středa 25. února 2026

Noví Lovci kryptidů: Démoni jezera Nikaragua (3/3)

Jezero Nikaragua je místem, které je neodmyslitelně spojeno s Deylinem Nietem. Megalomanský tvůrce i úhlavní nepřítel původních Lovců kryptidů je však již přes 20 let po smrti. Na začátku 30. let 21. století podlehl vzácné genetické chorobě. Při svém pátrání po stopách týmu Jacka Owena, který se tiše a záhadně vytratil ze světa zhruba před desetiletím, se členové nových Lovců kryptidů Wren Rivera a Armando Villalon vydali na břehy jezera Nikaragua, do průmyslového komplexu Nieto Industries, doprovázeni svým dobrým přítelem Terrencem Zedlerem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. V únoru 2056 je CEO Nieto Industries žena jménem Pauline Watson, mladší sestřenice členky původních Lovců kryptidů Pauline Jetkins. Souhlasila s Terrencovým návrhem exkurze pro dva mladé hledače kryptidů, a ve své pracovně jim chtěla předat pozoruhodné materiály z archivů své společnosti, například transkript posledního, nikdy do světa nevypuštěného rozhovoru Jacka Owena s Deylinem Nietem, uskutečněného krátce před úmrtím druhého jmenovaného. Wren a Armando se však do Paulininy pracovny zatím nepodívali. Od její sekretářky Shantel Salazar se totiž dozvěděli o smrti dvou zaměstnanců Nieto Industries na jezeře. Okamžitě se vydali na průzkum. Na pláži nalezli ukousnutou ruku jednoho ze zabitých mužů a podivovali se nad způsobem, jakým musela být odervána od těla. Poté, co jim Shantel donesla potápěčské brýle, šnorchly a ploutve, teleportovali se k místu neštěstí, několik kilometrů od břehu. Wren byla ve vodě napadena vodním dráčkem. Tato zvířata, která před desítkami let tvořila Nietovu zvířecí armádu, a jež nikdy nebyla ničím jiným, než biologickými zbraněmi, měla být zlikvidována - na jejich likvidaci se ve 30. letech podílel i Terrence Zedler. Dráček způsobil Wren poranění na ruce, a Armando ho následně upálil zaživa výstřelem z laserové pistole. Terrence sledoval mohutný laserový paprsek z bezpečí Paulininy kanceláře, a mezi oběma přítomnými se strhla hádka. Pauline se následně stala terčem marťanského telepatického útoku. Terrence vyběhl na chodbu, a byl konfrontován dalším marťanským agentem pracujícím pro Marillu Kent-Lyons, která s nimi po březích jezera Nikaragua celý den slídí s cílem odchytit z jakéhosi důvodu Wren. Marťan oponenta odstavil, i když se má dle jeho slov Terrence - ať to znamená cokoliv - považovat za neporazitelného. Další dva členové týmu, Winn Wilkinson a Keira Kendrick, mezitím trpí v bytě doktorky Rajendar, prestižní londýnské psychiatričky, která jim měla pomoci konfrontovat jejich prosincová traumata. Ukázalo se však, že celé sezení je pastí čertíka Luciuse, který touží získat kontrolu nad Keirou. Opět navrátil do materiálního světa její zemřelou matku a tentokrát i otce, a slíbil jí, že pokud se mu odevzdá, vrátí jim životy, za jejichž ztrátu před dvěma roky má být Keira zodpovědná. Winn, trápený halucinacemi Chupacaber, napadl Luciusova poskoka a bývalého záchranáře Nkosiho, a prokousl mu krk. Keira pak v hrůze sledovala, jak se Winn začal fyzicky měnit v něco nelidského.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DÉMONI JEZERA NIKARAGUA, ČÁST TŘETÍ

Wren, Armando a Shantel mířili se svou kořistí k prosklené budově. Vedoucí nových Lovců kryptidů si tiskla k dráčkově kousanci kapesník s desinfekcí, nasávající krev. Škrábnutí, jež jí způsobily plazovy drápy, měla dosud neošetřeny. Armando přenášel v obou rukou spálené tělo útočníka, a co chvíli odfrkoval, když ho nepříjemný černý dým ze spáleného dráčka zaštípal v nose. Oba dobrodruzi byli opět oblečeni v šatech, které nosili před zahájením průzkumu jezera. Shantel nesla v rukou zmáčené ploutve, šnorchly a potápěčské brýle, neustále po očku pohlížela na mrtvolu zvířete, a působila při tom velmi nekomfortabilně. 
"To teda byla prdel," poznamenal Armando, a naklonil hlavu napravo, aby umožnil troše vody vytéci mu z ucha. 
"Myslíte, že to Terrence přežije? Tím myslím... až toho dráčka uvidí," řekla Wren, "vypadal, jako by měl dostat infarkt, když se rozčiloval kvůli jejich možnému přežití."
"Rozčiloval?" chechtal se Armando. "Kámo, týpek zvyšoval hlas, ale furt mluvil tím svým divným spisovným jazykem, jak kdyby se snažil vytvořit americkej RP akcent, ty vole! 'Proto mě velice znepokojuje, že nějaké z těch zvířat může být naživu!' Heh! Že by mu měly rupnout nervy a že by vyřvával, to jsem teda u něj, cucáka, nedetekoval."
Wren pohlédla na Shantel. Byla celá bledá. "Shantel, v pohodě?"
Paulinina sekretářka vykulila oči, dvakrát zamrkala při pohledu na spáleného dráčka, a pak s hrůzou ve svých kukadlech ustrnula v pohledu na Wren. Neřekla ani slovo.
"Hele, nechci, aby to vyznělo nějak jako že tě šmíruju nebo něco... ale když jsi přišla paní Watson říct o smrti těch dvou chlápků... vypadala jsi poděšeně," řekla jí Wren, "a hlavně jsi působila hrozně poděšeně před Terrencem."
Shantel pokývala hlavou. 
"Ničeho se neboj, ty vole!" uchechtl se Armando, a strčil do Shantelina ramene svým pravým loktem. "Zedler je člen financovatelský rady Mezinárodní unie prapřírodovědnýho výzkumu. Jestli týpek před dvaceti rokama dělal likvidaci biologickýho materiálu Nieto Industries, dneska na to ani nepomýšlí a hoví si někde v kanclu, prdel ve vypraným polštáři, a ťuká do kalkulačky na drahým tabletu. A beztak tvou šéfovou nemůže vyhodit. Jestli ty zvířata přežily kvůli němu, kvůli tomu, že nějak neodved dobře svou práci nebo já nevím co, neznám tu historii a popravdě je mi to celý docela u zádi, tak za to může on. Tak ať si s tím tvoje hezká hlavinka nedělá starosti. Y no hiciste nada malo al informar de la muerte de dos personas, muchacha. ¡Por Dios!"
Shantel opět pomalu zakývala hlavou, a sklopila oči. Pořád působila celá nesvá a ustrašená.
Jakmile se trojice ocitla třicet metrů od vstupu do budovy, jež byla jejich cílem, propukl chaos. Prosklenými dveřmi vyběhly ven desítky tlačících se zaměstnanců, z nichž mnozí byli oblečeni ve světle modrých uniformách, ale sem tam se mezi nimi chomítl i někdo v nažehleném tuxedu nebo šatech se sukní. Lidé přeřvávali jeden druhého, chovali se k sobě bezohledně, a jednoho pracovníka dokonce svalili na zem, a poté přes něj přeskakovali, přičemž ho několikrát kopli do obličeje. Jejich paniku se snažil zmírnit jeden člen sekurity týmu, dlouhovlasý šedivý Nikaragujec s orlím nosem, oblečený v černém tričku s černou vestou a s kšiltovkou stejné barvy a logem Nieto Industries na hlavě.
"¡Tranquilos, gente! ¡Los coches están por allá! ¡Todo va a salir bien, mis compañeros ya están en camino!" křičel.
Wren pohlédla zmateně na Armanda a Shantel, a nato se prudce k sekuriťákovi rozběhla. Lidé utíkající z budovy v těch chvílích doráželi ke svým vozidlům na blízkém parkovišti. 
"Hej! Co se stalo?! Co jim je?!" vyhrkla Wren.
"Přepadení," odpověděl svižně sekuriťák, "někdo zaútočil na naší paní ředitelku. Bezpečnostní tým v budově byl odstaven, všichni jsou tam v mdlobách... myslím si, že jsem jediný, kdo je při sobě, díky tomu, že jsem měl obědovou přestávku..."
"¿La Sra. Watson ha sido atacada? ¿Quién la ha atacado?" vykřikla v šoku Shantel.
"Todavía no lo sabemos. ¡No sé nada, Shantel! ¡En un momento estoy comiendo burritos y al siguiente escoltando a banqueros adinerados que se suponía que la verían esta tarde!" odpověděl sekuriťák.
"Takže tihle lidi nepanikaří kvůli tomu, že jsem před pár minutama vyslal do nebe velkej laser?" uchechtl se Armando.
Wren na nic nečekala. Proběhla otevřenými dveřmi dovnitř, a zamířila ke schodům. 
"Mladá dámo! Mladá dámo, zpátky! Jak jsem říkal, vůbec nevím, co se stalo! Pár pošuků křičí, že v nejvyšším patře došlo k napadení, a vy... musíte hned..." rozčilil se sekuriťák.
Shantel se rozběhla za ní. Z její tváře vycházela viditelná starost o Pauline Watson.
