Místo nálezu: Jihoafrická republika, Zambie, Tanzanie a Německo,
Velikost: délka 60 cm.
Procynosuchus je rodem raných kynodontů z čeledi Procynosuchidae, kam jsou řazeny také rody Sludica a Uralocynodon. Obecně se zástupci této rodiny podobali spíše therocephaliánům než ostatním permským kynodontům. Procynosuchus však z této grupy vynikal ještě více, neboť byl na rozdíl od svých výše uvedených příbuzných semiakvatický; část života tedy trávil ve vodním prostředí. Platné jsou dva druhy procynosucha: typový P. delaharpeae známý hlavně z fosilií nalezených v JAR a P. vladimirense z Ruska. Exemplář, na základě něhož byl P. delaharpae formálně popsán paleontologem Robertem Broomem roku 1937 (tehdy jako zástupce rodu Cyrbasiodon), sestává z lebky nalezené v lokalitě The Glen u města Graaf-Reinet v dnešním Východním Kapsku. Pochází ze siliciklastických terestrických hornin datovaných do svrchnopermských stupňů vutiapching a čchangsing. V průběhu let byla popsána celá řada therapsidů, z nichž se nakonec vyklubal P. delaharpae - platí to například o synonymních taxonech Aelurodraco microps z lokality Hoeksplaas, Galeophrys kitchingi z farmy Ganora u východokapské vesnice Nieu Bethesda či Silphedocynodon gymnotemporalis z lokality Katbosch opět u města Graaf-Reinet. Zcela zahozenými rodovými synonymy procynosucha jsou Cyrbasiodon a Parathrinaxodon; od roku 2010 je název Procynosuchus konvencí Mezinárodní pravidla pro zoologickou nomenklaturu veden jako nomen conservandum. Dost však formalit. Jak P. delaharpae žil? Tento svrchnopermský kynodont byl vybaven ocasem zploštělým seshora i zezdola, a mezi prsty končetin měl možná plovací blány (přinejmenším plochost jeho tlapek indikuje využití k plavání). Snad by se dalo říci, že to byla taková "permská vydra". Coby typický procynosuchid měl dopředu směřující oči, jež mu umožňovaly binokulární vidění a vnímání hloubky, když se potápěl. S největší pravděpodobností to byl rybožrout, který se za rybovitými obratlovci ve vodě hnal v úhořovitém stylu. Vlny proudily podél jeho těla, když se vrhal do hejn ryb, poháněn svým ocasem a končetinami. Tělo měl na "klasického" kynodonta nezvykle dlouhé. Název Procynosuchus v překladu do češtiny znamená "krokodýl před psem", což ho poměrně dobře vystihuje. Podobný tvar těla má samozřejmě řada dalších semiakvatických živočichů, jako právě krokodýlové či vydry, což z procynosucha činí příklad konvergentního vývoje.
Plesiosauři se řadí k nejznámějším druhohorním obratlovcům. Tento řád mořských plazů z nadřádu Sauropterygia žil na naší planetě od konce triasu po samý konec křídy, před 203 až 66 miliony roky. Některé z prvních kdy identifikovaných fosilií patřily právě plesiosaurům; s počátkem 17. století byla zhotovena první kresba plesiosauřích obratlů, a v 18. století upozornil pradědeček Charlese Darwina, Robert Darwin z Elstonu, na částečně zachovalou kostru jednoho z těchto zvířat lékaře a archeologa Williama Stukeleyho, jenž ji pak vědecky popsal. Rodový název Plesiosaurus byl o nějakých sto let později, v roce 1821, zaveden Henrym De la Bechem a Williamem Danielem Connybearym, kterým se do rukou dostal exemplář z anglického Dorsetu, nalezený lovkyní fosilií Mary Anning. Dnes si ani zájemci, ani laici nejsou schopni bez plesiosaurů představit druhohorní oceány. Ne všichni zástupci tohoto řádu byli samozřejmě dlouhokrcí, vyskytovali se přece mezi nimi i krátkokrcí pliosauři, ale jsem si vcelku jist, že ona dlouhokrká forma lidem dosti utkvěla v hlavách. Vždyť právě v takové podobě člověk plesiosaura vnímá i podvědomě pod vlivem skotské whisky, nachází-li se zrovna na březích jezera Loch Ness!
Za posledních 200 let byly naše znalosti plesiosaurů značně rozšířeny. Jejich fosilie byly nalezeny na každém z kontinentů vyjma Antarktidy, jejich vývoj byl dobře zmapován, a známo je dnes 208 rodů. To však neznamená, že by o nich paleontologové stále věděli vše. Proto je vzrušující, když jsou znalosti této skupiny obratlovců čas od času trochu rozšířeny. A nedávná studie provedená švédskými a německými vědci objasnila jedno tajemství - totiž jakou vlastně měli plesiosauři kůži. 6. února 2025 vyšel ve vědeckém časopise Current Biology článek kolektivu autorů vedeného Miguelem Marxem z Univerzity v Lundu, shrnující historicky první významný výzkum plesiosauří měkké tkáně, a to u exempláře blíže neurčeného druhu pocházejícího ze spodnojurských sedimentů jižního Německa. Dobře zachovalá kostra o délce 4,5 metru, nalezená roku 1940 v lomu u obce Holzmaden a následně uložená v instituci Urwelt-Museum Hauff, překvapila v roce 2020 preparátory přítomností zbytků měkké tkáně v oblasti kolem ocasu a pravé přední ploutve. Další, menší ostatky měkké tkáně jsou k nalezení na některých ocasních obratlích, ocasních nervových výrostcích a na konečcích prstů. Na ocase je vrstvička mladé epidermis označovaná stratum spinosum silná 0,215 milimetru, nejsvrchnější vrstva pokožky (stratum cornelum) je pak s 0,015 až 0,025 milimetry výrazně slabší. Právě ve stratum spinosum se nacházejí fosilní keratinocyty (tedy fosilní epidermální buňky) s průměrem 0,020 milimetru, které se směrem nahoru ke starší kůži zplošťují. Ve svrchní vrstvě se nacházejí melanosomová mikrotělíska vzniklá z uhynulých melanoforů (pigmentových buněk). Marx a jeho kolegové využili řady metod, aby tyto ostatky měkké tkáně lépe prozkoumali.
Studovaný exemplář spodnojurského plesiosaura z Urwelt-Museum Hauff v obci Holzmaden. Fotografie z webu New Scientist
Vzorky fosilizované měkké tkáně byly preparovány ručně, zabaleny aluminiovou fólií a umístěny do vodou a etanolem očištěných plastových sáčků, načež je výzkumníci vyfotografovali digitálním fotoaparátem umístěným na dvou stereomikroskopech značky Olympus. Některé vzorky byly vybrány pro demineralizaci s cílem odstranit veškerý neorganický materiál, a musely být vysušeny na vzduchu. Poté byly pozorovány fluorescenčním mikroskopem, infračerveným mikrospektroskopem, a byla provedena také hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů. Vzorky, které nebyly demineralizovány, byly očištěny diamantovou pastou. Studovány byly pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu, byla provedena jejich energiově-disperzní rentgenová analýza a využito bylo také metody difrakce zpětného rozptylu elektronů. Poslední metoda, kterou Marx a jeho tým zvolil ke studiu fosilizované měkké tkáně tohoto plesiosaura, byla komparativní analýza, v rámci níž ocasní ostatky srovnával s tvrdými šupinami karapaxu (horní části krunýře) dvou želvích druhů, a to sice vyhynulé skrytohlavé želvy druhu Ctenochelys acris ze svrchní křídy Severní Ameriky a současné želvy nádherné poddruhu Trachemys scripta elegans z jihozápadu USA a severního Mexika. Dále měl k dispozici také kůži z karapaxu dospělé kožatky velké (Dermochelys coriacea), největší mořské želvy žijící v současném světě. Měkkou tkáň z pravé přední ploutve holzmadenského plesiosaura srovnal s kůží mladé karety obecné (Caretta caretta) a znovu kožatky velké (byť se jednalo o jiný, tentokrát juvenilní exemplář kožatky). Dále byly pro srovnání použity ještě šupiny varana stepního (Varanus exanthematicus) ze subsaharské Afriky.
Rekonstrukce druhu Plesiosaurus dolichodeirus ze spodní jury Británie provedená paleoartistou Markem Wittonem. Obrázek z Mark P. Witton's blog
A výsledky? Kůže pravé přední končetiny je podobná kůži dnešních mořských želv - je vybavena drobnými, subtrojúhelníkovými šupinami. Zbytek těla zvířete byl však obnažený, nešupinatý. Marx v rozhovoru pro web časopisu New Scientist prohlásil: "Celkově byl tento plesiosaur zajímavou chimérou mezi něčím jako je kareta obrovská s šupinami a kožatka velká s hladkou kůží. Čekal bych, že tento plesiosaur bude méně šupinovitý jako jeho současníci ichtyosauři." Šupinaté okraje ploutví se zvířeti hodily při proplouvání vodou či při pohybu na mořském dně, zatímco hledalo potravu a přitom se na něm aktivně přidržovalo svými končetinami. Naopak hladká pokožka na zbytku těla snižovala odpor prostředí, se kterým se plesiosaurovo tělo při pohybu ve vodě muselo neustále vypořádávat. Hladčí kůže rovná se rychlejší pohyb ve vodě; šupinaté tělo by plesiosaura při plavání zpomalovalo. Tento vhled do paleoekologie plesiosaurů je vskutku zajímavý. A nemusí to být naposledy, co se o skalaci těchto mořských plazů odborníci něco dozví. V muzejních sbírkách po celém světě se nachází přinejmenším osm dalších plesiosauřích exemplářů se zachovalými zbytky měkké tkáně. Problém je, že je nelze studovat s pomocí destruktivních metod, jako je právě demineralizace, ale kdo ví, třeba se nakonec vynoří nějaký exemplář, který takto bude moci být znovu prostudován. Plesiosaur z Holzmadenu ležel skryt v Urwelt-Museum Hauff po dobu pětasedmdesáti let, než se začalo pracovat na jeho preparaci. Třeba se už v jiných sbírkách nachází podobný exemplář, jen se o jeho potenciálu zatím neví.
