Pravlk obrovský je zpět? Kdepak, jde jen o geneticky modifikovaného vlka obecného

Média, včetně těch českých, jsou v posledním dnu zaplavena senzačně působící zprávou o návratu pravlka obrovského (Aenocyon dirus) z propasti prehistorie do současného světa. Hovoří se o úspěšném naklonování zástupce pleistocénní megafauny, který vyhynul před 10 000 lety. Člověka majícího třeba jen základní znalosti přírodního světa až bolí, jak pokroucené a nesmyslné tyto zprávy jsou, a jakým směrem se senzacechtivá média vydávají s cílem přesvědčit potenciální čtenáře (či konzumenty zpráv) k rozkliknutí článků psaných lidmi, kteří očividně o této problematice absolutně nic neví. Ne, pravlk obrovský není zpátky. Nebyl znovuoživen. Vše, k čemu došlo, byla umělá úprava genomu vlčat, která jsou nyní nesprávně označována za pravlky. 

Za trapně opěvovanou "senzací" stojí společnost Colossal Biosciences, která si dává za cíl přivést zpět i mamuta srstnatého či živočichy, jejichž návrat by alespoň mohl být opodstatněn, a to sice lidskou činností vyhubeného vakovlka či dronteho mauricijského. Časopis Forbes upozorňuje na to, že v lednu obdržela tato společnost obrovských 200 milionů dolarů skrze nabídku cenných papírů pod vedením multimiliardového nadnárodního konglomerátu TWG Global, založeného Markem Walterem, jenž působí jako CEO společnosti Guggenheim Partners, a Thomasem Tullem, který dříve působil v Legendary Entertainment a pod jehož působením vznikl například film Temný rytíř (The Dark Knight). Investičním šéfem Guggenheimu byl mimochodem do své smrti v roce 2022 pochybný Scott Minerd, podporovatel Republikánů a bývalý člen boardu konzervativního think tanku Hoover Institution, jenž je spojen s osobami Richarda Nixona či Donalda Trumpa. Mezi soukromými investory Colossal Biosciences jsou například Peter Jackson, režisér trilogie Pán prstenů (The Lord of the Rings), a spisovatel George R. R. Martin, autor Hry o trůny (Game of Thrones), který pro Colossal působí také jako kulturní poradce. Do společnosti proudí desítky a stovky milionů dolarů. A výsledek? Huňaté myši, kterými se Colossal chlubil minulý měsíc, a geneticky modifikovaní vlci. To a možná v budoucnu "více" v době bezprecedentní krize biodiverzity, klimatického breakdownu a rostoucích nerovností. Nemá snad náš svět větší problémy, které je nutno řešit? Neměly by ty obrovské částky jít do něčeho smysluplnějšího, než do pohrávání si s genomem zvířat, aby se pak o nich v médiích psalo jako o "naklonovaných pravěkých zvířatech"? Snaha společnosti o návrat vyhynulých živočichů je přirovnávána k pokusům korporace InGen o naklonování neptačích dinosaurů v sérii Jurský park (Jurassic Park). Nebyl náhodou Jurský park o tom, že vracet do světa živočišstvo, které dávno vyhynulo (navíc bez zapříčinění člověkem), je hodně špatný nápad?

Jedno ze tří vlčat s modifikovaným genomem, nesprávně označovaných za pravlky. Fotografie z webu USA Today

Podívejme se nyní na to, jak se to s vlčaty mylně označovanými za pravlky vlastně má. Včera, 7. dubna 2025, oznámila Colossal Bioscences, že se 1. října loňského roku v zajetí narodila dvě geneticky modifikovaná vlčata, Romulus a Remus, a později byla přemístěna na tajné chráněné území ohraničené třímetrovým plotem, kde právě vyrůstají. Dne 30. ledna tohoto roku se podle včerejší zprávy narodila ještě vlčice Khaleesi, jejíž genom byl v embryonálním stádiu též pozměněn. Je třeba si uvědomit, že všechna tři zvířata jsou genotypově vlky obecnými (Canis lupus). Cílem Colossal Biosciences je replikovat fenotyp pravlka obrovského, který, jak již bylo uvedeno výše, patří do zcela jiného rodu psovitých šelem (v minulosti byl druh veden jako Canis dirus, nicméně John Campbell Merriam pro něj už roku 1918, dvacet let po zhotovení formálního popisu Josephem Leidym, vytvořil samostatný rod Aenocyon). Pravlci nebyli vlky v pravém slova smyslu, a posledního společného předka s nimi měli před 5,7 miliony let. Celý tento pokus o de-extinkci pravlka je jen ambiciózní fraška za ohromné jmění. Genetici pracující pro Colossal analyzovali neúplný genom pravlka z 13 000 let starého zubu a 72 000 let staré sluchové kůstky, poté genom srovnali s genomem vlka obecného, identifikovali rozdíly zodpovědné za odlišný vzhled pravlka, a následně upravili endotheliální progenitorové buňky vlčího genomu tak, aby vlčí fenotyp vykazoval 20 znaků typicky spojovaných právě s pravlky. Nedošlo k žádnému umístění pravlčích genů do genomů Remula, Rema a Khaleesi. Vědečtí odborníci, včetně výzkumníků zabývajících se psovitými šelmami, vyvracejí tvrzení Colossalu, že vlastně provedl cokoliv úžasného. V rozhovoru pro BBC uvedl paleogenetik Nic Rawlence, pomocný profesor na novozélandské University of Otago, následující: "Starodávná DNA je jako když dáte čerstvou DNA do pětisetstupňové pece na noc. Ven vyjde roztříštěná - jako střepy a prach. Můžete ji zrekonstruovat, ale není dost dobrá na to, abyste s ní mohli dělat něco jiného. Takže to, co Colossal vytvořil, je vlk obecný, ale má některé vlastnosti podobné pravlku, jako je větší lebka a bílá srst. Je to hybrid."

Vlčata Romulus a Remus ve věku jednoho měsíce v listopadu loňského roku. Fotografie z webu BBC

Tato vlčata nejsou ani náhodou pravlky. Na otázku, proč je třeba vnímat mezi těmito dvěma živočišnými druhy rozdíl, doktor Rawlence odpověděl: "Protože vyhynutí je stále navěky. Pokud nebude existovat vyhynutí, jak se poučíme ze svých chyb? Je toto nyní zpráva, že můžeme jít a zničit životní prostředí a že zvířata mohou vyhynout, ale můžeme je přivést zpět?" V tomto má samozřejmě doktor Rawlence, studující starodávnou DNA k rekonstrukci paleoekosystémů, naprostou pravdu. Ten otřesný mediální humbuk, který kolem vlčat s pozměněnými genomy vznikl, jako by dával každému arogantnímu, environmentálně a ekologicky nevzdělanému člověku pocit toho, že vyhynutí není nevratné a že přírodní svět není tak zranitelný, jak v realitě je. Tato vlčata, porozená psí fenkou, nejsou navracejícím se prehistorickým druhem. Osobně nemám problém s genetickou modifikací organismů - to vůbec. K tomu přece dochází již dlouho, zvláště u rostlin, které jsou zdroji naší potravy. Problém mám - a vy byste ho měli mít též - s tím, že obrovské množství peněz směřuje do experimentů s nulovým přínosem pro naši společnost a pro náš klimatickou krizí a krizí biodiverzity velmi negativně ovlivněný svět, a že kolem takového experimentu vznikají znecitlivující a cynicky senzační narativy oblbující nejednoho naivního nadšence. Jak to kdysi prohlásil významný americký astronom a popularizátor vědy Carl Sagan, "mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy." A v případě těchto vlčat žádné mimořádné důkazy neexistují. Nezbývá než doufat, že ti, jež byli senzacionalizovanými zprávami o nich poblouzeni, se do příště poučí. Geneticky modifikovaná vlčata, ze kterých se staly celebrity, stráví svůj život maximálně na nějakém soukromém pozemku či v zoo. Nebude jim dopřán ani zcela svobodný život. Tolik údajný návrat pravlka.

Zdroje informací pro tento článek:

Colossal Raises $200 Million From Dodger Co-Owner, Hollywood Mega Producer (Forbes)

Experts dispute claim dire wolf brought back from extinction (BBC News)

Did Dire Wolves Just Come Back From Extinction? Here's The Truth. (Science Alert)

Romulus, Remus, and Khaleesi (Wikipedia)

Na závěr ještě poznámka - opravdu si někdo trochu racionálně uvažující myslí, že zpráva, kterou do světa přinesl magazín Time, jenž označil odpudivého predátora Donalda Trumpa za "osobnost roku 2024", má nějakou váhu? Pro všechny pisálky a unesence: do příště trochu myslete!

Chris Packham vyvěsil "Wanted" plakáty s tvářemi zabijáků života na naší planetě

Jistě dobře znáte Chrise Packhama, britského moderátora dokumentárních filmů a seriálů o přírodě, známého z titulů jako Springwatch, Secrets of Our Living Planet, The Really Wild Show nebo The Real T-Rex. Bývalý punk rocker, vystudovaný zoolog, velký advokát neurodiverzity, držitel Řádu britského impéria a environmentální aktivista se již o mnohé zasloužil. Kromě posilování vztahu nejen britského publika k přírodě prostřednictvím své televizní tvorby se mnoho let aktivně snaží přispět ke zmírnění klimatické krize a k zachování biodiverzity. Staví se proti neudržitelné střelbě lišek a tetřívků obecných, zasadil se o ochranu některých ptačích druhů na britském venkově, a léta podporuje aktivistická hnutí Extinction Rebellion a Just Stop Oil. Chris Packham je obdivuhodným člověkem, a za svou aktivistickou činnost si zasluhuje úctu. Nemálo britských elit, jež oponují environmentální a klimatické spravedlnosti, je z něj čím dál nervóznějších.

Možná jste v britských pravicových médiích zaznamenali v posledních dnech ty vtipné titulky. Murdochovská média, jako je The Sun, začala do světa plivat, jak prý Chris Packham "podněcuje k osobním útokům". Některá ho označila dokonce za "šikanéra". Člověk se musí smát, když vidí, jak jedna dobrá kampaň dokáže ze zastánců kapitalistické hamižnosti na úkor destrukce planety učinit třesoucí se sraby přicházející se senzacechtivými, pokrucujícími, dezinformačními materiály, jako by se z posledních sil snažily tažení nezastavitelného milovníka veškerého života alespoň dočasně zbrzdit. A nebude jim to k ničemu. Chris Packham přišel na to, jak fosilní průmysl zasáhnout na to nejbolavější místo - na CEOs velkých fosilních korporací. Přitom však jedná stejně demokraticky, jako kdykoliv jindy. Skvělým způsobem upozorňuje na hrozivý fakt, který měl být každému již dávno znám - že za nejvíce uhlíkových emisí je zodpovědná malá skupina ekonomicky nesmírně mocných.

Co tedy Chris Packham přesně udělal, že se tolik provinil z pohledu médií vlastněných oligarchy? Jednoduše umístil do vozů londýnského metra plakáty s nápisem "Wanted" a s tvářemi vlastníků největších uhlíkových znečišťovatelů - BP, Shell a Harbour Energy. Učinil tolik, že touto kampaní poukázal na zločinnost nesmírně bohatých lidí, kteří negativně ovlivňují život na naší planetě. Na zločinnost lidí, kteří nemají zájem o mě ani o vás, ani o stabilitu klimatického systému či biodiverzitu nutnou pro stabilitu ekosystémů, na nichž denně závisíme. Těch pár CEOs si jde jen za jednou věcí - za velkým profitem. Jde jim pouze o hrabání peněz, o bohatnutí, o růst a expanzi ve zmenšujícím se, dusícím se světě. Pokud byly plakáty s nápisem "Wanted" na Divokém západě vyvěšovány s cílem odchytu zločinců, asociálních individuí přinášejících do životů lidí jen strasti a nepříjemnosti, pak jejich použití v londýnském metru ke zviditelnění největších asociálů dneška není ničím radikálním. Kdyby nic jiného, je to pokračování tradice identifikování zločinu.

