Jezero Nikaragua je místem, které je neodmyslitelně spojeno s Deylinem Nietem. Megalomanský tvůrce i úhlavní nepřítel původních Lovců kryptidů je však již přes 20 let po smrti. Na začátku 30. let 21. století podlehl vzácné genetické chorobě. Při svém pátrání po stopách týmu Jacka Owena, který se tiše a záhadně vytratil ze světa zhruba před desetiletím, se členové nových Lovců kryptidů Wren Rivera a Armando Villalon vydali na břehy jezera Nikaragua, do průmyslového komplexu Nieto Industries, doprovázeni svým dobrým přítelem Terrencem Zedlerem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. V únoru 2056 je CEO Nieto Industries žena jménem Pauline Watson, mladší sestřenice členky původních Lovců kryptidů Pauline Jetkins. Souhlasila s Terrencovým návrhem exkurze pro dva mladé hledače kryptidů, a ve své pracovně jim chtěla předat pozoruhodné materiály z archivů své společnosti, například transkript posledního, nikdy do světa nevypuštěného rozhovoru Jacka Owena s Deylinem Nietem, uskutečněného krátce před úmrtím druhého jmenovaného. Wren a Armando se však do Paulininy pracovny zatím nepodívali. Od její sekretářky Shantel Salazar se totiž dozvěděli o smrti dvou zaměstnanců Nieto Industries na jezeře. Okamžitě se vydali na průzkum. Na pláži nalezli ukousnutou ruku jednoho ze zabitých mužů a podivovali se nad způsobem, jakým musela být odervána od těla. Poté, co jim Shantel donesla potápěčské brýle, šnorchly a ploutve, teleportovali se k místu neštěstí, několik kilometrů od břehu. Wren byla ve vodě napadena vodním dráčkem. Tato zvířata, která před desítkami let tvořila Nietovu zvířecí armádu, a jež nikdy nebyla ničím jiným, než biologickými zbraněmi, měla být zlikvidována - na jejich likvidaci se ve 30. letech podílel i Terrence Zedler. Dráček způsobil Wren poranění na ruce, a Armando ho následně upálil zaživa výstřelem z laserové pistole. Terrence sledoval mohutný laserový paprsek z bezpečí Paulininy kanceláře, a mezi oběma přítomnými se strhla hádka. Pauline se následně stala terčem marťanského telepatického útoku. Terrence vyběhl na chodbu, a byl konfrontován dalším marťanským agentem pracujícím pro Marillu Kent-Lyons, která s nimi po březích jezera Nikaragua celý den slídí s cílem odchytit z jakéhosi důvodu Wren. Marťan oponenta odstavil, i když se má dle jeho slov Terrence - ať to znamená cokoliv - považovat za neporazitelného. Další dva členové týmu, Winn Wilkinson a Keira Kendrick, mezitím trpí v bytě doktorky Rajendar, prestižní londýnské psychiatričky, která jim měla pomoci konfrontovat jejich prosincová traumata. Ukázalo se však, že celé sezení je pastí čertíka Luciuse, který touží získat kontrolu nad Keirou. Opět navrátil do materiálního světa její zemřelou matku a tentokrát i otce, a slíbil jí, že pokud se mu odevzdá, vrátí jim životy, za jejichž ztrátu před dvěma roky má být Keira zodpovědná. Winn, trápený halucinacemi Chupacaber, napadl Luciusova poskoka a bývalého záchranáře Nkosiho, a prokousl mu krk. Keira pak v hrůze sledovala, jak se Winn začal fyzicky měnit v něco nelidského.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DÉMONI JEZERA NIKARAGUA, ČÁST TŘETÍ
Wren, Armando a Shantel mířili se svou kořistí k prosklené budově. Vedoucí nových Lovců kryptidů si tiskla k dráčkově kousanci kapesník s desinfekcí, nasávající krev. Škrábnutí, jež jí způsobily plazovy drápy, měla dosud neošetřeny. Armando přenášel v obou rukou spálené tělo útočníka, a co chvíli odfrkoval, když ho nepříjemný černý dým ze spáleného dráčka zaštípal v nose. Oba dobrodruzi byli opět oblečeni v šatech, které nosili před zahájením průzkumu jezera. Shantel nesla v rukou zmáčené ploutve, šnorchly a potápěčské brýle, neustále po očku pohlížela na mrtvolu zvířete, a působila při tom velmi nekomfortabilně.
"To teda byla prdel," poznamenal Armando, a naklonil hlavu napravo, aby umožnil troše vody vytéci mu z ucha.
"Myslíte, že to Terrence přežije? Tím myslím... až toho dráčka uvidí," řekla Wren, "vypadal, jako by měl dostat infarkt, když se rozčiloval kvůli jejich možnému přežití."
"Rozčiloval?" chechtal se Armando. "Kámo, týpek zvyšoval hlas, ale furt mluvil tím svým divným spisovným jazykem, jak kdyby se snažil vytvořit americkej RP akcent, ty vole! 'Proto mě velice znepokojuje, že nějaké z těch zvířat může být naživu!' Heh! Že by mu měly rupnout nervy a že by vyřvával, to jsem teda u něj, cucáka, nedetekoval."
Wren pohlédla na Shantel. Byla celá bledá. "Shantel, v pohodě?"
Paulinina sekretářka vykulila oči, dvakrát zamrkala při pohledu na spáleného dráčka, a pak s hrůzou ve svých kukadlech ustrnula v pohledu na Wren. Neřekla ani slovo.
"Hele, nechci, aby to vyznělo nějak jako že tě šmíruju nebo něco... ale když jsi přišla paní Watson říct o smrti těch dvou chlápků... vypadala jsi poděšeně," řekla jí Wren, "a hlavně jsi působila hrozně poděšeně před Terrencem."
Shantel pokývala hlavou.
"Ničeho se neboj, ty vole!" uchechtl se Armando, a strčil do Shantelina ramene svým pravým loktem. "Zedler je člen financovatelský rady Mezinárodní unie prapřírodovědnýho výzkumu. Jestli týpek před dvaceti rokama dělal likvidaci biologickýho materiálu Nieto Industries, dneska na to ani nepomýšlí a hoví si někde v kanclu, prdel ve vypraným polštáři, a ťuká do kalkulačky na drahým tabletu. A beztak tvou šéfovou nemůže vyhodit. Jestli ty zvířata přežily kvůli němu, kvůli tomu, že nějak neodved dobře svou práci nebo já nevím co, neznám tu historii a popravdě je mi to celý docela u zádi, tak za to může on. Tak ať si s tím tvoje hezká hlavinka nedělá starosti. Y no hiciste nada malo al informar de la muerte de dos personas, muchacha. ¡Por Dios!"
Shantel opět pomalu zakývala hlavou, a sklopila oči. Pořád působila celá nesvá a ustrašená.
