Noví Lovci kryptidů možná nejsou nějakými mediálními hvězdami ani vědci, ale i tak už o malé skupince následovníků slavného týmu, který vedl Jack Owen, ví několik důležitých lidí. Seznámili se s Marillou Kent-Lyons, dcerou agentek, jež původním Lovcům kryptidů léta pomáhaly. Jejich spojenkyní se stala profesorka Alondra Pietri z Portorické univerzity v Río Pedras, jež některé členy zmizelého týmu měla v uplynulých desetiletích možnost poznat. Nepřítelem nové skupiny se stala doktorka Theodora Callaghan, světová odbornice na Chupacabry a žena proslulá provedením nejednoho neetického experimentu, kvůli čemuž ji akademická obec zavrhla. A nyní se Wren Rivera seznámila s Terrencem Zenderem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, jejímiž členy byli také někteří ze starých Lovců kryptidů, a Terrence je osobně znal. Wren a její kamarádi - Winn Wilkinson, Keira Kendrick a snad i Armando Villalon - vstoupili do nového světa zájemců o tajemná zvířata, na jehož poli se zřejmě odehrává jakási bitva. Terrence sledoval Wren, Winna a Keiru už v Londýně a později také na Portoriku. V Creek City se s Wren setkal, a zatímco mířila do školy, vysvětlil jí, proč by si měla dávat pozor na agentku Kent-Lyons. Vypadá to, že Marilla a její zesnulý spolupracovník, rudooký telepat R'onn, který měl být původem z Marsu, jsou namočeni v něčem velmi pochybném. Ozbrojené přepadení washingtonské pobočky Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a krádež čtyř terrabytů dat jim totiž Terrence nemůže odpustit. Marilla sama nové Lovce kryptidů dosti znejistila po skončení výpravy na Portoriko, a ačkoliv slíbila, že vysvětlí, proč je potřebovala při cestě k pralesní základně doktorky Callaghan, dosud se neozvala. Tým po návratu domů trpěl PCSD, Post-Chupacabřím stresovým syndromem, a zvláště Wren a Winna krvežíznivé potvory následovaly v každém snu. Po svém prvním rande v příjemné čajovně si o svých nočních můrách popovídali s Keirou, Armandem a profesorkou Pietri. V rámci tohoto online setkání pak Wren navrhla další expedici.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
PALBA V POUŠTI, ČÁST PRVNÍ:
Silný vítr zvedal do výše zrna písku. Vířil je, promíchával je, slepoval je a odtrhával je od sebe. Jak se mu jen zachtělo, tvaroval z nich podivné obrazce, jakým jen on sám mohl rozumět, a když se mu zrna znelíbila, vrhl je do dále. Několik zerodovaných zrnek po zvláště zuřivém švihnutí přistálo na tvrdém, zrohovatělém povrchu, mezi jehož vystupujícími, nepravidelnými hřebeny se hromadili jejich souputníci.
Ležela na jednom místečku celé věky, uchráněna před zuřivcem, který je donutil opustit jejich původní domovinu. Postupně se drobila, z jednoho zrnka se stalo několik zrnek, a pak mezi ně přibylo další, jež našlo bezpečné útočiště a po dlouhé době se též začalo drobit. Písečná zrna se spokojeně dotýkala jedno druhého, vítala mezi sebou nově příchozí, a nestarala se o agresivní výpady pouštního vichru.
A pak se jednou začala jejich nová, dlouhaletá domovina otřásat. Vzduchem se nesly strašlivé zvuky, rány z pekel. Doprovázely je krůpěje ostrých kovových útočníků padající z nebes... anebo alespoň z míst pod ním. Z míst, které ležely výše, než hřebenatý povrch, který plenily.
Duny se otřásaly. Nechráněná zrna písku v masách sjížděla, jedno po druhém, proud po proudu. Krajinou se rozlehl niterní skřek, doprovázenými rytmickým klapáním. Z nánosů písku pomalu vylezly dvě velké stopky, a orgány, které nesly, zamířily ke zdroji té nevítané nepohody.