Sekuriťák zvedl pěsti, a z hrdla mu vyšek ryk značící frustraci. Armando mu vrazil do rukou spáleného dráčka.
"Guarda esto por mí, abuelo," řekl mu, a také zamířil dovnitř.
Sekuriťák vykřikl hrůzou. Tělo plaza pustil na zem, a celý se otřásl. Poté k němu poklekl, a vykulenýma očima ho studoval. Musel u toho kroutit hlavou.
Když Wren dorazila do čtvrtého patra, začal se jí bortit celý svět. Měla pocit, že schody se nacházely hlouběji, než kam došlapovala. Stěny se zužovaly. Světla ubývalo. Jakmile se ocitla v pátém patře, spadla na podlahu. Všimla si, že od konce chodby k ní někdo přicházel. 
"Wren! Konečně se zase vidíme," uslyšela. Ten hlas by poznala kdekoliv.
Před očima se jí objevila Marilla Kent-Lyons. Stejná, jako před měsíci, v černé uniformě, s vlasy staženými do culíku, a tajemným výrazem v očích. Samolibě se usmívala.
"Vy jste napadla ředitelku Nieto Industries!" vyhrkla Wren. 
"A vašeho známého," doplnila ji Marilla, "i když... já ten útok jenom zorganizovala. Skutečně ho provedli mí kolegové."
Po Marillině boku se objevila agentka Jer'r, marťanka zodpovědná za telepatický útok na Wren. Dívka měla pocit, že se její velké rudé oči zvětšovaly, a že z nich vyskakovaly jakési plamínky, způsobující fyzickou bolest. Musela vykřiknout, a zakrýt si celý obličej.
"Budu potřebovat, abys šla se mnou, Wren," řekla Marilla, "dokážeš to? Nemusíme to nijak víc komplikovat."
"O co vám jde? Když jsem vás viděla naposled... střílela jste po Terrencovi..." vyhrkla bolestivě Wren. "Proboha... Terrence! Co je s ním?! Co jste mu udělala?!"
"O pana Zedlera se vůbec nestarejte," odpověděla Marilla, "ale pravdu se o něm dozvíte, to vám slibuji. Nalhával vám dost dlouho, že..."
"Ne!" zařvala Wren, a vytasila na Marillu laserovou pistoli. Agentka Jer'r okamžitě utáhla smyčku Wrenina telepatického objetí. Dívka vykřikla, a přišla o vědomí. Pistole jí vypadla z ruky.
"Co to děláte?! Kdo jste?!" ozvalo se náhle ze schodů. Na scéně se objevila Shantel. Byla celá udýchaná, běh po schodech jí zabral více času a stál ji více energie, než Wren.
"To vás vůbec nemusí zajímat," odpověděla chladně Marilla, a pohlédla na Jer'r, "postarejte se o ni, agentko."
Shantel vypískla. Sekla sebou bokem o stěnu, a svými prsty si drásala obličej. 
Marilla zatím zvedla v náruči spící Wren. "Moc to nedramatizujte, agentko." Sehnula se ještě pro Wreninu zbraň. "Stará dobrá laserovka. Tuhle by neměla, kdyby jim ten bastard neumožnil vtrhnout do základny v Londý-"
Celá chodba náhle vyletěla do vzduchu. Marilla i Jer'r dostaly při explozi silné rány do zad o zdi, ke kterém dolétly. Wren se skutálela na zem, a vypuštěna z telepatických okovů, s bolestivým zakvílením přišla zase k sobě. Shantel, stále se nacházející na schodech, také nabyla vědomí. Zhrozila se, když si uvědomila, že si do krve drásala obličej, a rozplakala se.
Po schodech vyběhl Armando. Laserovou pistoli měl pořád nastavenu na střílení paprsků nejvyššího stupně. Úroveň destrukce, kterou takovou jednou ranou způsobil, ho přímo vyvedla z míry. Ze všech stran se ozývalo hučení, zazníval požární alarm, a ze stropu pátého patra se začínal snášet prudký umělý déšť. 
"¡Se metieron en mi cabeza! ¡Se metieron en la cabeza de Wren!" křičela v pláči Shantel, a naříkavě skučela, zády opřená o stěnu schodiště. 
Armando se jemně dotkl jejího ramene, a pak učinil skok na chodbu. "Sráči! Vylezte!" zařval.
"Armando! Byla to agentka Kent-Lyons! Ta týpka, co napadla Terrence v Palestině!" ozýval ze zpoza kouře dušeného vodou Wrenin hlas.
"Musíme nahoru! Wren, kde seš? Pojď za mým hlasem!" křičel Armando. Náhle uslyšel kroky v čerstvé suti. Zděšeně se otočil, a opět vystřelil. 
Laserový paprsek nejvyššího stupně prošel hrudníkem agentky Jer'r, která se právě chystala, přestože byla malátná, zaútočit na Armandovu mysl. Z hrdla se jí ozval ten nejvíce mimozemský výkřik, jaký by si člověk dovedl představit. Rozpůlena, dopadla k jeho nohám.
"Fuj, to jsem se lek, píčo!" řekl Armando, a odplivl si.
"Armando! Pojďme!" zařvala Wren, a vynořila se z kouře. Pohlédla na marťanskou mrtvolu, a pak se zhrozila. "Ty furt střílíš nejvyšší paprsky?"
"Dost se mi to osvědčilo, v Hondurasu i tady," usmál se arogantně Armando.
"Seš blbej?! Tenhle paprsek musel projít celým zbytkem budovy," řekla Wren.
Pád několika cihel ze stropu mezi oba dobrodruhy byl tvrzením toho, že i předchozí paprsek pronikl výše, a způsobil škody ve vyšších patrech. 
"Ty vole! Teď nad náma může být kdovíkolik nestabilních pater, co můžou sletět dolů," šeptla naštvaně Wren, a zamířila ke schodům, "fakt geniální, Armando! Fakt geniální!"
Dívka si všimla, že Shantel utíkala po schodech nahoru. Nejspíše v sobě sebrala zbytky svých sil, a odhoadlaně mířila za svou šéfovou. Wren s Armandem ji následovali. 
"Dávejte bacha, lidi! Kent-Lyons mluvila o těch marťanských telepatech v plurálu. Je jich tu víc!" varovala své přátele Wren.
V nejvyšším patře je čekalo překvapení. Narazili na mrtvolu agenta L'yrra s hlubokou řeznou ranou v hrudi. Zároveň mu však chyběla pravá ruka. Její pahýl měl pokryt zelenou krví. Otvor v podlaze chodby značil, že část Armandova výstřelu prošla až sem.
"Tu ruku jsem mu ustřelil já? No teda," poznamenal Armando.
"Co ta rána v hrudním koši?" zeptala se Wren.
"To už jsem byl já," ozval se Terrencův hlas. Vycházel z Paulininy pracovny.
Trojice do ní zamířila, a spatřila Terrence, mnoucího si oči a sedícího před měkkou pohovkou, na kterou zřejmě o minuty dříve umístil stále sebou házející Pauline. Shantel k ní okamžitě přiběhla se slzami v očích.
"Je pod telepatickým útokem," řekl Terrence, "nevím, kde se nachází ten parchant, co ho způsobuje, ale až ho najdu..."
"Parchant? Tady se někdo naučil používat jazyk! No konečně, ty vole, člověk měl pocit, že se z tý vaší RP mluvy podělá," poznamenal Armando, a zase se uchechtl.
"V budově se pořád nejspíš nachází agentka Kent-Lyons. To ona za tohle může!" vykřikla Wren.
"Já vím, ten mrtvý mě už informoval. A skoro mě oddělal. Nebýt toho laseru, co prošel chodbou, a co ho donutil přestat mě trápit... Pak jsem ho probodl, a bylo," odpověděl Terrence, a zadíval se na Wren, "ať už chce Kent-Lyons cokoliv, teď si zadělala na pořádný malér. Zaútočila na vedení Nieto Industries! Sakra, tohle jí neprojde. Uvidíte melu, lidi. Šílenou melu."
"No, nejdřív bychom měli zachránit CEO Nieto Industries, ne?" řekl Armando. "Protože ta zatím nevypadá, že je ve stavu, kdy se může mstít."
"Sjedeme s ní výtahem do nejnižšího patra," navrhl Terrence, "výtah je dost vzdálený místu, kudy prošel ten paprsek. Neměl by být poškozený."
Wren pokývla, a pomohla Shantel zvednout Pauline z pohovky. 
"Hele, nechci vás děsit," řekl Armando tiše Terrencovi, "ale fakt jsme chytili dráčka. Nietovskýho dráčka. Předpokládám, že teď by se tady strhla pěkná hádka, ale... no, chápu, že teď máme jiný priority..."
"Co se dá dělat," řekl Terrence, aniž by se na Armanda podíval, a stiskl cuplík u dveří do výtahu v Paulinině pracovně, "čas nejde vrátit. Teď se dívejme vpřed."
Jakmile se pětice ocitla v zavřeném výtahu, zmáčkl Terrence tlačítko s iniciálami D-U. Výtah rychle zamířil dolů. 
"Víte, kam jedem? Nechtěli jsme náhodou do přízemí? Abysme mohli vyběhnout ven?" zeptal se zmateně Armando.
"D-U? Deep underground?" zeptala se Wren. "Vy tomu rozumíte?"
"Prosím," odfrkl Terrence, "nemyslete si, že jsem tady nikdy nebyl."
"Proč ale jedeme do... hlubokého podzemí? Co tam má Watson mít? Bunkr?" zeptala se Wren.
"Co teď potřebujeme je být co nejvíc vzdáleni telepatickým vlnám těch marťanů, že?" vyhrkl rázně Terrence. "No, tam dole mají takové technologie, že už nebudeme v jejich dosahu."
"Jak to víte?" zeptal se Armando.
"Protože se sakra vyznám," zasyčel skrze zuby Terrence. 
Shantel se začala klepat strachy. Wren přejela očima po ní, a pak po Terrencovi. Vypadal tak zuřivě. Ještě nikdy ho takového neviděla. Sama z něj nyní neměla dobrý pocit.


