Jak jsem vám slíbil v den Blogorgonopsidových 16. narozenin, a jak jsem poněkud tajně připomněl v závěru posledního článku do rubriky Obrázky týdne, hodlám na tomto blogu rozjet sérii s názvem Kniha týdne, v rámci níž každý týden napíši recenzi knihy s tématikou, kterou se zabývá tento blog (a že má tedy zaměření široké), a kterou mám ještě v paměti z nedávného dočtení. Série bude vycházet v rámci rubriky Knihy nejen s přírodovědnou tématikou, jež byla založena letos na jaře. První Knihou týdne, jejíž recenzi pro vás napíši, je publikace, kterou jsem četl v posledním týdnu, a jež se více než hodí k současnému jurskoparkovskému hajpu!
Clever Girl: Jurassic Park je kniha kanadské akademičky, autorky a podcasterky Hanny McGregor působící na Simon Fraser University ve Vancouveru. Byla vydána teprve loni, 31. října 2024, torontským vydavatelem ECW Press. A musím ji opravdu pochválit. Tato malá knížka o rozsahu 114 stran je něčím, co by si podle mne měl přečíst každý fanoušek série Jurský park; každý, koho filmy z této franšízy, a zvláště pak originál od Stevena Spielberga z roku 1993, oslovily. Je to kniha, která se čte jedním dechem, a která ve čtenáři zanechává ještě větší okouzlení tím nejlepším dinosauřím blockbusterem, než jaké znal předtím, než se do ní začetl. Clever Girl: Jurassic Park je queer feministická analýza Jurského parku, a rozebírá dinosaury jako monstrózní ženy a femme žraloky. Rozebírá kritiku (techno)kapitalismu, korporatismu a maskulinní vědy, kterou je snímek prorostlý, a blíže představuje dekolonialismus a queer feministické osvobození, jež jsou poselstvími tohoto nadčasového spektáklu.
Přední obálka knihy Clever Girl: Jurassic Park, vydané v rámci edice Pop Classics vydavatelstvím ECW Press, v říjnu 2024. Zdroj: Simon & Schuster
Tato kniha mě velice oslovila, líbila se mi od začátku do konce, už jen proto, že jsem si takový méně dokonalý rozbor Spielbergova prvního dinosauřího filmu udělal ve své hlavě sám před spoustou let. Není žádným tajemstvím, že Jurský park je antikapitalistickým příběhem s trans dinosaury, ale Hannah McGregor poukazuje na řadu detailů, o kterých snad ani dlouholetý fanoušek nepřemýšlel, a které přec činí tento snímek kritikou utlačujících sociálních institucí a násilného vytváření řádu podle pilířů omezené a křehké heteropatriarchální ideologie. Přesvědčila mě, že Jurský park je příběhem o monstrózních ženách, unikajících z klecí, vymaňujících se zpoza pro ně vytvořených ohrad a jejich tělům předem určeného genderu a pohlaví. Monstrózní ženou je žena, která se vymyká úzkému standardu femininity v heteropatriarchálním, heteronormativním a sexistickém světě; žena, která utlačovatele přímo děsí, a která je schopna s nimi zatočit přesně tak, jak končí některé postavy v tomto filmu - roztrhány na kusy. Všichni dinosauři v Jurském parku na ostrově Nublar jsou klonováni jako samice, ale tím, že proti vůli maskulinní vědy dokáží měnit své pohlaví, své chování a svá těla, dokáží děsit. Tyrannosaurus, Velociraptor i Dilophosaurus, masožravé dinosauří hvězdy filmu, jsou monstrózními ženami i femme žraloky; hladovými, hlasitými, odvážnými a v závěru nad maskulinní vědou, kolonialismem a kapitalismem vítězícími postavami. Tyrannosaurus je přímo ztělesněním monstrózní ženy, velociraptoři jsou queer erotičtí, a Dilophosaurus? Jeho zubatá tlama a roztáhlý krční límec (ve stylu agamy límcové) představuje vaginu dentatu, kastrující maskulinitu stejně efektivně, jako lidskými pohlavními orgány inspirovaní xenomorfové ve franšíze Vetřelec.
Proč milujeme dinosaury? Proč jsou pro nás tak fascinující? Hannah cituje spisovatele Verlyna Klinkenborga, který se v eseji What Were Dinosaurs For? zabývá mj. tím, jak druhohorní veleještěři pomáhají normalizovat zvláštnost přírody. A doplňuje ho: "Když jsem se s dinosaury poprvé setkala v muzeích a později ve školních třídách, byli šokem pro můj systém, poukazujíce na svět mnohem větší, než jaký jsem vídala. Zatahali za mou představivost s přislíbením něčeho víc - víc chaotického, víc neposlušného, dokonce, dovolím si říct, víc queer."
