Steve Backshall's Most Poisonous Creatures | Kniha týdne

A je tu sedmá část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s knihou, kterou mám buď čerstvě za sebou nebo jsem se k ní v poslední době vrátil po jejím přečtení dříve. První část této série pojednávala o knize Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá o knize Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, třetí o publikaci Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, čtvrtá o Planetě dinosaurů od Cavana Scotta, pátá o knize Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera a šestá o krátké knížečce Stezkami lovců mamutů od Radana Květa. Tentokrát mám pro vás recenzi knihy, která mi nejednou za posledních sedm let poskytla námět a informace pro články na tomto blogu.

Steve Backshall's Most Poisonous Creatures je stošedesátistránková kniha vydaná v první edici v roce 2007 a ve druhé edici pak v roce 2013 nakladatelstvím New Holland Publishers Ltd. Pojednává o jedovatých živočiších ze všech kontinentů naší planety s výjimkou Antarktidy; slouží jako přehledný průvodce vybranými zástupci různorodých jedovatých bezobratlých, plazů, obojživelníků, ryb a v několika případech také jedovatých ptáků a savců. Jejím autorem je, jak ostatně název knihy odhaluje, britský průvodce přírodopisnými dokumentárními pořady, dobrodruh, horolezec, kajakář a ochránce přírody Steve Backshall, proslulý především díky dokumentům jako Deadly 60 (2009-2024), The Really Wild Show (2003-2006), Expedition with Steve Backshall (2019-2022) nebo Ice Age: A Frozen World (2023). Druhá edice knihy na obálce u Stevovy fotografie připomíná čtenářům, že je autorem bestselleru Deadly 60, vydaného jako doplněk k 1. sérii stejnojmenného dokumentárního cyklu. Kromě dalších knih o zvířatech, mezi něž patří Deadly Detectives nebo Predators, je Steve Backshall také autorem čtyřdílné série románů The Falcon Chronicles, které rozhodně můžu doporučit! Tato kniha není jen výčtem jedovatých živočichů, autor v ní také popisuje své zážitky s mnoha vybranými jedovatými zvířaty, což ji činí o to podmanivější, jako by téma jedu samotné už člověka nemohlo dosti fascinovat.

Přední obálka knihy Steve Backshall's Most Poisonous Creatures, vydané v letech 2007 a znovu v roce 2013 nakladatelstvím New Holland Publishers Ltd. Zdroj: eBay

S knihou Steve Backshall's Most Poisonous Creatures jsem se poprvé seznámil na Vánoce 2017, kdy se mi po vlastním výběru učiněném o několik týdnů nebo možná dokonce měsíců dříve, ocitla v rukách jako dárek. Jako tehdy věrný fanoušek Stevovy televizní tvorby jsem jí byl naprosto nadšen. Jedovatí živočichové mě tehdy zajímali už pěknou řádku let, zvláště pak jedovatí hadi, obojživelníci a někteří jedovatí bezobratlí, hlavně pavouci, ani nevím, kolikrát jsem tuto knihu v průběhu let, především mezi lety 2018 a 2022, pročetl. Když jsem se k ní v posledním týdnu vrátil s cílem přečíst ji úplně od začátku do konce za účelem napsání její recenze, měl jsem možnost reflektovat její dopad na mé blogování. Byla to právě tato kniha, co mě inspirovalo psát sérii s názvem Extrémně jedovatí, která začala v lednu 2019 článkem o medúze irukandji a skončila (alespoň prozatím) v dubnu 2022 článkem o ropuše coloradské. Tuto knížku jsem zmínil v části o znakoplavce obecné z března 2020 i v závěru Obrázku týdne ze dne 4. dubna tohoto roku. Steve Backshall's Most Poisonous Creatures se mi stále vrací do života, za což jsem velmi rád. Je to kvalitní kniha, skrze kterou si člověk může snadno osvěžit své znalosti známých jedovatých živočichů, velkou hodnotu však jistě bude mít pro začínající zájemce, kterým může skutečně otevřít dveře do světa zvířecího jedu.