Winnovi vylézaly z otevřených úst dlouhé, jehlovité zuby. Skřekal u toho, a celý se nadouval, jako by se chtěl vyzvrátit. V očích měl nepopsatelně zlostný výraz, jako by jediné, na co dokázal myslet, byla krev. Z prstů třesoucích se rukou mu rostly dlouhé, tenké, černé keratinové drápy. Po rukou i po obličeji mu houstly chlupy. Keira na jeho proměnu pohlížela s naprostým zděšením. Měla pocit, jako by právě sledovala transformaci člověka ve vlkodlaka. Jenže tvor, ve kterého se Winn měnil, byl tisíckrát horší.
"Co... co se mu to děje? Co mu to děláš?!" vykřikla Keira, a spěšně pohlédla na Luciuse.
Čertík opustil křeslo doktory Rajendar, a komicky hopsal směrem k oběma teenagerům. "Ale já tohle nedělám, Keiro! Opravdu! Jak by tohle mohla být moje práce? Vždyť se na něj podívej!"
Winn přiložil drápy ke svému obličeji, celý se prohnul, a za ohavného zvuku zvracení mu z úst rychle vyšlehl podlouhlý červený jazyk, kroutící se nekontrolovaně ze strany na stranu jako had. Keira vypískla hrůzou, a učinila dva kroky dozadu.
"Winn má v hlavě Chupacabry! A teď... teď se mu, Keirinko, stane to, co mělo vždycky být jeho osudem," chichotal se Lucius.
Mladík zhluboka vydechl, a začal se chrochtavě smát. Sliny létaly z jeho hadovitého jazyka na všechny strany. Winn se nahrbil, a drže se podlahy všemi čtyřmi končetinami, pohlédl na Keiru. Ta měla pocit, že omdlí, když pohlédla do jeho uniformně zrudlých očí.
"Z Winna je Chupacabra!" smál se Lucius, a dupal si nadšeně na místě. "Jupí, juchů, juché! A to není moje práce, Keirinko... to vůbec není moje práce!"
Přiběhl ke Keiřině noze, a silně ji objal. Keira se pokusila jej zkopnout, ale nešlo to. Čertík se držel příliš pevně.
"Je to práce toho, kdo mu ty Chupacabry do hlavy nasadil!" pronesl Lucius.
Winn se ďábelsky usmál. Připomínající něco mezi člověkem a Chupacabrou, se sporadickým silným osrstěním na obličeji a na rukou, v potrhaném oblečení, s drápy na rukou a s tím šíleně dlouhým jazykem - který se teprve učil ovládat - lemovaným nechutně dlouhými zuby, jež mu nedovolovaly zavřít ústa, pohlížel na Keiru jako na kořist. Připravoval se ke skoku.
"Nech mě být!" zařvala Keira, a pleskla rukou Luciuse do hlavy. Čertík se konečně pustil její nohy. Dívce z očí vytryskly slzy, když sledovala Winna, a náhle se rychle rozběhla ke dveřím bytu. 
Winn dvakrát za sebou agresivně zaskřekal, a vyskočil. Dopadl na všechny čtyři na stůl, a odtamtud učinil výpad na Keiru. 
"Dostaň ji, tygříku!" chichotal se Lucius. Nato jeho oči spočinuly na umírajícím Nkosim. Ten se marně snažil zastavit krvácení ve svém krku, a chroptěl. "To je odkaz na jeden takový příběh, který si lidé vyprávějí, víš?"
Keira ucítila, jak se jí do levého ramena zaryly dva drápy. Vykřikla, a spadla na zem. Skutálela se k okraji dveří, a zachytila se jej. Dveřím vedoucím ven z bytu byla vzdálena jen několik metrů, a přesto měla nyní pocit, že jí od nich dělí celý oceán.
Winn prosekl její růžové vlasy svými drápy, a zasadil jí ránu do temene. Keira opět vykřikla bolestí. Kopla útočníka do hlavy. Nevypadalo to, že by mu to vadilo. Šlehl ji svým jazykem do obličeje, a ve tváři jí zanechal široký krvavý šrám. Ten jazyk byl ostrý!
Zvedl pravou paži, rozevřel své hrozivé pařáty, a chystal se zasadit Keiře smrtící úder do břicha. 
"Winne! Winne, slyšíš mě? To jsem já, Keira! Tohle přece nemůžeš udělat!" křičela na něj dívka. 
Winn se zarazil. Stále skřekal, jeho jazyk sebou máchal ze strany na stranu, a v jeho rudých zracích nebylo nic, než krvežíznivost, ale poslouchal. Keira si teprve nyní všimla toho, jak zašpičatělé měl uši. Snad se ještě pořád měnil. Částí proměny možná procházel ještě při tomto útoku. Dívku napadlo, že možná za pár chvil přijde o část svého lidství, která mu však dosud zbyla. A hodlala toho využít.
"Winne, nevím, co se ti děje... vůbec tomu nerozumím! Vůbec to nechápu! Ale musíš mě poslouchat... nezabiješ mě přece, jsme kolegové, jsme přátelé! Zachránila jsem tebe a Wren, když jste byli v nesnázích v Creek City! Teleportovala jsem vás sem pryč z té nemocnice, kde by vás ti... ať už to bylo cokoliv... roztrhali na kusy! A pak jsme se o pár měsíců později setkali, a... a zjistili jsme, co se nacházelo ve staré základně Lovců kryptidů! Našich hrdinů! Máme toho tolik společného... Nemůžeš mě přece zabít! Nemůžeš mě tady přece chladnokrevně zavraždit!" křičela na něj.
Mladík zatřepal hlavou. Frkl nosem, a silou zavřel oči. Opět zatřepal hlavou, a z hrdla se mu vydralo zasténání, jež připomínalo jeho původní lidský hlas. Bylo však narušeno Chupacabřím zasyčením.
"To je ono, Winne! To je ono! Možná... možná to můžeš mít pod kontrolou! Ať to má být cokoliv, můžeš se naučit to ovládat! Dej tu ruku dolů! Prosím! Dej tu ruku dolů!"
Ruka s drápy dopadla bezvládně na podlahu. Winn se třásl, úpěl a kolébal se ze strany na stranu. Keiře se podařilo vstát. Winn jí v tom očividně nechtěl bránit.
"No vidíš, Winne! No vidíš... to je ono! Nadechni se... budeš v pořádku! Naučíš se to kontrolovat!"
Winn otevřel oči, a zahleděl se jimi na Keiru. Na chvíli se v nich objevila jeho duhovky. "Ne, Keiro," zašeptal, přičemž o sebe hlasitě dřely jeho dlouhé zuby, "nemůžu to kontrolovat. Nepůjde to... ovládnout... každou chvíli... se mi něco mění v těle... měním se... nechci... ale nezabráním tomu!"
"Proboha... proboha, něco se přece dá dělat!"
"Slyším je, Keiro... slyším je, jak mě k sobě volají!" uchechtl se Winn. "Chupacabry! Jsou všude kolem mě! Vítají mě mezi sebou... jsem teď stejné monstrum, jako ony!"
"To přece není možné! Nemůžeš se jen tak změnit v Chupacabru! To... to prostě není možné!" zařvala Keira. "Luciusi! Tohle je nějaký tvůj další trik?!"
"Cítil jsem to... v sobě... už nějakou dobu... Keiro... Keiro, podívej... to, co jsme našli v té staré základně v jižním Londýně... proč... proč tam byly ostatky lidí... a pak tolik Chupacaber... prováděly se tam experimenty... a já vím, jaké... teď, v tuhle chvíli, mi to všechno dává smysl."
"Ale mě ne! Co má tohle všechno, propána, znamenat?!"
"Myslím... že tohle je... jediný způsob... jak nikdy neříct, na co jsem zkoumáním těch věcí... z jejich základny... přišel," šeptal Winn. Pak deset vteřin bolestivě řval. Oběma rukama se chytil za břicho. 
"Já tomu nedokážu uvěřit! Nedokážu to pochopit! Řekni mi, co tohle má znamenat?! Jak to, že se měníš... v Chupacabru?! To nedává žádný smysl! Winne, mluv!"
Winn se zasmál. 
"Mluv, Winne!"
"Řekni to!
"Řekni, co jsi zjistil, Winne!"
"Vybal to, Winne! Nebo si tě tu necháme! Budeš jedním z nás!"
"Celý život v krvi, Winne! Celý život v brutalitě! Tohle chceš? Přijít o své lidství?"
"Budeš trpět, Winne! Každá chvíle tvého života bude peklem!"
"Jak jsem říkal, Winne Wilkinsone! Pudink!" smál se Lucius. "Z tvé mysli bude pudink!"
"Pomož mu!" zařvala Keira na Luciuse. "Pomož mu, a teď! Dělej!"
"Technicky by se dalo mu pomoci," chichotal se Lucius, "ale to by Winn musel naprosto odstranit ty hnusné potvory uvnitř své mysli! Pak bych mohl znovu dovnitř, on by se mi odevzdal... navěky... a byl by jenom můj! Tak jako tady Nkosi! Co, Nkosi? Že to stálo za to, být můj kamarád?"
Nkosi ležel na podlaze nehnutě. Hlavu měl ve velké louži krve.
"Nkosi! Tohle se dělá, pospávat?" uchechtl se Lucius, a kopl mu do hlavy. 
"Když je mrtvý... nemá být v té tvé říši mrtvých? V té dimenzi, kde... kde žijí ti, kteří umřeli?!" vyhrkla Keira.
"Nkosi, teď není ta pravá chvíle, abys zradil mou lest," zašeptal Lucius do ucha Nkosiho mrtvoly, "no tak, ty lenochu, zvedej se a hýbej se! To ti poroučím!"
"Ty nepřivádíš mrtvé zpět! Všechno to byla lež! Má matka... můj otec... nepřivedl jsi je zpět! Proč? Protože to nejde! Mrtvý je mrtvý! Moji rodiče jsou šest stop pod zemí, a nikdo je nepřivede zpátky! Nedokážeš přivést zpátky ani svého poskoka! Člověka, který byl spravedlivý a dobrý, a ty jsi mu vzal život, ty hnusná potvoro!" řvala Keira.
Lucius namočil v Nkosiho krvi ruku, a olízl ji. "Hmm... mňamka! Jakže tomu vy, lidé, říkáte? Moč? Nebo si to s něčím pletu?"
"Keiro, přijdou si pro mě... ne Chupacabry, ale lidi... a já vím, kteří! Musíš zmizet... zmiz... než se... úplně změním... a než tu budou oni!" křičel Winn.
"Kdo oni?!" vyhrkla Keira.
Winnovými ústy náhle proletěl druhý jazyk. Byl divočejší, než ten první, a také delší. Zmítal se kolem jeho hlavy, a snažil se dosáhnout ke Keiře. Dívka pískala hrůzou, a bez dalšího zdržování utíkala ke dveřím vedoucím ven z bytu. Trhla klikou, otevřela je, a pak za sebou prudce zavřela.
"Keiro! Tohle není fér!" ozval se zpoza dveří Luciusův hlas. "Faul! Říkám tomu faul! Na trestné místo, a šup dup, ať to lítá!"
"Bože, bože, bože!" šeptala si pro sebe Keira, a brala schody dolů po třech.
Lucius se přiblížil k transformujícímu se Winnovi. "To máš teda hezký vohoz," pochválil mu rostoucí srst, a kopl do jeho potrhaného oděvu, zčásti svlečeného na podlaze, "konečně tady někdo získal vkus."
"Rozsápu tě, Luciusi," zaskřekal mladík, a prudce se k čertíkovi otočil.
"Prosím," usmál se Lucius, a rozevřel ruce, "čím víc mě někdo dodrbe, tím více se mi z těla uvolní zárodků mých potomků. Už jsou to dva měsíce, a myslím, že je vhodný čas..."
Čertík se náhle zarazil. Zvenčí se ozýval zvuk, který zřejmě příliš dobře neznal. "Co to je? Zní to jako... nějaká velká vrtule? To jsou tvé posily?"
Winn zaskřekal, a vstal ze země. Před Luciusem se ukázal plně zformovaný lidsko-chupacabří mutant. Vypadal jako přízrak z pekel. "Prohrál jsi," šeptl.
"Já že prohrál? Ho ho ho!" chichotal se Lucius. "To tys prohrál, Winne Wilkinsone! Svou mysl! Navždycky! Pudink! Ho hó, pudink! A co se Keirinky týče... bude má! Bude, bude, bude!"
Nato se sliznatý čertík vytratil. 
Keira řvala po celém domě. Volala o pomoc, bušila na dveře bytů, ale nikdo neodpovídal, nikdo neotevíral. Udýchaná, zpocená, vysílená, vyběhla nakonec z bytového domu ven, do obyčejné londýnské ulice. Šlápla do kyselé kaluže, vyděsila dvě krysy zápolící o modrou plísní pokrytý kus chleba, a sklízela jeden zvláštní pohled za druhým. Hlasivky měla docela vykřičené. Nikdo její prosby o pomoc nebral vážně.
V těch stejných chvílích dosedala před bytovým domem helikoptéra. Keira padla na kolena, a opřela si čelo o telegrafní sloup. Z očí jí tekly proudy slz. Když se otevřely dveře helikoptéry, musela však oči opět vykulit. Jednoho člověka, který vystoupil ven, poznala.
"Chci ho zpacifikovaného, do pěti minut tady! A hněte sebou, holoty, než mi sem Britové pošlou MI5!" křičela doktorka Theodora Callaghan na své kolegy, svalnaté muže v uniformách a s kšiltovkami na hlavách.
"No jistě," zašeptala Keira, a utřela si slzy, "no jistě..."
Spatření známých tváří ale nebyl konec. Z helikoptéry totiž rázem vyskočil muž s šedivými vlasy. Byl celý oblečený v černém. I jeho Keira okamžitě poznala. Tentokrát však musela otevírat ústa údivem. A v šoku se třásla.
"To nemůže být on," šeptla si pro sebe, "to nemůže být on. Ne... je to on! Samozřejmě, že je to on! Samozřejmě!"
Sledovala Theodoru, jak k tomu muži přistoupila. "Nahoře na vás čeká Lovec kryptidů," řekla mu doktorka s úsměvem, "jste připravený vyzvednout si svůj speciální balíček?"
Muž s onou známou tváří pokynul. Spolu s doktorkou Callaghan prošel dveřmi bytového domu. 
Keiře bylo zle. Dávala si to vše dohromady. Měla nyní v hlavě jasnější obrázek všeho, všech těch záhad, všech těch hrůz, a toho, jak do sebe zapadají. Kdyby mohla, padla by do mdlob, ale to si nemohla dovolit.
Rozběhla se. Utíkala, co jí síly stačily. Přebíhala z jedné ulice do druhé. Přemýšlela při tom, kam má utéci. Zděšeně se ohlížela ze strany na stranu, ve strachu, že je sledována. Po několika minutách běhu se nakonec rozhodla skrýt se dočasně v kanalizaci.
Odsunula víko kanalizační stoky v jedné útlé londýnské uličce, učinila několik kroků dolů po špinavém žebříku vedoucím do černé hlubiny, a víko nad svou hlavou zase stáhla do původní pozice. Poté zmáčkla cuplík těsně pod ním, a ve stoce naběhla světla. Iluminovala nečistou vodu, z níž se linul odporný zápach. Keira seskočila na betonový stupínek těsně vedle stoky, a dřepla si na něm. Utřela si pot z čela, a začala nahlas přemýšlet.
"Tak fajn, tak fajn," řekla si pro sebe, "přijeli si pro Winna. Museli... museli mu chtít vydolovat z hlavy to, co zjistil. Předpokládám, že jeho mutace byla taková zadní dvířka. Kdyby mu ani po několika měsících Chupacabry nevydolovaly z hlavy to, co mu z ní vydolovat měly, zmutoval by. A to se stalo... možná se to vždycky mělo stát? Jak... jak je to možné, to pořád nechápu... Dostal někdy nějaké sérum nebo...? Ale kdo je za to zodpovědný, to už chápu. To je mi naprosto jasné. A mělo mě to napadnout už dřív."
"Takže proč Lovci kryptidů zmizeli, Keiro?" ozval se ze stoky Luciusův hlas.
"Ty mě nech na pokoji!" zařvala dívka, a na betonovém stupínku se postavila.
"Řekni, to Keiro! Řekni to! Řekni to hezky nahlas! Tady ve stoce tě stejně nikdo neuslyší..." chichotal se Lucius, aniž by se zatím zjevil.
"Tohle je malér," zašeptala Keira, "obrovský problém. Měla jsem tušit, do čeho se namočíme. A všechno je to moje chyba... kdybychom nelezli do té jejich základny na jihu Londýna... tohle se nemuselo stát!"
Lucius se náhle zjevil přímo před Keirou. Ta poskočila hrůzou.
"Víš, co se mi zdá, Keirinko? Že v tuto chvíli nemáš úplně na vybranou? Odevzdej se mi, a... budeš v bezpečí," smál se čertík.
Keira pozvedla obočí.
"Najdou si tě, Keiro. Najdou si tě!"
Zavřela oči.
"Když půjdeš se mnou, budeš pod mou ochranou."
Zamračila se.
"Proč si myslíš, že jsem si tě vyhlédl?"
Prudce oči otevřela.
"Půjdeme proti nim spolu."
Chtěla se na něj dívat nevěřícně. Ale začínalo jí to všechno docházet. Začínalo jí docházet, jakou úlohu v tom všem má Lucius mít.
"Už chápeš, Keiro? Nabídl jsem Winnovi vykoupení, ale on odmítl. Ty ho neodmítni. Nabízím ho z jasného důvodu. Jsem totiž na stejné straně, jako ty. A teď, když to všechno chápeš... když jsi všechno viděla... jistě mě vnímáš jako menší zlo. No, není to tak, čičinko?"


