Noví Lovci kryptidů už zažili řadu dobrodružství. Z lesů jižně od Creek City v Illinois, kde se Wren Rivera a Winn Wilkinson poprvé setkali při pátrání po tajemném zabijáckém přízraku, se rostoucí skupina, nyní tvořená také Keirou Kendrick z Londýna a Armandem Villalonem z Portorika, dostala až ke konfliktu mezi několika skupinami lidí, zabývajících se kryptidy, s odlišnou agendou. Nyní se mladí hledači tajemných zvířat dobře znají s profesorkou Alondrou Pietri, stali se nepřáteli pochybné "chupacabří doktorky" Theodory Callaghan, poznali tajnůstkářskou agentku Marillu Kent-Lyons a spřátelili se se dvěma členy Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, Terrencem Zenderem a Gerrym Stingem. S těmi podnikli výpravu do Svobodné Palestiny za obřím krabem Sandwalkerem, a prokázali, že je schopen se partenogeneticky rozmnožovat, a že jeho "klony" již řádí v poušti a pojídají sionistické reakcionáře. Důležité pro ně však také je, že se seznámili s lidmi, kteří byli tak blízcí rodině Owenových. Terrence, kterého přes Armanda profesorka Pietri novým Lovcům kryptidů schválila jako legitimního, se osobně znal s Jackem Owenem, členem Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, a dokonce mu děkoval ve své dizertační práci. Gerry byl dlouhodobým přítelem Deana Owena, Jackova syna, a přes Jacka se jako student dostal k výzkumu kostarického kočko-pso-opičáka, kvůli němuž původní Lovci kryptidů v roce 2015 začali. Wren a její přátelé se také dozvěděli, že Terrence byl dávno před zmizením Lovců kryptidů pověřen tím, aby obhlížel jejich základnu v Londýně. Netušil však, že v hermeticky uzavřené budově se nacházejí desítky, ba i stovky hladovějících Chupacaber, s nimiž Wren, Winn a Keira měli tu čest o letních prázdninách, když do základny pronikli. Otázkou je, proč původní Lovci kryptidů zmizeli. Proč se od roku 2047 o nich vůbec nic nového neví? Proč - jak ví Gerry - zmizel i Dean Owen, a to beze stopy, jako jeho rodiče a jejich spolupracovníci? Noví Lovci kryptidů však musí najít odpovědi i na další otázky. Co provádí agentka Kent-Lyons, proč toho tolik tají a do jaké organizace vůbec patří? O co se snaží se svými marťanskými spolupracovníky? A co plánuje Theodora Callaghan, která je schopná ovládat krvežíznivé Chupacabry a využívat je jako biologické zbraně?
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
VÍTEJTE V SÍDLE OWENOVÝCH, ČÁST PRVNÍ:
V temné místnosti se objevil kouř. Byl hustý, explozivně se rozpínal, a celou ji vyplňoval. Zářil světle modrou, iluminován světlem ze tří počítačových monitorů nacházejících se na jediném pracovním stole. Trvalo mu desítky sekund, než se rozprostřel tak, že po jeho původním mraku nezbyla jediná viditelná stopa. Pak v místnosti cosi rychle zažhnulo, a objevil se další mrak kouře. Zápach cigarety se postupně stával čím dál horším, dýchatelnost se snižovala.
Před stolem seděla agentka Marilla Kent-Lyons. Celý krk měla opřený na sedadle kolečkového křesla, nohy měla nataženy až prostřednímu z monitorů a přehozeny levou přes pravou, v ústech držela cigaretu a nekonečně si prsty obou rukou mnula oči. Vlasy se jí lepily na zpocené čelo, pod očima měla velké kruhy, a cigaretový zápach dokonale maskoval fakt, že si již celé dny nevyměnila oblečení a nepoužila deodorant. Seděla sklíčeně před obrazovkami, a studovala očima záběry pořízené u zřejmé základny Theodory Callaghan na východě Portorika.