Hned pro začátek bych rád uvedl, že Stevova láska k jedovatým živočichům knihou prostupuje, a poselství této publikace je jednoznačné: jedovatá zvířata způsobují obecně velmi málo lidských úmrtí, a neměli bychom k nim chovat nějakou nepřirozenou zášť. Náš neohrožený dobrodruh, jehož blízká setkání s mnoha takzvaně nebezpečnými zvířaty jsme všichni jistě hltali na našich televizních obrazovkách, od začátku do konce několikrát připomíná, že existují mnohem častější život ohrožující události, kupříkladu silniční nehody, než vpravení jedu do krevního oběhu člověka či jiné vniknutí toxické látky od nějakého zvířete do lidského těla. Pomáhá rozbíjet mýty o jedu, poukázat na jeho důležitost v lékařství pro léčení celé řady neduhů, a v závěru připomíná, že mnoho jedovatých živočichů to v našem současném, jiné druhy zneužívajícím světě vůbec nemá jednoduché. Steve Backshall's Most Poisonous Creatures seznamuje čtenáře s více než 60 jednotlivými druhy nebo skupinami živočichů vybavených potenciálně nebezpečnými či dokonce smrtícími toxiny, a pomáhá v něm kultivovat respekt a obdiv k nim.

Knížka má celkem 8 kapitol většinou zhruba dvacetistránkového rozsahu. První nese název Brutal Toxin (Brutální toxin), a uvádí čtenáře do definic jedu, evoluce jedu, síly různých zvířecích toxinů a vyvíjení protijedů na pomoc postiženým štípnutým či uštknutým lidským obětem. Kapitoly 2 až 7 se pak zaměřují na vybrané zástupce jedovatého živočišstva z různých částí světa, podle nichž jsou pojmenovány: Europe (Evropa), North America (Severní Amerika), Latin America (Latinská Amerika), Africa (Afrika), Australasia (Australasie) a Asia (Asie). Poslední, osmá kapitola je pojmenována The future for venomous wildlife (Budoucnost pro jedovaté živočichy), a vyjímečně sestává z pouhých čtyř stran, z nichž ovšem jen dvě jsou zaplněny textem s titulkem The pressure builds (Tlak narůstá), poskytujícím vhled do problematiky ohrožení jedovatých zvířat a ekosystémů, kterých jsou součástí. Dohromady vytvářejí tyto kapitoly zevrubný, celistvý vhled do světa zvířecího jedu, který má nepochybně velkou hodnotu. Kniha je protkána fotografiemi, každý popisovaný živočich je prezentován na dobrém fotografickém snímku doplněném o stručný popisek, tudíž se v ní může dobře orientovat i laik.

Úvod první kapitoly, Brutal Toxin, mi připadá jako dobré hlodnutí do někoho, s kým měl Steve při natáčení dokumentární trilogie Expedition Borneo (2006) nepříliš dobré zkušenosti. Začíná jej těmito slovy: "Hluboko v džungli na nedávné expedici na Borneu chytil kolega přírodovědec malého plaza, kterého zaměnil za druh neškodného hada kukri, oligodona. Příliš pozdě si uvědomil, že to byl dooprady korálovec, Maticora intestinalis, příbuzný kober; příliš pozdě proto, že ho právě kousl do prstu. Mezinárodně uznávaný herpetolog, který byl s námi, začal běhat dokola a křičet v hlasité panice, že přírodovědcovy dny byly sečteny, a že mu zbývalo jen několik strašlivě bolestivých minut života. Kromě toho, že toto je bezpochyby nejhorší způsob zacházení s člověkem, který byl právě uštknut čímkoli jedovatým, to také nemohlo být dále od pravdy. V průměru máte 90% šanci přežít kousnutí od kober nebo mořských hadů, a smrt v těch několika málo případech nenastane do 5-15 hodin od kousnutí oběti." Myslím si, že je jasné, proč Steve neuvedl především jméno onoho mezinárodně uznávaného herpetologa, ale přijde mi to jako krásný způsob, jak o někom uvést, že vás pěkně něčím naštval - v úvodu do knihy. Steve pokračuje: "Jak se ukázalo, můj přírodovědecký kámoš dostal 'suché kousnutí', tzn. nebyl vpraven žádný jed, a neměl vůbec žádné špatné příznaky (bylo to ale blízko - skoro požádal svou přítelkyni o riku v době, kdy si myslel, že byl ztracen!). I když jed JE vpraven, pořád to neznamená konec dnů oběti." Steve dále poskytuje definice anglických pojmů "poison" (jed vpravený do těla oběti pasivně, absorpcí či konzumací) a "venom" (jed vpravený do těla oběti aktivně, skrze jedové zuby, trny nebo žihadlo), krátce vysvětluje, co jsou hemotoxiny a neurotoxiny tvořící jed coby "venom", a ve zkratce pojednává o vývoji jedu u hadů a ještěrů; zmiňuje možný "proto-jed" užovky obojkové a v návaznosti na to o jedu coby možném evolučním důsledku supersilných slin pomáhajících započít trávení kořisti ještě před spolknutím (jed jako prostředek k zabití kořisti se nejspíše vyvinul později). Popisuje také, jak aktivně vpravovaný jed funguje; jak toxiny ovlivňují receptory na povrchu svalových a nervových buněk, například acetylcholinové receptory, draslíkové a vápníkové kanálky; jak neurotoxický jed mamby černé způsobí ukončení respirace nebo jak jed štírů z čeledi Buthidae ovlivňuje draslíkové kanály nervových buněk, což opět vede k paralýze dýchacích orgánů. Pozornost věnuje také enzymům udržujících si v aktivně vpravovaném jedu funkci rozkládače sousta. 

