byl před dvěma dny, a Vánoce se nám pomalu chýlí ke konci, i když do Nového roku nás jistě jejich kouzlo neopustí. Minulý týden jsem si dal přestávku od Obrázků týdne, a přinesl jsem vám jako předvánoční dárek jedinou letošní část Správce dinosauřího parku! Ta, panečku, měla grády. Nyní se však Obrázky týdne zase na dlouho vrací, a já se tentokrát rozhodl do rubriky zařadit toto povedené dílo od paleoartistva vystupujícího pod přezdívkami Just a liz3rd a firdAssoy. Tito barevní ptakoještěři vypadají, jako by měli santovské čepice a plnovousy! No řekněte, nevypadají, jako Otec Vánoc? Myslím si, že ve vánoční čas toto dílo do obrázkové rubriky určitě patří!

Popisek k obrázku: Dvojice pterodaktyloidních pterosaurů druhu Torukjara bandeirae poskakuje po větvích uschlého stromu, a pátrá po něčem k snědku. Tito nepříliš velcí tapejaridi s rozpětím křídel maximálně rovným dvěma metrům mají na hlavách působivé červené hřebínky, a každou líci jim porůstá husté bílé peří, které v blízkosti zobáku přerušuje červená linie spodního zobáku, mířící ke žlutému peří pod okem. Nad černou linkou, jež se jim táhne přes každé oko, se opět nachází bílé peří. Je to působivý nástroj k předvádění či zastrašování. Torukjara, která je usazena výše, má také červený krk, čímž se liší od pterosaura nacházejícího se na nižší větvi. V případě, že by šlo o samčího rivala, mohl by červenokrký ptakoještěr uspět během vzájemného zastrašování. Čím více jasných a barevných částí těla, tím působivější zvíře je. Ačkoliv výše usazený pterosaurus shlíží ke svému druhovi s jakýmsi podezřením, nevypadá to, že by se do sebe obě zvířata měla co nevidět pustit. Prozatím bude lepší, když se zaměří na hledání nějakého toho ovoce, hmyzu nebo malých obratlovců, jež by mohly zaplnit jejich hladová břicha. Torukjara bandeirae je druhem, který byl popsán v roce 2024 na základě neúplné fosilizované kostry s dobře zachovalou lebkou. Typový a zatím jediný známý exemplář byl nalezen o deset roků dříve v municipalitě Cruzeiro do Oeste v jihobrazilském státě Paraná. Jeho asi 122 milionů let staré pozůstatky vydalo spodnokřídové souvrství Rio Paraná. Fylogeneticky nejblíže je tomuto taxonu Caiuajara dobruskii, další raně křídový tapejarid z Brazílie, popsaný v roce 2014, mající rozpětí křídel rovno 235 centimetrům.

Ačkoliv o zbarvení těchto pterosaurů mohou paleoartisté jen spekulovat, líbí se mi představa, že v prehistorické minulosti naší planety mohla existovat zvířata, která svou kolorací připomínala takové figury, jako je Santa Claus.

Čeho se na tomto blogu dočkáte v povánočním a přednovoročním čase? Jak už jsem sliboval na Štědrý den, čeká vás Soutěž Dinosauři 2025, a já doufám, že se jí zúčastníte! Také hodlám dopsat prosincovou kapitolu Nových Lovců kryptidů a seznámit vás s novými přírodopisnými dokumenty, jež vyšly od konce listopadu. Dále uvidím, pro co se do skončení roku rozhodnu, nadále však očekávejte po jednom příspěvku za den!

Pravěcí netopýři: Marnenycteris

Loni o Vánocích jsem vám slíbil, že budu pokračovat v psaní projektu Pravěcí netopýři, započatého 1. ledna 2020 a v posledních letech se vracejícího pouze s jednou částí za rok. Zmínil jsem jej i ve včerejším přání k Vánocům. Faktem ale je, že od poloviny loňského prosince se tu zatím neobjevila jeho nová část, a já to nyní hodlám napravit. Co se totiž fosilních letounů týče, určitě jich pro vás ještě pár na seznámení mám, a Marnenycteris je jedním z nich...

Druh: Marnenycteris michauxi,

Období: spodní až střední eocén, před 56 až 45 miliony let,

Území: Francie.

V roce 2015 popsala významná australská odbornice na fosilní letouny Suzanne J. Hand spolu se svými kolegy z Francie, Austrálie a Spojených států amerických druh eocénního netopýra z čeledi Onychonycteridae, do které patří také wyomingské taxony Onychonycteris finneyi a Honrovits tsuwape či belgický Hassianycteris joeli. Tento létající savec, který žil v ypresu (nejspodnějším stupni eocénu), byl pojmenován Marnenycteris michauxi, tedy "Michauxovo křídlo z Marne." Zatímco jeho rodové jméno odkazuje na departement Marne v severovýchodní části Francie, odkud pochází jeho holotyp, druhové přízvisko tohoto netopýra ctí nyní již pětaosmdesátiletého francouzského paleontologa obratlovců Jacquese J. Michauxe, jenž formálně popsal mj. vyhynulého pyrenejského turovitého druhu Alephis tigneresi či pleistocénní a holocénní "lávovou myš" Malpaisomys insularis z Kanárských ostrovů. Fosilie marnenycterise vydalo souvrství Argile a lignite d'Epernay, tvořené paleogénními lagunovými, jezerními a mořskými sedimenty, konkrétně v blízkosti obce Pourcy ve východní části Pařížské pánve, a jedná se o vůbec prvního letouna kdy popsaného z této oblasti. Faktem dodnes zůstává, že Marnenycteris je jedním z nejstarších známých letounů. Jediný dosud popsaný exemplář, samotný holotyp, sestává z neúplné kosti zubní s několika alveolami a jediným zachovalým zubem, kterým je 2. stolička ve spodní čelisti (zub označovaný "m2"). Doktorka Hand a její kolegové je srovnali se zubní kostí, alveolami a stoličkami jiných fosilních letounů z eocénu, konkrétně u rodů Archaeonycteris, Protonycteris, Onychonycteris, Eppsinycteris, Honrovits, Icaronycteris, Cambaya, Dizzya, Jaegeria, Australonycteris a dalších, a došli k závěru, že šlo o pozůstatek dříve nepopsaného druhu. S onychonycterisem a honrovitsem měl Marnenycteris společné to, že dva kořínky jeho 3. spodního premoláru (zubu "p3") byly v zubní kosti orientovány šikmým směrem (to u takového eppsinycterise byly šikmo orientovány tři kořínky stejného zubu). Samotný fragment zubní kosti tohoto francouzského letouna měří 1,69 centimetru, a největší hloubku má pod zubem "m2" (konkrétně 1,58 centimetru). Stolička je dlouhá 1,56 milimetru a široká 1,13 milimetru, její délka tedy přesahuje šířku. Její trigonid ("ústům bližší" hřebínek stoličky) a talonid ("ústům více vzdálený", zadní hřebínek stoličky) mají stejnou délku (0,78 milimetru), přičemž trigonid je jen o 0,03 milimetru delší, než talonid o délce 1,10 milimetru. Tyto a další znaky zachovalého zubu mohou odborníkům prozradit opravdu hodně o druhové příslušnosti jeho nositele. Ačkoliv je Marnenycteris prvním fosilním netopýrem z východní části Pařížské pánve, fosilie dalších starých letounů byly nalezeny dříve nalezeny v jižní části Francie, například na lokalitách Fournes a Rians. Dalšími eocénními savci z okolí obce Pourcy, se kterými Marnenycteris sdílel svou domovinu, jsou býložravý pantodont Coryphodon, prakoník Hyracotherium, primát Cantius eppsi z podřádu Adapiformes či šelma Palaeonictis z čeledi Oxyaenidae. Podobně jako Onychonycteris, který je známý z mnohem více materiálu, než jediné zubní kosti (včetně kostí končetin!), mohl být i Marnenycteris dobrým šplhačem, a sem tam při létání i jen tak plachtil. Mohlo jít o hmyzožravce.

Fragment kosti zubní s alveolami a zachovalým druhým spodním molárem eocénního netopýra druhu Marnenycteris michauxi

Hlavním zdrojem informací pro napsání tohoto článku a také zdrojem přiloženého obrázku je článek doktorky Suzanne J. Hand a jejích kolegů vydaný v lednu 2015 v Journal of Mammalian Evolution (pro zobrazení celého jeho textu klikněte sem). Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat...

Šťastné a veselé Vánoce 2025!

Rok zase uběhl, a přišly Vánoce! Dnes je Štědrý den, a pokud zůstanete dlouho do večera vzhůru, může se vám splnit i vaše nejtajnější přání. Pod vánočním stromečkem se vám může objevit dárek, jaký jste si vysnili! Všem čtenářům blogu Blogorgonopsid, pravidelným i občasným, jakož i náhodným návštěvníkům, přeji nádherné, veselé, kouzelné, příjemnými zážitky protkané Vánoce! Ať už je slavíte se svou rodinou, se svými přáteli, pouze se svými zvířecími společníky nebo třeba úplně sami, doufám, že si je užijete, a že se k nim ve vzpomínkách budete moci vracet! Nezoufejte, nebude-li sněhová nadílka, a těšte se na dárky, které vám snad všechny udělají radost. Bohužel ne všichni lidé v naší společnosti mají možnost Vánoce slavit, i zde, ve střední Evropě. Chudoba, bezdomovectví, vysoké nájmy, to jsou jen některé z faktorů, které mnoha lidem činí i toto kouzelné období těžkým. Rozhodně na to nezapomínejme. A čiňme vše proto, aby byl svět přívětivější! Šťastné a veselé Vánoce 2025!

I po Vánocích bude Blogorgonopsid aktivní. Do konce roku můžete očekávat Soutěž Dinosauři 2025, jež po vzoru svých předchůdců otestuje vaše znalosti prehistorie života na naší planetě a také paleontologických novinek za celý letošní rok. Chystám pro vás také poslední letošní příspěvek do rubriky Dokumentární novinky; zatímco v předchozích letech prosincová část vycházela už před Vánoci, letos jsem se rozhodl její vydání opozdit o několik dnů, díky čemuž vám snad bude prezentováno více titulů, jejichž uvedení mi neunikne. Nadále budu psát Nové Lovce kryptidů, s nimiž jsme se letos vrátili do pozoruhodného světa monster, duchů a laserových pistolí, který jsme na Blogorgonopsidu nepřerušeně prozkoumávali mezi lety 2016 a 2022. Po Novém roce vás čekají odhalení tajemství, jimiž je svět tajemně zmizelých Lovců kryptidů obestřen, a věřte mi, naše nové hrdiny čeká hrozivá zkouška! Hodlám pokračovat ve tvoření projektů Dopady změny klimatu na zvířecí druhy, Paleontologicky významná naleziště jantaru, Šupinatí z Jihoafrické republiky a Pravěcí netopýři, a jak už jsem uváděl dříve tento měsíc, také se chci časem vrátit k projektu Kniha týdne, v rámci něhož jsem od začátku července do konce listopadu popsal 21 faktických knih, jež jsem během 21 týdnů přečetl. Nadále budu psát o nových fosilních i současných druzích zvířat, můžete čekat další popisky prehistorických živočichů a rostlin, stejně jako žijících druhů hadů a ptáků, a také články o změně klimatu, environmentálních problémech a krizi biodiverzity. Slibuji vám, že Blogorgonopsid tu pro vás bude nadále - vždyť motivací je pro mě i vaše stálá návštěvnost, a od 24. prosince loňského roku jste na něj učinili krásných 122 000 návštěv! Za to vám patří veliký dík, je to krásný vánoční dárek. Ještě jednou vám přeji krásné Vánoce!

HAAS

Trailer k novému updateu hry Path of Titans, který vypráví Bindi Irwin!

