Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa | Kniha týdne

Máme neděli, a to znamená, že se na mém blogu objevuje další, již třetí část nového projektu Kniha týdne! Jeho cílem je představit vám vždy knihu, kterou jsem četl za uplynulý týden nebo ke které jsem se alespoň vrátil po jejím přečtení o něco dříve (třeba i roky zpátky). První část této série se týkala knížky Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá pak byla recenzí knihy Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského. Šlo o knihy dosti rozdílné, a protože diverzita je mé oblíbené slovo, zařadím do projektu další knížku z ještě docela jiného soudku. Tentokrát jde o publikaci o historii horolezectví ve spojení s nejvyšším vrcholem planety!

Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa je kniha napsaná Karlem M. Herrligkofferem, německým lékařem a účastníkem řady expedic na nejvyšší vrcholy světa. V německém originále byla vydána nakladatelstvím Spectrum Verlag roku 1973, v češtině ji pak roku 1976 vydalo nakladatelství Olympia Praha. Doktor Herrligkoffer coby profesionální horolezec, který působil jako organizátor, vedoucí a lékař 13 výprav na 5 nejvyšších hor naší planety v pohořích Himálaj a Karákoram, poskytuje touto publikací na 203 stranách (respektive 187 stranách textu s přiloženými tabulkami) zevrubný přehled všech významných výprav na Čhomolungmu neboli Mount Everest, jež proběhly mezi lety 1921 až 1972. Významná část knihy je věnována vlastnímu vyprávění z Evropské expedice na Mount Everest, jež proběhla roku 1972, a jež byla historicky 19. výpravou na vrchol. Text je doplněn řadou černobílých fotografií a dvěma kreslenými schématy. Byť od roku 1972 byla podniknuta celá řada dalších expedic a úspěšných výstupů na nejvyšší horu na zemském povrchu - přece jen už uplynulo 53 let od doby, kdy autor dopsal manuskript - rozhodně se jedná o pozoruhodnou a čtivou publikaci, která může být doporučena každému zájemci o Himálaj a o historii horolezectví.

Přední obálka knihy Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa, vydané nakladatelstvím Olympia Praha v roce 1976. Zdroj: Můj antikvariát (upraveno)

Do této knihy jsem se pustil minulé pondělí, 14. července 2025, a to po letech, co se nacházela v mé knihovně dosud nepřečtena. Daroval mi ji můj táta, a to už řadu let zpět, ale dosud jsem si nenašel čas se do ní začíst, částečně i proto, že jsem věnoval pozornost řadě jiných knih. Jsem však velice rád, že ji mám nyní pročtenu, a musím uvést, že byla podmanivá od začátku do konce. Doktor Herrligkoffer v ní dopodrobna popisuje každou z výprav, které od 1. britské výpravy v roce 1921 až po 20. expedici, uskutečněnou v roce 1972 opět družstvem z Velké Británie, zamířily na Čhomolungmu s cílem zdolat ji. Osobně nejsem horolezec, ani toho o horolezectví moc nevím, a pokud jsem někdy v životě vylezl nějakou skálu nebo horu (jakože ano), pak pomocí nohou a případně rukou, nikoliv s lany, přilbou a kyslíkovými bombami. Naučil-li jsem se něco v životě o lezení po horách, pak za to vděčím hlavně Stevu Backshallovi a jeho dobrodružným dokumentům jako Expedition Borneo (2006), Steve Backshall's Extreme Mountain Challenge (2016) nebo Expedition with Steve Backshall (2019-22) a dalším. Není to tak, že by mě hory nedokázaly nalákat, jejich prostředí se mi velmi líbí, ale nikdy jsem neměl motivaci opravdu se na nějakou horolezeckou výpravu vydat. Po přečtení této knihy ji už ale mám, a jakkoliv bláznivé se to může zdát, vážně doufám, že se jednou ve svém životě v Himálaji ocitnu. To, o čem jsem četl, bych si totiž rád alespoň z tisíciny rád zažil - ty několikadenní sněhové vánice, pády ker, omrzliny... dobrá, to poslední asi ne, a to druhé možná také ne, ale na nejvyšší horstvo planety už jsem díky textu pana Herrligkoffera nalákán.

