Svět už možná nemá Lovce kryptidů, ale rozhodně se najdou lidé, kteří hodlají kráčet v jejich šlépějích. Wren Rivera a Winn Wilkinson jsou mladí záhadologové, pro které je zmizelý tým akčních hrdinů velkou inspirací. Poté, co spolu přežili hrozivé setkání s hrůzostrašnými metamorfy v lese u Creek City, se dva teenageři rozhodli založit nový tým Lovců kryptidů, a nyní mají dva úkoly: zaprvé zjistit, co jsou zač ta tajemná monstra, která je takřka zabila, a zadruhé odhalit tajemství zmizení Lovců kryptidů, ke kterému muselo dojít někdy ve 40. letech 21. století. Vybaveni vysokorychlostním letounem Winnova otce, vydali se teenageři uprostřed noci do nemocnice, aby se setkali s mužem, který byl setkáním s monstry významně poznamenán. Přišel o jazyk a nos, jeho tváře byly proděravěny, a pod očima má vyryté dvojici již známé obrazce. Setkání s ním nebylo tak nepříjemné, jak se Winn obával. Zatímco však zraněný muž poskytoval Wren psané odpovědi na její otázky, přišla do pokoje, v němž byl uložen, zdravotní sestra, a z ní se rázem vyklubala jedna z těch zabijáckých příšer. V ně se rovněž proměnily všechny ostatní zdravotní sestry na urgentním oddělení. Noví Lovci kryptidů jsou v pasti. Opět jim hrozí smrt.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
SVĚT BEZ LEGEND, ČÁST ČTVRTÁ:
Drápy se přibližovaly. Řev byl čím dál hlasitější. Občas některá z nestvůr zachrchala, když jí z úst vylezl klapavý svěrák. S každým krokem monstra rostla. Tyčila se nad nebohými oběťmi a pískala u toho radostí v zabijácké vášni.
Snad se na chvíli za jejich zástupem objevil nějaký lékař. Snad dokonce stačil v bolesti vykřiknout, když bylo jeho tělo rozhlodáváno zaživa. Snad se to na podlaze objevilo pár kapek jeho krve. Nahlodnutá ruka, nepečlivě oddělená od zbytku těla, mu nepochybně patřila, a kroutila se jako postřelený had.
Wren, Winn a jejich společník se krčili před skříňkou pod dřezem, vedle něhož byly naskládány čajové hrnečky. Každou chvíli očekávali smrtelný zásah.
Winn si náhle na něco vzpomněl. V kleče se napřímil a hbitě pohlédl na Wren. "Neměla bys ještě ten amulet se znakem Lovců kryptidů? Ten z meteokolosia?"
Wren, třesoucí se strachy, zakývala hlavou. "Ne," odpověděla, "nechala jsem ho u sebe v pokoji. Promiň, Winne."
Ovázaný muž zahučel. Zvuky, které hrdlem vyluzoval, byly plny hrůzy, bolesti a odmítnutí. Kdo ví, co si musel vytrpět. A nyní mu od těch monster hrozilo další utrpení. Další vteřiny brutality, krvácení, kroucení v agonii a proseb ke všem božstvům, aby to co nejdříve skončilo.
Přední z nestvůr učinila několik kroků směrem k němu. Násilně popadla obvaz na jeho obličeji, a s hlasitým lupnutím ho strhla. Mužův řev byl ohlušující. Temenem se praštil o dvířka skříňky, manicky umístil dlaně rukou na své tváře, a šílel. Teprve nyní viděli Wren s Winnem plný rozsah jeho zranění. Chvěli se.
Obrovské kruhovité otvory v tvářích, pečlivě rozmístěné tak, že snad vytvářely jakýsi obrazec či mapu obrazců. Žádný nos, jen zaschlý černý knot nosní kosti. Místo horního rtu nabublaná, nafouklá černorudá kůže bez rozpoznatelného tvaru. Zrudlá kůže po celém obličeji, rudnoucí při kontaktu s nečistýma rukama.
Monstrum pohlédlo na své druhy, zvedlo odtržený obvaz a zahodilo ho. Zvuky, které pak netvoři kolektivně vyluzovali, připomínali posměch. Ohavný, zlomyslný posměch. Z mužova utrpení měli legraci.
