Nové dokumentární filmy a seriály nejen ze září 2026

V poslední den letošního září vám přináším další slíbené Dokumentární novinky! V předchozí části, která byla na tomto blogu vydána 31. srpna, jsem vás seznámil s desítkou nových titulů, včetně The Welcome Table, Force of Nature, Lion nebo Wild Inside. Nyní tu pro vás mám dalších 9 nových dokumentů, z nichž většina byla vydána v září 2026, ale uvedu mezi nimi i pár titulů, které byly vydány už dříve, v letních měsících tohoto roku. Věřím, že mezi nimi najdete nejeden takový, který vás zaujme, a který vám toho opravdu hodně dá. Bez dalšího protahování se na ně pojďme podívat.

Frost Without Snow and Ice

Klimatická změna a její dopady na zvířecí obyvatele naší planety je předmětem rostoucího počtu výtečných dokumentárních snímků, a mezi ně se řadí i nový celovečerní film Frost Without Snow and Ice (Frost bez sněhu a ledu), který byl 5. září 2026 uveden na Fuenf Seen Film Festival v Německu. Tento 94 minut dlouhý snímek je výsledkem deset let trvajícího sledování lední medvědice nazvané Frost (Mráz) na souostroví Špicberky, a dokumentuje ústup ledu z domoviny tohoto působivého predátora, jakož i změny ve Frostině životě, které jsou s táním ledu a zvyšováním teploty vzduchu přímo spojeny. Režisérem, scénáristou, kameramanem i průvodcem filmu Frost Without Snow and Ice je norský filmař Asgeir Helgestad, který má na svém kontě neméně podmanivé dokumenty Queen Without Land (2018) či A Call from the Wild (2024). Jeho nové dílo je příběhem o snaze přežít v rapidně se měnícím světě, na který se lední medvědi nedokáží dostatečně rychle přizpůsobit. Sleduje Frost v její snaze udržet při životě svá medvíďata, k čemuž ovšem potřebuje led. Žádné ledové kry rovná se žádní tuleni. Film je také příběhem o ztrátě a o lásce mezi lidmi a zvířaty. Asgeir Helgestad se snaží diváky dovést k odpovědi na otázku, zda empatie vůči zástupcům jiných druhů může naše mezidruhové rozdíly smazat, a zda může napomoci činit něco, co ledním medvědům a dalším zvířatům Arktidy - nejrychleji se oteplující části naší planety - pomůže k přežití. Spolu s Asgeirem Helgestadem na scénáři filmu pracovali ještě Anne Elvedal (Blekkulf, Wisting) a Ageliki Lefkaditou (Erlebnis Erde). Dalšími producenty snímku jsou například Ola K. Hunnes (One Love, This Is Not an Apple), Inge Wegge (Breaking Surface, Descent into the Maelstrom) nebo Gitte Hansen. Hudbu k filmu složil Raymond Enoksen (Secrets of the Spy Whale). Frost Without Snow and Ice je mezinárodní koprodukcí společností Artic Light, Lofoten Film Collective, Norsk Rikskringkasting, RÚV, Sveriges Television a WDR ve spolupráci s Arte. Oficiální trailer k tomuto filmu můžete zhlédnout po kliknutí sem.

How Deep Is Your Love

Nový celovečerní dokumentární film How Deep Is Your Love (Jak hluboká je vaše láska) se stopáží 100 minut měl britskou premiéru 20. září 2026, ve středu 30. září je promítán v londýnském kině Curzon Soho a v pátek 2. října vstoupí do kin napříč Spojeným královstvím a Irskem. Světovou premiéru měl nicméně již v poslední únorový den roku 2025 na americkém filmovém festivalu True/False Film Fest. Tento podmanivý snímek režisérky, scénáristky a kameramanky Eleanor Mortimer (Seafarers, Territory, Waiting for Ships) zkoumá tajuplné hlubiny oceánů, které skrývají poslední naprosto nedotčenou a neprozkoumanou divočinu naší planety. Je to svět, jenž stále nebyl vědeckými odborníky dobře poznán, a hrozí, že mnoho druhů, které jej obývají, zanikne dříve, než bude skutečně popsáno. Film pojednává o rizicích, které s sebou nese čím dál více se zintenzivňující těžba cenných minerálů a komerčně využitelných rud (zvláště polymetalických konkrecí) na dnech moří a oceánů. Fragmentace mořských ekosystémů je vážným problémem; těžba mořské či oceánské dno poznamenává na ohromně dlouhou dobu, a trvale narušuje tamní křehký život. Mořští biologové tedy spěchají s popisováním co možná největšího počtu druhů, jež klidně za pár let mohou být nadobro vyhynulými, a právě jejich snaha poznat tuto mizející poslední divočinu je předmětem filmu How Deep Is Your Love. Konkrétně sleduje tým britských vědců z Přírodovědného muzea v Londýně (včetně Lupity Bribiescy Contreras, Evy Stewart a Bethany Fleming) na výpravě do podmořského království 5000 metrů pod mořskou hladinou uprostřed Tichého oceánu - do tzv. Clarior-Clipperton Zone mezi Havajskými ostrovy a Mexikem. Jednou z hvězd dokumentu je růžová mořská okurka přezdívaná "Barbie Pig", mezi další pak patří nikdy dříve nepoznaní "Headless Chicken Monster" či "Psychedelic Elvis Worm". How Deep Is Your Love je údajně vizuálně spektakulárnější, než Avatar Jamese Camerona. Hudbu k filmu složila Fraya Thomsen (The Earth Belongs to No One, Creeling). Produkovali jej mj. Jacob Thomas (Sea Child) a Jessica Harrop (Ocean Warriors). Společnostmi za tento snímek zodpovědnými jsou Doc Society, BFI Doc Society Fund, Luna Films, Ngauruhoe Film, Rooftop Films, Sandbox Films a Sundance Institute Documentary Film Program. Oficiální trailer můžete zhlédnout zde.

Knowledge Keepers

Ve středu 23. září 2026 byl v rámci dlouhodobě vysílané vědeckopopularizační dokumentární série NOVA americkou televizní PBS premiérově uveden 53 minut dlouhý dokument Knowledge Keepers (Udržovatelé znalostí), zaměřený na vědu odlišnou od té evropské či eurocentrické. Konkrétně se zabývá vědeckými a inženýrskými praktikami původních obyvatel Severní Ameriky, jež mají tisícileté tradice a jež různým etnikům a kmenům napříč tímto kontinentem umožňovaly prosperovat v různorodých prostředích. Snímek Knowledge Keepers seznamuje diváctvo například se starým mořským farmařením, šetrným k podvodním ekosystémům; s navigačními metodami, které původním obyvatelům kontinentu po stovky a tisíce let umožňují přežívat v mrazivých končinách Arktidy; či s různorodými technologiemi, které si vyvinuli původní obyvatelé pouštního amerického jihozápadu. Od šití a výrobu košíků po zemědělství a stavbu přístřešků s chlazením potřebných pro život v horku, indigenní lidé Severní Ameriky přišli s pozoruhodnými, úžasnými řešeními každodenních problémů, a eurocentrická věda a inženýrství se od nich opravdu mají, co učit. Zvláště v ohledu na ochranu mořských ekosystémů může být podvodní zahrádkářství původních obyvatel tichomořského severozápadu do budoucna velmi využitelné. Knowledge Keepers je dílem režiséra, producenta a scénáristy Daniela Goldinga (Tribal Justice, Native America), a v anglickém originále jej vypráví domorodý kanadský herec a komik Darrell Dennis (Northwood). Koproducentem snímku je Chris Neighbours (Sea Change: A Special Presentation of NOVA). Hudbu k němu složil Tay Chee Wei (The Rescue, NOVA: New Eye on the Universe, Touching the Asteroid). Mezi jeho kameramany byl mj. Ian Kerr (National Geographic Explorer, Earth at Night in Color). Film je dílem společností Hokan Media LLC, Vision Maker Media, GBH a WGBH Educational Foundation. Oficiální upoutávku můžete zhlédnout zde.

World's Most Iconic Animals

Kvůli další dokumentární novince se vrátíme do čistě letních měsíců. V době od 11. července do 15. srpna 2026 uváděla americká verze televizního kanálu National Geographic Channel premiérově šestidílný dokumentární cyklus World's Most Iconic Animals (Nejikoničtější zvířata světa). V různých regionech světa tento seriál vycházel také na streamovacích službách Disney+ a Apple TV. Každá epizoda je zaměřena na jiný zvířecí druh, se kterým jsme všichni z dokumentárních pořadů o přírodě již velice dobře seznámeni, a kompiluje ty nejúchvatnější a nejpřekvapivější záběry, které kameramanstvo National Geographic během let při jejich natáčení zachytilo. Do detailu divákům přibližuje chování těchto živočichů a jejich interakce s prostředím, které je utvářelo. První epizoda, Lion (Lev), je zaměřena na evoluci, společenský život a ekosystémovou roli africké velké kočky, která bývá označována za "krále zvířat" (a které byl věnován také nový velkolepý čtyřdílný dokument od National Geographic, o němž jsem vás informoval na konci minulého měsíce). Druhý díl, Bull Shark (Žralok bělavý), pojednává o žraločím druhu, který je pro člověka zřejmě potenciálně nejnebezpečnějším, a zkoumá, jak se přizpůsobil životu ve sladké vodě (jde totiž o parybu vyskytující se mimo moře a oceány i v jezerech, kupříkladu v Nikaragujském jezeře). Třetí epizoda, Brown Bear (Medvěd hnědý), pojednává o schopnostech nejznámější medvědovité šelmy, dorůstající na severozápadě Severní Ameriky ohromných rozměrů. Čtvrtý díl, Black Rhino (Nosorožec dvourohý), zkoumá biologii a ohrožení jednoho z pěti žijících nosorožčích druhů, po jehož rohu je na černém trhu stále poptávka. Pátá epizoda, Hippo (Hroch), je zaměřena na nejnebezpečnější zvíře Afriky a na způsoby, kterými významně ovlivňují říční a jezerní ekosystémy. Poslední díl, Caiman (Kajman), pojednává o jihoamerických aligátorovitých a jejich evoluci. Dá se očekávat, že do budoucna vznikne více řad World's Most Iconic Animals; na oficiálním plakátu se nacházejí druhy, které se v první řadě vůbec neobjevily (například žirafa, orel bělohlavý či medvěd lední), snad tedy příští rok vyjdou i epizody o nich.

