V okolí Creek City v americkém státě Illinois se léta dějí podivné věci. Zářící, levitující objekty na obloze, zvláštní skřeky v lesích a mizející lidé... Nyní se z lesů vynořil zmrzačený muž s tržnými ranami ve tvářích, uřezaným nosem a jazykem, a nezájem obyvatel města je pryč. Hned dalšího dne ráno se u ranče Spencera Abramse, který neidentifikovaného a těžce krvácejícího muže našel na svém pozemku, shromáždily stovky lidí. Je mezi nimi i Wren Rivera, studentka průmyslové střední školy, která se nejen o záhady Creek City dlouhodobě zajímá. Ráda by přišla na to, co se v lesích jižně od města děje, od průzkumu ji však odradila žlutá páska natažená kriminalisty mezi stromy. Po čase si však povšimla hubeného kluka, který mimo dohled kriminalistů pásku podlezl a vkročil do lesa.
PŘÍZRAK, ČÁST DRUHÁ:
Dopolední slunko nabývalo na síle. S každou minutou vysílalo skrze stromoví silnější a silnější paprsky. Probouzející se jarní vegetace se skvěla v tomto životadárném zlatavu. Les provoněla vůně prvního pylu. Těžko uvěřit, že příjemným hustým hájem s všudypřítomným ptačím zpěvem se o několik hodin dříve proháněl těžce zraněný, brutálním útokem poznamenaný muž. Místy, kterými utíkal, nyní procházel štíhlý chlapec v šedém tričku a džínách, ostříhaný na ježka.
Ze země zvedl suchý lístek pokrytý zaschlou rudí. Zkoumavě se na něj díval, otáčel jej ve směru hodinových ručiček a mlčky přemýšlel. Po chvilce vytáhl z hnědé kožené kabely, jejíž popruh měl umístěn na levém rameni, zkumavku s víčkem, a zkrvavený list do ní vložil. Ohlédl se kolem sebe, aby se přesvědčil, že nebyl nikým pozorován, a úlovek skryl v tašce.
Procházel skrze křoviny a všímal si, jak byly jejich větvičky polámány. Na kmeni vzrostlé borovice nalezl širokou krvavou štráfu. Pinzetou ulomil kus kůry, a také jej umístil do uzavíratelné zkumavky. Poté zaměřil oči opět k zemi, a pátral po stopách. Všiml si, že v těchto místech se zaschlá krev na listech a zemině mísila se zvláštní modrou tekutinou, která si dosud udržela svou konzistenci. Do kapičky té tekutiny, vystupující z konce zlomené větvičky ležící na lesní hrabance, zabodl kovovou jehlu. Z její špičky rázem začal vycházet bělavý dým.
"Co to kruci...?" zašeptal mladý muž, přivřel oči a přejel si levou rukou po svých vlasech. Dýmící jehlu uložil do další zkumavky, a pokusil se odebrat i modrou tekutinu. V kontaktu s ní se však plastová zkumavka začala rozpadat. "Co je to za sajrajt?"
Náhle zbystřil. Měl pocit, že zaslechl šustění listů při zemi. Někdo právě kráčel nedaleko od něj. Přikrčil se k zemi, a sledoval své okolí. Srdce mu začalo bít. Pokud by ho tu kriminalisté načapali, měl by nepochybně problémy.
Zcela tiše zůstal na místě po dobu dvou minut. Šustivé kroky se blížily. Pak se mezi křovisky objevilo něco tmavě zbarveného. Nahýbalo se to, zvedalo se to, a zezadu to iluminovaly sluneční paprsky. Mladík zatnul zuby. Neodvážil se jediného pohybu, jediného pípnutí. Tušil, že se to k němu sune. Musel se dosti přemáhat, aby v nervozitě nezavřel oči.
Šustění náhle ustalo. Ozvalo se jen slabé bouchnutí. Mladík zvedl oči, a uviděl onu dívku s fialovými vlasy, oblečenou v černé mikině s kapucí a tmavých kalhotech, jak před ním stála s rukou na hrudi. Vypadala trochu poděšeně.
Tiše si odkašlal. "Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Schválně jsem tu ležel nehybně..." řekl.
