Macroevolutionaries: Nedávný návrat esejí o přírodní historii v gouldiánském stylu

Pokud se aktivně zajímáte o evoluční biologii a paleontologii, pak jste už nejspíše slyšeli o nové knize Macroevolutionaries: Reflections on Natural History, Palaeontology and Stephen Jay Gould, která vyšla 3. září tohoto roku. Jejími autory jsou přední američtí paleontologové a bývalí spolupracovníci již dvaadvacet let zesnulého velikána evoluční biologie (a mého oblíbeného esejisty) Stephena Jaye Goulda - Bruce S. Lieberman a Niles Eldredge. Asi se nemusím pouštět do nějakého popisování teorie přerušovaných rovnováh, kterou Eldredge a Gould představili ve svém odborném článku z roku 1972, a která byla později dále rozpracována a v ucelenější formě prezentována v Gouldových odborných knihách The Structure of Evolutionary Theory (2002) a Punctuated Equilibria (2007); jsem si jist, že jste s ní obeznámeni. Přínos Stephena Jaye Goulda našemu světu byl bezesporu obrovský - žijeme zkrátka v gouldiánském světě, ať chceme či ne (a osobně v něm tedy žiji rád!). Jeho pluralistický darwinismus, asociace s dialektickou školou v biologii (včetně marxistického biologa Richarda Lewontina), stavění se proti vědeckému rasismu a vědeckému sexismu, jakož i proti Gausově křivce a vůbec proti zneužívání měření IQ pro omlouvání sociálních a ekonomických nerovností, jeho tvrdé postoje proti sociobiologii levných deterministů E. O. Wilsona a Richarda Dawkinse... to vše a mnohé další na Stephenu Jayi Gouldovi obdivuji. A proto jsem velice rád za to, že jeho harvardští kolegové dali dohromady knihu esejí, jež se svou strukturou příliš neliší od Gouldových bestsellerů, jež byly kompilacemi jeho populárně vědeckých esejí z časopisu Natural History vydávaného Americkým přírodovědným muzeem. Psal je mezi lety 1974 a 2001; pár z nich mám doma (konkrétně první trojici), a rozhodně patří k mým oblíbeným knihám (pokud jste nečetli Pandin palec, měli byste to co nejdříve napravit, už jen proto, že sté narozeniny Myšáka Mickeyho se kvapem blíží - zasvěcení vědí, o čem hovořím!). Lieberman a Eldredge v Macroevolutionaries na 224 stranách provádějí přesně to, co dělával jejich kolega: vybírají různorodá témata ze světa přírodní historie a prezentují je podmanivou formou čtenářům s cílem naučit je obecné základy evoluční biologie. Ačkoliv jsem Macroevolutionaries zatím nečetl (nechtějte po mne tolik, vždyť mám v současnosti těch knih rozečtených asi pět; dnes jsem si cvičil oči nad sociologickou knihou Reclaiming Two Spirits z loňska), nepochybuji už předem o tom, že jde o výtečné dílo, hodné zmínky na tomto blogu.

Přední obálka nové knihy Bruce S. Liebermana a Nilese Eldredge, kteří v ní navazují na esejistickou práci Stephena Jaye Goulda. Obrázek z webu Amazon.com

O čem se v Macroevolutionaries dočtete? Hlavním tématem knihy je samozřejmě makroevoluce, tedy vývoj probíhající na druhové a vyšší úrovni. Přitom Lieberman a Eldredge řeší témata jako jsou přerušované rovnováhy, velká vymírání, historie vědy... což jsou vlastně oblasti, do kterých se Gould ve svých esejích běžně ponořoval. Jednou při hledání analogií zaběhnou k hudbě, jindy do Hollywoodu, a různými způsoby tak mohou přitáhnout pozornost mladších zájemců o evoluci nebo i těch starších, kterým se třeba harvardského vzdělání od Stephena Jaye Goulda prostřednictvím četby jeho knih zatím nedostalo. Vlastně by se dalo říci, že Macroevolutionaries jsou takovým doplňkem Gouldových sbírek esejí; je to v podstatě "Volume 11 of Reflections on Natural History" (poslední, desátou sbírkou jeho esejí byla kniha I Have Landed). Na druhou stranu se ale Lieberman a Eldredge snaží udržet si svou originalitu, a nikterak nekopírují Gouldův styl psaní (byť názvy jednotlivých esejí znějí tak, jako by je vymyslel on sám). Kniha nemá být ani jeho biografií či dokonce hagiografií (jakýmsi vyzdvižením právem uznávaného vědce a popularizátora), je spíše oslavou jeho odkazu. A autoři se jí snaží dokázat, že číst Stephena Jaye Goulda dvaadvacet let poté, co kvůli rakovině plic odešel ze světa, stále stojí za to - a že je jeho dílo dnes stále relevantní. Musím říci, že osobně jsem velice navnazen, a ačkoliv je pro mne cena knihy zatím vysoká - 27,95 dolaru na Amazonu je na mne trošku moc, promiňte - časem po ní určitě sáhnu. Nepochybuji o její výtečnosti.

Macroevolutionaries si můžete objednat třeba na německém Amazonu. Kdyby vás zajímalo review knihy někoho, komu už se do rukou dostala, pak navštivte brilantní (a velice inspirující) web The Inquisitive Biologist. Máte rádi eseje Stephena Jaye Goulda? Která z jeho knih se vám líbila nejvíce? A pořídíte si tuto publikaci, která navazuje na jeho životní dílo?

Seznamte se s nově popsaným pterodactyliformem druhu Skiphosoura bavarica

Včera, totiž v pondělí 18. listopadu 2024, vydal vědecký časopis Current Biology článek Davida Williama Elliotta Honea z Univerzity královny Marie v Londýně a jeho kolegů, v němž byl formálně popsán v tuto chvíli nejnovější přírůstek na seznam druhů létajících plazů z řádu Pterosauria. A je to přírůstek velice zajímavý, neboť představuje takový můstek mezi klady Monofenestrata a Pterodactyloidea. Žil před 149 miliony let v oblasti pozdějšího jižního Německa, a na to, že byl jurským pterosaurem, měl na svou dobu nezvykle krátký a ostrý ocas. Hone a jeho kolegové pojmenovali tohoto ptakoještěra Skiphosoura bavarica, což v překladu do češtiny znamená "mečový ocas z Bavorska". Jediný známý a zároveň typový exemplář byl nalezen v roce 2015 poblíž Solnhofenu, konkrétně v lomu Schaudiberg u městečka Mülheim, v německém Bavorsku. Vydalo jej souvrství Mörsheim, z něhož vzešly také fosilie praptáka druhu Archaeopteryx albersdoerferi, jenž byl popsán v roce 2018, nebo několika pterosaurů, jako byli Altmuehlopterus rhamphastinus a Petrodactyle wellnhoferi. Exemplář sestává z takřka kompletní kostry s částečně zachovalou lebkou. Pět let poté, co byl odkryt, došlo k jeho umístění do paleontologické sbírky Lauer Foundation for Paleontology v americkém státě Illinois, kterou se svou manželkou René založil spoluautor studie Bruce Lauer. Exemplář se tam dodnes nachází. A co tedy o tomto zvířeti můžeme říci? Rozpětí křídel typového exempláře činí nějakých 175 centimetrů, takže to byl spíše menší ptakoještěr; je nicméně možné, že se jednalo o nedospělého jedince, a že adultní skiphosoury byly o něco větší. Velikostně byl tedy tento živočich hrubě připodobnitelný k orlu skalnímu (Aquila chrysaetos). V porovnání s ostatními zástupci kladu Monofenestrata byl tento druh docela obr; většina z nich měla rozpětí křídel jen o jediném metru. Ve svém čase, tedy před oněmi 149 miliony let, byla Skiphosoura dost možná jedním z největších létajících plazů planety. Jak již bylo zmíněno výše, jde o důležitý objev z hlediska evoluce pterosaurů; jeho hlava a krk jsou perfektně pterodaktyloidní, ale zbytek těla, včetně krátkého ocásku, přímo křičí svou ne-pterodaktyloidností. 

Přechod proporcí pterosaurů během vývoje od raných pterosaurů k pterodaktyloidům s rekonstrukcemi rhamphorhyncha, dearca, darwinoptera, skiphosoury a pterodactyla podle prací Davida Unwina, Petera Wellnhofera a Marka Wittona. Obrázek z článku Davida W. E. Honea a jeho kolegů, pro odkaz viz níže

Skiphosoura bavarica v podstatě vyplňuje takové prázdné místo v možná docela obstojně zmapované evoluční historii jurských pterosaurů. Paleontologové, kteří studii prováděli, uvedli pro Sci.News, že nyní existuje celá sekvence pterosauřího vývoje od raných, dlouhoocasých zástupců řádu až k druhu Dearc sgiathanach z podčeledi Rhamphorhynchinae, a dále k prvním darwinopteranům, což je podskupina kladu Monofenestrata, kterou reprezentují například wukongopteridé jako Darwinopterus linglongtaensis, a ještě dále až k prvním pterodactyloidům, jako je krátkoocasý Pterodactylus antiquus a jeho příbuzní ze svrchní jury stupně tith. Skiphosoura nádherně napomáhá bližšímu pochopení vývoje této neuvěřitelně zajímavé skupiny diapsidů, jež obloze kralovala již před příchodem prvních opeřenců z řad teropodů. Otázkou je, proč se v průběhu času pterosaurům postupně zmenšoval ocas. Kdybychom vynesli délku ocasu vzhledem k tělesným proporcím jednotlivých výše vyobrazených rodů na graf, křivka by jistě nesměřovala nahoru. Pomáhal kratší ocas při letu? Souviselo zkracování ocasu nějak s přechodem na jiný typ potravy či prostředí? Jaké selekční tlaky vlastně vedly ke zkracování ocasu u pterosaurů? Jaké výhody mohly být s kratším ocasem spojeny? Je opravdu zajímavé, že ten trend je pozorovatelný. V kontextu evoluční historie pterosaurů se jej paleontologové mohou pokusit vysvětlit.

