Je tu pátá a zároveň první srpnová část projektu Kniha týdne, v němž vás každou neděli seznamuji s knihou, kterou jsem buď přečetl za uplynulý týden, nebo ke které jsem se nedávno vrátil po jejím přečtení v minulosti. První část této série článků byla věnována knize
Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá knize
Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, třetí publikaci
Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, a čtvrtá byla recenzí knihy
Planeta dinosaurů od Cavana Scotta sloužící jako doplněk ke stejnojmennému paleodokumentu od BBC z roku 2011. Tentokrát vás seznámím s knihou, kterou jsem dočetl doslova minuty před začátkem psaní tohoto článku, a která byla bohužel vynechána z mého loňského (a nekompletního)
seznamu významných queer zoologických knih.
Queer Ducks (and Other Animals) s podtitulem The Natural World of Animal Sexuality je kniha americko-britského spisovatele Eliota Schrefera, pojednávající o sexuální diverzitě napříč královstvím zvířat. Byla vydána v květnu 2022 nakladatelstvím Clarion Books, a okamžitě se setkala s velmi entuziastickým přijetím ze strany mnoha komentátorů, přírodovědců, spisovatelů a široké veřejnosti. Eliot Schrefer je autorem bestsellerů o vztahu lidí k jiným živočišným druhům, ať už jde o čtyřdílnou sérii románů The Ape Quartet nebo o trilogii The Lost Rainforest. Filmová práva pro zpracování adaptace jeho románu The Darkness Outside Us (2021) v loňském roce zakoupila společnost Page Boy Productions, kterou vede herec a producent Elliot Page. Psaní o světě zvířat není pro Eliota Schrefera ničím novým, Queer Ducks je nicméně na rozdíl od jeho předchozích děl populárně naučná kniha. V deseti kapitolách na 240 stranách shrnuje pro co nejširší čtenářstvo, co víme o sexuální rozmanitosti a stejnopohlavním namlouvání, párování a výchově mláďat u řady živočišných druhů, čímž napomáhá rozbít heteronormativní (a tedy čistě ideologický, realitě neodpovídající) pohled na přírodní svět, který bohužel u některých lidí přetrvává. Americká veřejnoprávní rozhlasová společnost National Public Radio označila tuto knihu za přátelskou pro teenagery. Zalíbit se může každému minimálně od 12 let nahoru, koho opravdu zajímá, jak se to vlastně v přírodě se sexuální diverzitou má.
Přední obálka knihy
Queer Ducks (and Other Animals) vydané nakladatelstvím Clarion Books v roce 2022. Zdroj:
Amazon
O knize Queer Ducks (and Other Animals) jsem věděl už několik let. Možná jsem se o ní nedoslechl nebo nedočetl v době, kdy zamířila na trh, ale rozhodně jsem o ní slýchával a čítával v následujících letech, a protože se uplynulý týden nejen v Praze nesl v duchu duhy (včera jsem se potřetí s desítkami tisíc lidí účastnil průvodu Prague Pride), rozhodl jsem se již neotálet a začíst se do ní. A jsem za to strašně rád. Literatura shrnující to, co o sexuální diverzitě v živočišné říši víme, pro mě není nová. Nepochybně mne ovlivnila velká akademická publikace Evolution's Rainbow od evoluční bioložky a ekoložky Joan Roughgarden; o knize Bitch od zooložky Lucy Cooke jsem věděl v době, kdy před více než třemi roky vyšla; a letos na jaře jsem vás informoval o vydání knihy Feminism in the Wild od evoluční bioložky Ambiky Kamath a humanitní vědkyně Meliny Packer (o tu může i díky novému článku autorek na The Guardian vzrůst zájem). Queer Ducks je ale trošku jiná knížka, především proto, že je velice humorná. Eliot Schrefer je mistrovský spisovatel, a jeho vtip dokáže čtenáři vykouzlit úsměv na tváři nejen, když čte Eliotovu prózu. Některé pasáže střílející si třeba z arogance homofobů a vůbec všech queerfobů mě vyloženě nahlas rozesmály, byly brilantní, a já si kromě nově nabytých znalostí ze čtení odnesl i pár dobrých vtipů, jež snad vytáhnu, až potkám někoho hloupého. Neodmyslitelnou součástí knihy jsou ilustrace a komiksové stripy Julese Zuckerberga, které jí dodávají nedocenitelný šarm. Jsem rád za každou dobrou knihu, kterou přečtu, ale ne každá - a to platí především o populárně naučné literatuře - mě dokáže tak příjemně rozesmát. Myslím, že jsem našel svého nového oblíbeného spisovatele.