Jurský park je filmem o dívání se na dinosaury. O otevírání úst před nimi, o prohlížení si jejich těl. Navráceni zpět po 65 milionech letech, geneticky modifikováni, patentováni a dehumanizováni, jsou druhohorní veleještěři se svými pozornost přitahujícími těly objektem civění, zírání, upřeného pohledu, jako nahá ženská těla v heteropatriarchálním, kapitalistickém světě. Hannah představuje jejich velkého tatínka, mnou ze srdce již zcela nenáviděného Johna Hammonda (hraného brilantním Richardem Attenboroughem), jako alegorii P. T. Barnuma, onoho cirkusového vydřiducha, který před započetím svého šíleného businessu jezdil po Americe s dehumanizovanou Joice Heth, jež byla afrického původu, a o které pro civění nevzdělaných, a hlavně jejich peníze, prohlašoval všelijaké hnusné kecy, až ji z člověka zredukoval na pouhou věc (doslova, tvrdil totiž, že byla vytvořena z přírodní gumy a velrybích kostic). Hammonda vykresluje Hannah jako technokapitalistu, v typickém maskulinním duchu věřícího v pokrok čistě pro pokrok. Připomíná nám, že je kolonialistou; z filmu víme, že vlastní safari park v Keni, dříve britské kolonii, a že si jej udržel do 90. let, a k tomu je chytře tvůrci filmu oblečen do bílého oblečení. Ano, John Hammond přetéká bělostí. Autorka se také pouští do jeho slavné hlášky "Na ničem jsme nešetřili"; všichni samozřejmě víme, že Hammond šetřil, a to na Dennisu Nedrym (hraném ve filmu Waynem Knightem), který má nejeden důvod přejít ke konkurenci, BioSynu (Hannah upozorňuje na to, že divák je manipulován vnímat BioSyn jako zločince, když mají v názvu korporátu "sin", tedy "hřích"; západní kultura dokáže být legrační, a mě jako ateistu neznalého jediného "hříchu" tato věc ani nenapadla - Michaele Crichtone, ty starý lumpe), už jen proto, že v sázce jsou pro něj dlouho potřebné peníze, kterými Hammond nikdy nechtěl ocenit jeho těžkou práci.
Clever Girl je rozdělena do tří kapitol: první je "Clever girl": The Queer Erotics and Feminist Monstrosity of Velociraptors ("Chytrá holka": Queer erotika a feministická monstrozita velociraptorů), druhá nese název "Life, uh, finds a way": Settler Colonialism, Dinosaur Ecology, and the Violence of Discovery ("Život si najde cestu": Osadnický kolonialismus, dinosauří ekologie, a násilí objevu) a třetí se jmenuje "You never had control - that's the illustion!": Chaos, Apocalypse and Queer Family-Making ("Nikdy jste tu kontrolu neměli - pořád je to jen iluze!": Chaos, apokalypsa a vytváření queer rodiny). Hlášky z filmu, kterými název každé kapitoly začíná, jsou perfektní ekapsulací toho, o čem pojednává. O queer feministické monstrozitě dinosaurů jsem již psal výše, a tak jen doplním, že Hannino rozebírání erotičnosti penetrace lidského těla velociraptořím drápem jistě nejednoho člověka, který není queer feministicky založen, možná dost vyděsí. Já samozřejmě jsem queer feministicky založen, proto jsem si čtení této části tak užil. Muldoonova slova "Chytrá holka", vyřknutá předtím, než je eroticky zmasakrován srpovitým drápem tolik typickým pro raptory, mají pro čtenáře po přečtení této části knihy úplně jinou váhu. Zmínit musím ještě to, jak je ztráta klobouku paleontologa Alana Granta (hraného Samem Neillem) tyrannosauřím zafuněním přirovnána ke svlékání, zatímco Grant klečí před monstrózní ženou a nechává se prozkoumávat.
