neděle 15. června 2025

Film Batman začíná slaví 20 let!

Významná výročí vydání filmů, které měly dopad na vývoj populární kultury, jsem na tomto blogu oslavil samostatnými články již několikrát. Připomněl jsem zde dvacetileté i třicetileté výročí vydání Jurského parku, 20 let od vydání filmů X-Men a X-Men 2, a loni i desetileté výročí vydání snímku X-Men: Budoucí minulost. Dnes zde pro změnu oslavím 20. výročí vydání významného filmu od DC, který onu značku nejen proměnil a úspěšně ji uvedl do jednadvacátého století, ale zároveň rebootoval jednoho z nejznámějších amerických superhrdinů minulého století pro moderní publikum v nadčasovém akčním snímku, který může být považován za zlatý standard superhrdinského originu na stříbrném plátně. Přesně před 20 lety, 15. července 2005, vstoupil do kin ve Spojených státech amerických film Batman začíná (Batman Begins), a podobně jako rané marvelovky X-Men (2000) a Spider-Man (2002) proměnil nejen podobu superhrdinského žánru, ale obecně i podobu hollywoodského blockbusteru. 

Dramatický příběh osamělého miliardáře, který cítí nutkání mstít se těm méně šťastlivým, než je sám, a proto se po nocích prohání po Gotham City oblečen za děsivého netopýra, vzešel na motivy komiksových předloh z per scénáristů Davida S. Goyera, o rok dříve proslaveného režírováním nepříliš úspěšného filmu Blade: Trinity, a Christophera Nolana, tehdy málo známého režiséra indie filmů The Following (1998), Memento (2000) a Insomnia (2002). Studio Warner Bros. se pokoušelo rozšířit stávající batmanovskou filmovou franšízu od roku 1997, kdy ji tak trochu zabil studiem samotným rozkopaný snímek Batman & Robin jinak talentovaného režiséra Joela Schumachera. Jednotlivé pokusy navrátit Batmana do filmového světa po dvou příliš neseriózních filmech plných neonkových světýlek a jednodimenzionálních superpadouchů byly v průběhu let velmi neúspěšné. Když se samostatného filmu o originu netopýřího muže chopil veleslavný Darren Aronovsky, kterému scénář napsal sám autor komiksu Batman: Year One, kontroverzní Frank Miller, studio rozpoznalo, že Batman byl v krizi. Aronovskyho depresivní film, ve kterém měl mladý Bruce Wayne přímo sebevražedné sklony, byl naštěstí zamítnut, a tak se dokořán otevřely dveře Christopheru Nolanovi, který přesně věděl, jak zpracovat film o sebedestruktivním člověku hnaném temnými impulzy. Chtěl koneckonců původně natočit biografický snímek o miliardáři Howardu Hughesovi - ten byl v 60. letech dokonce inspirací pro postavu Iron Mana od Marvel Comics - který se ve svém bohatství nahý zavíral do privátního kina, kde byl schopen strávit týdny nebo měsíce, aniž by si třeba jednou ostříhal nehty nebo vlasy, a aniž by se umyl. Když se Nolan dozvěděl, že Hughesův příběh chtěl povyprávět Martin Scorcese v tehdy připravovaném filmu s Leonardem DiCapriem, The Aviator (2004), rozhodl se zkusit raději štěstí v superhrdinském žánru, a v roce 2003 se zapsal jako režisér na nový batmanovský film.

Výsledek se dostavil do kin před 20 lety. Batman začíná nebyl jen začátkem nové batmanovské trilogie, jež neměla co do činění s předchozími snímky o této postavě - o postavě, která významně pomohla zbudovat nakladatelství DC Comics. Byl to film, který stejně jako Singerův o pět let starší marvelovský film X-Men vzal ideu superhrdinů naprosto vážně, v hyperrealistickém prostředí. Bruce Wayne, hraný Christianem Balem, už nebyl jen deprimovaný boháč skrývající se na Štědrý den ve svém temném domě, ani bradatý strejda chrlící bat-slova při přípravě na boj se zledovatělým Schwarzeneggerem. Byl to psychopat, narozený do neuvěřitelného privilegia, omlouvající si své antisociální činy namířené proti těm, jež chudoba silně privatizovaného amerického velkoměsta dovedla k porušování zákonů, smrtí vlastních rodičů. Jak to sám řekl Christopher Nolan v rozhovoru s filmovým kritikem Elvisem Mitchellem, když Batman začíná zaútočil na kina, "Batman je ve výsledku tragický příběh." A tento tragický příběh obsesivního samotáře bez přátel, který nalezl způsob, jak uvolnit svou vnitřní bestii a manifestovat ji ve ztělesnění strachu, diváky rezonoval.

Oficiální plakát k filmu Batman Begins s datem vydání ve Spojeném království (17. června 2005), v USA však do kin zamířil již 15. června onoho roku. Obrázek z webu IMDb

V prvním Nolanově batmanovském snímku, který započal trilogii Temný rytíř, si zahráli Christian Bale (Bruce Wayne/Batman), Michael Caine (Alfred Pennyworth), Liam Neeson (Ra's al Ghul/Henri Ducard), Katie Holmes (Rachel Dawes), Gary Goldman (Jim Gordon), Cillian Murphy (Jonathan Crane/Scarecrow), Tom Wilkinson (Carmine Falcone), Rutger Hauer (William Earle), Ken Watanabe (falešný Ra's al Ghul), Morgan Freeman (Lucius Fox), Linus Roache (Thomas Wayne), Sara Stewart (Martha Wayne), Tim Booth (Victor Zsasz) a Richard Brake (Joe Chill). Nolan dále do cameo rolí obsadil i hvězdy svého prvního filmu, The Following, Jeremyho Theobalda (technik Wayne Enterprises) a Lucy Russell (návštěvnice restaurace, kterou Bruce koupil). Ačkoliv je netopýří muž jednou z amerických popkulturních ikon, většina herců a hereček obsazených ve filmu jsou britského nebo irského původu. Inspirací pro hvězdné obsazení byl údajně první Superman Richarda Donnera z roku 1978, jeden z filmů Nolanova dětství, který i zcela negeekovské diváky mohl natáhnout na velká jména jako Marlon Brando nebo Gene Hackman. Bale, který si roli Bruce Waynea/Batmana zopakoval ve dvou pokračováních, měl o reboot batmanovské franšízy zájem už od roku 2000, kdy si přečetl tehdy jedenáct let starý komiks Arkham Asylum od Granta Morrisona a začal přemýšlet o tom, jak by tuto postavu coby metodický herec mohl ztvárnit. Později odhalil, že nejspodnější vrstvu Bruceovy komplexní osobnosti vytvořil ze své role miliardářského vraha Patricka Batemana, kterého hrál ve filmu American Psycho (2000). Pro roli hlavního antagonisty Ra's al Ghula byl původně zvažován Guy Pearce, který hrál protagonistu Nolanova Mementa, studio ale nakonec rozhodlo o Liamu Neesonovi, kvůli jeho roli v 1. epizodě (a 4. snímku) Star Wars (1999). Po dvou desítkách let je rozhodnutí obsadit do role arabské postavy herce evropského původu spíše kritizováno.

Průzkum Batcave. V popředí Christian Bale jako Bruce Wayne, za ním Michael Caine jako Alfred Pennyworth. Fotografie z webu IMDb

Děj filmu se odehrává po dobu 21 let, od dnů krátce před Bruceovými 8. narozeninami, při nichž přišel o své rodiče, do jeho 29. narozenin, kdy jako maskovaný samozvanec zachraňuje město Gotham před Ligou stínů. Mapuje Bruceovo dětství, jeho osamocení při vyrůstání, jeho první pokusy pomstít se, jeho trénink v Himálaji i jeho první dny v netopýřím kostýmu, při nichž je konfrontován svým největším strachem. Batman začíná je příběhem o strachu - o jeho překonání, a jeho nasměrování do srdcí těch, jež Bruce považuje za hodné potlačení. Příběh je vyprávěn nelineárně, a v sérii flashbacků z doby, kdy Bruceovi bylo sedm a osm a později jednadvacet, ukazuje divákům, co jej dovedlo až do bhútánské věznice, kde se zarostlý mladík rve s kriminálníky. Je vyhledán Ra's al Ghulem, vůdcem vražedného kultu Liga stínů, a vycvičen bojovat se zločinem, jen aby zjistil, že ho Liga stínů chce využít ke zničení Gothamu. Rozmetá tedy její svatyni v horách a vydá se na cestu zpět do Ameriky, po sedmi letech života stráveného mezi zločinci. Doma pak se svým věrným sluhou Alfredem Pennyworthem navrhne podobu monstra, jež má být ztělesněním všeho, co ho Liga stínů naučila. Batman se nejprve musí potýkat s kriminálním bossem Carminem Falconem, který je však dílem ve větší skládačce. Do gothamského přístavu jsou posílány nejen drogy, ale také jakási zvláštní substance, a když se o ní Batman rozhodne zjistit více, je konfrontován maskovaným zločincem Scarecrowem. Jak se později ukáže, Scarecrow jen pro někoho pracuje - pro někoho, kdo si chce s Gothamem dosti zahrát. Na oslavě svých 29. narozenin Bruce zjišťuje, že jeho bývalý mentor Henri Ducard je pravou Dračí hlavou, pravým vůdcem Ligy stínů, a své město před ním musí zachránit. Po událostech vedoucích k smrti Ra's al Ghula nastává eskalace; město je po incidentu v závěru filmu plné zločinců s mentálními problémy, vypuštěných z Arkhamova azyla v chudinských Úžinách, a toto rejdiště chaosu láká nového oponenta, který má Batmanův svět převrátit vzhůru nohama - zločince, který po sobě zanechává kartu žolíka, Jokera.

Létající bestie v chudinských Úžinách. Fotografie z webu The Globe and Mail

Je mnoho věcí, které mám na filmu Batman začíná rád. Myslím si, že je to film o dost lepší, než jeho pokračování The Dark Knight (2008) a The Dark Knight Rises (2012). Zvláště jeho střih - první kolaboraci Lee Smithe s Christopherem Nolanem - považuji za výrazně lepší. Prudkost střihu v akčních scénách mě dodnes unáší, a myslím si, že není kontroverzní uvést, že Batman začíná má nejlepší bojové scény z celé Nolanovy trilogie. Batman se vynořuje z temnoty, jen aby jako obrovský netopýr někoho odnesl nebo praštil, a pak zase mizí. Není divu, že si někteří lidé v Gothamu myslí, že to ani není člověk. Nikdo pořádně neví, jestli umí létat nebo jestli jenom plachtí. Batman je v tomto filmu tajemnou figurou, a konfrontace s ní je nanejvýš děsivá. Samotný muž pod maskou hovoří šeptavým hlasem plným neskutečného chladu. Bale hrál Batmana jako bestii, jako zvíře. Jeho Bruce Wayne má pak ještě dvě další osobnosti - tu, kterou znají jen Alfred, kamarádka z dětství Rachel a Ra's al Ghul, a tu veřejnou, playboye, o kterém by nikdo netušil, že může po nocích místo večírků se supermodelkami polétávat po Gothamu v netopýřím převleku. Tato verze Bruce je asexuál, stejně jako já - je to člověk bez pocitů sexuální přitažlivosti k ostatním lidem, nemající zájem ani o ženy, ani o muže, ale jen o mlácení nepřátel a nebezpečná noční dobrodružství v ulicích v boji proti obdobným freakům, jakým je sám. Předstírá, že chodí se supermodelkami (viz scéna v restauraci před jeho prvním setkáním s Rachel po řadě let), ale přitom se po nocích odebírá do Úžin a vkrádá se do cizích bytů, aby namlátil nic netušící a spokojeně močící zločince (ano, tato scéna ve filmu také je). Pokud vás více zajímá asexualita Baleova Batmana z Nolanovy trilogie, přečtěte si můj loňský příspěvek Asexuální čtení trilogie Temný rytíř. Všechna vodítka Bruceovy asexuality jsou přímo v těchto filmech (jako kdyby nestačila přímo asexuální historie Batmana v komiksech). Nezapomenutelná je také atmosféra Gothamu v tomto filmu - město je mnohem tajemnější a temnějších, než v dalších filmech; jsem přesvědčen, že tomu napomohlo i to, že značná část filmu byla natáčena v londýnských ulicích, a nikoliv někde v New Yorku či Chicagu. Islandské ledovce se ve filmu dokonale prodávají jako Himálaj; kdyby jen typicky hollywoodská depikce orientu v tomto snímku nebyla tak problematická (vsadím se, že každý antropolog nebo znalec východních kultur se u první třetiny filmu zasměje).

