pátek 17. ledna 2025

Obrázek týdne 17. 1. 2025

To ten čas letí. Máme již třetí lednový pátek, což samozřejmě znamená třetí letošní Obrázek týdne na blogu Blogorgonopsid! Stále se nemohu zbavit své touhy přidávat do této rubriky zasněžená a zaledovatělá díla. Je ostatně leden, myslím tedy na led, a i když venku není moc sněhu, mělo by být momentálně pod nulou, takže na tričko to zrovna není. Včera jsem při hledání ledových obrazů nalezl toto dílo. Vzdálíme se opět paleoartu, a podíváme se společně na fotografii pořízenou před 30 roky, kdy jižní ledovce nebyly ještě v tak katastrofickém stavu kvůli změně klimatu, jako dnes, byť i tehdy se jim již nedařilo nejlépe. Autorem tohoto snímku je Cherry Alexander. Spolu s Barrym Alexanderem pořizuje skvělé fotografie z polárních regionů, pro více se podívejte na web Nature Picture Library. Jak se vám tato fotografie líbí?


Popisek k obrázku: Skupina tučňáků uzdičkových (Pygoscelis antarctica) se shromáždila na hladkém okraji kusu obrovského modrého ledovce. Jejich štěkavé živoření přehlušuje hluboké tóny vyluzované nárazy pomalu se vlnící oceánské vody o ledovec. Někteří z nich se chystají seskočit dolů, do vod plných krilu, hlavonožců a ryb, kterými se tento ptačí druh živí. Za potravou jsou tučňáci uzdičkoví schopni každodenně odplavat až 80 kilometrů od pobřeží, a pak se zase vrátit. Je možné, že až se na moři nasytí, sejdou se do méně než osmnácti hodin opět na tomto místě, na modrém ledovci. Pár tučňáků už do vody zamířilo, a zahájilo tak nový lov. Nejsou však jediným ptactvem, které velký kolos čnící nad Jižním oceánem přilákal. Nad tučňáčí skupinou vidíme letět buřňáka holubího (Pachyptila desolata), modronohého zaoceánského cestovatele s rozpětím křídel kolem pětašedesáti centimetrů. Na rozdíl od nich není lovcem ryb, ale specializuje se na požírání zooplanktonu, který polyká po procezení vody skrze svůj zobák. Momentálně se nachází příliš vysoko, aby se k nějakému zooplanktonu dostal, a spíše si užívá let nad majestátním útvarem tvořeným vodou v pevném skupenství. Snímek byl pořízen na březích ostrova Zovodovski, který je součástí Jižních Sandwichových ostrovů. Od doby, kdy tato fotografie byla vydána, tedy od roku 1995, se Antarktida výrazně proměnila. Takový ledovec Drygalski na východním pobřeží Grahamovy země ztrácel mezi lety 1995 a 2019 každým rokem 4 gigatuny svého objemu. Ledové čepičky dnes tají šestkrát rychleji, než v 90. letech; grónský a antarktický ledovec dohromady v letech 1992 až 2020 ztratily 7560 miliard tun ledu. Klimatická změna je zásadním problémem pro tučňáky uzdičkové, a ze všech současných problémů pro ně představuje primární nebezpečí. Úkazy, jako je tento modrý ledovec, jsou dnes mnohem vzácnější, než před oněmi třiceti roky, a vzácnějšími se budou stávat i nadále, nezačneme-li změnu klimatu efektivně řešit.

Tato fotografie vysloužila Cherry Alexander v roce 1995 cenu Wildlife Photographer of the Year. Fotografická dvojice Barry a Cherry Alexanderovi je autory publikace 40 Below: Traditional Life in the Arctic, shromažďující fotografie ze života indigenního obyvatelstva opačného ledového kusu planety. Kromě toho byli konzultanty při tvorbě dokumentárního cyklu Human Planet od BBC, vydaného v roce 2011.
Jak vidíte, rád věnuji v posledních měsících značnou pozornost tučňákům. Ke druhu vyobrazenému na této fotografii patřil i slavný gay pár Roy a Silo ze Central Park Zoo v New Yorku! 
Co dalšího můžete na blogu čekat v brzké době? Těšte se na druhou část 6 vybraných druhů kynodontů! Jinak stále platí tišší režim, přispívám tedy jen párkrát týdně. Poněvadž k tomu nebudu mít zřejmě jinou příležitost, alespoň závěrem tohoto článku bych ty z vás, kteří mají zájem o přírodopisné dokumenty, chtěl upozornit na Winterwatch 2025, který se začne vysílat příští úterý, 21. ledna, na BBC Two. Nenechte si ho ujít!

