Je rok 2055. Slavní Lovci kryptidů, skupina dobrodruhů a akčních hrdinů, kteří se proháněli po celém světě při pátrání po tajemných zvířatech a chránili jej před těmi, jež je chtěli zneužít pro své zlotřilé cíle, o sobě už dlouho nedali vědět. Nikdo pořádně neví, co se jim stalo a proč zmizeli, a jen málokoho to vůbec zajímá. Wren Rivera a Winn Wilkinson z Creek City však zájem o Lovce kryptidů mají. Dvojice teenagerů byla proslulým týmem inspirována k tomu, aby sama začala pátrat po kryptidech. Po dobrodružstvích v domovském městě, při kterých se několikrát setkali s děsivými démony, o nichž toho stále vědí pramálo, se Wren s Winnem přemístili do pouště Atacama v Chile, a to za pomocí letounu Sand Martin vypůjčeného - bez jeho souhlasu - od Winnova otce. Hledali zvláštní květ rostoucí na nejsušším místě Země, jenž měl lidem dávat speciální schopnosti. Při expedici byli napadeni třemi monstry z Aricy, přežívajícími dromaeosauridy, se kterými měli dost co do činění i původní Lovci kryptidů před takřka 40 lety. Dále se setkali s medvědími liškami, jež mají zázračné květy chránit. Wren byla poraněna, jedna medvědí liška ji kousla do ruky, ale nakonec vše dobře dopadlo, a dvojice si z výpravy odnesla velké množství dat, včetně oné rostliny, která jim na čas propůjčila tepelné vidění a Winnovi navíc i nadlidskou sílu. Vypadá to, že kariéra dvou geeků z Creek City coby úspěšných výzkumníků začala!
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
PO STOPÁCH JÁVSKÉHO VLKA, ČÁST PRVNÍ
Na široké obrazovce stolního počítače se začínal načítat kód. Nejprve se objevil jeden řádek, pak druhý, třetí, a poté se již soubor s kódem zvětšoval s ohromnou rychlostí, snad s desítkami řádků za jedinou vteřinu. Jednalo se o kód mitochondriálního genomu dosud nepopsaného živočicha, psovité šelmy z pouště Atacama v Chile, skládající se z asi 17 000 bázových párů.
V temnotě prostorné místnosti seděli před počítačem dvě osoby. Dva nadšení teenageři, ze kterých se pomalu stávali právoplatní výzkumníci kryptidů. Wren a Winn. Geekové z Creek City. Již poněkolikáté se sešli ve Winnově pokoji, aby vyhodnotili data získaná při nedávné expedici do nejsušší pouště světa. Zubili se od ucha k uchu, zatímco s vykulenýma očima hleděli na výsledky analýzy mitochodriální DNA tajuplné medvědí lišky.
"Říkala jsem, že to bude fungovat, Winne," poznamenala Wren, "a že to bude stokrát lepší, než kdybychom se zadlužili kvůli analýze nukleární DNA. Ta by měla bohatě přes dvě, možná i dvě a půl miliardy bázových párů. Tenhle domácí software by to neunesl."
"Co v tom jednom chlupu není," zasmál se Winn, "víš, co bychom mohli? Prodat tyhle informace, nechat medvědí lišku naklonovat a pak si z jejího života nechat do konců našich existencí platit pitomé licenční poplatky. To by se žilo..."
"O tom ani nevtipkuj," zarazila se Wren, "jedna z dobrých věcí na práci Lovců kryptidů, na kterou fakt musíme navázat, je ta, že popisujeme druhy, které zatím nejsou vědecky prozkoumané a pojmenované. Takže každý blbec, který je vypátrá, si je může nachytat, naklonovat, udělat si z nich biologické zbraně... vždyť víš, kámo. Svět se v tomhle od časů našich hrdinů moc nezměnil."
"To ne, no," řekl kysele Winn, a odemkl display svého tabletu, načež jej ukázal své kamarádce, "tohle jsem četl dneska odpoledne, než jsi přišla. Jedna australská společnost začala klonovat nějaké opice. Její zástupci tvrdí, že ten druh ještě není popsaný, a že si to proto může dovolit, protože neexistují žádná mezinárodní pravidla, jak k tomu druhu přistupovat. Takže jo, naše práce má smysl."
"Jak postupuješ se svou částí článku?" zeptala se ho Wren, a konečně odtrhla zraky od počítače. Kód se stále načítal.