Ve druhé polovině minulého týdne se citelně ochladilo, a v mnoha místech České republiky dokonce napadl sníh. Sníh v polovině února! To je v posledních teplých letech vskutku vzácnost. Vzpomínám si, že jsem si posledně v tuto část roku užil trochy sněhu před čtyřmi roky, pak byl však každý únor už docela vlažný, a možná jen sem tam spadla nějaká ta malá sněhová vločka. Minulý víkend jsem párkrát vyšel ven, především abych fotil ptáky, a mám nyní ve své sbírce zimní fotografie mlynaříků a hrdliček, na něž jsem opravdu hrdý. Ty s vámi však tentokrát sdílet nehodlám. Speciálně pro blog jsem totiž v pátek pořídil jinou várku fotek.
Nejprve však velká kočkovitá šelma, kterou byste na sněhu vskutku potkat mohli. Představuje se vám krásný tygr ussurijský (Panthera tigris tigris) z Dálného východu! Tento model od značky Papo, uvedený na trh v roce 2006, je v mé sbírce přítomen už takřka ony dvě desetiletí. Ocitl se v ní zhruba v době, kdy jsem začínal s tímto blogem. Není nádherný?
Třísetkilový samec tygra ussurijského se prochází po planině a zabořuje své mohutné, až čtrnácticentimetrové tlapy střídavě do sněhu a bahna. Patroluje své obrovité teritorium, rozprostírající se na ploše 1000 čtverečních kilometrů. Momentálně neloví, jen dává pozor na to, aby se na jeho území náhodou nevyskytl nějaký vetřelec.
Po chvíli brouzdání se v bahně zamířil tygr opět na sníh. Velikost jeho tlap bohužel nemůžeme zcela obdivovat na stopách, které po sobě zanechal - z tohoto pohledu nejsou úplně dobře vidět, byť přece jen na fotografii jsou. Pořídil jsem ji ze svého soukromého vrtulníku - jsem tajně boháč a mám helikoptéru. Čím myslíte, že jsem na ten Dálný východ v pátek zaletěl?
Nyní přejděme od modelů velkých kočkovitých šelem k modelům lidí. Je čas představit vám mé imaginární kamarády - zde jsou Oliver a Dinah, jinak též Green Arrow a Black Canary... ne, počkejte, to jsem se trochu spletl - modely těch dvou postav z DC univerza jsou totiž v mé sbírce vskutku imaginární (ale mám figurku Batmana, to jo!). Tyto dvě krásné postavičky jsou Inuité od Bullylandu, a také v mé sbírce figurují už hezkých pár let.
Z Dálného východu to do arktické Kanady byla v pátek docela fuška, ale podařilo se mi je nafotit v krátkých denních hodinách. Rozhodli se mi zapózovat při brodění se vysokým sněhem. Samozřejmě na těchto fotografiích nejsou dva, ale tři; jeden člen rodinky své nohy do sněhu zabořovat vůbec nemusí.
Roztomilé inuitské miminko zvedá ručku a mává. Nikoliv na mě, není na mě ani otočeno, ale na svého tatínka, stojícího již mimo záběr. Myslím si, že tyto modely uvedl Bullyland na trh v roce 2011. Je vážně škoda, že jsem je nenafotil dříve, na druhou stranu je možné, že je v této rubrice uvidíte i v příštích letech, třeba v interakci se zvířecími modely! Kdo ví...
Lidem se vzdalovat hned tak nebudeme! Cítil jsem totiž povinnost inkludovat v tomto příspěvku ještě jednoho svého imaginárního kamaráda. Toto je Connor Hawke, druhý Green Arrow... ehm, anebo ne... neměl bych to s těmi imaginárními modely přehánět. Ne, mám tu dle mého pěkný model neandrtálského člověka (Homo neanderthalensis) též od Bullylandu.
Náš přítel zrovna vyšel ven z jeskyně - snad seskočil z vyšší skalky, a nyní pohlíží na sněhem pokryté pláně. Maje mamutí kel v jedné ruce, opírá se o něj, a přemýšlí. Příchod sněhu mu možná zkazil lovecké plány.
Zde ještě jeden pohled do jeho tváře... Tento model byl uveden na trh v roce 1999, v mé sbírce se však objevil na Vánoce 2011! Je na něm zajímavá jedna věc - má velmi tmavou barvu pleti a černé vlasy. V 90. letech i v letech nultých jsme se ještě s takovou podobou neandrtálců často setkávali v médiích. Co vím, dnes se má spíše za to, že neandrtálští lidé byli bledí a měli rudé vlasy.
Ještě se pochlubím, že za vytvořením posledních fotografií jsem musel cestovat desítky tisíc let zpět v čase. Nebylo to jednoduché. Nejdříve Dálný východ v současnosti, pak arktická Kanada v současnosti, pak Evropa před 70 000 roky... uff. Na jeden den to bylo dost cest!
Všechny fotografie jsem pořídil s pomocí zrcadlovky Canon EOS 40D, aneb stále s pomocí toho mého foťáku zakoupeného v první polovině minulého desetiletí v New Yorku (a za výhodnou cenu!). Mohu vás ujistit, že rubrika Mé obrázky tímto příspěvkem nekončí, a časem do ní zamíří více článků!
Svět zimních můr s Leannou Rohini Fernandez. Můry, noční zástupci řádu motýlů (Lepidoptera), jsou podmanivým hmyzem. Stereotypně jsou vnímány jako nudní, nezáživní živočichové, ale tyto předsudky nemohou být více vzdáleny pravdě. Leanna Rohini Fernandez, držitelka bakalářského titulu z oboru zoologie z Aberdeenské univerzity, byla vždy fascinována bezobratlými, a můry patří k jejím oblíbencům. Jejím cílem je změnit smýšlení lidí o tomto hmyzu. Zima se laikovi nezdá být vhodným obdobím k hledání můr, mají však řadu strategií, jak chladné měsíce přežít, a setkání s nimi si můžete i nyní užívat, pokud víte, co konkrétního hledat. Ačkoliv mnohé můry přečkávají zimu v larválním stádiu, některé druhy se před jejím začátkem už stačily zakuklit. Leanna nám ukáže kuklu lišaje vrbkového (Deilephila elpenor), středně velkého lišajovitého, kterého v dospělé formě můžete zahlédnout v období od května do začátku srpna. Jeho zimní kokon dokonale splývá s vegetací - proto je třeba nechávat během chladných měsíců naše zahrady "ladem" a nekosit na nich vegetaci, aby se měly housenky lišajů, kde skrýt. Poněkud odlišné kokony vytváří martináč habrový (Saturnia pavonia). Mají hruškovitý tvar, a často jsou k nalezení na vřesu obecném, kterým se housenky rády živí. Některé druhy můr přezimovávají ve své dospělé formě, a Leanna nám jeden z nich ukáže na podzemní lokalitě poblíž svého domova. Sklepnice obecné (Scoliopteryx libatrix) tráví nejchladnější měsíce roku v torporu, tedy ve zpomaleném metabolickém stavu, při němž nemusí přijímat potravu. Bříška si naplní potravou až s příchodem jara. Ale ne všechny dospělé můry se oddávají zimnímu spánku. Některé stále létají, a Leanna nám pár z nich ukáže s pomocí pasti na noční motýly, jakou si může pořídit na zahradu každý z nás. Prvním druhem v této přehlídce aktivních zimních můr je tmavoskvrnáč zhoubný (Erannis defoliaria), v tomto případě výjimečně bez tmavé skvrny, jež mu vysloužila český název. Jedná se o samce; samice tohoto druhu nejsou schopny letu a nedokáží ani přijímat potravu; nemají křídla, vypadají trochu jako pavouci a v zimě je nepotkáte. Druhá můra aktivní v zimě, kterou nám Leanna ukáže, je píďalka podzimní (Operophtera brumata). I u tohoto druhu platí, že samice jsou bezkřídlé. Samci píďalek se pohybují ve venkovním prostředí i za takřka nulové teploty; neumrznou díky tomu, že mají neobvykle velká křídla v poměru k velikosti těla. Leanna má za to, že je dobré se občas zastavit a poohlédnout se po nějaké té můře. Její fascinace tímto hmyzem nikdy neskončí.
Klip ze druhé epizody pořadu Winterwatch 2025 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě ve středu 22. ledna na stanici BBC Two.
Ve čtvrtek 13. února jsem vydal článek o Alanu Turingovi, zakladateli moderní informatiky a člověku, díky jehož přispění k prolamování nacistické Enigmy byla spojenci vyhrána 2. světová válka. Věnoval jsem se ve zkratce jeho vyrůstání, úmrtí jeho středoškolské lásky Christophera Morcoma, jeho prvním vědeckým pracem, jeho participaci v Bletchley a posléze jeho tragickou smrtí, pravděpodobně sebevraždou, v roce 1954, po kruté, rok trvající chemické kastraci, ke které byl donucen jen proto, že miloval muže. Bývalý americký prezident Barack Obama kdysi zmínil jméno Alana Turinga jako jedno z těch nejlepších, jež Británie dala světu - spolu například s Charlesem Darwinem. A přesto byl po většinu 20. století tento génius zapomenut, částečně i proto, že jeho práce v Bletchley za války byla tajná.