Jakmile se trojice ocitla třicet metrů od vstupu do budovy, jež byla jejich cílem, propukl chaos. Prosklenými dveřmi vyběhly ven desítky tlačících se zaměstnanců, z nichž mnozí byli oblečeni ve světle modrých uniformách, ale sem tam se mezi nimi chomítl i někdo v nažehleném tuxedu nebo šatech se sukní. Lidé přeřvávali jeden druhého, chovali se k sobě bezohledně, a jednoho pracovníka dokonce svalili na zem, a poté přes něj přeskakovali, přičemž ho několikrát kopli do obličeje. Jejich paniku se snažil zmírnit jeden člen sekurity týmu, dlouhovlasý šedivý Nikaragujec s orlím nosem, oblečený v černém tričku s černou vestou a s kšiltovkou stejné barvy a logem Nieto Industries na hlavě.
"¡Tranquilos, gente! ¡Los coches están por allá! ¡Todo va a salir bien, mis compañeros ya están en camino!" křičel.
Wren pohlédla zmateně na Armanda a Shantel, a nato se prudce k sekuriťákovi rozběhla. Lidé utíkající z budovy v těch chvílích doráželi ke svým vozidlům na blízkém parkovišti.
"Hej! Co se stalo?! Co jim je?!" vyhrkla Wren.
"Přepadení," odpověděl svižně sekuriťák, "někdo zaútočil na naší paní ředitelku. Bezpečnostní tým v budově byl odstaven, všichni jsou tam v mdlobách... myslím si, že jsem jediný, kdo je při sobě, díky tomu, že jsem měl obědovou přestávku..."
"¿La Sra. Watson ha sido atacada? ¿Quién la ha atacado?" vykřikla v šoku Shantel.
"Todavía no lo sabemos. ¡No sé nada, Shantel! ¡En un momento estoy comiendo burritos y al siguiente escoltando a banqueros adinerados que se suponía que la verían esta tarde!" odpověděl sekuriťák.
"Takže tihle lidi nepanikaří kvůli tomu, že jsem před pár minutama vyslal do nebe velkej laser?" uchechtl se Armando.
Wren na nic nečekala. Proběhla otevřenými dveřmi dovnitř, a zamířila ke schodům.
"Mladá dámo! Mladá dámo, zpátky! Jak jsem říkal, vůbec nevím, co se stalo! Pár pošuků křičí, že v nejvyšším patře došlo k napadení, a vy... musíte hned..." rozčilil se sekuriťák.
Shantel se rozběhla za ní. Z její tváře vycházela viditelná starost o Pauline Watson.
Sekuriťák zvedl pěsti, a z hrdla mu vyšek ryk značící frustraci. Armando mu vrazil do rukou spáleného dráčka.
"Guarda esto por mí, abuelo," řekl mu, a také zamířil dovnitř.
Sekuriťák vykřikl hrůzou. Tělo plaza pustil na zem, a celý se otřásl. Poté k němu poklekl, a vykulenýma očima ho studoval. Musel u toho kroutit hlavou.
Když Wren dorazila do čtvrtého patra, začal se jí bortit celý svět. Měla pocit, že schody se nacházely hlouběji, než kam došlapovala. Stěny se zužovaly. Světla ubývalo. Jakmile se ocitla v pátém patře, spadla na podlahu. Všimla si, že od konce chodby k ní někdo přicházel.
"Wren! Konečně se zase vidíme," uslyšela. Ten hlas by poznala kdekoliv.
Před očima se jí objevila Marilla Kent-Lyons. Stejná, jako před měsíci, v černé uniformě, s vlasy staženými do culíku, a tajemným výrazem v očích. Samolibě se usmívala.
"Vy jste napadla ředitelku Nieto Industries!" vyhrkla Wren.
"A vašeho známého," doplnila ji Marilla, "i když... já ten útok jenom zorganizovala. Skutečně ho provedli mí kolegové."
Po Marillině boku se objevila agentka Jer'r, marťanka zodpovědná za telepatický útok na Wren. Dívka měla pocit, že se její velké rudé oči zvětšovaly, a že z nich vyskakovaly jakési plamínky, způsobující fyzickou bolest. Musela vykřiknout, a zakrýt si celý obličej.
"Budu potřebovat, abys šla se mnou, Wren," řekla Marilla, "dokážeš to? Nemusíme to nijak víc komplikovat."
"O co vám jde? Když jsem vás viděla naposled... střílela jste po Terrencovi..." vyhrkla bolestivě Wren. "Proboha... Terrence! Co je s ním?! Co jste mu udělala?!"
"O pana Zedlera se vůbec nestarejte," odpověděla Marilla, "ale pravdu se o něm dozvíte, to vám slibuji. Nalhával vám dost dlouho, že..."
"Ne!" zařvala Wren, a vytasila na Marillu laserovou pistoli. Agentka Jer'r okamžitě utáhla smyčku Wrenina telepatického objetí. Dívka vykřikla, a přišla o vědomí. Pistole jí vypadla z ruky.
"Co to děláte?! Kdo jste?!" ozvalo se náhle ze schodů. Na scéně se objevila Shantel. Byla celá udýchaná, běh po schodech jí zabral více času a stál ji více energie, než Wren.
"To vás vůbec nemusí zajímat," odpověděla chladně Marilla, a pohlédla na Jer'r, "postarejte se o ni, agentko."
Shantel vypískla. Sekla sebou bokem o stěnu, a svými prsty si drásala obličej.
Marilla zatím zvedla v náruči spící Wren. "Moc to nedramatizujte, agentko." Sehnula se ještě pro Wreninu zbraň. "Stará dobrá laserovka. Tuhle by neměla, kdyby jim ten bastard neumožnil vtrhnout do základny v Londý-"
Celá chodba náhle vyletěla do vzduchu. Marilla i Jer'r dostaly při explozi silné rány do zad o zdi, ke kterém dolétly. Wren se skutálela na zem, a vypuštěna z telepatických okovů, s bolestivým zakvílením přišla zase k sobě. Shantel, stále se nacházející na schodech, také nabyla vědomí. Zhrozila se, když si uvědomila, že si do krve drásala obličej, a rozplakala se.
Po schodech vyběhl Armando. Laserovou pistoli měl pořád nastavenu na střílení paprsků nejvyššího stupně. Úroveň destrukce, kterou takovou jednou ranou způsobil, ho přímo vyvedla z míry. Ze všech stran se ozývalo hučení, zazníval požární alarm, a ze stropu pátého patra se začínal snášet prudký umělý déšť.
"¡Se metieron en mi cabeza! ¡Se metieron en la cabeza de Wren!" křičela v pláči Shantel, a naříkavě skučela, zády opřená o stěnu schodiště.
Armando se jemně dotkl jejího ramene, a pak učinil skok na chodbu. "Sráči! Vylezte!" zařval.
"Armando! Byla to agentka Kent-Lyons! Ta týpka, co napadla Terrence v Palestině!" ozýval ze zpoza kouře dušeného vodou Wrenin hlas.
"Musíme nahoru! Wren, kde seš? Pojď za mým hlasem!" křičel Armando. Náhle uslyšel kroky v čerstvé suti. Zděšeně se otočil, a opět vystřelil.