"Mám teď moc věcí do školy," odpověděl Winn, "musím zabrat v matice, jinak dostanu na konci ročníku efko a budu si muset zopakovat ročník."
Wren otevřela ústa údivem.
"Nejsi jediný člověk, co má problémy s učením."
"Možná, že ty podělané střední ani nebudeme muset dodělat. I mean, podívej se, jak nám jde to lovení kryptidů..."
Winn pohlédl na Wreninu ruku, zraněnou při expedici do Chile. Stále ji měla ovázanou. "Hele, a jak ty postupuješ s uzdravováním?" zeptal se starostlivě.
"Pomalu," odpověděla Wren, "hodně pomalu. Včera se mi na to dostala voda, což nebylo nic ideálního, že jo... ale moje máma si aspoň pořád myslí, že se mi to fakt stalo při procházce podél řeky... heh, řekla jsem jí, že jsem prostě spadla na ostrý kámen mezi odpadkama. Věří tomu, že tam byly nějaké chemikálie a že se mi to zanítilo právě proto..."
"No, je důvod, proč se naší řece neofiko říká Stinky Creek. Je plná těch nejrůznějších hnusů. Hovny počínaje, kůži žírajícími kyselinami konče."
Wren se rozchechtala, zvedla se a došla si k nepříliš vzdálenému stolku pro sklenici s vodou. Napila se, a na chvíli se zahleděla do stěny. Winn ji koutkem oka pozoroval. Stále se starostí pohlížel na její zraněnou ruku.
"Opravdu se dneska cítíš?" zeptal se tiše. Tím vytrhl Wren z jejího přemýšlení.
"Samozřejmě, že jo," odpověděla spěšně, a usmála se na něj. V očích však měla trochu nejistoty.
"Nebylo by dobré, kdyby se ti to tam nějak... víc zahnisalo. Tropy jsou vlhké, a..."
"Budu v pohodě," řekla Wren, "fakt. Ten obvaz už je vyschlý, a když navlhne, tak... já nevím, poletíme zase domů."
"To můžeme. Ta možnost tady pro nás vždycky je, dokud máme k letounu přístup... to jako jo."
Dvojice nadšených pátračů po kryptidech se nesešla jen proto, aby vyhodnocovala data z výpravy do Chile. Na tuto noc měla naplánováno ještě mnohem větší dobrodružství, než jen pronikání do tajů mitochondriálního genomu medvědí lišky. Měla ji totiž čekat další krátká expedice.
"Dva týdny plánování a jeden noční let do Indonésie. Snad to bude stát za to," poznamenal Winn, a zvedl se ze židle, "a že ani jednoho z nás dneska nějaká potvora nepokouše."
"Potřebuješ si celý plán ještě jednou projít? I po včerejšku? Kecali jsme o tom celou dobu, co jsme zkoumali pod mikroskopem okvětní lístky té naší atacamie," řekla mu Wren.
"Ne, všechno si pamatuju," odpověděl Winn a nervózně vydechl, "nijak bych to už neprotahoval. Než se nám načte celý kód poslaný doktorkou Pink, uběhnou určitě hodiny. Do té doby můžeme být zpátky."
"Kolik že hodin zabere Sand Martinu zaletět na Jávu?" optala se ještě Wren, a nato zvedla z podlahy svůj těžký batoh. Hodila si ho na záda.
"Ani ne jednu," pousmál se Winn.
"... v jednom z posledních kusů nedotčeného jávského lesa jihozápadně od Semarangu, města proslulého novým typem tropické horečky, která v něm v letech 2051-52 zabila na patnáct tisíc lidí. Svědci tvrdí, že tato psovitá šelma ohlodala nohu zabité stařenky až na kost, a když jimi byla konfrontována, vyplivla na ně kus masa, nejspíše aby je zastrašila..."
"... předchozí zpráva o tajemném jávském vlku pochází z června 2053, kdy se v okolí Ungaranu jižně od města Semarang objevila dvojice tmavě černých psovitých šelem nahánějících předškolní děti na dětském hřišti. Jednomu dítěti byla ukousnuta tvář, druhé přišlo o obě ruce, a čtyřletý chlapec Demang Wonopati se ztratil beze stopy. Jeho kostra byla nalezena o měsíc později v lese, a zvláště jeho lebeční kosti nesly známky hlubokých kousanců..."