Steve dále představuje čtenářům testy LD50: "Lidské bytosti mají nezdravou obsesi s kterýmkoli zvířetem, které může mrzačit nebo silně poškodit, a ta vybavená jedem jsou samozřejmě vysoko na našem fascinačním seznamu. Naši další fixací je vše kvantifikovat, umístit věci do 'top desítky', 'toho nejlepšího', na 'nejsmrtelnější' index. Otázky, na které se mě lidé nejčastěji ptají, jsou buď ve formátu 'Kdo si myslíte, že by vyhrál v souboji mezi velkým bílým a šavlozubým tygrem?' nebo v kategorii 'Co je nejjedovatější tvor na světě?'. No, věda vám nemůže dát žádné tvrdé odpovědi na jakoukoli z těch otázek (i když s tím, jak se vyvíjí kabelové televize, možná nebude dlouho trvat, a 'zápas žralok versus medvěd' se objeví na našich obrazovkách!), ale existuje jeden test, který tak nějak míří k odpovědi na otázku 'nejjedovatějšího'. Bohužel zahrnuje oběti obrovského množství nevinných myší." Zde bych si dovolil jen dvě poznámky. Steve predikoval budoucnost, kabelový komerční kanál Discovery Channel nás v posledních letech zásobí edutainmentem blízkým entertainmentu než vzdělávání v podobě sharkweekovských speciálů jako je letošní Jaws vs Mega Croc, čímž přilévá benzín do oné obsese obecného publika s hypotetickými souboji "megapredátorů". Další věc se týká provádění LD50 testů; před více než dvěma roky jsem vás informoval o snaze aktivistů cílících zakázat tyto testy na myších, neboť zabíjení těchto zvířat je neetické, a místo toho používání přesnějších technologií schopných vypočítat jedovatost. V době publikace této knihy možná tyto technologie neexistovaly, dnes je však třeba, abychom si uvědomovali, že existují lepší, etičtější možnosti studia síly zvířecího jedu, a že zneužívat myši k tomu není nutné. Na straně 18 nám Steve prezentuje tabulku stupňování toxicity v LD50 testech, a dále upozorňuje na to, že tyto testy neposkytují veškeré informace o jedovatosti zkoumané látky; roli hrají také množství jedu, uštknutí nevpravující jed (suchá uštknutí), hloubka proniknutí jedového aparátu do těla oběti, agresivita, jiný dopad jedu na myši než na lidi nebo třeba žáby, věk a pohyb oběti. Pokouší se také zodpovědět na otázku, proč má taipan menší, nejjedovatější had planety, tak silný jed, když se živí krysami (možná odpověď - krysami se začal živit po jejich zavlečení do Austrálie člověkem, jeho původní kořistí se mohli stávat hlavně bandikuti). Čtenáře také informuje o vývoji protijedů, a upozorňuje na to, že jsou to umělé biologické výrobky, se kterými je třeba zacházet opatrně: "... protože molekula protijedu je docela velká, pokud je vpraveno příliš mnoho protijedu, může zabránit receptorové oblasti v interakci s acetylcholinem; má to takřka stejný dopad, jako kousnutí samotné, a se stejnými výslednými symptomy." Nechybí údaje o tom, co dělat po uštknutí, mýty o jedu (prezentované jako "old wives' tales") a řada statistik (kupříkladu nebezpečnost pouhých 60 druhů pavouků z 50 000, nebo míra přežití uštknutí jedovatým hadem v USA 499 z 500). 