Laserový paprsek nejvyššího stupně prošel hrudníkem agentky Jer'r, která se právě chystala, přestože byla malátná, zaútočit na Armandovu mysl. Z hrdla se jí ozval ten nejvíce mimozemský výkřik, jaký by si člověk dovedl představit. Rozpůlena, dopadla k jeho nohám.
"Fuj, to jsem se lek, píčo!" řekl Armando, a odplivl si.
"Armando! Pojďme!" zařvala Wren, a vynořila se z kouře. Pohlédla na marťanskou mrtvolu, a pak se zhrozila. "Ty furt střílíš nejvyšší paprsky?"
"Dost se mi to osvědčilo, v Hondurasu i tady," usmál se arogantně Armando.
"Seš blbej?! Tenhle paprsek musel projít celým zbytkem budovy," řekla Wren.
Pád několika cihel ze stropu mezi oba dobrodruhy byl tvrzením toho, že i předchozí paprsek pronikl výše, a způsobil škody ve vyšších patrech.
"Ty vole! Teď nad náma může být kdovíkolik nestabilních pater, co můžou sletět dolů," šeptla naštvaně Wren, a zamířila ke schodům, "fakt geniální, Armando! Fakt geniální!"
Dívka si všimla, že Shantel utíkala po schodech nahoru. Nejspíše v sobě sebrala zbytky svých sil, a odhoadlaně mířila za svou šéfovou. Wren s Armandem ji následovali.
"Dávejte bacha, lidi! Kent-Lyons mluvila o těch marťanských telepatech v plurálu. Je jich tu víc!" varovala své přátele Wren.
V nejvyšším patře je čekalo překvapení. Narazili na mrtvolu agenta L'yrra s hlubokou řeznou ranou v hrudi. Zároveň mu však chyběla pravá ruka. Její pahýl měl pokryt zelenou krví. Otvor v podlaze chodby značil, že část Armandova výstřelu prošla až sem.
"Tu ruku jsem mu ustřelil já? No teda," poznamenal Armando.
"Co ta rána v hrudním koši?" zeptala se Wren.
"To už jsem byl já," ozval se Terrencův hlas. Vycházel z Paulininy pracovny.
Trojice do ní zamířila, a spatřila Terrence, mnoucího si oči a sedícího před měkkou pohovkou, na kterou zřejmě o minuty dříve umístil stále sebou házející Pauline. Shantel k ní okamžitě přiběhla se slzami v očích.
"Je pod telepatickým útokem," řekl Terrence, "nevím, kde se nachází ten parchant, co ho způsobuje, ale až ho najdu..."
"Parchant? Tady se někdo naučil používat jazyk! No konečně, ty vole, člověk měl pocit, že se z tý vaší RP mluvy podělá," poznamenal Armando, a zase se uchechtl.
"V budově se pořád nejspíš nachází agentka Kent-Lyons. To ona za tohle může!" vykřikla Wren.
"Já vím, ten mrtvý mě už informoval. A skoro mě oddělal. Nebýt toho laseru, co prošel chodbou, a co ho donutil přestat mě trápit... Pak jsem ho probodl, a bylo," odpověděl Terrence, a zadíval se na Wren, "ať už chce Kent-Lyons cokoliv, teď si zadělala na pořádný malér. Zaútočila na vedení Nieto Industries! Sakra, tohle jí neprojde. Uvidíte melu, lidi. Šílenou melu."
"No, nejdřív bychom měli zachránit CEO Nieto Industries, ne?" řekl Armando. "Protože ta zatím nevypadá, že je ve stavu, kdy se může mstít."
"Sjedeme s ní výtahem do nejnižšího patra," navrhl Terrence, "výtah je dost vzdálený místu, kudy prošel ten paprsek. Neměl by být poškozený."
Wren pokývla, a pomohla Shantel zvednout Pauline z pohovky.
"Hele, nechci vás děsit," řekl Armando tiše Terrencovi, "ale fakt jsme chytili dráčka. Nietovskýho dráčka. Předpokládám, že teď by se tady strhla pěkná hádka, ale... no, chápu, že teď máme jiný priority..."
"Co se dá dělat," řekl Terrence, aniž by se na Armanda podíval, a stiskl cuplík u dveří do výtahu v Paulinině pracovně, "čas nejde vrátit. Teď se dívejme vpřed."
Jakmile se pětice ocitla v zavřeném výtahu, zmáčkl Terrence tlačítko s iniciálami D-U. Výtah rychle zamířil dolů.
"Víte, kam jedem? Nechtěli jsme náhodou do přízemí? Abysme mohli vyběhnout ven?" zeptal se zmateně Armando.
"D-U? Deep underground?" zeptala se Wren. "Vy tomu rozumíte?"
"Prosím," odfrkl Terrence, "nemyslete si, že jsem tady nikdy nebyl."
"Proč ale jedeme do... hlubokého podzemí? Co tam má Watson mít? Bunkr?" zeptala se Wren.
"Co teď potřebujeme je být co nejvíc vzdáleni telepatickým vlnám těch marťanů, že?" vyhrkl rázně Terrence. "No, tam dole mají takové technologie, že už nebudeme v jejich dosahu."
"Jak to víte?" zeptal se Armando.
"Protože se sakra vyznám," zasyčel skrze zuby Terrence.
Shantel se začala klepat strachy. Wren přejela očima po ní, a pak po Terrencovi. Vypadal tak zuřivě. Ještě nikdy ho takového neviděla. Sama z něj nyní neměla dobrý pocit.
Winnovi vylézaly z otevřených úst dlouhé, jehlovité zuby. Skřekal u toho, a celý se nadouval, jako by se chtěl vyzvrátit. V očích měl nepopsatelně zlostný výraz, jako by jediné, na co dokázal myslet, byla krev. Z prstů třesoucích se rukou mu rostly dlouhé, tenké, černé keratinové drápy. Po rukou i po obličeji mu houstly chlupy. Keira na jeho proměnu pohlížela s naprostým zděšením. Měla pocit, jako by právě sledovala transformaci člověka ve vlkodlaka. Jenže tvor, ve kterého se Winn měnil, byl tisíckrát horší.
"Co... co se mu to děje? Co mu to děláš?!" vykřikla Keira, a spěšně pohlédla na Luciuse.
Čertík opustil křeslo doktory Rajendar, a komicky hopsal směrem k oběma teenagerům. "Ale já tohle nedělám, Keiro! Opravdu! Jak by tohle mohla být moje práce? Vždyť se na něj podívej!"
Winn přiložil drápy ke svému obličeji, celý se prohnul, a za ohavného zvuku zvracení mu z úst rychle vyšlehl podlouhlý červený jazyk, kroutící se nekontrolovaně ze strany na stranu jako had. Keira vypískla hrůzou, a učinila dva kroky dozadu.
"Winn má v hlavě Chupacabry! A teď... teď se mu, Keirinko, stane to, co mělo vždycky být jeho osudem," chichotal se Lucius.
