Vzpomínka na Jane Goodall

Ve středu 1. října 2025 obdržel svět smutnou zprávu. Jane Goodall, významná britská primatoložka, etoložka a antropoložka, jedna z největších odbornic na šimpanze, aktivistka a ochránkyně přírody, zesnula ve věku 91 let. I mezi naprostými laiky nezajímajícími se o přírodu je její jméno dobře známo, a právem je vtesáno do zdi pomyslné haly slavných přírodovědců, kteří ovnivnili veřejné mínění a jejichž životní dílo mnohé znamenalo a ještě znamenat bude pro bezpočet lidí. Ani na chvíli nelze pochybovat o tom, že Jane Goodall byla inspirací pro celé generace primatoložek a primatologů, a že výrazně přispěla k pochopení našich fylogeneticky nejbližších žijících příbuzných z lesů a savan tropické Afriky, kteří jsou však vlivem (nejen) pytláctví a ztráty své přirozené domoviny ohroženi. Když v 60. letech minulého století studovala pod význačným paleoantropologem Louisem Leakeym šimpanze v Tanzanii, načež díky této práci dosáhla titulu PhD z etologie, oboru zabývajícího se zvířecím chováním, na Cambridgské univerzitě, nemohla si zřejmě představit, jak velký vliv měla mít v ohledu na poznávání světa zvířat. Byla jednou z Leakeyho "trimátek", spolu s Dianne Fossey, která se pro změnu zaměřovala na gorily, a Birutė Galdikas, jež zasvětila svůj život orangutanům. V posledních letech byla Jane Goodall aktivní na poli popularizace nutnosti řešit současnou změnu klimatu a problém přelidnění, a obdržela prestižní ceny, včetně Medaile Stephena Hawkinga za komunikaci vědy v roce 2022 nebo Prezidentskou medaili svobody od bývalého amerického prezidenta Joea Bidena v lednu 2025. Její úmrtí bylo nečekané; letos na podzim měla ve Spojených státech amerických sérii přednášek. Zemřela ve spánku.

Jane Goodall s šimpanzem v Tchimpounga Chimpanzee Rehabilitation Centre v konžském Brazzaville. Fotografie Fernanda Turma a Jane Goodall Institute převzatá z webu Britannica

Byl to právě výzkum, který Jane Goodall prováděla v 60. letech v tanzanském Národním parku Gombe Stream, co poprvé jasně poukázalo na to, že náš druh není tím jediným, který vytváří a používá nástroje. Její mentor pak v reakci na publikování výsledků její studie prohlásil ono slavné: "Nyní musíme redefinovat člověka, redefinovat nástroj, nebo akceptovat šimpanze jako člověka!" Kromě toho Jane Goodall v Tanzanii také zdokumentovala kanibalismus a násilí v šimpanzích tlupách, a mezi lety 1974 až 1978 věnovala pozornost Válce šimpanzů v Gombe, čtyři roky a čtyři měsíce trvajícímu násilnému konfliktu mezi dvěma tlupami šimpanzů, během nichž všichni samci obou komunit zahynuli. Zajímavé bylo, že při svém studiu šimpanzů zamítla dávat jednotlivým zvířatům čísla, jak bylo zvykem ve snaze držet se jakési přehnané vědecké objektivity; místo toho pro ně používala jména. Někteří ji vyčítali antropomorfizaci šimpanzů; v 90. letech v knize The Great Ape Project: Equality Beyond Humanity (Velký lidoopí projekt: Rovnost mimo lidstvo) reflektovala kritiku, kterou zklidila za svých studentských let v Gombe o 30 let dříve, když používala termíny jako "nálada", "dětství" či "motivace" při popisu šimpanzího chování. Za svou kariéru napsala Jane Goodall 32 knih, z nichž 15 bylo určeno mladším čtenářům a bylo spíše popularizačního rázu. Její první kniha nesla název My Friends the Wild Chimpanzees (Mí přátelé, divocí šimpanzi), a vyšla v roce 1969. O tři roky později napsala a vydala bestseller In the Shadow of Man (Ve stínu člověka), který patří mezi klasiky přírodopisné literatury; předmluvu k němu napsal dokonce Stephen Jay Gould. V roce 2000 jí vyšly hned dvě knihy - 40 Years at Gombe (40 let v Gombe) a Africa In My Blood (Afrika v mé krvi). Jejím posledním knižním dílem byla The Book of Hope: A Survival Guide for an Endangered Planet (Kniha naděje: Průvodce přežití pro ohroženou planetu), kterou napsala spolu se spisovateli Douglasem Abramsem a Gail Hudson v roce 2021. Z knih pro děti, na nichž pracovala, mohu zmínit Chimpanzees I Love: Saving Their World and Ours (Šimpanzi, které miluji: Záchrana jejich a našeho světa) z roku 2001. 

Jane Goodall s šimpanzím mláďátkem v Národním parku Gombe v Tanzanii, 60. léta. Fotografie Huga van Lawicka z webu National Geographic

Kromě vědeckého výzkumu a psaní knih pro různé věkové kategorie čtenářstva se Jane Goodall podílela také na tvorbě dokumentárních filmů o přírodě, většinou právě o šimpanzích. Mezi nimi to byly třeba dokumentární série BBC Chimpanzee Diary (Šimpanzí deník) z let 1997 a 1998, televizní speciál Jane Goodall's Return to Gombe (Návrat Jane Goodall do Gombe) uvedený na stanici Animal Planet v roce 2003, celovečerní snímek Chimpanzee (Šimpanz) od společnosti Disneynature uvedený do kin v roce 2012, biografický dokumentární film Jane od National Geographic z roku 2017 nebo IMAX film Jane Goodall: Reasons for Hope (Jane Goodall: Důvody pro naději) režiséra Davida Lickleyho z roku 2023. Její práce byla také inspirací pro filmařky letošního dokumentárního seriálu americké PBS s názvem In Her Nature (V její přírodě), který dokumentoval činnost přírodovědkyň a ochránkyň přírody v různých částech světa. Co se týče jejího aktivismu, od roku 2022 byla členkou rady americké neziskové společnosti na podporu práv zvířat s názvem Nonhuman Rights Project, a byla také patronkou britské charity Population Matters snažící se řešit problém přelidnění a zvýšení vzdělání, zdraví a práva žen; dalšími patrony této charity jsou moderátoři přírodopisných filmů David Attenborough a Chris Packham. Společnost Mattel v roce 2022 vydala panenku Barbie ve stylu Jane Goodall, vytvořenou z recyklovaného plastu. 

V roce 2025 zesnulo několik významných přírodovědců, mezi nimi paleolimnolog a paleoekolog Andrew S. Cohen, behaviorální psycholožka a mořská bioložka Karen Pryor nebo také neurobiolog Steven Rose. Jane Goodall nyní patří mezi ně. Svět na ni určitě nezapomene - její přínos byl obrovský. Je to však nezměrná škoda, že musela odejít. Nechť odpočívá v pokoji...

Ostudné počínání Izraele s flotilou vezoucí humanitární pomoc Palestincům

Den po napsání recenze knihy The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od švédského akademika Andrease Malma přináším na svůj blog ještě jeden příspěvek týkající se Palestiny. Chci se v něm trochu více vyjádřit k tomu, co Izrael provedl v reakci na výpravu flotily s názvem Global Sumud Flotilla, vezoucí humanitární pomoc vybíjeným Palestincům v okupovaném pásmu Gazy, minulý týden ve středu, 1. října. Že přepadení této i kterékoli jiné flotily, které se za desítky let snažily proniknout k břehům Gazy po moři, bylo nelegální, to je známo každému. Izraelští ozbrojenci ostatně už mimo izraelské území zmařily cestu aktivistky Grety Thunberg do Gazy minimálně dvakrát, ale nejspíše třikrát. Její první pokus skončil ještě před vyplutím, druhý skončil v červnu v mezinárodních vodách, a také cesta Global Sumud Flotilla byla ukončena izraelskými složkami daleko od území jejich státu. Mořské síly Izraele zastavily 44 plavidel krátce po zveřejnění jasně zfalšovaných údajných "důkazů" spojení Grety Thunberg s hnutím Hamás na sociálních sítích, vydaných izraelským ministerstvem zahraničí. Nutno podotknout, že v nich Izrael v podstatě označil britského politika George Gallowaye za člena Hamásu. Když jsem ten tweet v úterý 30. září viděl, musel jsem se smát. To si vláda izraelského státu opravdu myslí, že jsme všichni takoví hlupáci? Následujícího dne nicméně byli všichni aktivisté plavící se na lodích flotily pozatýkáni, a o víkendu se pak začaly vynořovat informace o tom, co bylo prováděno Gretě Thunberg, ženě mladší, než jsem já, ve věznici Ktziot, nechvalně známé tím, že jsou v ní mučeni Palestinci.

Greta zažila bití, tahání po podlaze za vlasy, byla umístěna do cely plné štěnic, kvůli nimž se jí po těle začaly objevovat červené skvrny, za dobu věznění měla minimum vody a jídla, a podle slov dalších aktivistů s ní bylo zacházeno jako s trofejí. Podle některých byla dokonce nucena pózovat s izraelskou vlajkou, zatímco si ji takto bachaři ve věznici Ktziot fotografovali a natáčeli, a přitom se jí posmívali. Když ji dnes spolu se 170 dalšími aktivisty Izrael deportoval, a ona poskytla výše uvedený rozhovor v Řecku, o svých zkušenostech s věznicí nehovořila - doslova pronesla, že o tom celá tato věc není. Dokážeme si však představit, jaké to pro ni - a pro další účastníky výpravy - muselo ve vězení být. Dále však hovoří o tom, že Palestincům je blokována jakákoli humanitární pomoc přes moře, a je podle ní hanbou, že se takto obyčejní občané a nikoliv vlády musí pokoušet o minimální pomoc hladovějícím a vyvražďovaným obyvatelům Gazy. Označení za "hrdinku" odmítá. O žádné hrdinství zde nejde - jde o ukázku solidarity a toho, že je třeba jednat. Svět mění organizované akce, nikoliv nějaká individuální hrdinství. A aktivistům z Global Sumud Flotilla se rozhodně podařilo poukázat - už jen proto, že tváří této flotily byla Greta a také proto, že se jednalo o historicky největší pokus prolomit ilegální okupaci Gazy izraelskými silami na moři - na tento závažný problém.

Podle Kierana Andrieua, kontributora britského nezávislého média Novara Media, který byl členem výpravy Global Sumud Flotilla a který byl nejprve deportován do Istanbulu, se jedná o ohromný politický úspěch. Tvrdí, že Izrael prohrává svou propagandistickou válku. Také odhalil, že mačo izraelští ozbrojenci během noci, kdy obsadili lodě, nedokázali vydržet svou mořskou nemoc, a tak zatímco se trádovali po palubách se střelnými zbraněmi, zvraceli - podle Kierana to bylo komické, stejně jako děsivé a potenciálně smrtící. Hovoří také o tom, že v cele, do níž byl umístěn s dalšími několika lidmi, měl přístup pouze ke špinavé vodě hnědého zbarvení, která byla pravděpodobně infikována. Zajatcům nebylo dovoleno brát léky, které potřebovali na srdce, záchvaty nebo hemofilii. Otřesné podmínky. Zmiňuje také dva případy sexuálního násilí spáchaného na aktivistkách, o kterých zatím ví. Více se dozvíte v jednadvacetiminutovém rozhovoru s ním, který vyšel před nějakými šesti hodinami na YouTube kanálu Novara Media.