Rekonstrukce dvou zástupců nově popsaného druhu Skiphosoura bavarica v letu. Obraz Gabriela Ugueta z webu IFLScience

Autoři studie se domnívají, že Skiphosoura létala poněkud jinak, než její příbuzní, například proto, že měla zredukovaný pátý prst na každé ze zadních končetin, což pak mělo vliv na celkové uchycení uropatagia (kožní blány mezi předními a zadními končetinami, jež tvořila křídla). Krátký ocas zcela jistě nesloužil jako kormidlo, jak tomu zřejmě bylo u ne-pterodaktyloidních ptakoještěrů, a na rozdíl od svých předchůdců byla Skiphosoura obratnější i na zemi, právě díky redukovanému uropatagiu. Zkracování ocasu a redukce uropatagia mohla souviset s opouštěním mořských a přímořských oblastí a životem těchto zvířat dále ve vnitrozemí. Natalia Jagielska a její kolegové v roce 2022 hypotetizovali o více vnitrozemském životním stylu již zmíněného druhu Dearc sgiathanach ve svém článku vydaném též v Current Biology. David W. E. Hone a jeho kolegové zmiňují ve své práci, že prsty na předních končetinách skiphosoury byly podivuhodně zatočené. To indikuje arboreální neboli stromový způsob života! Tento ptakoještěr tedy nemusel být obyvatelem pobřeží, ale žil dále ve vnitrozemí a lezl po stromech! Nač mít při takovém životě dlouhý ocas, navíc když jste po svých předchůdcích zdědili zredukované ocasní obratle, zřejmě proto, že sami žili v jiném prostředí, než ranní pterosauři? Na zatočené prsty se upínaly pevné šlachy, což skiphosouře umožňovalo dobře se držet větví stromů.

Typový exemplář druhu Skiphosoura bavarica, nalezený v roce 2015 v Bavorsku. Fotografie René Lauer z webu Deutsche Welle

Není to poprvé, co paleontologové odhalili aboreálnost některého z létajících plazů. V roce 2021 jsem na tomto blogu psal o "monkeydactylovi", wukongopteridovi druhu Kunpengopterus antipollicatus, který žil na území pozdější severovýchodní Číny před nějakými 154 miliony roky. Ačkoliv jeho prsty vypadaly docela jinak, než prsty skiphosoury, byl také dobře přízpůsoben na život ve stromovém prostředí. Studie, jako ta, kterou provedli David E. W. Hone a jeho kolegové, poskytují skvělý vhled do vývoje pterosaurů a poukazují na to, jak a kdy docházelo k jejich rozrůznění. Doktor Hone pro Sci.News uvedl: "Toto je neuvěřitelný nález. Opravdu nám to pomáhá dát dohromady obrázek toho, jak tato úžasná létající zvířata žila a vyvíjela se. Doufáme, že tato studie bude základem pro další práci v budoucnu, která se bude týkat tohoto důležitého evolučního přechodu."

Zdroje informací pro tento článek:

A new and large monofenestratan reveals the evolutionary transition to the pterodactyloid pterosaurs (Current Biology)

Jurassic Pterosaur Had Unusually Short, but Stiff and Pointed Tail (Sci.News)

Skiphosoura (Wikipedia)

A skeleton from the Middle Jurassic of Scotland illuminates an earlier origin of large pterosaurs (Current Biology)

Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh - Jak vznikal fjord Killary Harbour

Jak znikal fjord Killary Harbour. Led byl za poslední půl milionu let dominantním přetvářečem irské krajiny. Geografický region Connemara na západě ostrova je jizvami glaciace zvláště poznamenán. Ve vnitrozemí je poset prohloubeninami a jeho pobřeží je charakterizováno fjordy - úzkými mořskými zálivy ve tvaru písmene U, lemovanými strmými svahy ohlazenými v minulosti ledovcem. Liz navštěvuje ten nejpůsobivější z irských fjordů - Killary Harbour, dlouhý 16 kilometrů s dvaačtyřicetimetrovou až pětačtyřicetimetrovou hloubkou. Tvoří přírodní hranici mezi hrabstvími Galway a Mayo, a voda z něj proudí do řeky Bundorragha. Liz se setkává s doktorem Stephen McCarronem z Katedry geologie na Maynooth University. Ten ledovce připodobňuje k řekám, jsou jen dosti pomalejší. Pevninské ledovce, jako ten, který v poslední době ledové pokrýval Irsko, mají svůj vlastní život, a mohou skončit i na moři v podobě mořského ledu. Doktor McCarron poeticky popisuje ledovec jako "jinou entitu". Dále nám vysvětlí, jak vznikl samotný fjord Killary Harbour. Nebyla to jen akumulace ledu, ale zřejmě také zlom pod zemským povrchem, co způsobilo, že je tak dlouhý. Je možné, že před příchodem ledovce se na území nacházelo říční údolí, a masa ledu ho pak prohloubila a ohladila jeho svahy. Postupné prohlubování ledovcem způsobovalo lineární erozi; doktor McCarron se zmiňuje o "přehlubněných údolích", mezi které v podstatě fjord Killary Harbour patří. V Irsku existují tři konkrétní geologické úkazy, které jsou výsledkem lineární eroze - kromě tohoto fjordu jsou to řeka Swilly a pobřeží města Carlinford. Liz zajímá, jaké horniny fjord Killary Harbour tvoří. Asi není překvapivé, že podobně jako v Norsku, i zde jsou základem fjordu velice staré a pevné horniny. Patří do kategorie metamorfovaných hornin, byly přeměněny v průběhu několika horotvorných procesů. Horniny ze severních oblastí, které na území dotlačil ledovec, pak tuto prastarou bázi západního Irska obrousily jako smirkový papír. Výsledkem je nádherný geomorfologický úkaz, a když je náhodou fjord zahalen mlhou, jako v den natáčení tohoto segmentu, není těžké si představit, že kdysi takové údolí pokrýval ledovec. Tato velká, pevná tělesa tvořená hustou akumulací vody v pevném skupenství fascinovala doktora McCarrona již od časů jeho návštěv hodin zeměpisu. A fascinující podle něj je, že ledovce, které již z povrchu naší planety zmizely, po sobě zanechaly tolik stop, jako by do budoucnosti vyslaly vzkaz: "Tady jsme byly, tohle jsme vytvořily, a teď je na vás, abyste, pokud si to přejete, ten příběh dali dohromady." 

Klip z druhé epizody, Voda (Water), dokumentární trilogie Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years in the Making), který byl na podzim 2022 premiérově uveden na televizních stanicích BBC a RTÉ.

Random Bird #30: Medozvěstka malajská

Vědecký název: Indicator archipelagicus,

Rozšíření: jihovýchodní Asie,

Velikost: délka 18-20 cm.

Do čeledi Indicatoridae, která je fylogeneticky nejblíže mnohem druhově početnějším datlovitým (Picidae), patří celkem 16 až 17 druhů ve 4 rodech. Deset z nich je zařazeno do rodu Indicator, a vyskytují se od jižní části afrického kontinentu přes západní a subsaharskou Afriku a jižní Asii až po ostrovy jihovýchodní Asie. Medozvěstka malajská je k nalezení na západě Thajska, na Malajském poloostrově, na Borneu a na Sumatře. Vyskytuje se v nížinných stálezelených lesích do nadmořské výšky 900 metrů. Dokáže přežívat i v kácených lesích, sem tam se objeví i na nějaké té plantáži či zahradě. Na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je medozvěstka malajská vedena jako téměř ohrožený druh. Má se za to, že se její počty snižují v důsledku kácení deštných lesů v jejím areálu rozšíření (jak jsou na tom například právě Borneo a Sumatra asi netřeba rozebírat), ale pravdou je, že se jedná o druh málo prostudovaný. Neví se ani, zda je hnízdním parazitem, jako ostatní zástupci její čeledi. Je však známo, že medozvěstka malajská je výskytem vázána na dva druhy včel; Apis dorsata a Apis florae. Loví je, občas se však přiživí i na vosách. Velice ráda má také včelí vosk. Od úlů divokých včel a vos je jen málokdy daleko. Její zpěv je poměrně zajímavý; zní jako kočičí "mňau" (nebo možná přesněji jako anglické "meow"), následované zvukem podobným chřestění chřestýšího chřestidla. Co se týče zbarvení, jde o olivově hnědého ptáka s nazelenalými proužky a šedým bříškem. Samci mají na ramenou, na bázi křídla, výraznou žlutou skvrnu či pruh; samice a mladé medozvěstky bez závislosti na pohlaví tento znak postrádají. Zobák je u tohoto druhu šedý, duhovka v oku je načervenalá až krvavě rudá. Web eBird přirovnává medozvěstku malajskou k "malohlavému vrabci s velkým tělem." 

Zdroj obrázku:

Oiseaux.net (fotografie Larse Peterssona)

Zdroje informací:

eBird

Wikipedia

Observation.org

Informací o Jurassic World Rebirth pomalu přibývá

Sedmý film z franšízy Jurský park, který bude uveden v kinech 2. července 2025, patří k nejnadšeněji očekávaným snímkům příštího léta. Obdobně se filmoví fanoušci po celém světě těší na první přírůstek do nové franšízy DC Universe režiséra Jamese Gunna, Superman, kterým bude ve filmovém médiu již poněkolikáté rebootován nejznámější superhrdina (ukradený Jerrymu Siegelovi a Joeu Schusterovi, když byli posláni do války). Velkým tahákem lidí do kin bude příští léto i snímek Fantastic Four: First Steps z franšízy Marvel Cinematic Universe, třetí filmový reboot šedesátkových hrdinů, se kterými začala tzv. Marvel Age of Comics (jak to onehdy psal Stan Lee). Superhrdinové a dinosauři - největší filmové spektákly příštího léta jich mají být plné. Člověk se samozřejmě musí ptát, zda by to nemohlo být i jinak; zda by do kin nemohly miliony zvědavců přilákat epické filmy o bojovnících za klimatickou spravedlnost, o strnité cestě lidského rodu či nějaký biografický snímek o významné postavě z oborů evoluční biologie nebo paleontologie... Mohu si o tom nechat jen zdát. Zároveň však nepopírám, že se na výše uvedené blockbustery přece jen těším. 