"Hnusný bastardi!" zařval Winn, zvedl se, popadl do ruky jeden z hrnečků, a hodil ho mezi nestvůry. Jistě zasáhl některý cíl, a pak se rozbil při pádu o podlahu. "Jste odporní! Odpornější, než lidi!"
Ve vteřině byly na tři lidské oběti vztaženy hubené, drápaté ruce. Zamířily jim přímo k obličejům. Wren zavřela oči plné slz. Winn z plna hrdla zakřičel. Zraněný muž se pokusil zakrýt si celou tvář, a také křičel. Těly všech tří cosi prošlo. Rozechvěli se. Pocítili nepříjemné sevření, které jako by otočilo každý z jejich tělesných orgánů naruby. Bylo jim nevolno. Kůže jako by se jim obracela na svalech a kostech. A kosti samotné jako by se rozpouštěly! Bylo opodstatněné řvát. Pro všechny.
Když Wren otevřela oči a sípala u toho, Winn i zraněný společník stále bolestně křičeli. Přitom však jejich trýznitelé nebyli nikde k nalezení. Vůkol byla tma. Wren přejela očima po pohybujících se objektech v nevelké vzdálenosti. Byly to neolistěné větve keřů. Trojice se musela nacházet někde venku!
"Winne!" vykřikla Wren. "Nejsme v nemocnici. Nějak jsme se přemístili... sem."
Když se otočila, všimla si letounu Sand Martin X43. Nějakým způsobem se trojice musela přemístit do parku, kde Winn otcův letoun nechal.
"Co-cože?!" vyhrkl Winn, a prudce vstal. Bez přemýšlení vytáhl z kapsy kalhot ovladač, a zmáčkl na něm tlačítko pro snížení schodů z paluby letounu. "Dovnitř, všichni!"
Nebylo důležité, jak se k letounu dostali. Hlavní bylo najít bezpečí, a tím měl být vzduch. Winn usedl za knipl, letoun nastartoval, a v několika vteřinách se pak Sand Martin nacházel osm set metrů nad parkem.
"Co se stalo?! Jak to, že nejsme mrtví?!" ptal se Winn.
"Vůbec nevím," odpověděla Wren, "myslela jsem, že tentokrát už jim neunikneme. A pak najednou otevřu oči, a jsme... pryč."
Oba pohlédli na zraněného muže. Ve studu si zakrýval pořezaný obličej.
"Winne, nemáte tu nějakou lékárničku?" zeptala se Wren.
"Ne-nevím. Zkus se podívat dozadu, jak jsou tam ty skříňky."
Muž se mezitím posadil na sedadlo. "Všechno bude v pohodě," uklidňoval ho Winn.
Wren se prohrabávala ve skříňkách v zadní části paluby. Vytahovala z nich sady kapesníčků, nářadí, prázdné kufříky pro bankovky a staré pet lahve, ale lékárničku ne a ne najít.
"Cítili... cítili jste taky takový ten... to divné? Jako by váma něco prošlo a zevnitř vás to přestavělo?" zeptal se Winn svých společníků.
"Jo," odpověděla Wren, "přesně tak jsem to cítila."
Muž zahučel a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
"Myslíte, že se nějak... dostali do nás? Že jsou třeba v našich tělech? Nebo do nich něco vložili? Mohli nás třeba nějak uspat, voperovat nám něco do těl, a my se probudili o hodinu později, pořád takhle v noci, v parku!" přemýšlel Winn a jezdil přitom rukama po svém těle.
"Nesmysl," ozval se dívčí hlas, "i když rozhodně zajímavý nesmysl."
Wren se prudce otočila. Winn vykulil oči. Na palubě se náhle nacházela svítivě modrá hologramová projekce mladé ženy hovořící anglicky s tvrdým londýnským přízvukem.
"Zachránila jsem vás," pokračovala, "jak mi to oplatíte?"
"Přestali krýt své mysli. Je jich tam alespoň deset. Cítím většinu z nich."
"Na služebně zdravotních sester, říkal jste?"
"Ano. Třetí patro."
"Stále jsou shromážděni v té místnosti?"
"Jsou. Mohu také číst myšlenky třech osob... třech lidí. Naši hledanci se k nim přibližují."
"Schválně. Co je to za lidi?"
"Náš známý. Zraněný muž. A dva teenageři, v jejichž myslích existují vzpomínky na setkání s vámi, agentko Kent-Lyons. Čerstvé vzpomínky."