středa 15. ledna 2025

Random Bird #33: Chaluha příživná

Vědecký název: Stercorarius parasiticus,
Rozšíření: Aljaška, arktická Kanada, Grónsko, Island, Skotsko, severní Skandinávie a Sibiř; dále pobřeží Jižní Ameriky, jižní a západní Afriky, Nové Guineje, Austrálie a Nového Zélandu,
Velikost: délka 41 až 48 cm, rozpětí křídel 107 až 125 cm, hmotnost 300 až 650 g.
Mezi chaluhy rodu Stercorarius je řazeno sedm druhů, přičemž typovým druhem (tedy prvním formálně popsaným) je právě chaluha příživná. Jméno jí nedal nikdo jiný, než Karl Linné, a to v roce 1758, když její popis zahrnul v 10. edici Systema Naturae. Považoval ji nicméně za zástupce rodu Larus, tedy za druh racka; rod chaluh Stercorarius zavedl o dva roky později Mathurin Jacques Brisson, na jehož díle pak Linné dosti závisel při tvorbě 12. edice Systema Naturae. Druhové přízvisko parasiticus se odráží i v tom českém, příživná; tito ptáci jsou podobně jako ostatní druhy chaluh typičtí kleptoparazité, a při letu obtěžují jiné ptáky, dokud je nepřesvědčí upustit kořist, většinou rybu. Jedná se o velice akrobatického letce, schopného létat rychlostí až 50 km/h nízko nad rozbouřeným mořem a po delší čas otravovat pronásledovaného ptáka. Své hnízdní období mnohé populace chaluh příživných v průběhu vývoje načasovaly tak, aby bylo souběžné s hnízdním obdobím toho či onoho druhu, na kterém kleptoparazitují. V oblasti severního Atlantiku a severního Pacifiku útočí například na racky tříprsté (Rissa tridactyla), ale také na alkovité (čeleď Alcidae). Mláďata vyvádějí chaluhy ve stejné době, jako jejich oběti, a pak dospělým rackům a alkounům kradou potravu. V hnízdním období je chaluha příživná doma na severní polokouli, ve výše zmíněných oblastech od Aljašky až po Sibiř. Většinou hnízdí na ostrovech nebo v tundře, a často blízko svých obětí; samice klade až čtyři vajíčka olivově hnědé barvy. Přiblíží-li se k hnízdu nějaký predátor, třeba liška nebo člověk, snášejí se rodiče na jeho hlavu ve snaze odradit a zahnat jej. Mimo období hnízdění jsou chaluhy příživné k nalezení na jižní polokouli; na březích Jižní Ameriky od Peru po jižní Brazílii, na pobřeží západní a jižní části afrického kontinentu a také na březích Austrálie, Nové Guineje a Nového Zélandu. Kromě ukradených ryb tito ptáci požírají také hmyz, hlodavce a vejce či mláďata jiných ptačích druhů. Ačkoliv se zástupci různých populací chaluhy příživné od sebe odlišují zbarvením - někteří jsou světlí, jiné tmaví - je druh brán jako monotypický, takže nezahrnuje žádné subspecie. Podle informací na webu organizace BirdLife International, aktualizovaných 10. prosince 2024, žije na naší planetě 400 000 až 600 000 dospělých ptáků tohoto druhu. Ačkoliv Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede na svém Červeném seznamu ohrožených druhů chaluhu příživnou jako druh málo dotčený, v Evropě je právě organizací BirdLife International od roku 2018 vedena jako ohrožená, přičemž evropská populace čítá 54 200 až 83 000 dospělých jedinců. Její úbytek souvisí s úbytkem o něch obětí jejího kleptoparazitismu, včetně již zmíněných racků tříprstých, jež jsou podle IUCN zranitelným druhem, a to kvůli současné klimatické změně a nadměrnému komerčnímu rybolovu. Nikterak dobrá pro chaluhy není ani ptačí chřipka (HPAI).


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:

neděle 12. ledna 2025

Nová kniha o starobylé DNA vychází 20. ledna 2025

Jen o málokterém tématu se médii, ale i populární fikcí šíří tolik nesmyslů, jako o DNA. Idea, že naleznutí genetické informace prehistorických živočichů je prvopočátkem v procesu jejich návratu do našeho světa, je sice romantická, ale absolutně neodráží realitu. Jurský park bude navždy fikcí, a cenit si jej můžeme spíše pro jeho anti-kapitalističnost (byť Crichton nebyl politicky žádný svatoušek, rozšiřoval třeba mýty o HIV) než pro pseudovědecké vysvětlení klonování neptačích dinosaurů. Senzaci vyvolávají také objevy starobylé DNA (též aDNA) našich prehistorických příbuzných či předchůdců ze starověkých časů. Internetem se šíří snadno zpochybnitelné příspěvky a mýty o využitelnosti genetických informací starodávných lidí. Z DNA se prostě stala celebrita, opěvovaná a vynášená do výše, a proto je třeba hovořit o její skutečné tváři, pro senzacechtivé ovšem již nepříliš přitažlivé. Nová kniha archeoložky, museoložky a interdisciplinární výzkumnice Anny Källén se starobylou DNA zabývá, a představuje její nedostatky a přínosy, jakož i příběhy a politiku, která interpretaci výsledků výzkumů ovlivňuje. Kniha nese název The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science, a 20. ledna 2025 bude vydána tiskem University of Chicago Press. Půjde o kvalitní, 163 stran dlouhou publikaci, která by měla být přečtena každým, kdo se vážně o problematiku výzkumu DNA vyhynulých organismů zajímá. Källén věnuje část nové publikace etice související s vytvářením narativů na základě výzkumů starobylé DNA, a řeší, kdo je pak zodpovědný, jsou-li tyto narativy využity pro nebezpečné politické projekty, například takové, které mohou ubližovat lidem na základě barvy jejich kůže. 