Do obecného povědomí se Alan Turing začal dostávat v roce 1983, devětatřicet let po svém úmrtí, díky biografii s názvem Alan Turing: The Enigma napsané matematikem Andrewem Hodgesem. Ta následně inspirovala divadelní hru Hugha Whitemorea s názvem Breaking the Code, jež přinesla Turingův životní příběh na pódia nejen londýnských, ale také newyorských divadel. Kvůli svému úspěchu ve West End a na Broadwayi se dočkala filmového zpracování - prvního filmu o Alanu Turingovi, ve kterém jej ztvárnil známý anglický herec Derek Jacobi. Snímek Breaking the Code režiséra Herberta Wise vyšel v roce 1996 na britské BBC. O osmnáct let později zamířil do kin druhý snímek o počítačovém géniovi, též adaptující Hodgesovu knihu. Jednalo se o dobře známý film The Imitation Game, česky Kód enigmy, režírovaný Mortenem Tyldumem. Turinga v něm hrál Benedict Cumberbatch. Tyldumův film se setkal s obrovským úspěchem, a oproti čtrnáctimilionovému rozpočtu utržil 233,6 milionů amerických dolarů.
Alan Turing v podání Benedicta Cumberbatche (napravo) a Dereka Jacobiho (nalevo). Obrázek z webu Frock Flicks
Breaking the Code s Derekem Jacobim a The Imitation Game s Benedictem Cumberbatchem se od sebe v mnohém liší. Řekl jsem si, že bych mohl ve zkratce zanalyzovat obě ztvárnění Alana Turinga, a snad vznést i můj amatérský verdikt, který z těchto herců jej zahrál přesněji. V mnohém se liší i samotné filmy; zatímco Breaking the Code je v podstatě divadelní hrou přenesenou s minimem hudby do televize ve vskutku devadesátkovém stylu a s dlouhými dialogy, The Imitation Game je filmem velmi moderním a dramatickým. Oba vyprávějí Turingův příběh nelineárně, skáčí tedy do různých období v jeho životě. První jmenovaný má tu výhodu, že je v mnoha ohledech historicky přesnější, co se týče adaptovaných událostí. Kód enigmy byl v době svého vydání kritizován za historickou nepřesnost - kritik Alex von Tunzelmann na The Guardian upozornil například na to, že film zobrazuje Cumberbatchova Turinga ve spolupráci se sovětským špehem Johnem Cairncrossem, což von Tunzelmann označil za urážku Turinga. V realitě se totiž Turing s Cairncrossem vůbec nesetkal, natož aby spolu byli součástí jednoho týmu v Bletchley (Cairncross v Bletchley pracoval, to ano, ale nebyl součástí Turingova týmu, a vzhledem k tehdejším bezpečnostním opatřením je nanejvýš pravděpodobné, že se tito dva muži během pobytu u Milton Keynes ani jednou nepotkali). Breaking the Code také pozměňuje některé elementy Turingova života; jeho přítel z let 1951 a 1952, Arnold Murray, byl přejmenován na Roye Millera. Obecně však lze říci, že film z roku 1996 je historicky věrnějším vyobrazením Turingova života; ten je v mimořádně úspěšném The Imitation Game více dramatizovaný a fikcionalizovaný.
Co tedy o Jacobiho a Cumberbatchově verzích Alana Turinga můžeme říci? Podívejme se ve zkratce na to, jak jej tito rozdílní britští herci zahráli.
Derek Jacobi (Breaking the Code)
Derek Jacobi jako Alan Turing ve filmu Breaking the Code z roku 1996. Obrázek z webu MUBI
V devadesátiminutovém filmu Herberta Wise je Alan Turing shakespearovským hercem Derekem Jacobim, který dříve hrál Klaudia ve filmu I, Claudius (1976) a později profesora Yanu neboli Mastera v epizodě sci-fi seriálu Doctor Who (2007), ztvárněn jako nadaný intelektuál s vášní pro matematiku a dobrým, zdvořilým společenským vystupováním. Ve své dospělosti se Turing nachází jednou nohou ve skříni a druhou venku; ostatní mu připomínají, aby skrýval, že je gay, čímž se sám tají hlavně před svou matkou.
Sám Derek Jacobi je gay, a Turingovu atrakci vůči mužům ve filmu brilantně ztvárňuje. Scéna, ve které se seznamuje s Ronem Millerem (jak je ve filmu přejmenován Arnold Murray) v hospodě a hovoří s ním o Sněhurce a sedmi trpaslících od Disneyho mi přijde naprosto brilantně zahraná. Neutuchající zájem o společnost onoho neznámého muže se u Turinga projevuje velmi rezervovaně. Jejich pozdější hádka kvůli penězům, při které se nakonec projevuje Turingova dobrosrdečnost, je neméně zajímavá. Jacobi také klade důraz na Turingovo koktání - co pár slov se matematik zakoktává, a občas se musí velmi snažit překonat při vyslovování první písmeno slova, jež chce pronést. Neustálé okusování nehtů dodává jeho charakteru též na zajímavosti.
Alan Turing v podání Dereka Jacobiho působí rezervovaně a intelektuálně, přívětivě a zdvořile, introvertovaně a jen lehce tajnůstkářsky. Není to muž, kterého byste si okamžitě všimli; nechová se ani nevypadá odlišně od davu, a tak se právě Ron ve scéně, kdy Alana potkává v hospodě, podivuje, že tento muž vlastně pracuje na univerzitě - ne však jako učitel, ale jako čistokrevný full-time výzkumník. Jacobiho Turing zapadá do světa 30., 40. a 50. let, ale je vidět, že jím prochází se svými myšlenkami a se svou zapáleností.
Velice se mi líbí zvláště v této sedmiminutové scéně, kde hovoří s Dillwynem Knoxem (v podání Richarda Johnsona), vedoucím Bletchley Parku, který ho přátelsky varuje, aby zatajoval své vztahy s muži. Knox přitom hovoří o vášních a jejich údajné nedůležitosti, a o svém dvacetiletém vztahu se svou ženou; v závěru filmu se samozřejmě divák dozvídá, že měl sám v mládí vztahy s muži, a ani Alan jeho celoživotní hru na heterosexuála neprokoukl. Je to skvělá scéna zobrazující konflikt mezi konformismem a svobodou; Knox svou sexualitu zatajil a v sebelži se oblékl do hereckého roucha, kdežto Turing hájí svou lásku k mužům. Nutno však podotknout, že Knox není žádný konzervativec, ostatně Turingovi říká, že mu je jedno, s kým chodí do postele. Nejedná se o žádnou hádku, je to zkrátka jaksi přátelský rozhovor (Knox na mě mimochodem působí jako ace nebo demisexuál). Všimněte si Turingova občasného koktání a na začátku scény i kousání nehtů.
Láska k ostatním mužům hraje v Breaking the Code významnou roli. Jacobiho Turing se nikterak nebojí projevovat k mužům, kteří se mu líbí, svou náklonnost. Touží s nimi po fyzickém kontaktu; ve scéně, kdy je s Ronem (Arnoldem) doma, jej objímá a často se ho dotýká. V jedné scéně z řeckého Korfu jej vidíme spát s dalším přítelem.
Jacobi hraje Turinga jako komplikovaného muže se smyslem pro humor a patos, vybaveného dobrými jazykovými schopnostmi. Na druhou stranu je pravda, že Jacobi to v této adaptaci trochu přehnal s jeho koktáním - v realitě nebylo údajně tak nápadné. Pro filmovou verzi Breaking the Code se měl Jacobi šanci dosti vytrénovat; Turinga totiž v této divadelní hře ztvárňoval v letech 1986 až 1988 jak ve West End, tak na Broadwayi.
Benedict Cumberbatch (The Imitation Game)
Historicky méně přesná verze Alana Turinga zahraná britským hercem Benedictem Cumberbatchem, známým z titulních rolí v seriálu Sherlock (2010-17) nebo filmu Doctor Strange (2016) a dalších projektů v rámci Marvel Cinematic Universe, působí v mnoha ohledech jako klišé génius v hollywoodském filmu. The Imitation Game je silně fikcionalizovaným a dramatizovaným příběhem, ve kterém je Turing ztvárněn nejen jako gay, ale také jako muž na autistickém spektru. Z Hodgesovy biografie ani z jakýchkoli historických záznamů však nevyplývá, že by Turing byl autista. Tento snímek je zodpovědný za mýty o tom, že Turing potřeboval pracovat sám, jinak by se nedokázal soustředit, anebo že bral různé slovní obraty příliš doslova a nerozuměl ironii a sarkasmu. Neexistuje jediný důkaz, že by Turing v realitě jednal nebo smýšlel právě takto.
Cumberbatch ztvárňuje Turinga jako hollywoodský archetyp nadaného génia, který nikdy nikam nezapadl, a který by měl - pokud by žil dnes - zcela jistě diagnostikován Aspergerův syndrom. Jeho Turing není arogantní, ale všichni jej za arogantního považují; říká totiž přesně to, co si myslí, aniž by to jakkoliv zabarvil. Neumí lhát a velmi těžce ukazuje lidem náklonnost nebo vůbec i špetku respektu. Nutno podotknout, že mnozí autisté (včetně lidí s Aspergerovým syndromem, který se dnes už však v západních zemích nediagnostikuje) se takto ani nechovají, což je mínus pro Cumberbatchovu verzi - jeho Turing je prostě stereotyp autisty.