Dalšími aktivisty, které Izrael zajal v mezinárodních vodách, jsou Ada Colau, bývalá starostka Barcelony, nebo také česká aktivistka Šárka Přikrylová. Podle dnešních informací bylo 171 aktivistů deportováno do Řecka a na Slovensko. Povede to, jak byla cesta flotily nelegálně ukončena, ke zvýšení povědomí západního světa o genocidě, kterou Izrael páchá? Doufám, že i díky této akci si více lidí uvědomí, jak jsou západní mocnosti namočeny v neomluvitelném, hyenním počínání izraelského státu vůči Palestincům. Vypadá to, že se věci začínají dávat do pohybu. 

The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth | Kniha týdne

První říjnovou neděli vám přináším 14. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každý týden seznamuji s knihou, kterou jsem buď přečetl za poslední dny nebo jsem se k ní vrátil po přečtení dříve. Předchozí části Knihy týdne byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose a Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů. Tentokrát vám představím knihu, jejíž obsah má obrovskou relevantnost za současného dění na Blízkém východě.

The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth (česky Destrukce Palestiny je destrukcí Země) je kniha švédského akademika, docenta v oboru humánní ekologie a novináře Andrease Malma, která byla vydána v lednu 2025 nakladatelstvím Verso Books. Na 144 stranách představuje argument pro vnímání posledních dvou set let destrukce palestinského území, nejprve zuboženého silami britského impéria a později po desítky roků izraelskou okupací, ve spojení s fosilním kapitálem a fosilním imperialismem, a jejím cílem je dokázat, že energie z fosilních paliv je hnací silou západem podporovaného, stále probíhajícího neštěstí, které v posledních dvou letech vyústilo v genocidu Palestinců. Jedná se o delší pamflet založený na pečlivé rešerši historického útlaku palestinského obyvatelstva a ničení jeho domovského území cizími silami, nabízející vhled do problematiky izraelsko-amerických vztahů, kritiku teorie izraelské lobby a argumenty pro označení genocidy Palestinců za první technogenocidu v historii. Čtenáře dále seznamuje s odlišnými frakcemi palestinské rezistence okupaci izraelským státem. Andreas Malm sám v Gaze žil v 90. letech minulého století, a jak v knize sám uvádí, právě přes Palestinu se dostal k zájmu o klima, kterému se nyní věnuje v akademickém prostředí. Je autorem dobře známé knihy How to Blow Up a Pipeline (Jak odpálit ropovod) z roku 2021, která sloužila jako inspirace ke stejnojmennému akčnímu thrilleru režiséra Daniela Goldhabera uvedeného do kin o rok později. Malmovou asi nejznámější akademickou publikací je kniha Fossil Capital: The Rise of Steam Power and the Roots of Global Warming (Fosilní kapitál: Vzestup parní moci a kořeny globálního oteplování) z roku 2016. Působí na Lundské univerzitě ve Švédsku, kde dříve studoval sociální a ekonomickou geografii. Tuto knihu mohu vřele doporučit.

Přední obálka knihy The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth vydané nakladatelstvím Verso Books v lednu 2025. Zdroj: Knihy Dobrovský

Knihu The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth jsem si přečetl v době od pondělí 29. září do neděle 5. října letošního roku, a zanechala ve mne silné pocity. Zrovna v uplynulém týdnu izraelské ozbrojené složky provedly další nekalost, když v mezinárodních vodách přepadly flotilu s označením Global Sumud Flotilla (o níž jsem již zde na blogu psal minulý měsíc) mířící do Gazy s humanitární pomocí. Dnes, když jsem knihu dočítal, mne již do očí bily články o násilí páchaném na Gretě Thunberg, která byla součástí výpravy flotily (a jednalo se o její 3. pokus prolomit nelegální obléhání břehů Gazy), a jež byla, aniž by spáchala jakýkoli trestný čin, umístěna do cely plné štěnic, bita a jinak ponižována. Hyenost izraelského státu nezná mezí, a čím déle je toto sionistické násilí na Palestincích a těch, jež s nimi vyjadřují solidaritu, pácháno, tím více, alespoň doufám, se svět probouzí a přestává věřit v pohádku ospravedlňující izraelskou okupaci palestinských území, vyvražďování palestinského obyvatelstva i založení státu Izrael pochybnými, rasistickými nacionalisty, kteří už před stovkou let hovořili a psali o Palestincích zrovna tak, jak nacisté hovořili o Židech. Svou podporou Palestiny jsem se na svém blogu v posledních letech netajil. Dvakrát jsem se účastnil pochodu pražského Alt Prajdu s pro-palestinskou částí v rámci většího pochodu Prague Pride, a to jak loni, tak letos. V loňském roce jsem si vyslechl také přednášku uskupení Queers for Palestine a Pangea, která se konala pod záštitou samotného Prague Pride, který je jinak z levice kritizován pro svůj pro-izraelský postoj. Čím více je mi toho o útlaku palestinského obyvatelstva známo, a čím více o něm čtu - nyní je seznamu mé budoucí četby i kniha od Judith Butler kritizující sionismus a násilí na Palestincích z roku 2012 - tím více cítím opodstatněné naštvání vůči mocenským strukturám, jež tento útlak zapříčiňují.

Andreas Malm v této publikaci nabízí analýzu historického pozadí destrukce Palestiny, jež podle něj šla ruku v ruce s nárůstem využití fosilních paliv v imperialistickém tažení Británie, a vidí Palestinu jako ukázku drastického ničení a vykořisťování planety Země systémem založeným na fosilních palivech a mocí, která se s nimi pojí. Sestává z textů, které původně napsal pro Verso Blog - pro blog nakladatelství, jež knihu vydalo. Ke dvěma dlouhým kapitolám je však připojen také text, který jím byl napsán speciálně pro tuto publikaci, a který je reakcí na kritiku ze stran některých osob na levici, jež vyzývaly detaily autorovy analýzy nebo jeho explicitní zamítnutí teorie izraelské lobby v ohledu na americkou podporu genocidy a obléhání palestinského území. Myslím si, že The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth má co říci k současnému dění, které je třeba vnímat v historickém kontextu. Tolik lidí neustále propadává tomu liberálně-demokratickému diskurzu o 7. říjnu 2023 - "že vše začalo útokem Hamásu" a podobně, přičemž ignorují, snad záměrně (a snad dokonce v té ignoranci vyrůstali), co vše bylo předtím. Právě tito lidé neznalí předchozích dvou století strašlivého plenění Palestiny budou z přečtení této knihy benefitovat nejvíce.

Kniha sestává ze čtyř částí. První je předmluva s názvem No Limits (Žádné limity či Bez limitů), kterou docent Malm napsal v Paříži v červenci 2024. Po tomto úvodním, jen několik stran dlouhém textu následuje nejdelší kapitola knihy, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth (Destrukce Palestiny je destrukcí Země), nabízející historický kontext a argumenty pro označení trvající genocidy Palestinců jako technogenocidu. Další kapitola, Response to Some Objections Regarding the Palestinian Resistance (Odpověď na některé námitky ohledně palestinského odporu), je pak autorovou reakcí na přátelskou kritiku jeho kolegy Matana Kaminera, publikovanou též na Verso Blog, ohledně první kapitoly (a prvního z Malmových článků na toto téma, vydaného v roce 2024 na onom blogu). Poslední část knihy, Response to Some Objections Regarding the Israel Lobby (Odpověď na některé námitky ohledně izraelské lobby), je pak reakcí docenta Malma na kritiku Eda McNallyho - politického teoretika zastávajícího teorii izraelské lobby coby hnáče americké podpory, kterou autor této knihy v první kapitole vyvrací - z amerického marxistického časopisu Jacobin. Co se týče obrazových materiálů, v první kapitole knihy se nachází jedno schéma bitevního plánu a tři dobové rekonstrukce brutálního útoku britského impéria na město Akko v polovině 19. století.

V předmluvě No Limits se autor vyjadřuje ke zrození této knihy. Zmiňuje přednášku, kterou v dubnu 2024 přednesl na Americké univerzitě v Bejrútu v Libanonu, kterou předmluva pro The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth v podstatě shrnuje. Jedná se o výčet strašlivých čísel - od počátku Tufan al-Aqsa 7. října 2023 do července 2024, kdy docent Malm ještě poupravil tento manuskript, zabil stát Izrael téměř 39 000 Palestinců. Přes 16 000 z nich byly děti. Připomíná, že přes 1 700 000 lidí bylo vystavěno přenášlivým chorobám, 150 000 domů bylo zcela zničeno, mezi nimi i 115 škol nebo univerzit, a 206 archeologických, památných či zemědělských lokalit bylo také zcela rozmetáno. Od aktualizace tohoto textu uběhl více než rok; Al Jazeera nás 3. října 2025 informovala o tom, že od doby eskalace konfliktu bylo zabito nejméně 66 288 obyvatel Gazy, a zraněno bylo 169 165 lidí. Docent Malm zmiňuje události jara 2024, kdy milion Palestinců v době, kdy okupační armáda ještě nedorazila do města Rafah, bylo zatlačeno do sítě uprchlických táborů založených už roku 1948. Připomíná plané sliby tehdejšího amerického prezidenta Joea Bidena, jež se týkaly Rafy - a jejich porušení. Připomíná hrozivý projev Benjamina Netanjahua, současného izraelského premiéra, který Izrael vyzdvihoval jako "civilizaci" a Palestince jako "barbarismus", a Bidenovu spolupráci s ním. Autor píše: "Jakkoliv pobuřující a rozzuřujícím to je - nebo by mělo být - je to v dokonalém souzvuku s vývojem na jiné frontě, které se tento manuskript týká též: klimatu. Neexistují limity, kolik fosilních paliv může být vytěženo." Připomíná, jak fosilní paliva ovládají svět: "Za čtyři roky Bidenovy administrativy rozdaly Spojené státy 1453 nových licencí [na extrakci ropy a plynu], o jednu pětinu více než za první Trumpovy administrativy, polovinu všech světových licencí ve 20. letech 21. století. Šílenství je vedeno Anglo-Amerikou se svými osadnicko-koloniálními petrostáty: Spojeným královstvím, Austrálií, Kanadou - ale nade vším Spojenými státy - plus Norskem, pěti bohatými zeměmi spolu dávajícími dohromady více než dvě třetiny licencí v tomto desetiletí. Mezitím hurikány bez zástavy trhají Karibik, povodně zaplavují Brazílii, horké vlny spalují Asii, vlna klimatického utrpení na globálním jihu je neustále na vzestupu. A každý ví, že další těžba donese katastrofu do nových výšin, ale i tak licence dále proudí, se stejnou povinnou bezhraničností jako podpora okupace, stejný hnáč destrukce zcela bez kontroly." Nedá se, než souhlasit, vždyť to je vše pravda.