Dveře výtahu se otevřely. Wren a Armando vhlédli do tmavě modré chodby, jen skoře osvětlené. Sem tam někde v ní zablikalo zářivě modré světélko, a iluminovalo její rozlehlý prostor, pokrytý všelijakými kabely, trčícími ze země i ze stěn. Samotné stěny sestávaly ze čtvercových desek. 
Terrence učinil krok vpřed, a vstoupil do chodby. Gestem ostatním naznačil, aby učinili to samé. Poté zmáčkl tlačítko vedle dveří výtahu, a odeslal jej zpět nahoru, do pracovny Pauline Watson. Ředitelka Nieto Industries otevřela oči, a dlouze pohlédla na Shantel. Wren na ně obě pohlížela, zatímco Pauline podpírala. Člověk by čekal, že se na sebe možná usmějí. Výrazy plné hrůzy jim však z tváří nezmizely.
"Pěkně freaky místo," poznamenal Armando, když si chodbu trochu prohlédl, "vypadá to tu, jak v nějaký emzácký lodi." 
Wren sebou trhla. Vzdálila se od Pauline a Shantel, a dotkla se jedné z desek na zdi. Pomalu po ní přejela dlaní. "Tady jsem vždycky chtěla být," řekla tiše, "nemyslela jsem si, že se mi to kdy dostane. Ale ty vole, je to reálný." Prudce se obrátila na Pauline. "Vy jste si ji ponechali!"
"Nebo její část," řekl Terrence, a uznale pokyvoval hlavou, zatímco sám přejížděl očima po celé chodbě, "přemístěnou ze dna jezera Nikaragua pod jeho břeh. Pod hlavní budovu Nieto Industries."
"Počkat," pohnul jedním koutkem rtů Armando, a zazubil se, "to si děláte prdel, ne? Tohle je ta podvodní budova, ze který operoval Nieto?"
"To, co se z ní dalo zachránit," odpověděl Terrence, "ano."
"Reálně stojíme v jedné z chodeb, kterýma procházeli Lovci kryptidů," řekla Wren Armandovi, "neuvěřitelně vzrušující. A já si myslela, že Nietova základna byla rozebrána do posledního dílu! Jako malá jsem si dohledávala, kde se dají koupit některé její součástky... štěrbinovité dveře, odsávací systém potápěčské místnosti... vím, které společnosti to zkoupily, a snažily se to i replikovat a prodávat."
"A Nietova podvodní budova byla emzácká loď, že jo? Neříkám tady kraviny, že ne?" ptal se Armando.
"Máš pravdu. Loď neznámého mimozemského druhu, která byla vylovena v Tichém oceánu přelomu století," odpověděla Wren, "Nieto ji pak upravoval spoustu let, než se do ní trvale přestěhoval v roce 2007, potom, co fejknul svou smrt."
"A byl v ní skrytej až do tý doby, co se odhalil Lovcům kryptidů?" 
"Ti ho v ní našli v roce 2017, rok předtím, než se ukázal světu jako někdo, kdo se snažil o jeho dobytí," odpověděla s úsměvem Wren.
"Vidíš, ty vole? Znám trošku svý historie," uchechtl se Armando, "jako Lovec kryptidů. Jako následovník pošuků, který dal dohromady pošuk z týhle kobky."
"Je to úžasné místo," řekl Terrence, "když jsem ho viděl poprvé, měl jsem takový pocit bezpečí. Podívejte se na něj! Silné stěny, zbraň za každým blokem, který je tvoří..." Zadíval se na Wren a Armanda. "Cítíte se tu bezpečně, že ano?"
Oba pokývali hlavami. Pauline se mezitím postavila na nohy, a ačkoliv zprvu vrávorala, cítila se již mnohem lépe. "Toto... toto byl správný tah. Tady na náš telepatičtí útočníci nemůžou," řekla, a odkašlala si.
"Víte, kdo na vás zaútočil, paní Watson?" zeptala se jí Wren. "Nevím, jestli ji znáte, ale byla to agentka Marilla Kent-Lyons. Dcera agentek, které spolupracovaly s Lovci kryptidů. Má problém tady s panem Zedlerem, už jsem jí před pár měsíci bránila v jejím pokusu o jeho zabití... Je to hrozné. Strašně se omlouváme, že... že jsme vám takhle způsobili spoustu škod! Je tu totiž kvůli nám. A chtěla mě unést!"
"O tom nelze pochybovat," řekl Terrence, "ale nestrachoval bych se. Musíme teď vyřešit jednu věc."
"Vy si chcete pokecat vo těch dráčcích?" uchechtl se Armando. "Před chvílí jste působil, jako že jste totálně over it."
Terrence přistoupil k Pauline a Shantel. Obě na něj pohlížely s hrůzou. Wren se vůbec nelíbilo, jak na ně z výšky svých dvou metrů shlížel. Skoro čekala, že by je mohl udeřit.
"Mám takovou hypotézu," řekla pro jistotu, aby opět získala Terrencovu pozornost, "ten vodní dráček, kterého jsme našli... mohlo to být jedno zvíře, které se vám nepodařilo zlikvidovat, a mohlo prostě přežívat přes dvacet let v jezeře a v jeho okolí, lovit ryby... a teď jednou ve stáří dostalo chuť na lidské maso, a zaútočilo na ty dva zaměstnance."
Terrence stále pohlížel na Pauline a Shantel, a v jeho očích se rýsovala nenávist a zloba.
"To zvíře bylo venku určitě déle, než... než kolik let vedla paní Watson tuto společnost," pokračovala Wren, "určitě bych ji z ničeho nevinila!"
Terrence zavřel oči, a usmál se. Natočil se směrem k Wren a Armandovi, a pohnul hlavou. Naznačil jim, aby se dali do pohybu. Wren se otočila na Pauline a Shantel, otevřela co nejvíc svá kukadla a mile se na ně usmála. Obě se také daly do pohybu.
"Tohle není jenom jedna chodba, co?" zeptal se Armando. "Je to celej komplex chodeb. Kolik z tý původní Nietovy budovy se zachovalo?"
"Něco málo přes čtvrtinu," odpověděl Terrence, "je to nepatrný zbytek, ale je plně funkční. Ty kabely všude na zemi by vás neměly dovádět k představě, že je to jen odpad, harampádí, které už není využitelné."
"Hele, a ten výtah?" napadlo hned Armanda. "Nemůže si agentka vylézt do nejvyššího patra, a pak sjet až sem dolů? S nějakým tím dalším marťanem? A pak tu na nás zaútočit?"
"Nemějme strach," odpověděl lehce iritovaně Terrence. 
Armando se podíval na Wren. "Takovej normálně není," řekl jí o Terrencovi, "udělal mu ten emzák nahoře něco s hlavou, nebo co?"
Zanedlouho se pětice ocitla v mnohem širší a lépe osvětlené chodby. Strop v ní byl černý, desky na stěnách byly sytější tmavě modré barvy, než v chodbě předchozí, a v jejich blízkosti se nacházely ostatky jakýchsi klecí a velkých tub, v nichž musela být v minulosti držena zvířata Deylina Nieta.
"Podívejte se," pronesl Terrence, "tady byli shromažďováni vodní dráčci. Každý ve své kleci. S přísunem potravy, kterou potřebovali, automaticky zajištěným počítačovým systémem základny."
"Starej dědek věděl, jak se vo ty svý hnusný potvory starat," uchechtl se Armando.
Chvíli bylo ticho. Terrence stál v chodbě, a klece si prohlížel. Wren začínala být nervózní. Proč nemohli jít dále? 
"Hele, kdyby se něco stalo... kdyby nás fakt dohnali..." promluvil opět Armando. "Dostaneme se odsud nějak? Je tu nějakej druhej výtah? Na opačný straně?"
"Nacházejí se tu vývody vedoucí do jezera," odpověděl Terrence.
"Znalec terénu zas promluvil," smál se Armando, "hurá. Hele, vy jste si normálně nastudoval mapu tady tý Nietovy základny, ne? Neříkal jste, že jste ty vodní dráčky ale likvidoval ve Státech? Kdy jste se sem vůbec poprvý podíval?"
"¿Puedo decir algo?" vyhrkla náhle Shantel, třesoucí se stále hrůzou. "Jen bych... jen bych chtěla... chtěla bych něco říct... já... pa-pane Zedlere..." Z očí jí vytryskly slzy.
Terrence se k ní otočil. Měl v tváři takový chlad! Wren z toho mrazilo.
"Nemělo se to stát," promluvila Pauline, a také začala plakat, "hrozně nás to mrzí. Nás obě! Bylo to špatně... a já to vím. Tak potrestejte mně, ale... ale Shantel nechte být. Ona to jen oznámila, pane Zedlere!"
"Hele, co to má znamenat? Proč... proč bulíte?" zeptal se Armando.
"Paní Watson! Shantel! Co se děje? Řekla jsem vám, co si myslím, že je ten vodní dráček zač... Starý jedinec! To je všechno. Až se dostaneme ven z téhle budovy, ukážu vám ho. Armando ho spálil, ale můžeme mu odebrat vzorek tkáně, zjistit, jak je starý..." snažila se je uklidnit Wren.
Náhlé kroky prozradily, že pětice již nebyla v pozůstatcích Nietovy podvodní základny sama. Ve vstupu do chodby se náhle objevila agentka Kent-Lyons, doprovázená posledním marťanským agentem, T'orrem. Tvář měla lehce popálenou, a svírala v rukou Wreninu laserovou pistoli. Zamířila jí na Terrence. 
"Konec hry! Wren Rivera teď půjde se mnou, a tady její mladý známý taky! Zedler se ani nehne, nebo budu střílet! Tahle stará hračka z londýnské základny Lovců má ještě dost šťávy!" křičela Marilla.
"A co se tak stane, když vystřelíte, agentko?" uchechtl se Terrence. "Ten váš marťan nahoře, který skončil s probodnutou hrudí, v sobě něco měl... a já si to od něj vzal. Vzal jsem si to z jeho těla. Mám to u sebe, a to znamená, že se nedám nijak porazit. Jeden výstřel z pistole nic neudělá."
"Dávala bych si pozor, pane Zedlere," řekla mu Wren, "už jsem viděla, jak to do vás našila v Palestině. Klidně je schopná vás odpálit. Nastavit to na nejvyšší stupeň, a spálit vás na uhel!"
"Wren, sem. K mému boku," řekla rázně Marilla.
Dívka měla pocit, že neměla na výběr. Začala tedy kráčet k agentce. Terrence se pousmál. Přišel ke stěně chodby, zmáčkl jakési tlačítko na jedné z desek, a rázem se z ní vysunul kovový šuplík. Zvedl z něj jakýsi malý kovový předmět.
"Zedlere, dost! Už ani jeden pohyb!" zařvala Marilla.
"Nemám důvod mít strach," usmál se Terrence, a předmět zmáčkl mezi prsty. Marilla vykřikla.
Po celé chodbě vytryskla z trubek pára. Viditelnost se výrazně zhoršila. Wren se instinktivně přitiskla k zemi, to proto, kdyby náhodou vzduchem měl prolétnout laserový paprsek vyslaný Marillou. K tomu však nedošlo. Místo toho se chodbami ozýval bolestný nářek. Wren chvíli trvalo, než si uvědomila, čí nářek to byl.
"Agente T'orre! Zadržte dech! Zadržte na chvíli dech!" křičela Marilla. Její hlas se od chodby vzdaloval. 
Wren se za agentkou rozběhla. Vše, co však z okraje chodby viděla, byl jen záblesk teleportačního přístroje. Táhlá zelená krvavá stopa značila, že T'orr musel mít vážné zdravotní problémy. Ať už Terrence odpálil cokoliv, muselo to Marťanovi velice ublížit.
Dívka se vrátila do zapařené chodby. "Co jste to udělal? Teď zmizeli, a nevíme zase nic! Nevíme pořádně, proč nás napadli! A proč mě chtěli unést! Do prdele, fakt už!" rozčilovala se Wren.
Kolem sebe nic pořádně neviděla. Šedavá pára jí bránila v dohledu na deset centimetrů. Slyšela jen tlumené hlasy Pauline a Shantel. Zněly, jako by obě zvyšovaly hlasy. Mluvily stále rychleji a hlasitěji, jako by se bránily v hádce. A pak se Pauline objevila po Wrenině boku, a strašlivě vykřikla. Přímo zavřískala. 
Wren se otřásla. Paulininým břichem projížděla velká, dlouhá čepel, a prořezávala v něm obrovskou ránu. Bodnutí přišlo zezadu. Pauline zaklonila hlavu, trhla sebou, když čepel zmizela, a zhroutila se na zem. Wren řvala její jméno, a třesoucíma se rukama se dotýkala jejího čela.
Nato z oblaku páry vyskočila Shantel. "Utíkej! Utíkej! Utíkej!" křičela v panice. Tlačila Wren vpřed. 
Celá chodba se otřásla, jako by na podlahu dopadlo něco těžkého. Wren nechápavě kroutila hlavou.
"Utíkej! Utíkej, utíkej, utíkej, utíkej!" křičela stále Shantel, oči zbavené života slzami, Paulinina krev na jejím rameni. 
Wren měla pocit, že sleduje zpomalený film. Shanteliným hrudníkem náhle projela čepel stejného tvaru, jako ta, jež zabila Pauline. Nebyla však pokryta Paulininou krví. Tato byla před proniknutím do Shantelina těla čistá. Krev vytryskla před červenovlasou dívku. Pár kapek dopadlo na její tvář a na její pravou ruku. Wren vykřikla hrůzou. A pak se náhle vše zrychlilo.
Ta silueta v oblacích páry, kterou viděla - Terrence! To on právě zavraždil Pauline a Shantel! Wren řvala v panice, a nahmatávala levou rukou - zbavenou Shanteliny krve, ale pokrytou svou krví po dráčkově kousnutí - cokoliv, co by ji mohlo ubránit. Měla strašlivý pocit, že Terrence bude chtít zabít i jí. Nevěděla, proč. Jen v hloubi mysli něco podvědomě cítila. Její nejistota ohledně Terrence právě kulminovala.
"Wren! Wren, kde seš?! Kurva, tady je vidět úplný hovno!" ozval se náhle Armando. 
Wren došlo, že křičel odkudsi zpoza Terrence. Bála se vykřiknout. Zbavená své laserové pistole, připadala si tak bezbranná! Náhle ji však napadlo, že by mohla využít Keiřino teleportační zařízení, a zmizet odsud! Prohledala ve svých kapsách, co mohla, ale ne a ne ho nahmatat!
"Musíme odsud zmizet, Wren! Než nás oba oddělá! Je to blázen!" řval Armando.
"Máš teleportační přístroj?!" vykřikla Wren.
"Jo! Mám ho v ruce, ty vole! Poběž za mnou! Za mým hlasem! Proběhni touhle sračkou, a portujem se pryč! Třeba někam do zasraný Arktidy, kde nás nenajde, sráč jeden! Dělej, Wren!" 
"Portuj se pryč sám, vole! Přiveď posily!" zařvala rázně Wren.
"Cože?!"
"Armando, přiveď posily! Portuj se pryč a vrať se s posilama!"
"Jako s Winnem a Keirou?!"
"S kýmkoli, vole! Ale zmiz! Zmiz, dokud můžeš!" křičela Wren.
Terrence se před ní náhle vynořil. Zlověstně se usmíval. Za ním se objevil záblesk. Armando již očividně nehodlal vyjednávat, rozhodl se Wrenin rozkaz splnit. Dívka nevěřícně vydechla. "Marilla měla pravdu, co? Vy nejste, čím se zdáte být."
Wren popadla první věc, kterou konečně levou rukou na stěně nahmatala. Uchycen na jakémsi kovovém nástavci tam byl plamenomet. Prudce jej umístila před sebe, a sevřela jej v obou rukou. Teprve nyní pohlédla na to, proti čemu měla bojovat. Terrence nesl dvě dlouhé čepele pokryté krví, čouhající odkudsi zpoza jeho dlaní. Ty se dokonce zdály být otevřené. V prstech nic nesvíral.
"Sviňáku prolhanej!" vykřikla Wren, a zmáčkla spoušť. Terrence dostal přímý zásah plameny do tváře.
Na chvíli neviděla Wren nic, než oheň. Starý plamenomet ale za chvíli přestal fungovat. Na oddech nebyl čas. Jakmile plameny zmizely, objevil se před Wren ten nejhrozivější zjev, ta nejstrašnější tvář.
Polovina Terrencova obličeje byla pryč. Jeho pravé oko bylo rudě zbarveno, a hořící kůže odhalovala od nosu k uchu líci z kovu. 
"Ne... ne, ty vole, to ne! To není možný!" vykřikla nevěřícně Wren. Plamenomet odhodila. Cítila se ještě více bezbranná, než předtím.
"Slečno Rivero," oslovil ji Terrence Zedler hlubokým hlasem, přičemž jeho zčásti odhalené kovové rty nepříjemně zaskřípaly, "je na čase, abyste znala pravdu. Chtěl jsem to ještě trochu oddálit, ale jak už jsem řekl vašemu kolegovi, čas se nedá vrátit. U příštích lidských subjektů nepochybně odstraním malfunkce, jaké nastaly zejména u Shantel."
"Ne! Bože, ne!" křičela Wren.
"Nyní... s potěšením vás vítám v mé říši."
Wren se rozběhla. Všimla si, že kovový muž pokrytý hořící kůží a zbytky oblečení se vymrštil do vzduchu. Chtěla mu uniknout. Chtěla být za každou cenu co nejdál od toho nezničitelného monstra! Dosáhla jednoho z těch vývodů směřujících do jezera, o kterých hovořil. Ani se neohlížela zpět, a vsoukala se do něj. Brzký silný náraz prozradil, že byla stále pronásledována. 
S křikem uklouzla, a začala kamsi padat. Seshora na ni shlížely dva svítivé rudé zraky doplněné zlověstným úsměvem. Pak ji pohltila voda. Vodní bouře. Všude samé bubliny. Silný proud ji táhl temným kanálem, než procitla, plíce takřka prázdné, v hluboké vodě. Kolem dokola ní plavaly desítky a desítky vodních dráčků. Shromažďovali se kolem své příští oběti.