Spatřily pětici zástupců lidského druhu, z nichž jeden cosi svíral oběma rukama. Jako jediný neměl ve tváři výraz překvapení. Zato další čtyři hleděli dolů, do jámy, s otevřenými ústy. Pohlíželi na něco, co si ani v nejdivočejším snu - a že těch divokých snů zvláště v poslední době neměli málo - nedovedli představit.
"Huna ladayka," bylo jim řečeno, načež byla hlaveň pušky sklopena, "alwahsh lidina. Vždycky potřebuje trochu povzbudit, jinak by vás nepřivítal."
"Povzbudit?" reagoval na to s mírným znechucením ve tváři Armando. "Kulkami? To mi k němu nepřijde dvakrát slušné. Nemůžete ho zranit?"
"Mustahila," pousmál se průvodce s puškou, "v žádném případě, příteli. Je to tvor... la yuqhar. Nezranitelný. Neporazitelný."
"Podívejte se na ta klepeta!" vyhrkla nadšeně Keira, a zmáčkla spoušť drahé zrcadlovky. Pořídila jednu fotografii, a poté další, a další.
"Taky z toho geekuješ?" zeptal se Winn své nejlepší kamarádky.
"Proboha, jasně! Únor 2018, Winne! V únoru 2018 se bojová trojka, to znamená Fahad, Akihiko a Roger, vydali do Spojených arabských emirátů, do míst nedaleko hranice se Saúdskou Arábií, a setkali se s... tímhle!" rozpovídala se nadšeně Wren. "Jak by z toho člověk nemohl geekovat?"
"Sandwalker," řekla se svým posh anglickým přízvukem Keira, "nikdy jsem nečekala, že ho uvidím naživo. Už léta se o něm nikdo nezmínil."
"To je proto, že tento je poslední, přátelé," reagoval na její slova průvodce, "na celém Blízkém východě žádného dalšího obřího kraba nenajdete."
"A právě to nechápu. Proč všude jinde vymizeli? Proč všude jinde už k nalezení nejsou? A proč ten poslední žije právě tady? V místě, které bylo zruinováno na prach, a kde bylo zničeno tolik životů?" zeptala se Keira.
"Jak jsem říkal, je to tvor nezranitelný, neporazitelný. Na tomto místě, v této jámě, žije možná celé eony. Ale ne vždy tu byla jáma. Někdy dávno si musel lehnout na horký písek, zcela vystavený slunci a větru. Usnul, a zůstal hluboko, hluboko pod zemí, pod pouští, ve svém předlouhém spánku, dokud nebyl napaden," odpověděl průvodce, "dokud nebyla jáma vyhloubena."
"Vykopali ji Izraelci, Hakime?" zeptala se Wren s přivřenýma očima.
"Izraelské ozbrojené složky, ano," odpověděl Hakim a slabě zakýval hlavou, oči upřené na obřího kraba pomalu se otřásajícího v široké díře o hloubce alespoň dvacet metrů, "bylo to v polovině 20. let. Přišli vybíjet děti Gazy, vzít jim trvale domov, a na jejich krvi vystavět rezort točící velké peníze. Ale probudili dávnou sílu Země. Když chtěli vyhloubit masový hrob, probudili Sandwalkera. Kde měly skončit oběti jejich poprav, skončili sami sionisté. Roztrháni, rozcupováni, naporcováni. Sandwalker se probudil a změnil vše v našem kraji."
"Terrence říkal, že ho považujete za dar od Alláha," řekla mu Wren, "že ho Alláh stvořil před dávnými věky, aby jednoho dne rozhodl, zda tu má utrpení pokračovat nebo zda má skončit."