Druhá kapitola, Europe (Evropa), seznamuje čtenáře s 13 vybranými jedovatými živočichy, jež nalezneme nejen na evropském kontinentu. Prvními z nich jsou koutníci rodu Loxosceles, o kterých jsem napsal článek 26. prosince 2017, dva dny po prvním otevření této knihy (vidíte, další příklad toho, jak kniha Steve Backshall's Most Poisonous Creatures ovlivnila mé blogování!). Steve upozorňuje na to, že dopad kousnutí koutníkem se u různých lidí liší; někteří nepociťují žádné příznaky, jiní se mohou potýkat s nepříjemnou nekrózou. Dalšími jedovatými Evropany jsou štír Buthus occitanus ze Středomoří, klasický příklad potenciálně nebezpečného škorpióna s malými klepety a silným ocasem, ryba ostnatec zmijí, skalní plž nachovec obecný, kterého běžně potkáte i na skaliscích na britském pobřeží (text o něm na straně 37 mě zvláště zaujal), nejnebezpečnější evropská medúza talířovka svítivá (ta se od publikace této knihy kvůli klimatické změně začíná ze Středomoří a dalších teplých vod přesouvat i do Británie, o čemž částečně pojednával segment vydaný v rámci 4. epizody letošního Springwatch), nebo také rejsec vodní, jeden ze čtyř rejsků vybavených jedovatými slinami (jde o toxin blarina, který je schopný zabít myši). Nechybí ale ani mí oblíbenci mloci skvrnití a zmije obecné (Steve připomíná, že byl sám zmijí uštknut v Británii, když si jednou vyšel na procházku se svým psem), a mnou nikterak příliš nemilovaní, ale hlavně dosti zneužívaní puchýřníci lékařští, známí jako "španělské mušky" (lidé konzumující to příšerné afrodiziakum by si měli uvědomit, jak nebezpečné toxiny těchto brouků jsou).

Steve Backshall se zmijí obecnou (Vipera berus) při natáčení dokumentu Deadly Predators (2022). Zdroj: Stevův YouTube kanál

Třetí kapitola, North America (Severní Amerika), patří takovým jedovatým šampiónům, jako jsou chřestýši, trnuchy rodu Dasyatis, korovci (rod Heloderma) či mechýřovky portugalské, které však nejsou severoamerickou specialitou (Steve ostatně uvádí, že kromě atlantského pobřeží Severní Ameriky jsou k nalezení i v západní Evropě, jižní části Afriky a v Austrálii). Zvláště důležitá je inkluze dalšího jedovatého savce, mého oblíbeného solenodona (rod Solenodon), štětinatého savce z Kuby a Hispanioly v Karibském moři, který opravdu působí, jako savec z pravěku (je škoda, že jeho vyhynulý příbuzný Nesophontes byl v našem letopočtu vyhuben). Líbí se mi, že Steve v úvodu do této kapitoly zmiňuje také možnou toxicitu masa a vnitřních orgánů některých arktických savců: "Například, existují tři druhy kytovců, které jsou údajně jedovaté pro konzumaci - plejtvák sejval, vorvaň a běluha - a lední medvědi mají prý vysoce toxická játra a ledviny." Popravdě, možná jedovatost masa běluh mi donedávna nebyla známá (a proto stojí za to číst knihy od začátku do konce!); v jejich případě jde ale o vysoké koncentrace toxických látek, jako jsou PCB a DDT, a jejich tuk a orgány mohou obsahovat nahromaděné persistentní organické polutanty. 

Ve čtvrté kapitoly, Latin America (Latinská Amerika), se nejprve čtenář dozví o mých oblíbených bushmasterech neboli křovinářích z rodu (sudičky) Lachesis. Myslím si, že Steve správně uvádí, že zdroje prezentující bushmastera jako 2. nejdelšího jedovatého hada nejsou zrovna věrohodné: "Některé zdroje udávají bushmastery jako druhé nejdelší jedovaté hady na světě, s nejdelšími přes tři metry, ale já myslím, že ten titul patří mambě černé." Krátce také uvádí výsledky výzkumu legendárního herpetologa Harryho Greenea, který zjistil, že tito hadi jsou nesmírně líní, a zřídkakdy se pohybují. Každý milovník jedovatých bezobratlých si dále přijde na své u velkých stonožek rodu Scolopendra; Steve uvádí informace o tehdy nově objevené populaci stonoh z Venezuely, jejíž zástupci loví netopýry zavěšeni ze stropu jeskyně, a které natáčel pro 3. sérii Deadly 60 z roku 2012. Uvádí děsivý případ muže z Newportu v jižním Walesu, který byl v roce 2005 kousnut palovčíkem z rodu Phoneutria skrývajícím se mezi banány; jed tohoto pavouka způsobuje bolestivé erekce, nadměrné slinění a chladné pocení, a mám pocit, že mi ho v mých teen letech také představil některý ze Stevových dokumentů (snad Extreme Mountain Challenge?). Nechybí sklípkani z čeledi Theraphosidae, pralesničky z čeledi Dendrobatidae, mí oblíbenci křovináři z rodu lanceheadů (Bothrops; na stranách 76 a 77 se nachází impozantní fotografie jedových zubů jednoho z těchto hadů), zákeřnice z čeledi Reduviidae (známé jako "kissing bugs"; v některých částech Jižní Americky lidem při spánku sají krev ze rtů) a také Stevovi dobří známí mravenci druhu Paraponera clavata. S největším druhem mravence naší planety měl náš neohrožený průvodce jisté dosti bolestivé setkání při natáčení filmu Venom Hunter z roku 2007. 

K úvodu do páté kapitoly, Africa (Afrika), si dovolím jednu poznámku. Steve píše: "První průzkumníci, kteří cestovali na takzvaný černý kontinent, se vrátili s příběhy o ohromných hadech se strašlivě toxickými jedy a obrovitých pavoucích, kteří mohli zabíjet v mžiku oka. Většina takových příběhů byly z většiny samozřejmě nesmysly, ale některé měly své báze ve faktech." Mám problém s použitím označení "černý kontinent". Akademička Arlene Morgan, spoluautorka knihy The Authentic Voice: The Best Reporting on Race and Ethnicity (2006) zpět v roce 2008 uvedla pro americké NPR, že tento termín má rasistický nádech; kniha Talking About People: A Guide to Fair and Accurate Language od Rosalie Maggio upozorňuje na to, že je to eurocentrický, ethnocentrický a také historicky nepřesný termín. Je možné, že jako dítě jsem na svém blogu termín "černý kontinent" několikrát použil, neboť jsem ho přejal z televizních dokumentů o přírodě, ale jeho užívání bychom se měli, jsme-li decentními lidmi, vyvarovat. Jedovatými živočichy z afrického kontinentu, se kterými Steve čtenáře představuje v této kapitole, jsou například velké mnohonožky rodů Archispirostreptus či Scaphiostreptus, se včelou medonosnou středoafrickou, s rybami z čeledi odrancovitých (ty samozřejmě nejsou africkou specialitou, Steve opět upozorňuje na jejich výskyt v tropických vodách od středního Pacifiku až po africké pobřeží), perutýny (ti jsou doma také v celém Indopacifiku), brouky druhu Stenaptinus insignis, s mambou černou, zmijí útočnou a gabunskou, a s africkými pravými kobrami rodu Naja, z nichž některé stříkají jed (uvádí také své zážitky s kobrou mozambickou). 

Šestá kapitola, Australasia (Australasie), začíná důležitou statistikou: "Australasie je jediným kontinentem, kde jsou jedovatí hadi více početní, než nejedovatí, a s krokodýly mořskými, žraloky a velkou šíří kousavého a štípavého hmyzu si získala pověst domova zvláště nebezpečného živočišstva. I přesto je důležité si vzpomenout na to, že mnohem více lidí zemře každý rok v Austrálii při nehodách spoených s jízdou na koních než kvůli uštknutí hadem, a že nejnebezpečnějším jedovatým zvířetem v zemi je vlastně introdukovaná evropská včela medonosná. Mezi lety 1980-89 došlo v Austrálii ke 20 úmrtím kvůli reakcím na včelí žihadla, 18 kvůli hadům, 12 kvůli mořským savcům, 11 kvůli krokodýlům a jen jedno kvůli pavoukovi. Za stejnou dobu bylo 19 lidí zabito údery bleskem, a 32 772 jich zemřelo na australských silnicích..." Krásný důkaz toho, že australská zvířena se aktivně nesnaží lidi zabíjet. Zvířaty, která Steve v této kapitole popisuje, jsou čtyřhranky Fleckerovy (jeho slovy, "možná jedno z nejnebezpečnějších jedovatých zvířat ze všech - impozantní u něčeho, co je z 95 procent tvořeno vodou!"), již zmíněné irukandji, nejjedovatější klíšťata světa z druhu Ixodes holocyclus či sklípkance jedovaté, ptakopysky (na straně 119 se také nachází velmi hezká detailní fotografie jedového trnu na ptakopysčí končetině, jenž obsahuje toxin schopný zabít i dospělého člověka). Velice zajímavá je inkluze pištece černohlavého z Nové Guineje, jednoho z mála jedovatých ptáků; Steve zmiňuje, že výzkumník Jack Dumbacher někdy v blízkosti těchto ptáků kýchal a slzely mu oči, tak silné jsou toxiny na jejich peří. Steve dále zmiňuje, že novoguinejští kosovci šoupálčí mají také nevábné peří, a původní obyvatelé ostrova je nejedí, protože jejich maso je hořké. Je možné, že se batrachotoxiny z požíraného hmyzu akumulují v peří těchto ptáků, aby odradily parazity? Na straně 117 zmiňuje Steve i možnost jedovatosti kůže rajky malé, o čemž se však dodnes v podstatě skoro nic neví.

Dovolím si věnovat trochu pozornosti šesti stranám (120 až 125), které Steve věnoval jedovatým hadům Austrálie. Je škoda, že zde mají tak málo místa, každý z popisovaných druhů by si totiž zasloužil vlastní stránku. Rozhodně to platí třeba o taipanu menším, kterému je věnován jeden odstavec, zahrnující nicméně onen známý fakt, že jed obsažený v jediném uštknutí tohoto hada by mohl zabít i 100 lidí, a přesto ještě tento druh nikdy nikoho nezabil. Je potěšující, že Steve zmiňuje herpetologického hrdinu Kevina Buddena, který zemřel při odchytu taipana velkého v roce 1950, ale jehož čin vedl k vytvoření protijedu na taipaní jed. Dále se autor věnuje pakobře páskované; zmiňuje i populaci z australského ostrova Muttonbird Island, která se živí výhradně buřňáky temnými, a extra velké pakobry páskované z Chappel Island, dlouhé až 210 centimetrů. Pozornost věnuje také smrtonošům, tolik podobných zmijím, byť jsou elapidy, jako všichni australští jedovatí hadi. V závěru textu o hadech zmiňuje, že existence kápě u korálovcovitých z jiných částí Starého světa mohla souviset s tím, že se vyvíjeli po boku našich hominidích předchůdců, že hra na mrtvou u kobry obojkové z Afriky se mohla vyvinout jako jejích obranný mechanismus právě díky interakcím s pravěkými lidmi, a že se u současných australských hadů začínají objevovat jakési "protokápě", snad v důsledku nedávného příchodu člověka na kontinent (65 000 let není z evolučního hlediska dlouhá doba).

