Užovka japonská - Běžný had široce rozšířený po japonských ostrovech

Od vydání popisku bungarce tonkinského uběhl už měsíc a jedenáct dnů, a tak jsem si říkal, že je nejvyšší čas seznámit vás se slíbenou užovkou japonskou! Doufám, že popisky hadů budou takto nadále vycházet každý měsíc, jak bylo po léta na Blogorgonopsidovi zvykem! Nyní se bez dalšího protahování podívejme na toho krásného hada...

Vědecký název: Elaphe climacophora,

Rozšíření: Japonské souostroví a ostrov Kunašir,

Velikost: délka až 150 centimetrů.

Mezi užovky rodu Elaphe patřilo v minulosti mnoho druhů hadů z čeledi užovkovitých (Colubridae) ze všech kontinentů s výjimkou toho antarktického, nicméně na základě výzkumů mitochondriální DNA bylo mnoho z nich přesunuto do jiných rodů, a tak dnes zbývá 18 druhů z tohoto rodu. Deset z nich se vyskytuje v Evropě; osm pak v Asii, a užovka japonská je jedním z nich, spolu třeba s čínskou užovkou dvojskvrnnou (E. bimaculata) nebo tchaj-wanskou užovkou královskou (E. carinata). Jedná se o druhého nejdelšího hada žijícího v Japonsku; delším je jen chřestýšovec Protobothrops flavoviridis, anglicky přezdívaný Okinawa habu, který má na délku až 2,4 metru. Mimo Okinawu je pak užovka japonská nejdelším hadem, se kterým se setkáme ve zbytku Japonska. Tento nejedovatý užovkovitý s běžnou délkou kolem 1,5 metru od ostrova Jakušima v jižní části Japonska přes ostrovy Rjújkú, Šikoku a Honšú až po severní ostrov Hokkaidó. Mimoto se vyskytuje i na ostrově Kunašir, nejjižnější z vulkanických Kurilských ostrovů, který spravuje Rusko. Je to štíhlý plaz, s průměrným tělesným objemem 5 centimetrů. Zbarvení užovky japonské je variabilní. Lze se setkat se světle zelenožlutými jedinci, jiní zástupci tohoto druhu jsou zase tmavě modrozelení. Nedospělí jedinci mají často barevné vzorování podobné tomu, kterým se honosí zmijovitý mamushi Gloydius blomhoffii. Poblíž města Iwakuni na ostrově Honšú se také přirozeně vyskytuje populace albínských užovek japonských, jejíž zástupci jsou místními po stovky let uctíváni jako poslové božstev nebo nadpřirození ochránci řek a hor. Tito albíni mají rubínové oči a zářivě bílé šupiny po celém těle, s občasnou žlutou šupinku na bocích. Od roku 1924 jsou chráněni jako národní památka. Nutno podotknout, že Shuza Iwanishiho a jeho kolegů, učiněných v roce 2018, jsou iwakunští albíni geneticky odlišní od albínských užovek japonských množených v zajetí, které se prodávají na trhu s domácími mazlíčky. Užovka japonská je částečně stromovým a částečně terestrickým hadem. Loví ještěrky, žáby, drobné savce (hlodavce a rejsky) anebo také hmyz, rozhodně však nepohrdne ani ptačími vejci, za kterými často vniká do hnízd na stromech. V zemědělské krajině pomáhá regulovat populace hlodavců, zvláště pak krys, někteří farmáři ji však nemají v oblibě proto, že si ráda smlsne i na vejcích kuru domácího nebo na malých kuřátkách. Přirozeným prostředím tohoto druhu jsou lesy, křovinaté oblasti, skalnaté oblasti, vyskytuje se i na vrcholcích některých hor. K lidským sídlům se stahuje hlavně kvůli hlodavcům, kterých u nich nikdy není pomálu. Na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je užovka japonská vedena jako málo dotčený druh, a na japonských ostrovech by měla být její populace podle posudku z konce roku 2016 stabilní. Na ostrově Kunašir se však její počty snižují, částečně kvůli ničení jejího přirozeného prostředí, částečně i kvůli vysazení norka evropského v roce 1985, který tyto hady zabíjí. Užovka japonská je vejcorodý druh. Samice po spáření kladou snůšku sestávající z 4 až 17 vajec v červenci nebo srpnu.

Příště hroznýšek třípruhý!

Nová kniha o změně klimatu ve spojení se sociálními nerovnostmi vychází 16. září

Není snad člověka, který by si neuvědomoval vážnost současné klimatické krize. Ačkoliv o ní vyšlo již velké množství knih napsaných předními odborníky, málokteré z nich se do hloubky zabývají sociálními nerovnostmi, které jsou s klimatickou změnou provázány. Nová kniha sociálního vědce Williama M. Epsteina z University of Nevada, Las Vegas to může pomoci změnit, a poskytnout široké veřejnosti více informací o spojení klimatické změny se sociální a ekonomickou nerovností. Nese název Climate Change, Social Inequality, and Doom (Změna klimatu, sociální nerovnost a zánik), a bude vydána akademickým nakladatelstvím John Hopkins University Press dne 16. září 2025. Na 328 stranách poskytne doktor Epstein čtenářům kritický vhled do naší nerovnostmi protkané společnosti, v níž právě tyto nerovnosti samotné spolu s kulturními brzdami znemožňují smysluplné kroky k mitigaci současné antropogenní klimatické změny, kvůli čemuž se lidstvo čím dál více blíží nevyhnutelným katastrofickým následkům. V knize představuje tři možné podoby budoucnosti našeho klimatu, a argumentuje, že řešení klimatické krize jsou možná, pokud porozumíme hluboce zakořeněným sociálním normám, jež nás omezují, a rozhodneme se transformovat naši společnost tak, abychom dosáhli environmentální spravedlnosti. Vše je v našem světě propojeno, bohužel však někteří lidé stále nechtějí chápat, že řešení klimatické krize se pojí s lidskými právy, potřebou činit naši společnost rovnostářštější a s ekonomickou spravedlností. Doktor Epstein čtenářům vysvětlí také to, proč se někteří lidé klimatické změny neobávají, a které skupiny jsou jí naopak mnohem více ohroženy. Kritizuje individualismus, který hází klády pod nohy tolik potřebné kolektivní akci. Čtenáře také seznámí s morálními a politickými neúspěchy, které nás dovedly do naší nezáviděníhodné situace. Climate Change, Social Inequality, and Doom je knihou, jež by si určitě měla najít cestu do knihovny - digitální nebo fyzické - každého zájemce o klimatickou změnu, o současné dění ve světě a o klimaticky spravedlivou budoucnost. V době, kdy někteří zavírají oči před sociálními nerovnostmi, a hrají si na posvátné empiriky - pomalu, rezervovaně studující nepopiratelně vážný fenomén, kterým změna klimatu je - je tato publikace opravdu potřeba.

Přední obálka knihy Climate Change, Social Inequality, and Doom od Williama M. Epsteina, která bude vydána 16. září tohoto roku. Obrázek z webu John Hopkins University

Na webu John Hopkins University se dosud můžeme setkat se dvěma recenzemi od jiných vědeckých odborníků, kteří již měli možnost si tuto publikaci přečíst. Sociální vědec, politický analytik a spisovatel David Stoesz, jehož nejnovější knihou je Meritocracy, Populism, and the Future of Democracy (Meritokracie, populismus a budoucnost demokracie) z roku 2022, o ní napsal následující: "William Epstein představuje předpoklad pro budoucí environmentální hnutí: sociální a ekonomickou spravedlnost. Technologické ukazatele klimatických změn jsou důležité, ale nemůžeme ignorovat sociální faktory nezbytné pro politický konsensus o záchraně planety. Tato kniha je brilantním výkladem toho, jak sladit klimatickou politiku se sociální rovností." Akademik Paul Moloney z University of Birmingham a Open University, zakladatel britské organizace Midlands Psychology Group a autor významné publikace The Therapy Industry: the Irresistible Rise of the Talking Cure, and Why It Doesn't Work (Terapeutický průmysl: Neodradný nárůst hovoření o lécích, a proč nefungují) z roku 2013, v níž kritizuje psychologii coby nástroj udržování statu quo, napsal ve své recenzi toto: "Klimatická politika selhala. V této drsné a na hlubokém výzkumu stavěné knize William Epstein boří falešná ujištění a uklidňující mýty a ukazuje, že největší překážky řešení klimatických změn nejsou technické, ale sociální a kulturní. Skutečně účinná klimatická politika musí záviset na silném závazku ke spravedlnosti a větší rovnosti." Poselství této knihy nebude pro ty, kteří nerovnostem věnují pozornost a kteří se je aktivně snaží zmenšit, nikterak překvapivé. Pro ty, jež se nacházejí na politické pravici a potřebnou transformaci společnosti si nepřejí, to může být anxietu indukující čtení (nejsou-li již příliš velkými ignoranty, což je pro osoby v pravicové části politického spektra typické). 

Doktor William M. Epstein, který letos v únoru oslavil své 81. narozeniny, je autorem řady knih z oblasti sociálních věd, jež stojí za to si přečíst. Podobně jako jeho kolega Paul Moloney se léta věnoval problémům psychoterapie, a popsal je v knihách The Illusion of Psychotherapy (Iluze psychoterapie) z roku 1995 a Psychotherapy As Religion (Psychoterapie jako náboženství) z roku 2006. Ve své knize Children Who Could Have Been: The Legacy of Child Welfare in Wealthy America (Děti, které mohly být: Odkaz péče o děti v bohaté Americe) z roku 1999 se zabývá nedostatky péče o děti ve Spojených státech amerických, kritizuje americké konzervativce i liberály (pravici a politický střed) za rozvíjení politik ubližujících mladým lidem, a kritizuje i tehdejší model prosperitní reformy. Další významnou knihou, kterou napsal, je The Masses are the Ruling Classes: Policy Romantism, Democratic Populism, and Social Welfare in America (Masy jsou vládnoucími třídami: Politický romantismus, demokratický populismus a sociální blahobyt v Americe) z roku 2017. V této akademické publikaci se zabývá americkými sociálními politikami determinovanými masovým souhlasem, a za neschopností americké společnosti dozrát vidí spokojenost se současným nastavením, nikoliv demokratickou participaci; preference amerických občanů jsou podle něj romantické, nikoliv pragmatické. Knihy Williama M. Epsteina mají rozhodně, co říci.

Knihu Climate Change, Social Inequality, and Doom si můžete již nyní předobjednat na webu Amazon buď jako paperback za 37,40 amerických dolarů (tj. 788 českých korun) nebo v edici Kindle jako e-knihu za 35,71 amerických dolarů (tj. 753 českých korun). Najde si místo ve vaší knihovně? Zaujalo vás, o čem pojednává? Četli jste některé z výše uvedených knih autora?

6 vybraných druhů adelophthalmidů: Pruemopterus salgadoi

Vědecký název: Pruemopterus salgadoi,

Místo nálezu: Německo,

Velikost: celková délka 2,5 cm.

Tento drobný kyjonožec z čeledi Adelophthalmidae byl vědecky popsán v roce 2020 Markusem J. Poschmannem na základě jediného dosud nalezeného exempláře z již nevyužívaného pískovcového lomu u obce Hermespand v německé spolkové zemi Porýní-Falc. Pochází z hornin souvrství Klerf, které se datují do spodního devonu, do faunálního stupně ems. Pruemopterus rozhodně není jediným klerfským eurypteridem; souvrství vydalo i fosilie dvouapůlmetrového pterygotida druhu Jaekelopterus rhenaniae, jakož i několika dalších kyjonožců, suchozemských pavoukovců rodu Xenarachne a ryb. Poschmann fosilii pruemoptera sám našel už v 80. letech minulého století, a někdy poté se ocitla ve Státní přírodovědné sbírce Porýní-Falce v Koblenzu. Zatímco rodové jméno zvířete odkazuje na řeku Prüm v povodí Rýna, a doslova znamená "křídlo z Prümu", jeho druhové přízvisko ctí brazilského dokumentaristu a fotografa Sebastiãa Salgada. Pruemopterus byl nejblíže příbuzný parahughmilerii, od ní a od ostatních adelophthalmidů se však odlišoval svýma kulatýma očima (ostatní zástupci čeledi je mají, řekněme, podlouhlá, protáhlá). Oči tohoto eurypterida se také nacházely blíže ke středu hlavy. Jednotlivé opistosomální segmenty měl Pruemopterus v podstatě stejně velké, kdežto u parahughmillerie se zvětšovaly směrem k telsonu ("ocasu"). Telson pruemoptera měl tvar kopí a byl robustní. Značná část zadní části těla je ale u nalezeného exempláře nezachovaná. Hlavový štít byl široký 75 milimetrů. Tento malý eurypterid žil v mělké brakické nebo dokonce sladké vodě, v zálivech nebo estuáriích.