"Allah qawi," odpověděl Hakim, a upřeně se zahleděl na Wren, "vskutku všemohoucí. Ale ani on nemůže tušit, že jednoho dne budou jeho děti trpět, trýzněné, hladověné, v okupaci. Věříme, že Sandwalkera stvořil proto, aby předně rozhodl o tom, komu tato zem patří. A jako někdo, kdo ho vídá už třicet let, vám mohu říci, že nikdy nepřipravil o život jediného Palestince."
"Zajímavé," řekla Wren, "je to kluk vybíravá."
"Věříme, že je schopen rozlišit dobro od zla. Ctnostný úmysl od špatného," pokračoval Hakim, "proto nemám strach pokropit jej kulkami, abych ho probudil. Nevrhne se ven z jámy, nezaútočí na nás. Když ho však poprvé kulkami pokropili vojáci participující v genocidě, vycítil jejich zlé úmysly, jejich nadšení pro krveprolití, a sám jim ho dal. V takové podobě, v jaké si to člověk ani nedokáže představit."
"Snad máte pravdu," poznamenal Armando, "pořád sebou tam dole vrtí tak... pomalu. Nevypadá to, že by nás chtěl sežrat."
"Čím se vlastně živí?" zeptal se Winn.
"Právě jsem vám to řekl," pousmál se Hakim, "těmi, jež mají zlé úmysly. Těmi, jež chtějí ubližovat. Proto se už dlouho ničeho nenajedl, a my máme za to, že je schopen přežít bez potravy i stovky roků."
"Metabolismus velkých bezobratlých je kapitola sama o sobě," řekla s úsměvem Keira, a pohlédla na své přátele, "tohle určitě kupuji. Určitě je schopný přežít třeba jen na sražené vodní rose, bez potravy, celé věky. Želvušky nepotřebují nic spořádat třeba třicet let."
"Jo, až na to, že tohle není želvuška, a není to mikroskopické," zasmála se Wren, "ale máš pravdu, spousta bezobratlých je schopna vkročit do kryptobiotického stavu. Pokud je tento Sandwalker opravdu starý třeba tisíce roků, a do 20. let ležel pod dvaceti metry písku, pak byl asi schopný přečkat pěkně dlouhé hladovění."
"Dobře, je fajn, že jsme si o něm něco poslechli," řekl Winn, "ale Keira se ptala ještě na to, proč ostatní Sandwalkeři už nejsou? Proč je tenhle posledním? Taky by mě to vážně zajímalo."
Hakim pohlédl nejprve na Winna a poté na Keiru. Pokrčil rameny. "To já netuším, přátelé. To je nejspíše na vás."
"No, Hakim má pravdu," uchechtla se Wren, "proč tady ostatně jsme? Abychom zjistili, jak se to má s tímto Sandwalkerem, s jeho okolím, a jestli náhodou nenakladl za ta léta, co nespí, nějaká vajíčka, a krajinou se nepotulují jeho klony."
"A to vzhledem k tomu nedávnému útoku v poušti je klidně možné," řekl Winn, "takže ať už Sandwalkery na Blízkém východě vyhubilo cokoliv, nesmíme předpokládat, že třeba nejsou schopni partenogenetického rozmnožování, a že už se tudy neprohánějí potomci tohohle krasavce."
"Mluvíte o tom útoku na Američana?" usmál se Hakim.
"Samozřejmě. Došlo k němu před měsícem, a nikdo pořád nevysvětlil, jaké zvíře mu ty děsné rány po těle mohlo způsobit," odpověděla Wren.
"No, měl-li špatné úmysly, kdo ví... třeba ho dostala drobná verze našeho Sandwalkera," odpověděl Hakim, "a pokud vím, ten muž dobré úmysly neměl. Byl to terorista, který chtěl narušit náš zasloužilý klid a vrátit zpět hrůzy, které nám jeho spojenci provedli před třiceti lety."