"Vypadáš jako někdo, kdo se bere moc vážně. Chceš mou radu? Musíš se rozzářit!"

V neposlední řadě musím zmínit ještě soundtrack Hanse Zimmera a Jamese Newtona Howarda s doplňkovou hudbou od Ramina Djawaldiho a Lornea Balfea. Je obecně známým faktem, že soundtrackové album je složeno ze skladeb s vědeckými názvy rodů různorodých letounů (Molossus, Myotis, Antrozous a další), a že prostředních šest skladeb v albu začíná iniciálami, které dohromady odshora dolů dávají slovo BATMAN. Hudba pro film je mixem orchestrální a elektronické hudby, a zvláště dokonalá je pak Batmanova znělka. Nemyslím jen onen chytlavý dvojtón, který je v průběhu filmu opakován prakticky neustále, ale přímo Batmanovu znělku, která v dalších dílech trilogie Temný rytíř bohužel ustupuje do pozadí. Hovořím o té hudbě, která hraje krátce poté, co Joe Chill zastřelí Bruceovy rodiče; nebo poté, co Batman odhalí Rachel, kým je, když cituje slova, která dříve pronesla před Brucem. Že to není ta samá hudba? Ale je. Onen brilantní osmitón, který tvoří nejlepší část skladby Molossus, je totiž ve filmu v melodické formě poprvé slyšen ve chvíli, kdy Bruce beznadějně sedí u mrtvol svých rodičů. V průběhu filmu se vyvíjí, za deště v Úžinách před prvním setkáním se Scarecrowem už nabývá heroické podoby, a při ujíždění Batmobilu před policisty se mění v bestiální hudbu, na níž jsem již léta závislý. Znalci skladby Molossus vědí, o čem hovořím - o tom, co v ní zní od 2. minuty a 33. vteřiny. Ten loop mám v hlavě, a nikdy ho z ní nedostanu. To je pro mě Batmanova znělka. V celé formě (jako Batman Theme z rozšířeného vydání) vám Bruceovu melodii prezentuji níže (od 1. minuty a 58. vteřiny do 2. minuty a 19. vteřiny se opět dočkáte od melodie "očištěného" batmanovského osmitónu).


Batman začíná je filmem, který byl mnoha tvůrci hollywoodských blockbusterů v následujících letech považován za inspiraci pro jejich projekty. Platí to o třeba o filmech Iron Man od Jona Favreaua, kterým začala filmová série Marvel Cinematic Universe, Godzilla od Garetha Edwardse, The Amazing Spider-Man od Marca Webba nebo o x-menovském filmu Logan od Jamese Mangolda. Nepochybně jde o jeden z nejvlivnějších snímků prvního desetiletí tohoto století. Vliv měl také na reboot Supermana z roku 2013, za který byli zodpovědni David S. Goyer i Christopher Nolan s režisérem Zackem Snyderem. Muž z oceli (Man of Steel) přebírá více než jednu techniku povyprávění originu další legendy z DC univerza právě od filmu Batman začíná. 

O filmu Batman začíná by se toho dalo napsat ještě mnoho. Budu však radši, když mi své dojmy a postřehy z jednoho z nejvýznamnějších blockbusterů tohoto století napíšete sami do komentářů. Shodneme se, že Batman začíná je lepší, než Temný rytíř? Pokud chcete, oslavte dnes 20. výročí vydání Nolanova prvního batmanovského snímku jeho zhlédnutím. Možná to bude už podesáté, posté nebo popětisté; anebo se na něj někteří z vás podívají poprvé. Rozhodně ho mohu doporučit. 

sobota 14. června 2025

Noví Lovci kryptidů: Květ v poušti (2/2)

Na svou první misi mimo domovské Creek City v americkém státě Illinois se noví Lovci kryptidů, záhadologií posedlí teenageři Wren Rivera a Winn Wilkinson, vydali do chilské pouště Atacama. Bez svolení si opět vypůjčili vysokorychlostní letoun Winnova otce, úspěšného podnikatele z Creek City, a vydali se do nejsušší pouště na světě, aby nalezli podivnou květinu, která údajně dává lidem zvláštní schopnosti. V nitru Atacamy má tuto květinu chránit tzv. medvědí liška, a zvláště Wren by ráda věděla, co je to zvíře zač. Atacama je už takřka 40 let známá jako domov kryptidů. Wren s Winnem zde kráčejí ve šlépějích Jacka Owena a Pierra Leroye, kteří poušť navštívili nedlouho po smrti další zakládající členky původního týmu, Sabine Leroy, a jež objasnili tajemství monster z Aricy, přežívajících dromaeosauridů, zatímco se museli potýkat s problémy ze strany gangsterů najatých zrádným magnátem Zhou Lenem. Winn od začátku není z výpravy zrovna nadšený, Wren se však vyřádila při plížení za jakýmsi zvířetem, které mohlo být medvědí liškou nebo přežívající macrauchenií. Nakonec se ale ukázalo, že šlo jen o lamu guanako. Nedlouho poté zaujaly dvojici děsivé zvuky, a než se Wren s Winnem naděli, ukázala se před nimi monstra z Aricy. A podobně jako kdysi dávno, i nyní mají chuť na lidské maso.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

KVĚT V POUŠTI, ČÁST DRUHÁ:

"Wren, máme tři možnosti," pronesl třesoucím se hlasem Winn, "zaprvé, můžeme utíkat."
"To nám nebude k ničemu platné," odpověděla Wren, "utíkají rychlostí 40 kilometrů za hodinu. To je dvakrát víc, než my na asfaltu, a ne na písku, který nás zpomalí."
"Zadruhé, můžeme se zkusit bránit tím, co máme," pokračoval Winn, a nervózně vytáhl z levé kapsy svých kalhot malý kapesní nožík. Trojice raptorů na něj v tu chvíli upřela veškeré své zraky. Působil až směšně, nejen kvůli tomu, že jeho čepel byla krátká, ale i kvůli své tuposti. Její zakončení bylo téměř zaoblené.
Wren na nožík ani nepohlédla. Neustále upínala své zraky na hrčící, zlověstně se usmívající opeřence. "To taky nepřipadá v úvahu. Probodnou nám břicha dřív, než se jich dotkneme. Nevypíchneš jim ani oko."
"Což je mi bohužel víc než jasné," vydechl Winn, "a pak je tu třetí možnost. Dát do pár vteřin vědět naší nové známé, ať nás teleportuje pryč, stejně jako v té nemocnici. Jinak jsme uvařený, Wren."
"Jo, kámo, takovou možnost vůbec nemáme..."
Prostřední z raptorů učinil tři kroky vpřed. Wren s Winnem stáli jako solné sloupy, byť se každý sval v jejich nohou chtěl uvolnit a vystřelit je na sprint k letounu. Zvíře bylo jejich kuráží vskutku zaujato, rychle naklánělo hlavu ze strany na stranu a snažilo se pochopit, proč se ty lehce oděné holé opice chovaly tak, jak se chovaly.
Další dva raptoři na sebe spěšně pohlédli a vyměnili si několik krátkých houknutí. Pak se na Wren s Winnem střídavě koukali s manickýma očkama, rychle třásli hlavami v rytmu svého dechu, a plazivě natahovali a stahovali prsty svých předních končetin. Všem třem zvířatům na hlavách v loveckém vzrušení vztávala jednotlivá černá pera. Díky tomu vypadala větší, impozantnější.  
"Špatně jsi počítal," řekla Wren s co největší sebejistotou v hlase, kvůli čemuž předák trojčlenné smečky natáhl krk do výše, a pak zcela naklonil hlavu na pravou stranu, "my ty možnosti máme čtyři. Ta poslední je, že se s nima můžeme domluvit."
"Cože?" zamračil se nevěřícně Winn. 
"Viděl jsi někde tenhle strašně starý film Jurský park 3?" uchechtla se Wren.
"Jo, jo! Myslím, že jsem si ho kdysi stáhl, když jsem byl ještě dítě. Byla tam ta 3D tiskárnou vyrobená rezonační komora veloci... I mean, deinonycha. To byla asi největší blbost v celé OG trilogii těchhle prastarých monstrfilmů."
"Guess what, vole," řekla na to Wren, "já tu mám něco děsně podobnýho."
Z kapsy na hrudi své bílé, pískem bičované košile vytáhla malý vrásčitý předmět zhruba kvádrového tvaru, se sotva půldruhého centimetru dlouhou trubičkou. Tu přiložila ke svým rtům.
Přežívající dromaeosauridé zpozorněli. Usoudili, že musí jít o nějakou zbraň, a všichni tři nezávisle na sobě začali syčet. Srpovité drápy na jejich zadních končetinách se vztyčily, špičky míříc na obě příští kořisti.
"Tohle dopadne hodně blbě, Wren!" zařval Winn, a otočil se k raptorům zády. Chystal se vyběhnout.
Wren do předmětu z plných plic přes trubičku zafoukala. Z vrásčitého kvádru se však nic neozvalo.
"Do hajzlu!" křičel Winn, a s řevem pádil pryč ze scény. Neohlížel se, jen to metal vpřed a divoce u toho pohyboval rukama. Díval se do země, s obličejem namířeným k písku, jenž se mu nestačil do očí dostávat, neboť běžel sehnutý. Hlavou mi chvíli neprocházely žádné myšlenky.
Až když urazil deset nebo patnáct metrů, objevila se mu v mysli představa roztrhané Wren. V tu chvíli se jeho panický řev změnil ve sténání, a z očí mu vytryskly proudy slz. Všude byla samá krev. Raptoři se přetahovali o její nehybné tělo. Z probodnutého břicha se jí valila krev. 
"Ne!" vykřikl zběsile Winn, a s pláčem se v běhu otočil. Nemohl věřit vlastním očím. Zaškobrtl, svalil se na bok, pak rychle vyskočil a motal se na místě. Přitom zděšeně vydechoval.
Wren na něj pohlížela, jako kdyby byl blázen. Klečela u předáka tlupy, který ležel na břichu, a vypadal, jako by byl v nějakém tranzu. To samé platilo o obou zadácích. Dívka na ty srpodrápé přízraky přece jen vyzrála.
"Ty vole! Co to jako mělo být? Co to jako sakra mělo být?!" rozčiloval se Winn.
"Neříkala jsem ti, ať utíkáš," usmála se Wren, "takhle jsi zbytečně vyplýtval spoustu energie."
"Myslíš?!" vykřikl naštvaně Winn. "Mohla jsi umřít! Už jsem viděl, jak tě trhají, bastardi! A ty si tady u jednoho hezky hovíš a hladíš ho po peří na hlavě?!"
Wren se zazubila a ukázala Winnovi ten předmět, do kterého zafoukala. "Není to rezonační komora monstra z Aricy, o jejich hlasové komunikaci se toho zdaleka neví tolik, jako o hlasové komunikaci fosilních dromaeosauridů. Ale! Je to přístroj, do kterého když zafoukáš, vyšle ultrazvukovou vlnu tak intenzivní, že všechno v úhlu 180° před ním a ve vzdálenosti do 40 metrů padne. Takový ultrazvukový paralyzér."
Winn si prohlédl tmavě modrý pásek na opačné straně vůči trubičce. Tím ultrazvuková vlna měla vycházet.
"Cože?! Kdes k tomuhle zatracenýmu krámu přišla? Pročs ho nepoužila v té nemocnici, jak nás chtěly sežrat ty hnusný potvory?!" ječel Winn.
"Tehdy jsem ho ještě neměla," smála se Wren, "z Londýna mi ho poslala Keira. V balíčku mi přišel dneska, vlastně pár minut předtím, než jsme začali plánovat tuhle expedici. Řekla jsem si, že by bylo fajn ho tu vyzkoušet."
"A já o tom, prosím, nemohl nic vědět?! Tohle je neuvěřitelný, Wren!" 
"Sorry. Nevěděla jsem, že tě to tak zasáhne."
"Sorry? Já nemám slov, ty vole... já fakt nemám slov!" vyšiloval Winn. "Chcípnutí bylo tak blízko, ty vole. Tak blízko! Kdybych věděl, že ty raptory jediným fouknutím do téhle cetky paralyzuješ, nemusel jsem tady sprintovat jak na olympiádě, a nemusel jsem si přitom zašpinit kalhoty!"
"Uhh. Fakt se omlouvám, Winne."
"Zůstaneš tady u nich? Já potřebuju čisté trenky, asap. Jdu zpátky do letounu."