Pokračování příště...

úterý 24. února 2026

Zig zag - nově popsaný druh scinka z Madagaskaru

Pro některé druhy zvířat, rostlin nebo hub vymýšlejí vědci zodpovědní za jejich formální popisy vskutku velmi zajímavá jména, která se mohou vrýt do povědomí té nejširší veřejnosti. Někteří živočichové nesou názvy odkazující na postavy z legend a mýtů různých kultur, ať už je to rohatý dinosaurus Lokiceratops, miocénní primát Sivapithecus či teropodní dinosaurus Siats; jiní jsou lehce zapamatovatelní díky krátkosti svých jmen, kupříkladu troodontid Mei nebo v současnosti žijící netopýr druhu Ia io; další taxony byly pojmenovány třeba po jazykových výrazech a vyjádřeních, třeba plž Crikey steveirwini. Zejména dobře se zástupcům široké veřejnosti pamatují vědecké názvy, které mají spojeny se slovy používanými v běžném jazyce, a díky tomu se časem může z nově popsaného madagaskarského scinka stát nová herpetologická superhvězda. Včera, v pondělí 23. února 2026, vyšel ve vědeckém časopise Megataxa popis nového šupinatého plaza z čeledi Scincidae, na kterém pracoval tým herpetologů vedený francouzským odborníkem na plazy Aurélienem Mirallesem z Université des Antilles. Byl pojmenován Zig zag. A to je jméno, díky kterému asi nezůstane zapomenut v neopodstatněném propadlišti scinků, jako Plestiodon skiltonianus. Doktor Miralles se snaží o to, aby se na scinky nezapomínalo; ostatně už začátkem února i populárními a zpravodajskými médii kolovaly zprávy o jiném druhu, který se svými kolegy popsal, a který svým druhovým názvem Voeltzkowia shaihulud odkazuje na obřího písečného červa Šaj-Hulúd z Duny (Dune), a jiný druh stejného rodu zase nese název Voeltzkowia mobydick. Ale Zig zag je něčím trochu jiným. Předně proto, že tu jde o nový rod, a pokud by se náhodou někdy ukázalo, že není monotypický (tedy že má více než jeden druh), už nikdy nebude zopakováno ono kouzlo, které se autorům poštěstilo výběrem jeho druhového přízviska. Autoři sami ve svém článku uvádějí, že mysleli na slovní hříčku ve spojení se sinusoidálními stopami, které za sebou tento scink zanechává v písku. Parádní je, že český ekvivalent, který se třeba za pár let objeví na webu BioLib.cz, bude cik cak. Rodové jméno cik, druhové jméno cak. Z tohohle plaza bude miláček populizátorů herpetologie. No, možná. Co je ale tento nově zavedený druh zač? Pojďme se s ním trochu blíže seznámit.

Typový exemplář a paratypy cik caka, nově popsaného madagaskarského scinka druhu Zig zag. Obrázek z článku Auréliena Mirallese a jeho kolegů, pro odkaz viz níže

Zig zag byl popsán na základě šestnácti exemplářů odchycených v březnu a říjnu 2023 na dvou písečných lokalitách, vzdálených jedna od druhé 55 kilometrů, v okolí Mahajangské pánve západně od řeky Betsiboka na severozápadě ostrova Madagaskar. Tyto exempláře byly eutanizovány za užitím intracoelomické injekce, zafixováni v 90% etanolu a prezervováni v 70% etanolu. Typový exemplář byl třikrát oskenován v mikropočítačové tomografii, čímž se autoři studie dostali ke kosternímu materiálu pro morfologickou část studie. Provedli také analýzu sekvence DNA nového druhu a za pomocí osmačtyřiceti vzorků 17 druhů madagaskarských zástupců podčeledi Scincinae provedli fylogenomickou analýzu, načež pomocí IQTree sestavili maximální pravděpodobností fylogenetiky. Nejbližším žijícím příbuzným scinka druhu Zig zag má být podle výsledků studie Paracontias minimus, droboučký, kriticky ohrožený druh (jeden ze čtrnácti v rodu Paracontias), vyskytující se endemicky na severu Madagaskaru. Posledního společného předka sdílel Zig s rodem Paracontias na konci eocénu, před 36 miliony let. Štítky na hlavě nově popsaného druhu jsou do značné míry podobné štítkům na hlavách scinků rodu Paracontias. Vnější morfologické zkoumání odchycených exemplářů poukázalo na kombinaci znaků, kterými se Zig zag odlišuje od všech jiných madagaskarských scinků. Jeho pánevní pletenec i oblast lopatek vykazují větší regresi, než jakýkoli další hrabavý scink z ostrova. Má velice krátký pánevní pletenec. Co se týče ramenního pletence, ten zcela postrádá klavikule, tedy kosti spojující kost hrudní s lopatkou. Mikropočítačová tomografie dále dokázala naprostou absenci rudimentů předních i zadních končetin u tohoto scinka. Je to pravý beznohý ještěr; "pravěji beznohý", než zástupci některých skupin hadů, kteří dosud nepřišli o rudimenty zadních končetin (jak je obecně známo, mezi takové hady patří krajtovití nebo hroznýšovití). Hlavových šupin má Zig zag docela málo, byť jsou větší; toto je pro madagaskarské hrabavé scinky typické. Zástupci populací z obou lokalit se od sebe trochu odlišují, a to i velikostí. Co se tělesné délky týče, typový exemplář, jehož pohlaví nebylo zjištěno, měří od nozder po kloaku 7,6 centimetru, přičemž mu k délce přidává ocásek dalších 5,2 centimetru. V polovině těla má jeho trup šířku 3,3 milimetry. Je to velice tenký, až "hubený" plaz. Při pohledu shora má zaoblený čenich. Po osmi měsících v prezervativu byl dvojího zbarvení; jeho záda jsou slabě krémová, a jeho boky a bříško jsou zbarveny hnědě. Všechny studované exempláře mají na spodní části - a občas i na stranách - ocasu nepravidelné bílé skvrnky. 

Prostředí, ve kterém Zig zag žije - na těchto místech byly odchyceny některé z exemplářů, na základě nichž byl druh popsán. Fotografie z článku Auréliena Mirallese a jeho kolegů, pro odkaz viz níže

Autoři studie odhadli, že by se tento scink měl vyskytovat na území o 80 až 120 kilometrech čtverečních. Je závislý na písečných habitatech; jak už bylo uvedeno, je to hrabavý druh, a preferuje místa s tzv. bílým pískem. Jeho habitat je značně fragmentovaný, a ubývá jak na kvalitě, tak na rozsahu, čemuž rozhodně nepomohly lesní požáry v roce 2022, zodpovědné za destrukci 8000 hektarů porostů v Národním parku Baie de Baly, který je "cik cakovi" domovem. Z toho důvodu pro něj doktor Miralles a jeho kolegové navrhují statut ohroženého taxonu na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody. Pokud by neobvyklý název tohoto druhu plaza pomohl alespoň trochu co nejširší veřejnost upozornit na environmentální problémy na Madagaskaru, zvláště pak na jeho severozápadě, a na ohrožení tamní herpetofauny, pak by to bylo jedině dobře.

Zdroje informací pro tento článek: 
Paracontias (Wikipedia)

pondělí 23. února 2026

Winterwatch 2026 - Biofluorescence po setmění v deštném lese mírného pásu

Biofluorescence po setmění v deštném lese mírného pásu. Výzkumník Seth Daood a kameraman Ben Harris, členové týmu Winterwatch, se vydali do velšského hrabství Pembrokeshire s cílem odhalit některé pozoruhodné biofluorescentní organismy žijící v jednom z nádherných deštných lesů mírného pásu na území Velké Británie. Jejich destinací se stala Ty Canol National Nature Reserve jižně od vesnice Felindre Farchog, která je mimochodem domovem 400 druhů lišejníků. Po příjezdu je uvítaly mechy hustě porostlé kmeny stromů a jejich okolí. Seth a Ben však nepřijeli do rezervace, aby natáčeli dříve viděné. V noci se vybaveni UV světly a špičkovými kamerovými objektivy vydali hledat rostliny a živočichy schopné biofluorescence, tedy vyzařování světla o delší vlnové délce (ve spektru disco barev) po pohlcení světla o vlnové délce kratší (například právě UV či modrého světla). Jeden středně dlouhý krok pro Bena znamenal jeden velký krok pro Setha. Natáčení biofluoreskujících organismů začali u pařezu pokrytého zelení. Jakmile jej však osvítili speciálními světly, kapradiny v jeho okolí změnily barvu - zčervenaly. Za dne a tedy za slunečního světla tuto schopnost u biofluoreskujících organismů lze jen těžko pozorovat, ale v noci, když UV světlům nic nebrání, je to jiná. Už první záběry byly pro dvojici úspěchem. Seth chtěl však vidět i nějaké biofluoreskující živočichy, ne pouze rostliny. Mezi zmodralými houbami na kmeni stromu nalezla dvojice brzy biofluoreskující stínku. Proč tito suchozemští stejnonožci a jiní bezobratlí biofluoreskují, to odborníci ještě pořád neví. Samozřejmě to nemusí být žádná adaptace, možná jde prostě jen o reakci chemických sloučenin v jejich tělech s UV světlem - v přírodě to přece není tak, že by se vše dělo za nějakým "účelem". Pravdou ale je, že některé druhy bezobratlých biofluorescenci využívají k přilákání partnerů nebo ke zmatení predátorů. V každém případě je vždy úžasné vidět biofluoreskujícího živočicha. Člověk jej začne vnímat v jiném světle, doslova! Kromě slimáka a hlemýždě uvidíme biofluoreskovat ještě chvostoskoka, toho možná zdánlivě nejnudnějšího z drobných obyvatel spodního patra lesa, kterého za denního světla díky jeho šedé barvě a malé velikosti člověk jen těžko spatří. Důvod, proč tito bezobratlí emitují disco světla, spočívá zřejmě v jejich potravě - požírají totiž biofluoreskující houby. Co dalšího schopného světélkování by mohli Seth a Ben někdy v budoucnu natočit? Nebyl by fajn třeba světélkující nosorožec?

Klip ze třetí epizody vzdělávacího pořadu Winterwatch 2026 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v lednu na televizní stanici BBC Two.

neděle 22. února 2026

The Trouble with Ancient DNA | Kniha týdne

Přináším 23. část projektu Kniha týdne, který byl minulou neděli obnoven po téměř tříměsíční předstávce. V rámci něj vás vždy seznamuji s publikací, kterou jsem si přečetl za poslední týden nebo jsem se k ní alespoň vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série pojednávaly o knihách Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. WohlThe Companion Species Manifesto od Donny Haraway a When the Sahara Was Green od Martina Williamse. Tentokrát vám představím knihu s archeogenetickou tématikou, o jejímž vydání jsem vás informoval v lednu 2025, a k jejímuž čtení jsem se konečně dostal v uplynulém týdnu. 

The Trouble with Ancient DNA (česky Problémy se starobylou DNA) s podtitulem Telling Stories of the Past with Genomic Science (Vyprávění příběhů o minulosti s užitím genomické vědy) je kniha švédské archeoložky, kritické teoretičky dědičnosti a interdisciplinární výzkumnice Anny Källén, působící jako profesorka v oboru museologie na Umeå University, vydaná v lednu 2025 vydavatelstvím University of Chicago Press. Poskytuje vhled do archeogenetického výzkumu, jeho limitů a jeho mediálně senzalizovaných výsledků, a vybízí ke kritickému pohledu na studium starobylé DNA (aDNA), poskytující mnohem méně informací o svých pravěkých či starověkých nositelích, než je neodborné veřejnosti často prezentováno, přičemž tak však autorka činí v obraně molekuly DNA, jež coby materiál není to samé, co příběhy, které jsou jejími výzkumy vytvářeny. Dotýká se etiky vytváření narativů o předchůdcích i dědicích vycházejících ze studií starobylé DNA, a poukazuje na to, jak jsou tyto narativy využívané politickými projekty, z nichž některé (politické projekty fašistické, rasistické, nacionalistické či národohrdostní) jsou nebezpečné a ubližují určitým skupinám lidí, jejichž nerovnost a diskriminaci se pokoušejí legitimizovat. Zabývá se aplikacemi výzkumů starobylé DNA v ohledu na poznávání lidských migrací v minulosti i v ohledu na rekonstrukci fenotypů pravěkých a starověkých osob. Umožňuje čtenářstvu také pochopit, proč zdánlivě antirasistické výzkumné genetické projekty mohou napomáhat k reprodukci starých antropologických rasistických narativů z 19. století a ze začátku 20. století, a také, čím zpopularizovaná DNA opravdu je a čím není. Profesorka Källén má na svém kontě řadu zajímavých knih s archeologickou tématikou, mezi nimi například Stones Standing: Archeology, Colonialism, and Ecotourism in Northern Laos (Vztyčené kameny: Archeologie, kolonialismus a ekoturismus v severním Laosu) z roku 2015 či The Archeologist In-Between: Olov Janse (Archeolog mezi: Olov Janse) z roku 2021. Na publikaci The Trouble with Ancient DNA jsem se těšil, a po jejím přečtení ji rozhodně musím doporučit. Je to velice hodnotná a informativní kritická kniha.