Přesně před týdnem, v úterý 16. prosince, mě překvapilo vydání traileru k novému updateu oblíbené MMO survival hry Path of Titans, v němž zazněl hlas dcery Lovce krokodýlů Steva Irwina, samotné Bindi Irwin. V discordových serverech, které frekventuji, a v paleokomunitách na sociálních sítích jsem se setkal s názory, že si tvůrci hry - jež mimochodem letos v dubnu oslavila své 5. narozeniny - vzali inspiraci z týmu stojícího za budovní strategií Prehistoric Kingdom, kteří nás na konci září 2020 překvapili trailerem ke hře vyprávěným Nigelem Marvenem (tehdy jsme ještě netušili, že Nigelův hlas nás bude provázet celou hrou, vydanou nakonec na jaře 2022). Na Path of Titans mě poprvé na podzim 2020 e-mailem upozornil bývalý český dinobloger Kryptoraptor, nicméně musím přiznat, že dodnes nejsem se hrou příliš dobře obeznámen, ač už těch pět let cítím, že bych to měl napravit. Možná právě tento trailer mě přesvědčí věnovat tomuto simulátoru prehistorické zvířeny pozornost, jakou si jistě zaslouží! Společnost Alderon Games spouští Riparia Update, novou pobřežní mapu s rozsáhlými vodními toky, jež umožní interakci mezi vodními, suchozemskými a létajícími živočichy. Nechte se nyní unést kouzlem této pětiminutové upoutávky.

Scénáristou a režisérem traileru k Riparia Update je Gage Allen, který letos režíroval také třiatřicetiminutový krátkometrážní film Monster Hunter: Eko, příběh o lovci monster ze světa hry Monster Hunter Wilds uvedené na trh v únoru. Jak už odhaluje i thumbnail výše uvedeného videa, do Path of Titans míří nové zvíře, a to sice Tylosaurus. Hráč v jeho kůži bude moci proplouvat hlubinami, zasazovat kořisti mocné kousance schopné lámat kosti a řvát pod vodou tak silně, že ostatní zvířata budou dočasně dezorientována a oslabena. Samotný svět Riparie je trochu menší, než mapa Gondwa, která byla vydána na začátku prosince 2022, je však plný nejrůznějších kaňonů, podzemních tunelů, řek a hustých porostů vegetace, které mohou hru učinit velmi zajímavou. Jinak byli pro hru aktualizováni Eurhinosaurus a Kaiwhekea, o čemž se dočtete více na jejím oficiálním webu. Na závěr ještě uvedu, že získání Bindi Irwin coby vypravěčku traileru bylo podle mě geniální. Faktem je, že o dinosaury měl během svého vyrůstání velký zájem její mladší bratr Robert, nicméně to, že tvůrcům na nahrání komentáře kývla, určitě stáhlo na Path of Titans pozornost mnoha lidí, kteří ji ještě nehráli.

Jak se vám tento trailer líbí? Jste hráči Path of Titans? Pokud ne, zvažujete po jeho zhlédnutí, že byste se pustili do jejího hraní? Proč nezačít letos o Vánocích?

Budou Vánoce 2025 na sněhu? A jaká bude letošní zima?

Stejně jako vždy od prosince 2010, i letos přináším na svůj blog v předvánočním čase článek s odpovědí na důležitou otázku pro nemálo lidí. Můžeme letos na Vánoce očekávat sníh? Budou Vánoce 2025 bílé nebo o nich můžeme očekávat spíše jakési podzimně-jarní počasí? Zároveň v něm také shrnu, jaké jsou prognózy letošní zimy, která nám oficiálně začala o víkendu. A stejně jako každý rok, i tentokrát uvedu informace týkající se dopadů současné změny klimatu na náš čím dál více destabilizovaný svět.

Má vůbec ještě cenu čekat na sněhobílé Vánoce?

V důsledku současné změny klimatu se mění podoba ročních období v mírném podnebném pásmu. Podzimy jsou stále teplejší, zimy jsou mírné a sněhových srážek je za nich v posledních letech málo, jara přicházejí obvykle příliš brzy anebo příliš opožděně, léta jsou suchá nebo - jako v případě letošního léta - nadměrně deštivá. Nežijeme již v holocénním klimatu, které bylo od skončení poslední doby ledové stabilní. Od začátku průmyslové revoluce narostlo množství oxidu uhličitého v atmosféře z 280 ppm (parts per million) na více než 420 ppm, a v důsledku spalování fosilních paliv narůstá dále. Ačkoliv se odborníci dohadují, jak tuto novou epochu, do které jsme vstoupili, pojmenovat - antropocén, kapitalocén, nekrocén, manocén atd. - jisté je, že už není cesty zpět, a naší jedinou možností je proces klimatické změny zpomalit postupným přechodem od fosilních paliv a nejlépe systémovou změnou směrem k demokratičtější a environmentálně spravedlivější společnosti, nechceme-li dříve než později zaplatit cenu za ignoranci těch, jež jsou za prudkou akumulaci skleníkových plynů oteplujících našich planetu zodpovědní. Zima už není to, co bývala. Radovánky, jaké na svých nádherných malbách zobrazoval Josef Lada, už v blízké budoucnosti zřejmě nikdo nezažije. Zima je v našich končinách, ve střední Evropě, obvykle suchá a chladná nebo deštivá a teplá, ale sněhových srážek v nížinách si už opravdu tolik neužíváme. Naopak jiné části světa mají sněhu v zimě tolik, že to způsobuje problémy infrastruktury, úmrtí lidí a škody na majetku, jaké si dříve nedokázali představit. Má vůbec ještě cenu čekat na sněhobílé Vánoce? Jsou ve světě poznamenaném rapidní klimatickou změnou vůbec možné? Možná to nejsou ty správné otázky. Je lepší se zamýšlet nad tím, zda nějaké Vánoce či jiné svátky spjaté s dárky za několik desítek let vůbec budou moci nastat, když se svět v důsledku škodlivých politik a ekonomiky asociální akumulace kapitálu tolik horší.

Vánoce 2025 prý budou v některých částech Česka bílé

V průběhu dneška, 22. prosince, zaplavily internetové zpravodajské servery články o tom, že se prý letos o Vánocích sněhu opravdu dočkáme. Bylo by to výtečné! Od zítřka, 23. prosince, se má totiž výrazně ochladit v důsledku proudění arktického vzduchu z východu, a na horách má odpoledne a večer začít sněžit. V onen magický den, kdy do komínů leze Santa Claus, připravené sušenky chroupe Otec Vánoc a na okno klepe malý Ježíšek, by ranní teploty měly být pod nulou, a ačkoliv se pak v průběhu Štědrého dne oteplí, v některých částech Česka by mělo sněžit. Český hydrometeorologický ústav informoval o tom, že nejvíce sněhu ve středu napadne v jihozápadní části Čech, hlavně v Pošumaví. Také Jeseníky v Olomouckém kraji se ale zřejmě dočkají pěkné, až deseticentimetrové vrstvy sněhu. V Praze má být po většinu Štědrého dne dokonce pod nulou, což je skvělá zpráva! V odpoledních hodinách můžeme ve stověžatém hlavním městě této země očekávat teploty okolo -2°C. Až budete večer vyhlížet elfy, skřítky, andílky, duchy nebo čertíky z okna, měla by panovat teplota -3°C, a možná přitom bude lehce padat sníh. Jiné části Česka se sněhu na Štědrý den nedočkají. Daleká země Morava si zřejmě užije jen déšť. Tamní stoletzavopicemáci z tradicionalistických řad budou mít akorát kaluže a v nejlepším břečku, což mají za trest za svou politickou a sociální neprobuzenost. V noci na čtvrtek 25. prosince můžete očekávat ještě nižší teploty, -2°C až -6°C. Pokud si tedy vyrazíte na vánoční procházku, určitě se vám bude kouřit od úst, a možná na vás spadne i nějaký sníh. 

Jaká bude zima 2025/2026? Co se očekává?

Prognózy letošní zimy se liší. Po internetu kolují všelijaké články s všelijakými titulky. Podle některých by mohla přijít tuhá zima jako za časů Československé takzvaně socialistické republiky, podle jiných bude v nížinách teplo, na horách bude dostatek sněhu, a přijdou nečekané výkyvy počasí, na které je třeba se připravit. Obvykle se však má za to - a zimy posledního půldruhého století to potvrzují - že nás čekají nadprůměrné teploty, jež souvisí s narušenou cirkulací vzduchu na severní polokouli a celkovým oteplováním v důsledku nárůstu zastoupení skleníkových plynů v atmosféře. I kdyby napadlo hodně sněhu, což se třeba na dvoutýdenní nebo i třítýdenní období klidně stát může, očekávat v nostalgii návrat ladovské zimy asi vážně nemá cenu. Prosinec byl teplý (jen poznámka, meteorologická zima začíná už 1. prosince), jeho konec může být trochu chladivější a možná nás čekají nějaké ty chladné a snad i zasněžené lednové dny, ale stále platí, že výrazně mínusové teploty bychom dlouhodobě očekávat neměli, pokud vůbec. Čeká nás spíše teplejší zima. Možná si nějakých těch radovánek ve sněhu se svým psem užijete, možná se budete moci koulovat se svými spolužáky nebo kolegy po skončení směny (koule ze sněhu jsou pořád lepší, než-li kameny, železné tyče a čepele vystřelovacích nožů), ovšem ne po velmi dlouhou dobu.

Sníh padající v záři slunečních paprsků uprostřed porostu dřevin. Zdroj: StockCake

Rok 2025 má být 2. či 3. nejteplejším v historii klimatologických měření

Zatím to vypadá tak, že rok 2024 si udrží příčku nejteplejšího roku. Pokud toho máte v makovici málo, stále pochybujete o vážnosti klimatické změny a zprávu, že rok 2025 tuto příčku zřejmě neobsadí, vnímáte jako něco pozitivního, pak vám na Vánoce přeji tu nejzetlelejší bramboru pod stromečkem - a nic jiného. Rok, se kterým se za necelý týden a půl rozloučíme, totiž obsadí 2. či 3. místo na tomto seznamu, o čemž nás již na začátku listopadu informovala Světová meteorologická společnost. Posledních 11 roků, počínaje rokem 2015 a konče rokem 2025, vstupuje do historie 11 nejteplejších let ve stošestasedmdesátileté historii klimatologických měření a pozorování. A poslední tři roky, tedy 2023, 2024 a 2025, obsadily všechny tři hlavní příčky na vrcholu. Podle reportu Světové meteorologické společnosti vydané k příležitosti zkorumpované Konference OSN o klimatu v brazilském Belému - který stejně jako předchozí COPy nestál za nic, exkludoval indigenní obyvatelstvo a poskytl platformu lobbistům za fosilní paliva - byla letošní průměrná teplota vyšší o 1,42°C (s plus či mínus 0,12°C) než průměr z pre-industrální doby. Jak nás v první třetině prosince informoval web projektu Copernicus, globální průměrná teplota za letošní období od ledna do listopadu se vyšplhala na 1,48°C nad průměrem z let 1850 až 1900, a byla také o 0,6°C vyšší než byl průměr za třicetileté období mezi lety 1990 až 2020. Globálně asi nejtěžším měsícem byl, co se počasí týče, srpen. Bleskové povodně ve Spojených státech amerických, nárůst teplot, horké vlny, nekontrolované divoké požáry... V jejich důsledku trpěly miliony a miliony lidí po celém světě. Mezi 7. a 31. lednem řádily v jižní Kalifornii ničivé lesní požáry, které byly zapříčiněny mj. dlouhodobým suchem. Web European Civil Protection and Humanitarian Aid Informations informoval začátkem prosince o tom, že rok 2025 byl pro Evropu nejhorším, co se týče lesních požárů; nejvíce hořelo v Bulharsku, Řecku, Itálii, Portugalsku a Španělsku, a ve všech těchto zemích dohromady bylo spáleno na 334 940 hektarů! Rozhodně jde pro Evropu o nejhorší rok od počátku záznamů Evropského lesního požárního informačního servisu, který byl zahájen v roce 2006. Rekordy lámaly také extrémní jevy počasí. Bouře Éowyn, která v lednu postihla Spojené království a Irsko, vyvolala v těchto zemích největší větry za 80 let. Na začátku února kvůli ní v Irsku stále 39 000 lidí bylo bez elektřiny. Strašlivé záplavy v jihovýchodní Asii, jež zaznamenaly vrchol v listopadu, byly jednou z nejhorších letošních tragédií v regionu, a zabily přes 900 osob. Jednou z jejich příčin bylo také rozsáhlé odlesňování. Na závěr této části zmíním ještě to, že leden 2025 byl v arktickém regionu nejteplejším lednem za celou historii pozorování. Nikdy dříve nebylo v Severním ledovém oceánu v zimě tak málo ledu, jako loňskou zimu.

