Abychom zachránili lidstvo a přírodu, musíme řešit nerovnosti v bohatství, varuje doktor Luke Kemp

Po napsání recenze knihy Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease Dauma tu mám pro vás opět kratší příspěvek, ve kterém vás chci odkázat na další podcast (čtvrteční příspěvek s odkazem na rozhovor s Timem Hainesem o novém paleodokumentu Surviving Earth nebyl posledním tohoto typu), jemuž stojí za to věnovat pozornost. V úterý 23. září vyjde nová kniha Luka Kempa, specialistu na environmentální a klimatickou politiku z University of Cambridge, nazvaná Goliath's Curse; určitě se o ní na tomto blogu ještě dočtete. K příležitosti jejího brzkého vydání se před pěti dny, 3. září, na webu Mongabay (či Environmental science and conservation news) objevil pětapadesátiminutový rozhovor Mikea DiGirolama s Lukem Kempem, který v něm hovoří o nutnosti zasazovat se o demokratičtější, rovnostářštější společnost v souvislosti se snahou o záchranu lidstva a zbytku přírodního světa v době současné environmentální a klimatické krize. Podle Kempa je třeba zásadně řešit majetkovou nerovnost, a přichází s vlastním způsobem jejího řešení. Ať už nám tento způsob připadá dobrý nebo ne, věřím, že se všichni shodneme na tom, že nerovnosti je třeba řešit - jak ale víme, existuje řada způsobů, jak na to. A poslechnout si Kempovy názory stojí za to. Podcast si můžete poslechnout po kliknutí sem.

Luke Kemp, autor nové knihy Goliath's Curse a host zatím poslední epizody podcastu na webu Mongabay. Zdroj: ANU College of Science and Medicine, Australian National University

Doktor Kemp v rozhovoru připomíná mj. to, že jako druh jsme schopni opravdu neuvěřitelných věcí, tak proč bychom nemohli změnit náš přístup ke světu a neřešit opravdu majetkové nerovnosti? "Nadměrná expanze imperialismu, vyčerpávání přírodního prostředí, konkurence mezi elitami a chudnutí lidu, to vše je prostě jen přirozený důsledek nerovnosti. Vše je poháněno rostoucí koncentrací moci a nerovností bohatství," říká, a připomíná, že pro druh Homo sapiens nejsou nerovnosti a vykořisťování přirozené. Mluví - a ve své nové knize píše - o tom, že náš druh existoval v období mezi 300 000 až 12 000 lety v podstatě v rovnostářských společnostech, což je však každému určitě známo. Teprve po konci poslední doby ledové a s příchodem usedlého způsobu života v souvislosti se začátky zemědělství se věci začaly prudce měnit, a my se nyní nacházíme v období, kdy náš ta zabijácká mašina nerovností může zabít. Doktor Kemp tvrdí, že klíčem pro vyřešení ekologických krizí a s nimi související majetkové nerovnosti je být solidární a ne antisociální. Je opravdu třeba pohlédnout zpět k tomu, jak jsme jako druh nastaveni - jako rovnostáři, jako solidární bytosti, a ne navzájem se ničící asociálové. Jak jsem připomínal v nedávném příspěvku o nové knížce Williama M. Epsteina o souvislosti klimatické změny se sociálními nerovnostmi, nesmíme ignorovat, že současné environmentální problémy nesouvisejí s tím, jak se jako společnost chováme, a jak jsou v ní lidé různě utlačováni. Kdokoliv, kdo si myslí, že žádná taková souvislost neexistuje, zrazuje i výše zmíněného Alexandera von Humboldta, který to i přes všechny kontradikce ve svém myšlení už v první polovině 19. století citlivě vnímal. 

Poslechli jste si rozhovor s doktorem Lukem Kempem na webu Mongabay? Co vás v něm zaujalo? Jak se k environmentální krizi, kterou si procházíme, stavíte vy? Jste inspirováni něco aktivně činit? 

Alexander von Humboldt: A Concise Biography | Kniha týdne

Nastal večer první neděle v září, a je na čase představit vám další Knihu týdne! Tento projekt, který má už 10 částí, je věnován knihám nejen s přírodovědnou tématikou, které jsem buď poprvé četl v týdnu před napsáním tohoto příspěvku nebo ke kterým jsem se v onom týdnu vrátil po jejich přečtení dříve. Předchozí části této série byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena a Pandin palec od Stephena Jaye Goulda. Tentokrát mám pro vás zase něco jiného - biografii jednoho z nejvýznamnějších cestovatelů a přírodopisců 18. a 19. století.

Alexander von Humboldt: A Concise Biography (Alexander von Humboldt: Stručný životopis) je kniha německo-amerického historika Andrease W. Dauma, od roku 2019 držitele Humboldtovy ceny pro dlouhaletou rešerši života pruského cestovatele, vydaná v roce 2024 nakladatelstvím Princeton University Press. S 224 stranami, z nichž hlavní část knihy popisující Humboldtův život od narození po smrt zabírá asi 150 stran, jde opravdu o stručný, ale hutný a velice přínosný vhled do vývoje, cest a názorů člověka, který měl obrovský vliv na poznávání přírody - a člověka, který byl už krátce po své smrti různorodě interpretován. Proto je důležité Alexanderu von Humboldtovi porozumět především jako člověku se všemi kontradikcemi v jeho myšlení, se vším jeho nadšením i bázlivostí. Andreas Daum, věnující se v průběhu své kariéry německé a transatlantické historii, a autor známé knihy Kennedy in Berlin (německy vyšla v roce 2003, anglicky pak v roce 2007), v této publikaci popisuje Humboldtovy cesty po americkém kontinentu, po Evropě i severní a střední Asii, seznamuje čtenáře s Humboldtovými výzkumy a jeho přátelstvími s dalšími významnými osobnostmi jeho doby a s jeho liberální kritikou otroctví, kolonialismu a národní hrdosti. Alexander von Humboldt: A Concise Biography je důležitým životopisem člověka, který zásadně ovlivnil předdarwinovský pohled na svět přírody. A určitě ji mohu doporučit.

Přední obálka knihy Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, vydané nakladatelstvím Princeton University Press v roce 2024. Zdroj: Princeton University Press

Snad není člověka, který by neznal Alexandera von Humboldta. Osobně jsem se několikrát setkal s jeho slavnou sochou, představenou v roce 1882, před budovou jisté instituce, která nese název Humboldtova univerzita v Berlíně. Když to bylo poprvé, byl jsem ještě neplnoletý, jméno tohoto člověka jsem však musel znát už z dob mého nejútlejšího dětství; a o univerzitě nesoucí jeho jméno (a též samozřejmě jméno jeho bratra) jsem musel vědět už v prvních ročnících základní školy (a proč by také ne, vždyť v těch mnoha knížkách o druhohorních dinosaurech, kterými jsem už tehdy žil, jsem ho jistě párkrát nalezl). Alexander von Humboldt je legendou, jeho Obrazy z přírody a Kosmos patří mezi nejvýznačnější publikace první poloviny 19. století, ovlivnil největšího přírodovědce všech dob Darwina, který obdivoval jeho dílo o americkém kontinentu, i anarchistické geografy Kropotkina a Recluse, jeho slavné jméno však dodnes vzbuzuje vášnivé diskuse. Někteří jej nazvali "druhým Kryštofem Kolumbem", jiní jeho pohled na přírodu považují za příliš euro-centrický. Humboldtův výzkum, ona slavná humboldtovská věda, bývá občas romantizován, a jeho metoda pokusu a omylu, která tolik charakteristikovala jeho nadšené bádání, je opomínána. Andreas W. Daum se v této knize snaží vykreslit Humboldta ve všech jeho odstínech, nikoliv jen jako jedno či to druhé. Nepřidává Humboldtovi zvláštního mystična, které tuto osobnost v průběhu desítek a desítek let zahalilo, ale popisuje jej jako muže protichůdných myšlenek, zápalu pro vědu, entuziasmu z poznávání světa, jako humanistu a liberála, a jako člověka, který měl přinejmenším na literárním poli nejspíše nedosažitelné cíle.

Alexander von Humboldt, pruský všeuměl, zeměpisec, přírodopisec, průzkumník a vědecký romantik, žil v době od 14. září 1769 do 6. května 1859. Svého času patřil mezi nejznámější osobnosti světa. Svými idejemi položil základy pro environmentalismus, svým výzkumem rozšíření rostlin přispěl ke zbudování základů pro obor biogeografie, svými knihami učaroval německé i francouzské čtenáře několika generací, a když roku 1859 zemřel, předal v podstatě štafetu Charlesi Darwinovi, který jen několik měsíců po jeho smrti (v listopadu onoho roku) publikoval své veledílo O původu druhů, jež započalo moderní éru smýšlení o přírodním světě - éru, v níž žijeme dodnes, a z níž na Humboldta pohlížíme jako na starou a možná i málo relevantní intelektuální figuru pozdního 18. a první poloviny 19. století. Musím přiznat, že Alexander von Humboldt: A Concise Biography je knihou, která mne v mnohém překvapila, a v mnohém také předčila má očekávání. Netušil jsem, jak velký odpor měl Humboldt vůči otrokářům nebo vůči katolickým misionářům, a že před mnohými přesto držel jazyk za zuby, aby si je na svých cestách nepoštval proti sobě, když potřeboval jejich služeb. Netušil jsem také, že jeho soukromé texty oplývaly homoeroticismem a touhou trávit čas s muži, k nimž cítil velkou náklonnost. A předně jsem netušil, že s Humboldtovým údajným euro-centrismem je to složitější, uvážíme-li, že byl globalistou v pravém slova smyslu, a ctil rozličné kultury. Díky této knize nyní chápu, proč byl rozvíjející se německou společností poloviny 19. století vyzdvihován jako velký racionalista, empirik a liberál, a proč byl u mnoha tolik oblíbený.

Kniha Alexander von Humboldt: A Concise Biography je rozdělena na 7 kapitol s krátkým úvodem, chronologií nejvýznamnějších událostí Humboldtova života a se seznamy zdrojů pro Daumův výzkum jeho života. Introduction: Revisiting Alexander von Humboldt (Úvod: Návrat k Alexanderu von Humboldtovi), zabírá prvních 6 stran. První kapitola, Training the Mind: From Childhood to University, 1769-1792 (Trénink mysli: Od dětství po univerzitu, 1769-1792), se zabývá vyrůstáním a formativními léty pruského přírodopisce a cestovatele, a zabírá 19 stran. Kapitola druhá, Constantly on the Move: Practices and Ideas, 1792-1799 (Neustále v pohybu: Praktiky a ideje, 1792-1799), popisuje období před Humboldtovým odjezdem na západní polokouli, a je též důležitá pro pochopení rozvíjení jeho empirického přístupu k okolnímu světu. Zabírá 24 stran. Kapitola třetí, The Interaction of All Forces: Humboldt's Science na šesti stranách představuje v lepším světle Humboldtovu vědu, zatímco kapitola čtvrtá, Gaining a Picture of the Whole: The American Journey, 1799-1804 (Získávání obrazu celku: Cesta po Americe, 1799-1804) na 22 stranách popisuje onu významnou etapu jeho života, cestu na americký kontinent. Pátá kapitola, Delivering to the Public: In Paris and Civil Society, 1804-1827 (Předávání veřejnosti: V Paříži a občanské společnosti, 1804-1827) na 30 stranách poskytuje vhled do Humboldtova života po oné významné cestě. V šesté kapitole, I Love What I Comprehend: In Changing Worlds, 1827-1840 (Miluji, čemu rozumím: Měnící se světy, 1827-1840), se čtenáři na 21 stranách dozví o jeho cestě směrem na východ až k ruské hranici s Čínou. A konečně sedmá kapitola, Between Cosmos and Fragments: The Final Years, 1840-1859 (Mezi Kosmem a Fragmenty: Poslední léta, 1840-1859) se zabývá mj. jeho prací na již zmíněném, ale nikdy nedokončeném veledíle Kosmos. Sem tam je text knihy doplněn fotografiemi z Daumova archivu nebo dobovými kresbami a malbami vyobrazujícími Alexandra von Humboldta.

Myslím si, že je důležité věnovat pozornost tomu, co Andreas W. Daum o významném pruském přírodopisci píše v úvodních odstavcích Introduction: Revisiting Alexander von Humboldt (Úvod: Návrat k Alexanderu von Humboldtovi): "Mnozí současníci považovali Humboldta za nejvýznačnějšího učence jeho času. Ale nikdy nezískal akademický titul, neučil na univerzitě, ani nám nezanechal jediný hru proměňující objev. 'Gentlemanský vědec' Humboldt prožil své nejspektakulárnější cesty pod ochranou autoritářských režimů. Přesto si divoce chránil svou nezávislost a stal se kritikem otrokářství a despotismu. Jeho přístup k přírodě a společnosti nesl pruský a evropský otisk. Ovšem Humboldt odmítnul nacionalismus a byl ovlivněn ne-evropskými zdroji. Odeslal a dostal desítky tisíců dopisů a hledal publicitu tak, jako málo vědců před ním. Nicméně si tento všudypřítomný savant obezřetně chránil své soukromí." Doktor Daum takto Alexandera von Humboldta popisuje v návaznosti na slova o protikladech v Humboldtově osobnosti a smýšlení. A pokračuje: "Tento životopis rozšiřuje všechny tyto aspekty, zatímco Humboldta podrobuje současným otázkám ohledně jeho vědeckých praktik, sociálních kontextů a sítí znalostí. Zdržuje se přenášení Humboldta z jeho epochy a vykreslování jej jako singulární intelekt, který předčil svůj čas. S takovými zhrdinšťujícími tendencemi se utrhl řetěz v posledních letech, a často katapultují Humboldta přímo do postmoderní doby. Naproti tomu můj narativ nepřipisuje tomuto pruskému šlechticovi úspěchy, které nemohou být opodstatněny nebo od kterých se explicitně distancoval. Humboldt nebyl revolucionář a předdarwinovský advokát evoluční teorie, ani 'nevynalezl přírodu'. Kyvadlo občas zamíří k opačnému extrému a redukuje Humboldta na někoho, kdo viděl ne-evropské světy primárně skrze 'imperiální oči'. Pohlížení na něj skrze rafinovaný biografický objektiv se vyhýbá jak mystifikaci, tak vilifikaci."

V první kapitole, Training the Mind: From Childhood to University, 1769-1792 (Trénink mysli: Od dětství po univerzitu, 1769-1792), doktor Daum nejprve popisuje rodinné poměry, do kterých se Alexander von Humboldt narodil. Už pro začátek připomíná, že nikdo nemohl tušit, že tento člověk bude žít do téměř 90 let, a připomíná, že v roce 1800 činilo průměrné mužské dožití průměrně asi 30 let. Seznamuje čtenáře s jeho matkou, Marie-Elisabeth von Humboldt (rozenou Colomb), která si nejprve vzala Friedricha Ernsta von Holweda, po kterém jí zbyl hrádeček Schloss Tegel, 40 kilometrů severozápadně od Berlína, v němž pak synové z jejího druhého manželství, Wilhelm a Alexander von Humboldtovi, spolu se synem Heinrichem von Holwedem z prvního manželství, strávili značnou část svého dětství. O rodičích pruského přírodopisce autor píše: "A matka? Těch pár existujících zdrojů vykresluje emočně vzdálenou discriplinářku, která si své pocity nechávala pro sebe. 'Vždy si byli cizí', napsal Alexander, když zemřela v roce 1796. Kontrast mezi Marií-Elisabeth a jejím druhým manželem, otcem Wilhelma a Alexanderem, se zpětně zdá být mnohem drsnější a téměř tragický. Otec byl znám jako veselý a podnikatelský člověk. Alexanderovi nebylo ani deset, když nečekaně zemřel. Na první pohled pak Alexanderovy vzpomínky naznačují klauzurní dětství bez lásky, v němž jeho 'mladá duše' byla 'zneužívána'. Ale dozvídáme se také o Alexanderovi, který si užíval tančení a kreslení, a občas si pohrával s myšlenkou, že bude vojákem, rozvíjejícím se přírodovědci, který miloval rozličnou flóru a faunu, se kterou se setkával v malebném prostředí Schloss Tegelu." Doktor Daum dále píše o blízkém vztahu Wilhelma a Alexandera, a také řeší rozdíly mezi nimi: "... Alexander byl atraktivní muž činu s nepopiratelným zaměřením na přírodní vědy a geografii, lidské dynamo odmítající se usadit do nudné kariérní rutiny. Na druhou stranu Wilhelm, vyzáblý knihomil, se začal zajímat více o literaturu a filozofii. Později se přidal do služeb Pruského diplomatického sboru a státní administrace. Alexander byl více přitahován muži, nikdy se neoženil a neměl děti; Wilhelm byl fascinován ženami a vzal si Caroline von Dacheröden ve věku čtyřiadvaceti, s níž měl osm dětí, a přesto zůstal záletníkem." Popisuje soukromé vzdělání, kterého se těmto bratrům z vyšší třídy společnosti dostalo, a jaké na ně toto vzdělání - zprostředkované Christianem Wilhelmem von Dohmem, Johannem Christianem Kunthem nebo Johannem Jakobem Engelem - mělo. 

Doktor Daum popisuje v první kapitole také první Alexanderovy známosti z vyšších vrstev společnosti, mezi nimiž se nacházel i židovský filozof Moses Mendelssohn: "Mendelssohn, jeho širší rodina a jeho síť přátel, byly důležité pro Alexanderův rozvoj. Seznámili ho s pokusy Židů v Prusku o projekt Haskalah: Židé by měli být tolerováni a považováni za rovné. Skrze německý jazyk a jejich kulturní a ekonomické zapojení pro společné dobro si měli najít své místo jako integrální součást německé buržoazie. Humboldt zcela žil ideou tolerance, která pro něj byla lehčí jeho vzdálením od víry, i v nedogmatické formě, které byl Wilhelm otevřen." Autor také vysvětluje, co byl zač kameralismus, německá varianta merkantilismu, komprehenzivní teorie veřejné administrace, v níž se Alexander cvičil, byť neměl rád učitele, kteří ho měli na starost. Popisuje jeho první cestu z Pruska do Göttingenu, kde se mladý Alexander od Johanna Friedricha Blumenbacha dozvěděl o "formativním impulzu" života, Bildungstrieb, a jaký svět koncem 80. let 18. století Humboldta utvářel; zmiňuje i Deklaraci práv člověka i občana, vydanou ve Francii roku 1789. Z Göttingenu zamířil Humboldt v září toho roku na svou první výzkumnou výpravu k řece Rýnu, v roce 1790 dokončil manuskript své první kihy o rýnských čedičích, a pak se spojil s Georgem Forsterem, který se dříve plavil po světě s Jamesem Cookem, na delší cestě po Evropě (s Forsterem si ale moc nerozuměl). Čtenář se v této kapitole také dozví, jak to bylo s Humboldtovým vztahem k neptunismu a plutonismu, s jeho studii ve Freibergu, které ho k únoru 1792 velmi unavily, a se získáním zaměstnání coby pruského těžebního inspektora.

Portrét Alexandera von Humboldta od Friedricha George Weitsche z roku 1806. Zdroj: Nature

Období mezi lety 1792 až 1799, popsané v druhé kapitole s názvem Constantly on the Move: Practices and Ideas (Neustále v pohybu: Praktiky a ideje), považuje Daum za formativní dobu v Humboldtově životě jak na vědeckém, tak osobním poli. Humboldt samozřejmě moc dobře věděl o průmyslové revoluci, se kterou přicházelo nové kapitalistické uspořádání společnosti, byl si vědom válčení mezi jednotlivými evropskými mocnostmi i osvobození Haiti, a v neposlední řadě Napoleonova vzestupu. Byl svědkem prvního parního stroje v berlínské továrně na porcelán. V pruské těžební administraci strávil čtyři roky, odešel z ní v prosinci 1796. Dále vedl svůj peripetický neboli nomádský životní styl, přes Bavorsko se vydal do Vídně, pak se vrátil přes Horní Slezsko a Krakonoše do Berlína, západně od dnešní česko-německé hranice prozkoumal pohoří Smrčiny, a přidal se ke geologům svého času hovořícím o paralelismu geograficky a chronologicky odlišných geologických souvrství. Autor také píše: "Humboldt se také začal aktivně zajímat o blaho dělníků. Hledal způsoby, jak chránit jejich zdraví a bezpečí, a jak se postarat o rodiny těžařů zabitých v zaměstnání. Humboldt obešel byrokracii pro započetí sociálních reforem. Vyvinul nové druhy světel pro těžaře ... Také vynalezl 'respirační přístroj', masku spojenou se vzduchovou schránkou, která mohla těžaře zásobit kyslíkem, když se v uzavřených prostorech pod zemí akumulovaly škodlivé plyny." Z vlastních peněz pak Humboldt rozvíjel školy pro těžaře, zvláště pro mladé chlapce, ve Stebenu a ve Smrčinách.

Velice mě zaujal popis oněch vzácných vhledů do Humboldtových citů k mužům nejen v souvislosti s výletem do Porýní na podzim 1794: "Humboldt měl periodicky společnost v Porýní v Reinhardu von Haeftenovi, poručíku pěchoty mladším jen o pár let. Humboldt se s ním setkat v Baroutu o rok dříve. Miloval jej 'draze', jak Humboldt přiznal v dopise. Haeften rozhodně nebyl první mužský přítel, který byl takovými slovy popsán. V Berlíně byl Humboldt přitahován botanikem Willdenowem. Podobně byl přitahován studentem teologie Wilhelmem Gabrielem Wegenerem, kterého poznal během svých studií ve Frankfurtu nad Odrou, a ještě více Johannem Carlem Freieslebenem, spolužákem na Těžařské akademii ve Freibergu. V soukromé korespondenci s Haeftenem a Freieslebenem se Humboldt neostýchal používat silný jazyk a emočně řízené obrazy, kterými prostupovala touha po fyzické intimitě, ne pouze po spirituálním či intelektuálním spojení." Přijde mi skvělé, že od těchto pasáží se pak doktor Daum přesouvá k Humboldtově znalostem Goethova Utrpení mladého Werthera z roku 1774, v níž maskulinní emoce bez okovů přímo vybuchovaly. Dále píše: "Učinili bychom nespravedlnost tomuto citlivému a sensuálnímu muži, kdybychom jej měli definovat jen ve filozofických nebo literárních kontextech a zavrhli mu sexuální orientaci, jakéhokoli druhu. Upřímný homoeroticismus v jeho dopisech, evidentní v osmnáctém století i u Frederika II., by neměl být přehlédnut jako nevýznamnost pro životopis. Ignorovat ho by zvěčnilo homofobní postoje jeho vlastních časů, jež byly spojeny s diskriminací v zákonech. V pruském občanském zákoníku z roku 1794 byla homosexualita kriminalizována a mohla být vážně trestána. Zároveň bychom ale měli být opatrní při používání simplistických označení. Humboldt sám nám činí velmi těžkým zjistit, jak viděl sexualitu. Často projevoval, jak moc cítil atrakci k mužům. Ale mimo jeho dopisy si nemůžeme být jistí - a do jaké míry - Humboldt zažíval homosexualitu jako formu fyzické intimity s partnerem, jak v 90. letech 18. století, tak později. Po roce 1800 se stával čím dál opatrnějším při hovoření o této dimenzi svého života." Jen bych si dovolil jednu poznámku - nejde o to, zda někdo zažívá intimitu s někým. Sexuální identita je o atrakci; o tom, ke komu cítí člověk přitažlivost. Nějaká intimita je druhá věc. Doktor Daum se tu chytá do pasti; přijde mi, že sám příliš zjednodušuje sexuální orientaci, byť píše o nutnosti nepoužívat "simplicitní" označení. Má však rozhodně pravdu v jednom - Humboldtovu atrakci a lásku k mužům nesmíme v žádném případě ignorovat, tvořila očividně velmi živou část jeho života, a je dobré si připomínat, že jeden z největších přírodopisců 18. a 19. století byl muže milujícím mužem.

Zbytek druhé kapitoly se zabývá Humboldtovým přátelením s klasiky Schillerem a Goethem, Haeftensem, paleontologem Georgesem Cuvierem a nakonec i se zástupci španělské monarchie, což vyústilo ve schválení jeho výpravy za Atlantik. Třetí kapitola, The Interaction of All Forces: Humboldt's Science (Interakce všech sil: Humboldtova věda), je, jak už jsem zmínil výše, velmi krátká. Je to vlastně taková malá vsuvka, zasazená ve druhé polovině 90. let 18. století, a zabývá se konceptem humboldtovské vědy, který bývá ale v očích mnohých velmi zjednodušený. Autor varuje: "Humboldt se vyvíjel. Neměli bychom mu připisovat suverénní mistrovství v nejrozličnějších vědních oborech a intelektuální koherentnost, která mu chyběla před odjezdem do Ameriky a dokonce i poté. Toto je zpětná projekce, jež nečiní spravedlnost jeho trvající snahou shromáždit a generovat znalosti." Popisuje, jak jeho vědecký výzkum závisel na široké sociální síti, kterou si budoval; jak se změnil v mobilní "cloud", ať už byl v Porýní nebo v Americe, neboť byl neustále v pohybu v geografickém prostoru; jak perfektně zvládal angličtinu, němčinu, latinu, franzouštinu a španělštinu; a kde se zrodil jeho zájem o cestu do Jižní Ameriky. Ani jsem netušil, že se v botanické zahradě v Madridu dozvěděl o cestě českého přírodovědce Tadeáše Haenkeho, na kterého se jinak nespravedlivě zapomíná do nitra jihoamerického kontinentu. Je zajímavé vědět, jak se Humboldtovo myšlení rozvíjelo, a jaké chyby dělal: "Humboldt zápasil s epistemologickými výzvami svého vlastního cíle přiblížit se holistické koncepci přírody a s pokusem dosáhnout objektivních výsledků skrze experimenty a měření. Snažil se vyhnout sloučení reality se součtem empirických dat zprostředkovaných skrze přímé pozorování. Od Kanta se Humboldt naučil, že je pro výzkumníka stejně tak třeba být obeznámen s a priori podmínkami veškerých zkušeností, tedy vůdčími idejemi, mentálními konstrukty a hypotézami. Ale v 90. letech 18. století často ztroskotával při svých pokusech najít rovnováhu mezi empirickou analýzou a svými nápady. V důsledku toho byl opakovaně nucen revidovat výsledky výzkumů, jež původně viděl jako objektivně platné."

S Humboldtovými pokusy získat holistický, tedy celkový obrázek přírody, souvisí jeho slavná výprava do Ameriky, která je popsána ve čtvrté kapitole, Gaining a Picture of the Whole: The American Journey, 1799-1804 (Získávání obrazu celku: Cesta po Americe, 1799-1804). Po pětidenní exkurzi na Kanárských ostrovech se Humboldt ocitl nejprve v Atlantiku, pak v Karibiku, následně v Mexickém zálivu, a poté měl možnost prozkoumat Střední a Jižní Ameriku. Poznal Kubu, Venezuelu, Novou Granadu, Peru a Nové Španělsko. Prozkoumal řeku Orinoko, pozdější Kolumbii a Ekvádor, Mexiko a nakonec i rodící se Spojené státy americké, než po pěti letech zamířil zpátky na evropskou půdu. Už ve Venezuele si začal uvědomovat škodlivost kolonialismu: "V Cumaná a Caracasu mohl Humboldt pozorovat transformativní procesy, které mělo španělské koloniální impérium tehdy ve své hrsti. Transportní cesty z obou Amerik, Karibiku, Atlantiku a Afriky se všechny spojily na severním pobřeží Venezuely. Evropské mocnosti infiltrovaly tyto regiony od konce patnáctého století. Brzy mezi nimi rozvinul široký interkontinentální provoz lidí a zvířat, surových materiálů, vzácných kovů, rostlin, technologií a nemocí. Humboldt rozuměl těmto přenosům a jejich vzájemným vlivům dlouho předtím, než historici přišli s termínem 'kolumbovská výměna', aby je popsali. Také si uvědomil, že transkontinentální výměna byla umožněna krutou deportací milionů lidí z Afriky a jejich zotročením, a tak přišla na úkor ohromných lidských a ekologických škod. Ačkoliv postkoloniální kritika Humboldta, artikulovaná s vervou od konce dvacátého století, je nutnou korektivou idealizovaného, glorifikovaného obrazu pruského průzkumníka, občas jí uniká komplexita jeho myšlení a pozorování. Humboldt neviděl Jižní Ameriku exkluzivně skrze 'imperiální oči', které jej dovedly ke konstruování 'obrazu původní přírody'. Jeho pozdější popisy vycházely z mnoha inspirací a motivací..." Autor zmiňuje, jak byl Humboldt nerad z pohledu na bičované otroky na venezuelském pobřeží, na druhou stranu se na své cestě po Americe seznámil i s vlastníky otroků, a někteří otroci jej byli donuceni provázet. Rozpoly stále sužovaly jeho mysl. Vždyť jedním z otrokářů, před kterými Humboldt ani nepípl, že mu otrokářství vadilo, byl Thomas Jefferson.

Zaujalo mě, že se Humboldt při cestě po Venezuele znovu setkal se svým starým zájmem, který pěstoval v Evropě - výzkumem zvířecí elektřiny, galvanismem: "Místní muž překvapil autora Experiments on Stimulated Muscle and Nerve Fiber se svým vlastníma rukama vyrobeným elektrickým přístrojem. Tato anekdota odhalila v kostce, že hispánský svět generoval vlastní zájmy v otázkách, které zajímaly Humboldta, zatímco se technologie a informace šířily po planetě. Strávil v Evropě léta výzkumem toho, zda a jak mohou mít zvířata elektrický náboj. V Calabozo pozoroval, jak električtí úhoři útočili na koně ve středu potoka a dávali jim elektrické šoky. Humboldt provedl pokus na sobě a cítil značnou bolest. To mělo též takřka symbolický význam. Evropský výzkumník nebyl v Jižní Americe neutrálním pozorovatelem, ale byl zodpovědný za dopady svých experimentů." Na své cestě do pruský průzkumník neměl jednoduché, zvláště při pokusech o výstupy na vrcholy andských sopek: "Humboldt téměř přišel o svůj život více než jednou. Trpěl bolestmi hrudníku a dýchacími obtížemi, jak se atmosféra stávala čím dál vzácnější. Jeho dásna a rty začaly krvácet, a jeho oči byly zakrváceny, protože mu v nich popraskaly žíly. Otevřely se mu ruce, bolela ho chodidla. Pak tu byly 'drtivé bolesti hlavy', potíže se srdcem a oslepující vyzařování sněhu, jenž podle Humboldtova pohledu odrážel slunce intenzivněji, než v Alpách. Na Pichinchii Humboldt omdlel po útoku závratí, a musel být zachráněn svými pomocníky." Jak ale autor uvádí v posledním odstavci kapitoly o cestě po Americe, "cesta jej učinila 'zdravějším, silnějším, tvrději pracujícím, dokonce i více šťastlivým, než kdy dříve.'"

Pátá kapitola, Delivering to the Public: In Paris and Civil Society, 1804-1827 (Předávání veřejnosti: V Paříži a občanské společnosti, 1804-1827), se už týká Humboldtových úspěšných pokusů zprostředkovat nejen záznam své cesty po západní polokouli co největšímu množství čtenářů. Pruský průzkumník si uvědomil, že napsání knížek o cestě mu může dosti vydělat. Jeho prvním mamutím dílem byla Essay on the Geography of Plants, k jejímuž zrození přispěla i jeho stará známost s již zmíněným botanikem Willdenowem z Berlína. Doktor Daum píše: "Humboldtova geografie rostlin mu umožnila provést dvojí syntézu. Zaprvé, porovnal svá empirická pozorování a učinil jasným, že nemusel existovat žádný kategorický protiklad mezi empiricismem a přírodně-filozofickými idejemi. Toto bylo smířlivé gesto vůči Friedrichu Wilhelmu Schellingovi. Jeho idealistická filozofie přírody, jež byla velmi ctěna v oněch letech, podobně valorizovala koncept smyslového vnímání (Anschauung). Zadruhé, Humboldt adaptoval svůj výzkum na další kulturní praktiky svého času ... Přírodovědec Humboldt doporučoval emulovat malbu krajiny a umělecky kondenzovat scény přírody v Totaleindruck, 'dojmu celistvosti', což byl termín, který dříve použil Georg Forster." Ten termín "malba přírody" (Naturgemälde) se opakoval nejen v eseji o rostlinné geografii, ale také ve zbytku jeho životního díla. Dále autor řeší publikaci dalšího významného Humboldtova díla, Obrazů přírody (anglicky Views of Nature). Byla to jeho oblíbená kniha, a představila v podstatě ono typické humboldtovské paranomické vnímání přírody. Pruský průzkumník psal nyní pro lidi, pro obecné publikum, a to jeho knihy s nadšením kupovalo; nicméně jak se v této kapitole dozvíte, jiné knihy kupovali Francouzi, jiné Němci. Politická situace se v Evropě mezi lety 1804 až 1827 výrazně měnila, Humboldt byl nakonec nucen usadit se v Paříži. Jeho bratr Wilhelm se v roce 1819 zase trvale usadil v domovském Schloss Tegel. 

Slavná malba Friedricha Georga Weitsche: Alexander von Humboldt a jeho cestovatelský společník Aimée Bonpland u Mount Chimborazo v dnešním Ekvádoru. Zdroj: Picturing the Americas

Šestá kapitola knihy, I Love What I Comprehend: In Changing Worlds (Miluji, čemu rozumím: Měnící se světy, 1827-1840), s názvem odkazujícím na úvodní slova Humboldtova veledíla Kosmos, se zabývá obdobím mezi roky 1827 a 1840. V květnu 1827 se ve věku sedmapadesáti po letech strávených v hlavním městě Francie znovu usadil v Berlíně, zatímco se politická situace Evropy výrazně měnila: "... Alexander udělal co nejvíce proto, aby se vyhnul přímému politickému postoji. O novém řádu Evropy bylo rozhodnuto už dokonce předtím, než byl Napoleon, navrácený z exilu v břenu 1815, poražen naposledy u Waterloo. Prusko získalo substanciální teritoria na západě..." Daum pak o politické situaci o něch časů píše: "Perioda vedoucí k revoluci v roce 1848 nebyla definována pouze konzervativní restorací či náladou politické rezignace. Střední třídy jednoduše neunikly do hradů v oblaku romantismu, ani se nezabarikádovaly ve vkusně dekorovaných interiérech, kterým se později začalo říkat Biedermeier. Pokračovaly ve snahách o ekonomický úspěch a participaci ve veřejné sféře. K tomu populace významně vzrostla a sociální tlak se budoval zezdola kvůli rostoucímu počtu průmyslových dělníků. Všechny tyto faktory zvětšily rozdíl mezi státem sanktovaným konzervatismem a dynamikou občanské společnosti, což dále komplikovalo rostoucí nároky rodícího se proletariátu. Vědecký život nebyl osvobozen od tohoto napětí, které Humboldt zažíval jak v Prusku, tak v nových světech, které prozkoumal mezi lety 1827 a 1840." Humboldt tehdy přednášel na Singakademie v Berlíně, a přišel na to, jak své přednášky udělat živé, aby byly oblíbené; a začínal se vzdalovat čistě geografickému pojetí. Přednášky nazvané Cosmos už měly co do činění s popularizací vědy pro širší veřejnost; podle doktora Dauma "hrály klíčovou roli v intergraci empirických přírodních věd do kultury 19. století dominované literaturou a uměním." Značná část této kapitoly je však věnována Humboldtově cestě na východ skrze Rusko, na jejímž konci dosáhl rusko-čínské hranice, a setkal se s čínskými i mongolskými obyvateli. Na rozdíl od cesty napříč americkým kontinentem byla tato cesta pouze osmiměsíční, nikoliv pětiletá, ale i tak na něj měla velký vliv: "Humboldt byl ohromen etnickou a kulturní diverzitou, se kterou se setkal na křižovatce mezi Evropou a Asií. Setkal se s Armény, Tatary, Gruzijci; Indy, Peršany a Turkménci; Kyrgyzstánci a Kalmyky, potomky západního mongolského lidu. Stejně jako na své americké cestě Humboldt využil této příležitosti k nahromadění etnologických pozorování a etnolinguistických dokumentů." Poté, co Humboldtova 19 000 kilometrů dlouhá cesta skončila, nechal svého společníka Gustava Rose napsat o ní dva svazky, a pak je začal upravovat. Autor také zmiňuje jeho dílo Critical Investigations into the Historical Development of Geographical Knowledge Respecting the New World, což byla jedna z jeho nejméně čtených knih, ale v jednom byla důležitá: "Critical Investigations reflektovaly nový historicismus v devatenáctém století. Opatrnou evaluací všeho, co četl, a 'přidáváním ke zdrojům' se Humboldt připojil k metodologii kritické historie a analýzy zdrojů, což Leopold von Ranke, významný berlínský historik, označil za předpoklad pro objektivní znalosti..." 

Konečně se dostávám k poslední kapitole, Between Cosmos and Fragments (Mezi Kosmem a Fragmenty), která líčí posledních 19 let Humboldtova života. Doktor Daum zmiňuje jeho setkání s Charlesem Darwinem v Londýně v lednu 1842, kterým byl Darwin, velký nadšenec do Humboldtových knih, zklamán, protože Humboldt jen povídal a povídal, a Darwinem se nenechal ovlivnit; pozdější autor O původu druhů tehdy zkoumal korálové útesy a geologii Jižní Ameriky po cestě na lodi Beagle v předchozím desetiletí, a rozhodně měl, co říci. I tak prý Darwin nepřišel o respekt vůči Humboldtovi. Autor zmiňuje vydání jednotlivých svazků již zmíněného veledíla Kosmos v letech 1845, 1847, v 50. letech i po Humboldtově smrti (to se týkalo pátého, posledního svazku). Zmiňuje také, že se Humboldtovi nepodařila cílená syntéza všeho vědění o kosmu: "Výsledek vypadal více jako přehled masy materiálů než koherentně argumentovaná syntéza jednotlivých zjištění. Takový úspěch byl rezervován pro Darwina, jehož vlivná kniha O původu druhů se objevila v roce 1859, v roce Humboldtovy smrti - dvojí rituál předání štafety pro příští generaci a změna paradigmatu směrem k moderní evoluční teorii." O Kosmu doktor Daum píše, že vyžadoval příliš mnoho dříve nabytých znalostí od svých čtenářů, proto byl tak těžko stravitelný. Čtenář se samozřejmě dozví také o Humboldtově plánu napsat Micro-Cosmos, který by vše trochu zjednodušil, ale k tomu nikdy nedošlo. V závěru kapitoly zmiňuje Humboldtovu prosbu o pomoc otištěnou v březnu 1859 v Berlinische Zeitung, kde poprosil všechny své známé, aby ho nechali odpočívat, neboť byl sláb. Zemřel 6. května onoho roku. Posledních několik stran rozebírá Humboldtovo dědictví, a doktor Daum připomíná, že tento cestovatel byl příliš kosmopolitním člověkem, aby si ho mohlo přivlastnit Německo nebo Francie (i přesto samozřejmě v Berlíně existují sochy bratrů Humboldtových, včetně té, kterou jsem zmínil výše). 

"Humboldtův efekt přetrvává. Ať už nás zajímá jakékoli téma, vždy v jeho díle něco najdeme. Především nás zve k tomu, abychom byli neustále zvídaví a abychom vytvářeli společnost podporující komunikaci mezi různými kulturami. Humboldt rozšířil horizonty společnosti. Provázel své čtenáře a posluchače na cestě Evropou, Amerikou, Asií a dokonce i Afrikou, ačkoliv onen kontinent nikdy nenavštívil. Svým myšlením a svými cestami spojil rozptýlené intelektuální a geografické lokace, čímž vytvořil nová spojení po světě. Humboldt jasně ukázal, že tento proces - dnes ho známe jako globalizaci a mezikulturní výměnu - je nikdy nekončícím."

Alexander von Humboldt: A Concise Biography je podle mě skvělý životopis jednoho z nejvýznamnějších cestovatelů a přírodopisců, kteří kdy žili, přestože rozhodně nebyl dokonalý a v jeho myšlení a jednání se nacházely kontradikce, jimž je třeba věnovat náležitou pozornost. Andreas Daum podle mě zvládl představit Humboldta ani jako nějakého hrdinu, nejlepšího vědce všech dob, nebo zloducha, dobyvatele bez srdce, ale zkrátka jako člověka hnaného touhou po vědění, činícího chyby, ale také přinášejícího společnosti zajímavé podněty a uvědomujícího si, že kolonialismus a environmentální destrukce nejsou ničím dobrým. 

Tavachelydra stevensoni - kajmanka, která přežila vymírání na hranici K-T

Před měsícem a dnem, 5. srpna 2025, vydal Swiss Journal of Palaeontology článek Tylera R. Lysona z Denver Museum of Science & Nature a jeho kolegů, v němž byl popsán nový druh spodnopaleocénní želvy na základě fosilního materiálu z Corral Bluffs v americkém Coloradu. Tým jej pojmenoval Tavachelydra stevensoni, v překladu "Stevensonův obojživelný had od Tavá-Kaavi"; rodové jméno zvířete odkazuje na vrchol Pikes Peak, kterému lidé skupiny Ute (nebo též Nuuchiu), původní obyvatelé dnešního Colorada, říkají Tavá-Kaavi neboli "Sluneční hora", a jeho druhové přízvisko ctí Brandona D. Stevensona, přítele Tylera R. Larsona a dlouhodobého podporovatele paleontologického průzkumu lokality Corral Bluffs. Právě nad územím Corral Bluffs Study Area ční již zmíněný, 4299 metrů vysoký vrchol, jenž je součástí pohoří Front Range v rámci Skalnatých hor. Tavachelydra je známa z dvou exemplářů, holotypu a izolovaného karapaxu (tedy svrchní části krunýře), datovaných do doby před 66 až 65 miliony let. Jedná se o pan-chelydrida, příbuzného klasických amerických kajmankovitých (Chelydridae), oněch vodních masožravých želv, jejichž nejznámějším žijícím zástupcem je nejspíše kajmanka dravá (Chelydra serpentina) vyskytující se od jihovýchodní Kanady přes americký střed a okraj Skalnatých hor až po Floridu. Nejstarší pan-chelydridi jsou známi ze svrchní křídy stupňů turon až maastricht, a všichni pocházejí ze souvrství ve Skalnatých horách či na Velkých pláních Severní Ameriky; málo z nich ale bylo detailně popsáno, fosilní materiál je dosti fragmentální (třeba o emarginachelysovi z maastrichtu Montany se toho vážně nedá mnoho říci, a odborníci se vlastně v průběhu desetiletí ani nemohli shodnout na tom, zda jde o kajmankovitou želvu či o zástupce nadčeledi Kinosternoidea, která zahrnuje například klapavky). Z Corral Bluffs už pochází jeden velmi starý zástupce kajmankovitých, Denverus middletoni, známý na základě jediného exempláře a popsaný v roce 2003; ten žil před 66 až 63,3 miliony roky. Nově popsaná Tavachelydra se od něj ale už na první pohled jednou věcí zásadně liší - velikostí. Alespoň čtyřikrát totiž denvera co do velikosti překonávala. Typový exemplář tavachelydry se může pyšnit lebečními kostmi, které exemplář denvera nezahrnoval, takže si doktor Larson a jeho kolegové mohli učinit obrázek o tom, čím se tato želva živila. Čelisti měla přizpůsobeny na lámání živočišné potravy s pevnou, tvrdou skořápkou. Nejspíše požírala různé plže nebo kraby. 

Pravěká kajmanka druhu Tavachelydra stevensoni ze spodního paleocénu Colorada. Rekonstrukce paleoartisty Andreye Atuchina převzatá z webu Sci.News

Se specializací na ten který typ potravy se pojí - a to je zajímavé - i míra přežití určitých želvích skupin z křídy do paleocénu. Durofágní želvy, jako byla právě Tavachelydra, živící se živočichy s tvrdou schránkou, se mohly pochlubit vyšší mírou přežití onoho masového vymírání, jež z naší planety smetlo mj. majestátní neptačí dinosaury a pterosaury, zatímco želvy s nedurofágním jídelníčkem na tom byly hůře. Tyto prehistorické kajmanky tak patřily ke šťastlivcům, které vymírání na hranici K-T nezjizvilo. U pan-chelydridů z Corral Bluffs zjistili odborníci rozrůzněnost, co se týče preference prostředí. Zatímco Denverus žil v proudící vodě, Tavachelydra byla podle všeho doma ve stojaté vodě. Každá z těchto prakajmanek tedy vyplňovala jinou ekologickou niku. Jak již bylo zmíněno, oproti denverovi byla Tavachelydra veliká - její karapax byl dlouhý téměř 50 centimetrů, a řadí se tak k větším paleocénním želvám Denverské pánve. Corral Bluffs vydalo v minulosti i pozůstatky dalších želvích druhů, mezi nimiž je roku 2021 formálně popsaná Palatobaena knellerorum, roku 2020 popsaný Saxochelys gilberti a v roce 2009 zavedená Cedrobaena putorius; všechny tyto druhy patřily do čeledi Baenidae, která existovala po takřka 100 milionů let od nejspodnější křídy po epochu eocénu. Byly to také vodní želvy. Mimo ně svou domovinu Tavachelydra sdílela ještě s paleocénním aligátorovitým z rodu Wannaganosuchus, který mohl mít i tři metry na délku.

Karapax typového exempláře kajmanky druhu Tavachelydra stevensoni při pohledu seshora (A) a interpretace s popisem (B). Obrázek z článku Larsona a jeho kolegů, odkaz níže

Zdroje informací pro tento článek:

A new pan-chelydrid turtle, Tavachelydra stevensoni gen. et sp. nov., from the lower Paleocene (early Danian, Puercan) Corral Bluffs Study Area in the Denver Basin, Colorado (Swiss Journal of Palaeontology)

Newly-Discovered Freshwater Turtle Species Survived Dinosaur Extinction (Sci.News)

Chelydridae (Wikipedia)

Denverus middletoni (Mindat.org)

Kinosternoidea (Wikipedia)

Baenidae (Wikipedia)

Obrázek týdne 5. 9. 2025

V pondělí nám začal devátý měsíc roku, děti zase otráveně zamířily do škol, a září, kdy zlaté slunce září (jak jsme otráveně museli zpívat před dekádami ve školce), má být naším rozloučením s létem. Přesto stále pomýšlím na moře. Od písečných pláží současnosti se v hlavě přenáším dosti hluboko do minulosti, a ztrácím svou příčetnost divokými představami o bizarním kambrickém životě. Nedávno jsem nalezl tuto výtečnou, letos v srpnu dokončenou malbu paleoartisty vystupujícího pod přezdívkou McTalon. Nemohl jsem si dovolit ji zde s vámi nesdílet.

Popisek k obrázku: Drobný primitivní strunatec druhu Pikaia gracilens ploplouvá tmavými vodami ohraničenými tichou nocí a dnem hemžícím se trilobity. Podivný, tři až pět centimetrů dlouhý, kroužkovcům zdánlivě podobný živočich hýbe svým úhořovitým tělem, které ho v kambrickém moři pohání při sběru potravy. Jen krátce se vzdálil od mořského dna, u něhož jinak tráví naprostou většinu svého času. Je to nektobentický živočich, sbírající na dně kousíčky organického materiálu, v čemž mu mohou, ale také nemusí pomáhat zvláštní výrůstky na hlavě. Uvnitř toho podlouhlého těla má Pikaia primitivní střevní "kanálek", zádovou "trubičku" nervové tkáně a myomery, sekvence příčně pruhované svaloviny, jaké by se daly u vodního strunatce očekávat. To trilobiti, jejichž přítomnosti se tato "měkčí" potvůrka jen tak nezbaví, mají úplně jinou stavbu těla. Pikaia bývá často velmi špatnými popularizačními médii prohlašována za "nejstaršího předchůdce lidí" nebo za "nejstarší rybu", přitom šlo o bazálního strunatce, a nejjednodušší je o ní prohlásit, že byla příbuzná obratlovcům; rozhodně však mezi obratlovce jako takové nepatřila. Pro slavného evolučního biologa a paleontologa Stephena Jaye Goulda byla Pikaia ztělesněním náhodnosti v evoluci živých organismů; kdybychom přetočili čas zpět do dob, kdy existovala ona a ještě bližší příbuzní obratlovců (Gould sám měl za to, že mohli existovat bližší příbuzní našeho strunatčího podkmene, než ona), a toto přetočení by žádný z nich nepřežil, pak by na naší planetě vůbec neexistoval život v takové podobě, v jaké ho známe. Tato scéna se odehrává v místech, z nichž bude jednou kanadská provincie Britská Kolumbie (konkrétně burgesské souvrství, méně častěji nazývané též Stephen Formation), ve středním kambriu před 508 miliony roky.

Když je řeč o Stephenu Jayi Gouldovi, o jehož slavné knize Pandin palec jsem napsal v neděli v rámci projektu Kniha týdne, četli jste jeho Wonderful Life? Někdy bych po jeho knize o burgesských břidlicích měl konečně sáhnout!

Další, již desátá část Knihy týdne určitě vyjde v neděli. Během příštího týdne bych také rád pokračoval v psaní kapitoly Chupacabry se vrací z Nových Lovců kryptidů, a dočkáte se úryvku z jedenácté epizody Springwatch 2025. Také bych rád napsal něco do rubriky o nových druzích fosilních organismů. Uvidíme, na co budu mít čas. A zda úplně nepřijdu o svou příčetnost těmi imaginacemi pikaie, jak si to vlní kambrickými vodami. Zvláštní droga.

Březnový rozhovor s Timem Hainesem o Surviving Earth

Dnes mám pro vás trochu kratší příspěvek, avšak s neméně důležitým tématem, zvláště jste-li velkými nadšenci do paleomédií všeho druhu, hlavně však do dokumentárních filmů a seriálů s paleontologickou tématikou. Není to úplně novinka, ostatně jak prozrazuje titulek článku, mohli jste jí věnovat pozornost už před šesti měsíci (tedy skoro). Dne 15. března vyšel v rámci podcastu On Location with Julian Newby, který vychází jako doplněk k časopisům Location International a Location California, rozhovor s Timem Hainesem, producentem stojícím za legendárním Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) a jeho speciálech a pokračováních, za akčním seriálem Pravěk útočí (Primeval) či také za krimi dramatem The Loch. Jak je vám určitě známo, Tim Haines právě pracuje na nejnovějším velkorozpočtovém dokumentu s paleontologickou tématikou, nazvaném Surviving Earth, který je dílem jeho společnosti Impossible Pictures pod novou značkou Loud Minds. S takřka třiceti minutami stopáže je tento rozhovor srovnatelný s běžnou epizodou starého dobrého Putování s dinosaury, a v březnu byl v podstatě takovým prvním větším vhledem (mimo již dříve vydané propagační obrázky) do tohoto vzrušujícího paleodokumentu, který má šanci konkurovat i attenboroughovské Prehistorické planetě (Prehistoric Planet). Poslechnout si tento rozhovor můžete na webu Buzzsprout. Rozhodně doporučuji!

Štáb natáčející paleodokument Surviving Earth na Nové Kaledonii v roce 2023. Zdroj: Film, TV & Commercial Production Companies and Services Directory

Tim Haines v rozhovoru mj. vysvětluje, jak se věci v dokumentárním průmyslu a ve výrobě televizních pořadů vůbec změnily od doby, kdy pracoval na Putování s dinosaury na konci 90. let; jak pokročila věda v odhalování dávné minulosti života; proč je důležité vytvořit v divácích zájem o příběh třeba i malé pancířnaté rybky; jak se to má s vědeckými konzultanty pro Surviving Earth (na každou z osmi epizod vychází 20 až 30 specialistů); jakou roli v rekonstrukci pravěkého života hraje paleoart; proč Nová Kaledonie vypadá tak prehistoricky, jak jsme si na ni zvykli z původního Putování s dinosaury, a proč byl tento nový dokument zčásti opět natáčen právě tam; a jakou roli má Tim Haines v produkci tohoto seriálu. Jak Julian Newby kolem 15. minuty a 30. vteřiny poznamenává, Tim Haines je v podstatě showrunner Surviving Earth. Natáčení některých epizod se účastnil, natáčení jiných zase ne. Další témata, která Newby s Hainesem v rozhovoru řeší, je "riziko" antropomorfizace zvířat v dokumentech (zvláště pak v dokumentech o prehistorickém životě), a na které platformě Surviving Earth vyjde (zmíněny jsou tedy NBC i Peacock). Podle Hainese je tento dokument pro lidi všech věkových kategorií, a připomíná jeho relevantnost v ohledu na současné, šesté masové vymírání, které právě probíhá, a kvůli němuž je třeba rozumět masovým vymíráním minulým.

Poslechli jste si celý rozhovor? Na co se v Surviving Earth nejvíce těšíte? Dejte vědět v komentářích!

6 vybraných druhů adelophthalmidů: Bassipterus virginicus

Vědecký název: Bassipterus virginicus,

Místo nálezu: Západní Virginie a Maryland, USA,

Velikost: celková délka neznámá, odhadem kolem 5 cm.

Bassipterus virginicus byl formálně popsán v roce 1966 paleontology Erikem Normanem Kjellesvig-Waeringem a Kennethem Edwardem Casterem na základě takřka úplného typového exempláře, sedmi paratypů a řady úlomků tělesných schránek dalších exemplářů z blízkosti obce Bass v Západní Virginii a z okolí města Cumberland v Marylandu (odtamtud pocházel jen jeden exemplář). Všechny tyto nálezy vydalo souvrství Wills Creek, které je silurského stáří - konkrétně se jeho horniny obsahující zkameněliny datují do před 422,9 až 418,1 miliony let. Výše jmenovaní pánové zařadili tohoto kyjonožce do čeledi Hughmilleriidae, kterou sám Kjellesvig-Waering zavedl o 15 roků dříve, a až v roce 1989 byl Bassipterus přeřazen do čeledi Adelophthalmidae Victorem P. Tollertonem Jr. z Newyorského státního muzea. V roce 2004 došel Odd Erik Tetlie k závěru, že Bassipterus virginicus je totéž, co Parahughmilleria bellistriata, sám ale pak v roce 2008 tento druh opět považoval za platný; s příbuzným pittsfordipterem by měl tvořit bazální klad v rámci nadčeledi Adelophthalmoidea. Ačkoliv kompletní exemplář bassiptera nebyl nikdy nalezen, dá se usuzovat, že to vážně nebyl žádný obr; i mezi adelophthalmidy šlo vlastně o skřítečka, dlouhého za života snad kolem 5 centimetrů (to největší zástupci této čeledi měli klidně šestkrát tolik!). Jeden exemplář měl dorzální štít prosomy ("hlavy") dlouhý asi 1,5 centimetru, jiný exemplář měl 3,25 centimetru dlouhý telson ("ocas"). Co se týče končetin, zachovaly se jen ty největší - ty kyjovité končetiny. Sedmý a osmý segment měly zvětšeny, devátý byl pak maličký. Samice tohoto druhu měly dlouhé genitální "přívěsky". Svou mořskou domovinu sdílel Bassipterus s dalšími kyjonožci, jako byli Waeringopterus cumberlandicus a Eurypterus remipes. Žil v lagunách nebo v neritické zóně (v hloubce do 200 metrů).

Zdroj obrázku:

Wikimedia Commons (autor: FunkMonk/Michael B. H.)

Zdroje informací:

Wikipedia

Morphobank

Greta Thunberg se znovu pokouší prolomit nelegální obléhání Gazy

Začínám mít pocit, že pohled západního světa na otřesné počínání Izraele na okupovaných palestinských územích se začíná měnit. Čím dál více lidí, kteří zprvu pokyvovali hlavami na izraelskou nacionalistickou propagandu, si uvědomuje, že současné dění v Gaze není jen o 7. říjnu 2023. Možná, že tomu přispěl i propalestinský Superman Jamese Gunna, avšak mnohem větší zásluhu, než velký korporátní produkt, má na tom nepochybně neúnavný aktivismus těch, kterým záleží na lidských životech - životech, které jsou izraelskými ozbrojenými silami brány v obrovském množství, což je neakceptovatelné. Mezi nejznámější aktivisty stavějící se za palestinské obyvatelstvo je Greta Thunberg, jež s dalšími aktivisty zamířila v červnu na palubě lodi Madleen do Gazy s cílem přivést tamnímu obyvatelstvu náčiní humanitární pomoci. Mise byla neúspěšná, izraelské ozbrojené složky ilegálně patrolující i daleké okolí palestinských břehů posádku zajaly, a Gretu pak v podstatě vyhodily do Paříže. Odvážnou klimatickou a lidskoprávní aktivistku to nicméně neodradilo, a spolu s mnoha dalšími odvážnými aktivisty, novináři a lékaři ze 44 zemí světa, nacházejícími se na palubách více než 50 plavidel v rámci Global Sumud Flotilla, nyní od neděle 31. srpna znovu míří k palestinským břehům s humanitární pomocí. Jde o zatím největší pokus prolomit nelegální obléhání Gazy izraelskými ozbrojenými složkami. Flotila by měla dorazit k cíli v polovině září. Otázkou je, jak bude Izrael reagovat. Přátelský rozhodně nebude. Níže uvádím rozhovor s Gretou Thunberg z YouTube kanálu nezávislého britského zpravodajského média Novara Media, v němž slavná aktivistka vysvětluje, proč riskuje svůj život při opětovném pokusu prolomit toto obléhání.

Greta v rozhovoru připomíná, že chceme-li spravedlnost, nemůžeme jen předstírat, že nás zajímá klimatická změna a nikoliv sociální a ekonomické problémy našeho světa, které jsou s ní propleteny. Lidské utrpení a útlak nelze ignorovat; nelze předstírat, že existuje v nějaké své bublině, vzdálené problémům spojeným se změnou klimatu. Na účtu jednoho starého blogerského kolegy na nejmenované sociální síti jsem před časem nalezl příspěvek kritizující Gretu Thunberg za její propalestinský aktivismus, a nemohu než kroutit hlavou nad neomaleností úsudku, že si obyvatelstvo Gazy nezaslouží pozornost od jedné z nejviditelnějších postav hnutí za klimatickou spravedlnost - nebo že si nezaslouží pozornost a pomoc vůbec. Sionismus si žel přitáhl určité procento společnosti, jež s ním stále vyjadřuje manufaktorovaný souhlas. Přál bych si, abych se mohl přihlásit k větší činnosti za osvobození palestinského obyvatelstva, a doufám, že má účast v propalestinské části pochodu Prague Pride (s větším růžovočerným blokem) loni i letos je alespoň ono akceptovatelné minimum, jímž jsem vyjádřil solidaritu s oběťmi hrůzných činů na okupovaných palestinských územích. Každý bychom měli činit, co můžeme.

Dalšími známými osobnostmi, které na lodích v rámci Global Sumud Flotilla cestují k pobřeží Gazy, jsou humanitární aktivista a socio-environmentalista Thiago Avila, politoložka a právnička Melanie Schweizer, sociální vědkyně a humanitární aktivistka Karen Moynihan, propalestinská aktivistka, fyzička a pedagožka Maria Elena Delia, lidskoprávní aktivisté Yasemin Acar, Wael Nawar, Torkia Chaibi, Muhammad Nadir al-Nuri a Marouan Ben Guettaia, bývalá starostka Barcelony a lidskoprávní aktivistka Ada Colau Ballano, nebo také historik Kleoniki Alexopoulou z Princetonského institutu mezinárodních a náboženských studií, zabývající se ekonomickou a koloniální historií. Na palubě jednoho z plavidel je také politický ekonom a žurnalista Kieran Andrieu, pravidelný přispěvatel Novara Media a člověk, jehož sourozenci jsou nuceni žít v sionistické okupaci. Dovolím si prezentovat vám ještě jedno video z YouTube kanálu Novary, vydané včera, 1. září, v němž právě Kieran Andrieu vysvětluje, proč se rozhodl participovat na tomto pokusu o zásobení obyvatel Gazy humanitární pomocí.

Někteří z těchto aktivistů již mají s pokusem o prolomení izraelského obléhání Gazy na moři zkušenosti. Pro Gretu Thunberg je to třetí pokus; první skončil nezdarem kvůli útoku výbušninami na plavidlo už před vyplutím, druhý byl neúspěšný právě v červnu kvůli zásahu izraelských ozbrojených složek. Ada Colau Ballano, která byla starostkou Barcelony mezi lety 2015 a 2023, se podobně pokusila o prolomení blokády už v roce 2014 na cestě z Istanbulu. Vypadá to, že Global Sumud Flotilla je dobře vybavena. Osobně účastníkům výpravy držím palce, ať dosáhnou požadovaného cíle. Bude-li pokus úspěšný, bude to velký krok kupředu pro globální hnutí usilující o pomoc Palestině. Pokud úspěšný nebude, věci se jen tak nevrátí do předešlého stavu. Pracovníci janovského přístavu v Itálii již varují: "Pokud ztratíme kontakt s našimi loděmi, s našimi komrády - byť jen na 20 minut - uzavřeme celou Evropu. Naše mladé ženy a muži se musí vrátit bez škrábnutí, a veškerý tento náklad, který patří lidu a jde k lidu, musí dorazit do cíle, až do poslední krabice. Každý rok z této oblasti odjíždí 13 000 až 14 000 kontejnerů do Izraele. Už neodejde ani jeden hřebík. Jak mnozí z nás v těchto dnech opakují, nemůžeme jen tak přihlížet… Pokud oni zablokují flotilu, my zablokujeme všechno!" Za mě velká podpora.

Zdroje informací pro tento článek:

LIVE: Greta Thunberg once more on Sumud Flotilla sailing for Gaza (Al Jazeera)

The Global Sumud Flotilla to Gaza: Everything you need to know (Al Jazeera)

Italian Dockworkers Threaten to ‘Shut Down All of Europe’ If Gaza Aid Flotilla Is Blocked (Novara Media)

Springwatch 2025 - Hledání kosa horského

Hledání kosa horského. Chris Packham a štáb ze Springwatch se vydali do Eastern Moors, spravovaných organizacemi RSPB a National Trust, u města Sheffield v South Yorkshire, aby natočili dobře známého kosa horského (Turdus torquatus), anglicky pojmenovaného "mountain blackbird" nebo též "ring ouzel". Náš průvodce je sice naprosto připraven, odhodlán a fascinován, ale hledání tohoto ptáka bude těžší, než čekal. Na vřesovištích se toho děje méně, než v lesích, a ačkoliv Chris našel skálu, na které by se jeden z kosů horských měl časem objevit, čekání se ukazuje být dlouhým. Dalekohled se neosvědčuje, je třeba pokročilejší techniky, a tak do hry vstupuje kameraman Mark Yates, legenda přírodopisného dokumentárního průmyslu a dlouhodobý kameraman Watches. Jeden kos se po čase před objektivem ukáže, ale je to pěkný podfuk! Oranžový zobák, žádná bíla náprsenka - je to obyčejný kos černý (Turdus melura), rozhodně nic výjimečného! Na místě, jako je toto, by ho Chris ani nečekal, a hodlá zažádat o ornitologickou refundaci. S postupujícími hodinami se do hledání kosa horského zapojuje celý štáb. Zvukař Tim po chvíli nějakého ptáka uvidí, naděje vzroste... ale je to jen holub (Columba columba)! Rešeršer a pomocný moderátor Jack Baddams zahlédne jakéhosi ptáka na vrcholku skály, čímž dá štábu opět naději, ale Chris se domnívá, že nejde o kosa horského, ale o bramborníčka černohlavého (Saxicola rubicola). Identifikovat ho není lehké - podle Chrise je tenhle pták v podstatě blíže Sheffieldu, než samotnému štábu. Kos horský se nakonec ukáže, a Chris ho zahlédne na 1,27 sekundy. Mark naštěstí ptáka natočil, než zmizel ve vegetaci. Zbývá odejít na oběd. Po skončení tohoto předtočeného segmentu nám Chris sdělí, že se kos horský před jeho očima objevil ještě jednou - a tenkrát už ho viděl na 9,32 sekundy, což bylo určitě lepší. S vážností pak připomíná, že Eastern Moors jsou domovem i motáků pilichů, lindušek lesních a kalousů pustovek.

Klip z desáté epizody naučného pořadu Springwatch 2025 (či Springwatch at 20) od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Pandin palec | Kniha týdne

V poslední srpnový den přináším na svůj blog již 9. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vám každou neděli prezentuji publikaci, kterou jsem přečetl za posledních několik dnů nebo jsem se k ní vrátil po jejím přečtení už dříve. Předchozí části projektu byly recenzemi následujících knih: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa a Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla a Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena. Tentokrát vás seznámím s klasikou, pro kterou jsem původně plánoval jednu z prvních částí Knihy týdne. Jde o jednu z nejznámějších knih mého oblíbeného evolučního biologa Stephena Jaye Goulda!

Pandin palec s podtitulem Malá tajemství evoluce (v anglickém originále The Panda's Thumb s podtitulem More Reflections in Natural History, který tak navazuje na knihu Ever Since Darwin s podtitulem Reflections in Natural History) je sbírka esejí, které napsal americký paleontolog a evoluční biolog Stephen Jay Gould pro časopis Natural History, vydávaný Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku, mezi lety 1977 až 1979. Kniha byla v anglickém originále vydána v roce 1980 nakladatelstvím W. W. Norton & Company, v českém jazyce ji pak roku 1988 vydala Mladá fronta s překladem od Ladislava Vereckého a Iva Šmoldase pod dohledem odborníků Vladimíra Nováka, Vladimíra Přívratského a Jana Janka, s ilustracemi od Jany Ledvinové. Jedná se o druhou sbírku esejí, které Stephen Jay Gould psal od roku 1974 až do roku 2001 pro již výše zmíněný přírodovědecký časopis, a stejně jako v předchozí publikaci Ever Since Darwin (Trvá to už od Darwina), i v Pandině palci se zabývá různými zajímavými tématy z oborů evoluční biologie, paleontologie bezobratlých i paleontologie obratlovců, historie vědy a intersekce vědy s politikou, přičemž skrze jasnou větší strukturu svými esejemi učí čtenáře o zákonitostech přírodního výběru, o evoluci života v minulosti naší planety a o vědeckém výzkumu. Stephen Jay Gould, který bohužel zemřel na rakovinu plic v roce 2002 ve věku 61 let, byl brilantní esejista. Psal o dinosaurech (Dinosauři v kupce sena, Bully the Brontosaurus), o vědeckém rasismu, vědeckém sexismu a zneužívání testů IQ pro omlouvání sociálních nerovností (Jak neměřit člověka) i o historii vědy (Full House: The Spread of Excellence From Plato to Darwin), a vyprodukoval řadu klasik, které by si každý zájemce o svět přírody měl přečíst. Pandin palec je s 333 stranami excelentní Gouldovy popularizace přírodních věd jedním ze zlatých hřebů počátků jeho veřejné kariéry.

Přední obálka knihy Pandin palec, vydané nakladatelstvím Mladá fronta v rámci Edice Kolumbus v roce 1988. Zdroj: Aukro (upraveno)

Knížky Stephena Jaye Goulda jsou, abych pro jednou využil toho klišé, takovou mou srdcovou záležitostí. Ačkoliv první sbírkou jeho esejí, do které jsem se kdy začetl, byla Ever Since Darwin z roku 1977, shrnující eseje z časopisu Natural History vydané mezi lety 1974 a 1977, zcela první z jeho knih, kterou jsem přečetl celou, byla paradoxně třetí sbírka oněch esejí, Hen's Teeth and Horse's Toes, z roku 1983. K Pandině palci jsem se dostal až poté, co jsem si prošel snad nejslavnější knihou, kterou kdy napsal - klasikou Jak neměřit člověka (The Mismeasure of Man), která zřejmě dodnes u lidí s rasistickými předsudky nebo lidí obhajujících jakousi posvátnou "objektivitu" a údajnou "nepolitičnost" vědy budí všelijaké zvláštní vášně. Stephen Jay Gould nepochybně velmi ovlivnil nejen obor evoluční biologie, ve kterém za svého života patřil ke špičce. Spolu s paleontologem Nilesem Eldredgem představil v roce 1972 teorii přerušovaných rovnováh, kterou vyzýval fyletický gradualismus, a kterou vysvětloval makroevoluční stálost některých druhů organismů po dobu několika milionů let. S genetikem Richardem Lewontinem také napsal jeden z nejcitovanějších vědeckých článků z oboru paleontologie, The spandrels of San Marco and the Panglossian paradigm. Nepochybně byl jedním z nejvýznamnějších evolučních myslitelů 20. století. Razil proti biologickému determinismu, přel se s redukcionistickými evolučními biology E. O. Wilsonem a Richardem Dawkinsem, a byl členem organizace Science for the People spolu se svými harvardskými kolegy Ruth Hubbard (autorkou knihy Biological Woman - The Convenient Myth) či již zmíněným Richardem Lewontinem (The Dialectical Biologist). I třiadvacet let po svém úmrtí zůstává Stephen Jay Gould významnou osobností evoluční biologie; vždyť jen loni vyšly dvě knihy, které navazovaly na jeho odkaz, jmenovitě Macroevolutionaries od Nilese Eldredge a Bruce S. Liebermana a Criticizing Science: Stephen Jay Gould and the Struggle for American Democracy od Myrny Perez. Osobně si přínosů doktora Goulda nejen vědě, ale také filozofii a politice vědy velmi vážím. Můj návrat ke knize Pandin palec v posledních dnech za účelem napsání této recenze byl tedy příjemný. 

Kdysi jsem se setkal s názorem, podle něhož je přečtení každé knihy Stephena Jaye Goulda rovno absolvování kurzu na prestižní Harvardově univerzitě. Nikdy jsem neměl možnost onu instituci navštívit, tudíž na to tvrzení nemohu na základě vlastních zkušeností pokývnout, ale mám takovou intuici, že musí být pravdivé. Je škoda, že v češtině z Gouldových 28 knih vyšlo jen 5 titulů; ostatní jsou rozhodně hodny překladu, a kdyby mě náhodou chtěl někdo zaměstnat jejich překládáním, dejte mi vědět! Pandin palec je podle mě skvělá kniha, jejímž hlavním přínosem čtenáři je rozvíjení evolučního myšlení. Gould ve svých esejích vždy zvládal představení určitého vývojového mechanismu s pomocí pozoruhodných příkladů ze světa živočichů, rostlin, hub i bakterií. Také však tyto eseje využíval ke zvýšení viditelnosti teorie přerušovaných rovnováh; otázkou je, jak se mu to dařilo, když ji zřejmě polovina obecné veřejnosti dodnes nepochopila (a američtí anti-evolucionisté pokračují v urážení Gouldova odkazu tím, že si ji "vypůjčují" nebo spíše silně překreslují pro své pohádky o "mladé Zemi"). Některé eseje v knize samozřejmě působí zastarale, přece jen od publikováni Pandina palce v anglickém originále uběhlo už 45 let, za nichž evoluční biologie i paleontologie nesmírně pokročily. Nehodlám tuto knihu prezentovat jako svatý grál popularizace evoluční biologie, ale musím vynachválit její pozitiva, její čtivost, zpracování a Gouldův spisovatelský um, s nímž si prostě zadá málokterý, nejen anglojazyčný popularizátor přírodních věd. 

Kniha je rozdělena do 8 částí, z nichž každá je tvořena 3 až 4 esejemi. Název knihy je odkazem na první, stejnojmennou esej, Pandin palec, která s dalšími dvěma tvoří úvodní kapitolu Dokonalost a nedokonalost: Triáda o palci pandy velké. Druhá část knihy nese název Darwiniana; to je mimochodem také název první kapitoly knížky Ever Since Darwin, vyplněné čtyřmi esejemi, stejně jako Darwiniana v Pandině palci. Třetí část nese název Evoluce života, a je tvořena třemi esejemi. V polovině knihy se dostáváme k tématu Rozdílů mezi lidmi očima vědy a politiky, které určitě více zaujme humanitně založené čtenáře a zájemce o politiku, filozofii a historii vědy - zvláště pak o spojení vědy s omluvami pro útlak. Pátá část, Tempo změny, je stejně jako část předchozí tvořena čtyřmi esejemi, a zahrnuje popis již výše několika zmíněných přerušovaných rovnováh (konkrétně jde o esej Přerušovaný charakter evolučních změn). Šestá část, Počátky života, zahrnuje mou oblíbenou esej o Randolphu Kirkpatrickovi a jeho numulitové teorii (více níže v tomto článku), a je též tvořena čtyřmi esejemi. Sedmá část, Zhrzení a zavržení, začíná známou esejí Byli dinosauři tupci? a je zakončena autorovou obhajobou přinejmenším v době jejího napsání opovrhovaných vačnatců. Poslední část, Velikost a čas, se pak zabývá životní historií organismů, magnetotaktickými bakteriemi a nesmírností času, a je tvořena třemi závěrečnými esejemi. Doslov k českému vydání knihy napsal paleozoolog a autor knihy Všeobecná paleontologie Vladimír Pokorný, který bohužel o rok později, v roce 1989, zemřel.

V Úvodu, který zabírá strany 7 až 12, se nám slavný evoluční biolog představuje těmito slovy: "Patřím k těm šťastlivcům, kterým první setkání s evoluční teorií učarovalo a dovedlo je až na jedno z nejzajímavějších a nejdůležitějších polí vědy. Už v útlém věku mě naplňoval posvátnou úctou dinosaurus; tehdy jsem ovšem o nějaké evoluční teorii neměl ani ponětí. Měl jsem tehdy za to, že paleontologové utrácejí své životy v dírách, z nichž vyhrabávají jednotlivé kosti. S těmi si pak hrají jako se skládankou a neodvažují se přitom pomyslet na víc, než jestli se čerstvě nalezený ocas hodí k dříve nalezené kostrči. Pak jsem se dostal k evoluční teorii. Od té doby mě podvojnost přírodovědy, spočívající v bohatství jedinečných jevů a v možnosti objasnit je jednotným způsobem, ustavičně poháněla kupředu." Tímto hezkým odstavcem Stephen v podstatě shrnul své první setkání s kostrou tyrannosaura rexe v Americkém přírodovědném muzeu, když mu bylo pět; nějaký pán v expozičním sálu tehdy kýchl, a malý klučík si myslel, že kostra oživla a chtěla ho sežrat. Od té doby byl fascinován pravěkým životem. Ve svých jedenácti se pak setkal s knihou The Meaning of Evolution od jednoho z nejvýznamnějších amerických paleontologů 1. poloviny minulého století, George Gaylorda Simpsona; mimochodem, při nedávné cestě do Znojma a do Národního parku Podyjí jsem si pročítal její úvod na Web Archive, a mám v plánu si ji jen tak někdy projít, je to taková stará jednohubka z dob před objevem DNA, ale má své kouzlo, a vědět, že ovlivnila Stephena Jaye Goulda v jeho dětství, jí přidává na důležitosti. Dále už v Úvodu autor kritizuje redukcionismus v evoluční biologii: "Neberu syntetické teorii tu zásluhu, že pravdivě odráží procesy probíhající v přírodě v určitém přesně vymezeném měřítku. Jenže tytéž darwinovské procesy, jako jsou mutace a výběr, přece mohou ve vyšších sférách posloupnosti evolučních stupňů fungovat naprosto odlišným způsobem. Nemám za to, že s představou jednotnosti základních příčinných činitelů se musíme rovnou rozloučit, a vzdát se tak naděje na vytvoření jediné obecné teorie prostoupené darwinistickým duchem. Nesmíme ale zapomenout na mnohotvárnost jednotlivých mechanismů. Není záhodno doufat, že budeme moci jevy probíhající na vyšších stupních evolučního procesu vysvětlit jednoduše modelem adaptivní substituce genů, modelem, který se těší oblibě v nižších patrech evolučních změn." Poslední věta je už jistě kritikou Dawkinse.

Jak jsem již uváděl, první část, Dokonalost a nedokonalost: Triáda o panci pandy velké, začíná esejí Pandin palec, ve které Stephen Jay Gould vysvětluje čtenářům, že každá část těla každého organismu odráží různorodé evoluční změny, a dokazuje, že koncept dokonalosti v přírodě neexistuje, neboť nic není stoprocentně optimální. Dokládá to na orchidejích, kterými se nadšeně zabýval Charles Darwin - konkrétně na jejich modifikovaných lístcích, kterými lákají opylovače - a na pandách velkých - konkrétně na jejich nepravém palci, radiálním sezamoidu, který byl tímto medvědovitým využit k přidržování bambusu. Na straně 15 píše: "Orchideje nejsou dílem ing. Pánaboha; jsou zlikovány ze sporé sady dostupných součástek. Musely se tedy vyvinout z obyčejných květin." A pokračuje: "Běžné učebnice s oblibou dokládají evoluci na příkladech optimálního tvarového řešení - téměř dokonalé mimikry na pohled učiní z motýla suchý list anebo propůjčí chutnému druhu vzhled jeho prudce jedovatého příbuzného. Avšak ideální design není tím pravým trumfem v ruce obhájců evoluce, neboť nahrává tvrzení o existenci všemohoucího stvořitele. Důkazem evoluce jsou naopak ctnosti z nouze a pitoreskní řešení - chodníčky, jimiž by se soudný pánbůh neubíral ani náhodou, kterými se však přírodní vývoj, svazovaný okolnostmi, prodírá, jak může. Nikdo to nepochopil lépe než Darwin. Ernst Mayr upozornil na to, jak Darwin při obraně evoluční teorie tvrdošíjně sahal po takových částech organismů a po takových zeměpisných rozšířeních, které vypadaly zcela nesmyslně. A tu jsem u 'palce' pandy velké." Na příkladu toho nedokonalého pandina "palce" Gould krásně dokazuje, o čem vývoj života je, a v závěru eseje uvádí: "Metafora, která praví, že se skládáme z oprášených a poopravených koleček a řemenic, nám nemusí zrovna lichotit, ale považte, jak se máme k světu... Příroda je, slovy francouzského genetika Francoise Jacoba, znamenitý dráteník, nikoli božský umělecký řemeslník. A dohadovat se, které z těchto jedinečných řemesel je lepší? Nač?"

V druhé eseji, Nesmyslná znamení historie?, se autor zabývá dvěma domněnkami Archieho Carra o schopnosti zástupců jedné populace karet obrovských zamířit vždy zpět na ostrov Ascension. Ve třetí eseji, Tuplovaná nesnáz, Gould odkazuje na esej z Ever Since Darwin o sladkovodní škebli Lampsilis a exaptaci neboli kooptaci (je to má oblíbená esej v oné knize), a toto téma rozvádí příkladem pozoruhodné návnady ďasovité ryby z Filipín, která je mnohem lepší replikou rybičky, než "návnada" na škebli jednoho z druhů lampsilise. Vrhá světlo na Louise Dolla, který psal o nezvratnosti evoluce (zavržený Dollův zákon), který však podle Goulda nebyl nějakým blázínkem, ale pravým darwinistou se zájmem o evoluční konvergence. A právě těmito konvergencemi - podobnostmi nepříbuzných organismů, třeba podobností ichtyosaurů a delfínů, nebo "rybí" návnadou škeble i ryby ďase - se v této eseji také zabývá. Píše také o Fibonacciho posloupnosti, u opakovanosti trojúhelníků, rovnoběžníků a šestiúhelníků coby optimálních adaptacích (Thompsonova teorie) a o práci Davida Raupa, který pomocí počítače dokázal, "že základní formy měkkýšů s vinutými schránkami - od hlavonožce loděnky, přes škebli až po hlemýždě - mohou být vyvolány proměnami pouhých tří jednoduchých růstových gradientů." Závěrem této eseje pak Gould uzavírá i celé povídání o samotném pandím "palci". 

Stephen Jay Gould zhruba v době publikování Pandina palce v přítomnosti tyrannosaura rexe a se schránkou amonita. Zdroj: Pikaia

První esej druhé části, Darwiniana, nese název Přírodní výběr a lidský mozek: Darwin versus Wallace, a řadí se k mým nejoblíbenějším v celé této knize. Doktor Gould se v průběhu let nechával znát, že nepěstoval příliš velký respekt k Alfredu Russellu Wallaceovi, zvláště proto, že se tento spoluobjevitel přírodního výběru vydal na dráhu spiritualismu, když se chytil do svých hyperadaptacionistických dogmat (to Darwin, který byl darwinovským pluralistou, takové neštěstí neměl, a Wallaceovi dokonce v roce 1970 napsal dopis, že ho kolegův nematerialistický pohled na svět mrzel: "Želím našich názorových rozdílů, vážně mě to děsí a vede ke ztrátě sebedůvěry. Obávám se, že si vzájemně nikdy úplně neporozumíme."). Tato esej se zabývá důvodem, proč konkrétně Wallace nakonec přestoupil ke křesťanskému spiritismu - jeho zapřisáhlý hyperselekcionismus se totiž střetl s nemožností vysvětlit schopnosti lidského mozku - zvláště pak schopnosti původních obyvatel kolonizovaných koutů světa. Gould na straně 53 píše: "Wallace byl v devatenáctém století jedním z mála bělochů, kteří nebyli rasisty. Skutečně věřil, že všem skupinám lidstva jsou vrozeny stejné intelektuální schopnosti. Svou bezpochyby nekonvenční víru v rovnost všech lidí hájil dvěma argumenty: anatomickým a kulturním." Na straně 54 pokračuje: "Říkáme-li, že Wallace nebyl rasista, nemám tím ovšem na mysli, že připisoval kulturním zvyklostem všech lidí stejnou vnitřní hodnotu. Byl to, jako většina jeho současníků, kulturní šovinista a nikterak nepochyboval o zřejmé nadřazenosti evropských způsobů. Mohl jakkoli tvrdošíjně obhajovat schopnosti 'divochů', ale o jejich životě měl dozajista mizerné mínění..." V závěru této eseje se Gould dostává ke konceptu panglossismu, který představil ve výše zmíněném paperu s Richardem Lewontinem; panglossismus je hyperadaptacionismus, typický pro striktní darwinismus, který může být nebezpečný: "Je tedy ironií, že Wallaceův hyperselekcionismus vyústil zase zpátky do základního článku kreacionistické víry ve 'správnost' uspořádání věcí v přírodě, v definitivně vymezené místo všech částí v integrovaném celku. A Wallace navíc tuto víru zcela zcestně připsal i samotnému Darwinovi." Já měl vždy jasno - radši Darwin, než-li Wallace!

Okrajově ještě zmíním, o čem pojednávají další tři eseje v části Darwiniana. Skvělá esej Darwinova střední cesta upozorňuje na to, že věda je opravdu kreativní činností, a že Darwin nebyl ani čistý indukcionista, ani heurékista, a jeho přemýšlení o evolucionismu ovlivnil mj. politický ekonom Adam Smith. V jejím závěru Gould uvádí: "V tomto ohledu si ironie zahrála se Smithovým systémem laissez faire: v jeho vlastní doméně, v ekonomii, nefunguje, vede totiž spíš k oligopolním jevům a k revoluci než k harmonii a řádu. Zato v přírodě, jak se zdá, je zápas mezi jedinci zákonem." Esej Smrt před zrozením aneb roztočovo "Propusť mě, pane..." se zabývá teorii stejného poměru obou pohlaví britského matematického biologa R. A. Fischera. Gould vytahuje skutečnou bizarnost z přírodního světa - roztoče rodu Adactylidium, u něhož se spolu páří jen sourozenci. Sedmá esej v knize, Jak k tomu ten Lamarck přijde?, řeší nedostatky lamarckismu, který byl ve 20. letech minulého století v západním světě (a po Lysenkových neúspěších pak v Sovětském svazu ve 30. letech) zavržen ve prospěch darwinismu. Autor píše o Paulu Kammererovi - muži, u kterého lamarckismus "definitivně" skončil, a přibližuje čtenářům pokusy Arthura Koestlera tuto starou evoluční teorii navrátit (Koestler nebyl úspěšný). V závěru této eseje Gould uvádí, co několikrát vyřkl i na svých přednáškách, jež jsou stále dostupné na YouTube: "Lamarckismus, alespoň pokud můžeme soudit, není prorokem tam, kde o to usiluje. Jako biologická teorie genetické dědičnosti neplatí. A přece zobrazuje, byť jenom analogicky, fungování 'dědičnosti' v jiném a zcela odlišném druhu 'evoluce' - v lidském kulturním vývoji." A pokračuje: "Kulturní vývoj pokročil tempem, jakému se darwinovské procesy nemohou ani nesměle přiblížit. Darwinovská evoluce v druhu Homo sapiens sice pokračuje, ovšem tak pomalu, že to naše dějiny už příliš nepoznamená. Dostali jsme se až k rozhodujícímu momentu vývoje planety Země, protože na jejím povrchu se v poslední geologické 'milimikrosekundě' od našeho vývoje biologického výrazně odlišuje svou lamarckistiou povahou. Co se v jedné generaci nového naučíme, předáváme přímo potomkům výukou i písemnictvím. Získané vlastnosti jsou děděny v technologii i kultuře." Ano, lamarckismus funguje jaksi analogicky v nedarwinovském a prudkém vývoji naší kultury.

Poslední z esejí druhé části knihy, Starostlivé skupiny a sobecké geny, se zabývá dvěma útoky na Darwinovo zaměření na roli jedinců v evoluci; útok shora od V. C. Wynne-Edwardse, který obhajoval skupinový výběr (a razil proti individuálnímu výběru), a útok zdola od Richarda Dawkinse, vyzdvihujícím geny jako jednotky selekce (a vnímajícím jedince jako pouhé nosiče, jako dočasné schránky nesoucí geny). Líbí se mi Gouldova kritika Dawkinsova "sobeckého genu": "Kdyby výběr, chce-li favorizovat silnější tělo, působil přímo na gen pro sílu, pak bychom dali Dawkinsovi za pravdu. Kdyby těla byla přímou a jednoznačnou mapou genů, pak by bojovné kousky DNA byly s to vyvěsit své prapory zevně a výběr by na ně mohl působit přímo a nezprostředkovaně. Avšak těla jsou něčím zcela jiným. Neexistuje žádný gen pro tak jednoznačný kousek morfologie, jako je vaše levá čéška nebo váš nehet. Těla nelze rozmontovat na jednotlivé části, které sestrojily individuální geny." A o něco později pokračuje: "Mám, stručně řečeno, za to, že okouzlení, které Dawkinsova teorie vyvolala, pramení z některých pochybných zvyklostí západního vědeckého myšlení - z přístupů, které nazýváme (promiňte mi ten slang) atomismem, redukcionismem a determinismem. Z idejí, že celky mohou být pochopeny, jakmile se rozloží na základní jednotky; že vlastnosti mikroskopických částí jsou s to vyvolat i vysvětlit jednání makroskopického celku; že všechny děje a předměty mají zcela zřejmé, předvídatelné a určité příčiny." Dovolím si uvést ještě jednu větu: "Organismy jsou však něčím víc než pouhým shlukem genů." Gould argumentuje pro celistvost, ne pro redukcionismus, a to mi přijde prostě logičtější. Nebuďme omezeni západním myšlením, atomismus je možná lákavý, ale proč by měl být "správný?" 

Konečně se dostávám ke třetí z osmi částí Pandina palce. První esej v kapitole Evoluce člověka se jmenuje Biologický hold myšáku Mickeymu, a stručně řečeno se zabývá naši lidskou neotenií. Autor chytře popisuje změny vzhledu myšáka Mickeyho, který měl v době publikování eseje už 50 let (no, nebyl to takový stařík, jak dnes!), a proč má vlastně v průběhu času více "dětské" rysy. Ilustrace Jany Ledvinové na straně 105 hezky dokazuje, že mláděcí znaky v obličeji u lidí vyvolávají pocity sympatie a náklonnosti - hlava lidského dítěte s malým nosíkem nebo štěňátko s malým čumáčkem jsou lidem sympatičtější, než hlava dospělého kosa s prodlouženým zobákem nebo, ano, obličej dospělého člověka s protáhlejším nosem a vyvinutější čelistí. Dětské znaky vyvolávající náklonnost činí i Mickey Mouse oblíbeným. Esej Znovu v Piltdownu se zabývá jedním z nejznámějších hoaxů paleoantropologie 20. století - a lidmi s tímto hoaxem spojenými, Dawsonem a Teilhardem de Chardinem. Nutno podotknout, že další dvě eseje na téma "piltdownského člověka" se pak nacházejí v Gouldově knize Hen's Teeth and Horse's Toes. Následující esej, Náš nejpamátnější evoluční krok, se zabývá novinkou konce 70. let, hominidem druhu Australopithecus afarensis a historickými debatami o tom, zda vzpřímený postoj hominidů přišel před velkým mozkem, nebo zda to bylo naopak: "První evolucionisté se snažili dokázat, že všechny důležité změny naší tělesné konstrukce následovaly až po zvětšení mozku. Ale ve dvacátých letech našeho století způsobil vzpřímený Australopithecus africanus s malým mozkem osudovou trhlinu v intelektuální ješitnosti většiny evolucionistů favorizujících obsah mozkovny. To ostatně předpovídal jistý počet pronikavých evolucionistů a filozofů, od Ernsta Haeckela po Bedřicha Engelse." Gould uvádí svůj názor na vzpřímenou chůzi: "Vzpřímený postoj je to překvapení, ta nesnadná záležitost, ona prudká přestavba naší anatomie. Následné zvětšení mozku je, anatomickou mluvou řečeno, sekundární příznak, nenáročná přeměna zapadající pevně do obecného vzorce evoluce člověka." Čtvrtá esej v této části se jmenuje Vprostřed života, a řeší "ohradu", kterou jsme si v průběhu staletí vytvořili kolem našeho druhu - ty namyšlené pohádky o výjimečnosti lidského druhu. Gould píše: "U tvora, jehož druh pobývá na Zemi tak 1/100 000 doby její existence (50 tisíc z téměř 5 miliard let), jde o zcela bezdůvodnou nadutost nejhrubšího zrna."

Čtvrtá část knihy, Rozdíly mezi lidmi očima vědy a politiky, začíná esejí Velké klobouky a ještě větší předsudky, a zabývá se až úsměvnou snahou zjistit, jak se to mělo s velikostí mozku Georgese Cuviera, a to na základě jeho klobouku, a katalogem vynikajících mozků Paula Brocy (o něm se od Goulda více dočtete v knize Jak neměřit člověka). Tato esej pak končí slavnými slovy, která jsem si dovolil před časem umístit do menu svého blogu: "Mě osobně tak nějak méně vzrušují závity či hmotnost Einsteinova mozku ve srovnání s představou, o jejíž pravdivosti nepochybuji: lidé se stejným nadáním jako on žili a zemřeli na bavlníkových plantážích nebo v robotárnách." Kolik vskutku brilantních mozků existovalo mezi řadovými dělníky, kteří kvůli své třídě nebo barvě pleti nikdy neměli možnost projevit své talenty? Nepředstavitelně mnoho. Esej Ženské mozky se zabývá vědeckým sexismem; doktor Gould čtenáři představuje Marii Montessori a Elaine Morgan, které si podle něj vykračovaly po pěšině vymetené Paulem Brocou a jen se ve svém pseudoantropologickém výzkumu snažily dojít k výsledkům, které těšily více je. Reflektovat vědecký sexismus, který se vždy pojil s vědeckým rasismem, je nesmírně důležité: "Jak napsal v roce 1881 jeden z Brocových žáků: 'Muži barevných ras mají mozek zřídka těžší než bílé ženy.' Tahle paralela zasahovala i do mnoha dalších oblastí antropologického bádání; zvláště se odrážela v názorech, že z hlediska anatomické stavby i emotivního ustrojení jsou jak ženy, tak barevní podobní bílým dětem, a že bílé děti - podle teorie opakování (rekapitulace) - představují primitivní stav dospělého stadia vývoje člověka." Gould pak uvádí: "Celý tenhle podnik se vším tím sortýrováním skupin a přidělováním rozličných osvědčení o jejich biologické hodnotě bych rád po zásluze ocenil: jako nesmyslný, škodlivý a nespravedlivý." Nedá se, než souhlasit. Další esej, Syndrom Dr. Browna, řeší rasistické předsudky člověka, po němž si trisomie 21 ani náhodou nezaslouží býti pojmenována (to je alespoň můj názor, ne autorův). I on bych totiž nechutným vědeckým rasistou. Autor připomíná také "opičí stigmata" a jejich spojení se "zločinností", jež vzešla z pokroucených myšlenek eugenického lékaře Cesara Lombrosa (mimochodem, velkého anti-anarchisty - Lombroso měl za to, že spolupráce mezi lidmi je patologií, a že všichni máme být naprostými hyenními individualisty). Poslední esej této části knihy, Trhliny viktoriánských ctností, rozebírá předsudky posledního "vědeckého kreacionisty" a zakladatele vědeckého rasismu, Louise Agassize.

První esejí páté části, Tempo změny, je již zmíněný Přerušovaný charakter evolučních změn. Zde se Gould snaží vysvětlit čtenářům podstatu punktualismu, teorie přerušovaných rovnováh, kterou představil s Eldredgem, a myslím si, že to činí dobře - oni ti kreacionisté, kteří si ji často rádi překreslují, totiž vlastně žádný z jeho textů nikdy nečetli, a pokud ano, asi mají vážné kognitivní potíže, neboť jeho spisovatelský um nemůže být popřen. Gould čtenáře seznamuje s koncepty morfologické stáze a náhlého výskytu organismů ve fosilním záznamu. Je to spíše evolučně filozofické téma, teorie přerušovaných rovnováh je samozřejmě v základu tak neodarwinistická, jak jen může být. Líbí se mi tato slova: "Je-li gradualismus spíš výtvorem západního myšlení než reálným, objektivním přírodním procesem, měli bychom prozkoumat nějaké jiné filozofie změn. Tak například vědci v Sovětském svazu jsou vychováváni v duchu velice odlišné filozofie změn, v duchu takzvaných zákonů dialektiky. Engels je převzal od Hegela, ale zcela v nich obrátil příčinné souvislosti. Tyto zákony mimo jiné hovoří o 'přeměně kvantity v kvalitu'. Na první poslech to může znít jako nesmyslné zaříkávání, ale ve skutečnosti to znamená tolik, že změny probíhají ve velikých skocích, následujících po pomalém hromadění tlaků. Systém jim vzdoruje, dokud nenastane kritický bod. Ohřívejte vodu - nakonec se začne vařit. Čím dál více utlačujte dělnictvo - a vyvoláte revoluci. Eldredge i já jsme byli uneseni, když jsme zjistili, že spousta sovětských paleontologů vyznává model podobný naší přerušované rovnováze." Toto mě vždy fascinovalo - jak je náš pohled na přírodní svět a na evoluci ovliněn filozofiemi, kterými jsme otevřeni, nebo ve kterých vyrůstáme. V 70. letech měli s Gouldem a Eldredgem mnozí evoluční biologové problém, ale v Evropě, pod vlivem dialektiky, byla teorie přerušovaných změn snadněji přijata. Vskutku zajímavé. 

Esej Návrat slibné zrůdy se zabývá konceptem "hopeful monsters" neboli "slibných zrůd" Richarda Goldschmidta, genetika, který byl v 60. letech minulého století považován za výsměch v oboru evoluční biologie; za bláznivého saltacionistu, jeho "slibné zrůdy" si mnozí vědci spojili s nedarwinovskými termíny a dali mu pořádně zabrat. Gould s ním však vyjadřuje sympatii. Další esejí, Slavný spor o prazvláštní krajinu s kanály, se náš autor snaží rehabilitovat dalšího vědce, který se setkal s výsměchy mnoha - J Harlena Bretze, amerického geologa, který se pokoušel vysvětlit, co stálo za zvláštní podobou krajiny v úpatí Skalnatých hor v Montaně. Příběh měl šťastný konec - Bretzovy "směšné" hypotézy byly nakonec po letech výzkumů akceptovány. Post scriptum této eseje obsahuje dopis od samotného doktora Bretze, kterým doktoru Gouldovi za napsání této eseje děkoval. Dvacátou a poslední esejí této části knihy je Pišťucha je pišťucha. 

Šestá část, Počátky života, je zaměřena na rané formy života; její první esej, Časný počátek, pojednává o "moneránech" a "metanogenech" a tehdy čerstvě nalezených a popsaných fosilií z Fig Tree v rohovcích starých 3,4 miliardy let. Gould znovu připomíná: "... zastávám názor, že věda není žádná studená objektivní mašina, která nehledí nalevo ani napravo a supí si to přímou cestou k pravdě. Naopak, mám za to, že je to činnost ve všem všudy lidská, poznamenaná vášněmi, nadějemi i viděními světa skrze prizma kultury. Tradice myšlení ovlivňují vědecké teorie velice silně, často vyznačují směry úvah, zvláště když prakticky neexistují žádné údaje, které by přistihly křidélka fantazii anebo se vzpíraly předpojatosti." Pokračuje: "Gradualistickou představu, že veškeré změny musí být pozvolné, pomalé a ustavičné, nikdo nikdy nevyčetl ze starých hornin. Byla výrazem obecného kulturního trendu, jímž devatenácté století zčásti reagovalo na koncepci světa v revolučních zvratech." Velice se mi líbí esej s názvem Ten starý blázen Randolph Kirkpatrick, pojednávající o autorovi nejbláznivější hypotézy o vývoji života vůbec - numulosférické teorie, podle níž vlastně veškeré horniny naší planety tvoří fosilie numulitů. Ten starý blázen Randolph Kirkpatrick viděl numulity i v asteroidech! Konec této eseje je vskutku výtečný - čtenář se dozvídá, že kdyby se Kirkpatrick nenechal unést svou grandiózní hypotézou, mohl být zapamatován spíše jako někdo, kdo pomohl objasnit taje evoluce mořských hub s tvrdou vnější kostrou. Také esej Bathybius a Eozoon je nevýslovně zajímavá; zabývá se hypotetickým organismem bathybiem, kterého vytvořil Ernst Haeckel, a když se pak takový organismus na chvíli z fosilního záznamu vyjevil, byl vskutku nadšen (po Haeckelovi ho k tomu pojmenoval samotný Darwinův buldok, Thomas Henry Huxley). Ale víte, jak to s bathybiem dopadlo... Musím opět vyzdvihnout jednu pasáž: "Mezi vědci najdeme jen málo vyložených bláznů. Omyly obvykle mívají své dobré důvody. Přijdeme na to, jakmile se nám podaří proniknout do všech souvislostí, a za předpokladu, že je nebudeme posuzovat z hlediska našeho nynějšího pojetí 'pravdy'. Nezřídka bývají daleko víc poučné než zahanbující; jsou totiž známkou měnícího se kontextu. Velcí myslitelné mívají bohatou představivost, s jejíž pomocí vytvářejí scelující vize, a nacházejí v sobě i dost smyslu pro dobrodružství (nebo dost egoismu), aby se je nezdráhali vyslat do nejednoduchého světa, jež je nikdy nepřijde se vším všudy. Zkoumání geniálních omylů by nemělo končit kázáním o hříšné pýše; mělo by nás přivést k poznání, že schopnost pronikat hluboko k podstatě věcí a schopnost dopustit se velkých omylů tvoří dvě strany téže mince - a obě jsou stejně skvělé." Poslední esej této části knihy nese název Odpovídáme buňce mořské houby?, a pojednává vlastně o mnohobuněčnosti a homologii.

Panda velká, ládující se bambusem za pomoci svého "palce". Zdroj: Jenny E. Ross Photography

První esej předposlední části Pandina palce, Ti zhrzení a zavržení, se zabývá údajnou "tupostí" dinosaurů. Nutno podotknout, že tato esej vyšla v době, kdy byli neptačí dinosauři v očích mnoha lidí stále jakýmisi pomalými zvířaty, která nejspíše vyhynula předně proto, že byla "hloupá" (dinosauří renesance už samozřejmě byla v plném proudu, ale široká veřejnost dosud svůj pohled na dinosaury nezměnila). Esej v podstatě pojednává o encefalizačním kvocientu (EQ) dinosaurů, čímž se tehdy zabýval James A. Hopson z Chicagské univerzity. V závěru eseje se Gould pouští do lidí v porovnání s onou nejúspěšnější skupinou obratlovců vůbec: "Lidé z tohoto hlediska ani nestojí za řeč - co tu znamená těch řekněme 5 miliónů let od australopitéka, nebo ubohých 50 000 roků, co je na světě náš druh, Homo sapiens? A konečně, změřte naše šance tím, co jsme provedli na nejvyšší šprušli svého žebříčku hodnot. Znáte někoho, kdo by - i za závratně výhodných podmínek - vsadil větší sumu peněz na to, že druh Homo sapiens vydrží déle než dinosauři?" I těch 300 000 let, o kterých dnes víme, že tu na Zemi existujeme, je směšně málo v porovnání se 234 miliony let, co jsou tu dinosauři; i dnes jich je tu o dost víc druhů, než druhů savců, opeřenců jedněch. Tím se dostávám k tématu další eseje, Klíčová klíční kost, která řeší vztah mezi ptáky a neptačími dinosaury (nebo jen mezi ptáky a dinosaury, jak to tehdy bylo bráno). Je zajímavé počíst si něco o tom, jak Robert T. Bakker v oněch časech obhajoval teplokrevnost dinosaurů. Člověk mé generace vážně nedokáže pochopit, že někdo někdy bral dinosaury jako pomalá, sunoucí se zvířata! Esej Liché páry v přírodě je brilantní, a jedním z témat, které řeší, je vztah dronta mauricijského s mauricijskými dřevinami. Na závěr Obrana vačnatců - poselství je jasné, nevnímejme placentály jako "něco víc" než vačnatce.

Nyní se dostávám k poslední části knihy, Velikost a čas, kterou tvoří tři eseje. První z nich, Čas přidělený našim životům, je v podstatě o alometrii a podobnostech životů malých a velkých zvířat (například savců), přestože žijí nesrovnatelně jinak dlouho: "Délka života se zvětšuje stejnou měrou jako hmotnost těla (0,28krát rychleji, postupujeme-li od malých živočichů k velkým). To znamená, že poměr trvání dechu i srdečního tepu k délce života je pro celou škálu velikostí savců neměnný. Když provedeme stejný výpočet, jaký jsme uvedli výše, zjistíme, že všichni savci bez ohledu na velikost mají tendenci dýchat 200miliónkrát za život (srdce jim tedy vydrží zhruba 800 miliónů tepů). Drobní savci dýchají rychleji, ale žijí krátce. Měříme-li však vnitřními hodinami jejich dechu a tepu, je doba života všech savců stejně dlouhá." Gould upozorňuje na to, proč se náš druh vymyká a žije déle - to je už důsledkem naší inteligence, a toho, jak jsme schopni si životy výrazně prodloužit. Předposlední esej, Přírodní atrakce: Bakterie, ptáci a včely, se zabývá hlavně magnetotaktickými bakteriemi a jejich výzkumem, který prováděl magnetický fyzik Richard B. Frankel. Dnes už pro vás asi magnetotaktické bakterie nebudou něčím úplně novým a vzrušujícím, v době vydání této eseje to však byla docela novinka - bakterie z Woods Hole v Massachussetts vybavené asi 22 krystalky obsahujícími magnetovec ve své buňce byly objeveny teprve v roce 1975. Brilantní esej, v níž nechybí zmínka velikána popularizace vědy Isaaca Asimova. Poslední esej zahrnutou v této knize, Nesmírnost času, napsal Stephen Jay Gould 1. ledna 1979 ve 2:00 v noci. Je to esej o čase, o jeho ubíhání, o rytmu růstu fosilií, a hlavně o zpomalování zemské rotace, lunárních cyklech a vzdalování Měsíce od Země. Musím říci, že se mi velice líbí její úvod: "Karel Marx poznamenal, že všechny události v historii se odehrávají dvakrát - poprvé jako tragédie, podruhé jako frašky." Ta zmínka o Marxovi se pojí s posledním koncertem Artura Toscaniniho. Jeho lapsus se totiž v souvislosti s jednašedesátisekundovou minutou "zopakoval" na Silvestra 1978 s Guyem Lombardem.

Pandin palec je podle mě brilantní sbírka esejí, a ačkoliv čas pokročil a některé z nich (například ta o radikalitě vnímání dinosaurů coby teplokrevných zvířat) již nejsou tolik aktuální, stále je velice zajímavým čtením poskytujícím množství informací o evoluci života. Velkou hodnotu má i na poli filozofie, zvláště pak tedy evoluční filozofie, neboť předně pomáhá rozvíjet evoluční myšlení čtenáře. Je to kniha, kterou rozhodně mohu doporučit!