Vánoce. Ty svátky klidu, pohody, řevu a krve. Nikdo je jistě nemá radši, než malý sliznatý čertík Lucius, který se před Štědrým dnem 2055 rozhodl pobavit psychickým i fyzickým mučením nových Lovců kryptidů. Nejprve se vloupal do domu Keiře Kendrick, nacházejícího se v londýnském Greenwich, a svými ostrými zuby jí vážně poranil ruku. Také ji provokoval slovy o tom, že se zná s jejími rodiči, zemřelými při autonehodě v listopadu 2053, a že je pro ně Keira obrovským zklamáním. Osmnáctiletá dívka si do Londýna přivedla svým teleportačním zařízením pomoc z Creek City v americkém Illinois - Wren a Winna, kteří spolu právě začali oficiálně chodit. Winn, vyzbrojený Wreninou laserovou pistolí, se rozhodl Luciuse konfrontovat uvnitř Keiřina domu, ale zachvátily ho další halucinace plné Chupacaber, vyzývajících ho k vyřknutí tajemství, které měl odhalit při výzkumu vzorků z Chupacabrami přeplněné základny původních Lovců kryptidů v jižním Londýně. Lucius nahlédl Winnovi do mysli, a varoval jej, že to s ním nedopadne dobře. Ať už ty psychické stavy způsobuje Winnovi cokoliv, má ho to nakonec zabít - proměnit mu to mysl na pudink. Chupacabry v mladíkových halucinacích vycítily Luciusovu přítomnost, a vybízely jej k zabití malého démona. Winn byl jejich hlasy dohnán k bití se do hlavy o zeď Keiřiny ložnice. Nakonec souhlasil s Luciusovou nabídkou, a čertík se zaradoval. Wren byla Winnovým vřískáním přilákána do Keiřina domu, zatímco pro zraněnou dívku přijela záchranka řízená mužem jménem Nkosi. Ten ji okamžitě začal odvážet do nemocnice. Při jízdě nazdobeným Londýnem slyšela Keira Luciusův hlas, a jednou čertíka dokonce krátce zahlédla, přestože měl být stále uvnitř jejího domu. Záchranka pak srazila chodce, přestože byla hluboká noc a ulice byly prázdné. Ukázalo se, že šlo o Keiřinu matku. Nkosi jí nárazem způsobil stejná zranění, jaké utrpěla před dvěma roky. Nyní umírá znovu, opakuje Keiře, že je pro ni zklamáním a že může za její a otcovu smrt, a vybízí svou dceru, aby svou chybu odčinila odevzdáním se Luciusovi. Mezitím na Portorické univerzitě v Río Piedras probíhá Konference o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat v roce 2055, jejíž organizátorka, profesorka Alondra Pietri, společně s Terrencem Zedlerem a Eldredem Canadym přesvědčila čtvrtého člena Wreniných Lovců kryptidů, Armanda Villalona, aby na pódiu světu oznámil návrat legendárního týmu v této nové podobě. Armando netuší, že je sledován, a že je někdo na toto oznámení již připraven.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DUCH VRAŽEDNÝCH VÁNOC, ČÁST ČTVRTÁ:
Vřískání se stupňovalo. Bylo čím dál bolestivější, hlasitější, nesnesitelnější. Wren bušilo srdce, jako o závod, když vybíhala po schodech nahoru. Bála se o Winna. Bála se však také toho, co mu toto trápení způsobovalo, a uvědomovala si, že tentokrát nebyla ozbrojena. Jak se sama bude bránit, až s tím tvorem přijde do styku?
Spatřila dveře Keiřiny ložnice. Byly otevřeny. Zpomalila, nabrala dech, a přitiskla se ke zdi za jejich rámem.
"Winne Wilkinsone," uslyšela zlomyslný chraplavý hlásek z místnosti, "ani nevíš, jak jsem za tohle rád! O, ho ho ho! Letošní Vánoce budou vydařené! O, ho ho ho! Věř mi, jsi ten nejkrásnější dárek, jaký jsem letos mohl dostat!
"Nech ho bejt, ty sviňáku!" zařvala Wren, a vlétla do ložnice. Spatřila svého přítele, sedícího znaveně na podlaze za Keiřinou postelí. Celé čelo měl zakrvácené. Dívce se v šoku zastavil dech.
Zpoza hrany postele na ni vykoukla tvář zbarvená jako uhlí, pokrytá bradavičkami a vráskami, s širokým ďábelským úsměvem a svítivýma žlutýma očkama. "Wren Rivero! Jak jsem rád, že jsi tady! No, vždyť toto je hotový rodinný sraz!" Vyskočil zpoza postele, a ukázal na Winna. "Tatínek," protáhl, nato ukazováčkem druhé ruky zamířil na Wren. "Maminka," řekl hlubším hlasem, a komicky se u toho zasmál. "A miminko!" zazubil se.
Náhle zmizel. Byl fuč. Wren dvě či tři vteřiny oddechovala, a užuž se chystala něco Winnovi říci, když se jí náhle Lucius objevil v náruči. "Mami! Mami! Mlíčko, mami!" vypískával, a stydlivě u toho mrkal očkama.
"Fuj! Co ty seš za hnusnou svini?!" zařvala Wren, a silou ho hodila na podlahu.