Wren zhluboka vydechla. "Už mě vylekaly horší věci," odpověděla mu, "hele, viděla jsem tě, jak jdeš do lesa. Řekla jsem si, že se sem taky zkusím dostat..."
"A jak se věci zatím měly?"
"Neviděli mě. Šla jsem v podstatě stejnou cestou, jako ty. I pod tím páskem."
Mladík se zasmál. "Jak jsem na tebe koukl, nemělo to znamenat, že jsi pozvaná na průzkum."
"Nikdo mě zvát nemusel. Dřív nebo později bych našla způsob, jak ty fízláky obejít," řekla Wren.
Chlapec se zatím postavil a ukázal se být o hlavu vyšší, než ona. Popotáhl a usmál se: "Tak tebe taky zajímá, co se stalo tomu týpkovi. Očividně víc, než ty otrapy na druhé straně pásky. Ti se přišli podívat jenom na místo neobvyklé nehody, ale po ničem pátrat nebudou."
"A ty po tom pátrat chceš? Nepřijde ti to nebezpečný?" zeptala se Wren.
"Mě tyhle věci náhodou dost zajímají... nevysvětlitelné věci," pousmál se mladík a trochu neobratně natáhl k Wren ruku, "jsem Winn."
"Wren," představila se mu dívka, "už jsi něco našel?"
"Jo," odpověděl chlubivě Winn, "cestu, kudy týpek utíkal. Stojíme na místě, kde se zdržel maximálně pár vteřin, ale silně se tu vykrvácel."
"Předpokládám, že běžel odtamtud," řekla Wren a ukázala na polámaná křoviska za Winnovými zády, "tam půjdu."
"Taky bych tamtudy rád," usmál se Winn a pozvedl obočí, "když už jsme tu ilegálně, proč se v naší honbě nespojit? Víc očí víc vidí."
Wren pohnula pravým koutkem rtů a takřka neznatelně pokývla hlavou. Vydala se napřed. Winn znovu obezřetně obhlédl okolí a následoval do hlubin lesa za ní.
Krvavá stopa je dovedla na prašnou pěšinku, protínající vysoká obnažená křoviska s větvemi pokrytými pupeny a sem tam i kusem látky či potrhaným plastovým sáčkem. Každých pár metrů se někde na zemi či v listí po stranách pěšinky objevila kapka krve. Kusem lesa musela oběť proběhnout právě po této cestě.
Wren a Winn kráčeli mlčky. Od chvíle, kdy se seznámili, se zatím vzájemně nepodívali do tváře. Wren tento tichý pochod nevadil, Winn se však na ni občas podíval a přemýšlel, o čem by s ní mohl začít konverzaci.
"Máš představu o tom, k čemu tu mohlo dojít?" zeptal se, když už mu cesta po pěšině připadala příliš zdlouhavá, a když se cesta rozšířila natolik, že mohl jít po Wrenině boku.
"Mám svoje hypotézy," odpověděla Wren, "tohle není první případ něčeho... divného... v lesích u Creek City."
"Já vím," řekl na to Winn, "třeba zmizení Deana Richardse v dubnu dva padesát dva. Vyfotil něco na noční obloze, fotku dal na internet a pak o něm už nikdy nikdo neslyšel. Jeho rodiče říkali, že beze stopy zmizel."
Wren mu pohlédla do obličeje: "Od doby, co se to stalo, o tom přemýšlím skoro každý den."
"Takže tu mám s sebou další záhadoložku, jo?" usmál se Winn. "Většina lidí, co se o takovéhle věci zajímají, žije spíš v kyberprostoru a do terénu nikdy nevytáhne."
"Popravdě, nic jiného než tyhle záhadné věci, paranormální úkazy, divná zvířata... mě ani nezajímá. Nemám moc kámošů," řekla Wren, "vlastně dneska možná žádného."
"Hej, máš kámoše teď," zasmál se Winn, "a jsi s ním na expedici."
Wren se uchechtla. "Hele, ty jsi taky středoškolák, ne?"