Po hodinovém pochodu pouští s batohy na zádech a s pitím vždy po ruce dorazili Wren, Winn, Keira a Armando spolu se svým průvodcem k malému hotelu s názvem The Refuge na kraji města Rafah. Od jeho destrukce uplynulo třicet roků - třicet roků vydobyté svobody národa, který byl onehdy postaven před nejhorší. Všichni členové týmu obdivovali, jak se místním obyvatelům podařilo učinit město malebné a útulné, byť nezůstalo nepoznamenáno hrůzami.
"V ulicích se pořád nachází tolik kamení," poznamenala Keira, "vedle čisté cesty je tu najednou hromada zbytků nějakého domu. Je to stálá připomínka toho strašného ničení."
"Bohužel ani před hotelem nebylo úplně poklizeno. Správa města se o to snaží, ale musíte si uvědomit, že třicet let je krátká doba na odstranění škod, které tu izraelské ozbrojené jednotky napáchaly," odpověděl Hakim.
"Já vím. Vždyť Londýn se zbavil poslední suti z 2. světové války teprve v roce 1999, čtyřiapadesát let po jejím úplném skončení," řekla na to Keira, "a to Rafu a Londýn, prosím, co do destrukce útočníkem neporovnávám."
"A co pak takový New York? A Moskva? Ty se nezbaví jizev ze třetí světové ještě tak sto let," řekl Armando.
"Hele," napomenul ho Winn, "ticho, jo?"
"Nemusím být ticho," odsekl Armando, "v New Yorku byl tehdy můj děda. Umřel tam, v explozi."
"Nechám vás tu," usmál se na čtveřici Hakim, "pokud vím, pokoje v hotelu máte zarezervované, takže se můžete vybalit a odpočinout si. Později odpoledne očekávejte návštěvu od pana Zendera a jeho kolegy."
"Jo, od toho týpka!" vzpomněl si Winn, a pohlédl na Wren. "Fakt doufám, že jsi někomu neskočila na nějaký divný trik."
"Ukazovala jsem ti jeho resumé," řekla mu naštvaně Wren, "dá se mu věřit. Jenom si ho... je... vyslechneme, to je všechno."
"Hele, nebuď paranoidní, jo, kámo?" uchechtl se Armando, a praštil Winna do ramene. Ten zaúpěl. "Ptal jsem se na něj profesorky Pietri, když jsem k ní posledně zašel na konzultaci bakalářky. Říkala, že je to dobrý chlápek a že Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu je úplně legitimní organizace. Zná Zendera asi dvacet let, je to prý v pohodě chlap a hrozně rád podporuje výzkum kryptidů."
Pokoje v hotelu nebyly zrovna velké, ale bylo v nich útulno a čisto. Winn si po doražení do svého pokoje lehl na postel, a protřel si oči. Byl nevyspalý, pod očima měl velké kruhy, a v iritaci funěl. Kdyby to nebyla ponižující přátelská rána od toho portorického mladíka, kterého sotva znal, byl by už tak dost rozzloben z toho, jaký neklid mu stále způsobovaly jeho noční můry. Neustále pomýšlel na divočejší a divočejší sny, kterými přetékala krev, a ve kterých figurovala Wren. Tolik jí o tom toužil říci, vypovídat se z těch strašlivých představ, ale bál se.
Wren si na postel ve svém pokoji vyházela z batohu veškeré své expediční oblečení. Jakmile s tím byla hotova, usedla ke stolku naproti posteli, a zapnula svůj tablet. Otevřela na něm soubor s dizertační prací Terrence Zendera s názvem Kvantifikace pozorování kryptidů na severoamerickém kontinentu ve spojení s vážnými zraněními a kritická analýza trhu s nebezpečnými kryptidy se specifickým zaměřením na armádu a soukromý sektor.
"Whoa," řekla Wren, "nemají dizertačky nějaký omezený počet slov pro název?"