Čertík přistál na chodidlech, zatočil se, a zatvářil se, jako by byl uražen. "Tati! Maminka je na mě dnes zlá! Moc, moc zlá!" Sklonil hlavu, a podlitýma očkama probodl Wren. "Tatínek bude muset mamince ukázat, jak se má chovat ke svému děťátku. Tatínek bude muset udělat bum, bum, bum! Na holou, ho ho ho!"
Winn náhle vstal, a učinil pár kroků vpřed. Vypadal přitom jako zombie. Pohyboval se těžce, jako by se mu ani nechtělo. Na Wren se díval s neuvěřitelnou prázdnotou v očích. Když natáhl ruku a její prsty sevřel v pěst, působil jako robot. Bez vlastní vůle.
Lucius se skrčil a několikrát za sebou nadšeně tleskl. "Krása, krása, krása! To je ale tělíčko, co Wren? Podívej se na něj! Na ty svaly, na tu bouli mezi nohama! Och... jaký to atraktivní, silný a chutný exemplář!" V očích mu cosi zažhnulo, a znovu jimi probodl Wren. "Dovol mi malou poučku, má líbezná Wreninko... nikdy nepodepisuj smlouvu s ďáblem. Proč? Protože takhle budeš vždycky utíkat, a já tě budu vždycky honit!" Ďábelsky se smál, z úst mu vylétávaly kusy slizu, jež pulzovaly na podlaze, a pohupoval se na místě, jako by měl přímo záchvat smíchu.
Winn se rozběhl k Wren. "Wren! Wren! Neutíkej přede mnou! Já tě miluju! Chci si na tebe sáhnout!" křičel.
Dívka vykulila oči. Otočila se, a chystala se z ložnice vyběhnout, ale Winn ji chytil oběma rukama za ramena, a stáhl ji k sobě. Přitiskl se jí k zádům. "Líbí se mi tvoje oči, Wren! Strašně se mi líbí tvoje oči!"
"Pusť mě!" vykřikla v šoku Wren. Na víc v tu chvíli ani neměla. To, že by na ni útočil kluk, kterému před pár minutami přiznala, že ho miluje, vůbec nečekala. Cítila se tak bezbranná, když jí svíral ramena.
"Fakt nevíš, jak se mi líbí tvoje oči! Chci je ochutnat! Chci si do nich kousnout!" vykřikoval Winn, a nato se začal smát.
"Co to sakra...?" šeptla Wren, a otočila se na Luciuse. Ten jen pokrčil rameny. "To ty! Tys mu tohle udělal! Ovládáš ho? Hned ho pusť, ty hnusná zrůdo!"
"Smlouva je smlouva," uchechtl se Lucius, "jestli ji chceš ukončit, budeš muset... odstranit... toho, který ji uzavřel." Přicupital k laserové pistoli, kterou předtím Winn upustil při bití se do hlavy, a donesl ji Wren. "Laserový paprsek nejvyššího stupně. Jedna rána do hlavičky, a Winn... bude mít všechno své současné i budoucí trápení za sebou! Tak honem, Wreninko! Nezdržuj!"
Pistole z čertíkových rukou zamířila přímo do těch Wreniných, jako by snad ten tvor byl schopen telekinetiky. Wren pár vteřin nevěděla, co si počít, ale rozhodla se nakonec hlaveň zamířit právě na Luciuse. Ten se však jen řechtal.
"Víš co? Aby to byla fér hra, Wreninko, a tys nepodváděla, uděláme to takhle. Jakmile zmáčkneš spoušť, laserová střela půjde do Winnovy hlavinky! Můžeš střelit na mě, na zeď, na okno, na postel... ale střela vždycky doputuje k jeho hlavě!"
"Tohle ty umíš?" zeptala se ho naštvaně.
"Umím spoustu věcí, Wreninko! Spoustu, spoustu věcí!"
"Proč tohle děláš? Proč jsi zaútočil na Keiru? Proč ovládáš Winna, a proč mě teď... nutíš k nějakým svým vražedným hrám?!" křičela na něj z plna hrdla Wren.
"Protože budou Vánoce!" vyhrkl nevinně Lucius. "A Vánoce jsou svátky dárků! A já chci dárek! Jedno malé potěšení, jednu hezkou věc!"
"Hnusný bastardi, jako seš ty, si dárky nezaslouží!" zařvala Wren, a ze všech sil se odstrčila ke Keiřině posteli. Winna natlačila na její okraj, a mladík svou přítelkyni pustil. Dopadl do peřin.
Jakmile se Wren vyvlekla, skočila k Luciusovi, a držadlem pistole mu dala ránu do hlavy. Čertík vypískl bolestí, a pokusil se ji kousnout. Wren ho však odkopla ke zdi. Skutálel se k ní, přičemž za sebou zanechal na podlaze několik kaluží slizu.
"Nemusím střílet, ale stejně tě zabiju," zasyčela přes zuby Wren.
"Okamžíček," uchechtl se Lucius, "odjíždí mi má hostitelka! Potřebuji s ní o něčem mluvit... a něco jí ukázat! Be right back!"
Vypařil se. Zase byl pryč. Wren vydechla, prohrábla si zpocené vlasy nad čelem, a bez dalšího otálení přiběhla k Winnovi, ležícímu stále na posteli. Z hrdla se mu ozývalo bolestné sténání.
"Winne! Winne, žiješ? Seš to ty, nebo tě ta potvora pořád ovládá?" křičela Wren, a cloumala s jeho tělem.
"Jsem to já," odpověděl tiše, a přiložil si prsty obou rukou na ránu v čele, načež zasyčel, "tohle strašně bolí! Sakra... co jsem to udělal, Wren? Co jsem si to provedl?!"