"Chodím na Creek City Vocational High. A je mi osmnáct. Budu teď končit a chci jít na výšku, rodiče na to mají, tak mě pošlou do Chicaga a já tam budu dělat něco na přírodovědě. Hlásím se asi na pět oborů, takže si můžu vybírat... a je mi jasné, že se tam dostanu."
"Já jsem na Lana Wrice Industrial, ale fakt mě to tam nebaví," řekla Wren, "tak moc, že možná propadnu."
"Třeba se nějak spravíš," usmál se znovu Winn, "já skoro vyletěl v patnácti, nešlo mi skoro nic. Pak jsem si ale našel svůj koníček... přesně ty věci, co zajímají tebe... a najednou se mi začalo dařit. A začal jsem přemýšlet o kariéře."
Wren na tato slova nereagovala. Necítila, že by pro ni sdílení osobního života s teenagerem, kterého před pár chvílemi potkala, bylo zrovna příjemné. Winn však nechtěl kráčet v naprosté tichosti.
Otevřel ústa a mlaskl. "Ty hypotézy," řekl opatrně, "co si myslíš, že se tu děje? Zvíře? Nějaký pokus? UFO?"
"Tak nápadů mám víc," odpověděla Wren, ale nevypadalo to, že by se chtěla příliš rozpovídat, "některé můžou být lehce bláhové."
"Moje máma je z kmene Šavanů," řekl Winn, a schválně se na Wren dlouze zadíval, zda se jí v tváři objeví výraz překvapení či zájmu, "a slyšel jsem od ní za celý svůj život všelijaké legendy původního obyvatelstva tohohle kusu světa. Možná jsem zaujatý, ale říkal jsem si, jestli... jestli se tu v lesích nemůže prohánět taková potvora, které kmeny algonkinského původu říkají Wendigo."
Wren se podívala Winnovi do očí. "Jasně. O tom jsem taky přemýšlela."
Winn se zazubil. "Ale kdo ví," řekl a pokrčil rameny.
"Wendigo existuje," řekla tajemně Wren, "je na to spousta důkazů."
"Nepochybně. Když jsem se začínal zajímat o tyhle kryptozáležitosti, založil jsem si na jednom fóru, které teď už ale neexistuje, účet WendigoWinn. Takže ano, Wendigo existuje. Já jsem Wendigo," smál se Winn.
"Winn...?"
"Winn Wilkinson. Myslím si, že mám docela zvučné jméno. WW."
"Jako Wally West," poznamenala Wren, "moje celé jméno je Wren Rivera."
"Taky dobré jméno," usmál se přátelsky Winn.
Náhle se oba zarazili. Na pěšině se před nimi nacházely dva hluboké vrypy, jeden vedle druhého. "Stopa," šeptla nadšeně Wren.
Pak se zpoza obou teenagerů začalo ozývat šustění listů na lesní zemině. Blížilo se rychle. Skrze křoviny k nim něco běželo. Winn se dotkl Wrenina ramene, a gestem ji naznačil, aby utíkala za ním. Poklidný pochod lesem tímto skončil.
Mladí průzkumníci vyběhli po příkrém zalesněném svahu k obnaženému kusu skály asi osm metrů nad pěšinou. Za skálou si lehli na břicha, a pozorovali dění tam dole.
Záhy se na pěšině objevila taktická jednotka ozbrojenců. Bylo jich nejméně dvacet, na hlavách měli nerozbitné přilby s tlustými plastovými chrániči na obličejích, celí byli v černém a v silných bundách, které každému dodávaly vypracovaný, svalnatý vzhled. Od pasů k ramenům byli vyšperkováni plynovými granáty, a v rukou nesli krátké samopaly, kterými mířili kamkoliv, kam otočili své hlavy.
"Už mi dochází, proč kriminalisti natáhli u lesa pásku a pak tam jen tak postávali. Nechtěli sem vkročit," zašeptala Wren, "čekali na tyhle lidi."
"Tohle nebude armáda," řekl na to šeptem Winn, a ze své kožené kabely vytáhl drobný skládací dalekohled, kterým protnul zraky, "nemají na uniformách žádná loga. Nic, co by je identifikovalo."
"Možná FBI?" zeptala se Wren.
"To těžko," odpověděl Winn, "fedáci jedno brutální napadení v lese řešit nebudou."
"Jenže Winne, tohle není první divná věc, co se tu stala. To oba víme."
"Ticho," šeptl Winn, "zastavili se."
Ozbrojená skupina postávala pod skálou, a její členové hbitě švihali samopaly ze strany na stranu. Takto se chovali po celou jednu minutu, než se z hlubin lesa ozvalo bzučivé zapištění. Jednou, dvakrát, potřetí. Jeho intenzita v čase rostla. A pak bylo ticho. Hrobové ticho.
Wren s Winnem se na sebe s hrůzou podívali. Nikdy takový zvuk neslyšeli. Děsilo je, že vycházel z oblasti za jejich zády. Než se naděli, ozbrojenci se seskupili a hromadně počali utíkat nahoru po svahu.
"Sakra," šeptl s naštváním Winn, "běží sem. Musíme pryč!"
"Kam?!" řekla polohlasitě Wren.
Oba se zvedli a začali uhánět dolů po opačné straně svahu, směrem ke zdroji oněch již utichlých zvuků. Pádili, neotáčeli se.
V jednu chvíli se Wren, která běžela trochu napřed, zarazila. Z lesní hrabanky cosi vystupovalo, jakýsi pobledlý oblouk. Věděla, že se mu nohou nevyhne, a klopýtne o něj. S hlasitým žuchnutím spadla na bok a pak se kutálela po čím dál příkřejším svahu dolů. Objekt, o který zakopla, ji doháněl. Wren div nevypískla. Kutálela se za ní zdeformovaná lidská lebka.
S vykulenýma očima popadala dech, když ji Winn silou postavil na nohy. Následně sjeli po svahu do malé tmavé rokličky, a oba přistáli nohama v poklidně tekoucím potůčku. Šustění a dupání běžících ozbrojenců se blížilo.
Wren a Winn se přitiskli zády k zaoblenému výstupku nad potůčkem. Nad nimi byl kus půdy, který se dnem potůčka pojily silné, exponované kořeny blízkého listnáče. Dýchali jako diví. Srdce měli oba až v krku.
"Co tě to napadlo, utíkat?!" zašeptala vyčítavě Wren.
"Já nevím... nějaký instinkt. Vypadají fakt hrozivě," odpověděl Winn. Nato se musel přemoci, aby nezakašlal. Píchaly ho plíce, a třikrát si pěstí poklepal po hrudi.
"Viděli nás. Běží za náma... Do hajzlu, tohle nedopadne dobře," zasupěla skrze zuby Wren.
Dusot však zničehonic ustal. Chvíli v lese nastalo opět hrobové ticho. Winn a Wren na sebe vyděšeně pohlíželi, pořád stojíce v nehlubokém potůčku. A pak sebou oba trhli. Ze svahu se ozývala střelba samopalů.
Po chvíli jeden z ozbrojenců bolestivě vykřikl. Do pár sekund se ozval výkřik druhý. Pak přímo vřískání. A hned po něm to bzučivé pištění, tentokrát však tak intenzivní, že si Winn a Wren museli zakrýt uši. Bylo vskutku ohlušující.
"Ústup!" zařval někdo ze skupiny. Střelba se ozývala dál. Dva nebo tři lidé ještě zařvali. Pak už se ozýval jen dusot chodidel přeživších, a do čtyř minut bylo v lese mrtvé ticho.
Wren se držela za srdce. V životě jí nebylo tak úzko. Winn byl přitisknut ke stěně skrýše, a viditelně se třásl. Drkotaly mu zuby. Oči obou mladých průzkumníků se nakrátko střetly. Ani jeden neměl dost odvahy třeba jen šeptnout.
Zcela spontánní zafunění seshora je oba roztřáslo ještě více. To, co napadlo ozbrojenou skupinu, se nyní nacházelo na výstupku půdy, pod kterým se teenageři v potůčku skrývali. Ozvalo se jakési zvláštní zaklapnutí, jako by dvě tvrdé části nějakého objektu přesně zapadly do sebe. Následovalo další zafunění. Ať už to bylo cokoliv, o Wren a Winnovi to vědělo. A oni se s tím brzy měli seznámit.
Pokračování příště.