Zdroj obrázku:

Joschua Knüppe

Zdroje informací:

Pruemopterus (Wikipedia)

A new sea scorpion (Arthropoda, Eurypterida) from the Early Devonian of Willwerath (Rhineland-Palatinate, SW Germany) (PalZ)

Hra Jurassic Park: Survival bude nepochybně úžasná akční jízda!

Zatímco se fanoušci jurskoparkovské franšízy těší na vydání budovatelské strategie Jurassic World Evolution 3 s hlasovým komentářem Jeffa Goldbluma v roli matematika Iana Malcolma, věci se mají slibně i pro nadcházející survival hru, která má šanci být tou nejlepší videohrou z celé franšízy vůbec! Hovořím o Jurassic Park: Survival, hře, jejíž trailer vydaný v prosinci 2023 opravdu nadchl miliony a miliony věrných fandů filmové série pojednávající o nebezpečích genového inženýrství. Tým, který ji vyvíjí, se na chvíli odmlčel, a v posledních měsících už jsem se na discordových serverech a sociálních sítích setkával s nejistotou některých, zda hra bude dokončena a zda nakonec vyjde. Buďme totiž upřímní, jeden videoherní projekt s názvem Jurassic Park: Survival, který měl vyjít ještě nedlouho po uvedení filmové trojky od Joea Johnstona do kin, totiž dokončen nebyl. A o tom, že survival adventury z jurskoparkovské franšízy provází smůla, mohou jistě mnohé říci i fanoušci hry Jurassic Park: Trespasser z roku 1998, která měla být mnohem spektakulárnější, než čím se stala nakonec. Nový Jurassic Park: Survival ale vypadá dobře, a když bylo 14. srpna tohoto roku vydáno na jeho oficiálním YouTube kanálu video ze zákulisí, přišla nová a zcela opodstatněná vlna nadšení!

Tohle je hra, kterou jsem si v dětství přál. First person survival adventura odehrávající se těsně (konkrétně jeden den) po skončení Spielbergova blockbusteru Jurský park z roku 1993, nabízející hráči zažít ostrov Nublar tak, jak jsme ho poznali ve filmu. Postavou, do jejíž bot se v této brilantně působící hře obujeme, je doktorka Maya Joshi, vědkyně pracující pro korporaci InGen v době incidentu, během něhož genetická monstra unikají ze svých ohrad, a během něhož zachvacuje ostrov Nublar chaos. Předměty, místa, zvířata z filmu, to všechno bude v Jurassic Park: Survival věrně reprodukováno. Developerem hry je společnost Saber Interactive, která je zodpovědná za takové videohry, jako je TimeShift, Inversion, World War Z, SnowRunner či Warhammer 40,000: Space Marine 2. Bohužel má na svém seznamu děl i hry jistého českého idiota, kterého jménem zmiňovat nehodlám - možná víte, o kom hovořím (o blbečkovi, který podporoval otupělé kretény z protiženského pravicového hnutí GamerGate, a který si myslí, že Česko má "příliš mnoho" vysokoškoláků). Doufejme, že za vývojem Jurassic Park: Survival stojí méně nenávistní lidé.

Nové video představuje naši novou hrdinku, ztvárněnou herečkou Payal Mistry, která hrála například v letos vydaném snímku My Fault: London nebo v jedné epizodě seriálu Casualty (konkrétně One Hundred Years), vydané před dvěma roky. Jak jste se mohli ve výše uvedeném videu ze zákulisí od Payal dozvědět, Maya byla osobně vybrána doktorem Henrym Wu pro práci v nublarských laboratořích. Maya neměla možnost nasednout na loď, která z ostrova odjížděla v onen osudný večer, kdy park zasáhla bouře a kdy Dennis Nedry mj. vypnul elektřinu v plotech dinosauřích výběhů. Je to velmi dobrodružná, rizik se neobávající žena. Je dost možné, že půjde o jednu z nejlepších postav v celé jurskoparkovské franšíze.

Jak se vám pohled do zákulisí vývoje hry líbí? Těšíte se na Jurassic Park: Survival? Dejte vědět v komentářích!

Standing Stones | Kniha týdne

Projekt Kniha týdne, který tady na blogu Blogorgonopsid začal o prvním červencovém víkendu, pokračuje již osmou částí. Vždy vás v něm seznamuji s knihou, kterou jsem buď přečetl za poslední týden, nebo jsem se k ní vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série byly recenzemi následujících knih: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa a Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od moderátora přírodopisných dokumentů Steva Backshalla. Tentokrát vám představím knihu zabývající se opět jiným tématem, než ty předchozí - zabrousíme do archeologie!

Standing Stones s podtitulem Stonehenge, Carnac and the World of Megaliths je kniha francouzského archeologa Jeana-Pierra Mohena, která byla vydána v roce 1999 britským vydavatelstvím Thames & Hudson. Jedná se o publikaci v rozsahu 175 stran, z níž samotný text knihy protkaný doplňujícími materiály zabírá 147 stran, zaměřenou na megalitické struktury převážně v západní části Evropy, s malým přesahem i k megalitům Středomoří a jiných částí světa. Čtenáře poměrně podrobně seznamuje zvláště s megalitickými strukturami Stonehenge v Anglii a Carnac a Gavrinis ve Francii. Autor, který ve věku 77 let zemřel v roce 2021, byl odborníkem na francouzský pravěk a evropský megalitismus, a má na svém kontě řadu knih; mezi nimi Le monde des mégalithes (Svět megalitů) z roku 1989, Vous avez tous 400.000 ans (Jste 400 000 let staří) z roku 1991 nebo Arts et secrets d’humanité (Umění a tajemství lidstva) z roku 2006. Osobně se o pravěk a starověk člověka, jakož i o megalitické struktury, zajímám spíše okrajově, a tato kniha mi přinesla řadu informací, o nichž jsem neměl ani potuchy, díky čemuž ji mohu doporučit. Jde o vyčerpávající výčet historie výzkumu megalitických struktur, který by si každý začátečník měl přečíst!

Přední obálka knihy Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, vydané nakladatelstvím Thames & Hudson v roce 1999. Zdroj: eBay (upraveno)

Kniha Standing Stones mi byla darována v roce 2024 mým tátou, kterému jsem za ni opravdu vděčný, a od té doby jsem si ji chtěl přečíst. Dostal jsem se k tomu v posledním týdnu, od úterý 19. srpna do neděle 24. srpna, v němž mi spolu s filmy, seriály a dokumentárními pořady pomáhala relaxovat, zatímco jsem byl na aulinu, a přijít na jiné myšlenky, než na recentní trhání zubu moudrosti (které ale stejně bylo v pohodě, bolesti minimum!). Když jsem se do ní začítal, bylo mi jasné, že se dozvím spoustu nových informací, zvláště pak o historii výzkumu megalitických struktur, které je značná část této publikace věnována. Je to pro mě něco úplně nového - něco, v čem se teprve začínám orientovat, a protože mám rád novotu, naplňuje mě toto téma tím jakýmsi začátečnickým entuziasmem, který jsem už nějakou dobu nezažil. Uvědomuji si však, že jde o knihu z roku 1999, a že nejen výzkum megalitických struktur samotný, ale také umění na něm zachovalého a vhledu do rešerše jejich minulosti, už mohl pokročit. Pokud se mezi vámi nachází archeologičtí nadšenci nebo odborníci na megality, pak berte na vědomí, že v této recenzi nemohu příliš polemizovat se správností toho či onoho výroku, a ačkoliv se k pár záležitostem hodlám kritičtěji vyjádřit, nechci si zde vůbec na nějakého odborníka hrát (to ostatně nikdy na tomto blogu).

Na jednom starším webu z konce devadesátých nebo začátku nultých let jsem před pár dny nalezl příspěvek o této knížce, v němž jeho autor tvrdil, že si Standing Stones pořídil v malém obchůdku u jedné z lokalit, kterým se doktor Mohen v publikaci věnuje. Zmínil, že ze všech knížek v onom obchůdku byla tato nejobsáhlejší, a proto po ní sáhl. Skutečně jde o knihu, kterou by člověk v takovém obchodě čekal. Jde o zevrubného průvodce světem megalitů, textově poměrně obsáhlého, ale také vyplněného mnoha barevnými fotografiemi, kopiemi starých maleb, mapkami a plánky, zkrátka veškerým materiálem, který laikovi i ostřílenci umožní se v publikaci dobře zorientovat. Často se říká, že obrázek je lepší, než-li tisíc slov, a je možné, že se doktor Mohen při sestavování této knihy řídil tímto pravidlem. Rozhodně však nejde o průvodce kompletního; autor blogu Tegfan.net upozornil třeba na to, že doktor Mohen zcela vynechal megality ve velšském Pembrokeshire, byť mají rozhodně velkou cenu. Jako malá knížečka se 17,5 centimetry na výšku je však Standing Stones i tak plná informací.

Knížka má 5 hlavních kapitol a doplňující kapitolu obsahující úryvky z historických textů, dopisů, románů nebo časopisů, které pojednávají o megalitech popisovaných v kapitolách předchozích. První kapitola, The Stones of Legends (Legendární kameny), pokrývá strany 13 až 29; kapitola druhá, Antiquarians and Scholars (Starožitníci a učenci) pak strany 31 až 49; kapitola třetí, Three Thousand Years of Architecture (Tři tisíce let architektury) vyplňuje strany 51 až 79; čtvrtá kapitola, The Palace of the Dead and of the Gods (Palác mrtvých a bohů) je na stranách 81 až 101; a konečně pátá kapitola, Between Heaven and Earth (Mezi nebem a zemí) pokrývá strany 103 až 127. Doplňující kapitola Documents (Dokumenty) vyplňuje strany 129 až 159. Asi jste si všimli, že mezi každou kapitolou je jedna chybějící stránka - na té se nachází vždy fotografie uvádějící čtenáře do nové kapitoly (a vždy vyplňuje levou stranu, kapitola pak začíná na straně napravo). Je opravdu fajn, že se lze v této knize lehce orientovat podle dané struktury - to se netýká jen uspořádání kapitol, ale samozřejmě hlavně jejich samotného obsahu.

První kapitola, The Stones of Legend (Legendární kameny), se zabývá tím, jak různé skupiny lidí a instituce v průběhu posledních pár tisíců let vnímaly menhiry, dolmeny a kromlechy. Jak doktor Mohen píše na úvodní straně: "Takové megality stály po sedm tisíc let podél západního okraje Evropy, od Portugalska po Skandinávii, a prakticky formovaly zeď proti Atlantiku, než jejich masivní přítomnost a přetrvávající mýty okolo nich uchopily lidskou představivost." Už na straně 14 se čtenář dozvídá, jak tyto pozoruhodné struktury vnímal jeden z největších mocichtivců posledních dvou tisíců let - církev. Její rady už ve starověku megality odsuzovaly a zakazovaly, v typickém autoritativním duchu organizovaného náboženství, jejich uctívání. Doktor Mohen píše: "V té éře nastupujícího křesťanství takové přetrvávající řešení reflektuje houževnatost tajuplných vír, v nichž megality sehrávaly roli. Strach z ohromných balvanů vedl k tomu, že některé z nich byly zničeny. Svatý Eligius se stal ničitelem těchto pohanských symbolů. Ale lidové víry jsou hluboce zakořeněny a tajnůstkářské; je nemožné zcela vyhladit jejich stopu. Rodí názvy pro enigmatická místa, jež kouzlí obrazy víl, střítků, obrů a ďáblů, občas dokonce i místních svatých." Církev, která si chtěla podmanit co nejvíce lidí, se mohutných megalitů obávala, protože reprezentovaly snad něco většího, než na co mohla sáhnout. Reprezentovaly původní evropská náboženství, která souhrnně a urážlivě křesťané nazývali "pohanstvím". Doktor Mohen však upozorňuje také na to, že si tato instituce dříve nebo později našla ve svém posvátném textu, bibli, svá vlastní ospravedlnění pro zachování málokdy skutečně zničitelných megalitů. 