Zvířecí aktivita v souvislosti se zimou v České republice

Havrani letos přiletěli do České republiky ve standardní dobu, na konci října a na začátku listopadu. Většina těchto ptáků migruje do střední Evropy na zimu z Polska, Běloruska, Ukrajiny a pobaltských států, i když některá hejna sem mohou zaletět až z oblasti pohoří Ural. Osobně si bohužel nyní nevybavuji, jestli jsem letos jejich přílet zaznamenal, nicméně pokud přiletěli v době, kdy se to od nich očekává, určitě je to považováno za dobrou věc. Stejně jako loni, i letos se vám nemohu pochlubit pozorováním obojživelníků aktivních třeba ještě v pozdních podzimních měsících nebo v prosinci, přestože tyto měsíce byly teplé. Neznamená to, že by nějaký mlok skvrnitý náhodou nevylezl i v prvních zimních dnech (v roce 2023 jsem na jednoho narazil pár dnů před Štědrým dnem, a jak se měl na lesní cestě k světu!), důvodem je však to, že jsem delší dobu nezavítal na žádné lokality, které obývají. To se pojí hlavně s mým časovým vytížením, o kterém jsem se trochu více rozepsal v článku oznamujícím dočasné ukončení projektu Kniha týdne. 

Havran polní. Fotografie Jiřího Bohdala z webu Naturfoto.cz

Snad byl pro vás tento článek přínosný. Tomu, jak se podmínky i zde ve střední Evropě v důsledku změny klimatu proměňují, je opravdu třeba věnovat pozornost. Vánoce už nám klepou na dveře, ale předtím, než pro vás napíši mé letošní vánoční přání, chystám ještě jeden článek, který můžete očekávat 23. prosince!

Noví Lovci kryptidů: Duch vražedných Vánoc (3/4)

Vánoce už klepou na dveře, a s nimi i vražedná nadílka! Keira Kendrick, osiřelá osmnáctiletá dívka a členka nových Lovců kryptidů, nalezla jednoho prosincového večera při procházce londýnskými ulicemi zvláštní černou substanci v tajícím sněhu. Nedlouho poté zjistila, že tato substance opouští tělo drobného, půl metru vysokého dvounožce, jakéhosi sliznatého čertíka. Po zbytek večera měla pocit, že ji něco neustále sleduje, a když se hodiny po půlnoci probudila ze snu o svém dětství a kouzlu Vánoc s jejími dnes již zemřelými rodiči - snu, ve kterém si zahrál také ten čertík - zjistila, že tvor se vloupal do jejího pokoje. Začal s ní hovořit, představil se jí jako Lucius, zástupce tajemného druhu považovaného lidmi po tisíciletí za démony nebo duchy, odhalil jí, že vnikl do její mysli, a sdělil jí, že má pro ni vzkaz od jejích zesnulých rodičů. Také ji však napadl - kousl ji do ruky. Keira utekla ze svého domu pouze v pyžamu a županu, a pomocí teleportačního zařízení do Londýna přemístila své kamarády z Creek City v americkém státě Illinois. Wren a Winn byli zrovna na rande, kde si vzájemně přiznali, že se milují a chtějí spolu chodit. Winn nejprve teleportaci z příjemné čajovny daleko za Atlantikem do o něco chladnější londýnské ulice nenesl dobře, ale když viděl Keiřino zranění na ruce, odhodlal se jít s čertíkem bojovat. Wren, která má Keiře zavolat sanitku, svému příteli předala laserovou pistoli. Po vniknutí do Keiřina domu mladík opět trpěl halucinacemi plnými Chupacaber, a zahnal je řvaním a střelbou z pistole, čímž přilákal pozornost Luciuse. Ten mu sdělil, že se mu podíval do mysli, a že je jedinou nadějí pro ukončení toho mentálního utrpení, jež Winn už měsíce prožívá. Mezitím na Portorické univerzitě v Río Piedras probíhá Konference o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat v roce 2055, zorganizovaná profesorkou Alondrou Pietri. Ta se na ní znovu shledala s Eldredem Canadym, velkým odborníkem na středoamerické kryptidy, a Terrencem Zedlerem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Terrence jí odhalil svůj záměr informovat svět prostřednictvím této konference o návratu Lovců kryptidů v podobě jeho mladých přátel, kteří se podle něj za ty měsíce, co je sledoval a pracoval s nimi, skutečně osvědčili.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DUCH VRAŽEDNÝCH VÁNOC, ČÁST TŘETÍ:

V univerzitním bistru bylo dusno. Studenti se těsnali jeden ke druhému okolo levných plastových stolů, neustále živořili, smáli se a popíjeli nealkoholické nápoje. V prostorné místnosti s jediným oknem jich bylo přítomno snad padesát. Mladá Američanka s blonďatými vlasy staženými do culíku, nejspíše studentka přivydělávající si prodejem nápojů v bistru, stála za pultem kousíček od pootevřených dveří, a pokukovala po urostlém Portoričanovi s modrými vlasy, načesanými a nalakovanými vzhůru a od pěšinky lehce do strany. Byl to Armando Villalon. Nevěnoval jí žádnou pozornost, jen neustále ťukal palci do svého mobilního telefonu.

Jako jediný v mísnosti si s nikým nepovídal. Neohlížel se kolem sebe. Působil, jako by žil v jiném vesmíru. Prodavačka nápojů se na něj upřeně zahleděla. Vypadal perfektně! Ty elaborátně nasazené náušnice v ušních boltcích, čestvý undercut, a černě nalakované nehty na jeho prstech... Nejdokonaleji vypadající muž v celém bistru, přesto však sedící opodál. Byl takovým enigmatem, a ona ho nedokázala nepřestat pozorovat.

Armanda ale náhle cosi z psaní na telefonu vytrhlo. Přišli k němu tři starší lidé, včetně velkého dvoumetrového svalouše. Ten se dotkl jeho ramena, jako by byli dobří kamarádi, a Armando se na něj nadšeně usmál. Prodavačka zklamaně sklopila oči. 

"Pane Zedlere!" řekl Armando. "Je super vás zase vidět."

"Dovolíš, Armando? Nevadí ti, že tě přerušíme v práci?" zeptala se mladíka profesorka Pietri.

"Pohoda," odpověděl Armando, "rešerši na bakalářku nepíšu... ani seminárky. Ty už mám za tenhle semestr všechny hotový. Jenom jsem s někým textoval, na ničem nepracuju."

"Armando, pana Zedlera už dobře znáš," řekla Alondra, "ale tady pana Canadyho jsi ještě nepotkal."

"Doktor Eldred Canady? Je mi ctí," řekl průbojně Armando, a usedajícímu věci potřásl rukou.

"Paní profesorka mi říkala, že jsi velice nadějným zoologem," začal Eldred, "se zájmem o právě taková zvířata, jaká zajímají mě."

"Dělám pod ní bakalářku o Chupacabrách," usmál se Armando.

"Armando se chopil příležitosti, jakmile mohl. Stačilo, aby se v létě spustila ta vlna útoků Chupacaber, o kterých jsme si všichni léta mysleli, že jsou vyhynulé... a přihlásil si téma na bakalářskou práci ještě předtím, než vstoupil do druháku," řekla obdivně profesorka Pietri, "takový zápal jsem dlouho neviděla."

"Hele, nevychvalujte mě," zasmál se Armando, "je možný, že na konci druháku vyletím. V letňáku mám opakovat základy biochemie, a profesor Cruz mi už na třech pokusech usmažil prdel, což znamená, že to klidně zkusí ještě jednou."

"Myslím, že mladý schopný člověk, jako jste vy, se o svou budoucnost bát nemusí," usmál se na něj Terrence, a mrkl jedním okem.

"Profesorka Pietri a doktor Zedler mi toho řekli spoustu o vašich výpravách... tedy, výpravách vás a vašich přátel," řekl Eldred.

"Jo, myslíte ty pošahaný teenagery z Creek City a z Londýna," rozchechtal se Armando, "furt tak nějak nevím, jestli to s nima mám zkoušet." 

"Jsi přece právoplatným členem týmu, ne?" zeptala se s údivem Alondra.

"Nevím... asi," odpověděl Armando tónem, jako by mu na tom moc nezáleželo, "jako jsem rád za to, že jsem na těch pár expedicích byl. Svobodná Palestina byla fakt zajímavej zážitek."

"Pro některé z nás silnější, než jsme čekali," pokýval hlavou Terrence, a odhrnul pod stolem svou nohavici, aby odhalil stále ovázanou nohu.

"Kostarika... ušla. Být v domu Jacka Owena, ty vole," řekl Armando, a odfrkl, "jo, to byla ještě větší sranda. A v létě jihovýchod tohohle ostrova... boj s Chupacabrama, to mě bavilo." Na chvíli se zamyslel. "Jo, myslím, že jsem právoplatný člen týmu. Jenom jsem tak nějak skeptický vůči..."

"Vůči čemu?" zeptal se Eldred.

"Vůči odkazu, který ti ostatní lidi následujou," odpověděl Armando, "Lovcům kryptidů. Já si nemůžu pomoct, ale mám Lovce kryptidů furt za... samozvance. Strašně pretenziózní akční hrdiny. Pomatence v černých spandexových kostýmech."

"Dobře víš, že byli mnohem víc," řekla mu Alondra, "my všichni, já, Terrence i doktor Canady, jsme se s členy Lovců kryptidů znali. Některé jsme nazývali svými přáteli. Tito noví Lovci kryptidů následují odkaz, který stojí za to následovat. A ty mezi ně zapadáš, alespoň dle mého úsudku."

Armando se odmlčel. Trhl sebou, a přejel očima po všech třech. "OK," řekl pomalu, "proč mám pocit, že tohle je hlavní věc, o které se mnou chcete mluvit?"

"No, já bych ti velice rád nabídl letní praxi v Hondurasu," zasmál se Eldred, "tři roky se tam šíří zkazky o nějaké opeřené nestvůře, které jsem ale v důsledku toho, jak poslední léta málo přála zoologii se zaměřením na nevysvětlitelné, nemohl věnovat pozornost."

"To by se mi hodilo," usmál se Armando, "musím za své bakalářské studium splnit pětidenní praxi. Tímhle byste mi hodně pomohl, fakt!"

"Všichni tři jsme se ale shodli, že bys mohl... Terrenci, vy to vysvětlíte nejlíp," řekla profesorka Pietri, "já si půjdu koupit colu." Odebrala se k prodavačce nápojů, jež stále po očku sledovala Armanda. 

"Je čas, aby se Lovci kryptidů vrátili," řekl Terrence, "sám víte, na co jsme přišli. Sídlo rodiny Owenových v El Milloncito je někým využíváno, jsou v něm prováděny vysoce sofistikované pokusy s kočko-pso-opičáky. Něco se děje. Návrat Chupacaber, noví lidé, kteří kryptidy zneužívají jako biologické zbraně... Je čas, by se svět dozvěděl, že existují noví Lovci kryptidů, kráčející v šlépějích našeho starého přítele Jacka Owena a jeho kolegů, a stojící za to samé, za co stáli oni."

"Wow," uchechtl se Armando, "dokážete takhle vášnivě mluvit taky o něčem jiným? Jako, nechci vás urazit, ale..."

"Pane Villalone, nelze to brát na lehkou váhu. Mám za to, že právě probíhající konference na této univerzitě je dokonalou příležitostí k tomu, abychom světu sdělili, že Lovci kryptidů jsou zpět... a kdo by pro to měl být lepší, než vy, student této univerzity?"

"Počkat," zarazil se Armando, "chcete mě vytáhnout na stage, abych mluvil o tom, jak fandím Lovcům kryptidů, i když si o nich ve skutečnosti myslím svoje? Proč neoslovíte někoho z těch... mých údajných přátel? Třeba toho simpa, co se furt točí kolem té červenovlasé holky?"

