Změna klimatu, nebo přesněji klimatická krize, má celou řadu důsledků, z nichž některé jsou velmi signifikantní, jiné méně. Mění se počasí, nastává více požárů, některé části světa se oteplují, v jiných se teplota snižuje. Má za následek záplavy, na lokální úrovni ovlivňuje zemědělství, na globální úrovni průměrnou teplotu naší planety. A přispívá také k zániku druhů. Je spojena s krizí biodiverzity, s 6. velkým vymíráním v historii Země. S vymíráním, ke kterému dochází v tuto chvíli, kdy čtete tento článek. Od počátku průmyslové revoluce se množství skleníkových plynů v atmosféře kalamiticky zvýšilo. Fosilní kapitalismus, zatěžující naši zemskou komunitu více, než ji zatížil asteroid zodpovědný za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony roky, drasticky proměnil tuto planetu – jedinou, o které s jistotou víme, že hostuje rozvinutý, rozmanitý život - za poslední ani ne dvě stovky let. A díky vědě víme o tom, že s některými druhy zvířat už se nikdy nesetkáme právě kvůli antropogenní změně klimatu. Tvorové, o kterých budete číst, mohou jednoho dne skončit na seznamu vyhynulých. Čas utíká, a jejich existence je v sázce, na které se s naším systémem nedomluvili.
Druh: Pygoscelis papua
Český název: tučňák oslí
Výskyt: Antarktický poloostrov, Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Georgie, Jižní Shetlandy, Falklandy, Isla de los Estados, Martillo Island, Jižní Orkneje, Ostrovy prince Edvarda, Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov, Macquarie
Stav ohrožení: málo dotčený
Důsledek klimatické změny zodpovědný za jejich ohrožení: oteplení klimatu má vliv na jejich subantarktickou domovinu a na počty krilu; změny však na tento konkrétní druh nemusí mít tak negativní dopad, jako na jiné subantarktické a antarktické tučňáčí druhy
Tučňák oslí je jedním ze tří druhů rodu Pygoscelis, zahrnujícího také tučňáka kroužkového (P. adeliae) a tučňáka uzdičkového (P. antarcticus). Kromě toho jsou známy také tři vyhynulé specie; P. calderensis, P. grandis a P. tyreei, přičemž poslední jmenovaný se vyskytoval na území Nového Zélandu v pozdním pliocénu, před 3,6 až 2,6 miliony let. Výzkum molekulárních hodin tohoto tučňáčího rodu prozrazuje, že k jeho divergenci od společného předchůdce s ostatními moderními tučňáky došlo před 38 miliony let, tedy v pozdním eocénu, asi 2 miliony let poté, co se od onoho společného předchůdce oddělili předkové rodu Aptenodytes, který zahrnuje tři žijící druhy, včetně největšího z tučňáků, a to sice tučňáka císařského (A. forsteri). Tučňáci rodu Pygoscelis jsou k nalezení v subantarktické oblasti; zatímco populace tučňáka kroužkového a tučňáka uzdičkového dohromady jaksi obkličují Antarktidu, tučňák oslí se vyskytuje primárně v oblasti mezi Antarktidou a Jižní Amerikou, ale jeho areál rozšíření dále sahá přes hranici Jižního oceánu s oceánem Indickým až na jih od Nového Zélandu.
Celkem jsou platné čtyři poddruhy tučňáka oslího, a to P. p. taeniata, obývající Crozetovy ostrovy, Ostrovy prince Edvarda, Kergueleny, Heardův ostrov a ostrov Macquarie na půli cesty mezi Antarktidou a Jižním ostrovem Nového Zélandu; P. p. papua, žijící na Malvínách (Falklandech), ostrově Martillo a na argentinském Isla de los Estados; P. p. ellsworthi z Jižních Sandwichových ostrovů, Jižních Shetland, Jižních Orknejí a Antarktického poloostrova; a konečně P. p. poncetii, zavedený teprve v roce 2020, který je endemitem "tučňáčího ostrova" Jižní Georgie. Revize provedená v roce 2020 může vše změnit, a z těchto čtyř poddruhů se mohou v budoucnu stát platné druhy, což by znamenalo, že rod Pygoscelis zahrnuje ne tři specie, ale rovnou sedm. S pojmenováním tohoto druhu je to složité. Jeho druhové přízvisko papua je zcela nepřesné, neboť typový exemplář byl přírodovědcem Johannem Reinholdem Forsterem (jehož ctí právě druhové přízvisko zmíněného tučňáka císařského), který cestoval po oceánech s kapitánem Jamesem Cookem, označen cedulkou uvádějící jeho výskyt na Nové Guineji. Onen tropický ostrov žádní tučňáci neobývají, "nejblíže" mu jsou tučňáci oslí z ostrova Macquarie, a to jsou mu stále vzdáleni 6000 kilometrů. V 18. století byli bohužel tučňáci nejednou asociováni s Novou Guinejí, vždy chybně. Anglické obecné jméno "gentoo penguin" je též docela zvláštní, "gentoo" bylo totiž v minulosti užívaným označením pro hinduisty z Indie; dnes je toto slovo, vycházející z portugalštiny, považováno za hanlivé. Má se za to, že bílý proužek na hlavách těchto tučňáků byl evropskými cestovateli před staletími přirovnáván k turbanu. Další anglické označení "Johnny penguin" je nejspíše zkomoleninou "gentoo penguin". České označení tučňák oslí se zdá být poněkud přesnější v tom, že odkazuje na zvuky vyluzované těmito ptáky, jež mohou být přirovnány k hýkání osla.
Tito ptáci, jejichž předkové se odloučili od předků tučňáků uzdičkových před 14 miliony roky, jsou nejrychlejšími plavci ze všech žijících zástupců řádu tučňáků (Sphenisciformes). Mohou vyvinout rychlost až 36 km/h. Nejsou to zrovna obři, ale také to nejsou ti nejmenší tučňáci na světě - měří 70 až 90 centimetrů na výšku, přičemž samci váží před každoroční částečnou ztrátou peří 8,5 kilogramu (po ní pak 4,9 kilogramu) a samice 8,2 kilogramu (po ztrátě peří 4,5 kilogramu). Tučňáci oslí vyskytující se dále na jih jsou asi o 700 gramů těžší a o 10 centimetrů vyšší než zástupci jejich druhu ze severnějších oblastí; potvrzují tak Bergmannovo pravidlo, že velikost endotermních (lidově teplokrevných) živočichů narůstá směrem k pólům. Potravou těchto ptáků se stává kril a jiní korýši, menší hlavonožci a ryby. Ví se, že v období od června do října je většina (90 %) jejich jídelníčku tvořena jihooceánskou rybou druhu Lepidonotothen squamifrons z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae). V okolí Malvín je však jejich oblíbenou kořistí i oliheň Doryteuthis gahi; v okolí ostrovů ji loví také lidé - minimálně před dvěma dekádami v desítkách tisíc tun ročně.
Co se týče rozmnožování, klade samice tučňáka oslího po spáření dvě vejce do zhruba 20 centimetrů vysokého a 25 centimetrů širokého hnízda z kamení. Nezkušené páry mohou vejce zavrhnout, a ta mohou být adoptována stejnopohlavními páry (tučňák oslí je jedním z ptačích druhů, u kterých jsou stejnopohlavní vztahy dobře prozkoumány). Každé z nakladených vajec váží asi 130 gramů, trvá 34 až 36 dnů, než se z nich vylíhnou mláďata, a ta jsou pak rodiči krmena dalších 30 dnů, než se přidají ke školce tvořené mláďaty různých rodičů; v ní setrvají do zhruba 80 až 100 dnů svého života, kdy ztratí mladistvé ochmýření. Následně jsou zcela osamostatněna a mohou se sama vydat na moře. Tam se samozřejmě potkávají s řadou nástrah, například s tuleni leopardími (Hydrurga leptonyx) nebo s kosatkami (Orcinus orca). Nebezpečí však tučňákovi oslímu hrozí v některých oblastech také ze strany lidí. Ačkoliv počty některých populací narůstají, jiné jsou na tom v čase naopak hůře, a lov, komerční rybolov a znečištění na ně mají negativní vliv. V posledním desetiletí bylo také několik vědeckých výzkumů věnováno dopadům změny klimatu na tučňáka oslího.
Ačkoliv jsou tučňáci dobře přizpůsobeni k životu v extrémním prostředí, jsou také velice citliví na změny klimatu a strategie jejich životní historie jí mohou být výrazně narušeny. Jak se dočteme například v článku Lindy Goldsworthy a Eavena Brennana, vydaném v srpnu 2021 v periodiku Marine Policy, v posledních letech postihují Jižní oceán rapidní environmentální změny související právě s antropogenní klimatickou změnou. Tamní oceánský ekosystém se těžce vypořádává s narůstající teplotou vody, s tím související acidifikací (okyselením) vody a zvyšováním oceánské hladiny vlivem tajících antarktických ledovců. Podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) je 79 % antarktických druhů bentických bezobratlých (bentická zóna je zónou nad oceánským dnem) ohroženo vyhynutím kvůli současné změně klimatu, což není nic ideálního. Předchozí pokusy o ochranu antarktického krilu počínaje koncem 70. let minulého století mohou tedy nakonec vyjít vniveč. Kril také tvoří podstatnou část jídelníčku různých tučňáčích druhů žijících v Jižním oceánu, snižování počtů jednotlivých druhů krilu a jejich vymírání pak může mít kaskádový efekt v potravním řetězci.
V září 2020 vyšel ve vědeckém časopise Ambio článek Lucase Krügera z Instituto Antártico Chileno a jeho kolegů, kteří se zabývali dopadem nepříznivých klimatických podmínek na kril a na populace tučňáků uzdičkových a tučňáků oslích. Na západ od Antarktického poloostrova dochází k redukci denzity krilu, což spolu s intenzivním lovem krilu ze strany člověka vytváří tlak na tučňáčí populace. Povolený lov krilu totiž v době provádění výzkumu neodrážel změny v populacích krilu v důsledku klimatické změny, což podle autorů studie vedlo ke snížení jeho počtů a následný negativní dopad na tučňáky. Obecně o dopadech tučňáků žijících v Jižním oceánu psali Jaume Forcada a Philip N. Trathan z British Antarctic Survey ve svém článku publikovaném v červnu 2009 v Global Change Biology. Poukazovali na to, že tučňáci pro využití svých ekologických nik a zachování současných areálů rozšíření potřebují fenotypovou plasticitu, ovšem jejich adaptace v minulosti, během jejich vývoje, samozřejmě vytvářejí omezení v jejich fenologii, tudíž za pozměněných klimatických podmínek se tato zvířata jen stěží v krátkém časovém období mohou dostatečně adaptovat. Tučňáci obvykle žijí dlouho; Animal Diversity Web vytvářený Michiganskou univerzitou uvádí, že tučňák oslí se průměrně dožívá 13 let, na webech Tennessee Aquarium a National Geographic nalezneme obvyklou délku života 15 až 20 let. Na ptáky je to poměrně dlouhý život, a jak upozorňují Forcada a Trathan, taková délka života snižuje mikroevoluci a tudíž právě tu adaptativnost. Oteplující se domovina s tajícím ledem může mít do budoucna na antarktické a subantarktické tučňáky velké dopady, na něž zkrátka nejsou připraveni.
Jak historické změny klimatu ovlivnily tučňáky oslí? Měly nějaký zvláštní vliv na jejich rozšíření v okolí Antarktidy? Právě tím se zabývala Fabiola Peña M. z Universidad de Chile a její kolegové v článku, který byl vydán v dubnu 2014 v PLOS One. Na základě dat z výzkumu mitochondriální DNA získané z krve tučňáků oslích na pěti hnízdních lokalitách, od západu Antarktického poloostrova až po Elephant Island, bylo zjištěno, že populace těchto ptáků si prošla expanzí asi 13 000 let před začátkem našeho letopočtu, tedy s koncem posledního glaciálu. V období, kdy bylo antarktického ledu v důsledku chladného klimatu více, přežívali antarktičtí tučňáci oslí dále na sever, snad v Jižní Georgii, a poté rekolonizovali Antarktický poloostrov a Jižní Shetlandy v době, kdy ledovec ustoupil jižním směrem. Obdobně ustoupil ledovec na jih ještě dříve, před 21 000 lety, a molekulární data opět poukazují na to, že tučňáci oslí s ústupem ledovce mířili dále na jih. Když tedy za poslední doby ledové byla zima a ledovec se šířil na sever, tito tučňáci mířili severně od něj do ostrovních refugií, a když se oteplilo a ledovec se stahoval na jih, vraceli se do jižních oblastí, které před jeho expanzí obývali.
I současná zjištění o distribuci tučňáků oslích za současné změny klimatu tomuto výzkumu nahrávají do karet. Ochranářský a environmentální web Mongabay vydal v červnu 2022 článek Elizabeth Claire Edwards, která v něm shrnula poznatky získané vědci poté, co ekolog a geograf Alex Borowicz na palubě lodi M/W Arctic Sunrise vlastněné nevládní environmentální organizací Greenpeace nalezl pomocí dalekohledu zcela novou kolonii tučňáků oslích na Anderssonově ostrově východně od Antarktického poloostrova. Jedná se o nejjižnější výskyt tučňáka oslího, který byl kdy zaznamenán - ať už pozorováními v předchozích stovkách let nebo z fosilií. Borowicz a posádka Greenpeace zjistili, že na ostrově se nacházelo 75 mláďat opečovávaných svými rodiči, a kolonii se očividně dařilo. Jde o další důkaz, že tučňák oslí je oportunista, a v době, kdy ubývá antarktického ledu a uvolňují se tak nová místa k hnízdění, osidluje místa dále na jihu, než kde se kdy odvážil k rozmnožování. Vzhledem k tomu, že antarktický led taje šestkrát rychleji než v 70. letech minulého století, a okolí poloostrova se tedy v posledních letech mění prudčeji, než dříve, není příliš překvapivé, že tučňáci oslí se zmočňují nových příležitostí a osidlují nová, ledem již tolik neovlivněná místa. Je to trochu podobné, jako šíření kudlanek čím dál více na sever ve střední Evropě, do té míry, že dnes setkání s kudlankou v severních Čechách už není vzácnost, ale před patnácti lety ještě byla.
Před několika lety objevená kolonie tučňáků oslích na Anderssonově ostrově východně od Antarktického poloostrova. Fotografie Tomáse Munity z Greenpeace, převzatá z webu
Mongabay
Tučňák oslí je jedním z mála druhů, které vlastně ze změn jeho antarktické a subantarktické domoviny v důsledku oteplování benefitují. V říjnu 2020 vyšel v Polar Biology článek doktorandky Rachael W. Herman z Katedry ekologie a evoluce na newyorské Stony Brook University a jejích kolegů, který aktualizoval znalosti globální abundance a distribuce tučňáků oslích, a bral v potaz právě nově objevené kolonie těchto ptáků dále na jihu, než kde se rozmnožovali dříve. Herman se svými kolegy provedla odhad velikosti populace těchto ptáků (tehdy podle nich na naší planetě mělo žít 432 144 rozmnožujících se párů), přičemž na základě dostupných dat jejich populace vzrostla od roku 2013 o 11 %. V západní části Antarktického poloostrova mezi lety 2013 a 2020 jejich populace měla narůst dokonce o 23 %, a falklandská populace by měla být co do počtů stabilní (to neznamená, že některé jiné populace nejsou ohroženy výše zmíněným znečištěním, lovem a nadměrným rybolovem; málo se toho ví o stavech jihogeorgijských a indickooceánských populací).
To, že se jednomu tučňáčímu druhu v oteplujícím se světě celkem daří, ale vůbec neznamená, že to platí pro ostatní druhy. Herman a její kolegové ostatně již v abstraktu svého článku upozorňují na to, že nárůst populace tučňáků oslích je v ostrém kontrastu s rapidně se snižujícími počty jeho příbuzných z rodu Pygoscelis, tedy tučňáka uzdičkového a tučňáka kroužkového, v západní části Antarktického poloostrova. Jeden druh možná zažívá populační boom, další však v důsledku změn zapříčiněných antropogenní změnou klimatu zase trpí, a to má pak určitý vliv na jimi obývaný ekosystém. Jak již bylo zmíněno výše, tučňáci se stěží adaptují na rychle se měnící prostředí. Historické posuny tučňáků oslích do oblastí, ze kterých ustoupil led, zrcadlí to, co tito ptáci dělají dnes za mnohem rychlejší změny klimatu. A to poukazuje na jejich oportunističnost, na jejich schopnost využít rychle nových situací a zvyšovat své počty v nových, k rozmnožování příhodných oblastech. Jejich příbuzní ale podobně na změny své domoviny nereagují a možná tak ani nereagovali v pleistocénu.
Pokud by se ukázalo, že revize poddruhů tučňáka oslího, navržená v roce 2020, je opravdu nutná, a místo jednoho druhu bychom tedy měli čtyři, tudíž každý poddruh by byl samostatným druhem a rod Pygoscelis by jich měl dohromady sedm, platila by výše popsaná zjištění pro poddruhy P. p. ellsworthi (resp. druh P. ellsworthi) a P. p. papua (resp. P. papua), s tím, že druhý jmenovaný je malvínským čili falklandským tučňákem oslím, tudíž jeho populace jsou stabilní. P. p. ellsworthi zřejmě z oteplování těží. Jak uváděla Herman, tučňáci poddruhů P. p. taeniata (resp. P. taeniata) z jižního Indického oceánu (až k ostrovu Macquarie) a P. p. poncetii (resp. P. poncetii) z Jižní Georgie na tom mohou být jinak, a to mohou dokázat pozdější výzkumy těchto populací. Mnoho druhů je klimatickou krizí ohroženo, ale některé, jako je tučňák oslí, mohou být flexibilnější a lépe se s ní vypořádají; tento druh ostatně ústupu ledovců využíval i v pleistocénu.
Zdroje informací:
