Po téměř roce se na můj blog vrací Správce dinosauřího parku! Už se stalo takovou tradicí, že příhody čím dál bláznivějšího (a již čtyři roky bývalého) správce soukromé rezervace na Tedově ostrově uprostřed Tichého oceánu, jež oplývá těmi nejmajestátnějšími z prehistorických tvorů, se vracejí pouze před tak významnou událostí, jakou jsou Vánoce. Důvodem je, že m̶á̶m̶ ̶p̶r̶o̶s̶t̶ě̶ ̶D̶a̶n̶a̶ ̶J̶a̶m̶e̶s̶o̶n̶a̶ ̶a̶ž̶ ̶p̶o̶ ̶k̶r̶k̶ že Dan Jameson si účtuje značné částky za své spisky, které bych osobně nebyl nikdy schopen replikovat, a tak si v jiných částech roku, kdy můj blog živoří na nižším rozpočtu, ani nedovolím předstírat, že jsem schopen napsat třeba větu jím údajně autorovanou. Jen nyní je peněz více - díky všem sponzorům - a mohu si dovolit jimi plýtvat. Pokud jste se dnes těšili na další Obrázek týdne, zatněte zuby. Osobně jsem zhrozen, a velice se bojím, že dát Danovi tuto platformu na jediný den v roce 2025 byla chyba. Nakonec jste to však vy, kdo usoudí, zda byl Blogorgonopsid návratem Dana Jamesona provždy zkažen, nebo zda mé štědré vánoční uvolení vedlo k mistrovskému dílu hodnému Pulitzerovy ceny za literaturu.
Nákup dárků, kakofonie koled a Santa proti raptorům
Povím vám pohádku. Byl jednou jeden Santa Claus, byl oblečený v kožichu rudém jako sovětská vlajka, a měl velmi dlouhý bírd. Zastřihoval si ho tak, že ho namočil do vody s benzínem, kterou zapálil sirkou. Byla to jeho nejlepší zbraň, a vždy se osvědčila v boji proti monstrům, jež ve stínech se skrývají, a plamenů se bojí. Zubaté a drápaté příšery před jeho hořícím bírdem utíkaly na všecky strany, pištěly a vřískaly, a on se smál: "Ho ho ho! Ho ho ho ho! Ho ho ho ho ho! Ho ho ho ho ho ho! Ho ho ho ho ho ho ho!" Všichni si o něm mysleli, že je blázen. Ukazovali na něj, tlačili mu ukazováčky do obličeje, a vztekali se na něj, co to jako dělá, co si to jako myslí, co to jako má znamenat, že se dospělý člověk jeho věku takhle chová! Ale Santa nebyl člověk. Santa byl magie. Kouzlo Vánoc ztělesněné v neztělesnitelném, zveličené v nezveličitelném, zmajestatizované v nezmajestatizovatelném. Byl velice hodný, dával dárky a pil u toho tvrdý alkohol. Měl deprese, sem tam uvažoval o tom, že skočí z útesu do oceánu, ale nenechal se nikdy porazit skličujícími myšlenkami, které za svůj těžký život přejal od svých kritiků a které si internalizoval. Bojoval s životem, a vždy ho nakonec porazil! Zflákal ho! Třeba i tehdy, když se svlékl mezi stovkami ostatních, jen tak, protože mu přecvaklo. Ano, i tehdy bojoval s životem! Zflákal ho rudými trenkami! Poletovaly tehdy vzduchem, a všichni ukazovali, ne na ně, ale na něj, ale on se nenechal, nebyl poražen životem, bojoval dál, síla přírody zmaterializovaná v nezmaterializovatelném a kdokonalostidovedená v kdokonalostinedoveditelném! Santa byl vítěz. Santa... byl bůh. Sympaťák, co? Ne simp, ale sympaťák. Jsem vítěz. Jsem... bůh. Mé jméno je Dan Jameson. A ačkoliv dělat Santu v Dinosauřím parku nebylo nic lehkého, zvítězil jsem. Skončil jsem na vrcholu. Dokázal jsem vesmíru, že mě vybral dobře. Povím vám pohádku, ze které budete mít deprese, protože si uvědomíte, jak nicotní v porovnání se mnou jste.
Ale každá pohádka má svůj začátek. I ta nejlepší, ta o mě. Musím vám nejprve vyložit, co předcházelo mému santování, mému hořícímu bírdu coby zbrani proti monstrům, mému svlečení a všemu tomu ukazování na mě, všemu tomu boji se životem... a konečnému vítězství. Budu se muset vrátit zpátky v čase do posledních hodin minulého roku, skvělého a výtečného letopočtu 2024. Když z výletní lodě, která zakotvila poblíž východního pobřeží Tedova ostrova, vylétávaly k obloze rachejtle, ležel jsem v ložnici svého skromného příbytku, obklopen svými novými dobrými kamarády. Na pár z nich jsem i ležel, a nikdy nezapomenu na ten tlak jednoho z nich na můj kříž. Lahve od piva, whisky, kořalky, koňaku, toniku a vína ročníku 1896 se prostě válely úplně všude. Měl jsem v ústech zvláštní pachuť, za kterou nemohly úplně ty výtečné tekutiny z vnějšku, ale spíše ty ještě výtečnější tekutiny ze vnitřku... ach, nostalgie! Leptoceratops Dino se mnou Nový rok neslavil, měl ho u sebe náš vrchní přírodopisec Oliver Marsh, a proč? Protože mě shledal neschopným postarat se o mého dinosauřího společníka, zatímco jsem ochutnával všechny ty výtečnosti z mých nejlepších kamarádů. Když mě přišel navštívit s novoročním dárkem, shledal mě, jak si s jedním z těch kamarádů povídám. Jmenoval se Richard, ale já mu samozřejmě říkal Dick. I přátelé k sobě umí být krutí. Oliver usoudil, že povídání si s lahví od piva asi neznačilo mou schopnost zajistit Dinovi podporu při ohňostrojování, které samozřejmě zvířata děsí, a tak mi mého mazlíka odvedl. Nemohl jsem na tu nespravedlnost přestat myslet! No, co si jako Oliver myslel? A tak jsem si v posledních hodinách roku 2024 slíbil, že v roce 2025 budu nejlepší! Že zvítězím! A že mě Oliver už nikdy o nic nepřipraví! Začal jsem přemýšlet o budování nové, lepší identity, o ještěvětšímzbožnění neještěvícezbožněmožného! A stalo se.
V průběhu roku 2025 jsem se stal silou, jakou svět nepoznal, ani když na jeho povrch snášeli své tunové bobany obrovští argentinosauři! Co bobany, ani meteorit, který před 66 miliony let vrazil do Země a katalyzoval nekatalyzovatelné, totiž vývoj směřující ke mně, se nerovná svou silou síle, jakou reprezentuji já! To já jsem síla! Já jsem moc! Já jsem entropie! A vy všichni jste jenom vločky sněhu, spadnuté o Vánocích a roztáté po Novém roce! Já přetrvávám! Já jsem věčnost! Já jsem pomsta, já jsem noc, já jsem Batman! A nezapomeň, Terry, Keithe, Jacku, Rode... není důležité, kdo jsem uvnitř, ale co dělám, to mě definuje. Důůůů... Bruci? Da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da, důůů-důůů-důůů tůůů-důůů... du-du-du-du-du-důů, du-du. Vida, tys tu mou zmínku o efektech vzal poněkud doslovně. Tady už to končí. Možná pro tebe a policii, mě ale čeká utkání s celým Gothamem. Takže, jestli dovolíš, musím jít zničit město. To mám bojovat s těma dvěma? Ou... ehrm! Ehrm, ehrm, ehrm! Ehrm, ehrm, ehrm, ehrm! Promiňte! Nechal jsem se trošku unést! Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou tu... ha ha ha... ha-ha-ha-ha-ha-ha, ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho ho! Najednou tu vypisuji dialogy z jednoho starého filmu... ho ho ho ho ho, starého 20 let! Ho ho ho ho ho! Hooo hooo hooo hooo hooo! Jdu si pro prášky... Tak jsem zpátky, prášky spolknuty. Můžu psát dál! Takže abych to shrnul. Řekl jsem si, že v roce 2025 budu skvělej. Skvělejší než skvělej v předchozím roce. A stalo se. Zrodila se legenda, hvězda mnohovesmíru, síla kulminující v santovském přestrojení o Vánocích 2025! Já, a jen já... Nové heslo pro nové začátky! První den roku jsem jenom zvracel, ale druhý den, ho ho ho ho, to se začaly dít věci! To už jsem jen nezvracel, takže jsem byl na nejlepší cestě k vítězství!
Většina roku byla klidná. Uklízel jsem bobky othnielií, omdléval jsem kvůli toxickým pšouknutím wuerhosauřice Wuerho, řval jsem na své spolupracovníky, když strkali své prsty za plot troodonů, a řechtal jsem se, když už ty prsty neměli... Viděl jsem jednoho veterináře, jak schytal klovnutí do hlavy od aiolornise. Sledoval jsem dva studenty jedné americké veterinářské školy, jak jim dracopelta svým ocasem rozmetala nohy na padrť. Jednoho chlápka štípl pavouk Mesothele, jiného kousl had Najash, třetímu omočil nohu kynodont Thrinaxodon, čtvrtého sežral Siamotyrannus a vyplivl jen jeho boty, pátého sežral Giganotosaurus a vyplivl jen špičky jeho bot, šestého sežral Smilodon a nevyplivl nic... tak to šlo, měsíc po měsíci, zařvání po zařvání, zubatá stahující si k sobě jednoho nebohého naivu za druhým... A já jsem se smál, vítěz, přeživší té kruté hry jménem život! Každý den, když nějaký masožravý chovanec parku okousal něčí ruku, nohu nebo jinou část těla, tančil jsem na své posteli, natáčel jsem na TikTok dlouhá videa, ve kterých jsem jeho pozůstalým přál upřímnou soustrást, jenom abych se vždycky na konci každého toho videa začal smát jako Joker v Temném rytíři v té scéně, jak zabije toho fake Batmana v té prasečí místnosti. Až v srpnu si mě zavolala Kory, správkyně parku (boo!) a vynadala mi za to. Řekla mi to na jedné ranní poradě... no, řekla... seřvala mě! Mě, krásu vesmíru! Boha! Řvala na mě, co si to jako dovoluju, vysmívat se pozůstalým, a plivla mi přitom do oka! Ohavná kyselina mi spálila oko, a já od té doby vidím jen na jedno. I takový je život, i tak krutý může být! Ale budoucí Santa Claus zvítězil! Porazil jsem život, jedno oko mi zůstalo! Hur-rrrrá! Ne, dělám si legraci. Z ničí smrti jsem si legraci nedělal. To by bylo nedůstojné. A hnusné. A ohavné. A fuj! A tfuj! Proč to tu vůbec píšu? Proč na takové věci myslím? Prášky, prosím! Musím jich zapít víc, tohle není možné! Tak, už jsem zpátky. Dal jsem si dalších dvacet antipsychotik. To je úleva. Sice mi teď hlasy ze všech stran říkají, že jsem totální pako, ale já jim nevěřím! Ne, nejsou skutečné! Kdyby byly skutečné, vyzdvihovaly by mě jako boha, jako vítěze, jako to nejvíce dokonalé z nejvícedokonalého! Tak to má být, takový je vesmír! Vesmír jsem já, a vy ne! Ne a ne a ne a ne a ne! Tů-dů-dů! Jo? Tů! Dů! Uh.
Tak, ale abych přešel k pointě tohoto zápisku. Rok byl skvělý, angažoval jsem se v odboru, vystupoval jsem proti Kory a kul jsem proti ní pikle. Vymýšlel jsem, jak ji konečně po čtyřech letech šéfování mému veličenstvu sesadit! Jak přestat být řadový pracovník, který se musí pachtit v othnieliím sajrajtu! A jednou se tam dostanu! Zvítězím, a budu zase správcem! Ehm... ale teď, abych tu pohádku zkrátil, hlavně, když už víte, jak jsem už vítězem, a jak už vyhraju, a jak už to všechno jde ve vesmíru dohromady, a už ve mě, už ve mě jako už v ztělesněném už v... brk. Je třeba dostat se k hlavní části příběhu! Vánoce, Vánoce přicházejí! 'tis the spirit of the season, tů-dů-dů-dů-dů-dů-dů atakdále, brk brk! Pondělí 1. prosince byl významný den. Oliver a Tim se zrovna vrátili z Isle of Die s další várkou zvířat, která měla ovzláštnit náš už tak hodně ozvláštněný park. Přivezl dvě mláďata argyrosaura, kterým prý zlý Carnotaurus zabil rodiče, a Oliver se mu pak pomstil tak, že mu z hnízda vzal dvě z pěti vajec a ty hodlal vložit do inkubátoru. Kory mě donutila, abych šel Olivera uvítat. Jakmile vylezl z vrtulníku, vrazil mi jedno z těch vajec do ruky, a já ho pustil. Jen tak, ze srandy. Chtěl jsem vidět, co se stane. Výsledek byl katastrofální. Vnitřek vejce se rozlétl na všechny světové strany, oceán se zbarvil dožluta, a z Číny i z Ameriky se ozýval křik starých babiček, které žlutá voda zastihla při přechodu ulice! Ne, dělám si legraci. Jsem to ale vtipný, že? Jak jsem říkal, vítěz... bůh! Ne, prostě jsem jenom vejce upustil, z nedopatření. Oliver byl trošku mrzutý, ale neprofackoval mě. Zato Kory, ta se mi rozhodla pomstít! Hned na místě mi řekla, že to budu muset odčinit hraním Santy Clause o Vánocích! A že budu muset všem v parku dávat dárky! Brečel jsem na místě v pokleku dvanáct hodin, prosil jsem ji, že ne, že to přece ne, že to přece není možné, že to přece není možné, aby já byl Santa Claus, už zas, už zas po roce, už zas po roce, který byl tak dobrý! Takhle mi ho zkazit! Ale když jsem se měl rozhodnout mezi vyhazovem z Dinosauřího parku a hraním Santy Clause, se slzami v očích jsem sáhl po Santovi Clausovi.
2. prosinec byl ještě významnější den. Oblékl jsem si santovský kostým a fake bírd, a začal jsem chodit po ostrově a chechtat se jako Santa! Ivan, náš český zaměstnanec, si mi dokonce přišel sednout na klín a sdělit mi svá nejtajnější přání. Taky jsme je potom zmaterializovali, a Ivan křičel, že je konečně šťastný, a že jsem vyslyšel jeho prosby! Chtěl pastičku na myši, které mu prý lezou do příbytku. Shodou okolností jsem u sebe jednu pastičku na myši měl, tak jsem mu ji donesl, a Ivan ji odzkoušel na svém prstu! Myslím, že se smál, když sklapla, ale nejsem si tím úplně jistý, těžko se mi čtou jeho emoce. Češi se smějí tak divně! Kdyby to nebyl Čech, takže totální pako - ty hlasy, co mi říkají, že jsem totální pako, by tohle měly ve skutečnosti říkat Ivanovi, ne bohovi jako jsem já, který je ještě k tomu z Británie, z ostrova bohů - přísahal bych, že brečí. Ale ne, on se smál, a v radosti se kroutil, a když mu ta pastička nešla z prstu sundat, smál se ještě víc, a dokonce mu něco teklo po obličeji... ne krev, samozřejmě! Ne, nějaká... nevím, zvláštní česká substance. Sliz z očí, to je ono! Byl to sliz z očí! Češi teda vyvádějí věci, když se radují. Bohužel to, že jsem takto Ivanovi pomohl a rozradostnil ho pastičkou na myši, kterou nemohl sundat z prstu, znamenalo, že ostatní zaměstnanci Dinosauřího parku brzy chtěli, abych je také něčím obdaroval. Jeden chtěl revolver, druhý samopal, třetí uspávačku, čtvrtý síť, pátý auto, šestý autobus, sedmý tramvaj, osmý zaoceánskou loď, devátý vesmírnou loď, desátý planetu a jedenáctý galaxii! Jenže já už u sebe nic neměl! Ani revolver, ani samopal, ani uspávačka, ani síť, ani auto, ani autobus, ani tramvaj, ani zaoceánská loď, ani vesmírná loď, ani planeta, ani galaxie mi už doma nezbyly. Tomu, co chtěl planetu, jsem donesl drobeček z chleba, co jsem jedl na snídani, a řekl jsem mu, že se s tím bude muset spokojit... a dostal jsem od něj výprask! Jo, dal mi pěstí... teda skoro. Minul, a já utekl. Ale chápete to? Takový dobrý skutek jsem pro něj udělal, takový Santa jsem byl! Dal jsem mu drobeček, a on se naštval! Což jsem mu přání skoro nesplnil? Dal jsem mu něco hmotného! Taky jsem mu mohl ze svého příbytku donést něco horšího... Dino něco horšího ten den udělal na podlaze! Došlo mi, že abych byl dobrý Santa a všem dělal radost, budu muset nakoupit dárky.
A tak začala má letošní nakupovací předvánoční mánie. Nechal jsem si od všech 12 654 569 zaměstnanců Dinosauřího parku napsat seznam dárků, které letos od Santy Clause k Vánocům chtějí. Byl to dlouhý seznam. Nejprve jsem myslel, že mi budou po tvářích téct slzy, zrovna tak, jako Ivanovi radostí tekl z očí český sliz, ale nakonec jsem se uvolil všechny sehnat, abych byl dobrý Santa! Vidíte? Být totální Übermensch neznamená hrát si na pána všeho a přitom pro ostatní nic nedělat! Ne, dobrý Übermensch je dobrý altruista! Ale sehnat 30 456 987 dárků za asi dvacet dnů do Štědrého večera není zrovna jednoduché! Proto jsem si objednal letovou spojku na Severní pól, abych navštívil skutečného Santu Clause, a seznam mu předal. Jenže Santa mě vykopl! Dal mi kopanec do zadnice, protože prý nejsem tak skvělý, jak chce, abych byl! Sakra! Ne, dělám si legraci, to se nestalo. Ne, musel jsem těch 39 789 019 dárků nějak sehnat sám! A tak jsem si sedl k počítači a začal jsem nakupovat na online e-shopech. Můj výdělek se snižoval. Z mých 134 598 321 liber na kartě brzy zbylo jen 132 598 321 liber, a pak, když jsem dokoupil dalších 144 785 398 dárků dodatečně na seznam připsaných, zbylo mi na kartě už jenom 289 998 543 liber, no, a potom, co si ještě Oliver napsal o nové čisté ponožky, zbývalo mi na ní už jenom 965 789 812 liber, což je neskutečně málo! Dnes, 19. prosince, už mám na ní jenom 1 890 754 132 liber, strašně jsem teda prodělal! Podělal jsem to! Zchudl jsem! Anebo ne? Vlastně, když nad tím přemýšlím... nezbohatl jsem? Ne, to není možné! Ne, blouzním! Antipsychotika, prosím! Jak to, že tam mám víc peněz, než jsem tam měl, když jsem začal kupovat ty dárky pro všechny? Že by... že by... Santovo kouzlo? What?!
Nakupování dárků bylo šílené, ale vyplatilo se to. Získal jsem si totiž všechny na svou stranu! Kory si to nedokáže představit! Mám teď tolik spojenců! Ivan a jeho kamarád Stinky, teda Roderick... abyste to pochopili, říkáme mu Stinky, protože páchne jako záchod. Jako že... nespláchnutý záchod. Fuj! Určitě se vám udělalo špatně, co? No, takhle to je. Roderick je... zvláštní případ. Ve svých osmi si umanul, že se nikdy v životě znovu neumyje, protože i když byl umytý, odmítla ho jeho tehdejší láska, jeho crushík z jeho třídy na jeho pomocné základní škole. Ta holka mu řekla, že s ním nebude chodit, a že si ho jednou, až budou dospělí, nevezme a nebude s ním mít děti, a Roderick, další totální pako (ještě větší než Ivan), si řekl, že to bylo proto, že byl umytý. A tak se přestal mýt, a teď smrdí jako záchod, a je Stinky. A nikdo se s ním nekamarádí, kromě Ivana, který má v posledních měsících rýmu (asi nějaká tropická alergie) a má poznamenaný čich. Ale to jsem odbočil... Mám dva spojence! Dva lidi, kterým jsem splnil přání nakoupením 144 093 289 dárků, se postavili na mou stranu ve strašlivé, hrůzné, děsivé a vážné válce proti Kory o pozici správce Dinosauřího parku! Ehm... Trošku to podháním. Nepřeháním, podháním. Všichni mě ve skutečnosti mají rádi. Ne pouze Ivan a Stinky, ale Ivan, Stinky i další tisíce zaměstnanců. Udělal jsem jim velkou radost, i když jsem na dárcích utratil tolik peněz ze svého. A víte, co na to Kory? Povýšila mě! Yes! Jupí! Hujé! Už nejsem jen řadový zaměstnanec. Jsem teď manažer té části parku, kde se povalují othnielií sajrajty! To znamená, že je pořád budu uklízet, ale budu za to mít o dvě stovky měsíčně víc! Jsem vítěz, jsem bůh, jsem pomsta, jsem noc, jsem Batman, jsem entropie, jsem Darkseid, jsem vrchol fylogenetického stromu! Takhle se vyhrávají války, jup-jupí!
Má celoprosincová hra na Santu Clause se brzy začala měnit v něco víc, něco božštějšího, víc hodného mě a mého veličenství! Kory mě zaúkolovala tím, že mám chodit po parku a pouštět z reproduktorů vánoční koledy. Měl jsem navíc dostat finanční bonus za to, že u toho budu tančit. A tak jsem v rudém santovském kostýmu začal 10. prosince ráno pobíhat po jižní části ostrova mezi dinosauřími výběhy, a pouštěl jsem lidem Winter Wonderland od Bublého a další vánoční písně, zvedal jsem při nich k obloze pěst a řval jsem jejich texty. Spousta lidí mi začala fandit ještě víc. Jeden na mě dokonce obdivně plivl. Moc jsem si toho vážil, a ten plivanec jsem si uschoval v plastové nádobce pro památku. Dodnes se na něj před spaním večer dívám, když jsem zalezlý v posteli v pyžamu. Taková nádhera! Nepříjemnost byla v tom, že i když se lidským obyvatelům ostrova všechny ty koledy a mé tancování nesmírně líbily, zvířata měla jiný názor. Hodně negativní názor! No, dokážete si to představit?! Co si jako ta pošahaná zvířata myslí?! Když se vrtím v santovském kostýmu, nedokazuji snad světu, co světu, vesmíru, co vesmíru, mnohovesmíru, jak obrovský talent mám?! Ale ne, banda deinonychů se může zbláznit! Jenom si zatancujete, jenom zavrtíte u Jingle Bells svými atletickými půlkami, a hned vám chtějí probodnout břicho srpovitým drápem!
Ve středu 17. prosince jsem ukazoval svůj taneční um krmičovi, který zrovna krmil deinonychy. Vrtěl jsem se v santovském kostýmu s dlouhým bírdem u vánoční písničky Sleigh Ride, v jednu chvíli jsem ke krmičovi přiběhl, hladil jsem mu bicepsy a dokonce jsem mu je i vášnivě políbil! Ne, dělám si legraci, takhle to nebylo. Krmič Joe bohužel při vstupu do výběhu deinonychů zapomněl pořádně zavřít vrata, je totiž nový a ještě tu věcem pořádně nerozumí, na rozdíl ode mně, veteránského boha mnohovesmíru! Hlasitá hudba a mé vrtění probudilo spící deinonychy, vylákalo je z úkrytu, a Joe jako správný mladý atlet včas vyšplhal na jeden strom za ohradou, aby před nimi byl v bezpečí. Deinonychové se o něj ale nezajímali, alespoň ne ti dva, kteří hned vrazili do špatně zavřených vrat, a co se najednou stalo? No, no co se stalo? Co asi? Šli po mě! Útočili na nekonečnou vesmírnou sílu! Musel jsem být pohotový. Abych je odlákal od sebe, stripnul jsem si veškeré rudé oblečení, takže i své trenky... což byl malér. Už tři měsíce jsem si je zapomněl vyměnit. Kdybych to udělal, měl bych na sobě modré trenky, a nemusel bych se tam tak ztrapnit! Všechno červené jsem odstranil ze svého těla, a rozházel jsem to na všechny strany. Dvojice deinonychů se rozdělila, a každý zaútočil na jiný kus oblečení. Jeden očichával červený kožich a kalhoty, druhý padl do mdlob po očichání těch trenek! Takže když se nad tím teď zamýšlím, vlastně bylo dobře, že jsem si je ty tři měsíce nevyměnil! In your face, you little bastard! Bohužel všude kolem byli lidi, doslova stovky lidí! Ukazovali na mě, dívali se mi hodně nízko pod obličej, obdivně slintali atakdále, ale obdivně začal slintat i jeden z těch deinonychů, ten, co neomdlel, a chuť na mé chutné maso ho začala lákat nebezpečně blízko ke mně! Jako každý nahý Santa Claus jsem měl ale ještě jednu zbraň! Jednu zbraň, která mi dodávala neuvěřitelnou sílu! Svůj velkolepý, majestátní, nepřekonatelný, mužný, nadřazeností nade vším křičící, blyštivý, esteticky krásný, symetrický, dlouhý bírd! Zařval jsem si o zapalovač, a najednou se v davu zaměstnanců objevil Ivan a hodil mi ho. Něco na něm bylo přilepené, něco mukózního, a moc to nevonělo, ale to jsem radši neřešil. Zapálil jsem si bírd, a pak mi došlo, že jsem udělal velkou chybu.
Plnovous hořel, ale pořád byl přilepený na můj obličej! Riskoval jsem krásu své božské tváře, božštější, než byla tvář Dia - co Dia, Héry - a přetáhl jsem si ho přes celou hlavu, když jsem ho sundaval. Naštěstí mě nepopálil, což bylo dobře, protože jsem pak nemusel jít na žádnou plastiku. Někdo z davu sice křičel, že bych na plastiku měl jít, ale to nemělo souvislost s mým obličejem. Navíc ukazoval podezřele nízko. Pak jsem bírdem mával nad svou hlavou, a Deinonychus se zděsil. Spousta zvířat se bojí ohně, a já jsem jako správný pračlověk, jako správný praSanta, nahý a s dlouhým bírdem, poskakoval na místě, hulákal jsem nesrozumitelné z nesrozumitelných, podivné z podivných, posunkové z posunkových, a snad občas i pošunkové z pošunkových, protože jsem byl celý nahý a volnost šunkám prospívá, což vede k produkci extra zvuků, a Deinonychus ve strachu utekl zpátky do své ohrady. Všechny jsem zachránil, nikdo nebyl zraněn! Můj bírd byl nakonec uhašen, a já si ho mohl znovu nasadit... stejně jako ty odhozené trenky. Deinonychus, který omdlel, byl ještě ve spánku přemístěn za ohradu. Ne, dobře, takhle to nebylo. Trochu jsem to tady bagatelizoval. Tak, jako jsem bagatelizoval všechno! Ano, dva deinonychové utekli, ohrožovali nás, ale věřte mi, nebyl jsem tak bláznivý, jak se tady vykresluji! Ne, bláznivý nejsem, nikdy! Beru antipsychotika! Jsem na tom dobře! Majestátně dobře! Jsem vítězství, ztělesnění výhry, král omnivesmíru! Juhů! Jahá! Ho ho ho! Uhh, musím si jít pro další prášky... Jak víte, mám diagnózu. Trpím raptorským syndromem 3. stupně, diplodočím býkem 4. stupně, giganotosauřím hryzem 5. stupně a mozkovou žížalou z doby křídové! Je to na mě všechno moc! Traumata změnila chemii mého mozku! Ale jsem stále dobrý Dan, jsem stále dobrý Santa, jsem stále dobrý vůdce omnivesmíru! Santu dělám teď před Vánoci rád, a nelžu, když píši, že spousta lidí mě má ráda. Rádi poslouchají santovský smích! Rádi dostávají dárky! Buďte jako já. Buďte taky Santa! Taky dávejte dárky! Taky nazí zapalujte bírd před deinonychem! Veselé Vánoce.
Danův vánoční vzkaz: Mějte krásné Vánoce, a vůbec o nich nemyslete na to, jak jsem nahý skotačil před deinonychem! Nebo na to myslete... vlastně, myslete na to! Celé Vánoce na to myslete! Mějte v hlavě Dana Jamesona, boha, postavu řeckého hrdiny, s masivními bicepsy, ohromnými tricepsy, překrásnými triceratopsy a tělesným šajnem, který sklátí i toho nejvíce heterosexuálního muže a donutí ho simpovat přede mnou! Vánoce by vlastně měly být svátky simpování mužů přede mnou, vítězem, králem evoluce, gigantem omnivesmíru, nejkrásnějším kusem masa v tomto chladném prostoru, kterému říkáme Mléčná dráha! Až si pustíte koledy, vzpomeňte si na mé bicepsy, tricepsy a triceratopsy, a buďte jako Santa! Buďte jako já!
Nemohu soudit, zda Dan napsal něco, co tento blog jednou provždy zkazilo, anebo něco, co v příštím roce dostane Pulitzerovu cenu za literaturu. Přiznám však jedno - mám nyní v kapse o dost méně jmění. Dan v příběhu psal, že ačkoliv nakupoval dárky pro ostatní zaměstnance Dinosauřího parku, na kreditní kartě mu přibývaly peníze. No, vzhledem k tomu, kolik jsem mu za jeho pomalé celoměsíční psaní platil... to vše nyní dává smysl, že?