Samozřejmě ztvárnění historické figury, která s největší pravděpodobností neurodivergentní nebyla, je už samo o sobě dosti kontroverzní. Cumberbatchův Turing se od Jacobiho verze liší takřka ve všech ohledech. Je přímo obsesivní, velice si zakládá na svém pracovním prostoru a nesnese, když se mu v něm někdo bez dovolení hrabe, a dokáže být vůči ostatním lidem necitlivý, byť to tak nezamýšlí. Jeho sexuální orientace hraje v příběhu filmu velkou roli, často je však upozaďována právě tím fikčním autismem, dle mého nepříliš dobře zahraným.
The Imitation Game je snímkem pro srdce, a tak se nesnaží příliš držet historické přesnosti, což se právě na Cumberbatchově verzi počítačového génia odráží. A ačkoliv mám tento film velice rád, obávám se, že přispěl ke zkreslení pohledu naší společnosti na tuto historickou figuru. Turing ve strachu zatajující, že v jeho týmu v Bletchley je sovětský špeh (byť k ničemu takovému v realitě nikdy nedošlo) nebo dokonce manipulující Joan Clarke (kterou ve filmu hrála Keira Knightley) k pokračování v práci v Bletchley tím, že jí nabídne svou ruku... Přílišná dramatizace a zfikčnění jeho osobnosti podle mě filmu trochu ubírá na kvalitě. Prezentuji vám zde scénu, ve které Clarke poradí Turingovi, jak si získat přízeň svých spolupracovníků tím, že jim rozdá jablka a řekne vtípek. Bohužel nepříliš realistické.
Vynést musím Cumberbatchovo koktání v roli; není tak výrazné, jako u Jacobiho verze, což působí trochu realističtěji. Málo realistické mi přijde i to, že Turing takřka nereaguje, když na něj lidé mluví, zatímco pracuje, à la stereotypní vykreslení autistického muže. Nemyslete si však, že Cumberbatchova Turinga nemám rád. Je to jen zkrátka ta méně přesná verze.
Cumberbatch hraje Turinga jako bystrého, obsesivního, neurodivergentního muže, který občas bojuje s přesláním svých myšlenek do slov. Se způsobem mluvy celkově dobrá práce, nepřesnosti přicházejí spíše od scénáristy Grahama Moora. Cumberbatchův herecký výkon v závěru filmu, kdy je Alan chemicky kastrován, je samozřejmě hvězdný, a člověku vhání slzy do očí. Neurotičnost a zoufalost muže, kterému bylo takto strašlivě ublíženo, hraje vynikajícím způsobem.
Verdikt
Kdo byl lepší Alan Turing? Derek Jacobi nebo Benedict Cumberbatch? Každý z nich má své kvality, a u obou najdeme něco, co nám na jejich verzích slavného matematika nemusí sedět. Osobně nehodlám vyzvedávat jednoho herce nad druhého - oba totiž podali výtečné výkony. Ty jsou ovlivněny scénářem, se kterým tito herci neměli nic co do činění. Oba filmy mám rád; u Breaking the Code si cením takřka úplné historické přesnosti, u The Imitation Game si zase cením dramatičnosti (zvláště v již zmíněném závěru, který mi vždy vžene slzy do očí), byť na úkor přesnosti a klišé vyobrazení génia coby v každodenním styku nepochopeného autisty. Snad si jen ještě dovolím uvést, že Jacobiho verze je blíže pravdě, a že se Alan Turing v reálu choval asi spíše takto.
Kterou verzi Alana Turinga ve filmu preferujete vy? Líbil se vám v roli význačného matematika, logika a člověka zodpovědného za konstrukci prvních počítačů spíše Derek Jacobi nebo Benedict Cumberbatch? Podělte se o své názory v komentářích!
Přírodopisný dokumentární průmysl neustále produkuje nové filmy a seriály poskytující vhled do světa, který nás obklopuje. Od podzimu 2020 přispívám pravidelně na svůj blog články, které shrnují informace o nově vydaných dokumentech, a jen loni jsem takových článků vydal deset. Přesto, že patřím do malé, elitní skupiny (tečka!) fanoušků přírodopisného filmu sledující dění v onom průmyslu, i tak se stává, že mi vydání některých dokumentů uniká. Již na konci roku 2021 jsem chtěl v jednom článku shrnout dokumenty, které mi onehdy unikly (například série Evolve s Patrickem Aryeem), ale o kterých jsem měsíce po jejich vydání přece jen věděl. Bohužel na to nebyl čas - a čas na to nebyl ani s koncem let 2022, 2023 a 2024. Přesto bych si neodpustil, kdybych několik skvostných novinek z roku 2024 neuvedl v rubrice Dokumentární novinky doslova dny předtím, než se pustím do pravidelného sepisování počinů z roku 2025. A tak je tu s únorem v půli zlomeným poslední várka přírodovědných dokumentů z roku 2024, které prostě stojí za to zhlédnout!
Queer Planet
V rámci loňského Duhového měsíce vyšel 6. června 2024 na streamovací službě Peacock celovereční, 90 minut dlouhý dokumentární snímek Queer Planet (Kvír planeta) zabývající se rozmanitostí sexuality v živočišné říši. Jedná se o film poskytující divákům vhled do sexuální diverzity u živočichů, které laici dobře znají z jiných přírodopisných dokumentů, ale kterým tyto dokumenty často zatajily skutečnou pravdu. Queer Planet nahlíží na homosexuální vztahy samců lvů a samců žiraf, na bisexualitu bonobů a změny pohlaví ryb, které tak dobře známe díky filmu Hledá se nemo (Finding Nemo) - klaunů z podčeledi Amphiprioninae. Rozbíjí představu, že by v přírodě měly existovat pouze dvě "biologická" pohlaví, a je tak jedním z prvních velkých dokumentů, jež živou přírodu vykreslují ve všech barvách duhy. Jak zaznělo v oficiálním traileru k dokumentu, "všechno, co vás naučili v dětství, bylo špatně," - "queerness vždy existovalo" a "pouze u lidí ohledně toho existuje jakési stigma." Toto stigma se bohužel promítá i do nedokonalého nahlížení na přírodní svět skrze přírodopisné filmy, a tak nám dokumenty jako Queer Planet mohou pomoci zbořit to, co naši společnost v chápání života jako takového po staletí omezovalo. Kromě sexuální diverzity u živočišstva však dokument nahlíží i na rostlinstvo a houby. Vystupuje v něm řada odborníků, například Dr. Ross Brooks, který studuje queer historii vědy; marinní biolog a ekolog Dr. Christopher Goatley; darwinistická feministka, primatoložka a antropoložka Dr. Amy Parish; evoluční biolog a ornitolog Dr. Martin Stervander nebo též zakladatelka a ředitelka slavného Muzea vaginy Florence Schechter. Vypravěčem filmu je v původní americké verzi uvedené na Peacocku herec Andrew Rannells (Bachelorette). Britskou verzi, uvedenou v listopadu 2024, vypráví herečka Sue Perkins (Dinotopia). Režisérem a producentem filmu je cenami ověnčený dokumentarista Ed Watkins (The Last Artifact, Tiny World, Big Beasts). Spolu s ním jej dále produkovali i Martha Holmes (Hostile Planet), George Pretty (A Real Bug's Life) a Margaret Bowling (When Sharks Attack 360). Queer Planet je skvělý dokument od Plimsoll Productions, který na rozdíl od heteronormativního cyklu televize BBC A Mating Game (2021) nelže, a prezentuje sexualitu v přírodním světě ve všech barvách. S určitostí vám mohu potvrdit, že se nejedná o poslední queer dokument o přírodě (v současné době se připravuje film Second Nature).
Mysterious Origin of Insects
Televizní stanice BBC Four uvedla v premiéře 20. května 2024 ve 21:00 greenwichského času devětapadesátiminutový dokumentární film Mysterious Origin of Insects (Záhadný původ hmyzu), za kterým stojí francouzský režisér Charles-Antoine de Rouvre (Science grand format, Back to the Moon). Snímek se zabývá tím, odkud se vlastně hmyz - nejpočetnější a nejrozmanitější skupina živočichů - vzal, a co byl zač jeho společný předchůdce. Nabízí cestu z hlubin lesů Francouzské Guiany až do Arktidy, kde se různé vědecké týmy snaží dopátrat hmyzího originu. Film začíná právě ve Francouzské Guianě, kde se francouzští entomologové zabývají nočními motýly, lákanými k prostěradlům umístěným po setmění do hlubin džungle, a následně studují jejich DNA. Zčásti se však jedná také o paleodokument, neboť diváky seznamuje s prací paleoentomologů studujících nejstarší předchůdce hmyzu ze starších prvohor. Nechybí čínské fosilie meganeuridů, obřích vážek z karbonu, ale také arktické nálezy starodávného hmyzu ze svrchního devonu ze Špicberků - těmi se zabývá ve filmu vystupující paleontolog Jean-Sébastien Steyer, autor známé knihy Země před dinosaury. Film adresuje také současné velké vymírání hmyzu. Mysterious Origin of Insects patří ke spíše přehlíženým paleodokumentům roku 2024, ale nepochybně stojí za zhlédnutí. V anglické verzi vypráví snímek britská herečka Olivia Williams (The Sixth Sense). Hudbu k němu složil Hassan Ali. Mysterious Origin of Insects je dílem společnosti Gedeon Programmes. Zhlédnout jej můžete na webu Dailymotion.