Mladík zhluboka vydechl, a začal se chrochtavě smát. Sliny létaly z jeho hadovitého jazyka na všechny strany. Winn se nahrbil, a drže se podlahy všemi čtyřmi končetinami, pohlédl na Keiru. Ta měla pocit, že omdlí, když pohlédla do jeho uniformně zrudlých očí.
"Z Winna je Chupacabra!" smál se Lucius, a dupal si nadšeně na místě. "Jupí, juchů, juché! A to není moje práce, Keirinko... to vůbec není moje práce!"
Přiběhl ke Keiřině noze, a silně ji objal. Keira se pokusila jej zkopnout, ale nešlo to. Čertík se držel příliš pevně.
"Je to práce toho, kdo mu ty Chupacabry do hlavy nasadil!" pronesl Lucius.
Winn se ďábelsky usmál. Připomínající něco mezi člověkem a Chupacabrou, se sporadickým silným osrstěním na obličeji a na rukou, v potrhaném oblečení, s drápy na rukou a s tím šíleně dlouhým jazykem - který se teprve učil ovládat - lemovaným nechutně dlouhými zuby, jež mu nedovolovaly zavřít ústa, pohlížel na Keiru jako na kořist. Připravoval se ke skoku.
"Nech mě být!" zařvala Keira, a pleskla rukou Luciuse do hlavy. Čertík se konečně pustil její nohy. Dívce z očí vytryskly slzy, když sledovala Winna, a náhle se rychle rozběhla ke dveřím bytu.
Winn dvakrát za sebou agresivně zaskřekal, a vyskočil. Dopadl na všechny čtyři na stůl, a odtamtud učinil výpad na Keiru.
"Dostaň ji, tygříku!" chichotal se Lucius. Nato jeho oči spočinuly na umírajícím Nkosim. Ten se marně snažil zastavit krvácení ve svém krku, a chroptěl. "To je odkaz na jeden takový příběh, který si lidé vyprávějí, víš?"
Keira ucítila, jak se jí do levého ramena zaryly dva drápy. Vykřikla, a spadla na zem. Skutálela se k okraji dveří, a zachytila se jej. Dveřím vedoucím ven z bytu byla vzdálena jen několik metrů, a přesto měla nyní pocit, že jí od nich dělí celý oceán.
Winn prosekl její růžové vlasy svými drápy, a zasadil jí ránu do temene. Keira opět vykřikla bolestí. Kopla útočníka do hlavy. Nevypadalo to, že by mu to vadilo. Šlehl ji svým jazykem do obličeje, a ve tváři jí zanechal široký krvavý šrám. Ten jazyk byl ostrý!
Zvedl pravou paži, rozevřel své hrozivé pařáty, a chystal se zasadit Keiře smrtící úder do břicha.
"Winne! Winne, slyšíš mě? To jsem já, Keira! Tohle přece nemůžeš udělat!" křičela na něj dívka.
Winn se zarazil. Stále skřekal, jeho jazyk sebou máchal ze strany na stranu, a v jeho rudých zracích nebylo nic, než krvežíznivost, ale poslouchal. Keira si teprve nyní všimla toho, jak zašpičatělé měl uši. Snad se ještě pořád měnil. Částí proměny možná procházel ještě při tomto útoku. Dívku napadlo, že možná za pár chvil přijde o část svého lidství, která mu však dosud zbyla. A hodlala toho využít.
"Winne, nevím, co se ti děje... vůbec tomu nerozumím! Vůbec to nechápu! Ale musíš mě poslouchat... nezabiješ mě přece, jsme kolegové, jsme přátelé! Zachránila jsem tebe a Wren, když jste byli v nesnázích v Creek City! Teleportovala jsem vás sem pryč z té nemocnice, kde by vás ti... ať už to bylo cokoliv... roztrhali na kusy! A pak jsme se o pár měsíců později setkali, a... a zjistili jsme, co se nacházelo ve staré základně Lovců kryptidů! Našich hrdinů! Máme toho tolik společného... Nemůžeš mě přece zabít! Nemůžeš mě tady přece chladnokrevně zavraždit!" křičela na něj.
Mladík zatřepal hlavou. Frkl nosem, a silou zavřel oči. Opět zatřepal hlavou, a z hrdla se mu vydralo zasténání, jež připomínalo jeho původní lidský hlas. Bylo však narušeno Chupacabřím zasyčením.
"To je ono, Winne! To je ono! Možná... možná to můžeš mít pod kontrolou! Ať to má být cokoliv, můžeš se naučit to ovládat! Dej tu ruku dolů! Prosím! Dej tu ruku dolů!"
Ruka s drápy dopadla bezvládně na podlahu. Winn se třásl, úpěl a kolébal se ze strany na stranu. Keiře se podařilo vstát. Winn jí v tom očividně nechtěl bránit.
"No vidíš, Winne! No vidíš... to je ono! Nadechni se... budeš v pořádku! Naučíš se to kontrolovat!"
Winn otevřel oči, a zahleděl se jimi na Keiru. Na chvíli se v nich objevila jeho duhovky. "Ne, Keiro," zašeptal, přičemž o sebe hlasitě dřely jeho dlouhé zuby, "nemůžu to kontrolovat. Nepůjde to... ovládnout... každou chvíli... se mi něco mění v těle... měním se... nechci... ale nezabráním tomu!"
"Proboha... proboha, něco se přece dá dělat!"
"Slyším je, Keiro... slyším je, jak mě k sobě volají!" uchechtl se Winn. "Chupacabry! Jsou všude kolem mě! Vítají mě mezi sebou... jsem teď stejné monstrum, jako ony!"
"To přece není možné! Nemůžeš se jen tak změnit v Chupacabru! To... to prostě není možné!" zařvala Keira. "Luciusi! Tohle je nějaký tvůj další trik?!"
"Cítil jsem to... v sobě... už nějakou dobu... Keiro... Keiro, podívej... to, co jsme našli v té staré základně v jižním Londýně... proč... proč tam byly ostatky lidí... a pak tolik Chupacaber... prováděly se tam experimenty... a já vím, jaké... teď, v tuhle chvíli, mi to všechno dává smysl."
"Ale mě ne! Co má tohle všechno, propána, znamenat?!"
"Myslím... že tohle je... jediný způsob... jak nikdy neříct, na co jsem zkoumáním těch věcí... z jejich základny... přišel," šeptal Winn. Pak deset vteřin bolestivě řval. Oběma rukama se chytil za břicho.
"Já tomu nedokážu uvěřit! Nedokážu to pochopit! Řekni mi, co tohle má znamenat?! Jak to, že se měníš... v Chupacabru?! To nedává žádný smysl! Winne, mluv!"
Winn se zasmál.
"Mluv, Winne!"
"Řekni to!
"Řekni, co jsi zjistil, Winne!"
"Vybal to, Winne! Nebo si tě tu necháme! Budeš jedním z nás!"
"Celý život v krvi, Winne! Celý život v brutalitě! Tohle chceš? Přijít o své lidství?"
"Budeš trpět, Winne! Každá chvíle tvého života bude peklem!"
"Jak jsem říkal, Winne Wilkinsone! Pudink!" smál se Lucius. "Z tvé mysli bude pudink!"
"Pomož mu!" zařvala Keira na Luciuse. "Pomož mu, a teď! Dělej!"
"Technicky by se dalo mu pomoci," chichotal se Lucius, "ale to by Winn musel naprosto odstranit ty hnusné potvory uvnitř své mysli! Pak bych mohl znovu dovnitř, on by se mi odevzdal... navěky... a byl by jenom můj! Tak jako tady Nkosi! Co, Nkosi? Že to stálo za to, být můj kamarád?"
Nkosi ležel na podlaze nehnutě. Hlavu měl ve velké louži krve.
"Nkosi! Tohle se dělá, pospávat?" uchechtl se Lucius, a kopl mu do hlavy.
"Když je mrtvý... nemá být v té tvé říši mrtvých? V té dimenzi, kde... kde žijí ti, kteří umřeli?!" vyhrkla Keira.
"Nkosi, teď není ta pravá chvíle, abys zradil mou lest," zašeptal Lucius do ucha Nkosiho mrtvoly, "no tak, ty lenochu, zvedej se a hýbej se! To ti poroučím!"
"Ty nepřivádíš mrtvé zpět! Všechno to byla lež! Má matka... můj otec... nepřivedl jsi je zpět! Proč? Protože to nejde! Mrtvý je mrtvý! Moji rodiče jsou šest stop pod zemí, a nikdo je nepřivede zpátky! Nedokážeš přivést zpátky ani svého poskoka! Člověka, který byl spravedlivý a dobrý, a ty jsi mu vzal život, ty hnusná potvoro!" řvala Keira.
Lucius namočil v Nkosiho krvi ruku, a olízl ji. "Hmm... mňamka! Jakže tomu vy, lidé, říkáte? Moč? Nebo si to s něčím pletu?"
"Keiro, přijdou si pro mě... ne Chupacabry, ale lidi... a já vím, kteří! Musíš zmizet... zmiz... než se... úplně změním... a než tu budou oni!" křičel Winn.
"Kdo oni?!" vyhrkla Keira.
Winnovými ústy náhle proletěl druhý jazyk. Byl divočejší, než ten první, a také delší. Zmítal se kolem jeho hlavy, a snažil se dosáhnout ke Keiře. Dívka pískala hrůzou, a bez dalšího zdržování utíkala ke dveřím vedoucím ven z bytu. Trhla klikou, otevřela je, a pak za sebou prudce zavřela.
"Keiro! Tohle není fér!" ozval se zpoza dveří Luciusův hlas. "Faul! Říkám tomu faul! Na trestné místo, a šup dup, ať to lítá!"
"Bože, bože, bože!" šeptala si pro sebe Keira, a brala schody dolů po třech.
Lucius se přiblížil k transformujícímu se Winnovi. "To máš teda hezký vohoz," pochválil mu rostoucí srst, a kopl do jeho potrhaného oděvu, zčásti svlečeného na podlaze, "konečně tady někdo získal vkus."
"Rozsápu tě, Luciusi," zaskřekal mladík, a prudce se k čertíkovi otočil.
"Prosím," usmál se Lucius, a rozevřel ruce, "čím víc mě někdo dodrbe, tím více se mi z těla uvolní zárodků mých potomků. Už jsou to dva měsíce, a myslím, že je vhodný čas..."
Čertík se náhle zarazil. Zvenčí se ozýval zvuk, který zřejmě příliš dobře neznal. "Co to je? Zní to jako... nějaká velká vrtule? To jsou tvé posily?"
Winn zaskřekal, a vstal ze země. Před Luciusem se ukázal plně zformovaný lidsko-chupacabří mutant. Vypadal jako přízrak z pekel. "Prohrál jsi," šeptl.
"Já že prohrál? Ho ho ho!" chichotal se Lucius. "To tys prohrál, Winne Wilkinsone! Svou mysl! Navždycky! Pudink! Ho hó, pudink! A co se Keirinky týče... bude má! Bude, bude, bude!"
Nato se sliznatý čertík vytratil.
Keira řvala po celém domě. Volala o pomoc, bušila na dveře bytů, ale nikdo neodpovídal, nikdo neotevíral. Udýchaná, zpocená, vysílená, vyběhla nakonec z bytového domu ven, do obyčejné londýnské ulice. Šlápla do kyselé kaluže, vyděsila dvě krysy zápolící o modrou plísní pokrytý kus chleba, a sklízela jeden zvláštní pohled za druhým. Hlasivky měla docela vykřičené. Nikdo její prosby o pomoc nebral vážně.
V těch stejných chvílích dosedala před bytovým domem helikoptéra. Keira padla na kolena, a opřela si čelo o telegrafní sloup. Z očí jí tekly proudy slz. Když se otevřely dveře helikoptéry, musela však oči opět vykulit. Jednoho člověka, který vystoupil ven, poznala.
"Chci ho zpacifikovaného, do pěti minut tady! A hněte sebou, holoty, než mi sem Britové pošlou MI5!" křičela doktorka Theodora Callaghan na své kolegy, svalnaté muže v uniformách a s kšiltovkami na hlavách.
"No jistě," zašeptala Keira, a utřela si slzy, "no jistě..."
Spatření známých tváří ale nebyl konec. Z helikoptéry totiž rázem vyskočil muž s šedivými vlasy. Byl celý oblečený v černém. I jeho Keira okamžitě poznala. Tentokrát však musela otevírat ústa údivem. A v šoku se třásla.
"To nemůže být on," šeptla si pro sebe, "to nemůže být on. Ne... je to on! Samozřejmě, že je to on! Samozřejmě!"
Sledovala Theodoru, jak k tomu muži přistoupila. "Nahoře na vás čeká Lovec kryptidů," řekla mu doktorka s úsměvem, "jste připravený vyzvednout si svůj speciální balíček?"
Muž s onou známou tváří pokynul. Spolu s doktorkou Callaghan prošel dveřmi bytového domu.
Keiře bylo zle. Dávala si to vše dohromady. Měla nyní v hlavě jasnější obrázek všeho, všech těch záhad, všech těch hrůz, a toho, jak do sebe zapadají. Kdyby mohla, padla by do mdlob, ale to si nemohla dovolit.
Rozběhla se. Utíkala, co jí síly stačily. Přebíhala z jedné ulice do druhé. Přemýšlela při tom, kam má utéci. Zděšeně se ohlížela ze strany na stranu, ve strachu, že je sledována. Po několika minutách běhu se nakonec rozhodla skrýt se dočasně v kanalizaci.
Odsunula víko kanalizační stoky v jedné útlé londýnské uličce, učinila několik kroků dolů po špinavém žebříku vedoucím do černé hlubiny, a víko nad svou hlavou zase stáhla do původní pozice. Poté zmáčkla cuplík těsně pod ním, a ve stoce naběhla světla. Iluminovala nečistou vodu, z níž se linul odporný zápach. Keira seskočila na betonový stupínek těsně vedle stoky, a dřepla si na něm. Utřela si pot z čela, a začala nahlas přemýšlet.