"A to jsou naši noví Lovci kryptidů. Nezklamali. Udržuj s nimi spojení, agente R'onne."
"Mám je ujistit, že budou zachráněni, agentko?"
"To by bylo nejlepší," uchechtla se Marilla, a z okraje střechy nemocnice schodila lano, k němuž byla u pasu upoutána, "řekni jim něco ve smyslu, že je osvobodím už podruhé. Aby jim došlo, že na mě brzy znovu pohlédnou."
"To... nepůjde," řekl R'onn, a jeho rudé zraky přestaly zpoza přilby zářit, "ztratil jsem je."
"Cože?" zatvářila se zmateně Marilla.
"Dělejte, agentko!" zařval R'onn.
Marilla zakryla svou tvář krytem přilby, a spolu s deseti dalšími ozbrojenci slanila ze střechy. Jakmile se skupina objevila u okna služebny, začala pálit ze samopalů. Kulky z meteokolosia v setině sekundy proletěly sklem, a zkosily první dvě monstra vpředu. Ta byla dosud šokována náhlým zmizením lidské trojice.
Kulky z nejsilnějšího kovu planety cinkaly po podlaze. Monstra padala. Kvílela u toho. Kroutila se všemi směry. Jejich modrá krev třísnila vše v okolí. Zžírala vše v okolí. Hrnečky vedle dřezu se rozpadaly. Nábytek na služebně tál. V podlaze se tvořily velké otvory. Ve chvíli se prostá služebna zdravotních sester proměnila v zakrvácenou hrobku. Rozhlodaného lékaře v té změti mrtvých monster ani nešlo spatřit.
Z oddělení se ozýval křik vystrašených pacientů, probuzených střelbou. Neustával ani poté, co se ozval poslední výstřel. Ozbrojenci pronikli oknem dovnitř, a počali překakovat rozmašírovaná těla monster.
Marilla se jako jediná dále držela lana, a pouze do služebny nahlížela. "Agente R'onne! Jsou někde poblíž? Rivera a Wilkinson?"
"Necítím je tu," uslyšela v hlavě, "vytratili se. Nejsem schopný to vysvětlit."
"Zajistěte území!" zvolala agentka na své spolupracovníky, a vyhoupla se na dřez. Odpojila lano a seskočila na místo, na kterém se ještě před několika vteřinami krčili Wren s Winnem.
"Máme informovat vedení nemocnice, že tu budeme pracovat?" zeptal se Marilly jeden z ozbrojenců, fotografující hromadu mrtvol.
"To proveďte, agente Lloyde," řekla mu rázně Marilla, "a hlavně jim sdělte, ať nám sem nikoho neposílají. Ať to nikdo nevidí."
"Prosím vás, co se tady děje?" ozvalo se zpoza rohu, a ke služebně náhle přistoupila zdravotní sestra. Byla to právě ta, kterou před Wren, Winnem a jejich ovázaným společníkem imitovaly nezávisle na sobě dvě nestvůry.
Marilla vytáhla z kapsy kalhot tmavě zelenou kapsli a přes celou místnost ji s naprostou přesností hodila ženě do tváře. Z kapsle vytryskl omamný plyn, a sestra zavrávorala. Včas ji před pádem zachytil jeden člen Marillina týmu.
"Vymyslete pro ni někdo nějaké jméno!" řekla cynicky Marilla.
"Jmenuje se Linda Sader," řekl ozbrojenec, jenž sestru, pozbytou vědomí, držel.
"Tak nějak pokruťte písmena a udělejte jí nové jméno, agente Kleine," odpověděla Marilla, "mě právě nic nenapadá."
"Hele, vytáhněme něco z fikce," řekl agentu Kleinovi další ozbrojenec, hovořící vysokým ženským hlasem, "díval ses teď na nějaký film?"
"No, na jednu takovou starou blbost, na které jsem jako malý vyrůstal... heh, asi bych se tím neměl chlubit," odpověděl Klein.
"Proč? Stydíš se za to, co se ti líbí? Řekni!"
"Batman v. Superman: Úsvit spravedlnosti."
"No vidíš! Martha," dostalo se mu odpovědi, "tahle paní se odteď bude jmenovat Martha."
"Martha Snyder," zamyslel se Klein, "takhle ji pojmenujeme. OK, agentko Kent-Lyons, naše nová spolupracovnice už má identitu!"