Back from the Brink: Series 3

Pro začátek malé upozornění. Dokumentárních pořadů o ohrožených zvířatech nebo ochraně přírody nazvaných Back from the Brink (Navráceni z pokraje vyhynutí) existuje hned několik; a jen letos vyšly tři přírodopisné dokumenty, které mají tento titul! Prvním byl čtyřdílný seriál Iola Williamse ve velšském jazyce (na BBC iPlayer s anglickými titulky), o kterém jsem psal v dubnu. Druhým je videopodcast pod značkou televizního seriálu Mutual of Omaha's Wild Kingdom z americké NBC, který začal vycházet v červenci (a jehož prvním pozvaným hostem byl Jeff Corwin). Do třetice všeho dobrého existuje ještě stejnojmenný seriál od skotské divize BBC, tedy BBC Scotland, vysílaný od roku 2023, a jeho 3. řada vyšla též letos. Zatímco první řada sestávala ze dvou epizod, uvedených na jaře 2023, druhá série z konce léta 2024 sestávala pouze z jediného dílu, a to platí i o sérii třetí. Její jediná, osmapadesátiminutová epizoda se odvysílala na BBC Scotland v sobotu 12. září 2026. Back from the Brink je seriál provázený filmařkou divoké přírody Libby Penman, která v něm cestuje napříč Evropou, a přibližuje diváctvu různé ochranářské a environmentální projekty, které mají za cíl pomáhat zranitelným nebo ohroženým druhům a vytvářet příznivější životní prostředí. V letošní jednoepizodové sérii se Libby vydala do měst napříč evropským kontinentem, aby zjistila, co se pro živočichy různých druhů dělá v těchto "městských džunglích". Zavítala do velšského Aberdeenu za delfíny skákavými; podívala se do Mnichova, který si prochází přestavbou, jež má za cíl učinit město přátelštější pro volně žijící živočichy; a na Ibize se přidala ke španělským vědcům studujícím ohroženou ještěrku pityuskou. Ve Skotsku natáčela sokoly stěhovavé a setkala se s lidmi, kteří dělají vše pro to, aby tito ptáci byli v bezpečí před pytláky; v Irsku se seznámila s participativním vědeckým projektem zaměřeným na lišky; a v Nizozemsku se setkala s environmentalistkou snažící se proměnit tamní říční toky. Libby Penman v minulosti pracovala jako kameramanka například i na naučných pořadech Springwatch a Winterwatch nebo na snímku The Batman (2022) režiséra Matta Reevese, který byl zčásti natáčen ve Skotsku.

Ash Dykes' Yellow River Adventure

Nová cestopisná a dobrodružná dokumentární trilogie Ash Dykes' Yellow River Adventure (Dobrodružství Ashe Dykese na Žluté řece) měla světovou premiéru 7. září 2026 v britských kinech patřících společnosti Picturehouse. Známý britský cestovatel a extrémní atlet, rodák z velšského Denbighshire, který provázel i loňským šestidílným dokumentem The Great Wall with Ash Dykes, vydaným televizí BBC, se v této nové sérii vydává zdolat řeku Jang-c´-ťiang (či Žlutou řeku nebo anglicky Yellow River) v Číně, a to jak na kajacích, tak prostřednictvím horkovzdušného balónu. V roce 2025 podnikl 5400 kilometrů dlouhou cestu po jejím proudu, nicméně nebylo to poprvé, co s ní měl zkušenosti. Šest let před natáčením, v roce 2019, učinil 6437 kilometrů dlouhou pěší túru od jejího zdroje až ke břehům Východočínského moře. I tak byla jeho loňská cesta na kajaku nebezpečná, s občasnými příliš blízkými střetnutími s medvědy na březích řeky a šplháním po kluzkých skalních soutěskách. Ash Dykes' Yellow River Adventure je dokumentem, který umožní diváctvu poznat tok, který dal život čínské civilizaci, z pohledu čtyřiatřicetiletého velšského dobrodruha. Jeho cesta začíná na Tibetské náhorní plošině, v domovině vzácných tibetských vlků a již zmíněných medvědů, a pokračuje znečištěnými oblastmi Číny, v nichž byla řeka bohužel změněna v kanál plný odpadků, v němž se živým zvířatům - včetně ryb - vůbec nedaří. Jde o cestu plnou kontrastu, záběrů nedotčeně působící divočiny i oblastí potýkajících se s hrozivým vodním znečištěním. Na televizní premiéru této trilogie si budeme ještě muset nějakou dobu počkat, Ash se nicméně těší velké oblibě, a jak bylo nedávno oznámeno, jeho další filmařský projekt by měl být uskutečněn v Kongu; půjde o první díl šestidílné série Project 6. Ash Dykes' Yellow River Adventure je koprodukcí společností One Tribe TV, CICC, Insight TV a CMG. Každý ze tří dílů má stopáž 50 minut.

Wild Critters USA

V průběhu léta vycházela v rámci cyklu Nature na americké televizní stanici PBS a v rámci videopodcastu Orbit: Science for Kids on the Move! vzdělávací série Wild Critters USA (Divocí tvorové USA). Má za cíl vzdělávat děti ve věku 3 až 11 let o americké zvířeně, jejíž zástupci jsou v jednotlivých 27 až 31 minut dlouhých epizodách kresleni před kamerou; děti tedy mají možnost naučit se, jak tato zvířata zobrazit na papíře, a tím pádem mohou také pochopit jejicha natomii. První epizoda této videopodcastové série, nazvaná The Tortoise that Saves the Rabbit (Želva, která zachránila králíka), byla premiérově uvedena již 24. června 2026, a byla zaměřena na želvu Agassizovu z Mojavské pouště na jihozápadě Spojených států. Pojednávala o tom, proč jsou tito plazi schopni vydržet tak dlouho bez vody, a jakou mají roli ve svém pouštním ekosystému; hostem epizody byl David Mizejewski z National Wildlife Federation, jenž dětem vysvětlil, proč a jak se pouštní živočichové naučili vypořádat se s horkem. Druhý díl, The Fluffy Guardians of the American Grasslands (Huňatý strážce amerických travnatých plání), byl zaměřen na bizony, a byl vydán 1. července. Třetí epizoda, The Toughest Moms of the Florida Everglades (Nejhouževnatější mámy floridských Everglades), pojednával o aligátorech amerických; čtvrtý díl, Meet Nature's Water Cleaners (Seznamte se s přírodními čističi vody), byl zaměřen na sladkovodní mlže; 29. července vyšla epizoda Ice Age Secrets Frozen in Mammoth Poo (Tajemství doby ledové zmrzlá v mamutím hovínku), a vysvětlila dětem, proč mají dospělí vědci radost ze studia 20 000 let starého trusu chlupatých pleistocénních chobotnatců; pátý díl, How Do Baby Bald Eagles Learn to Fly? (Jak se ptáčata orlů bělohlavých učí létat?), byl zaměřen na hnízdění a výchovu mláďat ptáka, který je symbolem USA; The Turtle that Dances for Worms (Želva, která tančí pro červy), se týkal želvy hrbolaté a jejích podivných potravních návyků; A Monarch Butterfly's 3000-Mile Journey (Cesta monarcha stěhovavého dlouhá 3000 mil) byl zaměřen na nejpozoruhodnější hmyzí migraci; How Tiny Corals Build Underwater Cities (Jak malé korály stavějí podmořská města) byl zaměřen na korálové útesy; The Race to Save Three Mountain Lion Cubs (Závod o záchranu tří mláďat pumy) se týkal sirotků pumy z Kalifornie; a poslední díl, Sea Otters: Superheroes for Kelp Forests (Mořské vydry: Superhrdinové kelpových lesů), vydaný 22. září, se týkal záchrany vydry mořské a její domoviny na kalifornském pobřeží. Všechny epizody lze zhlédnout na webu PBS Nature.

Deep in the Heart 2: Texas Rivers

V pátek 25. září 2026 zamířil do amerických kin nový celovečerní dokumentární film s názvem Deep in the Heart 2: Texas Rivers (Hluboko v srdci 2: Texaské řeky), který je sequelem snímku Deep in the Heart: A Texas Wildlife Story, vydaného v roce 2022. Zatímco první dokument této série o texaské divočině vyprávěl herec Matthew McConaughey, dvojku čistě o řekách protínajících tento divoký americký stát vypráví herec Ethan Hawke (Moon Knight, Predestination). Jedná se o snímek o zvířecích obyvatelích texaských říčních pánví, obývaných vydrami, medvědi a různorodým ptactvem; a kromě jejich příběhů vypráví také příběhy o úspěších a neúspěších v lidských pokusech zkrotit texaskou vodu nebo ji naopak chránit tak, aby nedošlo ke zničení tamních říčních ekosystémů. Deep in the Heart 2: Texas Rivers je velkou oslavou potoků, potůčků a řek, ale i míst, do kterých tečou - mořských zálivů - v jižanském státu, který si asi jen málo lidí okamžitě asociuje s vodou. Byl natáčen na březích slavné řeky Rio Grande i u vysychajících potůčků v rančerském srdci státu. Režisérem a scénáristou tohoto 85 minut dlouhého filmu je Ben Masters, který svou filmařskou kariéru započal snímkem The River and the Wall z roku 2019. Kromě toho (a kromě prvního Deep in the Heart) pracoval třeba ještě na dvou epizodách velkolepého dokumentu Terra Matter (2023-2026) či na letos v lednu vydaném filmu Borderlands Jaguar (který i někomu, jako jsem já, tedy velký fanoušek dokumentů o přírodě, zcela unikl!). Producentem Deep in the Heart 2 je Josh Winkler (Hope for the Guadalupe), dále se na výrobě podíleli Sam Klatt (The American Southwest), jenž film také sestříhal, a Chet Stefan (Buffalo Stone). Film je dílem společností Fin & Fur Films a Stuck On On. Oficiální trailer můžete zhlédnout po kliknutí sem.

Super Nature

Poslední novinkou z letošního září, se kterou se v tomto článku seznámíme, je celovečerní, 82 minut dlouhý dokumentární snímek Super Nature (Super příroda) režiséra, producenta a střihače Eda Sayerse (Goldfish), který zamířil do kin ve Spojeném království a Irsku dne 4. září 2026. Jeho cílem bylo natočit dokument o zvířatech a rostlinách celého světa způsobem, který dnes působí zastarale - celý film byl totiž natočen na Super 8 celuloid, takže vypadá jako starý barevný film z 60., 70. nebo 80. let. Super 8 nikdy neumožňoval pořídit celé hodiny záběrů; Ed Sayers musel tento snímek sestříhat z obrovského množství několikaminutových pásků filmu. Super Nature zachycuje vše, s čím se setkal na svých cestách po Zemi - motýlů přes lidi různých etnik a kultur po velryby. Seznamuje diváctvo s několika druhy, které by již jistě byly vyhynulé, pokud by nebylo tvrdé práce vědců a ochránců přírody, a vtahuje jej do pouští, oceánských ekosystémů, tropických lesů a horstev, které jsme si v posledních letech zvykli obdivovat na digitálních záběrech v rozlišení 4K. Jak odlišný je náš současný svět, když je nám prezentován zachycen na staromódním, nikým již nevyužívaném formátu? Ed Sayers ve filmu sám vystupuje, a do kamery v něm hovoří o tom, jak tento projekt ovlivnilo zesnutí jeho matky. Hudbu pro film složila Alexandra Hamilton-Ayres (Savage Mountain, Britain's Atomic Bomb Scandal, Finite: The Climate of Change). Producenty filmu jsou mj. Beth Allan (Tummy Monster), Rebecca Wolff (Our Land) či Shanida Scotland (The Guardian: Ater Windrush). Super Nature je dílem společností Doc Society, Screen Scotland, BFI Doc Society Fund, Grasp The Nettle Films, Forest of Black a Seven Productions. Oficiální trailer můžete zhlédnout zde. 