Cílem autora není poskytnout obhajobu sexuální diverzity u lidí skrze představení sexuální diverzity u jiných živočišných druhů. Jeho skutečným cílem je dokázat na základě popisu velkého množství výzkumů sexuální diverzity u zvířat, že queerness je zcela přirozená, a že v přírodním světě, kterého jsme součástí, zkrátka existuje obrovské množství způsobů, jakými zvířata mají nebo nemají sex, s kým, kdy a jak často, a z jakých důvodů. Dovolím si citovat jeho slova ze závěru knihy: "Někteří lidé (možná mnoho lidí), kteří čtou tuto knihu, jsou nyní naštvaní. Mnozí budou argumentovat (a argumentovali), že jen proto, že se něco vyskytuje ve zvířecím světě, neznamená to, že by to měli také dělat lidé. Koneckonců, nikdo neobhajuje, že by lidské ženy měly pojídat muže poté, co s nimi měli sex, jako to dělají kudlanky nábožné, nebo že bychom měli mít sex na mršinách nebo pojídat naše mláďata nebo kanibalizovat naše rodiče, či jakákoli chování, se kterými se setkáme ve světě přírody. To však nepochopili tuto knihu. Pokud je to jejich interpretace, zadek, v němž mají své hlavy, může být jejich vlastním. Tato kniha (jako takřka všechny články o queer zvířecím chování, jež jsem četl), se nepokouší argumentovat pro queer lidskou sexualitu z příkladů zvířat. Místo toho je to naopak: co říkám je to, že již nemůžeme argumentovat, že lidé jsou osamocení ve svém queerness, že neheteronormativní lidské sexuality a genderové identity jsou nepřirozené, protože neexistují ve zbytku zvířecího království. Ten názor je jednoduše neplatný. Queerness je dobře založenou a fundamentální součástí přírody. Pokud je queerness 'špatné', pak byste raději měli říci, že celé zvířecí království je 'špatné'. V takovém případě hádám, že si můžete vyjít ven s nějakými bakteriemi?" Představením široké palety typů vztahů, námluv, sexuálního chování a výchovy mláďat autor dokazuje, jak nesmírně rozmanitý svět přírody je, a že dívat se na něj skrze heteronormativní rámec je špatně.
Kniha je věnována Kathi, Teddymu a Royovi, trojici lidí žijících v polyamorickém vztahu, které Eliot znal, když vyrůstal ve floridském Clearwater; Kathi po něm četla jeho první pokusy o fantasy romány, když byl ještě kluk, a zásobila ho fantasy literaturou (včetně Tolkiena), jež na něj měla velký vliv. Eliot seznamuje čtenáře s Kathim, Teddym a Royem blíže v poslední kapitole, jež je věnována polyamorii u různorodých druhů, lidí tedy nevyjímaje. Ale nebudu předbíhat. Queer Ducks má 10 podmanivých kapitol, doplněných o Úvod a Závěr se zdroji pro další čtení o tématech, jimiž se jednotlivé kapitoly zabývají, a se seznamem pojmů, které nemusí být všem čtenářům známy (ať je to pojem "asexuál", který by třeba čtenářům mého blogu neměl být neznámý, vždyť já sám jsem ace a píši o tom už léta, až po pojmy jako "genetická monogamie" či "fylogenetická konvergence"). Názvy kapitol jsou následující: Doodlebugs (Chrousti), Bonobos (Bonobové), Fruit flies (Octomilky), Bottlenose dolphins (Delfíni skákaví), Japanese macaques (Makakové červenolící), Deer (Jelenovití), Wrasse fish (Pyskouni), Albatross (Albatrosi), Bulls (Býci) a Ducks and geese (Kachny a husy). Každá kapitola je zaměřena na stejnopohlavní a další diverzní sexuální chování u živočichů, podle kterých je pojmenována. Jednu stranu před začátkem každé kapitoly vyplňuje vtipný komiksový strip od Julese Zuckerberga o mluvících zvířatech sedících v kroužku na setkání G. S. A. (Genderové a sexualitní aliance) po školním vyučování, jenž v podstatě shrnuje, o čem se čtenář dozví; třeba před první kapitolou si samec chrousta postěžuje na zlomení svého pohlavního orgánu, a před devátou kapitolou býk popíše, jak je mu chovateli odebíráno sperma poté, co očichá jiného býka.