Prostřední z monitorů jí ukazoval výsledky třetího pokusu o identifikaci veškerých obličejů v celé videonahrávce. Nalevo se jí zobrazovala databanka informací o každé z identifikovaných osob, a každých třicet vteřin v ní automaticky přeskakovaly soubory, první rozpoznanou osobou počínaje, poslední konče. Pravý monitor ukazoval výpočet nejefektivnějšího možného útoku na budovu s pomocí satelitů, dronů i lidských sil.
"Efektivita plánu: 47 %," ozvalo se z počítače napravo líbezným hláskem, a agentka frustrovaně vyfoukla cigaretový kouř z úst a obrátila znavené oči v sloup. "Rizikový faktor: kryptid přezdívaný Chupacabra. AssaultPro nemá poskytnuta data o počtu kryptidů přezdívaných Chupacabra. Přejete-li si přesnější výsledek, dodejte AssaultPro dodatečná data. Možné zdroje požadovaných dat..."
"Drž hubu, svině," zamumlala agentka. Z počítače se přestal ozývat hlas. "Všechno je v řiti."
Vyplivla cigaretu a položila ji do přeplněného popelníku, uloženého před levým monitorem. Bolestivě se protáhla, narazila zády o opěradlo, a přiblížila se k počítačům. "Ztrácím tady čas. Skončit AssaultPro. Sputit hlasový záznam z mise 8.3.7., Svobodná Palestina, říjen 2055. A hni prdelí, svině," řekla rázně.
Na prostředím z monitorů se otevřel soubor s hlasovou nahrávkou. Marilla se před ním nahrbila, zhluboka vydechla, a již poněkolikáté znovu poslouchala, k jaké výměně mezi ní a dalšími přítomnými osobami došlo.
"Je mi u prdele, jak to je! Terrence není ozbrojený! Vy ho chcete chladnokrevně zavraždit! A pořád jste nic nevysvětlila! Říkal mi, co jste udělala! Že jste s R'onnem pronikli do budovy Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu v D.C., několik lidí jste zranili, R'onn tam telepaticky zaútočil na desítky nebo dokonce stovky, a vy jste ukradla nějaká data! Terrabyty dat! Je to pravda?!" ozýval se z počítače hlas Wren Rivery.
"Je to pravda, s fakty se zápasit nedá. Ale je ti znám širší kontext?" následoval Marillin hlas.
Agentka si opět promnula oči, a na chvíli přestala poslouchat. Nad něčím se zamyslela, zatímco měla prsty vloženy v očích. Mračila se přitom. Až po několika vteřinách se smíchem odfrkla.
"Snažíte se slečnu Riveru sprostě manipulovat! Vždyť to ani není možné, agentko! Sama jste válečný zločinec, který se skrývá před světem... obklopena telepaty z Marsu, protože lidé vám nevěří. Zotročujete si nevinné, kazíte životy těm, kteří viděli něco, co vidět neměli, a ty, které si zotročit nemůžete, odprásknete jako psy," ozval se z počítače hlas Terrence Zendera.
Z přemýšlení a poslouchání byla agentka vytržena náhlým zaklepáním na dveře. Do místnosti někdo vsotupil, a ona počítači poručila, aby s přehráváním záznamu přestal.
"Agentko Kent-Lyons," oslovila ji tajemná, tmavě oděná žena, jejíž tvář nebyla v chabém světle z monitorů rozpoznatelná, "musím vám ohlásit problém. Jeden zaměstnanec... se chová neumírněně. Agresivně."
Marilla se na kolečkovém křesle odrazila od stolu, povstala a vzpřímila se, až ji přitom v zádech zapraskalo. "Nechte mě hádat. Schwabach."
"Ano, agentko," řekla ta žena, "vypadá to, že si stále něco pamatuje. Něco ze své minulosti."
"Tak to honem vyřešíme, agentko M'or," usmála se Marila, a oči jí zazářily. Byla více než ráda, že po celých dnech bude moci svou pracovnu opustit a věnovat se jiné činnosti. Vyběhla ven, přejela speciální kartou přes čip nacházející se na zdi vedle dveří, čímž je uzamkla, a spolu s agentkou M'or zamířila ke schodům na konci chodby.