Příští měsíc nás čeká celá řada dalších nesmírně zajímavých dokumentů. V sobotu 3. října bude mít na americké televizní stanici ABC premiéru 1. epizoda nového seriálu Jeffa Corwina, nesoucího název Jeff Corwin's Southern Wild (Jižanská divočina Jeffa Corwina)! O den dříve, v pátek 2. října, odvysílá americká verze National Geographic Channel první díl sedmidílného cyklu Africa: Earth's Wild Home (Afrika: Divoký domov Země), vyprávěného herečkou Wunmi Mosaku. PBS také v říjnu začne vysílat 45. sérii cyklu Nature, jejímž prvním dílem bude speciál Sesame Street and the Great Elephant Adventure (Sezame otevři se a velké sloní dobrodružství). Blíží se i premiéra velkolepého cyklu Blue Planet III (Modrá planeta 3) vyprávěného letošním stoletým oslavencem Davidem Attenboroughem, a ve stejné sezóně by BBC měla uvést i nejnovější dokument s Liz Bonnin, Plastic in Our Bodies (Plasty v našich tělech). Paleonadšenci mohou na podzim očekávat i vydání dokumentu PBS Amazon Extremes (Extrémy Amazonie), který se zčásti bude týkat paleontologie Amazonské pánve. A abych uvedl ještě něco trochu vzdálenějšího, ale neméně vzrušujícího - Nigel Marven letos v září odhalil, že po vydání Wild Bangladesh (Divoký Bangladéš) bude jeho dalším dokumentárním projektem film o přírodě Gibraltaru, který plánuje natočit příští rok!

Dalších Dokumentárních novinek se dočkáte na konci října!

Springwatch 2026 - Pozorování ptáků s Dominique Palmer

Pozorování ptáků s Dominique Palmer. Advokátka klimatické spravedlnosti a intersekcionální klimatická aktivistka Dominique Palmer je nadšenou pozorovatelnou ptáků. Ptačení neboli birding/birdwatching mezi zástupci Generace Z rapidně narůstá, a čím dál více mladých lidí si podobně jako Dominique uvědomuje, že jim tato aktivita pomáhá zvládat stres. Jde vlastně o druhý nejrychleji narůstající koníček naší generace. Velmi pomáhá také poslouchání ptačího zpěvu. Dominique má zvláště ráda hlas budníčků menších (Phylloscopus collybita). S pomocí aplikace na mobilu se učí rozpoznávat zpěv jednotlivých druhů pěvců. V lesích, v ptačím ráji, se Dominique jako neurodivergentní člověk cítí dobře - kolem je ticho, protínané jejich hlasy, a ona tak může dekompresovat. Generace Z je první generací digitálních domorodců, ale přestože nám digitální technologie umožňují být v neustálém kontaktu, ať už žijeme kdekoliv ve světě, ne všichni z nás mají zrovna vybudovaný vztah k přírodnímu světu. Pozorování ptáků je perfektním způsobem, jak to napravit. Můžete začít kdykoliv. Dominique se k tomuto koníčku dostala teprve před pár lety, když byla na procházce se svým snoubencem, a společně náhodně na patnáct vteřin zahlédli ledňáčka říčního (Alcedo atthis). Pro natočení tohoto segmentu s ní tým ze Springwatch zamířil do vápencové oblasti Downs v centru Bristolu, které navzdory očekávání oplývá značnou ptačí diverzitou. Uvidíme sýkoru koňadru (Parus major), káni lesní (Buteo buteo), straku obecnou (Pica pica), brhlíka lesního (Sitta europaea) a mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus). Dominique nestudovala biologii - má za sebou úspěšné studium politologie a mezinárodních vztahů na Birminghamské univerzitě - ale i tak si pozorování ptáků velmi užívá. Není třeba být odborníkem, aby pro vás ptáci tolik znamenali. Dominique se praxí naučila, v které části dne má šanci ten který konkrétní druh vidět. Poté, co se lépe seznámila s Downs, poštěstilo se jí častěji pozorovat i žlunu zelenou (Picus viridis), která jí dříve unikala. Jak na závěr říká, žijeme v době klimatické nouze, a 30 % ptačích druhů Velké Británie hrozí vyhynutí. Jeden z důvodů, proč v této krizi jsme, je náš chybějící vztah k přírodě a jednoho k druhému. Pozorování ptáků to podle Dominique může pomoci napravit. Je to zábavná aktivita, která však promění váš pohled na okolní svět. Po skončení segmentu Chris Packham chválí rostoucí počet klimatických aktivistů trpících klimatickou úzkostí - což je skutečný typ anxiety, kterému je třeba věnovat pozornost, a stejně tak jejím vnějším spouštěčům - nalézající klid v birdwatchingu. 

Klip z druhé epizody naučného pořadu Springwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two.

Random Bird #55: Seriema černozobá

Vědecký název: Chunga burmeisteri,

Rozšíření: Bolívie, Paraguay a Argentina,

Velikost: délka 70 až 85 cm, hmotnost 1,2 kg.

Jihoamerický řád Cariamiformes tvoří celkem 7 čeledí, z nichž 6 je zastoupeno pouze fosilními druhy ptáků. Bezpochyby nejznámější z těchto čeledí je Phorusrhacidae, kterou tvořili děsoptáci jako Phorusrhacos, Kelenken, Titanis, Andalgalornis či Mesembriornis; poslední z těchto masožravých opeřených obrů vyhynuli v pozdním pleistocénu. Jejich jedinými žijícími příbuznými jsou zástupci oné poslední, jediné přežívající čeledi řádu Caramiaformes - seriemy (Caramidae). Existují dva současné rody, Cariama (s jediným druhem, seriemou rudozobou) a Chunga (s jediným žijícím druhem a jedním druhem vyhynulým). Seriema černozobá se vyskytuje pouze ve střední části jižní poloviny jihoamerického kontinentu; na jihovýchodě Bolívie, na severu Paraguaye a od severu po střed Argentiny. Obývá savany, křovinaté oblasti a suché otevřené lesy do nadmořské výšky 800 metrů. Je to všežravý, dlouhonohý pták, létající jen zřídka a krátce - zpravidla je-li k tomu donucen pronásledovatelem. Hlas seriemy černozobé bývá připodobňován k hlasu krocana, australského ledňáka z rodu Dacelo (anglicky nazývaného kookaburra) nebo dokonce ke štěkání malého psa. Původní obyvatelé Jižní Ameriky tohoto ptáka loví pro maso, a také sbírají jeho vejce. Lidé z etnické skupiny Toba dokonce vytvářejí obklady z trusu seriemy černozobé, kterými bolestivé pupínky na kůži a spáleniny. O hnízdění těchto ptáků se toho moc neví, rozhodně však nevytvářejí hnízdní kolonie. Páry se zřejmě dávají dohromady v listopadu a prosinci; rodiče staví hnízdo společně, a samice do něj klade dvě bílá vejce s občasnými hnědými a fialovými skvrnami. Jednotlivá pohlaví však od sebe nelze na první pohled nikterak rozlišit - nejde o pohlavně dimorfní druh. Stejně jako druhá přežívající seriema, patřící do rodu Cariama, má i tento druh na každé ze zadních končetin srpovitý dráp, který se nápadně podobá tomu, kterým disponovali proslulí raptoři z čeledi Dromaeosauridae. S délkou až pětaosmdesáti centimetrů je seriema černozová třetím největším primárně pozemním ptákem Nového světa - větší jsou nandu pampový a právě seriema rudozobá. Mezinárodní unie pro ochranu přírody vede seriemu černozobou jako málo dotčený druh. Místy má jít o hojného ptáka. 

Zdroj obrázku:

EcoRegistros

Zdroje informací:

Wikipedia

IUCN Red List

Fraud in the Lab: The High Stakes of Scientific Research | Kniha týdne

Ve večerních hodinách poslední neděle září 2026 vám přináším slíbenou 41. část projektu Kniha týdne. Nemohu uvěřit tomu, že zítra to budou přesně tři měsíce, co byla série zase obnovena; od tehdejší 28. části jsem se pohnul již k jednačtyřicáté - tolik čtení! Tentokrát vám představím knihu, která se týká vědecké praxe, zvláště pak laboratorní praxe. Z předchozích publikací recenzovaných v rámci projektu Kniha týdne a majících s tímto tématem co do činění uvedu například Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Molecules and Minds od Stevena Rose, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén a Feminism in the Wild od Ambiky Kamath a Meliny Packer. Myslím, že ze všech knih, které jsem vám v rámci tohoto projektu představil, se právě tyto publikace alespoň v některých svých kapitolách dotýkají záležitostí majících co do činění s touto publikací. Nyní již nebudu otálet. Představuji vám knihu Fraud in the Lab.

Fraud in the Lab: The High Stakes of Scientific Research (Podvod v laboratoři: Vysoké sázky vědeckého výzkumu) je kniha francouzského vědeckého žurnalisty a historika Nicolase Chevassus-Au-Louise, vydaná v originále jako Malscience: De la fraude dans les labos ve Francii nakladatelstvím SEUIL v roce 2016 a v anglickém překladu od newyorského spisovatele a překladatele Nicolase Elliotta nakladatelstvím Harvard University Press v roce 2019. Jde o publikaci zaměřenou na podvody v laboratorních výzkumech, na jejich dopady na kvalitu vědy, na nedostatečné stahování vědeckých článků obsahujících podvodná data, a na faktory, které přírodovědce a lékařské výzkumníky vedou k fabrikaci dat či manipulaci s nimi. Detailně rozebírá některé zvláště důležité případy vědeckých podvodů, a učí čtenáře o tom, že na výsledky vědeckého výzkumu má vliv zdroj jeho financování. Dále řeší například kompetici mezi výzkumníky, upozorňuje na přístupnost stažených článků na internetu a na vážné zdravotní důsledky některých podvodných experimentů lékařských výzkumníků pro pacienty, představuje čtenářům problematiku zkreslování či zkrášlování obrazových materiálů ve vědeckých článcích (například v oborech buněčné biologie nebo organické chemie), a pojednává také o historických pokusech předcházet vědeckým podvodům a eliminovat je. Čtenáři se dozví mj. o tom, co v roce 2001 vedlo ke vzniku vůbec prvních open-access odborných časopisů od neziskové organizace PLOS; jak obtížné je vyšetřování vědeckých podvodů pro policii, a proč využít policii pro takové vyšetřování není adekvátní; jak tabákový průmysl financoval výzkum s až směšně působícími výsledky, které měly být využity v politické aréně proti snaze omezit kouření; jak se liší laboratorní podvody prováděné ve veřejných výzkumných institucích a podvody ve výzkumných institucích soukromého sektoru; jak fungují citační indexy; a jak některé vědecké podvody napomohly rozvoji konspiračních teorií, včetně konspiračních teorií o vakcínách. Nicolas Chevassus-Au-Louis také čtenáře seznamuje s možnostmi, kterými se věda může vydat, aby se s prováděním vědeckých podvodů vypořádala - včetně vědeckého komunalismu a tzv. pomalé vědy (slow science), jež by nebyla poháněna současným požadavkem na rychlé publikování. Pro vědce i studenty vědeckých oborů, zvláště těch přírodovědných, je Fraud in the Lab nutnou četbou. Je to kniha osvětlující podvodné vědecké praktiky a zločiny, jež mohou mít dalekosáhlé negativní následky. Sem tam je to četba hrozivá, a vsadím se, že i ty největší ostřílence mezi studenty nebo výzkumnými profesionály pár věcmi vyděsí. Rozhodně ji doporučuji k přečtení.