Rhino Man
Celovečerní, hodinu a 36 minut dlouhý dokumentární snímek Rhino Man (Nosorožčí muž) vyšel na Apple TV a Prime Video 26. července 2024. Premiéru měl o šest dnů dříve na novozélandském Doc Edge Festival (respektive na jeho 19. ročníku). Jedná se o film dokumentující životy jihoafrických rangerů, jež každodenně riskují své životy v boji o budoucnost afrických nosorožců ohrožených násilnými pytláckými syndikáty. Diváky seznamuje s již zesnulým Antonem Mzimbou, vedoucím rangerů ve zvířecí rezervaci Timbavati, který byl pro své snažení zavražděn 26. července 2022; a Rubenem Dekockem, legendárním trenérem protipytláckých jednotek a bývalým vojákem. V boji za záchranu nosorožců, jejichž rohy vynášejí pytláckým syndikátům miliardy dolarů (každý rok celkově na 20 miliard dolarů!) se tito lidé nezastavují před ničím, a dostávají se do nesmírně nebezpečných situací, které je mohou ohrozit i po skončení směny. Nejsilnější momenty tohoto dokumentu zobrazují konfontace mezi pytláky a protipytláckými jednotkami; v jedné z těchto scén se dokonce střílí. Diváci se dozví, jaké výhrůžky jsou ochráncům posílány. Film také poukazuje na to, že se pytláci a ochránci nosorožců často dobře znají; mnohdy spolu vyrůstali ve stejných vesnicích. Rhino Man je emocionálním zážitkem. Režiséry snímku jsou John Jurko II (Some Kind of Hate), Matt Lindenberg a Daniel Roberts. Řada producentů zodpovědných za tento film zahrnuje i Andrew Ackermana (Chasing Coral), Sabine Carion (Toi Que J'Aimais Tant) a Joshe Lumsdena. Hudbu k filmu složil Simón Wilson (Cold Case Files). Spolu s Johnem Jurkem II byl kameramanem i Nick Smith. Rhino Man je dílem společností Global Conservation Corps, Friendly Human, Company 3, Raider Films, Game Rangers Association of Africa, International Ranger Federation a European Ranger Federation. Trailer můžete zhlédnout zde.
Tigers on the Rise
Ačkoliv jsem vás loni ke konci dubna informoval o celovečerním dokumentu Tiger od Disneynature, jen velmi krátce jsem zmínil, že ve stejný den, 22. dubna, byl uveden ještě jeden tygří snímek od stejné společnosti, a to sice Tigers on the Rise (Vzestup tygrů). Tento 88 minut dlouhý snímek (nikoliv pětačtyřicetiminutový, jak jsem onehdy nesprávně uvedl - už ani nevím, z jakého důvodu) je v podstatě takovým mixem pokračování a náhledu do zákulisí filmu Tiger. Režíroval ho Rob Sullivan (Earth's Natural Wonders), který byl jedním ze tří režisérů onoho snímku, dále se však na režii podílel také Alistair Tones (Wild Colombia with Nigel Marven, Animals with Cameras). Zatímco Tiger následoval tygřici Ambar a její mláďata při dobrodružství v indických lesích, Tigers on the Rise je věnován pronásledování těchto šelem ze strany lidí, zvláště pak pytláků. Diváci se dozví, jaké zákony byly v Indii implementovány k ochraně tygrů, a jakými způsoby se ochranáři snaží zajistit například bezpečné přechody těchto koček z jednoho fragmentu lesa do druhého přes silnice a dálnice. Vypravěčem filmu je v anglickém originále herec Blair Underwood (Gattaca). Na produkci se podíleli Vanessa Berlowitz (The Life of Mammals, Planet Earth, Frozen Planet) a Roy Conli (Polar Bear). Tigers on the Rise je ke zhlédnutí na streamovací službě Disney+.
Living with Leopards
Botswanského kameramana velkých kočkovitých šelem Brada Bestelinka jste loni mohli vidět ve dvou dokumentech. Jedním byla 1. řada Big Cats 24/7, o které jsem vás informoval v září, nicméně jsem na svém blogu vůbec nezmínil 71 minut dlouhý snímek Living with Leopards (Život s levharty), ve kterém měl Brad také velkou roli. Tento dokument byl 10. května 2024 uveden na streamovací službě Netflix. Brad se v něm spolu s kameramanem Alexem Parkinsonem (Lucy, the Human Chimp) vydává za levharty vyskytujícími se u kempů Xudum a Mokolwane v botswanské deltě Okavango. Hlavní levhartí hvězdou filmu je samice Mochima. Cílem kameramanů je zdokumentovat život levhartů od narození až po smrt, tedy celý jeho průběh. Výsledkem je "coming of age" příběh dvou levhartích mláďat již zmíněné samice Mochimy, kterou však v průběhu jejich příběhu potká nezdárný osud - zahyne. Living with Leopards je intimním pohledem do životů tajnůstkářských koček, jejichž životy jsou možná daleko zajímavější, než životy lvů. Alex Parkinson tento film režíroval, jeho producenty jsou pak Tana Beynon (Island of the Sea Wolves) a Stephanie Winnard (Our Oceans). Hudba je dílem Paula Leonarda-Morgana (Deep Sky). Living with Leopards vyrobily společnosti Wild Space Productions, Natural History Film Unit Botswana a Freeborne Media. Trailer můžete zhlédnout zde.
Decoding the Universe: Cosmos
Na závěr popíši ještě snímek Decoding the Universe: Cosmos (Dekódování vesmíru: Kosmos), který jsem již zmínil ve Vánočních dokumentárních novinkách. Jeho volné pokračování, Decoding the Universe: Quantum, totiž vyšlo v listopadu na americké stanici PBS. Taková "jednička" série Decoding the Universe byla nicméně uvedena již 22. května 2024, a nezabývala se říší kvant, nýbrž celkovým porozuměním vesmíru vycházejícím z nových poznatků. Decoding the Universe: Cosmos byl uveden jako 8. díl 51. série kvalitní vědeckopopularizační série NOVA, a jeho cílem je diváky seznámit s proměnami smýšlení o vesmíru od 70. let minulého století dodnes. Je to v podstatě něco jako velmi příjemně působící a zábavná vysokoškolská učebnicová kapitola o vědeckých pokrocích v ohledu na výzkum vesmíru, jež byly učiněny za posledních takřka 50 let. Diváci se dozví, jak rostl počet známých soustav nebo co jsou zač temná energie a temná hmota. Scénáristou filmu je Daniel McCabe (This Is Congo) a režíroval jej Jaro Savol (NOVA: Prediction by Numbers, Zero to Infinity). V anglickém originále dokument vypráví herec Jay O. Sanders (JFK). Film je dlouhý 53 minut.
Dále bych mohl napsat něco málo i k epizodám série Wild Hope, která v rámci cyklu Nature vychází na americké PBS - totiž k epizodám, o kterých jsem se loni záměrně nezmínil, neboť po uvedení několika prvních epizod 2. řady tohoto seriálu jich o dost přibylo! Mohl bych se pustit do psaní informací o dokumentech, jež loni v létě vyšly v rámci SharkFest na National Geographic nebo též během komerční oslavy žraloků na Discovery Channel, tedy Shark Week (v létě jsem však popsal alespoň ty, jež mne nejvíce zaujaly). Ale neučiním tak, neboť tyto texty by zabraly již příliš mnoho místa. Jsem si jist tím, že z roku 2024 jsem nevybral za poslední rok skutečně vše - a za pět let si možná budu rvát vlasy z hlavy, až zjistím, co všechno mi uniklo. Ale takový je život - nikdy nedostanete vše. V roce 2025 toho vyjde též opravdu hodně, a tak nyní definitivně za loňským letopočtem udělám čáru - alespoň v této rubrice - a dále budu pokračovat již s čerstvými dokumentárními novinkami.
Dalších dokumentárních novinek se dočkáte co nevidět, možná dokonce už příští víkend!
Popisek k obrázku: Samice dronte mauricijského (Ralphus cucullatus), nelétavého ptáka z čeledi holubovitých (Columbidae) známého též pod označením dodo, krmí své mládě výživnou kaší složenou z natrávených plodů, semínek, kořínků a snad i drobné mořské fauny. Vyvrhuje ji roztomilému ptáčeti do zobáčku, a přispívá tak k jeho růstu, který započal teprve nedávno. Pečlivě se starala o své jediné vejce, nakladené do hnízda na zemi, a to proto, že na Mauriciu nežijí žádní predátoři, kteří by vejce lapli. Její úsilí nevyšlo vniveč, nyní se však ze všech svých sil musí snažit, aby její jediný letošní potomek nepošel hlady. Sama měla dosud šanci se vykrmit tak, že téměř nepotřebuje přijímat potravu, a veškerý rostlinný i živočišný materiál, který projde jejím krkem, je určen právě pro ptáče. Dronte mauricijský v onom ostrovním ráji v Indickém oceánu přetrvával velmi dlouho. Jeho nejstarší subfosilie jsou datovány do středního holocénu, avšak holubovití jako takoví se ve fosilním záznamu objevují již ve středním miocénu, a od té doby se dosti diverzifikovali. Na nedalekém ostrově Rodrigues se příbuzní dronte mauricijského, velikostně srovnatelní s labutí, vyvinuli v odlišný rod a druh, kterým byl dronte samotářský (Pezophaps solitaria). Oba tyto krásné ptáky bohužel potkal nezasloužený osud - vyhubení lidskými kolonizátory. Má se za to, že pták dodo vyhynul v roce 1662, byť jej možná ještě v roce 1688 lovil mauricijský guvernér Isaac Johannes Lamotius. Podle některých výzkumníků však veškerá pozorování doda z druhé poloviny 17. století mohou být přisouzena jinému ptáku, chřástalovi rezavému (vyhubenému kolem roku 1700), přičemž tento holubovitý byl již v té době nadobro pryč. Lidé z Evropy přivezli na Mauricius prasata a makaky, největším nebezpečím však pro tyto opeřence byl samotný člověk - ačkoliv jejich maso nebylo příliš dobré a nebyli tedy hledanou lovnou zvěří, přišli v důsledku lidské činnosti dronteové mauricijští o svůj habitat. Hrozivý osud však toto malé ptáče nepotká. Scéna se odehrává dávno před příchodem lidí na Mauricius, v době kolem začátku našeho letopočtu.
Naposledy se pták dodo objevil v rubrice Obrázky týdnev červenci 2020 na malbě Johanna Brandstettera. Myslím si, že byl opravdu nejvyšší čas vrátit jej do této sekce, nejlépe v podobě, jaká je dnešními odborníky přijímána; dronte mauricijský totiž nevypadal tak, jak byl po dlouhá staletí zobrazován (aneb jako známá figurka od značky Papo, kterou mám od dětství doma).
Na víkend chystám příspěvek do rubriky Dokumentární novinky. Nebude to úplně to shrnutí nejnovějších dokumentárních počinů, to plánuji až na další víkend. Určitě se sem vraťte, dozvíte se, co tím nyní myslím! Slíbil jsem také, že napíši článek o ztvárnění Alana Turinga hercem Benedictem Cumberbatchem ve filmu Kód enigmy (The Imitation Game). A v neposlední řadě mám pro vás již přichystaný další klip z Winterwatch 2025, který bude věnován jistým bezobratlým.
Přeji vám pěkný víkend, a pokud u vás v nedávné době napadl sníh, vyražte ven!
S 2. únorem jsem oznámil, že hodlám napsat několik článků v duchu britského Měsíce LGBTQ+ historie, kterým druhý měsíc roku tradičně je. Slíbil jsem, že napíši o jednom z nejvýznamnějších vědců 20. století - člověku, díky němuž spojenci porazili nacisty ve 2. světové válce, a díky němuž dnes žijeme v éře počítačů. Řeč je o Alanu Turingovi, zakladateli moderní informatiky, kryptoanalytikovi, logikovi a matematikovi, ale též teoretickém biologovi, tvůrci Turingova stroje (modelu počítače) a vědeckém hrdinovi. Ačkoliv se zasloužil o porážku Hitlerovy šílené říše a ačkoliv toho naší společnosti tolik přinesl svou vědeckou prací, zemřel 7. června 1954 ve věku 41 let jen proto, že tehdejší Británie a vůbec celý svět byly nakaženy zhoubnou nenávistí vůči gayům. Turing zemřel proto, že jeho sexuální orientaci nechtěla země, kterou zachránil, akceptovat. A tak, jak řekl dokumentární moderátor Chris Packham v únoru 2019 v pořadu BBC Icons, byl Turing dohnán k sebevraždě. Hanba, jež dodnes poskvrňuje Spojené království.
"Kalifornie hoří. Arktida taje. Náš druh bez jakýchkoli pochyb střemhlavě směřuje k sebevyhubení. Upřímně, myslíte si, že naše současná sklizeň politiků nás zachrání? Zachrání nás průzkumníci, umělci a rockové hvězdy? Ne. Vědci jsou jedinou nadějí pro naši budoucnost, a jsou vyzbrojeni odkazem Alana Turinga."
Chris Packham
Alan Mathison Turing se narodil 23. června 1912 v Londýně. Jeho otec, Julius Mathison Turing, pracoval pro Indickou civilní službu v britské Indii, a jeho matka, Ethel Sara Turing (rozená Stoney), pocházela z rodiny železničního inženýra Edwarda Wallera Stoneyho, pracujícího v jižní Indii. Alan vyrůstal na jihu Anglie, a protože jeho rodiče se pohybovali kvůli práci konstantně mezi Británií a Indií, žil spolu se svým starším bratrem, Johnem Ferrierem Turingem, primárně v péči páru bývalého armádního členstva. Školní prázdniny trávil od svých patnácti let v Guildfordu, v západní části hrabství Surrey, kde jeho rodiče roku 1927 odkoupili dům. Ve škole se Alanovi vždy dařilo. Byl nesmírně talentovaný; na prvním stupni základní školy (nebo v primary school, jak se říká v Británii) jej jeho učitelka nazvala géniem. Jako teenager byl Alan vzdělán na školách v Sussexu a v městečku Sherborne v Dorsetu, a inklinoval dosti k matematice a přírodním vědám obecně. Bohužel tento talent jeho středoškolští učitelé příliš neopěvovali, byli totiž spíše humanitně zaměřeni. Když bylo Alanovi šestnáct let, v roce 1928, setkal se poprvé s dílem Alberta Einsteina, a porozuměl mu. Z textů německého teoretického fyzika vyčetl Einsteinovo zpochybnění Newtonových pohybových zákonů, jež v nich však nikdy nebylo explicitně napsáno. V následujících letech se Alan zamiloval do sherbornského spolužáka Christophera Collana Morcoma, ten však bohužel roku 1930 podlehl bovinní tuberkulóze způsobované bakterií Mycobacterium bovis, a to poté, co se jí o několik let dříve nakazil pitím kravského mléka. Alan byl ztrátou své lásky těžce zasažen.
Se smutkem se Alan snažil vypořádat tím, že se o matematice a přírodních vědách učil ještě tvrději - byly to ostatně obory, které zajímaly i Christophera, a o kterých si oba chlapci měli vždy co říct. Zůstal v kontaktu s Christopherovou matkou, Frances Isobel Morcom, které v jednom dopise napsal: "Svůj zájem o svou práci a o takové věci, jako je astronomie (do které mne zasvětil), jsem považoval za něco, o co se s ním podělím, a myslím, že on ke mně cítil trochu totéž... Vím, že musím do své práce vložit tolik energie, ne-li tolik zájmu, jako kdyby byl naživu, protože to je to, co by chtěl, abych dělal." Úmrtí Alanovy první lásky nemělo vliv jen na jeho studium a práci, ale podle některých odborníků výrazně ovlivnilo i jeho smýšlení o světě, tedy jeho filosofické založení. Alan byl ateistou a materialistou, ještě po Christopherově zesnutí však věřil v existenci duše, schopné přežít smrt. Tyto myšlenky pak v průběhu let opustil.
Po opuštění střední školy v Sherborne zamířil Alan do Cambridge, kde studoval na univerzitách Trinity College a King's College. Jeho první závěrečná práce, přijatá v březnu 1935, nesla název "O Gaussově chybové funkci" (On the Gaussian error function). Na jaře roku 1935 mu také vyšel první článek v recenzovaném vědeckém periodiku, a to v Journal of the London Mathematical Society, nesoucí název Equivalence of left and right almost periodicity. Později začal přednášet na King's College. Již v letech 1935 a 1936 se věnoval studiu rozhodnutelnosti problémů, tedy ve stejné době, jako americký informatik a matematik Alonzo Church. Church vydal v dubnu 1936 článek, který se zabýval něčím podobným, čemu věnoval svou pozornost i Turing, aniž by jeden o práci druhého věděli. V listopadu a prosinci stejného roku publikoval vědecký časopis Proceedings of the London Mathematical Society Turingův dvoudílný článek, v němž byly zreformulovány výsledky výzkumu Karla Gödela, teoretika stojícího za dvěma teoremy o nekompletnosti v oboru matematické logiky, a v němž univerzální formální jazyk zavedený brněnským rodákem nahradil jednoduchými hypotetickými zařízeními, pro něž byl později vytvořen termín "Turingovy stroje". Alanův výzkum měl značný úspěch. Přesunul se do USA, kde mezi zářím 1936 a červencem 1938 studoval právě u Alonza Churche na Princetonské univerzitě. S červnem 1938 dosáhl titulu PhD na princetonské Katedře matematiky, přičemž jeho dizertační práce, Systems of Logic Based on Ordinals, představila způsob řešení problémů, které dříve představený Turingův stroj řešit nedokázal. Ačkoliv měl Princeton o Alana nadále velký zájem, rozhodl se mladý matematik vrátit zpět do Anglie.
Alan Turing ve věku 35 let. Fotografie z webu IEEE Spectrum
V září 1939 začala 2. světová válka. Alan se stal součástí týmu, který luštil šifry Němců ve venkovském domě Bletchley Park, lokalizovaném v městě Milton Keynes v hrabství Buckinghamshire. Jeho geniální mysl se ukázala být velice důležitou. Již v září 1938, tedy záhy po návratu z Ameriky, začal Alan věnovat pozornost kryptoanalýze Enigmy, oněch šifrovacích strojů tolik podobných strojům psacím, které němečtí nacisté léta používali k odesílání tajných zpráv. Protože kód Enigmy již roku 1932 prolomili polští odborníci, obdrželi právě od nich v červenci 1939, kdy byla válka opravdu na spadnutí, britští a francouzští spojenci detailní popis drátování rotorů těchto šifrovacích přístrojů. Problémem bylo, že Poláci nemohli předpokládat, zda a jakým způsobem nacisté změní indikátorovou proceduru (a k této změně vskutku došlo s květnem 1940). Alan začal používat statistické techniky v optimalizaci testování různorodých možností během procesu luštění kódu Enigmy, a dokonce na toto téma napsal dva vědecké články - The Applications of Probability to Cryptography a Paper on Statistics of Repetitions. Ty však do roku 2012 nespatřily světlo světa, a proto, že byly šifrovací organizaci Government Code & Cypher School příliš přínosné v jejích tajných operacích. Z podobného důvodu nemohl významný matematik po zbytek života o prolamování kódu Enigmy hovořit na veřejnosti - mělo se to udržet v tajnosti (kdyby tak učinil, bylo by to totiž porušení státního tajemství).
