sobota 15. listopadu 2025

Noví Lovci kryptidů: Vítejte v sídle Owenových (3/3)

Nikdo neví, proč Lovci kryptidů zmizeli. Ale poté, co se jejich mladí následovníci v červenci 2055 vloupali do jejich staré základny v jižním Londýně a nalezli v ní lidské ostatky a desítky vyhladovělých Chupacaber, začaly se dít opravdu děsivé věci. A obrázek o tom, co se týmu Jacka Owena mohlo stát, se začíná pomalu vykreslovat. Nyní se Wren Rivera, Winn Wilkinson, Keira Kendrick a Armando Villalon spolu s Terrencem Zenderem, členem financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a starým Jackovým přítelem, nacházejí v kostarickém El Milloncito a prozkoumávají vilu, do které se Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich syn Dean nastěhovali po událostech podzimu 2020, a do které se od té doby, přestože trvale bydleli v Anglii, vraceli. Od policisty Samuela Montera se skupina dozvěděla, že Jack naposledy vilu navštívil v listopadu a prosinci 2045. Údajně tu byl na dovolené, sám, a chtěl si odpočinout od své práce. Ale nedlouho poté, co noví Lovci kryptidů vkročili s povolením roxanské policie do budovy, zjistili, že tomu tak nejspíše vůbec nebylo. Jeho kolega, Eldred Canady, mu poslal jakési materiály ke zkoumání; mezi nimi se nacházela i lebka malé Chupacabry. Když Terrence vyrazil dveře místnosti vedle Jackovy soukromé domácí laboratoře, byli mladí dobrodruzi překvapeni ještě více. Uvnitř se nachází válcovitá nádrž s vodou, v níž se nachází kočko-pso-opičák. Zřejmě uhynulý, ale stále nerozložený. Co to znamená? Winn v místnosti našel také zamrzlou useknutou lidskou hlavu, což jemu, Keiře a Wren navrátilo vzpomínky na podobný nález v londýnské základně. Mezitím se Kostarika stává bojištěm doktorky Theodory Callaghan a agentky Marilly Kent-Lyons, které se brutálně zřezaly v bitce vypuklé den poté, co Callaghan nechala svou smečkou kočko-pso-opičáků povraždit rodinu Winbourneových, jejíž otec, Jeremy, finančně podporoval Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu. Theodora zabila marťanského agenta Li'era, a unikla. Marilla Li'erovi předtím, než zesnul, slíbila, že dodrží jakýsi slib, který jeho lidu dala. Poté nechala stovky lidí, jež její bitce s doktorkou Callaghan přihlíželi, připravit o vzpomínky a rekrutovat do své tajné organizace.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

VÍTEJTE V SÍDLE OWENOVÝCH, ČÁST TŘETÍ:

Dvě mlhavé oči zíraly na křičícího Winna. Useknutá hlava, pokrytá mrazovými krystalky, vyhlížela ven ze své skrýše snad po dlouhé době, ale na to, že by se uvnitř mrazícího boxu nacházela deset let, nevypadala. Tržné rány v čele působily překvapivě čerstvě. Velice čerstvě. A bujné vlasy zabitého muže vypadaly, jako by byly našampónovány a upraveny s pomocí laku na vlasy teprve před několika dny.
"Winne, klid!" řekla Wren svému příteli, a opatrně se dotkla rukou jeho paže. "Je mrtvý. Jasně, vypadá to hrozně, jako ta hlava v Londýně, ale nic ti neudělá. Tak přece tolik neječ!"
Nemohla tušit, co se Winnovi odehrávalo v hlavě. Zpoza useknuté hlavy na něj zíraly dva žhnoucí rudé zraky, a z temnoty za nimi se ďábelským hlasem dral ohyzdný smích plný nenávisti. "Takhle brzy skončíš, Winne! Ty i tvá milovaná Wren, tví trapní kamarádi a vůbec všichni, které jsi kdy měl rád! Hlava půjde od těla, všude bude krev... Těšíš se, Winne? Těšíš se?!"
Zpoza hlavy vykoukl dlouhatánský jazyk, a obalil Winnovi obličej. Mladík se roztřásl, a snažil se ho ze tváře stáhnout. Nešlo to, a křičel ještě víc. Začal si přímo strhávat kůži z čela ve snaze zbavit se Chupacabřího jazyka.
"Lidi, on má nějaký záchvat!" zařvala Wren. "Winne, co se ti děje?! Prober se! Ať už vidíš cokoliv, není to skutečné!"
Armando k Winnovi přiběhl, a silou mu stáhl ruce k sobě. Jednu z nich nato sevřel Terrence. Winn sebou nepřestával házet, občas křičel, občas něco nesrozumitelného mumlal, a pak náhle pozbyl vědomí. 
"Winne?! Winne, žiješ?!" řvala Wren. Dala mu facku ve snaze probrat ho. Nereagoval. "Vodu! Musíme mu nalít do huby vodu!"
Keira ke svým přátelům přispěchala s pet lahví plnou vody. Podala ji Wren, ale pak se zarazila. Přimraženě zůstala stát na místě.
"Keiro, na co čekáš?!" vykřikla naštvaně Wren.
"Vnímáte to?" šeptla Keira. "Taky se vám zdá, že... že tu něco není v pořádku?"
Wren, Armando, Terrence a mdlý Winn se jí náhle před očima proměnili v Chupacabry. Vyštěkávali, zírali na ni, jako kdyby ji chtěli zavraždit, a odevšad z okolí se ozýval ďábelský smích. 
Armando vykřikl, a povolil sevření Winnovy ruky. Dlaně obou svých rukou si přiložil na spánky. "Něco na nás útočí!" vykřikl.
O vteřinu později měl pocit, že se vyzvrátí. Klečel nikoliv u Winna, ale v jakémsi hrobě, plném lidských kostí pokrytých hnijícími zbytky masa. Příšerně to tam zapáchalo. Když pohlédl na své ruce, uviděl na nich stovky muších larev. Ty mu rychle prsty měnily na pouhé kosti.
"Telepatický útok!" vyhrkla Wren. "Jak je to možné?! Co... co je za něj zodpovědné?!"
Než mohla zauvažovat nad možnou odpovědí na onu otázku, uviděla před sebou temnou figuru, natočenou k dívce zády. Poznala by ji na tisíc mil daleko, přestože toho člověka nikdy neměla možnost poznat naživo. Byl vysoký, urostlý, svalnatý, a měl černé vlasy. Wren se usmála. "Pane Owene?! Jacku?! Jsem vaše obrovská fanynka! Já... já..."
Vstala, a přistoupila k němu. Muž se prudce otočil, a ukázal jí svou tvář. Ze zubaté tlamy se mu draly tři dlouhé jazyky, a zpod rudých zraků mu vytékala krev. Tvář měl pokrytu šedavou srstí. Zbytek jeho těla se rychle měnil v pohublé Chupacabří tělo. Štěkavě se řechtal, a jakmile Wren chňapl drápy svých pohublých rukou, vypískla bolestí. 
Wren neváhala, a vytáhla z kapsy kalhot laserovou pistoli. Chupacabra na ni upřela své zraky, a z tváře se jí ztratil výraz nadšení pro brutalitu. Na chvíli v ní bylo snad cosi lidského, cosi posmutnělého. Hleděla na tu laserovou pistoli, jako by pro ni někdy dávno v minulosti cosi důležitého znamenala. A krev, která jí tekla z očí, se proměnila v slzy. Wren z pistole vystřelila.
Laserový paprsek proťal sklo válcovité nádrže. Voda vystříkla ven, smáčela všechny v mísnosti, a nehybné tělo kočko-pso-opičáka sklouzlo na podlahu. Většina kabelů napojených dosud na jeho tělo se zpřetrhala.
"Co se stalo?!" vykřikl Winn. Byl opět při vědomí. Wren ho bezmyšlenkovitě objala.
"Co se stalo? No, právě jsme zažili telepatický útok," odpověděl Armando. "Přesně takový, jako na Portoriku... Tohle nemohl být PCSD, lidi! Poblíž musí být Chupacabra!"
"Proboha," řekla Keira, "mohla by být někde tady uvnitř? Uvězněná v kleci?"
"Ty vole, možný je všechno, ne?" odpověděl Armando. "Chlápek, kterýmu to tu patřilo, byl vážně pošuk." Otočil se na useknutou hlavu nacházející se v mrazáku, a poté pohlédl na Winna. "Fakt se nedivím, žes řval."
Terrence klečel před kočko-pso-opičákem. Jednou rukou si mnul čelo a znaveně vydechoval, nejspíše též poznamenán telepatickým útokem, a druhou rukou nahmatával kryptidovi srdce. Prsty vnikl do jeho husté srsti na hrudníku, a na chvíli je tam nechal ležet. 
"Jsou tady ještě nějaké dveře? Já si fakt myslím, že v tomhle domě je Chupacabra! Musíš mít pravdu, Armando!" křičela Keira. Proběhla místností, a zmizela za velkými krabicemi. 
Winn se postavil na nohy. Pokynul na Wren i Armanda, a pak se opět zahleděl na tu useknutou hlavu v mrazáku. "Působí tak čerstvě. Jako by ji sem někdo přinesl teprv před pár dny," poznamenal.
Wren do ní šťouchla hlavní laserové pistole. Z mužových úst rychle vytekla nějaká černá tekutina. "Eww!" ozvala se Wren, a zamáchala před sebou rukou.
"Co to je?! Fuj!" vykřikl Armando. "To je puch! Co je to za látku?!"
"Lidi?!" ozval se Keiřin hlas zpoza krabic. "Jsou tu další dveře! Ale jsou na kód! Musí se tu naťukat pětičíselná kombinace, aby se otevřely!"
"No super," řekl Armando, "tenhle dům má opravdu ještě větší tajemství." Pohlédl na Terrence. "Teď už nám asi vaše rameno k vyražení dveří nic platné nebude."
"To nebude! Ty dveře jsou z meteokolosia!" ozvala se Keira, a vykoukla zpoza krabic. "Ať už se za nimi nachází cokoliv, stálo za to odepřít lidem přístup dveřmi z nejsilnějšího kovu na planetě."
"Já mám meteokolosium," řekla Wren a sevřela mezi prsty svůj amulet. "Nešlo by tam něco udělat se zámkem?"
"Přátelé, nechci vás děsit, ale na nějaké pronikání do dalších místností určitě nebudeme mít čas," ozval se náhle Terrence. Všichni se na něj rázem podívali. "To zvíře dýchá. Je živé. Zvláštní, bylo celé ponořené, nemělo žádný dýchací přístroj... a přesto dýchá a tluče mu srdce! Tluče mu čím dál rychleji."
"Jak to? Jak je tohle možné?" zeptal se Armando.
"Je to savec! I kdyby byl v té vodě... třeba jenom hodinu..." řekla Wren, a pak vykulila oči. Ohlédla se zpět na useknutou hlavu v mrazáku. Poté se zadívala na rozstřílenou nádrž, ze které se kvůli jejímu laserovému výstřelu kočko-pso-opičák dostal. "Do prdele. Do zasraný prdele, mělo nás to napadnout hned!"
"Tahle místnost je pořád využívaná. Sídlo Owenových vůbec není opuštěné," řekl vystrašeně Terrence. 
Nato ho kočko-pso-opičák kousl do ruky. Terrence vykřikl, a z rány mu vystříkla krev. Kočko-pso-opičák si přitáhl jeho ruku oběma svými předními končetinami, a zuřivě do ní kousal. Muž se zvedl, a zvířetem zatřásl ve vzduchu. Dal mu jednu ránu pěstí do hlavy, pak druhou, a kočko-pso-opičák pustil. Se skřekem se otočil na Wren, a vyskočil. Přitom ukázal svůj krk, kolem kterého se nacházel dosud těžko zpozorovatelný obojek. Blikalo na něm zelené světélko.
Wren opět vystřelila z laserové pistole. Paprsek zasáhl zvíře do levé přední končetiny. Dopadlo na zem půl metru před dívkou, zasyčelo bolestí, a odskočilo na jednu z těch krabic, za kterými se nacházela Keira. Ta vypískla hrůzou, když kočko-pso-opičákovi stanula tváří v tvář. Rychle zamířila ke svým přátelům. Celá pětičlenná skupina se v bezhlavém úprku vydala ven z místnosti, div přitom jeden nenarazil do druhého. Nikdo z nich předtím ani neuzavřel mrazák.
Kočko-pso-opičák jejich prchání chvíli pozoroval, pak si očichal končetinu, ze které se mu kouřilo, skočil na podlahu, vyválel se ve vodě z nádrže, znovu si končetinu očichal, a pak utíkal za svou kořistí. 


"Jak je možný, že pokaždé, když se dostaneme do budovy spojené s Lovci kryptidů, dopadne to tak, že najdeme uřezanou hlavu a pak na nás něco zaútočí?!" znělo z Winnových úst, zatímco s ostatními pádil jako o život v laboratoři Jacka Owena.
"No jo no! Kdyby se to stalo jednou... ale dvakrát?!" vyhrkla Wren.
"Je to skoro jako nějaký ošklivý vtip!" poznamenala Keira.
"Hele, nekecejte a trošku zrychlete!" zařval Armando. Uslyšel skřek kočko-pso-opičáka.
"Pozor, jde za námi!" vykřikl Terrence, a v běhu pohlédl na svou zraněnou ruku. "Myslím, že po mě půjde ze všeho nejdřív, když už mě načal!"
Kryptid, připomínající něco mezi kočkovitou a psovitou šelmou se značnou příměsí opic západní polokoule, proskočil vyraženými dveřmi, a přistál všemi čtyřmi končetinami na stole s mikroskopem. Zvedl ho oběma rukama a silou ho po pětičlenné skupině vrhl. Wren strhla k zemi Keiru, kterou by jinak mikroskop zasáhl přímo do hlavy. Takto zamířil jen na zeď, o kterou se rozbil a vytvořil v ní důlek obklopený popraskanou omítkou. Se zacinkáním pak jeho části dopadly na podlahu. 
Winn, Armando a Terrence vyběhli ven z laboratoře. Keira se zvedla ze země, a kočko-pso-opičák již mířil vzduchem na ní. Byl neskutečně rychlý. Ve tváři měl agresivní výraz a natahoval k dívce ruce. Wren neváhala, a znovu po něm vystřelila z laserové pistole, jenže tentokrát minula. Paprsek proletěl zdí. 
Kočko-pso-opičák přistál na Keiře, povalil ji na zem a poškrábal jí obličej. Dívka křičela, bušila mu do hlavy pěstí, a kryptid z ní zase slétl. Dlaň levé přední končetiny si nakrátko položil na svůj levý spánek a zakňoural. Wren jej nato kopla do boku. Kočko-pso-opičák zavrčel, a zakousl se jí do nohy. Nato od Wren dostal ránu do hlavy rukojetí pistole. Byla to taková perda, že s hlasitým křupnutím jeho spodní čelist dopadla na podlahu. Z tlamy mu vystříkla krev a několik zubů. 
Wren jej přeskočila, a následovala Keiru, která se postavila za dveře vedoucí do laboratoře. Jakmile jimi Wren proběhla, Keira a Terrence na dveře zatlačili, zavřeli a uzamkli je. Skupina chvíli postávala v ložnici, každý popadal dech, a Winn, přece jen trochu malátný ze svého krátkého pozbytí vědomí, se posadil na postel. 
"Šílený," řekl, "naprosto šílený! Začínám toho mít dost."
"Já to pořád nechápu," pronesl Armando a utřel si pot z čela, "jak to, že to zvíře žije? Nemělo nic na tlamě, nemohlo v té nádrži dýchat... a jak dlouho tam vůbec bylo? Určitě ne deset zatracených let, během kterých ten váš profesor Owen, nebo jaký titul vůbec měl, nebyl viděný!"
Wren stála před dveřmi a pozorně naslouchala, zda se z laboratoře něco ozývalo. Neslyšela však nic. Rána, kterou kočko-pso-opičákovi uštědřila, jej nejspíše uvedla do spánku. Možná ho i zabila.
"Celé to tu smrdí," řekl Winn, "a začínám si říkat, že... že možná..."
"Že možná co?" zeptala se Keira.
"Že možná to, na co jsme přišli už v Londýně... že to, co jsme si odtamtud odnesli... já... vyhodnotil jsem ty... ty data... je v tom něco víc, je v tom..."
Všichni se na něj zadívali. Winn koktal, celý se třásl, a hleděl na ně v jakési paranoie.
"Winne! Řekni to!" uslyšel.
"Jo, Winne! Nestyď se mluvit!"
"Na co jsi přišel? Co víš?"
Winn začal úpět. Z očí mu vytryskly slzy, a emočně celý roztál.
"Vyklop to, ty zasranej debile!"
"Co jsi zjistil, Winne? Mluv! Vybal to!"
Všude kolem mladíka se nacházely Chupacabry, vysmívaly se mu, hladily ho svými drápy a olizovaly mu obličej. Kroutily se kolem něj, objímaly ho, líbaly ho a plivaly na něj krev.
"Co jsi zjistil? Co se stalo Lovcům kryptidů?!" uslyšel vyřčeno tak mocným, drásavým hlasem, že v třesu raději upadl do mdlob, aby na otázku nemusel odpovědět.
"Winne!" křičela Wren, a cloumala s ním, zatímco ležel na posteli. "Winne, prober se! To není možný, už zase! S tím klukem je seriously něco strašně špatně!"
"No, když to říká jeho holka, asi to bude pravda," pousmál se Armando, a Wren ho jediným pohledem zavraždila. "Au," dodal.
"Tohle nemůže být PCSD! Buď na něj zase něco telepaticky útočí, anebo... anebo vážně nevím," řekla Keira, a dotkla se Winnovy tváře. "Celý hoří. Musíme ho dostat ven."
"Dejte mi ho do náruče," nabídl se Terrence, "vynesu ho před dům."
"A co ten kryptid?" zeptal se Armando.
Dveře se náhle dokořán otevřely. Nikoliv ty za zády nových Lovců kryptidů, vedoucí do laboratoře, ale dveře vedoucí do ložnice z chodby. Kopl do nich Samuel Montero. Oběma rukama svíral revolver, a na všechny jím střídavě mířil.
"Pane Montero!" vyhrkl Terrence. "Je všechno v pořádku?"
"To se ptáte vy mě?!" reagoval policista. "Ten hluk, který se ozýval až ven, byl příšerný! Zavolal jsem několik svých kolegů z roxanské stanice, budou tu co nevidět! Jednu chvíli jsem slyšel, jak něco zacinkalo, jako by se rozbila... nějaká... velká sklenice! A ten řev? Řev snad vás všech?"
"Je to trochu komplikované," řekla Wren.
Nato se otevřely i dveře za jejich zády. Proskočil jimi kočko-pso-opičák, rozzuřenější, než předtím. Přeskočil celou ložnici a zamířil přímo na policistu.
"¡Ave María Purísima!" zařval Samuel. Nestačil z revolveru ani vystřelit. Zuby zvířete se mu zadrhly hluboko do krku, a zeď pokropila sprška krve. Kočko-pso-opičák začal okamžitě hodovat. Zakousl se své oběti do čela, vycenil zuby, a s hlasitým prasknutím tak ohavným, že se všem v mísnosti okamžitě zvedly žaludky - všem až na Winna pozbylého vědomí - začal hodovat na policistově mozku.
"Ty hnusná bestie!" vykřikla Wren, a našila to do kočko-pso-opičáka laserovým paprskem nejvyššího stupně. Propálila mu bok. Zvíře zaúpělo. Následoval další paprsek, a v jeho břiše se objevil kruhovitý otvor veliký jako zaťatá pěst. Kočko-pso-opičák se začal dusit krví, chroptěl, a na všechny strany plival právě spolknutá mozková sousta.
"Fajn," řekl Armando, "fakt nevím, jestli bylo hnusnější to, co se mi odehrálo v hlavě tam v té místnosti, kde jsem si představoval nějaký divný hrob nebo co... nebo tohle!" Ukázal prstem na kryptida, jenž otevřel dokořán své hrozivé čelisti, ukázal své poslední nedožvýkané sousto, a pak se obličejem napřed sklátil na podlahu. 
"Můžu si dovolit uvést, že tohle musela být ta nejdivočejší věc, která se kdy v téhle místnosti odehrála?" řekl Terrence. "Protože - a prosím, neberte to vůbec nějak urážlivě - vím, že můj přítel Jack byl velice mírným člověkem, a určitě si myslím, že v této ložnici nikdy... ehm... nedošlo k něčemu... ani zdaleka... tak nekonvenčnímu!"
Když pětičlenná skupina opouštěla dům, shromažďovali se již před ním roxanští policisté. Jeden z nich, hubený chlapík, na kterém uniforma neuvěřitelně plandala, přiběhl k Terrencovi, a doptával se ho, co se stalo.
"Váš kolega bohužel zůstal uvnitř," odpověděl Terrence, "nachází se v ložnici majitelů budovy spolu se zvířetem, které ho zabilo. Je mi to moc líto... Přiběhl nás chránit, ale zaplatil životem."
Tři policisté okamžitě vběhli dovnitř. Několik dalších se shromáždilo kolem návštěvníků domu. Terrence položil Winna na kapotu jednoho z automobilů, a pohlédl na Wren. Vypadala rozesmutněle.
"Nebojte, slečno Rivero. Pan Wilkinson bude v pořádku," řekl jí.
"To doufám," odpověděla Wren, "měli jsme víc řešit to, co se mu děje... měla jsem se ho zeptat, jestli... jestli ho ty noční můry už přešly, jako přešly mě. Dlouho mě netrápí."
"Nejsou to noční můry," opravila ji Keira, "už k tomu takhle vůbec nepřistupujme. S Winnem se něco děje, i když bdí. Jenom s ním. A je naší kolektivní vinou, že jsme se o něj lépe nestarali a nevnímali jsme, čím si mohl v posledních měsících procházet. Kdybychom tak učinili, nikdy by dnes nedošlo k těmto událostem."
"Já vím," řekla Wren, a opět se podívala na Terrence, "a ten fízl by neumřel."
"Nejprve jste nechtěla, aby tu vůbec byl," řekl Terrence, "a teď ho litujete... no vidíte. Jedna hrozná událost změní něčí pohled na..."
"Nechte si to," odsekla Wren, "neměl tu být. Kdyby tady nepostával jako debil a pak tam jako debil nepřiběhl, nemusel skončit chcíplej. Kreténi v uniformách."
"Tak to byli i Lovci kryptidů, ne?" ozval se Armando. Usedl na kapotu auta vedle spícího Winna. "Taky to byli kreténi v uniformách. A já začínám mít pocit, jak se kolem vás, jejich velkých fandů tak pohybuju, že to byli docela falešníci. Co bylo zač tohle? Ta laboratoř je využívaná, někdo tam pořád dělá pokusy. Někdo do téhle budovy pořád chodí. Někdo do ní před nedávnem donesl uřezanou lidskou hlavu a zmrazil ji tam. Někdo tam před nedávnem hodil to zvíře." Pokrčil rameny. "V domě vlastněném tím vaším Jackem Owenem. Nepřijde mi, že by tihle kreténi v uniformách, tihle týpci a týpky ve spandexu, byli jenom minulostí."
"V žádném případě si nedovoluj dojít k nějakým unáhleným závěrům," napomenula ho Keira, "to, že se uvnitř kostarického sídla rodiny Owenových nacházelo toto zvíře a lidské pozůstatky ještě neznamená, že se sem vrací sami Owenovi, a provádějí tu nějaké experimenty."
"Něco je tu blbě," řekl Armando, a zadíval se nejprve na Keiru, pak na Wren a nakonec na Terrence, "něco tu nesedí. Něco je tady špatně, a já to... cejtim." Obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. "Winn si pěkně dlouho nevyměnil ponožky, hajzl jeden." Musel z kapoty auta seskočit.


Z druhého konce ulice povyk před sídlem Owenových sledoval jakýsi muž. Stál skryt ve stínu tropických dřevin, a své bystré ostříží zraky upínal na trojici teenagerů, dvacetiletého mladíka a jejich staršího kolegy, hovořící s policisty, z nichž dva právě vynesli ven na lůžku svého zemřelého kolegu. Ten muž byl vysoký, urostlý, svalnatý, a měl prošedivělé, dříve snad černé vlasy.
Z hustých křovin k němu přistoupily dvě osoby. Postavily se mu každá po boku, a mlčky dění sledovaly s ním.
"Byli uvnitř, co?"
Muž pokývl.
"A čekalo tam na ně pěkné překvapení."
Všichni tři zase chvíli mlčky stáli a pozorovali dění.
"Mimochodem, kapitán umístil do mrazícího boxu ostatky Jeremyho Winbournea. Nevadí to? Dokážu si představit, jak ta děcka ječela."
Mlčení bylo souhlasem.
Doktorka Callaghan se usmála, a nahnula se vpřed, aby přes statnou hruď onoho muže dohlédla na kapitána. Ten se na ni zubil. 
"Myslím, že dostali i pár pěkných telepatických šoků," poznamenal kapitán, "vždycky se hodí udržovat si na blízku telepaty."
"Představte si," řekla Theodora, a zahleděla se opět směrem ke vchodu do sídla Owenových, "kdyby věděli... kdyby jim došlo, jak se to všechno má. To by byla teprve legrace! Ale člověk nechce každého hned strčit do horké kaše, že? Je stokrát lepší nejdřív ho pocukrovat... tahle kaše je beztak tolik horká, že hned nevystydne!"
Aniž by si jich na ty stovky metrů kdo povšiml, dali se všichni tři na odchod. Jakmile však prošli křovinami a urazili jen pár desítek metrů, prudce se zastavili. Byli obklopeni sedmičlennou lidsko-marťanskou skupinou v čele s Marillou Kent-Lyons. Ta mířila Theodoře přímo na čelo pistolí s tlumičem.
"Ani pohyb," zasyčela Marilla, "nebo je váš mozek venku, a nikdo neuslyší jediný výstřel. Myslím to smrtelně vážně."
"Smrtelně vážně to tu myslíme všichni, agentko," usmála se doktorka Callaghan, "ale já osobně nevěřím tomu, že vy to myslíte tak smrtelně vážně, jako jiní lidé v tomto kruhu."
Otočila tvář na toho muže. Marilla si ho pořádně prohlédla. Obličej jako by jí roztál. Vykulila oči, a hleděla na něj s otevřenými ústy. Ruka s pistolí se jí zachvěla. A Theodora se musela s odfrknutím zasmát. "Dovolte mi, abych vám představila našeho nejdůležitějšího společníka."
"To nebude třeba, doktorko Callaghan," řekla třesoucím se hlasem Marilla, "není přece člověka, který by ho neznal."
"Musíte ho omluvit, že není schopen představit se vám sám," pokračovala Theodora, "výsledkem vaší... činnosti, agentko... stále nemůže hovořit. Což samozřejmě neznamená, že by nemohl psát, tvořit... přetvářet svět... jako za starých časů, že? Brilantní mysl, která je stále mezi námi jen díky mě. Díky mé pomoci. Ale nebyla by kvůli vám."
"Prosím vás," řekla Marilla tomu muži, "opravdu, opravdu vás prosím o odpuštění. To, co se stalo... přiznávám, že jsem šla za hranici toho, co... co by se od dcery Barbary Kent a Amandy Lyons očekávalo. Ale tlačil mě čas, a neměla jsem na vybranou! Musíte to pochopit!"
"My to chápeme," řekl kapitán, "chápeme to všichni."
Křovinami náhle pronikly hlavy sedmi kočko-pso-opičáků. Všichni měli na svých opičích krcích obojky blikající červenými světélky. 
"Řeknu vám co, agentko," usmála se Theodora, "když jste si na mě v Siquirres tak vybila zlost, co kdybychom si ji my... ne pouze já, ale my všichni... teď vybili na vás? Někteří z nás jsou tu totiž na vaši maličkost naštvaní víc, než jiní."
Z kapsy vytáhla zařízení na ovládání kočko-pso-opičáků, a vložila je do rukou tomu statnému muži. Marilla se stále neodvážila střelit Theodoru do hlavy.
"Jste mu na milost a nemilost, agentko," usmívala se doktorka Callaghan, "karty se po letech obrátily, co?"
"Hned ten ovladač zahoďte!" zařvala Marilla na toho muže. "Nebo doktorce propálím hlavu, a bude to na vás!"
"To není dostatečná hrozba. O mě mu přece nemusí tolik jít. Myslete trošku, vy huso!" smála se Theodora.
"Jestli ho nezahodíte, nechám vám vymazat pamět!" řvala Marilla.
"Hmm," pousmála se Theodora a vyšpulila rty. Pobaveně na muže obrátila své oči.
"Znova! Tentokrát do poslední vzpomínky! Tak, že si už si nevzpomenete na nic! Na nic! Na nikoho! Na žádné z nich!"
Kapitán zatleskal. "Wow! A my jsme ti bad guys, jo? Wow!"
"Jedna rada, agentko," usmála se Theodora, "když někde došlo k vraždě, nevyřvávejte hned z blízkých křovin." 
Provokativně Marille zamávala, a pak se svými dvěma mužskými společníky a sedmi kočko-pso-opičáky zmizela. Objevila se jen jakási světla, a všichni byli pryč. 
"Teleportace!" vyhrkla Marilla, a pohlédla na svého marťanského kolegu, který stál po její levici. Náhlý křik roxanských policistů zpoza křovin znemožnil jakýkoli další dialog mezi agenty.
Snědá policistka s dlouhými kudrnatými vlasy rozhrnula křoviny, a na skupinu agentů zamířila pistolí. Další pistole, která se ocitla agentce Kent-Lyons přímo před očima, pak byla laserovou pistolí Lovců kryptidů. A v ruce ji měla samozřejmě Wren. "Vy!" vykřikla.
"Máte, co vysvětlovat, agentko!" ozval se hned nato Terrence. Zraněnou ruku měl již ovázánu.
Pohled na marťanské agenty dovedl některé z kostarických policistů ke značné, viditelné nervozitě. Nevěděli, co si před těmi humanoidy s velkýma červenýma očima počít. 
"Co tu sakra děláte?! Mluvte!" zařvala Wren na agentku.
Marilla pohlédla na své kolegy. Jen zavrtěla hlavou se zavřenýma očima. Pak se objevilo několik světel, a všichni byli pryč. Teleportovali se zrovna tak, jako se Marilla teleportovala pryč před Wreninými zraky v Palestině.
"Zase! Zase bez odpovědi, zase podezřelé chování... a tentokrát tu měla i svou armádu!" rozčilovala se Wren.
"¿Quién? Kdo?" zeptala se policistka, jež prve rozhrnula křoviny.
"Agentka Marilla Kent-Lyons," odpověděla Wren, "z neznámé tajné organizace, nejspíše soukromé, lokalizované ve Spojených státech..."
"Nikoho jsme tu neviděli," odpověděla policistka, "proč tu vůbec stojíme? Máme přece pomáhat u sídla Owenových, ne?" Obrátila se na své kolegy, a ti pokyvovali hlavami.
Wren nevěřícně zavrtěla hlavou, pohlížejíc na Terrence. "Nechala jim vymazat paměť."
"To ti její marťanští kolegové," řekl na to Terrence, "ale hleďte, nevymazala paměť nám. Pamatujeme si, že jsme ji tu načapali. To něco znamená. Chce, abychom si ji tu pamatovali."
"Co tu dělala? O co se snaží? Proč se takhle už poněkolikáté objevila někde, kam jsme se vydali?" zeptala se Wren. "Má to nějakou souvislost s tím, co se stalo v domě Owenových?"
"Možná," odpověděl Terrence, a zamračil se, "co si vlastně nalhávám? Určitě. A nelíbí se mi to, slečno Rivero. Vůbec se mi to nelíbí."

Pokračování příště...

pátek 14. listopadu 2025

Obrázek týdne 14. 11. 2025

Přináším vám druhý Obrázek týdne uvedený v jedenáctém měsíci tohoto roku, a tentokrát je to konečně dílo ladící k podzimu. Listů už sice na stromech mnoho nevídám - i když záleží na tom, o jaký strom jde - ale svět kolem nás stále hýří podzimními barvami. A ačkoliv se část toho světa ukládá ke spánku před přicházející zimou, pořád je toho venku na vidění opravdu hodně. To nám může připomenout i tento obraz Carla Brenderse, slavného belgického malíře přírody, jehož tvorba je známa pro svou obrovskou fotorealističnost. Dílo nese název Autumn Lady, tedy "Podzimní dáma". Jaký se mu podle vás povedlo?


Popisek k obrázku: Laň jelence běloocasého (Odocoileus virginianus) pozoruje své okolí přes seschlé větve nízkého listnatého stromu. Uši nastřažené, oči otevřené dokořán, připravena vylétnout do vzduchu v jediném skoku a utéci někam daleko od možného zdroje nebezpečí, naslouchá a zkoumá tato samice každý šelest, každý drobný pohyb, a skutečně se jí to může vyplatit. Zde, na východě státu Washington v severozápadní části Severní Ameriky, žije nemálo zvířat, která si na mase jelence běloocasého s radostí pochutnají. Z Kanady těmito končinami již nějakou dobu proudí zpět na jih vlci, a nechybí tu ani medvědi grizzly, jež sem tam nějakého jelenovitého také proženou. Lidští lovci se občas kradou lesním porostem s puškami, a zvláště na ně si laň musí dávat pozor, neboť zabíjejí i na velkou vzdálenost. Pokud však ještě chvíli nic nezaznamená, svěsí hlavu a bude se dále pást, tak jako se pásla ještě před několika vteřinami. Jídelníček jelence běloocasého je poměrně široký. Spásá trávu, listí, plody rostlin, sem tam si pochutná i na nějaké té houbě i na toxicodendronu, známém anglicky jako "poison ivy". Vzácně si jídelníček zpestří i drobnými obratlovci, od malých myšek až po pěvce uchycené v ornitologických sítích! Doma je tento jelenovitý v celé řadě habitatů napříč Severní, Střední a Jižní Amerikou. Jelenci běloocasí jsou k nalezení od Severozápadních teritorií v Kanadě až po extrémní sever chilského pobřeží, a kromě toho byli samozřejmě introdukováni i do jiných částí světa, dokonce i na Nový Zéland a Island. Potkáte je i v Česku, kam byli vysazeni roku 1855. 

Tento obraz je prvním, jenž do rubriky Obrázky týdne zamířil od 29. srpna, který není paleoartem. Vždy se hodí rubriku malinko zpestřit. Mimochodem, když teď mnozí z nás budou mít prodloužený víkend, proč se třeba jeden večer nevrátit k příběhu o nejznámějším fiktivním zástupci tohoto druhu jelence? Říká vám něco jméno Bambi?
V příštích dnech vás na blogu Blogorgonopsid čeká 3. část kapitoly Vítejte v sídle Owenových z Nových Lovců kryptidů! Co dalšího skupina mladých odvážlivců najde v opuštěné vile Jacka Owena v kostarickém El Milloncito? Dočkáte se také 20. části projektu Kniha týdne! Nemohu uvěřit, že čtu už 20. faktickou knihu v řadě, ale je to tak, a čeká vás její recenze. Příspěvků však bude více!

čtvrtek 13. listopadu 2025

Random Bird #47: Vodouš malý

Vědecký název: Xenus cinereus,
Rozšíření: Finsko, východní Evropa, Sibiř, východní Afrika, jižní Asie a severní Austrálie,
Velikost: délka 22 až 25 cm, rozpětí křídel 57 až 59 cm, hmotnost 60 až 78 g.
Coby jediný zástupce rodu Xenus z čeledi slukovitých (Scolopacidae) je vodouš malý posledním žijícím pozůstatkem vývojové linie, která se oddělila od ostatních sluk na přelomu oligocénu a miocénu, před 23 až 22 miliony let. Jeho předchůdci nejspíše pocházeli z Eurasie, v jejíž tajze se tento ptačí druh rozmnožuje. Činí tak v pásu od Finska přes celou severní Sibiř až po řeku Kolyma na severovýchodě. Je to monogamní pták, hnízdící semikoloniálně hlavně v oblastech s velkým množstvím bahna a krátkou, nízkou vegetací, kde si staví hnízda. Do něj jsou v rozmnožovací sezóně běžně nakladena 4 vejce, o něž se pak starají oba rodiče; inkubují je po dobu 20 až 21 dnů, mláďata jsou pak vyvedena po dalších 15 dnech. Ve Finsku je nyní vodouš malý kriticky ohroženým druhem; například web NatureGate upozorňuje na to, že tamní hnízdní populace čítá pouze 3 až 5 párů, což je extrémně nízký počet. V jiných částech svého hnízdního areálu jde o druh běžný, a Mezinárodní svaz ochrany přírody jej na svém Červeném seznamu stále vede jako málo dotčený. Mimo hnízdní sezónu se vodouš malý zdržuje na východoafrickém pobřeží, v jižní Asii (zvláště na indickém a srílanském, ale také pákistánském a bangladéšském pobřeží) a v severní Austrálii, v posledních desetiletích nicméně někteří ptáci ze Sibiře nezalétávají příliš daleko a spokojí se s trávením zbytku roku na Aleutech a Pribilovových ostrovech, rovněž jako na březích Aljašky. Sem tam se nějaký ten tulák ocitne i v neotropické oblasti, a v několika případech byl tento druh zaznamenán dokonce až v Argentině! Vodouš malý je docela nenápadným bahňákem s šedavě zbarveným peřím na zádech a bílým bříškem a spodkem krku. Jeho tmavý zobák sice trochu připomíná zobák tenkozobce, ale není ani zdaleka tak zahnutý. Používá jej samozřejmě k vytahování červů z bláta, ale požírá také semena rostlin, hmyz, kraby či larvy dvoukřídlého hmyzu. Podobně jako dalším slukám, i jemu zobák slouží jednak jako taková pinzeta na tuto různorodou potravu, ale také jako sonda. Opravdu preferuje lovení na bahně, a jen málokdy se prohání vodou; studie z Keni poukázala na to, že 70 % svého času tento pták tráví lovem na písku nebo právě bahně. Vodouši malí se při hledání potravy často pohybují v malých skupinkách. 


Zdroj obrázku:
Birds of the World (autor: Dave Bakewell)

Zdroje informací:

středa 12. listopadu 2025

Oznámena nová hraná adaptace V jako Vendeta a seriál o Jimmym Olsenovi!

Nové DCU sice teprve oficiálně začalo letošním Supermanem od Jamese Gunna, mistrovským filmem, který nejslavnější postavu fikčního vesmíru nakladatelství DC Comics zmodernizoval pro dnešní publikum a zasloužile z ní učinil punkrockera, nicméně o pomaličku se rozvíjející nový svět stále roste zájem. Druhá řada seriálu Peacemaker, která Supermana následovala, komentovala současný vzestup nacistických sviní ve Spojených státech, a gify s vlajkou USA z paralelní Earth-X (či Země-X), na níž hvězdy na modrém podkladu nahradil symbol hákového kříže, se již jistě staly online výzbrojí každého z nás. Superman byl také woke dílem, odsuzujícím impéria pokoušející se zničit obyvatelstva svých sousedních zemí; Boravia byla Rusko i Izrael dohromady. A animovaný seriál Creature Commandoes z prosince 2024, kterým DCU začalo předtím, než opravdu začalo Supermanem, pojednával o bandě antihrdinů, která jde do akce zabíjet nácky, incely a další pravicově extremistickou morální spodinu. Nové DCU pod taktovkou Jamese Gunna a Petera Safrana je tak moc woke, že se dogmatičtí zastánci Trumpovy administrativy modlí ke všem svým evangeliánským korporátním bohům na pravidelných setkáních v megakostelech, aby už studio Warner Bros. bylo co nejdříve odkoupeno pro-trumpovským Paramountem. Přitom ale dostávají zásahy do obou roztřesených půlek, a to konstantně - a nyní je přišel vyděsit prospekt návratu britského antihrdiny, který reprezentuje to, čeho se anti-woke ustrašenci třesoucí pěstmi na středové liberály přes obrazovku počítače bojí nejvíce. Čirou anarchii. V pondělí 10. listopadu bylo oznámeno, že DC Studios pod vedením Gunna a Safrana rozvíjejí novou hranou adaptaci komiksu V jako Vendeta (V for Vendetta) z 80. let, jež by za pár let měla zamířit na HBO. Příběh anarchistického revolucionáře cílícího rozmetat fašistickou vládu, která ve svém zkaženém tažení s klérem nechala vyvraždit minority v Británii, znovu ožije. Po enormním úspěchu minisérie Watchmen z roku 2019 může být nová V jako Vendeta velkým přínosem nejen pro DC celkově, ale také konkrétně pro DCU - a já doufám, že do něj bude začleněna.

Upoutávka na komiks V jako Vendeta vydávaný v barevné verzi nakladatelstvím DC Comics ve Spojených státech amerických v letech 1987 a 1988. Zdroj: Reddit

Protože britský spisovatel Alan Moore, který s kreslířem Davidem Lloydem tuto brilantní komiksovou sérii v 80. letech vytvořil, patří mezi mé nejoblíbenější žijící autory, a protože vím, že není nadšen z toho, že velké korporace jako Warner Bros. neustále těží z jeho práce, jež mu byla v podstatě ukradena, mám z oznámení nové adaptace jeho silného příběhu trochu rozporuplné pocity. Filmová adaptace, která před nedávnem oslavila své 20. výročí (a z toho důvodu zamířila krátce znovu do amerických kin, ve dnech 1. až 5. listopadu), nebyla o boji anarchisty proti fašismu, ale o boji člověka s neoliberálními hodnotami stavějícího se proti neokonzervatismu (kterému samozřejmě nechyběly jeho endemické fašistické prvky). Otázkou tedy je, zda se pod vedením Gunna a Safrana nová televizní adaptace ukáže být politicky přesnější nebo zda to bude opět příběh jen slabě inspirovaný původním komiksem. Problémem je, že V jako Vendeta ani nebyla psána pro americké čtenářstvo, ale pro opravdové komiksové nadšence ve Spojeném království, když mezi lety 1982 a 1985 vycházela v britském komiksovém antologickém magazínu Warrior, původně v černobílé verzi. Alan komiksem komentoval situaci v thatcherovské Británii, ve které se zvedal nacionalismus, fašistická Národní fronta se vydávala na své hlasité pochody, roznášela pamflety s citacemi Richarda Dawkinse, který se od nich nikdy nedistancoval, a policie je nechávala se trádovat při propagaci pravicového extremismu. Je možné, aby jakákoli adaptace V jako Vendeta opravdu zvládla to, co tak mistrnně učinil Alan, a to poskytnout obrázek toho, v jaká zvěrstva se současná fašizace společnosti může zvrhnout? Podle mého by bylo zapotřebí, aby se psaní scénáře zhostil někdo z Británie, kdo otřes tchatcherovské éry zažil, a někdo, kdo je stejně jako Alan explicitně na libertariánské levici. Nicméně vzhledem k tomu, jak se Gunn a Safran zatím zhostili DCU, nemohu říci, že v ně nevěřím. V jako Vendeta je ultimátní woke příběh, a pokud se někdy sešly hvězdy proto, aby nebyl jen vydolován k čisté reprodukci neoliberálních hodnot, jako k tomu došlo ve filmové adaptaci před oněmi dvěma dekádami, pak nyní, když DC Studios vedou tito pánové. Scénář píše Pete Jackson, který stojí za britským seriálem Somewhere Boy z roku 2022. Toto jsou důvody, proč se na novou adaptaci těším.

Skyler Gisondo jako Jimmy Olsen ve filmu Superman (2025). Zdroj: Variety

Další seriálovou novinkou DC Studios, která byla 10. listopadu oznámena, je mockumentární (či dokudramatický, pokud je toto to správné slovo) seriál DC Crime, jehož hlavní postavou má být Jimmy Olsen, zahraný brilantně v letošním Supermanovi hercem Skylerem Gisondem. Stal se z něj miláček fanoušků nového DCU, a všichni se již nemohou dočkat, až ho uvidí znovu. Nový seriál se má začít natáčet na jaře příštího roku, ve stejné době, jako Gunnův supermanovský sequel Man of Tomorrow, který pak zamíří do kin v červenci 2027. Vystupovat by v něm měly všechny postavy z Daily Planet, s nimiž byli diváci v Supermanovi seznámeni - tedy až na Clarka Kenta a Lois Lane, jež se údajně v seriálu ani nemihnou. Bylo také oznámeno, že hlavním záporákem seriálu (nebo alespoň jeho 1. série) bude Gorilla Grodd. Tentokrát si nepřijde pro Baracka Obamu, ale zřejmě pro samotného Jimmyho. Bude to pecka. Navíc se spekuluje o tom, že vzhledem k tomu, že Jack Kirby v 70. letech představil hlavního baddieho DC vesmíru Darkseida právě v komiksu Superman's Pal, Jimmy Olsen, mohla by se DCUčková verze tyrana z planety Apokolips poprvé představit právě v DC Crime. James Gunn už dokázal, že chce v nové franšíze co nejvíce odkazovat na komiksy, a introdukce Darkseida prostřednictvím seriálu o Jimmym Olsenovi by byla skutečně brilantním komiksovým odkazem. Pokud vás oba čerstvě oznámené DC seriály zajímají více, podívejte se na níže uvedené video od Professor Jenny, jejíž YouTube kanál, Go Read Some Comics with Jenna, vám mimochodem vřele doporučuji sledovat.


Tolik tedy dnešní článek na docela jiné téma, než o jakých obvykle tento blog pojednává. Pokud mě znáte, pak víte, že jsem docela umírněný geek, ale svět DC je blízko mému srdci a těším se na nové adaptace komiksů z něj. Jsem už nedočkavý kvůli možnému brzkému vydání traileru k Supergirl - 2. filmu z franšízy DCU, pouze v kinech od června 2026 - tento či příští měsíc, a čím dál více se těším také na horor Clayface - pouze v kinech od září 2026. I na seriály V for Vendetta a DC Crime se velice těším. Co vy? 

úterý 11. listopadu 2025

Do vydání 4. série Jurassic World: Chaos Theory zbývá jen 9 dnů!

Ačkoliv jsem to letos již několikrát na svém blogu uvedl, dovolím si malinko se opakovat tvrzením, že rok 2025 je opravdu přelomovým a úžasným rokem pro fanoušky Jurského parku. V červenci jsme se dočkali vydání nejlepšího jurskoparkovského filmu od skončení původní trilogie z let 1993 až 2001, Jurského světa: Znovuzrození (Jurassic World Rebirth), v říjnu vyšla nadšeně očekávaná hra Jurassic World Evolution 3, a k tomu už za sebou máme i uvedení 3. série opěvovaného animovaného seriálu Jurassic World: Chaos Theory v dubnu tohoto roku na Netflixu. Jak jsem ale avízoval už předtím, než bylo potvrzeno, že vyjde i jeho 4. řada, Chaos Theory nikdy neměl skončit jen s počtem 30 epizod. Vypadá to, že skutečný závěr dobrodružství Nublarské šestky nás čeká až 20. listopadu, kdy Netflix uvede 4. sérii animovaného dobrodružství, jež podle některých fanoušků bude představovat také opravdový konec jurskosvětovské éry franšízy, započaté v roce 2015. Jak víme, Znovuzrození je něčím novým, je takovým návratem ke kořenům franšízy, a dočkáme-li se v čase dalších animovaných projektů z tohoto fikčního vesmíru, dalo by se čekat, že se budou docela lišit od Camp Cretaceous a Chaos Theory. Pro ty z vás, kteří ještě nezhlédli trailer ke 4. řadě Chaos Theory, uvedený na oficiálním YouTube kanálu Jurassic World takřka před měsícem, 12. října 2025, zde vám ho uvádím. 


Nevypadá to brilantně? Pokud se vám stýskalo o Údolí BioSynu v italských Dolomitech, které hrálo velkou roli ve filmu Jurský svět: Nadvláda (Jurassic World Dominion) z roku 2022, už se vám stýskat nemusí, neboť značná část 4. série Chaos Theory se bude odehrávat právě v něm. Znovu uvidíte giganotosaura, dilophosaury, ale i tyrannosauří samici z prvního Jurského parku a všech filmů druhé trilogie z posledního desetiletí. Už před mnoha měsíci jsem se setkal na sociálních sítích a dobrých Discordových serverech se spekulací, že ji vlastně ve 4. řadě Chaos Theory nejspíše uvidíme opravdu naposledy; Znovuzrození se totiž odehrává v roce 2027, a tehdy má již bohužel nublarský T-Rex, který si pochutnal na Donaldu Gennarovi na toaletě, býti po smrti. Rozhodně tedy tento seriál nepodceňujte, i pokud třeba ve svém prazvláštním případě neholdujete animovaným seriálům. Dále z traileru vyplývá, že se dočkáme návratu quetzalcoatla, therizinosaura, a možná se vrátí i Ceratosaurus z Jurského parku 3! A samozřejmě nemohu opomenout zmínit ankylosauřího drobečka Smoothie, který se poprvé objevil ve 3. sérii Chaos Theory, a který si zadává s aqualopsicí Dolores ze Znovuzrození v zápase o titul nejroztomilejšího tvora jurskoparkovské franšízy. Trailer také potvrzuje návrat Lewise Dodgsona v podobě herce Campbella Scotta z Nadvlády; stejně jako ve 3. sérii Chaos Theory, i v sérii čtvrté jej dabuje Adam Harrington. Vrátit se má také doktor Henry Wu, kterého bude dabovat Greg Chun, stejně jako v Camp Cretaceous. Jak celý příběh Nublarské šestky skončí, to se dozvíme už 20. listopadu!

Nezapomeňte tedy, že příští týden ve čtvrtek se na Netflixu objeví závěrečných 10 epizod Jurassic World: Chaos Theory. Pokud jste v posledním roce a půl seriál sledovali, nepochybně si to finále užijete! A pokud jste ze seriálu zatím neviděli jediný díl, dobrá zpráva - pořád máte 9 dnů na to, abyste je dohnali! Pokud si každý z následujících dnů pustíte tři až čtyři, budete 20. listopadu ve správném mindsetu... Jak se těšíte?

pondělí 10. listopadu 2025

Trailer k Prehistoric Planet: Ice Age!

Ve středu jsem s vámi sdílel várku novějších propagačních obrázků k Prehistoric Planet: Ice Age, nadšeně očekávané třetí sérii velkorozpočtového dokumentárního cyklu, jenž je koprodukcí BBC Studios a Apple TV, a jako zbytek globální paleokomunity na sociálních sítích jsem lamentoval nevydání oficiální upoutávky pouhé tři týdny před vydáním seriálu. No, slavná poslední slova - hned ve čtvrtek se na YouTube kanálu Apple TV objevil 1 minutu a 18 vteřin dlouhý oficiální trailer, který konečně uklidnil nedočkavé fanoušstvo z celého světa, a některým obsesivcům možná způsobil infarkt. Kvůli o den opožděné oslavě 20. výročí vydání Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters) jsem s vámi tento trailer nemohl sdílet hned ve čtvrtek, a příspěvky na zbytek týdne jsem měl už také jasně naplánovány, takže je tu konečně první oficiální upoutávka na Prehistoric Planet: Ice Age se čtyřdenním zpožděním. Pokud jste ji už viděli, pak si ji pusťte znovu!


Mějte na vědomí, že některá zvířata, která jste v traileru viděli, vyhynula opravdu teprve nedávno. Ať už jde o ptáky moa z ostrovů Aotearoa nebo o korouna bezzubého, budou v Prehistoric Planet: Ice Age vystupovat i počítačovou animací zrekonstruovaní živočichové, kteří byli ze zemského povrchu smeteni v našem letopočtu. Číhá na nás ale i klasická pleistocénní fauna Eurasie a Severní Ameriky, od mamutů srstnatých přes veledaňky megalocery po šavlozubé smilodony, australská megafauna zahrnující vačnaté lvy a obří klokany, podivní savci jihoamerického kontinentu, včetně velkých pozemních lenochodů, glyptodonů a doedicurů, trpasličí ostrovní sloni z tropů, a dost možná - byť se v traileru neobjevili - i naši prehistoričtí lidští příbuzní a předchůdci. Osobně se nemohu při sledování traileru - a rovněž tak prvního oficiálně uvedeného klipu, vydaného minulý měsíc - zbavit pocitu, že seriál vypráví Loki. Tom Hiddleston je v mé hlavě s postavou současného boha marvelovského mnohovesmíru tak spjat, že se mi v představách vybavuje při čtení komentáře přímo v Lokiho obleku a paruce. Zajímalo by mě, zda je důvodem, proč se David Attenborough nevrátil k vyprávění 3. série Prehistorické planety to, že měl příliš mnoho práce s nahráváním komentáře pro nyní vysílaný cyklus Kingdom na BBC a při natáčení snímku Wild London, o kterém jsem se vám zmínil v závěru posledních dokumentárních novinek?

Jak se vám trailer líbí? Těšíte se na Prehistoric Planet: Ice Age? Na které zvíře se těšíte nejvíce? Podělte se o své názory v komentářích!

neděle 9. listopadu 2025

The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World | Kniha týdne

Je nedělní večer, a já usedám k počítači s cílem napsat pro vás 19. část projektu Kniha týdne. V předchozích částech této série článků jsem vás seznámil s publikacemi Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown a Ve stínu člověka od Jane Goodall. V této části vás seznámím s životopisem jedné z nejvýznamnějších postav začínající paleontologie v první polovině 19. století, lovkyně fosilií Mary Anning. 

The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World (Lovkyně fosilií: Dinosauři, evoluce a žena, jejíž objevy změnily svět) je kniha napsaná americkou novinářkou Shelley Emling a vydaná newyorským nakladatelstvím St. Martin's Griffin v roce 2009. Jedná se o životopis Mary Anning, anglické lovkyně fosilií a paleontoložky z města Lyme Regis v Dorsetu, která coby objevitelka tak význačných taxonů druhohorních obratlovců, jakými jsou IchthyosaurusPlesiosaurus nebo Dimorphodon, proslula jako jedna z nejvýznamnějších postav úvodního dějství paleontologie. Za svůj 47 let dlouhý život, strávený z naprosté většiny v jejím domovském městě, učinila tolik objevů, že hnula celým vědeckým světem, a tyto objevy, postupně vykreslující zcela jiný obrázek o minulosti naší Země, než jaký do té doby v Británii i na evropském kontinentu převládal pod rouškou křesťanského náboženství, připravovaly společnost k porozumění této planety a životu na ní jako vyvíjejících se. Mary Anning měla vliv na tak vyzdvihované figury prvopočátků geologie, jako byli William Buckland, Gideon Mantell, Roderick Murchison či Henry De la Beche, a nakonec i na nejvýznamnějšího přírodovědce 19. století, Charlese Darwina, který ichtyosaurům a plesiosaurům věnoval pozornost ještě téměř desetiletí před jejím úmrtím v roce 1847. Přitom však samotná Mary Anning během svého života bojovala o základní živobytí. Jako ženě jí nebylo umožněno v silně sexistické společnosti tehdejší Anglie vstoupit do vědeckých kruhů, a mnozí muži, kterým se dostávaly její fosilie do rukou, uváděli sebe samotné jako jejich objevitele. Shelley Emling vypráví celý příběh života Mary Anning, od let předcházejících jejímu narození až po dopad jejích objevů po jejím úmrtí. Novinářka z Texasu, která začala svou kariéru psaním pro United Press International, je autorkou také jedné další biografie světoznámé vědkyně, Marie Curie and Her Daughters: The Private Lives of Science's First Family (2012). Tuto knihu vám určitě doporučuji k přečtení. 

Přední obálka knihy The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World vydané nakladatelstvím St. Martin Griffin's v roce 2009. Zdroj: Amazon

Na čtení pro dny 3. až 9. listopadu 2025 jsem si zvolil tento životopis jedné z nejvýznamnějších paleontoložek, bez níž by se tento jinak historicky muži dominovaný obor nikdy nezrodil a nerozvinul v takové podobě, v jaké k tomu skutečně došlo. Se jménem Mary Anning jsem se seznámil už jako malý kluk, rozhodně nějakou dobu předtím, než jsem vůbec o prehistorickém životě a světě přírody začal psát svůj blog Blogorgonopsid. Už tehdy mi bylo známo, jak velký přínos její nálezy a práce s fosiliemi pro paleontologii a geologii měla. Celý život k ní chovám velký respekt. V roce 2022 se mi dostalo zhlédnout poprvé snímek Amonit (Ammonite) s Kate Winslet a Saoirse Ronan od režiséra Francise Lee, který vyprávěl příběh spekulativního romantického vztahu Mary Anning a geoložky Charlotte Murchison, s níž Mary i léta po jejich prvním seznámení udržovala písemnou korespondenci. Mám ten snímek opravdu velice rád, a od té doby jsem jej zhlédl třikrát; naposledy v pátek tohoto týdne, kdy jsem si jím doplnil četbu této knihy. Po The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World jsem sáhl poté, co mě při hledání knih ke čtení před několika týdny obálka této publikace vykoukla na webu Goodreads, kam se pravidelně vracím (byť nejsem, alespoň zatím, tamním recenzentem). Řekl jsem si, že by bylo opravdu dobré dozvědět se o životě Mary Anning více, než co jsem věděl dosud, a přesněji se seznámit s finančními a dalšími obtížemi, se kterými po celý svůj život bojovala, znevýhodněna nerovnostářskou společností, která ještě takřka padesát let po její smrti nechtěla ženám umožnit vstupovat do akademického prostředí. Dnes můžeme Mary Anning vnímat jako příklad nezávislé ženy v časech, které nezávislým ženám nepřály, překonávající přehlížení a diskriminaci při provádění činnosti, jež ji tolik naplňovala - hledání fosilií druhohorní fauny. 

Čtenáři se při čtení této publikace důkladně seznámí s městem Lyme Regis, s rodinou Anningových, včetně prvního lovce fosilií v rodině, Maryina otce Richarda, s postupným růstem znalostí prehistorického života, k němuž svého času mužskými odborníky přehlížená lovkyně fosilií nedozírně přispívala, s historickým pozadím jejích nejvýznamnějších objevů, s jejími spolupracovníky, od De la Beche dokonce až po Louise Agassize, a přáteli, od Elizabeth Philpot (kterou ve filmu Ammonite tak brilantně zahrála Fiona Shaw) po Maryina pejska Traye, jenž tragicky zahynul při sesuvu útesu na jedné z mnoha Maryiných vycházek na pláž u Lyme Regis. The Fossil Hunter je hutným životopisem, plným informací, který nahlíží na počáteční vývoj paleontologie z pozice ženy, jejíž objevy skutečně navždy proměnily naši společnost a posunuly její smýšlení o světě, který obýváme, o velký kus dál. Ačkoliv mě čtení The Fossil Hunter velice bavilo, neboť historie vědy a s ní související filozofie vědy mě opravdu zajímají, dalo by se autorce knihy vytknout několik věcí. O jedné z nich se vyjadřuje už recenzentka na Goodreads - Shelley Emling v tomto životopise velice často spekuluje o tom, jak se asi Mary Anning v určité situaci, ať už poprvé pohlížela na nějakou převratnou fosilii nebo se potýkala s těžkostmi doma nebo s nehodami ve svém městě (jako byl požár v Lyme Regis v květnu 1844), mohla cítit. Rešeršní část životopisu, podložená řadou zdrojů, přeplouvá často k čistým spekulacím, jež vycházejí jen od autorky samotné. K některým se později možná ještě vyjádřím, hned pro začátek však zmíním třeba spekulaci o tom, že Mary Anning mohla být zklamaná, když její dobrý známý Henry De la Beche vstoupil do manželského svazku; autorka předpokládá, na rozdíl od autorů snímku Ammonite, že Mary Anning měla city k mužům. Ale to není ničím potvrzené, a tak je to normativní spekulace. Uvědomujme si, že předpokládat něčí heteroromatičnost nebo heterosexualitu je zkrátka heterosexistické. Pokud by někdo učinil to samé u Alexandera Von Humboldta, jehož dopisy mužům obsahovaly tolik homoerotičnosti, už by to byl opravdu krok za práh. Jen proto, že s jistotou nevíme, jestli Mary Anning byla lesba nebo asexuálka anebo heterosexuálka, neznamená, že bychom ji měli za heterosexuálku nějak automaticky považovat, koneckonců to byla bezdětná žena a s muži podle všeho vztahy nevytvářela. Dále bych ještě zmínil, že ačkoliv Shelley Emling rozebírá například to, že Gideon Mantell, který mj. popsal iguanodona, byl misogynní a Richard Owen byl zavilý anti-evolucionista, z nějakého důvodu přehlíží, že Louis Agassiz byl zakladatelem vědeckého rasismu a též zavilým anti-evolucionistou. Pokud poukazujeme na neduhy smýšlení těchto mužů, pak poukazujme na neduhy všech z nich. Jinak je The Fossil Hunter brilantní četbou. 

Kniha je rozdělena na 12 kapitol navíc s prologem a epilogem. Celkem má i s rejstříkem a zdroji 256 stran, přičemž samotná textová část knihy, končící poslední stranou epilogu, vyplňuje obsah do strany 213 (počítáno od 1. strany 1. kapitoly, které předchází třístránkový prolog číslovaný na rozdíl od zbytku knihy nikoliv latinskými číslicemi, ale římskými). Názvy jednotlivých kapitol jsou následující: Snakestones, Thunderbolts and Verteberries (Hadí kameny, blesky a fosilizované obratle), A Fantastic Beast (Fantastické zvíře), An Unimaginable World (Nepředstavitelný svět), A Great Kindness (Velká laskavost), A Long-Necked Beauty (Dlouhokrká kráska), The Hidden Mysteries of Coprolites (Skryté taje koprolitů), Finally, the Big City of London (Konečně, velké město Londýn), An Amazing New Fish (Úžasná nová ryba), Spilling Secrets (Prozazení tajemství), Esteemed Visitors (Vážení návštěvníci), The Earth Moves (Země se hýbe) a The Making of a Legend (Tvoření legendy). Většina kapitol zabírá 20 stran textu, ale některé, zvláště ve druhé polovině knihy, mají třeba jen 16 nebo i 14 stran. Epilog tvoří 7 stran textu. Samotná obsahová část je tvořena pouze textem, ale v závěru knihy, po rejstříku, následuje 8 stran doplňujících obrazových materiálů, tvořených čistě historickými malbami, od obrazu Lymeského zálivu od neznámého malíře z roku 1823 přes Bucklandovu kresbu plesiosauří kostry a De la Bechův proslulý obraz Duria antiquior z roku 1830 až po známou malbu Mary Anning s geologickým kladívkem v jedné ruce a prstem druhé ruky ukazující na fosilii amonita, jež je replikou známější malby dnes se nacházející v Přírodovědném muzeu v Londýně, opět zhotovené neznámým malířem. Na stranách 215 a 216 se také pro čtenářův přehled nachází časová osa života Mary Anning a nárůstu geologických a paleontologických poznatků, ke kterým došli její svého času více vyzdvihovaní kolegové; začíná narozením Mary Anning v Lyme Regis roku 1799 a končí publikací Darwinova veledíla O původu druhů (On the Origin of Species) v roce 1859, dvanáct roků po jejím úmrtí. 

Na začátku Prologu čeká na čtenáře proslulý anglický jazykolam Terryho Sullivana z roku 1908: "She sells sea-shells on the sea-shore, the shells she sells are sea-shells, I'm sure, for if she sells sea-shells on the sea-shore, then I'm sure she sells sea-shore shells." Sám jsem měl problém ta slova napsat bez zaměňování slova "sell" a "shell". Je to možná jeden z nejlepších anglických jazykolamů - věděli jste však, že inspirací pro něj byla právě Mary Anning? Shelley Emling pro úvod uvádí, že na začátku 19. století měla většina lidí v Anglii víru v neměnnost druhů, neměnnost planety a ve stvoření světa všemocným božstvem během šesti dnů. Uvádí: "Maryiny mnohé nálezy položily základ pro evoluční teorii Charlese Darwina, objasněnou v jeho O původu druhů z roku 1859. Darwin vycházel z Maryiných fosilních tvorů jako nevyvratitelného důkazu, že život v minulosti byl ničím jako život v současnosti. Mary byla hluboce věřící a - jako Darwin - byla nejspíše nervózní z toho, co nacházela. Nemohla si vůbec představit, kam její objevy zavedou ji, a nakonec Darwina, a zbytek světa." K nerovnostem, se kterými se Mary Anning setkávala, autorka píše: "Podle práva svého narození Mary nikdy neměla vyrůst ve slavnou lovkyni fosilií a geoložku. K tomu, že byla extrémně chudá, Mary Anning byla také marginalizována záležitostmi, jež nebyly v její přízni: jejím pohlavím, regionálním dialektem, postrádáním formálního vzdělání a věrností Dissenterovské víře, náboženskému vláknu, jež nebylo konformní s učeními zavedené anglikánské církve." English Dissenters nebo též English Separatists byli protestanty viditelnými od 16. do 19. století, a dařilo se jim v britském protektorátu Olivera Cromwella mezi lety 1653 až 1659. V době Maryina života však byli vidět čím dál méně, a jak se čtenář později v této knize dozví, v posledních letech svého života se i slavná lovkyně fosilií přidala k Anglikánům s nadějí, že to pomůže jejímu sociálnímu statutu (asi to však byla naděje falešná). Čtenář se také v prologu dozví o tom, jak se Shelley Emling k zájmu o Mary Anning dostala; neslyšela o ní až do té doby, co se svým manželem a dětmi zamířila na dovolenou na Jurské pobřeží a navštívila Lyme Regis Philpot Museum, v jehož druhém patře se nachází trvalá expozice o Mary Anning (neobsahuje však žádné z jejích fosilních nálezů, mnohé byly ztraceny anebo se nacházejí ve větších institucích, včetně Přírodovědného muzea v Londýně). Právě navštívení této expozice Shelley Emling zaujalo natolik, že se rozhodla zhotovit tento životopis.

V první kapitole, Snakestones, Thunderbolts and Verteberries (Hadí kameny, blesky a fosilizované obratle), se čtenář seznámí především s Maryinými rodiči, Richardem Anningem a Molly Anning (rozenou Moore), kteří se v roce 1793 nastěhovali do Lyme Regis z nepříliš daleké vesničky Colyton poté, co se vzali. Protože ženám bylo tehdy zakázáno rozhodovat o svých životech a dění v rodině, byl to nejspíše Richard, kdo byl zodpovědný za plán změnit místo pobytu. Čtenář se dozví, že jihoanglické pobřeží tehdy lákalo čím dál více lidí: "S prostorem ideálně vhodným pro populaci čítající 800 osob, hlavní část vesnice se stala domovem nejméne 1250 většinou chudých rezidentů do té doby, než se Richard a Molly Anning přistěhovali. Výsledkem byly žalostné hygienické podmínky, a kompaktnost městečka napomáhala rapidnímu šíření špíny a nemocí." Úzké uličky a značné množství dřeva v jednotlivých stavbách napomáhaly také snadnému šíření požárů, tom se však čtenář více dozví až v jedné ze závěrečných kapitol. První kapitola knihy dále čtenáře seznamuje s počátky geologického výzkumu v Lyme Regis a jeho bezprostředním okolí. Lidé zde již byli obeznámeni s tzv. "hadími kameny" (anglicky snakestones), což byly ve skutečnosti fosilie schránek amonitů. Místní jim říkali "cornemonius", a věřili, že mají magické účinky, a že jsou kupříkladu schopné pomoci obětem zmijího uštknutí. Vylíčeny jsou také historické události, které by neměly zájemci o život Mary Anning unikat - například hrozba Napoleonských válek, kvůli kterým byla finanční situace mnoha lidí v Dorsetu opravdu velice těžká. Autorka popisuje, jak se Richard Anning přidal k protestantským Dissenterům (později Kongregacionalistům), a první měsíce malé Mary Anning narozené v květnu 1799, která dostala své jméno na počest předchozí dceři Anningových, jež ve věku 4 let se svým dvouletým bratříčkem zemřela v plamenech krbu. Shelley Emling rozebírá nehodu, která se malé Mary stala ve věku 15 měsíců, kdy ji spolu s její "dočasnou chůvičkou" Elizabeth Haskings zasáhl blesk; Elizabeth zemřela, miminko však nikoliv. V roce 1805 se Mary seznámila se sestrami Philpotovými. Richard svou dceru už jako malou brával na výlety za fosiliemi na pobřeží; ačkoliv si původně vydělával na živobytí opravami nábytku (jednou byla jeho zákazníci téměř i Jane Austen, jež Lyme Regis navštívila nakrátko v letech 1803 a 1804, ale kvůli ceně, jakou jí za opravu nabídl, odmítla), čím dál více se přeorientovával na prodej pozoruhodných kamínků z pláže. Jednoho letního dne 1807 však spadl z útesu, a zranění zřejmě napomohla k jeho pozdější smrti.

Hlavním tématem druhé kapitoly,  Fantastic Beast (Fantastické zvíře), je objev první kostry jistého jurského mořského plaza druhu Ichthyosaurus communis. Jeho lebku nalezl v létě roku 1811 Maryin starší bratr Joseph, ale byla to Mary samotná, kdo nato zamířil na pláž a vydobyl z horniny celý zbytek kostry. Bylo jí tehdy 12 let: "Pracovala se svým kladívkem, odlupovala kusy horniny, a nejprve našla několik velkých obratlů, až tři palce širokých. Jak postupovala, kousek po kousku, bylo možné rozpoznat několik žeber zapuštěných ve vápenci, některé stále spojené s žebry. Podařilo se jí přesvědčit některé z mužů ve městě, aby jí pomohli extrahovat těchto pár prvních fosilií ze stěny útesu. Postupně odhalili celou páteř, tvořenou až 60 obratly." Maryina práce s odkrýváním kostry nebyla nepřehlédnuta: "V tuto dobu, měsíce po začátku vykopávky, byl téměř každý ve městě obeznámen s tím, že Mary našla něco skutečně neuvěřitelného mezi útesy. Když sama analyzovala svůj nález, Mary si byla jistá, že odkrývala obrys něčeho, co muselo být nějakým druhem monstra. ... bylo fantastické. Tvor měl ploutve jako delfín, ústa jako krokodýl a špičatý čenich jako mečoun. Jeho páteř byla jako páteř ryby, ale hruď mohla patřit ještěrovi." Co se s tímto nálezem stalo, jak důležitý pro rodinu Anningových byl a jak je také finančně nasměroval, to je jistě každému známo: "Maryin Ichthyosaurus, jak byl nakonec pojmenován v roce 1817, byl odkoupen za až 23 liber - dost na to, aby byla rodina uživena po více než šest měsíců a možná i dost na to, aby mohla začít platit Richardův dluh." Richard totiž dlužil Henrymu Hoste Henleymu, vlastníkovi pozemku, na němž byl Ichthyosaurus na pláži nalezen, nemalých 120 liber, které pak museli zaplatit Molly, Mary a Joseph. Ve třetí kapitole, An Unimaginable World (Nepředstavitelný svět), se čtenář nejprve dozví o tom, jak byl Maryin objev oznámen v novinovém plátku Dorchester and Sherborne Journal jako objev "krokodýlí" kostry z útesů Dorsetu. Shelley Emling uvádí: "Nejvíce se nade vše tyčil fakt, že kostra představovala jednu z prvních vážných výzev základů křesťanství, na kterých byla společnost postavena. Nikdo ve světě si nedokázal vzpomenout, že by takové zvíře někdy předtím viděl. A tak v čase v myslích lidí vyvstala otázka, na kterou se mnozí možná báli ptát: Jak mohl někdo nalézt ostatky tvora, který už neexistoval, když každá jedna bytost ve světě byla vytvořena ve stejný čas a se specifickým účelem milujícím a všemocným bohem? V 19. století se široce věřilo tomu, že zvířata se nestávala vyhynulými; jakékoli nezvyklé kuriozity byly vysvětleny jako pozůstatky zvířat žijících bez zjištění v dalekém koutu světa." V dnešním světě, kdy je každý jeho kout přístupný letadly či alespoň satelity pořizujícími snímky, se nám to může zdát směšné (nejste-li zastánci eurocentrické pavědy kryptozoologie, která se těší údajnou "možností" existence neptačích dinosaurů v "úžasné a nedostupné divočině" konžského pralesa), ale na začátku 19. století byla lidská představivost omezena řadou faktorů. Čtenář se dále dozví o tom, jak Charles Konig prve studoval Maryin nález, o teoriích neptunismu (Abraham Werner) a uniformitarianismu (James Hutton, později samozřejmě také Charles Lyell), a o velkém katastrofistovi a zakladateli komparativní anatomie Georgesi Cuvierovi.

Slavná malba zobrazující Mary Anning s kladivem v ruce a v přítomnosti svého psa Traye, zhotovená neznámým malířem. Na replice z roku 1847, zhotovené po Maryině zesnutí, míří její prst na amonita; na originále však nikoliv. Zdroj: Wikimedia Commons

Cuvierovi je věnována značná část 3. kapitoly. Autorka uvádí: "Nejdůkladnější a nejosvícenější pochopení tajů fosilií nepřicházelo z Londýna, ale z Paříže, kde nadějný francouzský přírodovědec Georges Cuvier vyvolal vlny debat svou přednáškou v roce 1796, v níž pronesl ohromující tvrzení: Některé druhy navždy zmizely z povrchu zemského. Nebyla to evoluce, v co věřil, ale idea, že každý druh se zrodil nezávisle a zůstal nezměněn, dokud nevyhynul." Píše o Cuvierově výzkumu kostí fosilních savců, včetně mamutů a mastodontů, který zaujal i tehdejšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona. Dále autorka píše o Jeanu-Baptistu Lamarckovi, který v roce 1809 ve své knize Philosophie Zoologique jako první popisoval "transmutaci", tedy evoluci (a připomíná, že slovo evoluce se začalo používat až dlouho po vydání Darwinova veledíla v roce 1859): "Lamarckovy evoluční teorie vyštvávaly nejen pro své náboženské implikace, ale také kvůli strachu, že nižší třídy se jich mohou chopit coby bojovného ryku; pokud se život může vyvíjet a zlepšovat, proč by neměly ony?" I proto po desítky a desítky roků shledávali lidé na politické levici Lamarckovy myšlenky velmi sympatické (vždyť sympatii jim vyjádřil i Stephen Jay Gould v úvodu knihy Jak neměřit člověka, přestože byl neodarwinistou). Cuvier samozřejmě neměl Lamarcka rád. Dále autorka ve 3. kapitole píše také o Williamu Bucklandovi, zbožnému a excentrickému prvnímu profesorovi geologie a pozdějším nálezci megalosaura, který se s Mary poprvé setkal v roce 1815. Čtenář se dočte i něco o jeho osobitém smýšlení: "Buckland byl tolik excentický, že jako mladý muž ohlásil svůj záměr projíst se celou zvířecí říší. Byl znám tím, že svým hostům servíroval kombinace vedoucí k nevolnostem, jako myši na toastu k večeři nebo dokonce ježka, 'dobrého a křupavého'. Jednou pobavil své přátele tím, že jim řekl, že jediná věc, co chutnala hůře než krtek, byla bzučivka rudohlavá." Ano, takový byl člověk, který popsal prvního dinosaura, dvě desetiletí, než slovo "dinosaurus" vytvořil Richard Owen, a který také věřil, že všemocný bůh stvořil uhlí v místech, odkud může být lidmi vydolováno. Ačkoliv společné hledání fosilií na lymeské pláži bylo pro Mary Anning a Williama Bucklanda přínosné, projevovaly se mezi nimi jasné rozdíly: "Mary jistě nikdy nepotkala nikoho, kdo byl trochu jako Buckland. Byl něčím k pozorování, a pro Mary byl někým k učení se od něj. Na rozdíl od Bucklanda byla Mary pragmatická a realistická.

Ve 4. kapitole, A Great Kindness (Velká laskavost), se čtenář dozví, jak se Mary Anning oblékala, jak to měla se čtením (kvůli chudobě měla totiž omezený přístup k četbě, a často tedy byla nucena pročítat stejný materiál znovu a znovu), a že se kromě sběru fosilií ráda věnovala i pitvě zvířat, například chobotnatců (zde dokonce Shelley Emling popisuje, jak Mary při takové pitvě sépie nebo kalmara postupovala). Její úspěchy s ichtyosaury narůstaly: "Mezi lety 1815 a 1819, když Mary nebylo ani 20, odkryla několik dalších kompletních exemplářů ichthyosaurů, což geologům jako Bucklandovi umožnilo vytvořit si lepší obrázek o anatomii těchto tvorů. Někteří, které našla, byli velcí pouze jako pstruh; jiní byli téměř tak velcí, jako kosticovci." Zde bych si dovolil poznamenat, že by bylo na místě uvést raději nějaký druh kosticovce, než pouze název celého parvořádu kytovců; mezi kytovci se přece nacházejí ti největší živočichové planety, včetně plejtváka obrovského, který je s délkou 30,5 metru a hmotností až 200 tun největším zvířetem, které kdy na naší Zemi žilo, a rozhodně velice, velice velikostně přesahuje i toho největšího z lymeských ichthyosaurů. Autorka se také vrací k Bucklandovi: "Na rozdíl od Mary měl sebe-zadaný účel své vášně. Nade vším byl Buckland odhodlán přesvědčit svět o tom, že geologie měla schopnost obohatit náboženství, ne ho podkopat." Ano, Buckland nebyl vůbec žádný intelektuální radikál; jeho úsměvné fantazie o uhlí nikoliv coby kaustobiolitu z fosilních rostlin, ale o surovině přímo ve své současné podobě stvořené bohem, jsem už psal výše. Autorka pak pokračuje: "Nejvíce osobně potěšujícím pro Bucklanda bylo, že úspěšně ospravedlnil, alespoň načas, důležitost nové vědy geologie, což znamenalo, že byl volný a mohl se vydávat na lov fosilií s posvěcením církví. To bylo pro Bucklanda důležité, neboť byl čím dál více posedlý neúplností fosilního záznamu, nedostatku, na který si Charles Darwin stěžoval o nějakých 40 roků později. S žádnými kostmi dinosaurů a dalších tvorů byl fosilní záznam vykreslován ze série ichthyosauřích nálezů - z nichž mnohé poskytla Mary." Jak jsem již psal, nebýt Mary Anning, paleontologie a geologie by nezačaly v takové podobě, v jaké začaly. V závěru kapitoly se čtenář dozvídá o vojákovi a sběrateli zkamenělin Thomasi Jamesi Birchovi, který do Maryina světa vstoupil v roce 1818, a rodině Anningových prokázal velkou laskavost, když se potýkala s chudobou. Aby jim finančně pomohl, prodal svou vlastní velkou sbírku fosilií, a celý výtěžek, 400 liber, odkázal Anningovým.

V 5. kapitole, A Long-Necked Beauty (Dlouhokrká kráska), se čtenář dozví o Maryině nálezu dlouhokrkého plesiosaura. Zatímco bylo popisováno čím dál více ichthyosauřích druhů (I. platyodon a I. vulgaris), nalezla Mary v prosinci 1823 na lymeském pobřeží skutečný bizár: "Ven se dostaly obratle, pánevní kosti a - jedno po druhém - řada žeber hluboce zapuštěné do stěny útesu. Nejprve jich byly 4, pak 6, pak konečně 14. Po troše dalšího vykopávání byly odkryty také jemné kosti něčeho, co vypadalo jako čtyři končetiny - nebo to mohly být ploutve? Tvor začínal připomínat nijoliv krokodýla, ale spíše něco jako želvu s plochou tlamou a zavalitým krátkým ocasem a - což bylo nejpodivnější - abnormálně dlouhým krkem." William Conybeare pak zvíře pojmenoval Plesiosaurus. Autorka popisuje, jak Cuvier pochyboval o validitě plesiosaura a měl za to, že šlo o podvrh: "Pro Mary jistě Cuvierovy obavy byly neštěstím. Pokud by ostatní přesvědčil, že nová fosilie byla podvrhem, reputace rodiny Anningových by mohla být navždy zruinována." Geologická společnost v Londýně nakonec došla k závěru, že první plesiosauří kostra nebyla podvrhem, a Cuvier přiznal, že učinil chybu v úsudku. Autorka o důležitosti tohoto nálezu píše: "Byl to Maryin objev plesiosaura, co dalo impuls k vážnému rozjímání o evoluci, jež o léta později ovlivnily Darwinovy evoluční teorie. Ačkoliv ichthyosaur byl prvním vyhynulým zvířetem známým vědě, nebyl zcela odlišný od dnešních delfínů a tuňáků. Ale plesiosauři byli tak odlišní od kteréhokoli současného zvířete, že nemohli být jednoduše zamítnuti jako odrůda známého žijícího tvora." Následují i pasáže o Bucklandově popisu megalosaura a Mantellově popisu iguanodona; mimochodem, bylo vám známo, že zub iguanodona nalezla Mantellova manželka Mary Ann, které však Gideon pro svou nenávist k ženám odmítl dát za nález kredit? Vážně by stálo za to přepsat ty knížky o dinosaurech, jež kredit dávají jemu! Čtenář se dozví také o Maryině nálezu žraloka rodu Hybodus, který pak v roce 1837 formálně popsal Louis Agassiz. Kapitola obsahuje také ukázky korespondence mezi Mary Anning a Frances Augustou Bell, kterou měla Mary velmi ráda a oslovovala ji "Fanny". V jednom z dopisů Fanny popsala, jak se za bouře zaplavilo přízemí domu Anningových. 6. kapitola, The Hidden Mysteries of Coprolites (Skryté taje koprolitů), je věnována Maryině seznámení s geologem Roderickem Murchisonem a jeho manželkou Charlotte (o čemž pojednává již zmíněný snímek Ammonite z roku 2020), a Maryině a Charlottině společnému pročesávání lymeských pláží na jaře roku 1828. Značná část kapitoly je věnována také Bucklandově obsesi "bezoárními kameny", tedy koprolity, zkamenělým trusem; autorka také uvádí, že Buckland dříve studoval fosilní trus jeskynních hyen v Kirkdale), a sdílí se čtenářem vtipnou básničku Bucklandova studenta Johna Duncana o profesorově intoxikaci koprolity. Kapitola pak končí Maryiným objevem jurské paprskoploutvé ryby Dapedium politum

Sedmá kapitola, Finally, the Big City of London (Konečně, velké město Londýn), začíná tragickou událostí, kterou bylo úmrtí Frances Bell, Maryiny milované známosti. Shelley Emling dále popisuje její objev jurského pterosaura rodu Dimorphodon, který byl v době svého objevu považován za "největšího tvora, který kdy vzlétl do vzduchu"; jak se jen věci od té doby změnily (a mimochodem, jednoho z pravých rekordmanů, rod Quetzalcoatlus autorka zmiňuje v epilogu!), a nastiňuje také objev prvního pterosaura učiněný Cosimem Collinim, bývalým sekretářem Voltaira, v bavorském Solnhofenu v roce 1784 (jde samozřejmě o Cuvierem pojmenovaný rod Pterodactylus). Čtenáři je představen velice důležitý článek Age of Reptiles (Doba plazů) Gideona Mantella, vydaný v roce 1829, který v podstatě světu představil mezozoikum: "Tento článek byl první, který měl za cíl shromáždit detailní důkazy pro éru plazů, jež předcházela éře savčí nadvlády, čímž navrhovala pomalý postup od primitivních plazů po pokročilé savce čtvrt století předtím, než Charles Darwin vydal O původu druhů. Mantellova vize zemské historie před 245 až 65 miliony let byla mnohými považována za divokou, a jasně zapouzdřila děsivou ideu času, v němž 'byla země obývána čtvernožci té nejotřesnější velikosti. Tito plazi byli pány stvoření před existencí lidské rasy!'" Shelley Emling zmiňuje také prvního zarputilce, jenž odmítal, že by pterosauři byli vyhynulí - samozřejmě to byl křesťanský dogmatik, reverend William Kirby, jinak zakladatel oboru entomologie. Popsán je také vliv Lyellova díla Principy geologie (Principles of Geology), jehož první díl byl vydán v roce 1829: "Jedním mužem, který zhltl Lyellův mezníkový text, byl Charles Darwin, jenž jej četl na palubě HMS Beagle, lodi Britského královského námořnictva plavící se od roku 1831 na pětileté expedici z jedné exotické lokace na druhou. Později Darwin přiznal, že byl velmi inspirován touto prací, galvanizovanou zvláště Lyellovým silným, ač subtextovým zesměšňováním jak víry v potopu světa, tak ve víru v nedávné stvoření spíše než starodávné. Darwinovy vlastní zkušenosti během jeho cesty jen podpořily teorie geologů o tom, jak posuny zemské kůry jsou jedním z trvajících, postupných, planetu tvořících sil." Když se Joseph Anning, Maryin bratr, oženil s Amelií Reader v roce 1829, uvádí k tomu autorka následující: "Mary to tak nemusela vidět. Mohla být také žárlivá, že její jediný sourozenec - její neustálý společník v životě od narození - našel někoho, s kým mohl sdílet život, zatímco ona ne." Toto je divoká spekulace; Mary Anning mohla mít tajně vztahy se ženami, o čemž spekuluje právě film Ammonite, nebo byla aromantička a asexuálka, a romantické a intimní vztahy nevyhledávala. Takové pasáže o tom, jak se asi Mary mohla cítit ohledně vztahu toho člověka s tím člověkem, podle mě trochu ruinují tuto jinak výbornou knihu - vždyť té paní, jež zesnula před zlomením 19. století, přece do hlavy nevidíme. V kapitole je také popsán Maryin jediný výlet do Londýna v létě 1829, kdy přespávala v domě Murchisonových (tam se také odehrává předposlední scéna filmu Ammonite), a navštívila londýnská muzea, od Somerset House po Britské muzeum. 

V úvodním odstavci 8. kapitoly, An Amazing New Fish (Úžasná nová ryba), se dočteme: "Ačkoliv jí bylo teprve 30, Mary se mohla cítit mnohem starší na svůj věk, po takovém množství let stráveném fyzicky vysilující prací. Mohla také vypadat o hodně starší. Ale v duchu byla stále dost mladá na to, aby ji svedly nepopiratelná lákadla přelidněných ulic a uliček Londýna. Vrátila se nicméně ke svému lovu fosilií s takovým odhodláním, s jakým se potýkají závodníci před čárou finiše." Ačkoliv v říjnu a listopadu 1829 neměla při lovu fosilií na lymeském pobřeží štěstí, na začátku prosince onoho roku se jí poštěstil nález pravěké chiméry druhu Squaloraja polyspondyla, kterou coby zástupce paryb identifikoval doktor Henry Riley, který se k jejímu studiu dostal poté, co byla odkoupena Johnem Naishem Sandersem a umístěna do Bristolské instituce. Část této kapitoly je věnována také úmrtí krále Jiřího IV., nejméně oblíbeného z členů britské královské rodiny, který si ke konci svého života vymýšlel, že bojoval jako voják v bitvě u Waterloo a byl závislý na alkoholu a opiu. V následujících letech přišly změny, a autorka věnuje pár slov i měnící se podobě třídní společnosti: "... v 18. století, jen jedna třída v Británii - aristokracie - měla moc jak v politice, tak ekonomice. Zbytek společnosti byl rozdělen do malých kapes vybudovaných na statusových žebříčcích, které nebyly tím samým, čím byly sociální třídy. Sociální třídy byly vytvořeny kolem ekonomických zájmů, zatímco statusové žebříčky byly založeny na oceněních cti zaměstnání či rodinné příslušnosti. Toto vše se však změnilo ve 30. letech 19. století, kdy se termíny dělnická třída a střední třída staly velkou součástí mluvy, což reflektovalo vzrůst společenských tenzí. Jistě, rozvíjející se sociální třídy se měnily v konfliktní skupiny, držené pospolu porobou chudších lidí." S rozvíjejícím se kapitalismem a vzrůstajícími nerovnostmi to Mary Anning neměla jednoduché: "Kvůli vysokým daním, nízkým mzdám a ekonomické nejistotě, jež všechny konspirovaly proti ní, Mary shledávala prodej fosilií ještě těžším ve 30. letech než v letech dvacátých. Těžko se jí hledalo byť jen jednoho bohatého gentlemana ochotného zaplatit za takové lehkomyslnosti. Také nejlepší muzea si dávala pozor na vyčerpání limitovaných financí i za ty nejlepší a nejúplnější z koster." Tenkrát ji ve finanční tísni pomohl Henry de la Beche, mimochodem člověk profitující z plantáží cukrové třtiny na Jamajce a neplacené práce otroků na oněch plantážích, když nakreslil slavnou malbu Duria Antiquior - A More Ancient Dorset, zobrazující ichthyosaury, plesiosaury a dimorphodony, z jejíhož prodeje měla Mary profit. Autorka samozřejmě připomíná, jak velký vliv měla Duria Antiquior na pozdější paleoart. Uvádí také, že kostra plesiosaura odkoupená konzervativním politikem Williamem Willoughbym za 200 liber, kterou Richard Owen prohlásil za "Hawkinsova plesiosaura" (po lovci fosilií Thomasi Hawkinsovi, který je čtenáři blíže představen v další kapitole této knihy), ve skutečnosti našla Mary; jen jeden z mnoha uváděných příkladů ignorance jejích přínosů paleontologii a přepisování jejího jména jmény mužů. Kapitola končí Maryiným opuštěním Dissenterů a přechodem k Anglikánům.

9. kapitola, Spilling Secrets (Prozazení tajemství), se zabývá Maryiným přátelstvím s Annou Marií Pinney, jež se do Lyme Regis nastěhovala v říjnu 1831, a stala se jednou z jejích nejbližších přítelkyň, přestože matka Anny Marie své dceři nejprve zakázala se s lovkyní fosilií stýkat. Autorka uvádí, co Anna Maria Pinney o Mary Anning napsala ve svém deníku: "Po jejich prvním ránu stráveném hledáním fosilií, Anna Maria si poznamenala, že Mary 'jásá v tom, že se nikoho nebojí, a říká vše, co se jí zalíbí... urazila by celý svět, kdyby nebyla považována za privilegovanou osobu... byla v mé přítomnosti velice zábavná, ale pomlouvala a urážela skoro každého v Lyme, a extrémně se vysmívala mladým sebestředníkům, o nichž tvrdila, že jsou hlupáky, ne muži." Nutno podotknout, jak se čtenář ostatně v knize několikrát dočte, že obyvatelé Lyme Regis nepohlíželi na Mary Anning s velkým respektem; ani ne s takovým, s jakým se setkávala od mužských odborníků, kteří občas opomínali zmínit její přínosy. V této kapitole se dočtete více úryvků z deníku Anny Marie, jež v detailech popisují, jak se Mary cítila, jak byla ukřivděna a jak všechny ty nespravedlnosti vnímala, byť byla ke všem vstřícná a milá. Nakolik jsou autorčiny spekulace o tom, že Mary mohla mít city k Henrymu de la Bechovi, opět rozebírané v této kapitole v návaznosti na slova Anny Marie o Maryině přiznání emoční bolesti, zasazené ve skutečné realitě toho, co Mary prožívala, těžko říci. O tom, jak Anna Maria vnímala Mary Anning, autorka píše: "Obecně Anna Maria vykreslila směsný obrázek Mary, a popisovala ji jako zároveň statečnou a neomalenou, často naštvanou, někdy arogantní, ale také ochotnou pomoci komukoliv, kdo to potřeboval." Část kapitoly je věnována Mantellově objevu třetího dinosauřího rodu, kterým byl Hylaeosaurus, v roce 1832, kdy Mary nalezla "dalšího enormního ichthyosaura, tento byl neuvěřitelných 30 stop dlouhý, dokonce větší než hroch." Čtenář se také více dozví o Thomasu Hawkinsovi, který v červenci 1832 nechal rozebrat útesy zvané Church Cliffs, čímž se mu podařilo objevit zbytek kostry prve spatřený Mary; svého času to byla největší kostra druhu Ichthyosaurus communis. Zbytek kapitoly je věnován pokusům umožnit ženám navštěvovat přednášky Charlese Lyella v King's College v Londýně; Roderick Murchison si přál, aby na ně mohla zamířit i Charlotte, bez ní by prý na přednášky nechodil, a Lyell sám na ně chtěl zavést svou snoubenku Mary Elizabeth Horner. Je velice zajímavé, že po dvou přednáškách zasáhl - ze všech možných lidí - biskup, tedy ano, zase další církevní dogmatik nenávidějící ženy, a Lyellovi tento progresivní politický krok zarazil. Lyell dal na škole výpověď, a své přednášky dokončil v Královské instituci: "Byla to vzácná ukázka nesouhlasu ve světě, který se zdál být zcela soustředěn na vyčleňování žen z vědeckých studií." Je hrozivé, že i Buckland, který trávil tolik času s Mary a tolik se toho od ní naučil, napsal Murchisonovi dopis, ve kterém ho káral za to, že svou manželku chtěl na Lyellovy přednášky vodit.

Duria Antiquior, slavná malba Henryho De la Beche, jež byla základem paleoartu, a z jejíhož prodeje měla Mary Anning v době své finanční tísně profit. Zdroj: Wikimedia Commons

10. kapitola, Esteemed Visitors (Vážení návštěvníci), začíná další tragickou událostí Maryina života - ztrátou jejího psa Traye, na kterého se v říjnu 1833 sesunul kus útesu. Přiložený úryvek z dopisu, který Mary napsala pro Charlotte Murchison, dokazuje, že si byla vědoma, že obětí klidně mohla být ona sama. Nato Shelley Emling zmiňuje další moment, při němž lovkyně fosilií téměř přišla o život, a to v prosinci stejného roku v úzké lymeské uličce - ke zdi ji skoro přimáčkl vůz. Čtenář se dozví, jak tehdejší Vánoce Mary oslavila se sestrami Philpotovými a Henrym De la Bechem; o tom, jak De la Beche a Buckland stále věřili v katastrofismus i po publikování Lyellových Principů geologie; o Darwinově podpoře Lyellova uniformitarianismu; o De la Bechově nálezu devonských vrstev, tvořící celý geologický útvar mezi silurem a karbonem; a o Maryiným seznámením s Louisem Agassizem, který se od ní rád mnohému přiučil o fosilních rybách, jež byly jeho velkým zájmem, a jak Agassiz jako první ocenil Maryiny zásluhy pojmenováním fosilních ryb na její počest: "Agassiz byl jedním z mála spolupracovníků, který Mary ocenil. Byl to právě Agassiz, kdo v roce 1841 zaslouženě po Mary pojmenoval druh ryby: Acrodus anningiae. V roce 1844 pojmenoval na její počest ještě další druh ryby: Belenostomus anningiae. Agassiz také pojmenoval druh fosilní ryby po Elizabeth Philpot: Eugnathus philpotae. Takové průkazy respektu k ženám nebyly mezi Maryinými britskými kolegy slýchány. Každý jeden z jejích nálezů byl pojmenován po mužích." Právě v této kapitole zmiňuje autorka Mantellovu misogynii, a tak si myslím, že mohla zmínit také Agassizův vědecký rasismus - Agassiz totiž mezi všemi mužskými vědci v této knize působí jako svatoušek, ale tím rozhodně nebyl (vzpomeňme ještě také na jeho dogmatické odporování Darwinovým myšlenkám, kvůli čemuž se mu v posledních letech života všichni jeho studenti vysmívali, zatímco evoluce vítězila). Čtenář se také dozví o Maryině seznámení s Richardem Owenem: "Mary nebyla zastrašena pověstí svého návštěvníka. Kdyby něco, mohla k němu cítit zlobu. Jistě mohla být naštvána, že o rok a půl dříve ji Owen urazil, když popsal ve velkém detailu pro Geologickou společnost v Londýně jejího pozoruhodného plesiosaura macrocephala - aniž by jí za něj dal kredit." 11. kapitola, The Earth Moves (Země se hýbe), seznamuje čtenáře s událostí Vánoc 1839, kdy rodina Critchardových v Lyme Regis přišla o střechu nad hlavou kvůli největšímu sesuvu v historii města. Spolu s Mary Anning se pak na něj přišli podívat i Buckland a Conybeare. Následují informace o Agassizově propozici doby ledové, o smrti Maryiny matky Molly Anning, o Owenově rozpoznání dinosaurů coby jedinečné skupiny zasluhující si vlastní jméno, o neštěstích, jež potkala rodinu Mantellových a úryvky básní, které si Mary opsala ve svém sešitě. Jedním z nich je úryvek z básně Solitude (Samota) od Henryho Kirka Whitea, na který si též můžete vzpomenout z filmu Ammonite. Kromě toho měla Mary ráda i básně Lorda Byrona. V závěru se dočtete o setkání Carla Gustava Caruse, autora konceptu obratlovčího archetypu, s Mary Anning v jejím obchůdku s fosiliemi v roce 1844.

Mary Anning zemřela ve věku pouhých 47 let na rakovinu prsu. Jejích posledních dnů se týká 12. kapitola, The Making of a Legend (Tvoření legendy): "... necítila se nejlépe. Více a více byla letargická, zbavena energie. Zřejmě byla bledá a ztrácela váhu. Ze všeho nejvíce znepokojující však pro ni mohla být skutečná a hlodavá bolest v její hrudi, jejímž středem byl velký výrůstek. Každý den přes něj mohla přejet prsty, aby zjistila, jestli tam stále je. A vždy tam byl. Možná o něm řekla Elizabeth Philpot, a její kamarádka Mary dost možná doporučila, aby navštívila doktora." Ke špatnému zacházení žen s rakovinou prsu se autorka vyjadřuje v dalším odstavci: "V oněch dnech byla diagnóza rakoviny prsu rozsudkem smrti. Nesla s sebou tak neutěšenou prognózu, že mnozí lékaři odmítali pacientky informovat, a preferovali doručit špatné zprávy raději jejich rodinám. ... Do 19. století byl jediným nabízeným prostředkem extrémně krutý a riskantní chirurgický zákrok, před nímž si lékaři dokonce málokdy umývali ruce. Teprve na konci 19. století se mastektomie konečně začaly stávat častými zákroky. Ale za Maryina života byly ženy s diagnózou rakoviny prsu považovány za tak ztracené případy, že jim často byla zamítnuta extenzivní či prodloužená péče nebo přijetí do nemocnic." Strašlivé. Když si uvědomíte, že toto byla Anglie v polovině 19. století, ani ne 200 let zpět - hrůza. Ke sklonku svého života se Mary snažila bolest v prsou zahánět laudanem, desetiprocentním roztokem opia v alkoholu, který tehdy stál méně, než džin. Stále však pracovala, a ačkoliv byla kvůli droze někdy unavená, depresivní a zmatená, jindy byla čilá a ostražitá. Shelley Emling uvádí jednu básničku, kterou v té době Mary napsala na počest Rodericka Murchisona; dělala si v ní legraci ze Sedgwicka, Bucklanda, Agassize a Owena. Poté, co v roce 1847 zesnula, napsal o jejím obrovském přínosu například Charles Dickens, jehož text z časopisu All the Year Round je v The Fossil Hunter otištěn, a Henry De la Beche o ní hovořil na pódiu před členy Geologické společnosti v Londýně. Zbytek kapitoly se týká pozdějších osudů Maryiných mužských kolegů, Owenova založení Přírodovědného muzea v Londýně a nakonec prohlášení Jurského pobřeží Světovým dědictvím UNESCO v roce 2001. V Epilogu se dále čtenáři dozví, jak odkaz Mary Anning oslavuje město Lyme Regis, a jak naše poznání prehistorického života i současných plazů postoupilo v posledních desetiletích, kdy titul "největší masožravý dinosaurus" měnil své nositele, a kdy za jedny z největších mořských predátorů druhohor začali být považováni jurští pliosauři, s jejichž ostatky bohužel Mary Anning nikdy neměla tu čest. 

The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World je výbornou, informativní, hutnou, čtivou biografií ženy, bez které by současná věda a vůbec současný svět nevypadaly tak, jak dnes vypadají. Oplývá historickým kontextem, sleduje vývoj geologie a paleontologie, jakož i prvopočátky evoluční biologie, za života Mary Anning, a seznamuje čtenáře s jejími nejvýznamnějšími nálezy, které měly tak velký vliv na první uvažování o vývoji naší planety, o vývoji jejích druhů a limitech myšlení doby, v níž Mary Anning žila. Považuji ji za výtečnou, hodnotnou četbu, ze které si každý jistě mnohé odnese. Je důležité vědět, kteří lidé ovlivnili naši společnost a její porozumění historie Země. Mary Anning mezi ty lidi patří, a je nepopiratelně přínosné ji prostřednictvím této knihy od Shelley Emling lépe poznat.

Nejčtenější