Obě se procházely po síťované kovové podlaze, skrze kterou šlo pohlédnout o patro níže. Strop však síťovaný nebyl, tvořil ho beton a nacházela se na něm světla. V jejich záři se vyrýsoval obličej agentky M'or. Byl inkoustově černý, vrásčitý, a její oči byly svítivě rudé. Byla to Marťanka. Na plešaté hlavě se jí nacházely dva sotva půl centimetru vysoké pozůstatky jakýchsi dvou výrůstků. Vzrůstově nepřesahovala agentku Kent-Lyons, měla však výrazně širší ramena a velké bicepsy.
Agentky seběhly ze schodů a zamířily skrze otevřené dveře do první místnosti nalevo. Tam se nacházel Harold Schwabach, uhlazený muž s přílišným množstvím gelu ve vlasech a s pečlivě zastřiženým plnovousem. Civěl na ně, jako by viděl duchy. Ke zdi ho tiskli dva agenti, z nichž jeden byl lidský muž, druhý Marťan.
"Vás si pamatuju! Do prdele, vás si moc dobře pamatuju! Vy jste ta, kvůli který tu jsem! Vy jste mi tohle udělala!" řval Harold.
"Agente Schwabachu," oslovila ho s milým úsměvem Marilla, "jste velmi zmatený. Nejspíš jste se přepracoval. Potřebujete pomoc."
"Já že potřebuju pomoc? Tohle je cirkus! Emzáci, agenti s vymytýma mozkama... a ty věci, co mám v kompu?! To jsou šílenosti! Vy... vy jste zlo!" křičel Harold.
"Aww," vyšpulila rty Marilla, "vy budete opravdu potřebovat pár dnů dovolené. Je mi líto."
"Byl jsem na ulici! Žil jsem v Creek City, v městským parku! Žral jsem vyplivaný fazole z popelnic u domova důchodců v thajský čtvrti! Tady... ať už je to kdekoli... nemám, sakra, co dělat!" řval dále muž.
"Mám tedy vaše svolení, agentko?" zeptala se M'or, a pohlédla na Marillu.
"I s kořenem, agentko. Udělejte, co se agentu R'onnovi z nějakého důvodu nepodařilo," poručila agentka Kent-Lyons, "vytrhněte veškeré zbytečky jeho identity."
Agentce M'or zasvítily její červené zraky. To samé platilo o očích druhého Marťana v místnosti. Harold zavřískal a padl na kolena. Zaryl si prsty do obličeje, a jakmile neměl dost dechu na vřískání, jen bolestně zaúpěl: "M-maminko... n-ne..."
Upadl na bok, s očima samé bělmo, a Marťan a ten muž jej zvedli za ruce a začali jeho bezvládné tělo vláčet ven z místnosti.
"Koho sem máme hodit na těch dalších pár dnů?" zeptal se lidský agent, když procházel kolem Marilly.
"Máme teď někoho nového?" zeptala se Marilla, a zkontrolovala si nehty na levé ruce.
"Slečnu ze Sydney," odpověděla pohotově M'or, "agentka Peters ji tam zastihla, jak zkoumala ohraničený perimetr kolem pozůstatků toho odpáleného plavidla."
"Jo, pojmenovali jí myslím... Lena Barker... Baker... Parker," povídal lidský agent, "nebo Park? Ty jo, mě už se to plete."
"Agentka Parker, tak to je," přikývla M'or.
"No," řekla Marilla, a spustila očí ze svých nehtů, "hoďte ji sem. Sekretářek a sekretářů není nikdy dost. A agente Davisi, až bude kolega Schwabach zase při sobě, hoďte ho na misi. Ať se naučí pracovat v terénu. Očividně je to člověk, kterého je vážně třeba podrobit disciplíně."
M'or přejela očima po nepořádku v místnosti, ve které Harold Schwabach pracoval. Pohlédla opět na Marillu: "Nemyslíte, že to některým z nich příliš vadí? Nepamatovat si? Něvědět, proč a co...?"
"Kdybych byla na jejich místě," řekla Marilla, vydechla a zaklonila trochu hlavu, "byla bych hrdá, čemu můžu sloužit. A byla bych hrdá, že to přinese změnu."