Přední obálka knihy Fraud in the Lab: The High Stakes of Scientific Research, vydané nakladatelstvím Harvard University Press v roce 2019. Zdroj: Harvard University Press

Nacházíme se na blogu, který je primárně věnován životu na naší planetě v její dávné minulosti, tudíž mi dovolte oprášit slavný citát velikána paleontologie a evoluční biologie Stephena Jaye Goulda z jeho knihy Wonderful Life: "Věda není bezcitným honem za objektivními informacemi. Je to kreativní lidská aktivita, a její géniové jednají více jako umělci než jako procesoři informací." Sám Nicholas Chevassus-Au-Louis v knize Fraud in the Lab poznamenává, že ještě v polovině minulého století byla věda vnímána jako přínosce objektivních informací, a tento mýtus byl rozbořen až v průběhu 60. a 70. let tehdejšími sociology. Doby, kdy se výše uvedené tvrzení Stephena Jaye Goulda mohlo zdát radikální, jsou dávno ty tam. Dnes si opravdu málokdo myslí, že věda je nějakým nedotknutelným, až posvátným nositelem navždy neměnných pravd nebo že existuje ve vakuu, neovlivňovaná ekonomikou, politikou a celou řadou společenských faktorů. Ne vždy je o hledání objektivní pravdy, byť je tak prezentována široké veřejnosti. Ačkoliv je potenciálně nejjistějším a nejdůvěryhodnějším způsobem produkce informací o světě, ve kterém žijeme (existují vůbec nějaké jiné potenciálně jisté a důvěryhodné způsoby?), neexistuje nikterak mimo hrst profitu, regulací, atraktivity určitých témat a oborů či využitelnosti diktované dobou a jejím hospodářským a sociálním systémem. Stejně jako umění (nebo naprostá většina umění), je i věda - bohužel - o penězích. Sázky mohou být v některých případech, v některých oborech a pro některé výzkumníky, zvláště vysoké. Při laboratorních výzkumech mohou přírodovědečtí a lékařští výzkumníci riskovat své kariéry, a produkty jejich práce jim (a institucím, pro které pracují) mohou vynést prestiž a dokonce mohou i významným způsobem změnit lidskou společnost. To není nic, o čem by někdo z nás někdy nepřemýšlel. Nemusíte být vysokoškoláci, absolventi univerzit či samotní laboratorní a vědečtí pracovníci, abyste si to uvědomovali. A není ani třeba být příliš učený na to, aby člověk pochopil, proč občas tato kreativní lidská aktivita selhává - proč dochází k podvodům, proč vznikají plagiáty, proč jsou některé experimenty nereprodukovatelné a proč čas od času slyšíme o skandálu nějakého vědce, který se ukázal být falešným hráčem.

Vždy je důvod k pobouření. Znalostní a průmyslová společnost na vědě zcela závisí, a pokud se ukáže, že je jí lháno, pak je zcela pochopitelné, že reakce vůči těmto falešným hráčům nejsou hezké a přívětivé. Jenže jak Nicolas Chevassus-Au-Louis v knize Fraud in the Lab uvádí, některé podvody nebývají odhaleny; někdy se stává, že ti, kteří podvodu přihlíželi a upozornili na něj, jsou z výzkumné instituce vyhozeni, zatímco podvodník setrvá. Uvádí také, že pro některé podvodníky nejsou konsekvence tak drastické, jak bychom čekali; člověku se hned vybavuje Andrew Wakefield, o kterém autor v této publikaci také píše; to je onen muž, který je zodpovědný za konspirační teorii o "autismu coby produktu vakcín proti spalničkám", a přestože ho žádná důvěryhodná výzkumná instituce už nikdy nebude brát vážně, dodnes se těší podpoře anti-vaxerských organizací, jež jsou politicky motivovány, a pro určité ne zrovna inteligentní lidi v naší společnosti má jeho pavědecká činnost stále jakousi "legitimitu". Také se stahováním problematických a podvodných vědeckých článků to není tak lehké, jak by laik čekal; některé články, třebaže byly odbornými časopisy staženy, zůstávají na jejich internetových webech bez jediné informace pro širokou veřejnost o tom, že obsahují podvodná data a nepřínosné závěry. Ne všechny podvody jsou ale cílené; dochází i k vědeckým podvodům náhodným. To vše a mnohem více řeší tato skvělá publikace od vědeckého žurnalisty, historika vědy a vystudovaného neurobiologa, který pracuje jako redaktor pro francouzský nezávislý, neziskový, investigativní online zpravodajský web Mediapart, který v roce 2008 vytvořil známý politický žurnalista Edwy Plenel. Nicolas Chevassus-Au-Louis má na svém kontě řadu knih, vždy v originále napsaných francouzsky; jeho nejnovější publikací je Décroiscience (Věda o nerůstu), kterou v roce 2025 vydalo nakladatelství Éditions Agone. Fraud in the Lab je první knihou, kterou jsem od něj četl, a musím říci, že má grády. Celou jsem ji přečetl v době od úterý 22. září do neděle 27. září 2026.

Kniha má celkem 224 stran, přičemž samotná textová část i s pětistránkovou předmluvou zabírá 180 stran. Je rozdělena do 15 kapitol. V první kapitole, Big Fraud, Little Lies (Velký podvod, malé lži), autor uvádí čtyři typy vědeckého podvodu definované matematikem Charlesem Babbagem, a píše o některých prvních detekovaných vědeckých podvodnících. V druhé kapitole, Serial Cheaters (Sérioví podvodníci), píše o nejskandálnějších vědeckých podvodech, včetně těch učiněných Woo-Sukem Hwangem či Janem Hendrikem Schönem. Třetí kapitola, Storytelling and Beautification (Vyprávění příběhů a zkrášlování), pojednává o vyprávění příhodných a atraktivních příběhů na základě vědeckých výzkumů a o manipulaci s obrazovými materiály pro vědecké články, přičemž se zde autor pouští i do problematických výsledků práce takových výzkumníků, jakými byli Gregor Mendel a Ernst Haeckel. Čtvrtá kapitola, Researching for Results (Zkoumání pro výsledky), pojednává o p hodnotách, signifikantních a nesignifikantních výsledcích a problémech vědců prodat negativní výsledky, které jsou sice důležité, ale odborná periodika se je zdráhají publikovat. Pátá kapitola, Corporate Cooking (Korporátní vaření), nahlíží na výzkum v soukromém sektoru a na současnou krizi reprodukovatelnosti výsledků výzkumů. Šestá kapitola, Skewed Competition (Zkreslená kompetice), pohlíží na růst mezinárodní vědecké soutěže jako příčinu exploze laboratorních a výzkumných podvodů, na spojitost mezi publikováním a velkými penězi pro čínské výzkumníky a na hyperproduktivitu a hyperpublikaci v současném světě. Sedmá kapitola, Stealing Authorship (Krádež autorství), řeší témata plagiátorství a dalších forem krádeže, outsourcing a "vědecké generátory". V osmé kapitole, The Funding Effect (Efekt financování), pohlíží autor na vliv zdrojů financování výzkumu na jeho výsledky, a na to, jak vědecká a pseudovědecká práce může živit konspirační teorie. V deváté kapitole, There Is No Profile (Neexistuje žádný profil), se pak zabývá stahováním či nestahováním podvodných článků, a v desáté kapitole, Toxic Literature (Toxická literatura), autor píše o důvodech, proč jsou vědecké podvody plýtváním - peněz, snahy a prostoru ve vědeckých časopisech či na jejich webech, a řeší mj. podvody evolučního biologa Roberta Triverse. Jedenáctá kapitola, Clinical Trials (Klinické pokusy), je zaměřena na velice negativní (i smrtelné) důsledky podvodného lékařského výzkumu, a řeší mj. i Wakefieldův podvodný výzkum vakcín "údajně způsobujících autismus". Dvanáctá kapitola, The Jungle of Journal Publishing (Džungle vědeckého publikování), vás seznámí s důvody pro vznik open access časopisů a s některými predátorskými periodiky. Ve třinácté kapitole, Beyond Denial (Za hranicí popření), se dozvíte o způsobech, jakými se instituce a jedinci pokoušejí podvodné vědecké praktiky řešit, a ve čtrnácté kapitole, Scientific Crime (Vědecké zločiny), se týká především případu belgického vědce Bernarda Bihaina a jeho podvodů, z nichž byl nařčen v roce 1997. V poslední kapitole, Slow Science (Pomalá věda), autor prezentuje možná řešení a změny, které vědě prospějí, a které napomohou eliminovat podvody.