"Mysli na to, jaká čest to bude pro naši univerzitu," ozvala se od pultu profesorka Pietri.

"Pomysli na to, jak to pomůže tvé kariéře, Armando," řekl Eldred Canady, "prohlásit se před světem na následovníka Jacka Owena, člověka, ke kterému jsem osobně choval obrovský respekt kvůli jeho mimořádné práci na poli zoologie... a třeba přitom ještě oznámit, jakou sis vybral bakalářskou práci! Strávíš na pódiu pět minut, které změní dráhu tvého života. Dají ti víc, než nějaká terénní praxe ode mně. I když... ta ti taky určitě mnohé dá, to ti zaručuji."

Profesorka Pietri se vrátila ke stolu se sklenicí coly v ruce. "Už jsi pro mě sestříhal to úvodní video. Spousta lidí tam viděla tvoje jméno v titulcích. Budou si ho pamatovat. Všechno je tu perfektně připravené proto, abys zazářil."

"Já vám nevím," kroutil se Armando, "nechci být tažený do něčeho, co mi není úplně sympatický."

"Se vší úctou, doktore Canady," řekl Terrence Eldredovi, "vy na to jdete špatně. Nejde tu jen o pana Villalona." Pohlédl přátelsky na mladíka. "Jak už jsem vám říkal, bude to oznámení pro celý svět. Bude to zpráva, kterou svět potřebuje."

"Když na to kývnu," řekl rozmrzele Armando, "neoblečete mě do černého spandexu, že ne?"

"Když na to kývneš, máš kariéru zajištěnou na příštích šedesát let," usmál se Eldred.

Armando si ještě jednou své tři společníky prohlédl. "Zamyslím se nad tím," řekl suše.

Rozloučili se s ním, a bistro opustili. Blonďatá Američanka, která po něm neustále pokukovala, se usmála. Celý rozhovor slyšela, a uznale pokyvovala hlavou, aniž by na ni Armando, opět ponořený do psaní na svém mobilu, viděl. Sama se podívala na display svého telefonu, a na jeho klávesnici vyťukala několik slov: "Přesvědčili ho. Oficiální oznámení existence nového týmu Lovců kryptidů očekávat brzy."

Winn zděšeně oddechoval. Čím déle na toho malého ďábelského tvora pohlížel, tím větší mu naháněl hrůzu. Přestože co pár vteřin zdánlivě stydlivě zamrkal svýma svítivýma očima, měl čertík ve tváři vražedný úsměv. Zubil se, jako kdyby právě zmasakroval deset lidských těl a dokonale si to užil. Bylo na něm něco zvláštního, něco děsivého, a Winnovi z toho běhal mráz po zádech.

"Tys... tys byl v mojí hlavě?" zeptal se mladík. Pistole se mu začínala třást v ruce.

"Strašlivé výjevy! Strašlivé!" vyhrkl Lucius, a učinil několik kroků vpřed. Nemohl skrývat nadšení z toho, jak zaražený Winn byl. "Pronásledují tě všude! Všude, kam se jen hneš. Poklepávají ti po rameni, syčí ti do uší, neustále ti říkají, že bys jim měl něco říct... cože to bylo? Něco o... zmizení nějakého konkrétního týmu? Skrýváš velké tajemství, Winne Wilkinsone! A někdo ti ho chce z hlavy za každou cenu vydolovat!"

"To vím i bez tebe, ty potvoro!" zařval Winn, a stabilizoval pistoli druhou rukou. Oběma teď na čertíka mířil.

"A já vím, co konkrétně!" smál se Lucius. "Znám teď tvé tajemství. Kdyby tak tito nižší tvorové dokázali prošpikovat tvou mysl tak, jako já... to už by tě dávno netrápili!"

"Jak to myslíš, že... že víš? Co jsi mi udělal?!" křičel Winn.

"Lovci kryptidů," zubil se Lucius, "co víme o jejich zmizení, Winne? Co víme jen ty... a teď i já?"

"Drž hubu!" 

"Představ si, že by se to, na co jsi přišel, dozvěděli tví... kamarádi! Jakže se to jmenují?" smál se Lucius. "Keira! Armando! Wreeeeeeeen."

"Drž tu svou zasranou hubu!"

"Wren," vypískl Lucius, a dětinsky se posadil na Keiřinu postel, "s Wreninkou to myslíš hodně vážně, že?"

Winn nevěřícně oddechoval. Nevěděl, zda si s ním čertík jen pohrává, anebo zda to myslí vážně. "Co všechno jsi viděl v mojí hlavě? Jak ses do ní dostal?!"

"Viděl jsem tvoje... sny!" pískal radostně Lucius, a kopal nožičkama. "Tvoje sny o Wrenince! Kdyby tak věděla..."

"Ty hnusnej bastarde!" zařval Winn, a celý se roztřásl.

"... jaké máš fantazie! Jak by se asi culila, a jak by se červenala! Ho ho ho!"

Lucius chvíli pohlížel Winnovi do očí. Mladík mu namířil hlaveň laserové pistole přímo na čelo, ale nebyl schopen zmáčknout spoušť. Možná ani nechtěl, ale netušil, proč.

"To je ono... to je ono! Tahám to z tvé mysli! Hezký, rozkošný sen o tobě a tvojí Wrenince... ležíte spolu v postýlce... Páni, tohle je tvůj pokoj? Na obličeji máš... spodní prádlo? Ale ne tvé!"

Winn se v rozčilení zamračil.

"Hladíš jí vlásky, její roztomilé vlásky... a co z ní najednou není? Velká, chlupatá Chupacabra! Ho ho ho! Ho ho ho ho!"

Winn se najednou začal smát. Nevěděl, proč se směje. Něco mu však přišlo k smíchu. 

Lucius se také řechtal. "Ho ho ho! Ho ho ho ho! Velká chlupatá Chupacabra... a najednou je všude krev! Její jazyk v tvém krku... bolí to! A tím sen končí! Ty se budíš, peřiny propocené, a strach znovu usnout!"

Winn těžce spadl na zem. Ležel na boku a řechtal se. "Velká chlupatá Chupacabra! Ha ha ha!"

"Ho ho ho!" smál se Lucius. "Jaké to je cítit takovou atrakci k velké chlupaté Chupacabře? Musí to být jako cítit atrakci ke smrti!"

Winn se na zemi celý zkroutil, a řechtal se ještě více. Pistoli nechal ležet na podlaze. 

"Bizarní to mysl," poznamenal náhle zcela vážně Lucius, "bizarní."

Seskočil z postele, a přišel se na Winna podívat zblízka. Mladík měl naprostý záchvat smíchu. Smál se tak moc, že se pomalu začínal dusit. Jeho řechtání se mísilo s nechutným kašlem.

"Můj ty chlapče," usmál se Lucius, a vypadal při tom, jako by s Winnem soucítil, "udělali ti z mysli takovou kaši! Takovou kaši! Je mi to moc líto, Winne Wilkinsone. Opravdu. Nikdy to už pro tebe nebude stejné, jako to bývalo. Budeš přicházet o kontrolu nad svým myšlením, dokud z tebe nedostanou tvé tajemství, a pak... o, ho ho ho! Vycítil jsem, jakým směrem se vývoj tvé osobnosti bude udávat! Taková škoda, Winne Wilkinsone! Taková škoda... takového člověka!"

Winn se položil na břicho a pokusil se zvednout ze země. Neměl na to však sílu. Pořád se mocně řechtal a kašlal přitom.

"Pokud... pokud se mnou nenecháš zachránit, Winne Wilkinsone!" uchechtl se Lucius.

Winn se náhle přestal smát. Po bradě mu stékaly hleny, z očí mu tekly slzy, a pomalinku pohlédl ošklivému čertíkovi do očí. Měli je nyní na stejné úrovni.

"Můžu ti pomoci," usmíval se Lucius, "můžu tvou mysl osvobodit. Ale je tu jedna podmínka."

"Mám... mám podepsat smlouvu s ďáblem?" zeptal se Winn.

"S ďáblem? Jako s Luciferem? Ho ho ho! To ne, Lucifer... už není," zazubil se Lucius, "svině jedna hnusná, bastard proradný! Jeho střeva... ušla. Rožeň byla stará, pomalu se otáčela, mohlo to být lepší... ale v rámci možností to přestárlé zvíře chutnalo obstojně."

Násilně popleskal Winna po tvářích, a pak mu je zmáčkl. Zazubil se ještě více. "Ne, všechno, co musíš udělat, Winne Wilkinsone, je nezabít mě. Nikdy."

"Nikdy tě nemám zabít?" zeptal se Winn.

"Nikdy! Nikdy! Ani, kdyby tě zaživa požíral!"

"Co jsi sakra zač?!" zařval Winn, a sáhl po své pistoli. Zděsil se, když se jí dotkl. Nacházela se na ní zvláštní, mukózní substance černého zbarvení.

"Tvůj zachránce," zubil se Lucius, a několikrát si poskočil na místě, "díky mě se tvá mysl uzdraví! Zhojím tvé rány!"

"Zranil jsi mou kamarádku! Vloupal ses jí do domu! Proto jsem tady... splním svůj úkol," řekl Winn. Zvedl pistoli ze země, a pak se znovu začal řechtat.

"Pozor, pozor! Něco se děje! Být tebou, raději rychle přikývnu na tu lákavou nabídku!" chichotal se Lucius.

Winnovi se udělalo nevolno. Smál se, ale přitom se mu zvedal žaludek. Čelem se opřel o podlahu, a jen tak tak držel svá ústa zavřená. Přitom sténal. Smích se měnil v pláč.

"Winne! Winne! Poslouchej nás, Winne!" bylo mu našeptáváno do pravého ucha.

"Rychle se ho zbav, Winne!" uslyšel v levém uchu.

Nato ucítil, jak mu velká, hustě osrstěná dlaň přejela po zádech. "Chce nás zahnat, Winne!"

"To nesmí Winne!" ozvalo se z rohu místnosti.

"Je nebezpečný, Winne!"

"Nemáme moc času, Winne!"

"Času už moc nezbývá!"

"Prozraď všechno, Winne! S námi to bude v bezpečí!"

"Nebuď posera, Winne! Řekni, co víš! Řekni to všechno!"

"Zastřel ho, Winne! Ať to u něj dlouho nezůstane! On totiž ví!"

"Ví to, ale my ne! To ti přijde spravedlivé, Winne?"

"Potrestej ho, Winne! Jeden hezký vánoční dárek..."

"...pro Luciuse! Laserová střela do hlavy!"

"No tak, Winne! Bojíš se snad? Nebo budeme opravdu muset udělat něco tvé přítelkyni!"

"Co takhle vyžrat jí břicho?"

"Co takhle vyžrat jí hlavu?"

"Co takhle utrhnout jí jazyk?"

"A vnutit ho Winnovi!"

"To by byla štědrovečerní večeře... co, Winne? Štědrovečerní večeře tvých snů!"

Winn řval. V panice vyskočil, a utíkal ke zdi. Narazil o ní čelem, jednou, podruhé, potřetí. Na zdi se objevila krev. V čele měl ránu. 

"Co to děláš, Winne?"

"Ubližuješ si, Winne!"

"No tak! Řekni to! Řekni, co víš! Všechno, co víš!"

"Všechno, co jsi zjistil, Winne! A nebudeš si muset dále ubližovat!"

Winnovi tekly z očí slzy. Vřískal, drásal si obličej, bušil hlavou o stěnu, a občas něco nesrozumitelného zamumlal.

"Horší se to, můj nebohý příteli!" řekl vážně Lucius, pozorující se zvláštní pozorností Winnovo šílené počínání. "Ještě pár minut tvého života, a z tvé mysli bude naprostý pudink!"

Přiběhl k Winnovi, a dotkl se jeho nohy. Vzhlédl k mladíkovi, který si přestal mlátit hlavu o zeď stejně náhle, jako s tím prve začal. Winn, hlava celá od krve, spojil své zraky s těmi Luciusovými. 