Už od abstraktu práce nemohla odtrhnout zrak. Byl to text tak zajímavý, tak dobře napsaný, a výzkum tak brilantně zpracovaný, že nyní neměla jediný důvod pochybovat o legitimnosti muže, se kterým se před měsícem seznámila na jednokolejce v Creek City. Nejvíce ze všeho ji v tomto úsudku přesvědčilo úvodní poděkování: "Tato práce je věnována doktoru Jacku Owenovi, jehož přínos výzkumu tajemných zvířat nelze ignorovat. Jsem poctěn tím, že jej mohu nazvat svým osobním přítelem. Děkuji mu za veškeré rady a odbornou konzultaci této dizertační práce."
"What? What?!" vykřikla Wren. "On se znal s Jackem Owenem? Byli kámoši? Ty píčo!"
Terrence v práci citoval odborné články Jacka Owena celkem sedmnáctkrát. Ve třinácti z těchto sedmnácti případů byl jejich spoluautorem Pierre Leroy, v deseti Pauline Jetkins a v pěti případech Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill. Wren se zubila od ucha k uchu.
Keira se nejprve zašla osprchovat, a poté ze svého pokoje vyrazila na chodbu v novém, nezaprášeném triku a šortkách. Růžové kudrnaté vlasy měla smočené, až vypadaly rovné, a kolem krku měla ručník odpovídající barvy. Narazila na Armanda, který stál, nahrben, před dveřmi svého pokoje, a zamyšleně zkoumal kliku.
"Taky se ti zachtělo ven? Moc prostoru tam uvnitř není, co?" řekla Keira.
"Nejdou mi zamknout dveře," zamračil se Armando, a pohlédl na ni, "buď se přesídlím do jiného pokoje, nebo mi to tam někdo vykrade."
"Tak moc nedůvěřuješ místním?" zeptala se Keira.
Armando obrátil oči v sloup. "Ty jo, mezi nejistotou ohledně mojeho majetku, a jestli to po další výpravičce ven ještě pořád bude můj majetek, a nesnášenlivostí vůči palestinskému obyvatelstvu není zrovna tlustá linka, Keiro."
"Promiň, jestli to vyznělo... jako že bych tě považovala za nějakého nesnášenlivce," řekla Keira, a zatřásla hlavou.
"No, já jsem uraženej," řekl Armando, a napřímil se.
"Nechtěl by sis ty věci přenést do mého pokoje? Pokud vím, celé patro je obsazené, a... asi by chvíli trvalo, než by se to... nějak vyřešilo."
"Dík," uchechtl se Armando, zamířil dovnitř a hned nato vyšel na chodbu se svým batohem, "ještě jsem nic nevybalil. Kam to teda můžu hodit?"
Keira otevřela dveře svého pokoje a ukázala na stolek před postelí. "Třeba pod stůl. Nezůstane to tam dlouho."
Armando vešel dovnitř, a udělal přesně to, co mu Keira navrhla. Otočil se, a usmál se. "Hele, na něco jsem se tě chtěl zeptat."
Keira mírně pokývla hlavou.
"Jak dlouho... v tomhle vašem týmu jste? Já... si pořád nejsem jistý, jestli tohle chci. Dostal jsem se k tomu takovou divnou náhodou, vždyť víš, jak to bylo... dala nás dohromady doktorka Callaghan jako večeři pro Chupacabry. Mám ve vaší přítomnosti takový imposter syndrom."
"No, já jsem se členkou nových Lovců kryptidů stala tak, že jsem... sledovala, co Wren Rivera hledá na InfoProbe, který si stáhla z mé... ehm... stránky? Nelegálně, samozřejmě. A pak jsem ji a Winna zachránila před smrtí pomocí teleportačního přístroje, který vyvinuli pro britskou vládu tajně moji zesnulí rodiče... a pak jsem se s nimi setkala naživo o pár měsíců později, letos v létě, když jsem je stejným zařízením v podstatě unesla z Creek City do Londýna," rozpovídala se Keira, "a pak nás skoro zabily Chupacabry ve staré základně Lovců kryptidů v jižním Londýně, a pak už tak nějak bylo jasné, že spolu zůstaneme, že jsme prostě ta základní trojka, a..."