"Musím tě odsud dostat ven. Vůbec tu není bezpečno!" vyhrkla Wren, a pomohla Winnovi na nohy.
"Říkal... říkal, že mi pomůže. Měl jsem šílený... záchvat... hlasy Chupacaber... všude... říkaly... že ti ublíží. Přesvědčilo mě to... v tu chvíli... v té panice... abych ho... abych s ním byl kamarád," povídal Winn, zatímco opouštěli ložnici.
"Ty seš pako, vole," řekla mu Wren, "kdybych mohla, flákla bych tě teď po ksichtu... dělat to nebudu, máš ho šíleně zakrvácený, ale... tohle nemůžeš myslet vážně, Winne! Ty se fakt necháš takhle lehce zmanipulovat?"
"Nedokážeš si to představit, Wren! Bylo to jako ten nejhorší telepatický útok Chupacabry, ale... stokrát silnější! Co stokrát, tisíckrát! Mlely mi do hlavy naprosto hnusný věci, jak ti... jak ti utrhnou jazyk a já nevím co!" bránil se Winn.
"Jsou to jenom halucinace, vole!" zařvala Wren. "Hlasy v tvojí zasraný hlavě! A kvůli nim ses prodal nějakýmu šotkovi?! Na jak dlouho? Na zbytek života? Říkal, že mě bude pronásledovat... v tvojem těle! Kurva, nezačali jsme spolu náhodou dneska chodit? Má to být celý over po půl hoďce nebo co?!"
Ve chvíli, kdy se ocitli v chodbě, začala se z Wrenina mobilního telefonu ozývat píseň I Won't Be Home for Christmas. Zatímco levou rukou podpírala krvácejícího, malátného Winna, pravou rukou hledala mobil po svých kapsách.
"Není to ten šíleně starej song někdy ze začátku století? Tohle sis dala jako ringtone?" uchechtl se Winn. "Kdo si dává vánoční punk rock songy jako ringtone, ty vole?"
"Nekritizuj moje rozhodnutí. Zvlášť ty ne," sykla na něj Wren. Pohlédla na display telefonu. Volal jí Armando Villalon. Wren pozvedla obočí. Naprosto ji to překvapilo.
"Čau Armando. Jaké je v prosinci Portoriko?" začala hovor.
"Suché a horké," ozval se z telefonu Armandův hlas, "právě nám začalo období sucha. No, začalo... ono vlastně začíná v posledních pár letech už o měsíc nebo měsíc a půl dřív. Klimatická změna. Zemědělci jsou tady z toho dost vyděšení, snižuje jim to výnosy."
"Co se děje?"
"Potřebuju s tebou o něčem mluvit. Ty seš v podstatě lídryně týmu, že?"
Wren pohlédla na Winna. Ten se podlízavě usmál, a pak zavrávoral. Odvrátila od něj zrak, a s pozvednutým obočím odpověděla: "Nejspíš?"
"Hele, na naší univerzitě teď probíhá konference o kryptidech..."
"Já vím," odpověděla Wren, "a organizuje ji naše známá, tvá učitelka, vedoucí tvojí bakalářky..."
"Ona, náš kámoš Zedler a takový ten týpek, co jeho knížky kupoval Jack Owen... doktor Canady, který mi mimochodem nabíd hezkou stáž... chtějí, abych tu oznámil návrat Lovců kryptidů do světa. Připravuju prezentaci."
"Armando, teď není zrovna čas na to, abychom to řeši..."
"Měla by v ní zaznít jména nás všech. Tebe oznámím jako vedoucí týmu, jo? Teda... pokud proti tomu oznámení nic nemáš. Dost divně mě přesvědčovali, jako kdyby na tom závisel osud vesmíru... nevím no, doktor Canady mi pořád říkal něco o tom, jak si tím zajistím kariéru, Zedler zase kecal něco o tom, jak je to... pro svět nebo co... kravina. Ale hodlám to udělat. Nakonec mě, hádám, že můžu říct, úspěšně zlomili."
"Hele, jestli to ničemu neublíží... klidně to udělej. Je to jenom vědecká konference. Moje a Winnovo jméno už akademici beztak znají, když nám v listopadu vyšel ten článek o medvědí lišce, a chystáme další o jávském vlkovi... tak jo, jdi do toho. Akorát bych se zeptala Keiry..."
"Tak to bych pospíšil!" ozval se z chodby Luciusův zlomyslný hlas. Wren sebou trhla. "Keiře Kendrick totiž zbývá deset, devět, osm, sedm, šest, pět... vteřin, než se mi zcela odevzdá, a pak si jí i Winna Wilkinsona hezky odvedu do peklíčka! A budu je posílat ven, abych lidi strašil! O, ho ho ho!"
Lucius se zjevil přímo před Wren. "A to chci letos o Vánocích hodně! Chci hodně strašit! Budu je nutit, aby lezli komíny lidem do domů! A čůrali na sušenky, které děti uvnitř nechaly Santovi! O, ho ho ho! Ho ho ho ho ho ho ho! To bude zábavička!"
"Wren? Mluví tam na tebe někdo?" ozvalo se z telefonu.
"Armando Villalone!" uchechtl se Lucius. "Neobtěžuj se s žádnou prezentací! Po dnešku už žádní noví Lovci kryptidů nebudou!"
"Jak to?" zeptala se ho rázně Wren.