Winn se lekl. Zanechal umývání rukou a učinil několik prudkých kroků vzad, až ke dveřím toaletní kabinky, o které narazil dveřmi. V zrcadle před ním se objevily dvě rudé oči, zlověstně zářily, a rostly. Mladík slyšel zlověstný smích, který mu byl tak dobře znám, v neustávající ozvěně se odrážející od stěn. Z jeho vlastních očí mu začaly téci slzy. Chtěl křičet, ale zdráhal se toho.
Ze zrcadla náhle cosi vykouklo. Prošlo to sklem, a přiblížilo se to k Winnově tváři. Byl to podlouhlý jazyk, kroutící se všemi směry. Ďábelský smích sílil, a napadal Winnovo levé ucho. Mladík sebou trhl, dveře kabinky se otevřely, a zpoza nich jej mocně zachytily drápaté ruce. Winn zařval. Všude dokola byla krev.
S řevem se probral. Hlavu měl v umyvadle, do kterého plným proudem mířila voda z kohoutku. Užuž se k proudu vody přibližoval, stále měl však suché vlasy. Otočil kohoutkem, a zadíval se na sebe do zrcadla. Na toaletách bylo světlo, vše se zdálo být v pořádku.
"Hele, s čím se tam tak sereš, kámo? Normálně použij mýdlo!" zakřičel na něj někdo z uzamčené kabinky za jeho zády.
"Js-jsem v pohodě," řekl Winn, a promnul si oči.
"To slyším, vole!" uchechtl se ten člověk. "Řvals, jak kdyby sis stoletou sračkou znečistil celý gatě odshora dolů!"
Winn na to raději nereagoval, a prudce vyrazil z toalet zpět do hlavní haly restaurace. Přistoupil ke stolu u okna, kolem něhož seděli jeho přátelé. Wren Rivera, Keira Kendrick, Armando Villalon a Terrence Zedler se spolu bavili, usmívali se na sebe, popíjeli přitom, a vůbec, panovala tu skvělá nálada. Winn usedl na své dříve již zabrané místečko, a chvíli je poslouchal. Snažil se přitom zapomenout na noční můru, která ho stíhala v mikrospánku, jenž právě zažil při umývání rukou na toaletě.
"Scientific Reports býval vždycky dobrý vědecký časopis," povídal Terrence ostatním, "máte, na co být hrdí. Můj první odborný článek vyšel v obskurním žurnálu SciKeys Plus. Pokud vím, před dvěma roky se už nadobro přestal vydávat."
Wren praštila Winna do ramene. "To se nám to povedlo, co? O naší výpravě do Atacamy a o tom, co jsme se dozvěděli o medvědí lišce, teď ví celý vědecký svět, a ti největší profesoři někde na Harvardu a na Yale se můžou potrhat vzteky. Zvládli jsme to, Winne! Jsme publikovaní... jsme profíci."
Winn se usmál. "Proč tu taky jsme, že?" Popadl svou sklenici s minerálkou, a zvedl ji do výše.
"Tak ještě jednou přípitek," usmála se Keira. Všichni se napili.
"Já furt nedokážu uvěřit tomu, že se vám to povedlo, když jste na střední," řekl po přípitku Armando, "studuju na bakaláře, a můžu si nechat snít o tom, že by už moje práce četl někdo kromě mojí supervizorky..."
"Motej se kolem nás, a brzo budeš tam, kde já a Winn," zasmála se Wren.
"Stejně jste měli štěstí," řekla Keira, "že Winnův táta nevěděl o tom vašem... vypůjčení si jeho letounu. Jinak by žádná výprava do Atacamy nebyla, a vy byste byli stejně neznámí a nepodstatní, jako předtím."
"Omyl," reagoval na její slova Terrence, "slečna Rivera a pan Wilkinson měli vždy dosáhnout této slávy. Kdyby to nebyl výzkum medvědí lišky, bylo by to něco jiného, co by je vyneslo do výše."
"A nás s Armandem nic do výše nevynese?" usmála se Keira.
"Ale samozřejmě, že ano," zazubil se Terrence, "vy všichni jste Lovci kryptidů. Všechna jména lidí tady u tohoto stolu budou dobře známa."
"I to vaše," řekla mu Wren, "ou, vy vlastně už docela známý jste."
Terrence pokýval hlavou. "No, když pracujete ve financovatelské radě Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a je vám vytvořena stránka na jejím oficiálním webu, s celou vaší kariérou a odkazy na vaše odborné práce, ano, jste už docela známí. Ale vy budete na podobném místě. Možná, samozřejmě, neskončíte u nás. Nikdo vás nechce táhnout do unie, a já tu nejsem od toho, abych vás nějak nutil vstupovat do ní. Vždyť se do ní dostanou jen ti nejlepší z nejlepších, jako byli právě původní Lovci kryptidů, a to ještě ne všichni jejich členové! Ale myslím si, vážení přátelé, že každý z vás má v sobě velikost, velký potenciál, schopnost dosáhnout toho nejlepšího, co jen v lidech se zvídavou myslí, odhodláním a především velkou statečností může být. Když na každého z vás pohlížím, vidím jasnou budoucnost, a s ní velký přínos naší společnosti. A o tom přece věda je, ne? O rozšíření znalostí lidské společnosti... znalostí krásného, ale také zplundrovaného světa, ze kterého rychle mizí tajemno. A to tajemno je třeba studovat, aby mohlo být uchováno."
Armando začal tleskat. "Nádhera. Tenhle proslov jste si někde napsal, nebo jste ho právě vymyslel?"
"Prosím, ke mně opravdu jen skromě," smál se Terrence, "vždyť toto naše setkání je oslavou prvního vědeckého úspěchu vašeho týmu."
"Jste skvělej řečník, pane Zedlere," řekla Wren. Nato se všichni znovu napili.
Winn se na chvíli zamyslel. Chtěl si ty momenty užít. Byl to on, koho napadlo svolat malé setkání nových Lovců kryptidů a jejich nového spojence z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu kvůli nedávnému přijetí a následnému publikování článku s popisem medvědí lišky v Scientific Reports. Doufal, že si ho všichni užijí. Nyní byl sám, kdo myslel na něco docela jiného, a kdo radost zcela pochyběl. Nemohl jen tak zahnat pomýšlení na své problémy. Chupacabří noční můry se mu stále vracely, ač ostatní už o nich od výpravy na Blízký východ nehovořili. Byl snad jediný, koho ty potvory stále pronásledovaly ve snech?
"Zasloužíte si odměnu," pronesl Terrence po zhltnutí posledního doušku svého piva, "nejen slečna Rivera a pan Wilkinson za ten první vědecký úspěch, ale vy všichni. Osvědčili jste se nejen v Londýně a na Portoriku, ale také v Palestině. Gerry, pan doktor Sting, si mi velmi pochvaloval, jak jste mu, pánové Wilkinsone a Villalone, asistovali. A slečny Rivera a Kendrick se náramně osvědčily při našem společném pochodu pouští a konfrontaci s nejednou trablí. Chci vás něčím ocenit..."
"Ocenil jste nás už tím, že jste za námi do Creek City přiletěl z Washingtonu," řekla mu Wren, "a dal jsem nám peníze na to, abychom si mohli koupit jídlo a pití v téhle nóbl restauraci. Larry's Steak není podnik pro každého, chodí sem spíš lidi z vyšší střední třídy nebo i bohatší."
"To byla maličkost," usmál se Terrence, "ale nehovořím jen o odměně, hovořím zároveň i o další výpravě, která bude nejen odměnou, ale také může něco přinést. Nemám na mysli další cestu někam do pouště, do divočiny... ale spíše bych vám rád poskytl možnost něco vyzkoumat. Něco, co nás všechny zajímá, a co se týká mého zmizelého přítele a jeho kolegů."
"Tím myslíte Lovce kryptidů? Máme dál pátrat po tom, proč zmizeli?" zeptala se Keira.
"Já ani žádné pátrání neprováděl, jo?" řekl na to Armando.
"Osobně dál studuji to, co jsme si odnesli z jejich základny," řekl Winn, a opět si protřel oči, "ale zatím o tom moc nechci mluvit."