"... incident, ke kterému došlo na začátku května, byl seriózními médii považován spíše za zvláštní náhodu. Odborníci se domnívají, že šestaosmdesátiletou Anggun Suratinoyo připravil o život vzteklý pes, a nikoliv 'jávský vlk'. Důkazy pro existenci volně žijících psovitých šelem na Jávě neexistují..."
"... co si jako všichni ti senzacechtiví prdelníci myslí? Na Jávě zbývají 2000 hektarů lesa! Nejvíc přelidněný indonéský ostrov, trpící největší mírou onemocnění, včetně dětských onemocnění vedoucích k úmrtí, nepochybně v důsledku přelidnění, už vážně nemá místo na nějaký nový druh šelmy! Vždyť i ti nosorožci už tam byli vyhubeni, a lidi, co si myslí, že se jeden nebo dva roháči skrývají ve zbytcích deštného lesa, navíc ještě s nějakým vlkem, jsou pošahanci. Běžte se dotknout trávy, kreténi..."
Winn vypnul loop hlasových nahrávek z podcastů, rádiových stanic, streamů a televizních vysílání, které pro dvojici dobrodruhů při plánování expedice nalezl software InfoProbe, a umístil obě ruce na knipl. Cesta letounem, nekonsensuálně vypůjčeným od jeho otce, z Creek City na indonéskou Jávu byla u konce. Letoun přistál na okraji zchudlého, prořídlého lesíka.
Zatímco v Illinois mělo být v tuto dobu 23:32, na Jávě již bylo 11:32 následujícího dne. Winn a Wren se na nejzalidněnějším indonéském ostrově ocitli krátce před polednem, a oběma se téměř zatočily hlavy, když se nadechli hustého vlhkého vzduchu prosyceného nejrůznějšími spalovinami.
"Fuj," řekla Wren, "takhle jsem si to teda nepředstavovala. Poprvé v opravdových tropech, a cítím se, jak kdybych čichala právě ke Stinky Creek."
"Síla," řekl Winn a uznale zakýval hlavou, "horší, než záchod po mém tátovi, to jako určitě."
Wren se vyprskla smíchem. Její dunivé zařechtání se rozneslo krajem. Zpoza dřevěných plotů se na americké průzkumníky začali s jakousi paranoiou v očích dívat místní.
"Čau, lidi," usmál se Winn, "my jsme Lovci kryptidů! Nevíte, jestli tady někde náhodou není kryptid? Ten, co žere obličeje?"
"Pst!" reagovala na jeho slova Wren. Hned zvážněla. "Děláš si srandu? Nemůžeš takhle bagatelizovat to, co se té paní stalo..."
Nikdo Winnovi neodpověděl. Ulička, u které Sand Martin přistál, působila obdobně zchudle, jako les na jejím okraji. Nepochybně šlo o nejzažší okraj semarangského slumu. Každý dům tu byl otrhaný, v oknech nebylo skel, dveřím chyběly kliky, vyprané prádlo pověšené na šňůrách bylo stále špinavé, a na toalety očividně místní chodili na asfaltovou cestu plnou hlubokých prohlubní. Právě v nich se to hemžilo použitým toaletním papírem.
"Začíná mi tu být hodně zle," řekl Winn, když do jedné z prohlubní pohlédl, "není tu čisto. Vůbec tu není čisto! V životě jsem takovou chudobu neviděl."
"Zvykej si," řekla mu naštvaně Wren, "ne každý patří mezi výsostné 1 procento, jako ty."
"Já nejsem 1 procento!" osočil se Winn. "Můj táta je podnikatel, ale není miliardář, propána! Nejsem žádnej Bruce Wayne, Wren!"
Wren se vydala směrem k lesu. Prsty měla na popruzích svého batohu, kráčela rázně, jako zkušená veteránka, a Winn se za ní potácel docela bláznivě, snaže se ji přesvědčit, že své potrhlé poznámky nemyslel zle.
"2000 hektarů lesa na Jávě... a tohle je jeden z mála posledních větších kusů... možný domov jávského vlka..." říkala si pro sebe Wren poté, co si prohlédla okolí vyšlapané cestičky do porostu.
"Hele, prostě jsem jenom uviděl použité toaleťáky, a zvedl se mi žaludek, to je všechno! Já chápu, že tu lidi trpí, a vůbec je za to neodsuzuju, chápu prostě, že okraje velkých měst jsou obývány chudými lidmi, kteří ani nemají na chleba, natožpak na koupelnu s veškerým vybavením, ale..."