Trvalo půl hodiny, než se dvojice dobrodruhů opět vydala na pochod po směru pouštního větru. Po Winnově krátké návštěvě Sand Martinu provedli měření všech tří paralyzovaných raptorů, fotodokumentaci a odběr jejich peří. Wren byla nadšená, neustále očima zkoumala odebraná pírka, a ultrazvukový paralyzátor pro jistotu svírala v druhé ruce, kdyby se náhodou nezbedná trojice vrátila nebo kdyby odvážné teenagery navštívila další monstra z Aricy.
Winn kráčel prvních několik minut zcela mlčky, a ztrapněně pohlížel do země. Bylo mu stále úzko, ze všeho toho řevu ho bolelo v krku, ale hlavně se styděl za to, že po nepříjemném setkání s raptory potřeboval nutně vyměnit spodní prádlo.
Wren si byla vědoma své chyby, bála se však dát to přímo najevo. Proto započala konverzaci na jiné téma: "Teď abychom ještě našli tu zázračnou rostlinu a nejlépe taky medvědí lišku. Víš, co mě napadlo? Že by třeba sama mohla mít nějaké zvláštní schopnosti. Jestli je pravda, že ti ta rostlina propůjčí nějaké nadpřirozené síly, když se s ní dostaneš do kontaktu... proč by je nemohla propůjčit i tomu zvířeti? Ten letec, kterému údajně ukousla ruku, popsal sevření jejích čelistí jako mnohem silnější, než jaké by kdokoliv u zvířete takového vzrůstu očekával."
"No super. Když nás nemůžou hezky naporcovat monstra z Aricy, aspoň si na pár částech našich těl můžou pochutnat tyhle medvědí lišky, co?"
Wren zatřepala ultrazvukovým paralyzátorem v ruce. "Je možný, že tohle je taky složí."
"U tvora s nadpřirozenými schopnostmi nikdy nevíš," zabručel Winn, "mimochodem, co měla znamenat ta reference na Jurský park 3? Ten paleontolog, kterého hrál Neil Samm, s raptořáky přece na konci komunikoval, ne? A tys je místo toho uspala."
"To neřeš," řekla na to Wren, "viděl jsi ten jeden totálně ancient film se superhrdiny, jak v něm byl ten fialový malthusián? Spider-Man v tom filmu říká něco ve smyslu: 'Viděli jste ten starý film Vetřelci?' Tak jsem chtěla znít podobně. Podobně cool. Když jsem byla mladší, měla jsem na tamtu verzi Spider-Mana šílený crush. Jo a mimochodem, ten herec, co hrál Granta, byl Sam Neill. Ne Neil Samm."
Winn odfrkl. "Ty se v těch starých výplodech Hollywoodu nějak vyznáš. Mě se teda mnohem víc líbil reboot Jurského parku."
"Který? Jsou dva."
"Ten poslední, kámo!" rozchechtal se konečně Winn. "Ne ta kravina z minulého desetiletí. Líbí se mi ten nejnovější, z roku 51. A sequel z loňska. To je kino. Nějaký Darcy se přes dva svoje oscary může jít bodnout, a stejně tak Spielberg někdy z konce minulého století, z doby křídové, kdy ani neměli normální telefony."
Dvojice vyšplhala na vrchol písečné duny. Vítr sílil, a zezadu, ze západu, bičoval teenagery do zad. Před nimi se rozléhala poušť stejně chudá a pustá, jako za nimi. Při pohledu zpět ani neviděli na letoun, a při pohledu vpřed se jen v dálce skvěly rozmlžené vrcholy And.
"Trošku bych si tady dáchnul, Wren," řekl Winn, posadil se a ze svého batohu vytáhl lahev s vodou. "Je mi opravdu horko. Hádám, že máme dobrou pětačtyřicítku. Leje ze mně."
Wren ze svého batohu nevytáhla lahev s vodou, ale dalekohled. Začala zkoumat tu pustinu, do které po slezení duny měli vstoupit. Netrvalo ani minutu, a zarazila se. 
"Wow!" vykřikla, hodila batoh na záda a sjela z duny. 
"Hej! Cos našla teď?!" vykřikl iritovaně Winn.
Wren se rozběhla k sotva viditelnému objektu, kterého by si bez dalekohledu neměla šanci všimnout. Nenacházel se v nitru pustiny, ale jen pár desítek centimetrů od hranice duny. Byla to rostlina. Kvetoucí rostlina!
"Winne, to musí být ona! Tohle je to, za čím jsme přišli!" radovala se Wren.
Sedla si před patnáct centimetru vysokou květinu s mohutnými lístky pokrytými bílými chloupky, vylézajícími z písku. Stonek byl tenounký, tak moc, že by se dal zlomit snad jediným cvrnknutím prsty. Květ byl však něco docela jiného. Byl zlatavý, s červenými okraji, a ve světle slunka nádherně zářil. 
"Páni," poznamenal Winn, když Wren dohnal, "to je... krása."
"Atacamia wrenriverae. Máš dovoleno ji obdivovat."
"Heh. Atacamia winnwilkinsoni. Per se se mnou."
"Atacamia wrenriveraeetwinnwilkinsoni," uchechtla se Wren.
"Víš, co by bylo stokrát vhodnější? Nebýt takoví narcisové a dát té rostlině jméno Atacamia cryptidhuntersii. Vždyť jsme tady jenom kvůli nim... a teď... jsme my Lovci kryptidů. Ctí to všechny, jak naše předchůdce, tak i nás. A naše nástupce!"
"Je tady jedna věc, co ale nejdřív musíme zjistit," řekla docela vážně Wren, a obrátila se na Winna, "jestli to náhodou přece jenom není nějaký druh, který už byl popsaný. Musíme si to ověřit."
"Já to ověřím," usmál se šibalsky Winn, "abych aspoň na téhle výpravě udělal něco produktivního, a ne jenom si podělal gatě."
Jemně se dotkl okvětních lístků rostliny. Učinil tak jednou, podruhé, potřetí. Nedělo se nic.
"No, vypadá to, že naše rostlinka přece jen nedává lidem superschopnosti. Opravdu to byl... pseudomýtus, tak jsem to řekl?"
Wren se květiny dotkla též. "Jestli je to ta květina... tak je to asi jenom báchorka. Ale od toho tu jsme, Winne. Abychom ověřili, že třeba něco, co se o některých kryptidech, včetně těch rostlinných, říká, není pravda."
Winn neodpovídal. Hleděl před sebe, a ani nemrkal. 
"Winne? Co vidíš?" vyhrkla Wren, a znovu pevně zmáčkla v dlani pravé ruky ultrazvukový paralyzér.
"Strážkyni," odpověděl tajemně Winn, "vidím strážkyni, a blíží se."
"Kde ji vidíš?" zeptala se zmateně Wren, a pohlédla před sebe.
"Vidím její tepelný obraz, Wren. Vidím tepelný obraz medvědí lišky... běží sem!"
"Proboha," šeptla Wren, "já ji začínám vidět taky."