"Tak fajn, tak fajn," řekla si pro sebe, "přijeli si pro Winna. Museli... museli mu chtít vydolovat z hlavy to, co zjistil. Předpokládám, že jeho mutace byla taková zadní dvířka. Kdyby mu ani po několika měsících Chupacabry nevydolovaly z hlavy to, co mu z ní vydolovat měly, zmutoval by. A to se stalo... možná se to vždycky mělo stát? Jak... jak je to možné, to pořád nechápu... Dostal někdy nějaké sérum nebo...? Ale kdo je za to zodpovědný, to už chápu. To je mi naprosto jasné. A mělo mě to napadnout už dřív."
"Takže proč Lovci kryptidů zmizeli, Keiro?" ozval se ze stoky Luciusův hlas.
"Ty mě nech na pokoji!" zařvala dívka, a na betonovém stupínku se postavila.
"Řekni, to Keiro! Řekni to! Řekni to hezky nahlas! Tady ve stoce tě stejně nikdo neuslyší..." chichotal se Lucius, aniž by se zatím zjevil.
"Tohle je malér," zašeptala Keira, "obrovský problém. Měla jsem tušit, do čeho se namočíme. A všechno je to moje chyba... kdybychom nelezli do té jejich základny na jihu Londýna... tohle se nemuselo stát!"
Lucius se náhle zjevil přímo před Keirou. Ta poskočila hrůzou.
"Víš, co se mi zdá, Keirinko? Že v tuto chvíli nemáš úplně na vybranou? Odevzdej se mi, a... budeš v bezpečí," smál se čertík.
Keira pozvedla obočí.
"Najdou si tě, Keiro. Najdou si tě!"
Zavřela oči.
"Když půjdeš se mnou, budeš pod mou ochranou."
Zamračila se.
"Proč si myslíš, že jsem si tě vyhlédl?"
Prudce oči otevřela.
"Půjdeme proti nim spolu."
Chtěla se na něj dívat nevěřícně. Ale začínalo jí to všechno docházet. Začínalo jí docházet, jakou úlohu v tom všem má Lucius mít.
"Už chápeš, Keiro? Nabídl jsem Winnovi vykoupení, ale on odmítl. Ty ho neodmítni. Nabízím ho z jasného důvodu. Jsem totiž na stejné straně, jako ty. A teď, když to všechno chápeš... když jsi všechno viděla... jistě mě vnímáš jako menší zlo. No, není to tak, čičinko?"
Dveře výtahu se otevřely. Wren a Armando vhlédli do tmavě modré chodby, jen skoře osvětlené. Sem tam někde v ní zablikalo zářivě modré světélko, a iluminovalo její rozlehlý prostor, pokrytý všelijakými kabely, trčícími ze země i ze stěn. Samotné stěny sestávaly ze čtvercových desek.
Terrence učinil krok vpřed, a vstoupil do chodby. Gestem ostatním naznačil, aby učinili to samé. Poté zmáčkl tlačítko vedle dveří výtahu, a odeslal jej zpět nahoru, do pracovny Pauline Watson. Ředitelka Nieto Industries otevřela oči, a dlouze pohlédla na Shantel. Wren na ně obě pohlížela, zatímco Pauline podpírala. Člověk by čekal, že se na sebe možná usmějí. Výrazy plné hrůzy jim však z tváří nezmizely.
"Pěkně freaky místo," poznamenal Armando, když si chodbu trochu prohlédl, "vypadá to tu, jak v nějaký emzácký lodi."
Wren sebou trhla. Vzdálila se od Pauline a Shantel, a dotkla se jedné z desek na zdi. Pomalu po ní přejela dlaní. "Tady jsem vždycky chtěla být," řekla tiše, "nemyslela jsem si, že se mi to kdy dostane. Ale ty vole, je to reálný." Prudce se obrátila na Pauline. "Vy jste si ji ponechali!"
"Nebo její část," řekl Terrence, a uznale pokyvoval hlavou, zatímco sám přejížděl očima po celé chodbě, "přemístěnou ze dna jezera Nikaragua pod jeho břeh. Pod hlavní budovu Nieto Industries."
"Počkat," pohnul jedním koutkem rtů Armando, a zazubil se, "to si děláte prdel, ne? Tohle je ta podvodní budova, ze který operoval Nieto?"
"To, co se z ní dalo zachránit," odpověděl Terrence, "ano."
"Reálně stojíme v jedné z chodeb, kterýma procházeli Lovci kryptidů," řekla Wren Armandovi, "neuvěřitelně vzrušující. A já si myslela, že Nietova základna byla rozebrána do posledního dílu! Jako malá jsem si dohledávala, kde se dají koupit některé její součástky... štěrbinovité dveře, odsávací systém potápěčské místnosti... vím, které společnosti to zkoupily, a snažily se to i replikovat a prodávat."
"A Nietova podvodní budova byla emzácká loď, že jo? Neříkám tady kraviny, že ne?" ptal se Armando.
"Máš pravdu. Loď neznámého mimozemského druhu, která byla vylovena v Tichém oceánu přelomu století," odpověděla Wren, "Nieto ji pak upravoval spoustu let, než se do ní trvale přestěhoval v roce 2007, potom, co fejknul svou smrt."
"A byl v ní skrytej až do tý doby, co se odhalil Lovcům kryptidů?"
"Ti ho v ní našli v roce 2017, rok předtím, než se ukázal světu jako někdo, kdo se snažil o jeho dobytí," odpověděla s úsměvem Wren.
"Vidíš, ty vole? Znám trošku svý historie," uchechtl se Armando, "jako Lovec kryptidů. Jako následovník pošuků, který dal dohromady pošuk z týhle kobky."
"Je to úžasné místo," řekl Terrence, "když jsem ho viděl poprvé, měl jsem takový pocit bezpečí. Podívejte se na něj! Silné stěny, zbraň za každým blokem, který je tvoří..." Zadíval se na Wren a Armanda. "Cítíte se tu bezpečně, že ano?"
Oba pokývali hlavami. Pauline se mezitím postavila na nohy, a ačkoliv zprvu vrávorala, cítila se již mnohem lépe. "Toto... toto byl správný tah. Tady na náš telepatičtí útočníci nemůžou," řekla, a odkašlala si.
"Víte, kdo na vás zaútočil, paní Watson?" zeptala se jí Wren. "Nevím, jestli ji znáte, ale byla to agentka Marilla Kent-Lyons. Dcera agentek, které spolupracovaly s Lovci kryptidů. Má problém tady s panem Zedlerem, už jsem jí před pár měsíci bránila v jejím pokusu o jeho zabití... Je to hrozné. Strašně se omlouváme, že... že jsme vám takhle způsobili spoustu škod! Je tu totiž kvůli nám. A chtěla mě unést!"
"O tom nelze pochybovat," řekl Terrence, "ale nestrachoval bych se. Musíme teď vyřešit jednu věc."