"Protože i ty se mi odevzdáš, Wreninko, a nikdo jiný už zbývat nebude! Teda kromě něj, ale ten je... moc daleko," odpověděl Lucius, a poté začal mluvit šeptem, "ale on stejně v tom týmu moc být nechce, že jo? Hihí!"
Winn náhle pevně sevřel Wrenin krk. Začal ji dusit. Dívka začala okamžitě kašlat, a upustila svůj telefon.
"Smlouva je takováto, Wren," zubil se Lucius, a poskakoval nadšeně na místě, "když řekneš, že budeme kamarádi, tvůj Romeo tě nezadusí! Když řekneš, že kamarádi nebudeme... zbledne ti ten tvůj krásný ksichtíček, a všechny dárky, které jsi nakoupila mamince a možná i tomu svému potrhlému tatíkovi, zůstanou zabalené pod tvou postýlkou... navždycky! Tak co, kamarádi nebo ne?"
"Co to povídáš, mami?!" křičela v pláči Keira. Držela svou matku v náruči, zatímco se z noční oblohy snášel slabý sněhový poprašek. Klepala se, v pyžamu a županu jí byla zima, a neustále se přesvědčovala, že návrat její matky musel být nějakým trikem, ale vše nasvědčovalo tomu, že paní Kendrick byla skutečná.
"Ta poranění na nohou jsou rozsáhlá!" vyhrkl Nkosi. "Bude potřebovat okamžitou péči! Musíme ji přenést do sanitky!"
"Ne, pane... žádná nemocnice, žádný doktor světa mě nezachrání," řekla tiše paní Kendrick, "jenom ty, Keiro, mě můžeš zachránit."
"Jak to myslíš, mami?" zeptala se Keira, a z očí jí vytryskly nové proudy slz. "Znamená to, že nemusíš umřít?"
"Za to, co jsi mě a mému manželovi, tvému otci, provedla, by sis zasloužila... zasloužila by sis mnohem víc, než jen odevzdat se Luciusovi! Ale když to uděláš, vrátí mě. A pokud budeš hodná, Keiro... časem vrátí i tvého otce!" usmála se paní Kendrick.
"Vrátí vás mezi živé? Jak? Copak tohle Lucius zmůže?!" ptala se nechápavě Keira.
"Lucius je vládcem podsvětí," odpověděla paní Kendrick, "vládne království, do kterého lidé vstupují, když zemřou. Je to svět úplně jiný než ten, který znáš. Není však bez pravidel. A obecným pravidlem je, že člověk, který do něj vstoupí, už nemůže ven... zpátky do světa, ze kterého přišel. Co však Lucius nyní učinil je to, že mě navrátil do tohoto světa... musela jsem si projít stejným peklem, jaké mě do království zemřelých přivedlo... musela jsem utrpět tatáž zranění, jako při té autonehodě před dvěma roky... Jsem teď ve stavu, v jakém je můj návrat do tohoto světa, do světa živých, možný... ale za jednu pevně danou cenu. A tou jsi ty, Keiro! Má dcera je tou cenou!"
"Počkej... počkej, počkej, mami!" vyhrkla Keira. "Takže... to, že mě Lucius otravuje... to, že mě zranil... za to můžeš ty? Ty jsi za vším, co se mi dnes v noci stalo? Uzavřela jsi s ním nějakou dohodu, a... on má vyměnit mě za tebe, abys mohla vylézt ze svého hrobu?"
"Pochop mě, Keiro... Já ani tvůj otec za naši smrt nemohli! To ty jsi za ni mohla!" vykřikla paní Kendrick. "Jestli si někdo zaslouží být v říši mrtvých, oblézaný těmi čertisky, těmi... těmi hrůzami, co jim trčí z těl... jsi to ty, ty nevděčná děvko! Ty ses provinila! Tys stála za naším úmrtím! Byla to tvoje chyba, že jsme zahynuli!"
"Ne... ne, tohle nemůže být pravda!" vykřikla Keira, a vstala.
"Je to pravda, a sama to víš! Věděli jsme to s tvým otcem ve chvíli, kdy jsme umírali! Když jsme leželi, smrtelně poranění, ve zbytcích našeho auta! Ty," křičela paní Kendrick, a na Keiru ukázala, "ty jsi důvod, proč se nám to stalo. Naše vlastní dcera... naše vražedkyně."
"Mami! Mami, to neříkej!" plakala Keira, a činila kroky zpět.
"Když jsi se narodila, byla jsi největším štěstím mého života... v jeho posledních chvílích jsi ale byla největším zklamáním, a budeš jím nadále, pokud neuděláš vše proto, abys ten čin... ten... hřích... odčinila!"
"Paní," oslovil ji Nkosi, "měla byste nechat toho povídání. Pokusím se vás zvednout. Dovolíte mi vložit vám ruku pod záda?"
"Drž hubu, hajzle!" vykřikla paní Kendrick, a dala Nkosimu facku. Z podřepu sletěl přímo na svá záda.
"Ne, tohle není moje maminka... tohle nemůže být moje maminka!" opakovala si v pláči Keira. Stále ustupovala směrem k záchrance.
"Ale je to tvoje maminka! Podívej se na ni!" ozval se Luciusův hlas. Keira se vylekala. Znenadání se u ní objevil, a dotkl se její nohy.
"Co jsi to udělal? To je nějaká iluze?" ptala se Keira, a nezraněnou rukou si utírala slzy z tváří.