Chris na svém instagramovém účtu uvedl: "Dosud jsme se zaměřovali na společnosti fosilního průmyslu. Ale společnosti jsou složeny z lidí - a tito lidé vědí, že pracují proti zájmům všeho života na Zemi. Je nutné je kritizovat. Ve Spojeném království žádám o zákaz reklam na fosilní paliva a sponzorství - příliš dlouho měly tyto korporace neomezené libry na to, aby si ozelenily svou špinavou pověst ve školách, ve sportu a všude mezi tím. To se musí změnit."

Greenwashing je reálná a vážná věc. Fosilní korporace možná oficiálně uvádějí, že se chtějí účastnit nějaké proměny, jde však jen o planá slova nemající žádného významu. Jak nás informuje ClientEarth, Shell uvádí, že hodlá přecházet k nízkouhlíkovým energetickým produktům s cílem zredukovat emise skleníkových plynů, přitom má však v plánech růst fosilního businessu o desítky procent ročně. Jeho zelený plán tedy očividně vůbec nejde ruku v ruce s jeho ekonomickým plánem. Mezi lety 2010 a 2018 směřoval Shell pouhé 1 % svých dlouhodobých investic do zdrojů nízkouhlíkové energie, jako je vítr či energie sluneční. The Guardian upozornil v roce 2022 na fakt, že ropná společnost BP směřovala nemalých 800 000 liber do reklam na sociálních sítích, jež oslavovaly její přechod k zelené energii. Doug Parr z Greenpeace UK uvedl: "BP se prezentuje, jako že nabízí zelená řešení, která jsou dobrá pro Spojené království, ale tyto investice jsou drobné v porovnání s tím, kolik peněz investuje do fosilních paliv. Dělají toto a zároveň dosahují rekordních zisků, a miliony britských domácností jsou tlačeny do palivové chudoby." Gregory Trencher z Kjótské univerzity pro The Guardian uvedl následující: "Zelené investice, které popisují, představují pouze malou část současné výroby energie a investičního chování. V tomto smyslu jsou reklamy zavádějící." Harbour Energy byla tlačena k prokázání, že její dekarbonizační technologie také nejsou pouhým greenwashingem. Když máte obrovský kapitál, není těžké se prezentovat ve světle jakési udržitelnosti. Každá z těchto společností o sobě káže vodu, ale pije víno. Černé víno, jehož spalováním je z plic planety vytlačován život.

Legendární dokumentarista Chris Packham před "Wanted" plakátem CEO společnosti Shell v londýnském metru. Fotografie z jeho instagramového účtu

Shell vypustil v roce 2023 do ovzduší 81 milionů tun oxidu uhličitého. BP v onom roce navýšila množství emisí tohoto plynu z 307 000 milionů tun z roku 2022 na 315 000 milionů tun. Harbour Energy se v roce 2023 pyšnila otrávením atmosféry o dalších 14 000 000 tun oxidu uhličitého, a že se chlubila nějakým snížením o 1,3 milionu tun oproti předchozímu roku, to nemusí vůbec nic znamenat. Opravdu někdo věří ve stabilní lineární pokles emisí, za které jsou tyto a další velké fosilní společnosti zodpovědné? V případě BP se emise od roku 2019 do roku 2023 snižovaly, a pak zase narostly. Když ty penízky tak hezky šustí a cinkají...

Chris Packham v rámci kampaně své britské spoluobčany vybízí k podepsání petice s cílem zákazu reklamy a sponzorování společností fosilního průmyslu. Co myslíte, není to přece fér? Nechtít ty lži od společností, které se snaží své planetu ohrožující praktiky zakrýt hezkými slovy o přechodu k udržitelnosti? Není snad fér jim tu hru utnout? Zajistit, aby nadále veřejný prostor nekazily svou lživou propagandou? A právě o to v celé kampani s "Wanted" plakáty jde. Pravicová média vlastněná oligarchy, kteří jsou na ropný a celkově fosilní průmysl napojeni, se jen krásně chytla do pasti, a svými titulky o Chrisově "šikanérství" nejen posílila jeho pověst coby nezdolného pankáče, ale hlavně upozornila na jeho kampaň a tedy i petici, ke které se kterýkoliv britský občan může přihlásit. Výsledkem bude demokratický proces, jenž snad povede k zlikvidování reklam těchto společností a k alespoň částečnému ukončení jejich greenwashingových praktik. 

Zdroje informací pro tento článek:

BP targeted by intergenerational Extinction Rebellion activists over strategy U-turn (Extinction Rebellion)

Greenwashing Files: Shell (ClientEarth)

Revealed: BP’s ‘greenwashing’ social media ads as anger over fuel costs rose (The Guardian)

Energy industry challenged to prove to public that CCS is not ‘greenwashing’ (Energy Voice)

BP's carbon emissions rise for the first time since 2019 (Reuters)

Noví Lovci kryptidů: Svět bez legend (1/4)

Jack Owen, Pierre Leroy, Pauline Jetkins, Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill. Známá jména, jejichž nositelé se tajemně vytratili ze světa. Je rok 2055, od globální invaze Shai'ri uběhlo pětatřicet let. Svět se proměnil. Ale záhady a tajemná stvoření s nejasným původem v něm stále žijí. Wren Rivera a Winn Wilkinson jsou obdivovateli Lovců kryptidů. Podivný incident, ke kterému došlo v lese na jih od jejich domova v illinoiském Creek City, dovedl tyto dva zvídavé teenagery k sobě. Zažili dobrodružství, o kterém si dříve mohli nechat jen zdát. Stanuli tváří v tvář kreatuře, jež jako by vzešla z těch nejhorších nočních můr. A díky zásahu Marilly Kent-Lyons, dcery bývalých spolupracovnic Lovců kryptidů Barbary Kent a Amandy Lyons, toto setkání přežili. Inspirováni setkáním s dcerou známých bývalých agentek CIA a svým nadšením pro záhadologii a kryptozoologii, rozhodli se Wren a Winn vytvořit tým. Lovci kryptidů jsou po dlouhé odmlce zpět - v naprosto novém složení.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

SVĚT BEZ LEGEND, ČÁST PRVNÍ:

"Ve čtvrtek 13. dubna napsala reportérka Kimberley P. Johnson pro deník Blue Herald článek o podezřelé nečinnosti Lovců kryptidů. Tým, který se dal v létě 2022 po dvouleté odmlce znovu dohromady za vlny zvláštních událostí v Nikaragui, spojené s návratem Deylina Nieta z říše prohlášených za mrtvé, se roky těšil znovuobnovené činnosti a rostoucí popularitě. Jeho vedoucí, britský zoolog Jack Owen, má na svém kontě řadu odborných publikací o kryptidech, které, jak Johnson píše, chrlil horlivě jako drak chrlí svůj plamen. Lovci kryptidů o sobě nicméně v posledních měsících vůbec nedali vědět. Na dotazy novinářů neodpovídají. Johnson si dovolila dokonce spekulovat, že nemusí být dále mezi živými..."

"... byla to neformální paravědecká a paramilitární organizace s pochybnými kontakty po celém světě. Ve své primární podobě fungovala v Británii, se základnou v jižním Londýně, od roku 2017, jiná verze týmu pak v letech 2021 a 2022 operovala ze Špicberků. Svého času byli Lovci kryptidů populární. Dnes se na ně svět dívá jako na bandu pošuků, kteří bez rozloučení zmizeli. Nikdo neví, kam se poděli, prostě se vytratili, a svět se pohnul dál..."

"Tak, čtyřicátá léta jsou oficiálně za námi. To bylo válek, co, vážení? I já jich mám pár za sebou. Třeba válku s tím elitistickým kreténem Leroyem... Pierrem Leroyem. Pár let zpátky se jako srab odmlčel, a teď... se v oboru, který založil, pohybuje jediný člověk. Já. Díky za to, žes mě svou soutěživostí dovedl až sem, ty odpornej zelenej skřete. Doufám, že jsi chcíplej. A žes při chcípání hodně trpěl..."

"... v tomhle vlogu bych se rád věnoval týmu, ke kterýmu jsem měl úctu jako malej kluk. Lovci kryptidů. Když člověk řekne ta slova, co se vám vybaví? Dobrodruzi? Hrdinové? Teroristi? Byla to skupina, která byla svého času adorovaná i nenáviděná. Někteří by řekli, že posunula naše lidské vědění. Jiní by mohli namítnout, že na naší planetě zanechala nezahojitelnou jizvu. Já se rozhodně stavím na tu první stranu. Ale necítím k Lovcům kryptidů tak intenzivní respekt, jako v dětství. Vím, co byli zač, a v tomhle videu se do toho chci pustit..." 

"'Nemyslíte si, že je... příliš kruté je takto odsuzovat, když se už dlouho vůbec neozvali?'

'Byli to zločinci. To je prostě fakt. Pokud to někdo chce popírat, pak asi nežije v realitě. Víte, slečno Harper...'

'Takto se o nich mluvilo ve dvacátých letech, Vanesso. Třicet let zpátky! Všichni ví, co jim tehdy jistý miliardář udělal, a jak fejknul svou smrt...'

'Hah hah hah. Lovci kryptidů měli, slečno Harper, neblahý vliv třeba na akademický svět v dalších dekádách. Byli to soutěživí a velice dobře financovaní podvodníci, kteří z pár vědeckých důkazů, co někde nasbírali, byli schopni udělat některé z nejdražších článků, jaké kdy v akademické sféře vyšly! Nic z toho nebylo open access, propána, po většinu svého působení neuváděli ani, kdo je financoval, tohle je prostě netransparentní!'

'Kdyby nebylo jejich superhrdinství, nikdy by se nerozvinul černý trh s nepopsanými zvířecími druhy!'

'Pane Harrisone, prosím, neskákejte nám do rozhovoru.'

'Ne, on má pravdu. Byli to psychopati, co vůbec nepřemýšleli nad tím, jaké dopady jejich činnost... jakákoliv činnost... bude mít na naši společnost! Na celý svět! Zopakujme si všechny jejich...'"

"Dneska jsem se koukala, jestli od začátku roku na YouTube přibylo nějaké video s tagem #cryptidhunters, a očividně to tak není. Je rok 2055, a Lovci kryptidů jsou úplně pozapomenutí. Kryptozoologická komunita se zhroutila, všichni říkají, že už na Zemi není co objevovat, a teď, když byla po zmizení té skupiny vytvořena Světová komise pro určování validity druhů rostlin a zvířat, to ani nevypadá, že by na práci Lovců kryptidů chtěl někdo navázat. Ani já už o tom nesním, jsem teď v prváku na univerzitě, dělám evoluční biologii, a přijde mi, že pro mě bude stokrát lepší vybudovat si kariéru na octomilkách. Asi změním zaměření tohohle kanálu, už mi to přijde trapné, mluvit o těch kryptidech..."

"Jak jsi vůbec k InfoProbe přišla?" zeptal se Winn své nové kamarádky, zatímco hleděl na monitor jejího počítače. Byl již převlečen do suché mikiny a kalhot, které mu před několika minutami donesla.

"Zpirátila jsem ho," odpověděla mu Wren, "existuje takový hezký tonžský web, kde se dostaneš ke každé aplikaci a ke každému softwaru ever."

"To je fajn," pousmál se Winn a pohlédl na ni, "je super hangoutovat s někým, kdo všechno nekupuje... štve mě, jak můj táta za všechno platí. Není v tom žádné vzrůšo."

"Vítej ve světě dělnické třídy," řekla mu Wren s pokrčenými rameny, "ve světě, kde pomalu žiješ z ruky do huby bez možnosti sociální mobility směrem nahoru a s vysokýma daněma, co nám za posledních třicet let zvyšovali zasraní Republikáni."

"Jen tak pro ujištění, můj táta je sice bohatý, ale podporuje Demokraty," vyhrkl se zdviženým prstem Winn.

"Whatever," řekla na to Wren, a obrátila se ke dveřím svého pokoje, "Amerika měla dávno překonat tenhle zatracený two-party systém a pohnout se k něčemu lepšímu."

"Jaké si myslíš, že měli Lovci kryptidů politické názory?" pokusil se Winn o menší posun v probíraném tématu. "Z knížek jsem moc nevyčetl. Nemluví o tom někdo na netu v nějakém videu?" Dotkl se myši u počítače.