"Můžeš zmlknout?!" vyštěkla Wren. "Jsme v cíli. Jsme u toho lesa. Tak prostě zavři zobák! Jestli tady něco žije, v tomhle malém porostu, možná jsi to už vyplašil tím svým juvenilním kvákáním!"
Winn frustrovaně vydechl. "Jako děláš si teď ze mě srandu? Já se tě snažím přesvědčit, že jsem totálně přítel všech chudších lidí, než jsem já sám, a..."
"Winne, zmlkni! Nikoho to nezajímá! Chci vědět, jestli v tomhle lese žijou vlci. Jávský vlk je legenda mezi kryptidy, jeho existence nikdy nebyla dokázána... jak říkali v těch úryvcích, co jsi nám při letu znova pouštěl, není žádný důkaz proto, že by na Jávě ještě nějaké divoké psovité šelmy žily. Mececyon vyhynul v pleistocénu, ostrovní trpaslík Xenocyon taky... a dhoulové poddruhu Cuon alpinus fumosus byli vyhubeni ve 40. letech našeho šílenýho století... máme před sebou dost možná jeden z největších mammalogických objevů, tak to prostě nepokaž, jo? Mysli na něco jiného, mysli právě na ty jávské vlky, a na to, jak je tvoje kvákání děsí!"
"No, když žerou lidem ksichty, asi se jen tak kvákání nějakého týpka nevylekají," reagoval na její slova podrážděně Winn.
"Teď půjdeme dovnitř, a budeme co nejvíc zticha. OK?" řekla mu Wren.
Winn se pousmál jedním koutkem rtu a odfrkl. Wren se dala do pohybu, a on ji následoval. Přitom si utáhl popruhy na svém batohu, aby mu tolik neplandal na zádech.
Mlčky pochodovali asi deset minut, než narazili na potůček přeplněný plasty. Voda v něm byla rezavá, a už na vzdálenost pěti až deseti kroků velmi nepříjemně, kovově a nakysle zapáchala. Winn se postavil vedle Wren, a zklamaně na potůček pohlížel.
"Kdybych byla vlk, z tohohle bych nepila," řekla Wren.
"Já bych z toho nepil taky. Vypadá to příšerně," poznamenal Winn, "hůř, než ta zašpiněná ulice. Sorry, ale je to tak. Vůbec nechápu, jak by v takovémhle prostředí mohla žít velká psovitá šelma."
Dotkl se Wrenina ramena, a ukázal na křoviska v okolí potůčku. "Podívej se na ty keře. Pár lístků, a to tu období sucha začalo teprve někdy v dubnu, takže minulý měsíc. Není tu ani místo na schování se... hrůza, fakt."
"A voda taky na nic... chápu, co říkáš."
Hned nato se jako naschvál z dálky ozvalo zavytí. Hluboké, chraplavé, táhlé... a nepochybně vlčí. Wren se prudce rozběhla, přeskočila špinavý potůček, a zmizela mezi keři.
"Počkej na mě!" zasyčel Winn, a též se dal do pohybu.
Dvojice dobrodruhů se prodírala řídce olistěnými křovinami, uhýbala ostrým koncům větviček, jež je co chvíli hodlaly bičovat do tváří, sem tam zaškobrtla a v jednu chvíli se Winn dokonce svalil k zemi, neboť uklouzl na hladkém kameni. Hned se ale zvedl, a bez zbytečného stěžování si utíkal za Wren, kterou se mu docela dařilo dohánět.
Vytí neustávalo. Čím blíže mu Wren byla, tím více byla nadšena. Cítila, jak jí tlouklo srdce. V jedné ruce měla připravený fotoaparát, ve druhém pak mobilní telefon s aplikací fotoaparátu pro natáčení. I kdyby pořídila jen jednu fotografii nebo třeba sekundu dobrého záznamu, něco by z výpravy měla, a dalo by se s tím pak pracovat.
Když slyšela, že vytí bylo velmi blízko, zpomalila, a začala se plížit za keři. V tu chvíli ji Winn dohnal, a činil to samé. Nejvíce vzrušující bylo, že se jedno vytí proměnilo ve dvě, a pak dokonce ve tři! Že by za křovisky byli hned tři jávští vlci?