"Ber to jako vánoční dárek, Winne Wilkinsone!" zazubil se ďábelsky Lucius. "Krásný vánoční dárek, už pár dnů předtím, než tě přijde obdarovat samotný Santa Claus! Pomůžu ti tak, jako by ti nikdo nikdy nepomohl!"

Winn si sedl na zem. Nic neříkal. Pořád jen hleděl do Luciusových očí.

Čertík mu podal ruku. "Kamarádi, Winne Wilkinsone?" Zlověstně se u toho chichotal.

"Kamarádi," řekl monotónně Winn, "prosím... prosím, pomoz mi."

"Winne Wilkinsone," protáhl Lucius, "ani nevíš, jak jsem za tohle rád! O, ho ho ho! Letošní Vánoce budou vydařené! O, ho ho ho! Věř mi, jsi ten nejkrásnější dárek, jaký jsem letos mohl dostat!"

"Počkejte, vy voláte z amerického čísla? Prefix +1 je americký," ozvalo se z Wrenina mobilního telefonu. Osoba hovořila se silným cockneyovským přízvukem.

"Sakra, jsme v Greenwich, pane! Už jsem vám řekla adresu! Pošlete sem rychle záchranku!" křičela do telefonu Wren.

"Budeme muset ověřit vaši totožnost, protože zřejmě nejste občankou Spojeného království."

"Děláte si prdel?!"

"Můžete si to vyřídit se současným ministrem zdravotnictví."

"Následovníci Farage," poznamenala Keira, usazená na parapetu sklepního okna vedlejší budovy, "totálně nám posrali kdysi skvělý britský zdravotnický systém."

"Moje kamarádka krvácí! Silně krvácí! Má ránu v ruce, je to vážný zranění, a vy máte povinnost přijet! Kdyby si sanitku zavolala sama, ověřovali byste její totožnost? Do prdele, vy máte lidi zachraňovat! Pomáhat jim, ať jsou sakra kdokoli!" běsnila u telefonu Wren.

"Uvidím, co se dá dělat," ozvalo se z telefonu.

Wren skončila hovor, a pohlédla na Keiru. "Chápeš ty prdelníky? Řekneš jim všechno, každý detail, adresu, každý číslo, aby věděli, kam tu zasranou záchranku poslat... a pak strávíš půlku hovoru tím, že se pozastavujou nad prefixem tvýho telefonního čísla! Mýho telefonního čísla! Svět se úplně zbláznil!"

Z Keiřina domu se náhle začal ozývat strašlivý vřískot. Keira, klepající se zimou, vstala. 

Wren vykulila oči. "To je Winn!" 

"Musel ho napadnout," řekla Keira.

"Kdo koho myslíš? Ta potvora Winna?" 

"Zní to tak."

"Musím dovnitř!" vyhrkla Wren. 

Keira ji svou druhou, nezraněnou rukou chytila za paži. "Nenecháš mě tu přece samotnou, ne? Wren, prosím tě..."

Winnův vřískot se stupňoval. Řval čím dál hůř. 

"Nenechám tam přece jeho, ne? Slyšíš, jak řve? Ta potvora mi nejspíš žere zaživa mýho kluka!" vykřikla Wren, a vytrhla se z Keiřina sevření.

Z okna v přízemí vedlejšího domu vykoukla paní ve středním věku s pocuchanými zrzavými kudrnatými vlasy, a nasadila si na nos brýle. "Co se to tam u vás děje, slečno Kendrick?" řekla polotiše osmnáctileté růžovovlasé dívce.

"Přepadení... u mě doma," odpověděla upřímně Keira, a zvedla svou poraněnou ruku.

"Dobrý bože! To je strašné! Vzteklý pes?" vzdychla paní.

"Něco... něco takového," odpověděla Keira.

"Potřebujete s něčím pomoci, slečno Kendrick?"

"Uvnitř už někdo je... někdo, kdo to má vyřešit. Můžete si jít lehnout, paní Brownstone. Moc mě mrzí, že jste byla probuzena."

"No dobrá," řekla trochu poděšeně paní, zazívala, a zase okno zavřela.

Keira si povšimla, že Wren během rozhovoru zmizela. Zcela jistě bežela za Winnem.

"Nestrachuj se, Keiro," uslyšela dívka známý hlas, "budou se mít dobře. Až se znovu setkají, jejich láska se jen prohloubí!"

Keira se prudce otočila, ale nikde nic. Chvíli nevěděla, jestli se jí to jen nezdálo. V ulici se náhle objevila záchranka, a rychle zabrzdila před domem paní Brownstone. Vyskočil z ní statný muž tmavé barvy pleti s krátkými kudrnatými černými vlasy, a s kufříkem v levé ruce okamžitě zamířil ke Keiře.

"Jste tu sám?" zeptala se ho dívka.

"Nechtěli poslat nikoho jiného. Osoba, která vám záchranku volala, se nebyla schopná legitimovat," odpověděl záchranář.

"Nebyla schopná? Jak se měla legitimovat přes telefon? Potřebovala jsem pomoc, a..."

"A teď je tady," odpověděl záchranář, "podejte mi tu ruku. Vydesinfikuji vám ránu. Pak vás převezu do nemocnice."

Keira si přečetla štítek na jeho záchranářské vestě. Jmenoval se Nkosi. 

"Velmi hluboká rána. Ztratila jste mnoho krve?" zeptal se starostlivě asi po deseti vteřinách mlčení a čištění rány.

"Cítím se hodně slabá... takže asi ano," odpověděla Keira.

"Vypadá to vážně. Musíte do nemocnice," řekl suše Nkosi, a otevřel dveře zadní části vozu, "potřebujete pomoc, nebo dovnitř vlezete sama?"

"Myslím, že tohle zvládnu," odpověděla Keira. S pár kroky k lehátku neměla problém.

"Tiskněte si tu ránu," řekl Nkosi, zavřel dveře a utíkal zpět k volantu. 

"Co moje kamarádka? Běžela dovnitř!" vyhrkla Keira.

"Proč běžela dovnitř? Do vašeho domu? Tam se vám to stalo? Co tam máte, vzteklého psa?"

"Jak jsem říkal, Keiro, nestrachuj se," ozval se odnikud Luciusův hlas, "budou se mít dobře. Až se znovu setkají, jejich láska se jen prohloubí!"

"Nemůžu tu čekat! Dám vám svůj mobil, klidně si sem zavolejte policii, ale já vás musím odvést do nemocnice, jinak to s vámi dopadne zle!" vykřikl Nkosi, vrhl za sebe mobilní telefon, který Keira jen taktak nezraněnou rukou zachytila, a prudce auto rozjel.

"Víš ty co, Keiro? Možná jsem to trošku přehnal," povídal odnikud Lucius. Dívka si prohlížela své bezprostřední okolí ve snaze zaměřit ho, stále jí však připadalo, že se v záchrance vůbec nenacházel. "Neměl jsem tě kousnout. Jenže já měl takový hlad! Mňam, mňam! A krev vždycky nasytí, ach krvička lahodná," pokračoval čertík, "víš, co si ale teď myslím? Že jsem ti vzkaz od tvých rodičů neměl předat. Ne, měl jsem udělat něco jiného!"

"Co? Co jsi měl udělat?!" vykřikla Keira.

"Všechno v pořádku?" zeptal se Nkosi, a zatočil volantem. Záchranka projela kolem nádherně ozdobeného, snad deset metrů vysokého umělého vánočního stromku.

"Měl jsem ti tvé rodiče přivést, aby ti sami řekli, co si o tobě myslí... jak moc jsi je zklamala, Keiro Kendrick!" hihňal se čertík.

Keira se zhrozila. Měla pocit, že na vteřinku ho uviděla, jak se krčil mezi krabicemi přímo u přepážky, za kterou již seděl řidič.

"Co tím jako chceš říct? Mohl bys přivést zpět mé rodiče?!" zašeptala Keira.

"Slečno? Slyším každé slovo! S kým si tam povídáte? Vždyť přece netelefonujete!" vyhrkl Nkosi, a otočil se na ni.

"Máš je mít," zahihňal se Lucius. V zadní části vozu vše zablikalo, a Keira vypískla. Na chvilinku jí čertík seděl v klíně, ale pak zase zmizel.

Sanitka sebou zahoupala. Nkosi prudce zabrzdil. "Ksakru! Člověk se dvě vteřiny nedívá na zasranou silnici, a..." Pohlédl do zpětného zrcátka. "Do hajzlu! To je člověk! Jsou tři hodiny v noci, a někdo jde... po cestě... teď?! Co to do hajzlu má znamenat?!"

Vyběhl ven z vozu, a zamířil ke sražené osobě. Zvedala ruku, a natahovala ji k záchrance.

"Strašně se omlouvám! Jste v pořádku? Máte něco zlomené? Hned vás vezmu do nemocnice!" křičel Nkosi.

"Chci Keiru! Chci mluvit s Keirou!" zasípala ta osoba. Nkosi jí pohlédl do obličeje. Byla to paní ve věku asi padesáti let, měla husté černé vlasy, a nejspíše byla západoafrického původu.

Keira opustila záchranku, dlaně obou rukou přiložené k ústům. "Mami! To není možné! Mami!"

Přiběhla k ženě a poklekla u ní. Z očí jí tříštily slzy.

"Vypadá to, že má zlomené obě nohy! Z úst jí teče krev, má polámané prsty..."

"Jako při té autonehodě... smrtící zranění," zašeptala v pláči Keira.

Paní Kendrick sevřela Keiřinu zraněnou ruku. Dívka se svíjela bolestí. "Co se to z tebe stalo, Keiro? Kam jsi to zašla? Nemůžeš být větší zklamání!"

Po těchto slovech se ozvalo Luciusovo zahihňání. Keira nevěřícně zatřásla hlavou. "Tohle nemůže být skutečné."

"Je to skutečné! Právě jsem srazil tuto paní... a nejspíš mě kvůli tomu vyrazí z práce!" vyhrkl Nkosi.

"Vše je skutečné," odpověděla paní Kendrick, "a nejvíce skutečné je tvé provinění, Keiro! Kdyby nebylo tebe, nikdy bych takhle neskončila!"

Keira vzlykala.

"Nikdy bych tě nemusela opustit! To ty za všechno můžeš, ty nevděčnice! Jediný způsob, jak to můžeš odčinit, je odevzdat se Luciusovi. Jedině on ti může pomoci!"

"Cože?!" vyhrkla dívka.

"Odevzdej se mu. Odčiníš tím naši smrt."

Pokračování příště...