Oběma se náhle zatočila hlava. Přestávali vnímat svět tak, jak ho vnímali kdykoliv předtím. Místo špinavě žlutého až našedlého písku viděli tepelný obraz svého bezprostředního okolí, jako kdyby jej pozorovali termovizí. Vnímali, kde byl pod dunou písek chladnější a kde byl naopak teplejší. Zvíře, které se k nim hnalo, viděli jako červeně zbarvený objekt. 
"Docela rád bych teď tohle tepelné vidění vypnul, Wren," řekl Winn, "ta kytka mě úplně změnila... cítím se divně! Chci to vypnout! Chci, aby to přestalo!"
"Ksakru," zasyčela Wren, "spadl mi ten paralyzér."
Pohlédla k zemi, přístroj okamžitě identifikovala, neboť byl chladnější než rozehřátý písek, ale jakmile se jej pokusila nahmatat, zatočila se jí hlava, a upadla na záda.
"Wren! Wren, zvedni se!" vykřikl Winn. Sám se pokusil po paralyzéru šmátnout, a stejně jako Wren se zapotácel. Dva kroky se udržel na nohou, a pak žuchnul zadkem na písek.
"Vezmi tu věc a použij ji! Je strašně blízko!" zařval Winn.
Červený objekt, který byl doslova na pár kroků daleko, byl zvířetem s psí hlavou a mohutnýma, baculatýma předníma nohama. 
"Je to ona! Je to medvědí liška!" radovala se Wren, a konečně se prsty znovu dotkla přístroje. 
Ozvalo se hlasité štěknutí. Winn s Wren sebou cukli. Nečekali, že by strážkyně květu měla v hrdle tolik síly.
"Běž pryč! Zmiz!" vykřikl Winn, a zvedl se ze země. Navykl si na tepelný obraz okolí, a tvář zvířete nyní viděl takřka v každém detailu. Pod každou vrásou, pod každým záhybem kůže jeho obličeje vnímal jinou teplotu. Jinak teplý byl čumák medvědí lišky, jinak teplé byly uši, jinak teplé bylo okolí očí, jinak teplý byl jazyk v její otevřené hubě.
"Wren, zapískej na ni!"
Jakmile Wren přiložila ultrazvukový paralyzér ke svým ústům, medvědí liška po ní rafla. Kousla ji do ruky. Wren vykřikla bolestí, a přístroj znovu upustila. 
"Wren! Ne!" vyhrkl zděšeně Winn, učinil skok směrem ke své kamarádce a doslova ji přeletěl. Na pevné zemi stanul až za zuřivě vrtícím ocasem psovité šelmy. Obrátil se k ní, a kopl do ní. Zvíře odletělo až k okraji duny, a s bolestivým zapískáním sjelo asi dvacet centimetrů po sypkém písku. Neobratně se postavilo, otřepalo se a pak zadýchaně hledělo na Winna. Ten nedokázal uvěřit, že právě provedl něco tak stupidního. Držel se však na místě, a stále na zvíře pohlížel.
Hleděli na sebe asi půl minuty, a pak se šelma rozběhla do nitra pouště. Utíkala, jako by jí šlo o život. 
"Winne, co jsi jí to provedl?" vyhrkla Wren. Winn vnímal teplotu krve na její ruce. Z rány jí teklo docela dost.
"Nechtěl jsem jí nějak ublížit, ale... najednou se ve mě probudila tahle síla, a já... se nedokázal udržet. Propána, Wren, cítím, jak mi svaly něco koluje... je to tak zvláštní pocit!"
"Květina ti možná dala nějakou nadlidskou sílu. To je fajn... já bych byla ráda, kdybych od ní dostala hroší kůži. Šíleně to bolí, kámo..."
"Budeme odsud muset zmizet," řekl Winn, "zkusím vytáhnout z batohu lékárničku, obvážeme ti tu ránu, a pak půjdeme zpátky do letounu, jo? Opravdu se mi to už nelíbí."
"Kdybychom tak mohli aspoň vyfotit tu medvědí lišku," poznamenala zklamaně Wren, "teď už je moc daleko... aspoň bych... zkusila vytrhnout tu kytku..."
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal se Winn, zatímco hrabal rukou ve svém batohu.
Wren použila prsty nezraněné ruky k pomalému vytažení zázračné květiny z písku. "Bitku se strážkyní jsme přežili, ne? Myslím si, že na tu rostlinku máme nárok."
Hned nato se ozvalo agresivní rafání. Winn a Wren se otočili tím směrem, kterým medvědí liška odběhla. Svým termovizním viděním zaznamenali řadu teplých objektů, jež se k nim blížily.
Kdyby viděli v běžných barvách, byli by možná ještě více zděšeni. Ze zamlženého vzduchu clonícího Andy k nim mířila početná smečka baculatých psovitých šelem s krátkou, světle hnědou srstí. Rozzuřeně štěkaly, připraveny na hromadný útok. Ublížená pýcha první strážkyně neměla mít dlouhého trvání. Zátah na lidské průzkumníky sama vedla. 
"Padáme!" zařval Winn, otevřený batoh hodil zpět na záda, zvedl Wren ze země, a společně se oba rozběhli nahoru po duně. Wren do té chvíle alespoň stačila umístit květinu do zkumavky. Nyní ji musela nést mezi prsty jedné ruky spolu s ultrazvukovým paralyzérem. S vyběhnutím nahoru měla větší problémy, než Winn. Květina jí očividně nedala takovou sílu, jako jemu.
"Použij na ně ten zvuk!" pobízel Winn svou kamarádku. 
"Nejsou ještě dost blízko," odpověděla znaveně Wren, a zasyčela bolestí, "pamatuj, účinek to má do 40 metrů.
"Krucinál. Tak poběžme dál! Třeba po té duně ani nevyběhnou!"
Soudě podle hlasitého rafání a sílícího dusání na písku medvědí lišky úspěšně dunu zdolaly, a rychle se blížily k oběma dobrodruhům. Wren se otočila, jen aby viděla, podobně jako dříve Winn, v každém detailu tepelný obraz rozzuřeného liščího obličeje. Zastavilo se jí přitom srdce.
V rychlosti foukla do přístroje, a celá smečka se zapotácela. Na zemi všechny šelmy ležely dříve, než teenageři stačili pětkrát za sebou zamrkat.
"Chtěla jsi jejich fotky? Tak si je pořiď," usmál se Winn. Nato mu došlo, že kvůli silnému krvácení druhé ruky nebylo pro Wren možné zvířata fotografovat. Spěšně tedy učinil na svém mobilním telefonu tři fotografie paralyzovaných zvířat, a vůdkyni tlupy odebral ze zad pomocí pinzety několik chlupů, jež pak umístil do zkumavky. Dlouho se však zvířaty nezabýval, jeho hlavním cílem bylo dovést zraněnou kamarádku do bezpečí letounu.
Až na palubě Sand Martinu oba teenagery přešlo dočasné tepelné vidění. Na barevný svět kolem sebe si zvykli vcelku rychle, obešlo se to bez zbytečného padání. Bohužel se také ukázalo, že rána v Wrenině ruce byla hlubší, a navíc se rychle zanítila. Šelma musela mít vskutku nečisté zuby.
"Budeme to muset důkladně ošetřit," řekl jí Winn, a ze skříňky v zadní části paluby vytáhl velkou lékárničku. Předně ránu zmrazil, krvácení totiž nešlo zastavit jen s pomocí obvazů.
"Ty jo, nerada bych přišla o ruku," řekla rozpačitě Wren.
"Doufej, že se to nestane," odpověděl Winn, "moc jsme riskovali. Příště si to musíme lépe naplánovat, jestli nějaké příště bude. Teď bych to viděl na nemocnici. Nejsi v dobrém stavu, Wren."
Wren smutně sklopila oči. Vzápětí však znovu spatřila odtrženou rostlinu, i Winnovu zkumavku s chlupy medvědí lišky. Odemkla display jeho mobilního telefonu, a prohlédla si spěšně všechny tři fotografie, které předtím pořídil. Nadšeně vydechla. Pro tohle všechno to přece stálo za to! I pro to zranění.
"Ať už to s mou rukou dopadne jakkoliv, myslím, že máme dost dat na vyhodnocování," řekla hrdě, "a že jsme na nejlepší cestě být opravdovými Lovci kryptidů."

Pokračování příště...

pátek 13. června 2025

Obrázek týdne 13. 6. 2025

Nastal druhý červnový pátek, což samozřejmě znamená, že se na Blogorgonopsidu musí objevit další Obrázek týdne! Zatímco minule jsem v této rubrice oslavoval Jurský park, sérii mého dětství, jejíž sedmý film jde do kin už jen za 19 dnů, tentokrát se vrátím hlouběji do minulosti za nikoliv "klonovanými", ale stoprocentně pravými prehistorickými zvířaty. Možná si vzpomínáte na obraz paleoartisty Olmagona, který jsem mezi Obrázky týdne zařadil s koncem roku 2024 - ten s tučňáky císařskými a cryolophosaurem. Tentokrát je tu Olmagonovo dílo s názvem Ice, shodou okolností zveřejněné právě v prosinci 2024 na webu DeviantArt. A rozhodně stojí za to!


Popisek k obrázku: Šestičlenná tlupa teropodních dinosaurů druhu Kakuru kujani sleduje ve světle pozoruhodného úkazu známého jako aurora australis neuvěřitelnou show zprostředkovanou dospělcem a mládětem pliosaura druhu Kronosaurus queenslandicus. Na zamrzlých březích eromanžského moře pátrali tito masožraví maniraptoráni po něčem k snědku, neboť v době polární noci, v největší tmě a největší zimě, je živé kořisti k polapení po málu. Kdyby však chladivé vody vyvrhly alespoň nějakou mrtvou rybku! Desetimetrová kronosauří samice a její o něco menší, ale i tak ne zrovna trpasličí potomek mohou kakurům nadělat více starostí, než si překvapení dinosaurové zatím myslí. Ty ohromné čelisti vyzbrojené šesti řadami až 30 centimetrů dlouhých zubů po nich mohou chňapnout coby smet. I mláděti by se jeden Kakuru, dlouhý 2 až 3 metry, možná skoro celý vešel do té zubaté tlamy. Jedno zkousnutí, a život chřadnoucího, mrazivým větrem bičovaného dinosaura by rázem skončil. Kdo ví, zda se však největší predátoři oceánu vůbec budou o ty překvapené dvounožce zajímat. Primárním důvodem, proč se vůbec dvojice vynořila, je nutkání k nadechnutí. Tato scéna se odehrává před 115 miliony let v oblasti, ze které se jednou stane souvrství Bulldog (či Buldočí souvrství?) v Jižní Austrálii. Kakuru je jediným zatím identifikovaným dinosaurem z tohoto souvrství, jehož horniny se datují do křídových stupňů apt až alb. Co se však týče mořských plazů, může se Bulldog chlubit více rody - kromě kronosaura třeba umoonasaurem, plesiosaurem z čeledi Leptocleididae, nebo opallionectem, plesiosaurem z kladu Cryptoclidia. Dále souvrství vydalo i nemálo fosilního dřeva, pozůstatků stromů splavených k pobřeží z gondwanského vnitrozemí.

Fascinující je, že taková scéna se klidně mohla před oněmi sto patnácti miliony roky odehrát. Kdyby tak existoval průchod do nějaké paralelní dimenze, v níž by existoval křídový svět... Kdybyste třeba dnes večer nemohli usnout, pomýšlejte na to. Cestování časem je pořád jen záležitost snění, bohužel.
Ačkoliv nemohu garantovat, že každodenní psaní článků je zpět, mohu vás ujistit, že ve druhé polovině června už Blogorgonopsid bude o dost více aktivní. Mám samozřejmě nějaké resty, hlavně chci dokončit 3. kapitolu Nových Lovců kryptidů, k čemuž jsem se z časových a v posledním týdnu i zdravotních důvodů nemohl dostat. Určitě očekávejte 5. část 6 vybraných druhů diplocaulidů, a také se tu v brzké době objeví článek oslavující kulaté výročí vydání jednoho filmu, který mi přirostl k srdci, byť se nikterak netýká prehistorické fauny. Pokud jste geekové, pak už víte... Pro ostatní čtenáře nechť je to však trochu překvapení.
Mějte krásný víkend, nenachlaďte se jako já (i v červnu je vše možné, vždyť letos je tento měsíc nebývale chladný) a dělejte, co vás zajímá.

čtvrtek 12. června 2025

6 vybraných druhů diplocaulidů: Peronedon primus

Vědecký název: Peronedon primus,
Místo nálezu: Oklahoma, USA,
Velikost: celková délka neznámá, lebka dlouhá 7,6 až 14 mm.
V roce 1970 popsal americký paleontolog, zoolog a geolog Everett Claire Olson druh lepospondyla z čeledi Diplocaulidae na základě několika fosilních exemplářů - včetně holotypu sestávajícího z lebky, čelistí, deseti obratlů, části ramenního pletence a fragmentů pravé i levé přední končetiny - pocházejících ze spodnopermských vrstev souvrství Hennessey severovýchodně od oklahomského Normanu. Rozhodl se pojmenovat jej Peronedon primus. Všech pět exemplářů, které měl Olson - člověk, jehož jméno je jinak spojeno s Olsonovým vymíráním ve středním permu před 270 miliony let - k dispozici, byly vzrůstově extrémně malé v porovnání se zástupci rodu Diplocaulus. Někteří z nalezených peronedonů byli drobnější, délka nejmenší lebky činila jen 7,6 milimetru, kdežto lebka největšího exempláře byla dlouhá 1,4 centimetru. Olson ve svém článku publikovaném ve Fieldiana: Geology napsal, že tyto rozdíly odrážely spíše růstovou variaci než variaci mezidruhovou, nicméně podle osifikace lebek usoudil, že všechny tyto exempláře byly dospělými zvířaty, i když nevyloučil také možnosti, že šlo o subadulty nebo nedospělé jedince. Drobná velikost učinila studium peronedonů velmi obtížné; už jen vypreparovat fosilie podle Olsona nebylo nikterak lehké. Všechny exempláře pozbývají slznou kost a postorbitální kost (tím je tento druh mezi diplocaulidy opravdu rarita), temenní kost měly všechny velkou. V čelistech se nacházely dlouhé, úzké a ostré zoubky, vylézající ven ze zavřených čelistí. Lišily se od krátkých a tupých zoubků diplocaula. Jinak se jednalo o vcelku běžného zástupce lepospondylího řádu Nectridea. Zmíněny samozřejmě musí být růžky na zadní straně hlavy, směřující dozadu, stejně jako u ostatních diplocaulidů. Olson ve svém článku také napsal, že Peronedon primus měl jistě problémy s pohybem na souši, už jen kvůli velikosti chodidel v porovnání s drobným vzrůstem končetin. Opět se jednalo o zřejmě čistě vodního obratlovce, žijícího ve sladké vodě vnitrozemí i ve vodě brakické.


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:
† Peronedon primus (Mineralatlas Lexikon)
Peronedon (Wikipedia)

středa 11. června 2025

Přelidnění světa a přitom údajně rekordně nízké populační přírůstky v řadě zemí světa

Média všeho druhu čím dál více řeší zajímavý trend - údajně rekordně nízké populační přírůstky v řadě zemí světa. Pravicové zpravodajské weby, televize a propaganda obecně tímto trendem děsí, spojují jeho existenci se směšnými konspiračními teoriemi o "nahrazování obyvatelstva migranty" a podobnými nesmysly, kterým pak propadají především poťouchlí boomeři s mindsetem zpátky v osmdesátkách. Více mne však zaráží, že v posledních měsících i média nezávislá neboli levicová více řeší to, "proč lidé mají málo dětí." Když na toto téma natočil video politický streamer Vaush, po jedenácti minutách poslechu jeho brblání jsem se nahlas zasmál a rozhodl jsem se nepustit si asi měsíc žádné jeho další video. Takové koniny jsem od sebeoznačeného progresivního levičáka ještě neslyšel. Vaushova evangelizace amerického klučičího diváctva ve věku dvanácti až patnácti let ohledně "konce lidstva" mi vážně připomínala krajně pravicové konspirační kecy, jen zbavené nacionalistického ducha. Byl to ten point, ve kterém jsem pochopil, proč se z levičáků po debatování Vaushe stávají zklamaní "tankies". Jenže kdyby to byl jen Vaush. Dnes jsem na toto téma zhlédl i video od britského nezávislého outletu Novara Media, a byť bylo jazykově v pořádku a vůbec nebylo tak šílené, myslel jsem při tom jen na jednu věc: i levičáci přebírají kapitalisticky geografický jazyk "důležitosti nahrazení rodičů potomky" pro "zachování ekonomiky." Hm, já myslel, že jsem na libertariánské levici proto, že ekonomiku v takové podobě, v jaké je, nechci, a chci něco mnohem humánnějšího a svobodnějšího. Tak proč se sebeoznačení anarchisti typu Vaushe a marxisti typu žurnalistů z Novara Media začínají chovat, jako by nedokázali promýšlet lepší ekonomické systémy, ve kterých něco jako "nemít děti" nebude ani téma na diskusi?

Přelidnění světa je obrovským problémem. Na Zemi nás žije osm miliard. A lidé z pravice a nyní i z levice křičí, že rekordně nízké populační přírůstky jsou problémem? Osm miliard! Osm. Miliard. Kdyby nic, pak tento trend je výtečnou, pozitivní událostí! Že na Islandu dlouhodobě neroste lidská populace? Vždyť to je výtečná zpráva. Stabilizovat růst lidské populace je přece první krok k zajištění toho, že nepřekročíme únosnou kapacitu Země. Nejsem malthusián, absolutně nesouhlasím s Malthusovými pravidly populačního růstu, které vycházely z jeho zášti vůči nižším ekonomickým třídám (byl to anglikánský farář, který byl k napsání Eseje o růstu populace vyburcován texty Williama Godwina, zakladatele anarchistické ekonomické teorie, který měl za to, že přijde čas, kdy každý člověk bude svobodný a bude se moci učit nebo pracovat na tom, na čem bude chtít; a to samozřejmě náboženské představitele hodně štvalo, když chtěli mít masy v područí svých pánůbohů). Ale nepopiratelným faktem je, že prostor na naší planetě je omezen. A dělíme se o něj nejen sami se sebou jako zástupci druhu Homo sapiens, ale s miliony a miliony dalších živočišných, rostlinných a jiných druhů, které jsou už tak vykořisťovány, hubeny a vytlačovány ze svých domovin. V kapitalismu se z nich a z tzv. "ekosystémových služeb" udělaly prachsprosté komodity, "přírodní kapitál", a tak je hodnota támhletoho hejna ryb vyčíslena v amerických dolarech, rovněž jako hodnota támhletoho lesního porostu nebo tamtoho ptačího hnízdiště. V tomto ekonomickém systému, jenž je světem věcí a nikoliv živých bytostí, je zkrátka dehumanizace veškerého života na nějakou finanční hodnotu běžná, a čím dál větší akceptance takového přístupu ke světu kolem nás dělá jen jediné - připravuje nás o vnímání té pragmatické hodnoty toho rybího hejna, lesního porostu nebo ptačího hnízdiště, a neguje nádherný výdobytek filosofického darwinismu, totiž že nejsme žádnými pány tvorstva, ale jen jedním z mnoha druhů, a nad těmi ostatními nemáme žádnou moc - ani tu ekonomickou. Náš svět neunese 10 miliard lidí. Ne na úkor ostatního života. 

Množství odpadů, které naše společnost produkuje, je obrovské. Není stabilizace růstu lidské populace třeba v ohledu na odpadové hospodářství vítaná? Fotografie z webu The Message

Je samozřejmě nutné si uvědomit to, že přelidnění je spojeno s nerovnostmi. Nejvyšší populační nárůst mají Jižní Súdán, Mozambik, Mali, Čad, Niger, Angola, obrovsky roste také populace Indie, v Číně dosáhl počet obyvatel také obrovského množství. Jsou to rozvojové země, kde nebylo dosaženo alespoň takové rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jako v západním světě; jsou to země, ve kterých lidé mají méně vzdělání ohledně plánovaného rodičovství, menší přístup k antikoncepci atakpodobně. Skutečným problémem v těchto zemích jsou nerovnosti, obrovská propast mezi bohatými a chudými, obrovské třídní rozdíly. Kasty v Indii, šílené pracovní podmínky ve státně kapitalistické Číně... Mým cílem v tomto opinion piece ale není moralizovat lidi v rozvojových zemích, že mají mít méně dětí - to, že mají tolik dětí jsou právě důsledky nerovností, které je třeba řešit, zhlazovat, a stavět se za lidská práva v oněch částech světa. Protože faktem je, že nejvyšší populační nárůstky jsou v zemích, které jsou na tom po stránce lidských práv nejhůře. A tím se dostávám k tomu, proč mne takříkajíc vhání na stěny fňukání konspiračních pravicových sněhových vločiček z prorusky orientovaných dezinfo webů ohledně absence populačního přírůstku "mezi bílými Evropany, chudáčky jedněmi", i jakési znepokojení údajně antikapitalistických levičáků, kteří najednou začínají naskakovat na vlak s podobnou tratí a přejímají právě ta samá kapitalistická dogmata - že prý je to problém, a kdo nám vydělá na důchody, a kdo se o nás bude starat, a bla bla bla... U lidí, co mají vytvářet tu lepší a rovnostářštější společnost, a kteří mají dávno vědět, že "přispívat k růstu populace" je akorát pohádka kapitalistické třídy, že jde jen o reprodukci proletariátu a zachovávání nerovností, mě vážně neskutečně štve, jak se v hloubi svých srabáckých srdcí ukazují být stejnými konzervativci, jako jejich tátové z ODS a mámy z Republikánské strany (jedna z těch stran je českou, druhá americkou politickou stranou, i když v téhle zemi také fungovali Republikáni, a byli to tedy tragédi toho nejvyššího kalibru). Nevím, jestli to souvisí s cynickou náturou spousty levičáků, kteří tak nějak dojdou k přesvědčení, že svět nezmění, a pak si začnou uvědomovat, že musí fungovat v tomto systému... ale asi ano. 

Co takový Vaush se svými PragerU type proslovy o nízkých populačních přírůstcích? To je dokonalý příklad někoho, z koho se vytratila ta touha po jiném, lepším světě a jeho vytváření. Co se týče třeba těch důchodů, už na základních školách jsme museli poslouchat od bolševických boomerských učitelů typu mé učitelky češtiny, že když nebudeme mít děti, nebudeme mít na důchody. Paní učitelka byla spíše dokonalou leninistkou (a Lenin byl konzervativec jako prase), než marxistkou. To se pan Marx jistě v hrobě obrací. Nejen kvůli tomu, že si jeho ideje ukradl a k obrazu vlastnímu pokroutil ten ruský rudý fašoun, ale také, že je nepochopila paní učitelka. Chcete na důchody? Žádné zvýšení populačního přírůstku nepotřebujeme. Potřebujeme jen spravedlivé přerozdělení. Když ty nejbohatší vydaníme a vyvlastníme, pak budeme mít na důchody ještě na tisíc generací - a tak dlouho tu, prosím, lidstvo stejně asi nebude.

Místo produkce dětí radši jako společnost řešme obrovské nerovnosti v naší společnosti! Lidská práva, například ženská práva, práva trans lidí nebo disability justice jsou neskutečně důležitými záležitostmi, tak se nenechme přesvědčit nějakými pro-populačními mýty. Fotografie z webu National Geographic 

Na závěr bych chtěl říci, že přelidnění světa je zkrátka velkým problémem, nízké populační přírůstky bychom neměli brát negativně, protože negativně je vnímá především kapitalistická třída a utlačovatelé s ní spojení, třeba klér nebo nacionalisti a eugenici, a měli bychom se zkrátka věnovat řešení existujících nerovností v naší společnosti. Ubohé žvanění krajních pravičáků tu jejich "bílou" populaci beztak nezachrání, když reprezentují politiky, které jsou tak asociální, že ti bílí pravičáčci stejně nemají ve své chudobě dost peněz na to, aby se jim krysiček narodilo více než dvě. A z hlouposti těch živořících rodičů se politici reprezentující zachování statu quo sami těší. "No, aspoň máme další dvě krysičky, které půjdou do našeho kola!" vykřikují nadšeně, mazajíc u toho špínou z nakradených peněz jednu dlaň ruky o druhou. Nízké populační přírůstky v rozvinutých zemích reflektují vydobytá lidská práva - třeba to, že máme alespoň nějaký volný čas, čas na naše zájmy a cestování a také lepší vzdělání. Levičáci z Novara Media analyzují současnou situaci tak, že za nízké populační přírůstky mohou nízké mzdy. No, to s tím má co do činění, jistě. Mít děti je drahé a většina těch bílých pravičáčků právě na děti nemá, tudíž málo krysiček pro kapitalistické kolo. Ale podle mě se musíme přenést přes tuto debatu rámcovanou šíleně kapitalisticky, a vidět tento trend jako výhru - už prostě nereprodukujeme proletariát coby nevzdělaní, množící se hlodavci. Jde to i druhým směrem - čím větší luxus, čím bohatší jsme, čím vyšší sociální mobility dosáhneme, tím méně máme dětí. Proč? Protože si můžeme skutečně užívat našich životů. Spousta lidí může mít jedno dítě, které patří jim a ne nikomu jinému, a vychovat ho v příjemných podmínkách, které pro sebe dosáhli. Žádná potřeba vyprdnout v chudobě i bohatství do světa dvanáct vymytých mozků, co pak budou blogplateosaurovsky křičet na webových zpovědnicích pro psychicky choré, že "ženská práva zašla příliš daleko" (ono takové vyprdnutí dvanácti vymytých mozků nemá v rozvinutých zemích význam, jedenáct z nich by pošlo kvůli nedostatečné péči stran otupělých rodičů a dvanáctý by se stal pedofilním incelem, jako zmíněný bývalý kolega z blogů - tolik k záchraně bílých chudáčků). Ideální by bylo, kdybychom se dostali do ekonomiky, která nepotřebuje další růst ve všech sférách, což ještě sníží populační nárůst. Vypořádání se s problémem přelidnění tak bude jednodušší.

Nemyslíte si, že přišel čas osvobodit se od toho, co nás učí ta kapitalistická geografie, a přestat vnímat růst populace - stejně jako růst ekonomický - jako něco potřebného? Osobně chci svět s většími možnostmi, s většími možnostmi cestovat, poznávat jiné kraje a zvířata, mít tu nezávislost, užít si to, co nám tahle planeta dává, aniž bychom to zneužívali! Co takhle mít spravedlivou společnost, ve které je každému dáno to, co potřebuje? Na důchody by lidi nemuseli mít děti, které by byly stejně vykořisťovány a šizeny, jako rodiče (takhle je to v naší stávající ekonomice), ale prostě by jen participovali v té spravedlivější společnosti, podle svých možností. To mi přijde fér. A určitě by se v takové společnosti dalo přímo pomáhat regionům světa s většími nerovnostmi. Bylo by to lehčí a tisíckrát přínosnější, než přes charity a kdo ví, co. Ty možnosti existují, tak nad nimi začněme přemýšlet. Alternativy jsou!

úterý 10. června 2025

Několik coverů znělky Ztraceného světa: Jurského parku

Oslavy Jurského června jsou v plném proudu a nadšení ze sedmého filmu série Jurský park, Jurského světa: Znovuzrození (Jurassic World Rebirth), jenž míří do kin už za méně než měsíc, roste snad s každým dnem. Osobně v posledních dnech znovuobjevuji svého jurského ducha - vždyť původní jurskoparkovská filmová trilogie, o které jsem v letech 2012 a 2013 dokonce vedl fanouškovský blog, mne v životě ovlivnila jako máloco. A protože jsem byl před pár dny zkosen rýmečkou a kašlíčkem, a pořád zním, jako kdybych měl tuberu, takže ani nechodím ven, oddávám se v rámci oslav Jurského června poslechu soundtracků Spielbergovy a Johnstonovy trilogie. Přitom jsem narazil i na několik povedených coverů mého nejoblíbenějšího tracku - dlouhodobí návštěvníci blogu jistě uhodli, jde o první skladbu v albu soundtracku Ztraceného světa: Jurského parku (1997) od Johna Williamse, nazvanou The Lost World.

Který jurskoparkovský nadšenec neslyšel coververze znělek prvního filmu, třeba ty od Jarroda Radnicha. Ztracený svět: Jurský park však piano coveristy nikdy moc nelákal. A teprve dnes jsem zjistil, že Brett Mitchell umístil 19. května loňského roku na svůj YouTube kanál povedený cover výše zmíněné skladby, znělky mého nejoblíbenějšího JP filmu. Hodlám vám ji zde prezentovat.


Funguje to? Ano! Znělka Ztraceného světa není na zahrání tak těžká, Brettův cover je sám docela jednoduchý na zahrání a nevyžaduje tunu rychlých pohybů prstů po klávesách. Není sice úplný, některé segmenty původní skladby vynechává, ale i tak je na poslech příjemný.

Trochu starší piano cover hlavní znělky druhého filmu trilogie pochází od RedCaio. Je o dost jednodušší a pochmurnější, než ten Brettův. Začíná hlavní znělkou Jurského parku známou z prvního dílu, která samozřejmě ve dvojce zaznívá v několika scénách, ale pak už je to zkrátka Ztracený svět. Podle mě je to opět vydařený arrangement.


I tento cover není úplný - ta nejtěžší část, s tou nejdramatištější, latinskoamerickou hudbou, je zkrátka vynechána. Kdyby se toho chytil někdo jako Patrick Pietschmann, vsadím se, že by to bylo v pohodě.

Klavír každopádně není to jediné, na lze znělku Ztraceného světa zahrát. MattyJBass v červnu 2018 zveřejnil na svém YouTube kanálu dosti underrated metalový cover této skladby, složený v podstatě jen z opakované hlavní melodie s původně bubnovým rytmem. A funguje to. Funguje to dokonale. Malinká změna sem tam vůbec nevadí, je to metal.


Nový metalový cover od AJB z února 2025 ve mě probudil hněv vůči bigwigům, kteří nás připravili o možnost animovaného spin-offu Ztraceného světa: Jurského parku na konci devadesátek. Představte si, kdyby seriál vznikl, a protože to tehdy bylo populární, dočkali bychom se minutového intra s rockovou nebo metalovou coververzí Williamsovy znělky s rychlým představením hlavních postav - The Lost World: Jurassic Park Animated Series Intro X-Men Evolution Style. A něco podobného níže uvedenému by přitom hrálo.


Poslední cover, který vám zde nabídnu, než si zcela vykašlu průdušky, je cover orchestrální. Pokud jste znalci JP univerza, pak víte, že existují vlastně dvě verze tracku The Lost World - jedna z alba a druhá pro koncerty, která zní více "johnwilliamsovsky", a jež byla hrána na řadě koncertů. A toto je cover té druhé verze, ovšem musím říci, že podle mne je úplně nejlepší z těch, co jsem kdy slyšel. Byl zahrán jako pocta Johnu Williamsovi na FSO Tour na jaře 2019. Od 37. vteřiny je to čirá epičnost.


Psaní těchto příspěvků ve mne znovu vzbuzuje touhu založit fanouškovský blog s JP tematikou. Možná někdy, uvidíme... V každém případě mi bylo ctí prezentovat vám pět coverů jedné z nejlepších a nejepičtějších filmových znělek vůbec. Vůbec bych sílu soundtracku Ztraceného světa: Jurského parku nepodceňoval. 

pondělí 9. června 2025

Greta Thunberg a posádka lodě Madleen byla zajata izraelskými silami

Málo jmen vzbuzuje tak vášnivé výměny názorů, jako Greta Thunberg. Odvážná švédská klimatická aktivistka, která se do povědomí celého světa dostala v létě roku 2018 díky svým školním stávkám za klima (v návaznosti na ně pak vzniklo decentralizované mezinárodní hnutí Fridays for Future), se od počátku humanitární krize v Gaze viditelně staví na stranu Palestiny, za což jsou na ni ze stran sionistů a ostatních izraelskou propagandou zmanipulovaných osob sypány nadávky prakticky neustále. Mainstreamová média s pro-izraelskými předsudky začala Gretu dokonce ignorovat, v posledních dnech se o ní však opět dosti mluví, a to je nepochybně dobře. Dvaadvacetiletá aktivistka se v neděli 1. června vydala na jachtě Madleen se členkou Evropského parlamentu Rimou Hassan, žurnalistou Yanisem Mhamdim z francouzského nezávislého outletu Blast a devíti dalšími aktivisty na cestu k pobřeží Gazy. Loď vezla náčiní humanitární pomoci pro palestinské obyvatelstvo trpící pod brutálními útoky Izraele.

Dnes, 9. června, v 5:30 lokálního času (4:30 našeho času, GMT+1) byla jachta Madleen zastavena izraelskými silami daleko od pobřeží Gazy, v relativní blízkosti egyptských břehů. Na sociálních sítích se začala objevovat předtočená videa, ve kterých Greta upozorňovala na to, že pokud je uvidíme, pak byla zajata. Následně se začala vynořovat další videa z přepadení jachty izraelskými ozbrojenci. Na videu natočeném aktivistkou Yasemin Acar z organizace Freedom Flotilla byly dobře vidět i jakési chemikálie, které IDF na účastníky plavby střílely, a které samotnou Yasemin pálily v očích. Na jiném videu brazilský aktivista Thiago Ávila varuje své komrády, aby se zbavili svých mobilních telefonů - vhozením do moře. Ve stejném klipu můžeme slyšet také hlas jedné aktivistky, která připomíná: "Pokud se nám cokoliv stane, toto je válečný zločin." Izrael pod vedením národního konzervativce a hyenního sionisty Benjamina Netanjahua už válečné zločiny provádí dlouho. Genocida v Gaze je šílenstvím, před kterým každý arabofob, každý Izraelem zmanipulovaný sebeoznačený expert na Blízký východ zavírá oči. Poukáže-li tato plavba na to, že Izrael nehodlá ctít ani mezinárodní práva a zatýkat aktivisty daleko od blokovaných břehů Gazy, pak už ani pro toho největší trotla stavějícího se dogmaticky na Netanjahuovu stranu nebude existovat nejmenší omluva. A zajetí výše zmíněné členky Evropského parlamentu může Izraeli dosti přihoršit.

Záběr z kamery umístěné na palubě jachty Madleen, jejíž posádka, včetně Grety Thunberg, dnes byla zajata vojáky z IDF. Obrázek z webu BBC News

Od chvíle, co byli Greta a její komrádi zajati, jsme o jejich stavu zatím vůbec nic neslyšeli. Na některých zpravodajských webech se píše i o možnosti, že zažijí mučení. Anebo dokonce že budou zabiti. Ta možnost tu skutečně je, a neměli bychom ji podceňovat. IDF jsou hyeny toho nejohavnějšího rázu, a jak už vidíme dlouho přes rok a půl, jsou vskutku schopny páchat ty nejhorší, nejvíce nelidské činy. Vytáčí mě, když se ze zajetí odvážného aktivistva radují amorální nebo nevzdělaní sionisté, lidé nenávidějící obyvatelstvo Gazy a omlouvající si svou nenávist vůči němu klasickou arabofobií nebo islamofobií. Kroutím hlavou nad těmi, kteří si přejí vidět Gretu mrtvou. Kolik psychopatů jen po tom internetu leze. Pravicová média se libují v tom, jak prý byla Greta "potupena" - a přitom k žádnému potupení nedošlo, ba naopak, izraelské síly opět ukázaly, co jsou zač a že si ani nejmenší humanitární pomoc obyvatelům břehů Gazy nepřejí. A že cílem skutečně je vyhladit palestinské obyvatelstvo a umlčet všechny, kteří tomu chtějí nějak zabránit nebo na to nadále upozorňovat. Až směšná jsou pak nařčení, že Greta a její komrádi jsou prý antisemité; sionisté neustále pro-palestinské demonstranty a vůbec všechny, kteří se v solidaritě staví za obyvatelstvo Gazy, označují za antisemity, čímž škodí samotné debatě o antisemitismu a redukují ji na nesprávné "nemáš rád Izrael = nemáš rád Židy." Sionismus není judaismus. Je to izraelský nacionalismus. A je to široký pojem, ale ve své extrémní verzi se projevuje přesně tak, jak to nyní vidíme. Jako kolonialistický, násilný projekt, který vidí obyvatelstvo okupovaných palestinských území jako nepřítele číslo jedna. Mnoho Židů po světě se sionismem nesouhlasí. Nacionalismus je vždy špatný, včetně toho izraelského.

Uvidíme, jak se situace vyvine. A nakolik si chce Netanjahův Izrael s Gretou a aktivisty kolem ní zahrávat. Je obrovsky důležité, abychom o situaci v Gaze neustále hovořili a všímali si toho, jak je omlouvána. Také Greta a její komrádi k tomu napomáhají. 

neděle 8. června 2025

Trumpova Amerika je fašistická země: Opravdu tu chceme něco podobného?

Dovolím si přidat na svůj blog opět politický příspěvek. Burcují mne k tomu probíhající násilné zátahy ozbrojenců ICE (U.S. Immigration and Customs Enforcement) proti demonstrantům v Los Angeles. Od té doby, co se letos k moci dostal Donald Trump, útočí agenti ICE na lidi v ulicích, ve školách, na univerzitách, ve veřejném prostoru i v soukromí. Nebýt internetu, možná by svět ani nevěděl o těchto brutálních vpádech represivních jednotek, které lze označit za moderní SS. S hrůzou jsem včera sledoval níže sdílené video muže pracujícího na základní škole, v němž popisuje náhlé přepadení ozbrojenými agenty ICE při oslavě závěru školního roku. Agenti odtáhli z oslavy některé z rodičů, kteří u sebe ani neměli své legální dokumenty - protože kdo si je taky nosí na obyčejnou školní oslavu, že? Agenti ke škole přiletěli helikoptérami, zkrátka udělali na školu násilný zátah, a to jen proto, že na ni chodí hodně dětí hispánského původu. Nejste-li tohle schopni vnímat jako jeden z mnoha symptomů fašismu a stále patříte mezi morálně odpudivé cyniky stavějící se na stranu současné americké administrace, pak vám přeji v životech jen to nejhorší. Je to totiž ohavnost, a jen nelida, jen totální psychopat, by ji omlouval nebo ospravedlňoval.


Jaký je rozdíl mezi migranty a občany státu? Žádný. Všichni jsme lidé, všichni si zasloužíme slušné a rovnocenné zacházení, akceptanci a osobní autonomii. Spojené státy americké za druhého Trumpova prezidentování působí jako nějaká země třetího světa s diktátorem v čele. Pobíhají a poletují po ní agenti ICE, zatýkají kohokoliv, kdo se jim nezdá, včetně amerických občanů samotných, ti pak mizí na celé dny nebo i týdny, a v některých případech jsou pak posíláni odpykat si jakési tresty. Policie loví nevinné lidi, pro jejichž údajné trestní činy nemá jediný důkaz, a posílá je do krutého gulagu ve středoamerickém Salvadoru. Všichni už jsme jistě obeznámeni s příběhem Andryho Josého Hernándeze Romera, holiče venezuelského původu, který do USA přišel legálně jako hledač azyla, a který je také gay. Byl zatčen a poslán do gulagu v zemi, ze které ani nepochází, a když Trumpova administrace odmítla přivést ho zpět do USA, postavilo se proti ní všech devět soudců SCOTUS (Nejvyššího soudu USA). Ale Trumpova administrace to v podstatě ignorovala, a nadějný, ambiciózní make-up umělec je dosud stále vězněn v cizí zemi - v instituci, kde se znásilňuje a kde se zabíjí. Zkuste se obout do jeho bot. Představte si, že by se vám něco takového někdy v životě stalo. Představte si, že byste byli rodičem jednoho z těch dětí ze školy, kterou přepadli agenti ICE. Nebo že byste byli samotnými dětmi, přítomnými u toho zátahu. Trumpisté jsou asociální jedinci, kteří takového empatizování schopni nejsou. V narcisistním, nevzdělaném, nečtoucím a lidem ubližujícím psychopatovi vidí sami sebe. A pár takových individuí pozbylých soucitu máme i zde, ve střední Evropě. Vždyť volby polského prezidenta těsně vyhrál samooznačený trumpista, ultratradicionalista nenávidějící různé skupiny obyvatel ve společnosti a představitel iracionality a asociálnosti současné středoevropské pravice. Svět se skutečně fašizuje, to je zkrátka fakt.


Video nad tímto textem není záběrem z nějaké válečné zóny - tedy alespoň ne z oficiální válečné zóny. Bylo natočeno v Los Angeles, kde v současné době probíhají obrovské represe demonstrantů vystupujících proti agentům ICE. Trump (s lidmi kolem sebe v Bílém domě) do Demokraty ovládané Kalifornie poslal Národní gardu, aby demonstroval svou sílu. Kalifornský guvernén Gavin Newsom dnes prohlásil, že v L. A. se pohybují na tři stovky členů Národní gardy, nikoliv dva tisíce, jak oznámila Trumpova administrace. Je možné, že Bílý dům prostě lže a podobně jako Severokorejci přichází s čísly, která mají zastrašit, ale neodrážejí realitu. Kdo ví. Důležité je vědět to, že jde o násilnou akci, která přece odporuje každému pilíři údajné liberální demokracie, kterou měl západní svět po desítky let reprezentovat (neříkám, že kdy skutečnou liberální demokracií vůbec byl), a žádný člověk se zdravým rozumem by ji neobhajoval. Podobně je potlačován i protest v New York City, kde dnes bylo před federálním soudním domem na Manhattanu zajato 22 lidí. Tohle není demokracie. Tohle je fašismus. Tolik pro Republikánskou stranu a trumpisty k obhajobě svobody slova a osobních svobod celkově. 

Víte, z čeho je mi fyzicky zle? Z toho, že na podzim má tady, v ČR, každou šanci vyhrát hnutí ANO, jehož lídr, Andrej Babiš, se k trumpismu dlouhodobě hlásí. Loni v listopadu prohlásil Trumpa za "nejlepší řešení pro Evropu a celý svět." Jistě, člověk, o němž odborníci prohlašují, že mají dostatek důkazů pro jeho spolupráci s StB, by si asi rád představil tuto zemi jako takovou miniverzi zfašizovaných Spojených států, kde nikdo z nás ze strachu radši ani necekne. A pokud volby vyhraje - preference má hnutí ANO velmi vysoké - a půjde do vlády s okamurovci, které po rozhodnutí soudu na jaře 2023 lze označovat za parlamentní fašistické hnutí, může nás tu čekat stejná hrůza, jako za Trumpa v USA. Souhlasím se všemi, kteří zažili předchozí represivní bolševický (rudě fašistický) režim, a kteří se obávají jeho návratu. Amerika, Rusko, obě jsou nyní fašistickými zeměmi. Začněte už nyní, prosím, přemýšlet o tom - zvláště nejste-li tolik politicky znalí - zda chcete mít tuto zemi po letošním podzimu trumpistickou a proputinovskou, nebo zda si vážíte již dosažených svobod. Nebuďte asociálové, a nestavte se za asociály. Jděte proti nim.

pátek 6. června 2025

Obrázek týdne 6. 6. 2025

V neděli začal červen, který je jak Duhovým měsícem, tak Jurským červnem! Hype ohledně nadcházejícího sedmého jurskoparkovského snímku, který jde do kin s 2. červencem, roste, a já jsem si řekl, že bych tentokrát mohl mezi Obrázky týdne zařadit nějaký fanouškovský art z JP univerza. A skutečně jsem nalezl dílo toho hodné. Tuto výtečnou malbu zhotovil Edouard Groult z britského Bromley, pracující jako tvůrce concept artu ve firmě Spash Damage. Jaký je váš názor?


Popisek k obrázku: Zaměstnanec nové, zatím veřejnosti neotevřené zábavní atrakce s názvem Jurský park na kostarickém ostrově Nublar pohlíží za deště na čtyřčlenné stádo sauropodních dinosaurů druhu Brachiosaurus brancai. Zvířata nonšalantně pochodují v sílící bouři, která se na "mlžný ostrov" přihnala z divokého Pacifiku, a droboučkého člověka ani jeho jeepu si vůbec nevšímají. Tito býložraví dinosauři, jež narostli do výšky 13 metrů, se před mohutnými kápanci jen těžko někam schovají, a tak pokračují ve své běžné činnosti, až to působí, že je aktuální stav podnebí ani náhodou nezajímá. Zaměstnanec, který byl do jejich výběhu poslán s nějakým úkolem, dost možná nemajícím nic co do činění s nimi, obdivuje jejich ladné pohyby, a pociťuje nekonečný respekt k jejich majestátu. Ačkoliv se jedná ve skutečnosti o genetické výtvory kapitalistického hamižníka Johna Parkera Hammonda, nemajícího to v hlavě v pořádku, a nikoliv stoprocentní brachiosaury, nemůže se na ně tento muž vynadívat. Jejich táhlé, hluboké troubení se nese krajinou na míle daleko. Komunikují nejspíše s dalšími členy stáda, kteří jsou jim poněkud vzdáleni. Kdo ví, jak dlouho tohoto zaměstnance udrží na jednom místě. V naší realitě je samozřejmě Brachiosaurus brancai znám jako Giraffatitan brancai; jediným dnes platým druhem brachiosaura je B. altithorax. Ten žil na konci jury v místech, z nichž se později stal jihozápad USA. Giraffatitani byli doma na území pozdější Tanzanie. Scéna se odehrává v jurskoparkovském univerzu v roce 1990, čtyři roky po prvním úspěšném pokusu korporace InGen o "návrat" neptačích dinosaurů mezi živé tvory.

A když je řeč o svrchnojurských dinosaurech z Tanzanie, rád bych vás odkázal pět let zpět k nádhernému obrazu Karen Carr vyobrazující nejen vykopávky kostí tamních velkých sauropodních dinosaurů v roce 1909. Nutno podotknout, že se jedná o stinnější období historie vertebrátní paleontologie; Německo tehdy mělo východní část Afriky jako kolonii, a k původním obyvatelům rozhodně nepřistupovalo humánně - během rebelie v prvním desetiletí 20. století bylo pozabíjeno 300 000 místních obyvatel.
V příštím týdnu se zde určitě dočkáte 4. části 6 vybraných druhů diplocaulidů. Už před týdnem jsem zmiňoval svůj plán dokončit 3. kapitolu Nových Lovců kryptidů, Květ v poušti, ale zatím nemám moc čas. Uvidíme, zda se k tomu dostanu.
Užijte si příští červnové dny a nezapomeňte se vracet k sérii Jurský park v run-upu ke Znovuzrození!

čtvrtek 5. června 2025

6 vybraných druhů diplocaulidů: Batrachiderpeton reticulatum

Vědecký název: Batrachiderpeton reticulatum,
Místo nálezu: Northermburland, Anglie,
Velikost: typový exemplář o délce 5,7 centimetru.
V roce 1869 popsali Albany Hancock a Thomas Atthey dva druhy karbonského lepospondyla na základě fosilních pozůstatků z černouhelných ložisek v Northumberlandu na severovýchodě Anglie. Oba tyto druhy patří k jimi později zavedenému rodu Batrachiderpeton, a jmenují se B. lineatum a B. reticulatum. Rod samotný však tito paleontologové představili až roku 1871, a zprvu oba druhy řadili k urocordylovi. Albanymu a Attheymu se do rukou dostaly mj. fosilní ostatky takřka trojúhelníkovité lebky s mřížkovanou ("retikulátní") strukturou povrchu. Na jejím konci se nacházely na dozadu mířící růžky, a oba muži si povšimli její podobnosti s lebkou keraterpetona. Exemplář dále sestával z 23 nebo 24 obratlů, a celá fosilie měla na délku, jejich slovy, dva a čtvrt coulu. Albany a Atthey v potříštěné lebce nalezli dva nebo tři docela obstojně vypadající, ale také poškozené zuby, které byly mírně zatočené se zašpičatělými vrcholy. Byli schopni rozlišit také tři hrudní pláty. Lokalita, ze které pozůstatky druhu B. reticulatum pocházejí, je známa jako Newsham Colliery, a již roku 1861 vydala světu pozůstatky blíže taxonomicky nezařazeného karbonského čtvernožce Anthracosaurus russelli, kterého v roce 1863 vědecky popsal sebeoznačený "Darwinův buldok" a jeden z nejvýznamnějších přírodopisců 19. století, Thomas Henry Huxley (ten má také spojitost s keraterpetonem, viz první část této série). Všichni známí batrachiderpetoni byli nejspíše mláďaty, fosilie dospělců se nenašly. Tento druh diplocaulida žil před zhruba 318 až 315 miliony let. Batrachiderpeton je posledním ze tří karbonských rodů čeledi, spolu s keraterpetonem a diceratosaurem (tři vybrané druhy vyobrazeny níže na obrazu Gabriela N. Ugueta); další diplocaulidé jsou už známi z permu.