"Wow, to mi přijde jako docela divoká historie," uchechtl se Winn, "a já můžu akorát říct, že jsem byl v terénu s profesorkou Pietri kvůli bakalářce, kterou teprve začínám psát, a pak jsem skoro skončil jako oběd Chupacaber."
"Předtím, než jsi se oficiálně přidal, ještě jsi s námi střílel zvratky Chupacaber z vodních pistolí. To je docela cool origin," řekla Keira.
Armando se vážně zamračil. "Děláš si ze mě srandu?"
"Ne," řekla zcela vážně Keira, "jenom připomínám, co se..."
"Ty seš nějaká divná, ty jo," řekl Armando, a dal se na odchod z pokoje. Keira zvedla obočí. Nelíbilo se jí, co právě vyřkl. A velice ji to zamrzelo.
Za Keiřinými zády se náhle ocitla Wren. "Přišla mi na tablet notifikace," pronesla, aniž by měla ponětí, o čem právě Armando s Keirou hovořil, "běž se vyfénovat. Za patnáct minut přijede Zender a ten jeho tajemný kolega."
Keira se na ni otočila. Prohlédla si Wreninu tvář. "Vypadáš... šťastně."
Wren se musela nahlas zasmát. "Já ti začínám mít pocit, že vím, kdo ten jeho tajemný kolega má být, Keiro!"
"Gerry Sting," představil se stopětasedmdesát centimetrů vysoký muž v černých brýlích, s tmavými vlasy načesanými a nagelovanými dozadu, a potřásl Wren rukou. Dívka na něj pohlížela docela vyjeveně. Byl to muž středního věku s rozpukanými póry na tvářích, s popraskanými rty, asymetrickým nosem zahnutým dolů a s lícními kostmi, s jakými si snad mohla zadat jen Angelina Jolie. Ani náhodou to nebyl člověk, kterého očekávala.
Keira, Winn a Armando mu také potřásli rukou, a poté se s ním a s Terrencem Zenderem usadili kolem velkého kulatého stolu v přízemním hotelovém baru. Větráky na ně foukaly ze všech stran, aby jim za dusna pozdního odpoledne nebylo při společném setkání špatně.
"Nemohu si nepovšimnout toho, že jste překvapena, slečno Rivero," řekl Gerry, usmál se a odhalil výraznou diastemu mezi svými horními řezáky, "snad jste čekala, že nejmenovaným kolegou tady doktora Zendera by měl být někdo... jiný."
"Gerry, co jsme si říkali o tom titulu? Nejsem akademik, nemusíš mě nazývat doktorem," pousmál se příjemně Terrence, dvoumetrový obr tyčící se nad všemi, a napil se ze sklenice s pomerančovou limonádou, kterou mu právě přinesla servírka.
"Ne, nemyslete si, že si nějak nevážím setkání s vámi, pane Stingu," zakroutila spěšně hlavou Wren, "jen jsem o vás nikdy neslyšela. Doufám, že vás to... neurazilo."
"Ale vůbec," protáhl Gerry, "ani náhodou! Poslouchejte, já vím moc dobře, koho jste čekala."
"Popravdě, nečekala jsem vlastně niko..."
"Deana Owena. Jackova syna. Je to tak?"
"No," řekla tiše Wren, "možná jste se strefil."
Terrence se přátelsky zasmál a vrhl na Wren pohled. "Lovci kryptidů tajemně zmizeli, a nikdo neví, proč, kam a jak. Můžou být léta mezi mrtvými. Kdo ví, jak to je. Je pochopitelné, že byste mohla čekat, že přeživší příbuzní by mohli poskytnout odpovědi na otázky, kvůli kterým nemůžeme spát. Bohužel, Dean Owen je také mezi zmizelými. Léta už není, jak ho kontaktovat. Ale tady Gerry je, jak oni Angličané říkají, the next best thing."