Úvod nese název The Immorality of Penguins (Nemravnost tučňáků), a začíná představením možná nejslavnějšího skandálu spojeného s rozmanitou sexualitou u jiných druhů, než toho našeho. Nejstarším výběhem tučňáků v evropské zoologické zahradě je výběh lokalizovaný v Edinburghské zoo, kde se v roce 1913 zabydleli tučňáci patagonští. Zpárovali se, a ošetřovatelé jim dali roztomilá jména: Andrew, Bertha, Caroline, Dora a Eric. Trvalo sedm let, než ošetřovatelé došli k závěru, že pohlaví některých z nich neurčili správně. Ještě skandálnější však bylo odhalení, že někteří z nich tedy žili v dlouhotrvajících stejnopohlavních svazcích. Eric nebyl samec, ale samice, a tak se mu začalo říkat Erica; jenže žil s Dorou. Bertha a Caroline, jejichž společný vztah byl první pobuřující věcí na výběhu, se ukázali být Betrandem a Charlesem. Všichni jedinci byli navíc bisexuálové. Od dob, kdy se lidé rozčilovali, že tučňáci jsou nemravní, učinily naše společnost a naše věda velký krok kupředu. Eliot připomíná, že dnes je již stejnopohlavní sexuální chování známo u více než 1500 živočišných druhů. Poté se dostává ke známému příběhu o Noemově arše z křesťanské bible, ve kterém společně do veliké lodi nastoupí různopohlavní páry různých zvířat. Eliot zmiňuje, že takový heteronormativní pohled na svět přírody - kde se přirozeně párují samci se samicemi - by nějakému laikovi mohla potvrdit i Darwinova teorie; že když páření nevede k potomkům, musí to být nějaká "chyba". Čtenáři představuje termín "hypotéza chyby" ("error hypothesis"), kterou se dlouho vědci snažili vysvětlit stejnopohlavní námluvy tučňáků. A krásně rozbíjí jeho chybnou logiku, podle které tučňáci nejsou schopni rozpoznat jednotlivá pohlaví u svých druhů. Poskytuje výčet negativních vysvětlení stejnopohlavních sexuálních projevů, jež dlouho sloužily k ospravedlnění jejich údajné "nepřirozenosti" (hormonální nerovnováha, queer sex jako příprava na hetero sex, queer sex jako akt dominance). Představuje však také termín "bisexuální výhoda" ("bisexual advantage") s teorií, podle níž je bisexualita evoluční výhodou, a vysvětluje, proč "adaptivní fitness" nemusí být jediným vysvětlením, proč se zvířata chovají tak, jak se chovají. V závěru úvodu Eliot píše, že by si určitě rád přečetl takovou knihu, jakou je Queer Ducks, když si v jedenácti začal uvědomovat, že je gay.
Po krátké přestávce, Interlude - Who I am (as it pertains to this book), v níž se Eliot čtenářům blíže představuje jako autor románů, v nichž vystupují zvířata, následuje první kapitola, Doodlebugs (Chrousti) s podtitulem "Chce to páteř na vyoutování se. Nebo ne?". Čtenáře jistě vyděsí komiksové vyprávění samce chrousta, kterému se v těle jiného samce chrousta ulomil sexuální orgán, a záhy se dozví pozadí tohoto příběhu. V roce 1834 došlo k prvnímu vědecky zaznamenanému pozorování stejnopohlavní sexuální aktivity u jiného druhu, než u lidí; německý zoolog a učitel August Kelch našel dva chroustí samce, kteří se spolu pářili. Zprvu si myslel, že šlo o akt dominance, že se větší samec vrhl na menšího, a že šlo o znásilnění. Stejnopohlavní sexuální aktivita u lidí byla tehdy kriminalizována, byla považována za nepřirozenou, a němečtí entomologové, kteří se o Kelchově pozorování dočetli v časopise Entomologische Zeitung, měli náhle krizi. Časopis se vyhnul označení této aktivity za páření tím, že ji popsal jako "podivuhodnou fyzickou formu penetrace zúčastněných". Autor dále čtenáře seznámí s historickým pozadím diskriminace gayů v Evropě, a seznámí je s názory takových figur, jako byli Tomáš Akvinský nebo Gilles de Corbeil, kteří odsuzovali lidskou homosexualitu tím, že poukazovali na čistou heterosexuálnost zvířecí říše (z pohledu na páření dvou chroustích samců by asi Akvinský, oddaný pánubohu na nebesích, nejspíš spáchal tu nejbrutálnější sebevraždu). Téma této kapitoly krásně shrnuje přiložený citát kanadského biologa Bruce Bagemihla: "Historie vědeckého studia homosexuality u zvířat je nutně také historií lidských postojů k homosexualitě." Eliot zmiňuje Bagemihlova zjištění při rešerši pro jeho knihu Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity (1999), totiž že od 90. let 19. století do 80. let minulého století bylo stejnopohlavní sexuální chování u zvířat v akademické literatuře označováno za "perverzi", "inverzi", "disturbance v sexuálním smyslu" nebo "abnormální sexuální chování". Když francouzský entomolog Henri Gadeu de Kerville ve svém článku uvedl, že stejnopohlavní párování je běžné u lidí i jiných živočichů, včetně chroustů, setkal se s kritikou. Homofobie ve společnosti je samozřejmě reflektována ve vědě; věda není nějakým posvátným nositelem pravdy, ale je lidskou činností ovlivněnou nutně společností, její kulturou a její ekonomikou. Líbí se mi slova Jamese Weinricha, která Eliot cituje v závěru kapitoly: "Pokud zvířata dělají něco, co se nám líbí, označíme to za přirozené. Pokud dělají něco, co se nám nelíbí, označíme to za 'animalistické'." Asi tak.