Ve chvíli, kterou uznala za vhodnou, natáhla Wren ruku, a zpoza okraje křoviska začala natáčet. Držela mobilní telefon namířen ke zdroji toho hluku asi deset vteřin, pak ruku stáhla k sobě, a nasunula k okraji křoviska svůj obličej, aby se na zvířata sama podívala.
V tu chvíli se vyjící šelmy hlasitě rozchechtaly. Na malé kamenité plošince uprostřed lesa nestáli tři vyjící vlci, ale zhruba patnáctiletí mladíci v šortkách a potrhaných tričkách. Kolem rtů měli podlouhlé chmýří, jež opravdu potřebovalo oholit, a ksichtili se jako smyslů zbavení. Když na ně vykoukl Winn, rozřechtali se ještě víc.
Wren se otráveně podívala na svého kamaráda. Ten zakroutil nevěřícně hlavou.
"Tak to bylo teda hodně naivní, Wren. Takhle pálit energii kvůli tomu, že pár výrostků láká... další výrostky... zpětně mi vlastně přijde, že to vytí ani nebylo moc přesvědčivé," řekl Winn, a utřel si pot z čela.
Wren se postavila, a přikročila k mladíkům. Ti náhle ztichli. Po chvilce jim bylo už trapné se pořád smát.
"Halo cantik," řekl jeden z mladíků, a podivně se uklonil, "kamu bukan orang sini, kan?"
"Apa yang sebenarnya sedang kamu lakukan?" zeptal se ho druhý, a párkrát ho strčil do paže.
"Dia sedang merayu, itu yang sedang dia lakukan," řekl na to třetí, "dia melihat seorang wanita cantik, jadi dia mencoba peruntungannya."
"Berkencan dengan wanita itu sangat payah. Dulu aku pikir Adhi suka laki-laki, seperti pria keren," řekl druhý mladík.
"Diamlah kalian berdua, dasar bodoh!" reagoval na ně podrážděně první mladík.
"Serigala?" zeptal se mladíků v indonéštině Winn. Ti se opět rozchechtali, jako by slyšeli vtip.
"Na co ses jich zeptal?" řekla naštvaně Wren.
"Serigala znamená vlk. To je všechno," odpověděl Winn, "smějou se, jak pomatenci."
"Kami serigala. Serigala yang mencoba menarik perhatian betina. Tampaknya kami berhasil sebagian. Bagus sekali!" řechtal se první mladík.
"Pojďme dál," řekla Wren svému kamarádovi, "tohle nemá cenu. Týpci jsou o pár let mladší, než my, ale chovají se jako devítiletí spratečkové. Nelíbí se mi, jak se na mě koukají."
"Saya pikir dia pacarnya! Kita harus membunuhnya sekarang!" smál se druhý mladík, a ukazoval na Winna.
"Naser si," řekl mu Winn, a odebral se spolu s Wren pryč.
"Na tomhle místě definitely žádné vlky nenajdeme. Sorry, že jsem byla tak nepříjemná... tvoje mluvení určitě nebylo tak hlasité, jako fake vytí těchhle blbečků," řekla mu Wren.
"Hele, to je v pohodě. Já už jsem zvyklý, že se občas nepohodneme kvůli úplným blbostem," usmál se na ni Winn, a dlouze se jí zahleděl do očí. Pak je vykulil, a trhl sebou.
"Co ti je? Vypadáš, jak kdybys dostal taserem."
"Nic, ty vole!" uchechtl se Winn. "Jenom... jenom mě napadla jedna věc..." Mluvil trochu rozpačitě. "Ten... ten vlk... Wren, vždyť on přece útočil na lidi v civilizaci, ne? Stařenku nenapadl v lese. A na děti zaútočil na hřišti. Podle mě jsme na špatném místě."
"Hmm," zamyslela se Wren.
"Ne, že bych uměl nějak dobře indonésky, ale jeden z těch týpků říkal něco ve smyslu 'musíme ho zabít'... jako vlci... Co my potřebujeme je začít myslet, jako vlci. Kde bychom našli kořist?"
"Dobrý nápad," řekla na to Wren.
"Pokud jávský vlk opravdu existuje, a pokud má rád lidské maso, zvlášť pak maso zranitelných lidí jako jsou důchodci a děti, kde bychom to maso mohli najít my?"
"OK, tohle znělo trošku creepy."
"O tom to je. Musíme se vnořit do mysli predátora, Wren," řekl Winn, "a vystopovat jávského vlka tak, že správně uhodneme, kam se přijde najíst."
Pokračování příště...
