Ve středu nám s pěknou ránou začal duben. Počasí se naštěstí od apríla zlepšilo, a tak jsem dnes odpoledne vyrazil ven, do našich zelenajících se středoevropských lesů, a konečně jsem se za letošek poprvé setkal s několika obojživelníky. Nejprve mě z veliké kaluže plné shluků vajíček pozdravili dva pěkní skokani, z nichž jen jeden se nechal fotografovat, a poté jsem se setkal se svým prvním letošním mlokem skvrnitým! Jednalo se o velice fotogenickou samici, která zamířila do lesního potůčku, jak to v březnu a dubnu obvykle dělávají. Řekl jsem si, že bych na její počest mohl do rubriky Obrázky týdne zařadit rekonstrukci nějakého jejího většího pravěkého bratránka! A pomyslnou soutěž o umístění do rubriky u mne vyhrálo toto dílo Martóna Szabó, které vyšlo jako doplněk článku, který napsal spolu se Zoltánem Szentesim a Krisztinou Sebe, a jenž vyšel v roce 2019 v odborném časopise PalZ.
Popisek k obrázku: Velemlok Andrias scheuchzeri pomalu plave prosluněným středoevropským jezerem, poháněn svým ohromným, ze stran zploštělým ocasem. Jeho bohatě přes metr dlouhé a možná i šedesát kilogramů vážící tělo působí jako výjev z dob dávno minulých, když opouští stín zčásti potopeného kmene stromu. V miocénním světě již tolik obojživelných obrů, jako je on, v porovnání se zašlejšími věky nežije. Andrias scheuchzeri je obyvatelem jezer a řek, a preferuje klidně tekoucí, nepříliš čistou vodu, na rozdíl od svých příbuzných z holocénu, například velemloka čínského (A. davidianus) nebo velemloka japonského (A. japonicus), kteří jsou k nalezení v rychleji tekoucích říčních tocích a potocích s čistou vodou a malým množstvím živin. Živí se nicméně podobnou potravou, jako oni. Hladový velemlok může chňapnout po rybě, kterých v tomto jezeře není po málu, po plavající žábě, hadovi, ještěrce, nějakém menším savci, ať už vodním nebo topícím se, anebo po různorodých a někdy ne zrovna malých vodních bezobratlých. Život velemloků je pomalý a dlouhý. Holocénní bratránci tohoto giganta se dožívají i 60 nebo 70 let, mají-li k životu zvláště vhodné podmínky. Tento ocasatý zázrak nikam nespěchá. Morfologicky nezměněn přežil Andrias scheuchzeri od pozdního oligocénu po pozdní pliocén; konkrétně se jako druh dožil téměř 25,5 milionů let, což je na obratlovčí poměry neuvěřitelný úspěch. Jeho fosilie jsou známy z Německa, České republiky, Rakouska a Maďarska. Je však možné, že se vyskytoval i mnohem dále na východ, až po hranici Číny a Kazachstánu. Jedná se samozřejmě o onen druh obojživelníka, jehož fiktivní potomci figurovali ve slavném románu Válka s mloky od proslulého českého spisovatele Karla Čapka. Tato scéna se odehrává na území jihozápadního Maďarska na konci miocénu, před 6 miliony let.
Můj oblíbený mlok skvrnitý je dnes s 18 až 28 centimetry délky největším obojživelníkem z řádu ocasatých, který se ve střední Evropě vyskytuje (čolek velký, dosahující délky až 18 centimetrů, si drží druhé místo). Kdybychom se mohli vrátit o 2,6 milionu let zpět v čase, mohli bychom na území Česka stále zahlédnout výše vyobrazeného giganta. Mohu vám prozradit, že při dnešním fotografování mloka jsem na to nepomýšlel, ale jinak bychom všichni měli nosit v hlavách fakt, že velemloci, kteří inspirovali Karla Čapka, u nás skutečně žili - a z hlediska geologického času ne tak dávno.
Čeho se na tomto blogu dočkáte v příštích dnech? Rád bych se vrátil k popiskům dinosaurů, prvohorních živočichů, prehistorických rostlin a současných hadů. Je ale také možné, že s vámi budu sdílet i dnešní fotky skokana a mloka skvrnitého, pokud si v brzké době najdu čas na jejich přemístění ze zrcadlovky do počítače!