První kapitolu následuje další přestávka, Interlude - What queer means, ve které je čtenářům nepolíbeným slovem "queer" vysvětleno, oč jde (velké odhalení pro ty, jež žijí pod kamenem - queer je jedno z nejstarších označení pro LGBTQIAP+ lidi, a je dokonce starší, než slovo "homosexuál"). Vysvětleny jsou zde také základní pojmy "pohlaví" a "gender" (co se týče genderu zvířat, připomíná Eliot práci již zmíněné bioložky Joan Roughgarden). Druhá kapitola, Bonobos (Bonobové) s podtitulem "Naučíme se homosexualitu nebo heterosexualitu - anebo se jen odnaučíme bisexualitu?", je zaměřena na bisexuální vztahy našeho nejbližšího žijícího příbuzného. Eliot nejprve popisuje své seznámení s nezměrným přínosem Charlese Darwina naší společnosti a s evoluční teorií celkově prostřednictvím knihy The Thread of Life, jež ho vedlo k úzkost zahánějícímu pocitu, že věci kolem nás mají smysl - aniž bychom potřebovali víru v nějakého stvořitele. Dále seznamuje čtenáře se svými setkáními s bonoby, a s jejich sexuálním životem. Věděli jste, že stejnopohlavní sexuální aktivita je u nich častější, než různopohlavní? Že nejčastější je u nich sexuální aktivita mezi dvěma samicemi? Čtenáři je představena hypotéza primatologa Robina Dunbara s možným vysvětlením hypersexuální společnosti bonobů coby výsledkem milionů let trvající evoluce. Eliot v závěru o bonobech uvádí: "Nesoudí partnerský výběr jiných jedinců. Nepřidávají heterosexuálnímu páření větší cenu, než homosexuálnímu, a vlastně pro ně neexistuje nic jako exkluzivní hetero- nebo homosexualita." Poté následuje autorův rozhovor s primatoložkou Christine Webb, která studuje postkonfliktní jednání u lidoopů.
Delfín seznamuje ostatní účastníky setkání G. S. A. se svou bisexualitou v úvodu do 4. kapitoly. Zdroj:
LGBTQ Nation
Třetí kapitola, Fruit Flies (Octomilky) má podtitul "Existuje genetická báze pro stejnopohlavní přitažlivost?", a je věnována důležitému tématu, totiž hledání původu homosexuality. Jako někdo, kdo vážně nesnáší biologický determinismus a hyperadaptacionismus, vždy vzpomínám na to, jak Stephen Jay Gould, jeden z nejvýznamnějších evolučních biologů 20. století, označil hnutí za práva gayů za naprosto obranu si zasluhující, a kritizoval pokusy vysvětlit atrakci ke stejnému pohlaví na základě nějakého spouštěče. Eliot to krásně shrnuje těmito slovy: "Ale podívejte se, je spousta věcí, jejichž příčiny nehledáme, a jejich studie se nedostávají do světových zpráv. Jako heterosexuální touha. Kde je ona vyvolána v genomu? Nebo blond vlasy, pravorukost, nebo výška, ty jsou kde kódovány? Genetici mohou být schopni poskytnout odpovědi na ony otázky, ale jejich hledání není nikterak urgentní. Jak to napsal historik John Boswell, co 'způsobuje' homosexualitu je předmětem důležitosti jen ve společnostech, které považují gay lidi za bizarní nebo anomální." Kdyby něco, jako je naše sexuální orientace, bylo opravdu způsobeno působením jednoho genu, jaký by to mělo na společnost dopad? A jaký dopad měly šílené názory sociálních konzervativců, že homosexualita je způsobena jen prostředím? Myslím si, že dobře celé téma vystihuje obrázek na předposlední straně kapitoly, který zobrazuje octomilku bubnující před oponou, za níž se na plátně nachází slova: "Sexualita je docela genetická." Octomilka dodává: "Promiňte, jestli je to nevzrušující!" Poté následuje rozhovor se Sidney Woodruff, nebinární queer afroamerickou vědkyní pracující v Yosemitském národním parku.
Podtitul čtvrté kapitoly, Bottlenose dolphins (Delfíni skákaví), "Jsou delfíni jen gay žraloci? (nebo: Existuje skutečná homosexualita u zvířat?)", inspirovala hláška postavy Brittany ze seriálu Glee. Autor uvádí: "Možná byla scénáristická místnost Glee plná mořských biologů nebo velrybích sexuologů, kdo ví. Ale mám podezření, že nevěděli, jak blízko se jejich delfíni-jsou-gay vtípek blíží pravdě. Ukazuje se, že delfíni jsou, no, vlastně docela gay. Nejsou gay tak, jak to slovo používáme my lidé; většina delfínů, kteří si vytvářejí celoživotní vztahy se zástupci stejného pohlaví, mají pořád také hetero sex, takže technicky jsou delfíni bisexuálové." Věděli jste, že mladí delfíní samci mají nejvíce sexuální aktivity s jinými samci? Že jeden zpravodajský web uvedl, že Grindr pro delfíny vytvoří gay apku nazvanou Flippr? Že delfíni mají chápavé penisy? Přišlo mi zajímavé, jak autor připodobňuje sexuální aliance delfínů ke stejnopohlavnímu párování v lidské historii, a uvádí, že delfíni mají gay sex prostě proto, že se přitom cítí dobře. Čtenáři se dozví něco málo z řecké historie (nechybí Platónův citát o tom, že nejmužnější muži milují jiné muže), a jak je bifobie a přehlížení bisexuality v západní společnosti spojeno s inhibicí našeho pochopení evoluční výhody bisexuální orientace.
Pátá kapitola, Japanese macaques (Makakové červenolící), začíná vtipným stripem, v němž býk urazí samici makaka tím, že stejnopohlavní sexuální aktivity mezi samicemi jejího druhu označí za předvádění se před samci. Eliot se na jejím začátku dotýká důležitého tématu - jak je to vlastně s pohlavním výběrem, který Darwin představil ve 4. kapitole O původu druhů? Darwin kladl příliš málo důrazu na samičí výběr. Dále píše o tom, jak biologii příliš ovlivnil pohled mužů. Při čtení této části se mi opravdu otevřely oči. Všechno, co jsem nesnášel na hodinách biologie a přírodopisu, hlavně v hodinách tělovědy, Eliot dokonale zkritizoval: "Spermie jako hrdina; vajíčko jako panenská země, která má být dobyta, plná velkého nebezpečenství a velké odměny. Tyto příběhy si muži sobě rádi vyprávějí. Jako gender s historicky větší mocí, učinili jsme z těchto hrdinských cest bázi bílé evropské a severoamerické kultury. Odysea, Pán prstenů, Star Wars, série o Harrym Potterovi: klasicky mužské figuře je nabídnuto vydat se na dobrodružství, vydá se na cestu, setká se s obtížemi, najde si holku, je tím výjimečným, který triumfuje, a změní svět. Tady je ta nejtěžší věc: protože milujeme tyto příběhy, vyprávíme si je pořád dokola, takže posilují jeden druhý, až jsme přesvědčeni, že takhle svět funguje. Stejné je to pro vědce." Vysvětlí čtenáři, jak savčí vajíčka selektují spermie, a že k jejich oplodnění nedojde, pokud vajíčko samotné neučiní výběr. "Máme před sebou ještě dlouhou cestu, než se zbavíme našich předpokladů okolo sexuality: jmenovitě, že samci jsou aktivní, a že pokud jde o samice, jejich sexualita je reaktivní k samcům, a spojená primárně s reprodukcí. Naštěstí nám naši příbuzní z řádu primátů poskytují protinázory." Velice se mi líbí osm boxíků, v nichž jsou čtenáři představeny čtyři vyvrácené hypotézy o tom, proč se samice makaků červenolících páří se samicemi - demonstrace dominance, páření se samicemi kvůli získání samčích parterů, získání rodičovské péče a smíření. Každá z těchto hypotéz je vyvrácena, a závěr je jasný: samice makaků mají sex se samicemi proto, že je to prostě příjemné. Také se mi líbí Eliotovo hlodnutí Sigmunda Freuda, kterého kvůli jeho psychickému determinismu vážně nikdo nemůže brát vážně. "Může to být jen o samičím potěšení, tak jednoduché to je."