"Agentko Kent-Lyons? Právě hovořím s ředitelem Creek City General Medical Center, panem Jackem Jenningsem. Nerozumí tomu, kdo jsme," řekl agent Lloyd, držící v rukou tablet, "nechce věřit tomu, že bychom měli být z FBI. Prý míří ze své ložnice do garáže, a do pár minut tu bude. Chce si pohovořit."
"Skvělé," uchechtla se Marilla, "ředitele nemocnice jsem ještě o vzpomínky na celý jeho život připravovat nemusela."
Rychle přeletěla očima všechny své spolupracovníky. "Lidi, dělejte! Do chvíle musíme dostat všechny ty potvory pryč ze služebny. Tak pohněte!"
Za oknem se objevil vysokorychlostní letoun.
"A myslíte si, že ten pacienti neuvidí z oken? Většina z nich je, jak už jsme slyšeli, probuzených!" řekl agent Lloyd.
"Kruci, tak si snad naděláme nové členy ze všech pacientů téhle budovy! To je nádhera," zasmála se zlomyslně Marilla, "dělejte, naházejte na ty potvory popruhy, ať je můžeme protáhnout oknem a odletět s nima!"
"Ale agentko... tohle je vážná situace."
"Požádám agenta R'onna, ať jim vymaže recentní paměť. Jen se nebojte."
"Fajn, tohle je hodně divný," poznamenal Winn po chvíli mlčení, "říkáš, že jsi nás zachránila. A my jsme se o to prosili?"
"Winne, prosím tě," řekla Wren, a prostopila hologramem dívky, "máme ti, za co děkovat. Mohli jsme už být roztrhaní na kusy."
"Já vím," pousmála se dívka, "máte, za co mi děkovat."
"Kdo jsi? Jak se jmenuješ? A jak jsi tohle vůbec udělala?" zeptala se Wren.
"Jmenuju se Keira. Keira Kendrick. A jsem z Anglie. Ale víc zatím neřeknu," odpověděla dívka, "nemuselo by to být bezpečné. Jak jsem to udělala? No, když člověk vlastní takové technologie, jaké vlastním já, dokáže ledaccos. Třeba i teleportovat někoho, s kým jsem se nikdy nesetkala, na základě jeho energetické stopy změřené z hacknutého zařízení, jako je třeba mobilní telefon... chápete? Mám oči všude, kde je jenom chci mít."
"Tys nás špehovala? Jak dlouho? Pro koho pracuješ?!" vyhrkl Winn.
"Pro nikoho nepracuju," odpověděla Keira, "a tady z Wrenina mobilu jsem vás odposlouchávala možná... tři minuty?"
"Zná tvoje jméno," zašeptal Winn své kamarádce do ucha.
"Wren Rivera a Winn Wilkinson. Hodně zvučná jména. Jako Peter Parker, Bruce Banner, J'onn J'onnz nebo Wonder Woman. Je mi to sympatické," usmála se Keira.
"Keira Kendrick. KK. Wow, to je teda něco," řekla na to Wren, "rodiče naší generace jsou fakt pošuci."
"Ti, o které se zajímáš, měli v jedné podobě taky podobně zvučná jména. Tien Tang? Vilhelm Van Vais? To ti něco říká, že, Wren?"
"Jasně! Členové Týmu B Lovců kryptidů, aktivního v letech 2021 a 2022!"
"Jsi zblázněná do Lovců kryptidů. Hledáš si o nich spoustu informací..."
"Hele, hele... jak to víš, Keiro?" ozval se Winn. "Jak víš, co si Wren vyhledává? A o co se zajímá? Sleduješ takhle taky mně?"
"Kdepak," odpověděla Keira, "jenom jsem se dneska nudila, a tak jsem se svého nejlepšího kamaráda zeptala, aby mi ukázal, co se na pirátěném InfoProbe nejvíc vyhledává... co je největší datovou zátěží. A Lovci kryptidů byli v top trojce."
"Ty máš přístup do InfoProbe? Jako admin nebo co?" zeptal se zmateně Winn.
"Vlastním server, ze kterého tady Wren ten svůj InfoProbe stáhla."
Wren zvedla čelo a pomalu se otočila na Winna. "Tohle je obří, kámo."
"Jak je to obří? Není to obří! Týpka tě normálně šmíruje!" vykřikl s vyděšeným výrazem Winn.
"Tohle pro nás tolik znamená! Jsme vidět! Winne, ještě jsme nic nenašli, nic jsme nezjistili, a už jsme vidět! A máme spojence!"
"Spojence? Jak je tahle týpka náš spojenec? Mluví jako gangster z nějakého nízkorozpočtového britského filmu!"
Keira si odkašlala.
"Jo, sorry, zachránila nám život, jasně! Máme, za co děkovat, to jo... ale sakra, člověk si najednou připadá o dost míň bezpečně. Vždyť je tady jako hologram v letounu mého táty! Chápeš to, Wren? Nějaké osobní hranice by mohly být..."
"Prosím," řekla iritovaně Keira, "neberte mě furt jako nějakou zlodušku. Prostě jsem si vyhledala, kdo má zájem o Lovce kryptidů, pak jsem se napojila na osobní mobilní zařízení toho člověka, slyšela jsem z něj, že je v nesnázích, tak jsem identifikovala jeho energetickou stopu a energetické stopy těch okolo, zmáčkla jsem pěkné tlačítko někde tady, teď ho mám za loktem, a byli jste v bezpečí. Tam, kde bylo nemálo vašich energetických stop za poslední minuty, to znamená u letounu."
"Vlastníš nějaké satelity?" zeptala se nadšeně Wren.
"Jo, a nejen to," odpověděla Keira.
"To je úžasné! Staň se prosím členkou našeho týmu... prosím!"
"Wren, ty ses zbláznila," zašeptal Winn a nevěřícně zakroutil hlavou.
Keira zdvihla prst a zazubila se. "A přesně to jsem chtěla slyšet."
"Vážně?" zaradovala se Wren.
"Poslouchejte, mě to hledání Lovců kryptidů na InfoProbe zaujalo. Taky... taky o ně mám zájem. Už hodně dlouho. A možná o nich něco vím. Něco, co... co byste prostě na internetu, ani v jeho nejtemnějších zákoutích, nenašli. Žili přece... v mojí zemi," rozpovídala se Keira.
"No právě! Winne, tahle holka musí jít s náma!" usmívala se Wren.
"Je zločin, že se na ně tak pozapomnělo. Že se nikdo nechce zabývat tím, kým vlastně byli v posledních letech, kdy ještě byli aktivní. A že nikdo nikdy neřešil, co se s nimi stalo, a proč už se nikdy neozvali. Mám důvod se o ně zajímat. Neřeknu vám teď, jaký ten důvod je, ale... třeba vám to sdělím časem."
"Takže bereš? Tohle může být to naše odvděčení, o kterém jsi mluvila! Můžeš být Lovec kryptidů!" smála se Wren.
"Beru," řekla na to Keira, "a protože se mi teď tady před očima objevují transkripty vašeho nočního rozhovoru z... kde to je... sídla Sawyera Wilkinsona... vidím, že jste se skutečně rozhodli dát spolu dohromady tým, a kráčet ve šlépějích těch legend. Skvělé. Mohla bych třeba... mohla bych vás třeba posílat na výpravy. Nebo vám je pomáhat plánovat."
"Jestli budeme mít někoho, kdo má takovou technologickou výbavu, jako ty," řekla Wren, "kdo umí teleportovat jiné lidi, umí se hacknout do mobilu každýmu na planetě... pak budeš určitě velmi užitečnou členkou."
Wren se podívala na Winna, stále působícího jaksi vyděšeně, a krátce i na zraněného pána, který celý rozhovor už docela znuděně sledoval. Wren si vzpomněla, že by pro něj měla obstarat obvazy, a tak se vrátila k hledání lékárničky.
"A samozřejmě bych vám mohla pomoci najít odpověď i na otázku, co jsou zač ty potvory, se kterými jste se utkali," pokračovala Keira.
"Zní to dobře," odpověděla Wren, "tak jestli nám na sebe dáš kontakt..."
"Checkněte zápisníky ve svých mobilech," odpověděla Keira a znovu se zazubila, "zatím čau, kolegové."
Wren vytáhla z kapsy mobil, otevřela zápisník a uviděla Keiřino telefonní číslo. Winn jen odfrkl. Zato Wren byla nadšená. Sevřela prsty pravé ruky v pěst, a s radostným "Ano!" jí uhodila vzduch.
Pokračování příště...