Autor dále zmiňuje roli megalitu v 5. kapitole Gargantui a Pantagruela, v níž byla však tato struktura popsána jazykem snažícím se vyhnout údajně "nebezpečnému" odkazu na "pohanské" kameny. Popisuje také spojitosti mezi megality a vílami či sibylami, zmiňuje vílu Vivian z arturovských mýtů (ta má být skryta v megalitické pohřební truhle ve stejném lese, v němž odpočívá kouzelník Merlin), a velice zajímavá je také zmínka menhirů v Culey-le-Patry ve Francii, kolem něhož mají podle mýtů na Vánoce tančit nahé dívky (snad mělo jít dokonce o jakýsi "čarodějnický sabat", kterým církev, s nechutnou násilností potlačující "čarodějnictví", ráda strašila své následovníky). Pokud prý někdo těm pověstem nevěří, existuje speciální zaříkávadlo, které na něj může být užito. Megality měly údajně moc bílé magie, občas spojené s plodností; ve Francii podle doktora Mohena v minulosti dívky přicházely k falickým megalitům a sjížděly po nich dolů s rozevřenýma nohama a zvednutými sukněmi, a manželé s manželkami si o ně chodili otírat nahá břicha. S plodností se pojily i rady cumlat červené pískovce od megalitu v Nohant-Vic. Autor dále čtenáře seznamuje s pokřesťanštěním megalitů, píše: "Staré víry těžko umírají. Církev, ač nebyla žádným přítelem těchto pověr, raději než aby ji konfrontovala, megalitickou magii nakonec sama pro sebe apropriovala." Pokračuje: "Někdy byly kříže vryty nebo připevněny na vrcholky megalitů, jako v St.-Duzec, kde bylo do menhiru ryto na jedné straně s dlouhými záhyby připomínajícími plášť. Nesl znaky smrti Ježíše na druhé straně, a na jeho vrcholku byl kříž. Nakonec některé z kamenných idolů byly zcela umlčeny. V jednom z prvních oficiálních dokumentů ze St.-Cado na Bretaňském poloostrově, datovaném do roku 1000, byly megality zredukovány na pouhá označení hranic, ukazatele pro rezervované, tvrdě pracující lidi." Je škoda, že se církev nejprve zákazy a později apropriací snažila nepochybnou historickou moc těchto megalitických struktur pro obyvatelstvo Evropy omezit. Dále se v této kapitole dozvíte o tom, jak byly megality pojmenovávány; odkud pocházejí slova peulvan, menhir, cromlech a dolmin (či dolmen), a jaká je spojitost mezi slovem Cairn a názvem pro megalitickou strukturu Carnac. V neposlední řadě se čtenář dozví o tom, co stálo za mýty o megalitech coby strukturách sloužících pro zabíjení lidských obětí - samozřejmě to byly nálezy lidských koster u těchto struktur, nikdo však ve starověku a středověku nerozpoznal, že tyto kostry se nacházely v hrobech. 

V závěru první kapitoly se čtenář seznamuje se jménem, se kterým se ještě v knize několikrát potká. Jde o jméno Williama Stukeleyho, zakladatele mystického druidismu, náboženství zbudovaného na pohádkách o Druidech: "Druidismus, který Stukeley vymyslel, byl pak zcela originální ideou. Nemá nic co do činění se skutečnými Druidy, galskými kněžími známými Caesarovi v 1. století před naším letopočtem - a byl vytvořen plné půldruhého milénia po posledním ceremoniálním využívání megalitů." Zmiňuje, proč se kámen v Pontypridd Rocking ve Walesu stal tak důležitým pro druidisty, a jaké to mělo politické následky - v roce 1910 na tomto významném místě zorganizovala demonstraci dokonce samotná Labouristická strana. Nechybí ani obrazový odkaz na Asterixe, konkrétně v podobě silného Obelixe a jeho psíka Idefixe z komiksů René Goscinnyho a Alberta Uderza, jež přispěly k popularizaci menhirů v moderní kultuře. V závěru kapitoly se čtenář setkává se jménem Prospera Mériméeho, jenž si jako první začal všímat zajímavých linek a vzorů na obřích kamenech megalitické struktury Gavrinis. 

Pozoruhodné obrazce ve vnitřku megalitické struktury Gavrinis na ostrově Larmor-Baden v zálivu Morbihan u Bretaňského poloostrova ve Francii. Zdroj: Quiberon Bay

Zatímco první kapitola se zabývá pověstmi okolo megalitů, vlivem dominantního náboženství na ně a jejich romantizací za časů Stukeleyho i po něm, druhá kapitola, Antiquarians and Scholars (Starožitníci a učenci), již řeší první empirické výzkumy megalitů. Starožitníky v názvu kapitoly jsou myšleni lidé ze společnosti kolem Abbota Mahé, který měl o francouzské megality velký zájem ve 20. letech 19. století. Nové výzkumníky megalitů od začátku 19. století poháněl racionalismus, a Starožitníky pak přímo revoluční racionalismus. Starým romantickým a náboženským povídáním o megalitech se stavěli čelem, prováděli geologické výzkumy, vyhrabávali části monumentů, jež do té doby byly zakryty pod zemí, a začínali se zajímat o archeologický a také astronomický kontext megalitů. Archeologie se navíc stávala koníčkem velkých lídrů, jako byli dánský král Frederik VII. nebo Napoleon III. Vše ale tehdy ještě nebylo perfektní. Doktor Mohen na straně 35 píše: "Módní záliba ve vykopávkách započala příznivou éru studia megalitů, která nyní byla znovuoživena na konkrétnější, objektivní bázi. Naneštěstí, i přes empirický přístup, byly metody kopačů uspěchané a destruktivní. Využívali tři způsoby průzkumu hrobové komory: vykopávání šachty seshora, aby se dostali přímo do hrobu; otevírání velké sekce nebo příkopu podél celé hromady; nebo jednoduše demolovali celou strukturu!" Bylo to období megalitománie. O nálezech řetízků nebo sekyr z okolí megalitů se dosti publikovalo. Zvláště veliký zájem byl o sběr numerických dat. Bylo to však také období vzniku prvních pohlednic megalitů, díky nimž o tyto struktury začínal narůstat zájem i mezi laiky z široké veřejnosti. Doktor Mohen zmiňuje začátek fotografování ve druhé polovině 19. století; už v roce 1890 bylo možné dosáhnout s užitím fototypového procesu přesné reprodukce těchto monumentů. Revoluční racionalismus ale nevítězil vždy; takový James Ferguson v roce 1872 v publikaci Rude Stone Monuments Throghout the World tvrdil, že megalitické hroby v Koreji a Indii stavěli obři, jež měli být hrdiny univerzální mytologie. O původu megalitů začínaly ve 20. století mnohé prozrazovat metody datování.

Třetí kapitola, Three Thousand Years of Architecture (Tři tisíce let architektury), se zabývá megality postavenými v období od 5. do 2. milénia před začátkem našeho letopočtu. Doktor Mohen nejprve pojednává o při ohledně datování megalitů v 50. letech minulého století; když se v roce 1955 ukázalo, že 70 metrů dlouhá mohyla z předhoří Plouézoc'h na Bretaňském poloostrově se datuje do poloviny 5. tisíciletí před naším letopočtem, někteří archeologové tomu odmítali uvěřit. Nechtěli chápat, že naši předchůdci byli tehdy schopni takové práce. Důkazy značného stáří těchto obrovitých kamenitých struktur ale v průběhu desetiletí přibývaly. Doktor Mohen zmiňuje studii provedenou v roce 1973, kdy byly datovány kosti lidí ze dvou megalitických hrobů ve francouzském Bougonu; k jejich pohřbení došlo mezi lety 4390 až 5040 před naším letopočtem. Kromě datování uhlíku C14 potvrdilo toto stáří některých megalitů i termoluminiscenční datování, s jehož pomocí bylo zjištěno stáří monumentu Poco de Gateira a jeho sousedního hrobu v Portugalsku. Autor dále čtenáře seznamuje s tzv. "proto-megality", datovanými do 8. až 5. tisíciletí před naším letopočtem, jako jsou stavby v Téviecu a Hoédicu na Bretaňském poloostrově či veřejné hroby v dánském Skateholmu. Popisuje hrobové komory mezolitického stáří ve Francii a neolitického stáří ve Švýcarsku. Dále čtenáře seznamuje se 3 kritérii pravé megalitické architektury - mohylou, komunálními pohřebními obřady a obřími kameny. Začátek megalitické architektury spojuje s příchodem nové třídy farmařících lidí kolem roku 6000 před naším letopočtem: "Přinesli si svůj způsob života - a svůj hon za úrodnou půdou - z Blízkého východu. Když byly jejich migrace zastaveny atlantickým pobřežím, tito farmáři se museli adaptovat na permanentně usedlý způsob života. Užíváním megalitických monumentů k organizaci uctívání předků si tito lidé legitimizovali své teritoriální vlastnictví, a také tím potvrdili svou kulturní identitu."

Důležitá je také část 3. kapitoly pojednávající o typologii megalitické architektury. Co je komorový dolmen? Jak je definován? Jaké měl tvary? Jak se vyvíjel? Irské dolmeny už tvořily dvě až čtyři čtyřúhelníkové komory - důkazem je Newgrange, podobně však vypadaly i megalitické hroby třeba na Orknejích. Jak vypadá zevnitř dolmen La Roche-aux-Fées (Vílí skála) ve Francii? Dále se doktor Mohen zabývá menhiry, izolovanými kameny postavenými podle přímé osy nebo do kruhu. Některé měly zřejmě orientační funkci, jako třeba Heel Stone ve Stonehenge. Na stranách 66 až 71 se dočkáte fotografií megalitických hrobů, menhirů a podzemních komor ve Středomoří; vyobrazeny jsou zde pohřební komory v Porto-Vecchio a dolmen u Fontanaccie na Korsice, megalitické monumenty Minorcy (typický vzhled pro Baleárské ostrovy), megality ze Sicílie i z Malty. Ocenit musím také, coby naprostý laik, mapu hlavních megalitických regionů Evropy na straně 62, od Malty přes Francii a britské ostrovy až o Dánsko; jen, jak kritizoval autor výše odkazovaného blogu, zde chybí megality Walesu! Doktor Mohen se dále v kapitole zabývá například dekoracemi a vzory na megalitech, například na již zmíněné struktuře v Gavrinis, a mohylami tvořícími nekropolisy i centra pro obřady. Mimochodem, netušil jsem, že megalitický komplex v Locmariaquer na Bretaňském poloostrově má délku přes 1540 metrů!

Čtvrtá kapitola, The Palace of the Dead and of the Gods (Palác mrtvých a bohů), se zabývá účelem megalitických struktur coby hrobů. Doktor Mohen na úvod píše: "V rurální vesnické společnosti, která se objevila v západní Evropě v průběhu 5. milénia před naším letopočtem, se vyvinulo robustní náboženství - uctívání předků. Megality, důležitá inovace této společnosti, symbolicky chránily nebo evokovaly nejváženější z mrtvých. Technologie a rituály demonstrují vitalitu těchto struktur, stejně jako jejich úžasné přežití." Nejprve pak píše o pohřbívání po dobu 100 000 let - dnes však víme o ještě starších hrobech, a to sice 200 000 let starých, z Jihoafrické republiky - do začátku megalitického období, a pak čtenáři přibližuje, jak byli mrtví do megalitických hrobů umisťování (občas muselo docházet k amputacím končetin kvůli malému prostoru). Na straně 84 píše: "Existence masových hrobů je potvrzena z 5. tisíciletí před naším letopočtem, z Talheimu blízko Stuttgartu. Možná jen klima nejistoty podpořilo solidaritu, kterou vidíme v kolektivních hrobkách." Ale kdo ví, třeba ta solidarita neměla nic co do činění s nějakou nejistotou? Vždy je třeba dávat pozor na to, jak je ten který fenomén lidské historie či prehistorie konstruován - ta konstrukce vypovídá více o našem současném světě, než o světě oněch lidí.

Doktor Mohen v této kapitole řeší také sociální hierarchie ve spojení s megality. V době jejich vzniku tyto usedlé společnosti již nebyly rovnostářské, a podle antropologických studií byli k pohřbívání v megalitických hrobech vybíráni jen někteří zástupci těchto společností. Velice mě zaujala část o perforacích v kostech, dokonce i lebkách, některých nalezených nebožtíků z megalitických hrobů. Některé kosti nesou znaky zhojení po operacích, které musely být nepochybně velmi bolestivé. Na straně 95 se nachází perforovaná lebka z Marne nesoucí znaky nástrojů, kterými byl otvor v ní učiněn. Na straně 100 se pak nachází zajímavé schéma kolektivního pohřbívání mrtvých v Talheimu. Pozornost je dále věnována i různým předmětům, jež se v různorodých megalitických hrobech našly - například korálkům a přívěskům z variscitu pocházejícím z Locmariaqueru, nebo sekyrám, které zřejmě symbolizovaly moc, a jež se našly třeba v megalitických hrobech v Irsku. Velice se mi líbí přehled megalitických struktur z jiných částí světa mimo Evropu na stranách 88 až 93; zde uvidíte fotografie megalitů z jižního Senegalu, indonéského ostrova Celebes i z údolí řeky Magdalena v Kolumbii. Podobnosti těchto struktur podle doktora Mohena poukazují na konvergenci; nepříbuzné kultury vykazovaly podobný vývoj architektury v různých částech světa.