V Předmluvě se Nicolas Chevassus-Au-Louis odráží od zábavného článku Artura Casadevalla a Ferrica C. Fanga z Albert Einstein College of Medicine, vydaného v roce 2014 v odborném časopise Microbe, v němž si tito výzkumníci zahráli na nosografy (popisovatele nemocí), a představili několik závažných onemocnění postihujících vědce: těmi jsou amnesia originosa (neschopnost vzpomenout si na původ myšlenky, nyní přijímané za vlastní), nobelitida (vzácná, avšak ničivá nemoc postihující pouze vědeckou elitu), hyperpromotóza (opakované přeceňování vlastních výsledků s očekáváním velkého postupu nahoru po akademickém žebříčku), areproducibilie (neschopnost získat stejný experimentální výsledek dvakrát) a impaktitida (víra v cenu vědecké práce na základě impaktního faktoru odborného časopisu, v němž bude publikována). "Kdokoliv se sebemenší zkušeností se světem laboratoří a univerzit zřejmě slyšel o pár jedincích trpících těmito patologiemi," píše autor knihy, "ale pro ty, kteří jsou cizí akademickému mikrokosmu může být tento epidemiologický snímek znepokojivý." Výzkum není jen pro nějaké nerdy s brejličkami, zafixované ve svém zájmu na nějakou drobnou část světa, který nás obklopuje - je to soutěživý svět plný ega, občas hodně nafouklého! Nicolas Chevassus-Au-Louis k výše zmíněným patologiím přidává ještě další neméně závažné nemoci postihující vědce a vědecký svět: zkrášlování dat, plagiátorství ("extrémní forma amnesie originosy", jak píše), a nakonec "čistá a jednoduchá fabrikace vědeckých výsledků, naprosté falšování, podvod." Zmiňuje, že laboratoře sám prozkoumal při psaní své neurobiologické dizertační práce, a že dnes toto prostředí sotva poznává. Poprvé také používá slavný termín "publish or perish", který samozřejmě definuje dnešní vědecký svět, a v této frázi je podle něj obsažena všechna ta podvodná věda, o níž jeho kniha pojednává. "Říká se, že na ty, které milujete, jste nejtvrdší," píše v závěru Předmluvy, "v tomto případě nejde o to být tvrdý, ale jednoduše popisovat. A v mém případě, přes to všechno, milovat." Fraud in the Lab není ani tolik kritika, jako zkrátka popis všech těch podvodných praktik - není třeba tvrdých odsouzení a silných slov, fakta totiž mluví za vše. V první kapitole, Big Fraud, Little Lies (Velký podvod, malé lži), nejprve autor vyjmenovává čtyři typy vědeckého podvodu, jak je ve své knize Reflections on the Decline of Science in England (Pojednání o ústupu vědy v Anglii) z roku 1830 definoval matematik Charles Babbage: hoaxing (naprosté vymyšlení; například Gioeniho zcela vymyšlený druh korýše), falšování dat (též naprosté vymyšlení, jen na základě nějakých dat; například D'Angosův popis komety, která nikdy neexistovala, na základě několika astronomických zdrojů), osekání experimentálních dat (manipulace dat pro získání přesnosti; Babbage tento typ podvodu považoval za neškodný) a "vaření" dat (přidání běžným pozorováním vzhled a charakter, "chuť", chcete-li, čehosi vysoce přesného; výběr dat, s nimiž výzkumník jen souhlasí). Ačkoliv vědeckým podvodům byla věnována pozornost již v Babbageho časech, autor uvádí, že "věci se změnily v 70. letech 20. století, kdy několik vědeckých podvodů vešlo do hlavních titulků novin a otevřeně se o nich diskutovalo ve Spojených státech. Díky nedůvěře vládě po skandálu Watergate a desetiletí obecně protiestablishmentového klimatu měly případy, jež by dříve zůstaly tajemstvími v laboratořích, široký dopad." Poté uvádí případy Williama Summerlina, Sira Cyrila Burta, Marka Spectora a Johna R. Darseeho, nejvýznamnějších vědeckých podvodníků 70. a 80. let minulého století.

Případy těchto čtyř lidí změnily pohled na vědecké podvody. Autor cituje profesorku lékařské filozofie Anne Fagot-Largeault, jež v roce 2011 napsala: "Do 80. let 20. století vědecký podvod (nebo provinění) zajímal hlavně historiky vědy, kteří publikovali zábavné, někdy ohromující případové studie, stejně napínavé, jako detektivní romány... Ale na začátku 80. let začali problém konfrontovat právníci, moralisté, politici, administrátoři výzkumu i vědci samotní (neochotně)." Od té doby (do roku 1980 prý bylo staženo jen 21 podvodných článků, poté však více než 4000!), co se o podvody začal jevit takový zájem, je musela mít vědecká komunita dobře definovány. Nicolas Chevassus-Au-Louis uvádí dvě definice: první od US Office of Science and Technology Policy z roku 2000, podle níž je podvod fabrikací, falzifikací a plagiátorstvím dat, ať už v koncepci výzkumu nebo jeho provedení a publikování, nebo v recenzích článků; druhá je od Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci a rozvoj, tu první ještě rozšiřuje a uvádí v ní tzv. "pochybné výzkumné praktiky", včetně konfliktu zájmů, selektivní prezentace dat v článcích či uvádění lidí mezi autory, kteří ale na studii či článku vůbec nepracovali. Autor knihy prý gravituje spíše k oné druhé, širší definici. Dále v první kapitole uvádí, že některé vědy na tom, co se týče počtu podvodů, jsou lépe než jiné - matematiku postihlo jen pár plagiátů, a "celkově i fyzika byla ušetřena této epidemie." Za malé množství podvodů ve fyzice podle něj může to, že fyzikální výzkum dělají velké skupiny vědců o stovkách jedinců, v nichž je sebekontrola velice efektivní; fyzika navíc pracuje se solidními teoriemi, které se nedají příliš obíhat. To biologie je na tom docela jinak, a nejvíce podvodných článků, které byly nakonec staženy, bylo publikováno v oněch takzvaných prestižních časopisech, což jsou Nature, Science a Cell. Jeden z 5000 článků v biomedicínských oborech má být podvodný. Autor cituje studii Michaela Grieneisena a Minghui Zhanga, podle kterých zvláště v desetiletí 2001-2010 počet stažených článků dosti narostl; zároveň upozornili na to, že nejvíce stažených podvodných článků vyšlo v lékařských odborných časopisech. Dále zmiňuje výzkum sociologa Daniela Fanelliho, který během svých let na Edinburghské univerzitě syntézou dvaceti studií kvantifikujících vědecké podvody zjistil, že "2 procenta vědců přiznala fabrikaci či falzifikaci výsledků alespoň jednou za svou kariéru - to je procentuální hodnota stokrát vyšší než míra stahování podvodných článků." Vědecké podvody by tedy měly být častější, než se na první pohled zdá. Ve druhé kapitole, Serial Cheaters (Sérioví podvodníci), představuje čtenářům některé skutečně závažné případy vědeckých podvodníků, a nejprve zmiňuje Yoshikiho Sasaie a jeho kolegy, kteří ve článku z ledna 2014 tvrdili, že našli jednoduchý způsob přemístění dospělého lymfocytu do kmenové buňky. Experiment se tehdy pokusily replikovat desítky laboratoří po celém světě, ale nepodařilo se jim to. Sasaiův výzkum se ukázal být podvodným, a mělo to pro něj tragický následek - když jeho spoluautoři požádali časopis Nature, v němž byl článek publikován, o stažení, Sasai ukončil svůj život.

"Podle Karla Marxe se historie opakuje: nejprve jako tragédie, podruhé jako fraška. Marxovo pozorování zůstává přesné pro popis vědeckého podvodu, ale pořadí bylo obráceno. Zatímco Sasaiova sebevražda tragicky ukončila případ, o kterém se mluvilo v malém světě biologie kmenových buněk po jeden semestr, předcházel mu o desetiletí dříve srovnatelný případ, jehož výsledek je prakticky směšný," uvádí dále Nicolas Chevassus-Au-Louis, když píše o případu jihokorejského biologa Woo-Suka Hwanga, který měl učinit cosi vskutku spektakulárního. V roce 2005 mu v časopise Science vyšel článek o prvním úspěšném naklonování psa. Nedlouho poté začalo vyplouvat na povrch, že ve svých článcích o klonování lidí použil falešné výsledky a pozměněné obrazové materiály, načež jeho články byly z časopisu Science staženy. Když ale na konci prvního desetiletí tohoto století začal opět ve velkém produkovat články - jeden za dva měsíce - dělal, jako by nic, a jeho kontroverzím už opět nikdo nevěnoval pozornost. Další případy, které ještě Nicolas Chevassus-Au-Louis uvádí v této kapitole, jsou případy psychologa Diaderika Stapela, neurologa Marca Hausera, lékaře Jana Hendrika Schöna a bratrů Igora a Grichky Bogdanoffových ("kteří bývají často vídáni na placech talk shows a na večeřích vysoké společnosti spíše než v laboratoři"), patřících též mezi nejnotoričtější vědecké podvodníky tohoto století. Třetí kapitola, Storytelling and Beautification (Vyprávění příběhů a zkrášlování), začíná zajímavou otázkou: "Je každý vědecký článek podvod?" Autor tím odkazuje na jednu záležitost, kterou je třeba si uvědomit - vědecké články (tak jako bakalářské, diplomové a dizertační práce studentů) začínají úvodem, pokračují metodami, výsledky a diskusí, a pak přichází závěr, čímž vzniká iluze posloupnosti jednotlivých kroků tohoto výzkumu. Jenže realita (jak minimálně každý úspěšný obhájce bakalářské práce, ne-li zkušený vědecký pracovník s desítkami let praxe ví) je docela jiná. Uvedená otázka, kterou autor uvádí na začátku kapitoly, byla vyřčena Peterem Medawarem v televizním vysílání BBC v magickém roce 1963, a sám si na ni tehdy odpověděl: "Vědecký článek ve své ortodoxní formě ztělesňuje naprosto chybnou koncepci, dokonce travestii, způsobu vědeckého myšlení." François Jacob, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, tvrdil, že "věda je nade vše světem nápadů v pohybu." Výzkum jde málokdy v předvídatelném směru "načtení problematiky-výběr metod-experiment-získání a zpracování výsledků-tvorba znalostí", ale je chaotičtější. Autor se dále dostává k vyprávění příběhů a manipulaci s daty, které se dopustili i někteří z nejvíce vyzdvihovaných vědců své doby. Nejprve píše o Gregoru Mendelovi, našem českém otci moderní genetiky. Ronald Fisher, jedna z nejdůležitějších figur neodarwinistické syntézy, "v roce 1936 vypočítal, že Mendel měl jen sedm ze sta šancí produkovat přesně jednu čtvrtinu zvrásněných hrášků v křížených generacích." Manipuloval Mendel s daty? Nicolas Chevassus-Au-Louis píše: "Zjevným závěrem je, že Mendel nebo jeden z jeho spolupracovníků více či méně vědomě uspořádal počty, aby seděly k pravidlu, které předtím Mendel vycítil. O tomto ale můžeme jen spekulovat, protože Mendelovy archivy se nezachovaly." Dále uvádí případ Ernsta Haeckala, autora dávno zdiskreditovaného pravidla, podle něhož "ontogeneze opakuje fylogenezi"; jeho obrázek sukcesivních fází vývoje embrya ryby, mloka, želvy, kuřete, králíka, prasete a člověka byl kritizován už za jeho života, nicméně "to trvalo celých sto let, kdy porovnáním Haeckelových kreseb s fotografiemi embryií stejných druhů bylo objasněno, že kresby byly blíže uměleckým dílům než vědeckému pozorování." Haeckel chtěl svou kresbou dokázat teorii, kterou vymyslel, ale důkazy pro ní neměl. Dále je zmíněn i podivuhodný případ fyzika Roberta A. Millikana. Na závěr kapitoly se autor věnuje zkrášlování obrazových materiálů ve vědeckých článcích - zejména buněční biologové a organičtí chemici využívají počítačových technologií k tomu, aby snímky vzorků z mikroskopu zbavili nečistot, čímž je ale zkreslují. Kuriózní je - a to jsem vůbec netušil - že v roce 2011 Evropská molekulárně biologická společnost přidělila úkol kontrolovat obrázky ve vědeckých manuskriptech umělkyni Janě Christopher, která dříve pracovala pro Anglickou národní operu. "Jeden z pěti musí být zkrášlen," uvádí suše autor, a "jeden ze sta tak moc, že publikace studie musí být zrušena, ačkoliv byla schválena peer recenzenty." 