"Nech to běžet," řekla mu Wren, "nic dalšího do vyhledávače nepiš. Teď je naším cílem hlavně shromáždit co nejvíc videí, rozhlasových a televizních záznamů a podcastů o Lovcích kryptidů z posledních pár desítek let. InfoProbe to může zabrat i hodiny, jako vidíš, že toho materiálu není málo. Já to pak všechno stáhnu do jedné složky a v rámci ní si třeba můžeš zapátrat, jestli byl Akihiko Yukimura objektivista a jestli byl Jack Owen labourista, zelený nebo LibDem."

Dívka se zhluboka nadechla, podívala se na display svého mobilního telefonu a položila ruku na kliku dveří. "Táta mi píše, že je před bytem. Zůstaň tady zalezlý, Winne, a nedej o sobě vědět. Prosím. Fakt ho nechceš vidět. Bude v hrozným stavu."

Winn s posmutnělým výrazem zakýval hlavou a usedl na Wreninu židli. Lokty opřel o její pracovní stůl, nahrbil se před počítačem, a připojil k němu svá sluchátka s černým drátkem. Poslouchal další úryvky záznamů o Lovcích kryptidů, které InfoProbe nacházel.

Wren po opuštění svého pokoje vydechla, prošla kolem botníku v chodbičce oddělující její místnost od matčiny, a otevřela otci dveře od bytu. Pokusila se o úsměv, avšak příliš jí to nešlo. Nebyla tak ráda, že jej viděla. Shledání brala spíše jako povinnost.

Před ní stál pohublý, pobledlý muž, asi pětatřicet let starý, s přeraženým nosem, jizvou uprostřed obočí nad levým okem, s mastnými krátkými vlasy sahajícími do poloviny čela a se snad ještě nečistějším strním zvláštního patvaru. Měl na sobě léta nevypranou, šedou mikinu bez kapuce, s velkou skvrnou pod krkem. Černé kalhoty měl potrhané, na obou kolenou měl díry. Chodil bos. 

"Dceruško moje," řekl hlubokým, až ztrýzněným hlasem, a roztáhl ruce. Wren k němu přistoupila, a opatrně ho objala. "Jak dlouho už jsme se neviděli? Třicet let?" Chvíli na ni němě hleděl, a pak se šíleně rozřechtal.

"Ahoj tati," řekla mu s upadajícím poloúsměvem Wren, "ráda tě vidím."

"Něco jsem ti dones," řekl s vykulenýma očima otec, "hádej, co to je!"

"Peníze?"

Otec se pokusil o dramatickou grimasu. Působil přitom velice zvláštně. Jistě ji v životě netrénoval před zrcadlem. "Uhodlas!"

Sáhl do kapsy kalhot, a vytáhl z ní několik zamaštěných bankovek. Vrazil je Wren do rukou. "Já vím, není to moc, co dneska člověk udělá s padesáti babkama, co? Možná bych měl začít lidem dělat blowjoby, za ně člověk dostane aspoň stovku!" Kuckavě se rozchechtal.

"Pojď dovnitř, tati," řekla mu Wren, a trochu ztrapněně přejela očima po obličeji sousedky z protějšího bytu, která, s obličejem přilepeným na rámu svých dveří, rozhovoru přihlížela, a přitom zadržovala smích. Pan Rivera se při vstupu do bytu zapotácel, div nespadl.

"Chceš udělat čaj?" zeptala se Wren.

"Hezký to tu máte! Maminka uklízí, co?" řekl otec, nahlížeje do kuchyně.

"Tak asi ne..." šeptla si pro sebe Wren.

"Co škola?!" vykřikl pan Rivera.

"Škola je... v pohodě. Mám tam sice nějaké resty, ale..."

"Školy jsou na hovno! Nic tě nenaučí! Že tam ještě lezeš!"

"Chtěla bych na výšku, tati. Už jsme o tom mluvili. Potřebuju prolézt střední a pak snad půjdu studovat to, co by mě aspoň trošku bavilo."

"Ty a výška?" rozchechtal se pan Rivera. "No ty vole, to bych chtěl vidět. Holka, ty nepřečteš ani jedno slovo! A kdo taky potřebuje dneska číst."

Wren obrátila oči v sloup. "Tati, zase projektuješ. Číst umím od svých čtyř, a čtu dost... Průmyslovka mi nejde, protože je tam tuna matiky..."

"Heh. Neprojektuju. Číst umím. Abecedu znám. Základní vzdělání mám," uchechtl se pan Rivera.

Wren se na něj dívala se zoufalstvím v očích. Nejradši by s ním ani nemluvila. Když si otec odplivl jen tak na podlahu, musela se přemáhat, aby na něj nezačala křičet.

"A že jsme o výšce mluvili? To si vůbec nepamatuju. Budeš mi to muset připomenout," řekl otec a zazíval.

"Je to tak dva měsíce zpátky. Naše předposlední setkání. Tehdy v hospodě na konci ulice, pamatuješ? Jak nás tam nachytaly moje spolužačky..."

"Ty vole, to si nepamatuju!" vykřikl otec. "Že bych měl výpadky? V každém případě, žádná výška, dceruško. Po střední makat!"

Nato si nečekaně říhl. Zpoza dveří Wrenina pokoje se ozval tlumený smích. Winn se již nemohl udržet.

"Tati," napomenula ho Wren, "nedělej mi to těžší."

"Co? Kde si myslíš, že vezmu prachy na nějakou college? Já jsem rád, že platím rentu a že ti můžu dávat prachy na ty tvoje počítače a já nevím co!"

"Tak si najdi novou práci. A přestaň brát drogy," řekla zoufale Wren.

"Do prdele, myslíš si, že je to tak lehký?! Snažil jsem se bejt čistej! Někdy! Když jsme byli s mámou! Já to prostě nedokážu, chápeš? Ten metenfytoplazmol nebo co to beru je moc návykovej! Toho se prostě nezbavíš! Chápeš?! Ty vole, je to chyba mýho fotra, že mě mlátil... jsem to musel nějak zahnat! Tak beru drogy, no... kdo ne?"

"Tak já nevím, zkus se prostě převyknout na jinou drogu. Už jsme o tom mluvili," řekla Wren.

"Hovno. Na nic si převykávat nebudu, budu dál brát ten svůj sajrajt, protože jinak mám jiný problémy, a nejsem schopnej vstát ani z postele, a to jsou věci, kterým ty vůbec nerozumíš, Wren, tak s tím jdi do prdele!"

"Hezký, že jsi aspoň řekl moje jméno," šeptla Wren.

"Člověk se o tebe stará, do prdele, nosí ti prachy, aby sis mohla kupovat ty svoje počítače a kokotiny do knihovny, a ty po něm chceš víc?! Jdi do prdele, vole! Nemám na to prachy! Buď si začneš vydělávat sama na tu svou college, což nedáš, protože jsme po krizích, tahle země je zasraná až za ušima, pomalu ti boss platí vlastníma sračkama, anebo já nevím, prostě vzdej tady ty svý zasraný sny a začni žít v realitě!" řval pan Rivera.

Wren si povzdychla, a namířila zrak zpět ke dveřím.

"Jako já tě nechci poučovat, ty jo, nejsem člověk, kterej je zlej! Ale do prdele, jsme v nějaký situaci, nejsme ani jednotná rodina, chápeš to? Výška nebude, Wren! A z toho sajrajtu mě nedostaneš! On je dělanej schválně tak, aby lidi, co ho začnou brát, už nikdy nepřestali! Tohle není LSD, který je fajnový a po kterým je ti dobře! Tohle je droga Billa Gatese, ty vole! To on to udělal, aby zbohatnul! Ten, co mu dali tu kovovou kostru a je mu sto padesát! Vole! Chápeš to? Volové to udělali těma čipama, po tý pandemii ve třicítkách. Jak jsem byl malej, chápeš! Tam byla ta... ta kokotina! Přeprogramovali mi genom, chápeš?!"

"Tati, možná bys měl jít," řekla mu klidně Wren, "zase najednou vykřikuješ nesmysly."

"Vole, co?! Ne! Jsem v pohodě! Svět je divnej a bude divnej dál! Já mám prachy někde uložený, ale tobě je dát nemůžu, to prostě nejde! Chápeš?!" vykřikoval pan Rivera. Přitom se motal po chodbičce, jako opilý.

"Tati, pojď," řekla Wren, a otevřela dveře. Na chodbě před bytem postávalo několik lidí a bavilo se výkřiky jejího otce.

"A co vy čumíte, debilové? Vlezte si vzájemně do prdelí! Já už tohle nemůžu poslouchat, to o tý výšce, to prostě nepůjde! Já běžím, čus, Wren!" zakřičel na závěr pan Rivera, a začal se motat ke schodům. Když Wren zavírala dveře bytu, ozvalo se prásknutí, doplněné slovy: "Jsem v pohodě, jsem v pohodě! Člověk občas spadne, no!"

Wren vrazila zpět do svého pokoje. Čekala, že uvidí Winna rozesmátého od ucha k uchu. Pohlížel na ni však s mírným zděšením v očích. "Jsi v pohodě?" optal se jí.

Dívka usedla na svou postel. "Vidíš, co je zač... má úplně oddělaný mozek, Winne. Je v hrozném stavu, dvacet čtyři sedm. Pro všechny jsem kvůli němu joke."

"Pro mě ne, Wren," řekl Winn, "jsme teď tým. Jsme Lovci kryptidů. A já v tebe věřím."

Wren se pousmála, a zahleděla se do podlahy.

"Společně toho dokážeme tak moc, že se ti splní každé přání. To ti slibuju."

Setmělo se. Creek City zahalila mlhavá oblaka, přes něž stěží pronikalo světlo odrážené od měsíce v úplňku. Celé město se ztratilo v temném závoji. Mělo přečkat další noc ve svých vlastních světlech. 

V dělnické čtvrti Mott bylo přes noc temno. Směrem od severovýchodu ke středu umělých světel přibývalo. Kontinuální proměna odrážela socioekonomickou situaci obyvatel města. Chudší na okraji, v temnotě, bohatší ve větší jistotě vítajícího, zářivého nitra.

Wren vyhlížela z okna vagonu jednokolejky. Sledovala tu proměnu, zpoza svých brýlí pozorovala neonové billboardy a blikající světélka. Po každé zastávce jich přibývalo. Reklamy na Canadian Colu, Chemical Taste a Frischer & Farrow se jí vpalovaly do zorniček. Stříbřitě zářivý nápis jedné z mnoha budov NexCorpu iluminoval desítku okolních bloků. Směrem do středu Creek City byly pouliční lampy kvalitnější, s pravidelněji vyměňovanými žárovkami, a když jednokolejka zastavila potřinácté, měla Wren pocit, že se snad venku ani nesetmělo. Lidé na nástupišti div neměli na hlavách kšiltovky a na očích černé brýle, jaký žár tam panoval.

Spolu s Winnem opustila Wren vagon na zastávce u nově zrekonstruovaného Doll Square, u něhož se nacházela bývalá výrobna panenek, přemeněněná v muzeum. Teenageři vyšli ven, sešli po schodech z nástupní platformy, a ve žlutém světle lamp se vydali na krátký pochod k velkému, nablýskanému domu sotva třicet kroků za muzeem.

"Vítej u mě doma," zasmál se radostně Winn a obrátil se na svou kamarádku, "já byl u tebe, teď se zase ty podíváš ke mně. Myslím, že by se ti tam mohlo docela líbit. A když spolu takhle budeme pracovat, třeba se... občas navštívíme."

"Bougie," řekla Wren a pokývala hlavou, "jaký má tvůj táta měsíční příjem?"

"Takhle přesně to nevím," řekl maličko dotčeně Winn, "nedívám se mu na kartu, chápeš..."

"Váš dům vypadá jako hrad. Tři patra? To si děláš srandu."

"No, často k nám jezdí různí hosté," pokusil se o vysvětlení Winn, "je vhodné mít v domě pár pokojů navíc. Třeba i celé patro."

Po vstupu dovnitř nemohla Wren uvěřit tomu, v jakém prostoru se nacházela. Dlouhé chodby, velké místnosti, dveře z kvalitního dřeva, pozlacené kliky... Musela v sobě přemáhat drobnou třídní zášť, kterou při poznávání Winnova domova pociťovala.

Když se oba zuli, vynořil se z prostorného obývacího pokoje Winnův otec. "Winne, jsem rád, že jsi doma. Co, že tak pozdě?" řekl s úsměvem.

"Ehm, škola," zalhal Winn, "škola mě... zdržela. Učil jsem se s kámošema na... na test ze statistiky."

"Ty máš statistiku?" zeptal se jeho otec, a svraštilo se mu čelo.

"Jo, v tomhle pololetí," řekl Winn, div se nezakoktal, "zapomněl jsem ti to... říct, no."

Otcovy zraky se rázem upnuly na Wren. Ta ho tiše pozdravila.

"Zdravím, Sawyer Wilkinson. Wilkinson Development. Možná jsi o nás slyšela," pousmál se Winnův otec, "ty jsi jeho spolužačka?"

"Jo," zalhal opět Winn, "přesně tak. Děláme spolu projekt, a... potřebujeme... to vyřešit."

"Skvělé," řekl Sawyer, na oba se zadíval, pokýval hlavou, a obrátil se směrem ke vstupu do obývacího pokoje, "kdybyste cokoliv potřebovali, jsem v téhle místnosti a dělám tam účtování. A je to zabijárna! Ale přijdu, jen mi dej, Winne, vědět."

Jakmile dvojice dorazila do Winnova pokoje, Wren se rozesmála. "Co to bylo? Proč jsi mu lhal? Agentce ses chlubil, že ho může kontaktovat, kdybys byl potřeba... ale pak před ním zatajuješ, co se dnes stalo?"

"Je to trošku komplikovanější," řekl na to Winn, "nejsi jediná, kdo byla za školou. Budu tátovi muset vysvětlit, že jsem dneska skipnul vyučování, a... potřebuji na to vhodnou chvíli. Navíc, jak říkal, má teď dost práce. Po večerech obvykle takhle počítá, do čeho investoval a... atakdál."

Wren se rozhlédla po Winnově pokoji. Byl enormní. Velká postel, velký pracovní stůl, moderní počítač se dvěma hologramovými projektory, malé domácí kino, zrcadlo od koberce ke stropu, velká skříň a knihovna čtyřikrát větší, než Wrenina malá knihovnička. 

"Ty si žiješ v ráji, Winne," řekla mu, "nechceš se někdy vyměnit? Že bys žil chvíli v mojem pokoji, a já v tomhle luxusu?"

Winn se zasmál. "Určitě jsi tady vždycky vítána, Wren. Tvůj pokoj je základna v jižním Londýně, a tohle jsou Špicberky."

Wren se rozchechtala: "Zajímavá analogie."

Winn přistoupil ke své knihovně a gestem naznačil své kamarádce, aby ho následovala. "Mám tady šílené množství věcí, co by tě mohly zajímat. O tom nepochybuju. Koukej."

Vytáhl z knihovny publikaci Musings on the Multiverse od Jacka a Grahama Owenových a Pauline Jetkins. Knihu, která byla jako nová, otevřel, a Wren spatřila věnování autorstva synovi Owenových, Deanovi: "S láskou našemu pokladu, našemu zvídavému předškoláčkovi, našemu hrdinovi Deanovi."

"Wow, tuhle knížku jsem nikdy nečetla," prohlásila Wren, "vždycky na mě byla moc drahá."

"Pirátění nic? V PDFku jsi ji nenašla?" odfrkl nevěřícně Winn.

"Ne," řekla suše Wren, "a to jsem hledala všude. Musings on the Multiverse je hodně special knížka. Ale je to přímo akademická četba, že? Hodně fyziky a tak... což mi ani pořádně nejde... moc těm věcem nerozumím."

"Je tam do detailu popsáno třeba to, jak Jack Owen porazil jistou fialovou entitu, kvůli jejímuž zničení pak na Zemi zamířili Shai'ri," pousmál se Winn, "a ano, autoři používají hodně, hodně složité termíny. Ale mohlo by se ti to líbit."

Wren zazářila očka. 

"Jo, máš ji půjčenou. Dones mi jí třeba za rok, nebo jak dlouho ti potrvá si ji přečíst. Když ti to jde pomalu, jak naznačoval tvůj táta..."

"Hej!" naštvala se Wren. "Já čtu normálně, nemám žádné potíže. Ne, že by dyslexie byla něco špatného, to vůbec. Proč si o mě lidi furt myslí, že jsem neurodivergentní?"

"Ty nejsi?" zeptal se překvapeně Winn.

Wren se na něj zadívala dotčeně. "Ty holky, co jsme viděli u Abramsova ranče, o mě furt říkají, že jsem autistka. Ale já nemám žádnou diagnózu. Nesedí mi to. A táta, který je iliterátní, pořád opakuje, že neumím číst, a přitom vlastně mluví o sobě. Ale víš, jak to s ním je, on prostě mele nesmysly. To ta droga, zničila mu mozek."

"Promiň," řekl Winn, a dotkl se jejího ramene, "já to nemyslel nějak zle. Už tyhle vtípky dělat nebudu. Neurodiverzitu určitě ctím, to jo."

Wren se opřela zády o knihovnu a začala si číst. Winn se mezitím přemístil ke svému počítači, zapnul ho, a pak uvedl do chodu také jeden z hologramových projektorů. "Wren, mám takový pocit, že teď je ta nejlepší chvíle pro to, abychom si shrnuli, co víme, a co chceme. Co víme o Lovcích kryptidů a jejich zmizení z tebou nashromážděných informací a záznamů, a o tajemství Creek City. Je na čase dát dohromady plán."

Pokračování příště...

Lidská řeč není výjimečná - naši bratránci šimpanzi bonobové také kombinují slova

Časy, kdy byl druh Homo sapiens, tedy náš druh, univerzálně vyzdvihován nad všechny ostatní, jsou naštěstí dávno pryč. Dnes jsou antropocentričnost a nadřazenost člověka brány jako kosmicky arogantní postoje, které zastávají hamižní a nejistí jedinci, a na kterých jsou založeny zcela překonané ideologie. Jedním ze znaků, kterým se antropocentrici a homosapienovští supremacisté dlouho snažili dokázat výjimečnost člověka a jeho odlišnost od veškerého života, i od jeho nejbližších lidoopích příbuzných, je schopnost řeči. Argumentovali, že jedině náš druh je schopen komplexního dorozumívání s užitím složitých slov a z nich poskládaných vět. Nyní můžeme s radostí říci, že i takový názor patří do propadliště dějin druhistické arogance. Pokud komplexita, s jakou se dorozumívají kytovci nebo různí ptáci, naše druhy nepřistupující k rozmanitosti přírodního světa s patřičnou úctou dosud nepřesvědčila, pak výsledky nového výzkumu zaměřeného na našeho bratránka šimpanze bonoba (Pan paniscus) jistě účinné budou. Anebo jsem příliš velkým optimistou a i od těch nejarogantnějších očekávám otevřenou mysl alespoň takovou, že svůj ignorantský pohled přehodnotí?

Lidské jazyky jsou kompozicionální. To znamená, že kombinací prvků s určitým významem můžeme skládat větší celky, například věty, a těmi můžeme vyjadřovat snad nekonečné množství našich pocitů, znalostí, oznámení, rozkazů, dotazů atakdále. Ze slabik skládáme slova ("bio" + "logos" = biologie), ze slov tvoříme věty ("Biologii mám rád.") a z těch pak souvětí ("Biologii mám rád, ale nejdou mi buněčná biologie a biochemie."). Kompozicionalita jazyka má dvě formy: buď je triviální neboli intersektivní, kdy každý prvek doplňuje informaci danou jiným prvkem (slova "černovlasý" a "tanečník" nám dávají dvě odlišné informace o nějakém člověku, a když tato slova spojíme, máme informaci komplexnější), anebo je netriviální neboli neintersektivní, kdy jeden prvek upravuje informaci danou jiným prvkem (pokud o někom řekneme, že je "špatný tanečník", neznamená to, že je špatným člověkem, třeba neempatickým nebo přímo ubližujícím; slovem "špatný" doplňujeme informaci, že jde o tanečníka, jen prostě v tančení nevyniká). Někteří ptáci disponují jazykem, který charakterizuje triviální kompozicionalita. Až dosud však nebyl znám žádný jiný živočišný druh mimo ten lidský, u kterého by skutečně byla prokázána netriviálnost jazykové kompozicionality. A právě to mění článek Mélissy Berthet a Simona W. Townsenda z Katedry evoluční antropologie na Univerzitě v Curychu, jakož i Martina Surbecka z Katedry evoluční biologie člověka na Harvardově univerzitě, který vyšel 3. dubna 2025 ve vědeckém časopise Science. S využitím velkého datového setu vokalizací (tedy hlasových projevů, chcete-li to takto přeložené) šimpanze bonoba a také s využitím distribučního semantického přístupu (jde o kvantifikaci a kategorizaci semantických podobností mezi jazykovými prvky) přišli na to, že v jazyce těchto primátů se stejně jako u nás vyskytuje netriviální kompozicionalita.

Šimpanz bonobo při vyluzování zvuků. Fotografie Shinya Yamamota z webu Phys.org

Jak tým Mélissy Berthet k dostatečně velkému datovému setu vokalizací těchto lidoopů přišel? No, odpověď je jednoduchá: strávil s nimi pět měsíců ve volné přírodě, konkrétně v přírodní rezervaci Kokolopori Bonobo Reserve v Demokratické republice Kongo, a nahrál téměř 1000 hlasových projevů třicetičlenné tlupy. Zhruba polovinu těchto hlasových projevů tvoří alespoň dva typy volání, které na sebe rychle navazují. Důležité pro výzkumníky samozřejmě bylo, v jakých situacích bonobové tyto zvuky vyluzovali. Poté využili lingvistickou metodu vytváření cloudu vokalizací, v rámci něhož byly jednotlivé hlasové projevy umisťovány blíže či dále od sebe v závislosti na tom, jak moc si byly podobné. Písknutí a pípnutí šly v tomto cloudu blíže k sobě; ňafnutí a zabručení bez pískání a pípání se nacházelo dále. Tímto způsobem vědci dali dohromady jakýsi slovník bonobů. Co vokalizace, to význam. Už to je samo o sobě vzrušující. Po zbudování takového semantického cloudu se pak Berthet a její kolegové pustili do hledání kompozicionality jazyka těchto primátů. A ze všech vokalizací ve slovníčku našli tři, o kterých nemají nejmenší pochyb, že jsou příklady netriviální kompozicionality. Tyto hlasové projevy tvoří zvuky, jejichž významy se nepřímo překrývají s jednotlivými prvky, které tyto zvuky tvoří. Vysoké zahoukání znamená běžně: "Věnuj mi pozornost." Hluboké zahoukání znamená: "Jsem vzrušený." Když bonobo dá tyto zvuky dohromady, tedy když zvysoka zahouká a následně vydá hlubší zahoukání, říká svým druhům: "Věnujte mi pozornost, protože jsem v nouzi." Tuto kombinaci houkání volí v případě, když není vzrušen, ale když je ohrožován jiným jedincem, a chce na své příkoří upozornit ostatní v tlupě. Uveďme si ještě jeden příklad, na který Berthet se svými kolegy v článku upozorňuje. Pípnutí s významem "Rád/a/o bych..." může být zkombinováno se zapískáním, jež má význam "Zůstaňme pospolu", a tak je tvořena netriviálně zkomponovaná vokalizace, kterou bonobové vydávají při páření nebo při předvádění (či v jiných sociálně citlivých situacích).

Semantický cloud prvních dvou dimenzí hlasového repertoáru šimpanze bonoba, základ pro slovník. Graf z článku Mélissy Berthet a jejích kolegů

Obecně se bonobové hlasově projevují při komunikaci s ostatními členy tlupy, a potřebují komplexní vokalizace k vyjádření různých pocitů, informování o různých situacích a nebezpečích a též samozřejmě pro vzájemné dorozumívání. Evoluční biolog Maël Leroux z Université de Rennes, který se výzkumu neúčastnil, uvedl pro web New Scientist následující: "Je to poprvé, co u jakéhokoli živočišného druhu existuje jednoznačný důkaz o netriviální syntaxi, netriviální kompoziční skladbě, a to mění hru. Je to revoluční. Je to základní kámen pro příští desetiletí srovnávací lingvistiky a v podstatě i evoluční lingvistiky." Komplexita hlasových projevů našich bratránků, s nimiž jsme dokonce geneticky spřízněni více, než s šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes), má velký význam pro výzkum vývoje naší řeči. Simon W. Townsend, jehož jméno již bylo výše uvedeno jako jednoho z autorů studie, uvedl: "Kognitivní stavební bloky, které umožňují tuto schopnost, jsou nejméně 7 milionů let staré. A myslím, že je to opravdu skvělé zjištění." Mélissa Berthet upozornila na to, že bychom neměli tyto sofistikované hlasové projevy nazývat jazykem a poněkud rezervovaněji uvedla: "Ale ukazujeme, že mají velmi složitý komunikační systém, který sdílí paralely s lidským jazykem." Lidská řeč se nám může zdát komplexní, protože jí rozumíme - studium řeči jiných živočišných druhů nám činí těžší nepříslušnost k oněm druhům. Ovšem obrovský skok, který byl tímto výzkumem učiněn, je nepopiratelný. Bonobové mají ve své řeči, ve svém dorozumívání, cosi, co je podobné našemu dorozumívání. A poněvadž řeč je spojena s myšlením, jde o další krásný důkaz toho, že ani lidský mozek není tak výjimečný, jak si arogantní antropocentrici mysleli. Ukazuje se, že se šimpanzy bonoby máme společného mnohem více, než jsme si mysleli třeba jen před pár dny.

Zdroje informací pro tento článek:

Extensive compositionality in the vocal system of bonobos (Science)

Bonobos use a kind of syntax once thought to be unique to humans (New Scientist)

Bonobos may combine words in ways previously thought unique to humans (The Guardian)

Obrázek týdne 4. 4. 2025

Nevím, jak vy, ale já mám za sebou výtečný den. Žabí týden 2025 je sice už dva týdny za námi, nicméně mohu se vám pochlubit tím, že jsem dnes fotil svou první letošní kuňku. Jaká to milá žabka! Bezocasým obojživelníkům jsem nedávno jeden Obrázek týdne věnoval, takže nebudu své setkání se žlutobřichým zázrakem v této rubrice oslavovat. Místo toho vám chci prezentovat obraz, na který jsem narazil už minulý pátek. Jde o dílo význačného australského malíře divoké přírody, Williama T. Coopera, který zesnul 10. května 2015, tedy před téměř deseti roky. Kdyby žil, pozítří by oslavil své 91. narozeniny. Určitě patřím mezi obdivovatele jeho obrazů, a tento považuji za jeden z nejkrásnějších. Nechme se nyní přenést na rovník...

Popisek k obrázku: Dva samci rajky malé (Paradisaea minor) předvádějí svá ohromná ocasní pera vybíravé samici. Jeden z nápadníků jí nastavuje své pozadí, otevírá zobák, a z hrdla se mu dere charakteristický námluvní zpěv. Samice k němu natáčí hlavu a bedlivě sleduje každý jeho pohyb. Pouhé došlápnutí na špatné místečko, neomalené zavrtění zadečkem či zchraptění noty může způsobit, že samec bude brutálně odsouzen, a nikdy již od této rajky nedostane ani vteřinu pozornosti. Jeho rival zvedá křídla a pompézně se na scénu vrhá s jasným sebevědomím. Začíná tanec, kterým se pokusí zpívajícího samce znemožnit. Není to ale tak, že by si samice musela vybrat jednoho z těchto dvou soků. Je čistě na ní, s kým se bude chtít spářit. Třeba se tuto sezónu na samce vykašle, a bude si užívat svůj svobodný život v deštném lese, nebo si najde družku, se kterou se bude pářit a se kterou rozhodně vydrží déle, než s dychtivými načechranci, kteří po žádném hlubokém vztahu netouží. Pokud budou odmítnuti, neznamená to, že jsou nějak podřadní - to vůbec. Štěstí mohou najít s jinou rajkou. Není to ten nejsilnější ani nejitenligentnější, kdo se má šanci rozmnožit - stejně jako u všech zvířat, i v životech rajek prostě hrají největší roli náhody. Rajka malá je vskutku zajímavým ptákem, protože její kůže je (alespoň podle moderátora dokumentárních filmů Steva Backshalla) toxická. Jedovaté látky se do ní dostávají z její hmyzí potravy. Žije v deštných lesích severní části Nové Guineje a na přilehlých ostrovech Misoon (v rámci souostroví Raja Ampat) a Yapen (v rámci indonéské provincie Papua). Průměrná délka tohoto ptáka činí 32 centimetrů (nezapočítáváme-li ocasní pera). Tyto rajky se budou družit možná ještě pár minut, než samice učiní své rozhodnutí - výběr jednoho či zavržení obou. 

K možné jedovatosti kůže rajky malé - není to zcela potvrzeno. Steve Backshall tuto informaci uvádí na 116. straně své publikace Steve Backshall's Most Poisonous Creatures z roku 2007 (osobně mám doma druhou edici z roku 2013) v textu věnovaném novoguinejskému opeřenci druhu Pitohui dichrous. Sám jsem nicméně ve vědecké literatuře nic konkrétnějšího nenašel. Co vy? Dejte mi vědět v komentářích!

Co dále přibude na můj blog v příštích dnech? Můžete se těšit na začátek 2. kapitoly Nových Lovců kryptidů! Ano, pro ty, kteří ještě nedočetli Přízrak - nejde o malou povídku rozdělenou na čtyři části, ale o první díl dlouhé série, kterou se vracíme do světa Lovců kryptidů! Čeká vás pořádná jízda. Mimoto bych po uveřejnění aprílového příspěvku, kterým jsem nejednoho člověka obalamutil (co teprve ty reakce na discordových serverech či v soukromých zprávách... kolik lidí mne v minulých dnech proklelo!), bych rád napsal něco do rubriky o nových paleo objevech.

Mějte se o víkendu pěkně, z nikoho už si nestřílejte a radši se stejně jako já dívejte po kuňkách!

Měsíc akceptance autismu 2025: Oslavujme neurodiverzitu a stavme se proti ableismu

Včerejší den, tedy 2. duben, byl Světovým dnem porozumění autismu (World Autism Awareness Day). Jde o mezinárodně uznávaný den, ve který je státům OSN doporučeno zvyšovat povědomí o lidech na autistickém spektru, jejich přínosech společnosti a těžkostech, se kterými se setkávají. Světový den porozumění autismu je zároveň začátkem Měsíce porozumění autismu (Autism Awareness Month), který má stejné cíle pro celý duben. Ačkoliv se osobně na autistickém spektru nenacházím, rozhodně osoby s autismem podporuji, stejně jako podporuji celé neurodiverzitní hnutí. Od něj nicméně zaznívá ostrá kritika Světového dne porozumění autismu a Měsíce porozumění autismu. Lidé zasazující se o práva autistů argumentují tím, že porozumění je jednoduché, skutečně je však potřeba akceptance. A s tím se naprosto shoduji. Autismus je kognitivní odlišnost, není to žádná "porucha" (kdokoliv, kdo to tvrdí, je ableista, který si zaslouží dostat přes hubu, nejlépe kovovou tyčí), a měl by být akceptován stejně jako veškerá jiná neurodivergentnost. Neurotypičnost neexistuje, je pouze sociálním konstruktem, a je-li jakákoliv odlišnost od ní považována za "poruchu", pak žijeme ve vskutku nefér světě. Nehodlám tedy na svém blogu propagovat světový den a měsíc pouhého porozumění autismu. Chci pomoci přispět k odstranění škodlivých, utlačovatelských narativů kolujících kolem autismu a autistického spektra, které nečiní nic jiného, než že dehumanizují, patologizují a vyčleňují autisty. Proto se připojuji k těm, jež duben nazývají Měsícem akceptance autismu. Porozumění či tolerance - to není něco, co by pro ableistu bylo nedosažitelné. Musíme však cílit ke skutečně akceptujícímu světu, který je rovnostářský a ve kterém všichni mají možnost být sami sebou. To je opravdové poselství neurodiverzitního hnutí, a je to poselství, jež chci šířit dál. Nenechte se ovlivnit ableistickými narativy, jež rámcují autismus jako něco "tragického" nebo jako "znevýhodnění". Útlak musí pryč, a každý z nás může k jeho odstranění přispět!

Symbol hnutí za práva lidí na autistickém spektru. Zdroj: We Are Teachers

Řekněme ne medikalizaci a stigmatizaci autismu. Aktivně zapojujme lidi na autistickém spektru v našich komunitách. Žádný othering, žádná šikana, žádná reprodukce ableismu. Útlak lidí na autistickém spektru je reálný. Anti-autistické názory ve společnosti stále existují kvůli špatnému vzdělání obyvatelstva o autismu a samozřejmě kvůli strukturálním problémům. Podle výzkumu organizace AsIAm, provedeném v roce 2022, si každých 6 z 10 obyvatel Irska asociuje autismus s údajně "negativními znaky" jako je "problémovost nacházet přátele", "žádný oční kontakt" a "žádná či malá slovní komunikace". Výzkumy učiněné v Británii poukazují na to, že lidé na autistickém spektru méně často absolvují vyšší vzdělání, včetně univerzit; dále jsou tedy ekonomicky znevýhodněni, mají vyšší nezaměstnanost a nižší kvalitu života. Je to chyba našeho nerovnostářského systému. V Severní Americe prováděl JJ Pitney Jr. výzkum sexuálního obtěžování lidí na autistickém spektru; výsledkem bylo, že Američané a Kanaďané na spektru jsou častěji oběťmi sexuálního násilí, dvakrát častěji než lidé mimo spektrum byli oběťmi znásilnění a třikrát častěji než osoby mimo spektrum nahlásili nechtěný sexuální styk. Vide Ohlsson Gotby a její kolegové ve svém článku z roku 2018, publikovaném v Journal of Child Psychology and Psychiatry, and Allied Disciplines, uvádějí, že dívky na autistickém spektru jsou třikrát častěji oběťmi sexuálního zneužívání, než dívky nenacházející se na spektru. Tyto závažné údaje nesmíme nikterak přehlížet. Nesmíme přehlížet šikanu ze strany spolužáků a učitelů, s níž se mnozí lidé na autistickém spektru potýkají. Nesmíme přehlížet ableismus v médiích, ve vzdělávání, na pracovišti, ve veřejném prostoru ani v soukromém životě lidí. Každý trumpista by se měl stydět - je obecně známo, že za svého prvního prezidenství podporoval Donald Trump ableistickou politiku vedoucí k vyhošťování imigrantů na autistickém spektru! I v Kanadě byly některým imigrantům zamítnuty žádosti o občanství jen kvůli tomu, že se nacházejí na autistickém spektru. Nemluvě o pokusech některých pravicových organizací o "léčbu autismu", což je naprosto neakceptovatelné. Anti-autismus je stejně závažným problémem, jako queerfobie, rasismus, sexismus, ageismus a další formy útlaku. Snažme se o to, aby lidé na autistickém spektru nebyli dehumanizováni a aby byli společností zcela přijímáni!

Zdroje informací pro tento článek:

Why April Is Autism Acceptance Month, Not Autism Awareness Month (We Are Teachers)

Discrimination against autistic people (Wikipedia)

Autistic people still facing barriers, new report finds (The Irish Times)

Attrition Issue: Why Students with Autism Drop Out (The 61% Project)

Childhood neurodevelopmental disorders and risk of coercive sexual victimization in childhood and adolescence - a population-based prospective twin study (Journal of Child Psychology and Psychiatry, and Allied Disciplines)

Na závěr bych si již poněkolikáté na tomto blogu dovolil odkázat na skvělý dokumentární film Chrise Packhama, jednoho z mých oblíbených moderátorů dokumentů o přírodě (The Real T-Rex, Chris and Meg's Wild Summer, Springwatch) a advokáta autismu. Jmenuje se Chris Packham: Asperger's and Me, a vyšel v roce 2017. Zhlédnout jej můžete na webu Vimeo. Vezměte si, prosím, k srdci hlavní poselství mého dnešního článku - oslavujte neurodiverzitu a stavte se proti ableismu, včetně toho anti-autistického. Řekněte ne diskriminaci!