První a nejdelší kapitola, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth (Destrukce Palestiny je destrukcí Země), mi mnohé dala. Myslím si, že vnímat souvislost mezi vzestupem využívání fosilních paliv nejen pro armádní účely a koloniálním násilím, zde tedy reprezentovaným vybíjením palestinského obyvatelstva, je zásadní pro pochopení počátku celého dění v Palestině před takřka dvěma stovkami roků. Ze všeho nejdříve však v podkapitole The First Advanced Late Capitalist Genocide (První pokročilá pozdně kapitalistická genocida) docent Malm rozebírá odlišnosti genocidy palestinského obyvatelstva ve srovnání s dalšími zvěrstvy nedávné historie, včetně těch v Myanmaru, Súdánu či Guatemale, a píše, že od Holokaustu nedošlo k tak obrovskému systematickému trýznění určité skupiny lidí. Nejprve jsem byl zaražen, že v této podkapitole vyjádřil nadšení z událostí 7. října 2023, kdy přece ozbrojenci Hamásu prováděli izraelským civilistům nepopsatelně hrůzné věci - docházelo k násilí fyzickému, psychickému i sexuálnímu. Brzy jsem však pochopil, že samozřejmě pro autora - a přece pro nikoho na levici podporujícího utlačované skupiny - nadšení pro rezistenci vůči okupantovi absolutně neznamená nějaké nadšení nebo zasouhlasení pro hyenní násilí, ke kterému toho dne docházelo. Uvědomoval si tehdy také, jak Izrael nejspíše zareaguje, ale dále píše: "S čím jsem já osobně nepočítal byl rozsah, se kterým se západ vrhl do masového vybíjení. Očividně jsem se v tom měl vyznat lépe. Ale ať už byla ta naivita jakákoli, události posledního půlroku donutily vyvstat otázku o nátuře této aliance. Co přesně pojí stát Izrael se zbytkem západu tak blízce? Co vysvětluje ochotu zemí jako je USA a Spojené království kolaborovat v této genocidě? Proč americké impérium sdílí cíl Izraele zničit Palestinu?" Připomíná, že cílem této genocidy je fyzická destrukce celé Gazy nebo alespoň její části, k čemuž v rámci izraelské okupace palestinských území došlo už několikrát v historii - hlavně mezi lety 1948 a 1950. Poprvé také zmiňuje arabské slovo "Nakba", které můžeme přeložit jako "katastrofa" - několikrát jej později v knize ještě použije. 

Zmiňuje slova právního státního zástupce Steva Schleichera namířená proti Devinu Chauvinovi, který v květnu 2020 zavraždil George Floyda: "Pokud děláte něco, co někomu ubližuje, a víte to, pak to děláte naschvál." A k nekrocénní katastrofě, ve které žijeme, pak docent Malm píše: "Cílem extrakce uhlí nebo ropy nebo plynu je vydělat peníze. Jakmile je ale jasné, že tato forma vydělávání peněz vlastně zabíjí mnoho lidí, absence záměru se začíná naplňovat. Jako důsledek základních poznatků klimatické vědy, ta znalost je dnes více či méně univerzálně rozšířena: fosilní paliva zabíjejí lidi, namátkou, slepě, nerozlišujíce, s těžkou koncentrací na chudé lidi globálního jihu; a zabíjejí ve větších číslech, čím déle business as usual pokračuje. Když je atmosféra přeplněna CO2, letalita jakéhokoli přídavku CO2 je vysoká a na vzestupu. Masová úmrtí jsou pak ideologicky a mentálně procesována, de facto jako akceptovaný výsledek kapitálové akumulace." Odsud, od masové vraždy, kterou páchá Izrael se svými západními spojenci, a masové vraždy, kterou jako důsledek těžby fosilních paliv páchá kapitál a ti, jež jej akumulují ve velkém, pak docent Malm postupuje k počátku destrukce Palestiny v roce 1840. Od 20. let 19. století se britské loďstvo honosilo novou zbraní - párou. Spalování uhlí učinilo jeho bojové lodě velice silnými prostředky boje proti Osmanské říši, kterou nakonec právě Británie zničila. A v roce 1840 šlo britské impérium do války s Muhammedem Alim, egyptským pašou, který sice sloužil Osmanské říši, ale ve skutečnosti si dělal, co chtěl, a do toho bojoval s jedním sultánem. Ali byl nebezpečný pro britský volný trh, protože za pomocí všelijakých tarifů a monopolí okolo bavlnářství do trhu, až po Indii ovládaného Brity, pronikal. Charles Napier a Lord Palmerston - druhý jmenovaný označil Aliho za "arogantního barbara" - vytáhli do boje s cílem zničit ho. Napierova parní loď Gorgon (nebo počeštěle Gorgona) se zásobou 380 tun uhlí, 1600 vojáky a 6 děly začala v září 1840 patrolovat vody u Bejrútu. 1. listopadu toho roku pak s dalšími třemi parními loděmi dorazila k palestinskému městu Akko. 3. listopadu do něj začaly pálit z děl: "Palestinské město Akko se proměnilo v masu sutin." Sám Napier v dopisu poslaném své ženě napsal, jaký měl pak pocit viny, když spatřil potrhaná těla dětí, žen a mužů na pobřeží, když byl proces destrukce města ukončen. 

Dobová rekonstrukce útoku britských lodí na palestinské město Akko pod vedením admirála Charlese Napiera od bratrů Schranzových z roku 1841. Zdroj: Verso Books

Výsledek umocnil postavení britského impéria, a jak autor píše: "Británie byla připravena projektovat moc fosilních paliv napříč planetou poté, co své koště otestovala v Palestině." Píše o Aliho snaze obstarat si vlastní zásobu fosilních paliv, jeho hledání ložisek uhlí v Egyptě i v Súdánu; Ali nebyl hloupý, a aby si své impérium udržel, hodlal se Britům postavit s jejich vlastní zbraní, s fosilními palivy. Ale příliš se mu nedařilo. Revolta dělníků nahnaných do uhelných dolů v Libanonu v roce 1840 přispěla britskému impériu, a po onom roce, kdy egyptské bavlnářství efektivně zaniklo, si Aliho domovina prošla obdobím těžké deindustrializace. S rokem 1840 a destrukcí města Akko se však pojila ještě jedna věc - první návrhy, vyřčené v britském impériu v listopadu toho letopočtu, podle nichž by Židé měli kolonizovat Palestinu: "Padesát sedm let před prvním sionistickým kongresem, sedmasedmdesát let před Balfourovou deklarací, 107 let před plánem rozdělení, hlavní architekt britského impéria [Palmerston] položil základy pro formuli kolonizace Palestiny. Z nějakého důvodu tento určitý dokument neměl zřejmě nikdy citován v celé historiografii. Ale je to všechno tam, zapouzdřeno v úředním dopisu odeslaném v euforii následující zničení města Akko." Z přiloženého úryvku Palmerstonova dopisu lze cítit tehdejší antisemitismus; koneckonců idea, že by Židé, kteří byli nejen v britském impériu tolik nenáviděni, mohli být ve velkém odesláni někam na Blízký východ, byla každému tehdejšímu antisemitovi docela milá. Ale nebyli to Židé, kdo z takového návrhu byl nějak nadšen: "Jak je docela dobře známo, Británie na konci 30. let 19. století zažila vlnu křesťanského sionismu, doktríny, podle níž Židé musejí být shromážděni a napraveni do Palestiny, kde budou konvertovat ke křesťanství a precipitovat druhý příchod Krista, a uvedou poslední soud. Hlavním evangelistou této svaté pravdy byl Earl z Shaftesbury, který byl skrze manželství spřízněn s Lordem Palmerstonem; pokusil se co nejvíce vytěžit z tohoto rodinného pouta, ale když k zahraničnímu tajemníkovi hovořil, musel své náboženské argumenty odložit stranou. Místo toho jej zahlcoval hlášeními o 'produktivní síle Svaté země', která byla 'po staletí zcela zanedbávána." Kdyby prý do ní Británie odeslala Židy, Palestina by se mohla stát zásobitelem surové bavlny a trhu surového zboží, a 'naši kapitalisté by mohli být pokoušeni investovat obrovské sumy do strojírenství a kultivace.'" Židé byli britským impériem vnímáni jako nic než možný prostředek další kapitálové akumulace, který se hodil akorát tam, do rozbořených ruin Palestiny.

Charles Henry Churchill, vzdálený příbuzný pozdějšího anti-palestinského rasisty Winstona Churchilla, si ve 40. letech 19. století moc dobře uvědomoval, že evropští Židé se k nově propagovanému "návratu do Palestiny" rozhodně nijak neměli. Kdo by také chtěl opustit své domovy a byznysy jen kvůli hloupým náboženským pohádkám blekotaným fundamentalistickými křesťany? Autor dále zmiňuje George Gawlera, který se po návratu z jižní Austrálie podíval do Palestiny, propagoval její úrodnost a možný zisk pro britské impérium: "Nezávislý židovský stát pod britskou protekcí by 'umístil management naší parní komunikace zcela do našich rukou a umístil by nás do vedoucí pozice v Levantu, odkud bychom mohli kontrolovat procesy neoprávněných zásahů, zastrašovat naše nepřátele, a, pokud by to bylo nutné, ukončit jejich postup'." Docent Malm upozorňuje na to, že s těmito prvními plány kolonizace Palestiny židovským obyvatelstvem - plány, do kterých britští a vůbec evropští Židé nehovořili - souvisel zásadní narativ o Palestině coby holé, nikým neobývané pustině: "Toto byl tehdy moment koncepce dvou propojených principů: zaprvé, žádní lidé v Palestině neexistují, a zadruhé, země musí být získána silou technologií poháněných fosilními palivy. Co se týče prvního principu, současní sionisté debatují o tom, kdo jako první přišel se sloganem 'země bez lidí pro lidi bez země', ale je konsensus, že se to stalo kolem roku 1840." Člověka mrazí, když čte následující: "Shaftesbury informoval Palmerstona, že židovská kolonizace by byla 'nejlevnějším a nejjistějším módem zásobování odpadů těch depopulovaných regionů'." Čtenář je dále informován o prvním proniknutí sionismu do Spojených států amerických - prvním importovaným americkým sionistou byl Mordecai Manuel Noah, který sice v Palestině nikdy sám nebyl, ale na rozdíl od předchozích významných sionistů byl Židem. Jako první prosazoval, že Amerika by měla mít židovský stát pod svými křídly. Snahy těchto mužů sice v jejich čase vyšly vniveč, avšak jak docent Malm píše: "Ale když se sionistické hnutí nakonec dalo dohromady, bylo vagónem, který se dal umístit na již položené koleje zhotovené britským impériem po roce 1840: dominantní třídy metropole již zkonstruovaly logiku své satelitní kolonie v Palestině, byť jen jako mentální obraz. Sionismus neměl materiální formu v roce 1840, na rozdíl od násilí poháněného párou. Z toho můžeme vyvodit, že to druhé mělo kauzální prvenství v historii. Sionismus nejprve existoval na úrovni superstruktury, na bázi fosilního impéria."

Autor zmiňuje, že britští Židé byli zcela proti této ideji, a nechtěli se své britské národnosti nikterak vzdát: "Angličtí Židé mohli považovat jen za trapné, když bylo navrhováno, že měli čekat na návrat do Palestiny. Předtím, než byl sionismus židovský, byl imperiální." Zmiňuje se také o dobových arabských zdrojích, dosud nepřeložených do angličtiny, které mohou do budoucna o původu sionismu a parní moci poloviny 19. století přinést nové informace. Pokračuje pak výčtem informací o prvních sionistických koloniích v Palestině: "Když sionistické síly začaly terorizovat Palestince v Haifě s cílem vyhnat je z města, jak píše Ilan Pappe, 'řeky zapálené ropy a nafty byly seslány dolů z hory.' Když vrchní ešaloni amerického impéria diskutovali, zda se mají přidat k sionistům během Nakby, měli v zájmu především ropu." Fosilní paliva zřejmě hrála v kolonizaci Palestiny prvotní roli, další role pak měly i další záležitosti: "Pokud byl Plán Dalet osadnicko-koloniálním scénářem pro destrukci Palestiny od roku 1948 dále, předcházela mu - a jeho podmínky měla ve své existenci - imperialistická vize entity vnucené palestinské zemi za účelem protekce jádrových zájmů: přístupu k surovým materiálům a trhům; hraničním pásmům a protiváhám na vzdálené rivaly. V roce 1840 to byly bavlna, Muhammed Ali a carské Rusko. Když byla okupace dokončena o 127 let později, byla to ropa, osvobození třetího světa a Sovětský svaz. Hovoříme zde o mimořádně hluboké struktuře, ne o jedné nebo dvou událostech; o opakovaném náporu a eskalaci během dvou století, zhoršování a intenzifikaci vzorů poprvé rozvinutých na začátku 19. století - také, ne náhodou, o časové formě samotného globálního oteplování." V podkapitole Fossil Izrael (Fosilní Izrael) pak docent Malm připomíná recentní dění na území Izraele související s nárůstem těžby fosilních paliv a narůstáním globálních teplot. Ithaca Energy, BP, ExxonMobil... čtenář se tu už setkává se jmény zabijáků, která jsou mu dobře známa.

Velice zajímavá je podkapitola o teorii sionistické nebo izraelské lobby ve Spojených státech amerických. Podle některých expertů nemají Spojené státy americké z podpory Izraele velký užitek, a vše, co na Blízkém východě provádějí, je diktováno právě sionistickou lobby. Docent Malm se snaží vysvětlit, že tento narativ je mylný. Snad je blízký až konspiračnímu smýšlení některých lidí o Židech (a sionista nerovná se Žid, mimochodem!): "Slýcháme tuto lež o sionistické lobby - že Židé vládnou Americe a jsou skutečnými činiteli rozhodnutí, atakdále. Ne. Amerika samotná je činitelem rozhodnutí. V Americe máte velké korporace. Máte v ní trojici ropných společností, zbrojařský průmysl, a takzvaný 'křesťanský sionismus'. Činění rozhodnutí je v rukou této aliance. Izrael býval nástrojem v rukou Britů, a nyní je nástrojem v rukou Ameriky."  Připomíná, že tuto pozici zastává arabská levice. Já sám nějaké teorii sionistické lobby nikdy nevěřil. Kloním se k Malmově instrumentalistické teorii impéria a entity - a líbí se mi, že využil slov Joea Bidena, podle něhož by "Spojené státy musely vytvořit Izrael, aby chránily své zájmy v regionu", kdyby Izrael neexistoval. Izrael nešušká Americe, co má dělat - je to jinak, Amerika přes něj šušká Blízkému východu, jak má vypadat a co se v té oblasti má dít. A občas to šušká dost násilně. Ale hlavním hnáčem jejího počínání je kapitál - a jeho akumulace. Není to žádné lobby, co ovládá svět: "Lobbies jsou povrchním fenoménem. Jakkoliv mocné mohou být, lobby za fosilní paliva a sionistické lobby jsou sekundárními výrůstky na těle hlubokých struktur, které operovaly po velmi dlouhou dobu." Co se týče spojení destrukce Palestiny s destrukcí Země jako takové, autorova slova nemohou být depresivnější: "Existuje přemíra dokumentace obou. Znalosti těchto dvou procesů a jak se odvíjejí v reálném čase jsou nadbytečné: víme vše, co potřebujeme vědět o těchto katastrofách, a přece kapitalistické jádro dále nahání palivo do bomb směrovaných do Gazy."

Depresivní je také jeho zopakování toho, co už všichni víme, a to že "v klimatické katastrofě se životy ne-bílých zástupů globálního jihu nepočítají. Jsou postradatelné, nemají hodnotu." Anti-palestinský rasismus je jen jednou z mnoha forem rasismu, kterým je prorostlý celý tento systém poháněný fosilními palivy, který ničí planetu Zemi. A zajišťuje, že zmařené, ztracené, ukradené životy Palestinců i jiných lidí jiné než bílé barvy pleti mimo Evropu a její bílým obyvatelstvem překypěné odnože v jiných částech světa, některé ani nezamrzí. Krutost namířená proti Palestincům, kterou světoví lídři po dva roky schvalovali, je toho dokladem. K tématu technogenocidy zmiňuje docent Malm systémy AI jako "the Gospel", "Lavender" či "Where's Daddy?", masové vraždící nástroje, které Izraeli vysluhují palestinskou přezdívku "izraelského zabijáckého stroje". Technogenocida má podle autora dvě podmínky - je prováděna s pomocí nejvyspělejší armádní technologie, a je poháněna snahou o znovuzískání nadřazenosti po ponižující výzvě (třeba po 7. říjnu); tyto podmínky podle něj splňuje historicky pouze genocida v Gaze. 

Nyní krátce ke druhé kapitole, Response to Some Objections Regarding the Palestinian Resistance (Odpověď na některé námitky ohledně palestinského odporu). Jedná se o Malmovu odpověď na přátelskou kritiku předchozí kapitoly od antropologa a politického aktivisty Matana Kaminera z Univerzity královny Marie v Londýně, který je integrován v izraelské radikální levici. Doktor Kaminer argumentuje, že Hamás není zrovna partnerem "v boji za sdílenou a obyvatelnou planetu", a nelíbí se mu přílišná Malmova podpora palestinského odporu v jeho současné, z velké části nacionalistické podobě. Tato kapitola je skutečně dobrým odrazovým můstkem pro poznání palestinských marxistických hnutí, jejichž vize Palestiny po možném osvobození nemůže být odlišnější od vize nacionalistické a islamistické krajní pravice - těmito levicovými hnutími jsou Lidová fronta za osvobození Palestiny a Demokratická fronta za osvobození Palestiny, přičemž druhé je tvořeno zčásti i ženskými brigádami. Autor argumentuje, že v boji proti koloniální moci zkrátka do konfliktu míří uskupení z různých částí politického spektra; dovolím si uvést, že takto je to přece viditelné i na Ukrajině. Není pochyb, že proti ruskému agresorovi se stavějí jak ukrajinští nacionalisté, tak anarchisté a jiní levičáci, kteří se přidali k ukrajinské armádě anebo působí jako partyzáni. Cílem je totiž osvobodit okupovaná území od nepřítele, který si chce podmanit ukrajinské obyvatelstvo. Vize budoucnosti Ukrajiny po potenciální výhře jdou tedy prozatím stranou. A v případě Palestiny je to stejné. Boj je jeden - je to boj za osvobození, a nezáleží, zda ti, jež se ho účastní, preferují levicovou nebo pravicovou vizi možné budoucnosti. Docent Malm si v této kapitole stěžuje, že levice na globálním severu od událostí 7. října 2023 věnovala příliš malou pozornost palestinské levici, konkrétně tedy dvěma výše zmíněným marxistickým frontám: "Shledávám to nepříjemným. To nejmenší, co by jakýkoli ctihodný marxista mohl dělat doma, je sledovat stálý přísun komuniké a analýz z těchto dvou front, skrze, například, Resistance News Network, nedocenitelný telegramový kanál..." Poté zmiňuje své zkušenosti se životem v Gaze v 90. letech, a uvádí, že kdyby tam žil dnes, přidal by se do Lidové fronty za osvobození Palestiny (kdyby byl ženou, preferoval by Demokratickou frontu). Problémem je, že vybíjením Palestincům nikdo nemůže jet podat pomocnou ruku: "Dokáži si představit, že kdyby marxisté mohli vkročit do Gazy, někteří by se tam vydali a zapsali by se do jedné fronty, tak jako někteří jeli do Rožavy bojovat proti Daeši." 

Destrukce Gazy zaznamenaná na fotografii Mahmuda Hamse z listopadu 2023. Zdroj: Al Jazeera

Velice mě zaujalo, že se autor dostal k zájmu o klima právě prostřednictvím svého zájmu o Palestinu, ve které sám jako student žil. Toto mi o něm dříve nebylo známo, ale naprosto to dává smysl. A kdo pak lépe může poukázat na spojitost mezi destrukcí Palestiny a destrukcí celé planety fosilním kapitalismem, než on? Doktor Kaminer mu nicméně namítl, že i palestinský odpor je založen na fosilních palivech - skrze Írán a Katar. Dovolím si citovat Malmovu reakci: "Marxisté mají rádi historické analogie, a také já se vzdám pokušení jedné z nich: zvažme případ Holokaustu. Byla to genocida provedená prostřednictvím uhlí, nacistickým režimem milujícím každý stroj nadvlády poháněný fosilními palivy. Destrukce evropských Židů byla také momentem destrukce Země. Věci ale komplikuje to, že třetí říše byla rozdrcena Sovětským svazem, zčásti proto, že stalinistický režim měl k dispozici o tolik víc ropy a strojů poháněných fosilními palivy. Také rozmisťoval a podporoval partyzány napříč Evropou během války. Zde byla fosilní paliva mobilizována pro přežití a osvobození. To nesnižuje radiační působení spojeneckých emisí, ani vážnost poválečného boomu produkce fosilních paliv jak na východě, tak na západě, ale nemyslím si, že této mobilizace můžeme litovat." Souhlasím, že nesmíme být naivní a vykřikovat: "Jsou v tom fosilní paliva! Ergo, je to špatné!" Svět je v posledních stovkách let založen na fosilních palivech, a očividně to tak ještě nějakou dobu bude, jakkoliv škodlivá pro něj jsou. Otázkou je, s čím jsou ta těžba a všechno kolem ní spojeno. Docent Malm uvádí: "Měli bychom být vděční stalinistickému režimu za užití jeho rezerv tak, jak je užil mezi lety 1941 až 1945. Také bychom měli být vděční podpoře, kterou dal ze svých kapes s fosilními palivy, Národní osvobozenecké frontě a Africkému národnímu kongresu a Lidové frontě za osvobození Palestiny a dalším anti-koloniálním osvobozeneckým hnutím éry Studené války, i když udržoval svou dusivou a sklerotickou tyranii u sebe doma." Autor není žádný stalinista, ale faktem je, že podpora některých osvobozeneckých hnutí zkrátka historicky šla od fosilních impérií. Není pochyb, že dokud Amerika mohla provádět USAID, než přišli Trump s Muskem a ve své anti-sociálnosti ho zrušili, činila tak proto, že především na výzkum léků na HIV nebo humanitární pomoc v Africe měla peníze právě kvůli fosilnímu kapitalismu, na němž byla zbudována. 

Neméně zajímavý je autorův odraz od citátu Nelsona Mandely, podle něhož jsou civilistické oběti nevyhnutelné v anti-koloniálním boji. Tímto se právě docent Malm vrací ke svému původnímu nadšení ze 7. října; bylo to nadšení pro boj proti útlaku, ne pro násilí páchané na nevinných obětech zhyenizovanými jedinci účastnícími se toho boje. K té nevyhnutelnosti civilistických obětí pak dodává: "'Nevyhnutelnost', o které psal Mandela, je zřejmě výsledkem nátury osadnického kolonialismu: když koloniální režimy ze severu vsadí osadníky mezi původní a/nebo importovanou zotročenou populaci, aby ji vyhnaly a/nebo vykořisťovaly a/nebo vyhubily, pak její pokusy sestřást nesvobodu, získat minimální svobodu a zajistit přežití míří proti jejich přítomnosti. Během 2. světové války bojovali partyzáni v Norsku jen s vojáky. Ale kdyby třetí říše umístila, řekněme, 100 000 áryjských osadníků mezi ně, aby je mučili a zničili, sázím na to, že i nejmírnější Norové by v nějakou chvíli překročili čáru." Tím nikdo, ani docent Malm, neomlouvá násilí, ale vypadá to, že Mandela měl pravdu. Dále se v této kapitole autor věnuje ještě současné podobě Hamásu, kritizuje západní liberální diskurz o něm, který údajně vůbec neodpovídá realitě, a dále se vyjadřuje k možnostem výše zmíněných marxistických hnutí za osvobození Palestiny pokračovat i pod vládou Hamásu v jejich činnosti a organizovat lidi s cílem něčeho dosti odlišného od toho, co prosazují palestinští nacionalisté. Zmiňuje i to, že stát Izrael mohl na událost 7. října reagovat jinak - přebrat Hamásem krátce dobyté území a začít proces vyjednávání o předání rukojmích. Místo toho Izrael započal genocidu. Poslední kapitola, Response to Some Objections Regarding the Israel Lobby (Odpověď na některé námitky ohledně izraelské lobby), je dříve nepublikovaným textem, v němž docent Malm reaguje na kritiku jeho zavržení sionistické lobby v ohledu na počínání USA na Blízkém východě, a to ze strany Eda McNallyho, který se ve své práci specializuje na vztah mezi činností USA a ekologickým breakdownem. Autor knihy upozorňuje na revizionistickou historiografii McNallyho pohledu na britské impérium. Údajný racionalismus McNallyho teorie izraelské lobby zavrhuje jako něco, co se možná líbí sociálním demokratům čtoucím časopis Jacobin, ale realita arabského světa je podle docenta Malma jiná. 

Na závěr uvedu tato slova ze závěrečné kapitoly, která mi přijdou velmi silná, a s nimiž souhlasím: "Pokud je destrukce Palestiny alespoň v nějakém smyslu destrukcí Země, pak, ano, Palestinci stojí proti západní, buržoazní civilizaci in toto. A stejně tak zbytek lidstva nic nevlastnícího. Pokud je toto poznání posilující nebo zeslabující, to je na debatu. Ale jestliže se lidé pochodující ulicemi New Yorku a jinde naučí nenávidět společnost, která systematicky mění děti Gazy na popel a škváru, tak jako na ně mění více a více částí této planety, pak bych je nepřesvědčoval činit opak. Činili by tak právem."

The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth je velice silná, informativní a k zamyšlení nutící kniha, kterou vřele doporučuji k přečtení. Genocidě v Palestině a všemu, co za ní stojí, je třeba věnovat pozornost. Andreas Malm poskytuje analýzu toho, odkud pramení zavírání očí před vražděním palestinských dětí, jak je ospravedlňováno, a jak byly pilíře pro ono ospravedlňování vystavěny v souvislosti s fosilním kapitálem. Je to brilantní kniha.

Noví Lovci kryptidů: PCSD (1/2)

Noví Lovci kryptidů si již zažili pár nebezpečných dobrodružství. Od prvního setkání Wren Rivery a Winna Wilkinsona v lesích jižně od Creek City uplynulo už půl roku. Za tu dobu teenageři obdivující tajemně zmizelé Lovce kryptidů unikli ze spárů podivných metamorfů pohybujících se v okolí jejich domovského města v Illinois, setkali se s medvědími liškami a stále přežívajícími monstry z Aricy v chilské Atacamě, úspěšně objasnili záhadu lidožravého jávského vlka, a s Keirou Kendrick z Greenwich pak pronikli do opuštěné základny Lovců kryptidů v jižním Londýně. Tam měli poprvé tu čest stanout tváří v tvář krvelačným Chupacabrám. Stará, již nevyužívaná základna se ukázala být jakousi hermeticky uzavřenou kapslí, v níž desítky a desítky Chupacaber postupně chřadly a hubly. Trojice si z budovy odnesla některé ostatky Lovců kryptidů, a doufá, že zjistí, co se týmu přihodilo. Další akce s Chupacabrami pak na sebe nenechala dlouho čekat. Humanoidní potvory se ve vlnách začaly objevovat na Portoriku, ve své domovině, a zabíjely lidi. Jak Wren, Winn a Keira, ke kterým se přidal dvacetiletý mladík Armando a vedoucí jeho bakalářské práce, profesorka Alondra Pietri, zjistili, za útoky Chupacaber stála doktorka Theodora Callaghan, kontroverzní vědkyně, která má na svém kontě nejeden neetický experiment. Z malé vesničky, v níž se skupina mladých dobrodruhů s Chupacabrami utkala, a porazila je s pomocí zvratek těchto zvířat - doslova po nich střílela Chupacabří zvratky vodními pistolemi, což parádně fungovalo, protože Chupacabry jsou zjevně na své zvratky alergické - se pak tým přesunul k jakési základně operací doktorky Callaghan, a to na popud agentky Marilly Kent-Lyons. Noví Lovci kryptidů nedostali mnoho odpovědí. Kdyby nebylo Keiry a jejího teleportačního zařízení, doktorka Callaghan by je všechny nechala postřílet a zmasakrovat jedním ze svých zabijáckých mazlů. Agentka Kent-Lyons si nicméně z této nebezpečné výpravy odnesla potřebné záběry jako důkaz toho, co doktorka Callaghan provádí. Členové týmu i noví spojenci na ni byli naštvaní - je příliš tajnůstkářská. Nikdo stále neví, do jaké organizace vlastně agentka Kent-Lyons patří. A jak se ukázalo, spolupracuje s Marťany schopnými telepatie - k nimž patřil i její společník R'onn, agent zabitý Chupacabrou na Portoriku v poli s cukrovou třtinou krátce poté, co jej noví Lovci kryptidů poznali. Něco se děje. A možná s tím souvisí i ti podivní živočichové, u kterých to vše v lesích jižně od Creek City začalo. Wren totiž jednoho z nich zahlédla poblíž budovy, u níž výprava na Portoriko skončila. Do čeho jsou noví Lovci kryptidů namočeni? Co se děje za jejich zády? Netahá někdo za jejich nitky? 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

PCSD, ČÁST PRVNÍ:

"... PCSD. Post-Chupacabra Stress Disorder. Post-chupacabří stresový syndrom. Nebo také Trastorno de estrés postchupacabrico. Řada osob, jež před několika týdny zažila útoky kryptida zvaného Chupacabra na Portoriku, o němž se hypotetizovalo, že byl již ve velmi recentní minulosti vyhuben, nyní podle výzkumu psycholožky Palomy Sanchez z Portorické univerzity v Río Piedras prožívá příznaky typické pro tuto diagnózu. S kontroverzním termínem PCSD přišel poprvé v roce 2031 americký psychiatr Roderick Keller, když zkoumal mentální narušení sedmnáctileté studentky z Portorika, která podle něj prožila 137 telepatických útoků od Chupacabry, která ji po dobu tří dnů držela v jakési své 'spižírně' severně od města San Juan. Typickým příznakem PCSD jsou podle doktora Kellera, a nyní také podle doktorky Sanchez, opakované sny o blízkých a nebezpečných setkáních s Chupacabrou, které mají být důsledkem změny biochemických procesů v mozku vlivem telepatické síly tohoto kryptida."

"... řekla bych, že se vám v podstatě to zvíře otiskne do mysli. Dovolím si být lehce kontroverzní a zmínit studii nepříliš chválené odbornice na Chupacabry, doktorky Theodory Callaghan, která poukázala na to, že Chupacabří telepatie je založena na paprscích velice silné, biochemii mozku pozměňující látky vysílané ze středu Chupacabřího čela, kde by se mohl nacházet jakýsi speciální orgán. Tyto paprsky procházejí kosti lebky, a končí svou cestu v mozku oběti, byť třeba stovky metrů vzdálené. Chupacabra začne přetvářet smýšlení oběti, vystaví ji enormnímu psychickému stresu, který ji v podstatě imobilizuje, takže ji může účinně zasáhnout buďto ostrými drápy předních končetin anebo rovnou zuby a dlouhým jazykem, vyvinutým k odsávání krve..."

"... cada noche, siento que voy a morir. Ha vuelto. La criatura regresa, me atormenta en sueños, se ríe de mí en mi cara, me acaricia cruelmente con sus garras, y entonces... Me despierto gritando, incluso con los ojos abiertos, pensando que el Chupacabras está en la cama conmigo y está a punto de asesinarme brutalmente..."

"... hnusný bastardi! Jedné paní z naší vesničky zaživa stáhly z kůže obličej. A sežvýkaly ho! Říkám vám, tahle Chupacabra, to je výtvor samotného Ďábla! Anebo možná... Boha! Boha, který nás chce potrestat za to, jak jsme na něj v naší vesnici zanevřeli a dali vše do rukou těm strojům od Američanů, kvůli kterým už nikdo ani cukrovou třtinu nebere do rukou! Odteď budu chodit v neděli do kostela, budu kajícný, a třeba... třeba si mě Chupacabry nenajdou. A kůže na mém vlastním obličeji zůstane..."

"... nevím, co byli zač, ale ty potvory z naší vesnice odehnali pomocí něčeho, co příšerně smrdělo. Další den ráno jsem se vyzvrátil, když jsem vyšel ven... ten sajrajt byl všude po mém domě. Nastříkaný na zdech, na plotě, na dveřích od venkovní toalety... Tři dny jsem potom nemohl jíst. Cítil jsem to všude. Ti mladí lidi byli zvláštní. Poskakovali uprostřed noci s vodními pistolemi mezi domy a pokrývali nám je tou páchnoucí směsí, a mě je z nich zle. Kdo něco takového dělá? Další mladí teroristi, co údajně loví kryptidy, a přitom všechno kazí? Hnus."

Zvenčí se ozval křik. Wren Rivera rychle otevřela oči, zvedla hlavu z přeležených rukou, zatřepala jí, a prudce narazila zády o opěradlo židle, na níž byla usazena. Chvíli mrkala na obrazovku svého stolního počítače, na němž se přehrávaly úryvky z rozhovorů, z televizního vysílání a z podcastů, které pro ni našel software InfoProbe. Přejela očima heslo, které zadala do jeho vyhledávače: "Chupacabra Puerto Rico 2025." Několikrát po sobě znaveně vydechla, a zarazila se.

"Ty vole," řekla si pro sebe nahlas, "žádný sen s Chupacabrou. Poprvý za celý týdny."

Kdyby nebylo venkovního řevu, spala by nejspíše dále, až do zaznění budíku. Zkontrolovala rychle svůj mobilní telefon, na kterém ho měla nařízený na 6:00. Právě bylo 5:45 ráno, byl pátek, školní den. Že venku někdo tak křičel, že ji a nepochybně i spoustu dalších obyvatel obytného domu, v němž žila, musel probudit, to chvíli nedokázala pochopit. Rozmrzele se protáhla, vstala z židle a přišla k oknu, aby vytáhla nahoru žaluzie. Pak obrátila oči v sloup.

Pod jejími okny se nacházeli její matka a otec, a řvali na sebe tak, že se přes sklo okna neslo do jejího pokoje každé slovo. A většina z nich nebyla dvakrát slušná.

"Do prdele, říkám ti to furt dokola, ty krávo! Potřebuju zasraný prachy, a to hned! Jsme rodina? Jsme! Zplodil jsem s tebou děcko, do píče už! Tak mi dej pár prachů a já se zas odseru pryč! Pár podělanejch bankovek! Nemůžeš jich z tý svý prdele dvě tři vytáhnout?!"

"Ty sviňáku, já tě nebudu udržovat při životě! Seš závislák, fetuješ, topíš se v dluzích, žiješ v totální sračce, celej tvůj zasranej život je jedna velká hnusná sračka, ze který nejsi schopnej vynořit ani svůj krk, a teď chceš, abych tě ještě živila?! Běž dělat prostituta, konečně! Zkus někde pošimrat pár pér, když ani nejsi schopnej si najít práci! Sereš se mi furt do života, grázle jeden hnusnej..."

"Proč mi furt, do prdele, lidi říkají, ať jdu dělat prostituta?! Ty vole, ty si reálně přeješ, abych chcíp, co, krávo?! Abych dostal nějakou pohlavní nemoc nebo co! Fuj! Je mi z tebe fakt na zvracení, nedokážu fakt uvěřit, že někoho, kdo takhle uvažuje, jsem nevím kolik let fuckoval!"

"Běž už fakt do prdele, ty sprostej debile! Mě samotný je z tebe na zvracení! Poslouchej se, jak mi nadáváš! Jak jednáš s lidma, Trente!"

"Hele, jestli mi ty prachy nedáš, nechám normálně najmout nějakýho týpka, co tě odstřelí, Nadio! Nemůžeš mít nějakou bazální úctu k lidskýmu životu..."

"Ty zpíčenej hajzle! Já mám mít úctu k lidskýmu životu?! Co ty?! Posloucháš se?! To se tady jako veřejně přiznáváš, že svou manželku necháš odstřelit, protože ti nedá prachy na drogy? Seš fakt debil! Kde vůbec seženeš prachy pro nějakýho mafiána, aby mě odprásk? Heh, ty seš takovej idiot! Takovej idiot!"

"DOST!" zařvala Wren, jakmile otevřela okno. "Jste kurva normální?! Co to tady předvádíte, vy dva hajzlové?!"

"Ty vole, dceruško moje!" rozchechtal se pan Rivera. 

"Tati, co to tady vyřváváš?! Ty seš úplnej debil!" vykřikla Wren.

Z okna ve vyšším patře domu rázem na pana Riveru sletěla bačkora, a zasáhla ho do tváře. S hlasitým bolestným výkřikem padl na záda, a tvář si zakryl oběma rukama.

"Přestaň řvát, zmrde! Je tři čtvrtě na zasranejch šest!" okřikla ho obyvatelka bytu nacházejícího se nad bytem Wren a její matky.

"Vy mi teda fakt děláte reklamu," řekla nahlas Wren, "jaké mám rodiče... jakého mám tátu, jak se chová na veřejnosti! Furt jenom ztrapňování! A já tohle už nechci! Všichni se mi akorát smějou!"

Ozval se smích.

"Kdybyste toho někdy nechali! Kdybys, tati, prostě začal něco dělat, začal ty drogy nějak řešit..."

Smích sílil.

"... a kdybyste takhle na sebe neštěkali před jinýma lidma..."

Stával se přímo ďábelským.

"... mám toho prostě dost! Mám dost všeho! Chci pryč! Pryč od vás!"

Nato Wren vykulila oči. Její matka i otec se proměnili. Hlavy měly silně osrstěné, a široce se usmívali. Oči měly velké a rudé. A pomalu jim z úst vylézaly dlouhé jazyky.

"Bože, ne!" zařvala Wren.

Zmizeli. A pak se objevili v jejím okně. Její rodiče, Chupacabry. Dvě ohyzdná monstra, křenící se, s krví zkapávající ze zubů, a s jazyky lísajícími se k jejímu obličeji. Sklapnutí Wreniny hlavy ostrými drápy bylo rychlé. Krev stříkala všude. Dívka křičela, snažila se vymanit z jejich sevření, ale nešlo to. Cítila, jak je jí z krku odsávána krev. A všechno se vůkol smálo. Zlý Chupacabří smích jí v posledních okamžicích života připomínal, jak malá, bezvýznamná a bezbranná byla.

Wren vykřikla, a vyskočila ze židle. Pohlédla na obrazovku svého stolního počítače, na němž se přehrávaly úryvky z rozhovorů, z televizního vysílání a z podcastů, které pro ni našel software InfoProbe. Přejela očima heslo, které zadala do jeho vyhledávače: "Chupacabra Puerto Rico 2025." Několikrát po sobě znaveně vydechla, a zarazila se.

"Ty vole," řekla si pro sebe nahlas, "tenhle sen byl jeden z těch horších. Po týdnech to furt neustalo."

Winn vstoupil do kuchyně. Rozsvítil v ní, přistoupil k lednici, a vytáhl z ní mléčný drink s jahodovou příchutí. Odlil si ho trochu do malé sklenice, dvakrát se z ní napil, poté vrátil plastovou lahev s drinkem zpět do ledničky a otočil se. Poskočil úlekem.

"Co se děje? Vypadáš, jako bys viděl ducha," uchechtl se jeho otec, Sawyer Wilkinson. Byl oblečen v nažehleném saku s modrou kravatou na sněhobílé košili. Obut byl v nablýskaných kožených botách.

"No, ještě že to ne," řekl s vykulenýma očima Winn, a pohlédl na sklenici ve své ruce. Obě se třásly, sklenice i ruka.

"Právě jsem se vrátil z Los Angeles," řekl s úsměvem otec, a učinil několik kroků v Winnovi, "vypadá to, že ta dohoda s Mohen Enterprises nakonec vyjde. Mají drobné zpoždění, jejich předchozí partner na poslední chvíli vycouval, protože nevěřil, že budou mít obrat tak rychle, jak slibovali. Ale já to risknu. Budu teď hodně létat do Kalifornie."

"Vážně?" zeptal se Winn. Zamyslel se, co to bude znamenat.

"Chtěl jsem se tě na něco zeptat, synu," řekl Sawyer, a dlouze se Winnovi zadíval do očí. Ten přikývl. Poslouchal. "Zkoumal jsem podvozek Sand Martinu. Na kolech je tam hodně písku."

"No a? To je špatně?" zeptal se Winn. Trochu se zděsil. Čekal, co bude následovat.

"Já za poslední měsíce nikde, kde je písek, nepřistával," řekl důrazně otec, "nemohla se tu vyskytnout nějaká menší příležitost, kdy by sis... letoun vypůjčil?"

"Ehm," odkašlal si Winn, a nervózně polkl, "ne? Proč bych to dělal, tati?"

"Nechal jsem ten písek zanalyzovat," řekl Sawyer, "je z Atacamy."

"Co? Jak... jak jsi ho nechal zanalyzovat? Tati..."

"Něco přede mnou tajíš, synku."

"Tati, počkej! Počkej, nenech se nějak..."

Winnovi bylo nepříjemné, jak se k němu otec přibližoval. Výraz v jeho obličeji značil naštvání, a to rostlo, jak Winn ustupoval a blekotal slova, která sám neposlouchal.

"Winne, řekni mi všechno, co víš," řekl Sawyer, celý zamračený, "úplně všechno. Teď."

"Tati, proč... proč tak zhurta..." šeptal vyděšeně Winn.

"Mluv, sakra!"

Winn vykřikl. Zády narazil na něčí ruku. Otočil se, a spatřil nějakou slečnu, s rozpuštěnými blonďatými vlasy a s pihama pod modrýma očima. Neznal ji, a netušil, co dělala v domě jeho otce.

"Ahoj, já jsem Freya," představila se, a podala mu ruku, "ještě jsme neměli šanci se potkat. S tvým tátou se znám..."

"Už tři měsíce. Ano, Winne, opomněl jsem ji zmínit. Ale teď mi řekni..."

"Ty s někým chodíš, tati? Ale co... co máma? Já myslel, že... že jsi přece... neměl jsi pravidlo, že...?"

"Řekni mi, co víš! Všechno vyklop!" zařval otec, a chytil Winna pod krkem. Mladík zděšeně vydechl, a pak ucítil, jak mu krk zezadu sevřela Freya. A ucítil, jak mu cosi prošlo kůží pod skalpem. Bylo to ostré. Bolelo to.

"Všechno... všechno, co jsi zjistil o Londýně. O základně."

"O základně?!" vyhrkl Winn.

"O základně Lovců kryptidů, ty debile jeden! Mluv!"

"Tati... tati, co to... co to má znamenat?!" šeptal Winn, a z očí mu začínaly téct slzy.

"Co jsi zjistil? Komu patřily ty věci, co jste si odtamtud odnesli?! Čí to byla krev?! Pomřeli všichni?! Co ty Chupacabry?! Co o nich víš?! Mluv už, kreténe!"

Winn řval. Tvář jeho otce se měnila v tvář ohyzdné krvelačné nestvůry, s dlouhatánským jazykem, který mladíkovi rázem ohmatával obličej. I Freya se proměnila v Chupacabru, a po jeho tvářích začala rukou, kterou mu krk nesvírala, přejíždět pohublými, vyzáblými prsty s obrovskými drápy. Zařezávaly se Winnovi do kůže.

Otec, proměněný v Chupacabru, se ďábelsky umíval, a odevšad se ozýval zlý smích, jaký si Winn pamatoval z Portorika. Neustával. Znovu mladíka vítal v pekle, ze kterého nebylo úniku.

"Winne," uslyšel, "jestli se chceš zachránit... řekni všechno, co víš."

Winnův neustálý křik přilákal Sawyera do jeho pokoje. Prudce otevřel dveře, a přiběhl k posteli, na níž byl jeho syn uložen. Mladík se třásl, celý zpocený, a s výrazem naprostého šílenství hleděl na strop nad sebou.

"Winne, to jsem já! Táta!" vyhrkl Sawyer. "Co je ti? Co se ti stalo?! Mluv, prosím tě!"

Winn se zhrozil. Trhl sebou, a vrhl nevěřícný, nedůvěřivý, až paranoidní pohled na svého otce, oblečeného v pyžamu a s baterkou v ruce.

"Tohle je už počtvrté, co takhle uprostřed noci křičíš ze spaní. Začínám o tebe mít strach!" pokračoval otec.

"T-tati... je tohle reálný? Je t-tohle... re-realita?" koktal Winn.

"Tady něco není v pořádku... Winne, musíš mi říct, co..."

"Bože, já je pořád slyším! Pořád se smějou!" zašeptal Winn.

"... musíš mi říct, co..."

"Ne! Nemůžu nic říct! Proč... proč po mě pořád, do prdele, chceš, abych mluvil! Já... já nemůžu!" křičel Winn.

"Sakra, Winne! Zítra nepůjdeš do školy. Mám čtyřhodinové okno mezi sedmou a jedenáctou, pak musím být na setkání s investory z Británie. Půjdeme k doktoru. Objednám tě ráno u paní Sedcole, možná nám doporučí nějakého psychologa..."

"Tati... tati, ne! Já... ty jo..." řekl Winn, a promnul si oči. "Já budu v pohodě... jenom... jenom se mi něco zdálo. Zase... Zdají se mi... ošklivé sny."

"Právě proto bychom to měli začít řešit," odpověděl Sawyer.

"Propána, spousta lidí má špatné sny. Nemusíš mě hned nahánět k psychologovi!" naštval se Winn, a zašmátral na svém nočním stolku po sklenici s vodou. Nahmatal ji.

"Jenže ne čtyřikrát."

"Klidně čtyřikrát! Třeba sedmkrát za týden!" vykřikl Winn, a na ex vypil celou sklenici.

"Ne čtyřikrát za stejnou noc."

Winn na svého otce chvíli hleděl, a pak jen zavrtěl hlavou. Nikdo přece nedokázal pochopit, proč tak křičel ze spaní. Co se mu zdávalo. Jaké noční můry ho pronásledovaly.

Dvacet minut po šesté ráno, po pár hodinách klidného spánku, si Winn sedl před svůj počítač a vstoupil na něm do zoomové místnosti, ve které na něj čekala Wren. Vypadala vyřízeně. Nikdy ji neviděl s takovými kruhy pod očima. Vlasy měla na čele přeležené, kratší vlásky jí legračně vstávaly, zbytek se jí v podivných tvarech tiskl ke spánkům. Kořínky už měla pořádně odrostlé.

"Čau," řekl Winn, a zamžoural, "jak je?"

"Blbě, vole," řekla mu Wren, "hádám, že u tebe je to podobné."

"Já jsem ti textnul proto, že se mi pořád zdá o Chupacabrách. A fakt už to zachází moc daleko," řekl Winn.

"No, tak si o tom popovídejme. Já je taky mám v každém snu. Teď už jsou to sny ve snech. To je ta nejhorší věc."

"No právě!" vyhrkl Winn. "Wren, já jsem se dneska v noci probudil s tím, že za mnou přiběhl táta, jak moc jsem řval... takový o mě měl strach! A já reálně nevěděl, jestli mluvím s ním jako s mým reálným tátou, nebo jestli je to nějaký sen ve snu. Jak jsem s ním kecal, a on mi říkal, že mě vezme k nějakému shrinkovi na kontrolu hlavy, pořád jsem slyšel v hlavě smích Chupacaber. Je to čím dál horší."

"Máme PCSD," řekla Wren, a zazívala, "post-Chupacabří stresový syndrom. Dneska v noci jsem dělala masivní rešerši přes InfoProbe. Shromáždila jsem všechno, co se o PCSD kdy řeklo nebo napsalo. Mám teď z toho trošku hlavu kolem, ale začínám to procházet, a..."

"No, kdyby to bylo jenom to PCSD..."

"... nemusíš se bát, Winne, za nějakou dobu to přestane. Je to perfektně normální věc. Mysl a mozek jsou to samé, že... Chupacabry svou telepatií změní biochemii mozku své oběti, a ten efekt pak nějakou dobu přetrvává... proto na ně pořád myslíš. Ale po nějaké době to ustane. Začínám teď číst studii o jedné holce, co, kolik, čtyřiadvacet let zpátky trpěla PCSD... po tak šesti měsících jí sny o Chupacabrách úplně přešly."

"Wren, Wren!" řekl naštvaně Winn. "Tohle není jenom PCSD... mě se v mých snech ty Chupacabry aktivně ptají na to, co jsme zjistili... o základně v Londýně! Noc co noc mě obtěžují s otázkami na Lovce kryptidů, na starý tým, na ty věci, co jsme si odtamtud odnesli!"

"A ty už něco víš? Pokud vím, moc jsme v tom výzkumu nepokročili," řekla mu Wren, a znovu zazívala, "po Portoriku jsme tak nějak... přestali. A teď, když už prázdniny nejsou, a místo nich máme školu..."

"Něco vím, to jo. Ale bojím se o tom mluvit!" řekl Winn. "Můžeme se někdy sejít? Někdy třeba... v poledne! Nebo odpoledne! Za denního světla! Já bych strašně rád věděl, že s tebou mluvím opravdu v realitě... mám totiž pocit, že... že se někdo... někdo ode mě snaží... něco zjistit."

"Jako že by ti aktivně doloval v hlavě? To mi nepřijde pravděpodobný," řekla Wren, "ne, máš jenom PCSD."

"Je to už moc podezřelé, Wren. Callaghan Chupacabry ovládala, že jo? Co když... umí ovládat i jejich telepatii? I mean, co víme, ona je pořád out there. Agentka se nám neozvala, všechno utichlo... ale musíme předpokládat, že... že zlo je pořád tam venku."

"Zlo je pořád tam venku," řekla ironicky hlubokým hlasem Wren, "ty vole, ty ses normálně zbláznil! Nemůžeš být tak... divnej."

"Wren, začínám být paranoidní. A mám pro to dobré důvody. Ale jak říkám... jenom osobně. Můžu to říct jenom osobně, a někdy, když budu vědět, že nesním. Že jsem vzhůru."

"No fajn," uchechtla se Wren, "půjdeme spolu na rande. Někdo ti musí zachránit život, nerde."

"Na... rande?" zeptal se nejistě Winn, a nervózně polkl.

"No jasně, ne, vole? S líbáním a se vším."

Winn sebou trhl. "Je tohle... taky jenom sen? Sakra, kdy se začne ozývat jejich smích? Kdy si pro mě zas přijdou?"

Poté, co se Wren v malé koupelničce prostřídala se svou matkou, nastříkala si do vlasů trochu suchého šampónu a hodila na sebe černé triko s černými, potrhanými kalhotami, zamířila jako v jakýkoli jiný všední den časně zrána ven z bytu, směr lokální stanice jednokolejky. Netušila, že ji někdo sleduje. Někdo, kdo na ni měl upřeny své zraky hned ve chvíli, kdy vykročila ven z onoho otřískaného obytného domu, v němž byla nucena žít.

Při jízdě jednokolejkou Wren pročítala učebnici fyziky. Snažila se něco si zapamatovat na brzký test. Na to, že byl začátek roku, na tom nebyla v onom předmětu zrovna nejlépe. Dvě špatné známky hned ze začátku roku jí situaci značně tížily, a rychle potřebovala zlepšení. 

"Co je to tu cítit?" ozvalo se zezadu. Následně ucítila, že ji někdo udeřil do ramene. "Simone, podívej. Nerd!" 

"No jo, Danny. Naše autistka!"

Wren byla rázem konfrontována svými obvyklými dvěma šikanérkami. Zrzavá teenagerka se k ní nahnula, a třikrát jí lehce pleskla do tváře. "Make-up totálně na hovno, kruhy pod očima velké jak prdel, a taky se tak týden nesprchovala. Fuj! Měli bychom jí hodit někde do louže, Simone!"

"To si ona ani nezaslouží," chechtala se Simone, "spíš tak někde do močůvky. To by bylo očištění, které je jí hodné."

"Zalezte, kurvy," řekla jim Wren, a dál hleděla do učebnice.

"Cože?" uchechtla se Simone. "Týpka nám nějak zesprostla za letní prázdniny!"

"Běž do prdele. Dneska mám test. Nepotřebuju vás řešit," pokračovala Wren, aniž by se na Simone podívala.

"Hele, ona si povídá pro sebe, autistka!" chechtala se Simone, a po vzoru Danny se k Wren naklonila. "To tě nějaký tvůj osobní psycholog někdy, když tě povinně jako malou ošahával, nenaučil, že když na lidi mluvíš, musíš se jim dívat do očí? Tsk tsk. Ty jsi případ, nerde. Ty jsi případ."

Wren zvedla oči, a nenávistně se na Simone zadívala. "Můžeš přestat, děvko?"

Simone působila lehce dotčeně. Dvakrát zažvýkala, přestože neměla v ústech žvýkačku, aby si dodala sebevědomí. "Cos to řekla, krávo?"

"Drž tu svou zasranou hubu," řekla pomalu Wren, zavřela knihu a vstala. 

Obě dívky na sebe chvíli naštvaně hleděly, a pak Danny udeřila Wren do obličeje. Dala jí pěstí takovou ránu, že se Wren svalila, a spadla na bok. Obě dívky vyprskly smíchy, a utíkaly ke dveřím. Jednokolejka zrovna zastavovala na další zastávce. 

Simone proběhla dveřmi, ale Danny takové štěstí neměla. Někdo ji chytil za rameno. Pevně sevřel, a ona vypískla. Dveře se jí zavřely před nosem, a Simone na ni a toho, kdo ji držel, vyděšeně hleděla.

"Mladá dámo," řekl hlubokým hlasem ten člověk, "tohle nebylo taktní. Naopak, bylo to vážně sprosté. Myslím, že své kamarádce dlužíte omluvu."

Natlačil Danny před Wren, která se zvedala z podlahy, a utírala si krev ze rtů. Všichni ve vagonu na tu trojici osob hleděli, a nezarazilo-li je násilí páchané jednou dívkou na druhé, pak je jistě zarazilo vzezření muže, který se do jejich konfliktu vložil.

Byl neobyčejně vysoký. Na výšku měl snad dva metry, byl mohutný, měl ohromná, široká ramena, a přitom v obličeji působil tak přívětivě, tak klidně. Hluboký hlas se nesl z jeho enormní hrudi, na jejímž vypracování musel s těžkými vahami pracovat nejen léta, ale celé desítky let. Byl oděn v šedém kabátu, z něhož mu pod krkem vykukovala modrá košile. Kalhoty měl tmavě hnědé, a obut byl v terénních, expedičních botách. 

Wren zamířila očima k jeho tváři. Měl husté obočí, svraštělé, vrásčité čelo, a překvapivě docela řídké vlasy bez velkého objemu, učesané na pěšinku. Byl hladce oholený, měl malý orlí nosík a velikou bradu. Zelené oči se mu leskly.

"Nechte mě být, vy groomere!" zařvala Danny.

"Hovado!" zakřičel na ni postarší pán, sedící na sedadle za tím Wreniným. "Dlužíš jí omluvu! Ten pán má pravdu!"

"No, mladá dámo? Slibte tady slečně Riveře, že už to neuděláte," řekl ten vysoký muž, a konečně pustil Dannyniho rameno, "a že už ji nikdy nebudete urážet."

"Co je vám..." řekla Danny, a pak sklopila oči. Pohlédla rychle na Wren. "Ty ho znáš?"

"Samozřejmě," usmála se sebevědomě Wren, "tak šup, Danny. Vybal to."

"Promiň. Byla jsem kráva," řekla Danny, prudce se otočila, a na nejbližší zastávce vyběhla ven z vagonu.

Wren hleděla na vysokého muže. Příjemně se usmál, vytáhl z kapsy kabátu papírový kapesníček a podal ho Wren, aby si mohla utřít krev. Usadil se vedle ní. 

"Lhala jsem. Neznám vás. Ale vy znáte mě," řekla mu.

"Jistě. Takhle už to v našem světě chodí, když se někdo začne zajímat o kryptidy," odpověděl muž, "vy jste nováček, já už jsem trošku zaběhlý. Takže jsem si vás všiml, slečno Rivero, zatímco vy jste ještě neměla šanci si všimnout mě."

Wren zpozorněla, a nejistě se mu zahleděla do očí. "Kdo jste?"

"Jmenuji se Terrence Zender. Nejsem nikdo, komu byste nemohla věřit. Pokud se na mé jméno optáte profesorky Pietri, se kterou jste nedávno měla tu čest na Portoriku, řekne vám o mě mnohé. Ale já samozřejmě nebudu takový hulvát, abych své představování skončil zde," rozpovídal se ten vysoký muž, "dvacet let mě zajímá to samé, co zajímá vás, slečno Rivero. Zvířata, jejichž hledání a výzkumu se dosud v historii věnovalo jen málo lidí."

"Fíha," řekl postarší pán usazený za nimi, "to jsou mi věci."

"Mám vás v hledáčku už nějakou dobu," pokračoval Terrence, aniž by si staršího pána všímal, a pak se nahnul k Wren. Zašeptal: "Od té doby, co jste byli v Londýně."

"Jak o tom víte?" zeptala se Wren. Nejistota se měnila v lehké naštvání. Tento muž očividně počínání nových Lovců kryptidů sledoval, ať už to dělal jakkoliv. A to se jí nelíbilo.

"Právě proto bych měl pokračovat ve svém představování," pokračoval opět více nahlas Terrence, "jsem zaměstnanec Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Mám za úkol monitorovat aktivity ohledně navazování na výzkum jistého sdružení, které bylo aktivní po desítky let, a které zaniklo, aniž by někdo věděl, proč a jak."

"Mluvíte o Lovcích kryptidů," zašeptala Wren.

"Přesně tak. Některé z nich jsem znal. Někteří, ač vám to nemusí být známo, byli dokonce členy naší unie. A stejně jako vy, i já mám zájem o to, co se jim stalo. Nikoliv jako jejich fanoušek, byť jsem k nim choval velkou úctu, zvláště pak k těm, které jsem měl tu čest poznat... ale jako někdo, kdo aktivně hledá ty, kteří mají zájem na výzkum Lovců kryptidů navázat."

"No fíha! No fíha, teda! To už je na mě moc! Fuu... ze šikanování mladé holky se stane nábor do nějaké tajné organizace! No, já budu mít závrať!" vykřikoval postarší pán, a dral se ke dveřím vagonu. Oddechoval, připraven vystoupit na nejbližší zastávce.

"A proto jste mě musel zastavit zrovna tady, na jednokolejce, když jedu do školy a snažím se nevyletět z testu z fyziky, který ale stejně totálně proseru?" zeptala se pořád trochu naštvaně Wren.

"Vím, že jste se se svými přáteli velice osvědčila, slečno Rivero. Chci vám něco nabídnout," odpověděl Terrence, "a také vás už co nejdříve před něčím varovat."

"Co mi chcete nabídnout? Před čím mě chcete varovat?"

"Nejen vás, slečno Rivero. Všechny z vás. Lovce kryptidů. Lovce kryptidů v současné podobě."

"Tak mluvte."

"Chci vás varovat před agentkou Marillou Kent-Lyons. A říct vám o ní velice nepříjemnou pravdu, kterou jste měli znát od chvíle, kdy se vám a panu Wilkinsonovi ke všemu neštěstí připletla do cesty."

Pokračování příště...

Obrázek týdne 3. 10. 2025

Když se nám ve středu zlomil týden, přišel desátý měsíc tohoto roku. V minulých letech jsem obvykle celý říjen přidával do rubriky Obrázky týdne díla s podzimní tématikou, ale letos tak prediktabilní být nehodlám. Dnes jsem na jednom discordovém serveru, na kterém jsem aktivní (možná v poslední době až přespříliš, k velké nelibosti těch, kterým se nelíbí můj zlomený smysl pro humor), narazil na tento výtečný obraz od německého surrelistického malíře Markuse Vespera. Řekl jsem si, že do této rubriky prostě musí zamířit!

Popisek k obrázku: Ne každý si při poklidném dni na anglickém pobřeží uvědomí, kolik pozůstatků prehistorického života se kolem něj nachází. Ale někteří, kteří se na něj vydávají právě za těmito ostatky z dob dávno minulých, se právem mohou nechat unést příběhy, které skaliska i menší kusy hornin na březích moře vyprávějí. Jsou to příběhy jurských amonitů, těch loděnkám podobných hlavonožců, kteří se nechávali unášet stejnými vodami, v nichž lovili ichtyosauři a plesiosauři, a nad nimiž prolétávali pterodactylové a rhamphorhynchové. Tyto příběhy, epická dobrodružství zvířat, která viděla naživo to, co člověk potká jen ve svých nejdivočejšich snech, vyplňují útesy, tyčící se do výše jako mocná připomínka dávných, nenavratitelných dob. Několik osob, které se rozhodly opustit palubu malé plachetnice, se nyní prochází obklopeno vzpomínkami Země na časy, kdy se měla docela jinak. A možná si z tohoto malého výletu do prehistorických časů odnesou několik malých suvenýrů v podobě fosilií. Kdo ví, zda je to jen Země, kdo může svým současným obyvatelům připomínat svůj vývoj zkamenělinami vyhynulého života. Možná, že i v hlubinách vesmíru se nacházejí další velké koule, v nichž jsou v každém detailu otištěny stopy těch nejroztodivnějších předchůdců života současného. I kdyby ne, jeden fosilní svět dokáže nejednoho zaujmout na celou jednu existenci. 

Docela ezo, co? Abych řekl pravdu, úplně nevím, co si mám myslet o tom velkém trilobitovi, který jako duch vhlíží na ty poklidné anglické břehy. Na onom discordovém serveru, kde jsem se s obrazem setkal, jeden uživatel napsal toto: "Paleontologie, kdyby byla ještě více epická." Souhlasíte?

V příštích dnech bych se rád dostal k napsání první části další kapitoly Nových Lovců kryptidů, a s koncem týdne se zde na blogu určitě setkáte s 14. částí Knihy týdne. Dále mám v plánu napsat ještě o jedné nové paleoknížce, která byla uvedena na trh nedávno, a kterou jsem zmiňoval na jaře, když bylo oznámeno datum jejího vydání. Knižní rubrika tedy bude určitě v příštích dnech nadále žít.

Přeji vám pěkný první říjnový víkend, a pokud můžete, inspirujte se tímto obrazem a zkuste si třeba někde zalovit nějaké příběhy z dob dávno minulých.

Pár slov k nadcházejícím volbám

V následujících dnech, 3. a 4. října 2025, probíhají v České republice volby do Poslanecké sněmovny. Ačkoliv se na svém blogu věnuji především paleontologickým, zoologickým, environmentálním nebo paleomediálním tématům, jakož i knihám s přírodovědnou tématikou nebo sem tam nějakému více vzdálenému tématu, chtěl bych s vámi sdílet pár slov k tomu, co nás může čekat. Ačkoliv se považuji za člověka, který je politicky dál na libertariánské levici a jsem tedy vůči politickým stranám spíše skeptický, nejsem samozřejmě žádný naivní snílek nebo tak něco, a volil jsem v každých volbách od doby, kdy jsem volit mohl. Mám pocit, že tyto volby mohou české prostředí docela poznamenat, takže mi dovolte se k nim maličko vyjádřit. Nechci, aby to byla přednáška, ani nějaké radění, komu jít hodit ten volební lístek, ale jen bych tu něco rád zhodnotil.

Svět má problémy. Má problémy obrovského rázu, od krize biodiverzity po krizi klimatickou, a to je podle mě třeba brát v potaz. Myslím si, že je třeba brát v potaz, jak negativní vliv mají pravicové politiky na klima naší planety a na vše, co je s ním spojeno. Nerovnosti prorůstají náš svět, odrážejí se v prostoru kolem nás (jak ví každý geograf), ve stratifikaci naší společnosti (jak ví každý antropolog a sociální vědec), v ohledu na podobu našeho životního prostředí (jak vědí přírodovědci), a neřešit je znamená jen další nárůst problémů. Česká republika má problém v tom, že se tu nenacházejí parlamentní politická uskupení, která by měla šanci přinést nějakou velkou změnu. Tradičně se tu ve vládách střídá pravice s pravicí, jednu dobu jsme tu měli oligarchu Babiše, teď vládu Spolu, která také nic nezlepšila, někdy předtím tu ta falešná sociální demokracie, která nikdy moc levicová nebyla, nadělala nemálo škod... A situace je podle mě špatná i teď.

Když se sociální demokrati kamarádí s nacionalisty ze Stačilo, když tu mladí muži pozbylí nějaké hlubší intuice a vzdělání tíhnou ke krajně pravicovým Motoristům, a když každý důchodce, kterého potkáte, vyzdvihuje Babiše jako svého milovaného bolševického prezidenta, jako za starých časů... nevím, česká společnost se dlouhodobě nedokáže nějak rozumně politicky zakořenit. Na Rusko orientovaný Okamura a Rajchl tady slibují nespokojeným a nevzdělaným neskutečné věci, brojí proti nějaké bazální environmentální politice, a nemají vizi ničeho, žádné změny, což ostatně člověk od takových uskupení na krajní pravici očekává. A přesto se najde část společnosti, která jim to prostě sežere. To samé platí o Stačilo, které tady ještě špiní levicovou politiku tím, že se profiluje jako levicové uskupení, když je přitom explicitně nacionalistické a také orientované na Putinovo fašistické Rusko. Babiš je snad větší trumpista, než Trump sám (ten je nyní spíše, jak to řekl filozof Slavoj Žižek, větší stalinista, než Stalin), a jde jen za dalším velkým profitem, za další akumulací kapitálu. Středopravice žádná reálná řešení neslibuje; lidé jsou tu nespokojení z Fialovy vlády, a z dobrého důvodu, a jejich nespokojenosti využívají právě populisté jako Babiš a ta výše uvedená uskupení dále na pravici. Co střed? S Piráty jsem dlouhodobě nespokojen a nedivím se, že část jejich levicového křídla odešla, když byl loni za předsedu strany zvolen Hřib. STAN má v podstatě stejný program, jako Piráti, se sem tam drobnou odlišností; to už by ty dvě centristické strany klidně mohly jít do koalice, aspoň by měly šanci. Zelení? Nic moc, musím říci. Také jsem s nimi dlouhodobě nespokojený, a to bych prosím stranu prosazující zelenou politiku (asi takovou, jakou jsou britští Greens) volil rád. A co třeba strana Levice? Někteří jejich členové se teď rádi trádují s dezoláty okolo nějakého antimilitaristického časopisu z hnutí Stačilo, a já jen kroutím hlavou. Pro mě osobně tady třeba není nic, čemu bych alespoň z jednoho procenta věřil.

To neznamená, že nepůjdu k volbám, protože z principu chci dát hlas proti krajní pravici nebo proti pravici celkově. Zítra či pozítří zamířím k urně s papírem pro Piráty (jako vždy). Ale myslím si, že tím zrazuji své přesvědčení, že by se tu dala dělat racionální levicová politika, která by byla opravdu ve prospěch lidí; která by rovnala nerovnosti; která by lidem zajistila něco víc, než co mají; a která by se snažila dosáhnout alespoň trošku nějaké environmentální a klimatické spravedlnosti (zase, nejsem snílek, chápu, že volení politici reprezentují ty se značným množstvím kapitálu, a ti si zrovna velké narovnávání nerovností nebo klimatickou spravedlnost nepřejí, to by šlo proti jejich zájmům). Každopádně každá volební kalkulačka, kterou jsem zkoušel, ať už na Novinkách nebo na webu Deníku Alarm, na mě vyhodila, že Piráti mi sedí nejvíce - což vím i bez volebních kalkulaček. Přinejmenším bych vám také doporučil zvážit volbu Pirátské strany; pokud jste dál na levici, úplně chápu, jak se cítíte, a já to mám podobně, ale žádnou rozumnější možnost tu nevnímám.

Velkým problémem současné společnosti je její fašizace. Je to reálný proces - stoupající preference krajně pravicových dezolátů a podpora anti-sociálních politik, jakož i horšící se rétorika namířená vůči různým menšinám ve společnosti, jsou dosti vidět. Svět samozřejmě nikdy nejde nějakým jedním směrem; na začátku roku to vypadalo po světě hodně zle, v Bílém domě jsou explicitní nacionalisté, v Itálii je premiérkou politička, která se jako mladá hlásila k odkazu Benita Mussoliniho, na Slovensku proruský Fico také nedělá nic dobrého... ale podívejme se, jak dopadly v únoru volby v Kanadě, kde vyhráli středoví liberálové, nebo teď volby v Moldavsku - ty dopadly dobře pro Stranu akce a solidarita, která je proevropská a protiruská. Velkým problémem obecně je, že do krajně pravicových uskupení v různých zemích proudí ruské peníze. Část české společnosti se radikalizuje na proruských dezinformačních webech, které se cílením nenávisti na menšiny nebo na migranty snaží rozštvávat v lidech pozbylých vzdělání nízké pudy. Myslím si, že je třeba neustále vnímat Evropu, spojenou v Evropskou unii, jako blok naprosto hodný podpory a zlepšování do budoucna. Za mě ani Washington, ani Moskva, hleďme prostě na naši budoucnost na evropském kontinentu, nenechme se ovlivnit nenávistnými lidmi ani z východu, ani ze západu, a snažme se tu budovat demokratičtější společnost. Evropa tu budoucnost může mít, jen si ji její obyvatelé nesmí nechat vzít přesvědčováním nějakými šarlatány, kteří si demokracii a řešení nerovností nepřejí.

Pokud v příštích dnech k volbám půjdete, zvažte prosím, že otevřenější a přátelštější společnost je vždy lepší než taková, které vládnou opravdu nenasytní a prolhaní lidé, kteří pro peníze a moc rádi ukážou na nějakou skupinu ve společnosti a budou ji démonizovat, jen aby jim naštvaní a nespokojení dali ten hlas. Oligarchové a na Rusko orientované politické strany nikoho nezachrání, a nikoho zachránit nechtějí. Já raději zvolím středové liberály, než pravicové extremisty, jejichž hru měli všichni už dávno prohlédnout. Jaké rozhodnutí učiníte vy?