pondělí 27. října 2025

Random Bird #46: Datlíček tečkovaný

Vědecký název: Picumnus innominatus,
Rozšíření: jihovýchodní Asie a indický subkontinent,
Velikost: délka 10 cm, hmotnost 9 až 13 g.
Mezi datlíčky rodu Picumnus, který spolu s rody Verreauxia a Sasia tvoří podčeleď Picumninae v rámci čeledi datlovitých (Picidae), se řadí 26 žijících druhů nevelkých šplhavců z tropické Jižní Ameriky, afrického kontinentu (jeden druh) a Asie. A mezi pouhé tři asijské druhy patří datlíček tečkovaný, široce rozšířený pták vyskytující se v oblasti od Afghánistánu, Pákistánu, Indie a Bangladéše přes Nepál, Bhútán, Tibet, Čínu a Hong Kong po Myanmar, Laos, Vietnam, Kambodžu a Malajsii, a dále až na ostrovy Sumatru a Borneo. Žije v řadě biotopů, od subtropických a tropických nížinných vlhkých lesů až po vlhké horské lesy ve výšce 2500 metrů nad mořem. Samci a samice datlíčka tečkovaného vypadají téměř stejně; jsou to ptáci s olivově zelenými zády, dvěma světlými proužky a jedním tmavě zeleným, táhnoucím se od oka dále ke krku, na každé straně hlavy, a krémově zbarveným bříškem s tečkami (odtud jejich druhové přízvisko). Samci mají na vršku hlavy docela těžko identifikovatelné hnědé nebo tmavě oranžové peří. Datlíček tečkovaný miluje mravence a termity, ale rád si pouchutná i na nosatcích (čeleď Curculionidae), tesařících (čeleď Cerambycidae) a housenkách píďalek (čeleď Geometridae). Svou hmyzí potravu vybírají zpod kůry stromů. Občasně si datlíčci mohou pochutnat i na ovoci. Po kmenech stromů se často pohybují v párech, občas poskakují i po tenkých větévkách a někdy se mohou při pátrání po potravě zavěsit hlavou dolů. Kromě zástupců svého druhu preferují tito datlíčci i přítomnost jiných ptáků. V období rozmnožování, které trvá od ledna do dubna, vytvoří samec (nebo oba rodiče, záleží na zdroji informací) po úspěšném namlouvání, během něhož většinou tančí kolem samice, dutinu v kmeni stromu, do níž pak ona naklade 2 až 4 vejce. Podle dat od BirdLife International z roku 2018 je datlíček tečkovaný Mezinárodním svazem ochrany přírody klasifikován jako málo dotčený druh.


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:

neděle 26. října 2025

Refusing Compulsory Sexuality | Kniha týdne

Je tu 17. část projektu Kniha týdne, ve kterém s vámi každou neděli sdílím informace o knize, kterou jsem buď za uplynulý týden přečetl anebo jsem se k ní alespoň vrátil po jejím přečtení dříve. Tato část je výjmečně součástí ještě jednoho projektu - Ace Week 2025, a je šestým a posledním příspěvkem, který jsem v rámci své 7. participace v této každoroční kampani na blogu Blogorgonopsid napsal. Předchozí části Knihy týdne se týkaly následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina a My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall. Nyní se podívejme na knihu, kterou jsem zvolil pro Týden povědomí o asexualitě. 

Refusing Compulsory Sexuality (Odmítnutí povinné sexuality) s podtitulem A Black Asexual Lens on Our Sex-Obsessed Culture (Afroamerický asexuální objektiv na naši kulturu posedlou sexem) je sociologická kniha esejistky, editorky a spisovatelky fikce Sherrondy J. Brown, která byla v roce 2022 vydána nakladatelstvím North Atlantic Books. Jedná se o afroamerický queer feministický rozbor povinné sexuality a cisheteropatriarchální kultury, spojené s bílým supremacismem, v níž jsou utlačováni všichni, kteří se svým (ne)zájmem o sex a barvou pleti liší od úzkého standardizovaného okénka toho, co je v cisheteropatriarchálním a bílesupremacistickém systému vnímáno jako "normál". Sherronda J. Brown se v této knize pouští do rozboru toho, jak je acefobie (diskriminace asexuálů) v současných Spojených státech amerických spojena s anti-černošským rasismem, kapitalismem, patriarchátem a heteronormativitou, a zprostředkovává také pohled na historii patologizace a medikalizace asexuality a na historii postupného růstu vizibility asexuality od 2. poloviny 19. století. Rozebírá vztahy mezi acefobií a kapitalistickou produktivitou, mezi acefobií a patriarchálním podmaněním žen, a mezi rasismem a sníženou viditelností ace lidí tmavé barvy pleti. Poskytuje čtenáři zevrubný rozbor rasových stereotypů, jež se týkají afroamerických žen, a vztahů těchto stereotypů k obecným představám o jejich hypersexualitě a asexualitě. Vyzývá k vytváření takového světa, ve kterém obsese sexem vedoucím k reprodukci pracujících a založeném na násilném podmanění ženských a ne-bílých těl nebude existovat - rovnostářského, feministického světa. Sherronda J. Brown (zájmena oni/ona) je queer anarchistka z amerického jihu, a v minulosti působila jako editorka časopisů Black Youth Project a Wear Your Voice MagazineRefusing Compulsory Sexuality je její první knihou, a okamžitě přilákala pozornost. Letos v březnu ji dokonce ve svém článku New directions for asexual geographies vydaném v odborném časopisu Sexualities citovali Joe Jukes a Rachel Bayer z Bristolské univerzity. Tuto knihu vám naprosto vřele doporučuji k přečtení!

Přední obálka knihy Refusing Compulsory Sexuality, vydané nakladatelstvím North Atlantic Books v roce 2022. Zdroj: Goodreads

O knize Refusing Compulsory Sexuality jsem se poprvé dozvěděl krátce poté, co vyšla - na podzim 2022. Hned mi tehdy bylo jasné, že se jednalo o milník v literatuře s tématikou asexuality a asexuálního spektra. Asi nejvíce viditelnou moderní naučnou knihou o asexualitě byla do té doby publikace Ace: What Asexuality Reveals About Desire, Society, and the Meaning of Sex od Angely Chen, vydaná teprve v roce 2020. Přitom se jednalo o knihu poskytující zájemcům v podstatě úvod do tématiky asexuality a širšího ace spektra. Sherronda J. Brown přišla s mnohem radikálnější sociologickou knihou, která se celá měla zabývat útlakem ace lidí v kontextu současné sexuální a rasové politiky USA. Ačkoliv jsem byl z vydání takové publikace rád, uběhly dva roky, než jsem se do ní opravdu začetl. Zprvu jsem nebyl schopen přečíst si ji celou, neboť kvůli závažnosti témat, která řeší - například znásilnění nebo rasové fetišizace - není ničím jednoduchým ke čtení, a opravdu ji za sebou mám až po tomto týdnu. Učit se o projevech diskriminace, násilí a sexualizace, o neskutečně dehumanizujících narativech psychiatrů a sexuologů nepříliš dávné minulosti, ale také o konkrétních dopadech povinné sexuality na queer lidi a ženy, o kultuře znásilnění a o rasovém sexuálním násilí, nebude pro žádného čtenáře lehké. Je však důležité věnovat těmto záležitostem pozornost, abychom byli schopni měnit svět, ve kterém žijeme. Nesmíme být ignoranty, nesmíme nevěnovat pozornost tomu, jak jsou různé skupiny ve společnosti utlačovány a dehumanizovány, a mezi nimi nesmíme zapomínat na asexuály. Refusing Compulsory Sexuality je nedocenitelným zdrojem informací daných dohromady pečlivou rešerší, kterým Sherronda J. Brown doplňuje mezeru v porozumění útlaku ace lidí, aro lidí, a hlavně ace a aro lidí tmavé barvy pleti. 

Refusing Compulsory Sexuality jsem vám již představil v rámci Ace Week 2024 v příspěvku Knihy o asexualitě. Dovolím si uvést zde odstavec z onoho článku, který jmenuje témata, jimiž se tato publikace zabývá: Sherrondiným cílem bylo touto knihou dokázat, že asexualita je součástí queerness, a jak s útlakem asexuálů souvisí kapitalismus, patriarchát, heteronormativita, anti-černošský rasismus a bílý supremacismus. Acefobii, tedy nesnášenlivost vůči ace lidem, kontextualizuje v rasovém rámci, což činí tuto knihu jedinečnou. Skrze afroamerický asexuální objektiv nahlíží na sexuální touhu, užitečnost a produktivitu; to vše je ovlivněno výše zmíněnými utlačovatelskými systémy (kapitalismus a patriarchát mají vliv na to, jak smýšlíme o sexuální touze či sexuální produktivitě!). Dopodrobna se Sherronda v knize zabývá rasovým fetišismem, kulturou znásilnění, reprodukčním násilím, queefobním násilím, hierarchií traumatu, frigiditou (v minulosti, ale i dnes, mohou být asexuálové, zvláště pak ženy, včetně afroamerických ace žen, považováni za frigidní), genderovou zradou, policejní brutalitou a whorefobií (nesnášenlivostí k ženám, které mají hodně sexu). Řeší sex v rámci kontextu rasy, jako solidaritu i jako rasovou nadvládu, a v neposlední řadě upozorňuje i na to, že exkluze lidí tmavé barvy pleti (a BIPOC lidí celkově) z ace kruhů může sloužit k reprodukci bílé nadřazenosti, což je samozřejmě problém, a musíme ho řešit lepší inkluzí všech osob v naší komunitě.

Kniha sestává celkem z 12 kapitol doplněných o předmluvu napsanou etnografkou a básnířkou Hess Love, Sherrondin úvod, krátké příspěvky několika kontributorů na ace spektru a závěrečné slovo od ace aktivistky Grace B Freedom. Celkově má Refusing Compulsory Sexuality 240 stran, jež jsou vyplněny textem s případnými citacemi literatury, z níž autorka vychází, a nejsou doplněny o žádný obrazový materiál. Některé delší kapitoly knihy sestávají z 2 až 3 podkapitol. Názvy kapitol a jejich podkapitol jsou následující: Acephobia (Acefobie) s podkapitolami Epistemic Authority (Autorita vědění) a The Scope of Asexual Discrimination (Rozsah diskriminace asexuálů); Gatekeeping (Hlídání brány) s podkapitolami A Hierarchy of Trauma (Hierarchie traumatu) a Asexual Is Queer (Asexualita je queer); Neverland (Země nezemě) s podkapitolami The Clock in the Crocodile's Belly (Hodiny v krokodýlově břiše) a The Lost Ones (Ztracenci); Productivity (Produktivita); Desire (Touha) s podkapitolami Disorder and Dysfunction (Porucha a dysfunkce) a Help Not Wanted (Pomoc nežádána); Frigidity (Frigidita); Unfit (Nezpůsobilí) s podkapitolami Gender Traitors (Genderoví zrádci), Compulsory (Hetero)sexuality (Povinná (hetero)sexualita) a Socialization (Socializace); Unhuman (Nelidští) s podkapitolami Ace of Spades (Pikové eso), NHI (Žádní lidé nezahrnuti) a Impossibility (Nemožnost); Utility (Využitelnost) s podkapitolami Sex as Racial Containment (Sex jako rasové zadržení), Sex as Racial Solidarity (Sex jako rasová solidarita) a Sex (and Asexuality) as Racial Superiority (Sex (a asexualita) jako rasová nadřazenost); Refusal (Odmítnutí) s podkapitolami Nope, This Ain't It (Ne, tohle to není) a Unknown and Unknowable (Neznámé a nezjistitelné); Histories (Historie); a Possibilites (Možnosti). Rozsah témat, ke kterým se autorka dostává, je opravdu veliký.

Pro začátek si dovolím citovat několik slov z Předmluvy od Hess Love, která podle mě výtečně čtenáře uvádějí do celé šíře témat, kterými se Refusing Compulsory Sexuality zabývá: "Sherronda v této knize činí něco, co pro vás, vážené čtenářstvo, chci zdůraznit. Prohlašuje, že asexualita může existovat, existuje a měla by existovat takovým způsobem, že z ní nemusíme mít potřebu užitku. Asexualita prostě je. Jako společnost máme problém s tím počítat. V tomto šedém prostoru musí být někde 'užitek'. Poté, když hovoříme o afroamerických vztazích, afroamerické lásce, afroamerické romanci a afroamerickém sexu, často vnímáme vztah mezi něčím, co funguje a reprodukuje se v rámci větší rodiny, pak v rámci větší komunity a nakonec v rámci větší společnosti. Vše směrem k reprodukci, konzumaci, podmanění nebo radosti. Vše jako 'užitek' pro udržení světel tohoto stroje. Od toho všeho musíme ustoupit pryč, když hovoříme o sexualitě. Sherronda mi pomohla najít části mé identity, která nemusí být ve službě ostatním. Tato kniha je toho extenzí: dlouhou, doznívající medicínou." Zmiňuje, že tato kniha je v podstatě základem pro pochopení asexuality osob s tmavou barvou pleti - a to ji skutečně činí unikátní a velice, velice potřebnou. Líbí se mi, že Sherronda Úvod knihy začíná slavným citátem americké romanopiskyně Toni Morrison, známé především jako autorky románu Velmi modré oči (The Bluest Eye): "Pokud existuje kniha, kterou chcete číst, ale ještě nebyla napsána, pak ji musíte napsat." Více by možná ani nebylo potřeba k vysvětlení toho, proč bylo napsání této knihy tak důležité, ale autorka podává laikům na dalších stranách výtečné, elaborátní vysvětlení. Nejprve srovnává, jaké to pro nás, ace lidi, je, když lidi nechápou, že nás prostě nezajímá sex - je to, jako by se někdo podivoval nad tím, že druhému nechutná alkohol nebo zmrzlina. Uvádí výčet toho, co se obecně v queer i heterosexuálních komunitách považuje za "fakta" o sexuální přitažlivosti, touze a sexu samotném (od "nutnosti mít sex" až po stavění partnerovaného sexu nad sólo sex), a vysvětluje důležité termíny, s nimiž se setkáváme v ace komunitě: sex-repulsed (tj. apothisexualita), sex-indifferent a sex-favorable. Definici asexuality v podstatě přebírá z The Asexual Manifesto od Lisy Orlando z roku 1972 ("asexualita je jednoduše nezávislá sexualita"). 