Doba ledová: Zamrzlý svět - Důkazy klimatické změny v arktickém ledu

Důkazy klimatické změny v arktickém ledu. O vážnosti současné klimatické změny již nepochybuje nikdo, snad kromě zástupců fosilního průmyslu a jím obalamucenými lidmi žijícími nejspíše pod kamenem. Jak ale klimatičtí vědci získávají data, která o rapiditě změny klimatu a její odlišnosti od změn klimatu v minulosti Země vypovídají? Michaela Strachan zamířila do Arktidy, konkrétně na souostroví Špicberky, jež jsou nejrychleji se oteplujícím regionem naší planety. Zde se setkává s doktorkou Liz Thomas, klimatoložkou z British Antarctic Survey, která jí objasní, jak špicberský led poskytuje tolik potřebná data o klimatických změnách. Zabývá se výzkumem ledových jader, jimž je zvláštní pozornost věnována v posledních zhruba padesáti letech. Právě první vyvrtaná ledová jádra před oněmi pěti dekádami vědcům potvrdila, že spalování fosilních paliv výrazně zvyšuje množství skleníkových plynů v atmosféře, a umožnila jim porovnat stav současného klimatu s jeho podobami až do konce poslední doby ledové (ledová jádra jsou zdroji proxy dat; poskytují údaje, které nelze získat klimatologickými změřeními - údaje o klimatu v minulosti). Z nejsevernějšího města světa, Longyearbyenu, se tým vědců doprovázený Michaelou a štábem přemístí v "pásových vagonech" k odlehlému ledovci za teploty -25°C. Výzkumník William Martz zasune do ledu zařízení na odběr ledového jádra, s jehož extrakcí pak Michaela pomůže. Naše průvodkyně poznamenává, že British Antarctic Survey má dobrou reputaci i proto, že v roce 1985 napomohla světu uvědomit si vážnou situaci s ozonovou dírou nad antarktickým kontinentem. Vyvrtané jádro obsahuje led starý 1000 až 3000 let. Poté je přemístěno do laboratoře doktorky Thomas, kde budou analyzovány plyny v něm obsažené. Pro ukázku doktorka Thomas ukáže Michaele antarktický led z konce poslední doby ledové, obsahující viditelné bubliny vzduchu. Dále budeme seznámeni s procesem přípravy vzorku. Segmenty ledu jsou řezány po 3 centimetrech, poté tají na teplé destičce o teplotě 20°C, a jejich zkapalněný obsah je pak trubicemi přemístěn do vedlejší laboratoře, kde už jeho plyny analyzují vědečtí odborníci s využitím technologií. Měření měnících se koncentrací skleníkových plynů napříč ledovým jádrem umožňuje rekonstrukci klimatu i před stovkami tisíců roků. Doktorka Thomas nám ukáže graf zobrazující změnu klimatu v posledních 800 000 letech, na němž jsou patrné cyklické změny chladných a teplých podmínek a přirozené fluktuace množství skleníkových plynů v atmosféře. V recentní minulosti, s nástupem průmyslové revoluce, však skleníkových plynů přibývá mnohem, mnohem více. Od 50. let 19. století, kdy fosilní paliva opravdu začala být spalována ve velkém v souvislosti s rozvojem průmyslu, se zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře zvedlo o 100 %. To je za tak krátkou dobu bezprecentní, a v historii Země to nemá obdoby. Je to alarmující. Planeta na tuto rapidní proměnu viditelně reaguje. Špicberský ledovec, ze kterého studované jádro pochází, jen za poslední stovku let ustoupil o 7 kilometrů! Předpokládá se, že na konci 21. století bude průměrná teplota na Špicberkách o 10°C vyšší. Lidstvo čekají těžkosti.

Klip ze třetí epizody dokumentární trilogie Doba ledová: Zamrzlý svět (Ice Age: A Frozen World), nazvané Velké tání (The Great Thaw), z dílny společnosti October Films a poprvé odvysílané na britské stanici Channel 5 v lednu 2023.

Správce dinosauřího parku - Nákup dárků, kakofonie koled a Santa proti raptorům

Po téměř roce se na můj blog vrací Správce dinosauřího parku! Už se stalo takovou tradicí, že příhody čím dál bláznivějšího (a již čtyři roky bývalého) správce soukromé rezervace na Tedově ostrově uprostřed Tichého oceánu, jež oplývá těmi nejmajestátnějšími z prehistorických tvorů, se vracejí pouze před tak významnou událostí, jakou jsou Vánoce. Důvodem je, že m̶á̶m̶ ̶p̶r̶o̶s̶t̶ě̶ ̶D̶a̶n̶a̶ ̶J̶a̶m̶e̶s̶o̶n̶a̶ ̶a̶ž̶ ̶p̶o̶ ̶k̶r̶k̶ že Dan Jameson si účtuje značné částky za své spisky, které bych osobně nebyl nikdy schopen replikovat, a tak si v jiných částech roku, kdy můj blog živoří na nižším rozpočtu, ani nedovolím předstírat, že jsem schopen napsat třeba větu jím údajně autorovanou. Jen nyní je peněz více - díky všem sponzorům - a mohu si dovolit jimi plýtvat. Pokud jste se dnes těšili na další Obrázek týdne, zatněte zuby. Osobně jsem zhrozen, a velice se bojím, že dát Danovi tuto platformu na jediný den v roce 2025 byla chyba. Nakonec jste to však vy, kdo usoudí, zda byl Blogorgonopsid návratem Dana Jamesona provždy zkažen, nebo zda mé štědré vánoční uvolení vedlo k mistrovskému dílu hodnému Pulitzerovy ceny za literaturu.

Nákup dárků, kakofonie koled a Santa proti raptorům

Povím vám pohádku. Byl jednou jeden Santa Claus, byl oblečený v kožichu rudém jako sovětská vlajka, a měl velmi dlouhý bírd. Zastřihoval si ho tak, že ho namočil do vody s benzínem, kterou zapálil sirkou. Byla to jeho nejlepší zbraň, a vždy se osvědčila v boji proti monstrům, jež ve stínech se skrývají, a plamenů se bojí. Zubaté a drápaté příšery před jeho hořícím bírdem utíkaly na všecky strany, pištěly a vřískaly, a on se smál: "Ho ho ho! Ho ho ho ho! Ho ho ho ho ho! Ho ho ho ho ho ho! Ho ho ho ho ho ho ho!" Všichni si o něm mysleli, že je blázen. Ukazovali na něj, tlačili mu ukazováčky do obličeje, a vztekali se na něj, co to jako dělá, co si to jako myslí, co to jako má znamenat, že se dospělý člověk jeho věku takhle chová! Ale Santa nebyl člověk. Santa byl magie. Kouzlo Vánoc ztělesněné v neztělesnitelném, zveličené v nezveličitelném, zmajestatizované v nezmajestatizovatelném. Byl velice hodný, dával dárky a pil u toho tvrdý alkohol. Měl deprese, sem tam uvažoval o tom, že skočí z útesu do oceánu, ale nenechal se nikdy porazit skličujícími myšlenkami, které za svůj těžký život přejal od svých kritiků a které si internalizoval. Bojoval s životem, a vždy ho nakonec porazil! Zflákal ho! Třeba i tehdy, když se svlékl mezi stovkami ostatních, jen tak, protože mu přecvaklo. Ano, i tehdy bojoval s životem! Zflákal ho rudými trenkami! Poletovaly tehdy vzduchem, a všichni ukazovali, ne na ně, ale na něj, ale on se nenechal, nebyl poražen životem, bojoval dál, síla přírody zmaterializovaná v nezmaterializovatelném a kdokonalostidovedená v kdokonalostinedoveditelném! Santa byl vítěz. Santa... byl bůh. Sympaťák, co? Ne simp, ale sympaťák. Jsem vítěz. Jsem... bůh. Mé jméno je Dan Jameson. A ačkoliv dělat Santu v Dinosauřím parku nebylo nic lehkého, zvítězil jsem. Skončil jsem na vrcholu. Dokázal jsem vesmíru, že mě vybral dobře. Povím vám pohádku, ze které budete mít deprese, protože si uvědomíte, jak nicotní v porovnání se mnou jste.

Ale každá pohádka má svůj začátek. I ta nejlepší, ta o mě. Musím vám nejprve vyložit, co předcházelo mému santování, mému hořícímu bírdu coby zbrani proti monstrům, mému svlečení a všemu tomu ukazování na mě, všemu tomu boji se životem... a konečnému vítězství. Budu se muset vrátit zpátky v čase do posledních hodin minulého roku, skvělého a výtečného letopočtu 2024. Když z výletní lodě, která zakotvila poblíž východního pobřeží Tedova ostrova, vylétávaly k obloze rachejtle, ležel jsem v ložnici svého skromného příbytku, obklopen svými novými dobrými kamarády. Na pár z nich jsem i ležel, a nikdy nezapomenu na ten tlak jednoho z nich na můj kříž. Lahve od piva, whisky, kořalky, koňaku, toniku a vína ročníku 1896 se prostě válely úplně všude. Měl jsem v ústech zvláštní pachuť, za kterou nemohly úplně ty výtečné tekutiny z vnějšku, ale spíše ty ještě výtečnější tekutiny ze vnitřku... ach, nostalgie! Leptoceratops Dino se mnou Nový rok neslavil, měl ho u sebe náš vrchní přírodopisec Oliver Marsh, a proč? Protože mě shledal neschopným postarat se o mého dinosauřího společníka, zatímco jsem ochutnával všechny ty výtečnosti z mých nejlepších kamarádů. Když mě přišel navštívit s novoročním dárkem, shledal mě, jak si s jedním z těch kamarádů povídám. Jmenoval se Richard, ale já mu samozřejmě říkal Dick. I přátelé k sobě umí být krutí. Oliver usoudil, že povídání si s lahví od piva asi neznačilo mou schopnost zajistit Dinovi podporu při ohňostrojování, které samozřejmě zvířata děsí, a tak mi mého mazlíka odvedl. Nemohl jsem na tu nespravedlnost přestat myslet! No, co si jako Oliver myslel? A tak jsem si v posledních hodinách roku 2024 slíbil, že v roce 2025 budu nejlepší! Že zvítězím! A že mě Oliver už nikdy o nic nepřipraví! Začal jsem přemýšlet o budování nové, lepší identity, o ještěvětšímzbožnění neještěvícezbožněmožného! A stalo se.

V průběhu roku 2025 jsem se stal silou, jakou svět nepoznal, ani když na jeho povrch snášeli své tunové bobany obrovští argentinosauři! Co bobany, ani meteorit, který před 66 miliony let vrazil do Země a katalyzoval nekatalyzovatelné, totiž vývoj směřující ke mně, se nerovná svou silou síle, jakou reprezentuji já! To já jsem síla! Já jsem moc! Já jsem entropie! A vy všichni jste jenom vločky sněhu, spadnuté o Vánocích a roztáté po Novém roce! Já přetrvávám! Já jsem věčnost! Já jsem pomsta, já jsem noc, já jsem Batman! A nezapomeň, Terry, Keithe, Jacku, Rode... není důležité, kdo jsem uvnitř, ale co dělám, to mě definuje. Důůůů... Bruci? Da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, důůů-důůů-důůů tůůů-důůů... du-du-du-du-du-důů, du-du. Vida, tys tu mou zmínku o efektech vzal poněkud doslovně. Tady už to končí. Možná pro tebe a policii, mě ale čeká utkání s celým Gothamem. Takže, jestli dovolíš, musím jít zničit město. To mám bojovat s těma dvěma? Ou... ehrm! Ehrm, ehrm, ehrm! Ehrm, ehrm, ehrm, ehrm! Promiňte! Nechal jsem se trošku unést! Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou tu... ha ha ha... ha-ha-ha-ha-ha-ha, ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho! Najednou tu vypisuji dialogy z jednoho starého filmu... ho ho ho ho ho, starého 20 let! Ho ho ho ho ho! Hooo hooo hooo hooo hooo! Jdu si pro prášky... Tak jsem zpátky, prášky spolknuty. Můžu psát dál! Takže abych to shrnul. Řekl jsem si, že v roce 2025 budu skvělej. Skvělejší než skvělej v předchozím roce. A stalo se. Zrodila se legenda, hvězda mnohovesmíru, síla kulminující v santovském přestrojení o Vánocích 2025! Já, a jen já... Nové heslo pro nové začátky! První den roku jsem jenom zvracel, ale druhý den, ho ho ho ho, to se začaly dít věci! To už jsem jen nezvracel, takže jsem byl na nejlepší cestě k vítězství! 