Poté, co byl s Turingovou prací obeznámen i tehdejší britský premiér Winston Churchill, zamířil Alan po letech znovu do USA, a to konkrétně v listopadu 1942. Pracoval s kryptoanalytiky z US Navy a začal pomáhat průmyslové a výzkumné organizaci Bell Labs s výrobou kryptografických zařízení. Od té doby cílil k elektronickému šifrování řeči v telefonním systému, na čemž pracoval v Hanslope Park nedaleko Milton Keynes. Vytvořil enkrypční systém Delilah, který úspěšně demonstroval na šifrování Churchillova hlasu; systém však nebyl využit v praxi. Dále byl Alan nepřímo spjat s vývojem prvního počítače vůbec, zařízení Colossus, v letech 1943 až 1945. Ačkoliv se konstrukce této první sady digitálních elektronických počítačů, na nichž se dalo programovat, neúčastnil, přišel Alan s jejich základem - manuální kódy prolamující metodou přezdívanou Turingery (či Turingismus), které se za války přezdívalo Tunny. Zmínit musí být ještě alespoň Banburismus, sekvenční statistická technika, díky níž bylo možné vyčlenit určité sekvence rotorů Enigmy. I ta sehrála roli ve směřování k výrobě prvních počítačů.
První tři léta po skončení 2. světové války, k čemuž nepochybně svou tvrdou prací přispěl, žil Alan v anglickém Hamptonu. V roce 1949 se stal vedoucím v Computing Machine Laboratory na Viktoriině univerzitě v Manchesteru. Teoretizoval tzv. Turingovský test ke zjištění inteligence umělého stroje; přišel s návrhem vytvořit program s dětskou myslí spíše než s myslí dospělého člověka, načež tato "dětská mysl počítače" by byla dále rozvíjena do "dospělé" formy, jako když se člověk během vyrůstání učí. Obrácenou verzí Turingovského testu je test CAPTCHA, který všichni dobře známe - je to ten test, který je nám občas na internetu při návštěvě té či oné webové stránky dán k dokázání toho, že jsme lidmi a nikoliv roboty (či počítači). Přes matematiku se dále Alan dostával k biologii, neboť jej zajímala morfogeneze (vývojové vzory živoucích organismů). Při modelování katalytických chemických reakcí používal parciální diferencované rovnice. Ačkoliv mu v té době nebyla známa struktura DNA, jeho poznatky v oblasti morfogeneze jsou stále relevantní pro moderní genetiku, a dodnes jsou v oboru matematické biologie opěvované; díky jeho práci lze částečně popsat a vysvětlit růst chlupů, peří či asymetrii těla zodpovědnou za umístění srdce v levé části trupu.
Přes všechny výše zmíněné a mnohé další přínosy lidské společnosti a intelektualitě, jakož i Spojencům pro porážku nacistického Německa, dostal nakonec Alan Turing, jak to tvrdil Chris Packham ve výše uvedeném videu, jedem naplněné jablko. Zda byl skutečně autista, jak Chris zmínil, to je opravdu na debatu - může se jednat o populární mýtus. Jisté je však to, že Alan byl gay. Miloval muže. A milovat muže znamenalo ve zpátečnické Británii v 50. letech být kriminálníkem. Pro nás je to dnes nepochopitelné, byť v některých rozvojových zemích je sexuální aktivita lidí stejného pohlaví dodnes trestána vězením či dokonce smrtí - homofobie je reálným problémem a institucionalizovaný útlak LGBTQIA+ lidí v některých částech světa přetrvává v té nejohyzdnější, nejméně morální podobě. V 50. letech se toto týkalo i Spojeného království. V prosinci 1951 začal Alan chodit s devatenáctiletým mladíkem Arnoldem Murraym. Dne 23. ledna 1952 se do jeho domu ve Wimslow někdo vloupal. Arnold tvrdil, že zloděje osobně zná, a Alan se rozhodl upozornit na loupež policii. Během vyšetřování zmínil, že měl s Murraym intimní vztah. Na základě tehdejší legislativy v Section 11 Pozměňovacího návrhu trestního práva z roku 1885 byli oba muži obviněni z "hrubé neslušnosti", jak byla v legislativě nazývána sexuální aktivita mezi dvěma osobami mužského pohlaví. Následovalo peklo, které si nikdo nikdy neměl zasloužit.
Profilová fotografie Alana Turinga ze 30. let minulého století, převzatá z webu Brittanica
31. března 1952 proběhl soud Regina v. Turing and Murray. Alan byl odsouzen, přičemž mu bylo umožněno vybrat si, zda preferuje vězení nebo podmínku s tím, že v případě druhé možnosti by podstoupil chemickou kastraci. Cílem takového procesu mělo být snížení či odstranění jeho sexuální atrakce k mužům. Zahnán do slepé uličky, snad i ze strachu z neméně ohavného vězeňského systému, rozhodl se Alan podstoupit onu hormonální a fyzickou proměnu za užití stilboestrolu. V průběhu následujícího roku přišel Alan o své libido, a začala mu růst prsní tkáň v důsledku působení ženských hormonů. Později v roce 1942 navštívil Norsko, které bylo ke gayům více přátelské. Seznámil se také s psychiatrem Franzem Greenbaumem, a stal se přítelem celé jeho rodiny. Změny pod vlivem silboestrolu byly pro Alana citelné. Doslova jednou napsal, že neví, kým po celém procesu bude. Muselo to být hrozně stresující období, při němž trpěl. Změna sexuální orientace je samozřejmě nemožná - a kdokoliv, kdo si myslí opak, je vědu ignorující idiot. Země, které pomohl vyhrát, se Alanovi odvděčila mučením.
Dne 8. června 1954 byl ve svém domě ve Winslow nalezen mrtvý. Ve věku 41 let zemřel po požití kyanidu. Na jeho posteli se nacházelo z poloviny snězené jablko. A ačkoliv nikdy nebylo testováno, zda obsahovalo kyanid, obecně se má za to, že se smrtící dávka do Alanova těla dostala právě z něj. Nikdo nikdy nevěděl, zda to byla sebevražda nebo zda ho otrávil někdo jiný. Krátce před svou smrtí měl údajně dobrou náladu, byl humorný, a dělal si seznam toho, co chce zvládnout v budoucnu. V průběhu chemické kastrace trpěl depresemi, proces však skončil rok před jeho úmrtím. Vzal si život proto, že byl takto násilně připraven o svou lásku k mužům? Nebo se mu někdo vloupal do domu a napustil jablko, které měl na stolku, kyanidem, aby ho zavraždil? Smrt matematického génia, nesoucího jeden z nejvlivnějších mozků 20. století, je dodnes obestřena tajemstvím. Má se spíše za to, že to skutečně byla sebevražda. Jedno je však jasné - každému z nás se při vzpomínce na ní objevují v očích slzy. Od nehumánního zacházení s Alanem Turingem učinila Británie díky desítkám a desítkám roků úsilí odvážných gay aktivistů tolik potřebných změn. Dovolím si prezentovat krátký úryvek z rozhovoru Charlieho Rose s Ianem McKellenem, britským shakespearovským hercem známým díky rolím Magneta v X-Menech a Gandalfa ve filmech o Středozemi; celé toto video se Alana Turinga též týká.
Ačkoliv britský labouristický premiér Gordon Brown vydal v roce 2009 oficiální omluvu Alanu Turingovi za "ohavný způsob, jakým se s ním zacházelo", načež mu britská královna Alžběta II. v roce 2013 - 101 po jeho narození a 59 let po jeho úmrtí - symbolicky udělila milost, život tomuto významnému vědci nebude nikdy navrácen. Je otřesné, co bylo Alanu Turingovi provedeno. Odsouzeníhodné, nehumánní, trýznitelské a veškerému lidství odporující. V roce 2017 byl ve Spojeném království přijat "Turingovský zákon", který zpětně symbolicky omilostnil všechny muže, kteří v minulosti státu byli odsouzeni za sexuální styk s jinými muži. Každému z nich bylo ublíženo, a tyto britské legislativní zločiny proti lidskosti, které jim zkazily životy, nesmí být zapomenuty.
Homofobie zastírá britskou historii. A smrt Alana Turinga je připomínkou toho, jak tato forma nenávisti ve vší své ohavnosti bere lidem životy. Což neměl 12. Doktor v Doctor Who pravdu, když ve své úvodní epizodě Deep Breath řekl, že každý život má svou hodnotu? Ta hodnota je nevyčíslitelná, a to platí i o hodnotě života Alana Turinga. Připomínejme si ho, nejen během britského Měsíce LGBTQIA+ historie, ale pokaždé, když se podíváme na náš počítač či mobil. Pokaždé, když pohlédneme na techniku, která by se nezrodila bez intelektu tohoto významného, ale svou zemí nakonec zrazeného muže.