"Žádná iluze! U všech Santových sobů, Keiro Kendrick, já nejsem žádný iluzionista! Můžu lidem vhlížet do mysli, to ano... ale že bych z nich tahal vzpomínky na jejich zemřelé přátele a členy rodin? To nesvedu. Je skutečná," usmíval se zlověstně čertík, "kdybys jí utrhla kus masa a snědla bys ho, nasytil by tě!"
Keira ho kopla do obličeje. Lucius se řechtal. "Utrhni si kousek masa! Třeba ti zachutná! Ohřeješ si ho na Štědrý večer, nom nom nom!" Pohladil si přitom bříško.
"Jsi tak hnusný!" zakřičela na něj Keira.
Lucius zamrkal. Vypadal přitom smutně. Fňukl, a odcupital několik krůčků od ní. "Nemůžu za to," řekl, a utřel si svá svítivá očička, "s těmi bradavicemi jsem se narodil."
"Tak si je sežer, ty stvůro!" vykřikla Keira, a znovu ho kopla do tváře. Čertík však svýma hbitýma ručkama zachytil její nohu předtím, než mohl další ránu, a okamžitě dívku kousl do palce. Vykřikla bolestí.
"Studené maso, studené! Mělo by se ohřát, aby mělo šmak!" uchechtl se ďábelsky Lucius. Výraz v jeho tváři se změnil ve vražedný, chladný, zlověstný. "Znám místo, kde by se tvé namrzlé nohy daly ohřát! Pojď se mnou, Keiro! Odevzdej se mi! Tvá matka se vrátí do světa živých, a ty... se mi půjdeš vařit mezi ty bublající horké výkaly démona Asmodea!"
Keira skákala na jedné noze. Chodidlo druhé měla zalito krví. Luciusovy ostré zoubky napáchaly podobné škody, jako předtím na její ruce. Čertík si olizoval rty a hrčivě se u toho smál. Pak na něj však náhle skočil Nkosi. Chodidly obou nohou přistál na Luciusově hlavě. Sliznatý tvor vypískl, a po jeho bezprostředním okolí se rozletěly chuchvalce té zvláštní černé substance, jež mu běžně odpadávala z těla.
"Ne, to ne! To ještě nejsou dovyvinuté zárodky!" zakřičel Lucius, válející se na zemi, s oběma ručkama připnutýma k poraněné hlavě.
"Zárodky?!" vykřikl Nkosi. Pohlédl na Keiru. "Toto... zvíře... tě kouslo i prvně, že?"
"Ano," odpověděla poděšeně Keira.
"Tak tohle má, potvora, za to," řekl Nkosi, a znovu na Luciusovo tělo skočil. Čertík vypískl ještě hlasitěji, celý se otřásl, a když stál útočník opět na silnici, z tlamy se mu začal drát jeden velký kus té zvláštní hmoty. Lucius vydával dusivé, dávící zvuky.
"Strpeníčko," řekl s úsměvem, "musím vyloučit pár zničených vajíček."
Za zvuků velmi podobných horlivému lidskému zvracení pokryl Lucius chodník a část silnice v okruhu jednoho a půl metru pukajícími slizovými bublinami. Vylézala z nich tenká černá vlákénka, jež se však po několika vteřinách přestávala pohybovat.
"Auvajs!" řekl Lucius, a nevinně zamrkal. "Budu se muset běžet ošetřit. Zatím se mějte, ho ho ho!"
Zmizel. Vypařil se. Na místě po něm zbyla jen veškerá černá substance, kterou vyloučil nebo která mu během chvil, kdy byl přítomen, odpadala z těla.
"Co je to za ohavnou potvoru? Vypadá jako čert, ale je tvořená nějakým slizem!" vykřikl Nkosi.
"S tímhle jsem si povídala v záchrance," odpověděla Keira, "a jak jste slyšel, taky přivedla zpět mou matku! A teď chce, abych se s ní vyměnila, a šla do jejího... pekla, nebo co to má být..."
"Vaše matka!" vzpomněl si Nkosi, a ohlédl se směrem, kde ležela zraněná paní Kendrick. Nebylo po ní ani vidu, ani slechu. "Vaše matka je pryč! Zmizela!"
Přiběhl na to místo. Veškerá krev, kterou paní Kendrick ztratila, byla též pryč.
"Co to znamená? Vzal ji zpátky? Nebo... nebo to nakonec byla jen iluze?" plakala Keira.
"Neřešme to! Potřebujete do nemocnice! Máte teď i zraněnou nohu, a dost zle! Budu to brát tak, aspoň prozatím, že jsem nikoho nepřejel! Zpátky do vozu, rychle!" chrlil ze sebe Nkosi, a pomáhal kulhající Keiře při rychlé cestě k záchrance.
Ať už Lucius zmizel kamkoliv, netrvalo mu dlouho, a opět se objevil před očima lidských bytostí. Nikoliv však před Keiřinýma a Nkosinýma. Následovalo právě jeho zjevení před Wren a malátným Winnem v chodbě Keiřina domu. Opět byl vitální, uzdravený, plný života a ďábelskosti, jako dříve.
"Tak co? Kamarádi nebo ne?" zopakoval svá slova ještě jednou.
"Wren, co se děje?! Kde jsi? Zní to, že... jsi v trablích!" ozýval se z telefonu Armandův hlas.
"P-pomoc," zaskřekala Wren, a Winn stáhl sevření jejího krku.
"Je to jednoduché," chichotal se Lucius, "prostě řekni, že se mi odevzdáš."
"Nebo mě necháš zabít?"
"Nebo tě tvůj přítel udusí. A jeho fantazie, ty a on v postýlce, se nenaplní!" smál se Lucius a skákal na místě.
Winn náhle uvolnil ruce. Wren se prudce nadechla. Pohlédl na Luciuse. Mlčky na něj hleděl asi deset vteřin.
"Slyšíš ho? Zabije Wren!"
"Zabije tvou přítelkyni!"
"Neměla snad pravdu, Winne? Neměla pravdu, když říkala, že jsme o její smrti pouze hovořily... kdežto on ji opravdu chtěl zabít?"
"Lhal ti, Winne! On ti lhal!"
"Pořád jsme silné, Winne! Vypusť nás... nech nás, abychom se volně potulovaly po tvé mysli!"
"Musíš si vybrat, Winne! Buď my nebo on! Tvá mysl je teď bojiště, Winne!"
"Vyber si dobře!"
Mladík se usmál. Ucítil, jak mu velká chlupatá Chupacabří ruka s ostrými hnáty zmáčkla paži. Pocítil, jak se dlouhý jazyk ovinul kolem jeho krku. Pomalu pohlédl na Wren, proměněnou v ďábelského krvelačného tvora z Portorika, lísajícího se k jeho nohám.
"Lucius nebo Chupacabry? Vyber si dobře, Winne!" řekla mu chraplavým hlasem.
Lucius začal křičet. Pro Wren v realitě bylo jeho počínání naprosto nepochopitelné. Řval, jako by mu byly prováděny ty nejhorší možné věci, ač pouze stál na místě. Jeho mysl však byla svazována, kroucena, řezána zaživa.
"Luciusi! Luciusi! Pojď si hrát, Luciusi!"
"Je tu toho tolik, Luciusi! Ve tvé mysli je toho tolik!"
"Znáš Winnovo tajemství..."
"Prozraď ho!"
"Řekni, co víš, Luciusi!"
"Odhal to, co Winn nechce odhalit!"
Cítil, jak se na něj Chupacabry sápou. Jak mu zavrtávají své dlouhé jazyky hluboko do těla. Jak jej obalují, objímají a koušou. Bolelo ho to. Křičel, třásl se a prosil je o slitování. Wren se musela smát, když ho viděla stát jako solný sloup, hledět před sebe a škemrat neviditelné, nehmotné útočníky, aby ho nechali jít.
"Wren," oslovil ji Winn, a znaveně se na ni usmál, "myslím, že nás nechá být. Ovládat mě znamená přijít s nimi do kontaktu... a ony ho budou děsit. Budou ho děsit tak dlouho, než srabácky uteče."
"Nechte mě být, prosím! Já budu hodný! Budu už hodný a nikdy už nic takového neudělám!" pištěl Lucius.
"Řekni, co víš! Řekni to, Luciusi!"
"Řekni, co se Winn dozvěděl!"
"Co se stalo s Lovci kryptidů?"
Lucius ještě jednou vypískl, a pak se vytratil. Winnovi se zvláštně ulevilo, a těžce si sedl na podlahu. Wren k němu hned poklekla, a věnovala pozornost ráně v jeho čele.
"Je pryč," šeptl Winn. Wren si oddechla.
"Wren? Wren, žiješ ještě? Do prdele, jestli se ti něco stalo..." ozýval se stále z telefonu Armandův hlas.
"Drž hubu, vole! Jestli se jí něco stalo, uděláš co? Ani tady nejsi, hrdino," rozchechtal se Winn.
Wren se mu chvíli dívala do očí. Pohlíželi na sebe, znaveni a vyděšeni, a pak se náhle políbili. Byl to dlouhý polibek, trvající minuty. Konec mu neučinila ani krev stékající jim oběma na rty z Winnova čela.
Armando byl usazen na židli v první řadě před pódiem, mezi profesorkou Pietri a Terrencem Zedlerem. Lidé sedící dále nalevo od organizátorky konference pohlíželi jeho směrem s podezřením. Ne všechny takové pohledy mířily jen na Alondru, ale také na něj. Tušili, že ten pohledný modrovlasý student sehraje při této výjimečné události významnou roli.
Za nadšeného tleskání vedoucí své bakalářské práce a člena financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, jakož i dále vzadu usazeného doktora Canadyho, zamířil Armando na pódium, když mladá Portoričanka s culíkem oznámila začátek hodinového programu s názvem "Hledači kryptidů jsou v našem světě potřeba: Přednáška Armanda Villalona". Mladík se postavil před dřevěný stoják s mikrofonem, popadl ovladač umožňující přechod slideů v prezentaci, krátce pohlédl na úvodní snímek nedoplněný o jediný obrázek, a spustil. Ačkoliv nikdy nemluvil před sálem se stovkami, ba i tisícem a více posluchačů, šlo mu to. Měl jejich naprostou pozornost.
"Kryptidi nejsou jen bájná stvoření, tajemná zvířata, formálně popsaní živočichové zneužitelní jako biologické zbraně či jako exotická zvěř na černém trhu, anebo mimozemští vetřelci děsící v odlehlých koutech světa tamní obyvatele," povídal Armando, "jsou to skutečné bytosti, o kterých s jistotou posledních čtyřicet let víme, že žijí v našem světě. A málokterá skupina lidí pro jejich poznání udělala tolik, jako Lovci kryptidů, kteří se už desetiletí nikde neobjevili. Ač byli kontroverzní, a někteří je považovali spíše za akční hrdiny v černém spandexu než za skutečné výzkumníky, platí, že po sobě zanechali hodnotný odkaz. A právě na tento odkaz nyní navazují noví Lovci kryptidů, se kterými vás chci seznámit."
Z publika zaznělo několik slyšitelných zalapání po dechu. Pár posluchačů bylo překvapených.
"Wren Rivera, sedmnáctiletá studentka Lena Wrice Industrial High School v Creek City v americkém státě Illinois. Vedoucí našeho týmu a hlavní autorka článku o medvědích liškách z chilské Atacamy, který minulý měsíc vyšel v odborném periodiku Scientific Reports," řekl Armando, a ukázal posluchačům slide s fotografií Wren pořízenou v říjnu ve Svobodné Palestině. Krátce pak představil další členy týmu: "Winn Wilkinson, sedmnáctiletý student Creek City Vocational High School. Spolu s Wren Riverou založil nové Lovce kryptidů, a je spoluautorem již zmíněného popisu medvědí lišky. Keira Kendrick, osmnáctiletá IT odbornice z Londýna, která již tým zásobila nemalým množstvím potřebného technického materiálu. A má maličkost, Armando Villalon, dvacetiletý student této výtečné univerzity, v jejímž prostoru se právě nacházíme, pracující na bakalářské práci o kryptidovi označovaném El Chupacabra pod vedením profesorky Alondry Pietri. Toto jsme my, tým lidí, kteří se nezastaví před ničím, a kteří hrdě kráčejí ve šlépějích tajemně zmizelého týmu Jacka Owena a jeho kolegů, bez něhož by náš svět nebyl takový, jakým je."
Aniž by to Armando tušil, slide se jmény všech čtyř členů týmu na chvilinku, sotva na pět vteřin, překryl jasně červený nápis: "Tímto začíná boj. Nechť si lidé světa o stranách v něm učiní svůj vlastní obraz." Několik členů publika slide s tímto nápisem vyfotografovalo. A zatímco mladík hovořil dále a popisoval dopodrobna obsah prvního publikovaného článku Wren a Winna, lidé v publiku šeptem diskutovali o významu onoho nápisu.
Alondra pohlédla na Terrence. "To nebyl on," šeptla, "někdo musel tu prezentaci upravit. Nebo se mu hacknul do počítače... neumím si to vysvětlit."
"Dalo se to čekat," řekl s posmutnělým úsměvem Terrence, "ale proto jsme přece rozhodnutí o oznámení návratu Lovců kryptidů učinili, ne?"
Ohlédl se na Eldreda. Ten jen pokynul. Nebyl překvapen.
"Ve chvíli, kdy se o nich veřejně ví... ví se také veřejně o nebezpečích, která jim hrozí. A o jejich nepřátelích... a našich nepřátelích... kteří jsou nuceni vystoupit do popředí," pokračoval Terrence. Alondra zakývala hlavou. Souhlasila s ním.
Před Royal London Hospital padal ze zašedlé oblohy sníh. Slunce bylo zakryto za nepříjemným smogem, londýnské ulice zapáchaly kombinací skořice a splodin, a zvuk rolniček se mísil s nepříjemným hlukem kašle. Wren a Winn se drželi za ruce, přistiknuti k sobě, a tiše hleděli na východ z budovy urgentního příjmu.
"Co tvoje čelo?" zeptala se Wren svého přítele.
"Už nebolí," odpověděl Winn, a položil jí hlavu na rameno.
"A co Chupacabry?"
"Od konce celé té nepříjemnosti s Luciusem jsem je ani jednou neviděl a neslyšel."
Wren se mu zadívala do tváře. "To jsem ráda, Winne. Den jsi měl klid."
"Den jsme spolu strávili v Londýně, kam nás Keira zatáhla bez optání," usmál se Winn, "víš, co mě teď děsí? Že se táta nepochybně vrátil z toho meetingu v New Yorku, a musel být vystrašený, když zjistil, že nejsem doma."
"Neboj, volala jsem mu," řekla Wren, "nalhala jsem mu, že jsi šel na přespání ke mně domů."
"Wow! Co si asi pomyslí?" uchechtl se Winn.
"Co by si měl pomyslet, hajzle? Nebyla jsem u tebe na přespání už mockrát? Je to normální, ne?"
"Bude o tom přemýšlet jinak, až mu řeknu, že spolu chodíme," odpověděl Winn.
"Hele, tak daleko ještě v našem vztahu nejsme," chichotala se Wren.
"Hmm... co to má jako implikovat, Wren?" usmál se samolibě Winn.
"Nedělej si naděje, vole. Pořád jsme nezletilý děcka."
"OK," chechtal se Winn, "ale to neznamená, že tátovi... teda Santovi... nemůžu dodatečně říct... napsat... ještě o jeden dárek, když do těch Vánoc zbývá pár dnů. Dárek pro dospělé. Do zásoby."
Wren se na něj zamračila: "Hele, radši mlč, ty děvko. Nebo tě fláknu do koulí."
"OK, OK! Sheesh!" vyhrkl ostýchavě Winn.
Náhle se před nimi objevila Keira, na kterou před budovou čekali. Měla ovázanou ruku. "Už jsem tak nějak pochopila, co se mezi vámi děje."
"Lucius se už nevrátil, že ne?" zeptala se jí Wren.
"Vůbec. Jsem ráda, že od něj mám klid. Včera to byla hrozná noc," odpověděla Keira.