Sherronda dále poskytuje definici povinné sexuality ("povinná sexualita je idea, že sex je univerzálně chtěný jako znak lidské přirozenosti, že jsme v podstatě povinni participovat v sexu v nějakém bodě našich životů, a že s kýmkoli, kdo to nechce je něco fundamentálně špatně - ať už je to vnímáno jako defekt morálky, psychologie nebo fyziologie"), a uvádí pro čtenáře, že tato kniha je zaměřena zvláště na asexualitu afroamerických žen, a pouští se do tématu divoké sexuality (savage sexuality), která je přičítána afroamerickým obyvatelům, přičemž cituje slova Rodericka Fergusona z knihy Aberrations in Black: Toward a Queer of Color Critique, která se zabývá tím, jak je pod citheteropatriarchátem rozuměno afroamerickým neheteronormativním sexuálním vztahům. Rozebírá, jak je tělo s tmavou kůží vnímáno pod cisheteropatriarchátem, který je produktem bělošství a jeho bludů inherentní nadřazenosti ve spojení s násilnou koloniální nadvládou. Upozorňuje na to, že někteří bílí queer aktivisté podporují existenci bílé nadřazenosti, neboť z některých prvků systému odměňujícího bělošství těží. V závěru Úvodu autorka uvádí názvy všech kmenů původních obyvatel Severní Karolíny, kde tuto knihu začala psát - je velice dobře, že na ně pomýšlí. O sobě uvádí: "Jsem potomkem ukradených Afričanů v ukradené zemi. Narodila jsem se mezi nelegitimními hranicemi koloniální entity, kterou mí předci pomohli zbudovat nucenou, neplacenou prací." Nikdy nezapomínejme na to, že USA byly vybudovány na kostech vražděných původních obyvatel a krvi bičovaných otroků z afrického kontinentu. V první kapitole, Acephobia (Acefobie), cituje Sherronda nejprve básnířku a prozaičku Audre Lorde, autorku knihy Sister Outsider: "Je samozřejmé, že pokud se nedefinujeme sami pro sebe, budeme definováni ostatními - pro jejich užitek a naši újmu." Tento citát se brilantně pojí s tím, proč je důležité, abychom pojmenovávali to, jak se cítíme - včetně toho, jak a ke komu (ne)cítíme sexuální přitažlivost. Dostává se k tématu nevědomosti mnoha lidí v naší společnosti ohledně toho, co vlastně asexualita je. Zmiňuje průzkum Sky Data z roku 2019, podle něhož 53 % respondentů bylo nejprve sebevědomých ohledně svých znalostí asexuality - ale 75 % těchto respondentů mělo vlastně s definicí asexuality problémy, a skutečné zkušenosti ace lidí vůbec nechápali, anebo je chápali jen maličko. Toto pro mne není překvapivé - je to děsivá realita našeho světa, v němž je asexuální identita přehlížena, a v níž je jí neporozuměno.

"Vím z osobních zkušeností, pozorování a svědectví, že allosexuální reakce na asexuály a asexualitu jsou typicky plné neporozumění, argumentů ve špatné víře, cihlových zdí, cirkulární logiky, popírání a kognitivní disonance," uvádí autorka. A je to tak. Zkuste někomu říct, že jste ace, a poslouchejte reakce. Spousta lidí nemá bazální znalosti této sexuální orientace - vždyť někteří ani netuší, že se mohou nacházet na ace spektru! V podkapitole The Scope of Asexual Discrimination (Rozsah diskriminace asexuálů) se Sherronda pouští do tématu acefobie, a upozorňuje na důležitou skutečnost: "Utlačovatelské ideje nejsou nikdy singulární; vždy jsou vzájemně informovány zapadajícími pojmy moci. Mnohem lépe rozumíme útlakům a tomu, jak operují, tím, že je rozpoznáme jako zakořeněné v systémech vír, jež se neustále překrývají a splývají." Jako příklad uvádí koncept "friend zone" ("zóny kamaráda"), který je produktem misogynie a mužské nadřazenosti, nebo také adultifikaci afroamerických dívek, která vychází z misogynoir (nenávisti vůči ženám tmavé barvy pleti), patriarchátu a bílého supremacismu. Uvádí také statistiky sexuálního násilí páchaného na asexuálech; Asexual Census v roce 2018 poukázal na to, že 79,5 % ace lidí účastnících se průzkumu zažilo sexuální násilí. Podobně Asexual Community Census v roce 2015 došel ke zjištění, že 43,5 % respondentů zažilo v minulosti sexuální násilí, a polovina z nich pak od svých romantických partnerů (většina ace lidí jsou ženy a nebinární lidé, kteří byli socializováni jako ženy; většina sexuálního pásilí páchaného na asexuálech je páchána na ace ženách a nebinárních lidech s ženským pohlavím na občanském průkazu). Sherronda dále uvádí také výsledky výzkumu Carry C. MacInnis a Gordona Hodsona z roku 2012, podle něhož se heterosexuálové ze všech skupin v rámci LGBTQIA+ nejméne rádi přátelí s asexuály: "... asexuálové byli vnímáni jako nejméně 'lidští' a s nejmenší emoční kapacitou. V rámci této dehumanizace byli asexuálové charakterizováni jako 'více strojům podobní' a zároveň více 'jako zvířata' než lidé jiných sexualit." Píše také o 4 z 8 identifikovaných forem mikroagresí, se kterými se lidé jako já nejčastěji setkávají: exoticizace; nepohodlí v naší přítomnosti/nesouhlas s naší existencí; předpokládání sexuální patologie nebo abormality; a zastrašovací chování, při němž jsou asexuálové verbálně nebo fyzicky obtěžováni. Acefobii je třeba věnovat pozornost, nemůžeme ji přehlížet. Ace lidé jsou dehumanizováni, a povinná sexualita v tom hraje obrovskou roli.

Ace lidé - přehlížení a dehumanizovaní. Acefobii musíme věnovat pozornost, a musíme proti ní aktivně bojovat! Zdroj: Global News

Druhá kapitola, Gatekeeping (Hlídání brány), má dvě již výše zmíněné podkapitoly - A Hierarchy of Trauma (Hierarchie traumatu) a Asexual Is Queer (Asexualita je queer). Autorka uvádí, že asexualita je queer; je součástí LGBTQIA+, navzdory tomu, co se ace exkluzionisté (a ne-ace exkluzionisté, kteří jsou queer) snaží prosazovat. Píše: "Vždy jsem rozuměla queer jako existujícímu mimo tradiční, rigidní ideály toho, jak vypadají normativní sexualita a gender." Zmiňuje, jak se sex stal důležitý pro spoustu queer lidí jako "šukání proti heteropatriarchátu", a kritizuje oversexualizaci queerness, se kterou souvisí zvýšené šťourání do queer sexu a otázky o sexuálních životech, se kterými se mnozí queer lidé setkávají. Upozorňuje ale také na to, že queer sex není jediným impulzem pro queerfobii; a zmiňuje studii Aubyn S. Fulton a jejích kolegů z roku 1999, podle jejíchž výsledků se gayové setkávali s homofobií i pokud se lidé, kteří se jich na jejich sexuální orientaci dotazovali, dozvěděli, že dotazovaní neměli sex. Sherronda píše: "Je evidentní, že queerfobie je o potřebě cisheteropatriarchální společnosti prosazovat dominanci, udržet sociální řád a pokoušet se vnést pod koloniální kontrolu kohokoli, kdo není cis a heterosexuální, bez závislosti na tom, jaký mají sex nebo ne. Queer nás činí ctnost našeho odklonu od cisheteropatriarchálních genderových a sexuálních norem, i když nás naše odklony vedou na odlišné cesty." K titulu kapitoly v ohledu na exkluzi ace lidí z různých prostorů uvádí: "Hlídání brány je o moci - stejně jako hranice jsou vždy o moci, stejně jako policejní kontrola je vždy o moci, stejně jako kategorizace je často o určení toho, kdo má mít moc nad kým." Nedělejte si iluze, acefobie je reálná, a má strašlivé podoby: "Byla jsem svědkem toho, jak asexuálové navigují skrze brutální šikanu a hrozby smrtí, přičemž někteří acefobové obhajují trest smrti asexuálům jednoduše proto, že si někteří lidé myslí, že to, že máme vzácnou nebo žádnou sexuální přitažlivost nebo touhu znamená, že bychom vůbec neměli existovat." Poselstvím této kapitoly je, že queerness je multidimenzionální, a že všichni LGBTQIA+ lidé mají být v queer prostorech vnímáni - asexuálové se setkávají s otřesným útlakem, jako zástupci jiných skupin. 

Třetí kapitola, Neverland (Země nezemě), začíná příběhem z Sherrondiných let na vysoké škole, kdy její profesor psychologie prohlašoval, že "vše je o sexu"; dokonce prý i důvod, proč studenti šli studovat na vysokou školu, byl ten, aby měli sex, protože výška prý znamená párty a nezávislost a spaní spolu na kolejích. Autorka zde píše o infantilizaci asexuálů - o tom, jak jsme vnímáni jako "nevyrostlé děti", když o sex nemáme zájem - a o chrononormativitě, o které jsem už více psal ve středu tohoto týdne. Rozebírá, odkud vyvstalo povinné párování a singlistická ideologie manželství a rodiny, přičemž cituje práci Singles in Society and in Science od Belly DePaulo a Wendy Morris z roku 2005. Líbí se mi tato věta: "Queer narativy budou vždy narušovat chrononormativitu a 'dospělost' definovanou cisheteropatriarchálními hodnotami, a asexuální queerness zřetelně vyzývá ideu, že bychom měli 'vyrůst' způsobem, jakým po nás požaduje cisheteronormativita." Podkapitola The Lost Ones (Ztracenci) se více zabývá adultifikací nezletilých afroamerických dívek, což souvisí se sexuálním násilím na nich. Sherronda také poprvé zmiňuje významnou knihu The Racial Contract (1997) Charlese W. Millse. Čtvrtá kapitola, Productivity (Produktivita), se zabývá spojením mezi sexem a kapitalismem. Autorka uvádí: "Sex a kapitál byli vždy spojenci. Nakonec, 'sex prodává'. Sexuální práce je staletí starou profesí. Lidé s mocí často (neeticky a vykořisťovatelsky) vyměňují sex za přístup a povýšení. Viagra pomohla vytvořit dnešní miliardový průmysl kolem erektilní dysfunkce a bylo učiněno mnoho pokusů vydělat na podobné pilulce pro lidi s vaginami. Sex a kapitál jsou zdánlivě neodlučitelní." Píše o velice znepokojivém tržním jazyce, který je spojován s lidskou sexualitou, ať už je to "sexuální trh", "erotický/sexuální kapitál" nebo "libidinální ekonomika", stejně jako "recese sexu" (pochybný termín, který se poprvé objevil v The Atlantic v roce 2018), další zekonomičtění nějakého údajně pozorovaného jevu ve společnosti. Panika z nižšího populačního přírůstku pochopitelně pramení od kapitalistů, kteří se obávají, že když se rodí méně dětí, budou mít méně lidí na vykořisťování. Autorka se vrací ke chrononormativitě a s ní spojené chronobiopolitice, a uvádí: "V kapitalistické společnosti ... se 'maximální produktivita' našich těl - včetně sexu a reprodukce - stává spojena s kapitalistickými zájmy." A ke konci kapitoly píše: "Spojení mezi sexem, kapitálem a ekonomikou nezvratně konstituuje sex jako produktivitu, a naše produktivita je základem kapitalistického systému jako hlavní síly za schopností bohaté třídy zásobit kapitál. Pod kapitalismem znamená být produktivní to, co nás činí cennými pro systém samotný, a to bylo dlouho spojováno s naší cenou coby lidských bytostí." Kapitalismus je neskutečně dehumanizující, a kdo se v něm nereprodukuje, má pro něj menší cenu.

Pátá kapitla, Desire (Touha), se zabývá patologizací a medikalizací "nízké" sexuální touhy. Sherronda představuje čtenářům dvě diagnózy, které mohou lidé v USA dostat, pokud za svými lékaři přijdou s tím, že "mají málo chuti na sex"; mužská hypoaktivní porucha sexuální touhy a ženská porucha sexuálního vzrušení. Uvádí, že mužská diagnóza není pacientům dávána, pokud se identifikují jako asexuálové; ovšem o ženské asexualitě manuál DSM-5 vůbec nic netvrdí. Pojí se to s větší stigmatizacía medikalizací nízké nebo žádné sexuální touhy u žen. Čtenář se dozvídá o pokusech "zvýšit" sexuální touhu u žen pomocí flibanserinu ("fialové viagry"), jehož manufaktor, Sprout Pharmaceuticals, si dokonce zaplatil propagační kampaň, které podlehly tisíce a tisíce amerických žen. O tom, jak je nízká sexuální touha medikalizována u žen, je třeba hovořit. Mnoho z těchto žen jsou totiž asexuálky, kterým jsou vnucovány "léky", které je mají přimět k sexu. Sherronda uvádí statistiku z roku 2019, podle níž je 27 % asexuálů ženami a 72 % je nebinární nebo genderqueer; celkově 86 % ace lidí bylo po narození identifikováno jako ženy. Nepochybně většina obětí nekalých praktik s cílem "léčit" neexistující či nízkou sexuální touhu jsou právě ace ženy nebo ace lidé, kteří byli socializováni jako ženy. Autorka čtenáři zprostředkovává příběh Ev'Yan Whitney, která se stala sexuální edukátorkou právě proto, že cítila nízkou sexuální touhu a chtěla "si pomoci", jen aby nakonec zjistila, že je ace, a to je v pohodě. Zmiňuje také výsledek National LGBT Survey z roku 2018, díky kterému je známo, že ace lidé jsou ze všech LGBTQIA+ lidí nejvíce náchylní ke "konverzním" praktikám s cílem "změnit jejich sexuální orientaci", jež OSN označuje za mučení. Zmiňuje také kritiku "sexuální revoluce" 60. a 70. let, která ničemu nepomohla, a jen přispěla k větší komodifikaci sexu. Šestá kapitola, Frigidity (Frigidita), se více zabývá historií medikalizace a patologizace nízké sexuální touhy u žen. Tato kapitola mě děsila. Všichni ti papežové a zakladatelé "konverzních" praktik, klerikální a jiná dogmatická špína, kteří měli nezdravou obsesi ženskou (a)sexualitou, patří opravdu do propadliště dějin. Bohužel představy o "frigiditě" úzce souvisejí s pohledem vykořisťovatelské katolické církve na lidskou sexualitu a její obsesí s povinným párováním. Citovaní konzervativní psychiatři začátku 20. století byli také ohavní vydřiduši, a jsem rád, že jsem jejich slova už vypustil z hlavy.

V sedmé kapitole, Unfit (Nezpůsobilí), se autorka zabývá spojením mezi genderem a rasismem. Především poskytuje čtenáři porozumění situace, ve které se v cisheteropatriarchálním a rasistickém systému ocitají afroamerické ženy: "Způsob, jakým byly afroamerické ženy vnímány v bělošské společnosti reflektoval 'nesnadný antagonistický vztah mezi černošstvím a femininitou v bílé lidové imaginaci' a její porozumění genderu. ... Černošský 'ženský subjekt' může být nazýván ženou, ale mu skutečně nebylo rozuměno jako ženě. ... Ale i když je Afroameričanům odepřen plný přístup k bílým koloniálním koncepcím genderu a sexuality, stále se od nás očekává, že budeme dodržovat sociální kontrakty asociované s těmito kategoriemi." A uvádí také: "Úzkosti ohledně těch, kteří nenásledují striktní genderová 'pravidla' binarity jsou také rasovými úzkostmi ohledně zachování bílých mocenských ideologií genderz a sexuality." Sherronda odkazuje čtenáře na The Gender Accelationist Manifesto od Eme Flores a Vikky Storm z roku 2019, a poté se v podkapitole Gender Traitors (Genderoví zrádci) zabývá morální panikou jednoho konzervativního blbečka, který měl v roce 1917 takové názory, jako dnešní MAGA. Tento muž, jehož jméno si nezaslouží být zmíněno, měl strach z "anti-porodnostní mánie", kterou podle něj produkoval feminismus. Konzervativci a fašisti by se vážně měli snažit být trošku originální a nekopírovat argumenty své seschlé dědy z doby před 100 lety. Sherronda dále čtenáře odkazuje na The Lesbian Masterdoc blogerky @cyberlesbian na Tumblr, který pomohl mnoha lidem najít se. 

Osmá kapitola, Unhuman (Nelidští), se pouští do populární kultury, a zabývá se nejprve jasně asexuálními a aromantickými zloduchy v knihách Iana Fleminga o agentu Jamesi Bondovi. Sherronda uvádí, že antagonisté Rosa Klebb a Grant v románu Srdečné pozdravy z Ruska (From Russia with Love) jsou asexuálními zabijáky, kteří místo sexu touží po vraždění a moci, a to samé platí o Auricu Goldfingerovi v bondovském románu Goldfinger nebo Irmě Bunt v románu V tajné službě jejího veličenstva (In Her Majesty's Secret Service): "Ano, bondovská série má, zdá se, zvláštní zájem o asexuální a aromantický antagonismus a zlodušství. A každá z výše zmíněných postav je kontrastrována s Bondovou hrdinskou, agresivní, mužskou heterosexualitou - kterou dokonce použije, aby "vyléčil" femme fatale Pussy Galore z jejího lesbianismu." Bond byl vždycky konzervativní britskou propagandou, takže mě to jako někoho, kdo se na něj v životě nedíval (a Flemingovy romány nečetl) nepřekvapuje - ale kypí to neomaleností a omezeností prohnilého šovinismu minulého století. Z dalších známých a problematických ace postav definovaných nerealistickým emočním chladem jmenuje autorka Dextera ze stejnojmenného seriálu a Sherlocka Holmese od Arthura Conana Doylea; poukazuje na to, že Sherlock je ve většině adaptací ace, stejně jako v původních románech, a připomíná problematičnost Cumberbatchovy verze z BBC, která se označovala za "vysoce funkčního sociopata". Značná část kapitoly je pak věnována rozboru filmu Selah and the Spades z roku 2020, jehož hlavní hrdinka, Selah Summers, je asexuálka a aromantička, nicméně s velmi problematickou osobností, která opět může u diváků vyvolat pocity (nebo snad hrát na jejich předsudky), že lidé bez zájmu o sex musí být sociopati. Předposlední podkapitola, NHI, což je zkratka pro No Humans Involved (Žádní lidé nezahrnuti), se týká přehlížených vražd spáchaných Lonniem Franklinem, kterému se přezdívalo Grim Sleeper, mezi lety 1988 až 2002. V Los Angeles zabíjel chudé Afroameričany, zvláště pak afroamerické ženy, a fotografoval si je, když byli v bezvědomí. Policie vraždy označovala zkratkou "NHI", čímž dehumanizovala Franklinovy oběti - trivializovala jejich smrt (protože byli tmavé barvy pleti, bylo to pro policii, jako by nikdo o život nepřišel). Poslední podkapitola, Impossibility (Nemožnost), se zabývá tím, jak hypersexualizace Afroameričanů brání v pochopení společnosti toho, že existují ace Afroameričané.

Úvodní věty deváté kapitoly, Utility (Užitečnost), vskutku člověka zamrazí na zádech. Jejich relevantnost vzhledem k fašizaci USA je tři roky po vydání knihy snad ještě větší: "Bílá supremacie je sama sexuální fantazií - soustředěnou na moc, násilí a dominanci. Proto je sexuální fantazie příhodným prostorem k tomu, aby byl sex využit pro bíle supremacistické cíle. Vypadá to, že anti-černošské a bíle supremacistické využití sexu se nachází na prahu mezi tabu a sociálně akceptabilním." Kapitola se zabývá pornografií ve spojení s rasismem a bílým supremacismem, a jak je pornografie (čtěte sexistická pornografie, nikoliv feministická pornografie) spojena s rasismem, a jak je v ní vnímán mužský pohlavní orgán afroamerických mužů. Toto pro mě nebylo lehké čtení, a myslím si, že to lehké čtení nebude ani pro spoustu dalších lidí - autorka prozkoumává velice dehumanizující prostředky rasismu, které činí z žen i z Afroameričanů lidi podřadné bílým cis hetero mužům. Věnuje také pozornost sexu jako formě rasové solidarity, kdy bílí američtí liberálové chtějí ukázat, že nejsou rasisté tím, že prohlašují, jak chtějí mít sex s Afroameričany. Rozebírá také stereotyp Mammy, afroamerické domácí paní, která je kvůli své temné pleti a velkému tělu vnímána jako nepřitažlivá, je zbavena sexuální touhy a je terčem sexuálního násilí bílého muže, za jejíž prožívání (a "svádění" bílého muže) ji pak trestá (například bičuje) bílá žena. Mammy je kontrastem hypersexuální Jezebel, dalšího stereotypu afroamerické ženy. Je důležité si uvědomit, jak je asexualita afroamerickým lidem odebírána, a jak tyto rasové sterotypy napomáhaly a napomáhají k neakceptanci existence ace žen tmavé barvy pleti. 

Afroameričtí asexuálové a obecně ace lidé tmavé barvy pleti nesmí být přehlíženi a ignorováni; je třeba věnovat pozornost acefobnímu útlaku ve spojení s rasismem, který zažívají. Zdroj: The Black Youth Project

Opravdu musím vyzdvihnout desátou kapitolu, Refusal (Odmítnutí). Zabývá se primárně sexuální identitou významné sci-fi autorky Octavie E. Butler, známé především pro její román Podobenství o rozsévači (Parable of the Sower) z roku 1993, jehož děj se odehrává na post-apokalyptické Zemi zasažené změnou klimatu a obrovskými sociálními nerovnostmi (velmi relevantní pro čtení dnes!). Sekundárně pak řeší i sexuální identitu básníka, aktivisty a představitele harlemské renesance Langstona Hughese, autora The Weary Blues. Oba tito význační afroameričtí spisovatelé mohli být asexuálové, přestože Octavia E. Butler byla za svého života považována za lesbu, ale sama tvrdila, že ji ženy nepřitahovaly, a podobně Langston Hughes byl považován za gaye, ačkoliv nikdy nikdo nemohl potvrdit, že kdy měl sexuální vztah s jiným mužem. Sherronda rozebírá životopis Langstona Hughese napsaný Arnoldem Rampersaudem (dvousvazkový The Life of Lanston Hughes), který rozhněval některé Hughesovy gay fanoušky: "V Rampersaudově díle vyvstává Hughes jako neustále bojující, takřka asexuální entita - což je více méně obraz, v jakém se Hughes vykresloval." Důvod, proč Hughesovy gay fanoušci byli rozhněváni, byl ten, že Rampersaud při své pečlivé rešerši nenašel jediný důkaz toho, po čem sám pátral - že Hughes byl opravdu gay. Vše nasvědčuje tomu, že byl ace, ačkoliv si svůj osobní život velice střežil. Co se týče Octavie E. Butler, psala, že její vášní bylo psaní - vždyť usilovala o to být spisovatelkou už ve 13 letech. Její život je podle mě velice inspirující - spisovatelství měla tak ráda, že někdy třeba pracovala 3 měsíce, vydělala si peníze, aby mohla další 3 měsíce psát, a jakmile byla úplně zchudlá, dílo nechala vydat anebo šla zase pracovat, aby měla dále na psaní. Spisovatelství byla její jediná láska. Jako ace člověk a někdo, kdo bez ustání bloguje 16 let, to shledávám velice sympatickým (ne, že bych se chtěl vyzdvihovat na úroveň tak význačné spisovatelky!). Sherronda představuje čtenáři sociologické dílo Belly DePaulo zaměřené na singlismus (diskriminaci singl lidí), a o lidech, kteří jsou "single at heart" ("singl v srdci"): "Podle DePauliných zjištění bývají lidé singl v srdci méně pravděpodobněji heterosexuální, a mnohem pravděpodobněji asexuální nebo aromantičtí. Domnívá se, že 'emoční a psychologická svoboda, v jednom z nejhlubších smyslů, znamená, že můžete žít svůj nejlepší život - život, který shledáváte nejvíce autentickým, nejvíce významným a nejvíce naplňujícím." Vypadá to, že to platí i o Octavii E. Butler. Byla singl, ráda psala a cestovala, a vztahy nějak moc neřešila (byť v jejích spisech lze najít důkazy o tom, že měla sex s muži; nejčastěji s muži, které prostě jen potkala a líbili se jí, ale jako možná aromantička k nim jinak nic necítila). Na závěr Sherronda uvádí: "Toto není volání po tom, abychom oficiálně vnímali Butler a Hughese jako jednoznačně asexuální nebo aromantické figury, i když bych tyto vynikající osobnosti moc ráda prohlásila za afroamerické aro-ace ikony. Není naším místem činit tyto deklarace pro živoucí nebo zesnulé. Spíše jde o to ctít jejich aspekty, které můžeme číst asexuálně a aromanticky - to znamená, nápadně a význačně mimo normativní rozumění sexu, romanci a touze - protože tyto aspekty existují jako součást jejich celého bytí." Nelze, než souhlasit. Lidská sexualita i romantická přitažlivost je spektrem, a aspekty životů těchto literátních velikánů na to též poukazují.

Předposlední kapitole, Histories (Historie), poskytuje čtenáři zevrubnou časovou linii výzkumu a zvyšování viditelnosti asexuality, od roku 1855 po rok 2021. Ať už nás německá sexuální reformistka Emma Trosse v roce 1895 nazvala "neutrály" nebo nás Magnus Hischfeld nazval asexuály či "automonosexuály", byli jsme tu vždy. The Asexual Manifesto, David Jay, první Ace Week v roce 2010, první Mezinárodní den asexuality v dubnu 2021... a je toho mnohem víc. Historie asexuality je opravdu zajímavá - i já sám jsem v této kapitole našel drobnůstky, o kterých jsem netušil! Poslední kapitola, Possibilities (Možnosti), se pak zabývá přehlížením ace lidí v LGBTQIA+ prostorech, a velice se mi líbí autorčino uvedení vyzkoumané korelace leváctví a asexuality. Uvádí také, s čím se v minulosti lidé preferující užívání levé ruky pro psaní či kreslení potýkali - s pokusy "změnit" je, tak jako se bigoti dneška snaží "změnit" asexuály a jiné queer lidi, ačkoliv je to nemožné a je to mučením (autorka připomíná, jak "léčba" leváctví vedla k psychickým problémům u dětí a problémům s řečí). Ani leváci to v našem světě nemají jednoduché: "Náš svět má konzistentní historii vytváření omluv pro vyčleňování těch, kteří jsou odlišní od normy, od toho, co je považováno za vhodné vládnoucí třídou. A protože téměř 90 % populace jsou praváci, svět je postaven nejvíce komfortabilně a bezpečně pro praváky." Velice se mi líbí slova Lisy Orlando, která cituje: "Pro nás je asexualita příslibem vzdoru a nakonec zničení nicotných konceptů kolem sexu i vztahů, které podporují a zvěčňují patriarchát." Nejsme dysfunkční, jsme rozmanití. Jsme tak rozmanití, jak jen můžeme být. A to, že je z nás patriarchát (nebo cisheteropatriarchát) tak vyděšen, by každého - ať už jste ace nebo ne - dovést k uvědomění si toho, jak je s námi všemi v tomto systému hráno, a jaká očekávání a pravidla jsou na nás všechny uvalována. Po několika výpovědích o životech různých ace lidí, kteří se s Sherrondou dostali do kontaktu, se dočkáte ještě brilantního doslovu od Grace B Freedom s názvem A Love Letter to my Fellow Impossibles, Mythicals, Fugitives, Enigmas, and "More Than, Less Than and Other Than" Humans

Refusing Compulsory Sexuality je skvělá kniha, která je plná informací a kterou mohu doporučit každému, kdo se zajímá o asexualitu, queerness, útlak, nerovnost, diskriminaci a rasismus. Nutí čtenáře k neustálému zamýšlení se, k neustálému rozebírání útlaku, k intersekcionálnímu přemýšlení o situaci lidí kolem nás, a poskytuje důležitý nový článek v porozumění diskriminaci afroamerických LGBTQIA+ lidí, zvláště pak afroamerických ace lidí. Mohl bych toho o ní napsat ještě tolik, ale myslím si, že bude lepší, když si ji sami přečtete. Je to hutná, informativní, skvěle napsaná a výtečně promyšlená kniha řešící závažná, nelehká témata, kterým nesmíme nevěnovat pozornost.

sobota 25. října 2025

Noví Lovci kryptidů: Palba v poušti (2/3)

Noví Lovci kryptidů - Wren Rivera, Winn Wilkinson, Keira Kendrick a Armando Villalon - se vydali do Palestiny, aby se setkali s údajně posledním přežívajícím Sandwalkerem, obřím pouštním krabem, jehož reemergence před 30 roky se pojí s prvními tehdy učiněnými kroky za osvobození palestinského lidu z brutální nadvlády Izraelem. Od svého pouštního průvodce Hakima se čtveřice mladých dobrodruhů dozvěděla, jak místní Sandwalkera vnímají. Věří, že Alláh zvíře stvořil proto, aby rozhodlo, komu jejich země patří, a také, že je schopno rozlišit dobro od zla, respektive dobré úmysly od těch špatných, vražedných. I z toho důvodu poté, co jej Hakim před novými Lovci kryptidů probudil několika ranami z pušky, Sandwalker nezaútočil. Skupina se ubytovala v hotelu The Refuge na kraji města Rafah, jež za tři desítky let prošlo výraznou proměnou, byť se stále nezbavilo hromad suti z doby strašlivé genocidy. Wren si ve svém pokoji četla dizertační práce svého nového známého, Terrence Zendera z financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Zjistila, že byl přítelem Jacka Owena, jenž byl také členem unie, než s Lovci kryptidů záhadně zmizel. Později toho dne se čtveřice setkala s Terrencem a jeho kolegou Gerrym Stingem, vědcem, který si svou kariéru vybudoval na výzkumu kočko-pso-opičáků z kostarického poloostrova Osa, kde se vlastně původní Lovci kryptidů zrodili. Gerry se také znal s Jackem a hlavně byl kamarádem jeho syna Deana - též záhadně zmizelého - se kterým byl v kontaktu až do roku 2045. Představení členů unie novým Lovcům kryptidů bylo však jen malou součástí toho, co spolu mají v Palestině podniknout. Mladí dobrodruzi se do ní vydali proto, že je Terrence přes Wren pozval na výzkum Sandwalkera. Nedávno byl v poušti zabit sionistický terorista z USA, nikoliv však lidmi. Byl rozkrájen, jako by ho zcvakla velká klepítka, ta ale nemohla náležet velikému krabovi trvale usazenému v dvacetimetrové jámě. Vypadá to, že Sandwalker se partenogeneticky rozmnožil, a pouští nyní mohou běhat jeho "menší klony". Bude však třeba ověřit, zda je tato hypotéza pravdivá.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

PALBA V POUŠTI, ČÁST DRUHÁ:

"Budeme se muset rozdělit," řekla svým třem přátelům Wren, "jedna skupinka půjde s Terrencem do pouště a bude pátrat po Sandwalkerových potomcích, pokud tam teda nějací žijí, a druhá se přidá k Gerrymu Stingovi při jeho výzkumu Sandwalkerova rozmnožovacího systému."
"Obojí zní lehce děsivě," reagoval na její slova Winn.
Čtveřice se procházela ulicí sousedící s tou, v níž se nacházel hotel The Refuge. Padla tma, na obloze bylo tisícero hvězd, měsíc v úplňku ozařoval pouštním prachem pokrytý asfalt, a tak ani nebylo třeba pouličních lamp, jež však město osvěcovaly s obdobnou intenzitou. Vzduch byl chladný, a všichni, až na Armanda, na sobě měli svetry a mikiny. Starší student jako jediný kráčel v bílém tričku, do něhož byl oděn i v předchozích hodinách.
"Jestli si mám vybrat, chce-li se mi pochodovat za úděsného vedra pouští a hledat stopy suchozemských korýšů, anebo šmátrat se v genitáliích toho velkého a riskovat cvaknutí jeho několik metrů dlouhými klepety," zamyslela se nahlas Keira, "volím tu první možnost." Nato se zasmála.
"Hele, já bych třeba radši šel do toho výzkumu v jámě," řekl Winn, "jednou už jsme s Wren v poušti byli, a nebylo to zase tak příjemné."
"Pochcal sis tam kalhoty," uchechtla se Wren, "věřím, že to příjemné nebylo."
"Kámo!" vyhrkl iritovaně Winn. Pohlédl na dívku, ke které toho tolik cítil, a zamračil se. "Nemusíš všem vykládat o každé nepříjemnosti, která se mi přihodila..." Spěšně se podíval na Keiru i Armanda, kteří se oba potutelně usmívali a hleděli k zemi. "Abyste to pochopili, napadli nás monstra z Aricy, to jsou přežívající dromaeosauridi, se kterými měli tu čest naši hrdinové Jack Owen a Pierre Leroy zpátky v roce 2016, a já jsem si ze strachu před jejich srpovitými drápy trošku... trošku... ucvrnkl."
"Pořádně sis ucvrnkl," opravila ho Wren. Keira a Armando se začali řechtat.
"Byla to nehoda!" bránil se Winn. "Až vám jednou půjde o život, taky po čase zjistíte, že jste udělali dobře, že jste si vzali náhradní spodní prádlo."
"Takže radši půjdeš k tomu krabovi? Tam taky hrozí riziko ucvrnknutí si, když ho naštveš a vyjede po tobě," smála se Wren.
Winn byl uražen. Neměl rád, když si z něj Wren takto střílela. A nebyl nadšen z toho, že bagatelizovala události z Atacamy, které je oba takřka stály životy.
"Přestavme kecat o totálně bizarních věcech," řekl Armando, "já bych šel s Winnem. Docela mě zajímá fyziologie toho zvířete. Jsem teď v druháku, a v tomto semestru mám předmět o anatomii bezobratlých. Zrovna minulý týden jsem pod vedením předního entomologa z naší univerzity pitval raka červenoklepetého, který byl na Portoriko introdukován z Austrálie a Nové Guineje na konci minulého století. Bylo zajímavé vidět uvnitř jeho vajíčka, měl jich v sobě docela dost. Není divu, že jsou tak invazivní, potvory. Rozmnožují se v hrozných kvantech."
"Super," usmála se Wren, "máme tu mezi sebou někoho, kdo má praktické znalosti korýší anatomie."
"Vy běžte zkoumat Sandwalkera, kluci, a my se vydáme do pouště," prohlásila Keira, "já na rozdíl od tebe, Winne, ještě nikdy v poušti nebyla, takže si ji ráda zažiji napoprvé."
"Fajn," řekl pořád ještě dotčeným hlasem Winn, "myslím si, že takhle to bude nejlepší."
"Hlavně se nenechte stáhnout do té obrovské díry..." řekla zcela vážně Keira.
"Myslím, že tam slaníme, mělo by to být bezpečné," přerušil ji Armando.
"... kterou má ten doktor Sting mezi zuby. Působí bezedně."
Všichni se zasmáli, byť ne zle. Rozesmál se i Winn.
Příštího týdne s prvními ranními paprsky opustili Winn, Armando a Gerry svůj hotel, a s batohy plnými vody zamířili k Sandwalkerově jámě. Průvodce již tentokrát nepotřebovali. Věděli přesně, kam jít. Gerry, kráčející napřed, měl navíc místo výskytu zvířete zaznamenáno ve svém mobilním telefonu, od jehož displeje po celý pochod nespustil oči.
"Přemýšlel jsem trochu o tom, jak to uděláme," řekl Armando, když mu pochod začínal připadat až příliš tichý, "není to tak, že bychom mohli obrovského kraba rozpitvat, a už vůbec ne zaživa. Máme nějaké náčiní, abychom... se podívali do jeho gonopod?"
"Ano, ano, všechno mám s sebou," řekl nervózně Gerry, jako by s nikým nechtěl vést řeč, a neustále hleděl do mobilu, "prvotřídní vybavení, bude se vám to líbit."
"No, vzhledem k tomu, že ten krab je velký asi jako náklaďák," odpověděl Armando, a změřil očima velikost Gerryho batohu, "mi přijde, že jste si naložil docela málo."
Gerry nereagoval. Armando pohlédl na Winna, a pokrčil ramena. Winn znaveně zazíval a zamžoural očima. Také se mu zrovna do hovoru moc nechtělo.
"Ty a tvoje holka jste byli včera fakt cute," řekl Armando, a usmál se jedním koutkem úst, "jak jste na sebe štěkali kvůli tomu pochcání ze strachu... comedy gold, kámo, comedy gold."
"Wren dokáže být... hodně direktivní," odpověděl Winn, a vykulil oči, "počkej, moje holka?"
"Tak nějak jsem už vyvodil, že spolu chodíte," řekl Armando, "a kdybyste nevypadali jako typický poďobaný teenageři s nabarvenýma vlasama, hádal bych, že jste spolu žili tak dvacet třicet let, vole."
Winn se začervenal.
"Co je? Seš nějak zamlklý," uchechtl se Armando, "Wren tě totálně žere. Je to na ní vidět."
"Byli jsme spolu na jednom rande," řekl sklesle Winn, "vlastně to ani nebylo normální rande, spíš... pracovní schůzka... kvůli našim nočním můrám o Chupacabrách. To bylo víceméně všechno."
"Rady ti dávat nebudu," smál se Armando, "ale věř mi, pokud chceš s někým chodit, fakt se ho musíš zeptat a naplánovat nějakou schůzku. Jiskřičky mezi váma přeskakují pořád, ale jestli to nechceš posrat..."
"Takže teď místo pochcání hodláš mluvit o posrání, jo?" vyhrkl iritovaně Winn.
"... doporučuju ti rychle s tím něco udělat."
S devátou hodinou ranní se Winn a Armando ocitli opět v místech, ze kterých předešlého dne pohlíželi v Hakimově, Keiřině a Wrenině přítomnosti na obřího kraba na dně hluboké jámy. Ležel tam nehnutě, jako by spal celé věky. Gerry pořídil na svůj mobil jednu fotografii Sandwalkera, poté si sundal batoh, shodil dolů ke zvířeti tři lana, jež postupně vytáhl ze svého ruksaku, a napnul je na jistící háky, které zabořil do písku. 
"Pomalu slaníme dolů," řekl a konečně se na oba hochy podíval, zatímco v kleče poutal lano k poslednímu háku, "a zkusíme se dostat za Sandwalkerovo levé klepeto. Bude to docela fuška. Tohle místo je jediné, ze kterého se podle satelitních snímků dá slézt dolů. V polovině sestupu se budeme muset trochu... no, natočit. Do písku tam zarazím několik dalších háků, a lana přes ně zkroutíme tak, abychom neskončili přímo v tom klepetu."
"Fajn," usmál se Armando, "jen do toho."
Trvalo půl hodiny, než se trojice ocitla na spodku jámy, centimetry od dřímajícího těla obrovského korýše. Gerry byl ze sestupu překvapivě znaven, a musel si polít vodou hlavu. Působil ještě nervózněji, než při pochodu pouští.
"Jenom mě teď napadlo," řekl náhle Winn, "neměl někdo z nás zůstat nahoře? Co kdyby... se něco stalo, a lana by spadla? Co kdyby je tam někdo... přeřízl, nebo tak něco?"
"Jo, to se tak stane," usmál se Gerry, "poslouchejte, nemáme moc času. Nerad bych to zvíře rušil. Zatím je v klidu, ale kdo ví, třeba ty příběhy o tom, že je schopno odhadnout, zda máte dobré či zlé úmysly, nejsou nikterak pravdivé... who am I kidding, proč by měly být? Může se začít bránit naší přítomnosti prakticky kdykoliv, takže to urychleme!"
"No, a já bych teď rád slyšel víc o tom, jak se mu chcete podívat na gonopody," řekl Armando, "protože fakt nevidím ve vašich rukou nějaké long ass kleště, kterými mu odhrnete pláty karapaxu."
Gerry se usmál, a zcela odhalil mezeru mezi předními zuby. Ze svého batohu vytáhl tabletu podobné zařízení, na němž byla umístěna drobná kamera s asi půlmetrovým kabelem, na jehož konci blikalo zelené světlo. "Proč být tak invazivní? Žijeme ve světě technologií, ne ubližování zvířatům."
"Ne všechno musí být pitva," řekl Armandovi Winn, a usmál se.
"Tos měl říct těm Chupacabrám, co tebe a tvou holku tak traumatizovaly," odpověděl na to s pozvednutým obočím Armando.


Wren a Keira v Terrencově doprovodu opustili hotel půl hodiny po prvním týmu. Na konci ulice je pozdravil Hakim, nesoucí na zádech tornu napěchovanou plastovými lahvemi s pitnou vodou. Terrence s ním prohodil pár slov, a pak se čtveřice společně vydala do ranním slunkem prohřívané pouště. Zatímco míjeli několik keříků vystupujících z písku, vystrašili dvě slunící se ještěrky.
Wren vytáhla z pouzdra na svém opasku laserovou pistoli, a zkontrolovala, zda byla nabita. Vyjmula z její rukojeti kapsli s náboji, a prozkoumala ji očima.
"Začala jsi kupovat laserové střely?" zeptala se Keira, a promnula si oči.
"Na Portoriku jsem je skoro vyplýtvala," odpověděla Wren, "naštěstí shánět laserové střely do laserových pistolí není v dnešním světě moc těžké. A když tolik makám na brigádách, mám na ně."
"Kde jsou ty časy, kdy laserové střely byly dražší než regulérní kulky?" usmál se Terrence, kráčející dva kroky napřed, a otočil se na Wren.
"Taková doba někdy byla?" uchechtla se Wren.
"Jack Owen mi jednou říkal, na kolik jeho tým ročně přišly laserové střely. Jen do ručních pistolí nakoupili vždycky na začátku roku kapsle o ceně třinácti milionů liber. Jedna kapsle je vyšla na patnáct tisíc," odpověděl Terrence, "a to měli ještě speciální cenu, protože jednak zakázky byly velké, druhak japonská firma, která jim je dodávala, měla s Lovci kryptidů speciální kontrakt, a s ním byly spojeny výhody."
"Já vím, já vím," řekla na to Wren, "podmínkou pak bylo, že každý rok předvedou nová vylepšení letounu, který byl od stejné společnosti... četla jsem to v knize Akihika Yukimury, přes kterého se vlastně Lovci kryptidů ke všem těm fancy technologiím dostali."
"Starý dobrý Akihiko vždycky říkával, že nepřítele je třeba zmasakrovat už když na vás poprvé pohlédne," řekl Terrence, a v jeho hlase zazněla nostalgie, "zvláštní, že to říkával někdo, kdo si místo laserových pistolí raději zadal s kovovou tyčí. Ale masakrovat nepřátele s ní uměl, to ano."
"Yanzari!" vyhrkl náhle Hakim. "Podívejte se! Stopy!" Ukázal na čerstvou řádku jemných, mělkých otisků v písku, před nimiž stál, a jež mířily až k vrcholku duny asi deset metrů od jeho pravé ruky. 
"Co je tu mohlo zanechat? Fenek?" zeptala se Keira.
"Fenek je v palestinském regionu už asi 150 let vyhynulý, Keiro," řekla Wren, "nevypadá to úplně na savčí stopy."
"Máte představu, kterým směrem zvíře šlo, Hakime?" zeptal se Terrence.
"'ana last muta'akidan," odpověděl Hakim, "nejsem si jist, pane Zendere." Sehnul se ke stopám, a pečlivě je zkoumal. "Nikdy jsem takové stopy neviděl."
"Určitě to nemůžou být stopy Sandwalkerova potomka," řekla s úsměvem Wren, "to by bylo nějak moc lehké, narazit na ně jen tak náhodou pár desítek minut poté, co jsme vyšli z hotelu."
"Šel bych nahoru na tu dunu," řekl Hakim, "tam uvidíme, kterou atijah zvíře zvolilo."
Jakmile se ocitli na vrcholku duny, po stopách nebylo ani vidu. Řada zcela náhle končila, a za posledními otisky se již zcela bez omluvy rozprostíral panenský písek. Wren si lehla na břicho a upřela své zraky na posledních několik stop. "Muselo to odsud vzlétnout," řekla stroze.
"Je možné, že ty stopy zachovali nějací pouštní ptáci?" zeptala se Keira, a obrátila se na Hakima, hledícího do dáli, proti rannímu slunku.
"Žádní ptáci žijící v poušti nepochodují několik metrů, aby odlétli z duny," odpověděl Hakim, a nespustil oči z horizontu. Cosi tam zahlédl. Bylo to malé, ale pohybovalo se to, a on se to snažil lépe identifikovat, aniž by se o tom zatím zmínil.
"Vůbec to nevypadá na ptačí stopy," řekl Terrence, a na vrcholku duny se posadil. Pohlédl na Wren, která si právě konec stopní dráhy vyfotografovala na mobilní telefon. "Buď jde o nějakého plaza, který se zahrabal do písku, nebo..."
"Zahrabal do písku, to je ono! Nevzlétlo to, ale zahrabalo se to!" vyhrkla Wren. "A to dokonale!"
"Přátelé?" ozval se Hakim. Silně znervózněl.
"Soudě podle vzdálenostmi mezi otisky muselo jít buď o několik čtyřnohých zvířat, anebo jedno větší zvíře s několika vícero končetinami," řekl Terrence, "podívejte se na tvar jednotlivých otisků, slečno Rivero. Nelze vidět jediné stopy po prstech. Buď to byli plazi s blánou mezi prsty, těžkými prsty, anebo je zanechaly končetiny většího bezobratlého, který..."
"Lidi?" přidala se k Hakimovi Keira. Také již spatřila to, na co upínal své oči.
"Mě se nechce věřit, že by to měl být malý Sandwalker! Ale propána, teď, když se na ně dívám, nemůžu v nich nevidět stopy kraba!" vyhrkla Wren.
"Pozor! Dolů!" zařval Hakim, a strhl Keiru a Wren z duny. Hrubě sjeli po písku, načež se ozvala hlasitá střelba.
"Pane Zendere!" zařvala Wren. Otočila se, a spatřila Terrence, jak sjíždí po duně za nimi. Ve své zelené expediční košili měl čerstvý otvor po kulce. 
"Proboha, zasáhli mi košili!" vykřikl, jakmile byl dole s ostatními. Otvorem prostrčil prst. "Naštěstí kulka neprošla ničím jiným, než košilí. Netrefili mě!"
"To máte z pekla štěstí, pane," řekl mu Hakim.
"Počkat, 'zasáhli'? Oni? To střílelo víc lidí?" zeptala se Wren.
"Měl jsem vás varovat okamžitě," řekl Hakim, "moc se omlouvám. Už je to nějaká doba, co se tady za bílého dne objevili ozbrojení výtržníci. Zatímco jste si prohlíželi stopy, uviděl jsem několik osob, jak se pohybují na horizontu. Příliš mě oslňovalo slunce, abych je mohl včas identifikovat, a teď to pana Zendera téměř stálo život..."
"Vůbec se neviňte, Hakime," řekl rozhodně Terrence, "spíše přemýšlejme o to, co dělat teď!"
"Musíme pryč," vyhrkl Hakim, "hned. Nesmíme se tu zdržovat."
Střelba se stávala intenzivnější. Ozbrojenci ostřelovali dunu, z jejíhož vrcholku se na čtveřici za ní snášelo čím dál více rozvířeného písku. 
"Co jsou zač?!" vykřikla Wren.
"Reakcionáři," odpověděl Hakim, "lidé neuznávající Svobodnou Palestinu."
"Běžíme!" vykřikla Keira, a dala se do pohybu. Ostatní utíkali za ní. Cílem bylo dostat se co nejvíce od ostřelované duny. 
"Vůbec jste nám o nich nic neřekl, Hakime!" zlobila se Wren na průvodce.
"Jak jsem říkal, už je to nějaká doba, co se tady objevili jim podobní! Předpokládám, že se jedná o spolupracovníky toho zabitého Američana!" odpověděl Hakim.
Zezadu se ozýval křik. Několik mužů na sebe volalo s krvežíznivým nadšením. Wren se ohlédla, a spatřila jednoho ozbrojence, jenž vybíhal zpoza okraje duny. Byl tmavě oblečen, celý svalnatý trump měl ověšen opasky s náboji, v obou rukou nesl dlouhý samopal, a na očích měl černé brýle. 
"Běžte do prdele!" zařvala dívka, a zamířila na něj laserovou pistolí. Zmáčkla spoušť, a muž s křikem vzlétl, až zády narazil o okraj duny, a sjel po něm dolů. Samopal mu mezitím vyletěl z rukou. Wren se zastavila, a jednou dobře mířenou střelou z jeho zbraně učinila několik bezcenných, spálených kusů.
Rázem se na scéně objevili další dva ozbrojení muži. Byli obdobně vyzbrojeni, jeden z nich ale navíc držel v ruce granát. Vrhl ho po utíkající skupince. Wren, stále stojící na místě, na něj hbitě zamířila laserovou pistolí. Vystřelila, ale minula. V panice zmáčkla spoušť ještě několikrát, a zatřepala rukou. Granát strefila laserem v poslední vhodnou chvíli. 
Ozvala se pekelná rána. Keira spadla na zem, a Hakim ji následoval. Přistál vedle dívky, a těžce se přitom praštil o suchou zem do čela. Wren byla poražena k zemi přímou tlakovou vlnou mířící od granátu, jenž explodoval možná deset metrů od ní. Vůbec se nehýbala. Terrence jako jediný stál na nohou, nohy jako sloupy podpírající jeho masivní tělo. 
"Nehýbejte se! Ruce nad hlavu!" ozvalo se z úst jednoho ozbrojence. Byl to bledý muž malého vzrůstu s kozí bradkou, plešatou hlavou, výraznými černými brýlemi na maličkém nose, a s predátorským úsměvem. Mířil Terrencovi na hlavu samopalem.
Druhý ozbrojenec, štíhlý dlouhán s kudrnatými vlasy a pro změnu bez černých brýlí, přiběhl k nehybné Wren. 
"Přísahám, že jestli jste jí ublížili..." zasyčel Terrence.
"Půjdete s náma, debilové!" zachechtal se ten menší z ozbrojenců. "Udělali jste chybu, že jste sem přišli čmuchat!"
"Nárokujete si toto území?" zeptal se Terrence.
"Jsou to sionisti," řekla Wren, kterou dlouhán donutil vstát. Byla malátná, a zděšeně oddechovala. "Sionističtí reakcionáři."
"No, vypadá to, že tu máme bandu Američanů," řekl dlouhán, "co jste zač? Lidskoprávní aktivisti? Nějaká levičácká antisemitská sebranka, co nenávidí Izrael? Přijeli jste se sem muchlat s těma hnědýma zvířatama, který měly být dávno vyhnaný? Co?!" 
Nato musel dlouhán uhnout. Menší ozbrojenec právě proletěl kolem něj, a to s hlasitým řevem. Terrence nyní držel v ruce jeho samopal, a mířil jím na dlouhána.
Wren využila situace, zvedla z písku svou laserovou pistoli, a muže odpálila do výšky snad šesti metrů. S divoce se pohybujícíma rukama a nohama dopadl těžce na zem, a zakňučel.
"Pozor!" vykřikl Terrence. Přímo za Wren se objevil třetí muž - ten, kterému prve zničila samopal. Vrhal se na dívku s nožem v ruce. 
Terrence se vymrštil proti němu, a sekl ho pažbou samopalu tak silně, že se ozvalo nechutné křupnutí, a muž ve zkroucené poloze zůstal bez jediného hnutí ležet u Wreniných nohou. Dívka se viditelně otřásla znechucením.
Otevřela ústa, a chystala se něco říci, když náhle nehybný ozbrojenec zmizel v písku. Něco ho pod něj bleskurychle stáhlo, a nad tenkou hranicí mezi nebem a zemí zůstaly vězet jen konečky jeho prstů. Divoce sebou kmitaly, zatímco na jeho těle muselo pod pískem cosi hodovat. 
"Můj ty bože," zašeptal Terrence, "ať už ho dostalo cokoliv, musel to být původce těch stop!"
"Lidi? Myslím, že Hakim potřebuje ošetření," řekla Keira, "zmizme odsud!"


Svět se zdál být mlhavým, neurčitým, chaotickým. Wren se točila hlava. Terrence ji podpíral svou levou rukou, zatímco druhou se snažil držet na nohou Hakima. Průvodce z pravé strany držela ještě Keira.
"Jste v pořádku?" ptal se starostlivě Terrence. "Co vy, Hakime? Jak vám je?"
"Potřebuji více vody, prosím," zašeptal Hakim. Nekrvácel, ale na čele měl zmodralou, až fialovou kůži. Dosti si narazil hlavu.
"Tam před námi... se nacházejí nějaké ruiny," řekla Wren, "tam si sedneme."
"Dobrá zpráva je, že za námi nikdo nejde," informovala své kolegy Keira, "všechno, co se nachází za našimi zády, je jen nekonečná poušť."
V pohybu byli něco málo přes čtvrt hodiny. Netušili, co se stalo se zbylými dvěma ozbrojenci, kteří byli pouze v bezvědomí ve chvíli, kdy onen zabitý skončil pod zemí jako potrava onoho tajemného tvora. Jediný, kdo se občas ohlížel zpět, byla Keira. 
Jakmile dorazili ke zbytkům jakéhosi obydlí, nejspíše z doby před více než třemi desítkami roků, usadili Hakima na hromádku kamení. Wren vytáhla z jeho torny lahev s vodou, a dala mu napít. Hakimovi se třásly ruce, jako by byli větévkami ve strašlivém vichru. Působil zranitelně. 
"Hrozně se mi točí hlava," řekl, "a mám mžitky před očima. Písek není tak měkký, jaký se zdá. Stačí spadnout na něj, přímo na čelo, a máte nepříjemný úraz. Možná budu muset do nemocnice."
"Ještě se napijte," řekla mu tiše Wren, "třeba se vám nakonec udělá líp."
Zanechala lahev v Hakimových rukou, a funkci jejího jističe přebrala Keira. Wren vytáhla lahev s vodou i ze svého batohu, a celou ji vypila. Pak si sedla na zem, a tváře zabořila mezi kolena. Zhluboka se nadechovala a vydechovala. 
Terrence převzal Keiřinu roli pozorovatele okolí. Prohlížel si okolní krajinu, a drbal se přitom ve vlasech. Nikde sice neviděl jediného živáčka, ale něco mu tu nesedělo. Nechtěl to s ostatními sdílet, měl však pocit, že je sledován. A že jsou tedy sledováni i oni.
Přeběhl několik kup kamení a ocitl se uprostřed ruin drobného domku, zarostlých pouštními rostlinami. Přimhouřil oči, a zaměřil je na malý úsek polámané báze budovy. Pak se bez rozmýšlení rozběhl, a přeskočil ji.
Ozvala se střelba. Wren a Keira zvedly hlavy, a naslouchaly. Po Terrencovi někdo střílel z pistole!
"Zůstaň u Hakima!" vykřikla Wren na svou kamarádku, a s laserovou pistolí v ruce se vydala tím směrem, kudy utíkal Terrence. Dorazila k bázi zbořeného domu, a nahnula se přes ni. Zatočila se jí hlava, když uviděla, že se za kusem stěny nachází asi desetimetrový spád. Pod ním se nacházely dvě osoby. Terrence rozpoznala okamžitě. Velký svalnatý muž utíkal jako o závod nahoru po protějším svahu tvořeném zbytky cihel a harampádí. Někdo po něm střílel - ten druhý člověk, celý oblečený v černém.
Terrence náhle uklouzl. Svalil se na hromadě zčernalých cihel, a zakryl si obličej. Všiml si, že osoba, která ho napadla, mu mířila pistolí přímo na tvář.
Wren nehodlala čekat. Jednou rukou se chytila zdemolované stěny, nahnula se přes ni a dolů na osobu, jež Terrence ohrožovala, zamířila laserovou pistolí. Zmáčkla spoušť, a z hlavně pistole vystřelil laserový paprsek nejvyššího stupně. 
Střílející osobu sice netrefil, ale dokonale odpálil harampádí pod jejíma nohama. S drsným křikem se ocitla ve vzduchu, a pak těžce dopadla mezi kovové dráty a kamení. Wren si všimla, že to byla nějaká žena. Tmavé vlasy měla svázány do culíku. Levá ruka jí nyní krvácela, neboť se chytila mezi kovovými dráty. Terrence si hlasitě oddychl. Očividně byl přesvědčen, že jej měla brzy potkat smrt.
Wren se opatrně svezla dolů po svahu, učinila několik skoků nad ostrými dráty a nebezpečně uhlazenými kameny, po kterých by jistě uklouzla, a jakmile stála před útočnicí, namířila jí k hlavě laserovou pistoli. Terrence se k ní připojil, a kašlal u toho.
"Musela nás sledovat," řekl, a utřel si ústa, "jinak se to nedá vysvětlit. Byla to příliš velká náhoda."
"Co? Proč?" zeptala se nechápavě Wren. Přistoupila ke zraněné ženě, a ta se na dívku dlouze zadívala. Wren se skoro zastavilo srdce, když rozpoznala její obličej.
"Wren? Co to děláš?" 
"Vy! Co... co to děláte vy? Co sakra děláte tady?!"
Byla to Marilla Kent-Lyons. Posadila se, a se zasyčením přejela prsty pravé ruky po krvácejícím zápěstí ruky levé. "Pěkně děkuju," řekla s naštváním v hlase.
"Vy jste chtěla zastřelit pana Zendera?!" vykřikla Wren. "Vysvětlete mi, proč! A taky, co tu, do prdele, pohledáváte!"
"To by tě nemělo zajímat," odpověděla Marilla, a pokusila se vstát. 
"Ani hnout," varovala ji Wren, učinila krok směrem k ní, a téměř ji hlaveň laserové pistole přitiskla k hlavě, "sedněte si. Nejdřív chci odpovědi."
"Skrývala se za tou zbořenou stěnou... nebo aspoň za tím, co z ní zbylo. Uviděl jsem tam pohyb, tak jsem tam skočil. Oba jsme sletěli sem dolů, a ona pak po mě střílela," řekl Terrence, "ale... nedokázal jsem si ani ve snu představit, že se tu s ní potkám! Jak jsem říkal, musela nás sledovat. Nejspíš celou cestu z Rafy, jinak se to vysvětlit nedá."
"Wren, poslouchej mě," řekla rázně Marilla, "tomuhle člověku nevěř ani slovo. Vůbec nechápu, proč se vydáváš na výpravu spolu s ním."
Wren se podívala na Terrence. "Pěkné. Snažíte se mě oba přesvědčit o tom, že vaše strana je ta správná?"
Marilla využila toho, že Wren pohlížela na Terrence, a pokusila se vytrhnout jí z ruky laserovou pistoli. Wren však reagovala rychle, a Marillu hlavní uhodila do čela. Agentka zakřičela bolestí, a zůstala ležet na zádech.
"Příště budu, do prdele, střílet!" zařvala zlověstně Wren. "Chci vysvětlení! Bez něj se dál nepohnete!"
"Jsem tu kvůli němu," řekla Marilla, a hleděla na modré nebe, přičemž si oběma rukama mnula čelo, "kvůli Zenderovi. Kvůli lidem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu."
"Ano, vůči naší unii chováte vskutku obdivuhodnou zášť, agentko," řekl Terrence, "stejně jako vaše matky. Tady slečně Riveře jsem vysvětlil, co jste provedla. A jaké škody jste s agentem R'onnem napáchala při zcela ilegálním vloupání do budovy naší organizace v D.C.!"
"Wren, nevěř ani slovu, které ten chlápek vyřkne. Je to manipulativní psychopat," řekla Marilla, a zaklonila hlavu, aby na Wren mohla pohlédnout, "nevím, o čem tě přesvědčil, ale vydat se s ním na výpravu určitě nebyl dobrý nápad. Vím, že je tu taky ten druhý chlápek, doktor Sting. Kdybys věděla, co je opravdu zač..."
"Tak mi řekněte, co je zač!" zařvala Wren. "Co jsou oba zač!"
"Prosím, agentko," řekl vážně Terrence, a učinil krok vpřed, "řekněte tady slečně Riveře, co jsme podle vás zač. Velice rád si poslechnu váš názor."
"Jsou to lidi, kteří mají velice pochybné cíle, Wren," řekla Marilla, "a jejich dosažení může stát spoustu lidí jejich životy. Podobně, jako to, o co se snaží doktorka Callaghan..."
"Se kterou jste nás dostala do konfliktu, aniž byste mě a ostatním členům týmu vysvětlila, proč! Skoro nás nechala rozpárat, a vy jste si pohodlně zmizela, teleportovaná pryč z Winnova pokoje, a už jste se neozvala!" křičela Wren. 
"Věř mi, že tu pistoli bys měla mířit na tohohle šarlatána vedle tebe!" zařvala Marilla.
"Proč?! Vysvětlete mi, proč!" 
"Mluvte, agentko," řekl rázně Terrence, "co na mě máte? Co jsem provedl nebo provádím tak špatného? Našla jste v těch ukradených datech unie něco, co mou činnost činí vám nepohodlnou?"
Marilla se pokusila posadit. Kontrolovala přitom, zda Wren náhodou opravdu nezmáčkne spoušť.
"Nebo jste naštvaná proto, že mezi těmi daty, která jste ukradla, byly údaje o velice zvláštních praktikách vaší organizace, která náhodným osobám, jež vás viděly při práci s tajemnými tvory, vymazává paměť a vytváří z nich nové agenty?"
"Držte hubu, Zendere," sykla Marilla.
"Je to pravda?!" zeptala se rychle Wren.
"Wren, prosím tě, přestaň na mě mířit tou..."
Vzduchem prošlehl laserový paprsek. Prosvištěl vedle Marillina pravého ucha.
"Wren, sakra, přestaň! Neuvědomuješ si vůbec, v jakém nebezpečí se..."
"Myslím, že si to uvědomuju," řekla dívka.
Marilla jí pohlédla do tváře, pak se podívala na Terrence, který zbledl hrůzou, a nato se otočila. Přímo za jejími zády se nacházel krab velikosti medvěda, a do výše natahoval svá hrůzostrašná klepítka.
"Sandwalkerů opravdu je víc!" vyhrkla poloradostně Wren. "Teď je jenom otázkou, jestli opravdu zabíjejí ty, co mají zlé úmysly..."

Pokračování příště...

pátek 24. října 2025

Obrázek týdne 24. 10. 2025

V týdnu od 19. do 25. října probíhá Ace Week 2025, do něhož je Blogorgonopsid už posedmé zapojen, a v rámci něhož jsem pro vás zatím od neděle do čtvrtka napsal tyto články: Proč je důležité učit o asexualitě; Asexualita na YouTube IIIJsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?; Acefobie, singlismus a chrononormativita; a Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce. Dnes si od psaní o asexualitě a asexuálním spektru dám menší přestávku. Protože je pátek, je na čase sdílet s vámi další Obrázek týdne, a opět to tentokrát bude paleoart. A jak už to tak chodí, narazil jsem na něm na jednom discordovém serveru, na který se každým dnem vracím. Je to nový obraz od umělce vystupujícího pod přezdívkou Onirio, zveřejněný teprve včera, 23. října tohoto roku. Jak se vám líbí?


Popisek k obrázku: Největší z teropodů, Spinosaurus aegyptiacus, zvíře dlouhé dobrých 14 metrů a vážící 7,5 tuny, pohlíží na rozbouřené mořské vlny obarvené dorůžova a dopupurpova zapadajícím slunkem. Tyčí se nad nimi, postaven na skalisku, které se div neztratilo v jejich obětí, a nasává nozdrami slaný vzduch. Možná, že uvažuje o tom, zda má cenu za těchto podmínek vyrazit na lov ryb. Ale možná také pouze obhlíží své území, a na lov rybích obyvatel rozdivočelého moře nepomýšlí vůbec. Kdo ví, co se tomuto obrovi odehrává v hlavě. Jeho masivní ocas je ztuhlý, rozkročené zadní končetiny se také nehýbají, a Spinosaurus upřeně hledí vpřed, kamsi ke tmavnoucímu horizontu. Může tu stát minutu nebo klidně i celé hodiny. Když jste největším masožravým dinosaurem všech dob, můžete si tak trochu dělat, co se vám zachce - a když nemáte zrovna hlad, klidně můžete relaxovat u moře. V průběhu desítek let se pohled odborníků na spinosaurův vzhled změnil. Poté, co byly Ernstem Stromerem popsané exempláře, převezené z Egypta do Německa, nenávratně ztraceny v důsledku bombardování Mnichova za 2. světové války, byl tento velký masožravec zahalen rouškou tajemství. Ta se protrhla až v 90. letech, konkrétně v roce 1996. Zjistilo se, že Spinosaurus byl nepochybně příbuzensky spjat s anglickým baryonyxem popsaným v předešlém desetiletí, pozbyl karnosauří hlavu a byly mu nasazeny prodloužené čelisti, se kterými pak hezky rozmetal letadlo a natrhal pár žoldáků jako bestiální antagonista filmu Jurský park 3. Dnes je však rekonstruován s masivnějším ocasem a v docela jiném postoji, než jak si ho experti představovali i před desítkou let, kdy byl více zobrazován jako dosti akvatický kvadruped. Příběh postupného rekonstruování vzhledu spinosaura je vzrušujícím příkladem vývoje ve vědě na základě získávání dalších dat a informací. Tato scéna se odehrává v oblasti pozdější severní Afriky před 97 miliony let.

A nyní, abych Ace Week úplně nepřerušil - kdo z vás hlasuje proto, aby byl Spinosaurus vnímán jako symbol asexuality? Tyrannosaura sexe si můžou allosauři (totiž allosexuálové) nechat, losera jednoho. Nám má patřit ten největší z teropodů - ten pravý král dinosaurů. Mám váš souhlas?
Vtípky stranou, čeká vás ještě jeden příspěvek v rámci Ace Weeku 2025, ačkoliv vyjde už den po skončení této kampaně. Ano, uhodli jste, zahrnu do něj 17. část projektu Kniha týdne, které se dočkáte v neděli. Na zítřek mám v plánu publikovat zde 2. část 8. kapitoly Nových Lovců kryptidů, Palby v poušti. Také již pracuji na říjnových dokumentárních novinkách, a někdy v posledních dnech tohoto měsíce byste se tu měli dočíst o celé nové řádce titulů, které vyšly zhruba za poslední měsíc. 
Přeji vám pěkný víkend - snad ho budete mít, jako já, prodloužený, když se to pondělí mezi volnými dny tak nabízí!

čtvrtek 23. října 2025

Ace Week 2025: Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce

Ace Week 2025 pokračuje! Blogorgonopsid je již posedmé zapojen do Mezinárodního týdne povědomí o asexualitě, každoroční události odehrávající se v poslední celý říjnový týden, jejímž účelem je osvěta a vzdělávání společnosti o této nejvíce přehlížené sexuální orientaci. V neděli jsem v rámci tohoto projektu vydal článek Proč je důležité učit o asexualitě, v pondělí příspěvek Asexualita na YouTube III, počínaje úterým se zde můžete dočíst něco na téma Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?, a včera sem přibyl článek Acefobie, singlismus a chrononormativita. Článek, který vám přináším dnes, jsem chtěl napsat už léta, a bylo mi potěšením jej dát dohromady. Ve své podstatě je takovým následovníkem loňského příspěvku Sedm dobře známých bisexuálních postav z populární fikce, který jsem vydal v rámci Týdne povědomí o bisexualitě.

Ačkoliv je asexualita často mezi sexuálními orientacemi přehlížena, i ona je reprezentována řadou fiktivních postav v populární fikci, a některé z nich mě, stejně jako jiné ace lidi, během vyrůstání opravdu oslovily. Určitě je třeba říci, že je třeba zvýšit reprezentaci asexuality a ace spektra napříč populární kulturou, a pevně věřím, že se nám jí v příštích letech a desetiletích bude dostávat. V tomto článku vám nyní představím 6 postav z populární fikce, které jsou asexuály nebo se nacházejí na asexuálním spektru; ať už to o sobě přímo prohlásily nebo to o nich prohlásili jejich tvůrci (a v případě hraných postav jejich herci), případně fanoušci, kteří z životní historie a zkušeností těchto postav vydedukovali jejich sexuální identitu. Jsou to také postavy, které něco znamenají pro mě osobně, a se kterými jsem více než dobře obeznámen. Pokud má vybraná šestice nezahrnuje vaši oblíbenou ace postavu, klidně mi dejte vědět - třeba příští rok napíši o další šestici, a pak ji už neopomenu!

Doktor



Doktor, hlavní protagonista nejdéle vysílaného britského sci-fi seriálu Doctor Who (1963-dodnes), v jehož roli se vystřídala řada významného herectva, je zástupcem mimozemského druhu Pánů času (Time Lords) z planety Gallifrey. Poté, co zpod gallifreyského Kapitolu ukradl stroj času s názvem Time and Relative Dimension in Space (zkráceně TARDIS), stal se z něj cestovatel časem a prostorem, a má velice v oblibě lidský druh z planety Země, kterému se sice vzhledem podobá, ale emočně i fyziologicky se od něj velice odlišuje. Se svými obvykle lidskými společníky se vydává na různá dobrodružství, a za svůj dlouhý život si mnohým prošel. Vyhrál Časovou válku (Time War), stal se prvním Pánem času s více než 12 možnými regeneracemi, zničil planetu fašistických Daleků Skaro, zažil 4,5 miliardy let trvající mučení v gallifreyském ciferníku... a mnohem více. V průběhu let hráli Doktora (a nyní mi věřte, že to odnikud neopisuji; tato jména by po sobě měl znát každý) William Hartnell, Patrick Troughton, John Pertwee, Tom Baker, Peter Davison, Colin Baker, Sylvester McCoy, Paul McGann, Christopher Eccleston, David Tennant, Matt Smith, Peter Capaldi, Jodie Whitaker, znovu David Tennant a Ncuti Gatwa. Speciální verze Doktora - Válečného Doktora, Kurátora a Uprchlickou Doktorku - ztvárnili John Hurt, znovu Tom Baker a Jo Martin.

Řekněme si na rovinu, co všichni víme. Doctor Who je seriálem s velkým množstvím LGBTQIA+ postav, od Jacka Harknesse přes River Song po Bill Potts, od Madam Vastry a její přítelkyně Jenny Flint po Ianta Jonese. Nicméně i sám Doktor je queer. Pomineme-li, že s každou regenerací mohou Pánové času změnit kromě své osobnosti také své pohlaví (proto se z Mastera stala Missy, z gallifreyského generála ve výtečné epizodě Hell Bent z 9. série z roku 2015 se stala generálka, a z Doktora se stala Doktorka na konci epizody Twice Upon a Time z roku 2017), díky čemuž jsou (jak to řekl 12. Doktor v jednom dialogu s Bill Potts) daleko za hranicí lidské nicotné obsese s tím, jestli je někdo muž nebo žena, nesmíme zapomínat na Doktorovu asexualitu. Pokud náhodou někdo neznalý namítne, že Doktor asexuál být nemůže, protože 1. série z roku 1963 jasně ukázala, že má dceru - říkám na to, pod jakým kamenem žijete, že asexuály považujete za neschopné mít děti, když to chtějí? Že je však Doktor ace, to není jen můj vlastní názor, ovlivněný mýma vlastníma ace očkama, kterýma se dívám na svět kolem sebe. Většina fanoušků Doctor Who považovala gallifreyského Pána času za asexuála už před desetiletími, a tradičně se mezi fandy klasické éry (1963-1989) má za to, že 1. až 8. Doktor byl v každé regeneraci ace.

Ale to není vše. Když jsem začal Doctor Who před spoustou a spoustou let sledovat, okamžitě jsem zjistil, že Matt Smith o svém 11. Doktorovi v roce 2010 prohlásil, že je asexuál, a že raději než mít s někým sex, hrál by šachy se pštrosem. Před dvěma lety velcí Whovians (fanoušci seriálu, neznáte-li ten žargon) vykopali starý rozhovor s Davidem Tennantem, v němž oblíbený skotský herec o své 10. inkarnaci Doktora prohlásil tato slova: "Je to docela asexuální postava." To prosím desítka i jedenáctka byly verze Doktora, kterou hráli tihle pohlední mladí muži, od kterých by běžně divák očekával, že do něj vnesou jakousi allosexualitu. Přitom Mattův Doktor byl, jak to on sám řekl, "rubbish with women", protože o ně neměl zájem (jistě, oženil se s River Song, ale bylo to mezidruhové manželství založené na platonickém vztahu; 12. Doktor s ní pak žil čtyřiadvacet let, ale nebuďme bizarní a nepředpokládejme, že to byl jiný než platonický nebo romantický vztah mezi dvěma druhy z jiných planet). Také Tom Baker, oblíbený 4. Doktor a později Kurátor z budoucnosti ve speciálu The Day of the Doctor vydanému k příležitosti 50. výročí seriálu v listopadu 2013, o svém Doktorovi pronesl, že je asexuál. Osobně vám coby ace muž mohu říci, že Doktor určitě je ace, a ač některé inkarnace pociťovaly romantickou přitažlivost (například zpočátku velmi jemný 8. Doktor v podání Paula McGanna), postava nikdy nebyla heterosexuální. I 13. Doktor v podání Jodie Whitaker byl asexuální ženou, a v podání Ncutiho Gatwy byl otevřeně queer. 

Batman



Batman, jeden z nejznámějších superhrdinů panteonu DC Comics, a spolu se Supermanem a Wonder Woman snad nejvýznamnější postava DC mnohovesmíru, je jedinou reálnou personou traumatizovaného miliardáře Bruce Waynea, který ve svých osmi letech přihlížel brutální vraždě svých rodičů a v jejím důsledku se proměnil v samozvaného bojovníka se zločinem v netopýřím kostýmu. Byl vytvořen v roce 1939 americkými komiksovými kreslířy Billem Fingerem a Bobem Kanem jako jeden z prvních superhrdinů v důsledku enormního úspěchu o rok dříve představeného Supermana od Jerryho Siegela a Joea Schustera. Temný rytíř (The Dark Knight), nejlepší detektiv světa (World's Greatest Detective), rytíř v plášti (Caped Crusader), přezdívalo se mu v průběhu posledních 86 let různě (spolu se svým společníkem Robinem tvořil i dynamické duo, Dynamic Duo). Je členem Ligy spravedlnosti (Justice League of America), ale vždy byl tak trochu na jejím okraji. Sebedisciplinovaný samotář chovající sympatie k mladým sirotkům, z nichž si v průběhu let učinil své maskované společníky, žije po většinu času v prostorné jeskyni, zahleděn do hlubiny, jež div čas od času nezahledí do něj.

Jedna věc je známa už dlouho - Batman není heterosexuál. Nemůže být heterosexuál. V rámci Ace Week 2024 jsem napsal článek Asexuální čtení trilogie Temný rytíř, v němž jsem poukazoval na to, proč lze Bruce Waynea/Batmana ve třech batmanovských filmech režiséra Christophera Nolana (2005-2012) vnímat jako asexuálního muže. Nolanův hyperrealistický Batman je však jen jednou z mnoha verzí této legendární postavy, jejíž pečlivé prozkoumání poukáže na asexualitu. Navzdory tomu, co homofobní psychiatři tvrdili v 50. letech minulého století - že Batman a Robin jsou gayové a z dětských čtenářů batmanovských komiksů činí gaye - celá komiksová historie netopýřího muže poukazuje na jeho asexualitu. A pokud náhodou v té které časové linii nebo na té které Zemi v DC mnohovesmíru není "čistým asexuálem", pak je gray-ace nebo demisexuál. Muž, který se obléká za netopýra a tráví své noci mlácením nepřátel (ve filmu Batman začíná takhle jednou vymění možnou noc se supermodelkami, se kterými se přijel předvést do restaurace, za noc strávenou v bytě s pár mačo týpky, a jednoho z nich sekne při močení; vskutku velmi podezřelé, ten týpek měl kalhoty dole) asi opravdu nebude heterosexuál, ani žádný velký romantik. V komiksové sérii Batman: Hush má sice Batman vztah s Catwoman, ale celou dobu si myslí, že byl zmanipulován svými nepřáteli, aby k ní něco emočního cítil - a když se ukáže, že jeho pocity byly skutečné, odchází od nich. Nejsou pro něj nakonec důležité, nechce vztah a už vůbec nechce intimitu. 

Z vědeckých výzkumů se ví, že asexuální muži, aromantičtí muži i muži, kteří jsou aro ace, jsou často velmi maskulinní - dokonce více, než muži heterosexuální. Batman je sám o sobě dost maskulinní, a jako ace muž vám mohu říci, že asexualita je jediná sexuální orientace, která této postavě opravdu sedí. Pod tou kápí a pláštěm není malý nevyrostlý kluk plačící nad hrůzně zavražděnými rodiči, ani nikdo emočně zaostalý. Je to dospělý člověk s rozumem, inteligencí a pamětí hodnými označení nejlepším detektivem na světě, a jeho asexualita se nikterak nepojí s jeho dětským zážitkem. Zda je v důsledku svého traumatu Batman sociopat, to už je na jinou debatu. Jak ostatně verze této postavy hraná Benem Affleckem vyřkla pod vlivem Wonder Womanina lasa pravdy ve filmu The Flash (2023), kdyby chtěl opravdu ukončit zločinnost, vzdal by se všeho svého jmění. Batman reprodukuje systém, o kterém tvrdí, že se jej snaží pěstmi "léčit"; Bruce Wayne je kapitalista, vlastní půlku města, které se topí v chudobě a kriminalitě proudící ze zoufalosti právě kvůli tomu, že je tolik privatizované. I on nicméně zaslouženě patří na seznam acespec postav.

Tremor



Tremor, vlastním jménem Roshanna Chatterji, je superhrdinská postava ze světa DC Comics, která byla poprvé představena ve 25. čísle 3. knihy Secret Six v roce 2010 a později byla od roku 2013 jednou z hlavních postav dvanáctidílné komiksové série The Movement v kontinuitě The New 52. Vytvořila ji významná americká komiksová scénáristka Gail Simone, která je mimochodem zodpovědná za pansexualitu Deadpoola z Marvel Comics, a která také koncem 90. let na raném internetu přišla s termínem "women in refrigerators" ("ženy v lednicích") označujícím sexistické praktiky amerických vydavatelů superhrdinských komiksů, jejichž ženské postavy bývaly častěji brutálně vražděny, než postavy mužské. Spoluautorem postavy Tremor byl kreslíř Jim Calafiore, pro The Movement ji pak kreslil Freddie E. Williams II. Roshanna je teenagerkou z Indie a disponuje geokinetickými schopnostmi, díky nimž může vytvářet zemětřesení. Do týmu Movement ji protlačila samotná Amanda Waller, politicky velice silná agentka americké vlády.

Když jsem se začal o asexualitě poprvé dozvídat prostřednictvím internetu, vyhledal jsem si jeden seznam ace postav z populární kultury, a Tremor z DC Comics byla jednou z těch vůbec prvních, jež jsem na tom seznamu spatřil. V historii DC Comics byla v podstatě vůbec první vyoutovanou asexuální postavou (takový Batman na svůj coming out, který ale bude čistou formalitkou, ještě čeká). V sérii The Movement o ni jevil romantický zájem poměrně zvláštní mladík Jayden Revell, přezdívaný Mouse, jehož nejlepšími přáteli byly krysy. Jayden, samotář neznalý běžné hygieny a v životě nepoužívající šampon na vlasy, se v jednom čísle komiksu poměrně dětinsky a neotřele Roshanny zeptal, jestli by neměla zájem s ním chodit. Když odmítla, vyřkl: "Je to kvůli těm krysám? Spousta holek nemá ráda krysy." Roshanna odpověděla: "Ne, tak to není. Mousi, jsem asexuálka." Vypadá to, že zároveň je Tremor i aromantička, a během celé dvanáctidílné série nejeví žádný sexuální ani romantický zájem o kteroukoli jinou postavu. 

Vidět v komiksu od DC v první polovině minulého desetiletí otevřeně asexuální ženskou postavu byla samozřejmě pro nejednoho ace člověka velká událost. Do té doby byl snad za asexuála některými považován jen Rorschach z Watchmenů - který však asexuálem opravdu není; Walter Kovacs je represovaný heterosexuální konzervativec s nenávistnými názory vůči lidem jiné sexuální orientace a barvy pleti. Vždy jsem považoval za urážlivé, že někteří neznalci o Rorschachovi vykládali, že je ace, aniž by ta postava jakékoli znaky asexuality vykazovala. Příchod Tremor tak pro mě mnohé znamenal - a Gail Simone, jejíž tvorby si moc vážím, za ni mohu poděkovat.

Jughead Jones



Forsythe Pendleton "Jughead" Jones III, nebo prostě jen Jughead Jones či Jughead, je významnou postavou v Archie Comics, a byl vytvořen Bobem Montanou a Johnem L. Goldwaterem pro 22. číslo titulu Pep Comics v roce 1941. Je to excentrický, dosti flegmatický středoškolák, který je bubeníkem rockové skupiny The Archies, má rád jídlo, a v mnoha příběhových liniích je asexuálem. V průběhu desetiletí se Jughead stal jednou z nejpopulárnějších postav z Archie Comics, a to především díky svému sarkastickému humoru a nekonformistickému životnímu stylu. Je to velice kreativní a chytrý mladík, a jeho současná verze miluje videohry, komiksy, japonskou mangu a skateboarding. Kromě komiksů se samozřejmě Jughead objevil také v seriálu Riverdale, tam to ale s jeho sexuální orientací bylo komplikovanější, a spousta ace fanoušků byla rozhodnutími tvůrců naštvána (na ten žhavý diskurz z minulého desetiletí si vzpomínám, jako by probíhal včera).

Jughead vždy působil jako asexuál. Už ve starých komiksech z poloviny 20. století na slova své maminky, že by si třeba mohl užít přítomnost nějaké dívky, reagoval naštvaně: "Tenhle kluk si neužije přítomnost dívky! Ne teď, ne nikdy! Navždy!" Pokud ho něco opravdu zajímalo, pak to byly hamburgery. Kanadský komiksový kreslíř Chip Zdarsky v roce 2016 potvrdil, že Jughead skutečně je asexuál, a to přinejmenším v jeho příbězích s touto postavou; dále byl pak vyoutován jako ace také v komiksech Ryana Northa a Marka Waida ze série Jughead v rámci New Riverdale. Jeho dřívější nelibost k dívkám byla vysvětlena jako důsledek zlomeného srdce z dětské lásky, nicméně nikdy nebyl nějak misogynní, to vůbec - v roce 1990 v jednom komiksu Jughead prohlásil: "Není to tak, že bych nenáviděl holky - jen více miluji jídlo!" Chip Zdarsky na svém twitterovém účtu potvrdil, že Jughead je také aromantik; web Comicbook.com pak své čtenáře informoval o tom, že Jughead je skutečně aro ace, tedy aromantický asexuál. V komiksech z 60. let se dokonce skupina dívek dala dohromady a snažila se probudit v Jugheadovi zájem o romantiku, ale ani náhodou se jim to nepovedlo.

Bohužel hraná verze Jugheada v seriálu Riverdale (2017-2023) z americké televizní stanice the CW nesplnila očekávání fanoušků komiksů. Sám herec Cole Sprouse, který ho hrál, se kriticky vyjádřil k rozhodnutí tvůrců Riverdale učinit Jugheada hetero klukem. Velice rád by během 137 epizod seriálu prozkoumal Jugheadovu sexuální orientaci. Pro asexuální komunitu to byla velká ztráta. Riverdale je seriálem, jenž bohužel zradil materiál, který adaptoval, a přispěl k vymazávání asexuality ze společenského povědomí. Je to škoda, když v komiksech je Jughead ace.

Lilith Clawthorne



Lilith Clawthorne, bývalá vedoucí Císařova čarodějnického kruhu a starší sestra "soví dámy" Edy Clawthorne, je jednou z důležitých postav velice oblíbeného animovaného seriálu The Owl House (2020-2023). Zodpovědná za kletbu své mladší sestry, jež se kvůli špatně provedenému kouzlu začala jako teenagerka pravidelně měnit v sově podobné monstrum, přidala se Lilith k čarodějnicím císaře Belose, aniž by věděla, že se dala do služby vetřelce z Lidské říše (Human Realm), který chtěl v její domovině, na Boiling Isles, vymýtit čarodějnictví. Poté, co prohlédla skrze císařovy machinace a zachránila Edu před popravou, znovu se sblížila se svou sestrou a zkamarádila se s psychotickým Hootym, démonem tvořícím Edin soví dům, kterému později začala láskyplně přezdívat "Hootsifer". V americkém originále dabovala Lilith herečka Cissy Jones.

Dne 13. března 2022 hostovala hlavní tvůrkyně The Owl House, povstávající legenda americké animace Dana Terrace, charitní živý stream, v němž zazněl speciální materiál nahraný právě dabérkou Cissy Jones. Postava Lilith v něm řekla, že nikdy vůči nikomu necítila romantickou přitažlivost. Její herečka později potvrdila, že tato nahraná slova jsou "v podstatě canon", a na Twitteru pak dále poukazovala na možnou aromantickou orientaci této postavy. O pět dnů později, 18. března 2022, na svém instagramovém účtu jasně potvrdila, že Lilith je asexuálka. Jako někdo, kdo má The Owl House vážně rád a považuje ho za zlatý standard západní animace 20. let 21. století, jsem byl zjištěním, že Lilith je aro ace, vážně nadšen! Vždyť to dávalo takový smysl... Lilith byla vždycky nerd, hodně se učila a žila v knihách. Její sestra Eda byla docela jiná - divoká, nevyzpytatelná, bisexuální. Neznamená to, že každý ace člověk, a zvláště každá ace dívka, musí být nerd, ale nepřekvapuje mě, že právě takový typ člověka jako Lilith, se svými kulatými brejličkami, je na asexuálním spektru.

Ve 3. sérii, sestávající jen ze 3 podstatně delších epizod (které považuji za nejlepší zakončení amerického animovaného seriálu za desítky let), Lilith vypadá docela jinak, než na výše prezentovaném obrázku. Její vhled je méně femininní a více androgynní, a vlasy má zrzavé. Odlišná barva očí v důsledku záchrany Edy jí však zůstává. Také se naučí "odemknout", chcete-li, svou harpyjí formu.

Nadia van Dyne



Nadezhda "Nadia" van Dyne, rozená Pym, přezdívaná Nezastavitelná Wasp (The Unstoppable Wasp), je superhrdinka ze světa Marvel Comics, poprvé představená v komiksovém sešitě Free Comic Book Day 2016 Civil War II, za kterým stáli Brian Michael Wendis a Jim Cheung. Následně v roce 2017 dostala vlastní minisérii s názvem The Unstoppable Wasp, která však byla ukončena po deseti číslech. Scénárista Jeremy Whitley ve 2. čísle nastínil její asexualitu, a já si opět moc dobře pamatuji na to, jak se to tehdy v ace kruzích na internetu řešilo. V květnu 2020 vyšel o Nadie také román pro mládež, napsaný spisovatelkou Sam Maggs a nazvaný The Unstoppable Wasp: Built On Hope. Později se Nadia objevila v komiksové antologii Marvel Voices Pride v roce 2023.

Nadia byla vychována jako vražedkyně v Rudé komoře, která produkuje zabijácké vdovy (jako je Black Widow), ale podařilo se jí odtamtud uniknout za pomocí Pymových částic, jež samozřejmě vynalezl Hank Pym, první Ant-Man (a Giant Man), který byl jejím otcem. Nadiinou matkou byla Marya Trovaya, později MODAM, verze M.O.D.O.K.a. Po setkání se svou nevlastní sestrou Janet van Dyne neboli Wasp se Nadia stává hrdinkou, získává americké občanství a přidává se ke kontroverzním Avengers, přes které se dostává do spolupráce s druhým Ant-Manem, bývalým zlodějíčkem Scottem Langem. O něco později, po zjištění, že její otec je naživu a jeho tělo splynulo s tělem vražedného Ultrona, obdrží Nadia diagnózu bipolární poruchy. Část Whitleyho komiksové série se zabývá její bipolaritou a manickými epizodami, kterými si Nadia prochází.

Jak jsem zmínil, Whitley poukázal na to, že Nadia může být asexuálka, už ve 2. čísle The Unstoppable Wasp. Protože se však Marvel příliš obával coming outu tehdy tak viditelné postavy, jako je Wasp - přestože ve filmu Ant-Man and the Wasp z roku 2018 měla samozřejmě tuto přezdívku Hope van Dyne, Mark Waid prozradil, že Nadia byla modelována podle oné filmové verze hrané herečkou Elizabeth Lilly - kvůli možné ztrátě peněz (ach ten Hollywood), v podstatě ho odložil (Whitley za to nebyl rád, protože měl v plánu prozkoumat Nadiinu asexualitu). Zcela jasně byla Nadia vyoutována jako ace žena ve výše zmíněné antologii Marvel Voices Pride 2023. Předtím jinak její asexualitu potvrdila i Sam Maggs, která k ní jako k ace ženě přistupovala při psaní svého románu.

Šest ace postav z populární fikce je opravdu málo, ale jak jsem již uvedl výše, třeba se příští rok k tomuto tématu vrátil a představím vám nějaké další! Nepochybuji o tom, že většinu z této šestice znáte. Těm, které jste dosud neměli možnost poznat, rozhodně doporučuji také věnovat pozornost! V rámci letošního Ace Weeku se nyní již blížíme do finále. Čeká vás ještě jeden článek!

Nejčtenější