"Vy si chcete pokecat vo těch dráčcích?" uchechtl se Armando. "Před chvílí jste působil, jako že jste totálně over it."
Terrence přistoupil k Pauline a Shantel. Obě na něj pohlížely s hrůzou. Wren se vůbec nelíbilo, jak na ně z výšky svých dvou metrů shlížel. Skoro čekala, že by je mohl udeřit.
"Mám takovou hypotézu," řekla pro jistotu, aby opět získala Terrencovu pozornost, "ten vodní dráček, kterého jsme našli... mohlo to být jedno zvíře, které se vám nepodařilo zlikvidovat, a mohlo prostě přežívat přes dvacet let v jezeře a v jeho okolí, lovit ryby... a teď jednou ve stáří dostalo chuť na lidské maso, a zaútočilo na ty dva zaměstnance."
Terrence stále pohlížel na Pauline a Shantel, a v jeho očích se rýsovala nenávist a zloba.
"To zvíře bylo venku určitě déle, než... než kolik let vedla paní Watson tuto společnost," pokračovala Wren, "určitě bych ji z ničeho nevinila!"
Terrence zavřel oči, a usmál se. Natočil se směrem k Wren a Armandovi, a pohnul hlavou. Naznačil jim, aby se dali do pohybu. Wren se otočila na Pauline a Shantel, otevřela co nejvíc svá kukadla a mile se na ně usmála. Obě se také daly do pohybu.
"Tohle není jenom jedna chodba, co?" zeptal se Armando. "Je to celej komplex chodeb. Kolik z tý původní Nietovy budovy se zachovalo?"
"Něco málo přes čtvrtinu," odpověděl Terrence, "je to nepatrný zbytek, ale je plně funkční. Ty kabely všude na zemi by vás neměly dovádět k představě, že je to jen odpad, harampádí, které už není využitelné."
"Hele, a ten výtah?" napadlo hned Armanda. "Nemůže si agentka vylézt do nejvyššího patra, a pak sjet až sem dolů? S nějakým tím dalším marťanem? A pak tu na nás zaútočit?"
"Nemějme strach," odpověděl lehce iritovaně Terrence.
Armando se podíval na Wren. "Takovej normálně není," řekl jí o Terrencovi, "udělal mu ten emzák nahoře něco s hlavou, nebo co?"
Zanedlouho se pětice ocitla v mnohem širší a lépe osvětlené chodby. Strop v ní byl černý, desky na stěnách byly sytější tmavě modré barvy, než v chodbě předchozí, a v jejich blízkosti se nacházely ostatky jakýchsi klecí a velkých tub, v nichž musela být v minulosti držena zvířata Deylina Nieta.
"Podívejte se," pronesl Terrence, "tady byli shromažďováni vodní dráčci. Každý ve své kleci. S přísunem potravy, kterou potřebovali, automaticky zajištěným počítačovým systémem základny."
"Starej dědek věděl, jak se vo ty svý hnusný potvory starat," uchechtl se Armando.
Chvíli bylo ticho. Terrence stál v chodbě, a klece si prohlížel. Wren začínala být nervózní. Proč nemohli jít dále?
"Hele, kdyby se něco stalo... kdyby nás fakt dohnali..." promluvil opět Armando. "Dostaneme se odsud nějak? Je tu nějakej druhej výtah? Na opačný straně?"
"Nacházejí se tu vývody vedoucí do jezera," odpověděl Terrence.
"Znalec terénu zas promluvil," smál se Armando, "hurá. Hele, vy jste si normálně nastudoval mapu tady tý Nietovy základny, ne? Neříkal jste, že jste ty vodní dráčky ale likvidoval ve Státech? Kdy jste se sem vůbec poprvý podíval?"
"¿Puedo decir algo?" vyhrkla náhle Shantel, třesoucí se stále hrůzou. "Jen bych... jen bych chtěla... chtěla bych něco říct... já... pa-pane Zedlere..." Z očí jí vytryskly slzy.
Terrence se k ní otočil. Měl v tváři takový chlad! Wren z toho mrazilo.
"Nemělo se to stát," promluvila Pauline, a také začala plakat, "hrozně nás to mrzí. Nás obě! Bylo to špatně... a já to vím. Tak potrestejte mně, ale... ale Shantel nechte být. Ona to jen oznámila, pane Zedlere!"
"Hele, co to má znamenat? Proč... proč bulíte?" zeptal se Armando.
"Paní Watson! Shantel! Co se děje? Řekla jsem vám, co si myslím, že je ten vodní dráček zač... Starý jedinec! To je všechno. Až se dostaneme ven z téhle budovy, ukážu vám ho. Armando ho spálil, ale můžeme mu odebrat vzorek tkáně, zjistit, jak je starý..." snažila se je uklidnit Wren.
Náhlé kroky prozradily, že pětice již nebyla v pozůstatcích Nietovy podvodní základny sama. Ve vstupu do chodby se náhle objevila agentka Kent-Lyons, doprovázená posledním marťanským agentem, T'orrem. Tvář měla lehce popálenou, a svírala v rukou Wreninu laserovou pistoli. Zamířila jí na Terrence.
"Konec hry! Wren Rivera teď půjde se mnou, a tady její mladý známý taky! Zedler se ani nehne, nebo budu střílet! Tahle stará hračka z londýnské základny Lovců má ještě dost šťávy!" křičela Marilla.
"A co se tak stane, když vystřelíte, agentko?" uchechtl se Terrence. "Ten váš marťan nahoře, který skončil s probodnutou hrudí, v sobě něco měl... a já si to od něj vzal. Vzal jsem si to z jeho těla. Mám to u sebe, a to znamená, že se nedám nijak porazit. Jeden výstřel z pistole nic neudělá."
"Dávala bych si pozor, pane Zedlere," řekla mu Wren, "už jsem viděla, jak to do vás našila v Palestině. Klidně je schopná vás odpálit. Nastavit to na nejvyšší stupeň, a spálit vás na uhel!"
"Wren, sem. K mému boku," řekla rázně Marilla.
Dívka měla pocit, že neměla na výběr. Začala tedy kráčet k agentce. Terrence se pousmál. Přišel ke stěně chodby, zmáčkl jakési tlačítko na jedné z desek, a rázem se z ní vysunul kovový šuplík. Zvedl z něj jakýsi malý kovový předmět.
"Zedlere, dost! Už ani jeden pohyb!" zařvala Marilla.
"Nemám důvod mít strach," usmál se Terrence, a předmět zmáčkl mezi prsty. Marilla vykřikla.
Po celé chodbě vytryskla z trubek pára. Viditelnost se výrazně zhoršila. Wren se instinktivně přitiskla k zemi, to proto, kdyby náhodou vzduchem měl prolétnout laserový paprsek vyslaný Marillou. K tomu však nedošlo. Místo toho se chodbami ozýval bolestný nářek. Wren chvíli trvalo, než si uvědomila, čí nářek to byl.
"Agente T'orre! Zadržte dech! Zadržte na chvíli dech!" křičela Marilla. Její hlas se od chodby vzdaloval.