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:
Batrachiderpeton lineatum Hancock & Atthey, a Coal-Measure Stegocephalian (Proceedings of the Zoological Society of London)

středa 4. června 2025

Vražda herce Jonathana Josse byla ohavným zločinem z nenávisti

V posledních dnech sociální sítě zaplavily příspěvky o tragické zprávě. Americký herec komančského a apačského původu Jonathan Joss, známý především pro propůjčení svého hlasu postavě Johna Redcorna v animovaném sitcomu King of the Hill, byl brutálně zavražděn. Jeho manžel Tristan Kern de Gonzales, který byl u zločinu přítomen, označil útok za homofobní zločin z nenávisti. K incidentu došlo v neděli 1. června v texaském San Antoniu. Pár se po dva roky potýkal s verbálními útoky a výhrůžkami žhářství ze stran svých sousedů, a v lednu tohoto roku přišel o svůj dům se dvěma psy, jež zemřeli při požáru. Dne 14. února uzavřeli Jonathan a Tristan manželský svazek, ale teprve v první červnový den tohoto roku se vrátili do místa svého bývalého domova. Bylo to pro ně emočně vytěžující, neboť mezi spálenými zbytky domu nalezli lebku jednoho ze svých mazlíčků s postrojem. Oba muži se rozplakali, a následně k nim přistoupil bývalý soused, který na ně vykřikoval homofobní nadávky. Poté na ně, dva bezbranné muže stojící vedle sebe, zamířil pistolí a vystřelil. Jonathan odstrčil svého manžela, aby ho zachránil před kulkou, a zemřel. Jak poté Tristan napsal v příspěvku na Facebooku, Jonathan byl zabit člověkem, který nedokázal unést pohled na dva muže, kteří se milovali. Osobně mne tato zpráva roztřásla. Je to tragédie způsobená bigotním, nenávistí prorostlým člověkem, který na oba muže vystřelil jen proto, že nesnáší gaye. Taková nenávist do naší společnosti nepatří, ale v Trumpově zfašizované Americe je na její bázi schopno destruktivně jednat nemálo antisociálních individuí. Policie, která vraždu vyšetřovala, vyloučila, že by šlo o homofobní útok z nenávisti a popřela Tristanova tvrzení. Ano, skandování známé nejen z pražských ulic je pravdivé: Kdo fašisty kryje? Je to policie. 

Twitterovští náckové už za poslední dny stačili milionkrát omluvit vrahovo jednání. Že prý nežijeme ve fašizující se společnosti? Že prý LGBTQIA+ lidé nejsou v nebezpečí ze strany naprosto nesnášenlivých osob? Strašné činy, jako je tento, musíme všichni odsoudit. A musíme se snažit vytvářet společnost, ve které k nim nebude docházet. I dva dny po uveřejnění této zprávy na internetu cítím ten svíravý pocit vzteku. Které bestie takový zločin omlouvají? Co to bylo za morálně shnilého zmetka, že k manželskému páru přišel s pistolí, slovně útočil na sexualitu obou mužů a pak střílel? A někdo hodlá tvrdit, že k homofobním zločinům z nenávisti nedochází? Jsem zhnusen vší tou asociálností krajních pravičáků pozbylých bazálního soucitu. Ke kolika podobným zločinům třeba jen v Americe dochází, aniž bychom o nich pořádně věděli, jelikož jejich oběťmi jsou lidé s neveřejným profilem? Málo takových zločinů vůbec není. Je na čase se probudit. Odsuzovat veškerou nesnášenlivost a veškerý útlak. Jinak bude lidem nadále ubližováno. Je mi velice líto, co se Jonathanu Jossovi stalo. Není pochyb, že byl obětí neomluvitelného zločinu. 

Jonathan Joss, známý především jako John Redcorn z animovaného seriálu King of the Hill, zemřel 1. června ve věku 59 let na následky střelby motivované homofobií. Obrázek z webu Nerdist

Rest in peace, Jonathan Joss. You died a hero, and you saved your husband's life. Devětapadesátiletý herec byl znám nejen americkému publiku; kromě seriálu King of the Hill vystupoval třeba v pěti epizodách politické satiry Parks and Recreation, a daboval také šerifa Ohiyesu 'Pop Pow' Smithe v první epizodě slavného dvoudílu superhrdinského cartoonu Justice League Unlimited s názvem The Once and Future Thing od DC. Nejen lidé obeznámeni s jeho tvorbou nyní smutní.

neděle 1. června 2025

Duhový měsíc a Jurský červen 2025

Stejně jako loni, začínám i letošní červen příspěvkem o Duhovém měsíci neboli Měsíci hrdosti (Pride Month), kterým tento měsíc roku je! A tak jako předloni, i tentokrát bych všechny paleogeeky rád upozornil na to, že Duhový měsíc jde ruku v ruce s Jurským červnem (Jurassic June), každoroční měsíční oslavou série Jurský park, jejíž první film byl uveden do kin v červnu (či v Duhovém měsíci) 1993. Nelze pominout fakt, že spousta lidí zajímajících se o záležitosti, kterým je věnován těmto blog - a to sice o neptačí dinosaury, evoluci života, plazy nebo paleoart - je LGBTQIA+, včetně mě coby ace, a tak je šestý měsíc v roce vskutku "double whammy". Můžeme oslavovat nejen to, kým jsme, ale také jednu z nejlepších filmových sérií posledních dvaatřiceti let! Jurský park je sérií s mnoha queer postavami, od Kayly Watts přes Brooklynn a Ziu Rodriguez po Sammy Gutierrez a Yaz Fadoulu; poslední dvě jmenované dívky se políbily v epizodě 5. řady animovaného seriálu Jurassic World: Camp Cretaceous. Lovec Roland Tembo ve Ztraceném světě: Jurském parku nosil náušnici na pravém uchu, což v minulém století býval tajný znak gay mužů. V jurské franšíze si také zahrálo několik otevřeně queer herců; BD Wong, který ztvárnil doktora Henryho Wu ve Spielbergově prvním filmu a ve všech třech dílech trilogie Jurský svět, je gay, stejně jako Michael Jeter, který si v Johnstonově třetím dílu původní trilogie zahrál žoldáka Udeskyho. Kromě lidské diverzity nelze přehlédnout i to, že ve Spielbergově blockbusteru vystupovali trans dinosauři. Jakkoliv to nesnášenlivce může štvát, Jurský park patří nám, a je duhový!

Diverzita etnik, BIPOC a LGBTQIA+ lidí ve filmech, animovaných seriálech a počítačových hrách jurskoparkovské franšízy. Obrázek od Jurassic Souls

Červen coby Měsíc hrdosti má však hlubší minulost. Poprvé se slavil v roce 1970, rok po stonewallských riotech, které bývají vnímány jako jeden ze spouštěčů moderního hnutí za práva queer lidí. Od té doby byl v některých zemích učiněn pokrok; mnohé západní, ale již i některé východní země legalizovaly manželství pro stejnopohlavní páry a adopci dětí gay nebo lesbickými rodiči, čím dál více zemí světa učinilo ilegálními škodlivé "převýchovy" sexuální orientace, které OSN považuje za mučení, a zvláště v posledních dekádách vzrostla vizibilita LGBTQIA+ lidí v médiích, umění, politice a vědě. Jen anti-vědecky založený, komplexitu světa nepojímající hlupák by se dnes ozýval proti queer studiím, genderovým studiím či feministickým studiím. Jen ufňukaný patriarchální extremista neboli incel by se rozčiloval kvůli polibku dvou gay postav ve filmu. A jen naprostý zabedněnec by se kroutil kvůli tomu, že ve světě kolem něj jsou více vidět lidé s jinými sexuálními orientacemi nebo genderovými identitami, než jakou má on. Faktem ale je, že patriarchální extremisté, incelové, hlupáci, zabedněnci, queerfobové, transfobové a jim podobní existují. Šikanují, ponižují, dehumanizují, znásilňují a zabíjejí ty, které ze svých pochybných pohnutek, kvůli svým frustracím a pozbytí soucitu a slušnosti nenávidějí. A právě proto po celém světě slavíme Měsíc hrdosti. Jsme tu, musíme být vidět, a musíme ukázat, že se nenecháme zahnat do kouta! Trumpova Amerika se silně fašizuje, útoky na trans lidi jsou čím dál horší, v Británii rozdmýchává oheň holokaustová revizionistka a transfobka J. K. Rowling, na východě útočí na queer lidi Putin, Orbán a Fico, a na nenávisti se vezou také krajně pravicová uskupení v ČR. Současní fašisté viní za problémy světa nás, LGBTQIA+ lidi, podobně jako Hitlerovi stoupenci vinili za problémy Německa Židy, Romy, gaye, komunisty a další skupiny obyvatel, které identifikovali jako nepřátele. Když je nejbohatší člověk na světě, patetický hajlující ubrečenec Elon Musk, transfob nenávidějící svou vlastní dceru, pak očividně nežijeme v rovnostářském a svobodném světě. Ale můžeme jej vytvářet!

Nenávist nemá v naší společnosti místo, a už vůbec nemá místo mezi lidmi milujícími dinosaury a další pravěkou zvířenu! Obrázek z webu Shop Dinosaur

Jak můžete letošní Duhový měsíc a Jurský červen oslavit? S queer postavami nebo queer herci se setkáte v každém filmu ze série Jurský park, ale pokud si chcete přímo připomenout některé více duhové momenty, pak sáhněte po 9. epizodě 5. série Camp Cretaceous s názvem The Core, v níž zhlédnete již zmíněný polibek Sammy a Yaz, nebo po Jurském světu: Nadvládě, ve kterém se Kayla Watts vyoutovala jako bisexuálka. Pokud máte rádi také jinou populární fikci, rozhodně vás mohu odkázat na DC Pride 2025, již čtvrtou velkou antologii příběhů o queer DC postavách, včetně prvního Green Lanterna, Alana Scotta (ten se vyoutoval jako gay v roce 2020 v nultém čísle Infinite Frontier; mimochodem, jeho příběh z DC Pride 2021 považuji za jeden z nejlepších krátkých komiksů od DC Comics z tohoto desetiletí). Také druhý velký vydavatel superhrdinských komiksů, Marvel Comics, uvede na trh svou čtvrtou prideovou antologii, Marvel United: A Pride Special 2025, s x-menovskými postavami Mystique, Destiny a Nightcrawlerem či se Spider-Manovou rivalkou Black Cat. Pokud nejste tolik na tu popkulturu, pak vás mohu odkázat na nové akademické publikace s queer tématikou, které budou v tomto měsíci uvedeny. Kniha Queer Pleasure Without Apology (Queer potěšení bez omluvy) sociologa Grega Goldberga z Wesleyan University vychází právě dnes; vydává ji Tisk Státní newyorské univerzity. 11. června má vyjít publikace Embracing Queer and Trans Frameworks in Qualitative Educational Research (Posílení queer a trans rámců v kvalitativním vzdělávacím výzkumu) od profesorstva LJ Slovin z University of Victoria a doktora Sama Stieglera z Melbournské univerzity, která se bude hodit nejen studentům sociologie, queer a trans studií či kritických metodologií. Rád bych vás upozornil také na knihu The Witch Studies Reader od slavné profesorky Jane Ward, autorky Tragédie heterosexuality (The Tragedy of Heterosexuality). Tato její nová publikace, vydaná v březnu tohoto roku, nahlíží přes mezinárodní a feministický objektiv na čarodějnictví, a zabývá se jeho dekolonizací, ale také jeho queerness. 

Všem návštěvníkům blogu Blogorgonopsid chci popřát krásný Duhový měsíc! A patříte-li zároveň mezi fanoušky Jurského parku, pak vám přeji také vydařený Jurský červen! Už za měsíc a den se v kinech dočkáme sedmého filmu z této série, Jurského světa: Znovuzrození, tak si třeba do té doby v průběhu června připomeňte předchozí díly a věnujte pozornost tomu, jak reprezentovaly diverzitu lidí. Je možné, že v průběhu června ještě napíši pár článků s LGBTQIA+ tématikou!

Nejčtenější