Za dravými ptáky Británie. Chris Packham zamířil časně zrána na lokalitu Middlebere Farm u Národní přírodní rezervace Purbeck v anglickém Dorsetu, jež je jedním z nejlepších míst v celé Británii k pozorování dravých ptáků. Toto stanoviště, které spravuje National Trust, je domovem celé řady dravců, a krátce po doražení do ptačí pozorovatelny na kraji jezera se Chris ujišťuje, že zde místní birdwatcheři často vídají káně lesní (Buteo buteo) a sokoly stěhovavé (Falco peregrinus). Prvními ptáky, které však Chris uvidí, jsou čejky chocholaté (Vanellus vanellus), kulíkovití velikostně srovnatelní s holuby. Až poté o sobě nechá znát moták pochop (Circus aeruginosus), dravec zažívající díky ochranářským opatřením stabilní comeback. Budoucnost tohoto aerobatického zabijáka je nyní jistější než kdykoliv v posledním století, a ačkoliv se stále nachází na britském Červeném seznamu ptáků, k roku 2021 v zemi žilo už na nějakých 600 párů. Břehy jezera jsou samozřejmě obývány celou řadou "ptačích burgerů", jak Chris nazve "obyčejnější" vodní ptactvo typu čírky obecné (Anas crecca), a tyto "burgery" lákají dravé ptactvo. Kdyby na čírky zaútočil sokol, zvedne se celé hejno těchto kachen, což by u jezera způsobilo nemalé pozdvižení. Dále se Chrisovi podaří zahlédnout již zmíněné káně, sedící na kůlu plotu, a pak konečně přilétají jihoanglické ptačí hvězdy - tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), a ačkoliv se na seznam Chrisem zahlédnutých dravců do třetice všeho dobrého dostane ještě poštolka obecná (Falco tinnunculus) - tedy pták, který byl pro Chrise v jeho teenage letech velmi důležitý - jsou to právě tenkozobci, které Chris v pozorovatelské knížce vyzdvihne pro jejich eleganci. Po skončení tohoto předtočeného segmentu nám Chris spolu s Michaelou Strachan a Iolem Williamsem představí zbytek britské dravčí kolekce, včetně několika rarit. Spojené království je běžným domovem 20 druhů dravců a sov, zmíněna je navíc i sovice sněžní (Bubo scandiacus), jež však v zemi naposledy hnízdila v 60. letech minulého století. Moderátorský tým si pak zadá cíl, který se do skončení Winterwatch 2025 pokusí splnit - vidět co nejvíce britských dravců na území rezervace Arne, kterou spravuje Královská společnost pro ochranu ptáků (RSPB). Několik druhů, jako jsou orlovci říční nebo orli skalní, samozřejmě ze seznamu musí pryč, neboť jsou letními migranty nebo (v případě orla skalního) hnízdí jen v severní části Británie. Arne je v zimě domovem 13 druhů. Kolik si myslíte, že jich nakonec Chris, Michaela a Iolo za čtyři dny natáčení viděli?
Klip z první epizody dokumentárního pořadu Winterwatch 2025 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě v úterý 21. ledna na stanici BBC Two.
Den po napsání příspěvku o Mezinárodním dnu epilepsie připomínám další významnou každoroční událost, a to Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, jenž byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v prosinci 2015 a jenž je od roku 2016 slaven vždy 11. února. Jeho cílem je pomoci zaměřit společenskou debatu na genderovou nerovnost ve vědeckém světě. Naše realita není ani trochu rovnostářská, žijeme v silně stratifikované společnosti, a genderová nerovnost je jedním z velkých problémů, které je třeba aktivně řešit. Jak v brilantní publikaci Critical Approaches to Science and Religion z roku 2023 (knize, kterou autor tohoto blogu začal číst včera!) připomínají Myrna Perez Sheldon, Terence Kneel a Ahmed Ragab, věda je v západním světě spojena se sexismem, přičemž její tradiční spojování s empiricismem, racionalitou a objektivitou mělo co do činění s mužskou identitou, a po desítky, ba i stovky let zcela vyčleňovalo jiné osoby, které se vědeckých aktivit chtěly účastnit. V průběhu 20. století samozřejmě došlo ke znatelným pokrokům, co se týče lidských práv, ale i dnes je to v mnohých vědeckých oborech doslova přeplněno bílými heterosexuálními muži vyšších ekonomických tříd. Cis ženy, trans ženy, nebinární lidé, osoby z různých menšin ve společnosti jsou v určitých oborech, zvláště pak ve STEM oborech (oborech přírodovědných, technologických, technických a matematických), zcela podreprezentovány. Před nějakými šesti roky jsem si jen tak ze dne na den uvědomil, že rubrika Slavní paleontologové na tomto blogu obsahovala pouze články o mužích. Mohli byste mne osočit z podvědomé preference mužů (pun slightly intended!), ale realita je, že zastoupení jiných genderových skupin v paleontologii je dosti malé. Můžeme vzpomenout na významné paleontoložky jako Alice Wilson, Dorothea Bate, Maria Pavlova, Dianne Edwards, Ilona Csepreghyné-Meznerics nebo Irina Levshakova, ale nepotěšujícím faktem je, že jejich mužští kolegové jsou pořád citovanější, oslavovanější a je jich dosti více. Doby, kdy britští geologové nechtěli umožnit Mary Anning, zakladatelce britské paleontologie a nálezkyni mj. ichtyosaura, vstoupit do Geologické společnosti v Londýně, jsou možná ty tam; sexismus, misogynie a genderová nerovnost však přetrvávají a stále přispívají k nezdravému přemužování (myšleni jsou cis bílí hetero muži) tohoto a jiných vědeckých oborů.
Slavné paleontoložky. Kompilace maleb a fotografií z webu Museum of the Earth
Dokud jsou upřednostňováni ti, jež (hetero)patriarchát preferuje, nebudeme žít ve skutečně demokratické společnosti, ve které lidé mohou provádět mj. i vědeckou či akademickou činnost podle svých zálib a zájmů, a tím přispívat k lepšímu poznávání naší reality. Mezinárodní den žen a dívek ve vědě by však neměl být jediným dnem, kdy toto téma nakousneme a pak ho zase necháme spát celý rok - v nejmenším to má být přiležitost k otevření debaty, jež by neměla skončit ideálně do chvíle, kdy rovnostářské společnosti skutečně dosáhneme. Věda nesmí být sexistická, rasistická, queerfobní, ableistická a ageistická, ale měla by být demokratickou, feministickou, inkluzivní, společnosti sloužící a všechny potěšující činností. A není-li některým lidem umožňováno vydat se na akademickou kariérní cestu a přispět k lepšímu porozumění našeho světa, ba dokonce proměnit životy a mysli lidstva novými objevy, pak celá naše společnost nepochybně o mnohé přichází. V paleontologii je obecně velmi malé zastoupení trans žen. Riley Black, autorka nové knihy When the Earth Was Green: Plants, Animals and Evolution's Greatest Romance, jež vyjde 25. února (očekávejte o této publikaci ještě samostatný článek), je v tomto ohledu pionýrkou; a to platí také o mnoha talentovaných paleoartistkách, které jsou též trans a jejichž rekonstrukce pravěkých zvířat občas umisťuji do rubriky Obrázky týdne. Ženy však byly v paleontologii vždy upozaďovány, a ačkoliv se věci poněkud zlepšily a ve vyspělých zemích obecně ženy nabyly větších ekonomických svobod (samozřejmě negeneralizujme), útlak přetrvává.
I v roce 2025 se stále setkáváme s otřesnými neurosexistickými narativy, které omezují přírodovědně zaměřené ženy a nebinární lidi, ať už jsou to pitomosti o "mužském matematickém myšlení" nebo obecně o jakýchsi údajně významných rozdílech ve stavbě mozků mužů a žen (newsflash, na celém spektru pohlaví se od sebe naše mozky příliš neliší - lišíme se v nich jen jako jedinci, a ne na základě genderovaného pohlaví, jehož vnímání je ovlivněno celou řadou záležitostí, od kultury ovlivněné v minulosti náboženstvím až po nerovnostářskou kapitalistickou ekonomiku). Shakti Jacotă a Cazper Lourens Gerard Steigstra nás ve svém článku z roku 2020, zveřejněném na webu Erasmus University Rotterdam, informují, že ženy tvoří pouhých 28 % pracovní síly ve STEM oborech. Tuto statistiku označili za šokující, zvláště uvážíme-li, že STEM obory patří k nejrychleji se rozvíjejícím, s prospektem vyšších a vyšších mezd do budoucna. Massachussetts Institute of Technology (MIT) nás o stejném čísle, tedy 28 %, informoval v roce 2023. V USA tvoří ženy 24 % zaměstnanců ve STEM oborech, v Evropské unii je toto procento nižší (17 %) a ještě nižší je v Indii (14 %). Tato podreprezentace má neblahé dopady na svět, který se potýká s dalšími - ekonomickými, environmentálními, technologickými, geopolitickými a společenskými - problémy. Mají-li na výzkumu biodiverzity, mitigačních opatření v ohledu na změnu klimatu či nových technologií podíl hlavně patriarchátem preferovaní, pak jako společnost o mnohé přicházíme. Gender gap existuje, ale to všichni víme. Otázkou je, jak ho řešit, a jak jej zhlazovat ve vědě.
Mezinárodní den žen a dívek ve vědě se týká všech, kteří jsou v současných společenských, politických a ekonomických poměrech ve vědeckém a akademickém světě diskriminováni a upozaďováni, a pro které nejsou zajištěny rovné možnosti úspěchu a přínosu nových informací naší rozmanité společnosti - společnosti, která nové informace zvláště za současných krizí nutně potřebuje k budování racionálnějšího, demokratičtějšího i klimaticky spravedlivějšího světa. Podílejme se všichni na tom, aby věda nebyla nadále převážně záležitostí cis mužů - a mějme na paměti, že každý člověk může přispět k lepšímu pochopení naší reality. Ať už jsme kýmkoliv.