"Dobře jsem znal Deana Owena," navázal Gerry, "víte, vyrůstal jsem v Kostarice. Jack Owen a Pauline Jetkins tam měli haciendu a často se tam vraceli se svým synem. Má rodina, další nóbl britská rodina, měla haciendu ve stejné ulici stejného města. Znal jsem Deana od jeho čtyř let. Vyrostli jsme spolu, hráli jsme si na jeho rodiče... a byl to jeho otec, kdo mi nakonec pomohl zařídit studium kryptidů. Svou bakalářskou, diplomovou i dizertační práci jsem napsal o jistém zvířeti z poloostrova Osa v Kostarice, kterému se lidově říká kočko-pso-opičák."
"Páni," pronesl Winn a pohlédl na Wren, "jak je možné, že jsme tohle vůbec nevěděli?"
"Možná proto, že jednu dobu se s výzkumem kryptidů opravdu roztrhl pytel," odpověděl Gerry, "a ne všichni z nás uváděli na úvodních stránkách svých vysokoškolských kvalifikačních prací veřejná poděkování Jacku Owenovi." S Terrencem se na sebe podívali, a oba se nahlas rozchechtali. Wren se hihňala též, a zbytek jejích přátel na ni nechápavě hleděl.
"Jak blízkým přítelem Deana Owena a Owenových vůbec jste vlastně byl?" zeptala se Keira.
"Byl jsem s nimi v neustálém kontaktu. Tedy až do roku 2045. Tehdy jsme měli s Deanem... malé nedorozumění," odpověděl s upřímností v hlase Gerry, "a pokud vím, tak o dva roky později už o nich nebylo ani vidu, ani slechu. Stejně jako o jejich spolupracovnících z týmu Lovci kryptidů."
"Jaké to bylo nedorozumění?" zeptal se Winn.
"Bylo to osobního rázu," odpověděl Gerry, "týkalo se to... no, jedné naší známosti. Oba jsme měli zájem o vztah s ní, a... naše přátelství nemohlo pokračovat."
"Omlouvám se," řekl Winn, "nevěděl jsem, že to bylo takhle osobní."
"V pořádku," řekl Gerry, a opět se zazubil. Všem se zdálo, že diastema mezi jeho řezáky se od prvního zazubení musela dvakrát zvětšit.
"Nebyl jsem to jen já, kdo vás sledoval v Londýně a na Portoriku," řekl Terrence skupině mladých zájemců o kryptidy, "předpokládám, slečno Kendrick a pánové Wilkinsone a Villalone, že vám už slečna Rivera vysvětlila, kdo jsem a o čem jsem s ní hovořil. Uvědomte si, prosím, že nejsme nějakými pochybnými špehy, já i Gerry patříme do Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a je v našem nejlepším zájmu udržovat zdravé a přátelské kontakty se všemi, kteří mají zájem o takzvané záhady, takzvaná tajemná zvířata, no, takzvané kryptidy. Oba jsme znali některé členy Lovců kryptidů, já zcela profesně, tady Gerry pak i osobně, což ho vedlo k jeho profesi a nakonec naší vzájemné spolupráci."
"Jaká je v Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu vaše role, pane Zendere? A vaše, pane Stingu?" zeptal se Winn.
"Jsem členem financovatelské rady," odpověděl Terrence, "více najdete na oficiálním webu naší unie. Mám tam stránku, na níž je uvedeno..."
"Já ti to pak ukážu, Winne," usmála se Wren na svého kolegu, "není nutné se tím teď zabývat. Na jejich webu je tuna informací."
"A já jsem nadále vědcem," odpověděl na Winnův dotaz Gerry, "proto mi tady Terrence musí odpustit, že o něm před ostatními lidmi mluvím jako o doktorovi. Jsem zvyklý na tituly. Pracuji jako externista na Univerzitě v Nairobi, kam jsem se přesunul po deseti letech práce pro Univerzitu v San José. Tam už měli nějakého lovení kryptidů plné zuby, tak jsem přešel do Keni, studoval jsem vodní lvy a prokázal jsem, že byli vystříleni, nejspíše do jednoho. Další vyhynulý druh na dlouhém seznamu kryptidů..."