Při čtení jsem si často říkal, co vlastně tolik lidí k Mount Everestu nalákalo. Čím je ta hora tak přitažlivá? Má touha po jejím zdolání co do činění s nějakou lidskou potřebou překonávat extrémní podmínky, v nichž nemohou dlouho fyziologicky správně fungovat? Myslím si, že ano. Everest byl totiž od té doby, co byl v polovině 19. století identifikován jako nejvyšší vrchol planety, tou konečnou, nejzazší hranicí, snad ještě spolu se severním a jižním pólem. Místem extrému, kterého však člověk může dosáhnout (buďme upřímní, nejhlubší místo planety, Mariánský příkop, asi nikdo živý nikdy osobně nenavštíví, zato na nejvyšší vrchol se s obrovským úsilím přece jen dá vyšplhat). Když ale v této knize člověk čte o tom, jak někteří účastníci expedic přišli kvůli omrzlinám o všechny prsty... jak dokonce jeden horolezec sledoval v nemocnici dle vlastních slov měsíce, jak mu jeden prst po druhém odpadával... přece jen ho to nutí k zamyšlení, zda je ta snaha zdolat Everest tak trošku staromódním pokusem o "zkrocení přírody". Vylézt na tento vrchol totiž vůbec není žádná legrace.

Kniha Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa je po pětistránkovém Úvodu rozdělena na tři velké části: Výpravy údolím Rongphu (strany 9 až 52), Průzkum nepálské strany Mount Everestu (strany 53 až 59) a Výpravy údolím Khumbu (strany 60 až 192). Na stranách 193 až 201 se poté nachází Přehledná tabulka (nebo též Výpravy na Mount Everest v letech 1921-1972) uvádějící ve zkratce pořadí, vedoucí, účastníky, nástupy a trasy výstupu jednotlivých výprav v onom jednapadesátiletém období prvních 20 expedic na Čhomolungmu. Skrz na skrz jde o naučnou knihu, nečekejte tedy prózu, ale autorův text je občas protnut úryvky ze spisů či knih účastníků dalších výprav. Samotný popis expedice, které se doktor Herrligkoffer účastnil, se nachází ve třetí části knihy, na stranách 134 až 188. Každé z 20 výprav je věnována vlastní kapitola či podkapitola. V rámci první části knihy nechybí ještě část Pokusy jednotlivců, jež shrnuje individuální horolezecké pokusy v prvním zhruba patnáctiletí seriózního průzkumu Everestu. 

Úvodem se doktor Herrligkoffer pokouší krátce představit Nepál, a v jediném odstavci shrnuje historii měření výšky Mount Everestu. Vyjadřuje se také k nejznámějším pojmenováním vrcholu: "Proč by se ale nejvyšší vrchol naší planety měl jmenovat právě po Angličanovi? Začalo pátrání po starých domácích názvech. Například Hermann von Schlagintweit putoval v polovině minulého století údolími a přitom zaměnil Mount Everest za Gauríšankar. Tento štít, který se při letu do Lukly vynořuje jako dvouhlavý mohutný horský masív, je však jen 7145 metrů vysoký. Na začátku našeho století se vynořilo další starotibetské jméno pro Everest: Čhomokangkar. Toto slovo znamená přibližně 'bílý sníh královny matky', ale název se neujal. Roku 1921 pátrala první výprava na Everest v klášteře Rongphu po listinách a objevila přitom označení Čhomolungma. Od té doby se stala Čhomolongma (Bohyně matka země) vedle Mount Everestu libozvučným jménem nejvyššího vrcholu." Ačkoliv s překladem názvu Čhomolungma autor neučinil chybu, chtěl bych se vyjádřit k jeho překladu nepálského označení tohoto vrcholu, Ságarmáta. Uvádí totiž, že "ságar" znamená moře a "máta" znamená "matka". Vlastní rešerší jsem si zjistil, že to tak není. Ságarmáta znamená "čelo nebe". Chybičky se prostě občas vloudí. Ne, že bych byl puntíčkář, ale na tuto chybu v překladu jsem vás chtěl upozornit.