Na Slovensku neobjevili stopu dinosaura

I Slovensko patří mezi země, z jejichž území jsou známy pozůstatky neptačích dinosaurů. V roce 1975 byly v Tichej doline v Tatrách objeveny tři dinosauří stopy, a o rok později byly popsány Jozefem Michalíkem. Patřily teropodovi, který žil na hranici triasu a jury. A rozhodně nebyly posledními dinosauřími ostatky, kterými se Slovensko může chlubit. Jen mezi ně nepatří stopa ichnorodu Slovakosaurops, s níž jsem vás seznámil ve včerejším článku. Byl to totiž apríl! Aby tedy vše bylo uvedeno na pravou míru, a tento blog nebyl náhodou zařazen na černou listinu dezinfo webů, musím den po zveřejnění tohoto vtípku přiznat, že jsem si z vás opět chtěl vystřelit. Datum 1. dubna je prostě tak svůdné! Dne 19. března 2025 rozhodně žádný popis stopy slovenského teropoda ve vědeckém časopise Acta Paleontologica Polonica nevyšel. Žádná stopa nebyla v Bielovodské doline nalezena, ani v roce 2008, ani jindy. Pokud vím, Lubomír Majerník, bývalý student ekologických a environmentálních věd na bratislavské univerzitě a dnes držitel titulu PhD, existuje pouze v mé hlavě. Jde o zcela fikční charakter. To samé platí o polské ichnoložce Albině Baberowske. Veškeré citáty, které jste ve včerejším článku četli, jsem napsal já. Pokud jste zklamáni, pak se vám omlouvám. Jako vždy, ani tentokrát to nebylo myšleno jako škodlivý vtípek. Blogorgonopsid je blog, nikoliv vědecký časopis, takže si nemyslím, že je mi zakázáno si ze čtenářů jednou za rok vystřelit. Vzhledem k rostoucímu počtu návštěvníků a možnosti, že tyto příspěvky čte někdo, kdo je na mém blogu nově, tu je jistá pravděpodobnost, že se někdo nachytal. Prosím, neberte to jako nějakou zlomyslnost. Po zbytek roku mi můžete důvěřovat - a pokud v nějakém článku uvedu nepřesné informace, pak je to chybou rešerše. Nepíši zde dizertačku, chyby se občas na blog vloudí, to je prostě život. Vzbudil-li jsem ve vás falešné naděje, beru to zcela na sebe. Z osobních interakcí v reálném životě je mi nicméně jasné, že se mi podařilo někoho nachytat - pár aprílových žertíků mi letos vyšlo, a tenhle byl jedním z nich!

Stopa texaského teropoda vyfotografovaná Alexandrou Charitan v Dinosaur Valley State Park. Rozhodně to není šlápota slovenského dinosaura! Zdroj: Roadtrippers

Aprílový příspěvek však obsahoval několik faktů. Údaje o délce velkých tyrannosauřích stop jsem přebral z jiných zdrojů. To samé platí o nálezu stop liliensternovi podobného teropoda, který žil na přelomu triasu a jury; stop, jež byly v 70. letech minulého století ve Vysokých Tatrách skutečně nalezeny. To je ale z faktů tak vše, zbytek "informací" v textu je zkrátka fikce. Víte, faktem je, že kdybych se někdy v životě rozhodl stát politikem, mohl bych deseti milionům lidí nakukat třeba to, že potřebujeme snížit lesnatost, že snížení biodiverzity povede k větší stabilitě ekosystémů, že miliardáři mají všechno své jmění zcela opodstatněně a díky tvrdé práci, nebo že antropogenní změna klimatu je hoax... a pokud bych tyhle šílenosti podložil obdobným výčtem výmyslů, jako ve včerejším článku, garantuji vám, že alespoň pár stovek tisíců lidí by tomu uvěřilo. Ponaučení je tedy jasné - každou informaci si raději ověřte, i z běžných příspěvků. Není to tak, že bych vám kdy chtěl lhát - ale jak už jsem uvedl výše, chybička se prostě vloudí, a je na vás, abyste si otevřeli zdroje na konci každého faktického článku, jenž zde vydám, a sami si je pročetli. Parádní by bylo, kdybyste mne na chyby ještě upozornili. Naše společnost potřebuje umět přemýšlet. Ověřování informací a kritické myšlení jsou sice trochu buzzphrases, a pro každého znamenají něco trochu jiného; ale ve výsledku je prostě třeba, abychom uměli pracovat s odbornou literaturou a abychom k ní také přistupovali kriticky. Pokud vás obalamutí článek na jednom přírodopisném a paleo blogu (tedy na tom mém), nemusíte se stydět. Ale pokud se necháte obalamutit nějakým klimaskeptikem, popíračem evoluce nebo obhájcem oligarchů, pak už je, za co cítit stud. Člověk se pořád učí, a dokonce i můj aprílový žertík může třeba pro někoho býti alespoň trošičku přínosnou lekcí. Snad zde nezveličuji jeho důležitost.

Zdroje informací pro tento článek:

Objavil stopy „tatranského dinosaura“: Tak ako dinosaury, aj ľudstvo má svoj vymedzený čas a raz príde koniec (Denník N)

Walking in real dinosaur footprints at Texas’ Dinosaur Valley State Park (Roadtrippers)

Na Slovensku objevili stopu dinosaura

I Slovensko patří mezi země, z jejichž území jsou známy pozůstatky neptačích dinosaurů. V roce 1975 byly v Tichej doline v Tatrách objeveny tři dinosauří stopy, a o rok později byly popsány Jozefem Michalíkem. Patřily teropodovi, který žil na hranici triasu a jury. A rozhodně nebyly posledními dinosauřími ostatky, kterými se Slovensko může pochlubit. Ve středu 19. března 2025 vyšel ve vědeckém periodiku Acta Paleontologica Polonica článek slovenských a polských geologů a paleontologů, ve kterém byla popsána další stopa druhohorního veleještěra z území Slovenska, konkrétně z Bielovodské doliny nedaleko obce Tatranská Javorina v Prešovském kraji, nedaleko hranice s Polskem. Jedná se o jednu z největších a nejlépe zachovalých dinosauřích stop, jež dosud byly nalezeny ve střední Evropě. Její objev rozhodně nebyl učiněn v nedávné době - vědělo se o ní už od roku 2008, kdy na ni při letním výletu do Bielovodské doliny narazil Lubomír Majerník, tehdy student ekologických a environmentálních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Majerník, nyní držitel doktorského titulu, je jedním z autorů článku, a v rozhovoru pro web Sci.News, který širší veřejnost informuje o nových vědeckých výzkumech, uvedl následující: "Stopu jsem našel náhodou, když jsem odpočíval na skalnatém svahu Vyšné Tropovy pol´any v Rozpadlinách. Náhodou jsem si vedle ní odložil lahev s vodou. Protože jsem byl vyčerpán výstupem, trvalo mi pár vteřin, než jsem její tvar rozpoznal. Bylo to velké překvapení. Od července 2008 jsem se na lokalitu vrátil alespoň patnáctkrát." I tato stopa patřila teropodnímu dinosaurovi. Zanechala ji levá zadní končetina 5 až 6 metrů dlouhého živočicha, který žil na počátku jurského období, asi před 190 miliony let. Od špičky nejdelšího, a to sice prostředního prstu až po zadní záhyb na patě měří stopa 27,21 centimetru. Pro srovnání, proslulý severoamerický Tyrannosaurus rex, měřící třeba i 12 metrů, po sobě zanechával stopy o délce 74 až 86 centimetrů. Tato slovenská potvůrka z doby, kdy se dinosauři začínali dosti diverzifikovat, se s ním určitě nemohla srovnat. Na střední Evropu a na začátek jury je to však úctyhodná velikost.

Stopa slovenského teropoda objevená Lubomírem Majerníkem v létě 2008 a nyní konečně formálně popsaná. Fotografie Alexandry Charitan z článku vydaného 19. března 2025, pro odkaz viz níže

Co bylo toto zvíře zač? Jak žilo? Co lovilo? Z jedné stopy se nedá vyčíst vše, a tak nezbývá doufat, že třeba časem Bielovodská dolina vydá i další dinosauří pozůstatky. Kdo ví, třeba její horniny skrývají kosti původce stopy - možná ne konkrétního jedince, ale druhu. Polská ichnoložka Albina Baberowska z Varšavské univerzity pro Sci.News uvedla: "Kosti tak velkého zvířete se mohly dobře zachovat. Dinosaurus prošel po mělkém bahně vysychajícího jezera, které bylo později zaneseno dalším materiálem. Bahno nemuselo uchovat jen stopy, ale také kosti zvířat, která v bahně zemřela. Osobně bych nevylučovala možnost, že se časem objeví třeba zub nebo malá kost. Existuje také šance nalezení stop jiných zvířat, včetně dinosaurů, která s teropodem sdílela ekosystém." Tým se rozhodl pro fosilní stopu zavést nový rod Slovakosaurops, což v překladu z řečtiny znamená "slovenské ještěří chodidlo". Jedná se o ichnorod, nikoliv o rodové jméno samotného zvířete, jež stopu zanechalo. Bylo by však naprosto kouzelné, kdyby se časem na Rozpadlinách v Bielovodské doline vynořily další dinosauří pozůstatky, nejlépe kosterní. Slovenskem se před 190 miliony let proháněl masožravec větší délky, než osobní automobil, a jeho stopa nás zve do starodávného ekosystému, o kterém víme zatím tak málo...

Zdroje informací pro tento článek:

A theropod dinosaur footprint from Vyšná Tropova pol´ana in Slovakia: New ichnogenus Slovakosaurops (Acta Paleontologica Polonica)

Objavil stopy „tatranského dinosaura“: Tak ako dinosaury, aj ľudstvo má svoj vymedzený čas a raz príde koniec (Denník N)

The largest Central European dinosaur footprint described from Slovakia (Sci.News)

Bielovodská dolina (Wikipedie)

Walking in real dinosaur footprints at Texas’ Dinosaur Valley State Park (Roadtrippers)

Tyrannosaur Footprint Found in Montana (Live Science)

Přízrak (4/4)

Wren Rivera a Winn Wilkinson se vydali do lesů jižně od Creek City v americkém státě Illinois s cílem odhalit, co mohlo stát za brutálním útokem na muže, který byl předešlé noci nalezen v zuboženém stavu na ranči Spencera Abramse. Mladí záhadologové se museli skrývat a následně utíkat před skupinou ozbrojenců, jež byla do lesa vyslána nejspíše se stejným cílem. Na skupinu pak zaútočilo jakési monstrum, a Wren s Winnem se před ním skrývali pod malým převisem nad potůčkem v roklince. Mysleli si, že přišel jejich konec, ale pak se před nimi ukázal samotný Spencer Abrams, řekl jim, že se o jejich cestě do lesa dozvěděl z bezpečnostních kamer u svého pozemku, a odvedl je do své chaty na opačném svahu roklinky. Měl odtamtud zavolat satelitním telefonem pro pomoc, ale nestalo se. Wren objevila v koupelně uřezanou lidskou ruku a Winn narazil na bezpočet mrtvol na půdě. Tam se před dvojicí teenagerů Spencer proměnil na děs nahánějící, dvě stě třicet centimetrů vysokou bestii s drápatými končetinami. Později se na půdě objevilo další monstrum. Z Wren a Winna se stali zajatci, a měli být nejspíše zabiti. Ačkoliv Winnův úder kabelou do hlavy netvora neměl výsledku, Wren se pokusila osvobodit se s pomocí svého amuletu. A byla úspěšná. Z nějakého důvodu pořezání amuletem oba podivné tvory bolelo. Teenageři z chaty utekli, čekalo je však nepříjemné překvapení. Nyní jsou v obklíčení. Krvežíznivá monstra jim znemožňují utéci. Mají Wren a Winn naději? Přežijí? Nebo jejich mladé životy skončí?

PŘÍZRAK, ČÁST ČTVRTÁ:

Nestvůra, která stála přímo před oběma teenagery, učinila několik kroků vpřed. Vrčela a protahovala si drápaté prsty dlouhých, tenkých předních končetin. Z každé jí vybíhalo alespoň deset hnátů, všechny se natáčely na jinou stranu, některé se ohýbaly, a působily jako změť nekontrolovaných chapadel. 

Čím blíže k Wren a Winnovi přistupovala, tím více si všímali neobvyklých znaků jejího těla. V temné chalupě si své dva trýznitele sotva stačili dobře prohlédnout. Až nyní, ve světle bouřky, se jim naskýtal dobrý pohled na kreaturu tak bizarní, že jejich mysli nedokázaly zasouhlasit s její existencí. Šla z ní - a z jejích druhů - nepopsatelná hrůza. 

Uvědomovali si, že neměla jen jeden, ale rovnou tři páry očí. Dvě velká, podlitá, rozesvětlená kukadla doplňovala drobná očka na čele vypouklé, obnažené hlavy. V každém z těch oček plál drobný plamínek, a střídavě přejížděl z jedné oběti na druhou. 

Z úst takřka lidských, avšak nezměrně širokých, vybublávalo mechanické ústrojí s rozevřeným svěrákem pokrytým různě velkými zoubky. Při chrčení se kreatuře nadouval krk. Její ramena byla úzká, dlouhatánské pařáty se napínaly na hubené, vychrtlé, asketické tělo tmavého zbarvení, z jehož povrchu se v pravidelném pulzu zvedaly zvláštní kožnaté papilky. 

Dlouhé drápaté spodní končetiny se náhle zvedly ze země. V levitaci zamířil netvor k teenagerům. Ti se instinktivně otočili, byť jim bylo jasné, že neměli, kam utíkat. Naráz vydechli překvapením. Chajda byla pryč. Místo ní se za nimi nacházel obdobně velký, šedavý až kovově lesklý objekt elipsoidního tvaru, pokrytý krvavě rudými znaky. Stejnými znaky, jaké byly vryty do oné ruky, kterou Wren objevila v koupelně.

"Co je tohle, do prdele, zač?!" zařvala Wren. Vylekal ji návrat dvou netvorů, kteří prolétli stěnami toho zvláštního objektu, a přistáli přímo před ní a Winnem.

"Tohle je konec, Wren," šeptl Winn, a utřel si zaslzené tváře, "zlým duchům neutečeme. Je po nás."

Kreatura jej zezadu sevřela za krk, a natlačila ho k vracejícím se dvěma. Společně s ním švihli o stěnu proměněné chajdy a začali pískat. Winn cítil, že mu ve zvukovodech stříkala krev. Toto pískání bylo intenzivnější, než kdy dříve. Snad se v něm ozývalo jakési ohavné vzrušení.

"Nechte ho bejt, svině!" vykřikla Wren a po netvorovi, který jí byl nejblíže, švihla pažbou brokovnice. Ta nejenže prošla jeho tělem, ale také se v něm zaklesla. Wren se ji pokusila spěšně stáhnout k sobě, ale nešlo to. Ke konci hlavně náhle začala stékat modrá tekutina, a puška se počala rozpadat.

Wren učinila dva kroky zpět. Kreatura, na kterou zaútočila, se na ni dlouze zadívala, a chrchlavě se rozesmála. Elegantně před svou hrozivou tlamou zatančila hnáty, a vztáhla je na dívku. Wren si všimla rány v její paži, z níž vytékala stejná tekutina - rány po amuletu. Krvácel ten tvor? Skutečně mu v chajdě ublížila?

Zezadu byla Wren chycena za ruce další dvojicí těch hrůzu budících zabijáků. Tomu, jenž se jí dotkl zleva, zarazila amulet mezi hnáty. Zakvílel bolestí, na lesní půdu z jeho rány dopadlo několik táhnoucích se modrých kapanců, a pak dostala Wren ránu do hlavy. Upadla na bok, skutálela se, a amulet jí vypadl z ruky. 

"Chyť ho, Wren! Je to jediná věc, co je dokáže zranit!" křičel z plna hrdla Winn. Jenže mezi dívkou a amuletem se již nacházely klapající drápy nestvůry. Veškerá naděje byla pryč. Wren neměla, jak se chránit, a jak chránit Winna. 

Představivost teenagerů zachvátily šokující obrazy. Viděli se obětováni, s vnitřnostmi rozházenými na všechny strany, s krví stékající po jejich mdlých, studených rukou. Pozorovali se zavěšeni za řetězy mezi ostatními mrtvolami. Byly to ohavné výjevy. Nebylo jim ani nevolno, celé jejich fyzické bytí se otřásalo v hnusivém chvění plném nedozírného strachu. Konec se blížil.

Zahřmělo. Jedna z kreatur zakvílela. Zahřmělo znovu. Zakvílely dvě. S každou ranou, s každým zábleskem, se do ohlušujícího chóru monster přidal další pískavý hlas. Wren se kroutila na zemi a rukama si zakrývala deštěm smáčenou hlavu. Winn sjel zády po stěně. Od břicha po ústa cítil tu největší bolest, jakou kdy zažil.

Nestvůry sebou házely jako tornádem roztančené hadrové panenky. Vůkol vládl chaos. Winnovi trvalo dlouho, než si uvědomil, že nebyl zraněn. A že podivné chování kreatur nebylo součástí žádného rituálu. Byly vyděšeny. Kvílely bolestí, a ta modrá, korozivní tekutina snad každé z nich stříkala z těl. 

Wren se opřela o ruce a zvedla hlavu. Nehřmělo. Deštivou oblohu neprolínal jediný blesk. Ne, ty hromy vycházely z okraje svahu, po kterém je Spencer vyvedl k chajdě. Záblesky byly výstřely. O lesní půdu cinkaly náboje. Jeden, který prošel tělem netvora, dopadl na zem hned vedle Wrenina amuletu. Byl zbarven modrou tekutinou, ale neroztával. Zůstával celistvý, stejně jako amulet. 

Na kraji svahu stála skupina ozbrojenců, a do nestvůr to pálila, jako by si nepřála více nic, než jejich vyhubení. Střílelo se nonstop. Někteří z krvácejících netvorů se levitací přemístili do objektu za Winnovými zády, jiní padli. Jakmile byl vzduch vyčištěn, a ozbrojenci se dali do dusavého běhu směrem k teenagerům, objekt se začal vytrácet. Winn se na něj otočil, a nemohl věřit vlastním očím. Vše, co po něm zbývalo, byly do několika vteřin jen ty krvavé znaky. Když se mladík pokusil dotknout zmizelé stěny, nic necítil. Jeho dlaň dopadla na mokrou hlínu.

"Co... co to sakra bylo?!" vyhrkla vyděšeně Wren. Dva ozbrojenci ji surově zvedli ze země, a donutili ji stát na místě. Podobně zacházeli i s Winnem. Oba teenagery natlačili k sobě, a nechali je v obklíčení pěti svých druhů, jež na ně mířili samopaly.

Navzdory očekáváním zde ozbrojenců nebylo méně než patnáct, jak by se po jejich potyčce se Spencerem, či co ta zrůda měla být zač, mohlo zdát. Winn jich napočítal nejméně třicet, a toto číslo zašeptal Wren do ucha.

Ozbrojenci pobíhali kolem znaků, stále se držících na stejném místě, procházeli jimi a fotografovali je. Věnovali se jen a pouze jim. Wren a Winn začali mít po desítkách minut smáčivého stání v bouřce pocit, že na ně snad zapomněli. Když ale Wren kýchla, obkličující pětice dominantně přiblížila hlavně samopalů k její hlavě. Winn ji znovu chytil za ruku. Nechtěl, aby se cítila zcela ohrožena.

Pak náhle před dvojici přistoupil další mohutný ozbrojenec, sklopil samopal, a stáhl si z hlavy přilbu. Byla to mladá žena s plavými vlasy staženými do culíku, bez makeupu, s drobným nosíkem. Její modrozelené oči oba teenagery přímo bodaly. "Co jste tu dělali? Proč jste sem šli? Bylo zakázané sem chodit. Dlužíte nám vysvětlení."

"Chcete, abych jim nasadil pouta, agentko?" zeptal se hlubokým, hrubým hlasem další ozbrojenec, který k ženě přistoupil. 

"Zatím není třeba," odpověděla, aniž by přestala hledět na Wren a Winna, "pokračujte v odběru vzorků."

"My... my chtěli zjistit, co se stalo... co se stalo tomu muži," řekl Winn, "chtěli jsme vědět, jestli... jestli tu něco žije."

"A proto máte kabelu plnou vzorků jeho krve?" zeptala se žena.

"Já jen doufal, že... doufal jsem..."

"Doufal jste. Směšné," odsekla, přistoupila k němu, a probodla mu zraky těmi svými, "pro koho pracujete? Řekněte mi to, hned, nebo vás tu nechám popravit. Oba!"

"Pro nikoho nepracujeme," vyhrkla rychle Wren, "jsme jenom... jenom středoškoláci. Neděláme žádný výzkum, já nejsem nikde zaměstnaná!"

Agentka na ni pohlédla. V Wreniných očích byl strach. Netřásla-li se zimou, pak jistě stále trvající hrůzou.

"Chtěla jsem vždycky přijít na to, co se u našeho města děje," povídala dále Wren, "proč zmizel Dean Richards, tehdy před lety... co se tu vyskytuje... to je všechno! Jenom mě to prostě zajímalo."

"Taky jsem tu čistě z vlastního zájmu. Dali jsme se takhle dneska dohromady, protože... máme stejný zájem. To je všechno," doplnil ji Winn.

"A co jste zjistili?" zeptala se rázně agentka.

"Zjistili jsme, že... monstra existují," odpověděla Wren.

"Gratulace," řekla arogantně agentka, "monstra existují. Velká výhra pro všechen racionálně uvažující svět. Monstra můžou být mimozemšťani. Byli tu, pořádně nám to tu zasrali. Monstra můžou být duchové. Co ti před čtyřiatřiceti lety? Potvory z jiných dimenzí, anyone? Monstra můžou být 'kryptidi'. Bože..."

"To zvíře, jestli se to tak dá nazvat... v našem městě to kvůli němu nikdy nebude stejné," řekla Wren, "viděli jsme to, chtělo nás to zabít... a bylo jich tolik! Na tohle se nedá zapomenout."

"Ony by se daly najít způsoby, jak z vás ty vzpomínky dostat," řekla agentka, a pousmála se.

"Kdo, prosím, jste?" zeptal se vyděšeně Winn. "Nemáte s tím nic do činění, že ne? Já nevěřím těm konspiračním teoriím o tom, že za ty únosy lidí tady mohl nějaký vládní experiment nebo co..."

"Nejdřív mi řekněte, kdo přesně jste vy," řekla rázně agentka, natáhla k oběma zaťatou ruku a roztáhla prsty. Na dlani měla položen Wrenin amulet, zčásti zmodralý. "A řekněte mi, kde jste přišli k tomuhle."

"Ten je můj," ozvala se hned Wren, "já... ho koupila... před lety. Byla... byla to limitovaná edice."

"Je z nejsilnějšího kovu na planetě," řekla agentka, "to ti, mladá dámo, bylo známo?"

"Ano," řekla Wren, "ale nekupovala jsem ho jenom kvůli tomu. Hodně pro mě znamená. Hodně pro mě... znamenají."

"CH," přečetla agentka iniciály nacházející se na amuletu, "fanynka, co?"

Winnovi zazářily oči. Prudce se k Wren otočil hlavu. "Ten amulet, kterýms nás zachránila, je céháčkovej? Děláš si srandu? To je úžasný," vyhrkl nadšeně.

Agentce se z očí vytratila veškerá ráznost. Přivřely se jí. Dokonce se jí v obličeji vyrýsoval úsměv. "Znala jsem je," pronesla hrdě.