Haeckelova ilustrace embryií - jeden z nejslavnějších případů vědeckého podvodu, připomínka jeho zdiskretidované teorie a předmět celé knihy Nicka Hopwooda Haeckel's Embryos: Images, Evolution, and Fraud. Zdroj: Wikimedia Commons

Na začátku čtvrté kapitoly, Researching for Results (Zkoumání pro výsledky), autor uvádí, že středoškolští učitelé v laboratorních cvičeních často manipulují s pokusy svých studentů, ovšem když něco takového při svých pokusech činí samotní vědečtí výzkumníci, nedá se to nikterak ospravedlnit. K zamyšlení je tato věta: "Ačkoli experimenty mají zkoumat přírodu, téměř vždy příjemně potvrdí hypotézu, která vedla k jejich provedení." Rétoricky se ptá, zda je možné, že vědci studující přírodu si pokládají pouze "dobré otázky", na které lze najít "relevantní odpovědi". Představuje čtenářům statistický koncept p hodnoty, tedy hodnoty probability, nejmenší hladiny významnosti, jež může být zavržena. Jejím prahem je hodnota menší než 0,05. Poté uvádí: "Může být využito několika potenciálních manipulací k získání p hodnoty pod 0,05, což je brána pro budoucí publikaci. Dá se například preferenčně vybírat experimenty považované za konkluzivní, což zřejmě provedl Robert A. Millikan ve své práci na téma měření náboje elektronu. Také lze rozhodnout o zastavení sběru dat, zatímco získané výsledky umožňují dostat se k důležitému p < 0,05. Pokračováním by vědec riskoval vzdálení se p hodnotě." V odborných článcích z oboru psychologie je prý p hodnot až podezřele moc v rozmezí 0,045 až 0,050 ("jinými slovy, přesně ten práh determinující, zda pokus či pozorování je hodné publikace"), a "pouze 11 procent článků z experimentální psychologie explicitně uvádí důvody, proč se výzkumníci rozhodli omezit své pokusy na počet případů popsaných v publikaci." Dále se v této kapitole dočtete o problematice signifikantních a nesignifikantních výsledků, tedy výsledků statisticky významných a nevýznamných. V průběhu času se počet vydaných článků s nesignifikantními výsledky snižuje: "V roce 1990 existovalo sedmnáct článků přiznávajících nesignifikantní výsledek na každých deset článků s pozorovaným signifikantním výsledkem. Dnes je jich pouze třináct." Tento trend se týká biologie, agronomie, environmentálních studií a výzkumu potravních návyků (v těchto oborech došlo k dvojnásobnému nárůstu signifikantních výsledků v období mezi roky 1970 a 1990); starý poměr ale zůstal v chemii, fyzice, počítačových vědách a inženýrství. Autor zmiňuje studii Daniela Fanelliho, který zjistil, že počet článků dokazujících hypotézy, jež se vědci rozhodli otestovat, zvýšil ze 70 % v roce 1990 na 86 % v roce 2007. V odborné literatuře také narůstají zmínky konceptu posunu paradigmatu, se kterým přišel fyzik a filozof Thomas Kuhn, a který má značit revoluce ve vědě: "Jen v roce 2015 bylo bezprecedentních 813 posunů paradigmatu." Se všemi těmito záležitostmi souvisí neochota vědeckých časopisů publikovat negativní výsledky, tedy výsledky, které vlastně nic nového nepřinášejí, ale stále je důležité, aby se s nimi jiní výzkumníci seznámili - třeba proto, aby přišli s jinou metodologií výzkumu studovaného jevu. Pro výzkumníky je to pochopitelně frustrující; v roce 2002 byl kvůli tomu založen Journal of Negative Results in Biomedicine, který má zajistit, že práce výzkumníků v oboru biomedicíny nepřichází vniveč. Poslední koncept, který autor v této kapitole představuje, je HARKing - tvorba hypotézy po získání výsledků. Tím si vědci zajišťují, že vlastně nebudou mít negativní výsledky, a to jasně potvrzuje, že mnou výše uvedená linka výzkumného myšlení (struktura vědeckého článku či závěrečné práce vysokoškolského studenta) nereflektuje opravdové vědecké praktiky.

Zdroje financí mířících do výzkumu mají vliv na výsledky, a pátá kapitola této knihy, Corporate Cooking (Korporátní vaření), je zaměřena na vědu v soukromém sektoru. Pojednává také o krizi reprodukovatelnosti výsledků, přestože jedním ze základů vědeckého bádání je, že by mělo být reprodukovatelné a tedy ověřitelné. Nicolas Chevassus-Au-Louis píše: "Někdy existují excelentní důvody, proč experimenty nejsou reprodukovány. Experiment mohl sestávat z pozorování uskutečněných pouze daným výzkumníkem - například s ekosystémem či chováním zvířecího druhu. Toto zřejmě vysvětluje, proč experimenty v etologii nejsou nikdy reprodukovány." V některých oborech může být nereprodukovatelnost výsledků považována za potíž - jako příklady uvádí autor kosmologii, strukturální biologii i klimatologii, jež závisejí na konkrétních matematických modelech, jež nelze lehce replikovat, neboť vycházejí z řady submodelů (v klimatologii jsou to například atmosférická cirkulace, oceánské proudy, oblačnost, množství slunečního světa dopadnutého na povrch - to nejsou faktory, které lze mít pod kontrolou a ani je nelze zreplikovat). Ovšem nejvíce kontroverzní nereprodukovatelností výsledků studií si prochází biomedicína: "Mezi 75 až 90 procenty výsledků publikovaných v nejlepších odborných časopisech v oboru biomedicíny není reprodukovatelných." Psychologie je na tom údajně podobně, fyzika je na tom opět opačně ("Zeptejte se fyzika, proč je fyzika ušetřena z nárůstu stahování podvodných článků, a on vám pravděpodobně s pobavenou aristokratickou povýšeností odpoví: 'Protože fyzika je věda.'"). Skutečně zajímavé je to, že v biologických laboratořích může pro získání určitého výsledku hrát roli třeba to, zda má laborant nasazeny rukavice či ne (drží-li zkumavku s rukavicemi, více ji zahřívá, a reakce v ní může být dosti odlišná od té, jaká by nastala, kdyby rukavice nasazeny neměl). Nicméně pro některé výzkumné instituce představuje nereprodukovatelnost výsledků velký problém, a mohou kvůli ní být obviňovány z podvodů. Autor uvádí zajímavou studii vědeckých antropologů Philippea Herta a Grégoira Molinattiho, kteří zaměřili svou pozornost na laboratoř v Marseille potýkající se s kontroverzí ohledně výsledku experimentu se savčími embryi, jež provedl zakladatel této laboratoře, a jež nemohly být reprodukovány. Konflikt uvnitř instituce byl ale nakonec tiše vyřešen. V souvislosti s tím autor zmiňuje termín "implicitní znalosti" (tacit knowledge) od sociologa vědy Harryho Collinse; jde o to, že výzkumníci některé věci (nástroje, postupy) tak dobře znají, že je nezmiňují v metodologické části článku (ani necítí, že by měli), a právě kvůli tomu pak jejich experimenty (provedené poctivě) nejsou reprodukovatelné. Na závěr pak Nicolas Chevassus-Au-Louis představuje čtenářům rozdíly mezi vědou ve veřejném sektoru (státní univerzity) a v soukromém sektoru (korporátní laboratoře aj.) - reputace akademiků ve veřejném sektoru závisí na počtu článků, které jim vydají odborné časopisy, ovšem v soukromém sektoru jde o profit. Vědcům ve veřejném sektoru se více věří, že svou práci odvedli poctivě, v soukromém sektoru ale na reprodukovatelnosti jejich výzkumu závisí velké výdělky: "Společnosti v soukromém sektoru se naučily být opatrné ohledně údajných objevů výzkumníků, neboť byly často zklamány poté, co daly miliony dolarů za licence na patenty, o které zařádaly univerzity nebo výzkumná centra popisující objevy, které v jejich vlastních rukou nepracovaly." V šesté kapitole, Skewed Competition (Zkreslená kompetice), se autor pokouší nalézt odpověď na shakespearovskou otázku: "Co jest tak shnilého v království vědy?" Je to podle něj rostoucí mezinárodní soutěž, co má za následek nárůst podvodného výzkumu. Daniele Fanelli prý zase tento faktor vidí jako pouhý důvod pro nárůst větší manipulace s obrazovými materiály ve článcích. Někdy je podle autora kompetice čistě o tom, že vědec chce, aby nějaký jev či objekt nesl jeho jméno (jako darwinovská evoluce, Alzheimerova nemoc nebo Halleyho kometa), a intenzita vědecké soutěže se pochopitelně mění v čase: "Počátkem 90. let Američané a Evropané čelili novým rivalům v Brazílii, Jihoafrické republice a Indii, v zemích, jejichž pozice na mezinárodní vědecké scéně konstantně rostou. Čína samotná nabídla tucty nových konkurentů."

Obrovský růst vědy v Číně dnes jistě nikoho nepřekvapuje. Z této země se v posledních zhruba pětatřiceti letech stala vědecká velmoc: "V roce 1991 byla Čína pátou světovou velmocí na poli vědy, co se týče počtu publikovaných článků v anglojazyčných časopisech. Dnes je druhá, jen po Spojených státech." Čína je dnes lídrem v paleontologii, a články čínských vědců studujících pravěký život významně změnily náš pohled nejen na dinosaury. O čínské vědě dále Nicolas Chevassus-Au-Louis píše: "Oficiálně se Čínská lidová republika stále prezentuje jako komunistický stát. Ovšem organizace výzkumu v Číně je daleko od komunistické, což je pravdou o mnoha dalších tamních oborech. Ano, kariéry výzkumníků jsou přímo indexovány podle seznamu publikací. Ve většině případů je jediným relevantním faktorem počet publikovaných článků." Čína samozřejmě není komunistická, je to země s kombinací neoliberálního ekonomického modelu a silné státní kontroly, což je hodně daleko od komunismu na papíře (tedy bezstátního a beztřídního systému). Čínská věda je mnohem více kapitalistická, než byla věda sovětská (a Sovětský svaz byl též kapitalismem - státním kapitalismem, nikoliv komunismem či socialismem, jak se prezentoval): "Během Studené války byl Sovětský svaz vedoucí vědeckou silou a dával svým vědcům ty nejlepší životní podmínky. Ale nikdy nezašel tak daleko, že by evaluoval aktivitu svých výzkumníků podle impaktu jejich publikací v kapitalistickém světě." A pokračuje: "Musíme si uvědomit, že v tomto ohledu Čína dělá otevřeně jen to, co Evropa a Spojené státy provádějí mlčky." Od 90. let závisí financování výzkumu evropských a amerických vědců především na jejich seznamu publikací (pokud nepublikují, mají s financováním problémy - "publish or perish"). S tím souvisí hyperproduktivita výzkumníků a hyperpublikování jejich prací, které se ale týká jen menšiny vědců. Autor nás dokonce upozorňuje na to, že někteří vědci publikují každý týden, což však není reálně možné - buď tedy využívají svého statutu k tomu, aby byli přidáni mezi autory nějakého článku, přestože na něm (a na výzkumu) vůbec nepracovali, "nebo jejich články mohou být legitimně podezřívány z toho, že jsou odfláklé." Píše také, že v čtyři norské univerzity v roce 2002 publikovaly o 30 % více článků než v roce 1982. V sedmé kapitole, Stealing Authorship (Krádež autorství), blíže pohlíží na čtyři typy "triků", k nimž se někteří výzkumníci snižují: těmi jsou plagiátorství, přímá krádež, outscourcing a mechanizace (vědecké generátory, třeba SCIgen). O plagiátorství píše, že se provádí již od počátku vědy ve starověkém Řecku: "Například Ptolemaius z velké části okopíroval Hipparchova pozorování, aby zkonstruoval astronomický systém, který přetrval po více než milénium." Zmiňuje také chemika Roberta Boyla, který v roce 1688 napsal, že byl obětí "filozofické krádeže". Dále uvádí, že v biomedicíně je plagiátorství zvláště závažným problémem, pokud jde o meta-analýzy literatury; může vést k tomu, že "zjištění jediného výzkumného projektu jsou započítána dvakrát, což narušuje závěry meta-analýz." Plagiátorství je formou krádeže, ale existuje i jiný typ vědecké krádeže - přímé přivlastnění si výsledků práce jiného výzkumníka. To se pojí i s genderovou nerovností ve vědě: "Co je vnímáno jako nesporná fakta je několik případů mužských výzkumníků, kteří si připsali zásluhy za objevy učiněné svými ženskými kolegyněmi." Jako jeden z příkladů uvádí objev struktury DNA, který v roce 1953 učinila britská chemička Rosalind Franklin, ale výsledky její práce si přivlastnili Francis a Crick! Původ tzv. Downova syndromu objevila pediatrička Marthe Gautier, nikoliv Jérôme Lejeune, který však za tuto krádež obdržel Kennedyho cenu a 30 000 amerických dolarů. Tyto a další případy vědecké krádeže u člověka vyvolávají husí kůži. Co se týče outsourcingu, jde vlastně o proměnu vědecké publikace ve zboží: "Tucty agentur nabízejí přidání klientova jména do článku, který byl již akceptován časopisem, a poskytují spisovatele, který složí článek na základě dat, které klient dodá, přičemž na jejich kvalitě nezáleží." V případě mechanizace se jde ještě o krok dál. Tento problém tkví v existenci vědeckých generátorů, které za lidské výzkumníky odvedou práci tak, že napodobují standardizovanou strukturu vědeckého článku a samy jej v podstatě dají dohromady. Výzkumníci samotní dodají jen grafy, tabulky a diagramy, a o zbytek se postará generátor. Vygenerované články podle tvrzení autora knihy dokáží obalamutit i skutečné odborníky, kteří si je přečtou.

Chris Packham v Saga Magazine: Klima, neurodivergentnost a stárnutí

V rámci propagace nejnovějšího čísla britského časopisu Saga Magazine, který pojednává o životě po padesátce a všech záležitostech, od práce přes zdraví po cestování, s ním spojených, byl před dvěma dny, 24. září, na oficiálním YouTube kanálu tohoto měsíčníku uveden velice přínosný rozhovor s Chrisem Packhamem. Pokud se zajímáte o přírodu a rádi se díváte na dokumentární pořady o ní - a také pokud čtete tento blog - je vám Chris jistě dobře znám. Legendární britský moderátor přírodopisných dokumentů (včetně Springwatch, Earth, Evolution, Secrets of Our Living Planet nebo The Really Wild Show) a environmentální aktivista (jeden z nejpřednějších upozorňovatelů na vážnost klimatické změny ve své zemi) patří mezi důstojné nástupce Davida Attenborougha, a podle konsensu z doby před pár lety patří mezi 100 nejpopulárnějších Britů. Nové číslo Saga Magazine je zčásti věnováno právě jemu a jeho životním moudrům, a video, které s ním lidé z časopisu natočili, se mi líbilo tak moc, že jsem ho zde s vámi chtěl sdílet. Chris v něm hovoří o tom, že každý z nás může v boji za klimatickou spravedlnost učinit změnu, a každá malá změna se počítá; o tom, že naše potravní návyky a náš jídelníček má vliv na stav klimatu; o svém vyrůstání jako člověk s nediagnostikovaným autismem; i o svém mladistvém strachu ze stáří a svém postupném přijetí a nalezení radosti ve stárnutí. Velice inspirativní video, které stojí za to zhlédnout!

Chris poskytuje v tomto videu rady, jak přistupovat ke klimatickému a environmentálnímu aktivismu. Změna klimatu je, jak si všichni dobře uvědomujeme, obrovitým problémem, a naše společnost se zdá být jako oceán, ale jednotlivé kapičky oceánu mohou učinit změnu. Poskytuje také rady mladému autistvu, jež může, podobně jako on, bojovat s vážnými depresemi v nepříjemném, utlačovatelském, allistickém světě. Důležité je podle něj jít dále, a dělat to, co vás baví - a pak na konci temného tunelu naleznete světlo. Nebojte se také vyhledat pomoc, pokud se cítíte opravdu špatně. Hovoří o vzteku, který jako mladý cítil vůči všem nespravedlnostem světa - a o vzteku, který cítí i dnes jako pětašedesátiletý muž; a o tom, že tuto zlobu je třeba proměnit v něco pozitivního a kreativního, bez nenávisti. Jako mladý nenáviděl vše, co ničilo životní prostředí a ubližovalo zvířatům, a strávil prý příliš mnoho let tím, že tyto zdroje neštěstí nenáviděl - dnes si uvědomuje, že tato nenávist k ničemu nevede, a že je s těmito problémy třeba něco skutečně dělat, nikoliv ztrácet čas nenáviděním. Uvidíme také lavičku, již sám vyrobil ze spáleného dřeva brány před jeho domem v New Forest, kterou mu zapálili maskovaní útočníci, nesouhlasící s jeho aktivismem, v roce 2021. Konečné moudro od Chrise: nebojte se stárnutí. Čím starší jste, tím více toho o světě víte. O přírodě, o kultuře, o životě.

Chris Packham je skvělý. Jak se vám toto video líbilo? Inspirovalo vás jít něco změnit?

Obrázek týdne 25. 9. 2026

Je to neuvěřitelné, ale září se nám pomalu chýlí ke konci. Tento pátek patří poslednímu Obrázku týdne v devátém měsíci tohoto roku - za týden vám budu prezentovat již obrázek říjnový. Léto nám oficiálně skončilo úterým v uplynulém týdnu, ale přestože je již za námi, nemohu nepomýšlet na ta vedra, která jsme při něm zažili. Člověk si je snadno asociuje s pouští (byť na těch hrůzných vedrech letošního léta v Evropě nebylo nic přirozeného; byl to projev našeho rapidně se měnícího klimatu kvůli spalování fosilních paliv), a tak jsem tentokrát do obrázkové rubriky chtěl přidat nějaký "desert paleoart". Minuty před započetím psaní tohoto příspěvku jsem našel to, co jsem chtěl. Autorem tohoto krásného díla je talentovaný paleoumělec Aberrantologist.

Popisek k obrázku: Sedmimetrový teropod Dilophosaurus wetherilli pohlíží na zpustlou pouštní krajinu z vrcholku nevysoké duny. Vzpřimuje se, natahuje do výše svůj krk, a nasává nozdrami vlhký vzduch přicházející od jihu. Na obloze se objevují tmavá mračna. Nebude to trvat dlouho, a všechna ta naakumulovaná voda v plynné formě změní skupenství, a dilophosaurův vysušený domov promění v bujný zelený ráj. Seschlé rostliny, kterých je na území tímto dravcem obývaném opravdu po málu, mu nikterak nesvědčily při pokusech o skrytí se před kořistí, zatímco se za ní plíživě kradl. Jakmile však dřeviny zarostou svěžím zeleným obalem, a přitáhnou hladové býložravce z krajů široko daleko, Dilophosaurus bude mít, kde se před nimi schovat, a odkud na ně ze zálohy vyrážet. Příchod dešťů pro něj však neznamená pouze dočasnou změnu prostředí a zároveň vyšší šanci na uspění při lovu. Oznamuje totiž pro něj i začátek období rozmnožování. Tento Dilophosaurus je samcem, kterému do hřebínku na hlavě proudí krev, a zbarvuje ho do světle červené barvy. S příchozí kořistí přijdou do jeho domoviny i další dilophosauři, a on se bude pokoušet některého z nich zaujmout. Je možné, že po několik příštích měsíců dešťů se po kraji bude pohybovat s novým druhem či družkou. Dilophosaurus wetherilli byl popsán v roce 1942 americkým paleontologem Samuelem Paulem Wellesem na základě fosilních pozůstatků objevených o dva roky dříve v severní Arizoně. Jejich objeviteli byli původní obyvatelé jihozápadu Severní Ameriky z kmene Navahů; k nálezu došlo na území okresu Navajo. Jessie Williams a jeho dva druzi nalezli celkem tři kostry dilophosaurů, z nichž první byla takřka kompletní, a trvalo deset dní, než byla celá odkryta. Kromě koster je tento druh znám ještě ze šlápot nalezených v Connecticutu (Dilophosaurus je tamním státním dinosaurem). Tato scéna se odehrává před 190 miliony let.

Minulý pátek jsem vám zde na Blogorgonopsidu prezentoval moderního raptora z Jurského parku; tentokrát to byl zase moderní Dilophosaurus! Žádný krční límec, žádné plivání jedu... ale hřebínky na hlavě měl!

V příštích dnech se na mém blogu dočkáte především dvou velkých článků. Prvním bude 41. část projektu Kniha týdne. Tím druhým budou zářijové Dokumentární novinky! Kromě toho mám však v záloze ještě dvě pěkná videa, která bych s vámi do konce tohoto měsíce rád sdílel. 

Přeji vám krásný konec týdne, a pokud můžete, myslete na dilophosaury!

Duch hor: Nová kniha o levhartu sněžném

Jedním z nejpozoruhodnějších a nejohroženějších velkých savců je bezpochyby irbis, levhart sněžný (Panthera uncia). Tato úžasná velká kočka z Hindukúše, Himálaje, Tibetské plošiny, západní Číny, Mongolska a Sibiře, vedená na Červeném seznamu Mezinárodní unie ochrany přírody jako zranitelný druh a ze všech kočkovitých šelem současnosti nejblíže příbuzná tygrovi, je nedostižným cílem mnoha přírodovědců, filmařů a milovníků přírody, a nad mnohými z nich svou nepolapitelností nekonečně vyzrává. Existují však lidé, kteří se na nezastižitelné irbise stali světovými experty, a od jednoho z nich je i nová kniha, pojednávající jen a pouze o této kočce, která zamířila na trh 25. srpna 2026. Její název je The Ghost of the Mountains: Unraveling the Secrets of the Snow Leopard (Duch hor: Odkrývání tajemství sněžného levharta), a napsal ji ředitel Indického programu pro sněžné levharty, biolog a ochránce přírody Kulbhushansingh Suryawanshi, lépe známý jako Kullu. V této publikaci zprostředkovává zájemcům napříč veřejností, neodbornou i odbornou, své vlastní zážitky s irbisy na horských vrcholech severní Indie, jakož i své pokusy vybudovat komunitní, kolaborativní model pro jejich ochranu v posledních místech, jež tato zvířata nazývají svým domovem. Čtenáři se dozví, proč jsou sněžní levharti ohroženi, s jakými konkrétními problémy se ve své středoasijské horské domovině potýkají, jak konkrétně je poznamenává konflikt s ozbrojenými lidmi a jaký vliv na ně má zintenzivňující se změna klimatu, čím dál více proměňující jejich ekosystém. Sněžní levharti před sebou mají velkou zkoušku - lidská činnost jim zavařila, a jejich budoucnost je nejistá. Kulluem zprostředkovaný detailní pohled do zákulisí ochrany sněžných levhartů jistě ocení všichni, které ochrana zranitelných či ohrožených druhů vážně zajímá. The Ghost of the Mountains je kniha o rozsahu 336 stran. Vydalo ji nakladatelství Riverhead Books, patřící pod Penguin Group.

Přední obálka knihy The Ghost of the Mountains: Unraveling the Secrets of the Snow Leopard, vydaná 26. srpna 2026 nakladatelstvím Riverhead Books. Zdroj: Megaknihy.cz

Tato publikace se setkala s velmi pozitivním přijetím, a doporučuje ji hned několik významných vědců a autorů. Popularizátorka vědy a publicistka Elizabeth Kolbert, která proslula především svou knihou The Sixth Extinction: An Unnatural History (Šesté vymírání: Nepřirozený příběh) z roku 2014, o ní napsala: "Střídavě krásné, strašlivé i povzbudivé." Historička a spisovatelka Andrea Wulf, jejímž nejznámějším knižním dílem je bestseller The Invention of Nature: Alexander von Humboldt's New World (Myšlenka přírody: Nový svět Alexandera von Humboldta) z roku 2015, o Duchu hor uvedla: "Strhující a odvážný příběh. Nádherné vyprávění o dramatické, divoké krajině a propletených osudech levhartů sněžných, jejich kořisti i lidí, kteří s nimi sdílejí tentýž prostor." Spisovatel Edward Posnett, který napsal mj. publikaci s názvem Strange Harvests: The Hidden Histories of Seven Natural Objects (Podivné sklizně: Skryté historie sedmi přírodních objektů) vydanou v roce 2019, zase ve své recenzi Kulluovy knihy na webu The Guardian napsal: "Levhart sněžný je hlavním hrdinou první knihy Kulbhushansingha Suryawanshiho - poutavého a osobitého pohledu na tohoto nepolapitelného horského specialistu. Tento indický ochránce přírody a horolezec sleduje danou šelmu napříč Himálajem i pouští Gobi. Kniha přináší syrový a detailní portrét často nepochopeného a ohroženého druhu, který čelí stále nepřátelštějšímu, přelidněnějšímu a oteplujícímu se prostředí. Tato kniha postupně zbavuje levharta sněžného mystifikace a odhaluje jej jako tvora křehkého a krásného - stejně jako každého jiného obyvatele vysokohorských pohoří, ať už jde o pišťuchu, divokého jaka či manula - avšak o nic méně úchvatného a o nic méně hodného naší pozornosti a úcty." Miriam Horn, žurnalistka, filmařka a environmentální aktivista, která má na svém kontě knihu Rancher, Farmer, Fisherman: Conservation Heroes of the American Heartland (Rančer, farmář, rybář: Hrdinové ochránci přírody srdce Ameriky) a zároveň i stejnojmenný celovečerní dokument, oba z roku 2017, zase v New York Times uvedla následující: "V knize Duch hor Kulbhushansingh Suryawanshi dokazuje, že staromódní terénní výzkum nelze ničím nahradit. Suryawanshiho léta v terénu otevírají okno do stejně křehké existence lidí, kteří s touto kočkou sdílejí její svět."

The Ghost of the Mountains je první kniha Kulbhushansingha Suryawanshiho. Pro neodborné čtenáře již nicméně v minulosti napsal spoustu článků, publikovaných například na webu Mongabay (Environmental science and conservation news), v novinách The Indian Express, The Times of India a Deccan Herald. Spolupracoval také s filmaři z BBC Studios Natural History Unit, kteří pro velkolepý dokumentární seriál Asia (Asie) z roku 2024, vyprávěný v anglickém originále Davidem Attenboroughem, natáčeli sněžné levharty. Před dvěma dny BBC vydala audio pořad o Kulluově práci, který si můžete poslechnout po kliknutí sem. 

Knihu The Ghost of the Mountains: Unraveling the Secrets of the Snow Leopard si můžete zakoupit na českém e-shopu Megaknihy.cz za cenu 431 až 622 korun. Amazon ji v hardoveru nabízí za 27,10 amerických dolarů (tj. 581 korun), ale můžete si ji na něm pořídit i jako e-knihu v edici Kindle za 16,99 dolarů (tj. 364 korun). Zamíří do vaší knihovny?

AI přispívá k zániku popularizace vědy pro veřejnost: Video od Diany King

Generativní umělá inteligence je nástrojem ničení intelektuality. Významná filozofka Naomi Klein kdysi řekla, že AI je fašistický nápad - to proto, že myslí za vás. A není nic horšího, než masy, jež neumí samy přemýšlet. O tom, že generativní AI je vážně nebezpečná pro popularizaci vědy, včetně nauky o pradávném životě v geologické minulosti naší planety, jsem už na svůj blog několikrát psal - naposledy snad v mé kritice "dokumentu" (s obrovskými uvozovkami) Jurassic Sharks, který obahoval "animace" (neméně velké uvozovky) vytvořené čistě generativní AI na základě designů pravěkých zvířat ukradených od paleoartistů i od tvůrců filmové série Jurský park. Už se to děje - generativní AI začíná ničit popularizaci vědy pro veřejnost v televizi; v médiu, které asi přece jen šlo brát trochu vážněji, než obyčejného YouTubera hrajícího si nezodpovědně s AI někde v hloubi internetu. Ještě horší je, že letos svou podporu generativní AI a vytváření nehodnotného AI slopu vyjádřili podporu dva titáni popularizace paleontologie - tvůrce legendárního Putování s dinosaury, Tim Haines (za což byl vybučen na DinoConu v Birminghamu), a jeden z moderátorů YouTube kanálu PBS Eons, Hank Green. V obou případech to byl pro paleokomunitu, vehementně odporující generativní umělé inteligenci, šok. 

Na téma pádu těchto vyzdvihovaných figur popularizace vědy a na téma celkové eroze komunikace výsledků práce vědců široké veřejnosti kvůli AI natočila před několika dny skvělé, velmi informativní video YouTuberka, popularizátorka vědy a paleooceánografka doktorka Diana King, žijící momentálně na Novém Zélandě. V pondělí 21. září toto 91 minut dlouhé video vyšlo na jejím YouTube kanálu GeoDuck GeoScience. Dianu King sleduji na jisté nejmenované sociální síti (na kterou však, a to nelžu, nyní chodím jen tak dvakrát do týdne), a na vydání videa mne upozornil jeden její příspěvek, tudíž jsem ho zhlédl, a musím ho doporučit všem, které kdy výsledky práce komunikátorů vědy zajímaly. Výborně shrnuje, co se právě děje, a na co bychom si všichni měli dávat pozor. Její video zde uvádím proto, abych zvýšil jeho dosah co nejvíce lidem. 

Naše společnost vstupuje do velmi nejistých časů, v nichž bude kritické myšlení nutností k přežití - včetně intelektuálního přežití, jakož samozřejmě i intelektuálního rozvoje. Když takzvané legendy popularizace vědy nestydatě podporují nástroj, který komunikaci práce vědců veřejnosti eroduje (a to se netýká jen otřesných AI generovaných dinosaurů a dalších prazvířat), co to o nich vypovídá? A co to vypovídá o našich časech? 

Random Bird #54: Holub veracruzský

Vědecký název: Zentrygon carrikeri,

Rozšíření: jihovýchodní Mexiko,

Velikost: délka 20 až 31,5 cm, hmotnost 267 až 269 g.

Do holubího rodu Zentrygon, zavedeného v roce 2013, patří osm druhů vyskytujících se v neotropické oblasti. Vesměs jde o ptáky pohybující se většinou po zemi, a hledají si potravu a hnízdí v hustých lesích. Holub veracruzský, popsaný v roce 1943 americkým ornitologem a paleontologem Frankem Wetmorem (původně jako druh rodu Geotrygon), je endemitem severovýchodního Mexika, konkrétně jihovýchodu státu Veracruz, a je k nalezení jen ve čtyřech izolovaných oblastech na sopkách San Martín, San Martín Pajapan a Santa Marta. Na Červeném seznamu Mezinárodní unie ochrany přírody je veden jako ohrožený druh; důvodem, proč se vyskytuje v oněch čtyřech izolovaných oblastech je značná fragmentace jeho přirozeného prostředí. Mezi lety 1951 až 1962 to byl na jihovýchodě Veracruzu hojný pták, v roce 2020 však podle nejoptimističtějších odhadů zbývala už jen tisícovka nebo 1500 volně žijících jedinců. Většina stálezelených lesů, které holub veracruzský obýval, byla zničena těžbou dřeva; v roce 1992 zbývalo už jen 8,7 % jeho přirozeného prostředí. Pokud bude deforestace v jeho domovině pokračovat, může se tento okouzlující opeřenec přidat na seznam ptactva vyhubeného v 21. století. V minulosti mu navíc kromě kácení lesů škodil ještě lov ze strany lidí. Na lokalitách, které obývá, se vyskytuje v nadmořské výšce 350 až 1500 metrů. Jde o většinou samotářsky se pohybujícího ptáka, výjimečně si hledá potravu v párech. Jídelníček má složen z ovocných plodů, semen rostlin a drobných bezobratlých, pohybujících se mezi spadenými listy na lesní půdě. Dospělci mají modro-šedou hlavu, krk a prsa, jejich boky jsou zbarveny hnědě, a ocasní pera a křídla mají lesklé olivově hnědé zbarvení. Mladí holubi vypadají trochu jinak; jejich peří je tmavší, sem tam na křídlech s trochou skořicově hnědé. Vrkání těchto ptáků lze přirovnat k jakémusi "uu-hu-uhuuu", přičemž poslední slabika je vyluzována nejhlasitěji (na dálku je ze tří slyšet jediná). O rozmnožování holuba veracruzského se toho ví jen málo; hnízdo bylo údajně ornitology studováno pouze jednou, a jednalo se o poměrně jednoduše sestavenou plošinku, na kterou samice nakladla jediné vejce. Jelikož se toho o tomto druhu moc neví, může být do budoucna těžké jej zachránit. Bylo by velice smutné, kdyby byl navždy ztracen.

Zdroj obrázku:

eBird

Zdroje informací:

Wikipedia

IUCN Red List