"Nikam s tím nespěchej," uklidnila ho Wren.
"Přátelé," řekl Terrence, a položil obě ruce na stůl, "co by jste řekli tomu podívat se do kostarického sídla rodiny Owenových? Třeba tam najdete nějaká vodítka ke zmizení Lovců kryptidů, i ke zmizení Deana Owena. S Gerrym jsem o tom hovořil..."
"Propána, to by bylo úžasné!" vyhrkla Wren.
Terrence se usmál. "Když už jste se rozhodli kráčet v jejich šlépějích a jako jediní jste od jejich zmizení pronikli do jejich londýnské základny, určitě byste si měli zasloužit hledat jejich další stopy v místě, kde Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich syn Dean často přebývali, a kde se s nimi také Gerry seznámil. Vše lze zařídit, a do jejich sídla vám bude umožněn přístup."
Entuziastické úsměvy všech, dokonce i Armanda, mluvily za vše.
Ve světle měsíce v úplňku, jež pronikalo do malého dětského pokojíčku, se objevil stín. Jakmile jej nevinná očka klížící se mezi polštářem a peřinou, a skrytá pod průsvitnou moskytiérou, zpozorovala, ozvalo se zafňukání. Malý chlapec si uvědomil, že do jeho bezpečného domova cosi pohlíželo zpoza okna.
Ozvalo se zaklepání. Ve světle měsíce se objevila kostnatá ruka, a ťukala na sklo. Chlapec ještě více zafuněl. Celý se roztřásl strachem. Zvedla se další ruka, a souběžně s první zaklepala na sklo. Tentokrát to byl intenzivnější zvuk. Chlapec několikrát za sebou zasténal. Začínal mít veliký strach.
Původce stínu podivně natočil hlavu, jako by se snažil vtáhnout ušima každé zasténání a zafňukání. Odhalil přitom na stěně pokojíku prodloužený čumák. Pak hlavu umístil do původní pozice, a nato prudce dvakrát za sebou oběma rukama třískl do okna.
Chlapec vyletěl z postele, a s řevem zamířil do ložnice svých rodičů. "¡Mamá! ¡Papá! ¡Ayuda!" křičel úzkostlivě.
Byl sotva dost vysoký na to, aby dosáhl na kliku dveří jejich ložnice. Měli ji totiž umístěnu výše, než na dveřích jeho pokoje. Musel poskočit, aby jí zatáhl, a pak s pláčem vběhl dovnitř.
"¡Mamá! ¡Papá! ¡Monstruo! ¡Un monstruo está mirando por mi ventana!" naříkal, a skočil na postel, jak to občas děti dělávají, aby své rodiče vzbudil. Ve svém úsudku, že toho tak dosáhne, se nemohl zmýlit více.
Zvedl ruku, a v panice, breku a šoku křičel na celé kolo. To, co na ní viděl, byla zvláštní černá tekutina, která byla cítit po kovu. Seděl nyní v jatkách, a z jeho rodičů zde zbývaly jen naporcované kusy masa, nahodile rozprostřené mezi chuchvalci peřin, polštářů a moskytiér.
Pohlédl na okno jejich ložnice. Ve skle se nacházel otvor asi půl metru široký. Nepochybně jím dovnitř něco proskočilo. Něco, co jeho rodičům fatálně ublížilo, zatímco spali.
Z temného rohu vedle okna se ozvalo zavrčení. Chlapec sebou škubnul, a na chvíli ustal v pláči. Očkama plnýma slz pohlížel na to zvláštní stvoření, jehož oči zlatě žhnuly ve tmě. Vrčelo jako pes, ale postavu mělo více podobnou člověku. Na koberci, znečištěném krvavými fleky, se pohupoval ocas zvířete.
"¡Ayuda! ¡Ayuda! ¡Ayuda!" křičel klučík, sletěl z postele, a utíkal chodbou k zadním dveřím domu. Byl dost starý na to, aby věděl, jak je otevřít, přestože byly zamčené. Dosáhl na klíč, jenž se vždy nacházel v zámku pod klikou, a otáčel jím na tu správnou stranu, než dveře luply. Následně chlapec vyběhl na zahradu, a zastavil se v jejím prostředku, iluminován úplňkem.