Většina roku byla klidná. Uklízel jsem bobky othnielií, omdléval jsem kvůli toxickým pšouknutím wuerhosauřice Wuerho, řval jsem na své spolupracovníky, když strkali své prsty za plot troodonů, a řechtal jsem se, když už ty prsty neměli... Viděl jsem jednoho veterináře, jak schytal klovnutí do hlavy od aiolornise. Sledoval jsem dva studenty jedné americké veterinářské školy, jak jim dracopelta svým ocasem rozmetala nohy na padrť. Jednoho chlápka štípl pavouk Mesothele, jiného kousl had Najash, třetímu omočil nohu kynodont Thrinaxodon, čtvrtého sežral Siamotyrannus a vyplivl jen jeho boty, pátého sežral Giganotosaurus a vyplivl jen špičky jeho bot, šestého sežral Smilodon a nevyplivl nic... tak to šlo, měsíc po měsíci, zařvání po zařvání, zubatá stahující si k sobě jednoho nebohého naivu za druhým... A já jsem se smál, vítěz, přeživší té kruté hry jménem život! Každý den, když nějaký masožravý chovanec parku okousal něčí ruku, nohu nebo jinou část těla, tančil jsem na své posteli, natáčel jsem na TikTok dlouhá videa, ve kterých jsem jeho pozůstalým přál upřímnou soustrást, jenom abych se vždycky na konci každého toho videa začal smát jako Joker v Temném rytíři v té scéně, jak zabije toho fake Batmana v té prasečí místnosti. Až v srpnu si mě zavolala Kory, správkyně parku (boo!) a vynadala mi za to. Řekla mi to na jedné ranní poradě... no, řekla... seřvala mě! Mě, krásu vesmíru! Boha! Řvala na mě, co si to jako dovoluju, vysmívat se pozůstalým, a plivla mi přitom do oka! Ohavná kyselina mi spálila oko, a já od té doby vidím jen na jedno. I takový je život, i tak krutý může být! Ale budoucí Santa Claus zvítězil! Porazil jsem život, jedno oko mi zůstalo! Hur-rrrrá! Ne, dělám si legraci. Z ničí smrti jsem si legraci nedělal. To by bylo nedůstojné. A hnusné. A ohavné. A fuj! A tfuj! Proč to tu vůbec píšu? Proč na takové věci myslím? Prášky, prosím! Musím jich zapít víc, tohle není možné! Tak, už jsem zpátky. Dal jsem si dalších dvacet antipsychotik. To je úleva. Sice mi teď hlasy ze všech stran říkají, že jsem totální pako, ale já jim nevěřím! Ne, nejsou skutečné! Kdyby byly skutečné, vyzdvihovaly by mě jako boha, jako vítěze, jako to nejvíce dokonalé z nejvícedokonalého! Tak to má být, takový je vesmír! Vesmír jsem já, a vy ne! Ne a ne a ne a ne a ne! Tů-dů-dů! Jo? Tů! Dů! Uh.

Tak, ale abych přešel k pointě tohoto zápisku. Rok byl skvělý, angažoval jsem se v odboru, vystupoval jsem proti Kory a kul jsem proti ní pikle. Vymýšlel jsem, jak ji konečně po čtyřech letech šéfování mému veličenstvu sesadit! Jak přestat být řadový pracovník, který se musí pachtit v othnieliím sajrajtu! A jednou se tam dostanu! Zvítězím, a budu zase správcem! Ehm... ale teď, abych tu pohádku zkrátil, hlavně, když už víte, jak jsem už vítězem, a jak už vyhraju, a jak už to všechno jde ve vesmíru dohromady, a už ve mě, už ve mě jako už v ztělesněném už v... brk. Je třeba dostat se k hlavní části příběhu! Vánoce, Vánoce přicházejí! 'tis the spirit of the season, tů-dů-dů-dů-dů-dů-dů atakdále, brk brk! Pondělí 1. prosince byl významný den. Oliver a Tim se zrovna vrátili z Isle of Die s další várkou zvířat, která měla ovzláštnit náš už tak hodně ozvláštněný park. Přivezl dvě mláďata argyrosaura, kterým prý zlý Carnotaurus zabil rodiče, a Oliver se mu pak pomstil tak, že mu z hnízda vzal dvě z pěti vajec a ty hodlal vložit do inkubátoru. Kory mě donutila, abych šel Olivera uvítat. Jakmile vylezl z vrtulníku, vrazil mi jedno z těch vajec do ruky, a já ho pustil. Jen tak, ze srandy. Chtěl jsem vidět, co se stane. Výsledek byl katastrofální. Vnitřek vejce se rozlétl na všechny světové strany, oceán se zbarvil dožluta, a z Číny i z Ameriky se ozýval křik starých babiček, které žlutá voda zastihla při přechodu ulice! Ne, dělám si legraci. Jsem to ale vtipný, že? Jak jsem říkal, vítěz... bůh! Ne, prostě jsem jenom vejce upustil, z nedopatření. Oliver byl trošku mrzutý, ale neprofackoval mě. Zato Kory, ta se mi rozhodla pomstít! Hned na místě mi řekla, že to budu muset odčinit hraním Santy Clause o Vánocích! A že budu muset všem v parku dávat dárky! Brečel jsem na místě v pokleku dvanáct hodin, prosil jsem ji, že ne, že to přece ne, že to přece není možné, že to přece není možné, aby já byl Santa Claus, už zas, už zas po roce, už zas po roce, který byl tak dobrý! Takhle mi ho zkazit! Ale když jsem se měl rozhodnout mezi vyhazovem z Dinosauřího parku a hraním Santy Clause, se slzami v očích jsem sáhl po Santovi Clausovi.

2. prosinec byl ještě významnější den. Oblékl jsem si santovský kostým a fake bírd, a začal jsem chodit po ostrově a chechtat se jako Santa! Ivan, náš český zaměstnanec, si mi dokonce přišel sednout na klín a sdělit mi svá nejtajnější přání. Taky jsme je potom zmaterializovali, a Ivan křičel, že je konečně šťastný, a že jsem vyslyšel jeho prosby! Chtěl pastičku na myši, které mu prý lezou do příbytku. Shodou okolností jsem u sebe jednu pastičku na myši měl, tak jsem mu ji donesl, a Ivan ji odzkoušel na svém prstu! Myslím, že se smál, když sklapla, ale nejsem si tím úplně jistý, těžko se mi čtou jeho emoce. Češi se smějí tak divně! Kdyby to nebyl Čech, takže totální pako - ty hlasy, co mi říkají, že jsem totální pako, by tohle měly ve skutečnosti říkat Ivanovi, ne bohovi jako jsem já, který je ještě k tomu z Británie, z ostrova bohů - přísahal bych, že brečí. Ale ne, on se smál, a v radosti se kroutil, a když mu ta pastička nešla z prstu sundat, smál se ještě víc, a dokonce mu něco teklo po obličeji... ne krev, samozřejmě! Ne, nějaká... nevím, zvláštní česká substance. Sliz z očí, to je ono! Byl to sliz z očí! Češi teda vyvádějí věci, když se radují. Bohužel to, že jsem takto Ivanovi pomohl a rozradostnil ho pastičkou na myši, kterou nemohl sundat z prstu, znamenalo, že ostatní zaměstnanci Dinosauřího parku brzy chtěli, abych je také něčím obdaroval. Jeden chtěl revolver, druhý samopal, třetí uspávačku, čtvrtý síť, pátý auto, šestý autobus, sedmý tramvaj, osmý zaoceánskou loď, devátý vesmírnou loď, desátý planetu a jedenáctý galaxii! Jenže já už u sebe nic neměl! Ani revolver, ani samopal, ani uspávačka, ani síť, ani auto, ani autobus, ani tramvaj, ani zaoceánská loď, ani vesmírná loď, ani planeta, ani galaxie mi už doma nezbyly. Tomu, co chtěl planetu, jsem donesl drobeček z chleba, co jsem jedl na snídani, a řekl jsem mu, že se s tím bude muset spokojit... a dostal jsem od něj výprask! Jo, dal mi pěstí... teda skoro. Minul, a já utekl. Ale chápete to? Takový dobrý skutek jsem pro něj udělal, takový Santa jsem byl! Dal jsem mu drobeček, a on se naštval! Což jsem mu přání skoro nesplnil? Dal jsem mu něco hmotného! Taky jsem mu mohl ze svého příbytku donést něco horšího... Dino něco horšího ten den udělal na podlaze! Došlo mi, že abych byl dobrý Santa a všem dělal radost, budu muset nakoupit dárky.

A tak začala má letošní nakupovací předvánoční mánie. Nechal jsem si od všech 12 654 569 zaměstnanců Dinosauřího parku napsat seznam dárků, které letos od Santy Clause k Vánocům chtějí. Byl to dlouhý seznam. Nejprve jsem myslel, že mi budou po tvářích téct slzy, zrovna tak, jako Ivanovi radostí tekl z očí český sliz, ale nakonec jsem se uvolil všechny sehnat, abych byl dobrý Santa! Vidíte? Být totální Übermensch neznamená hrát si na pána všeho a přitom pro ostatní nic nedělat! Ne, dobrý Übermensch je dobrý altruista! Ale sehnat 30 456 987 dárků za asi dvacet dnů do Štědrého večera není zrovna jednoduché! Proto jsem si objednal letovou spojku na Severní pól, abych navštívil skutečného Santu Clause, a seznam mu předal. Jenže Santa mě vykopl! Dal mi kopanec do zadnice, protože prý nejsem tak skvělý, jak chce, abych byl! Sakra! Ne, dělám si legraci, to se nestalo. Ne, musel jsem těch 39 789 019 dárků nějak sehnat sám! A tak jsem si sedl k počítači a začal jsem nakupovat na online e-shopech. Můj výdělek se snižoval. Z mých 134 598 321 liber na kartě brzy zbylo jen 132 598 321 liber, a pak, když jsem dokoupil dalších 144 785 398 dárků dodatečně na seznam připsaných, zbylo mi na kartě už jenom 289 998 543 liber, no, a potom, co si ještě Oliver napsal o nové čisté ponožky, zbývalo mi na ní už jenom 965 789 812 liber, což je neskutečně málo! Dnes, 19. prosince, už mám na ní jenom 1 890 754 132 liber, strašně jsem teda prodělal! Podělal jsem to! Zchudl jsem! Anebo ne? Vlastně, když nad tím přemýšlím... nezbohatl jsem? Ne, to není možné! Ne, blouzním! Antipsychotika, prosím! Jak to, že tam mám víc peněz, než jsem tam měl, když jsem začal kupovat ty dárky pro všechny? Že by... že by... Santovo kouzlo? What?!

Nakupování dárků bylo šílené, ale vyplatilo se to. Získal jsem si totiž všechny na svou stranu! Kory si to nedokáže představit! Mám teď tolik spojenců! Ivan a jeho kamarád Stinky, teda Roderick... abyste to pochopili, říkáme mu Stinky, protože páchne jako záchod. Jako že... nespláchnutý záchod. Fuj! Určitě se vám udělalo špatně, co? No, takhle to je. Roderick je... zvláštní případ. Ve svých osmi si umanul, že se nikdy v životě znovu neumyje, protože i když byl umytý, odmítla ho jeho tehdejší láska, jeho crushík z jeho třídy na jeho pomocné základní škole. Ta holka mu řekla, že s ním nebude chodit, a že si ho jednou, až budou dospělí, nevezme a nebude s ním mít děti, a Roderick, další totální pako (ještě větší než Ivan), si řekl, že to bylo proto, že byl umytý. A tak se přestal mýt, a teď smrdí jako záchod, a je Stinky. A nikdo se s ním nekamarádí, kromě Ivana, který má v posledních měsících rýmu (asi nějaká tropická alergie) a má poznamenaný čich. Ale to jsem odbočil... Mám dva spojence! Dva lidi, kterým jsem splnil přání nakoupením 144 093 289 dárků, se postavili na mou stranu ve strašlivé, hrůzné, děsivé a vážné válce proti Kory o pozici správce Dinosauřího parku! Ehm... Trošku to podháním. Nepřeháním, podháním. Všichni mě ve skutečnosti mají rádi. Ne pouze Ivan a Stinky, ale Ivan, Stinky i další tisíce zaměstnanců. Udělal jsem jim velkou radost, i když jsem na dárcích utratil tolik peněz ze svého. A víte, co na to Kory? Povýšila mě! Yes! Jupí! Hujé! Už nejsem jen řadový zaměstnanec. Jsem teď manažer té části parku, kde se povalují othnielií sajrajty! To znamená, že je pořád budu uklízet, ale budu za to mít o dvě stovky měsíčně víc! Jsem vítěz, jsem bůh, jsem pomsta, jsem noc, jsem Batman, jsem entropie, jsem Darkseid, jsem vrchol fylogenetického stromu! Takhle se vyhrávají války, jup-jupí!

Má celoprosincová hra na Santu Clause se brzy začala měnit v něco víc, něco božštějšího, víc hodného mě a mého veličenství! Kory mě zaúkolovala tím, že mám chodit po parku a pouštět z reproduktorů vánoční koledy. Měl jsem navíc dostat finanční bonus za to, že u toho budu tančit. A tak jsem v rudém santovském kostýmu začal 10. prosince ráno pobíhat po jižní části ostrova mezi dinosauřími výběhy, a pouštěl jsem lidem Winter Wonderland od Bublého a další vánoční písně, zvedal jsem při nich k obloze pěst a řval jsem jejich texty. Spousta lidí mi začala fandit ještě víc. Jeden na mě dokonce obdivně plivl. Moc jsem si toho vážil, a ten plivanec jsem si uschoval v plastové nádobce pro památku. Dodnes se na něj před spaním večer dívám, když jsem zalezlý v posteli v pyžamu. Taková nádhera! Nepříjemnost byla v tom, že i když se lidským obyvatelům ostrova všechny ty koledy a mé tancování nesmírně líbily, zvířata měla jiný názor. Hodně negativní názor! No, dokážete si to představit?! Co si jako ta pošahaná zvířata myslí?! Když se vrtím v santovském kostýmu, nedokazuji snad světu, co světu, vesmíru, co vesmíru, mnohovesmíru, jak obrovský talent mám?! Ale ne, banda deinonychů se může zbláznit! Jenom si zatancujete, jenom zavrtíte u Jingle Bells svými atletickými půlkami, a hned vám chtějí probodnout břicho srpovitým drápem!

Ve středu 17. prosince jsem ukazoval svůj taneční um krmičovi, který zrovna krmil deinonychy. Vrtěl jsem se v santovském kostýmu s dlouhým bírdem u vánoční písničky Sleigh Ride, v jednu chvíli jsem ke krmičovi přiběhl, hladil jsem mu bicepsy a dokonce jsem mu je i vášnivě políbil! Ne, dělám si legraci, takhle to nebylo. Krmič Joe bohužel při vstupu do výběhu deinonychů zapomněl pořádně zavřít vrata, je totiž nový a ještě tu věcem pořádně nerozumí, na rozdíl ode mně, veteránského boha mnohovesmíru! Hlasitá hudba a mé vrtění probudilo spící deinonychy, vylákalo je z úkrytu, a Joe jako správný mladý atlet včas vyšplhal na jeden strom za ohradou, aby před nimi byl v bezpečí. Deinonychové se o něj ale nezajímali, alespoň ne ti dva, kteří hned vrazili do špatně zavřených vrat, a co se najednou stalo? No, no co se stalo? Co asi? Šli po mě! Útočili na nekonečnou vesmírnou sílu! Musel jsem být pohotový. Abych je odlákal od sebe, stripnul jsem si veškeré rudé oblečení, takže i své trenky... což byl malér. Už tři měsíce jsem si je zapomněl vyměnit. Kdybych to udělal, měl bych na sobě modré trenky, a nemusel bych se tam tak ztrapnit! Všechno červené jsem odstranil ze svého těla, a rozházel jsem to na všechny strany. Dvojice deinonychů se rozdělila, a každý zaútočil na jiný kus oblečení. Jeden očichával červený kožich a kalhoty, druhý padl do mdlob po očichání těch trenek! Takže když se nad tím teď zamýšlím, vlastně bylo dobře, že jsem si je ty tři měsíce nevyměnil! In your face, you little bastard! Bohužel všude kolem byli lidi, doslova stovky lidí! Ukazovali na mě, dívali se mi hodně nízko pod obličej, obdivně slintali atakdále, ale obdivně začal slintat i jeden z těch deinonychů, ten, co neomdlel, a chuť na mé chutné maso ho začala lákat nebezpečně blízko ke mně! Jako každý nahý Santa Claus jsem měl ale ještě jednu zbraň! Jednu zbraň, která mi dodávala neuvěřitelnou sílu! Svůj velkolepý, majestátní, nepřekonatelný, mužný, nadřazeností nade vším křičící, blyštivý, esteticky krásný, symetrický, dlouhý bírd! Zařval jsem si o zapalovač, a najednou se v davu zaměstnanců objevil Ivan a hodil mi ho. Něco na něm bylo přilepené, něco mukózního, a moc to nevonělo, ale to jsem radši neřešil. Zapálil jsem si bírd, a pak mi došlo, že jsem udělal velkou chybu.

Plnovous hořel, ale pořád byl přilepený na můj obličej! Riskoval jsem krásu své božské tváře, božštější, než byla tvář Dia - co Dia, Héry - a přetáhl jsem si ho přes celou hlavu, když jsem ho sundaval. Naštěstí mě nepopálil, což bylo dobře, protože jsem pak nemusel jít na žádnou plastiku. Někdo z davu sice křičel, že bych na plastiku měl jít, ale to nemělo souvislost s mým obličejem. Navíc ukazoval podezřele nízko. Pak jsem bírdem mával nad svou hlavou, a Deinonychus se zděsil. Spousta zvířat se bojí ohně, a já jsem jako správný pračlověk, jako správný praSanta, nahý a s dlouhým bírdem, poskakoval na místě, hulákal jsem nesrozumitelné z nesrozumitelných, podivné z podivných, posunkové z posunkových, a snad občas i pošunkové z pošunkových, protože jsem byl celý nahý a volnost šunkám prospívá, což vede k produkci extra zvuků, a Deinonychus ve strachu utekl zpátky do své ohrady. Všechny jsem zachránil, nikdo nebyl zraněn! Můj bírd byl nakonec uhašen, a já si ho mohl znovu nasadit... stejně jako ty odhozené trenky. Deinonychus, který omdlel, byl ještě ve spánku přemístěn za ohradu. Ne, dobře, takhle to nebylo. Trochu jsem to tady bagatelizoval. Tak, jako jsem bagatelizoval všechno! Ano, dva deinonychové utekli, ohrožovali nás, ale věřte mi, nebyl jsem tak bláznivý, jak se tady vykresluji! Ne, bláznivý nejsem, nikdy! Beru antipsychotika! Jsem na tom dobře! Majestátně dobře! Jsem vítězství, ztělesnění výhry, král omnivesmíru! Juhů! Jahá! Ho ho ho! Uhh, musím si jít pro další prášky... Jak víte, mám diagnózu. Trpím raptorským syndromem 3. stupně, diplodočím býkem 4. stupně, giganotosauřím hryzem 5. stupně a mozkovou žížalou z doby křídové! Je to na mě všechno moc! Traumata změnila chemii mého mozku! Ale jsem stále dobrý Dan, jsem stále dobrý Santa, jsem stále dobrý vůdce omnivesmíru! Santu dělám teď před Vánoci rád, a nelžu, když píši, že spousta lidí mě má ráda. Rádi poslouchají santovský smích! Rádi dostávají dárky! Buďte jako já. Buďte taky Santa! Taky dávejte dárky! Taky nazí zapalujte bírd před deinonychem! Veselé Vánoce.

Danův vánoční vzkaz: Mějte krásné Vánoce, a vůbec o nich nemyslete na to, jak jsem nahý skotačil před deinonychem! Nebo na to myslete... vlastně, myslete na to! Celé Vánoce na to myslete! Mějte v hlavě Dana Jamesona, boha, postavu řeckého hrdiny, s masivními bicepsy, ohromnými tricepsy, překrásnými triceratopsy a tělesným šajnem, který sklátí i toho nejvíce heterosexuálního muže a donutí ho simpovat přede mnou! Vánoce by vlastně měly být svátky simpování mužů přede mnou, vítězem, králem evoluce, gigantem omnivesmíru, nejkrásnějším kusem masa v tomto chladném prostoru, kterému říkáme Mléčná dráha! Až si pustíte koledy, vzpomeňte si na mé bicepsy, tricepsy a triceratopsy, a buďte jako Santa! Buďte jako já!

Nemohu soudit, zda Dan napsal něco, co tento blog jednou provždy zkazilo, anebo něco, co v příštím roce dostane Pulitzerovu cenu za literaturu. Přiznám však jedno - mám nyní v kapse o dost méně jmění. Dan v příběhu psal, že ačkoliv nakupoval dárky pro ostatní zaměstnance Dinosauřího parku, na kreditní kartě mu přibývaly peníze. No, vzhledem k tomu, kolik jsem mu za jeho pomalé celoměsíční psaní platil... to vše nyní dává smysl, že?

Sbírka skvostných fotografií ptáků s předmluvou od Nigela Marvena

Mezi letos vydanými knihami, o kterých jsem vás chtěl informovat, ale z časových důvodů a kvůli další náplni tohoto blogu jsem se k tomu ještě nedostal, je publikace Bird Photographer of the Year: Collection 10, ke které napsal předmluvu náš oblíbený britský moderátor přírodopisných dokumentů Nigel Marven (Prehistoric Park, Ten Deadliest Snakes, Penultimate Penguin). Jak napovídá její název, jde již o 10. sbírku fotografií finalistů prestižní mezinárodní soutěže Bird Photographer of the Year, kterou pořádá stejnojmenná organizace ve spojení s charitou Birds on the Brink, jež financuje grassroots projekty na ochranu ptactva po celém světě. Asi není třeba dlouze psát o tom, že v každoroční sbírce fotografií, které se v soutěži dostaly do finále, se nacházejí opravdu velice cenné a esteticky příjemné snímky opeřenců od některých z nejvíce talentovaných fotografů přírody současné doby. Letošní výroční sbírka sestává z více než 250 fotografií vybraných z rekordního počtu 33 000 snímků, jež byly do soutěže poslány. Mezi nimi jsou samozřejmě všechny vítězné snímky z jednotlivých kategorií, kterými jsou například Birds in the Environment (Ptáci v prostředí), Urban Birds (Městští ptáci) či Young Bird Photographer of the Year (Mladý fotograf ptáků roku). Kniha poskytuje obrazový vhled do životů různorodých druhů ptáků v různorodých prostředích, ale poukazuje také na záviděníhodné schopnosti fotografů a samozřejmě i na vysokou kvalitu dnešních digitálních fotoaparátů, které zachycují takové detaily, na jaké před dvaceti nebo třiceti roky ani nebylo pomyšlení. Co strana, to fotografie s krátkým popiskem, informacemi o pozadí jejího pořízení a jménem autora. Některé snímky jsou horizontální, jiné vertikální. Dvousetšestapadesátistránková kniha Bird Photographer of the Year: Collection 10 byla vydána 30. září 2025 nakladatelstvím Princeton University Press. 

Přední obálka knihy Bird Photographer of the Year: Collection 10 s předmluvou od Nigela Marvena, vydaná 30. září 2025 nakladatelstvím Princeton University Press. Zdroj: Amazon UK

Phil Slade z blogu Another Bird Blog v recenzi této knihy uvedl: "Jaký lepší dárek byste mohli dát pozorovateli ptáků ve vašem životě, než tuto nádhernou knihu?" Na webu Amazon si můžete prohlédnout několik vybraných stran této publikace - opravdu vypadají velice hezky. Mezi porodci, kteří jednotlivé snímky výherců vybrali, a kteří jsou tedy zodpovědní za obsah této knihy, jsou například kuvajtský fotograf divoké zvěře Majed Al Za'abi, britská fotografka ptactva a polárních regionů Rachel Bigsby, indická fotografka zvířat Aparupa Dey proslulá zvláště pro své snímky z Národního parku Kaziranga nebo také britský fotograf Richard Peters. Bird Photographer of the Year: Collection 10 je třetím přírůstkem v bibliografickém seznamu Nigela Marvena ve 20. letech; dříve za posledních pět roků napsal předmluvy ke knihám Field Guide to the Birds of Chile (2021) od Daniela E. Martíneze Piñy a Gonzala E. Gonzáleze Cifuentese a Return to the Wild (2022) od Danelle Murray a Brendana Murrayho. Celkově se jedná o 15. knihu na seznamu Nigelových literárních děl, a čtvrtou, k níž napsal předmluvu (první publikací z této čtveřice je Walking with Cavemen z roku 2003, doplňková kniha ke stejnojmennému paleodokumentu od BBC, jejíž nikdy neodvysílanou americkou verzi od společnosti Discovery Nigel moderoval). 

Bird Photographer of the Year: Collection 10 je na webu britského Amazonu ke koupi v hardcoveru za 29,15 liber (tj. 811 českých korun) či jako e-kniha v edici Kindle za 22,75 liber (tj. 633 českých korun). Přemýšlíte o jejím pořízení? Nebo ji už doma máte?