Pátá kapitola, Between Heaven and Earth (Mezi nebem a zemí), pojednává o materiálech, které byly ke stavbě megalitických struktur užívány (jejich stavitelé rozhodně měli pokročilé geologické znalosti), a o vlivu těchto struktur na moderní Evropu. Autor znovu zmiňuje Williama Stukeleyho, který jako první nakreslil topografii Stonehenge a Avebury. Na stranách 108 až 115 se dočkáte přehlídky obrazů megalitů zhotovených romantickými umělci, konkrétně Casparem Davidem Friedrichem, Johanem Christianem Dahlem, Johnem Constablem a J. M. W. Turnerem (mě se osobně ze čtyř vybraných děl nejvíce zamlouvá Dahlův obraz dánských megalitů v zimním období). Doktor Mohen se trošičku opakuje, když píše, jaký vliv megality měly na společnost 19. století, nicméně tato pasáž je podle mě hezky napsána: "Nadšení pro studium megalitů, 'megalitománie', dosáhlo vysokého bodu v 19. století a inspirovalo první moderní studie. Veliké kameny zachytily představivost veřejnosti. V dávné minulosti, lidé měli spojení s architekturou, vědou a náboženstvím, a byli svědky velkého pohybu nebeských těles na obloze, díky brilantní inovaci megalitů. S novými multidisciplinárními metodami studia se nám úmysly zapsané v kamenech stávají více přístupnými. Moderní představivost, věnující pozornost těmto mýtickým začátkům umění a vědy, se tak setkává s jejich dávnými úmysly. Každý má v tomto hledání své místo." Autor dále píše o tom, jak byly velké kameny pro stavbu megalitických struktur přemisťovány po krajině; zmiňuje například experimenty Richarda Atkinsona a jeho studentů provedené v červenci 1979. Důležitou částí této kapitoly je role některých megalitů, například Stonehenge, coby obzervatoří slunečního a měsíčního cyklu. O tom jako první pojednával Richard Hawkins ve své kontroverzní publikaci Stonehenge Decoded z roku 1965. Na konci kapitoly doktor Mohen připomíná, že megality si zaslouží respekt; neolit nelze vrátit, tyto struktury je třeba chránit, a je třeba mít na vědomí, jak ovlivnily naši kulturu.

Stonehenge, asi ten nejslavnější megalitický monument na světě, lokalizovaný v anglickém Wiltshire, západně od Amesbury, a zbudovaný mezi lety 3100 až 1600 před naším letopočtem. Zdroj: Science News

Doplňková kapitola Documents (Dokumenty) je neméně zajímavá. Obsahuje úryvky z děl různých figur asociovaných s výzkumem megalitů, o kterých už čtenář v této knize třeba nejednou četl. Nejprve doktor Mohen přináší úryvek z publikace Stonehenge, A Temple Restor'd to the British Druids onoho pochybného Williama Stukeleyho. Následují úryvky z různých děl pojednávající o dolmenech, kupříkladu text Christophea Paula de Robiena z 18. století či Jenkyna-Jonese, který psal o indických megalitech. Zajímavě o megalitech ve Francii pojednal romanopisec Gustave Flaubert v roce 1858. Úryvky z časopisu Le Petit z roku 1896 přibližují situaci zkoupeného dolmenu z Kerranu u města St.-Philibert, které doktor Mohen doplnil částí básně Frédérica Le Guyandera kritizujícího plán umístit starý megalit vedle Eiffelovky na Exposition Universelle (Světové výstavě) v Paříži v roce 1900. Asi nejvíce mě zaujal úryvek z románu Tess z d'Urbervillů (Tess of the d'Urbervilles) výjimečného a představení nepotřebujícího spisovatele Thomase Hardyho, v němž Tess Durbeyfield a Angel Clare za černočerné noci přicházejí do Stonehenge; čtenáři je připomenuto, že existuje i filmová adaptace Romana Polanskiho z roku 1979. Jak Stonehenge inspiroval slavného sochaře Henryho Moora? Co o něm sám Moore napsal? Jak to bylo s tím dekódováním Stonehenge, o kterém psal Gerald Hawkins, a jak svůj výzkum prováděl? Můžete si zde přečíst jeho vlastní text. Neméně zajímavá je i část o megalitickém umění, s tabulkami se schématy obrazců užívaných v megalitickém umění z Bretaňského poloostrova, západu Pyrenejského poloostrova a Irska.

V přehledném glosáři na stranách 160 až 165 nalezne čtenář vysvětlivky takových pojmů, jako jsou "stele", "drystone", "tumulus", "antechamber" či "court-cairn", s nimiž se v knize několikrát setká. Zvláště pro laika je takový glosář velmi užitečný!

Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena je podle mě velmi hezká, brilantně sestavená kniha o megalitických strukturách západní Evropy, která zvláště začínajícímu zájemci, jakým jsem já, dokáže poskytnout spoustu vítaných informací. Velice kladně musím ohodnotit také množství obrazových materiálů v této knize. Rozhodně ji mohu doporučit!

Springwatch 2025 - Alexandři v Sheffieldu

Alexandři v Sheffieldu. Lira Valencia nás vezme na procházku do Grace Park, jednoho z největších zelených prostorů v Sheffieldu v South Yorkshire. Zamířila do něj s cílem seznámit nás s jeho poměrně exoticky vypadajícími opeřenci. Hlas těchto ptáků, plný sebevědomí, zná dobře z domovského Londýna, kde se jim daří už celá desetiletí, nyní se však rozmnožují i v Sheffieldu. Jedná se o papoušky z rodu alexandrů (Psittacula), kokrétně alexandry malé (Psittacula krameri), jejichž původní domovinou je jižní a jihovýchodní Asie. Po Británii se úspěšně šíří většinou jako utečenci z domovů, v nichž žili jako domácí mazlíčci, anebo z obchodů s exotickými zvířaty. Protože jsou to sociální tvorové, shlukují se do hejn, a v nich se jim daří i v krajích, ve kterých se jejich druhy nevyvinuly. Jsou velice adaptabilní a inteligentní. V Sheffieldu byli alexandři poprvé zaznamenáni v roce 1974, rozmnožující se pár byl pak pozorován poprvé v roce 2003, ale v posledních osmi letech, od roku 2017, jejich počet ve městě velmi vzrostl. Zdejší populace se stala jednou z největších na území Velké Británie mimo hlavní město. Při natáčení tohoto segmentu čekalo Liru překvapení. Zcela poprvé viděla naživo volně žijícího alexandra velkého (Psittacula eupatria) v Sheffieldu, který je podle ní takovým alexandrem na steroidech. Tento robustnější papoušek s delšími ocasními pery, opět z jižní a jihovýchodní Asie, nyní také hnízdí v Sheffieldu, a Liře se dostalo pozorovat samici pohybující se okolo hnízdní dutiny, v níž se mohla nacházet dvě až čtyři mláďata! Po skončení předtočeného segmentu se Lira přidá k Michaele Strachan v Longshaw Estate v Peak District, aby si s ní více popovídala o tomto prvním zaznamenaném hnízdění alexandra velkého v Sheffieldu. Zároveň jde podle společnosti British Trust for Ornithology o první případ rozmnožování těchto papoušků ve Velké Británii za posledních 20 let. Lira nám ukáže fotografii Chrise Greenwooda z Sheffield Bird Study Group, na níž se nachází jedno z těch mláďat - pozbývající znaky dospělých - žijících v hnízdní dutině, kterou štáb natáčel. Michaela Strachan připomíná, že toto je také poprvé, co se alexandr velký objevil ve Springwatch za 20 let existence tohoto naučného pořadu. Lira nám pak vysvětlí, jak od sebe odlišit alexandra malého a alexandra velkého. Kromě celkové velikosti, velikosti zobáku nebo délky ocasních per se tito dva ptáci liší také (ne)přítomností růžových či načervenalých per na "ramenou" křídel; právě alexandři velcí jimi disponují. Na mapě od NBN Atlas pak uvidíme současnou distribuci alexandra malého (nalevo) a alexandra velkého (napravo) ve Spojeném království; první jmenovaní jsou velmi hustě rozšířeni po Británii, a už stačili osídlit i Severní Irsko, druzí jmenovaní pak poprvé míří do Skotska. Alexandrům velkým se daří v teplých oblastech světa, kde byli vypuštěni, například na Blízkém východě a ve Středomoří. Nemají ale příliš rádi chladno. Britské populace alexandrů malých mají mezi předky ptáky ze severní Indie a Pákistánu, z podhůří Himálaje, a jsou očividně lépe vybaveni k osídlení chladnějších částí Británie. Kvůli současné klimatické změně se však může alexandrům velkým začít dařit mnohem lépe i v severnějších částech země. Vše ukáže čas. Lira připomíná, že existují důvody, proč volně žijící alexandři mohou být problémem pro původní britské ptactvo (zabírají třeba hnízdní dutiny), nicméně zatím nejsou žádné konkluzivní důkazy pro to, že by původní ptactvo ohrožovali. Michaela s Lirou rozhodně patří k lidem, kteří papoušky v Británii vidí rádi.

Klip z deváté epizody naučného pořadu Springwatch 2025 (či Springwatch at 20) od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Obrázek týdne 22. 8. 2025

Mezi Obrázky týdne často míří paleoart s krásnými krajinami, s neptačími dinosaury pod zapadajícím slunkem nebo mraky zdobenou oblohou, a tak jsem se tentokrát rozhodl tuto rubriku malinko ozvláštnit něčím alternativnějším. S tímto výtečným dílem jsem se seznámil přes jeden discordový paleoserver, a jsem za to vážně rád. Jde o dílo od Marcel nebo též lu333ci, kteří mají na svém kontě nemálo skvělého paleoartu! Tak teď... je libo malá koupel v bahně?

Popisek k obrázku: Samice teropodního dinosaura druhu Dilophosaurus wetherilli si užívá bahenní koupel v lesích, z nichž jednoho dne bude jihozápad severoamerického kontinentu. Relaxuje se zavřenýma očima, vůbec se nehýbe, a nechává usychající bahno pohltit odumírající kůži v takřka kterékoli části jejího těla. Vůbec jí nevadí, že jím procházejí stonky rostlin, a že má nyní záda ozdobena dvěma květinkami. Zvíře žije v momentu. V lese je ticho, neozývají se z něj hlasy žádných zvířat, snad se už dokonce smráká, a noční zvířena, kterou dilophosauři loví, teprve hodlá opustit své brlohy. Poté, co bahenní koupel skončí, si možná dilophosauří samice zajde zalovit, a kdo ví, třeba ukořistí nějakého toho scutellosaura či laquintasauře podobného ptakopánvého býložravce. Dilophosaurus wetherilli byl popsán v roce 1940 na základě fosilních pozůstatků pocházejících ze spodnojurského souvrství Kayenta v americké Arizoně. Šlo o až 400 kilogramů vážícího, 7 metrů dlouhého neotheropoda, nejblíže příbuzného dilophosauridovi druhu Dracovenator regenti ze spodní jury Jihoafrické republiky, vybaveného dvěma výraznými hřebeny na lebce, které mohly být za života větší, než v jaké podobě se zachovaly (jejich kompletní vzhled není znám); za to pak mohl keratin, který tvoří třeba také nosorožčí rohy, kostice kytovců nebo naše nehty a vlasy. Ve své době byl Dilophosaurus největším zvířetem pozdější Severní Ameriky; šlo o vrcholového predátora jeho ekosystému. Tato scéna se odehrává v Arizoně před 192 miliony let.

Podle mě je to výtečná malba. Snad do ní nepatří jen ty květinky; krytosemenné rostliny, které kvetou, se totiž ve fosilním záznamu objevují až ve spodní křídě. Jak ale na účtu autorstva uvedla uživatelka I'm Q nebo též pajamasinllamas, třeba tento obrázek pochází z Jurského parku nebo podobného místa v současném světě, ve kterém kvetoucí rostliny koexistují s jurskými dinosaury. Nebojte se zapojit představivost!