V sedmé kapitole, Asia (Asie), se čtenář dozví o kobře královské, pravých kobrách z rodu Naja (zvláště o kobře indické a kobře monoklové), o zmiji řetízkové (Steve zmiňuje dobře známý fakt, že jed těchto hadů způsobuje redukci pohlavních hormonů u lidských mužů, což může být děsivé následky), o štíru nejjedovatějším, hvězdici trnové koruně nebo o outloních. Musím přiznat, že právě Steve Backshall's Most Poisonous Creatures je knihou, ve které jsem se před lety dozvěděl, jak se to vlastně s jedovatostí outloňů má - a že tito primáti mají na loktech žlázy s toxickou látkou, kterou olizují a pokrývají jí tedy své zuby. Zvláštní pozornost autor věnuje varanu komodskému, a dvoustranný text o něm začíná odstavcem ze svého deníku, který napsal v roce 1991 - když cestoval po Indonésii při práci na své první knize The Rough Guide to Indonesia - při prvním zavítání na ostrov Komodo. Je to naprosto brilantní text: "Turista, je to obdivuhodné, se hýbal rychlostí světla, mezi křovisky a směrem do dálky. Varan se krátce zastavil, aby požvýkal upuštěný fotoaparát, a poté vyplivl zmačkanou hromádku plastu. Nato se vrátil zpět do svého napajedla. Hierarchii právem obnovil." Steve ve 2. edici knihy uvádí tehdy ještě nové informace o přítomnosti jedových žláz v čelistech tohoto obřího ještěra. Nemusíte se tedy bát, že by v této knize byly za jeho jedovatost "odsuzovány" jen bakterie z jeho tlamy. Posledním zvířetem popsaným v této kapitole, i v celé knize jako takové, je sršeň mandarínská. Věděli jste, že japonské včely poddruhu Apis cerana japonica se naučily s obřími sršni vypořádat tak, že se společně pohybují uvnitř svého úlu, když do něj sršeň přiletí, a tak v něm zvýší teplotu až na 47°C, což tato dravá šelma mezi hymenopterány není schopna přežít? Více se dočtete právě v této knize!

Steve Backshall a komodští draci při natáčení první epizody cyklu Fierce! (2016). Zdroj: Radio Times

"V průběhu prehistorie nastalo alespoň pět velkých masových vymírání života na Zemi. Ke každé došlo kvůli kataklyzmické události jako byl dopad meteoru, vulkanická erupce nebo dramatická klimatická změna, a vyhladily až 96 procent druhů žijících na planetě. Kdokoliv, kdo tráví čas prací s divokými zvířaty nemůže být na pochybách, že jsme dnes na pokraji šestého masového vymírání, a tentokrát jsme to my, kdo je vinen." Těmito slovy začíná Steve poslední kapitolu knihy, The future for venomous wildlife (Budoucnost pro jedovaté živočichy), která se zabývá dopadem introdukovaných druhů na původní jedovatou faunu, vyhynulými nebo kriticky ohroženými druhy jako jsou ropucha zlatá či vzácý mexický chřestýš Crotalus lannomi, negativním vlivem lidské činnosti na oceánské ekosystémy (Steve to doslova nazývá "znesvěcením oceánů") a důležitostí přírodních toxinů pro naši společnost. Čtenář se dozvídá o lidské disturbanci způsobující pokles australských ptakopysků či rejsců vodních v Británii, o mizení korálových útesů, o trhu s ulitami jedovatých homolic, a o možnosti nalezení léku na takové nemoci, jako je HIV/AIDS, v jedech zvířat, což jejich zachování činí pro lidskou společnost ještě důležitějším. 

Na stranách 154 a 155 se ještě dočkáte vysvětlivek pojmů "neurotoxický", "hemotoxický/hemolytický", "cytotoxický/nekrotický", "kardiotoxický" a "myotoxický", v nichž je třeba se umět orientovat, zajímáte-li se o jedovatá zvířata, a srovnávací tabulky hodnot LD50 pro vybrané druhy představené v kapitolách 2 až 7 v této knize, počínaje pralesničkou strašnou a konče zmijí gabunskou. 

Steve Backshall's Most Poisonous Creatures je přehledně sestavená, čtivá, barevná kniha, která potěší jak znalce jedovaté zvířeny, tak laika nebo začátečníka. Poskytuje velké množství základních informací o různých jedovatých zvířatech, seznamuje čtenáře s jejich biologií, s jejich prostředím i jejich potenciální nebezpečností, ale také využitím jejich jedu v medicíně, a především čtenáře informuje o tom, že jedovatá zvířata jsou málokdy skutečně nebezpečná pro lidi. Rozhodně vám ji mohu doporučit.