"Pane Zendere, říkal jste mi," vyhrkla Wren, "že jsme se osvědčili. Tohle přesně byla vaše slova. Vy dva jste nás teda sledovali, protože jste měli zájem o to, co zjistíme, a...?"
"Dlouho dohlížíme na základnu Lovců kryptidů v jižním Londýně," odpověděl Terrence, "minimálně od té doby, co absence Lovců kryptidů v našem světě začala být podezřele dlouhá. Nikdy jsme nevkročili dovnitř... nevíme, co tam je. Ale když jste tam pronikli, za ohradu, a zkoušeli jste se dostat do budovy, byl jsem poblíž."
"To tam jen tak trávíte svůj čas?" zeptal se Winn.
"Obhlížím základnu několikrát týdně," odpověděl Terrence, "taková byla dohoda mezi mnou a Jackem Owenem, členem naší unie. Kdyby se něco stalo, kdyby Lovci kryptidů již nebyli činní, měl jsem dohlížet na jejich základnu. Nebylo mi umožněno dostat se dovnitř, to ne. Ale dohlížení, to jsem slíbil. Venkovní obchůzky atakdále."
"Ne doplňování těch pušek, co tam mají v zemi, laserovými náboji?" zeptal se Winn.
"To nikoliv," odpověděl Terrence, "mohu vám však prozradit, že systém základny byl naprogramován tak, aby na mne při těch obchůzkách zbraně neútočily. Na rozdíl od jiných návštěvníků."
"Členy Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu byli Jack Owen, Pauline Jetkins a Pierre Leroy. Manžel Fahada Ghazalliho, Harvey Lindo, jednu dobu zvažoval členství, ale nakonec neměl jasné plány na nějaký svůj výzkum, navíc nebyl vystudovaným zoologem, ale IT expertem, takže z toho sešlo," řekl Gerry, "každopádně domluva mezi unií a těmi členy Lovců kryptidů, kteří byli i členy unie, byla jasná. Doktor Zender měl sloužit jako jejich pojistka."
"Přesně tak," přitakal nyní Armando, a pohlédl na své kolegy, "tohle mi řekla profesorka Pietri. Vy se tady vyptáváte, ale já vám to klidně mohl předat od ní."
"Děkujeme za vysvětlení," usmála se Keira.
"Ano, děkujeme," řekla také s úsměvem Wren, "jestli vám to nyní nevadí, obrátila bych list a zeptala bych se na jinou věc."
"Jistě," zazubil se do třetice Gerry. Mezera mezi jeho řezáky působila nyní tak velká, že do ní div nespadli jako do bezedné hlubiny.
"Vy jste mi, pane Zendere, řekl, že se tu s vámi setkáme kvůli Sandwalkerovi," pokračovala Wren.
"Gerry, převezmi to," usmál se Terrence, a opět se napil limonády.
"Tu zásadní věc už všichni víte. V Gaze žije poslední identifikovaný Sandwalker. Ale minulý měsíc bylo v poušti jižně od Rafy nalezeno pokroucené mrtvé tělo amerického sionistického teroristy, který chtěl město odpálit do vzduchu... nebo alespoň jeho část. Zranění a smrt mu jistě nezpůsobili lidé. Části jeho končetin byly uštípnuty s chirurgickou přesností, jako kdyby je přeťala klepeta," vysvětloval Gerry, "kromě toho byly v okolí mrtvoly nalezeny stopy nápadně podobné takovým, jaké zanechávají krabi. A jaké zanechávali Sandwalkeři předtím, než pravděpodobně vyhynuli. Dostal jsem grant, a mám tu započít průzkum. Vyzkoumat, jestli je Sandwalker schopen partenogeneze a zda v poušti řádí jeho potomci. A zda je něco pravdy na těch legendách, podle kterých chrání místní obyvatelstvo před hrozbami."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat