středa 26. března 2025

Jellyfish Pictures, společnost zodpovědná za animaci Prehistoric Planet, podléhá finančním potížím

Pokud jste Gen Z a vyrůstali jste na dokumentech o prehistorických zvířatech a evoluci života, nejspíše jste někdy v první polovině minulého desetiletí zhlédli šestidílnou sérii BBC Planet Dinosaur. Možná se na vašem seznamu oblíbených filmů s pravěkými živočichy ocitl snímek The Dinosaur Project režiséra Sida Bennetta, který vyšel v roce 2012 (osobně mám ten film dodnes moc rád). A co série Prehistoric Planet, která byla v letech 2022 a 2023 skutečným fenoménem na streamovací službě Apple TV+, a kterou samozřejmě vyprávěl David Attenborough? Animace v Deadly Dinosaurs with Steve Backshall z roku 2018. V minisérii Watchmen z roku 2019. Spirit Untamed. Mars od National Geographic. Paleodokument When Whales Walked: Journeys in Deep Time. Predators. The Creator. Your Inner Fish. Neanderthal: Meet Your Ancestors. Je dosti pravděpodobné, že pár dokumentů nebo drama seriálů a filmů, ke kterým dělala animaci britská společnost Jellyfish Pictures Ltd., jste za svůj život viděli. Reputaci má vskutku dobrou, a zvláště mezi paleonadšenci si za poslední půldruhé desetiletí vydobila renomé výrobce kvalitní CGI animace. O to děsivější je, že Jellyfish Pictures se v současné době potýká s obrovskými finančními problémy, kvůli nimž už v ní přestala pracovat většina jejích zaměstnanců.

Deinocheirus v dokumentární sérii Prehistoric Planet. Zdroj: IMDb

Společnost před několika týdny ukončila veškeré své operace, a v oficiálním prohlášení ze 14. března uvedla: "Stejně jako mnoho dalších společností působících napříč odvětvími VFX, animace a širšími kreativními odvětvími jsme v posledních dvanácti měsících tvrdě bojovali tváří v tvář silnému protivětru. Dlouhodobý dopad covidu spolu s rostoucími náklady a dopady stávek scénáristů a herců mají hluboký dopad na naše podnikání." Pokud vás seriózně zajímá dění ve filmovém průmyslu, pak jistě víte, jaký dopad na něj globálně měla covidová krize a poté zcela opodstatněné stávky VFX animátorů a herců a scénáristů SAG-AFTRA v roce 2023. Šílený tlak vytvářený velkými studii na animační společnosti, nízké platy, rostoucí náklady na animaci, ale také odsuny vydání filmů a seriálů kvůli tvrdohlavosti studiových bigwigů nenavýšit platy svým pracujícím, včetně právě herců, mají na filmový průmysl neblahý dopad. Navzdory konspiracím pseudofanoušků velkých franšíz nemůže za recentní finanční neúspěchy v americkém filmu "woke" (jak nazývají vše, co se jim nelíbí - vše, co pro ty tupce nečiší ohavným bílým supremacismem), ale nefér zacházení s pracujícími a neschopnost dostatečně ocenit jejich často namáhavou práci pod tlakem. Snaha o domluvu se studii také v západních zemích vedla k oné velké stávce v roce 2023. Kaskádový efekt covidu a následných stávek se nakonec podepsal na některých společnostech, a Jellyfish Pictures patří mezi ně. 

Ve výše zmíněném prohlášení zástupci společnosti uvedli, že zkoumali veškeré možnosti prodeje či investice. Po dvanácti dnech to však vypadá, že činnost Jellyfish Pictures byla zcela ukončena. Zbylých 69 zaměstnanců nyní již na ničem nepracuje, jen kromě pár lidí, jež pomáhají ukončit veškeré operace. Howard Smith, jeden z lidí pověřených ukončením činnosti Jellyfish Pictures, uvedl: "Je to bohužel další ze série insolvencí v odvětví animace a vizuálních efektů, protože studia po celé zemi nadále bojují s nelítostnými ekonomickými protivětry." Jellyfish Pictures Ltd. byla založena v roce 2001, a fungovala ve Spojeném království a Indii. Pracovala na animaci pro britské televizní pořady i pro americké streamovací seriály a pro velkorozpočtové hollywoodské filmy. Zvon ohlašující její konec jistě nejednoho fanouška výše uvedených paleodokumentů a dalších produktů filmového průmyslu, na jejichž výrobě se podílela, udeří do srdce.

Konec jisté dokumentární éry? Animaci Jellyfish Pictures člověk tak lehce rozpoznal... Nejen paleodokumenty bez ní budou chudší. 

úterý 25. března 2025

Trailer a nové propagační obrázky k 3. sérii Jurassic World: Chaos Theory

Fanoušci jurskoparkovské série již moc dobře vědí o tom, že téměř před dvěma týdny vyšel trailer k nadšeně očekávané 3. řadě animovaného seriálu Jurassic World: Chaos Theory, o které jsem tady na blogu psal 5. března. Oficiální upoutávka vyšla ve středu 12. března na YouTube kanálu Jurassic World, nicméně tehdy jsem ji neměl možnost zhlédnout a následující dny pak zde na Blogorgonopsidu patřil Žabímu týdnu 2025. Až nyní, opožděně, s vámi tedy chci sdílet šestadevadesátisekundový vhled do nových 10 epizod. Nutno podotknout, že dle konsensu v jurskoparkovském fandomu je Chaos Theory snad ta nejlepší věc, která v rámci franšízy vyšla od Ztraceného světa: Jurského parku (The Lost World: Jurassic Park) z roku 1997. Osobně se s tímto stanoviskem zcela shoduji! Podívejme se tedy na to...


Tohle spojení Jurassic World: Camp Cretaceous s Jurassic World: Dominion je prostě úžasné. Ve 3. sérii se můžeme těšit nejen na návrat Sayony Santos, kterou hraje Dichen Lachman, ale také Lewise Dodgsona, kterého v Dominion ztvárnil Campbell Scott (v animovaných seriálech jej nicméně dabuje Adam Harrington). Jde o zatím nejvíce ambiciózní crossover s jurskosvětovskými filmy posledních let - skvělá připomínka toho, že Camp Cretaceous a Chaos Theory jsou zcela canon, a kdo ví, třeba tyto postavy nejsou těmi jedinými, jejichž návratu se v nové řadě dočkáme. Trailer slibuje tunu akce - potyčku s ceratosaurem, ujíždění před lavinou na snowmobilech, honičku v ulicích Malty... Dalším velkým lákadlem bude také setkání hlavních hrdinů s tajemnou The Handler - ženou, která ovládala mj. atrociraptora Ghosta, jenž připravil Brooklynn o ruku. Vypadá to opravdu dobře. Osobně se velice těším na příští čtvrtek - 3. řada Chaos Theory vychází na Netflixu 3. dubna!

Rád bych s vámi sdílel ještě pár nových propagačních obrázků, které zaplavily internet v posledních několika dnech. Nejprve tu máme kouzelného lystrosaura, na kterého si samozřejmě pamatujeme ze scény na Maltě v Dominion.


Dále zde máme skvostného pyroraptora! Někteří fanoušci se na sociálních sítích nechali znát, že jim ten rudopernatý přízrak přijde v Chaos Theory hezčí, než v Dominion. Souhlasíte?


Knock, knock! Who's there?! Jistý spinosaurid...


A ještě jedna okřídlená potvůrka, od které byste vážně nechtěli kousanec do ruky. Vypadá to, že BioSyn si vážně nezdravě pohrával s geny...


A když je řeč o BioSynu, proč se nepodívat také na nedávno vydané propagační snímky k této společnosti? Není pochyb, že společnost, ve které figuruje Sayona Santos, má v zájmu budoucnost lidstva!


O naše potřeby se BioSyn s radostí postará. Nejlepšími přátely lidstva jsou nyní genetická monstra s neúplnou DNA neptačích dinosaurů. Zabíjejí toho, na koho ukážete!


Nezapomeňte tedy, že 3. série Jurassic World: Chaos Theory vychází na Netflixu 3. dubna! Po vydání filmu Jurassic World: Rebirth, který jde do kin v červenci, bychom se měli dočkat i 4. řady Chaos Theory, o čemž jsem se zmiňoval ve výše odkazovaném článku ze začátku tohoto měsíce. Jurskoparkovští fanoušci opravdu mají, čím žít!

pondělí 24. března 2025

Random Bird #37: Čáp východní

Vědecký název: Ciconia boyciana,
Rozšíření: Japonsko, Čína, Korejský poloostrov a Sibiř,
Velikost: délka 100 až 129 cm, rozpětí křídel 222 cm, hmotnost 2,8 až 5,9 kg.
Mezi čápy rodu Ciconia řadíme osm druhů, včetně dvou, s nimiž se můžeme setkat ve střední Evropě, tedy čápa bílého (C. ciconia) a čápa černého (C. nigra). Tři druhy se vyskytují pouze na asijském kontinentu; čáp bělokrký (C. episcopus) žijící od Indie přes Indonésii až po Filipíny, čáp pestrý (C. stormi) žijící v Malajsii, Indonésii a na jihu Thajska, a konečně čáp východní, žijící ve východní až severovýchodní části největšího kontinentu naší planety. V Japonsku se mu přezdívá "Konotori", v čínštině "dōngfāng bái guàn" a anglicky je znám jako "oriental stork". Počty těchto ptáků dlouhodobě klesají. Na Korejském poloostrově i v Japonsku byl tento druh po jeden čas vyhynulý; v květnu 2007 nicméně po čtyřech desítkách let začal na japonských ostrovech znovu hnízdit, a v malých počtech se už s koncem 90. let vracel zimovat nejen do Japonska, ale také do Jižní a Severní Koreje. Nejvíce čápů východních nicméně hnízdí v Číně a v ussurijské a amurské pánvi na Sibiři. Sem tam některý z těchto ptáků zaletí i do Mongolska, na Tchaj-wan anebo dokonce až do Bangladéše či na Filipíny, jde však o náhodné tuláky. Velkým hnízdištěm čápa východního je Národní přírodní rezervace Naolihe, kde v roce 2015 bylo napočítáno na 700 ptáků. Odhad velikosti populace z roku 2007 činí 1000 až 2499 čápů, s koncem 90. let jich ale byly 3000. Je tedy jasné, jaký je populační trend. Na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je tento druh veden jako ohrožený (kategorie EN). Introdukce čápů do míst, v nichž se dříve vyskytovali, není možná do té doby, než dojde k úpravě prostředí, do něhož má být navrácen. Faktorem zodpovědným za pokles těchto ptáků je rostoucí rýžový průmysl; změny v zemědělské krajině a nadměrné využívání škodlivých pesticidů zdecimovalo populace čápů východních. Dalšími problémy, se kterými se potýkají, jsou deforestace, nadměrný rybolov a ničení mokřin. V průběhu roku jsou tito ptáci samotáři, dohromady se dávají jen v době hnízdění. Jejich preferovanými habitaty jsou mokřady, okraje rybníků, bažinaté oblasti a pláže. Živí se hlavně žábami, rybami, hmyzem a malými savci a plazy. Hnízdí v mokřadech i v lesích. Evolučně je tento druh blízce spřízněn s již zmíněným čápem bílým, kterému je podobný i svým vzhledem - na rozdíl od něj má však čáp východní kolem očí rudou kůži, v oku má bílou duhovku, a je vybaven černým zobákem. 


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:

neděle 23. března 2025

Mariliabatrachus navai: Svrchnokřídový neobatrachián z jihovýchodní Brazílie

Žabí týden 2025 se nachýlil ke konci. V jeho rámci jsem napsal o čtyřech nově popsaných žabích druzích z Brazílie, Číny, Tchaj-wanu a Indie; sdílel jsem s vámi klip z Divokého Karibiku s Liz Bonnin pojednávající o projektu na ochranu žab v Kostarice; vyšel článek o queerfobii ve vědě v ohledu na spojování stejnopohlavní aktivity žab s toxickým znečištěním; dále jsem napsal o nebezpečné chytridiomykóze ničící žabí populace po celém světě; páteční Obrázek týdne nás vrátil zpět v čase za svrchnokřídovými patagonskými žábami; a včera jsem na blog vložil úryvek z Dobrodružství Austina Stevense s australskou rosnicí skvostnou. Poslední příspěvek vydaný v rámci letošní oslavy bezocasých obojživelníků bude opět paleontologický. Představím vám jednoho z raných neobatrachiánů, který vstoupil do povědomí vědecké komunity v posledních letech.

Mariliabatrachus navai - tak zní název pravěké žáby, která byla popsána brazilskými paleontology Rodolfem Otáviem Santosem, Albertem B. Carvalhem a Hussamem Zaherem v článku publikovaném online v listopadu 2023 (a později ve fyzické formě v září 2024) ve vědeckém časopise Zoological Journal of Linnean Society. Popis zhotovili na základě deseti exemplářů různého stupně zachování, uložených v Museo de Zoologia da Universidade de São Paulo; holotyp sestává z takřka kompletní kostry s lebkou, řadou obratlů, pánevním pletencem i kostmi končetin, další exempláře sestávají třeba jen z lebek nebo izolovaných obratlů. Všechny tyto fosilie pocházely ze svrchnokřídového výchozu na levém okraji řeky Peixe poblíž brazilské obce Ocauçu, osmnáct kilometrů od Marílie. Souvrství Adamantina v pánvi Bauru, ve kterém se uchovaly, tvoří horniny o stáří 87,8 až 68 milionů roků (tzn. sled od pozdního koniaku do maastrichtu, posledního stupně geologického útvaru křída). Santos a jeho kolegové změřili délku velmi dobře zachovalého holotypu, jež od čenichu po kloaku činí 3,86 centimetru, s lebkou mediánové délky 1,32 centimetru (malé zopakování statistiky z univerzity - medián je prostřední jedinec v populaci, nikoliv průměr; pro upřesnění, z deseti studovaných exemplářů zahrnovalo celkem pět alespoň částečně zachovalou lebku). Znaky, kterými tato žába disponovala, ji činily odlišnými od všech do té doby popsaných svrchnokřídových zástupců řádu Anura, a ačkoliv jsou z pánve Bauru známy fosilní žáby z nadčeledi Hyloidea, nebyli Santos a jeho kolegové schopni mariliabatracha zařadit jakkoliv přesněji, než do podřádu Neobatrachia, zahrnujícího nejen hyloidy, ale také australobatrachiány (včetně zavalitek z čeledi Calyptocephalellidae) či sooglossoidy (včetně slavné "žáby s rypáčkem" z rodu Nasikabatrachus). Faktem je, že studium tohoto obojživelníka rozšířilo chápání morfologie nejstarších neobatrachiánů z jihoamerického kontinentu.

Raný neobatrachián Mariliabatrachus navai v interakci s notosuchiánem ("suchozemským krokodýlem") druhu Mariliasuchus amarali. Paleoart Gabriela Teófila-Guedese z článku doktora Santose a jeho kolegů

Většina jihoamerických fosilních žab z oné části geologické minulosti naší planety patří k brazilkovitým (již zmíněná čeleď Callyptocephalellidae), některé další jsou taxonomicky hůře zařaditelné, a Mariliabatrachus patří právě mezi ně. Je důkazem toho, že i dobré zachování fosilií nemusí být vždy dostatečným podkladem k jasnému (nebo alespoň dosti "sebevědomému") určení fylogenetických vztahů daného organismu. Od obou druhů rodu Baurubatrachus, B. pricei a B. santosdoroi, se Mariliabatrachus navai liší méně robustní kostrou a omezenou ornamentací lebky (u M. navai je ornamentována pouze frontoparietální oblast, kdežto u baurabatrachů je zdobena celá lebka). Takový Uberabatrachus carvalhoi se zase od M. navai liší neornamentací párových frontoparietálů, ale také odlišnou stavbou kosti kyčelní. Různé analýzy dospěly k tomu, že Uberabatrachus je jaksi příbuzensky spřízněn s různými skupinami neobatrachiánů, včetně třeba vodnic (čeleď Telmatobiidae). Baurubatrachus byl zase jednu dobu považován za nejstarší "pacmanovskou žábu", jinými slovy za nejstaršího zástupce čeledi rohatkovitých (Ceratophryidae), ale jeho příslušnost k ní je zpochybňována. Zajímavé je však to, že stejně jako Baurubatrachus, i Mariliabatrachus měl hyperosifikovanou ("hyperzkostnělou") lebku. Ta mohla být adaptací na život v prostředí, které bylo pro tuto žábu domovinou.

Mariliabatrachus navai v pouštním prostředí od paleoartisty Joschui Knüppeho

Pánev Bauru - a hlavně pak území, které je dnes souvrstvím Adamantina - byla ve svrchní křídě teplá a suchá. Doktor Santos a jeho kolegové se ve svém článku domnívali, že hyperosifikace lebky umožňovala tomuto obojživelníkovi překonat těžká období, kdy pro jeho tělo bylo vody vskutku málo - anebo jinak, pomáhala mu vypořádat se ze ztrátou vody. Mariliabatrachus ani Baurubatrachus nejsou prvními ani posledními případy žab s hyperosifikovanými lebkami. Tento znak se konvergentně vyvinul u různých nepříbuzných žabích skupin v průběhu celé existence tohoto řádu obojživelníků více než třicetkrát, byť osmnáctkrát k tomu došlo u zástupců nadčeledi Hyloidea a osmkrát u zástupců nadčeledi Ranoidea (stále hovoříme o neobatrachiánech). Dobrým příkladem hyloidů s hypermineralizovanou lebkou jsou ropuchovití (Bufonidae). V suchém prostředí prehistorické Brazílie se Mariliabatrachus mohl setkávat s takovými odolnými, houževnatými živočichy, jako byl suchozemský notosuchián Mariliasuchus amarali či jeho příbuzný M. robustus, obrovití titanosauři Adamantisaurus mezzalirai a Brasilotitan nemophagus nebo třeba pták Navaornis hestiae. Střetnout se mohl také s hrabavým slepanem Boipeba tayasuensis, který pro něj mohl představovat nebezpečí - na rozdíl od dnešních slepanů to byl totiž docela obr, a třícentimetrovou žabku klidně mohl slupnout. Svět starodávných jihoamerických neobatrachiánů je prozatím zahalen rouškou tajemství, ale nejistoty, se kterými se odborníci při studiu takových žab, jako je Mariliabatrachus, setkávají, krásně poukazují na to, jak diverzifikovaní neobatrachiáni byli už v křídě. A to je činí o to zajímavějšími.

Zdroje informací pro tento příspěvek:
Neobatrachia (Wikipedia)

Článkem o mariliabatrachovi tedy končí Žabí týden 2025. Doufám, že byl pro vás, vážení čtenáři, přínosný, a že jste se dozvěděli něco nového o jedné z nejpozoruhodnějších, ale též nejohroženějších skupin obratlovců naší planety. Žáby si zasluhují naši pozornost. Mají úžasnou evoluční historii, ale dnes mnohým z nich hrozí vyhynutí. Občas jsou nepochopeny; jejich výzkum může být ovlivněn společenskými předsudky, a do tajů jejich fylogeneze se v některých případech nedá ani s těmi nejlepšími fosilními exempláři nejlépe proniknout. Za posledních sedm dnů jsem vám žáby ukázal ve světle, v jakém stojí za to je vnímat; jako živočichy diverzní, překvapující, ohrožené, neprávem odsuzované, nádherné a tajuplné. Pokud se mi alespoň trochu podařilo změnit váš pohled na ně, pak tento projekt splnil svůj účel. 

sobota 22. března 2025

Dobrodružství Austina Stevense - Rosnice skvostná z australského Kimberley

Rosnice skvostná z australského Kimberley. Na své cestě za rozmanitými, ale také ohroženými zástupci herpetofauny západoaustralského regionu Kimberley se jihoafrický fotograf a herpetolog Austin Stevens setkává s jednou obojživelnou hvězdou. Nedávné deště vyplavují studenokrevné poklady z jejich nor a úkrytů nebo je přiměly vylézt ven za snadno získatelnou potravou. Nedaleko větší kaluže na nízké skalní římse nalézá Austin sytě zelenou žábu z čeledi rosničkovitých (Hylidae), rosnici skvostnou (Ranoidea splendida). Slavný pán hadů si tento žabí druh vždy přál vyfotografovat. Rosnice skvostné jsou docela hlasitými obojživelníky, a tak se Austinovi poštěstí si s ní hezky zakonverzovat. Aby získal co nejhezčí fotografie, umístí Austin rosnici na větvi stromu, byť mu ona možná ve svém jazyce říká: "Nechci mít svůj obrázek!" Stromové žáby naleznete ve všech tropických regionech světa, rosnice skvostná je však výjimečná tím, že je největší arboreální žábou celého australského kontinentu - od čenichu po kloaku měří zhruba 10,5 centimetru. Protože žabí kůže je náchylná k vyschnutí, Austin ji trochu navlhčí po skončení fotografování. Ukáže nám přísavky na prstech dlouhých zadních končetin rosnice. Na každé končetině má těchto přísavek celkem pět, kdežto na každé z předních končetin se nacházejí jen čtyři. Kromě přilnutí ke kůře stromů a skákání však tyto žáby umí také dobře plavat; mezi prsty mají plovací blány. Čelisti má rosnice skvostná velice široké, a vnitřek tlamy má vybaven dlouhým jazykem, který dokáže vystřelit na svou kořist - a tou se stávají pavouci, žížaly, červi a velký hmyz. V zajetí jsou rosnice většinou krmeny právě červy nebo kobylkami. Tento jedinec je po čase z Austina trochu znuděn. Přes den rosnice ani nejsou příliš aktivní, na lov vycházejí až po setmění. Za bílého dne se rády skrývají v místech, jako je to, odkud ji náš průvodce vytáhl - ve skalních puklinách, pod skalními římsami anebo dokonce v jeskyních. Austin nakonec tuto pohlednou žábu nechá odplavat pryč.

Klip z epizody Ztracený australský ráj (Australia's Lost Eden) z dokumentární série Dobrodružství Austina Stevense (Austin Stevens Adventures) od společnosti Tigress Productions, která byla uvedena v roce 2009 na televizní stanici Animal Planet.

pátek 21. března 2025

Obrázek týdne 21. 3. 2025

Ve dnech 17. až 23. března probíhá na tomto blogu Žabí týden 2025, v rámci něhož jsem zatím napsal článek o čtyřech vybraných nedávno popsaných druzích žab, dále jsem s vámi sdílel úryvek z Divokého Karibiku s Liz Bonnin zaměřený na jeden žabí ochranářský projekt v Kostarice, středeční příspěvek se zabýval queerfobií ve vědě ve spojení se studiem účinků toxických látek na žáby a včerejší článek pojednával o závažné chytridiomykóze. Stejně jako při předchozích oslavách žab na tomto blogu, musím těmto nádherným zvířatům věnovat i Obrázek týdne. A vzhledem k tomu, že jsem v rámci letošní oslavy bezocasých obojživelníků zatím nepsal o fosilních druzích, hodlám to napravit právě dnešním příspěvkem. Tento skvělý paleoart Williama McGeeho byl převzán z článku Felipa Suaza z Universidad de Chile a Raúla Gómeze z Universidad de Buenos Aires, vydaného v periodiku Cretaceous Research v březnu 2022. Zobrazuje žáby, které na základě fosilních pozůstatků tito vědci popsali, a připomíná nám pozoruhodnou evoluční historii skupiny obratlovců, která je dnes velice ohrožena.


Popisek k obrázku: Prehistorické žáby jen těsně unikají dopadu obrovského chodidla, které se zaduněním zapadlo pod hladinu mělkého jezírka. Obrovský dlouhokrký sauropodní dinosaurus vnořil jednu ze svých předních končetin do této prastaré kaluže, v níž se to hemží bezocasými obojživelníky z řádu Anura. V popředí vidíme ropuchu z čeledi brazilenkovitých (Calyptocephalellidae), uskakující velké ošupiněné šlapce. Zavalitá žába se vynořila z vody, a poháněna poměrně krátkýma zadníma nohama, odrazila se pro co možná největší přemístění na alespoň trochu bezpečnější místečko. Při skoku roztahuje své přední končetiny, též krátké a zavalité. Ještě těsněji se impaktu chodidla několikatunového býložravého obra vyhýbá stále ponořená Kuruleufenia xenopoides z čeledi pipovitých (Pipidae), neschopná na rozdíl od brazilenky vyskočit z vody. Je plně přizpůsobena na život ve vodě, a před zadupnutím ji zachraňují jen její plavecké schopnosti. Obě žáby jsou na krátkou chvíli zaměstnány snahou o záchranu svých životů, brzy se však velký herbivor začne sunout dál, a jeho sloupovitá končetina se pohne. Brazilenkovití jsou dnes zastoupeni dvěma jihoamerickými rody; Calyptocephallela a Telmatobufo, které zahrnují celkem pět druhů žijících v jednadvacátém století. Znám je také vyhynulý rod Xerocephalella z paleocénu jižní Patagonie. Vývojová historie těchto žab sahá do svrchní křídy stupně kampán, a zde vyobrazený, dosud nepojmenovaný zástupce čeledi, žil na přelomu kampánu s maastrichtem. Pipovití nežijí jen v Jižní Americe, ale také v subsaharské Africe, a zahrnují čtyři v současnosti žijící rody - Hymenochirus, Pipa, Pseudhymenochirus a Xenopus - se 41 existujícími druhy. Z fosilních pipovitých jsou kromě karuleufenie známy ještě třeba Pachycentrata ze svrchní křídy Nigeru či Singidella z eocénu Tanzanie. Tato scéna se odehrává v chilské Patagonii před 72 miliony roky. Jak brazilenkovití, tak pipovití přežili velké vymírání na hranici křídy a terciéru; neptačím dinosaurům se ho přežít nepodařilo. 

V rámci Žabího týdne 2024 jsem napsal článek Když na Antarktidě žily žáby..., který se zabýval právě jedním fosilním druhem brazilenkovité z rodu Callyptocephalella, kterému se česky říká zavalitka. Ano, příbuzné oné uskakující žáby z této malby žily na nejchladnějším kontinentu naší planety ještě před 40 miliony let - tehdy však na Antarktidě panovaly výrazně teplejší podmínky. O jednom vyhynulém zástupci čeledi pipovitých jsem psal ve 2. části projektu Prehistorické žáby, který byl vydáván v rámci Žabího měsíce 2021.
Letošní Žabí týden bude samozřejmě pokračovat! Čekají vás ještě dva příspěvky. Už nyní prozradím, že jeden z nich bude věnován dalšímu úryvku z dokumentárního pořadu. Do malé akce s jednou zelenou žábou se pustí jistý Pán hadů...
Pokud v následujících dnech budete mít čas, zamiřte někam k vodě nebo do lesů, a zkuste se poohlédnout po žábách. Třeba už narazíte na hopsajícího skokana nebo někde v lesní kaluži uvidíte čerstvě probuzenou kuňku! 

čtvrtek 20. března 2025

Chytridiomykóza, velký zabiják žab, v číslech

Dnešek, 20. březen, je Světovým dnem žab, každoroční oslavou bezocasých obojživelníků z řádu Anura a příležitostí upozornit na řadu problémů, se kterými se v našem světě potýkají. Je také důvodem, proč v posledních letech probíhá týdenní oslava žab na blogu Blogorgonopsid vždy v týdnu okolo tohoto významného svátku. Čtvrtý příspěvek v rámci Žabího týdne 2025 jsem se rozhodl věnovat jednomu z největších zabijáků žab a obojživelníků obecně - pověstné chytridiomykóze. O onemocněních postihujících obojživelníky je třeba hovořit; před čtyřmi lety jsem v rámci Žabího měsíce publikoval příspěvek o ranavirech, nicméně samostatný příspěvek o chytridové nemoci zatím na tomto blogu nevyšel. Rád bych poděkoval výtečné blogerské kolegyňce Bleskoblesce (Kristě) za nedávné zprostředkování řady informací nejen o chytridiomykóze. Co je tedy tato závažná nemoc zač? Proč a jak decimuje žabí druhy? Podívejme se na ni v číslech.

Seznámení s chytridiomykózou
Chytridiomykóza neboli chytridové houbové onemocnění je infekční nákazou, kterou způsobují vodní mycety Batrachochytrium dendrobatidis a B. salamandrivorans z řádu Rhizophydiales. Mnozí zástupci tohoto řádu jsou parazity fytoplanktonu, řas a bezobratlých živočichů, pouze dva druhy rodu Batrachochytrium postihují obratlovce, a v obou případech se jedná o obojživelníky. B. dendrobatidis způsobuje poškození kůže u žab, ropuch a dalších obojživelníků, B. salamandrivorans parazituje hlavně na mlocích a čolcích, ale má negativní vliv i na některé žabí druhy. První jmenovaný druh byl objeven australskou bioložkou a veterinářkou Lee Berger v roce 1998, když pracovala na své dizertační práci; správně v ní identifikovala primární kauzaci velkého úbytku obojživelníků v australském Queenslandu v 70. a později v 90. letech minulého století. Rok poté byla houba formálně popsána mykologem Joycem E. Longcorem z americké University of Maine a jeho kolegy. Případy nakažení chytridiomykózou byly známy již dříve, ačkoliv původce onemocnění tehdy ještě nebyl identifikován; na americké půdě to platilo to například o exempláři severoamerického skokana volského (Lithobates catesbeianus) odchyceného roku 1978, a nejstarší zaznamenaný případ tohoto onemocnění je z roku 1803 u exempláře vodnice posvátné (Telmatobius culeus) z andského jezera Titicaca. Druhý jmenovaný druh rodu Batrachochytrium byl popsán v roce 2013 veterinářkou An Martel z belgické Ghent University a jejími kolegy, kteří se zabývali velkým úbytkem ocasatých obojživelníků v severozápadní Evropě, způsobeným právě tímto druhem. Obě houby z rodu Batrachochytrium se dají označit za velice důležité hráče v současném holocénním vymírání druhů. 

Symptomy chytridiomykózy
Onemocnění je charakterizováno letálním (smrtícím) poškozením kůže obojživelníků. B. dendrobatidis se do kůže žab dostává hlavně z vody, přičemž místem jejího "zahnízdění" jsou prsty končetin a kůže na břiše. Z těchto míst se pak houba agresivně šíří skrze kůži po zbytku těla. Postiženým žábám se na těle vytváří kožní vředy; zvýšení organické hmoty v tkáni způsobuje pokožkovou hyperplazii, vzniká hyperkeratóza (nadměrné množství keratinu v pokožce); a nakonec onemocnění vede ke změně v osmotické regulaci a k srdečnímu selhání. Některé druhy žab, jako východoaustralská paropucha Fletcherova (Platyplectrum fletcheri), mohou být oproti jiným ve zdánlivé výhodě díky tomu, že svlékají svou kůži; i tomuto druhu však B. dendrobatidis způsobuje vysokou úmrtnost. Jakmile infekce pronikne do těla, obranné svlékání kůže již žábě nepomůže. Myceta má snahu prorůstat hlouběji do pokožky, přes děravou epidermis navíc žábě vytečou z jejího nejdůležitějšího a největšího orgánu soli; snížení množství iontů v těle není ničím dobrým pro žabí srdíčko, které pak nemůže dobře fungovat. "Salamandry požírající" B. salamandrivorans působí v podstatě stejně, jen primárně na ocasaté. Houba napadá jejich pokožku, způsobuje jim kožní vředy, negativně ovlivňuje jejich osmoregulaci a může vést k sepsi, v důsledku níž obojživelník zahyne. 

Frynopa andská (Bryophryne cophites) zabitá houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Fotografováno Emanuele Biggi v peruviánském regionu Cusco, přejato z webu New Scientist

Chytridiomykóza v číslech
Nyní můžeme pokročit k tématu, které slibuje titulek článku. Podíváme se na čísla, na statistiky, které jsou naprosto děsivé, a které tomuto houbovému onemocnění oprávněně vynášejí označení masového zabijáka žab. Chytridiomykóza do roku 2004 ohrozila 30 % obojživelníků po celé naší planetě. 43 % druhů z této třídy bylo onoho roku ohroženo snižujícími se počty, přičemž 32 % druhů celkově bylo klasifikováno jako zranitelné. Profesorka Karen R. Lips z University of Maryland ve svém článku Overview of chytrid emergence and impacts on amphibians z roku 2016 uvádí, že onemocnění postihuje přes 700 druhů obojživelníků, a že během krátkého časového období, kdy se rozmohlo, přispělo ke zranitelnému statutu takřka 400 druhů. Na žáby a další obojživelníky, které chytridové onemocnění postihuje, má větší vliv, než predace a invazivní druhy. Některým druhům nezpůsobuje příliš velkou úmrtnost, u jiných druhů naopak způsobuje téměř 100% mortalitu. Zhongle Li z Northeast Normal University v čínském Čchang-čchunu se svými kolegy v článku Prevalence of Batrachochytrium dendrobatidis in Amphibians From 2000 to 2021: A Global Systematic Review and Meta-Analysis dává za pravdu staršímu článku od Karen R. Lips - stále platí, že onemocnění postihuje okolo 700 obojživelných druhů tří řádů, z nichž 43 % je ohroženo vyhubením. V rámci studie byla provedena meta-analýza globální infekce způsobené B. dendrobatidis, a bylo zjištěno, že celkově mezi lety 2000 a 2021 prevalence onemocnění dosáhla 18,54 %. Ve 111 článcích, které Li a kolegové pro své review využili, se metody PCR ukázaly být vhodnější k detekci chytridiomykózy; PCR má obecně rychlejší míru detekce, jak si všichni pamatujeme z doby covidové pandemie.

Kolik kterých obojživelníků Batrachochytrium nejvíce postihuje?
Systematické review provedené Zhonglem Lim a jeho kolegy dospělo k závěru, že B. dendrobatidis ovlivňuje nejvíce žáby a další obojživelníky v juvenilním, tedy ještě nedospělém stádiu. Výsledky jsou následující: houba napadá pulce (obojživelníky v larválním stádiu) z 18,7 %, juvenily pak z 40 %, subadulty (téměř dospělé jedince) z 5,5 % a dospělce z 6,6 %. Pulci a nedospělé žáby trávící naprostou většinu svého času ve vodě mají větší riziko nákazy, neboť Batrachochytrium je, jak již bylo zmíněno výše, vodní mycetou. Poté, co žáby opustí vodní prostředí, mají riziko nákazy podstatně menší. Pokud se dospělé žáby pohybují u vody či ve vodě s pulci, více riskují, že se nakazí; pulci mohou být hlavními přenašeči. Zajímavé ale je, že statisticky umírají pulci na chytridiomykózu málo. Pro většinu žab mimo pulčí stádium je riziko mortality vyšší, a jen málo druhů ve svých dospělých životech nepřichází do styku s vodou; pouhé 1,7 % všech žab jsou čistě suchozemské druhy (pouštní žáby). Ze všech skupin obojživelníků jsou chytridiomykózou postiženy právě žáby - ty tvoří 20,04 % nakažených, k tomu ropuchy (ty Li a jeho kolegové vyčlenili v tabulkách do samostatné kategorie) 15,38 %. Čolci tvoří 16,38 % nakažených, mloci 13,95 %, červoři jsou pak vzhledem k malému počtu záznamů o dost méně signifikantní. 

Jedinec kriticky ohrožené ropuchovité žáby Atelopus limosus z Panamy, zabitý chytridiomykózou. Fotografie Briana Gatwicka z Amphibian Rescue and Conservation Project, převzatá z webu BBC Wildlife Magazine

Které oblasti jsou nejvíce postiženy?
V horských lesnatých oblastech Panamy, domově nemála kriticky ohrožených žabích druhů jako jsou ropuchovití Atelopus limosus a A. zeteki či rosničkovitá Agalychnis lemur, k začátku 21. století spadla žabí populace o 40 %. Chytridiomykóza v tomto velkém úbytku hrála obrovskou roli. Agalychnis lemur, která se vyskytuje od Kostariky přes Panamu po severozápad Kolumbie, během jediného desetiletí prošla populačním úbytkem o šílených 80 %. Jde samozřejmě o jeden z druhů, které chytridiomykóza postihuje. Atelopus panamský (Atelopus zeteki) je dnes pravděpodobně vyhynulý ve volné přírodě; naposledy jej v divočině natáčel štáb BBC Natural History Unit v roce 2006 pro sérii Davida Attenborougha s názvem Svět plazů a obojživelníků (Life in Cold Blood), vydanou o dva roky později, v roce 2008. Tento druh v důsledku chytridiomykózy počtově spadl naprosto katastroficky během krátkého období mezi lety 2004 a 2006. Jde o dobrý důkaz toho, že chytridové onemocnění je obrovským problémem, které může velice rychle některým druhům obojživelníků zavařit tak moc, že je dožene k naprostému vyhynutí. Kromě Střední Ameriky je chytridiomykóza problémem také ve východní Austrálii (tam počty rosnice skokanovité, Litoria raniformis, během desítky let klesly o 50 %), Jižní Americe (16 lokálních extinkcí žabích populací v Chile a Argentině mezi lety 2010 a 2022, z nichž za některé mohla právě chytridiomykóza), a západní část Severní Ameriky. V tropech se druhu B. dendrobatidis dobře daří i v oblastech nad 500 metrů nad mořem. Faktem ale je, že houba se nejvíce šíří za teploty 16°C až 25°C či 26°C; vyšší teploty už pro ni nejsou dobré. Pokud si však myslíte, že žáby chladných oblastí jsou v bezpečí, jste opravdu na omylu - kvůli současné klimatické změně se může chytridiomykóza šířit i do oblastí, v nichž bylo na Batrachochytrium dříve po většinu roku moc chladno.

Léčba chytridiomykózy
V případě postižení mloků druhem B. salamandrovorans se naskytují dvě možnosti léčby - zaprvé umístit mloka do vody o více než 25°C, což však zvíře i s houbovým parazitem uvaří (a to je nežádoucí), a zadruhé antimykotická léčba v podobě podávání polymyxinu E a voriconazolu dvakrát denně po dobu 10 dnů (problémem je, že voriconazol, který se podává i lidským pacientům s AIDS, je nesmírně drahý). U B. dendrobatidis je možné žáby léčit itrakonazolem, který se kupuje jako sirup, v dávce 10 mg/ml; je ale třeba věnovat pozornost individuální citlivosti jednotlivých druhů (pralesničky jsou schopny tyto dávky ustát, velemloci nikoliv). Další možností je chloramfenikol - ten se v dávce 200 mg/ml přidává přímo do vodní nádrže, ve které houba žije, na dobu 30 minut; toto šetření je však rezervováno pro akutní stavy. 

Pár hrozivých čísel na závěr
90 druhů obojživelníků postižených chytridiomykózou do roku 2019 vyhynulo, dalších 124 se nacházelo či nachází ve velkém ohrožení. Jen v roce 2007 ohrožovalo B. dendrobatidis na 200 známých druhů žab s monitorovanými počty. Dnes chytridiomykóza ohrožuje populace obojživelníků ve více než 60 zemích světa. Pochází zřejmě z Asie, ale lidmi byla rozšířena po celém světě - a za její katastrofické šíření v posledních desítkách let může zřejmě mezinárodní trh s domácími mazlíčky a masem. 39 % žabích druhů v západní části Jižní Ameriky si prochází populačním úbytkem právě kvůli chytridiomykóze; jen 12 % druhů v oné oblasti, které byly postiženy v minulosti nebo jsou postiženy onemocněním dodnes, zaznamenává nárůst populací. Některé druhy jsou rezistentní - takový skokan (Rana onca) z USA je po expozici k B. dendrobatidis patnáctkrát schopnější přežít infekci. Jiné druhy rezistenci nemají a vymírají. Kdo ví, jak se věci budou mít nadále...

Zdroje informací pro tento článek:
Chytridiomycosis (Wikipedia)
Chytrid Fungus (Amphibian Ark)
Overview of chytrid emergence and impacts on amphibians (Philosophical Transactions of the Royal Society B)
Deadly fungal disease has devastated more than 500 amphibian species (Mongabay: Conservation and environmental science news)

Chytridiomykóze je třeba věnovat pozornost. Světový den žab jsem v rámci Žabího týdne 2024 pojal jako příležitost k připomínce pozoruhodné evoluce této skupiny živočichů (a to sice příběhem Anura: Příběh o dobytí planety žábami). Má však smysl využít jej také k upozorňování na takové problémy, se kterými se žáby potýkají, jako je právě toto onemocnění. Chytridiomykóza totiž může do budoucna značně snížit jejich diverzitu.

středa 19. března 2025

Queerfobie ve vědě: Škodlivé spojování stejnopohlavní aktivity u žab s toxickými chemikáliemi

Ve třetím článku, který vychází v rámci Žabího týdne 2025, se chci věnovat závažnému tématu - queerfobii ve vědě ve spojení se studiem chování žab, jež je mylně atribuováno chemickému znečištění prostředí, v němž žijí. Námětem a hlavním zdrojem pro jeho napsání pro mne byl příspěvek doktorky Meliny Packer zabývající se rasovými, sexuálními a genderovými studii na University of Wisconsin-La Crosse s názvem The Push for Queer-Inclusive Studies of Toxicants nebo též What Frogs Teach Us About Queerphobia in Science, který 4. března tohoto roku vydal YES! Magazine. Jméno Meliny Packer se již na mém blogu objevilo; nedávno jsem vás upozorňoval na knihu Feminism in the Wild, kterou napsala spolu s evoluční bioložkou Ambikou Kamath. Věřím, že představení tohoto tématu pro vás bude přínosné - přírodovědu je třeba vyvíjet a utvářet tak, aby nám umožňovala studovat přírodní svět a jeho antropogenní ovlivnění, a zbavovat ji předsudků, které nám pochopení přírodního světa znemožňují.

Stejnopohlavní sexuální aktivita, párování a námluvy byly dosud pozorovány a studovány u více než 1500 živočišných druhů, od žiraf (Giraffa sp.) a šimpanzů (Pan troglodytes) přes keporkaky (Megaptera novaeangliae) a labutě černé (Cygnus atratus) až po tejovité ještěry rodu Aspidoscelis či několik druhů vážek (řád Odonata). Ještě po většinu 20. století bylo studium stejnopohlavních námluv a aktivit v přírodním světě tabu, a teprve v jeho posledních dekádách byl takříkajíc prolomen led, prve hlavně v primatologickém výzkumu. Ačkoliv je homosexualita dobře známa u mnoha savčích a ptačích druhů, jedna skupina obratlovců byla po nějakou dobu nezdravě přehlížena - obojživelníci. Když se ve vědecké literatuře v 90. letech začaly objevovat články o stejnopohlavní sexuální aktivitě u žab, pojednávaly o ní vždy ve spojení se znečištěním toxickými látkami. Právě v onom desetiletí se toxikologové začali zajímat o chemikálie obsahující endokrinní disruptory (anglicky se jim říká EDCs, "endocrine-disrupting chemicals"), které ovlivňují hormony v tělech a tím pádem mají vliv na vývoj různých tělesných funkcí a orgánů, včetně těch rozmnožovacích. Tyto syntetické látky se mohou nacházet ve zdrojích pro výrobu potravin, ve výrobcích pro osobní péči, znečišťují vodu, půdu a vzduch. Do našich těl se dostávají i přes kůži. Některé mimikují hormony, jiné jsou blokátory hormonů. Lidem jsou dokonce schopny způsobit rakovinu nebo cukrovku. Zásadním problémem však bylo, že dopady EDCs na živé organismy byly v 90. letech studovány téměř výhradně u žab, oněch tolik využitelných (a zneužitelných) laboratorních subjektů extrémně senzitivních na náhlé změny. Tehdejší studie neustále řešily dopad EDCs na rozmnožovací orgány žab a na jejich sexuální chování. Dává smysl, že žáby, které tráví tolik času ve vodě či u vody, jsou vhodnými studovacími subjekty vodního znečištění. Předsudečnost vědců však ovlivnila jejich práci, a vyústila v paniku z queer žab.

Samec severoamerického skokana lesního (Lithobates sylvaticus, syn. Rana sylvatica) v Rachel Carson National Wildlife Refuge v Maine, USA. Fotografie z webu Pic for Today

Studie v podstatě nařkly EDCs z toho, že z žabích samců "dělají gaye". Vinily toxické látky z toho, že mění pohlaví žab, a "činí je trans" nebo "je proměňují na intersex". Výzkumníci tedy rámcovali queerness těchto živočichů jako důsledek znečištění, jako "nepřirozený důsledek" přítomnosti toxických látek v prostředí. Lidské sexuální a genderové identity začali připisovat žábám, které byly vystaveny endokrinním disruptorům, a někteří zašli dokonce tak daleko, že pak sexuální životy těchto obojživelníků označovali za "smutné". Stejnopohlavní sexuální aktivita žabích samců tak byla prezentována jako nežádoucí. Člověk s kritickým smýšlením se při čtení takových závěrů zarazí a zamyslí. Něco tu nesedí. Sociální předsudky vyrostlé z dlouhé tradice queerfobního útlaku v (hetero)patriarchální a heterosexistické společnosti (tedy společnosti, v níž je standardizována a normalizována heterosexualita, a ostatní sexuální orientace, byť stejně validní, jsou odsouvány nebo dokonce patologizovány) přece nemají mít s životy žab (a jiných živočichů nepatřících k lidskému druhu) vůbec co do činění. A jak Melina Packer upozorňuje ve svém článku pro YES! Magazine, označování žab za "ublížené" toxickými látkami a narativ, že z nich tyto látky "udělaly gaye", jsou nejen sociálně, ale také biologicky nesprávné. Stejnopohlavní sexuální aktivita žab v prostředí neznečištěném i znečištěném je totiž faktem života. Samci některých ze sta žijících druhů pralesniček (čeleď Dendrobatidae) z neotropické oblasti, tedy ze Střední a Jižní Ameriky, byly pozorovány při námluvách jiným samcům. Drápatky vodní (Xenopus laevis) ze subsaharské Afriky (vyskytují se od Nigérie až po Jihoafrickou republiku) jsou také známy pro své stejnopohlavní páření. Na seznamu se vyskytuje i náš evropský skokan hnědý (Rana temporaria), ona 6 až 9 centimetrů dlouhá žába, se kterou se v lese nebo někde u potůčku setkal snad každý. Žáby nejsou žádné jednoduché živoucí stroje, ostatně jako žádné jiné živoucí organismy. Jejich chování je komplexní, a vyskytuje se u nich řada sexuálních orientací. Každý fanoušek Spielbergova Jurského parku navíc díky brilantnímu monologu Sama Neilla v roli Alana Granta ví, že některé západoafrické druhy žab umí měnit pohlaví v oblastech, kde se zástupci opačného pohlaví nevyskytují. Konkrétně to platí například o rákosničce žlutozelené (Hyperolius viridiflavus). Pohlaví jsou v nikterak negativně ovlivněném prostředí schopni měnit i pulci některých žabích druhů. Žabí queerness s toxicitou prostředí nesouvisí.

Skokan hnědý (Rana temporaria), snad nejznámějších evropská žába. Fotografie z webu iNaturalist

Výzkum dopadů EDCs na žáby je postaven na homofobních a ableistických předsudcích, podle nichž je stejnopohlavní sexuální chování či změna pohlaví "abnormální". V roce 2002 vyšel článek Tyrona B. Hayese a jeho kolegů, kteří tělesné změny u samců drápatky vodní exponované chemikálii atrazinu označily za "hermafroditismus" a "demaskulinizaci". Na akademický text je takový jazyk nepřiměřeně předsudečný. Co to je "maskulinita žab"? Můžeme hovořit o vykonstruované maskulinitě u lidí, která je performativní; maskulinní tělesné znaky se nám už budou hledat hůře, snad prostě můžeme hovořit o znacích mužských (mužské pohlaví nerovná se maskulinita, to už zabíháme k genderu). Ale jak popsat "maskulinitu žab"? A co vůbec má být "demaskulinizace" obecně? Tento koncept vychází z heteropatriarchální ideologie, a s chováním či vzhledem žab nemá mít co do činění. Obdobně zavádějící je ve spojení s vlivem toxických EDCs na žáby hovořit o "chemické kastraci". Tyto termíny jsou zkrátka spjaty s abnormalizací těl queer, trans, intersex, neurodivergentních a disabled osob, a používat je při výzkumu environmentálního zdraví, v biologii a toxikologii jen přispívá k posilování sociálních stigmat. Nakonec tyto narativy o žábách vypovídají mnohé o útlaku v naší společnosti; na komplexitu životů obojživelníků jsou promítány předsudky vyrostlé z institucionalizovaného útlaku lidských skupin, jež jsou dehumanizovány, patologizovány a diskriminovány pro své odlišnosti od vykonstruovaných heteronormativních, neurotypických a able-bodiness standardů. Žáby, stejně jako lidé, nemají "normální sexuální orientaci", nemají "normální těla" a "normální mozky" - žádná normálnost neexistuje, existuje jen standardizace, která je výsledkem souhry kulturních, náboženských, ekonomických a jiných sil a vlivů. Eugenický jazyk patří do propadliště dějin. Intersex žáby se mohou rozmnožovat; trans žáby mění pohlaví adaptivně; stejnopohlavní sexuální aktivita není nic nepřirozeného, u nich, ani u jiných živočichů.

Drápatky africké (Xenopus laevis) v laboratorním prostředí. Fotografie z článku o páření těchto žab od Frauke Hoffman z roku 2012

Homosexualita, stejnopohlavní přitažlivost, není společensky ani environmentálně podmíněna. Vědecký konsensus v roce 2016 v review publikovaném v odborném časopise Psychological Science in the Public Interest uvádí: "Nejběžnější smysluplná kontroverze napříč časem a prostorem se týkala toho, do jaké míry je homosexualita společensky ovlivněna, a konkrétněji, zda se šíří či nešíří v důsledku nákazy a sociální tolerance. Neexistují žádné dobré důkazy o tom, že by jedno z nich zvýšilo míru homosexuální orientace, ačkoli tolerance může usnadnit behaviorální vyjádření homosexuální touhy." Gay žáby se dostaly do veřejného povědomí zvláště v roce 2015 kvůli vyjádřením bláznivého konspiračního teoretika Alexe Jonese, který vinil americkou vládu z toho, že naschvál provádí "chemickou válečnou operaci" s cílem "zvýšit homosexualitu a snížit porodnost", přičemž uvedl: "Nelíbí se mi, že dávají do vody chemikálie, které promění ty zatracené žáby na gaye!" Jonesovým slovům a konspiracím se můžeme dobře zasmát - a snad ještě více lidí se smálo, když se po prohře u soudu kvůli jiné kontroverzi ve svém šíleném pořadu rozbrečel. Zároveň však jeho slova a slova jiných konspiračních pomatenců můžeme s klidným srdcem a s obrovským množstvím vědeckých důkazů vyvrátit. Nezávislá americká vládní agentura Environmental Protection Agency (EPA) došla v roce 2013 k závěru, že výše zmíněný atrazin nemá žádné neměnné vlivy na vývoj obojživelníků. Max Lambert a Melina Packer tehdy uvedli: "Přímá souvislost mezi EDCs a žábami se změněným pohlavím byla pozorována pouze v laboratoři, nikoli ve volné přírodě. Co způsobuje změnu pohlaví v těchto populacích divokých žab, není dosud jasné, ale naše nejnovější údaje naznačují, že přirozené změny teploty, ke kterým dochází nezávisle na urbanizaci nebo změně klimatu, mohou být katalyzátorem." Atrazin má důsledky na některé živočišné druhy, u žab však ve volné přírodě žádné výrazné změny nezpůsobuje, a jeho dopady na ně jsou obecně subletální.

Jak se do budoucna vyhnout škodlivým, queerfobním narativům o sexuální orientaci či sexuálním chování a změnách pohlaví ve spojení se znečišťujícími látkami? Velkou pomocí budou kritická studia toxicity. Melina Packer uvádí, že je třeba vnímat toxické látky v sociohistorických kontextech. Zároveň je třeba vědeckou prací prefigurovat demokratičtější svět, v němž mají všichni zástupci lidského i jiných druhů své místo - svět, ve kterém jsou mj. queer identita, trans identita, intersex, ženská identita, neurodivergentnost, všechny tvary těla a všechna zbarvení vnímány bez předsudků a jako zcela přirozená součást našeho rozmanitého světa. 

Zdroje informací pro tento článek:
12 Frogs Gay Facts Revealed (Music Innovation)

Pokud vás toto téma zajímá více, sáhněte po letos v lednu vydané akademické publikaci Toxic Sexual Politics: Toxicology, Environmental Poisons, and Queer Feminist Futures od Meliny Packer, vydané tiskem newyorské univerzity (New York University Press). Žabí týden 2025 bude pokračovat...

úterý 18. března 2025

Divoký Karibik s Liz Bonnin - Ochrana žab v Kostarice

Ochrana žab v Kostarice. Při své cestě po Karibiku se Liz Bonnin vydává do pohoří Cordillera Central v Kostarice. Jedná se o jeden z největších zemědělských regionů v této malé středoamerické zemi, a nejen ji zásobuje banány, ananasy a kávou. V minulosti však region pokrývaly rozlehlé deštné lesy - domovina velkého množství žabích druhů. Kostarika je domovem 149 druhů, další jsou stále objevovány. Bohužel však počty kostarických žab klesají z důvodu ztráty přirozeného prostředí, klimatické změny a houbového, chytridového onemocnění. Jedná se o velmi citlivé obratlovce - protože absorbují vodu svou kůží, potřebují zdravé, co nejméně znečištěné prostředí, a intenzivní zemědělská krajina takovým prostředím zrovna není. Liz se setkává s Josém Solísem, bývalým farmářem, který posledních zhruba 15 let usiluje o zachování diverzity žab v oblasti. Jeho šestiakrová (téměř dvouapůlhektarová) ploška deštného lesa, Frog's Haven & Wildlife Refuge, jim má poskytovat útočitě. Když bylo území skoupeno v roce 2009, bylo plantáží, ale od té doby hezky zarostlo. José vezme Liz na cestu za některými z nejznámějších neotropických žab. První jsou na seznamu pralesničky (Dendrobatidae). Uvidíme pralesničku drobnou (Oophaga pumilio), které se v angličtině z dobrého důvodu říká "blue-jeans poison dart frog" ("pralesnička s modrými džíny"). Její zadní končetiny nejsou však tolik nápadné, jako sytě červený zbytek těla - varování pro potenciální útočníky, že její kůže je plná jedu. José měl s tímto jedem jednou velmi nepříjemnou zkušenost, a trvalo mu tři týdny, než se zotavil! Opravdu je dobré tyto žáby neolizovat. Jak je známo, pralesničky akumulují toxiny v kůži ze své potravy - termitů a mravenců. V neotropech jich žije na sto druhů, nejjedovatější z nich je pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) z Kolumbie, vyzbrojená jedem schopným zabít deset lidí. Dále uvidíme nejikoničtějšího kostarického obojživelníka, listovnici červenookou (Agalychnis callidryas) z čeledi rosničkovitých (Hylidae). Jde o noční žábu, přes den spí na listech, a před Liz a štábem se probudí, aby ukázala své velké, oranžovočervené oči. Nemálo predátorů jsou tyto oči schopny vyděsit a odradit od útoku. Listovnice je schopna je zahlédnout i přes niktitační membránu, která oko zakrývá při spánku. Na Josého pozemku je tento druh hojný. Při večeři se Liz od Josého rodiny dozví, že mu původně nebylo v jeho rewildingovém plánu důvěřováno; jeho matka si nemyslela, že půjde o dobrý business. Její předsudky byly očividně špatné, a Josému se tu daří. Po skončení večeře ještě ukáže Liz skelnou žábu z čeledi rosněnkovitých (Centrolenidae), jejíž končetiny i bříško jsou průhledné. Liz tato žabka připadá jako z nějakého animovaného seriálu. Zajímavé je, že rosněnky umí přemístit až 89 % svých červených krvinek do jater, takže jejich průsvitná těla pozbydou červené barvy, a díky průsvitné kůži skutečně splynou se zeleným okolím. Při spánku je tato adaptace chrání před predátory.

Klip z druhé epizody čtyřdílné dokumentární série Divoký Karibik s Liz Bonnin (Liz Bonnin's Wild Caribbean) od produkční společnosti Lion Television, odvysílané poprvé na britské stanici BBC Two v listopadu 2023.

pondělí 17. března 2025

Seznámení s několika žabími druhy popsanými na začátku roku 2025

Začíná Žabí týden 2025! Ve dnech 17. až 23. března letošního roku se na tomto blogu dočkáte celkem sedmi příspěvků zabývajících se bezocasými obojživelníky z řádu Anura. Projekt následuje Žabí měsíc 2021, Žabí týden 2022, Žabí týden 2023 a Žabí týden 2024, jejichž cílem obdobně bylo probudit ve čtenářích blogu Blogorgonopsid sympatie s těmito nádhernými zvířaty nebo jim alespoň rozšířit znalosti o nich, a upozornit na problémy, se kterými se coby zástupci nejohroženější skupiny obratlovců potýkají. Letošní Žabí týden započínám příspěvkem o nedávno popsaných druzích. Dovolte mi prezentovat vám výběr těch, které mne zaujaly. 

Začneme seznámením s žabím druhem pocházejícím ze semiaridního, klimatickou změnou vážně ohroženého regionu Caatinga na východě Brazílie. V pátek 14. března 2025 vyšel ve vědeckém periodiku Journal of Vertebrate Biology článek Sary Mângie z brazilské Universidade Federal de Viçosa a jejích kolegů, kteří společně popsali nový druh Rupirana kaatinga z čeledi hvízdalkovitých (Leptodactylidae). Až do nynějška byl rod Rupirana monotypický, tvořil ho tedy jediný známý druh, R. cardosoi, zavedený v roce 1999. I ten je doma v ekoregionu Caatinga a je k nalezení v Národním parku Chapada Diamantina. Autoři studie se v listopadu 2021 vypravili na terénní herpetologickou expedici do oblasti Serra do Assuruá, nedaleko obce Gentio do Ouro. Tam, na výšinách s nadmořskou výškou asi 1000 metrů a mixem suché křovinaté a lesní vegetace, překvapivě nalezli žábu rodu Rupirana, a to alespoň 200 kilometrů od nejbližšího místa výskytu druhu R. cardosoi. Jednalo se o dva exempláře, samce a samici, nicméně po návratu na území v únoru 2022 nalezl tým ještě jednoho dospělého samce a nedospělou žábu. Od R. cardosoi se nově popsaný druh liší hladkou kůží na zádech, končetinách a na vrcholku očních víček, jen sem tam s občasnými drobnými výstupky (R. cardosoi má těchto výstupků na zmíněných částech těla o dost více). Dále se oba druhy liší v délce "skřeku"; R. kaatinga se ozývá kratší dobu (průměrně 0,103 sekundy oproti 0,176 sekundy u R. cardosoi) a skřek má průměrně méně pulzů (20 oproti 22,06 u R. cardosoi). Obvyklá volání trvají 0,075 až 0,135 sekundy a mají frekvenci 1378 až 1722 Hz. Hlava žáby má větší šířku než délku a tvoří 32 % celkové délky od špičky čenichu po kloaku. Zvukový vak má tento druh jen jeden. Záda jsou šedě zbarvena s dvěma souvislými liniemi hnědých teček, od hlavy přes oko až na bok se táhne tmavý proužek, spodek krku a bříško jsou krémově zbarveny. Sarah Mângia a její kolegové v článku zmiňují, že konstrukce větrných farem v Caatinze způsobila výrazné změny v krajině, které už vedly k lokálním extinkcím populací několika druhů. Objev tohoto druhu dokazuje, že oblast stále může přinášet nové a nové druhy (a to nejen obojživelníků), některé však mohou či mohly vyhynout dříve, než budou či mohly být objeveny.

Nově popsaný druh hvízdalkovité žáby Rupirana kaatinga. Na fotografiích A-D vidíme dospělce, na fotografiích E-F pak mláďata. Fotografie z článku doktorky Mângie a jejích kolegů

Za další nedávno popsanou žábou se podíváme do jihočínské provincie Jün-nan. Ve středu 26. února 2025 vyšel v periodiku Zoosystematics and Evolution článek doktorky Yun-He Wu z Čínské akademie věd a jejích kolegů, jež společně popsali nový druh pablatnice pojmenovaný Leptobrachella albomarginata. Rod Leptobrachella zahrnuje 109 druhů, z nichž 26 se vyskytuje pouze na území Číny. Je dobře známo, že pulci pablatnic vypadají jako takoví malí úhoři, hrabající ve štěrku vod, v nichž se vyvíjejí. Tým zodpovědný za popis tohoto nového druhu se v letech 2023 a 2024 vydal na herpetologické výpravy do pohoří Gaoligong, a poblíž města Tongbiguan nalezl dva dospělé exempláře pablatnic a jednoho pulce. Typovým exemplářem byla samice odchycená 20. dubna 2023, paratypem pak samec odchycený 30. dubna loňského roku. Sameček byl se 2,65 centimetry délky od čenichu po kloaku menší, než 3,25 centimetru dlouhá samička. Mezi prsty této drobné žabky se nacházejí rudimentární blanky, její boky jsou pokryty nepravidelnými černými skvrnami, a duhovka v jejích očích je z horní třetiny v barvě mědi a ze dvou spodnějších třetin je stříbřitě šedá. Zornička je vertikální, jako u koček nebo nočních hadů. Při pohledu seshora má Leptobrachella albomarginata trojúhelníkovou hlavu, při pohledu z profilu se její čenich jeví jako mírně vystouplý a pablatnice působí, jako by měla horní předkus. Její holenní kost je jen o desetinu procenta kratší, než polovina celkové délky těla od čenichu po kloaku (jinými slovy, zadní končetiny má tato žába velmi dlouhé). Zbarvení zad je hnědé s tmavějšími hnědými skvrnami, tympanum (vnější bubínek) je z většiny černé, za očima se nachází bílá linie. Bříško je bílé s tmavými vzory. Prozatím je Leptobrachella albomarginata endemitem Provinciální přírodní rezervace Tongbiguan, která byla dosud, co se obojživelníků týče, málo studována. Žije u horských potoků obklopených křovinatou vegetací v nadmořské výšce 1300 až 1600 metrů, a sympatricky se vyskytuje s příbuznými pablatnicemi druhů L. purpurus, L. yingjiangensis a L. ventripunctata. Výzkumem genomicné DNA zjistili vědci, že fylogeneticky nejblíže je nově popsaná specie pablatnicím druhů L. tamdil, L. khasiorum a již zmíněnému L. yingjiangensis.

Typový exemplář (dospělá samice) pablatnice Leptobrachella albomarginata. Fotografie Zhong-Bin Yu z článku doktorky Yun-He Wu a jejích kolegů

Další nový druh, se kterým se seznámíme, je kriticky ohrožený. Ve čtvrtek 27. února 2025 publikoval vědecký časopis ZooKeys článek Chun-Fu Lina z Tchaj-wanského institutu výzkumu biodiverzity v Nantou a jeho kolegů, kteří společně zhotovili formální popis skokanovité (Ranidae) žáby z rodu Nidirana. Tento rod zahrnující druhy z východní a jihovýchodní Asie je anglicky znám jako "music frogs" ("hudební žáby"). Tchaj-wan je domovem druhu N. okinavana; ve starší (a to tedy i nedávné) literatuře byste se dočetli, že je doma v mokřadech středního Tchaj-wanu a poté na japonských ostrovech Rjúkjú, konkrétně na Ishigaki a Iriomote. Lin a jeho kolegové prezentují ve svém článku důkazy odlišnosti japonských a tchaj-wanských "zástupců tohoto druhu", a tchaj-wanskou populaci vyčleňují jako samostatný druh Nidirana shyhhuangi. Druhové přízvisko ctí profesora Shyh-Huang Chen, herpetologa a arachnologa, který byl objevitelem tchaj-wanských nidiran v 80. letech minulého století. Od svého bratránka z Rjúkjú se nově popsaný druh liší menším tělíčkem, relativně delšími předními i zadními končetinami a také větším počtem vzorů na stehnech. Výzkumníci provedli morfologickou analýzu, analýzu genomické DNA a také měření pulců tchaj-wanských nidiran, odchovaných v laboratoři. Poslouchali také vokalizace N. skyhhuangi a porovnali je s vokalizacemi N. okinavana; nově popsaný druh vydává zvuky, které znějí rapidněji, pohotověji. Jako typový exemplář pro popis N. skyhhuangi posloužila samice odchycená Shyh-Huangem Chenem v červenci 1984 a umístěná do sbírek National Taiwan Normal University v Tchaj-pej. Samice druhu jsou dlouhé 3,37 až 3,83 centimetru, samečci jsou dlouzí 3,16 až 3,65 centimetru. Druh charakterizuje podlouhlý čenich, při pohledu z profilu vystupující, bílý horní ret, krémově žluté bříško, hruď, spodní část krku i dolní čelist, a žluto-hnědá záda ztrácející intenzitu barvy směrem k bokům. Přítomen je dále bílý zádový proužek. Zvukové měchýřky se vyskytují jen u samců. Co se týče pulců, bývají v jednu část života větší než samotní dospělci; po 40 dnech vývoje mohou měřit 5,3 až 5,4 centimetru (toto samozřejmě není jediný druh žáby, u něhož jsou pulci větší, než rodiče). Protože mokřady, které Nidirana shyhhuangi obývá, ztrácejí na kvalitě, a budoucí rozvoj na území, jakož i extrémní jevy počasí v důsledku antropogenní klimatické změny na ně mají mít zhoršující dopad, navrhli autoři studie, aby byla tato žába klasifikována na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody jako kriticky ohrožená. Doufejme, že bude provedeno vše pro její ochranu. 

Dospělý samec (A), dospělá samice (B), juvenilní jedinec (C) a dospělý samec nafukující zvukový měchýřek při lákání partnerstva (D) druhu Nidirana shyhhuangi. Fotografie z článku Chun-Fu Lina a jeho kolegů

Na závěr si z široké palety nedávno popsaných žabích druhů vyberu specii z čeledi Discroglossidae, do které patří asijští skokani a veleskokani (Discroglossinae) zahrnující rod Minervarya. A právě k němu patří 5,5 až 6,71 centimetru dlouhá žába, kterou v článku z 27. února 2025, publikovaném v periodiku Zootaxa, popsal Omkar Yadav ze Shivaji University se svými kolegy. Dali jí jméno Minervarya ghatiborealis. Pochází ze severní části Západních Ghát, onoho pozoruhodného pohoří v západní části indického poloostrova vzniklého při rozpadu Velkého jižního kontinentu (jak s oblibou říkávám Gondwaně). Exempláře, na základě nichž byl druh popsán, byly odchyceny v okolí města Mahábalešvár, nacházejícího se na stejné náhorní plošině, na které pramení proslulá řeka Krišna. Yadav a jeho kolegové provedli morfologickou a fylogenetickou analýzu sesbíraných exemplářů, a přišli na to, že tato žába je evolučně nejblíže spřízněna se západoghátskými druhy M. goemchi, M. mysorensis a M. brevipalmata. Má poloeliptický čenich, rudimentární blanky mezi prsty a výrazně odlišené zadní okraje boků. Celkově má velké, robustní tělo.

Fotografie nově popsaného asijského skokana Minervarya ghatiborealis z článku Omaka Yadava a jeho kolegů

Zdroje informací pro tento článek:

Toto seznámení se čtyřmi vybranými nově popsanými žabími druhy nás tedy uvádí do Žabího týdne 2025. Doufám, že se na tento blog budete v jeho průběhu rádi vracet s motivací pronikat hlouběji do tajů světa žab!

neděle 16. března 2025

Přízrak (2/4)

V okolí Creek City v americkém státě Illinois se léta dějí podivné věci. Zářící, levitující objekty na obloze, zvláštní skřeky v lesích a mizející lidé... Nyní se z lesů vynořil zmrzačený muž s tržnými ranami ve tvářích, uřezaným nosem a jazykem, a nezájem obyvatel města je pryč. Hned dalšího dne ráno se u ranče Spencera Abramse, který neidentifikovaného a těžce krvácejícího muže našel na svém pozemku, shromáždily stovky lidí. Je mezi nimi i Wren Rivera, studentka průmyslové střední školy, která se nejen o záhady Creek City dlouhodobě zajímá. Ráda by přišla na to, co se v lesích jižně od města děje, od průzkumu ji však odradila žlutá páska natažená kriminalisty mezi stromy. Po čase si však povšimla hubeného kluka, který mimo dohled kriminalistů pásku podlezl a vkročil do lesa.

PŘÍZRAK, ČÁST DRUHÁ:

Dopolední slunko nabývalo na síle. S každou minutou vysílalo skrze stromoví silnější a silnější paprsky. Probouzející se jarní vegetace se skvěla v tomto životadárném zlatavu. Les provoněla vůně prvního pylu. Těžko uvěřit, že příjemným hustým hájem s všudypřítomným ptačím zpěvem se o několik hodin dříve proháněl těžce zraněný, brutálním útokem poznamenaný muž. Místy, kterými utíkal, nyní procházel štíhlý chlapec v šedém tričku a džínách, ostříhaný na ježka.
Ze země zvedl suchý lístek pokrytý zaschlou rudí. Zkoumavě se na něj díval, otáčel jej ve směru hodinových ručiček a mlčky přemýšlel. Po chvilce vytáhl z hnědé kožené kabely, jejíž popruh měl umístěn na levém rameni, zkumavku s víčkem, a zkrvavený list do ní vložil. Ohlédl se kolem sebe, aby se přesvědčil, že nebyl nikým pozorován, a úlovek skryl v tašce.
Procházel skrze křoviny a všímal si, jak byly jejich větvičky polámány. Na kmeni vzrostlé borovice nalezl širokou krvavou štráfu. Pinzetou ulomil kus kůry, a také jej umístil do uzavíratelné zkumavky. Poté zaměřil oči opět k zemi, a pátral po stopách. Všiml si, že v těchto místech se zaschlá krev na listech a zemině mísila se zvláštní modrou tekutinou, která si dosud udržela svou konzistenci. Do kapičky té tekutiny, vystupující z konce zlomené větvičky ležící na lesní hrabance, zabodl kovovou jehlu. Z její špičky rázem začal vycházet bělavý dým.
"Co to kruci...?" zašeptal mladý muž, přivřel oči a přejel si levou rukou po svých vlasech. Dýmící jehlu uložil do další zkumavky, a pokusil se odebrat i modrou tekutinu. V kontaktu s ní se však plastová zkumavka začala rozpadat. "Co je to za sajrajt?"
Náhle zbystřil. Měl pocit, že zaslechl šustění listů při zemi. Někdo právě kráčel nedaleko od něj. Přikrčil se k zemi, a sledoval své okolí. Srdce mu začalo bít. Pokud by ho tu kriminalisté načapali, měl by nepochybně problémy.
Zcela tiše zůstal na místě po dobu dvou minut. Šustivé kroky se blížily. Pak se mezi křovisky objevilo něco tmavě zbarveného. Nahýbalo se to, zvedalo se to, a zezadu to iluminovaly sluneční paprsky. Mladík zatnul zuby. Neodvážil se jediného pohybu, jediného pípnutí. Tušil, že se to k němu sune. Musel se dosti přemáhat, aby v nervozitě nezavřel oči.
Šustění náhle ustalo. Ozvalo se jen slabé bouchnutí. Mladík zvedl oči, a uviděl onu dívku s fialovými vlasy, oblečenou v černé mikině s kapucí a tmavých kalhotech, jak před ním stála s rukou na hrudi. Vypadala trochu poděšeně.
Tiše si odkašlal. "Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Schválně jsem tu ležel nehybně..." řekl.
Wren zhluboka vydechla. "Už mě vylekaly horší věci," odpověděla mu, "hele, viděla jsem tě, jak jdeš do lesa. Řekla jsem si, že se sem taky zkusím dostat..."
"A jak se věci zatím měly?"
"Neviděli mě. Šla jsem v podstatě stejnou cestou, jako ty. I pod tím páskem."
Mladík se zasmál. "Jak jsem na tebe koukl, nemělo to znamenat, že jsi pozvaná na průzkum."
"Nikdo mě zvát nemusel. Dřív nebo později bych našla způsob, jak ty fízláky obejít," řekla Wren. 
Chlapec se zatím postavil a ukázal se být o hlavu vyšší, než ona. Popotáhl a usmál se: "Tak tebe taky zajímá, co se stalo tomu týpkovi. Očividně víc, než ty otrapy na druhé straně pásky. Ti se přišli podívat jenom na místo neobvyklé nehody, ale po ničem pátrat nebudou."
"A ty po tom pátrat chceš? Nepřijde ti to nebezpečný?" zeptala se Wren.
"Mě tyhle věci náhodou dost zajímají... nevysvětlitelné věci," pousmál se mladík a trochu neobratně natáhl k Wren ruku, "jsem Winn."
"Wren," představila se mu dívka, "už jsi něco našel?"
"Jo," odpověděl chlubivě Winn, "cestu, kudy týpek utíkal. Stojíme na místě, kde se zdržel maximálně pár vteřin, ale silně se tu vykrvácel."
"Předpokládám, že běžel odtamtud," řekla Wren a ukázala na polámaná křoviska za Winnovými zády, "tam půjdu."
"Taky bych tamtudy rád," usmál se Winn a pozvedl obočí, "když už jsme tu ilegálně, proč se v naší honbě nespojit? Víc očí víc vidí."
Wren pohnula pravým koutkem rtů a takřka neznatelně pokývla hlavou. Vydala se napřed. Winn znovu obezřetně obhlédl okolí a následoval do hlubin lesa za ní.


Krvavá stopa je dovedla na prašnou pěšinku, protínající vysoká obnažená křoviska s větvemi pokrytými pupeny a sem tam i kusem látky či potrhaným plastovým sáčkem. Každých pár metrů se někde na zemi či v listí po stranách pěšinky objevila kapka krve. Kusem lesa musela oběť proběhnout právě po této cestě.
Wren a Winn kráčeli mlčky. Od chvíle, kdy se seznámili, se zatím vzájemně nepodívali do tváře. Wren tento tichý pochod nevadil, Winn se však na ni občas podíval a přemýšlel, o čem by s ní mohl začít konverzaci.
"Máš představu o tom, k čemu tu mohlo dojít?" zeptal se, když už mu cesta po pěšině připadala příliš zdlouhavá, a když se cesta rozšířila natolik, že mohl jít po Wrenině boku.
"Mám svoje hypotézy," odpověděla Wren, "tohle není první případ něčeho... divného... v lesích u Creek City."
"Já vím," řekl na to Winn, "třeba zmizení Deana Richardse v dubnu dva padesát dva. Vyfotil něco na noční obloze, fotku dal na internet a pak o něm už nikdy nikdo neslyšel. Jeho rodiče říkali, že beze stopy zmizel."
Wren mu pohlédla do obličeje: "Od doby, co se to stalo, o tom přemýšlím skoro každý den."
"Takže tu mám s sebou další záhadoložku, jo?" usmál se Winn. "Většina lidí, co se o takovéhle věci zajímají, žije spíš v kyberprostoru a do terénu nikdy nevytáhne."
"Popravdě, nic jiného než tyhle záhadné věci, paranormální úkazy, divná zvířata... mě ani nezajímá. Nemám moc kámošů," řekla Wren, "vlastně dneska možná žádného."
"Hej, máš kámoše teď," zasmál se Winn, "a jsi s ním na expedici."
Wren se uchechtla. "Hele, ty jsi taky středoškolák, ne?"
"Chodím na Creek City Vocational High. A je mi osmnáct. Budu teď končit a chci jít na výšku, rodiče na to mají, tak mě pošlou do Chicaga a já tam budu dělat něco na přírodovědě. Hlásím se asi na pět oborů, takže si můžu vybírat... a je mi jasné, že se tam dostanu."
"Já jsem na Lana Wrice Industrial, ale fakt mě to tam nebaví," řekla Wren, "tak moc, že možná propadnu."
"Třeba se nějak spravíš," usmál se znovu Winn, "já skoro vyletěl v patnácti, nešlo mi skoro nic. Pak jsem si ale našel svůj koníček... přesně ty věci, co zajímají tebe... a najednou se mi začalo dařit. A začal jsem přemýšlet o kariéře."
Wren na tato slova nereagovala. Necítila, že by pro ni sdílení osobního života s teenagerem, kterého před pár chvílemi potkala, bylo zrovna příjemné. Winn však nechtěl kráčet v naprosté tichosti.
Otevřel ústa a mlaskl. "Ty hypotézy," řekl opatrně, "co si myslíš, že se tu děje? Zvíře? Nějaký pokus? UFO?"
"Tak nápadů mám víc," odpověděla Wren, ale nevypadalo to, že by se chtěla příliš rozpovídat, "některé můžou být lehce bláhové."
"Moje máma je z kmene Šavanů," řekl Winn, a schválně se na Wren dlouze zadíval, zda se jí v tváři objeví výraz překvapení či zájmu, "a slyšel jsem od ní za celý svůj život všelijaké legendy původního obyvatelstva tohohle kusu světa. Možná jsem zaujatý, ale říkal jsem si, jestli... jestli se tu v lesích nemůže prohánět taková potvora, které kmeny algonkinského původu říkají Wendigo."
Wren se podívala Winnovi do očí. "Jasně. O tom jsem taky přemýšlela."
Winn se zazubil. "Ale kdo ví," řekl a pokrčil rameny.
"Wendigo existuje," řekla tajemně Wren, "je na to spousta důkazů."
"Nepochybně. Když jsem se začínal zajímat o tyhle kryptozáležitosti, založil jsem si na jednom fóru, které teď už ale neexistuje, účet WendigoWinn. Takže ano, Wendigo existuje. Já jsem Wendigo," smál se Winn.
"Winn...?"
"Winn Wilkinson. Myslím si, že mám docela zvučné jméno. WW."
"Jako Wally West," poznamenala Wren, "moje celé jméno je Wren Rivera."
"Taky dobré jméno," usmál se přátelsky Winn. 
Náhle se oba zarazili. Na pěšině se před nimi nacházely dva hluboké vrypy, jeden vedle druhého. "Stopa," šeptla nadšeně Wren.
Pak se zpoza obou teenagerů začalo ozývat šustění listů na lesní zemině. Blížilo se rychle. Skrze křoviny k nim něco běželo. Winn se dotkl Wrenina ramene, a gestem ji naznačil, aby utíkala za ním. Poklidný pochod lesem tímto skončil.


Mladí průzkumníci vyběhli po příkrém zalesněném svahu k obnaženému kusu skály asi osm metrů nad pěšinou. Za skálou si lehli na břicha, a pozorovali dění tam dole. 
Záhy se na pěšině objevila taktická jednotka ozbrojenců. Bylo jich nejméně dvacet, na hlavách měli nerozbitné přilby s tlustými plastovými chrániči na obličejích, celí byli v černém a v silných bundách, které každému dodávaly vypracovaný, svalnatý vzhled. Od pasů k ramenům byli vyšperkováni plynovými granáty, a v rukou nesli krátké samopaly, kterými mířili kamkoliv, kam otočili své hlavy.
"Už mi dochází, proč kriminalisti natáhli u lesa pásku a pak tam jen tak postávali. Nechtěli sem vkročit," zašeptala Wren, "čekali na tyhle lidi."
"Tohle nebude armáda," řekl na to šeptem Winn, a ze své kožené kabely vytáhl drobný skládací dalekohled, kterým protnul zraky, "nemají na uniformách žádná loga. Nic, co by je identifikovalo."
"Možná FBI?" zeptala se Wren.
"To těžko," odpověděl Winn, "fedáci jedno brutální napadení v lese řešit nebudou."
"Jenže Winne, tohle není první divná věc, co se tu stala. To oba víme."
"Ticho," šeptl Winn, "zastavili se."
Ozbrojená skupina postávala pod skálou, a její členové hbitě švihali samopaly ze strany na stranu. Takto se chovali po celou jednu minutu, než se z hlubin lesa ozvalo bzučivé zapištění. Jednou, dvakrát, potřetí. Jeho intenzita v čase rostla. A pak bylo ticho. Hrobové ticho.
Wren s Winnem se na sebe s hrůzou podívali. Nikdy takový zvuk neslyšeli. Děsilo je, že vycházel z oblasti za jejich zády. Než se naděli, ozbrojenci se seskupili a hromadně počali utíkat nahoru po svahu. 
"Sakra," šeptl s naštváním Winn, "běží sem. Musíme pryč!"
"Kam?!" řekla polohlasitě Wren. 
Oba se zvedli a začali uhánět dolů po opačné straně svahu, směrem ke zdroji oněch již utichlých zvuků. Pádili, neotáčeli se. 
V jednu chvíli se Wren, která běžela trochu napřed, zarazila. Z lesní hrabanky cosi vystupovalo, jakýsi pobledlý oblouk. Věděla, že se mu nohou nevyhne, a klopýtne o něj. S hlasitým žuchnutím spadla na bok a pak se kutálela po čím dál příkřejším svahu dolů. Objekt, o který zakopla, ji doháněl. Wren div nevypískla. Kutálela se za ní zdeformovaná lidská lebka.
S vykulenýma očima popadala dech, když ji Winn silou postavil na nohy. Následně sjeli po svahu do malé tmavé rokličky, a oba přistáli nohama v poklidně tekoucím potůčku. Šustění a dupání běžících ozbrojenců se blížilo.
Wren a Winn se přitiskli zády k zaoblenému výstupku nad potůčkem. Nad nimi byl kus půdy, který se dnem potůčka pojily silné, exponované kořeny blízkého listnáče. Dýchali jako diví. Srdce měli oba až v krku.
"Co tě to napadlo, utíkat?!" zašeptala vyčítavě Wren.
"Já nevím... nějaký instinkt. Vypadají fakt hrozivě," odpověděl Winn. Nato se musel přemoci, aby nezakašlal. Píchaly ho plíce, a třikrát si pěstí poklepal po hrudi.
"Viděli nás. Běží za náma... Do hajzlu, tohle nedopadne dobře," zasupěla skrze zuby Wren.
Dusot však zničehonic ustal. Chvíli v lese nastalo opět hrobové ticho. Winn a Wren na sebe vyděšeně pohlíželi, pořád stojíce v nehlubokém potůčku. A pak sebou oba trhli. Ze svahu se ozývala střelba samopalů.
Po chvíli jeden z ozbrojenců bolestivě vykřikl. Do pár sekund se ozval výkřik druhý. Pak přímo vřískání. A hned po něm to bzučivé pištění, tentokrát však tak intenzivní, že si Winn a Wren museli zakrýt uši. Bylo vskutku ohlušující.
"Ústup!" zařval někdo ze skupiny. Střelba se ozývala dál. Dva nebo tři lidé ještě zařvali. Pak už se ozýval jen dusot chodidel přeživších, a do čtyř minut bylo v lese mrtvé ticho. 
Wren se držela za srdce. V životě jí nebylo tak úzko. Winn byl přitisknut ke stěně skrýše, a viditelně se třásl. Drkotaly mu zuby. Oči obou mladých průzkumníků se nakrátko střetly. Ani jeden neměl dost odvahy třeba jen šeptnout.

Zcela spontánní zafunění seshora je oba roztřáslo ještě více. To, co napadlo ozbrojenou skupinu, se nyní nacházelo na výstupku půdy, pod kterým se teenageři v potůčku skrývali. Ozvalo se jakési zvláštní zaklapnutí, jako by dvě tvrdé části nějakého objektu přesně zapadly do sebe. Následovalo další zafunění. Ať už to bylo cokoliv, o Wren a Winnovi to vědělo. A oni se s tím brzy měli seznámit.

Pokračování příště.

Nejčtenější