Po rozhovoru s evoluční bioložkou Mounicou Kotou, která se zabývá samičím výběrem partnerů a partnerek, následuje 6. kapitola, Deer (Jelenovití) s podtitulem "Existují trans zvířata?" Čtenáři se dozví o intersex jelenech, kteří tráví svůj životy s rodinami, jež si vybrali, a kteří do nich adoptují další zvířata, jež přišla o své opatrovníky. Čtení této kapitoly mě obzvláště bavilo. Vůbec jsem netušil, že 1 až 2 procenta samic jelenů běloocasých a jelenců ušatých se může pyšnit parohy! O čem jsem však z dřívějška věděl je to, že někteří samci jelenovitých vůbec parohy nemají, a to po celý život, přičemž však produkují více potomstva, než "klasičtí" samci s parožím. Čtenáři se dozví o sólo sexu jeleních samců; ti si často rádi otírají penisy o své břicho, nebo si paroží otírají o vegetaci, a přitom ejakulují. Autor píše: "Verze biologie, kterou se všichni učíme, je, že 'přežití nejzdatnějšího' vede zvířata k tomu, že se chtějí rozmnožovat za každou cenu, ale to jednoduše není pravda. Mají šíři sexuálních zkušeností a sexuálních motivů - stejně jako my. A mají šíři projevů svých sexuálních identit - také jako my." Toho mylného názoru, že sexuální aktivita souvisí primárně s rozmnožováním, by se už každá část naší společnosti měla zbavit. Potěšila mě zmínka manitobských užovek, u kterých se možná samci páří proto, aby se zahřáli - doslova chtějí být v teple, a tak jsou teplí vůči sobě! U této kapitoly bych si jen dovolil jednu malou výtku - nepoužíval bych slova "celibát" a "abstinence" ve spojení se zvířaty. Hovořme o asexualitě u zvířat, to rozhodně. Nepoužívejme však problematické koncepty, jako je "celibát". Nicméně závěr kapitoly je krásný: "Je nemožné dostat se do mysli jiné bytosti, ať už lidské nebo ne-lidské. To ale neznamená, že nemůžeme nebo bychom neměli dbát na to, co si zvíře myslí nebo co cítí. Ačkoli nemám důkaz, že zvíře cítí hlad, je dost logické předpokládat, že jej cítí. Zvířecí hlad nebo zvířecí bolest nemusí být identická lidskému hladu nebo bolesti, abych se k němu choval s laskavostí a soucitem, s předpokladem, že cítí oboje. Musí to jen být podobné." Poslední věty opravdu též stojí za to: "... existují zvířata, která komplikují jednoduchá pojetí samce a samice, a jak by ta pohlaví 'měla' vypadat? Vzhledem k úžasné šíři projevů pohlaví ve zvířecím království, odpověď je zcela určitě ano."
Následující rozhovor s Beans Velocci, kteří se zabývá historií vědy, je rozhodně přínosný. Beans v něm tvrdí, že jejich pes nemá gender, a že gender je spojen s rasou a třídou v lidské společnosti - se záležitostmi neexistujícími ve zvířecí říši. Uvedu zde však, že Eliot na začátku knihy uvádí definici genderu uváděnou Joan Roughgarden, a platící platící i pro jiné druhy, než je ten náš. V sedmé kapitole, Wrasse Fish (Pyskouni) s podtitulem "Mění zvířata pohlaví?", se nejprve čtenář může začíst do krátkého příběhu o kmeni bojovnic žijících pod mořskou hladinou, které jsou schopné měnit své pohlaví na mužské. Autor se zabývá změnami pohlaví u pyskounů rozpůlených a dalších ryb, a evolučním fitness jako vysvětlením změny pohlaví: "Některé druhy žab a ještěrů například mění pohlaví podle nutnosti v lokálních skupinách. Pokud třeba nečekaná nehoda smete všechny žabí samce v určité populaci, spíše než aby celá zanikla, některé z jejích samic změní pohlaví a začnou se pářit s dalšími samicemi." Nic neznámého pro ty, kteří viděli Jurský park. A aby popkulturních odkazů nebylo málo, i když na Jurský park zde zrovna autor neodkazuje, hrozně se mi líbí, jak si v bublince u jednoho obrázku rybky rýpnul do Hledá se Nemo: "Víte, kdo další je klaun? Nemo. Jako ten v Hledá se nemo. Když (spoiler alert, ale no tak, kdo neviděl Hledá se Nemo?) jeho matka zemře, Nemův otec, Marlin, se měl stát jeho matkou. No tak, Pixare, to mohlo být úžasné! Zaplatil bych hodně peněz, kdybych mohl vidět takovou verzi Hledá se Nemo!" Až nějaký anti-woke dezolát bude nadávat na pixarovky a disneyovky, jak jsou "moc woke", připomeňte mu, že Hledá se Nemo nebyl dost woke.