Přední obálka knihy The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science, vydané nakladatelstvím University of Chicago Press v roce 2025. Zdroj: Amazon

O knize The Trouble with Ancient DNA jsem se s největší pravděpodobností dozvěděl na sklonku roku 2024, maximálně pár měsíců před jejím vydáním. Její premisa mne okamžitě zaujala. Jako člověku, kterému byla v dětství nalhávána až zázračná moc DNA molekuly, kupříkladu Jurským parkem (Jurassic Park), a který měl tedy o ní ve svém dětství i jako teenager docela odlišné a realitě méně odpovídající představy, než jaké mám dnes, mi připadá, že je stále činěno relativně málo pro uvádění tolik potřebných informací o DNA na pravou míru. Jak jsem již napsal v článku Nová kniha o starobylé DNA vychází 20. ledna 2025, v němž jsem vás o této publikaci poprvé informoval, "z DNA se prostě stala celebrita, opěvovaná a vynášená do výše, a proto je třeba hovořit o její skutečné tváři, pro senzacechtivé ovšem již nepříliš přitažlivé." Kritická akademická literatura má obrovký přínos v tom, že umožňuje dekonstruovat naše znalosti nebo příběhy, kterými znalosti dáváme dohromady, a odhalit jejich často vážné nedostatky, jež jsou však přehlíženy širokou a neodbornou veřejností, které jsou tyto znalosti či příběhy prezentovány až jako posvátná pravda, se zdánlivou autoritou takových, jež omezených znalostí široké veřejnosti mohou lehce zneužít. Umožňuje ale také dekonstruovat znalosti a příběhy, kterými jsou dávány dohromady, jež nejsou dávány dohromady s nějakou zlomyslností či jasnou politickou agendou, ale jež jsou zkrátka produkty sociálních, ekonomických, politických a dalších vlivů, tvarujících vědu a výsledky práce vědců. Že věda není nějaký abstraktní nositel pravdy o světě, nějaký reinkarnovaný pánbůh vševědoucí, ale zkrátka kreativní lidská aktivita inherentně ovlivněná dominantní kulturou, kapitalistickou nebo národovou mentalitou, a financováním z konkrétních zdrojů, jež mohou způsobovat a reprodukovat útlak, to bychom měli mít všichni na paměti. The Trouble with Ancient DNA může zájemci o tyto vlivy na archeogenetické výzkumy rozšířit obzory, a to i s uvedením konkrétních případů studií a jejich medializací, k nimž je třeba přistupovat s opatrností. 

Jedním z hlavních přínosů čtenářstvu této publikace bude jistě lepší uvědomění si rozdílů mezi DNA coby materiálem (molekulou) a příběhem (vyprávěním), jež rozhodně nejsou jedno a to samé. Umožňuje také uvědomění si nesprávnosti dualismu věda a popularizace, a jejich vzájemné provázanosti v neoliberálním ekosystému akademické výroby, kterou lze právě na výzkumech aDNA demonstrovat. Profesorka Källén v knize využívá termínů, jako je iluzorní efekt pravdy či situované znalosti (druhý jmenovaný zavedla bioložka a feministka Donna Haraway, jejíž jednu publikaci jsem vám již v rámci Knihy týdne popsal), s jejichž pomocí poukazuje například na konstrukci DNA coby nadřazeného důkazu či úplného důkazu, coby jakési knihy života, jejíž otevření nám dá všechny toužené informace. Pomáhá touto knihou také rozbít onen až směšný mýtus o "revoluci aDNA", aniž by důležitost výzkumu aDNA coby součásti širšího archeologického výzkumu z nějakého důvodu smetávala ze stolu (uvádí ostatně: "Stejně jako většina mých kolegů archeologů, nemám negativní či skeptický pohled na molekulu DNA jako takovou."), ale uvádí, že předchozí kritici velkých příběhů vycházejících z výzkumu aDNA byli příliš často zamítáni ("kritici byli vyobrazováni jako úzkostliví nebo překážející vědeckému pokroku."). Jak se odnaučit víře v pohádku o "revoluci aDNA"? Jak si vytvořit komplexnější obrázek toho, jaké jsou limity archeogenetického výzkumu (limity má totiž každý výzkum)? Jak pochopit předchůdcovství jako kapitál, a jak kráčet vpřed s nutností překonat nesnáze binárního smýšlení? To a mnohem více se dozvíte v knize The Trouble with Ancient DNA.

Tato kniha má celkem 163 stran, a osobně jsem si ji bez spěchání přečetl během pěti dnů v době od středy 18. února do neděle 22. února 2026. Čte se opravdu velice dobře a rychle. Sestává z 5 kapitol, jež následují krátký Úvod. První kapitola nese název Ancient DNA (Starobylá DNA), a profesorka Källén v ní píše o epistému DNA a o obrazu DNA, jež je třeba pochopit pro porozumění výzkumů dále obecně popisované (co je zač a proč je důležitá) aDNA. Kapitola druhá byla pojmenována Return to the Arrows (Návrat k šipkám), a zabývá se mj. paradigmatem "hrnce-rovnají-se-lidi" nebo vlivem konceptu národa, představované komunity, na genetický výzkum. Třetí kapitola, A Family Tree of Everyone (Stromový rodokmen pro všechny), seznamuje čtenářstvo mj. se dvěma velkými genomovými projekty, Human Genome Diversity Project a The Genographic Project, které nebyly bez svých kontradikcí a problémů. Kapitola čtvrtá, Paleopersonalities (Paleoosobnosti), se z většiny věnuje výzkumu aDNA "prvního Brita" (ač rozhodně nejde o nejstarší fosilní kosterní ostatky člověka z britských ostrovů) přezdívaného Cheddar Man, a roli spekulací vycházejících z pravděpodobnostních statistik při rekonstrukci jeho fenotypu, včetně jeho tváře, přítomné jako busta v Přírodovědném muzeu v Londýně. Pátá kapitola, In Defense of the Molecule (Obrana molekuly), je závěrem celé teze této brilantní knihy, a volá po transprarentnosti prezentace výsledků výzkumu aDNA. Každá kapitola je složena z menších podkapitol, které však nejsou nikterak izolovány, a tvoří vlastně body teze kapitoly jako celku. Kniha obsahuje také několik fotografií a obrazových materiálů, jakými jsou mapy či příbuzenské dendrogramy, většinou převzatých ze studií i v textu citovaných a kritizovaných autorů. Publikace je zakončena poděkováním řadě odborníků a poskytovatelů grantů, díky kterým tento projekt vznikl. 

Úvod začíná důležitými slovy švédské archeoložky Hanny Rydh (1891-1964), která byla také feministkou a dokonce 3. prezidentkou Mezinárodní aliance žen (v letech 1946 až 1952): "Práce s pravěkými epochami dává vědci mnoho příležitostí realizovat svou vlastní nedůležitost a neschopnost, a to více, než jedním způsobem." Vědci jsou lidé, a lidé mají různorodé internalizované předsudky; jsou experti ve svých oborech, zatímco o jiných oborech neví třeba zdaleka nic; a svou prací mohou přispívat i k legitimizaci škodlivých politik, jakou však nezamýšlejí. Profesorka Källén se v Úvodu věnuje mediální bouři okolo analýzy aDNA vikingské bojovnice, představené v prestižním odborném časopise American Journal of Physical Anthropology, která se prohnala internetem a zpravodajskými médii v září 2017. DNA analýza tehdy prokázala, že vikingská osoba, jejíž pozůstatky byly objeveny v roce 1878, postrádala chromozom Y. Možná si z té doby pamatujete obrazy divoké, svalnaté vikingské bojovnice, která by si to klidně mohla rozdat i s tím nejsvaloušštějším mužským berzerkrem. Měl to být velký šok. Faktem ale bylo, že postrádání chromozomu Y bylo jen doplněním předchozích závěrů výzkumu pánve tohoto Vikinga, jež mu také přisoudily ženský gender. Senzacechtivé zprávy o nesmírné důležitosti aDNA byly v té době na pořadu dne, a v časopisu Science se už v roce 2015 psalo o revoluci ve výzkumu aDNA jako o příchodu nové doby, ve kterém genetická data zcela přepisují lidskou prehistorii. Odsud se profesorka Källén dostává k nebezpečnosti názoru vyjádřeného genetikem Davidem Reichem v op-edu publikovaném onoho času v New York Times; Reich v něm napsal, že "jako genetik" nemůže "ignorovat genetické rozdíly mezi 'rasami'", začež sklidil kritiku od 67 předních vědců ze stejného oboru, ale i tak jím otevřel novou bolestivou ránu, kterou okamžitě rozdrbali neodborní konzervativní komentátoři. Profesorka Källén se dále v Úvodu představuje jako někdo, kdo ve svých 20 letech odcestoval do jihovýchodní Asie. Během let strávených v Laosu při studiu archeologie mezi lidmi s jinou mentalitou si uvědomila svou zaujatost ve vlastní archeologické perspektivě: "Nikdy jsem nepochybovala o faktech tvořících základy pro archeologické příběhy o minulosti, ale stala jsem se uvědomělou jak moc křehká a flexibilní ta fakta jsou, a jak mohou být lehce zkroucena, aby odpovídala příběhům sloužícím současnosti.

Jak uvádí, "v průběhu devatenáctého a dvacátého století byli prehistoričtí lidé celého světa vtlačeni do nukleárních rodin a etnických komunit objevujících se v teleologických příbězích vývoje v době kamenné, bronzové a železné, k vysvětlení a motivaci sociálních hierarchií a politických rozhodnutí v koloniálních projektech a moderních národních státech. Dnes jsou s pohledem zpět a s analytickým vzdálením současné nahodilosti a dopady takových příběhů jasně viditelné, ale z perspektivy jejich vypravěčů se pravděpodobně zdály být neutrální a pravdivé, stejně jako historie, kterou píšeme, působí neutrálně na nás." Profesorka Källén píše, že v tomto období počátků své vlastní kritické reflexe byla jako studentka ovlivněna díly vědeckých a kulturních teoretiků, jako jsou Donna Haraway, James Clifford a Bruno Latour. Později byla ovlivněna postkoloniálními teoretiky, mezi něž patří Trinh T. Minh-ha, Edward Said a Homi Bhabba, kteří "přistupují k národní a etnické identitě nikoliv jako k bezčasové esenciální kvalitě, jež může být odhalena v tělech či věcech, ale spíše jako k formě kulturní produkce, která zahrnuje těla, věci a myšlenky - procesu, skrze který jsou skupiny tvarovány a přetvarovávány v historicky nahodilých, ale kreativních procesech vyjednávání." Píše, že více než 30 let po své první návštěvě Laosu "obecné povědomí o akademickém využívání a zneužívání minulosti exponenciálně narostlo", a díky práci akademiků zahrnujících ve své práci postkoloniální, feministické a indigenní perspektivy byla dána dohromady "pokornější archeologie, která vzala v potaz svou vlastní křehkost jako ultimátní hádací hra, a která otevřela širší perspektivy minulosti i současnosti." Poté se vrací k oné tzv. "revoluci aDNA", která prezentuje genomickou vědu jako "vše vidící boží oko", jejíž zprávy byly spolykány a vypumpovány popularizačními médii v ohromném množství. Píše, že pro pochopení limitů archeogenomiky se dala dohromady s genetičkou Charlotte Mulcare, mediálním historikem Andreasem Nyblomem a historikem myšlenek Danielem Strandem, s nimiž spolupracovala od roku 2018. Píše o tom, že archeologové a genetici jsou odlišnými skupinami jedinců, ale obě mají podíl na vychloubačném příběhu o "revoluci aDNA". Dovolím si citovat ještě tato její slova z Úvodu: "... jeden klíčový argument, který prochází touto knihou: pokud ignorujeme potenciální nesnáze a nebezpečí psaní historie, genetické struktury a modely genetické vědy budou mít sklony tvarovat dávnou minulost v určitých formách, obrazových materiálech a narativech, jež mohou mít nebezpečné dopady v politicky citlivých kontextech. Co víc, pokud jde o vyprávění příběhů o minulosti s autoritou, velká symbolická hodnota DNA jako důkaz vyzdvihla genetickou vědu do privilegované pozice s ohledem na více nuancované a kriticky informované kulturní interpretace. ... Evangelická tvrzení, že DNA nabízí perfektní okno do dávné minulosti, byla zakoupena populárním tiskem a měla největší dopad na širší veřejnost."

V první kapitole, Ancient DNA (Starobylá DNA), se autorka nejprve zabývá omezeními výpovědi DNA o svém nositeli. Uvádí, že analýza její DNA by prozradila jen to, že je chromozomální ženou narozenou do příbuzenstva lidí, kteří v současnosti žijí ve Švédsku; příběh by mohl být doplněn ještě o to, že má dítě s lokálním mužem. To je ale tak vše, neboť DNA nenese informace o třídě, kastě, náboženství, genderu, vzdělání, cestování, politice či oblíbeném fotbalovém týmu zkoumaného jedince. Jak může být ultimátním nositelem informace, když toho prozrazuje tak málo? Profesorka Källén vysvětluje, co je DNA zač, a jak se chromozom Y přenáší takřka nepozměněný z mužského předka na mužského potomka, jak se mitochondriální DNA bez rekombinace dědí z matky na dítě, a nač jsou ve studiu DNA důležité nukleární, mitochondriální a Y-chromozomální mutace. V podkapitole The Episteme of DNA (Epistém DNA), pak hovoří o znalostním aparátu, na který je neustále třeba pomýšlet: "V tomto znalostním aparátu - epistému DNA - je materiál klasifikován (jako molekula), je mu dán název (DNA), a je asociován s určitými funkcemi (dědičnost, reprodukce a produkce proteinu)." V podkapitole The Images of DNA (Obrazy DNA) píše o tom, jak je DNA zobrazována a jak se vžila do našich představ (uvidíte i první skeč dvojité šroubovice načrtnutý Francisem Crickem, spoluobjevitelem struktury deoxyribózové nukleové kyseliny), načež profesorka Källén uvádí: "Tyto obrazy a představy se staly integrálními v genetické vědě do takové míry, že bez nich není možné DNA chápat. Pokud mluvíme o epistému DNA, musíme přijmout oba tyto aspekty - DNA jako molekulu a materiál, a DNA jako obraz a představu." Následuje vysvětlení, co je zač aDNA, a to s podstatnou informací, že se jedná o DNA rozpadlou, snad bychom mohli říci, že i "shnilou", tvořenou jen malými fragmenty poskytujícími velice omezené informace. Dodává: "Většina současných studií aDNA je stavěna na analýzách učiněných (s jistotou) jen na malé proporci genomu, rovnající se možná pár procentům, a v mnoha případech dokonce méně." Píše o první úspěšné extrakci a analýze aDNA z pozůstatků starověkých lidí, která se podařila nobelistovi Svantu Päabovi v roce 1988, o problému kontaminace a jeho řešení, s nímž přišla v roce 1989 oxfordská genetička Erika Hagelberg, a zmiňuje i pozdější úspěšnou profilaci DNA "muže z ledu" Ötziho. 