Netušil, že se ocitl v pasti. Všude kolem něj se náhle objevili tvorové, kteří vypadali jako cosi mezi psovitou a kočkovitou šelmou s podstatnou opičí složkou v mixu. Civěli, vrčeli, nadšeně se pohupovali, a když chlapcovy začaly drhnout vyřvané hlasivky, společně se do něj pustily. Netrvalo dlouho, a ozvalo se zapraskání jeho lebečních kostí.
"Tři minuty a pět vteřin," ozval se z houští na zahradě něčí hlas.
"To mi přijde docela v pořádku," zněla odpověď někoho dalšího.
"Byl to ten nejméně nebezpečný z nich. Rodiče připravili o život prakticky hned po vniknutí dovnitř. Chudáci ani nevěděli, co je zmasakrovalo."
"Pro příště bych možná doporučil cílit zároveň i na dítě. Může se stát, že probudí sousedy. Samozřejmě nyní hovořím o cílích, které lze zařadit do rodin s rodiči a dětmi, nikoliv s dalšími osobami v domácnosti."
"Jistě, a zvláště budeme-li zvířata testovat v prostředí, kde je více lidí a více obydlí, musíme to brát v úvahu. Ale tohle je samota, kapitáne."
"Ano, jistě. Neberte to tak, že bych vás chtěl poučovat, doktorko."
Z houštin na zahradě vystoupila doktorka Callaghan, oblečená v černém svetru a tmavých kalhotách. Muž po jejím boku v obdobných barvách byl velký svalouš s plešatou hlavou. V rukou držel samopal. Doktorka Callaghan u sebe žádnou zbraň neměla, v jedné ruce jen mezi prsty tiskla ovladači podobné zařízení.
"Jak se o něj rvou," zasyčel kapitán, "koukněte na to, doktorko. Tahají se o jeho nohu. Bože, tou loupání... je to úplně, jako když chroupu chrupavku na kuřecím stehnu."
"Až na to, že nemáte takový skus, jako tyto zázraky, kapitáne," zasmála se doktorka Callaghan. Chvíli pohlížela na divokou hostinu svých zvířecích subjektů, a pak pozvedla ruku s ovladačem. "Už stačilo. Nakrmili jste se dost, ne ať mi zloustnete!"
Zmáčkla jedno tlačítko, a sedm zvířat se jako na povel usadilo a oddaně na ni hledělo. Doktorka se usmála, zmáčkla na ovladači další tlačítko, a z rozbitého okna ve vile před jejími zraky vyskočila další dvě zvířata. "A máme je všechny zpátky. Výtečné."
"Jestli si mohu dovolit poznámku, doktorko," řekl kapitán a zakýval hlavou, "na první pokus to vůbec nebylo špatné. Jako vycvičený vojenský stratég musím uznat vaše rozhodnutí začíst tuto, dovolte mi říci, čistku, rodinou Winbourneových. Strašní bastardi. Starý Jeremy byl všechno, z čeho by měl člověk mít husí kůži. Internacionalista, bisexuál, pozdní otec..."
"Sponzor Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu," doplnila ho doktorka Callaghan.
"Jistě. To je možná větší zločin, než ten internacionalismus," zasmál se kapitán, "každopádně jste vybrala dobrý cíl. Zvířata se osvědčila, ale pro příště opravdu doporučuji započítat s více zdroji možných potíží. Nyní bych si dovolil zkontrolovat CCTV kamery v celém domě."
"Jen běžte," řekla mu doktorka, "já tu s našimi mazlíky zatím zůstanu. Evan přiletí až za půl hodiny, takže se máme čas trošku porozhlédnout po cizím pozemku."
Kapitán vnikl do vily. Doktorka Callaghan si prohrábla své husté vlasy, a zahleděla se na sedící šelmy se zkrvavenými čelistmi. Zlověstně se zazubila. "Doktor Gerry Sting si ani nedokáže představit, jak moc nám svým výzkumem přispěl, bezobratlovec jeden. Nemám pravdu, moji kočko-pso-opičáčci?"
Pokračování příště...