Na jeden z nich velmi. Jurassic World Rebirth má potenciál být nejlepším jurskoparkovským snímkem od vydání Jurského parku 3 (Jurassic World III) v roce 2001. Druhá trilogie z let 2015 až 2022 se sice podle mě zlepšovala, jak se její příběh vyvíjel, ale v mnoha ohledech byla jaksi emočně rezervovaná a příliš velký důraz v ní byl kladen na nostalgii k původním filmům. Jurassic World Rebirth pod taktovkou režiséra Garetha Edwardse a scénáristy Davida Koeppa, který pracoval na prvních dvou filmech původní trilogie režírovaných Stevenem Spielbergem, má naději přinést nám to, co jsme od jurskoparkovské franšízy tolik let chtěli. Vše nasvědčuje tomu, že to bude parádní divoká jízda, a že si deset let po obnovení franšízy prvním Jurským světem, který byl žel proťán sexistickými poznámkami postavy hrané Chrisem Prattem, studio Universal konečně uvědomilo, o čem vlastně jurskoparkovský příběh doopravdy je a jaký potenciál má. 

Na začátku září jsem s vámi sdílel dva propagační obrázky k Jurassic World Rebirth, které byly tehdy vydány k navnazení diváctva k zájmu o tento snímek. O něco dříve, v červenci, jsem tu pro vás měl i malé povídání o tehdy probíhajícím natáčení filmu. Donedávna však nebylo zcela známo, na jaký příběh se vlastně můžeme těšit. Nyní se zápletka Jurassic World Rebirth začíná rýsovat před zraky fanoušků. A navíc byla vydána další propagační fotografie.

Nový propagační snímek k filmu Jurassic World Rebirth s herečkou Scarlett Johansson v roli Zory Bennett. Fotografie z webu magazínu Empire

Na této fotografii vidíme Zoru Bennett, kterou ztvárňuje herečka Scarlett Johansson (Black Widow, The Prestige), vybavenou nejspíše jakousi uspávací puškou, jak se blíží k nepochybně velkému počítačovému zvířeti skrze jakési pole či plantáž. Těžko říci, v jaké části světa se zrovna nachází - zda na nějakém z těch fiktivních kostarických ostrovů, jež v jurskoparkovské sérii hrají tak velkou roli, nebo někde na pevnině, jež je naklonovanými dinosaury InGenu poseta od konce filmu Jurský svět: Zánik říše (Jurassic World: Fallen Kingdom). V každém případě je to už druhý vhled do scény, jež byla divákům představena vydáním oněch prvních dvou propagačních snímků ve druhé polovině léta.

Další preview nás čeká v lednovém čísle populárního britského filmového magazínu Empire. Bude v něm zahrnut jak výše uvedený snímek, tak i mnoho dalších propagačních fotografií. Není pochyb, že se pak v krátkém čase po vydání časopisu objeví na internetu, jako se to stalo před začátkem léta, když Total Film uvedl fotografie z Deadpool & Wolverine (filmu, který jsem tu nadšeně propagoval, ale z výsledku jsem byl spíše rozpoložen kvůli nekonsistenci příběhu snímku s ostatními x-menovskými filmy na časové ose/časových osách... proč navíc studio Disney vystříhlo tu scénu, ve které Wolverine dlouze koukal na bouli v Nicepoolově rozkroku? který z korporátních big wigů zase nechtěl, aby lidé věděli o Wolverině komiksově canon bisexualitě?). Jurskoparkovští fanoušci si pak jistě přijdou na své. 

A jak to má být s příběhem Jurassic World Rebirth? Film se má odehrávat pět let po skončení Jurského světa: Nadvlády (Jurassic World: Dominion), ve světě, který dinosaury a další naklonovaná prehistorická zvířata vytlačil do tropů. Ve zbytku světa nejsou schopni dlouhodobě přežívat. Tropické klima jim svědčí, neboť má být více podobné tomu, v jakém existovali v druhohorách. Využitelní však mohou být i jinak - jako nový přírodní zdroj. Tři druhy mají být klíčové k výrobě léku, jenž by mohl mít pro lidstvo obrovský benefit. Zora Bennett má vést tým, který ze tří největších dinosaurů získá genetický materiál k výrobě tohoto léku. Mise týmu má být tajná, nikdo o ní nemá vědět. Při své cestě po zemích tropického pásma však hrdinové filmu odhalují tajemství, které mělo zůstat skryto.

Jaké tajemství? Další špinavosti Johna Hammonda? To se dozvíme až příští rok v létě, kdy bude film v kinech. Rozhodně je, na co se těšit.

Gareth Edwards pro magazín Empire uvedl pár informací o Zoře Bennett: "Hledá smysl svého života poté, co opustila armádu, a tato příležitost je pro ni důležitá v tom, že po ní v podstatě už nikdy nebude muset pracovat. Ale na této cestě začne zpochybňovat etickou správnost a špatnost toho, co tým dělá." O samotném filmu pak pronesl: "Vrací se to k tomu, co jsem miloval na originálu, s nepřeberným množstvím různých scén a napínavých, zábavných akčních momentů. Jako filmaři se mi naskytla spousta příležitostí užít si hromadu zábavy a vyzkoušet si hrát hry s publikem."

Těšíte se na Jurassic World Rebirth? Podělte se o své pocity v komentářích!

Obrázek týdne 15. 11. 2024

Polovinu listopadu již máme za sebou. Ve středu jsem psal o greenwashingové Klimatické konferenci OSN v Baku, nezmínil jsem se však o klimatických stávkách na českých univerzitách či plánovaném pochodu Prahou ve významný den 17. listopadu, kdy boomeři budou básnit o minulosti, zatímco generace Z bude vycházet do ulic s požadavky pro klimatickou spravedlnost. Avšak ještě předtím, než nám klimatický víkend ve stověžatém městě započne, musím s vámi sdílet další Obrázek týdne. Studentka geologie a paleontologie Niki, též přezdívaná paleo.bug, nedávno zveřejnila své malby zobrazující prehistorická zvířata ve světě ovlivněném antropogenními environmentálními problémy. Jeden z nich jsem vybral pro obrázkovou rubriku, neboť mne velice zaujal. Je to smutný obraz, a měl by nás všechny zvednout ze židlí.

Popisek k obrázku: Nádherný létající plaz, Nyctosaurus gracilis, naposledy vydechuje po desítkách minut vyčerpávajícího boje s jedním z největších ničitelů přírody - plastem. Snad se tento ladný letec s rozpětím křídel dvou metrů snesl k mořské hladině, aby svým dlouhým zobákem ukořistil několik rybek - a pak náhle ocitl se ve smrtících spárech nikoliv jedenáctimetrového aligátorovitého druhu Deinosuchus hatcheri, ani ostrozubého třímetrového žraloka rodu Squalicorax, ale v zajetí sítě na ryby. Čelisti se mu v ní zachytily, Nyctosaurus spadl do vody, namočil si tenké membrány mezi předními a zadními končetinami, totiž svá křídla, a neschopen odletět, motal se v panice do sítě, polykaje přitom slanou vodu. Když tichý zabiják obalil jeho zobák i výrazný hřeben čnící z pterosaurovy hlavy, zaseklo se nyctosaurovi něco ostrého do krku. Dusil se. Byl mučen, a minutu po minutě se z jeho těla vytrácely síly. Nakonec jej křídové moře vyplavilo na této pláži. Nyctosaurus se vzmohl jen na pár pohybů, vzdálil se od zpěněných vln o několik metrů, a nyní v nepopsatelných bolestech, fyzických (v důsledku zranění a dušení) i psychických (v důsledku šoku a stresu) umírá. Z hrdla mu vychází sípavý zvuk - naposledy se pokouší volat ostatní členy svého hejna, kteří však nejsou v dohledu. Scéna se odehrává v alternativní realitě, v níž lidé se všemi vymoženostmi jednadvacátého století existují bok po boku s pradávnými obyvateli naší planety. Snad se lidstvo v ekonomickém systému orientovaném na neudržitelný růst přemnožilo natolik, že s koncem tohoto století muselo cestovat zpět napříč časem a usídlit se v dávné prehistorii. Laramidii ve svrchní křídě stupně kampán kolonizoval komerční rybářský průmysl, a kdysi čisté vody plné pravěké zvěře znečistil chemikáliemi a plastem. Ani prehistorie již není před dravým vykořisťováním přírody v naprostém bezpečí.

Niki přišla původně s jiným konceptem - tato a další malby, které vytvořila, se mají odehrávat ve světě, v němž druhohorní živočichové nevyhynuli, a lidé se pak vyvinuli po jejich boku. Zkrátka a dobře, v jejím alternativním vesmíru je celý svět Tedovým ostrovem z mého Správce dinosauřího parku. 😆 To je samozřejmě dosti nerealistické. On vlastně ten Tedův ostrov v mém příběhu nikdy nedával smysl, že? 🤦‍♂️ Vývoj života navíc není nikterak předurčen. Kdyby před 66 miliony let nedošlo k událostem, ke kterým došlo, život by se na naší planetě nikdy nevyvíjel tak, jak se vyvíjel... a náš druh ani jeho předchůdci by nikdy nevznikli. Chápete tedy, proč jsem při popisu obrázku zvolil cestování časem jako vysvětlení, proč byl nebohý pterosaur zabit v sítích. Poselství obrazu je však stejné - znečištění a vykořisťování přírodního světa je strašlivé.

Čeho se můžete v brzké době na mém blogu dočkat? Vystříhl jsem další úryvek z dokumentu Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years In the Making), tentokrát z jeho druhé epizody, Voda (Water). V dohledné době ho s vámi budu sdílet. Myslím si také, že by nebylo na škodu prezentovat vám další popisek hada.

Přeji vám příjemný závěr týdne, a pokud jste z Prahy nebo z okolí, určitě jděte v neděli do ulic! Naše hlasy musí být slyšet, planeta je v ohrožení!

Listopadový návrat k X-Men: The Animated Series

Po měsíci přináším na svůj přírodopisný blog další úryvky z legendárního seriálu X-Men: The Animated Series z let 1992 až 1997. Byť jsem s touto sérií článků původně začal v březnu k navnazení vás, čtenářů, ke sledování jeho přímého pokračování X-Men '97, jehož první řada vycházela právě na jaře na streamovací službě Disney+, je stále relevantní se k oné verzi X-Menů vracet. Před pár dny vydal Marvel Entertainment trailer ke 3. řadě animovaného seriálu What If...?, jež bude vycházet mezi 22. a 29. prosincem na Disney+, a jak mnozí z nás již po mnoho měsíců tušili, objeví se v ní i jedna významná x-menovská postava. Řeč je o Storm dabované herečkou Alison Sealy-Smith, jež keňské mutantce schopné ovládat počasí propůjčila hlas v prvních dvou sériích X-Men: TAS i v novém X-Men '97. K roli se vrátí právě ve 3. sérii What If...?, a fanoušci nyní spekulují, zda při událostech na konci 10. epizody X-Men '97 nebyla Storm náhodou přemístěna do jiného vesmíru - totiž toho, v němž pak ponese Thorovo kladivo.

Ať už je to se Storm v seriálu What If...? jakkoliv, rozhodně bude stát za to trochu se na její návrat připravit! V první řadě X-Men '97 si Ororo Munroe prošla zajímavým vývojem, a ten možná bude pokračovat i za hranicemi devadesátkového Marvel Animated Universe. Vrátit se však můžete i ke starším příběhům, v nichž tato verze Storm vystupovala. Z toho důvodu jsem se rozhodl, že listopadové úryvky z X-Men: TAS budou věnované právě jí. A myslím si, že jsem vybral opravdu dobře!

Stále mám za to, že ačkoliv jste třeba ze superhrdinských příběhů už dávno vyrostli, není od věci se občas k X-Menům vrátit. Nejde o příběh o maskovaných hrdinech, o jakési policii v plášti. X-Meni byli vždy o útlaku menšin, reprezentovaných metaforicky mutanty. Pro svou genetickou odlišnost jsou mutanti v marvelovském vesmíru pronásledováni, diskriminováni, zabíjeni a zavíráni; v boji za své osvobození se organizují v různorodých skupinách s odlišnými politickými ideologiemi (Xavier, Magneto, Mystique, Apocalypse, Mister Sinister, Hellfire Club, Morlocks... co lídr či skupina, to jiný pohled na osvobození mutantstva). Tyto příběhy byly relevantní za rasové segregace v USA, za vzestupu bigotních, queerfobních evangeliánů, za Bushovy administrace (Bush chtěl například "léčit" autismus, prostou kognitivní odlišnost, na níž není nic špatného) či za Trumpa (seriály Wolverine and the X-Men a The Gifted předpověděly vývoj USA v utlačovatelský policejní stát - možná právě tam bude země v příštích letech směřovat). A právě tu relevantnost mám na X-Menech hrozně rád.

Proti rasistickému bigotovi - dvoudíl Hodnota jednoho muže (One Man's Worth) ze 4. série

Storm, Wolverine, Bishop a Shard cestovali ze strašlivé alternativní budoucnosti zpět do dne 11. května 1959, aby zachránili mladého Charlese Xaviera, tehdejšího studenta medicíny, před mutantským zabijákem jménem Fitzroy, kterého poslal Master Mold, vůdce robotů Sentinelů, zabíjejících mutanty. Když se sejdou v místní newyorské kavárně, snaží se Xavierovi vysvětlit, proč je pro budoucnost mutantského druhu tak důležitý. Charles nemůže uvěřit, že by někdy sehrál důležitou roli při osvobozování mutantů. Zatímco si povídají, Ororo a Logan se drží za ruce, a to jednoho rasistického muže v kavárně rozzuří. Zaútočí na ně, oni ale nejsou bezbranní. Pouze trvání Storm na tom, aby mu Wolverine neublížil, zachrání bigota před adamantiovými drápy nesmrtelného mutanta.

Storm se znovu shledává s Shadow Kingem - epizoda Ať to stojí, co to stojí (Whatever It Takes) ze 2. série

Storm a Rogue odletěly do Keni ve východní Africe, aby zjistily, co se stalo MjNarimu, mladému chlapci, kterého Ororo pomohla vychovat poté, co mu zachránila život, když byl malé dítě. Zdálo se, že si léta poté, co odešla do Ameriky, aby se připojila k týmu mutantů profesora Xaviera, MjNari vedl velmi dobře. V letech jeho dospívání se ukázalo, že má také mutantské schopnosti. V poslední době se mu však stalo něco zvláštního - stal se posedlý jakousi zákeřnou entitou. Když se s ním Storm konečně setká, uvědomí si, že přichází do kontaktu se svým dlouho ztraceným nepřítelem, Shadow Kingem. Ač byl poražen Xavierem, vrátil se, a nyní požaduje schopnosti Storm.

Jste navnazeni podívat se na epizodu What If...?, v níž bude Storm hodná toho, aby nesla Thorovo kladivo? Máte za sebou zhlédnutí X-Men '97, a pokud ano, který díl se vám líbil nejvíce? Zaujal vás příběh Storm v novém seriálu? A co říkáte na tyto úryvky?

COP29: Další klimatická konference s prázdnými slovy světových lídrů

Welp. Tak si ráno, za tmy, hovím na sedadle, převážen veřejnou dopravou z mého brlohu do místa, kde trávím většinu času pracovního týdne určeného k bdění. Jako obvykle si vkládám do uší své Gogeny, a zapínám internetová data, abych mohl skrolovat sekci Subscribers v aplikaci YouTube na svém mobilním telefonu. Ťukám prstem na thumbnail včerejšího livestreamu Novara Media, britského zpravodajského outletu, kterému dle mého stojí za to věnovat pozornost. A při pohledu na titulek videa se mi ve znavené ranní mysli ozývá schizofrenní ozvěna slov: "Oh shit! On už je další COP?"

Ano, je to tak. Ve dnech 11. až 22. listopadu 2024 probíhá v ázerbajdžánském městě Baku již 29. Konference OSN o změně klimatu. Tisíce reprezentantů světových velmocí (ovšem ne lídři třinácti největších emitorů), jakož i lobbistů za fosilní paliva, se zase po roce sjely v nějaké, promiňte mi to až skoro hanlivé slovíčko, exotické části světa, aby se společně opili, zasmáli, vyřkli habaděj prázdných slov o tom, že je třeba řešit současnou klimatickou krizi (jistě, víme, dámy a pánové, tak přestaňte žvanit a začněte činit razantní změny!) a z pozic mocných se vysmáli nám ve zbytku světa za to, že je ještě bereme trochu vážně a že už si nerozhodujeme tak nějak svobodněji. Přeháním, zdá se vám? Ach, jak krutý vtip jsem to zase napsal. Ono dělat si legraci ze zhoršující se klimatické situace naší planety není lehké, ale přec jen pravda jest, naše lenost budovat alternativy k současnému globálnímu ekonomickému systému může za naši prekérní situaci a opravdu si zaslouží dobré zasmání - anebo, tragičtěji snad, hrubý výsměch. Nejlépe s vejci a rajčaty mířícími na naše obličeje. 

Nepřeháním. Klimatickou krizi jsme už dávno měli řešit my všichni, v našich komunitách, a společně jsme měli dávat dohromady plány k jejímu zmírnění a zezdola požadovat nutné změny. Místo toho se změna klimatu v souvislosti s přechodem k nějaké formě udržitelnosti verbálně řeší na COPech, které zatím ničeho pořádného nedosáhly. Greta Thunberg, legendární švédská klimatická aktivistka, označila letošní COP29 za "greenwash konferenci." Samozřejmě má pravdu, jako měla pravdu loni, když závěr COP28 ve Spojených arabských emirátech označila za "bodnutí do zad." COP29 není o nic zázračnější, je to jen šaráda, představení, divadlo... lež. Odporná lež, která obětem klimatické krize absolutně nepomůže.

Znak 29. Klimatické konference OSN, tentokrát se odehrávající v městě Baku v Ázerbajdžánu. Fotografie z webu Reuters

Amnesty International upozorňuje na to, že Ázerbajdžán dlouhodobě potlačuje právo na vyjádření názoru a organizaci protestů; environmentální uskupení při jejich protestech umlčuje a násilně potlačuje, a minimálně se 4. listopadem se v ázerbajdžánských věznicích nacházelo na 300 osob zatčených z politických důvodů. Kdo kritizuje autority, setká se v oné zemi s nehumánním trestem. Ten zahrnuje i tělesné mučení. LGBTQIA+ lidé se v Ázerbajdžánu setkávají s násilím, obtěžováním a diskriminací; queerfobie v zemi je založena ve shnilých tradicích a heteropatriarchátu. Jedná se o stát, který neumožňuje manželství ani registrované partnerství pro gay a lesbické páry; LGBTQIA+ lidé jsou zatýkáni, mučeni a znásilňováni tamní policií. Dále jsou v zemi umožněny dětské práce, které se tamní vlády nikdy pořádně nesnažily učinit ilegálními. Na to a mnohé další otřesnosti upozornil v roce 2017 United States Department of State. 

K čemu je, že se Ázerbajdžán do roku 2030 chce ze 30 % přeorientovat na obnovitelné zdroje energie, když vlastní občany utlačuje, mučí a omezuje? Anar Mammadli, advokující klimatickou spravedlnost, byl letos v dubnu zatčen za "pašeráctví", přitom však pouze hovořil o nutnosti učinit v zemi změny v ohledu na lidská práva a klimatickou změnu. Po mnoho měsíců mu byl odepřen přístup k lékům, ačkoliv se ve vězení jeho zdravotní stav zhoršuje. Kdo se postaví státu a jeho autoritářské vládě, setká se s hrozivou represí, jakou žádný soudný člověk chovající empatii k ostatním nemůže schvalovat. A toto má být země, která má jaksi jít světu příkladem v tranzici k "udržitelnosti"? Je opravdu špinavostí, že se další COP odehrává právě tam. Už ty Spojené arabské emiráty v loňském roce byly ostudným dnem, zvláště pak, když předsedou konference byl vlastník největší ropné společnosti v zemi. Pro letošek očividně nebyla žádná snaha z toho dna vyplavat třeba jen o píď blíže k hladině.

Těžko říci, zda vůbec nějaké politické vyjednávání o přechodu k zelené energii má opravdu cenu, když se na konferenci opět nachází obrovské množství lobbistů, takříkajíc šeptajících reprezentantům jednotlivých států do oušek, že od těžby ropy a zemního plynu se prý nemá moc rychle odstupovat - protože, víte proč... business. Fosilní kapitalismus se zuby drápy drží oteplující se planety, a chce jí nadále zavařovat. Dalším velkým problémem je znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Náckovská satsuma z Republikánské strany, obklopená křesťansky nacionalistickými asociály typu gauč-fuckera J. D. Vance, se nechala znát, že po návratu do Oválné pracovny opět (už podruhé) stáhne Spojené státy z Pařížské dohody, jež byla přijata v roce 2015 na COP21. O dopadech trumpovského prezidentování na klima naší planety jsem psal samostatný článek ještě před volbami, takže z něj zopakuji jen to nejpodstatnější; Trump neuznává existenci antropogenní klimatické změny, republikánské manifesto Project 2025 si dává mj. za cíl obnovit těžbu fosilních paliv v USA, a do roku 2030 tedy bude do atmosféry naší planety vypuštěno o 2,7 miliardy tun emisí skleníkových plynů více, než by bylo vypuštěno, kdyby pokračoval odklon od fosilních paliv započatý za Bidenovy administrace. Trump a jeho spolupracovníci, největší nepřátelé demokracie v tzv. západním světě, se o osudy milionů zasažených budoucími povodněmi a požáry, jakož i ztrátou biodiverzity a nárůstem chudoby v souvislosti s klimatickou krizí, vůbec nezajímají. Je to jen banda psychopatů... no, hlavně že Muska si dosadí do Department of Government Efficiency. A hlavně, že donutí děti (jakéhokoli vyznání, i ateisty!) ve školách opakovat dokola křesťanské modlitbičky. Klerofašouni.

Je-li USA ze hry venku, jen stěží se budeme moci dožadovat nějaké celosvětové klimatické spravedlnosti. Uhlobaroni si mohou mnout ruce, my se můžeme obávat dalších záplav a jiných extrémních meteorologických jevů. COP29 v Baku nemůže vyřešit tíživou situaci, kterou zvolení Putinova kamaráda s přehazovačkou bude mít na budoucnost světa. Mezi lobbisty přítomnými na letošním COPu jsou mj. zástupci korporací jako jsou Shell a BP. Člověk by musel být opravdu naivním, dětinským a pod kamenem žijícím tvorem, snad jakýmsi slimákem s očima zalepenýma vlastním slizem, aby věřil, že Klimatická konference, na níž je přítomno obrovské množství fosilních lobbistů, skutečně něco vyřeší. 

"Vítejte na COP29, kde se o záchraně planety vůbec rozhodovat nebude... napijte se šampaňského, zamiřte na naše luxusní toaletky, ulevte si na nich, a těšte se z dalšího znečišťování - třeba i plynného obalu Země!" Fotografie z webu Morocco World News

Již zmíněná Greta Thunberg napsala pro britský zpravodajský web The Guardian článek s názvem "Konference o míru? Jak by autoritářský, lidskými právy opovrhující Ázerbajdžán vůbec mohl něco takového hostovat?", jenž vyšel v pondělí 11. listopadu. Doporučuji vám tento článek přečíst, a zamyslet se nad pokryteckostí všech, kteří na konferenci odletěli (letecká doprava našemu klimatu též příliš nepomáhá!) blábolit o tržní ekonomice a dalším růstu, zatímco svět hoří. Greta v textu uvádí: "'Konference o míru' je jedním z témat, které pro letošní klimatickou konferenci vybral hostitel, jenž chce povzbudit státy, aby dodržovaly 'konferenční příměří'. Mluvit o globálním míru po strašlivém porušování lidských práv ázerbájdžánským Alijevovým režimem proti etnickým Arménům žijícím v oblasti Náhorního Karabachu/Artsachu je přinejmenším ohavné. Kromě toho Ázerbájdžán plánuje své zločiny proti Arménům zbarvit zeleně vybudováním 'Zóny zelené energie' na územích, kde bylo obyvatelstvo etnicky vybito."

Dále připomíná: "Klimatická krize je stejně tak o ochraně lidských práv, jako o ochraně klimatu a biologické rozmanitosti. Nemůžete tvrdit, že vám záleží na klimatické spravedlnosti, pokud dnes ignorujete utrpení utlačovaných a kolonizovaných lidí. Nemůžeme si vybírat, o čí lidská práva se budeme starat a koho opustit. Klimatická spravedlnost znamená spravedlnost, bezpečí a svobodu pro každého."

Chris Packham, britský průvodce dokumentárními filmy o přírodě a environmentální aktivista podporující hnutí Extinction Rebellion a Just Stop Oil, sdílel na jisté sociální síti svůj satirický tweet: "Nejnovější zprávy! Příští 'Mezinárodní konference lišek' se bude konat na největší kuřecí farmě na světě. @COP29_AZ začíná tím, že její prezident popisuje ropu a plyn jako 'dar boží'... tak jdeme na to... rovnou do pekla." O tom, že fosilní paliva jsou jakýmsi darem autoritářských božstev vystupujících v monoteistických náboženstvích přemýšlel možná tak William Buckland, který ani nevěděl, jak vznikalo uhlí (ale hlavně, že objevil toho megalosaura, že...). V jednadvacátém století se takto může vyjádřit jen idiot. Žádný 'dar boží'; fosilní paliva jsou zbraň hromadného ničení života na Zemi!

Tweet moderátora dokumentů The Real T-Rex, Springwatch a Earth hovoří za vše ve své satirické brilantnosti. Zdroj: twitterový účet Chrise Packhama

Další COP, další zklamání, další ztracený čas patřící pokryteckým lobbistům za těžbu fosilních paliv a bezobratlým ochráncům kapitálu - totiž politikům - kteří jim nadšeně pokyvují. Konference OSN o změně klimatu nikdy nevyřeší klimatickou krizi a s ní spojené nerovnosti v naší společnosti. Bude-li OSN přesouvat tyto konference do zemí, jako je právě Ázerbajdžán, kde jsou lidská práva brutálně potlačována, žádné skutečné klimatické spravedlnosti se nedočkáme. COP29 je hanba. A k ničemu produktivnímu v boji za záchranu planety nepřispěje.

Ecos: La Brea vychází 22. listopadu!

8. září, pár minut před půlnocí, vraceje se z výletu do Rakouska a mé třetí návštěvy Přírodovědného muzea ve Vídni, jsem s vámi sdílel nový teaser a ještě dříve vydaný trailer ke zvířecí survival hře Ecos: La Brea. Ta má již pevně stanovené datum vydání - zahrát si ji poprvé budete moci 22. listopadu, tedy za deset dnů. Pokud jste o ní náhodou ještě neslyšeli, půjde o hru zasazenou do pleistocénu Kalifornie, a budete se v ní moci vžít do životů různorodých prehistorických zvířat onoho času a místa. V první verzi budete moci hrát za smilodona (Smilodon fatalis), pravlka (Canis dirus), pleistocénního bizona širokočelého (Bison latifrons) nebo za amerického koně (Equus scotti). Další verze hry pak nabídnou hráči širší paletu pleistocénní fauny, v jejichž kůži se bude moci vrhnout do nebezpečného světa, jemuž vládli šavlozubí tygři, krátkočelí medvědi a mamuti.

Ecos: La Brea vyjde tedy 22. listopadu na Robloxu. Věřím, že nejsem jediným člověkem píšícím českým jazykem, který se jí už nemůže dočkat. Zapomeňte na nějaký Trespasser, ve kterém musíte chodit po ostrově a střílet dinosaury! V této hře budete zvířetem mezi jinými zvířaty, ve věrohodně vypadajícím pleistocénním ekosystému s všelijakými nástrahami. Budete lovit, pít, hladovět, žíznit, bude to zkrátka boj o přežití v hobbesiánském pravěku. Thomas Henry Huxley by byl z této hry nesmírně nadšen.

Pokud ještě nejste na Ecos: La Brea navnazeni, dovolím si vzbudit ve vás nadšení z této nadcházející hry několika propagačními snímky. Jste připraveni?

V příspěvku ze září jsem již zmiňoval, že smilodoni v této hře budou vyobrazeni s pohlavním dimorfismem, tzn. že samci se vzhledem a možná trochu i velikostí liší od samic. Jak vidíte, samci smilodonů z La Brea mají jakousi hřívu, která jim však propůjčuje spíše jakýsi tygří vzhled (spíše než lví); samicím chybí, díky čemuž působí jako jaguáři. 

Různorodě budou vypadat i pravlci druhu Canis dirus. V tomto případě však nejde o pohlavní dimorfismus; kromě bílosrstých a černosrstých jedinců se dočkáme i šedých pravlků. Jen je zkuste na základě vzhledu zařadit do dvou omezujících genderových kategorií!

Tady máme zástupce stejného vlčího druhu, ale s docela jiným kožichem - a s pěknou květinou mezi zuby. Přiznám se vám, že jako člověk, který má rád vlky (kdo by to řekl, co? vždyť na profilovce mám rosomáka... s velkým r), se opravdu těším na to, jak budu v pravlčím kožichu prozkoumávat ten ztracený svět.

Dále tu máme americké bizony vyhynulého druhu Bison latifrons! Tito býložraví titáni byli největšími bizony, kteří kdy žili. Setkali se s nimi i první Američané; bizon širokočelý mizí z fosilního záznamu před 15 000 lety. Budete se chtít do jednoho z nichž vžít?

Nebo co takhle ochutnat jako pravěký kůň druhu Equus scotti nějaký ten kaktus? To bude ale mňamka! Buď jako Smilodon či pravlk ochutnáte koninu, nebo jako americký prakůň ochutnáte kaktus. Good deal, eh?

Ať už budete hrát za cokoli, čeká vás ve hře nejeden hazard. Můžete být třeba šavlozubým králem celé oblasti, ale když mezi křovisky neopatrně došlápnete na jedovatého chřestýše číhajícího na kořist, a tím ho vyprovokujete k obraně, odnesete to. Nepřežívá ten nejsilnější nebo nejzdatnější - nakonec o vašem přežití rozhodnou náhody... a vaše obezřetnost a důvtip.

Na závěr tu mám ještě hezkého zívajícího smilodona, uvelebeného mezi květinami a ve vysoké trávě. Pospíte si rádi v kožichu šavlozubé kočky?

Nezapomeňte tedy, že Ecos: La Brea zamíří na Roblox v pátek 22. listopadu 2024! Tohle je jedna paleohra, kterou si nesmíte nechat ujít. V budoucích verzích hry se pak dočkáme více zvířat, více prostředí, hra zkrátka bude růst!

Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh - Obrův chodník

Obrův chodník. Břehy hrabství Antrim v Severním Irsku jsou proslulé díky snad nejpozoruhodnějšímu geologickému úkazu celého ostrova. Řeč je o Obrově chodníku, anglicky Giant's Causeway, shluku sloupů starých 50 až 60 milionů let, jež vznikaly v obrovském údolí vyplněném postupně chladnoucí a praskající lávou. Liz Bonnin se vydává Obrův chodník prozkoumat, a setkává se s doktorkou Kirstin Lemon z Geological Survey of Northern Ireland. Ta s ní nejprve sdílí informaci o tajuplném osmihranném sloupku, kterému se říká Keystone (Obrův chodník by je vlastně měl mít dva, druhý se nazývá Wishing Chair). Většina sloupků útvaru je šestihranných až sedmihranných, ale nedostatek není ani těch čtyřhranných a pětihranných. Poté následuje výklad o vzniku Obrova chodníku. Před 60 miliony roky byl pozdější sever Irska územím s aktivními vulkány, které chrlily lávu. Ta zaplavovala krajinu, ne však kontinuálně, takže se v ní v důsledku větrnné eroze a zvětrávání této lávy tvořila říční údolí. Čas od času bylo území opět pokryto lávou, ta vychladla, zerodovala, říční údolí se dále tvořila, a čím byla hlubší, tím déle lávě po každém výlevu trvalo, než zchladla. A právě to mělo za následek vznik této polygonální formace. Docházelo ke kontrakci chladnoucí lávy, v údolí pak vznikaly praskliny, jež mají na povrchu zhruba 180° úhel; proto všechny ty hexagony a další polygony. Obdobné praskliny vznikají třeba i ve vysušených bahnitých loužích; je to tvar, který je v přírodě vlastně docela běžný. Jednotlivé sloupky pak v průběhu tisíců a milionů let "rostly", erodovány na povrchu, a tak vznikla kupa nestejně velkých sloupů, jeden vedle druhého, které pak byly v irské mytologii spojeny s hrdinou Fionnem mac Cumhaillem, jenž navzdory přesvědčení nezasvěcených nebyl obrem, jeho milenka však ano; Fionn si ji do Irska přivedl z Británie právě po Obrově chodníku. Liz má legendu o Fionnu mac Cumhaillovi ráda. Lidé byli tímto geologickým úkazem fascinováni po stovky a stovky roků. Od 18. století je Obrův chodník frekventně navštěvován turisty. Malířka Susanna Drury z Dublinu proslula díky své ilustraci Obrova chodníku, pojmenované A View of the Giant's Causeway: East Prospect, z roku 1768. Tehdy však o vzniku tohoto geologického útvaru nikdo nic nevěděl; vždyť geologie byla tehdy v ani ne stoletých plenkách Nielse Stensena. Na západě Skotska se nacházejí podobné geologické útvary, nevypadají však tak dramaticky, jako Obrův chodník (výše zmíněný mýtus o spojení Irska se Skotskem zřejmě nikdy nebyl založen na pravdě). Doktorka Lemon zmiňuje, že další sloupkovité úkazy tohoto typu lze najít i jinde ve světě. A vždy jsou hráči v mnohem delším příběhu. Obrův chodník je nositelem stop po otevírání Atlantického oceánu; severní Atlantik se začal tvořit asi před 85 miliony let, a dnes roste asi podobným tempem, jako nehty na našich končetinách. Na závěr se Liz doktorky Lemon ptá, co se stane, až se severní Atlantik někdy v daleké budoucnosti - kdy už lidský druh rozhodně nebude existovat - začne uzavírat. Irsko prý bude ještě dál na severu, než je dnes. Za 1,8 miliardy let se přesunulo z jižní polokoule do oblasti 55. rovnoběžky. Jeho putování na sever však rozhodně neskončilo. 

Klip z první epizody, Země (Land), dokumentární trilogie Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years in the Making) od britské BBC a irské RTÉ, která se premiérově vysílala na podzim 2022.

180 milionů let starý šváb Alderblattina simmsi

Již před více než dvěma týdny, konkrétně 24. října 2024, vyšel v Papers in Palaeontology článek Emily J. Swaby z dobře známé britské instituce The Open University a jejích kolegů, v němž byl popsán další přírůstek na seznam fosilních švábů. Jeho jméno zní Alderblattina simmsi; rodový název odkazuje na lokalitu Alderton Hill v anglickém hrabství Gloucestershire, z níž pochází typový exemplář, a druhové přízvisko ctí geologa Michaela J. Simmse, který tento exemplář nalezl v lednu roku 1984 při práci v terénu spolu s paleoentomologem Edmundem A. Jarzembowskim. Vše, co je z tohoto nově popsaného druhu švába známo, je jedno ze dvou předních křídel. Datuje se do spodní jury stupně toark, do doby před asi 180 miliony let; pochází ze souvrství Whitby Mudstone, jehož horniny jsou staré 183 až 176 milionů roků. Nedlouho po svém objevení se izolované švábí křídlo ocitlo v paleontologické sbírce geologické části Bristol Museum & Art Gallery, kde donedávna čekalo na prostudování. Není nikterak velké; měří jen 1,32 centimetru na délku! Mezi nejvzdálenějšími body je široké 3,7 milimetru. Doktorka Swaby a její kolegové usoudili, že Alderblatinna simmsi nemůže být zařazena do kterékoli ze švábích čeledí, jež jsou dosud z toarku známy (konkrétně jde o čeledi Mesoblattinidae, Raphidiomimidae, Blattulidae a Caloblattinidae). Od všech jurských švábů se vlastně tento nově popsaný druh liší přítomností dvou subsférických teček na špičce předního křídla (díky nim měl tedy za života šváb špičku křídla tmavě zbarvenu). Takovéto vzory jsou obvykle specifické pro konkrétní druhy, a protože dvojice teček takové velikosti a tvaru nebyla zatím rozeznána u kteréhokoli jiného fosilního švába z jury, zasloužil si tento exemplář být prohlášen za zástupce nového druhu.

Typový exemplář jurského švába Alderblattina simmsi; fotografován za sucha (obrázek A) a s etanolem (obrázek B). Upravený obrázek z článku doktorky Swaby a jejích kolegů (pro odkaz viz níže)

Alderblatina simmsi je teprve druhým jurským švábem s barevnými křídly; a k tomu se může pyšnit i tím, že je vlastně nejstarším známým švábem s aposematickým (nápadným varovným) zbarvením. Podle autorů popisu se mohlo aposematické zbarvení u švábů vyvinout v souladu s evolučními změnami u jejich predátorů, jež souvisely s toarkským vymíráním před asi 183 miliony let; tato událost byla asociována s výlevným vulkanismem, zvýšenými globálními teplotami a okyselením oceánských vod, což vedlo ke snížení kyslíku v nich a v důsledku toho k vymírání druhů. Aposematické zbarvení se v této době poprvé objevuje u dvou hmyzích řádů, včetně řádu Blattodea. Alderblattina simmsi je zástupcem čeledi Rhipidoblattinidae, jejíž typový rod, fosilní Rhipidoblattina, byl popsán roku 1906. Je o sedmého toarkského švába z jury Evropy. Pro úplnost ještě uvedu, že souvrství Whitby Mudstone vydalo světu také fosilie známých jurských obratlovců, jako jsou krokodýlům podobný teleosaurid Mystriosaurus laurillardi, plesiosauroid Microcleidus homalospondylus či blíže neurčený druh pterosauřího rodu Campylognathoides. 

Informace použité v tomto článku byly čerpány z následujících zdrojů:

A new cockroach (Blattodea, Rhipidoblattinidae) from the Toarcian (Lower Jurassic) of Alderton Hill, Gloucestershire, UK, and the earliest likely occurrence of aposematic colouration in cockroaches (Papers in Palaeontology)

180-Million-Year-Old Cockroach Fossil Found in UK (Sci.News)

Nový druh švába (Blattodea: Rhipidoblattinidae) z toarciánu (spodná jura): Alderblattina simmsi (Vivarista.sk)

Whitby Mudstone (Wikipedia)

Pštros dvouprstý arabský

Pštros dvouprstý arabský (Struthio camelus syriacus) je vyhynulým poddruhem největšího žijícího ptačího druhu na naší planetě. Platné jsou celkem čtyři poddruhy pštrosa dvouprstého; severoafrický (S. c. camelus), masajský (S. c. massaicus), jihoafrický (S. c. australis) a arabský, přičemž první tři jmenované stále existují v současnosti, a můžete se s nimi setkat ve volné přírodě severní, východní a jižní části afrického kontinentu. Arabský poddruh zmizel nadobro zřejmě v 60. letech minulého století, ač již od 40. let se mělo za to, že byl vyhubený. Jednalo se o obyvatele Arabského poloostrova a Blízkého východu (byl tak jediným poddruhem pštrosa dvouprstého, který se přirozeně vyskytoval mimo Afriku), a v našem letopočtu byl zřejmě rozdělen do dvou hlavních populací. První se vyskytovala v oblasti na hranici Sýrie, Iráku, Jordánska a Saúdské Arábie; druhá žila v jižní části Arabského poloostrova, konkrétně tedy na území Ománu. V prehistorických časech tito ptáci žili také na územích Kataru, Kuvajtu, Spojených arabských emirátů a možná i Bahrajnu, kde byly nalezeny skořápky jejich vajec; tam však mohly být přivezeny za účelem provádění náboženských rituálů (kosti těchto pštrosů se na jeho území nenašly). Ve starověké Mezopotámii byli arabští pštrosi často obětováni při různých rituálech. Byli též hojně vyobrazováni na malbách; v Národním muzeu v Damašku můžete spatřit mozaiku z římské provincie Sýrie, zhotovenou někdy před rokem 600 našeho letopočtu, na níž je arabský pštros napaden levhartem (viz první obrázek). Jiná malba z okolí dnešního Rijádu v Saúdské Arábii, datovaná do pravěku, zobrazuje dospělce s jedenácti mláďaty. Pštrosi arabští se dokonce ocitli i ve starověké Číně; z Arabského poloostrova byli přivezeni do říše Tang a darováni tamnímu císařovi či císařům. Jinak se o těchto ptácích zmiňují i některé biblické knihy, z nichž jedna vágně popisuje jejich hnízdní chování; islámské texty zase arabské pštrosy vyzdvihují pro jejich eleganci. Pro arabské obyvatelstvo byl tento opeřenec důležitý jako zdroj obživy; pojídalo jeho velká vejce (pštros dvouprstý klade největší vejce ze všech známých organismů minulosti i současnosti; obsahuje 50 až 55 gramů proteinu, kdežto vejce kuru domácího jej obsahuje jen 6,5 miligramu) a lovilo jej pro peří a kůži. Při svých cestách po Arábii se s vejci těchto ptáků setkal i britský archeolog T. E. Lawrence; ve své autobiografii Sedm sloupů moudrosti (Seven Pillars of Widsom) je zmiňuje jako dar jednoho arabského kmene iráckému králi Fajsalovi I. 

Zmíněná syrská mozaika ze starověku, na níž je pštros dvouprstý arabský napaden levhartem. Fotografie skupiny Libyan Soup z Wikimedia Commons

Bohužel neexistují žádné fotografie pštrosa dvouprstého arabského, a jeho pozůstatků je poskromnu. Mitochondriální analýzy tkání z nalezeného kosterního materiálu poukazují na nejbližší evoluční spřízněnost se severoafrickým poddruhem, což není nikterak překvapivé. Má se za to, že samice arabských pštrosů byly možná světleji zbarvené, než samice severoafrického poddruhu, jinak ovšem texty o těchto ptácích vypovídají o velké podobnosti obou subspecií. Plně vzrostlí arabští pštrosi byli poněkud menšího vzrůstu, díky čemuž byli od těch severoafrických snadněji rozlišitelní; jejich zánártí bylo dlouhé 39 až 46,5 centimetru, kdežto u severoafrických pštrosů může dosahovat délky 45 až 53 centimetrů. Proč byl vyhubený poddruh pštrosa dvouprstého vzrůstově menší, o tom můžeme opravdu jen spekulovat. Jeho zmizení z povrchu zemského je též poměrně záhadné. Má se za to, že byl vyhuben důsledkem neudržitelného lovu; s koncem 19. století se do arabské oblasti začalo dostávat nemálo střelných zbraní, a ty byly užívány při lovu těchto ptáků. Netrvalo to dlouho, a se začátkem století dvacátého již byli arabští pštrosi dotlačeni na pokraj vyhynutí. Avšak jak to konkrétně bylo s tou či onou populací, to vlastně není známo. Někteří odborníci se domnívají, že populace na jihu Arabského poloostrova mohla být mezi lety 1900 a 1920 dovedena k zániku klimatickými změnami, jež měly za následek rozšiřování pouští. Nějakou dobu v poměrně velkých počtech pštros dvouprstý arabský přežíval v saúdskoarabské provincii Al-Jawf, spolu s tehdy početnými gazelami dlouhorohými (vyhubenými zřejmě se začátkem 70. let a deklarovanými jako vyhynulý druh roku 1996) a přímorožci arabskými (ti jsou dnes Mezinárodním svazem ochrany přírody klasifikováni jako zranitelní). Na hranici Iráku a Jordánska byl živý pštros dvouprstý arabský pozorován roku 1928, v roce 1941 došlo k zabití jednoho exempláře v saúdskoarabské provincii Jubail na východě země (letošní dokumentární snímek Horizon, vydaný v lednu na Netflixu, zmiňuje tento případ jako poslední pozorování tohoto druhu v Saúdské Arábii), a další dva pak byli zřejmě zastřeleni jinde roku 1948. V roce 1966 byl ve vádí al-Hasa v Jordánsku, na známé archeologické lokalitě, nalezen umírající jedinec. Později, roku 1994, se Saúdská Arábie a Katar dali dohromady s cílem introdukce severoafrických pštrosů dvouprstých; projekt byl úspěšný. Izrael se o něco podobného pokusil v roce 2004, ale neúspěšně. I když byli do arabské krajiny pštrosi "navráceni", tento konkrétní poddruh už nikdo zpět nepřivede. Dnes je bohužel nadobro pryč. Staré fragmenty skořápek jeho vajec jsou stále nacházeny na výzkumných výpravách; minulý rok jich pár objevila expedice vedená Markem Evansem v Nufud Qulakan na severu Saúdské Arábie.

Ilustrace pštrosů dvouprstých z knihy From North Pole to Equator: Studies of Wild Life and Scenes In Many Lands německého zoologa Alfreda Edmunda Brehma z roku 1923. Převzato z webu Alamy

Informace pro napsání tohoto článku byly převzaty z anglické Wikipedie a webu Saudipedia. Rubrika o zvířatech vyhynulých v našem letopočtu bude i nadále plněna novými články!

Obrázek týdne 8. 11. 2024

Phew, to byl týden! Amerika má mít od ledna zpět v Bílém domě toho svého Hitlera s přehazovačkou, obklopeného největšími asociály, jací se v tomto století mohli dostat k moci... Ano, píši o tom neustále, ale vítězství Trumpa znamená zhoršení životních podmínek pro všechny z nás - ať jsme ve světě kdekoliv. Na pár minut vás však z oprávněného naštvání vysvobodím dalším příspěvkem do obrázkové rubriky. Před několika dny zveřejnil japonský paleoilustrátor Re:9NA, jehož dílo jsem již letos v únoru v rubrice reprezentoval krásnou rekonstrukcí homotheria na sněhu, na svém twitterovém účtu tento výtečný "paleo fan art". Komu se stýskalo po Prehistorickém parku? Není to nádhera?

Popisek k obrázku: Dobrodruh Nigel Marven se vrátil do úžasné přírodní rezervace s názvem Prehistoric Park v Dračích horách Jihoafrické republiky, a shledává se s několika pravěkými zvířaty, jež do ní přivezl z hlubin minulosti naší planety. Po bílými oblaky pokryté obloze plachtí jeden exemplář drobného dromaeosaurida nazvaného Microraptor gui, mířící nejspíše z vrcholu hlavy mamutice Marthy k čelistem obrovské tyrannosauřice Matildy. Bude si muset dávat velký pozor, aby se Matildiným až třicet centimetrů dlouhým zubům vyhnul. Martha a Matilda spolu kdysi bojovaly o život slůněte - druhá jmenovaná jej chtěla pozřít, ta první byla zase jeho tetičkou a ochránkyní. Vypadá to však, že od té zastrašovací konfrontace, jež následovala krátce po incidentu způsobeném uniklými titanosaury, si na sebe obě zvířata více či méně zvykla. Matilda řve a Martha troubí, čímž obě proklamují své vlastnictví tohoto divokého koutu Země. Theo, samec třírohého herbivorního ceratopsida druhu Triceratops horridus, stojí opodál docela nehnutě, a jen přihlíží. Náhle se po Nigelově pravé ruce objevuje Arthropleura armata, obrovitá mnohonožka měřící tři metry na délku. Někdo ji vypustil z insektária - snad to byl ošetřovatel Bob, který chtěl, aby Nigela také přivítala. K zemi mezitím plachtí další Microraptor, dost možná ten z Nigelovy pracovny, kde britský přírodovědec plánuje své výpravy do minulosti. Kdo ví, jak dlouho ve své jihoafrické rezervaci nestanul. Od poslední výpravy do pravěku se Nigel vydal na dobrodružství do bambusových lesů Číny za pandami, dvanáctkrát hledal deset nejnebezpečnějších hadů, ve filipínských vodách stanul tváří v tvář žraloku liškounovi a dokonce si zalovil užovky stromové na Slovensku. Možná, že se do Prehistorického parku vrátil krátce po dokončení cesty po Arabském poloostrově pro svůj nejnovější dokument, který je letos na podzim vysílán na National Geographic Wild. Vypadá to však, že je mezi prehistorickými tvory stejně doma, jako před oněmi mnoha lety.

Prehistorický park byl vážně jeden z nejlepších pseudodokumentů prvního desetiletí tohoto století. Přiznám se vám, že letos v červnu jsem se vrátil k jedné epizodě, konkrétně té microraptoří, a opravdu to stálo za to. Jak brilantní bylo nechat se při vyrůstání ovlivnit tímto brilantním seriálem.

Co můžete v brzké době čekat na tomto blogu? O příštím fašounském prezidentovi USA už další články psát nebudu; za poslední týden tu přibyly tři (přičemž plánován byl jen jeden, a to ten nedělní). Jsem už unaven hloupostí Trumpa a jeho podporovatelů (včetně jeho duševních podporovatelů kdekoliv ve světě) i těch, kteří si neuvědomují, jak dalekosáhlé dopady jeho vítězství bude mít na celý svět a jak kvůli němu klesne naše životní úroveň. Mám pro vás připraven další klip z dokumentu The Island o geologické minulosti Irska, dále jsem dnes vystříhl dva klipy z X-Men: The Animated Series, takže se dočkáte i nějaké té mutantské akce z 90. let, a možná přibude i příspěvek do rubriky o nových paleontologických objevech.

Doufám, že se budete mít co nejlépe, a že už si čistíte pistoli pro případ, že Trump někdy navštíví Česko. Mrtvý Trump, dobrý Trump. Smrt fašouna je vždy vykoupením pro miliony. Tímto se s vámi v tomto pracovním týdnu loučím.

Vědci reagují na znovuzvolení Trumpa

Prestižní vědecký časopis Nature vydal včera článek Jeffa Tollefsona shrnující reakce některých významných vědců na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu, který se má odehrát příští rok v lednu. Vědecký svět je znepokojen. Mnoho výzkumníků dává najevo strach ze směřování Spojených států amerických. Trumpova rétorika je dlouhodobě protivědecká a anti-intelektuální. Popírání klimatické změny, útoky na lidskou diverzitu a skepse vůči vědeckému bádání jsou součástí Trumpovy pravicově populistické výbavy, a není pochyb, že budou mít na vědu velký dopad. Tollefson začíná svůj článek na webu časopisu Nature citátem Frasera Stoddarta, skotského chemika specializujícího se na vývoj molekulárních strojů a od roku 2016 nositele Nobelovy ceny za chemii: "Za můj život dlouhý 82 let... stěží přišel den, kdybych se cítil více smutný. Byl jsem svědkem něčeho, z čeho mám pocit, že je extrémně špatné, nejen pro Spojené státy, ale pro všechny z nás ve světě." Stoddart, známý pro výzkum tzv. molecular switches nebo stereochemie a mechanostereochemie, v minulosti již politiku komentoval, konkrétně v roce 2016, kdy byl kritikem Brexitu. Prohlásil tehdy dokonce, že Brexit měl být pro Spojené království škodlivější, než Trumpovo prezidentství pro Spojené státy. Jeho antipatie vůči obžalovanému kriminálníkovi a sexuálnímu predátorovi, kterého si Republikáni třikrát zvolili jako kandidáta na prezidenta USA, od té doby mohly narůst. A to plným právem. Lisa Schipper, geografka specializující se na zranitelnost naší planety v důsledku změny klimatu a působící na Bonnské univerzitě v Německu, to vyjádřila následovně: "Jedna z mých zřejmě největších obav... je, že Trump bude dalším hřebíčkem do rakve pro důvěru vědě." Tollefson ve svém článku zmiňuje důležitou studii, kterou provedlo Pew Research Center a jejíž výsledky byly publikovány v listopadu 2023; podle těchto výsledků se důvěra amerických občanů ve vědu od roku 2019 snižuje. Proto také nárůst zájmu o transfobní propagandistické filmové škváry, kterým pak mimo zemi vzniku, totiž USA, Martinoraptorové dávají pět z pěti hvězd na Československé filmové databázi; s poklesem důvěry ve vědecké bádání roste zranitelnost lidí ke konspiračním teoriím a protivědeckým narativům, kterými si krajní pravice přitahuje nové voliče. V říjnu 2023 tvrdilo 34 % dotázaných Američanů, že věda má rovnou měrou pozitivní i negativní dopad na společnost. 27 % Američanů dotázaných ve stejném měsíci uvedlo, že nemají příliš velkou důvěru v práci vědců pro nejlepší zájmy veřejnosti. Tato zjištění jsou alarmující. Věda je prostředkem k poznávání objektivní reality. Slovy britského moderátora přírodovědných dokumentů Chrise Packhama: "Věda je uměním pozorumění pravdy a krásy." Pokud takové procentuální zastoupení Američanů byť třeba v jediném pečlivě vybraném vzorku nemá důvěru ve vědecký výzkum, v jakém světě to pak žijeme? Což neměla věda dávno vyhrát nad vším ostatním, nad mytologiemi, náboženstvími a konspiračními teoriemi?

Chemik Fraser Stoddart je jedním z vědců, kteří se s negativní reakcí ozvali krátce po znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Fotografie z webu TASS

Republikánská strana a zvláště pak Donald Trump s lidmi jako je Robert F. Kennedy nebo J. D. Vance neustále zpochybňují výzkumy takových oborů, jako jsou klimatologie, ekologie, queer studia, genderová studia nebo feministická studia. A určitá část americké společnosti jejich konspirační a protivědecké narativy očividně přebírá. Mezi vědci mají trumpisté jen malé zastoupení. Časopis Nature provedl výzkum, aby zjistil, kolik jeho čtenářů z akademické sféry podporuje návrat pochybného businessmanského kriminálníka do Bílého domu. Je jich pouhých 6 %. To mluví za vše. Grażyna Jasieńska, polská vědkyně zabývající se mj. lidskou evoluční ekologií, evoluční medicínou, reprodukční ekologií a endokrinologií, uvedla následující: "Musíme být připraveni na nový svět. Snažím se být optimistická, ale je těžké najít pozitivní aspekty pro globální vědu a zdraví veřejnosti, pokud Republikáni převezmou kontrolu." Trumpův a Vanceův Project 2025 bude mít za následek velké omezení afirmativní péče pro transgender lidi, omezení zdravotní péče pro ženy potřebující nutné zákroky (například potrat) a zřejmě i zrušení Obamacare. Vyhazuje USA medicínské poznatky, vedoucí k zlepšení zdraví lidí, z okna? Pokud budoucí viceprezident J. D. Vance prohlašuje, že afirmativní péče je v jeho konspirační hlavě spojena s businessem; pokud trumpisté považují vakcíny proti onemocnění Covid-19 jen za způsob, jakým má farmaceutický průmysl růst, aniž by byly prospěšné pro zdraví... Toto jsou nebezpečné a naprosto nepravdivé výmysly, kterých se chytají hloupí a protivědečtí Američané (a také omezené osoby mimo USA) a skutečně jim věří. Zdraví lidstva je opravdu v sázce. Zdraví žen, queer a trans lidí v USA je ve velkém nebezpečí ze strany Trumpa a náboženských, krajně pravicových psychopatů kolem něj. 

Ekoložka odebírá vzorky vody. Vůči zaměstnání, které má, zřejmě Donald Trump nemá respekt, ostatně na životním prostředí mu vůbec nezáleží. Fotografie z webu Unity Environmental University

Nature vydal včera další článek s titulkem "Vědci musí dovolávat prezidenta Trumpa k odpovědnosti s odvahou a jednotou". To bude samozřejmě nelehký úkol, když Trumpovi na vědě vůbec nezáleží. Tým, který je za článek zodpovědný, upozorňuje na to, že změna klimatu musí zůstat prioritou. Trumpova protivědeckost bude mít za následek ničení všeho, čeho Bidenova administrace dosáhla v přechodu k větší "udržitelnosti". Neexistuje žádná planeta B; Trump tu naši může zcela zničit. Bude třeba, aby vědci, pracující v těžších podmínkách a ztrácející v polarizované americké společnosti důvěru, volali po spravedlnosti, a nadále poukazovali na to, že náš svět se nachází v klimatické a environmentální krizi. Jak jsem uvedl výše, je málo akademiků, kteří by byli s vítězstvím Trumpa spokojeni. A nikdo z nás se tomu jistě nediví. Odsuzujme nadále Trumpa a Republikány, a mějme na paměti, že jsou největšími odpůrci vědy. Mějme na paměti, že Tucker Carlson, který Trumpa nadšeně podporoval, je kreacionista. Na závěr ještě uvedu citát Davida Attenborougha, britského dokumentárního veterána, k němuž má obrovské množství lidí respekt, neboť miluje jím provázené přírodopisné filmy. Skončím tak tento příspěvek paralelou k závěru toho včerejšího. David Attenborough o Trumpovi v roce 2016 prohlásil: "Mohli bychom ho zastřelit."

Mysleme na slova Davida Attenborougha. Přemítejme o nich. Nechme si je uležet v hlavě. Nepřátelé vědy jsou nepřáteli veškeré reality, kterou obýváme. Což ji s nimi chceme sdílet?