Alan Grant se oddává monstrózní ženě, samici tyrannosaura. Zdroj: Jurassic Library
Druhá kapitola již řeší kolonialismus, restorační ekologii a kontroverzní koncept rewildingu. Autorka připomíná výměnu mezi Hammondem a Ianem Malcolmem (hraným ve filmech Jeffem Goldblumem), oblíbeným matematikem či spíše chaotikem každého z nás, ve druhém filmu franšízy, Ztraceném světě: "Takže z kapitalisty se stal za čtyři roky naturalista. To je něco." Nevěřícná sarkastická poznámka má jasný význam. Hammond je prolhaná bestie, která mimochodem v tomto filmu využije Malcolmovy naivní přítelkyně k tomu, aby se matematik znovu ocitl mezi dinosaury; a jak se později dozvídáme z Hannou v závěru knihy právem kritizovaného Jurského světa (2015), mého nejméně oblíbeného filmu franšízy, nikdy to s těmi zvířaty nemyslel nějak dobře, a i v těch žijících na Sorně viděl prostě jen starou investici. Dále autorka v kapitole řeší zdravý strach z přírody, rozebírá pochybný messaging jurskoparkovských filmů třeba v ohledu ke vzhledu žen (proč Grantovu přítelkyni v jedničce, Ellie Sattler, hrála Laura Dern, když jí bylo 23, zatímco Neillovi bylo 42? Sexistický Hollywood se vždy bál obsazovat ženy starší 35 let), své první setkání s losem, a hlavně problém rewildingu, zapuštěný v jednoznačné a komplexní realitě neodpovídající kategorizaci "člověka" vs. "přírody" či "přírodního" a "umělého".
Velice se mi líbí tento odstavec uzavírající podkapitolu Dinosaur Ecologies: "Jurský park vykresluje jasně postkoloniální spojení mezi turismem, vědeckým objevem, přírodovědectvím, chovem zvířat a mnoha dalšími průmysly, v rámci nichž se lidé pokoušejí spravovat a řídit, s cílem vnutit náš obraz na přírodu. Proto jsou všichni skuteční zloduši ve franšíze lidé - mocichtiví tech CEOs, hamižní právníci, a v pozdějších filmech přímo váleční zločinci cvičící dinosaury k útoku už z dohledu. Dinosauři sami nejsou hodní ani zlí. Jsou divocí." Rozdíl mezi divokostí a přirozeností je také vysvětlen. A divokost dinosaurů je dále prozkoumávána. V podkapitole Rewilding autorka uvádí: "Za kousnutím T. rexe, rohy triceratopse a okem velociraptora je 65 milionů let historie a nevyslovitelné propasti odlišující jejich svět od našeho. Jejich divokost je divokostí hlubokého času: nejsou to jen dinosauři, jsou to chtonické síly, starodávné bohyně, jež se probudily zuřivé a hladové. Hammondovi vědci se možná chtějí hlásit k rodičovství těchto tvorů, ale dinosauři přišli ze země a z minulosti, stejně jako z jejich laboratoře. A nepřišli sami: přinesli si s sebou svou divokost." Dle narativu jsou dinosauři svou divokostí v opozici technologii, přestože je kinematický jazyk představuje jako produkty technologie působící skoro jako magie.
Třetí kapitolu jsem zhltnul ještě rychleji, než předchozí dvě. Je stejně výtečná, možná dokonce i lepší, a celou knihu uzavírá vhledem do apokalypsy v takovém smyslu, v jakém ji vnímá západní kultura. Hannah vidí paralelu mezi apokalypsou a smrtí své matky; autorce bylo šestnáct, když si její matka po osmi letech od diagnózy rakoviny prsu vzala život, a mladé, šikanované queer teenagerce se tehdy zhroutil celý svět. V této kapitole připomíná to, co již v knize nastínila dříve, a to sice že coby queer žena a asexuálka (mimochodem, další ace člověk napsal text, který právě čtete - asexuálové vládnou světu!) bude jednou úplně sama, že po odchodu maminky odejdou i všichni její přátelé, protože se běžně má za to, že přátelství mezi lidmi končí tím, že už na ně není čas - kvůli zakládání rodin. Odsud se Hannah brilantně přesouvá k větším apokalypsám - k apokalypsám, které přinesly kolonialismus, kapitalismus a bílý supremacismus. Cituje slova profesorky Kim TallBear z její eseje A Sharpening of the Already Present: Apocalypse and Radical Hope (2022) o apokalyptickém smutnění lidu Dakota; silná, anxietu indukující slova plná smutku z decimace původního obyvatelstva amerického kontinentu, jakož i jeho zvířecích obyvatel. Hannah připomíná, že ne za všechny apokalypsy mohou lidé, ale za některé rozhodně ano, a takové apokalypsy jsou důsledkem utlačovatelských systémů, snažících se vnutit řád.