Obálka knihy The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science. Obrázek z webu Amazon.com

Genetička Maanasa Raghavan z University of Chicago napsala pro novou knihu recenzi s pozitivním ohlasem: "Källén se ponořuje do toho, jak byly techniky výzkumu starobylé DNA implementovány a interpretovány v kontextu lidské evoluce, a to jak uvnitř, tak mimo výzkum. V knize se zabývá třemi širokými aplikacemi starobylé DNA - migracemi ve velkém měřítku, genetickými vztahy mezi minulou a současnou populací a rekonstrukcí fenotypu - přičemž se pozorně dívá na řadu případových studií z existující literatury a pracuje na tom, aby byly odhaleny společenské dopady takových děl, včetně způsobů, jakými byla kooptována k prosazování rasistických programů." Recenze doktorky Raghavan ve mně o tuto knihu vzbuzuje velký zájem, protože mě téma spojení vědy a rasismu, popřípadě jiných typů institucionalizovaného útlaku, už nějaký čas zajímá. Lákavá je také recenze odborného zpravodajského časopisu Publishers Weekly: "Novináři a vědci podle této pronikavé studie šíří pochybné historické příběhy založené na nadměrné extrapolaci z důkazů DNA. Källén vysvětluje limity shromažďování DNA ze starověkých kostí a dalších archeologických nálezů a poznamenává, že DNA je často tak poškozená, že vědci mohou obnovit pouze méně než 10 % genomu... Osvětlení toho, že teorie genetiků o minulosti často říkají více o nich samých než o předmětech jejich výzkumu, poskytuje spoustu podnětů k zamyšlení." Věda je lidskou činností, a vědci mají své předsudky. Výzkumník s internalizovaným rasistickým smýšlením bude interpretovat výsledky svých dat jinak, než výzkumník bez předsudků. A proto je důležité číst knihy, jako je tato, abychom lépe porozuměli vědě jakožto lidské činnosti, a uměli k ní kriticky přistupovat.

Anna Källén pracuje pro Univerzitu Umeå ve Švédsku, a má na svém kontě řadu archeogenetických studií. Zmíněn může být její článek "Jsem Viking! DNA, populární kultura a konstrukce geneticizované identity" (I am a Viking! DNA, popular culture and the construction of geneticized identity), který vyšel v lednu 2021 v recenzovaném časopise New Genetics and Society. Při onom výzkumu se zabývala touhou být Vikingem u lidí s vikingskými předky v souvislosti s pre-existujícími diskurzy o této skupině lidí a o jejich DNA. Jedním z výsledků, ke kterým se při výzkumu došlo, bylo diskurzivní spojení figury Vikinga s bělošstvím; lidé hlásící se k vikingské identitě si nepřímo nárokují jakousi bělošskou identitu, a různé osobnostní rysy jsou pak těmito lidmi přičítány konstruktům vikingských berzerkerů a průzkumníků. Je to vskutku zajímavá práce, jistě neméně přínosný byl však také článek, který Anně Källén a jejím kolegům vyšel v Current Anthropology v prosinci 2024. Nese název Kamenná horečka: Propast mezi ideální a skutečnou praxí ve výzkumu starobylé DNA (Petrous Fever: The Gap between Ideal and Actual Practice in Ancient DNA Research). Výzkum se zabýval soutěživým hledáním archeologických pozůstatků používaných v genomických analýzách aDNA, přičemž tato soutěž ubližuje antropologickému výzkumu a poukazuje na asymetričnost a nerovnost v akademickém prostředí, spojenou s konflikty a etickými dilematy. Anna Källén bezpochyby řeší ve svých publikacích zajímavá, palčivá, snad až ožehavá témata, kterým je dobré věnovat pozornost. I z toho důvodu mám o její novou knihu rozhodně zájem.

Nezapomeňte tedy, že akademická publikace The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science vychází 20. ledna 2025. Ať už vás archeologie, genomické výzkumy, genetika, aDNA, etika ve vědě a různé ovlivňování vědy zajímá či ne, myslím si, že bude stát za to po této knize sáhnout a přečíst si ji! Ke koupi (nyní k předobjednání) je v paperbacku za 20 dolarů (489 českých korun) na Amazonu.

pátek 10. ledna 2025

Obrázek týdne 10. 1. 2025

I v druhém lednovém týdnu jsem se v rámci obrázkové rubriky rozhodl gravitovat k zimnímu paleoartu, tentokrát podstatně bělejšímu, než posledně. Krátce po publikování předešlého Obrázku týdne jsem na webu DeviantArt narazil na toto velice hezké dílo od britského paleoumělce Anthonyho Hutchingse, vystupujícího pod přezdívkou anthon500. Je to jeden z jeho starších obrazů, uveřejněný v roce 2013, kdy svůj účet na DeviantArtu založil. Jsem si jist, že na nějaké z Anthonyho děl už jste někdy narazili; třeba v roce 2021, když se na seznam britských spinosauridů umístili Ceratosuchops a Riparovenator, a médii běžně kolovala jeho rekonstrukce oněch dvou piscivorních potvor. Co říkáte na toto ledové dílo? 