V příštích dnech sem na blog zamíří další úryvek ze Springwatch 2025, tentokrát z jeho deváté epizody. V neděli určitě čekejte 8. část projektu Kniha týdne, chystám pro vás recenzi knížky, která se zase zabývá nějakým jiným tématem, než ty předchozí. Také bych rád pokračoval v psaní kapitoly Chupacabry se vrací z Nových Lovců kryptidů. A už pomalu pracuji na dokumentárních novinkách, které by měly vyjít s koncem srpna!

Užijte si příští dny, a zkuste třeba taky bahenní koupel, jako náš Dilophosaurus!

Seznamte se s australským oligocénním kytovcem druhu Janjucetus dullardi!

Vyzkouším vás, stupnice známky A-F, v sázce je vaše pověst na zbytek života. Co je zač Janjucetus? Možná jste odpověděli: "Pravěký kytovec." To je na F, vůbec to nestačí. Možná jste odpověděli: "Vyhynulý rod kytovců z paleogénu." Na to éčko to bude, ale pořád nic moc. Správně by vaše odpověď měla být: "Jedná se o vyhynulý rod kytovců z již v současnosti žádným druhem nezastoupené čeledi Mammalodontidae, který se vyskytoval v pozdním oligocénu v místech, z nichž se stala Austrálie." Pokud se mezi vámi našel někdo, koho napadlo něco podobného, gratuluji, zkoušku máte za sebou! Rod Janjucetus je znám od roku 2006, kdy byl popsán jeho typový druh J. hunderi paleontologem Erichem M. G. Fitzgeraldem na základě fosilií ze svrchnooligocénních mořských sedimentů v Jan Juc, předměstí města Torquay v australském státě Victoria. Na počest místa nálezu dostal své rodové jméno, druhovým pak ctí surfaře, který ho koncem 90. let minulého století objevil na pobřeží. Fosilie byla uložena do Paleontologické sbírky v Melbourne, která patří organizaci Museums Victoria, a nachází se v ní dodnes. V roce 2019 vydala ložiska Jan Juc Marl dalšího janjuceta. Nalezl a vypreparoval ho školní ředitel Ross Dullard, a v srpnu onoho roku jej daroval organizaci Museums Victoria. Jak se ukázalo, nešlo o stejný druh mammalodontida, jako před řádkou let. Ve článku vydaném 12. srpna 2025 v Zoological Journal of the Linnean Society jej popsal doktorand Ruairidh J Duncan z Monash University a Museums Victoria se svými kolegy, včetně Ericha M. G. Fitzgeralda. Společně se rozhodli pojmenovat jej na Dullardovu počest. Zvíře bylo popsáno na základě lebky a sedmi izolovaných zubů patřících zřejmě nedospělému jedinci, majících stáří 26,06 až 24,67 milionů let. Byl to typický mammalodontid, ani ne dva metry dlouhý, se silně osvalenou tlamou vybavenou trojúhelníkovými zuby, ale nejspíše žijící podobně, jako dnešní kosticovci. Šlo o plně vodní zvíře, nebyl to žádný raný kytovec, který by vylézal na souš; na to už bylo v pozdním oligocénu trošku pozdě. S jinými kosticovci byli mammalodontidi do určité míry příbuzensky spjati, ostatně patří do malořádu Mysticeti, a podle profesora Johna Longa z Flinders Univeristy tento nově popsaný druh janjuceta může pomoci objasnit, jak se masožraví kytovci vybavení zuby v průběhu milionů let vyvinuli v planktivorní giganty prosévající svou potravu skrze keratinové výrůstky (kostice jsou tvořeny stejným materiálem, který tvoří naše nehty nebo vlasy).

Tři zástupci mammalodontida druhu Janjucetus dullardi, dva v popředí a jeden blíže levému hornímu rohu, loví ryby. Obrázek Ruairidha J Duncana z webu Sci.News

Tři ze čtyř zatím známých druhů mammalodontidů jsou známy na základě fosilií ze Surf Coast, z blízkosti předměstí Jan Juc, ve Victorii; kromě J. dullardi a J. hunderi jde ještě o druh Mammalodon colliveri, popsaný už v roce 1939. Čtvrtý známý mammalodontid není Australanem, nýbrž Aotearoáncem, a jde o druh M. hakataramea ze svrchnooligocénního souvrství Kokoamu Greensland na Jižním ostrově Nového Zélandu. Všechna tato zvířata jsou známa z doby před 27 až 23 miliony let. Vypadá to, že v onom období byl vývoj kytovců zvláště zajímavý. Jižními mořemi se tehdy proháněli i zástupci rodů Awamokoa, Tohoraonepu, Matapanui nebo Mauicetus, všichni známí z fosilií právě ze souvrství Kokoamu Greensland. Ve stejné době proplouvali severními vodami třeba "protodelfíni" rodu Kentriodon (známí z Japonska, evropských zemí a severoamerického kontinentu), patřící do nadčeledi Delphinoidea, nebo "primitivní kosticovci" aneb eomycetidi druhu Yamatocetus canaliculatus (tento druh je opět znám z fosilií odkrytých v Japonsku). Jaké by to asi bylo, potápět se tehdy v moři? Třeba právě v místech pozdějšího Surf Coast? Byl by to vlastně dobrý nápad? V rozhovoru pro zpravodajský web The Guardian pronesl Erich M. G. Fitzgerald následující: "Tohle byla opravdu nebezpečná velryba, se kterou bych se osobně do vody nechtěl dostat." Přece jenom to byl zubatý chňapač, že?

Zdroje informací pro tento článek:

An immature toothed mysticete from the Oligocene of Australia and insights into mammalodontid (Cetacea: Mysticeti) morphology, systematics, and ontogeny (Zoological Journal of the Linnean Society)

Bizarre Mammalodontid Whales Inhabited Australian Waters 25 Million Years Ago (Sci.News)

‘Deceptively cute’ ancient whale with razor-sharp teeth and eyes the size of tennis balls discovered in Australia (The Guardian)

Janjucetus (Wikipedia)

6 vybraných druhů adelopthalmidů: Archopterus anjiensis

Vědecký název: Archopterus anjiensis,

Místo nálezu: Čína,

Velikost: celková délka 15 cm.

V květnu 2023 vyšel ve vědeckém časopise Journal of Paleontology článek profesorů Haichuna Zhanga, Bo Wanga a Yuandonga Zhanga a doktorandského studenta Hana Wanga z Nankingského institutu geologie a paleontologie Čínské akademie věd, kteří v něm společně se svými kolegy z Velké Británie popsali patnáctimetrového kyjonožce druhu Archopterus anjiensis. Učinili tak na základě fosilie tohoto bezobratlého, kterou vydalo svrchnoordovické souvrství Wenchang v okresu Anji v pobřežní čínské provincii Če-ťiang. Byl to rozhodně velmi zajímavý nález, neboť posunul hranici stáří čeledi Adelophtalmidae o něco více do minulosti. Archopterus anjiensis, který žil před 455 miliony let, je totiž dosud nejstarším známým zástupcem této skupiny eurypteridů, a v podstatě z ní učinil nejdéle žijící kyjonožčí čeledí (žádná jiná čeleď v rámci řádu Eurypterida neexistovala od ordoviku až po perm). Zároveň jde o nejstaršího kyjonožce popsaného na základě fosilií objevených v Číně. Ordovických eurypteridů obecně moc není, v době vydání článku popisujícího tento druh jich ze druhého geologického útvaru prvohor bylo známo jen dvanáct; z těch starších, než je Archopterus, může být jmenován Brachyopterus ze středního ordoviku Walesu. Archopterus je jedním ze zástupců anjianské bioty, a jeho fosilie byla nalezena mezi pozůstatky mořských hub, které se vyskytovaly ve velké hloubce. Kdo ví, možná první eurypteridé žili ve větších hloubkách, než většina pozdějších "mořských škorpiónů". Odborníci zodpovědní za popis spekulovali, že se možná typový exemplář ocitl v hlubokomořském prostředí až po smrti, kdy jej do něj dopravily mořské proudy. Ať už byl ve větší nebo menší hloubce, Archopterus byl určitě predátorem, a živil se různými korýši, červy a drobnými měkkýši.

Zdroj obrázku:

Sci.News (autor: Dinghua Yang)

Zdroje informací:

Earliest Sea Scorpion from China Found in End-Ordovician Anji Biota in Zhejiang (Chinese Academy of Sciences)

The first documentation of an Ordovician eurypterid (Chelicerata) from China (Journal of Paleontology)

Earliest Sea Scorpion from China (Sci.News)

Archopterus (Wikipedia)

DinoPark Praha 2025

Rubriku o muzeích, výstavách, zoo a dinoparcích jsem od konce prosince minulého roku, kdy jsem s vámi sdílel své zářijové fotografie ze zoologické sekce vídeňského přírodovědného muzea, jsem nějakou dobu nechal ladem, ale mohu vám slíbit, že letos opět ožije! V posledních týdnech jsem navštívil několik brilantních míst, ze kterých jsem si odnesl stovky snímků pořízených na mou zrcadlovku, a byla by škoda nenavnadit vás jimi na navštívení oněch institucí. Mezi nimi je i pražský dinopark, do něhož jsem se vrátil s pocity nostalgie k době deset let minulé.

Naposledy jsem byl totiž v dinoparku na Harfě v červenci 2015, a o jeho návštěvě jsem pak 3. srpna onoho roku napsal článek doplněný 13 snímky z mého tehdejšího mobilního telefonu (rest in peace, second bestie). Přestože mě dinosauří modely ze střechy nákupního centra zdravily za poslední dekádu vícekrát, než bych si vzpomněl, pěkně dlouho mi trvalo, než jsem je pozdravil nazpátek (jsem to ale slušnej, co?). Tohle je pro mě typické; kolem Národního muzea jsem od jeho poslední návštěvy v červenci 2022 prošel nespočetněkrát, ale že bych třeba zašel dovnitř? Budu to také muset brzy napravit, zvláště když do něj přijela australopithekice Lucy. Novou návštěvu DinoParku Praha jsem si nicméně velice užil. Bylo moc příjemné vidět staré modely, které za těch deset let nezměnily pozici, a prohlédnout si také ty, které se v dinoparku vyskytují kratší dobu - mezi nimi je i model jediného zatím pojmenovaného českého dinosaura, všemi jistě dobře známého burianosaura.

Na výše uvedené fotografii vidíte nelítostný zápas ceratosaura a camarasaura, dvou jurských titánů. Za nimi se musela objevit nějaká časová anomálie, kterou prošli do největšího města České republiky, na střechu největšího obchodního centra Prahy! Je to úchvatná scéna. 

Po vstupu do DinoParku Praha můžete v současné době očekávat setkání s úctyhodným apatosaurem a jeho mláďaty. Před deseti lety se na jejich místě nacházeli dva velcí brachiosauři. Dále se kousek za bránou, za velkými sauropody, nacházejí plateosauři, kteří - slouží-li mi paměť správně - za tu dekádu nezměnili svou pozici. 

Poté máte možnost vydat se po lávce napravo nebo nalevo; já zvolil, stejně jako posledně, nejprve tu první možnost, a naskytl se mi pohled na bojující pachycephalosaury. Pokud tuto fotografii těchto tlustolebců porovnáte s tou, jež se nachází v deset let starém článku, uvidíte snad jediný velký rozdíl - jehličnany za nimi dosti nabyly na výšce! Opravdu to tu žije!

Co bych to byl za člověka majícího zájem o druhohory, kdybych uznale nezakýval hlavou nad pěkným stegosaurem s pláty na zádech, ve kterých se nahromadila krev, a z toho důvodu zčervenaly? Tento jemný obr se s radostí pase na trsech jehlic. 

V parku se očividně daří skupince triceratopsů. Tenhle drobek vypadá zdravě, a je opravdu roztomilý. Kdybych mohl mít jedno z těchto zvířat jako mazlíčka do té doby, než by se mu zvětšily rohy nad očima, koupil bych ho.

Malí triceratopsíci nejsou ve své ohradě sami. Pečlivě je střeží jejich mnohem větší rodiče. Jak že to nejslavnějšího ceratopsiána nazval Alan Grant v Jurském parku? "Nejkrásnější zvíře na světě", je to tak?