S queer feminismem a feminismem obecně samozřejmě souvisí téma pečovatelství. To je poslední záležitost, které se autorka v knize věnuje. Jak můžeme vytvářet pečovatelskou společnost? Společnost, kde si lidé naslouchají, akceptují se a jsou schopni se jeden o druhého postarat? Vysvětluje nám, jak se coby bezdětná žena potýká s nepříjemnými pohledy normativních osob, když je třeba venku v ulici s dítětem nějakého svého kamaráda či kamarádky; jak ti lidé zvláštně pokukují, jakmile se dozví, že to dítě nepatří jí, ale že autorka je jeho gay tetičkou. Zmiňuje rozdíl mezi individuální a feministickou péčí, kdy druhá je kolektivní. A řeší také Grantovo spřátelení s Lex a Timem Murphyovými (ztvárněnými Arianou Richards a Josephem Mazzellem). Někteří lidé jsou přesvědčeni, že Jurský park obsahuje jakousi metaforu připravenosti na rodičovství, a Hannah tento názor perfektně rozmetává. Ne, to, že se Grant sblíží se dvěma dětmi, z něj absolutně nedělá budoucího tátu (taky se jím nikdy v pozdějších dílech nestává, esíčko moje zlaté, navíc ještě antimaskulinní), ale spíše se naučí pečovat (včetně naslouchání) o ostatní lidi. Mě osobně Grantova story arc v prvním JP vždy přišla jako vymanění se z pasti ageismu; v průběhu filmu se Grant naučí, že děti (které ho třeba šikanovaly, když byl malý kluk posedlý dinosaury) nejsou smrdutá, hamižná monstra, ale lidi jako všichni jiní - a někdy dokonce možná bystřejší a upřímnější, než dospělí. Pečovatelskost není věcí mateřství, ani otcovství. Ne ta feministická, či queer feministická.
Dovolím si citovat tato slova z podkapitoly Taking Care: "Jurský park není jen filmem o přežití - je to feministická apokalypsa, jež prosazuje matriarchální hodnoty zasazené v péči ve tváři krize nemateřství. Je to příběh, který využívá narativní funkce chaosu k prosazení toho, kolik forem péče je možných mimo patriarchální binaritu, a to explicitně oceňuje onu péči. Proto jsem milovala tento film poprvé v kině, a proto jsem se k němu vrátila tolikrát během svého života: stal se mou vlastní výbavou k přežití apokalypsy."
Hannah coby mileniálka, narozená v roce 1984 v Ottawě, viděla Jurský park, když chodila na základní školu. Monstrózní femininita dinosaurů pro ni byla důležitá. Nesnášela to, jak byla coby holka při těle nucena do jakési heteropatriarchální pečovatelské role v podobě "velké mámy" a tlačena k pečování o své spolužáky. Musela se potýkat s terminální diagnózou své matky, a kvůli tomu to vážně neměla lehké. Milovala ale Jurský park. A po přečtení této knihy vím, proč Jurský park miluji i já. A budete to vědět i vy, pokud ji zhltnete.
Chytrá holka. Jedna ze tří velociraptořích samic ve filmu. Zdroj: Pinterest
Doslov je kritikou Jurského světa, který vše překroutil. Kde byl Jurský park feministický, tam je Jurský svět mačo. Jeho hypermaskulinní hrdina, blbeček jménem Owen Grady hraný Chrisem Prattem, je jakýmsi "alfa samcem" velociraptoří smečky. Hannah upozorňuje na to, že ve smečkách žádné alfy nejsou, a že prezentování údajné hierarchičnosti vlčích skupin vzešla ze špatně prováděných výzkumů v zajetí; ve volné přírodě jsou vlčí smečky velmi pospolité, už jen kvůli příbuznosti jejich členů. Koncept alfy je nesmyslem - dalším heteropatriarchálním nesmyslem, další iluzí. Divokost velociraptorů je ve filmu Colina Trevorrowa zkrocena, což Hannah vnímala jako osobní útok od tvůrců filmu. Údajná řádovost, kterou Jurský svět reprezentuje, je přímo zasazena v antifeminističnosti a heteromaskulinitě, jakkoliv nevědecké a nelidské jsou.
"Co se můžeme naučit z žití během apokalypsy? Že patriarchální, kapitalistické a bílé supremacistické systémy ovládání jsou iluzemi, překrucujícími zdání řádu z násilné poroby, a jmenujícími vše mimo onen řád 'chaosem'? Že chaos sám není nikdy zcela chaotický, ale hluboce komplexní, a komplexita odporuje ovládání, a místo toho vyžaduje jiné odpovědi zakořeněné v pospolitosti a péči? Toto je jedna verze toho, jak to vypadá, když dinosauři žerou muže, aby ženy a nebinární lidé a queer lidé a podivíni zdědili Zemi: při absenci ohrad nemáme na vybranou, než držet pospolu."
Clever Girl: Jurassic Park je výtečná kniha. Rozhodně vám ji doporučuji k přečtení! Kdyby vás zajímala více, zhlédněte tento rozhovor s Hannou McGregor z kanálu Least Important Things, v níž je během hodiny vysvětlena část obsahu této publikace. Podle mne si Clever Girl zasluhuje 10 z 10 hvězd.
Žádné komentáře:
Okomentovat