"Ne," řekl nevěřícně Winn, "tohle není možný. Ale mě to dochází, propána..."

"Marilla Kent-Lyons," představila se agentka a podala Wren a Winnovi druhou, pravou ruku, "znala jsem Lovce kryptidů."

"Ne! Ne! Tohle není možný! Vy jste dcera... ne!" smál se Winn. Wren pozvedla obočí, podívala se do země, a také se usmála.

"Moje mámy s Lovci kryptidů pracovaly," pokračovala Marilla, "spoustu, spoustu let. Když jsem byla miminko, hrála jsem si se synem Owenových."

Winn šťouchl Wren do ramene. "Já věděl, že tohle nejsou fedáci. Fedáci by reálně tohle nikdy neřešili!"

"Nebudu vám říkat, k čemu patříme," řekla s úsměvem Marilla, "ale nebudu vás ani nijak omezovat. A s tím mazáním paměti... to byl takový vtípek."

"Znamená to, že nás necháte jít?" zeptala se Wren.

"Nenechám vás jít bez jedné věci," uchechtla se Marilla, "chci na vás kontakty. Na vás oba. Přežili jste setkání s monstry. Nevěřím tomu, že byste někdy v budoucnu neměli v... našem společném oboru... sehrát nějakou roli."

"Já jsem Winn Wilkinson. Znáte Sawyera Wilkinsona? Toho podnikatele? Můj otec," řekl spěšně Winn, "můžete ho kontaktovat, a já... se vám vždycky ozvu."

"Já vám asi dám svůj e-mail," reagovala na Marillina slova Wren, "přímý kontakt bude nejlepší."

Marilla poklepala na tmavý pásek na zápěstí levé ruky, a z něj vysvitlo interaktivní hologramové textové pole. Do něj Wren naťukala svou e-mailovou adresu, cryptid.hunter.creek.city@strange.com. 

"Tohle patří tobě," řekla poté Marilla dívce, a do dlaně jí vložila amulet, "zachránil vás. Neztrať ho. Taky mám jeden doma... z limitované edice. Akorát jsem ho dostala zadara."

"Můžu se ještě na něco zeptat?" ozval se Winn. "Já chápu, že je to meteokolosium. Suprové. Kde jste ale vy přišli k těm kulkám? A jak jste věděli, že meteokolosium je to jediné, co může těm... duchům... ublížit?"

"Nevěděli," odpověděla Marilla, "ale použili jsme jiné náboje, když nás prve ta potvora napadla, a nefungovaly. Tak jsme si nechali přinést jiné náboje od posil."

"A posily... vás jen tak dohnaly?"

"Hele, vysokorychlostní letouny nejsou výdobytek padesátek, jo?" rýpla si do jeho hloupé otázky Marilla. "A nemá náhodou tvůj táta taky nějaký?"

"Jo," řekl Winn a vyšpulil dolní ret, "tohle všechno dává smysl."

"Nemůžu vám říct všechno. Snad jenom to, že moji... kolegové... se těmihle konkrétními potvorami z okolí Creek City už taky nějakou dobu zabývají. Máme představu o tom, co by mohli být zač, ale s vámi... o tom nemůžu diskutovat," řekla Marilla, "je to klasifikované. To samozřejmě neznamená, že byste někdy v budoucnu teoreticky nemohli třeba pátrat dál sami... já se o tom vždycky včas dozvím."

"Wow," řekla Wren, "to je náhodou super nápad."

"A teď, jestli vám to nebude vadit, vám dám těchhle pět pohledných hochů a sličných dívek, co vás tady asi hodinu obkličují, a ti vás dovedou zpátky k Abramsově ranči."

"Abramsově? Úplně se mi do jeho blízkosti nechce," prohlásil Winn.

"Proč? Pokud vím, právě tam pořádá párty pro všechny ty blbé - a mezi námi, srabácké - zájemce," odpověděla Marilla.

Při cestě zpět do roklinky se na sebe Wren a Winn dívali s neuvěřitelným nadšením. Byli stále trochu roztřeseni z těch monster a prochlazeni deštěm, ale v jejich hlavách se cosi rodilo. A oba toho měli být součástí.

Dešťové kapky stékaly po velké plachtové střeše, napnuté na kovové konstrukci kousek od maštale na Abramsově pozemku. Postávaly pod ní desítky lidí, popíjely jablečný mošt tekoucí prakticky neustále z čepu ve velkém dřevěném sudu, a povídaly si. Pár jich pozorovalo hříbě hrající si v sílícím dešti.

Spencer Abrams opouštěl svůj dům, oblečen ve žluté pláštěnce, s naskládanými talíři v rukou. Chystala se hostina. Snad jen ne taková hostina, jakou zamýšlel Spencerův napodobitel v hlubinách lesa.

Wren, Winn a pětice ozbrojenců v přilbách se vynořili z lesa a obcházeli plot kolem ranče. Wren pohlédla na lidi pod tou plachtovou střechou. Okamžitě si všimla svých dvou spolužaček, Simone a Danny. Seděly na židličkách na kraji, div že na mě nepršelo, a vypadaly znuděně. Samy si Wren také všimly.

"Nerd!" zařvala Danny. Simone se prudce otočila a chystala se vypísknout nějaké posměšky, ale zarazila se. S kým to Wren kráčela? Co to bylo za lidi?

Wren se v přítomnosti nového kamaráda a tajemných ozbrojenců cítila náhle nesmírně sebevědomá. Zvedla ruku a na své šikanérky zamávala. Ty na ni hleděly s vykulenýma očima a otevřenými ústy. 

"Jo, jsem nerd!" reagoval navíc na Dannina slova Winn. "To je super, ne?"

Wren se musela snažít zakrýt svůj úsměv. Tak hloupé výrazy na obličejích Danny a Simone jakživ nespatřila. Dannin výkřik navíc vzbudil pozornost nějakého postaršího plešatého pána, který jí začal vykládat emočně naladěnou přednášku: "Podívejte, mladá dámo, my nerdi byli za mého mládí velmi mocní. Dokopali jsme dokonce Warnery, aby vydali Snyder Cut. Nikdy nesmíte podceňovat sílu nerdů."

Ozbrojenci dovedli mladé průzkumníky až ke schodům u místní zastávky jednokolejky. Rozloučili se s nimi, přičemž se ukázalo, že všichni hovořili hlasy tradičně nejspíše považovanými za ženské. Jakmile se dali na odchod, na pěší túru zpět do lesa, vyhrkla náhle Wren: "Kolik je hodin?!"

"Půl třetí," odpověděl Winn, "páni, já bych přísahal, že nás tam drželi v tom dešti o dost déle."

"Stíhám to," oddechla si Wren, "Winne, budu muset jet. Pokud... teda nepotřebuješ třeba suché oblečení u mě doma... no, ráda jsem tě..."

"To bych asi potřeboval," řekl Winn a zasmál se, "jsem promočený až na kost. Mezi náma, můj táta docela dbá na... no, nějakou noblesnost nebo co. Je to třídní věc. Nemohl bych se... u tebe... usušit?"

Wren se usmála a zakývala hlavou. 

Krátce před třetí dorazila dvojice do Wrenina bytu. Winn uznale zakýval hlavou, když ho během jediné minuty dobře prozkoumal. Byl to opravdu malý byteček.

"Aspoň tu máte útulno," prohlásil, "nechtěla bys vidět můj pokoj."

"Zato ty klidně můžeš do toho mojeho," řekla Wren, otevřela dveře od své sluje a pozvala Winna dovnitř, "můžeš se tam schovat, až přijde můj táta. Má mi donést peníze nebo co... někdy není úplně... v pohodě. Je závislák a občas má halucinace. Docela se za to stydím a nechci, aby mě s ním nikdo moc viděl."

Winn na ta slova nijak nereagoval. Pohlížel na stolní počítač, který byl umístěn na Wrenině pracovním stole u okna. Zatřepal s myší, a jeho oči se upřely na ikonku InfoProbe. Uznale zapískal.

"Tady máš nějaké staré tátovy věci," řekla Wren, když do pokoje vešla se starou mikinou a kalhotami, "to, co máš teď na sobě, můžeme dát na kolíčky do koupelny. Fén taky existuje, takže..."

"Super," usmál se Winn, "dík moc Wren. Vlastně dík za všechno. Jenom škoda, že jsme nepřišli na to, co byli zač ti... duchové. Jako... asi to nebyli duchové, že? Mimozemšťani? Nějaký zvláštní druh z naší planety jako byli Rapanai? Něco, co zatím nebylo popsáno?"

"Taky mě docela štve, že neznáme odpověď na tu nejzákladnější otázku," řekla Wren a odhodila mikinu s kalhotami na svou postel, "co teda byli zač a proč napadali lidi?"

"A proč tam měli tolik mrtvol? A co ty znaky v tom... domě, když se změnil?" Nato se Winn zarazil. "A proč nešli za náma? Jsme v bezpečí?!"

"Hm, snad jo," řekla nejistě Wren.

Winn chvíli stál zamyšlen, a pak, stále oblečen ve svém mokrém oblečení, postoupil k Wrenině knihovničce. Opět uznale zakýval hlavou. "Hele! Že máš knihu jistého britského přírodovědce, ve které je popsáno setkání s Wendigem, tak jako já? Co to tu vidím, kámo? Jack Owen. Po stopách kryptidů Severní Ameriky. Rad."

"Mám tu toho o dost víc," usmála se Wren, a vytáhla jinou knížku, "tohle je moje oblíbená. Je od Pierra Leroye. Bylo nás šest - v tom nejlepším období: Vzpomínky na první léta Lovců kryptidů."

"Obří krokodýlové Indie od Fahada Ghazalliho a Rogera Neilla!" zasmál se Winn. "Tak tuhle jsem ještě nečetl. A co to vidím tady? Memoáry zabijáka od Akihika Yukimury? Hele, není to samizdat? V jedné recenzi psal nějaký literární kritik, že je to ta nejhnusnější, nejbrutálnější kniha ever."

"Je to nejlepší kniha, kterou kdy kdo napsal," zasmála se Wren, "hodně mě ovlivnila, když mi bylo osm."

"Ségro, ty seš cool," řekl Winn a zahleděl se Wren do očí, "něco mě napadlo. Vím, že to napadlo i tebe. Tým. Ty, já... plus máme kontakt na dceru nejvýznamnějších spolupracovnic našich společných hrdinů."

"Jdu do toho," řekla okamžitě Wren.

Winn vytáhl z její knihovničky jednu publikaci, jejíž hřbet koutkem oka zahlédl. Vyšla v roce 2024, její autorkou byla Pauline Jetkins, a jmenovala se Záhadná zvířata: Jaký je jejich původ?

"Jednu věc Lovci kryptidů nikdy neobjasnili," řekl Winn, "nezjistili, odkud se všechny tyhle potvůrky vzaly."

"Neměli na to čas, no," reagovala na to Wren, "když zmizeli... všechny ty otázky zůstaly nezodpovězené."

"A to je další věc, co by nás mohla zajímat," řekl tajemně Winn, "Wren, já podobně jako ty vyrůstal s tím, že jsem si idealizoval Lovce kryptidů. Nebýt jich, nebyl bych dneska v tom lese, a nesetkal bych se s tebou, a nesetkal bych se s těmi zlými duchy. Záhada Creek City mě vždycky zajímala. Ale co mě zajímá možná ještě víc, je..."

"Proč jsou Lovci kryptidů pryč? Co se jim stalo? Proč zmizeli a nikdo o nich znovu neslyšel?" doplnila ho Wren. 

Winn zakýval hlavou. "Viděl jsem tu tvou mailovou adresu, když jsi jí psala pro agentku Kent-Lyons. Vidíš se jako Lovec kryptidů. Já taky. Dlouho tady nebyli, a myslím si, že je na čase, aby je někdo nahradil."

Wren se usmála, a vytáhla z kapsy kalhot svůj amulet. Dlouze se na něj dívala, zatímco Winn očekával její reakci. Po chvíli přemýšlení se zazubila.

"Stalo se, Winne. Lovci kryptidů jsou zpátky."

Blogorgonopsid uvádí

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