Model struktury DNA. Zdroj: The A Level Biologist

Profesorka Källén v první kapitole také zmiňuje vliv DNA na představivost široké veřejnosti: "I před vydáním snímku DNA byly fantazie aktivace DNA k přivedení dávno zemřelých zpět k životu využity k okořenění dobrodružné fikce a archeohororových filmů jako Jurský park či Mumie. A jak tvrdí sociologové Dorothy Nelkin a M. Susan Lindee, 'na populární kultuře záleží. Pro mnoho konzumentů jsou mediální příběhy, telenovely, příručky, reklamní obrazy a další vehikly populární kultury podstatným zdrojem provázení a informací.' Ačkoliv většina lidí je schopna odseparovat vědecká fakta od dobrodružné fikce, obě mají vliv na veřejné povědomí. A aDNA má unikátní potenciál přilákat pozornost, poněvadž spojuje dvě ikony populární kultury: archeologii, s její indianajonesovskou lákavostí dobrodružství a mystiky, a DNA, metonyma tvrdých důkazů a plánu života." Dále píše: "Ovšem obecná důvěra v aDNA příliš překročila toto úzké okno. V historii výzkumu aDNA, dobrodružná fikce jako Jurský park uchopila zájem obecné veřejnosti a stimulovala představu DNA jako kompletního souboru informací o prehistorickém životě, připraveného na oživení dalším vědeckým objevem." Faktem je, že Jurský park neprezentoval DNA dinosaurů jako kompletní soubor informací (prázdná místa poškozené šroubovice musela být nahrazena žabí DNA, což by v realitě vážně nešlo), ale to nemění nic na pravdivosti autorčiných slov; vždyť dnes grifteři z tak otřesné organizace, jako je Colossal Biosciences, sázejí právě na zmatení veřejnosti ohledně DNA, vycházející mj. z Jurského parku (jakkoliv dobrý film to je). Poté se v první kapitole profesorka Källén věnuje Human Genome Project, oznámený na počátku 21. století, který byl založen na antirasistických základech a ukázal, že kterýkoli lidský genom je z 99,9 % identický; a se kterým se s genomikou spojila bioinformatika. Upozorňuje na často veřejností neporozuměný termín "genome-wide analysis", který bývá někdy užíván jako synonymum pro "analýzu celého genomu", ale ve skutečnosti jde o analýzu specifických malých sekcí genů a nekódující DNA po celé šířce genomu. Vrací se k termínu "revoluce aDNA", který vážně příliš nadužíval David Reich v jistém svém bestselleru, a poukazuje na zjištění Daniela Stranda, že tento termín neobnáší žádná vysvětlení - jeho propagátoři prostě jen hovoří o "revoluci aDNA", ale nijak ji nevysvětlují, jde tu tedy jen o rétoriku. V závěru kapitoly píše o situovaných znalostech, termínu zavedenému roku 1988 Donnou Haraway, který vyjadřuje "formu zodpovědné objektivity ve vědě, která stojí pevně proti tvrzením o úplnosti a závěru, stejně jako rezistuje relativismu." Píše o tom, že grandiózní příběhy o lidech vytvořené na základě analýz aDNA jsou božím trikem, a závisejí na iluzorním efektu pravdy: "Argumentuji, že se musíme odnaučit evangeliální rétoriku 'revoluce aDNA' a boží trik, který enkapsuluje. Musíme brát v potaz skutečné a potenciální benefity užívání genetické vědy k informování historického výzkumu - kterého je mnoho - a také bychom měli deklarovat limity těchto metod..."

Název druhé kapitoly, Return of the Arrows (Návrat k šipkám), odkazuje na typický znak map historických lidských migrací na evropský kontinent, které vytvářel mj. Madison Grant, vlivný americký eugenik, který byl advokátem "rasové čistoty". Autorka píše: "Když jsem se poprvé setkala s šipkami v archeologických učebnicích, měla jsem výhodu historického ohlédnutí zpět. Nejen, že desetiletí výzkumu v humanitních a sociálních vědách zřídila mnohem sofistikovanější porozumění etnicitě a dalším komplexním mechanismům kulturní výměny v pravěkých časech, ale byli jsme také schopni pochopit plné sociální a politické důsledky extrémního čtení kulturně-historické archeologie." Zmiňuje i Hitlerovy archeologické teorie o "nadřazenosti árijských lidí", které byly záminkou pro genocidu. Šipky ukazující historické migrace lidí spolu s kulturně-historickou archeologickou školou po 2. světové válce vymizely, jenže: "A teď jsou zpátky. Šipky jsou všude. Po půlstoletí na odpadní skládce zkoušených a odmítnutých archeologických modelů, povstaly z popela jako standardní vizuály ve studiích aDNA." To je rozhodně znepokojující. Ilustrace pohybů prehistorických lidí jsou náhle ve vědeckých článcích opět prováděny takovým způsobem, jakým je prováděli kulturně-historičtí archeologové zneuctění svým vlastním rasismem. Jako příklady uvádí autorka studii Chao Ninga a jeho kolegů z roku 2020, týkající se takzvaného neolitizačního procesu ve východní Asii, a studii Eskeho Willersleva a Davida Melzera z roku 2021 týkající se genomů pravěkých lidí ze Severní a Jižní Ameriky. Poukazuje na nedokonalosti těchto výzkumů (druhá jmenovaná studie pracovala s aDNA jen 340 jedinců za dobu dlouhých 12 000 let napříč oběma Amerikami), a zodpovídá na důležitou otázku: "Takže jak můžete vědět o genetických předcích lidí dávných časů z analýz několika individuálních genomů napříč širokým kontinentem za tisíce let? Jednoduchá odpověď je, že nemůžete. Tato tvrzení o znalostech jsou založena na výpočtech probability, spíše než na pozorování." Upozorňuje na to, že právě analýzy založené na matematických a statistických modelech vytvářejí základy pro příběhy o aDNA, přitom se však ve vědeckých článcích výsledkové části těžko čtou (i jiným odborníkům), a vytvářejí dojem neutrálnosti a korektnosti. 

Úvodní část druhé kapitoly je věnována paradigmatu "pots-equal-people" neboli "hrnce-rovnají-se-lidi", který chci také krátce zmínit. Toto paradigma se vyvíjelo v době narůstajícího vlivu konceptu národního státu v 19. století, a souviselo s vytvářením map plných šipek: "Kde bylo ultimátní místo vzniku, z něhož nadřazený kulturní génius difundoval a migroval? Toto byla otázka velké síly. Důkazy pravěké velké kultury, přítomnost nadřazeného génia ve vašem vlastním teritoriu, nabízela prestiž jako kotvu pro moderní vývoj národního státu." Příkladem tohoto paradigmatu je pak i třeba spojení "lidé kultury Clovis" nebo "cloviské komunity", které dávají rovná se mezi určité artefakty (třeba právě cloviské hroty oštěpů) a lidi, kteří je používali. To je další příklad kulturně-historické perspektivy, která měla vymizet. Autorka se dále v této kapitole zabývá konceptem populace: "Studie aDNA lidských ostatků mají vždy za cíl pochopit genetické rozdíly v onom 1 procentu genomu, kde nejsme stejní. Pokud chceme diskutovat genetické odlišnosti mezi lidmi, musíme se nejdříve rozhodnout, na jaké úrovni budeme rozdíl rozeznávat, někde na škále od unikátního individua k celému lidstvu. Výběr je v principu arbitrární (může to být rodina, malé město nebo kontinent s miliardami lidí), ale studie aDNA téměř vždy hovoří o populacích, jako v případě 'dávných Beringiánců' nebo 'UPopA'. To proto, že studie aDNA závisejí na metodologiích populační genetiky." Čtenářstvo je obeznámeno se základy populační genetiky, rozvíjené od 20. let 20. století, a s faktem, že třeba "portugalská DNA" z genetické databáze neznamená to samé, co portugalská národní identita: "Pokud čtete o například 'portugalské' DNA, termín odkazuje na statistický výpočet nejčastějších genetických variací mezi lidmi, jejichž vzorky byly odebrány a registrovány jako 'portugalské' v určité databázi DNA. Může to být 5 jedinců nebo 5000, kteří byli vybráni určitými kritérii a byli označeni 'portugalskými'. Dánská antropoložka vědy Amade M'charek tato slova a označení, která populační genetici využívají pro facilitování komunikace během výzkumného procesu, označila za vhodné konvence." Píše o moderní koncepci národa, označeného zmíněným americkým historikem a politickým vědcem Benedictem Andersonem za "představovanou komunitu", která je držena pohromadě souborem komunikačních technologií (masová média, muzea, učebnice), a o neaplikovatelnosti moderních konceptů národní a etnické identity v pravěkých společnostech. Upozorňuje na problémovost nahrazení aDNA celé populace aDNA pár jedinců, přičemž matematické modely v těchto studiích jsou modelovány na moderní populaci (jak ale máme vědět, že pravěké populace fungovaly stejně, jako dnes existující populace, organizované třeba jako národy a etnika?). Rozebírá také problémovost termínů jako "dávní Beringiánci" (je třeba mít na paměti, že Beringie, souš existující v pleistocénu mezi východní Asií a Aljaškou, byla pojmenována po konkrétním člověku, Vitusovi Jonassenovi Beringovi!), a zmiňuje, že někteří paleogenetici, například Jennifer Raff, ve svých knižních dílech přiznali směšnost toho, že některé pravěké populace jsou založeny na znalosti jediného genomu.

V podkapitole Migration Stories (Příběhy o migracích) se čtenářstvo dočte o kultuře Yamnaya, jejíž tažení do Evropy z východu bývá prezentováno jako jakési koloniální dobývání, a na rekonstrukčních obrazech a v televizních dokumentech bývají lidé této kultury zobrazováni jako "drsně vypadající, svalnatí muži s dominantním vzhledem". Autorka upozorňuje na jedno: "Pravda je, že nikdy nebudeme vědět, jak lidé, kterým dnes říkáme Yamnaya, vypadali, a nevíme, zda se samozřejmě vnímali jako jedna koherentní skupina lidí. Nicméně v psaní historie založeném na aDNA byli vykreslováni jako ohraničená komunita asociovaná s 'kavkazským genetickým vkladem' a 'šířením indo-evropských jazyků', což jsou slova a narativy spojené s psaním historie na začátku 20. století zaměřeném na vznik 'Árijců'." To je opravdu znepokojující, a asi není překvapivé, že člověkem zodpovědným za tuto "studii masové migrace" je David Reich. Ten se svým týmem vykresloval muže této kultury jako "pozoruhodně úspěšné v šíření svých genů", což je typ jazyka, jaký by měl každý soudný člověk zavrhnout, a vytváří narativ, jenž je výsledkem jen a pouze Reichových představ; jak profesorka Källén uvádí, "sankcionizuje to příběh mužské pohlavní dominance a pasivní ženské shody - nic z toho ale nevychází ze studií aDNA." Autorka dále píše o Denisovanech, tedy lidské populaci nazvané podle jeskyně Denisova na Sibiři a identifikované v roce 2008: "Kam zatím vidím, genetici neobjevili novou populaci homininů nebo druh - co objevili byl kus kosti s DNA, která neseděla k jejich předchozím modelům druhů homininů. A pak vymysleli denisovskou populaci, aby vyplnili mezeru." Píše o tom, jak jsou Denisované prezentováni v popularizačních médiích jako "lid", což není to samé, co genetická populace, s jakou pracuje populační genetika. K politice starodávných migrací uvádí: "Jaký je pak problém, můžete se ptát, s trochou hravé spekulace a dobrým vyprávěním příběhů? No, pokud budete udržovat názor, tak jako britský genetik Mark Thomas, že 'věda není o vyprávění příběhů, je o jejich testování', pak by většina tohoto podniku nebyla počítána jako věda. Z perspektivy archeologie nicméně vyprávění příběhů a spekulace nejsou samy o sobě velkým problémem. Z etického hlediska, pokud chceme respektovat a bránit integritu pradávných lidí, musíme přiznat, že vyprávíme příběhy, kterými se snažíme pochopit malé fragmenty (ať už věci nebo molekuly) zanechané z dávných časů." Vybízí také k přiznávání toho, že tyto příběhy obsahují elementy spekulací.

Třetí kapitola, A Family Tree of Everyone (Stromový rodokmen pro každého), uvádí čtenářstvo do problematiky předchůdcovství jako kapitálu. Autorka ji začíná vtipnou anekdotou o své údajné příbuznosti Brigitě Švédské a o tom, že Brigitiny pozůstatky zřejmě s největší pravděpodobností nepatří jí, ale někomu jinému. Pokračuje pak uváděním informací o společnostech, které za peníze hledají lidem jejich předky, nebo ověřují jejich příbuznost se slavnými lidmi: "Pokud pošlete vzorek slin společnosti iGENEA a zaplatíte 509 amerických dolarů za Premium Package, můžete zjistit, zda jste příbuzní s Berniem Sandersem. Čtyři z deseti lidí s rodinnou historií v Evropě zjistí, že jsou, protože sdílejí stejnou haploskupinu s jejich mitochondriální DNA." Vysvětluje, co je zač tato haploskupina H (výsledek malého posunu báze molekul při kopírovacím procesu - mutace v mitochondriálním DNA ženy, která žila na území Sýrie před 25 000 lety), a upozorňuje na to, že takové služby, jaké poskytuje iGENEA, vlastně o ničem moc nevypovídají, pokud víte, že vaši předci z matčiny strany jsou z Evropy: "V často citovaném článku v Guardianu britský genetik Mark Thomas zamítl tyto podniky jako 'genetickou astrologii', a vysvětlil, že z vědeckého hlediska je původ něčím 'komplikovaným a velmi nepořádným'. Vedle Thomasova iluminujícího článku existují masy dostupných textů od vědců, učenců a žurnalistů vysvětlující, proč genetický test původu je téměř v každém případě ztrátou času a peněz." Od vědecké kvality takových testů pak přechází k iluzornímu efektu pravdy DNA jako důkazu o původu, kombinovanému s původem jako kapitálem se sociální a politickou hodnotou. Zmiňuje to, jak Donald Trump ve stylu svého děda popírá německý původ své rodiny a místo toho opakuje pohádku o tom, že Trumpovi byli ze Švédska (byť všichni víme, že nebyli). Dále se autorka posouvá k důležitosti kontextu v ohledu na něčí původ, a zmiňuje knihu Native American DNA od profesorky Kim Tallbear, která se zabývá rasovou a kulturní politikou ve vědě a dekolonizací, v níž je dokázáno, že "rasová a kmenová identita je jak komplikovaná, tak historicky náhodná." Příslušnost ke kmeni, například u původních obyvatel Ameriky, neměla co do činění s DNA, ale s mnohem komplexnějším pojmem krve; a krev kmene mohl mít i někdo, kdo do něj byl adoptován! Jinými slovy, krev není jen metaforou biogenetického příbuzenství. 

Profesorka Källén ve třetí kapitole popisuje Human Genome Diversity Project, který fungoval mezi lety 1991 a 1997, a Genographic Project, a upozorňuje na jejich až děsivé nedostatky. Human Genome Diversity Project byl podobně jako známější Human Genome Project založen na antirasismu ("pokud se Human Genome Project odrazil od genetické uniformity 99,9 procent genomu jako báze lidské jednoty a jako léku na rasismus, pak HGDP vyzdvihoval diverzitu ve zbývající části jako základ pro 'hlubokou a podporující jednotu' lidstva"), vycházel z práce svého vedoucího, genetika Luigiho Lucy Cavalli-Sforzy ze Stanford University, vyvíjejícího statistické modely pro estimaci genetického příbuzenství lidských populací na základě krve různých "populací", vytvářel dendrogramy tohoto příbuzenství, a nakonec byl v roce 1997 ukončen kvůli kritice Světové rady původních lidí (jež zanikla roku 1996), která ho označila za "upírský projekt", zneužívající zranitelné indigenní lidi ve jménu vědy. V souvislosti s HGDP autorka píše také o "mizejících lidech", v článku publikovaném v Science z roku 1991 označené pod fotografií polonahé indigenní ženy s malým dítětem za "mizející zdroj", což bylo neskutečně urážlivé. Šlo o to, že "mizející" nebo "vymírající" populace původních obyvatel určitých částí světa měly být vnímány jako "mizející zdroj" těmi, kteří je kvůli jejich "primitivitě" považovali za "zdroj informací o pravěkých lidech". Tím se efektivně vrátily rasistické předsudky antropologie 19. století, na základě nichž byli domorodí lidé s jinou než bílou barvou kůže vnímáni jako "primitivnější" a "bližší pravěkým lidem". HGDP byl ukočen, ale pak nastoupil Genographic Project, který navázal na práci Cavalli-Sforzy (vedl jej genetik a podnikatel Spencer Wells, který dříve u Cavalli-Sforzy dělal výzkum) a dal mu pozici v radě projektu. Tento projekt byl dokončen v roce 2020. Autorka uvádí kritiku Debry Harry z Rady indigenních lidí ohledně biokolonialismu (Indigenous Peoples Council on Biocolonialism) z roku 2006, podle níž projekt domorodému obyvatelstvu v podstatě říkal, čím je, odkud přišlo a komu je příbuzné. Na rozdíl od HGDP se však Genographic Project vyhnul nařčením z rasismu, údajně i díky tomu, že byl propagován v National Geographic, kvůli čemuž si získal větší přízeň široké veřejnosti. Cavalliho-Sforzu mimochodem opět vyzdvihoval již několikrát zmíněný pochybný David Reich, též bývalý student tohoto genetika. Je dobré vědět, co jsou tito lidé zač, a jak jeden ovlivňoval druhého. Profesorka Källén se dále v této kapitole zabývá tím, jak silný je obraz stromu, co se týče příbuzenství. Na příkladu Ernieho LaPointeho z lidu Lakotů, který měl mnoho důkazů pro to, že je potomkem Sedícího býka, ikonického lídra odboje původních Američanů proti expanzi Spojených států směrem na západ, a který se rozhodl své příbuzenství s ním dokázat podstoupením DNA testu (který poukázal na to, že Ernie s největší pravděpodobností opravdu Sedícímu býkovi příbuzný je), ukazuje, do jaké pasti mohou být i domorodí obyvatelé zahnáni onou údajnou "vše vypovídající" hodnotou DNA (byť genetické důkazy jeho příbuzenství se Sedícím býkem nebyly až tak důležité a extenzivní, jako ty papírové, jež měl k dispozici desítky let předtím). Autorka se dále zabývá kontroverzí konceptu "nemixovaného jedince", který je problematickým odkazem HGDP a který "přidává benzín do plamenů politických hnutí, které mají zájem o esenciální rasovou a etnickou identitu."

Busta pravěkého člověka označovaného jako Cheddar Man, rekonstruovaná na základě lebky nalezené v Mendip Hills v roce 1903, a přítomná v londýnském Přírodovědném muzeu. Zdroj: The Guardian

Čtvrtá kapitola, Paleopersonalities (Paleoosobnosti), je zaměřena hlavně na rekonstrukci pravěkého muže přezdívaného Cheddar Man, jehož pozůstatky byly nalezeny u vesnice Cheddar v anglickém Somersetu v roce 1903, a který, přestože jeho 10 000 let staré pozůstatky vůbec nepatří k těm nejstarším lidským nalezeným v Británii (nejstarší kosti lidí druhu Homo sapiens z Británie jsou stáří 40 000 let, a nejstarší pozůstatky jiných homininů z Británie jsou staré 1 milion let), se proslavil jako "první Brit". Analýzou jeho mitochondriální DNA se ke konci 90. let zabýval profesor Bryan Sykes z Oxfordské univerzity, k čemuž využil stoličku Cheddar Mana. Aby pro jeho výzkum byla nadšena široká veřejnost, hledal pro svou knihu a televizní dokument o analýze mtDNA tohoto mezolitického muže některého z jeho nejbližších žijících příbuzných, a v hledání zvítězil somersetský učitel dějepisu Adrian Targett. Jako jeden z malé skupiny testovaných totiž patří do haploskupiny U5. Profesorka Källén upozorňuje na to, že samozřejmě do této haploskupiny patří celých 10 % dnešní evropské populace, takže příběh o blízkém příbuzenství Cheddar Mana a pana Targetta je hodně zveličený, a doplňuje: "Nejdůležitější je, že tento 'match' byl něco docela jiného, než 'DNA match', jaký známe v laických termínech z testů otcovství či kriminálních případů. I tak zpráva o něm vyslala šokové vlny extatickými exklamacemi napříč britskými médii. 'Yaba Daba Doo! Geny potvrzují, že učitelův táta byl caveman', napsal Mirror, s titulkem evokujícím postavu z televizního cartoonu, Freda Flintstona. Scotsman popsal Cheddar Mana jako Targettova 'dávno ztraceného příbuzného', a Guardian o nich napsal jako o 'blízkých příbuzných'." Pokud jste dosud nad mediálními senzacemi ohledně příběhů vytvořených z malého množství informací získaného z výzkumů aDNA nekroutili hlavou, pak věřím, že tento případ už vás přesvědčil - je to něco tak neomaleného, že tomu člověk vážně nechce věřit. Ještě absurdnější byla pak obrana Targettova menšího nosu oproti "kaňkovitému" nosu jeho údajného předka, do které se pustila jeho manželka Catherine. Odsud se profesorka Källén přesouvá k nové důležitosti Cheddar Mana v kontextu Brexitu. Zabýval se jím dokumentární film The First Brit, odvysílaný v roce 2018 na Channel 4, v rámci něhož byly širokému publiku představeny tehdy nově získané informace o barvě kůže, barvě očí a struktuře vlasů této paleoosobnosti. Autorka nicméně poukazuje na to, že "kvůli fragmentaci starobylého genomu musela analýza zahrnout prvky odhadu. Navíc predikce pigmentace - i u žijících jedinců - bude založena na odhadech probability." Nejjistějším výsledkem analýzy Cheddar Manovy aDNA měla být barva očí, jež však na bustě vytvořené bratry Kennisovými, a umístěné v londýnském Přírodovědném muzeu, neodpovídá přesně zjištěním autorů studie. Důležitým faktem, na který autorka upozorňuje, je to, jak byla barva kůže tohoto pravěkého muže využita v identitární politice minulého desetiletí. Jeho údajná tmavá barva kůže zavřela ústa všem těm anti-imigrantským hlupákům, kteří volali po Brexitu a vyhoštění lidí jiné než bílé barvy pleti, ale vychází z malého množství údajů. Jak by se asi Cheddar Man cítil, kdyby věděl, že se stal předmětem politických sporů jednadvacátého století?

Část čtvrté kapitoly se zabývá také rekonstrukcí obličeje denisovské dívky. V závěru kapitoly se profesorka Källén zabývá tím, jak jsou pravěcí či starověcí lidé využíváni k protlačení současných politických narativů, a jak dochází k cherry-pickingu některých jejich znaků: "Pokud byl nový výzkum Cheddar Mana zaměřen na barvu, pak výzkum vikingské bojovnice byl celý o pohlaví. Málo mediálních plátků mělo zájem o chromozomální pohlaví Cheddar Mana, sterjně jako u vikingské bojovnice nedocházelo ke zmínkách barvy očí a pleti. ... Jak Cheddar Man, tak vikingská bojovnice jsou svázáni identitární politikou specifickou pro časy a situace, ve kterých byly vytvořeny jejich persony inspirované DNA." Musím uvést tato autorčina slova: "Jen aby bylo jasno: já bych také preferovala definici současné britské (a švédské) identity jako rozmanitou a tolerantní. Také chci, aby děti ve školách (všude) cítily, že jsme všichni jednou rasou - lidskou rasou - a že se máme vzájemně respektovat. Také bych každý den v týdnu propagovala pohled na gender umožňující jedincům jakéhokoli chromozomálního pohlaví jít za jakýmikoli profesními cíly, za kterými chtějí. Ale je správné používat starodávné jedince jako rekvizity v oné snaze? Existuje etický limit naší exploatace dlouho mrtvých, když jim darujeme novou čelní tkáň a jasné skelné oči, nebo když tvrdíme, že by měli být vzrušeni z toho, že zazářili ve světle, jež na ně bylo vrženo? ... Toto jsou komplikované otázky, a já nepředstírám, že mám jednoduchou odpověď." Poslední kapitola knihy, In Defense of the Molecule (Obrana molekuly), začíná odkazem na politickou satiru The Good Fight, odehrávající se během první trumpovské éry, a návratem k termínu situované znalosti od Donny Haraway. Autorka se vrací také k iluzornímu efektu pravdy, poprvé definovanému americkými psychology v roce 1977; ten popisuje přijetí opakovaného narativu těmi, kteří dané problematice nerozumí (řekněte laikům a neznalcům stokrát, třeba v masových médiích, že se koná "revoluce aDNA" nebo že "DNA poskytuje lepší informace o jedincích, než cokoliv jiného", a oni to přijmou jako fakt). Připomíná, že výše zmíněné narativy o lidech kultury Yamnaya byly zneužity na neo-nacistických internetových fórech pro příběhy o "původu Árijců", a uvádí také to, jak izraelský premiér Benjamin Netanjahu využil studie aDNA lidí z archeologického naleziště v jižním Izraeli "k odpálení provokativního tweetu o tom, že Židé přišli do Svaté země dlouho před Palestinci", přičemž upozorňuje na to, že vědci zodpovědní za tyto narativy se rozhodli nijak ony neo-nacistické a sionistické narativy nevyzývat. Na závěr profesorka Källén argumentuje pro překonání binárního myšlení, přičemž jako inspiraci pro nás v tomto ohledu vnímá kulturní teoretičku Trinh T. Minh-ha, brání molekulu DNA ("Molekuly nemluví, a neměly by být zatíženy zodpovědností za příběhy, které nepovyprávěly.") a volá k transparentnosti vědců studujících aDNA. Je dobré, když široká veřejnost o limitech výzkumů aDNA ví, a když jí není lháno vyprávěním grandiózních příběhů.

The Trouble with Ancient DNA je podle mě skutečně velice hodnotná kniha, která mi toho dala mnoho k přemýšlení. Na pravou míru uvádí to, co by každému, kdo si kdy přečetl byť třeba jediný článek o výsledcích výzkumu aDNA pravěkých nebo starověkých lidí v popularizačních a zpravodajských médiích, mělo být známo, totiž že aDNA (a DNA obecně) není nějakým nadřazeným nositelem informací, ale jen jedním z mnoha nositelů informací, jež v archeologickém výzkumu mají své místo. Umožňuje čtenářstvu na konkrétních případech pochopit, jak jsou příběhy o lidech, využívající výzkumů aDNA, vyprávěny pod smrští kulturních, sociálních, politických, ekonomických i jiných vlivů, a jak mohou některé z nich být využity nebo zneužity ubližujícími a dokonce genocidálními politickými projekty. Opravdu musím The Trouble with Ancient DNA doporučit.

Nejčtenější