Nikdo neví, proč Lovci kryptidů zmizeli. Ale poté, co se jejich mladí následovníci v červenci 2055 vloupali do jejich staré základny v jižním Londýně a nalezli v ní lidské ostatky a desítky vyhladovělých Chupacaber, začaly se dít opravdu děsivé věci. A obrázek o tom, co se týmu Jacka Owena mohlo stát, se začíná pomalu vykreslovat. Nyní se Wren Rivera, Winn Wilkinson, Keira Kendrick a Armando Villalon spolu s Terrencem Zenderem, členem financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a starým Jackovým přítelem, nacházejí v kostarickém El Milloncito a prozkoumávají vilu, do které se Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich syn Dean nastěhovali po událostech podzimu 2020, a do které se od té doby, přestože trvale bydleli v Anglii, vraceli. Od policisty Samuela Montera se skupina dozvěděla, že Jack naposledy vilu navštívil v listopadu a prosinci 2045. Údajně tu byl na dovolené, sám, a chtěl si odpočinout od své práce. Ale nedlouho poté, co noví Lovci kryptidů vkročili s povolením roxanské policie do budovy, zjistili, že tomu tak nejspíše vůbec nebylo. Jeho kolega, Eldred Canady, mu poslal jakési materiály ke zkoumání; mezi nimi se nacházela i lebka malé Chupacabry. Když Terrence vyrazil dveře místnosti vedle Jackovy soukromé domácí laboratoře, byli mladí dobrodruzi překvapeni ještě více. Uvnitř se nachází válcovitá nádrž s vodou, v níž se nachází kočko-pso-opičák. Zřejmě uhynulý, ale stále nerozložený. Co to znamená? Winn v místnosti našel také zamrzlou useknutou lidskou hlavu, což jemu, Keiře a Wren navrátilo vzpomínky na podobný nález v londýnské základně. Mezitím se Kostarika stává bojištěm doktorky Theodory Callaghan a agentky Marilly Kent-Lyons, které se brutálně zřezaly v bitce vypuklé den poté, co Callaghan nechala svou smečkou kočko-pso-opičáků povraždit rodinu Winbourneových, jejíž otec, Jeremy, finančně podporoval Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu. Theodora zabila marťanského agenta Li'era, a unikla. Marilla Li'erovi předtím, než zesnul, slíbila, že dodrží jakýsi slib, který jeho lidu dala. Poté nechala stovky lidí, jež její bitce s doktorkou Callaghan přihlíželi, připravit o vzpomínky a rekrutovat do své tajné organizace.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
VÍTEJTE V SÍDLE OWENOVÝCH, ČÁST TŘETÍ:
Dvě mlhavé oči zíraly na křičícího Winna. Useknutá hlava, pokrytá mrazovými krystalky, vyhlížela ven ze své skrýše snad po dlouhé době, ale na to, že by se uvnitř mrazícího boxu nacházela deset let, nevypadala. Tržné rány v čele působily překvapivě čerstvě. Velice čerstvě. A bujné vlasy zabitého muže vypadaly, jako by byly našampónovány a upraveny s pomocí laku na vlasy teprve před několika dny.
"Winne, klid!" řekla Wren svému příteli, a opatrně se dotkla rukou jeho paže. "Je mrtvý. Jasně, vypadá to hrozně, jako ta hlava v Londýně, ale nic ti neudělá. Tak přece tolik neječ!"
Nemohla tušit, co se Winnovi odehrávalo v hlavě. Zpoza useknuté hlavy na něj zíraly dva žhnoucí rudé zraky, a z temnoty za nimi se ďábelským hlasem dral ohyzdný smích plný nenávisti. "Takhle brzy skončíš, Winne! Ty i tvá milovaná Wren, tví trapní kamarádi a vůbec všichni, které jsi kdy měl rád! Hlava půjde od těla, všude bude krev... Těšíš se, Winne? Těšíš se?!"
Zpoza hlavy vykoukl dlouhatánský jazyk, a obalil Winnovi obličej. Mladík se roztřásl, a snažil se ho ze tváře stáhnout. Nešlo to, a křičel ještě víc. Začal si přímo strhávat kůži z čela ve snaze zbavit se Chupacabřího jazyka.
"Lidi, on má nějaký záchvat!" zařvala Wren. "Winne, co se ti děje?! Prober se! Ať už vidíš cokoliv, není to skutečné!"
Armando k Winnovi přiběhl, a silou mu stáhl ruce k sobě. Jednu z nich nato sevřel Terrence. Winn sebou nepřestával házet, občas křičel, občas něco nesrozumitelného mumlal, a pak náhle pozbyl vědomí.
"Winne?! Winne, žiješ?!" řvala Wren. Dala mu facku ve snaze probrat ho. Nereagoval. "Vodu! Musíme mu nalít do huby vodu!"
Keira ke svým přátelům přispěchala s pet lahví plnou vody. Podala ji Wren, ale pak se zarazila. Přimraženě zůstala stát na místě.
"Keiro, na co čekáš?!" vykřikla naštvaně Wren.
"Vnímáte to?" šeptla Keira. "Taky se vám zdá, že... že tu něco není v pořádku?"
Wren, Armando, Terrence a mdlý Winn se jí náhle před očima proměnili v Chupacabry. Vyštěkávali, zírali na ni, jako kdyby ji chtěli zavraždit, a odevšad z okolí se ozýval ďábelský smích.
Armando vykřikl, a povolil sevření Winnovy ruky. Dlaně obou svých rukou si přiložil na spánky. "Něco na nás útočí!" vykřikl.
O vteřinu později měl pocit, že se vyzvrátí. Klečel nikoliv u Winna, ale v jakémsi hrobě, plném lidských kostí pokrytých hnijícími zbytky masa. Příšerně to tam zapáchalo. Když pohlédl na své ruce, uviděl na nich stovky muších larev. Ty mu rychle prsty měnily na pouhé kosti.
"Telepatický útok!" vyhrkla Wren. "Jak je to možné?! Co... co je za něj zodpovědné?!"
Než mohla zauvažovat nad možnou odpovědí na onu otázku, uviděla před sebou temnou figuru, natočenou k dívce zády. Poznala by ji na tisíc mil daleko, přestože toho člověka nikdy neměla možnost poznat naživo. Byl vysoký, urostlý, svalnatý, a měl černé vlasy. Wren se usmála. "Pane Owene?! Jacku?! Jsem vaše obrovská fanynka! Já... já..."
Vstala, a přistoupila k němu. Muž se prudce otočil, a ukázal jí svou tvář. Ze zubaté tlamy se mu draly tři dlouhé jazyky, a zpod rudých zraků mu vytékala krev. Tvář měl pokrytu šedavou srstí. Zbytek jeho těla se rychle měnil v pohublé Chupacabří tělo. Štěkavě se řechtal, a jakmile Wren chňapl drápy svých pohublých rukou, vypískla bolestí.
Wren neváhala, a vytáhla z kapsy kalhot laserovou pistoli. Chupacabra na ni upřela své zraky, a z tváře se jí ztratil výraz nadšení pro brutalitu. Na chvíli v ní bylo snad cosi lidského, cosi posmutnělého. Hleděla na tu laserovou pistoli, jako by pro ni někdy dávno v minulosti cosi důležitého znamenala. A krev, která jí tekla z očí, se proměnila v slzy. Wren z pistole vystřelila.
Laserový paprsek proťal sklo válcovité nádrže. Voda vystříkla ven, smáčela všechny v mísnosti, a nehybné tělo kočko-pso-opičáka sklouzlo na podlahu. Většina kabelů napojených dosud na jeho tělo se zpřetrhala.
"Co se stalo?!" vykřikl Winn. Byl opět při vědomí. Wren ho bezmyšlenkovitě objala.
"Co se stalo? No, právě jsme zažili telepatický útok," odpověděl Armando. "Přesně takový, jako na Portoriku... Tohle nemohl být PCSD, lidi! Poblíž musí být Chupacabra!"
"Proboha," řekla Keira, "mohla by být někde tady uvnitř? Uvězněná v kleci?"
"Ty vole, možný je všechno, ne?" odpověděl Armando. "Chlápek, kterýmu to tu patřilo, byl vážně pošuk." Otočil se na useknutou hlavu nacházející se v mrazáku, a poté pohlédl na Winna. "Fakt se nedivím, žes řval."
Terrence klečel před kočko-pso-opičákem. Jednou rukou si mnul čelo a znaveně vydechoval, nejspíše též poznamenán telepatickým útokem, a druhou rukou nahmatával kryptidovi srdce. Prsty vnikl do jeho husté srsti na hrudníku, a na chvíli je tam nechal ležet.
"Jsou tady ještě nějaké dveře? Já si fakt myslím, že v tomhle domě je Chupacabra! Musíš mít pravdu, Armando!" křičela Keira. Proběhla místností, a zmizela za velkými krabicemi.
Winn se postavil na nohy. Pokynul na Wren i Armanda, a pak se opět zahleděl na tu useknutou hlavu v mrazáku. "Působí tak čerstvě. Jako by ji sem někdo přinesl teprv před pár dny," poznamenal.
Wren do ní šťouchla hlavní laserové pistole. Z mužových úst rychle vytekla nějaká černá tekutina. "Eww!" ozvala se Wren, a zamáchala před sebou rukou.
"Co to je?! Fuj!" vykřikl Armando. "To je puch! Co je to za látku?!"
"Lidi?!" ozval se Keiřin hlas zpoza krabic. "Jsou tu další dveře! Ale jsou na kód! Musí se tu naťukat pětičíselná kombinace, aby se otevřely!"
"No super," řekl Armando, "tenhle dům má opravdu ještě větší tajemství." Pohlédl na Terrence. "Teď už nám asi vaše rameno k vyražení dveří nic platné nebude."
"To nebude! Ty dveře jsou z meteokolosia!" ozvala se Keira, a vykoukla zpoza krabic. "Ať už se za nimi nachází cokoliv, stálo za to odepřít lidem přístup dveřmi z nejsilnějšího kovu na planetě."
"Já mám meteokolosium," řekla Wren a sevřela mezi prsty svůj amulet. "Nešlo by tam něco udělat se zámkem?"
"Přátelé, nechci vás děsit, ale na nějaké pronikání do dalších místností určitě nebudeme mít čas," ozval se náhle Terrence. Všichni se na něj rázem podívali. "To zvíře dýchá. Je živé. Zvláštní, bylo celé ponořené, nemělo žádný dýchací přístroj... a přesto dýchá a tluče mu srdce! Tluče mu čím dál rychleji."
"Jak to? Jak je tohle možné?" zeptal se Armando.
"Je to savec! I kdyby byl v té vodě... třeba jenom hodinu..." řekla Wren, a pak vykulila oči. Ohlédla se zpět na useknutou hlavu v mrazáku. Poté se zadívala na rozstřílenou nádrž, ze které se kvůli jejímu laserovému výstřelu kočko-pso-opičák dostal. "Do prdele. Do zasraný prdele, mělo nás to napadnout hned!"
"Tahle místnost je pořád využívaná. Sídlo Owenových vůbec není opuštěné," řekl vystrašeně Terrence.
Nato ho kočko-pso-opičák kousl do ruky. Terrence vykřikl, a z rány mu vystříkla krev. Kočko-pso-opičák si přitáhl jeho ruku oběma svými předními končetinami, a zuřivě do ní kousal. Muž se zvedl, a zvířetem zatřásl ve vzduchu. Dal mu jednu ránu pěstí do hlavy, pak druhou, a kočko-pso-opičák pustil. Se skřekem se otočil na Wren, a vyskočil. Přitom ukázal svůj krk, kolem kterého se nacházel dosud těžko zpozorovatelný obojek. Blikalo na něm zelené světélko.
Wren opět vystřelila z laserové pistole. Paprsek zasáhl zvíře do levé přední končetiny. Dopadlo na zem půl metru před dívkou, zasyčelo bolestí, a odskočilo na jednu z těch krabic, za kterými se nacházela Keira. Ta vypískla hrůzou, když kočko-pso-opičákovi stanula tváří v tvář. Rychle zamířila ke svým přátelům. Celá pětičlenná skupina se v bezhlavém úprku vydala ven z místnosti, div přitom jeden nenarazil do druhého. Nikdo z nich předtím ani neuzavřel mrazák.
Kočko-pso-opičák jejich prchání chvíli pozoroval, pak si očichal končetinu, ze které se mu kouřilo, skočil na podlahu, vyválel se ve vodě z nádrže, znovu si končetinu očichal, a pak utíkal za svou kořistí.
"Jak je možný, že pokaždé, když se dostaneme do budovy spojené s Lovci kryptidů, dopadne to tak, že najdeme uřezanou hlavu a pak na nás něco zaútočí?!" znělo z Winnových úst, zatímco s ostatními pádil jako o život v laboratoři Jacka Owena.
"No jo no! Kdyby se to stalo jednou... ale dvakrát?!" vyhrkla Wren.
"Je to skoro jako nějaký ošklivý vtip!" poznamenala Keira.
"Hele, nekecejte a trošku zrychlete!" zařval Armando. Uslyšel skřek kočko-pso-opičáka.
"Pozor, jde za námi!" vykřikl Terrence, a v běhu pohlédl na svou zraněnou ruku. "Myslím, že po mě půjde ze všeho nejdřív, když už mě načal!"
Kryptid, připomínající něco mezi kočkovitou a psovitou šelmou se značnou příměsí opic západní polokoule, proskočil vyraženými dveřmi, a přistál všemi čtyřmi končetinami na stole s mikroskopem. Zvedl ho oběma rukama a silou ho po pětičlenné skupině vrhl. Wren strhla k zemi Keiru, kterou by jinak mikroskop zasáhl přímo do hlavy. Takto zamířil jen na zeď, o kterou se rozbil a vytvořil v ní důlek obklopený popraskanou omítkou. Se zacinkáním pak jeho části dopadly na podlahu.
Winn, Armando a Terrence vyběhli ven z laboratoře. Keira se zvedla ze země, a kočko-pso-opičák již mířil vzduchem na ní. Byl neskutečně rychlý. Ve tváři měl agresivní výraz a natahoval k dívce ruce. Wren neváhala, a znovu po něm vystřelila z laserové pistole, jenže tentokrát minula. Paprsek proletěl zdí.
Kočko-pso-opičák přistál na Keiře, povalil ji na zem a poškrábal jí obličej. Dívka křičela, bušila mu do hlavy pěstí, a kryptid z ní zase slétl. Dlaň levé přední končetiny si nakrátko položil na svůj levý spánek a zakňoural. Wren jej nato kopla do boku. Kočko-pso-opičák zavrčel, a zakousl se jí do nohy. Nato od Wren dostal ránu do hlavy rukojetí pistole. Byla to taková perda, že s hlasitým křupnutím jeho spodní čelist dopadla na podlahu. Z tlamy mu vystříkla krev a několik zubů.
Wren jej přeskočila, a následovala Keiru, která se postavila za dveře vedoucí do laboratoře. Jakmile jimi Wren proběhla, Keira a Terrence na dveře zatlačili, zavřeli a uzamkli je. Skupina chvíli postávala v ložnici, každý popadal dech, a Winn, přece jen trochu malátný ze svého krátkého pozbytí vědomí, se posadil na postel.
"Šílený," řekl, "naprosto šílený! Začínám toho mít dost."
"Já to pořád nechápu," pronesl Armando a utřel si pot z čela, "jak to, že to zvíře žije? Nemělo nic na tlamě, nemohlo v té nádrži dýchat... a jak dlouho tam vůbec bylo? Určitě ne deset zatracených let, během kterých ten váš profesor Owen, nebo jaký titul vůbec měl, nebyl viděný!"
Wren stála před dveřmi a pozorně naslouchala, zda se z laboratoře něco ozývalo. Neslyšela však nic. Rána, kterou kočko-pso-opičákovi uštědřila, jej nejspíše uvedla do spánku. Možná ho i zabila.
"Celé to tu smrdí," řekl Winn, "a začínám si říkat, že... že možná..."
"Že možná co?" zeptala se Keira.
"Že možná to, na co jsme přišli už v Londýně... že to, co jsme si odtamtud odnesli... já... vyhodnotil jsem ty... ty data... je v tom něco víc, je v tom..."
Všichni se na něj zadívali. Winn koktal, celý se třásl, a hleděl na ně v jakési paranoie.
"Winne! Řekni to!" uslyšel.
"Jo, Winne! Nestyď se mluvit!"
"Na co jsi přišel? Co víš?"
Winn začal úpět. Z očí mu vytryskly slzy, a emočně celý roztál.
"Vyklop to, ty zasranej debile!"
"Co jsi zjistil, Winne? Mluv! Vybal to!"
Všude kolem mladíka se nacházely Chupacabry, vysmívaly se mu, hladily ho svými drápy a olizovaly mu obličej. Kroutily se kolem něj, objímaly ho, líbaly ho a plivaly na něj krev.
"Co jsi zjistil? Co se stalo Lovcům kryptidů?!" uslyšel vyřčeno tak mocným, drásavým hlasem, že v třesu raději upadl do mdlob, aby na otázku nemusel odpovědět.
"Winne!" křičela Wren, a cloumala s ním, zatímco ležel na posteli. "Winne, prober se! To není možný, už zase! S tím klukem je seriously něco strašně špatně!"
"No, když to říká jeho holka, asi to bude pravda," pousmál se Armando, a Wren ho jediným pohledem zavraždila. "Au," dodal.
"Tohle nemůže být PCSD! Buď na něj zase něco telepaticky útočí, anebo... anebo vážně nevím," řekla Keira, a dotkla se Winnovy tváře. "Celý hoří. Musíme ho dostat ven."
"Dejte mi ho do náruče," nabídl se Terrence, "vynesu ho před dům."
"A co ten kryptid?" zeptal se Armando.
Dveře se náhle dokořán otevřely. Nikoliv ty za zády nových Lovců kryptidů, vedoucí do laboratoře, ale dveře vedoucí do ložnice z chodby. Kopl do nich Samuel Montero. Oběma rukama svíral revolver, a na všechny jím střídavě mířil.
"Pane Montero!" vyhrkl Terrence. "Je všechno v pořádku?"
"To se ptáte vy mě?!" reagoval policista. "Ten hluk, který se ozýval až ven, byl příšerný! Zavolal jsem několik svých kolegů z roxanské stanice, budou tu co nevidět! Jednu chvíli jsem slyšel, jak něco zacinkalo, jako by se rozbila... nějaká... velká sklenice! A ten řev? Řev snad vás všech?"
"Je to trochu komplikované," řekla Wren.
Nato se otevřely i dveře za jejich zády. Proskočil jimi kočko-pso-opičák, rozzuřenější, než předtím. Přeskočil celou ložnici a zamířil přímo na policistu.
"¡Ave María Purísima!" zařval Samuel. Nestačil z revolveru ani vystřelit. Zuby zvířete se mu zadrhly hluboko do krku, a zeď pokropila sprška krve. Kočko-pso-opičák začal okamžitě hodovat. Zakousl se své oběti do čela, vycenil zuby, a s hlasitým prasknutím tak ohavným, že se všem v mísnosti okamžitě zvedly žaludky - všem až na Winna pozbylého vědomí - začal hodovat na policistově mozku.
"Ty hnusná bestie!" vykřikla Wren, a našila to do kočko-pso-opičáka laserovým paprskem nejvyššího stupně. Propálila mu bok. Zvíře zaúpělo. Následoval další paprsek, a v jeho břiše se objevil kruhovitý otvor veliký jako zaťatá pěst. Kočko-pso-opičák se začal dusit krví, chroptěl, a na všechny strany plival právě spolknutá mozková sousta.
"Fajn," řekl Armando, "fakt nevím, jestli bylo hnusnější to, co se mi odehrálo v hlavě tam v té místnosti, kde jsem si představoval nějaký divný hrob nebo co... nebo tohle!" Ukázal prstem na kryptida, jenž otevřel dokořán své hrozivé čelisti, ukázal své poslední nedožvýkané sousto, a pak se obličejem napřed sklátil na podlahu.
"Můžu si dovolit uvést, že tohle musela být ta nejdivočejší věc, která se kdy v téhle místnosti odehrála?" řekl Terrence. "Protože - a prosím, neberte to vůbec nějak urážlivě - vím, že můj přítel Jack byl velice mírným člověkem, a určitě si myslím, že v této ložnici nikdy... ehm... nedošlo k něčemu... ani zdaleka... tak nekonvenčnímu!"
Když pětičlenná skupina opouštěla dům, shromažďovali se již před ním roxanští policisté. Jeden z nich, hubený chlapík, na kterém uniforma neuvěřitelně plandala, přiběhl k Terrencovi, a doptával se ho, co se stalo.
"Váš kolega bohužel zůstal uvnitř," odpověděl Terrence, "nachází se v ložnici majitelů budovy spolu se zvířetem, které ho zabilo. Je mi to moc líto... Přiběhl nás chránit, ale zaplatil životem."
Tři policisté okamžitě vběhli dovnitř. Několik dalších se shromáždilo kolem návštěvníků domu. Terrence položil Winna na kapotu jednoho z automobilů, a pohlédl na Wren. Vypadala rozesmutněle.
"Nebojte, slečno Rivero. Pan Wilkinson bude v pořádku," řekl jí.
"To doufám," odpověděla Wren, "měli jsme víc řešit to, co se mu děje... měla jsem se ho zeptat, jestli... jestli ho ty noční můry už přešly, jako přešly mě. Dlouho mě netrápí."
"Nejsou to noční můry," opravila ji Keira, "už k tomu takhle vůbec nepřistupujme. S Winnem se něco děje, i když bdí. Jenom s ním. A je naší kolektivní vinou, že jsme se o něj lépe nestarali a nevnímali jsme, čím si mohl v posledních měsících procházet. Kdybychom tak učinili, nikdy by dnes nedošlo k těmto událostem."
"Já vím," řekla Wren, a opět se podívala na Terrence, "a ten fízl by neumřel."
"Nejprve jste nechtěla, aby tu vůbec byl," řekl Terrence, "a teď ho litujete... no vidíte. Jedna hrozná událost změní něčí pohled na..."
"Nechte si to," odsekla Wren, "neměl tu být. Kdyby tady nepostával jako debil a pak tam jako debil nepřiběhl, nemusel skončit chcíplej. Kreténi v uniformách."
"Tak to byli i Lovci kryptidů, ne?" ozval se Armando. Usedl na kapotu auta vedle spícího Winna. "Taky to byli kreténi v uniformách. A já začínám mít pocit, jak se kolem vás, jejich velkých fandů tak pohybuju, že to byli docela falešníci. Co bylo zač tohle? Ta laboratoř je využívaná, někdo tam pořád dělá pokusy. Někdo do téhle budovy pořád chodí. Někdo do ní před nedávnem donesl uřezanou lidskou hlavu a zmrazil ji tam. Někdo tam před nedávnem hodil to zvíře." Pokrčil rameny. "V domě vlastněném tím vaším Jackem Owenem. Nepřijde mi, že by tihle kreténi v uniformách, tihle týpci a týpky ve spandexu, byli jenom minulostí."
"V žádném případě si nedovoluj dojít k nějakým unáhleným závěrům," napomenula ho Keira, "to, že se uvnitř kostarického sídla rodiny Owenových nacházelo toto zvíře a lidské pozůstatky ještě neznamená, že se sem vrací sami Owenovi, a provádějí tu nějaké experimenty."
"Něco je tu blbě," řekl Armando, a zadíval se nejprve na Keiru, pak na Wren a nakonec na Terrence, "něco tu nesedí. Něco je tady špatně, a já to... cejtim." Obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. "Winn si pěkně dlouho nevyměnil ponožky, hajzl jeden." Musel z kapoty auta seskočit.
Z druhého konce ulice povyk před sídlem Owenových sledoval jakýsi muž. Stál skryt ve stínu tropických dřevin, a své bystré ostříží zraky upínal na trojici teenagerů, dvacetiletého mladíka a jejich staršího kolegy, hovořící s policisty, z nichž dva právě vynesli ven na lůžku svého zemřelého kolegu. Ten muž byl vysoký, urostlý, svalnatý, a měl prošedivělé, dříve snad černé vlasy.
Z hustých křovin k němu přistoupily dvě osoby. Postavily se mu každá po boku, a mlčky dění sledovaly s ním.
"Byli uvnitř, co?"
Muž pokývl.
"A čekalo tam na ně pěkné překvapení."
Všichni tři zase chvíli mlčky stáli a pozorovali dění.
"Mimochodem, kapitán umístil do mrazícího boxu ostatky Jeremyho Winbournea. Nevadí to? Dokážu si představit, jak ta děcka ječela."
Mlčení bylo souhlasem.
Doktorka Callaghan se usmála, a nahnula se vpřed, aby přes statnou hruď onoho muže dohlédla na kapitána. Ten se na ni zubil.
"Myslím, že dostali i pár pěkných telepatických šoků," poznamenal kapitán, "vždycky se hodí udržovat si na blízku telepaty."
"Představte si," řekla Theodora, a zahleděla se opět směrem ke vchodu do sídla Owenových, "kdyby věděli... kdyby jim došlo, jak se to všechno má. To by byla teprve legrace! Ale člověk nechce každého hned strčit do horké kaše, že? Je stokrát lepší nejdřív ho pocukrovat... tahle kaše je beztak tolik horká, že hned nevystydne!"
Aniž by si jich na ty stovky metrů kdo povšiml, dali se všichni tři na odchod. Jakmile však prošli křovinami a urazili jen pár desítek metrů, prudce se zastavili. Byli obklopeni sedmičlennou lidsko-marťanskou skupinou v čele s Marillou Kent-Lyons. Ta mířila Theodoře přímo na čelo pistolí s tlumičem.
"Ani pohyb," zasyčela Marilla, "nebo je váš mozek venku, a nikdo neuslyší jediný výstřel. Myslím to smrtelně vážně."
"Smrtelně vážně to tu myslíme všichni, agentko," usmála se doktorka Callaghan, "ale já osobně nevěřím tomu, že vy to myslíte tak smrtelně vážně, jako jiní lidé v tomto kruhu."
Otočila tvář na toho muže. Marilla si ho pořádně prohlédla. Obličej jako by jí roztál. Vykulila oči, a hleděla na něj s otevřenými ústy. Ruka s pistolí se jí zachvěla. A Theodora se musela s odfrknutím zasmát. "Dovolte mi, abych vám představila našeho nejdůležitějšího společníka."
"To nebude třeba, doktorko Callaghan," řekla třesoucím se hlasem Marilla, "není přece člověka, který by ho neznal."
"Musíte ho omluvit, že není schopen představit se vám sám," pokračovala Theodora, "výsledkem vaší... činnosti, agentko... stále nemůže hovořit. Což samozřejmě neznamená, že by nemohl psát, tvořit... přetvářet svět... jako za starých časů, že? Brilantní mysl, která je stále mezi námi jen díky mě. Díky mé pomoci. Ale nebyla by kvůli vám."
"Prosím vás," řekla Marilla tomu muži, "opravdu, opravdu vás prosím o odpuštění. To, co se stalo... přiznávám, že jsem šla za hranici toho, co... co by se od dcery Barbary Kent a Amandy Lyons očekávalo. Ale tlačil mě čas, a neměla jsem na vybranou! Musíte to pochopit!"
"My to chápeme," řekl kapitán, "chápeme to všichni."
Křovinami náhle pronikly hlavy sedmi kočko-pso-opičáků. Všichni měli na svých opičích krcích obojky blikající červenými světélky.
"Řeknu vám co, agentko," usmála se Theodora, "když jste si na mě v Siquirres tak vybila zlost, co kdybychom si ji my... ne pouze já, ale my všichni... teď vybili na vás? Někteří z nás jsou tu totiž na vaši maličkost naštvaní víc, než jiní."
Z kapsy vytáhla zařízení na ovládání kočko-pso-opičáků, a vložila je do rukou tomu statnému muži. Marilla se stále neodvážila střelit Theodoru do hlavy.
"Jste mu na milost a nemilost, agentko," usmívala se doktorka Callaghan, "karty se po letech obrátily, co?"
"Hned ten ovladač zahoďte!" zařvala Marilla na toho muže. "Nebo doktorce propálím hlavu, a bude to na vás!"
"To není dostatečná hrozba. O mě mu přece nemusí tolik jít. Myslete trošku, vy huso!" smála se Theodora.
"Jestli ho nezahodíte, nechám vám vymazat pamět!" řvala Marilla.
"Hmm," pousmála se Theodora a vyšpulila rty. Pobaveně na muže obrátila své oči.
"Znova! Tentokrát do poslední vzpomínky! Tak, že si už si nevzpomenete na nic! Na nic! Na nikoho! Na žádné z nich!"
Kapitán zatleskal. "Wow! A my jsme ti bad guys, jo? Wow!"
"Jedna rada, agentko," usmála se Theodora, "když někde došlo k vraždě, nevyřvávejte hned z blízkých křovin."
Provokativně Marille zamávala, a pak se svými dvěma mužskými společníky a sedmi kočko-pso-opičáky zmizela. Objevila se jen jakási světla, a všichni byli pryč.
"Teleportace!" vyhrkla Marilla, a pohlédla na svého marťanského kolegu, který stál po její levici. Náhlý křik roxanských policistů zpoza křovin znemožnil jakýkoli další dialog mezi agenty.
Snědá policistka s dlouhými kudrnatými vlasy rozhrnula křoviny, a na skupinu agentů zamířila pistolí. Další pistole, která se ocitla agentce Kent-Lyons přímo před očima, pak byla laserovou pistolí Lovců kryptidů. A v ruce ji měla samozřejmě Wren. "Vy!" vykřikla.
"Máte, co vysvětlovat, agentko!" ozval se hned nato Terrence. Zraněnou ruku měl již ovázánu.
Pohled na marťanské agenty dovedl některé z kostarických policistů ke značné, viditelné nervozitě. Nevěděli, co si před těmi humanoidy s velkýma červenýma očima počít.
"Co tu sakra děláte?! Mluvte!" zařvala Wren na agentku.
Marilla pohlédla na své kolegy. Jen zavrtěla hlavou se zavřenýma očima. Pak se objevilo několik světel, a všichni byli pryč. Teleportovali se zrovna tak, jako se Marilla teleportovala pryč před Wreninými zraky v Palestině.
"Zase! Zase bez odpovědi, zase podezřelé chování... a tentokrát tu měla i svou armádu!" rozčilovala se Wren.
"¿Quién? Kdo?" zeptala se policistka, jež prve rozhrnula křoviny.
"Agentka Marilla Kent-Lyons," odpověděla Wren, "z neznámé tajné organizace, nejspíše soukromé, lokalizované ve Spojených státech..."
"Nikoho jsme tu neviděli," odpověděla policistka, "proč tu vůbec stojíme? Máme přece pomáhat u sídla Owenových, ne?" Obrátila se na své kolegy, a ti pokyvovali hlavami.
Wren nevěřícně zavrtěla hlavou, pohlížejíc na Terrence. "Nechala jim vymazat paměť."
"To ti její marťanští kolegové," řekl na to Terrence, "ale hleďte, nevymazala paměť nám. Pamatujeme si, že jsme ji tu načapali. To něco znamená. Chce, abychom si ji tu pamatovali."
"Co tu dělala? O co se snaží? Proč se takhle už poněkolikáté objevila někde, kam jsme se vydali?" zeptala se Wren. "Má to nějakou souvislost s tím, co se stalo v domě Owenových?"
"Možná," odpověděl Terrence, a zamračil se, "co si vlastně nalhávám? Určitě. A nelíbí se mi to, slečno Rivero. Vůbec se mi to nelíbí."
Pokračování příště...