Popisek k obrázku: Stádo mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius) bylo nuceno zavítat při svém pochodu na ledem pokryté jezero, a ke vší smůle se jeden z chobotnatců propadl. Jedná se o matriarchu stáda, kráčející vždy v popředí. Led její sedmitunové tělo nedokázal unést, a pro ni nyní nastává boj o holé přežití. S hlasitým, poděšeným troubením zvedá svůj chobot k obloze, a jedinou končetinou, totiž tou levou přední, se snaží vysoukat se ven z otřesně chladivé vody, která v rychlosti ubírá jejího tělesného tepla a znehybňuje zadní část jejího trupu. Mamut sebou zmítá, studivá voda smíšená se slinami mu teče po bradě, a led dále praská. Neštěstí přihlížejí ostatní členové stáda. Jedna samice, kterou doprovází její několikaměsíční mládě, se raději vzdaluje, aby náhodou také nedošlápla na tenký led a nepotkal ji stejný osud. Dvě samice kráčející za matriarchou jsou nyní představitelkami jakési naděje. Mohly by své kly zaklesknout za ty její, a pokusit se ji vytáhnout zpět na led. Ať se však snaží, jak mohou, jejich chůze je pomalá, a než se ke své dlouhaleté družce dostanou, může jí už nad ledem čnít jen špička chobotu. Život v době ledové je krutý, smrt číhá na každém kroku, ale co mamuty udržuje při životě, kromě silné tukové vrstvy a huňatého kožichu, je jejich hluboké sociální cítění. Podobně jako v případě dnešních slonů afrických (Loxodonta africana), i mamuti mohli táhnout v až tisícihlavých stádech. Jak napovídají jejich 11 000 až 11 300 let staré zkamenělé stopy ze St. Mary Reservoir v kanadské Albertě, stáda mamutů byla tvořena dospělci, subadulty i mláďaty. Ve stádech nicméně dominovaly dospělé samice, dospělí mamutí samci se v krajině pohybovali samostatně. Tato scéna se odehrává na Sibiři ve středním pleistocénu před 200 000 roky.

Anthonyho obraz mi připomíná scénu z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) z roku 2001, ve které se pod jednou členkou mamutího stáda též prolomí led, a ona pak pomalu umírá v přítomnosti svých družek. Kdo ví, třeba mamuti opravdu takto umírali na zamrzlých ledových jezerech.
Na blogu stále platí tichý režim. Od minulého pátku tedy přispívám jen párkrát týdně, nicméně ve středu jsem započal projekt 6 vybraných druhů kynodontů, a ten bude zcela jistě během ledna pokračovat. Také bych do konce týdne rád napsal o jedné chystané knížce, která má co nevidět vyjít. Více zatím neprozradím, ale určitě se sem pro tip na čtení vraťte!
Přeji vám hezký druhý lednový víkend, a pokud se u vás náhodou udržel led někde na jezírku či rybníku, nedělejte rozhodně to, co udělali mamuti na tomto obrazu - nepokoušejte to, a držte se raději na břehu!

úterý 7. ledna 2025

6 vybraných druhů kynodontů: Bonacynodon schultzi

Vědecký název: Bonacynodon schultzi,
Místo nálezu: jižní Brazílie,
Velikost: délka lebky 6 až 7 centimetrů, celková délka těla 30 centimetrů.
Ve 40. letech 20. století byly brazilským paleontologem Llewellynem Ivorem Pricem, též objevitelem staurikosaura (jednoho z nejstarších dinosaurů vůbec), na dvou výchozech souvrství Santa Maria v brazilském regionu Pinheiros nalezeny dva exempláře nepříliš velkého zástupce kladu Cynodontia. Typový exemplář, na základě kterého byl druh o mnoho desítek let později formálně popsán, pochází z výchozu Santa do Janguta, a našel se spolu s pozůstatky býložravého dicynodonta rodu Dinodontosaurus. Druhý exemplář, paratyp, pak pochází ze Sanga do Forno. Oba zahrnují lebeční kosti, v případě holotypu i postkraniální materiál, ale ten nikdy nebyl příliš studován. Popisu materiálu se až v roce 2016 chopil Austín G. Martinelli se svými kolegy, přičemž se společně rozhodli dát zvířeti rodové jméno Bonacynodon na počest významného argentinského paleontologa José Bonaparteho (je to neuvěřitelné, ale letos 18. února to bude již pět let, co zesnul). V překladu tento název znamená "Bonaparteho kynodont". Druhové jméno, schultzi, ctí Cesara L. Schultze, brazilského paleontologa z Federální univerzity v Rio Grande do Sul. Pozůstatky bonacynodona se datují do stupňů ladin a karn; souvrství Santa Maria tvoří horniny staré 237 až 227 milionů let. Kromě bonacynodona a již zmíněných dinodontosaura a staurikosaura vydalo toto souvrství i fosilie rauisucha, gnathovoraxe, saturnalie, cerritosaura, macrocephalosaura, trucidocynodona a řady dalších živočichů z pozdního triasu. Bonacynodon byl nejspíše hmyzožravec, což napovídá tvar jeho zubů dále za špičáky. Martinelli a jeho kolegové měli za to, že byl adaptován na lov hmyzích larev; je možné, že typový exemplář zahynul v blízkosti mršiny dinodontosaura, když hodoval na bezobratlých živících se dicynodontovým tlejícím masem. Od ostatních kynodontů se Bonacynodon odlišoval ozubenými, pile podobnými špičáky. Spolu s rodem Probainognathus tvoří tento kynodont čeleď Probainognathidae.


Zdroj obrázku:
Wikimedia Commons (autor Jorge Blanco)

Zdroje informací:

pátek 3. ledna 2025

Obrázek týdne 3. 1. 2025

Máme pátek 3. ledna 2025, třetí den nového roku, který pro vás, doufám, začal co nejlépe! I v tomto letopočtu se na blogu Blogorgonopsid budete každý pátek setkávat s novým příspěvkem do rubriky Obrázky týdne, jejímž cílem je propagovat díla talentovaných paleoartistů, fotografů a dalších umělců, která mi v poslední době padla do oka. A začneme letos docela bangerem, alespoň tedy pro milovníky permské fauny. Na webu DeviantArt jsem narazil na toto velice hezké dílo paleoumělce vystupujícího pod přezdívku dinoved. Vrací nás zpět do permu - do doby, kdy se po světě potuloval nejeden zubatý therapsid. Někteří byli zvláštnější, než jiní.


Popisek k obrázku: Tři metry dlouhý therocephalián Megawhaitsia patrichae se přišel napít k jezeru, v němž se koupe tříčlenná skupinka dicynodontů. Býložraví therapsidé se okamžitě začali vzdalovat od břehu, aby na ně náhodou nezkoušel dosáhnout čelistmi se svými jedovými zuby. Dravec na ně dlouze pohlíží, a z tlamy se mu přitom dere kouř, neboť je chladno. Z oblohy začínají padat sněhové vločky, a byť jich je zatím po málu, v brzkém čase se celý kraj může zahalit do bílého pláště. Pro dicynodonty by snižující se teplota vzduchu znamenala nejen nutnost opustit chladivou vodu, ale nejspíše se i skrýt v nějaké jeskyňce či v noře. Megawhaitsii na rozdíl od nich chrání hustý kožich srsti, takže je schopna aktivně žít i na sněhové pokrývce za teplot pod nulou. Zmíněná jedovatost tohoto živočicha je spíše hypotetická; ruský paleontolog Michail Ivakhnenko, který zvíře zařadil do čeledi Whaitsiidae, interpretoval kanálky v jeho horní čelisti, směřující až do špičáků, jako možný důkaz toho, že lovilo svou kořist za pomocí jedovatého hryznutí. Pokud Megawhaitsia skutečně byla vybavena jedem a vtlačovala ho do těla své kořisti zhruba podobně, jako dnešní korovci (rod Heloderma), pak mohlo jít o jednoho z prvních čtvernožců vybavených jedem k obstarávání potravy. V ruské lokalitě Vyazniki, odkud pochází typový exemplář megawhaitsie, byly nalezeny poměrně velké koprolity vyplněné kostěnným materiálem, který svou strukturou napovídá tomu, že pocházel z těl dicynodontů. Býložraví savcotvární plazi, které zde vidíme, tedy možná měli důvod, proč se od potenciálně jedovatého therocephaliána držet co nejdál. Scéna se odehrává v evropské části Ruska před 256 miliony roky. 

Permská fauna byla zkrátka velice zajímavá. Osobně mám velice rád rekonstrukce savcům podobných therapsidů, jako byli gorgonopsiáni a therocephaliáni, se srstí. Že ona Megawhaitsia vypadá na tomto obrazu trochu jako medvěd grizzly? Je na ní cosi medvědího, a to mi připadá sympatické, protože mám medvědy opravdu rád.
Co můžete nyní čekat na mém blogu? Mám pro vás důležitou zprávu - počínaje dneškem nebudu dále blogovat každý den. Alespoň dočasně. Jsem rád, kolik jsem toho na blogu dokázal s pravidelnou aktivitou (byť ne vždy denní, některé články byly psány dopředu) od začátku loňského července. Potřebuji ale přestávku, takže to alespoň na příští týdny vidím na možná jen dva nebo tři příspěvky za týden. Obrázky týdne jistě budou pokračovat, dále toho však bude trochu méně. Přesto doufám, že sem budete rádi chodit - ke čtení je tu spousta starších článků, a jak jsem uvedl, i tak bude přibývat něco jiného. Možná... nová série 6 vybraných druhů? Uvidíme.
Přeji vám příjemný první víkend v tomto roce, a pokud u vás dnes napadl sníh, běžte si ho užít!

čtvrtek 2. ledna 2025

Homo juluensis: Nově představený lidský druh z východní Asie

Že evoluce není žádná přímá linka, ale spletitý keř či strom různorodě se kroutících větví, je každému známo. Přesto do doby, kdy evoluční biolog Stephen Jay Gould začal ve svých popularizačních esejích v 70. letech minulého století tuto skutečnost zdůrazňovat pro širší americké čtenářstvo, panoval v očích mnoha lidí onen reduktivní a realitu neodrážející pohled na lidský vývoj prezentovaný proslulým dílem Rudolpha Zallingera s názvem March of Progress. Gould na svých přednáškách upozorňoval na to, že barva kůže "primitivnějších" lidských druhů byla navíc takovými ilustracemi prezentována jako tmavá, kdežto hrdě vzpřímený Homo sapiens byl na nich vždy běloch (ironické, když kolébkou našeho druhu je právě africký kontinent); tato vyobrazení podle Goulda reflektovala internalizovaný rasismus nejednoho umělce či vědeckého konzultanta. Dnes je obecně známo, že lidský evoluční strom je pořádně zamotaný, a March of Progress byl naštěstí každým přemýšlejícím člověkem vyhozen z okna. Na naše prehistorické příbuzné bychom neměli nahlížet jako na primitivnější nebo hloupější, ale jako na různé vývojové větve v naší společné a složité genealogii. Její komplexitu dokazuje i nově představený druh člověka, Homo juluensis.