Následuje rozhovor s ochráncem přírody Maxem Lambertem, a po něm přichází již 8. kapitola, Albatross (Albatrosi) s podtitulem "Potřebuje sexualita sex?", která je asi mou nejoblíbenější z celé knihy. Začíná pěkným příkladem vztahu dvou žen, které spolu strávily desítky let, ale nikdy neměly žádné intimní setkání, přestože se milují. Ano, jsem jistě zaujatý, protože jsem ace a moc dobře vím, že asexuální queerness a vážně nulová touha po nějakých blízkých vztazích je stejně legitimní, jako jakékoliv jiné queerness. Eliot každopádně řeší, zda dvě ženy, které se milují a žijí spolu, jsou lesbami, i když spolu nemají sex. Odtud pak míří k tomu, jak věda upírá živočichům jejich subjektivitu: "Když je se zvířaty zacházeno jako se stroji, věda je schopna interpretovat jejich chování. Ale když je na ně nahlíženo jako na bytosti se svou vlastní subjektivní zkušeností se světem, je mnohem těžší interpretovat jejich chování - a hlavně jejich sexuální životy - s tím typem vyčíslitelné jasnosti, kterou 'dobrá věda' preferuje." Zvířat se nemůžeme zeptat, jak se cítí. Dvě albatrosí samice možná nemůžeme označit za lesby... anebo ano? Když je označíme za heterosexuálky, asi to není úplně v pořádku, že? "Tyto samice se sobě namlouvají, ale nikdy se nepáří. Jakou váhu připisujeme samotnému sexuálnímu aktu, ve srovnání s dalšími kvalitami romantického partnerství, jako je atrakce a závazek a - abychom použili termín, ze kterého by každý klasicky trénovaný biolog na místě omdlel - láska?" Celá kapitola však není věnována jen blízkým vztahům samic albatrosů laysanských a jejich společnému vyvádění mláďat. Zachází obecně i k altruismu, adopci mláďat stejnopohlavními páry, a zmíněny jsou v jednom odstavečku i mé oblíbené labutě černé z Austrálie, u nichž páry tvořené dvěma samci mají větší hnízdní úspěchy, než různopohlavní páry.
Proč lidé mluví o tom, jaké "zvláštní věci" dělají zástupci jiných druhů? Karta se obrací v závěrečné kapitole
Queer Ducks! Zdroj:
NPR
Devátá a předposlední kapitola, Bulls (Býci) s podtitulem "Co by mohlo být mužnější než sex mezi dvěma samci?" vracejícím nás ke starořeckému pohledu na maskulinitu, vyvolává v člověku opravdu zajímavé pocity. Býci, bizoni, velcí a naštvaní, funící... spojujeme si je s maskulinitou, až hypermaskulinitou, a přitom turovití patří k těm málo zvířatům, u nichž se vyskytuje exkluzivní gayness. Ačkoliv popis odběru spermatu u býků chovaných v zajetí mi přišel trochu drastický (kreslený býk mě v průběhu kapitoly neustále rozesmíval; ta kresba, na které přivírá oči, zatímco si uvědomuje, co si vlastně nechává dělat... já nemůžu), tato kapitola poskytuje velmi zajímavé informace o tom, proč se jednu dobu stejnopohlavní sexuální aktivita v Americe studovala jen a pouze u samců skotu a ovcí. Zatímco její výzkum u jiných živočichů byl v době krize AIDS pod cenzurou, farmáři potřebovali nutně vědět, kolik býků a beranů jsou gayové a asexuálové, protože každý byl investicí do růstu chovu. Následuje rozhovor s Loganem Weyandem, veterinářem a v době vydání knihy ekologickým doktorandem, který studuje ovce tlustorohé v Nebrasce, který je trans. Logan má v podstatě práci snů každého zájemce o přírodu - tráví totiž hodně času venku se zvířaty, a pozoruje jejich chování. Dream job! Poslední kapitola Queer Ducks, Ducks and geese (Kachny a husy) s podtitulem "Jaký je zvířecí postoj k polyamorii?" nejenže čtenáře vrací k lidem, jimž Eliot knihu věnoval, ale také čtenáře seznamuje s polyamorií u ptačích druhů. Vzpomenut je Konrad Lorenz, a čtenář se dozvídá, proč na krajích hnízdišť kachen najdeme stejnopohlavní samčí páry: "Když spolu samci žijí na hromádce, dělají mnohem více hluku a randálu než páry sestávající ze samce a samice. Jsou také více agresivní vůči vnějším hrozbám a je pravděpodobnější, že budou bránit celé území, když se přiblíží predátor. Je skutečně zajímavé, že tyto samčí svazky, sezónně se samicí ve trojce, si zakládají hnízda na kraji hejna. Mají tak větší riziko, že budou sežráni, což snižuje jejich individuální fitness, ale službou coby bojovní obránci skupiny, pomáhají všem přežít. Toto vedlo některé výzkumníky navrhnout, že možná samčí homosexuální párování bylo evolučně selektováno k produkování instinktivních strážců pro všechny ptáky v oblasti."