Wren se za agentkou rozběhla. Vše, co však z okraje chodby viděla, byl jen záblesk teleportačního přístroje. Táhlá zelená krvavá stopa značila, že T'orr musel mít vážné zdravotní problémy. Ať už Terrence odpálil cokoliv, muselo to Marťanovi velice ublížit.
Dívka se vrátila do zapařené chodby. "Co jste to udělal? Teď zmizeli, a nevíme zase nic! Nevíme pořádně, proč nás napadli! A proč mě chtěli unést! Do prdele, fakt už!" rozčilovala se Wren.
Kolem sebe nic pořádně neviděla. Šedavá pára jí bránila v dohledu na deset centimetrů. Slyšela jen tlumené hlasy Pauline a Shantel. Zněly, jako by obě zvyšovaly hlasy. Mluvily stále rychleji a hlasitěji, jako by se bránily v hádce. A pak se Pauline objevila po Wrenině boku, a strašlivě vykřikla. Přímo zavřískala.
Wren se otřásla. Paulininým břichem projížděla velká, dlouhá čepel, a prořezávala v něm obrovskou ránu. Bodnutí přišlo zezadu. Pauline zaklonila hlavu, trhla sebou, když čepel zmizela, a zhroutila se na zem. Wren řvala její jméno, a třesoucíma se rukama se dotýkala jejího čela.
Nato z oblaku páry vyskočila Shantel. "Utíkej! Utíkej! Utíkej!" křičela v panice. Tlačila Wren vpřed.
Celá chodba se otřásla, jako by na podlahu dopadlo něco těžkého. Wren nechápavě kroutila hlavou.
"Utíkej! Utíkej, utíkej, utíkej, utíkej!" křičela stále Shantel, oči zbavené života slzami, Paulinina krev na jejím rameni.
Wren měla pocit, že sleduje zpomalený film. Shanteliným hrudníkem náhle projela čepel stejného tvaru, jako ta, jež zabila Pauline. Nebyla však pokryta Paulininou krví. Tato byla před proniknutím do Shantelina těla čistá. Krev vytryskla před červenovlasou dívku. Pár kapek dopadlo na její tvář a na její pravou ruku. Wren vykřikla hrůzou. A pak se náhle vše zrychlilo.
Ta silueta v oblacích páry, kterou viděla - Terrence! To on právě zavraždil Pauline a Shantel! Wren řvala v panice, a nahmatávala levou rukou - zbavenou Shanteliny krve, ale pokrytou svou krví po dráčkově kousnutí - cokoliv, co by ji mohlo ubránit. Měla strašlivý pocit, že Terrence bude chtít zabít i jí. Nevěděla, proč. Jen v hloubi mysli něco podvědomě cítila. Její nejistota ohledně Terrence právě kulminovala.
"Wren! Wren, kde seš?! Kurva, tady je vidět úplný hovno!" ozval se náhle Armando.
Wren došlo, že křičel odkudsi zpoza Terrence. Bála se vykřiknout. Zbavená své laserové pistole, připadala si tak bezbranná! Náhle ji však napadlo, že by mohla využít Keiřino teleportační zařízení, a zmizet odsud! Prohledala ve svých kapsách, co mohla, ale ne a ne ho nahmatat!
"Musíme odsud zmizet, Wren! Než nás oba oddělá! Je to blázen!" řval Armando.
"Máš teleportační přístroj?!" vykřikla Wren.
"Jo! Mám ho v ruce, ty vole! Poběž za mnou! Za mým hlasem! Proběhni touhle sračkou, a portujem se pryč! Třeba někam do zasraný Arktidy, kde nás nenajde, sráč jeden! Dělej, Wren!"
"Portuj se pryč sám, vole! Přiveď posily!" zařvala rázně Wren.
"Cože?!"
"Armando, přiveď posily! Portuj se pryč a vrať se s posilama!"
"Jako s Winnem a Keirou?!"
"S kýmkoli, vole! Ale zmiz! Zmiz, dokud můžeš!" křičela Wren.
Terrence se před ní náhle vynořil. Zlověstně se usmíval. Za ním se objevil záblesk. Armando již očividně nehodlal vyjednávat, rozhodl se Wrenin rozkaz splnit. Dívka nevěřícně vydechla. "Marilla měla pravdu, co? Vy nejste, čím se zdáte být."
Wren popadla první věc, kterou konečně levou rukou na stěně nahmatala. Uchycen na jakémsi kovovém nástavci tam byl plamenomet. Prudce jej umístila před sebe, a sevřela jej v obou rukou. Teprve nyní pohlédla na to, proti čemu měla bojovat. Terrence nesl dvě dlouhé čepele pokryté krví, čouhající odkudsi zpoza jeho dlaní. Ty se dokonce zdály být otevřené. V prstech nic nesvíral.
"Sviňáku prolhanej!" vykřikla Wren, a zmáčkla spoušť. Terrence dostal přímý zásah plameny do tváře.
Na chvíli neviděla Wren nic, než oheň. Starý plamenomet ale za chvíli přestal fungovat. Na oddech nebyl čas. Jakmile plameny zmizely, objevil se před Wren ten nejhrozivější zjev, ta nejstrašnější tvář.
Polovina Terrencova obličeje byla pryč. Jeho pravé oko bylo rudě zbarveno, a hořící kůže odhalovala od nosu k uchu líci z kovu.
"Ne... ne, ty vole, to ne! To není možný!" vykřikla nevěřícně Wren. Plamenomet odhodila. Cítila se ještě více bezbranná, než předtím.
"Slečno Rivero," oslovil ji Terrence Zedler hlubokým hlasem, přičemž jeho zčásti odhalené kovové rty nepříjemně zaskřípaly, "je na čase, abyste znala pravdu. Chtěl jsem to ještě trochu oddálit, ale jak už jsem řekl vašemu kolegovi, čas se nedá vrátit. U příštích lidských subjektů nepochybně odstraním malfunkce, jaké nastaly zejména u Shantel."
"Ne! Bože, ne!" křičela Wren.
"Nyní... s potěšením vás vítám v mé říši."
Wren se rozběhla. Všimla si, že kovový muž pokrytý hořící kůží a zbytky oblečení se vymrštil do vzduchu. Chtěla mu uniknout. Chtěla být za každou cenu co nejdál od toho nezničitelného monstra! Dosáhla jednoho z těch vývodů směřujících do jezera, o kterých hovořil. Ani se neohlížela zpět, a vsoukala se do něj. Brzký silný náraz prozradil, že byla stále pronásledována.
S křikem uklouzla, a začala kamsi padat. Seshora na ni shlížely dva svítivé rudé zraky doplněné zlověstným úsměvem. Pak ji pohltila voda. Vodní bouře. Všude samé bubliny. Silný proud ji táhl temným kanálem, než procitla, plíce takřka prázdné, v hluboké vodě. Kolem dokola ní plavaly desítky a desítky vodních dráčků. Shromažďovali se kolem své příští oběti.
Pokračování příště...