Dne 2. listopadu 2024 vydal vědecký časopis Nature Communications článek Christophera J. Bae z Katedry antropologie na Havajské univerzitě a Xiujieho Wu z Institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie Čínské akademie věd, kteří přišli s druhovým názvem pro prehistorické lidi, jež žili ve východní Asii před 300 000 až 50 000 lety. Pravděpodobně jste již slyšeli o tajemných Denisovanech, kteří byli prve identifikováni v roce 2010 na základě mitochondriální DNA z prstní kosti nalezené o dva roky dříve v Denisově jeskyni na Sibiři. Geny těchto lidí dodnes existují v lidech několika populací v jihovýchodní Asii, Austrálii a na ostrovech Tichého oceánu - konkrétně v populacích na Filipínách, u australských Aboriginců a u Melanéšanů. Do styku pravděpodobně přišli Denisované i s neandrtálci (Homo neanderthalensis), neboť se denisovanské geny vyskytovaly také u nich (geny neandrtálců bychom samozřejmě našli i u zástupců našeho druhu). K nově prezentovanému druhu Homo juluensis by měly náležet i fosilní pozůstatky lidí z Tibetu, Tchaj-wanu a Laosu; například slavná, 160 000 let stará čelist "Xiahe mandible" nalezená roku 1980 v čínském Gansu, jež byla vlastně prvním nálezem pozůstatků Denisovanů mimo Denisovu jeskyni, a to už třicet let před prvním identifikováním těchto lidí. Dále byla k druhu Homo juluensis přiřazena i fosilní čelist Penghu 1, pocházející z Tchaj-wanu, a pozůstatky z vápencové jeskyně Tam Ngu Hao 2 v Laosu, objevené v roce 2022. Představení tohoto druhu je významné v tom, že jsou nyní znalosti diverzity lidských druhů v minulosti asijského kontinentu opět větší. Bae a Wu ve svém článku uvádějí, že v pozdním pleistocénu žily v Asii minimálně čtyři druhy lidí: kromě Homo juluensis to byli také již známí Homo longi, Homo luzoensis a Homo floresiensis

Rekonstrukce tváře denisovanské dívky vytvořená v roce 2019. Obrázek Maayana Harela převzatý z webu NBC News

Ze všech těchto druhů je nejdéle pojmenovaným Homo floresiensis, onen známý "hobit" z ostrova Flores, jehož zástupci dorůstali výšky okolo 1,1 metru, a byli tak nejmenším známým lidským druhem. Představen byl v roce 2004, a do roku 2015 se našlo celkem patnáct koster těchto ostrovanů, kteří žili před 1 milionem až 50 tisíci lety. Homo luzoensis, formálně popsaný v roce 2019, je znám z pozůstatků nalezených na filipínském ostrově Luzon, datovaných do doby před asi 134 000 roky, a podobně jako H. floresiensis, i on se zdá být dobrým příkladem ostrovního nanismu (tzn. zmenšení tělesné velikosti oproti větším předchůdcům v důsledku života na menším, nejčastěji ostrovním území). Homo longi byl popsán v roce 2021, a to na základě lebky "Dračího muže" z čínského Charbinu staré 146 000 let; podle některých odborníků by mohlo jít o stejný druh, ke kterému náleželi Denisované. Homo juluensis může být podle Bae a Wu od ostatních jmenovaných druhů lidí žijících v Asii v pozdním pleistocénu odlišen na základě nízké a široké lebky, velké mozkovny dosahující objemu přes 1000 kubických centimetrů, malého a dovnitř směrovaného mastoidu spánkové kosti, stlačení temenní kosti, vejcovitého vnitřního zvukovodu, kostěného labyrintu (tj. kostěná vnější stěna vnitřního ucha) nápadně podobného tomu vyskytujícímu se u neandrtálských lidí, dále na základě velkých zubů, lopatovitých řezáků, širokého párového ramena dolní čelisti a slabého výstupku na týlní kosti. Je dokázáno, že tento druh používal kamenné nástroje (což není nikterak překvapivé). Ještě ke stáří - nejmladší pozůstatky H. juluensis jsou skutečně asi 50 000 let staré; výzkumy DNA nicméně naznačují, že Denisované mohli existovat ještě před 25 000 roky. 

Zmíněná spodní čelist "Xiahe mandible" z doby před 160 000 lety, nyní náležející druhu Homo juluensis. Obrázek z webu časopisu Nature

Autoři studie uvedli: "Východoasijský fosilní záznam homininů je vynikajícím příkladem toho, jak unilineární modely evoluce, jako je tradiční multiregionalismus, nemohou adekvátně vysvětlit složitost paleoantropologického záznamu, zejména během pozdních čtvrtohor. Záznamy z východní Asie nás nutí obecněji rozpoznat, jak složitá je lidská evoluce, a skutečně nás nutí revidovat a přehodnotit naše interpretace různých evolučních modelů, aby lépe odpovídaly rostoucím fosilním záznamům." Není pochyb, že tento lidský druh zahaluje rouška tajemství, a bude trvat ještě nějaký ten rok, než si toho o něm budeme moci říci podstatně více. Z hlediska vývoje lidského rodu je ale jeho přidání na seznam našich příbuzných významné. Stephen Jay Gould ve své eseji Bushes and Ladders in Human Evolution, otištěné v knize Ever Since Darwin z roku 1977, napsal: "Víme o třech koexistujících větvích v lidském evolučním keři. Budu překvapen, pokud jich dvakrát více nebude nalezeno do konce století." Dnes vnímáme vývoj rodu Homo jistě komplexněji, než v 70. letech minulého století, a identifikace dalších a dalších druhů jen napomáhá k našemu pochopení pozoruhodného příběhu našeho rodokmenu.

Informace pro tento článek byly čerpány z těchto zdrojů:
Homo juluensis (Wikipedia)

Máte-li zájem, můžete si přečíst můj článek Papuánci vděčí za svůj imunitní systém genům denisovanů, vydaný v prosinci 2022. Doufám, že toho o pozoruhodných pravěkých obyvatelích Asie náležejících k jiným lidským druhům bude v budoucnu zjištěno více.

středa 1. ledna 2025

Gay tučňáci v Safari Parku Dvůr Králové úspěšně odchovali mládě

Tučňáci patří k ptákům, u nichž je život ve stejnopohlavních vztazích dobře znám. Nemálo lidí slyšelo o Sphenovi a Magicovi, dvou samcích tučňáka oslího (Pygoscelis papua), kteří se dali dohromady v roce 2018 v Sea Life Sydney Aquarium, a ve dvou hnízdních sezónách společně odchovali dvě mláďata. Dvě samice stejného druhu spolu žily po mnoho let v Sea Life London Aquarium, a v roce 2019 se ujaly péče o čerstvě vylíhlé ptáče. Velice známý je také pár tučňáků uzdičkových (Pygoscelis antarcticus), Roy a Silo z newyorské Central Park Zoo. Tito dva samci se sobě začali vzájemně namlouvat v roce 1998, a zůstali spolu až do roku 2005, přičemž během té doby vychovali tučňáčí samici Tango. Dále byly stejnopohlavní vztahy zaznamenány i u volně žijících tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae), ve Wingham Wildlife Park v anglickém Kentu se zpárovali samci tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti), a v novozélandském Kelly Tarlton's Sea Life Aquarium spolu zase dlouhodobě žily dvě samice tučňáka patagonského (Aptenodytes patagonicus) pojmenované Thelma a Louise. Příkladů stejnopohlavních párů u různých tučňáčích druhů bychom však našli více. Známo je také několik stejnopohlavních párů tučňáka brýlového (Spheniscus demersus) z jižní Afriky, který byl mimochodem nedávno prohlášen za kriticky ohrožený druh kvůli nadměrnému komerčnímu rybolovu a ztrátě přirozeného prostředí.  

Ke gay celebritám z řad tučňáků brýlových, jakými jsou samčí pár Buddy a Pedro z torontské zoo či samičí pár Suki a Chupchikoni z izraelského Ramat Gan Safari, se nyní přidává i dvojice ze Safari Parku Dvůr Králové v České republice. Jejich jména jsou Crosby a Fleury, a narodili se v Amsterodamu, přičemž po převozu do Dvora Králové spolu tito tříletí samci žijí už druhou sezónu. Tentokrát se rozhodli adoptovat mládě, jež se z vejce vylíhlo 30. října 2024, a jejich pečování o vyrůstajícího ochmýřence trvalo v podstatě až do začátku vánočního období, kdy se vyrostlý tučňáček začal osamostatňovat. Čas opouštění rodičů nastává u tučňáků brýlových zhruba v době mezi 60. a 130. dnem života. Ve volné přírodě pak mladí tučňáci brýloví míří poprvé na moře, kde stráví jeden až dva roky. Péče o nevlastní a tedy adoptovaná mláďata je mezi tučňáky žijící ve stejnopohlavních párech běžná věc, a to jak ve volné přírodě, tak v zoologických zahradách, akváriích a safari parcích. A právě v zajetí je na to spoléháno v boji za záchranu tohoto druhu. Pokud samice tučňáka brýlového naklade dvě vejce, učiní ošetřovatelé to, že jedno z nich seberou - samozřejmě poté, co prověří, že jsou obě oplozená - a darují ho párům, které nakladli vejce, ale ta oplodněna nebyla. Protože se samčí páry tučňáků samy ujímají péče o vejce zavržená například nezkušenými různopohlavními páry, je zcela přirozené darovat takové odebrané vejce právě stejnopohlavnímu páru. Ošetřovatelé ze Safari Parku Dvůr Králové se pokoušeli dát Crosbymu a Fleurymu do péče jedno vejce již loni, pár ale zřejmě nebyl připraven na výchovu mláděte a odchov se mu nepovedl. Kdyby někdo zaujatý vůči adoptivnímu stejnopohlavnímu páru chtěl cokoliv namítat - a to by musel být vskutku na morálním dnu - jen pro informaci uvedu, že různopohlavní páry tučňáků mají tedy značnou neúspěšnost, co se odchovu týče. Ari H. Fustukjian a kolegové se v roce 2018 zabývali mortalitou mláďat tučňáka brýlového; dospělosti se jich ze zkoumaného vzorku dožilo 60 %. Určitě nezávisí na tom, zda jsou mláďata vychovávána různopohlavním nebo stejnopohlavním párem. Důležitá je připravenost a zkušenost rodičů, ale na mortalitě ptáčat se samozřejmě podílí zvláště ve volné přírodě celá řada faktorů, samozřejmě včetně predace.

Crosby a Fleury, samčí pár tučňáků brýlových ze Safari Parku Dvůr Králové, v hnízdním boxu. Fotografie Heleny Hubáčkové převzatá z webu Novinky.cz

Ředitel Safari Parku Přemysl Rabas uvedl pro média: "Crosby a Fleury, jak chovatelé tučňáky pojmenovali, mají vlastně štěstí, že jsou ptáci, nikoli lidé. Protože by u nás mládě adoptovat a odchovat nemohli. Nejčastějším argumentem proti adopci dětí stejnopohlavními páry je, že je to proti přírodě. Přitom existuje řada případů, kdy mláďata vychovávají jen matky a tety, bez účasti samců. Jsou to například velice inteligentní sloni, známí svými silnými sociálními vazbami. A náš vánoční příběh, který sám o sobě není ojedinělý, dokazuje, že péči o mládě zvládnou úspěšně i dva samci. Tak se nebojme inspirovat se přírodou." Pravdivá slova. Kolik anti-intelektuálních a nevzdělaných odpůrců lidských práv argumentuje ve svém iracionálním tažení proti legalizaci adopcí dětí gay páry takovými pojmy, jako "příroda" či "biologie", a přitom jsou poznatky o vztazích a výchově mláďat v rozmanitém přírodním světě v rozporu s jejich silně konzervativními názory. Vždyť jak jsem psal v 5000. článku na tomto blogu, který byl vydán 3. února loňského roku, homosexualita je známa u více než 1500 živočišných druhů, včetně řady druhů savčích, a to i z našeho řádu primátů. Vybrané výše uvedené příklady stejnopohlavního párování tučňáků a výchovy mláďat těmito páry nejsou v přírodě ničím ojedinělým; gay páry labutí černých (Cygnus atratus) z Austrálie mají dokonce vyšší úspěšnost při výchově mláďat, než páry tvořené samcem a samicí. Stejnopohlavní páry albatrosů, oněch úžasných zaoceánských cestovatelů z Pacifického a Jižního oceánu, také nejsou žádnou vzácností, a často jsou to dvě samice, kdo se stará o mládě čekající jinak týdny v hnízdě na výživnou, natrávenou polévku mořských plodů. Plameňáci, supi, tučňáci, albatrosi, u nich již bylo případů péče stejnopohlavních párů o mláďata zaznamenáno nemálo. A jak napsala Rachel Nuwer v titulku svého článku pro Smithsonian Magazine, publikovaného v roce 2013, stejnopohlavní rodičovství může být adaptační výhodou. Gay páry totiž vychovávají více mláďat, než rodiče samoživitelé.

Tučňáci brýloví se srdíčkem v DierenPark Amersfoort. Fotografie z webu NBC Boston

Je nespravedlivé, že adopce dětí gay páry, které děti chtějí, stále nejsou v České republice legalizovány. S loni schváleným partnerstvím je páru tvořenému dvěma muži či dvěma ženami umožněno osvojit si dítě pouze v případě, že jeden z partnerů je jeho biologickým rodičem. Různopohlavním párům přitom stát umožňuje adoptovat dítě nepříbuzné. To vůbec není fér. Heteronormativita, exkluze duhových rodin, heteropatriarchát, queerfobie - to všechno jsou tak ohavná omezení naší společnosti. Ani bigotní Češi odporující pokroku k férovější budoucnosti však nyní nemohou argumentovat "přírodou" nebo "biologií", když dva samci tučňáka brýlového v jedné z nejznámějších zoologických institucí ČR úspěšně odchovali mládě. Nenávist si bohužel vždy hledá jiná odůvodnění - a konzervativní kašpaři se nebudou stydět klesnout ještě hlouběji na své inkviziční cestě. Díky snaze Crosbyho a Fleuryho je nyní o jednoho nového tučňáka brýlového více, a to je pro druh ohrožený vyhynutím ve volné přírodě do méně než 4000 dnů od 28. října 2024 (kdy byl taxon překlasifikován na kriticky ohrožený) výtečná zpráva. V Safari Parku Dvůr Králové se nyní nacházejí celkem čtyři mláďata tohoto tučňáka. Pohlaví odchovaného mláděte bude zjištěno až v budoucnu, dosud se tedy neví, zda samčí pár odchoval samičku nebo samečka. V každém případě je to velký úspěch. Crosbymu a Fleurymu patří potlesk za úspěšné rodičovství!

Zdroje informací pro tento článek:
African penguin (Wikipedia)

Za návrh na článek děkuji Matymu z blogu Zoo Moravia. Pokud by vás zajímaly stejnopohlavní páry u jedněch z největších živočichů naší planety, keporkaků, klikněte sem pro zobrazení mého loňského článku o prvním vyfotografovaném páření těchto titánů - oba jedinci byli samci. Zajímá-li vás sexuální diverzita a různorodost párování živočichů při výchově mláďat, sáhněte třeba po knize Evolution's Rainbow od evoluční bioložky Joan Roughgarden (více o knize v mém loňském článku o queer zoologické literatuře). 

Nejčtenější