Následuje první část knihy, Výpravy údolím Rongphu, která shrnuje osudy prvních sedmi britských expedic uskutečněných v letech 1921 až 1938. Na několika posledních stranách se pak čtenář dozví také něco o neúspěšném pokusu romantika a mystika Maurice Wilsona, který na Everestu zahynul v roce 1934, o čínských výpravách v letech 1960, 1966 a 1968 a již zmíněných pokusech jednotlivců mezi lety 1947 až 1962; konkrétně se jedná o pokusy o zlezení Everestu uskutečněné kanadským horolezcem Earlem L. Denmanem roku 1947, dánským horolezcem Becker-Larsenem roku 1951 a čtyř Američanů včetně filozofa Woodrowa Wilsona Sayreho v roce 1962. První britská výprava v roce 1921, vedená C. K. Howard-Burym, neměla ještě za cíl vrchol zdolat, ale prozkoumat ho pro budoucí expedice a započít podrobný geologický, glaciologický a klimatologický výzkum Čhomolungmy. Právě zde doktor Herrligkoffer představuje některé významné lokality, se kterými se v průběhu čtení knihy ještě mnohokrát setkáte. Nejvýznamnější z nich je samozřejmě samotné údolí Rongphu, nejmrazivější trvale osídlené místo naší planety vyjma Antarktidy. 

Při popisu každé z výprav v průběhu celé knihy přibližuje autor pozadí jednotlivých expedic, následně vyjmenovává vedoucí a nejvýznamnější členy, a pak již následuje více či méně podrobný popis. Občas je to opravdu masakr; doktor Herrligkoffer našel v literatuře i detaily toho, jak se účastníci výprav cítli. Zde úryvek z jeho popisu Čtvrté britské výpravy v roce 1934: "Smythe šel bez kyslíku a přes výbornou aklimatizaci silně trpěl výškou. Nedostatek kyslíku vedl k bludným představám, domníval se, že je spojen na laně s kamarádem, dělil se s ním o zásobu jídla a stále se divil, že nemá nikoho za sebou, když se ohlédl. V jedné chvíli pozoroval nad severovýchodním hřebenem dvě letadla ve tvaru draků, letadla se rytmicky kmitala. Srovnával vlastní tep s optickým jevem, nezjistil však shodu. Zkoušel sebe sama tím, že různé vrcholy a ledovce určoval jmény. Po krátkém odpočinku se zase podíval na severovýchodní hřeben a překvapeně zjistil, že letadla zmizela. Zprvu myslel, že to byla fata morgána - ve skutečnosti to byly zřejmě halucinace." Vysokohorské prostředí s malým množstvím kyslíku ve vzduchu dělá s psychikou člověka divy. Při popisu třetí britské výpravy je popsán tragický pokus Malloryho a Irvina dosáhnout vrcholu, šlo o první velké oběti horolezeckých výprav na Everest. Irvineovy ostatky byly nalezeny teprve v roce 2024 týmem z National Geographic.

Slavná fotografie prvních pokořitelů Everestu, novozélandského horolezce Edmunda Hillaryho a Šerpy Tenzinga Norgaye, z roku 1953. Zdroj: National Geographic

Zajímavé je, že od autorova popisu čínské výpravy z roku 1960 se obecné mínění v podstatě nezměnilo. Deset let po násilném obsazení Tibetu totiž Čína tvrdila, že dva čínští a jeden tibetský horolezec společně v noci z 24. na 25. května 1960 zdolali Everest, nicméně kvůli tomu, že panovala noc, nemohli pořídit žádné fotografie, a důkazů měli poskromnu. I v roce 2025 se má za to, že ona výprava nejspíše úspěšná nebyla. Když je však řeč o Číně, přesunu se ke druhé části knihy, Průzkum nepálské strany Mount Everestu. Doktor Herrligkoffer v ní nastiňuje události, které znemožnily další výpravy na Everest přes údolí Rongphu. Šlo právě o obsazení Tibetu Čínou. Od té doby už povolení k výpravám nedával dalajláma, přes Tibet se k nejvyššímu vrcholu světa nikdo dostat nemohl. Horolezci se tedy začali s žádostmi o povolení obracet na nepálskou vládu, a tím začala nová éra expedic mířících k Everestu z jihu. Čtenář se seznámí s britskou průzkumnou cestou k jihozápadnímu úbočí hory, jejímž cílem bylo hlavně prozkoumat West Cwm (ano, čtete velštinu, onu ledovcovou pánev opět pojmenovali Britové) na podzim 1951. Této výpravy se účastnil jistý Edmund P. Hillary, s jehož jménem se v knize ještě mnohokrát setkáte.

Třetí část knihy, Výpravy údolím Khumbu, popisuje expedice na Everest provedené v dvacetiletém období mezi lety 1952 až 1972, včetně Evropské výpravy, které se tedy účastnil samotný autor. Nejprve se dočtete o dvou britských expedicích, mezi nimiž se udála expedice švýcarská (v pořadí druhá). Z těchto výprav je zcela jistě nejvýznamnější ta, k níž došlo v roce 1953. Šlo o celkem desátou výpravu na Everest, a osmou britskou. Vedl ji Eric Shipton, s jehož jménem je už v tuto chvíli čtenář dobře seznámen, a mezi mnoha účastníky byl právě novozélandský horolezec Edmund Hillary a šerpský znalec Everestu Tenzing Norgay. Oba už měli s horou své zkušenosti. Popis této expedice je zvláště podrobný, neboť vstoupila do dějin díky společnému dobytí nejvyšší hory světa těmito dvěma odvážnými muži. Doktor Herrligkoffer kapitolu zakončuje slovy Hanse Alberta Förstera, který se vyjádřil k národní hrdosti Angličanů beroucích úspěch výpravy za svůj, když přitom na vrcholu stanuli Šerpa a Novozélanďan, a k tehdy ještě neutuchajícímu rasismu kolonialistické Británie: "Britové prohlašovali, že Hillary vkročil první na vrchol Everestu. Tenzing odporoval a dodal, že taková otázka neměla být položena. Vystoupil na vrchol Everestu spojen s lanem s Hillarym, to jedině je důležité. Prostý horský vůdce z Nepálu zahanbil Angličany i vedoucího výpravy Johna Hunta, který ho přemlouval, aby prohlásil, že vystoupil na vrchol jako druhý. Tenzing trval na svém. Ať už Hunt jednal z vyššího příkazu, nebo znal své krajany z Dillí, jejich aroganci v rasových otázkác, jejich národní povýšenost - čestného a spravedlivého Šerpu hluboce urazil." K tomu Förster dodává: "Později Hunt dospěl k jedinému rozumnému názoru, že není rozhodující, kdo ze dvou horolezců na laně první vystoupí na vrchol, nýbrž že záleží jedině na výkonu a přátelství obou horolezců, spojených na život a na smrt. Bylo to morální vítězství prostého horala nad povýšenou panskou vrstvou koloniální moci, neboť Tenzing zastával toto stanovisko od začátku sporu. Objal svého kamaráda ve výšce skoro devíti tisíc metrů a pak už nic nemohlo zkalit vrcholový zážitek jeho života." Nádherné.

Velice zajímavá je také kapitola Vzniká mapa Everestu. Tu až na úvodní větu a pár prolínajících vět tvoří zpráva, kterou v roce 1954 doktoru Herrligkofferovi poslal Ernst Senn, rakouský extrémní horolezec, jenž podnikl výstup na Čhomolungmu s kartografem Erwinem Schneiderem. Musím říci, že tato část mnou opravdu rezonovala. Sennův svíravý, surový popis hrůzných podmínek, jimž musel odolávat, mi znemožňoval usnout. Přenesl mě doslova do jeho bot: "Když jsem se oblékl a otevřel stan, vrhl proti mně orkán takovou spoustu sněhu, že jsem vchod rychle zase zatáhl. Neměl jsem chuť k jídlu a zmocnila se mne podivná slabost a nečinnost. Myšlenkami jsem byl doma a přepadaly mne pochybnosti, uvidím-li ještě někdy svou rodinu. Před očima jsem měl tragédii z Nangáparbatu roku 1934. Byl jsem sám v sedmi tisícících osmi stech metrech, zcela vydán na pospas vichřici, zpáteční cesta odříznuta. Vichřice tlačila sníh stále více na stěny mého stanu. Měl jsem dojem, že ležím v rakvi. Kdykoli jsem se pohnul, narazil jsem na ledovou zeď. Setmělo se a vichřice zuřila dál. Studený vařič stál v koutě stanu, benzínu a potravin jsem měl dost, a přece jsem celý den nic nejedl. Zmocnila se mne lhostejnost ke všemu vnějšímu, bylo to znamení, že ztrácím vládu nad sebou. Donutil jsem se sníst aspoň kousek čokolády. Bouře zuřila kolem mého vězení jako furie. Vnitřek stanu byl pokryt silnou jinovatkou, kterou mi průvan metal do tváře." Představa těch podmínek člověka roztřese.

Se začátkem 60. let se autor dostává k indickým výpravám. Na památku úžasného horolezeckého výkonu Tenzinga Norgaye byl v roce 1954 založen Himálajský horolezecký institut v Dardžilingu, a Tenzing byl jmenován jeho vedoucím. Od té doby se na výstup na nejvyšší horu světa cvičila indická družstva, a jejich první pokus v roce 1960 byl historicky dvanáctou výpravou na Everest. Ačkoliv nebylo dosaženo vrcholu, odnesli si indičtí horolezci spoustu cenných zkušeností, indická mládež byla ještě více nadchnuta pro Himálaj a v roce 1962 bylo podniknuto rovnou 10 výprav, jež vedly k dobytí šesti vrcholů v pohoří. Ani v roce 1962 se však indickým dobrodruhům nepodařilo vystoupit na vrchol, expedici skončili těsně pod Jižním sedlem ve výšce zhruba 8760 metrů. 

S rokem 1963 se uskutečnila neúspěšná americká expedice, a její popis protíná autor zápisky jejího vedoucího, Norman G. Dyhrenfurtha, jakož i Williama F. Unsoelda, který zmiňoval právě ty zmrzlé prsty odpadávající během měsíců, jež jsem zmiňoval výše: "Později, když jsem celé měsíce seděl na lůžku a musel přihlížet, jak mi zmrzlé prsty na nohou jeden po druhém odpadávají, díval jsem se často upřeně před sebe a kladl si stále znovu otázku: 'Vyplatí se to všechno? Stojí to za to?' Myslel jsem nejen na své obětované prsty na nohou, ale také na Jackovu smrt a na marnotratné vynaložení lidských sil, které snad bylo možné nasadit rozumněji někde jinde než na Everestu. Avšak je tu nezkrotná touha i přání proniknout do neznáma, překročit své vlastní hranice, dostat se na vyšší rovinu výkonu a obětavosti. Everest zůstává dokonalým symbolem výšin, do kterých se lidé při veškeré své rozdílnosti mohou silou svého ducha povznést, když se pevně spojí ke společnému cíli. Pro Everest to opravdu stálo za to." Naopak velmi úspěšná byla třetí indická expedice v roce 1965. Čtení o ní také opravdu stálo za to a bylo velice inspirující. Následují popisy japonské výpravy v letech 1969 a 1970, největší horolezecké výpravy uskutečněné do vydání této knihy (v roce 1970), tzv. mezinárodní výpravy v roce 1971, sestávající hojně z úryvků Dyhrenfurthových textů, argentinská výpravy v roce 1971 a pak je konečně na řadě výprava evropská. 

Autor v úvodu kapitoly o evropské výpravě uskutečněné v roce 1972 píše: "Na základě našich zkušeností v příkrých stěnách v úboří Diamiru na Nangapárbatu jsem se rozhodl pro výstup na Everest jihozápadní stěnou." Poté představuje všechny významné členy této expedice, včetně mnichovské lékárnice Alice von Hobe, italského horolezce Leo Breitenbergera a Herrligkofferova zástzpce Michla Anderla. Několikastránkové představení s jednotlivými členy je pro tuto část zásadní; jak jsem uvedl výše, autorův popis expedice na Everest, které se sám zúčastnil, tvoří značnou část rozsahu této knihy. V rámci této kapitoly blíže seznamuje čtenáře se Šerpy, dovolil bych si však uvést, že jeho popis potřebuje vylepšení z per kulturních antropologů. Jeho západní, eurocentrické předsudky se totiž projevují v popisu rodinného života šerpovského etnika: "V sexuálním ohledu si Šerpové nestanovili příliš úzké hranice, ale přes tuto velkorysost se jen zřídka rodí nemanželské děti." Byl bych velmi opatrný s hovořením o nějakých hranicích, co se týče intimních vztahů mezi lidmi určitého etnika. Doktor Herrligkoffer mohl alespoň vysvětlit, co pro něj "hranice" znamená, ale dokážeme si to představit. Chce to jiný, kulturně citlivější jazyk.

Část této kapitoly je věnována také výzkumu aklimatizace lidského organismu na podmínky nejvyšší hory světa. Doktor Herrligkoffer prováděl při výpravě vědecké experimenty, neboť ho toto téma zajímalo. Čtenáři jsou představeny dva základní pojmy, aklimatizace a adaptace. Nechybí ani vysvětlení toho, co je pásmo smrti a pásmo euforie. Vzpomínáte na výše uvedený popis toho, jak se cítil Smythe při čtvrté britské výpravě roku 1934? Autor zde píše: "Zdá se, že výška 8000 m je fyziologickou hranicí, kterou mohou překročit jen zvlášť způsobilí a vyzbrojení jedinci. Je to pásmo euforie, iluze, halucinace, Májina závoje - stavu, který lékař mnohdy pozoruje u těžce nemocných, kteří už vyčerpali všechnu sílu odporu. Stav dobré pohody a radosti předchází smrti." 

Vyjádřil bych se ještě k tomu, jak je v převzatých textech členů této výpravy popisován odpor šerpských nosičů k nošení těžkého nákladu. Při čtení jsem si nejednou říkal, že je to vše tak zaujaté. To, že mnozí Šerpové v určitou část výpravy odmítali hrát s vedoucími expedice, muselo mít vážnější základy, a já se nemohu zbavit pocitu, že popis celé situace je v knize záměrně prezentován jen evropskými horolezci, lékaři a dalšími, kterým najatí nosiči "sloužili". Zcela jistě se v této situaci projevily nerovnosti, které by bylo třeba adresovat. 

Karl M. Herrligkoffer, autor knihy, vyfotografován na jedné z expedic v Himálaji. Zdroj: Mountaneering and climbing films

Jak Evropská výprava, které se autor účastnil, dopadla, to vám prozrazovat nebudu, abych vám zde neuvedl úplně vše. Po jejím popisu však následuje už jen krátké seznámení s devátou britskou výpravou, která se udála v roce 1972, před dokončením manuskriptu. Obrazové přílohy mají co do sebe. Jak už jsem výše uvedl, jde o černobílé fotografie, a nevím proč, ale působí na mě dosti surověji, než kdyby byly barevné. Strmost terénu, jeho nebezpečnost, z nich jako by vystupuje. Možná je to jen můj pocit, ale tyto nádherné fotografie ve mě ve své černobílosti umocňují pocit údivu i prazvláštního děsu z oné drsné krajiny.

Ačkoliv autorovým cílem není řešit například koloniální minulost Indie, která měla za následek to, že všechny významné výpravy na Mount Everest ve 20. a 30. letech uskutečnili Britové, myslím si, že z jeho čistě popisného textu přímo vystupuje velice nerovnostářská minulost oné části světa. To samé platí o obsazení Tibetu Čínou. A velice oceňuji, že doktor Herrligkoffer uvedl v závěru kapitoly o úspěšném zdolání Everestu Hillarym a Norgayem onen text Hanse Alberta Förstera, který si dosti rýpnul do rasistických Britů, kteří nejprve nechtěli uznat Tenzingovo sdílení prvenství jen proto, že měl jinou barvu pleti, než jakou tehdy standardizovali. Celkově je tato kniha krásně napsána. Je vidět, že doktor Herrligkoffer se snažil být co nejvíce popisný, nechtěl dramatizovat, a možná v tom tkví zvláštní kouzlo této publikace. Povětšinou nezaujatý popis totiž nutí čtenáře k, troufám si říci, docela přesným představám událostí té které expedice. A ty představy se přerozují v inspiraci.

Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa je zajisté knihou, kterou mohu doporučit k přečtení, a která nadchne i ty, jež se o horolezectví a jeho historii příliš nezajímají. Není to klasický cestopis. I když má tato knížka pár svých drobných much - a která ne? - poskytuje velké množství informací, se kterými se neztratíte. A kdo ví, třeba ve vás vyvolá touhu také na Čhomolungmu jednou vylézt.