Dali se do pohybu. Procházeli londýnskými ulicemi, na trhu si koupili levný punč a popíjeli ho.
"Musím vám něco říct," povídala Keira, "myslím si, že Lucius je schopen přivést zpět mou matku. I mého otce. Ale za cenu, že se k němu přidám... že se mu odevzdám. Včera v noci jsem se znovu shledala se svou matkou, a... ona mi řekla, že to Lucius může učinit. Myslím si, že důvodem, proč na mě zaútočil, a proč se vlastně všechno to, co se stalo, stalo, byla její dohoda s ním... dohoda, že jí navrátí život, a tu, která za její smrt může, si vezme do svého... pekla."
"Opět, Keiro," napomenula ji Wren, "křesťanství je mrtvé! Vatikán byl zničený za třetí světové. Oslavujme!"
"Dobře, není to peklo... Má to být nějaká jiná dimenze. Dimenze, do které lidi jdou, když umřou," řekla Keira, "a odkud se asi za velmi, velmi specifických podmínek můžou vrátit zpátky."
"Ty... jsi vinna za smrt svých rodičů?" zeptal se opatrně Winn.
"Ano," odpověděla upřímně Keira, a zavřela oči, "ta autonehoda, při které táta a máma umřeli... mohla jsem za ní já, i když jsem s nimi tehdy v tom autě nejela. Poslala jsem jim vzkaz, a oni si ho přehráli, když jeli autem do práce. Něco jsem jim v něm řekla... a je to vyvedlo z míry. Jak to vím? Protože mi tehdy na mobil přišla informace o tom, že soubor s tím vzkazem otevřeli. A pak... mi policie zavolala, že byli mrtví. Držela jsem v rukou jejich telefony na policejní stanici. Máma měla ten vzkaz spuštěný, zastavený asi po minutě, patnáct vteřin před koncem."
"A co... co jsi jim řekla tak závažného, že... že by měli mít autonehodu? Nechápu..." řekl Winn.
"Nechci o tom mluvit," odsekla Keira, "možná jsem vám ani tohle neměla říkat."
"Keiro, jsme tým. Jsme tým, jehož existence byla nyní oficiálně oznámena světu na té konferenci o kryptidech na Portoriku," řekla Wren, "čím více toho o sobě vzájemně víme, tím lépe."
"Možná někdy jindy," řekla Keira, "není to podstatné. Opravdu. Jsou to moc osobní věci. Týkalo se to... jejich práce. Toho, co dělali... a co jsem já... no, teď ne. Možná někdy po Vánocích, až na to budu chtít víc myslet."
"Není možné, aby Lucius jen... využil tvého pocitu viny?" zeptal se Winn Keiry.
"Má matka byla včera v noci skutečná. Mockrát jsem si od znovushledání s ní říkala, že to mohla být iluze, ale nevěřím tomu. Opravdu si myslím, že mrtví... se můžou vrátit. Lucius je může vrátit," odpověděla Keira.
"Jaké to má implikace pro případ, že jsou Lovci kryptidů mrtví?" zeptal se Winn.
Wren na něj dlouze pohlédla, tentokrát ne láskyplně. V očích se jí objevil strach.
"No, ať už je to všechno jakkoliv, vypadá to, že to pro nás dobře dopadlo, a můžeme si užít Vánoce. Takže," pronesl Winn, a pozvedl kelímek s punčem, "šťastné a veselé, přátelé!"
"Na naše první Vánoce spolu, Winne," usmála se Wren, přiťukla si s ním, a po pár doušcích si s ním opět dala pusu. Keira se přitom jen usmívala a pokyvovala hlavou.
Večer do nemocnice zamířil Nkosi. Pískal si melodii písně O Tannenbaum, oblékal si v šatně reflexní vestu, protahoval se, a mentálně se připravoval na další noc zachraňování životů coby řidič záchranky. Náhle uslyšel slabé: "Pst!"
Přestal si pískat, a otočil se za sebe. Nic. Pískal si tedy dále. Až po minutě se ozvalo zaklepání. Nkosi se zarazil, a pomalu přistoupil ke své skříňce v šatně. Klepání se ozývalo z jejího vnitřku. Vykulil oči, a otevřel ji. Uvnitř na jeho civilních šatech seděl sliznatý čertík a zíval na celé kolo. "No konečně," pronesl, a zazubil se.
"Ty! Co po mě chceš?!" vykřikl Nkosi.
"Potřebuji, aby někdo nasbíral to, co jsem po sobě zanechal," uchechtl se Lucius, "a potřebuji nového... kamaráda. Budeme kamarádi?" Roztomile zamrkal.
"Jsi zrůda! Trápíš lidi! Co vůbec jsi?!" křičel Nkosi. Připravoval se čertíka uhodit pěstí.
"Ale no tak, nepáchej na mě zase násilí! K ničemu to nebude! Ostatně... co to tvé skákání na mé tělo způsobilo? Nic. Hezky jsem se stáhl, všem to udělalo radost, ale to nic neznamená. Buďme kamarádi, Nkosi! Odevzdej se mi!"
"Co mi chceš udělat?" vydechl zděšeně záchranář.
"Víš ty co? Že se vůbec ptám? Budeme kamarádi. Nemůžeš na to nic říct," zazubil se Lucius, a Nkosi sebou trhl. Cítil, že přestával mít moc nad svým tělem. "Provinil ses, a teď mi budeš sloužit!"
Pokračování příště...