Pohybující se Allosaurus, který co chvíli zvedá hlavu po probuzení z asi nepříliš klidného spínku u hnízda s líhnoucími se potomky, za těch deset let od mé poslední návštěvy změnil barvu. Upřímně, dobře jsem se bavil tím, jak jeho náhlé pohyby děsily předškolní děti. Jeden chlapeček přímo utíkal pryč, a já ze sedátka pod plachtou s výhledem na všechny modely v této části dinoparku při smíchu spadl na záda. Neměl se krást k allosauřímu hnízdu, drzoun jeden! Ale nic ve zlém.

Našeho rezidentního pražského quetzalcoatla už jsem zmiňoval v úvodu do quetzalcoatlího Obrázku týdne před takřka dvěma týdny, a musím vám ho zde prezentovat! Tato scéna má podle mě opět silné Primeval vibes. Nějaká síla protrhla hranice času a prostoru, a tou trhlinou musel proletět tento majestátní, krásně vypadající létající plaz, a zahnízdil se ve stověžatém městě!

Model quetzalcoatla je už samozřejmě součástí druhé poloviny DinoParku Praha, do které se dostanete po můstku vedoucím od prostoru za bránou nalevo. Zde pro mě byly asi největším lákadlem modely onoho českého ornitopoda druhu Burianosaurus augustai, popsaného v roce 2018. Nacházejí se u lávky, která se dosti otřásá, když po ní kráčíte. Objev burianosaura představuje návštěvníkům informační cedule. 

Kromě smečky unenlangií, iguanodona s hromádkou trusu, ceratosaura bojujícího s camarasaurem a therizinosaura se v této části dinoparku setkáte i s modely inostrancevie a scutosaura, které byly loni k vidění v DinoParku Vyškov, a poblíž nich se nacházejí kostry obou těchto permských zvířat (opět stejně jako ve vyškovském dinoparku loni).  

Opravdu fajn je malá expozice za modelem therizinosaura, která návštěvníky informuje o tom, jak se domněnky o vzhledu tohoto dinosaura v průběhu desítek let měnily. Níže snímek prvního ze tří sloupků, zde s rekonstrukcí therizinosaura coby obrovské želvy s žebry, které se později ukázaly být drápy tohoto úctyhodného teropoda.

Poté tu máme jisté krále tyranských ještěrů. Charismatičtí tyrannosauři otevírají své tlamy na návštěvníky, a jejich řev občas opět vyděsí některé z dětských návštěvníků. 

Je důvod, proč jsou tito dva rexové hluční a obezřetní. Přímo před jejich mohutnými tlapami se totiž z vajec líhnou drobní tyrannosauříci, a nemohou být více roztomilí! Jen se na ty neochmýřené tyranské ptáčky podívejte!

Mezi metrové compsognathy se při mé návštěvě vydalo několik, řekněme, živějších dinosaurů. Konkrétně jde o druh Corvus monedula. Je to dinosaurus s černým peřím, patřící do kladu Avialae, se kterým se ve velkých městech, Prahu nevyjímaje, často setkáte. Já jim občas házím kousky toastu. Jsou to chytráci, a jakmile si získáte jejich důvěru, čekají na další.

Opeření, ale ne-aviánní dinosauři se dále vyskytují blízko DinoShopu a veřejných toalet. Jde o krásně modelované dromaeosaury, kteří mají v očích tu samou chytrost a bystrost, jako kavky!

Svou pozici za celá ta léta nezměnil ani Spinosaurus, nyní již nicméně svou anatomií neodpovídající současným poznatkům (pro asi nejlepší depikci největšího z teropodů věnujte pozornost 2. dílu nového Putování s dinosaury). I tak mě ale samozřejmě potěšilo, že jsem ho zase viděl. Pražský spino má něco do sebe.

Po průchodu tunelem času můžete v současné době v malé romantizované pracovně paleontologa zhlédnout krátký český filmek s Dr. Bonesem; vedle plátna se nachází model mosasauří kostry, o které je ve filmku řeč. Tato malá expozice je hezky stylizovaná, ve vitrínách v ní uvidíte repliky fosilií nalezených na území České republiky, model protoceratopse, ale třeba i mapu České republiky se všemi nálezy větších druhohorních obatlovců, viz níže.

Na závěr informace ke 3D kinu, které se nachází ve 2. patře Harfy vedle prodejny s hračkami. Letos v něm promítají pohádku Příběh mláděte (The Babysaur Story), která, nutno podotknout, je opravdu pro mladší návštěvníky DinoParku. Přestože je to nepochybně pohádka hezká, musí se odehrávat v jakémsi zvláštním světě, v němž apatosauři a stegosauři ze svrchní jury Severní Ameriky koexistují s oviraptory ze svrchní křídy Mongolska a parasaurolophy svrchní křídy severoamerického kontinentu. Také jsem měl pocit, že se hudba v této pohádce snaží některými notami příliš přiblížit znělce Jurského parku od Johna Williamse. Dětem se ale určitě tento desetiminutový filmek bude líbit. 

Máte rádi DinoPark Praha? Který z modelů vás zaujal nejvíce? Jste častými návštěvníky českých dinoparků? Osobně rozhodně mohu návštěvu této zábavně-naučné atrakce doporučit.

Noví Lovci kryptidů: Chupacabry se vrací (2/4)

Dobrodružství ve staré základně původního týmu nové Lovce kryptidů traumatizovalo. Zjištění, že budova v jižním Londýně je hermeticky uzavřeným domovem vyhladovělých Chupacaber, které mohly nebo nemusely tým Jacka Owena pozabíjet, a že v základně docházelo k jakýmsi podezřelým pokusům o hybridizaci Chupacabry s člověkem, jim změnilo životy. Wren se o Chupacabrách zdá, v jejích nočních můrách se ji tyto krvelačné příšery snaží zabít, a našly si cestu i do Winnových snů. Vzorky z londýnské základny nyní Wren, Winn a Keira analyzují ve Winnově pokoji, v domě jeho otce v americkém Creek City. S pomocí Keiřiny umělé inteligence pojmenované Percy už zjistili, že sražená krev na prostěradle v jedné z místností v základně patřila Pauline Jetkins, a byla smíšena s krví Chupacabry. Kdo ví, co to znamená. Percy pak Wren, Winna a Keiru upozornil na to, že s Chupacabrami se nedávno roztrhl pytel na jejich domovském Portoriku; silně vzrostl počet jejich zahlédnutí. O krvelačné potvory se už zajímá agentka Marilla Kent-Lyons, která se za nimi spolu se svým tajemným spolupracovníkem R'onnem vydala na farmu muže jménem Narvaez. Ten byl bohužel jejím přičiněním zabit Chupacabrou, a sama Marilla se také brzy ocitla ve smrtelném nebezpečí. Dále se o tyto ďábelské krvežíznivce zajímá profesorka Pietri, zooložka mající s těmito tvory již jisté zkušenosti, a její dvacetiletý student Armando. Dvojice se spolu vydala na útesy na portorickém pobřeží, aby pozorovala Chupacabru při lovu opuštěné kozy. Nedlouho po učinění pozorování lovu se dostala do problémů hned se dvěma zástupci tohoto záhadného druhu. Někdo je přitom sleduje.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

CHUPACABRY SE VRACÍ, ČÁST DRUHÁ:

Winn se nadechl. Ucítil svěží vůni Karibského moře, otevřel oči, a zazubil se. Pohlédl na zvlněnou tmavě modrou vodní plochu, která se rozléhala, kam až oko dohlédlo, a slabým hlasem pronesl: "No, vykoupal bych se rád."

Keira a Wren na sebe pohlédly, a škodolibě se usmály.

"Víš, Winne, jak ses předtím ptal, jestli znova smrdíš," řekla s úšklebkem Wren, "tady to máš příležitost napravit."

Winn na ni otráveně pohlédl, a obrátil oči v sloup. Keira se chichotala.

Trojice průzkumníků se právě s pomocí Keiřina teleportačního zařízení přemístila z Creek City v Illinois na jihovýchodní břehy Portorika. Nad zklidněným mořem se skvěly tisíce drobných červánků, a slunko bylo na nejlepší cestě zmizet na západě a další řádku hodin se neukázat. Z jihu foukal příjemný, solí lehce nasáklý vítr. Pod nohama měli noví Lovci kryptidů zlatavý písek. Všechny přemáhala touha sundat si terénní expediční boty, a nechat si jím pohladit svá chodidla. 

"Hele, nebude vám vadit, když se na chvíli svlíknu, a..." řekl Winn, pohlížeje s úsměvem na ten mořský ráj.

"Bude, Winne," přerušila ho hned Keira, "pokud něco opravdu nestrpím, pak je to exhibicionismus."

Tentokrát se chichotala zase Wren.

"Hele! Tohle mě začíná fakt štvát!" vyhrkl uraženě Winn. "Chci se jenom stripnout, a..."

"Stop. Right. There," řekla Keira, a přemáhala se, aby se nerozchechtala.

"Ale... ty jo... chci jenom do té vody! Normálně se svlíknu..."

"To je nestydatost," reagovala Keira.

"... do trenek, ty jo! Do trenek! A vykoupu se! Na minutku, prosím!" pokračoval nešťastně Winn.

"Když jsi mu tu myšlenku koupání v moři dala ty," pousmála se na ni Wren.

"Měli bychom okamžitě vyrazit do té vesnice, dokud je ještě světlo," řekla Keira, "Winne, promiň, jestli se tě to dotklo... ale třeba budeš mít čas se vykoupat, až skončíme. Nemyslím, že tu budeme moc dlouho."

"Proč by se mě to mělo dotýkat? Jsem snad nějaký cíťa, nebo co?" urazil se znovu Winn. "Ale hele, nebossuješ mě trošku, Keiro? Pokud vím, jsi v pořadí třetí členka týmu."

"Nech to plavat," řekla Wren.

"'To'? Teď jsem 'to'?! Takhle mě redukujete?" vyhrkl Winn.

Wren se chichotala ještě víc. Winnovi se přitom v očích objevila zvláštní jiskřička. Díval se na Wren, jak se bavila jeho slovy, pak přejel očima po zlatém písku, a až hloupě se pousmál. 

Keira ho praštila do ramena. "Hnem se!"

Noví Lovci kryptidů se vydali na pochod z nádherné písečné pláže po pěšině oddělující dvě rozlehlá pole s cukrovou třtinou. Šli rychle, nechtěli ztrácet čas. Příliš se neohlíželi, nebyli nikterak obezřetní, ale pro všechny případy tiskla Wren prsty pravé ruky rukojeť laserové pistole, kterou si odnesla ze staré základny v jižním Londýně. Byla připravena ji vytasit, kdyby se před nimi objevilo něco nebezpečného.

"Nechci si stěžovat, terén je to dobrý," pronesl po chvíli Winn, "ale nemyslíte, že jsme se mohli teleportovat přímo do té vesnice?"

"Musela bych se podle nejnovějších satelitních snímků přesvědčit, že na místě, které bych vybrala k přemístění, nejsou žádní lidi. A to by trvalo moc dlouho, zvláště když uvážíš, že se brzy setmí," odpověděla Keira.

"Alternativně jsme mohli použít Sand Martin."

"Neříkal jsi, že se bojíš ho svému tátovi vzít za bílého dne?" vložila se rozhovoru Wren.

"No, to jo, ale i tak by se..."

"Cesta letounem by zabrala zbytečných pár desítek minut," řekla Keira.

"A my teď zase zbytečných pár desítek minut zabíjíme tímhle pochodem," namítl Winn.

Wren se zarazila. Mezi stonky cukrové třtiny v blízkosti cesty se cosi pohnulo. Stonky se mohutně zakymácely. Dívka se vylekala, zastavila se na místě, a okamžitě vytasila laserovou pistoli. Uslyšela jakési zasyčení. "Pozor!" vyhrkla.

Z pole vyběhlo drobné štěňátko, pár vteřin na trojici lidí jen hledělo, a pak začalo vrtět svým roztomilým ocáskem. Přiběhlo ke Keiře, která si před ním klekla na zem, a přilísalo se k ní. "Ty musíš být z té vesnice, co? Zaveď nás tam," řekla mu s úsměvem.

Když slunce vysílalo k jihovýchodu Portorika poslední paprsky, a tmavnoucí oblohu již přebíral měsíc, dorazili noví Lovci kryptidů do své destinace. Byla to malá obec tvořená snad ani ne šedesáti domky, na první pohled nahodile rozmístěnými po zemědělské krajině. Mezi nimi postávalo rozhodně více krav a koz, než lidských bytostí.

Štěňátko se rozeběhlo ke starší paní s rozpuštěnými dlouhými šedivými vlasy, jež ho okamžitě zvedla oběma rukama a políbila ho. "Así que aquí estás," řekla mu. Pejsek zamrkal na nově příchozí.

"Hello there! Můžeme se vás na něco zeptat?" ozvala se Keira, a s překvapivým sebevědomím k paní přistoupila, "včera tu byla údajně pozorována takzvaná Chupacabra. Můžu se vás zeptat na pár otázek? Já a moji kolegové se zabýváme záhadnými zvířaty, a rádi bychom..."

Paní se prudce otočila, a zabouchla za sebou dveře svého drobného dřevěného příbytku. Keira se podívala na Winna a Wren s pohledem, který přímo křičel: "Co jsem udělala špatně?"

"Chce to trošku víc subtle přístup," řekl Winn, a jakmile zahlédl naproti domku asi třicetiletého upoceného muže s ručníkem na krku a s vidlemi v rukou, volně se vydal jeho směrem. Keira a Wren sledovali, jak se s mužem chvíli vybavoval, ten se však po chvíli prudce obrátil, a rychlým krokem zmizel ve své stáji. Dívky se vydaly za Winnem.

"OK. Tu část o tom, že tady někdo z nás smrdí, ale já to nejsem, jsem mohl vynechat," pousmál se Winn. Keira na něj hleděla, jako kdyby byl blázen, ale Wren se zase chichotala. Winnovi se ve tváři objevil výraz hrdosti.

"Něco tu nevoní," řekla vážně Keira.

"Moje řeč. A jak se týpek hned urazil!" reagoval rychle Winn.

"Ti lidi jako by o Chupacabře ani nechtěli slyšet," pokračovala Keira.

"Možná nás mají za divné turisty, které prostě přilákal jeden příspěvek na sociálních sítích, a bojí se, že jejich malou komunitu nějak ohrozíme," zamyslela se Wren, "myslím, že by bylo lepší jít rovnou ke zdroji té zprávy, a neotravovat s dotazy o Chupacabře jiné místní."

Trojice se vydala k opačnému konci vesničky, dále na sever. Postupně se čím dál více smrákalo, červánky modraly a tmavly, a vzduchem začínalo létat více nočních komárů. Jakmile Wren, Winn a Keira došli k velkým dřevěným vratům, nacházejícím se před dvěma velkými stájemi, ze kterých se ozývalo prakticky neustále kraví bučení, zkusili kontaktovat osobu, jež by jim mohla poskytnout informace, po kterých šli. Wren stiskla tlačítko zvonku na vratech. Čekání netrvalo dlouho.

Vrata se otevřela, a prostoupila jimi dívka zhruba stejného věku, jakého byli oni. "Zdravím," řekla anglicky.

"Slečna Burgos?" zeptala se jí Wren. 

"Ano," odpověděla dívka, "čím vám můžu pomoct? Určitě jste tu kvůli té zprávě, co jsem postnula na Instabook."

"Přesně tak," řekla Wren, "nebude vám vadit, když se zeptáme na pár podrobností?"

"Já... víte, byla to chyba. Byla chyba o tom psát. Dnes ráno se tady u farmy mé matky shromáždili skoro všichni lidé z naší vesnice, a hubovali mě, že jsem to neměla dělat, že to bylo předčasné, že se to má nechat vyšetřit policií, a... a měli pravdu! Moc se omlouvám. Možná jsem měla nějaké halucinace, sice nemám psychické problémy, ale bylo to v noci, a člověk ve tmě vidí věci, které třeba ani neexistují!" rozpovídala se rozpačitě dívka.

"Ne, v pohodě! Hele, my jsme... Lovci kryptidů," řekla Wren, "a jsme tu proto, abychom to zvíře našli. Řekni nám, jak vypadalo. Byla to opravdu Chupacabra?"

"Krčilo se nad mrtvolou pana Narvaeze. Ohlodávalo jeho ruku. Bylo to vážně už na našem pozemku, těsně za plotem oddělujícím jeho kravskou ohradu od našeho políčka, které je letos ponecháno ladem. Jak jsem psala v tom příspěvku, vzbudil mě divný skřek smíšený s lidským křikem... byl to nějaký ženský hlas. Znělo to, jako by někdo nějaké paní nebo slečně hrozně ubližoval, tak jsem vyběhla ven z našeho domu s baterkou a pistolí, a... pak jsem uviděla tu potvoru, jak žere pana Narvaeze. Byla v pohybu. Jakmile jsem na ní posvítila baterkou, strašně jsem se vylekala, vystřelila jsem do vzduchu, a pak jsem utíkala zpátky domů. Po zbytek noci jsem nevylezla ven," povídala dívka.

"Jsem ráda, že nám věříš. Můžeme se podívat na to místo, kde jsi Chupacabru viděla?" zeptala se Wren.

"Ne, to vám moje matka nedovolí," odpověděla spěšně slečna, "hele, vykašlete se na to. Na sociálních sítích teď pozorování Chupacabry hlásí kdekdo. Mě mrzí, že jsem o tom napsala, vážně to má vyšetřit policie... třeba to byl nějaký vrah v kostýmu, a pana Narvaeze zabil, a dělal s jeho mrtvolou hrozné věci... já nevím. Nechci o tom mluvit. Nechci tuhle pozornost."

Vrata rychle zavřela. Keira, Wren a Winn se na sebe vzájemně podívali. Nato dívka prostrčila hlavu vraty, a rozloučila se s nimi varovnými slovy: "Ať už jste přišli odkudkoliv, vraťte se. Teď v noci tady není bezpečno. Ony tady jsou. V posledních dnech se sem stahují."

"To zní... zajímavě," řekl Winn.

"Něco se tu musí dít," doplnila ho Keira, "něco záhadného. Což u druhu, o kterém se dlouho spekulovalo, že je vyhynulý, musí něco opravdu znamenat."

Ostré drápy se zarývaly do prachové hlíny. Ze zubaté tlamy tekly dlouhé provazce lepivých slin. V rudých očích žhnula touha po brutálním aktu, při kterém by oběti v posledních vteřinách svých životů vřískaly v ohromných bolestech. Chupacabra se přibližovala, po všech čtyřech lezla nahoru po skalisku, a vychutnávala si každý moment lovu. 

Příšera seshora si dlouhým jazykem olizovala kozí krev ze rtů, a chraptivě skřekala. Možná se domlouvala se svou hladovější sestřenicí, kterého z těch dvou lidí zabijí jako prvního. Na chvíli se skrčila, zavřela své svítivé oči, a vyslala tajnou zprávu do hlavy jedné z obětí.

Armando se celý otřásl. "Zase je v mé hlavě!" vykřikl.

Profesorka Pietri sevřela jeho paži. "Neměj strach. Nesmí vycítit, že máš strach!"

Mladíkovi se v mysli začínaly vyjevovat strašlivé scény. Ležel na zemi, bez končetin, a živořil o rychlou smrt, zatímco mu portorický ďáblík dýchal do obličeje, a nechutně sliznatým jazykem pomalu hladil jeho zkrvavenou tvář. Řval v nepopsatelné bolesti, zatímco dvě příšery hodovaly na jeho vnitřnostech, přetahujíc se o jeho střeva, tahaná horlivě z obrovité rány v útrobách. Armando panikařil. Nedokázal ty představy zahnat. Nedokázal ubránit svou mysl před telepatickým útokem Chupacabry.

"Armando, klid! Nic z toho, co vnímáš, není reálné!" vykřikla profesorka Pietri. 

"Proboha! Proboha, pomoc! Strašně to bolí!" řval Armando, a celý se zkroutil. Chytl se rukama za břicho, jako by měl křeč, a po zádech začal sjíždět ze skaliska, aniž by si to snad uvědomoval. Kroutil se, jako by byl posednut zlým duchem.

"Dost!" zařvala profesorka. Z kapsy kalhot vytáhla jakési zařízení, připomínající zapalovač. Stiskla na něm drobné zelené tlačítko.

Chupacabry, které se již dostaly do vzdálenosti několika kroků od svých obětí, náhle zpozorněly. Naráz se začaly třást, jako by dostaly zimnici. Skřekaly na sebe, zvláštně poskakovaly, a z jejich očí se vytrácela zabijácká vášeň. Nahrazoval ji čirý strach.

Armando procitl těsně před tváří Chupacabry, která se k dvojici plížila zespodu. Vylekal se, zařval, a v šoku ji kopl zespodu do hlavy takovou silou, že se při pádu obrátila na záda a nepříjemně se potloukla. Mladík pohlédl na profesorku.

"Běžíme dolů! Rychle!" vykřikla rázně, učinila skok, Armanda zvedla na nohy, a pak sama pokračovala v běhu dolů. Mladík se na nic neptal, jen ji slepě následoval. 

Příšera se zkrvavenou tlamou se chvíli pohupovala na místě, tiskla si své břitvy k tváři, div si rukama neumačkala hlavu, a pak se začala hystericky, zlověstně smát. Musel to být smích. A nevěstil nic dobrého.

"Zdržení na pár vteřin ničemu nepomůže," pronesla si pro sebe tajemná figura stojící na balvanu na protějším skalisku, "dnes večer poznáte, jaké to je být obětí Chupacabry, profesorko."

Dvojice pádila labyrintem úzkých průrev mezi oběma ohromnými skalami. Seskakovala z balvanů, přeskakovala polovysušené kaluže, vybíhala nahoru po suti a svážela se na kamení hromadně sesunutým pod jejíma nohama. Profesorka působila docela klidně, a rozvážně svého studenta vedla do snad bezpečnějších míst. Armando však vyděšeně oddechoval, a neustále se otáčel vzad. Měl pocit, že mu ty příšery dýchaly na záda.

"Co... co jste to udělala? Proč na nás hned nezaútočily?!" vyhrkl po chvíli utíkání Armando.

"Paralyzovala jsem jejich telepatické schopnosti," odpověděla suše profesorka Pietri, "obě dostaly pořádnou ránu do mozku. Zvlášť ta, která své schopnosti aktivně využívala, aby tě mučila!"

"Mučení to bylo, to jo," řekl Armando, celý zadýchaný, "až budu mít první příležitost, někde se tu vybliju! Je mi vážně zle z toho, jak Chupacabry smýšlejí."

"Pořád za námi ještě nejdou! To je dobře."

"Jak jste je ale paralyzovala?" zeptal se zvídavě Armando.

Nato se ozval hrozivý skřek. Mladík se prudce otočil, a uviděl Chupacabru s čistou tlamou, jak seskočila ze skály asi padesát metrů zpátky.

"A teď už za námi jdou! To je špatně," poznamenala profesorka.

Sledovat hbitou, chlupatou humanoidní potvoru, jak šplhá a skáče po skalách, a jak v jediné vteřině urazí skokem několik metrů, nebylo pro dvojici zrovna povzbuzující. Naštěstí se labyrint chýlil ke konci.

Profesorka seskočila ze skalní římsy do pole s cukrovou třtinou. Armando se na jejím odrazném můstku nejprve zarazil, a nevěřícně zhlédl dolů. Jeho supervizorka se těžce vzpamatovávala z pádu a motala se.

"Prosím vás, vždyť to je nějakých šest metrů, ne?! Na tohle teď nemám!" vykřikl Armando. Děs nahánějící skřek zezadu jej však donutil bez dalšího přemýšlení skočit. 

V poli bolestně zaúpěl. "Asi jsem si vyvrtl kotník! Proboha, tohle je noční můra!"

Nato ucítil záchvěv stonků cukrové třtiny. "Profesorko?!" vykřikl zděšeně.

V hlavě se mu opět začaly vytvářet zvláštní obrazy. Nebyly tak explicitní, jako prve, ale také mu z nich začínalo být nevolno. Měly abstraktnější náturu, všude tekla krev, stékala po jakýchsi stěnách, zdech nebo jiných površích. Z těchto obrazů plynula nejen vášeň pro brutalitu, ale také jakési nepopsatelné rozčilení. Jakási zloba, snad z toho, že se dravec musel o zabití kořisti pokusit už podruhé.

"Použijte znova tu věc! Prosím!" vykřikl Armando.

"Sakra, to nepůjde," vyhrkla profesorka, a vykulila oči, když pohlédla na třesoucí se trs cukrové třtiny po Armandově levici, "má to šťávu jen na jedno použití."

Armando vykřikl hrůzou. Trsem cukrové třtiny pronikla hlava Chupacabry s čistou tlamou. Hned nato se však přímo za ním, což vůbec nečekal, objevila ona příšera s kozí krví na ústech, a obě se do mladíka pustily. Nejprve dostal ránu břitvovitým drápem do ramena, a pak ucítil ten strašlivý sliznatý jazyk, jak se mu přilepil na čelo a k vlasům. Na dotek byl v realitě úplně stejný, jako v těch ohyzdných krvavých představách, jež mu před několika minutami rozvášněná Chupacabra přenesla do mysli.

Hody měly začít. Profesorka Pietri stála zcela roztřesena na místě. Neměla žádnou zbraň, a v jejím bezprostředním okolí se nenacházel ani nějaký klacek či kámen. Skřekot a smích krvežíznivců se nesl krajem jako signál jejich vítězství.

Pak polem pronikla dvě červená světla, a Armanda rázem zahalil ohavný puch spáleného masa. V šoku řval. Obě monstra ho zalehla, a kouřilo se jim z otvorů v hlavách. Rozžhavených otvorů.

Profesorka Pietri poděšeně vydechla, když se z hlubin pole vynořila teenagerka s fialovočernými odrosty, celá v černém a s pistolí v ruce. Byla následována vyšším mladíkem s krátkým sestřihem a tmavě oděnou dívkou s kudrnatými růžovými vlasy. Všichni tři okamžitě zkopli nehybná Chupacabří těla z Armandova osobního prostoru.

Winn pomohl Armandovi vstát. "D-díky," zakoktal mladík, "ať jste kdokoliv, děkuju vám. Myslel jsem, že tohle je konec."

"Známe ten pocit," řekla mu Wren. 

"Kdo jste? Jak o nás víte?" vyhrkla profesorka Pietri.

Keira se na ni dlouze zadívala. "Wren? Mám pocit, že nejsme jedinými výzkumníky, kteří tu jdou po Chupacabrách," řekla svoji kamarádce, aniž by z profesorky spustila oči.

"Jsme Lovci kryptidů," prohlásil Winn, "hledat kryptidy je... naše... práce... a teď... jsme našli... dva kryptidy... jakože... ty Chupacabry... ne vás dva."

"Lovci kryptidů?" řekla nevěřícně profesorka. "Lovci kryptidů jsou pryč. Kdo jste doopravdy?"

"Keira Kendrick," představila se Keira, "ta holka s pistolí je Wren Rivera, týpek je Winn Wilkinson. Jsme takový malý nový mezinárodní týmek, a... zajímáme se o Chupacabry. Vy jste profesorka Alondra Pietri z Portorické univerzity v Río Piedras."

"Wow!" ozvala se Wren, a přistoupila k profesorce s nataženou rukou. "Četla jsem vaše články o migraci madagaskarských lemurů, do začátku 20. let považovaných za vyhynulé, na pobřeží toho ostrova v průběhu posledních deseti let kvůli kácení lesů! A vaši měsíční sekci Bloop the Goob v populárně naučném časopisu Zoologied Minds."

"Hlavně se tady paní profesorka věnovala výzkumu Chupacaber, že ano?" doplnila ji Keira. "To byla teprve důležitá práce."

"Zpět ve 30. letech, kdy jich už ale ve volné přírodě Portorika kvůli rostoucí urbanizaci a umělém vpravování jedovatých látek do krve koz, skotu a ovcí existovalo hrozně málo. Byly tehdy na pokraji vyhynutí," řekla profesorka Pietri, "ale ano, jednu dobu jsem se Chupacabrami zabývala."

"A znala jste Jacka Owena, který se jimi kdysi, dávno předtím, zabýval také," řekla tajemně Wren.

"Opět, ano," odpověděla profesorka, "a proto mě zaráží, že se tady někdo nazývá... Lovci kryptidů. Ta věc už přece skončila."

"Počkat, takže vy jste následovníci Lovců kryptidů? To je docela cool, protože já jsem celkem velký fanda těch pošuků," ozval se konečně Armando, "a jít napsat bakalářku o nově se zjevujících Chupacabrách mě napadlo jenom proto, že na naší univerzitě pracuje tady paní profesorka, ale taky proto, že jsem vždycky chtěl... no, dělat jejich práci."

"Jak jste nás tu našli? Pořád jste neodpověděli na mou otázku, jak o nás víte?" řekla vyděšeně profesorka Pietri.

Keira, Wren a Winn na sebe vzájemně pohlédli. Ani jeden z nich náhle nedokázal nic říci. Měli pocit, že jim schopnost odpovědět na tu otázku byla jaksi odebrána.

"Oči," řekla tiše Keira, "velké červené oči... chvíli jsem měla pocit, že jsem je měla vtisknuty do hlavy."

"Hej, přesně tohle!" vykřikl Winn. "Něco nás sem dovedlo. Když jsme slyšeli skřek Chupacaber, Wren běžela napřed a pak po nich střílela, ale předtím, než se ozývaly..."

"Utíkali jsme prostě polem. Vůbec si nevzpomínám, proč," řekla Wren, a pohlédla spěšně na Keiru, "a taky jsem měla pocit, že... ty jo, pamatuju si ty oči!"

"Bylo to, jako by se na nás něco dívalo zevnitř, že jo?!" zděsil se Winn.

"Něco bylo v našich hlavách. Dovedlo nás to sem, aniž bychom to vlastně zamýšleli," řekla Wren, "poprvé jsem to ucítila, když jsme se vzdalovali od vrat farmy té holky."

"Takže jste nás našli, aniž byste nás hledali, jistě," řekla profesorka Pietri, "všechno do sebe zapadá."

"Co?!" vyhrkl Armando.

"Je to past. Chupacabry vás k nám telepaticky dovedly! To je jediný důvod, proč ještě žiješ, Armando! Je jich tu víc, a půjdou po nás!"

"What?! To není možný, ne?!" křičel Winn.

S padající nocí se z polí s cukrovou třtinou ozývaly čím dál prapodivnější zvuky. Bzučení hmyzu přehlušovalo všelijaké sykání, hvízdání a vzlykavý štěkot. Svět se kolem pěti lidí rychle uzavíral. 

Armando přistoupil k profesorce. "Byl to špatný nápad, čekat tam na ni. Říkala jste, že uloví kozu, a pak nás nechá být... ale mýlila jste se. Teď jsme v ohrožení, je jich tu víc, a ještě k tomu za námi dovedly další tři lidi. Myslíte si, že se z toho dostaneme?"

"Slečno Rivero?" oslovila profesorka Wren, a ta před ní entuziasticky pokývala hlavou. "Máte s sebou laserovou pistoli Lovců kryptidů, je to tak?"

"Přesně tím jsme tady... Armanda... jmenuješ se tak, že? Přesně tím jsem ho zachránila," odpověděla Wren.

"A já ti za to děkuju, Wren," řekl Armando, "vteřinka, a zanechaly by mi na těle víc, než jenom šrám na rameni."

"Ta rána se musí vydesinfikovat," řekla mu Keira, "a to co nejdřív. Vypadá ošklivě."

"Teď bychom hlavně měli zmizet z pole!" přerušila je profesorka.

"Pojďme zpátky do vesnice," navrhl Winn, "až budeme v bezpečí, dořešíme zbytek, jako léčení ran a staré výzkumy Chupacaber."

V řadě za sebou se rozběhli směrem k vesnici. Winn běžel jako první s baterkou v ruce, Keira jej následovala, za nimi utíkala profesorka Pietri s Armandem, Wren byla na konci řady. Zdržela se totiž odebíráním kusu tkáně jedné ze zabitých Chupacaber. Při běhu se několikrát otřásla. Po doteku mrtvého těla zvířete se jí totiž vrátily nepěkné vzpomínky z červencového dobrodružství v Londýně.

Netrvalo dlouho, a skupina byla překvapena Chupacabřím skřekem vycházejícím odkudsi z pole. Místo, odkud přesně se dral, nešlo při běhu zaměřit. 

"Držte se pohromadě, lidi!" zařval Winn. "Wren, ty měj pistoli neustále připravenou!"

Útok přišel zleva. Mimořádně chlupatá Chupacabra, trochu menší, než ty dvě předchozí, vyskočila do výše snad tří metrů, a dopadla na zem těsně před Winnem. Wren se musela zaklesnout mezi stonky cukrové třtiny, aby na zvíře mohla vystřelit. Bez přemýšlení vypálila dvě rány, teprve druhá však Chupacabru strefila. Laserový paprsek nejvyššího stupně prošel paží její levé ruky. 

S příšerným syčením se příšera vyhoupla z místa do vzduchu, a skupinu přeskočila, jen aby dopadla vedle Wren. Ta vystřelila ještě jednou, a vytvořila tak Chupacabře v hlavě tak velkou ránu, že by se jí daly prostrčit dvě lidské paže. Chupacabra spadla na záda, okamžitě utonulá.

"Fuj, to je smrad!" poznamenal Armando. "Už dřív se mi z toho dělalo šoufl, ale teď, když to cítím podruhé... hnus! A to chci zvracet ještě dýl!"

"Tos nikdy neměl na obličeji trus dráčka z Creek City," uchechtla se Wren.

"Hej!" vyřkl dotčeně Winn. "Proč se k tomu furt musíme vracet?!"

"Postupujte dál! Ví někdo, jak daleko jsme od vesnice?"

"Podle mých map na mobilu asi dva kilometry," odpověděla profesorka Pietri.

"Sakra! Dva kiláky v poli plném Chupacaber!" rozčilil se Winn.

Po uběhnutí dalších padesáti metrů ucítili všichni zvláštní pocit strachu. Do hlav jim byly promítány strašlivé vize skupinového útoku Chupacaber a následného masakru. Vzduchem létaly končetiny, vytržená lidská srdce i jiné orgány. 

Armando se už tentokrát neudržel, a vyzvrátil se. "Bestie jedny! Proč tohle dělají?!"

"Nesmíme mít strach," řekla mu profesorka, "dokud nemáme strach, tyto telepatické útoky jim nejsou k ničemu."

Počínání pětičlenné skupiny bylo ze vzdáleného skaliska sledováno onou tajemnou figurou, která měla dříve spadeno již na Armanda a profesorku Pietri. Držela v rukou jakýsi předmět, a pohrávala si s ním.

"Poslední telepatický útok přijde teď... a pak... útok fyzický," řekla si pro sebe.

Profesorka Pietri mohla stokrát opakovat, že je třeba nemít v přítomnosti Chupacaber strach. Sama se však klepala hrůzou. Vize promítané i do její mysli byly čím dál horší, čím dál brutálnější. I jí se brzy začal zvedat žaludek.

Winn si těžce sedl na zadek. Byl paralyzován hrůzou. Keira se pokusila o několik kroků, a pak upadla. Wren naříkala. Bylo jí zle. Telepatický útok Chupacaber se jí přelínal s traumatickými vzpomínkami na Londýn. Viděla chlupaté, svalnaté portorické Chupacabry i vyzáblé starouše jejich druhu ze staré základny Lovců kryptidů, jak se k ní přibližují, uchechtávají se, vyplazují na ni jazyky, a mačkají její tělo drápatýma rukama od krve. V jednu chvíli byla ta vize tak přesvědčivá, že dívka musela vystřelit z laserové pistole.

Přímý zásah! Skutečná Chupacabra jí už téměř dýchala do tváře. Telepatický útok v tu chvíli skončil. Potvora s propálenou hlavou spadla Wren na nohy. Ta vypískla.

"Jdou na nás! Utíkejte!" zařval Winn. Přes cukrovou třtinu skákala jedna Chupacabra za druhou. Rychle se pohybovaly kolem pětice, skřekaly, smály se, a sekaly kolem sebe drápy. Winn se rozběhl, a zmizel mezi rostlinami.

"Winne, ty kreténe! Hlavně, žes říkal, ať se držíme pohromadě!" zařvala na něj Keira. 

Winnův poplašený křik, rozhodně nezamýšlený jako odpověď, mluvil za vše. Sám se o pár metrů dál střetl s další Chupacabrou, nejspíše s vážnými následky.

Wren kolem sebe střílela z laserové pistole o sto šest. Sem tam některou Chupacabru zasáhla, sem tam i nějakou zabila, ale ostatní její střelba neděsila. Točily se kolem skupiny v kruhu, postupně jej uzavíraly, a těšily se z toho, že se jejich čtyři oběti klepaly v předsmrtné hrůze.

Tajemná figura na vrcholku skaliska, stále svírající cosi v rukou, se zasmála: "Podle těchto údajů je vaše hladina stresu tak velká, že brzy dostanete infarkt. To pro vás bude nejspíše radostné vysvobození, profesorko Pietri."

Když se jí něco zezadu dotklo, prudce se otočila, a úlekem vykřikla. Z temnoty noci, ze světa tisíců zlatých hvězd, na ni zářily dva rudé zraky. 

"Máte ráda vlastní medicínu?"

Pokračování příště...