Velice se mi líbí, že Závěr (aneb "Zeptal se někdo těch tučňáků na jejich pohled na tohle všechno?") se pouští do lidského excepcionalismu a kritizuje ho. Ta arogantní idea, že lidé jsou výjimeční a postavení nad vše ostatní, vzešla z abrahámských náboženství, má řadu neblahých dopadů na to, jak dodnes nahlížíme na svět. Má vliv i na to, že se bojíme antropomorfizovat ostatní druhy, nebo lépe, rozumět jim na stejné úrovni, na jakou se stavíme my. Autor se nicméně snaží vysvětlit, odkud lidský tribalismus, odkud to dělení "my" a "ti jiní" vzešlo, jak si to dělení omlouváme, a jak se odráží na našem chování vůči lidem určitých skupin ve společnosti a na našem používání jazyka. "Jak historik vědy Beans Velocci uvedli, tentokrát v kontextu rozhodnutí Trumpovy administrativy 'v podstatě vyklasifikovat transgender a intersex lidi z existence', máme 'dlouhou historii skrývání násilných a exkluzionářských politik za tvrzeními o přirozeném stavu věcí." Upozorňuje na to, jak odosobňujeme zástupce jiných druhů, když jsou pro nás "ono" spíše než "on" či "ona", a připomíná velkou diverzitu identit původních amerických obyvatel (pod zastřešujícím pojmem two-spirit je velké množství genderových a sexuálních identit). Vrací se k tomu, jak homofobie v naší společnosti ovlivňovala a dodnes ovlivňuje, a hlavně omezovala a omezuje, vědu: "Když mladá studentka Linda Wolfe poprvé publikovala článek časté sexuální aktivity mezi samicemi u makaka červenolícího v 70. letech, čekala, že vědecká komunita bude vzrušena tím, že učinila nový objev, že učinila důležitý krok vpřed ve studiu primátů. Nebylo to tak: 'Lidé se mě začali ptát, máte nějaký kinky zájem, o kterém nevíme?' Říkali, že samice se jedna s druhou pářili kvůli chybě - nevěděly, co prý dělaly. Lidi chtěli věřit, že jen zvláštní lidé projevovali takové chování." Jak jsem již psal výše, vědu nelze odtrhnout od společnosti; útlak, ke kterému v ní dochází, se odráží i ve vědě. Ke konci závěrečné části knihy si Eliot střílí z Putování tučňáků z roku 2005 - kolik těch údajně heteráckých tučňáků císařských v tom filmu byli vlastně ptáci žijící ve stejnopohlavních párech? Což se jim ti Francouzi, co film natočili, dívali do kloak? Ne, prostě je nevědecky vykreslili jako heterosexuály, a to bylo vše. Svět přírody je o dost pestřejší.
Queer Ducks (and Other Animals) je naprosto výtečná kniha, kterou mohu doporučit každému, kdo svůj zájem o rozmanitý přírodní svět bere vážně. Je to publikace pro každého, koho zajímá sexuální diverzita v živočišné říši. Eliot Schrefer ji napsal jasně a srozumitelně, skutečně pro každého, od teenagerů pro starší lidi; a hlavně pro každého, kdo nehodlá nahlížet na zvířata skrze nějaký omezující ideologický rámec, ale kdo chce vidět úplný obraz jejich životů. Mohu ji vřele doporučit!
